Pravda a drobné básně (1886)

Báchorka veršem, Svatopluk Čech

PRAVDA
DROBNÉ BÁSNĚ
báseň bez názvu
PRAVDA.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
IX.
X.
XI.
XII.
XIII.
XIV.
XV.
XVI XVI.
XVII.
XVIII.
XIX.
XX.
DROBNÉ BÁSNĚ.
Svlačec.
Pohár mladosti.
Letní procházka.
Skřivánek .
Sněženky.
Na Bezdězi.
Král a šašek.
Král Ječmínek.
Váda květů.
Calderonovi
Dle perských básníků.
Bůh.
Pijácká.
Z popěvkův Omara Chijama.

PRAVDA (BÁCHORKA VERŠEM) A DROBNÉ BÁSNĚ

OD SVATOPLUKA ČECHA. V Praze. NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ F. ŠIMÁČKA. 1886.
[III] Tiskem knihtiskárny F. Šimáčka.
[IV]

PRAVDA.
[1] I. I.
Kdys perutěmi z červánkových per vzlet’ básník do tajemných oněch sfer, kde Pravda září na slunečném trůnu, a kleče rozechvěl své lyry strunu: Ó Pravdo, zářivá ty duše světa, ty všehomíra pevná stěžeji, dum božích věstitelko zlatoretá, ty věčná kotvo v časů peřeji, ty dcero nebes nejvzácnější, prvá, ty sestro světla, matko cností všech, ty, jížto všechno vzniká, roste, trvá, co krásné, dobré v zemských oblastech, ty živné slunce duchového kraje, jež prosvěcuje všechen lidstva ruch, ty zlatý klíči všelikého taje – ó vrať se, vrať se na pozemský luh! Zde mezi hvězdy skvoucí čelo pneš, však tam tu kouli prachu kolotavou [3] tvá odevěká odpůrkyně Lež postupně stíní berlou svojí tmavou. Lží velikou je celá společnosť, lží víra, zákon, řád i mrav i cnosť, lží každé slovo, které ze rtů plyne, nechť modlitbou, nechť přísahou se zve, lží stejně etiketa láhve vinné jak vzletný nápis svaté korouhve. Lží každý pohled, každý ruky mach, i vzdech a slza, líce stoudný nach, dlaň přátelská, když ruku druha stiskne, i zápal nadšení, když okem blýskne, i lásky úsměv, sladký touhy plam – vše lež a klam! Než rázem vrátký mamu trůn se shroutí, ty chceš-li zbraně světlé poskytnouti. Dob dráhně člověk, klamu bídný rob, jen v pohrdavém smíchu škubal retem, když jako bajky pomněl dávných dob, kdys’ ještě, Pravdo, chodívala světem. On na tvář šklebnou chutě masku bral, k níž věsila mu Lež své třpytné cetky, a vesel bouřil v šalby karneval, v ty pestré kejkle, úskoky a pletky; než posléze, kamkoli hleděl kolem, když viděl mrtvé škrabošky jen samé, v nich ztrnulé ty rysy, škleby známé, ten lepenkový hrbol za hrbolem, 4 tu z hubky vymačkanou slzí vláhu, ty malované citů stíny, záře: ni špetku nikde poctivého tahu, ni pídě pravé, ryzí lidské tváře: tu přesytil se pusté maskerády, lžilží jeho zhnusila se vlastní líc a po vděku tvé zašlé jasné vlády v něm touha vznikla, denně vzrůstajíc, – teď žízní po tobě ve žhoucí snaze, jak zpráhlá niva po nebeské vláze. Ve zříceninách tvého druhdy sídla, jež smutně zírá omšenými krovy tam, kde se pyšní královský hrad nový, v němž sídlí Lež, s ní věrných četa zřídlá – v těch rozvalinách shromážděn v tu chvíli květ národa, jenž odpřisáh’ se klamu, a po tvém návratu jen toužně kvílí, chtě na věky jen tebe ctíti samu. I vyslali mne, jemuž přálo nebe vznést jasná křídla nad pozemskou sluj, bych letěl před nebeský prestol tvůj a prosbou úpěnlivou pohnul tebe: Ó vrať se, vrať se v smrtelníků stany, kde vstříc ti bije srdcí na tisíce, kde před zábleskem pouhým tvojí líce Lži chabé vojsko prchne bez obrany. Lid všechen poveze tě s čistým plesem ke trůnu, jejž ti urval šalby tem, 5 zas korunu ti světa v čelo vznesem’, a věrnosť na věky ti přisáhnem’– Ó nakloň, svatá, k mému lkání sluch: Ó sestup, sestup na pozemský luh! Pravda. Můj věčný trůn plá jenom nad oblaky a nikdy neprodchne můj plný jas hruď tvorů smrtelných a zemské šlaky. Lid vrtkavý mě nyní volá zas, jenž vypudil mne druhdy ze svých mezí – však při tom v nitra hloubi Lež mu vězí. Dnes Pravdu vítá – však než zítřek mine, má hvězdná stopa tmou tam opět zhyne. Přec vyplním, zač tvoje píseň prosí – mé záře odleskem je zápal tvůj, ty slzy třpytné, jež ti víčka rosí. Nuž, sestupme již ve Lži rmutnou sluj – Snad povznesu z té chmury duši mnohou do svatých výšin, ve svůj čistý jas, snad přec na krátko vítězící nohou Lži zpupné šlápnu na úporný vaz. II. II.
Půl v rozvalinách teskní Pravdy hrad a blankyt volně zírá v síni širou, kde trosky stropu, který dávno spad’, rum pustý kupí na podlahu sirou. 6 Nad zbytky skrovnými té klenby zdobné ve výšce chví se břízek listí drobné. Opřádá pavouk svými vlákénky ve stěnách vetchých zpustlé výklenky, kde hrdin Pravdy stály sochy četné; teď sotva poznáš v šípků cloně květné tam obemšené Sokratovy rysy, trup zhyzděný, jenž zračil Krista kdysi, kostnických mučenníků zryté hlavy a jiné reky nebem vyvolené, jimž nyní vrabčíků roj štěbetavý svá hnízda lepí v líce skomolené. A s černých pilířů se vánkem chví směs cárů, plísně – zbytky korouhví, jimž ledva vyčteš z ošumělých řas vybledlé písmo: Vincit Veritas! Zde vyvolenci lidu vážným sborem do výše spěli nedočkavým zorem. Aj! shora všecko zastřelo se náhle, tak jak by polet Roka, bajné stvůry, tam nebem rozpjal křídlo neobsáhlé, a spadlo to jak valný oblak s hůry. Síň celou naplnil ten oblak hustý, v němž svítalo cos jako blesků plamy; a jako zvonů kovovými ústy v něm zaznělo: „Dlí Pravda mezi vámi!“ 7 Bezděčně vůkol na kolena klesl sbor ustrnulý – ústa žasem spjata – až ze rtů hlahol bouřlivý se vznesl: „Ó vítej, Pravdo mocná, věčná, svatá!“ I vystoup’ muž, jenž zásluh valnou řadou a duchem vynikal nad celým sborem; Lži vládnoucí kdys býval tajným radou; teď odboj vedl, řečníků jsa vzorem. Ten vystoupil a nízko sklonil čelo, pak s gestem velebným je vypjal smělo a bil se v prs, jak za řečnění vždycky, a rukou k nebi máchal patheticky. „Dík nekonečný vzdán buď nebesům, že splnila mi vroucí tužbu žití, že zrak, jenž slzou myl ten svatý rum, v něm jitro nové slávy může zříti. Že konečně nám s potupené šíje jho těžké sňato mrzké tyranie, hnět obludy – Ne! Ne! To kleté jméno buď v zapomnění navždy pohrobeno! Po hnusné noci vstává jitro vnadné, den, jehož slunce nikdy nezapadne. Ó shrň již, Pravdo, tento závoj mraku, zjev líc nám božskou, triumfem se beř v týn královský, zkad bleskem svého zraku rozprášíš mamů, klamů temnou sběř a korunu si přitkneš k božské skráni, jíž kořiti se budem’ do skonání!“ 8 Jak by se závoj horských mlh a par zdvih’ pojednou a v oslněné oči svit’ chodci velehory bleskný tvar, s démanty ledu sněžném na vrkoči: Tak oblaky, jež měla za oděv, v kotouče prchavé se rozplynuly a Pravdy náhle odestřený zjev všem vůkol oslepil zrak ustrnulý. Zrak ten se skrýval za mžikavou řasu před mocným šlehem nezvyklého jasu a když pak pozvolna se obodřiv tvar lepý rozeznal v té prudké záři, tu překvapení mocnější než dřív, všem zjevilo se na ztupělé tváři. A drahnou chvíli dleli bez hlaholu; ten rděl se, bled’; ten krůpěj s čela stíral; ti pohled plachý vyměnili spolu; tam jiný před se jako bezduch zíral; až vůdce znovu vybavil je z tísně, dál řečně takto: „Neposuzuj přísně, ó královno, náš dětský úžas němý; vždyť oči naše tvému čarojasu a vděku odvykly tou délkou času, co chmurám Lži jsi zůstavila zemi. A nyní dovol, bychom venku lid, jenž pode hradem, hlava vedle hlavy, 9 jak moře vlní se, ždá nedočkavý, na božský zjev tvůj směli připravit“připravit.“ I vyšli, klaníce se k zemi málem. Než k lidu nesešli. Jen chodbou šerou za vůdcem rychle, mlčky tam se berou, kde v jednom křídle hradním zachovalém se kryje podnes Pravdy svatynesvatyně. Jsouc opravena na útraty státu, až dosud mluví k duši účinně ve slohu svého prostém majestátu; v ní chová se též mnohá relikvie pro znalce umění a historiky; jen žel, že tupá nešetrnosť kryje veršíky špatnými, jmen všedních šiky ty drahé památníky minulosti – neb často zřícenina zajímavá ve zdech svých tlupy cestovníků hostí a mnohdy městských výletníků vřava za letních neděl bouří snící rumy; tu Pravdy zašlý čas si připomíná kruh šosáků, neb hovor prázdný šumí při kýtě studené a číši vína... Teď v onu svatyni, ve tmavý chor všel zamyšlený vyvolenců sbor a sestoupil se vážně na poradu; jen jeden venku střežil dvorní branku, by nikdo z lidu nedotřel se k hradu a nezahlédl skvoucí nebešťanku. 10 V tajemném šeru, jímžto prosvitá tu tam skel pestrých záře barvitá ze zdobných oken staré svatyně, sbor vážný stanul s lícem starostlivým a rozpačitě, v teskné tišině lpěl na svém vůdci zrakem žádostivým. Ten posléz vece: „Před začetím rady slib slavný složte na té půdě svaté, že v taji hlubokém vše zachováte, co tam jste zřeli, oč se snesem’ tady. Tak zřetele mi důležité velí.“ I přísahal mu v ruce zástup celý. Pak vůdce začal: „Hle, jak dobře bylo, že lidu vstup jsem na hrad zapověděl – líp’ v tajnosti se daří každé dílo! Jak byl bych věštně do budoucna hleděl a tušil: v lidské štěstí svrchované vždy aspoň jedna krůpěj hořká skane. Ta, po níž volali jsem v žárné touze, dlí mezi námi; ale naše plesy stín jeden zakalil – ač lehký pouze, přec v peruť radosti nám péči věsí. Vše schystali jsme k uvítání božství, jen té se nenadáli věci jedné – Zda možno takto vézt’ Ji vřavou množství, na tense otevřené, městem, ve dne!“ 11 Moralista. Ne, nemožno! Jen pomněte, že k městu řad ozdobených dítek vroubí cestu, by před Ni sypal ratolesti svěží, že s košíčky, jež plny jarních vděků, sbor ověnčených dívek tam se sněží, by proměnil Jí dráhu v růží řeku – a rcete mi, jak nevinné ty zraky by dojal – hrozno pomyslit! – zjev taký? A vzpomeňte si na jinochů dav, na svoje ženy – – A jak zhoubné sledy z té věci hrozí pro veřejný mrav – – Nad Pravdu samu vážnější to vzhledy. Ach, že Jí nebe neskytlo do vínku jen pavučinu aspoň, pavučinku! Básník. Jak nízký, úzkoprsý, lichý zřetel! Mně před výsostí božských tvarů těch, jež utkány jsou z čistých rajských světel, ni nejjemnější smyslnosti dech jas duše vytržené nezakalil – vše pozemské ten svatý plápol spálil. Po lepých rysech vzdušné postavy, odleskem věčné záře posvěcených, jak po oblacích, sluncem prozlacených, jen vzhůru stoupal duch můj plesavý tam, v oblastech kde nedostižných plane trůn veleby a krásy svrchované. 12 Radikál. Tu jeden cnosť a druhý krásu hlásá – však Pravdu chtěli jste! Ji třeba vzítivzíti, jak jest, nechť sovám příliš ostře svítí. Dím ostatně, že s Pravdou cnosť a krása vždy svorně stojí, družky nerozlučné. A tvrdí-li ten scvrklý školomet, že nesnese cnosť čiré pravdy vzhled, tož chlup jest v jeho břečce mravoučné a jeho cudnosť, přihlédneš-li blíže, je staré těsto z Tartuffovy díže. Vůdce sboru. Ah, urážeti zasloužilé lidi, jen sebe vynášet ve žvástu chlubném a hřmotit bombastických frází bubnem – v tom planých mluvků velikosť se vidí. My také známe Pravdy božskou cenu a chcem’ ji chovat ryzí, nezkrácenu; my pro ni horujeme z duše hloubi, ne hluchým slovem, ale zdatným činem: leč u nás zápal s rozvahou se snoubí, my opatrně nohu k cíli šinem’ a nebouříme slepě ku předu, kde nepřestupné závady nám brání; my kladem’ napřed každé odhodlání na zlaté vážky moudrých ohledů. A dnes, kdy po svízeli tolikerém dlaň dostihuje pouti metu vnadnou, 13 víc, než kdy jindy, třeba s myslí chladnou vše uvažovat, zkoumat každým směrem. Nuž chladně zkoumejme! Jest arci jisté, že mysl naši záře oněch krás jen do nebeské vznáší sféry čisté – než dojme-li dav stejně jako nás? Zrak vytříbený, kouzlem uměn zpitý v muzéjích s čistým požitkem se kochá ve tvarech ladných nahé Afrodity – však hodí-li se na odiv ta socha ve středu tržiště neb školní síni? Sám onen rýpal sotva vážně míní, že možno Pravdu, jak tem vedle stojí, vést řadou dítek nevinných a děv. I národ pohoršil by’ onen zjev: onť v lesku zlata, v nejvzácnějším kroji uvykl vídat svoji vládkyni – a teď by, rovna mrzké bohyni, již kdysi luza sansculottů vezla, tak bez ostychu vjela mezi davy! Tím zlehčila by vážnosť svého žezla a vydala se v láje šprým a smích. I vzbouřilo by také vyšší stavy to přestoupení mravů královských – tak první krok by přines těžkou chybu. A duchovenstvo – Zda by stálo v slibu, že všechny zvony kovovými rety v náš jásot zazní Pravdě na ústrety? – – Než déle o tom slovy neplýtvejme – 14 že věc ta nemožna, jest příliš zřejmé. Vždyť, potřeba-li bude, možno časem lid spřáteliti s plným Pravdy jasem, píď za pídí, krok za kročejem k cíli, až zvolna předsudky se rozeptýlí. Než nyní pilně vážiti nám jest, jak umožniti Pravdy slavný vjezd – Ha, šťastný myšlénka mi hlavou blýská – tak byla na snadě! Hle, pomoc blízka: zde přichystán je panovnický hav – ten hermelín a purpur, zlatohlav až ke kotníkům hojnou řasou sahá a z drahokamů v bocích spona drahá – to výtečně se hodí v každém směru. Sbor. Ó výborně! Toť božský nápad věru! Radikál. Ach, ano božský! Vždyť se vylíh’ z čela, jež mistrně zná chytré kličky plést; Lži bývalému advokátu dělá ta finta potměšilá plnou čest. Aj, vstup to pěkný! Úskok Pravdu vítá a pleticha jí v průvod rámě skýtá! Jen dále tak! Jen pokrytecky k ňadru jí navěste těch dávných šalby hadrů, i škrabošku jí potom hoďte v líce – jen pozor, ať vám posléz pod rukami bez Pravdy nezůstane mumrej samý! 15 Sbor. Dost, ústa zlolajná! Ni slova více! A sboru souzvuk téměř jednohlasný povděčně schválil vůdcův návrh spasný. Zpět slavně kráčeli do hradní síně. Tři na polštářích z nachu, zlata, perlí meč říšský nesou, korunu a berli; pak vůdce jde, půl ukryt v hermelíně, jejž rozestřený zdvihá před sebou, že pod rameny s obou stran se šíří a povívá jak blány netopýří. Tak blížili se Pravdě s velebou, až schytralým k ní okem vzíraje za hermelínem, k němuž sklonil čelo, jich vůdce zvolal: Nech, ať jasné tělo již talár knížecí ti ovlaje, ať kruh ten zlatý s drahokamů žárem a meč – – Pravda. Pryč s těmi tretami, s tím cárem! Couf’ mluvčí ohromen a byl by k zemi pad’ málem, zamotav se v nachu lemy. I druzí stáli v tísni beze slova, až onen k pokusu se vzpřímil znova: „Ach, velebná, vším pohrdajíc skvostem chceš zjeviti se v rouchu lepě prostém – ? Ó, vol jen, poruč – antickou snad pallu –“ 16 Pravda. Bez roucha zůstanu! Kdo mne si přeje, tak přijmouti mne musí, bez obalu. Vůdce sboru. Však rajský lesk, jímž krása tvá se skvěje, rci, nebude-li příliš mocný, břitký pro lidu sešlý zrak? Snad v lehkém šláři jej snese spíš –? Pravda. Ať zvyká. Na své záři ni chmurky neztrpím, ni jedné nitky! Tím rozhodnutím zdrcen zástup stojí. A mluvčí vece: „Lichým každý důvod, jenž, Pravdo, na odpor je vůli tvojí. Již spějem’, bychom spořádali průvod ku slávě tvého vítězného vjezdu. Slyš dole jásot! Jistě v dálku kluše Lži poděšený voj, tvou blízkosť tuše, jak stádo chmur, kdy zvětří denní hvězdu.“ – Bez rady tlupa na předhradí stála. Líc každá byla zachmuřena pečí, hrál úšklebek jen tváří radikála. Než vůdce zarazil jej břitkou řečí: „Jest předčasným ten škodolibý smích! Již východ nový svítá v dumách mých, 17 jímž bezpečně se z tísně vybavíme. Pryč s volnou tensou! Povoz jiný zcela sem pro vládkyni rychle dopravíme. Buď karossa to obrovská i skvělá, leč na všech stranách pěkně uzavřená, sklo v oknech bude zvenčí neprohledné – Tam Pravda v čiré velebnosti sedne a všechno vidouc, sama nespatřena, se poveze skrz jásající davy. Vůz před slavnostní branou nezastaví, vypadne z programu řeč uvítací a koně polítnou jak běsem štvaní, by nikdo z lidu nepomyslil ani k ní s nějakou se dotřít suplikací. Hle! Nizounko již slunce nad lesinou – vhod stíny večerní nám k zemi splynou. Vůz dojede až vzhůru k této brance a noci závoj nádvořím se tmící i shluk náš clonou bude nebešťance, by vozka nezahled’ ji vstupující. I v sídle královském až povoz stane, vše zařídím, by vešla božská žena do komnat svojich nikým nespatřena. Však město nechať mořem hvězdným plane, v den kouzlený ať noční chmuru mění všech ulic velkolepé osvětlení a nad královským hradem v polokruhu nechť písmem obrovitým Pravdy jméno, 18 ze světel stobarevných sestaveno, ku hvězdám vzepne čaroskvoucí duhu!“ Všem s duší svalila se trapná tíže tou řečí vůdce; v rozjařeném shluku mu blahopřejou, vřele tisknou ruku; jen rýpal opodál se do rtu hryžehryže. A v různobarvých světel plápolu, za slavného všech zvonů hlaholu, za plesné vřavy národa, děl hromu, bran vítězných pyšnými oblouky a městem, kde jí z ozdobených domů vstříc míhaly se šátky, klobouky, přes moře květů, jež jí odevšady na cestu stlaly bílých družic řady, sklem neprůhledným lidu zastřena v karosse, jež se zlatem, stříbrem skvěla, jen sborem vyvolenců spatřena, do sídla královského Pravda vjela. III. III.
Ve dveřích, jimiž vešla do komnaty, za Pravdou spěšně otočen klíč zlatý a ještě předsíň pevně uzamknuta, v příč zapuštěny okované týče a státní pečeť na vše přitisknuta. Skryl vůdce pečlivě za ňadry klíče 19 a rozestaviv stráží hustou řadu ku zlaté ptáka nebeského kleci, šel s ostatními znova na poradu, co dále konati v té trudné věci. Leč Pravda zastřela své zářné vnady mlh božských neprůhledným vzdušným havem a v trpkém úsměvu i pohrdavém šla zamčenými dveřmi bez závady, šla neviděna tlumem stráží bdělých ven z paláce až tam, kde básník snící dlel samoten pod houští větví ztmělých, jíž prohlédala luna stříbrolící a květů vonných sněžení se chvělo; zde v tichém sadě, na dlaň chýle čelo do vzletných dum o Pravdě pohřížené zřel s touhou v zámku okno zamřížené. Tu dotkla se ho náhle tajná ruka a v úžasu když do prázdného vzduchu zrak upjal ztrnulý, řeč tichozvuká rtů neviditelných mu vála k uchu: „Jsem Pravda. Bláhovci se těší darmo, že lapili mne do bezpečné tvrze, že s mojím jménem ztropí kejkle drzé, jím lidu vyšperkují staré jarmo – Lži drábové v mé barvy převlečení. Ne, mezi těmi není mého dlení. Však hodlám zemi tuto obhlédnouti, 20 zda přece kdes můj ryzí lesk se cení; ty, duchu lepší, buď mi druhem pouti!“ Hned zastřela i pěvce tajná clona, též chodu nabyl vzdušného jak ona, a spolu večerním se nesli šerem jak lehounké par stíny nad jezerem. IV. IV.
Ruch slavnostní se dosud městem vlní, vše světlem hemžením a hlukem plní. Pod kvítím, prapory a věnci chvoje, jichž spoustou ulice den velký slaví, jak řeky pestré proudí lidstva roje a Pravdy jméno všude zní z té vřavy. Ze skvoucích krámů řinou slunné jasy, bud řada strakatá tu onde sbita, na rozích vřeští dryáčníků hlasy a hebrej v podloubí tě za šos chytá. Zde sošky Pravdy vyhlédají z krámu, tam obraz Pravdy v pozlaceném rámu; zříš hlavu Pravdy v holi vyřezanou a perlami v hedbávný vějíř tkanou; zde Pravdy autogram na skvostné dýmce ti ohlašují kupci s vážnou lící, 21 tam Pravdy vonné mýdlo, Pravdy límce, a účes à la Pravda kadeřníci. Zvlášť večerníky denních listů měly ve zvědavých těch davech odbyt skvělý. Tam v sáhodlouhých sloupcích mořem černě ve slovech třpytně broušených a květných i v apostrofách dojemných a vzletných zjev Pravdy nespatřený líčen věrně; ba, pro jeden z nich autor zasloužilý psal ódu Pravdě v zanícení svatém, již objednal si na kvap žurnál čilý a jejíž každé Ó mu platil zlatem. A před hospůdkou, v lip kvetoucích stínu, pod štítem, na němž místo kachny zlaté dnes nápis plápolá „U Pravdy svaté“, břich sobě hladě za pohárem z cínu dí v kole druhů měšťák nabobtnalý: „Já málo dbám o pravdu, ideály a jak ty bliktry jmenují. Leč vezdy si chválím slávy takové a vjezdy; neb nejsou-li již proto chvalné, rcete, že přijdou peníze zas mezi lidi?“ Pravda (k básníkovi). Zde z vína přec kus upřímnosti kvete, kdy kolkolem lhář lháře Pravdou šidí. 22 V. V.
Ze vřavy trhu v části města tišší šla jejich pouť. Tam stavil nohou spěch dóm velebný, jenž z chumle všedních střech jak olbřím strměl ku hvězdnaté výši. Níž v oknech špičatých svit pestrých skel o pozdní pobožnosti vyprávěl a z nitra zněl i temný hymnus lidu. Leč nad okny ve svatodumném klidu hloub jímaje do lunných svitů rost tlum pilířů a fiál nebetyčných i smělých oblouků a kružeb sličných, jak báchorkový zkamenělý hvozd, jenž v úchvatný zjev chmurné nádhery své zdobné liany a větve splétal; v nich míhaly se šklebné příšery a květů křížových sad lepý zkvétal tam, ku hvězdám kde tíhnul mocný štít. Básník. Chceš dovnitř vstoupit? Pravda. Nech nás mimo jít! 23 VI. VI.
Teď palác širý upoutal krok obou, jenž hrdě pjal své stěny, stářím stmělé, se sloupy, balkony, říms hojnou zdobou na římsonošů čupřinatém čele. A nad branou, jež vedla do průjezdu, dva Nozi nesli v erbu meč a hvězdu. Zář jasná z průjezdu i z oken plane; však mezi spodky sloupů, telamonů tká pozdní večer stínů hustou clonu. A žena vetchá v kytli rozedrané tam v šerém koutě schoulena se kryje jak netopýr. Na zpráhlé prsy vije vyzáblou rukou robě sténající a jiných dítek tlupa k ní se tiskne. Když paprsk luny zabloudilý tryskne na tento chumáč vpadlých, bledých lící, zříš hrozný výjev srdcervoucí bídy u nohou posupné karyatidy. Ke vchodu povoz ozlacený hrčí. Křik – skok – a před vozem, jenž vázne v letu, dvě ruce suché, deset ruček trčí a „Slitování!“ sténá z chorých retů. Tu nožek dvé se na stupátko smeká v hedbáví sněžném jak dvé lilií 24 a vděkuplná tvář, již kadeř měkká jak ručej zlatých vlnek ovíjí, ku bědné skupině se nakloňuje. Kmit světel kočárových odsloňuje zjev hrdě majestátní a přec něžný ve třpytném rouše, s diademem kněžny jak vidinu, již báje sad jen chová. Lze postřehnouti mocné srdce hnutí ve zraku ztrnulém a ňader dmutí, na chvějném rtu, jenž vzdychá beze slova. Již ruka jemná v roucha záhyb sáhla; však vrátila se prázdna; chvilku váhá; skvost perel s šíje uchvacuje znáhla... Tu přetrhla se v rukou šňůra drahá a k zemi prší lastur slzy jasné před tlupu zmámenou. Ve smíchu, pláči teď honí, sbírají ty třpyty spasné jak rozházené zrní havěť ptačí. Než ustáli od radostného díla, v paláci zmizela jich dobrá víla... Básník. Toť cherub! Pravda. Pojďme za ním v sídlo skvoucí! Zrak žádný nezřel ty dva stíny jdoucí po schodech zářivých, soch dvojnou řadou, 25 jež svítaly z řas květných sněžnou vnadou, po chodbách, jejichž mramor vykládaný kryl koberec, děv perských rukou tkaný, po dvoranách, kde pjala zeleň tropů od lesklých stěn své listy lepotvárné, kde záře lustrů plály ode stropu, jak sterých hvězd a sluncí shluky žárné. Kol mužů hrdých sličné děvy, ženy ve třpytu perel, v sametu a zlatě tu líbezně se chvěly, rozmnoženy odleskem hojné zrcadlové hlatě, v níž míhaly se lahodné ty zjevy, jak v zámku křišťálovém vodní děvy. Jak v úctě bezmezné se k čelu čelo zde kloní, ruce jak se tisknou vřelo, co v obličejích přátelství a lásky, co oddanosti vroucí v každém hledu, co srdečnosti vane z každé hlásky a každý úsměv sladký jako z medu! A Pravda s poetou se tajně vpletá v ten vábný rej, tím zemským nebem kříží, kde jasné hvězdy vznešeného světa vždy v nová souhvězdí se dělí, víží. Zde mléčnou drahou v hustém roji plynou, tam skupeny jsou menším, větším kruhem, a v zákoutích, pod palem tlupou stinnou pán dámě koří se, druh šeptá s druhem. 26 Muž s mužem tiše rozmlouvají stranou: „Hle! Jak tam hrabě v dumách čelo mračí – niť novou asi, peklem samým tkanou, do přediva svých černých piklů stáčí. Jak okem nyní potměšile svítí – již ovinul nás v duchu zhoubnou sítí! Ó ďáble, netušíš, že blízka chvíle, kdy rozervem’ tvé přástvo potměšilé a rozšlápnem’ tě, pavouku ty pekla, kdy s rozkoší – –“ Řeč ústa nedořekla; neb hrabě s tváří laskavou se blíží. Vstříc chvátají mu oba, v úctě před ním dlaň tisknou na srdce i hlavu níží a nadšeně ho slaví dechem jedním. – Na křesle skvostném odpočívá žena let břemenem i šperkův obtížená. Klam líčidla chce marně líci vpadlé pel navrátit, jenž mladou krášlil kdysi, žár opojný zas vkouzlit na rty zvadlé – spíš víc jen hyzdí ohyzdné ty rysy. Pod tváří tou jak žhavá satira ten vějíř velký, plný jarních květů a brousících své šípy amorettů, svůj laškující oblouk prostírá ve zhublých prstech, na nichž prsteny žhou různobarvých kamů plameny, 27 jak duholesklá křídla motýlů na drsných hrbech lesních pahýlů. A švarný dvořan, v jarním žití květu, zří toužně na tu vděků mohylu, jí koří se, dlaň suchou vine k retu a šeptá vzdychaje o lásce, kráse, o sladkém rtu, o ručce z úběle, o chvíli, která svitem ráje zdá se, o závisti, jíž blednou andělé. – Zde z nízké pohovky tré dívek vzhlíží, jak s jedné snítky trojí poupě svíží. Jich duška, jedva sladce porozvitá, snem ještě dětským z jasných oček svitá, a těžko říci, po které z nich stele vděk nevinný víc rozkošného pele. Před nimi mladý muž. On jedné hrouží zrak žhavý v líc, kde broskve nach se zžíhá, i zdá se, že v tom zraku láska touží; a když se očko modré k němu zdvihá, tu mníš i v jeho zamlženém třpytu zřít první zábřesk milostného citu. A druhé dvě, jež tulí se jí k boku, nad vějíř kloní hlavinky své něžné, smích tichý na rtech, nevinný sen v oku jak za listem dvě konvalinky sněžné. Strýc odved’ mladíka. Již zmizel v davudavu. A dívka rozhlíží se, vzpíná hlavu, pak družkám s úsměvem se kloní k oušku: 28 „Hle! Již se muška třepetá v mé síti! Mní, že mi srdce plamenem již nítí – Bloud! Málo krásy má, dost za to dloužků... Nuž, ať se marnivý v mé síti třepe, mně zmírá u nohou a verše tepe k mé zábavě, než dovzdychá se koše. Ač raději bych měla za panoše tam barona – Hle, jakou zkouší muku! Zlou poručnicí svobodná je teta! Jí, ubožák, tam líbá scvrklou ruku a tajně, vím to, po mně touhou vzlétá!“ Dál kývají se s tajným šeptem, smíchem, jak fialinky v jarním dechu tichém a sem tam krutým šípem vtipu míří ty hlavinky tři krásné za vějíři. – Tak vyslechli, kol skupin tajně jdouce, řeč mnohou ještě Pravda se svým druhem, až umlknuli všichni zraky pnouce v hloub síně, kde dav stanul polokruhem. I vyšla pěvkyně tam hrdým krokem pnouc nadšeně tvář krásnou s dumným okem a sladcemohutný hlas zazněl sálem. To bylo, jak by udeřil zvon svatý v ty marné šumy v hymnu nenadálém a rozvál třpytivé ty trety, laty, vzduch nasycený světských vášní dechem jak očistil by harf andělských echem 29 a v srdcích našel posvěcenou strunu a povznesl je rázem k nebes trůnu. Dech poesie vznešené se chvěl v té písni pěvkyně i v jejím zjevu. A dlouho ještě zástup v tichu dlel, kdy zvolna zmlkajíce vlny zpěvu jak šepot duchů dozněly kdes v dáli. Pak zaduněla síní bouře chvály. Pán lysohlavý k sousedu se kloní: „Ó božské umění! Ó kouzlo hudby! Ó krásna čaromoc! Jen ono roní zář čistých slastí v temno lidské sudby!“ – Tak zněla slova nadšencova hlasná a soused v zanícení hlavou kývnul; jen Pravda spatřila, jak ctitel krásna po vzletné řeči za rukou si zívnul. Však jakýs hýřil obrátil se stranou, kde muž stál mladý s lící zadumanou v zem klopě zrak, ret ke rtu tiskna přísně: „Jak nebeské ta nymfa umí písně! Zda vším si’s diamantů půlměsíce jenž probleskoval mračnem její kštice? Ten knížete stál asi dvorec hezký. Ó dobře znám ty jeho tajné stezky. Já míti ženu, jakou kněžna jesti – ta sličná tvář, ten obrys vděkuplný a z jejích očí svítá moře štěstí! 30 Jen jednou pohroužit se v jeho vlny! Hleď, ty jsi pobožnůstkář, věsíš hlavu a věčně kážeš o víře a mravu; však u mne na skálu tvé zrní padá. Ji pošli ke mně! V její zbožnosť věřím a bude-li mi vůdcem její vnada, snad najdu cestu ke kostelním dveřím. Když vídám ji, jak hlavu čarojemnou před křížem, obrazem kdes tiše chýlí, tu cosi zavlaje mou duší temnou jak andělského křídla zákmit bílý, tu s dogmaty se přízním, mravoukou, a mním, že na světě přec láska čistá – –“ Druh zasmušilý hněvně máchnul rukou: „Mlč! Kaj se! Nestoudný jsi atheista!“ Teď po pěvci se Pravda obrátila. Ten za hýřilem tamo kvapí sálem, kde zočil tu, jež venku před portálem jej činem svým a vděkem uchvátila. Jak růže nejkrásnější v pyšném věnci tam kněžna září mezi urozenci, všech zrakův obdiv připínajíc k sobě. Kdo poznal by, že šňůra perel schází v těch nesčíslných drakokamůdrahokamů zdobě, jež roje bájných světlušek jí sází na luzná ňadra, vlasů světlý pramen, pod ouška růžová, na sněhy ramen? 31 Však nejvzácnější klenoty jí skytá pel cudnosti, jenž dřímá v obličeji, zář dobroty, jež z tichých očí svitá, sny zbožnosti, jež kolem ní se chvějí. A po boku té čarokrásné ženy choť její kloní pohled zamlžený a jedva slyší, o čem řeč se snuje: že v paměť dne, jímž vzchází Pravdy vláda, sbor lidumilný šlechta sestavuje a náčelnicí kněžnu sobě žádá. Leč ona česť tu přijmouti se zdráhá, až posléz vece, k nebi točíc hledy, v nichž perlami se třpytí citu vláha: „Nuž, přetěžký ten úkol přijmu tedy a k němu silami se připnu všemi. Jak tíha skal to moje srdce kruší, jak ostrý meč to proniká mou duší, když pomním, co je bídy na té zemi, co nešťastníků v nouzi lká a hyne, co rukou zoufalých se k nebi vine. Před chvilkou zřela jsem, jak žalů tíže máť sedmibolestnou k mým nohám strhla – “ „A než jsem vyňal sáček“ – vpadl kníže – „má choť jí perly svoje na klín vrhla.“ Na lících kněžně růže studu pučí, tvář klopí se a zrakem chotě kárá; 32 leč kolem ní již hlasná chvála zvučí a v očích obdiv nelíčený hárá. V tom sluha v zlatém promování hustém zve na zákusky panstvo. Všechno vstává a v komnatu se bere s šumem, šustem, kde spousta pamlsků je očekává. Jdou vzrušeni, za úvah ještě pilných o velkých záměrech svých lidumilných. Pravda. V líc šklebnou sokyni své věčné patřím. Jak chechtá se, když chválí tito lháři svou štědrosť, lidumilnosť, lásku k bratřím! Žhou poličky ta slova na mé tváři. Ti smějí tklivě mluvit o soucitu, kdož ve svých komnat pohádkovém třpytu na měkkých polštářích, dlaň línou v klíně, a při lukullských mísách vrchovatých pít dovedou pot bratří z číší zlatých i slzy jejich v drahocenném víně, den ke dni růže rozkoší si sbírat a žíti v marných hrách neb nudou zmírat – kdy bližních ston jim bije v pyšné domy, kdy na prahu jich bída ruce lomí a zimní bouře, která v sen je hýčká, tam v ledy mění hladných dítek líčka! Básník. Než pamatuj, zda moc, jež světy řídí, tak sama nestvářila osud lidí? 33 Vždy na zemi se světlem stín se střídá a srdce lidské blaho zná i muku – tak na věky snad bude v lidstva shluku tu rozkoš jásati, tam skuhrat bída. Pravda. Ty zíráš na svět chmurou svého věku. Než buďsi! Jestli strádat jedni mají a druzí poznávat jen země vděků – nechť aspoň tito ku pravdě se znají! Nechť soběctví, jež zovou svojím právem, vždy odívají vlastním hrubým hávem, ať nezhalují jeho lstivé vrásky na posměch bídě maskou sdělné lásky a slzy nad osudem bratra svého ať tklivě necedí do šampaňského! Nechť obětovnosť nelhou chlubným retem, když rozmarem neb vratkým citu vznětem kdys na klín žebračce své perly vmetou, jež jindy nevěstce do vlasů vpletou! Básník. Než ona kněžna – třeba na ni metá sluj lidských rozporů mrak charých stínů, jak sněhobílá růže v temnu zkvetá, na skráni sladkou dumu serafinů. Ty skvosty, které k nohám bídy cizí pod rukou soucitnou se zablýskly – 34 zda nebyly to perly citu ryzí, zda z čistého jí srdce netryskly? Zda ona tvář, s tím rajským očí svitem můž’ hostit jedinou jen črtu klamnou? Jen ctnosť a dobro může dlíti bytem v tom jasném zjevu andělském – – Pravda. Pojď za mnou! Jdou po kobercích jemných řadou síní v odlehlou komnatku, kde v rámci malém vkus divy tvoří. Řásné listy palem jak jeskyni zde vábný koutek stíní; v něm šeptá vláhy trysk; sem nezabloudí šum společnosti; do tíše a stínu jen k osamělým snům a šeptům loudí ta skrýše z hedbáví a muselínu. Hle! kněžna zde. V tom koutku polostmělém o mušli z mramoru, v níž trysk se čeří, jest lehce podepřena luzným tělem; dlí v čerstvé zeleni, ve snivé šeři jak rusalka, jež vyšla z peřeje a dosud nese třpytné krůpěje na hebkém rouchu, v šíji, na kadeři – to démantů jsou kmity drahocenné. I tváře kouzlo rusalčí teď šíří, zvou k rozkoši; vznět vášně nezkrocené ve zraku andělském teď blýská, víří. 35 A změněn tone v jejím čarokruhu muž onen přísný, tváře zasmušilé, jenž kázal mravnosť hýřivému druhu. Teď oko žhoucí, sladkým chtíčem zpilé do řasy z atlasu se lačně vpíjí, z níž obrys vlny opojné mu kyne – To k Nymfě roztoužený Faun se šine a napřahá již dlaň po svůdné šíji... Tu paní ucouvla, přes rubin ústek prst ostražitě sklenul něžný můstek; leč jak tůň zářná sladkých mysterií zrak opojně vstříc vyvolenci plane, slib větší příští rozkoše mu dává, vír nejsvůdnějších představ rozpoutává a ze rtů chvějících se šepot vane: „Zde nejisto! Již opusť moje sledy! Klíč tento přijmi! Brankou, kaple chorem znáš cestu opuštěným korridorem – tam v půlnoc shlédne nás jen měsíc bledý...“ Tvář básník odvrátil, řka s těžkým vzdechem: „Pryč odtud! Pryč!“ – A z komnat vyšli spěchem. Když zírala k nim zase hvězdná báně, zpět Pravdy dlaň se vzpřáhla k pyšné bráně i zachvěli se hněvem její rtové: „Hle, bozi světa, jenž se vyšším zove! 36 Ať s erbem nicotným, ať beze znaku, lži pozlátkem jest jejich nádhera, lež na rtu jejich, v čele, tváři, zraku, lží jejich život, bytosť veškerá. Lží vypjali se nad zástupy bratří, lží třímají dav slepý za otěž, na skvoucí štíty jejich sídel patří jen jeden nápis: Sobectví a lež!“ VII. VII.
Muž z paláce kol chodců tajných kráčí. On, měšťan vážený, na křesle drahém před chvilkou zmíral pokorou a blahem, že panstvo vznešené s ním kvasit ráčí, že kněžen oči milý vzhled mu přály, a s pýchou tajnou v tom se slonil třpytě, co zatím hrdí urozenci skrytě nad hostem z lidu nejapným se smáli. Básník. Znám toho bracha. Svědčí rázně v klubu, že pevná hrdosť volné muže zdobí a statně vesluje tam proudem doby, rum předsudků všech metá přes palubu; však za hrsť cetek, úsměv milostivý rád před mocnými páteř hbitou křiví a mním, by mohl koupiti své skráni 37 sfér vznešenějších lichou aureolu, že dal by jmění svoje bez váhání, dům onen krásný a svůj princip spolu. Pravda. Ba, krásný dům! Jak malebně pne vzhůru ten výstupků, hran, štítů divný zmatek – dob minulých to vzácný pozůstatek! Má v líci středověku snivou chmuru, leč v jeho nitru jiné, lepší časy strou vzdělanosti, jemných mravů jasy a měšťanstvo tam volné v ryzí síle jest hrdo, šťastno ruchem zdárné píle. Pán domu arci – pravíš – duchem jiný; než pohledněme za ním do rodiny! Řad pokojů. V nich ještě světla hoříhoří. Tu leckde vidět neladnosť a vadu, však jeden prostor klenotnici tvoří, kam shrnul dům svou všechnu zář a vnadu. Jak v paláci tu přepych vládne málem; ba skoro těsno nádheře té různé, jež pestro všude nakupena sálem: tu v koutě zápasí o místo nuzné skříň baroková s tlumem jiných kusů, jež provedeny po gotickém vkusu; tam antika se tísní v jiném rohu – jsou ukázky zde věků všech a slohů. 38 Lesk zlata, stříbra rozsypán tu všude a na čalounech žárných v barvotisku mnich zkoumá mošt, chán vraždí odalisku, třpyt lagun sní, žhou Alpy krvorudé. I společnosť tu shromážděna četná, dav pánů v černi, pestrý zástup dam v rouch pyšných ozdobě jak tlupa květná, z níž rosou leckde blýská drahokam. Vše žezlu mody horlivě se koří, ač místy přál bys jemnějšího brusu – to péro zde snad příliš rudě hoří a malba vějíře tam prosta vkusu. Leč na všem odlesk vyšších stavů zříti; vše snaží se brus onen třpytný líčit, tvář stejně maskou vážnou, smavou krýti, vlas čechrat stejně, stejně malík týčit a mluvit stejně sladkohluchým tonem. Dí Pravda šeptem: „Buď mi ciceronem! Viz muže onoho! Tvář mírnosť čírá, než s prsou blýská kyrys bohatýra, knír krutý stíní ostýchavé rety, kol ramen vlají skvoucí epauletty a palaš s boku blýská, přilba stranou tká v chochol fantastický celou duhu – Rci, jaké voje v takém lesku planou? Jak zbloudil Mars ten do tichého kruhu?“ 39 Básník. Ah! bednář nevinný, jenž k poctě tvojí dnes opásal se lepenkovou zbrojí, v níž pro potěchu dětem straší vrabce. Pravda. Ó, ó! Tož hračka neškodná, jíž halí hruď hrdou volný občan v lesklé střapce, by žoldnéřem se jevil aspoň z dáli. Tam švarný jun! Leč k ozdobě mu není ten účes, šat a směšné opičení po mravech šlechtických. Ta ruka ženy as práci nezvykla; duch málo zušlechtěný zří z jeho tahů. A zrak hledí matně, tvář jako nudou malátně se chýlí – Básník. Však chrabře pívá šampaňské a zdatně po sportu panském do holubů střílí. Pravda. Jak princezny se skvějí šatem, vnadou ty dívky dvě. Leč mluví divnou řečí – Básník. To cizí řeč; jen přízvuk špatný kladou. Jsou vychovány po cizinsku s pečí a pyšní se, že takto žvatlat umí – má škodu malou, kdo jim nerozumí. 40 Pravda. A časem též se cizinkami tváří? Lež kolkol. Kýváš, laškovný jich druhu, ty krásný papoušku tam v lesklém kruhu a svoje „Bon jour!“ meleš, pestrý lháři? Dál pěvec Pravdu sálem doprovází. I naslouchají. Někdy kolem ucha šíp klepů zafičí. Řeč jinde hluchá zní ševelením ošumělých frází. Pravda. Rci, pěvče, kde tu zábavy jsou ducha? Kde díla umění? Kde knih je skrýše? Básník. Tam za okrasu v pyšných vazbách leží, jich listy bělem panenským se sněží. Pravda. Již dosti viděla jsem. Pojďme výše! VIII. VIII.
Výš domem stoupají. Tu v nočním šeře jas chodbou svitl; rozlétly se dvéře a pyšná komnata se jeví oku, kde na stole ve vase skvostné strmí 41 směs květů vzácných prostřed jemných krmí a třpytných sklenek zámořského moku. Sbor hostí vybraných se baví v kole – víc vkusné nádhery tu nežli dole! Tu služka k vyfintěné paní šeptá, jež zašustila v chodbu: „Pekař reptá, chléb nechce čekat – “ Zlobu v tichém hlase, si dupla paní: „Bídák! Co té chátře již výdělku jsme dali!“ Pravda. V dolním patře lhou vznešenosť a bohatství ti zase. IX. IX.
I pod střechou nahlédli do brlohu. Tam žebrák rámě pod halenou skrýval, s níž rukáv prázdný žalostivě splýval, a cárem obaloval zdravou nohu, pro sebe mumlaje: „Dnes chytře též ze vjezdu svaté Pravdy těžit musím; co chromec bezruký to ještě zkusím.“ Pravda. I ten – ! Ó truchlosměšná bídy lež! 42 X. X.
Níž sešli zase. Noc se chodbou šeří. Na schody sejdou v zadu z oněch dveří! Již došli k nim a z lehka otevřeli; leč couvli rázem: v jasném lampy svitu do jizby střízlivé a nudné zřeli, kde suchý muž se týčil u pulpitu. Kol něho listin zaprášené kupy a před ním strměly knih šedé tlupy. Vzal časem některou a v bystrém letu prst kostnatý se mezi listy kmital, až pevně zabodl se v jednu větu; pak s lící vítěznou muž péro chytal, jež papírem jak vichr plání spělo, a v obličej se lstivé vrásky vryly, rtem zahrál úsměv chytrý, potměšilý; tu s gestem důstojným zas vypjal tělo, dlaň napřáhl, spěl vůkol vážným zorem jak v řeči dojemné před slavným sborem. A v koutě pološerém socha pne se, jíž páska tuhá oči obetkává, dlaň jedna meč a druhá vážky nese. Pravda. Zpět! Zpět! My zabloudili k muži práva. 43 XI. XI.
Když poznovu se nesli ulic šumem, vřesk, rachot bubnu doletěl jim k uchu a k nároží je zvábil davů tlumem, kde písmem obrovitým v šerém vzduchu ze světel pestrých „Doktor Buňka“ hoří. Chlap s kuklí strakatou tam v buben tříská a hlasem ochraptělým v zástup vříská: „Sem spějte, všichni trpící a choří! Zde pomoc všem a věčné zdraví kyne. Hle, doktor Buňka, který v lidstvu celém svou neobsáhlou učeností slyne, všech neduhů a hlíz je léčitelem! Zde vizte diplom almae matris slavné, tam žasněte nad valným spisů řadem, jež velkých jeho myšlének jsou skladem a svědky bádavosti neúnavné. Kdo rýmou, hostcem, migrénou se soužíš – pilulky Pravdy, jeho výtvor, kup si! Kdo ztratil’s chuť, po spánku marně toužíš – pilulky Pravdy, perlu léčiv, kup si! Kdo žádáš léku pro vadnoucí plíce – pilulky Pravdy, vědy triumf, kup si! Kdo zbaviti chceš pih a vrásek líce – pilulky Pravdy, zázrak světa, kup si! Kdo na churavé nervy sobě stýskáš – pilulky Pravdy, novou sílu, kup si! 44 Kdo šedivíš neb lebí hladkou blýskáš – pilulky Pravdy, mládí návrat, kup si! Kdos hypochondr, nenávidíš ženy, kdos rozervanec žitím přesycený, kdo zapomětliv, slabé mysli, hlup jsi – pilulky Pravdy, vrchol všeho, kup si!si!“ A na lešení pestrou látkou krytém za stolem velkým tučný mužík stojí od hlavy k patě obdán aksamítem jak doktor Faust ve starodávném kroji. On rovná před sebou knih tlustých řadu i spoustu pestře malovaných krabic a důstojně si hladě vážnou bradu tak řeční v kole služek, dětí, babic: Můj duch se hroužil v hustý závoj tmavý, jenž halí mysterium života, a bádal, řešil, zkoumal bez únavy, až náhle břeskla spasná jasnota: mně zjevila se v blesku mocná víla, jež hýbe světem – životní to síla; já lapil ji a zaklel v jemný prášek a shnětl umně v divotvorný hrášek Hle! v této něžné kuličce je skryta, jež sílu, svěžesť, zdraví, krásu skytá. Jen vizte na mně samém její divy: tu kyprosť údů, červeň obličeje; hrá veselím duch pružný, čilý, živý, i sladká Venuše mně, starci, přeje. 45 Zde vizte děl mých slavných valné šiky, v nichž dotvrzuju sterým důkazem svůj vynález, své drtím protivníky. Na věky, šťastno mojím odkazem, mne lidstvo dobrodincem bude zváti. Jak chceš, můj objev – závistníku – tup si, však chceš-li mým se chvalozpěvcem státi, pilulky Pravdy za dva groše kup si! Básník. Ó věda nebohá! Ji drze smýká již po ulicích vozík dryáčníka! Pravda. Klam učený – jen probeř kronik listy! – již astrology sytil, alchymisty. Tu z toho řeční zisk. Leč v kole druhů, již nad ním lají, rdí se, ruce lomí, se rozhledni! Jak vesele v tom kruhu klam kvete vědomý a nevědomý! Co lží se učeně tu hlásá, píše! Věk tento shlíží v hrdém usmání na bludy zašlých pokolení s výše, jak byl by dostih’ vrchol poznání, a zatím tápe ještě v hustém mraku a braku dosti vleče v chudém vaku! Čas příští shlédne v útrpném jen smíchu na leckterého nadutého obra – Věř, pro marnivou vědatorskou pýchu pilulka trpké pravdy časem dobra. 46 XII. XII.
Zní píseň bouřlivá, hluk četných kroků, jde zástup nadšený, žár v každém oku, ve svitu pochodní se prapor skví, v němž tkáno: Volnosť, rovnosť, bratrství. A s pěvcem Pravda spěje ku náměstí pod rouškou mlhy v šumném průvodu, jenž spoustou květů, stuh a ratolestí jde ověnčiti drahou Svobodu. Ta v sádře naspěch utvořena krásně tam k nebi strmí, kolos velkolepý, jak podobou ji daří malby, básně: Pout spadlých zbytky nohou mocnou třepí; meč jedna, pochodeň pěsť druhá svírá – zde z pochodně se znímá živý plam a plachou září postať obestírá, jež hrdosměle týčí ku hvězdám skráň sličnou s volně rozpoutaným vlasem, kde čapka Frýgů kmitá rudým jasem. U nohou podoby té obrovité, jež velebně tu nočním šerem svítí, stůl na tribuně, rudým suknem kryté, a na stole je sklenku s vodou zříti. Za stolem stojí řečník suchý, starý, jí pokroutky a rovná okuláry. 47 On za časů, kdy volnosť byla v modě, psal mnohou tlustou knihu o svobodě; než kdy boj zaplanul o práva lidu, vtáh’ růžky své jak hlemýžď do skořápky a boj když prohrán, kryl se s tichošlápky, žil přírodě, překládal Aeneidu, a mocným skuhral s nahrbenou šíjí, že pěstil svobodu jen v theorii. Teď vlna příznivá jej opět vznesla... Hle, šedý bojovník za svatá hesla! A s obdivem sto zraků vstříc mu plane an mluví v řeči pilně studované: Vždy pravda vítězí! Dnes v její záři zas padlá svoboda se týčí z hrobu – tou chvílí bohatě nám splácí stáří, co trpěli jsme za ni valnou dobu! Ó, volnosti, ty ubíjená věky i vítězná, kdo sčítá tvoje reky? Kdo přehledne to valné krve moře, z níž vycházela’s, z červánků jak zoře? Kdo procítí – A takto dále řeční. Jsou za konec mu posluchači vděčni. A volá ještě v bombastickém vzletu: Nuž, Svobodu již zdravte mořem květů! 48 Tu v rukavičkách bílých, s černým šatem sbor vážných pánů na tribunu spěje, tíž věnců v rukou, hedbáv stuh se chvěje, v nichž řádky vzletné vetkány jsou zlatem. V jich čele řádem, lysou hlavou září muž obrovského břicha, správní rada, jak hráchy slzy plynou tučnou tváří a pohnutím se chvěje trojná brada. On skvostným věncem vzhůru k soše mává a volá nadšen: „Vítej, dcero nebe! Tvým zjevem krásný, zlatý věk nám vstává, jak ptenci jaro pozdravujem’ tebe!“ Továrník. Pryč s copem cechovním! Buď volnosť zisku! Venkovský lichvář. A dělitelny buďtež selské lány! Dodavatel. A státní zakázky nám buďtež přány! Theoretik. Buď volnosť ve všem! Novinář. Hlavně volnosť tisku! 49 Právník. My vypracujem’ zákonníky nové! Tak hrnuli se dále nadšencové, své věnce pyšné k nohám sochy nesli a nítili dav plamennými hesly. Tu k lešení se kdosi prodral z davu, dvojbarvý věnec vznáší nade hlavu a volá: Jménem národnosti svojí, té ubohé, již dosud v lítém boji vy, plémě mocnější, jste tiskli k zemi, sem kladu věnec, vítám volnosť zlatou! I nám rozváže peruť věky spjatou, že nebudem’ již cizích otrok němý, leč v řeči rodné, po způsobě vlastní chcem’ závoditi s vámi volni, šťastni! Než jak by zadul vichr nepříznivý na mořskou pláň, tak muže toho zjevem byl vzrušen dokola ten příboj živý, výš’, výš se čeřil, hlasněj’ šuměl hněvem, blesk záště z očí šleh’, nad tlupy šeré se vznesly pohrůžlivě pěsti steré, řev zloby, potupy řeč onu dusí: „Pryč s chámem! Věnec rozsápejme v kusy!“ „Proč tento hněv?“ muž s věncem dolů volá. „Či vaše svoboda má dvojí tváři, 50 z níž na vás pravá její podstať září, a k nám se mračí tyranie holá? Tu volnosť vymyslil jen mistr klamu, jež ruku jednou lidské právo dává a druhou béře naši bytosť samu, cit vrozený a řeči svatá práva. Rci, starče ctihodný, jenž’s kouzlil kdysi nám obraz volnosti před toužné zření, rci: svého idealu božské rysy zda poznáváš v tom bídném zpitvoření?“ Tu stařec chvilku rozpačitě mrká, své brýle rovná hned, zas vody srká, až lehce zapýřiv se v odvět vece: „Jest in abstracto volnosť ke všem stejná, však in concreto třeba lišit přece. Nám velí hrdá meta světodějná vás, nižší kmen, svým duchem vyšším vznésti a vaší posilou v lesk plný zkvésti. Nechť lichý vzdor váš z násilí nás viní, v té věci úkol vznešený nám káže nad volnosť poslání své cenit dráže a vnutit vám své řeči dobrodiní – “ „Jak šlechetné!“ dí onen v hořkém smíchu. „Však proč pak zápal pro svobodu lžete, proč místo sochy té sem nevypnete svou hrabivosť a národní svou pýchu? 51 Hold takých přátel svobodě se rouhá a nadšený váš průvod fraška pouhá!“ Tu z dola orkán hněvu zaburácel, kol muže zakypěla vřava vzteklá, jej rvala, tepala, od sochy vlekla, až ztýrán v chumle zuřivé se skácel. A deštěm květů sprchl na vše strany za šprýmů hrubých věnec rozškubaný. Tu kdesi vzadu nová bouř se nítí. Tam prapor cáry červenými kane na drsné tváře, vlasy pocuchané, pod nimiž oči rozjitřené svítí; kyj mnohý trčí nad zedraným šikem, i kosa, pika semotam se blýská, dvé rukou začerněných v buben tříská, blíž dav se valí s ohlušivým křikem: Pryč s vádou plemen! Všichni k sobě stůjme, své pravé škůdce svorně zaplašujme! Kým právem k soše posvátné se třete, vy svatokupci! Ku svobodě lásku vy jenom pro svůj zisk, svůj prospěch lžete! Sem, lide! Zažeň hrabivou tu chásku, jež berouc za pláštík své tyranie cár lžisvobody, ze tvé bídy tyje! Proud útočníkův obuškem a pěstí ke stupňům řečniště si průchod klestí. 52 Již panstvo vážné na útěk se dává, i řečník zmizel v davu rozbouřeném, jen krásnou paruku jim nechav plenem, jíž jako skalpem hrubý vítěz mává. Hlasy z lidu. Jsme vítězi. Ať Petr slavnosť řídí! Jiné hlasy. Chcem’ Pavla vůdcem! Petr ať se klidí! A rozbouřeno dvojím různým větrem to moře lidu semo tam se zmítá. Pryč s Pavlem! hučí zde, tam: Vari s Petrem! A v zápasících klubka dav se splítá. Kol sochy velkolepé se všech stran lid nesvorný se tepe v půtce ryčné jak bouře vln kol výspy nebetyčné; tu tlakem zástupův a deštěm ran hle! uvolnil se podklad kolísavý a socha vrávorá – Vše prchá s křikem – Však již se kolos řítí v husté davy ve hřmotném pádu gigantickým dříkem, tlum lidu sráží rozbitými ňadry, mrak prachu bílého z té spousty vzletá a všechno halí – – Pravda. Po svobodě veta, a štěstí jen, že byla z pouhé sádry! 53 XIII. Pravda. Nuž, dále nech nás poutí trudnou jíti, na kterou měsíc lhář nám vhodně svítí. Zář jeho klamná samotna již vládne nad městem setmělým a spící nivou, tká stříbro falešné a krásu lživou, kde vidíš chudou zeď a bláto za dne. Jak lidská společnosť! I ona vine lži třpytnou roušku na své stránky stinné: Co nízkých pudů, vášní, mravních kalů se kryje za šlechetných citů jmény a maskami, jež svůdně vyfintěny nejčistším leskem svatých idealů; vznět pro víru a pravdu, pro svobodu, cit práva, dobro, láska k vlasti, rodu – vše pouhým zbožím pro zchytralé kupce, ze všeho pro lid věřící a hlupce dav šejdířů si robí duté modly, v nichž pletichy své předou sobci podlí! Básník. Tvář věku našeho lež hyzdí mnohá. Leč v jednom útěcha: že pevně k předu po dráze lidskosti jde jeho noha, že blízka již se objevuje hledu zář nezkalená ryzí humanity – 54 Pravda. Nuž, nahledněme v její slibné třpyty! XIV. XIV.
Vůz mrakový je pojal v nitro tmavé. Kol jeho paprsky jsou blesky žhavé a zápřeží mu slouží spousta kání, vran krákajících, havranův a supů. Již nesčíslných křídel třepotání vůz povzneslo nad věží snících tlupu a přes nivy a hory šerým vzduchem, s ním zavichřilo v dálku nočním hluchem. Pod nohou jejich prchal ve hluboku kraj nezřetelný s matným stříbrem toků, až posléz mračno krkavcův a kání se sneslo s vozem k neobzírné pláni a s divým skřekem rozletlo se kolem, svých druhů rozmnožujíc chmurnou chasu, jež nad krvavým, zpustošeným polem se shromáždila k pekelnému kvasu. Vůz povětrný rozplynul se mrakem a bledé šero, první posel zoře, na smutném luhu osvětlilo spoře zjev příšerný před ustrnulým zrakem. Srp záhuby tu skončil žatvu hrůznou: Kam oko sahá v širodalném kole, 55 jak snopů spousta mrtvol na mrtvole se kupí polohou a směsí různou, zde po jednom, dva přes příč, v místě mnohém těl hromada, jak vzrůst by chtěla stohem; krev mákem vlčím protkává ty klasy, kde místo vrabčíků shon dravců kvasí. V tom obraze črt každý hrůzou vane; zde jeden odvrací ti líce zbledlé a strašnější hned oko mrazí vedle. Zříš siných tváří rysy potrhané a sklenné zraky vytřeštěné, lebi, v nichž rána palašem se děsně šklebí, zříš těla bez hlav, rozdrcených údů, zříš prsty křečovitě vryté v půdu neb svírající ještě pistol v pasu, koš břitké šavle – běsný zápas věstí ve ztuhlé onde, ledovaté pěsti ten hustý chumáč zkrvácených vlasů... Vše krví potřísněno dalnou nivou. Kol trupů mnohou kaluží se šíří, na přílbách, zlatém třepení se pýří i kadeřemi, padlých koní hřivou; jí rdí se děla roztříštěné lůže i bubnu strakatého puklá kůže i žerď, již třímá praporečník padlý, i zbylý na žerdi kus pestré látky, 56 i tráva zdupaná i kvítek zvadlý – krev barví do ruda ty širé jatky, kde pobitých se kupí statisíce – – – V lem pláště básník zahalil své líce. Pravda. Hle, lidskosť velebená věku tvého! Kde v knize dějů minulých jest blána jak tato krve oceanem psána pro věčnou hanu rodu člověckého? Sem tisícové krutým bičem štváni, by omámeni polnic, bubnů skřekem druh na druha se řítil slepým vztekem a vraždil bez oddechu, slitování, by krví bratrů koupali své ruce a divě jásali k jich smrtné muce – I satan ustrnul! – Ve chvíli jedné v prach klesly spousty lidu nepřehledné, bez počtu mladých životů zde zvadlo, bez počtu srdcí ohnivých tu schladlo, bez počtu hrdých nadějí tu skláno, a něžných, svatých citů rozdupáno, žal nekonečný splozen. Hvězdy trnou nad země obrovitou rudou skvrnou, z níž stotisíců krev se vzhůru kouří a strašné kletby k nebes trůnu bouří... A kdo zde rozestřel ten obraz pekla? Proč zpuštěn kraj? Zač krev ta valná tekla? 57 By trůnu některého lesk se zmnožil, by národ opojil se marnou pýchou, by jho své na šíj’ sousedovi vložil; snad zájmem, ctí neb jinou třásní lichou svůj zločin ověsí, ba zneužije snad samu lidskosť – děsná ironie! Viz, kterak génij lidskosti tam v dáli nad hrozným divadlem tvář smutnou halí, jak zraky odvrací od rudé země! Slyš, jak mu ze rtů vane povzdech hoře: Ó lidstvo, z toho krvavého moře jak daleko, ach, daleko máš ke mně! Leč uvidíš, jak národ, jehož skráně laur opne vyrostlý z té strašné pláně, jak lid ten vítězný ve zpupné pýše brk supům vytrhne, jimž schystal kvas, a čerstvou krví v desky dějin vpíše své dnešní slávy nesmrtelný jas, jak bude hrdě shlížet na sousedy, že hrubou silou tolik rozsil bědy, jak vavřínem tím zkrvavělým zpitý, ač vychloubá se květem humanity, na lebkách nepřátel svých křepčit bude a vyličovat zaníceným retem den tento strašlivý, ty nivy rudé, jich jména vštěpovat svým útlým dětem. 58 A slavit budou jeho pěvců lýry jak duchy velebné, jak bohatýry ty, kteří vedli ku vraždění dav, ty, kteří hnáni na jatky jak brav! XV. XV.
Jak čilý život kypí přístavem! Směs postav, krojů peřestá se míhá v lan, stěžňů, plachet hvozdu třesavém, kde časné jitro první svity zžíhá; i na břehu, zkad páky jeřábů sto beden sypou v nitra korábů. Loď veliká pne hrdě stožár k nebi a roztouženě vlajkou třepetá; děl jícny z boků zářivých se šklebí a hruď jí krášlí nápis: Osvěta. A s břehu hlahol šumné oslavy ji zdraví na posled, sto šátků mává, an řečník s reky smělé výpravy tím slovem nadšeným se rozžehnává: „Ó lodi šťastná, duch můj dráhu stíhá, již mořem vyryje tvůj smělý kýl a v nedohledném daleku se míhá tvé pouti klopot plné krásný cíl! 59 Hrst smaragdů tam padla z boží dlaně v klín moře sličného: tlum atolů, jimž zeleň tká nad koralové skráně šperk řásných vějířů a chocholů, jež bleskem nebes jižních prozlaceny ráj stíní tajně zemi navrácený. Tam úsměv jara věčného se třpytí na tváři luzné přírody, jež věnce tká sobě z ohňů báječného kvítí a v živé drahokamy zdobí ptence i motýle a v dosah ruky lidské, jíž práce neznáma, pod listů řásní v dar věsí sladké plody gigantické, jež božskou rozkoší jsou oku, dásni. A stínem listů obrovských se šeří chýš upletená z větví; před ní sedá dvé postav ztepilých, jichž těla hnědá jen skrovně halí pestrá zdoba peří. Jak prarodiče žijí ve svém ráji; leč jako zvěř jen pudy svoje zkájí, ni slabě nekmitá jim v duchů tmavu zář blahé osvěty a jemných mravů. Ty, korábe, jim neseš žití jiné, dum vznešených a citů nový svět – “ Couf’ mluvčí před plavcem, jenž k lodi šine žok perel skleněných a pestrých cet – 60 „K těm dalným výspám ztraceným se blíží tvou světlou brázdou vzdělanosti duch – “ Řeč přehlušil tu soudků hřmotný ruch, v nichž spousta líhu v lodní hruď se níží – „Již, posle osvěty, spěš jasnou drahou, šiř duhového světla obvody a vzdělanosti přiveď v náruč blahou ty opuštěné dítky přírody! Spěš! Bezpečně jak Argo budeš plouti, vždyť lidstva strážný duch tvé žehná pouti!“ Již k letu hrdému se plachty šíří, v loď osvěty se berou pionýři: tu podnapilý plavec tabák žvýká, a vzhlédá schytralá tvář obchodníka, tam vojáci se kupí, dobrodruzi a v temných řízách různých církví sluzi, jenž bible, růžence na prsa tisknou a časem na sebe zlým zrakem blýsknou. Pravda. Ó lodi, na břeh tichý doneseš víc věru pekla žhavého než nebe a s jasem osvěty tu velkou lež, jež nitro lidstva vzdělaného střebe! 61 XVIXVI. XVIXVI.
Terč zlata bájného se vznáší z moře, štít boží, světlem nadpozemským hoře. Zrak upírajíc v tyto svaté plamy dí Pravda k básníkovi: Po kraj samý jsem prošla zemi – Rci, mé pouti druhu, co květů svých jsem našla v jejím luhu, co medle z písku jejího a bláta jsem zdvihla zrnek poctivého zlata? Či mám se na výpravu vydat znovu? Mám ještě pátrat po tom vzácném zlatě pod sivým doškem vesnického krovu? Lži méně najdu snad – lež v jiném šatě – však pravdy jistě míň, než hledám v zemi. Pouť moji skončuje tvůj souhlas němý. A tys jen vnímal povrch toho ruchu, jak smrtnému se jeví zraku, sluchu – což kdybys vnikal se mnou v ňader skrýše! Jak mnohý ještě lichý škvár by ztratil pel zářivý, jenž povrch jeho zlatil – Ach, lidstvo daleko jest mojí říše! Básník. Víc, než jsem pojal okem, uchem těla, tvá blízkosť sama zjevila mé tuše; tvým dechem slední mha se odechvěla 62 se zjevův okolních i vlastní duše. Teď vidím zřetelně lži bezdno tmavé, jež zeje kol; zřím, kde co čisté, pravé, že k šalebnému aspoň sahá jménu, jímž přilhává si vyšší lesk a cenu. Než jasně též u vlastní nitro svoje zřím skroušen, k tobě vzhlednouti se boje: lež také v ňadrech mých, v mém srdci hnízdí i zlato těchto strun svým rezem hyzdí. Slyš moji zpověď: Pouhá slávy žízeň mou ruku často k těmto strunám vzpjala, ne svaté nadšení a boha přízeň, jež píseň hluchá pokrytecky lhala; jí chvěly často vzlety, touhy, boly, jež byly cizí nitru mému – Zbavím skráň nehodnou té liché aureoly a přílbu manů tvých si v čelo vstavím: Již umlkne můj zpěv, jenž klamné svity stlal bídným světem, slavil mrzké děje, jenž vkládal velebnosť a rajské city tam, kde jen páchne rmut a prázdeň zeje. Jen tobě, Pravdo, služ můj život příští! Hle! Vrhám do moře svou lživou lýru – již o bok srázné skaliny se tříští, již utonula v pěnícím se víru. Pravda. Co’s učinil? Nechť časem lichá tříseň tvé struny clonila, přec mého kraje 63 pták jasný hnízdil tam, tvá pravá píseň. Když orel nadšení tvé spánky tepe svým křídlem tajemným, m’ha zrakem vlaje, Však duchem září zjevy velkolepé: v těch dobách s Krásou, sestrou svojí, skláním dlaň žehnající ku tvým zňatým skráním. I světa toho trud a rmut a klamy, když projdou žehem těchto svatých žárů, se mění v čisté, vzácné drahokamy s mým rajským jasem, prosty zemských škvárů. Patř v ono slunce! Brzo, raněn, v řasy zrak chabý skrývá se a ztápí v slze – tak nikdy nesnese mé plné jasy zem zvyklá stínům zla a bludů mlze. Však touto mlhou z moře mojich blesků svit nejeden si v oči klestí stezku, jež slunečnicí po mně pnou se v touze. Té touhy, lásky ke mně třeba pouze; jí paprsek můj v zemských mračen valu tká luzný nach a zlato idealů jak jitřní červánky, než v plném třpytu mé slunce vzejde věčném na blankytu. Jen srdce nechať hoří láskou ke mně, byť ducha kalil blud. Než patři světem: Co chová lásky té tvůj věk, to plémě? Lež drze vyznává, slov dutým vzletem 64 jen jako pozlátkem druh druha šidí; kdo ctí mne upřímně, jen posměch klidí. V té době, kdy jak popelka se šatí v cár upřímnosť a teskní v koutě tmavém, co zatím lež se pyšní vzácným havem, jejž leskem cností kradeným si zlatí: je třeba srdcí, jež by pro mne vřela a jiné nítila svým svatým plamem, je třeba úst, jež bez bázně by hřměla soud plamenný nad pokrytstvím a klamem, je třeba pěvců! – Lýru tobě vrátím. Již z vody chví se ke mně, už ji chvátím. Ty rohy zvolněné zas vazbou kovu spoj, mezi nimi struny napni znovu! Chceš býti manem mým – Nuž, touto zbrojí říš srdcí dobývej pro kněžnu svoji a burácej v mé vrahy hlasem hněvným, buď mojím Tyrtéem, mým rekem zpěvným! Tak Pravda s poetou se rozžehnala a vzdušnou nohou k nebi zpět se brala. On, kleče nad útesem břežní skály, zřel, kterak nad mořem ta postať skvělá po dráze blesků slunečních se chvěla, vždy menší, matnější, až znikla v dáli ve slunci jitřním, vyšlém z vodních klínů jak žhoucí kružba blankytného týnu. 65 XVII. XVII.
Sen o Pravdě jak upír vůdce týral, noc celou strachem srdce jeho svíral a když den zlatý naklonil se k lůžku, hned ruka chvatná sáhla pod podušku – klíč těžký nahmátla. Buď bohu sláva! A s ulehčeným srdcem vůdce vstává. Leč nové starosti jej trápí v mále a ze rtů vane vzdech: Jak bude dále? Zda zaštítit před tlumy všetečnými dál Pravdu podaří se, všemu vidu ji záclonami zastřít bezpečnými, jí zabránit, by nevystoupla k lidu? Zda nezmaří plán smělý nebes dcera, jenž v tajné radě přijat za večera? Své důvěrníky přední pojav k sobě, šel chvatně k zámku, k uzavřené kobě. Pod šatem kryli meče, karabiny, dva provaz, okovy a roubík jiný, a za nimi na schodech, přede branou řad vojska stál se zbraní přichystanou, svou tlamu hrozivou i velké dělo ke vchodu hradních komnat obracelo. Přec nejistě klíč v otvor šinul vůdce, prst jeho chvěl se, srdce bilo prudce 66 a ještě na prahu pln bázně váhal, pěsť pevněj’ tiskla skrytou zbraň i pouta, v kout oko plaše toulalo se z kouta – leč prázdno bylo vše, kam pohled sáhal, ni sledu nikde po nebeském vězni v těch komnat hebkém, čaroskvoucím lůně, nic kromě jejich kročejů tu nezní, jen lahodná tu zbyla, rajská vůně. Co druzí stáli překvapením němi a ještě zdvihali clon různých lemy, z nich jeden vzkřiknuv náhle, ruku zdvihl a všichni zřeli jeho prstu směrem: nad trůnem prázdným ve výklenku šerém na stěně nápis plamenný se mihl. To Pravdy slova hněvivá se vzňala, jež tamo prstem na odchodu psala: „Zde není místo mé! Čas lepší schystá trůn bezpečnější pro mne: srdce čistá!čistá!“ Chvil dráhně s vůdcem důvěrníci pnuli na slov těch blesky pohled ustrnulý, až posléz’: „Uletla!“ vše tupě hleslo. Leč vůdce z hluboka si oddech’, okem, též zajiskřil a lusknul prsty skokem; pak jako zdrcen kles’ na blízké křeslo a dlaněmi tvář dlouho pozastíral. Vstav, objevil svým druhům smutnou líci, 67 s ní setřel slzu zvolna stékající a dral si šat, an bolem hlas mu zmíral: „Ó běda, třikrát běda! Pravda drahá, již volali jsme léta v touze žhavé, nám odešla po krátkém kmitu blaha, svět nazpět uvrhla v klín moci tmavé. Zas očím truchlým v nedostižné dáli jen hvězdou kmitá mezi idealy – Ó hoře dravý sup mi srdce kline! Jak chodec pustiny, an žízní hyne, když s bouřným plesem na obzoru vítá háj datlový, jímž safír vláhy svítá a chvilkou příští vidí s trpčím žalem, jak mizí parou přelud vod a palem: tak na ten prestol Pravdy opět sirý zřím s bolem, steskem bez konce a míry!“ A štkání druhých líčí stejné žaly, ač úsměv na tvářích, jež ruka halí. Zrak vlhký otřev, onen mluví znovu: „Jsme sirotci. Leč prospěch říše velí, by nezvěděl to národ nevyspělý – taj tento smutný chovejte jak v rovu! Nechť národ mní, že Pravda v jeho středu a já že s vámi za ni vládu vedu. Lid vládě Pravdy, aspoň jménem, zvykne – tak ze lži šlechetné jen dobro vznikne.“ 68 A tak se stalo. Národu, jenž dole již nedočkav se vlnil na vše strany, s pavlánu hlásal kancléř samozvaný, že Pravda usedla již na prestole a věčně vládnouti chce šťastné zemi; leč neshlednou ji dříve lidu zraky, lži pokud neodvrhne všechny šlaky a neobrodí srdce cnostmi všemi – pak teprv hoden bude, čistým zorem se kochat jejích vděků zářným sborem. Až dotud bude – takto kněžna velí – on, kancléř Pravdy, jejím okem, uchem, on každý její rozkaz lidu sdělí, vlást bude její vůlí, jejím duchem. On s ministerstvem, jež mu dala k ruce, je hlavou nové Pravdy konstituce. Lid slyší s úžasem ty divné zvěsti a hluchým repotem hlav moře šumí; však brzy ozbrojenci pažbou, pěstí od zámku rozehnaly zpurné tlumy. A když pak demagogů havěť klatá lid bouřila, že ministrové spiklí lež hlásali, že Pravda zrádně jata – tu záhy jejich drzé tlachy znikly, neb konfiskace ob den byly v modě a hejno slídičů po štváčích páslo 69 a nejvzdornější změkli jako máslo ve tmavých celách o chlebě a vodě. Mír utěšený rozhostil se zemí, jíž kancléř ústavu dal Pravdy jménem, až radosť čísti, s výbory a sněmy ve slohu jinde slavně osvědčeném, tak vtipně sestrojenou v každé části a plnou tůček umělých a kliček, že moh’ jí jako kejklíř kartou vlásti a provádět svou vůli na puntíček, že menšiny moh’ z většin dělat hravě a při svobodě osob, tisku, spolků ruch volný všude poutat bez okolků a hráti s volností jak Bosco právě. XVIII. XVIII.
Leč pod hladinou klidnou v temné hloubi zlý leviathan dřímal, ukryt kalem tam procit’, natahoval dračí klouby, až smělým vzmachem vodu vzbouřil valem a vynořil se děsně v denní záři. Jak bývá, zednáři a karbonáři pod pevnou stavbou pořádku a mravu zem tiše hloubili v podzemním tmavu, síť podkopův a chodeb tajně ryli, až doutnák vmeten ve příhodnou chvíli 70 a v tisíc trosek hrdá stavba domu ve mžiku rozletla se třeskem hromu. Lid vskočil náhle jako hněvná lvice a zdrtil, rozmet’ kejklíře a lháře, moc vyrval jim a hlavu oposice ve hluku vítězném ved’ ze žaláře. Ten k zámku vedl je, kde mněl, že jata lká v žaláři a poutech Pravda svatá. Spěl vzhůru v čele nejužší své rady, sám srazil závory a vnikl v kobu; než kterak užasli, když našli všady jen prázdno truchlivé a tichosť hrobu, když posléz okem ustrnulým četli nad trůnem prázdným nápis onen světlý! Po chvíli vůdce rychle zavřel dvéře a pravil k soudruhům: „Jak netušenou ach! tvářnosť, truchlivou, věc na se béře! Zlé hrozí nebezpečí touto změnou. Ač zjevno jest, že protivníci lhali, přec v líc nám vmetou utrhačství hanu, že tvrdili jsme, kterak Pravdu jali, a lid se obrátí snad v jejich stranu. Ba, svobodě tím hrozí škoda valná. Nuž, učiňme svých soků po příkladu – však pro věc dobrou lež to bude chvalná – a lidu zatajme, že pusto v hradu. 71 Pak sirého se chopme vlády vesla ve jménu jejím, svatá svoje hesla ve skutek uveďme, po pravé dráze krok lidu řiďme! Nechť je skryta hledu, vždy Pravda milovaná v našem středu zde bude dlíti, žehnat naší snaze!“ – – A starý kancléř, který v cizí říši žil z výtěžku své vlády v teplé skrýši, div uvěřit si troufal svému oku a pak se rozesmál, až chyt’ se boků, až třásl se mu pěkný laloch brady, když četl v proklamaci nové vlády, jak Pravda, krutou vazbou usoužena, v níž chovali ji násilníci kletí, je v nebezpečnou nemoc pohroužena; ač netřeba se o dceř slunce chvěti, přec dlouho nespatří ji pohled lidu, an lékař žádá nejhlubšího klidu. Však dříve odevzdala země správu kancléři novému, jenž chce ji vésti ve jménu, duchu jejím k země štěstí.štěstí, pro blaho národa i Pravdy slávu. Leč hrdý manifest jen pravdu věstil, neb nový kancléř volnost’ pravou pěstil: Směl každý psáti podle vlastní hlavy a hovořit, co bylo komu milo, i všechno slušné činit bez obavy, jen jedno ne: co nevhod vládě bylo. 72 XIX. XIX.
Než vypuzený kancléř úskok jiný si chytře smyslil: že s ním do ciziny před luzou prchla jasná nebes kněžka a po jeho zde boku skrytě mešká. I dovedl tou bájí národ zmásti a lišák starý v krásné noci jedné vjel triumfem zpět do radostné vlasti, s ním Pravda – v karose zas neprůhledné, neb za trest, že se bralo v exil božství, se nechce zjevit nevděčnému množství... A tak se pěkně vláda vládou střídá, tu jedné straně zdar, tu jiné vzchází; z nich každá Pravdy zámek prázdný hlídá a pozlátkem se blýská krásných frází. XX. XX.
Však ptáte se, co konal pěvec sirý? On, oplakav uletlou nebes děvu, spjal opět rohy porouchané lýry a struny napjal k nadšenému zpěvu. Leč, běda! Jaké divosměšné zvuky z nich skříply, zařinčely tknutím ruky? To znělo pitvorná jak tonů fraška, 73 jak chřestot rolniček na kukli šaška, smích trpký, puklic rozpustilý třaskot a jako vzduchem pádných důtek praskot. Ach! marně rovná oblouk, sponu krátí a struny ladí – nikdy nenavrátí tu božskou hudbu minulého času, ten souzvuk velebných a libých hlasů! Pln hoře básník dlouho těkal v dáli, na lidi zanevřev, šum borů hledal, vzdech marný opáčely pusté skály, když toužně náruč ku blankytu zvedal. Však po čase v ruch života se vrátil a když se rozhlédl v tom pustém reji, ve smíchu hořkém divnou lýru schvátil: „V ten mumraj příhodně tvé struny znějí!“ I vytepal z nich hudbu drsných hlasů jak roje šotků pitvorných a ďasů, jež rozletly se s divým skřekem, smíchem, dav obsypaly deštěm ran a štilců, líc nalíčenou drhly ostrým víchem a rvaly masky s tváře potměšilců, lež na všech stranách kopřivami žehly a mnohdy v maso skorpionem šlehly. Hle, jakýs blázen! Volají tu mnozí a jiní poutem zpěvákovi hrozí, 74 a smíšky baví písně fraškovité; však vlastenecký čilý nakladatel ty verše nové získal za pakatel a přidav spousty kreseb, čistě ryté (neb u čtenářů našich každý brkne, kdo chce je krmit pouhou péra prací a literatura se záhy scvrkne na bledý rámec skvostných illustrací), spis doporučil ve prospektu chlubném, po vlastech zarachotil reklam bubnem a na dračku šla, z ruky v ruku letla ta perná satirická na lež metla, nad ranní kávou hltali ji lháři a slzy smíchu splývaly jim s tváří... 75

DROBNÉ BÁSNĚ.
[77]

Svlačec.
Sloup vážně strmící do nebes blankytu na čele větrném nes’ mnicha stylitu. Ten nivě mizící ve hloubi kolkolem dal výhost’ na věky tím hrdým hlaholem: „Ze rmutných světa vln, nad lichou, bídnou zem ať v oblaka můj sloup ční pravdy majákem, ruch nízké všednosti jak dálný moře šum sem jedva zalétej do hvězdných mojich dum!“ Když do výše muž stoupal svatý, u sloupu maně tíhou paty vtisk’ malé zrnko do rmuti. Dech jara vzbudil spící sémě: dva lístky vzneslo z lůna země, dvé útlých, něžných perutí. Leč motýlek ten v zemskou kůru je zaklet vazbou věčných pout a nikdy vzhůru do azuru. Křidélka nemůž’ rozepnout. Rok míjel po roce. Muž na lbi sloupu dlel, na tváři vrásek roj, na hlavě stáří běl; [79] než zanícený duch se vznášel výš a výš do týnu věčnosti, ve svatých tajů skrýš. Nech dole vadnul kraj, nech jarní zdobou kvet’, rej zjevů prchavých netísnil starce vzlet – z té rmuti pozemské, jíž vymk’ se z objetí, sem v oblasť nebeskou ni prášek nevzletí! Hle! Ostýchavě svlačec klade na podnož sloupu lístky mladé a výše vzpíná útlý stvol. Již na sloup věsí jemnou nitku, peň žulový mu do závitků zapřádá lehce kol a kol; tká po něm vzhůru zdobnou sponku, hruď jeho v zeleň zastírá a s lehkých stonků úběl zvonků na všechny strany otvírá. Smrť temnou perutí nad starcem zachvěla a ret svůj ledový mu vtiskla do čela. Na sloupu leže zřel jen blankyt nad sebou, plášť věčna, protkaný hvězd jasnou velebou; svou duši ztápěje v jich nesmrtelný jas, ve sboru bleskutném svých božských vidin has’, jak orel povznešen nad zemskou nicotou, jež pod ním v tupém snu se střela temnotou. Vzplál východ zoří. Mroucí hledy v tom upjaly se naposledy na lože, sloupu strmý lem. 80 Aj! lístek dvojí v ranním lesku tam na hlavice arabesku sed’ zelenavým motýlem. Kdys uhnětený nohy tlakem, až k nebi klíček prachu vzlet’– před kmeta zrakem skonu mrakem svit’ bílou hvězdou svlačce květ. Věk mnohý uplynul. Sloup omšen k nebi ční a čelem zvětralým o zašlých dobách sní. Vše změnilo se kol: i lid i řeč i kraj, o víře starcově zní temná pouze báj. Hrsť kostí s popelem a dutou holou leb již dávno s hlavice svál vítr v širou step, zvěsť o něm zanikla; ve sloupu toho stín ku snění ulehá jen bludný beduin. Než dosud k bokům vetché žuly raménka jemná svlačec tulí a věncem pne se do výšky; až na vrcholek sloupu stoupá a kolkol čistým vzduchem houpá své běloskvoucí kalíšky. Až minulosti hrdou stvůru bouř časů v trosky rozbije – on ještě vzhůru do azuru kol ssutin věnce uvije. 81

Pohár mladosti.
Svit hasnoucí se plaše třepetá na sivé kadeři a padlévpadlé líci, na vráskách muže, jehož pohled snící v půvabný večer oknem zalétá. Jak milo hleděti v ten zlatý vzduch, ve vlaštovic a mušek čilý ruch a ve kvetoucích stromů sněžnou řasu! Skráň lichotivě líbá teplý van, smích, píseň dívčí zvoní se všech stran a duše ssaje divnou jarní krásu... A muži zjevuje se v luzném lesku čas dávno prchlý, srdcem cítí vlát tak mocné toužení, tak plné stesku: „Ach, nazpět! Býti mlád! Být zase mlád!“ A prudčeji to přání srdcem válo, vzdech mnohý z ňader stísněných se krad’ a hoře trpké oka vlahou tálo: „Ach, navrátit se v ráj! Být zase mlád!“ Tu v nachu mráčků na blankytném svahu tvář spanilá se mihla vzdušných tahů, [82] ta světlá podoba, jež ukláněla líc divukrásnou v jeho mladý sen, již okem duše vídal roztoužen, leč nezahlédl nikdy zrakem těla. Teď zachvívá se v jizbě pojednou lehounkou parou, zlatě průhlednou a křišťálový pohár vznáší k němu; ten kypí vlahou jasně zperlenou a věnec růží kolem jeho lemů utkává svěží zdobu ruměnou. „„Tvá žhoucí tužba vyplněna buď! Zde pohár mládí nového ti kyne. Pij! Tímto nektarem ve zprahlou hruď zas pramen jara životního splyne. Zas hvězdami se duše naplní, zas blahostí se ňadra rozvlní a v srdce vletne zlatý ptáček lásky; zrak jarým ohněm zajiskří se zas a temnou kadeří se zčeří vlas, líc rozjasní se, s čela prchnou vrásky, tlak starostí a nudy střese šíj’ a duší báseň zavlaje. – Ó pij!““ Hlas vidiny jak hudba z dálky zní a číše před ním vábivě se třpytí. On chvějící se ruku sáhá k ní a libou vůni z poháru již cítí 83 tak svěží jako lesa jitřní dech, tak líbeznou jak vánek jara vonný, již kolébá se duše v rajských snech a v uchu zní to jako zlaté zvony – – Leč ucouf’ náhle, ruka klesla zpět, stín zamyšlení na čelo mu sed’ i tázal se: „Zda v čarovném tom vínu se perlí také krůpěj zapomnění?“ „„Té tmavé krůpěje v mé číši není, vždyť Lethe omývá jen říši stínů.““ „Mám tedy tíhu zlou, jež tělo kruší, setřásti mlád, leč zachovati v duši památku všeho, co mi život vzal, a věděti, že urve mi to znova? Žeť přeludem dnů mladých ideal a hesla nadšení jen krásná slova? Mám v jaro života se navrátit s tím truchlým poznáním, jak vzácným bývá upřímný druh, jak mělký, plachý cit i v nejvěrnějším přátelství se skrývá, jak snadno ruce nejvřelejší schladnou, jak srdce změní se a masky spadnou a člověk náhle samoten se chví, ovíván zevšad mrazem sobectví? Mám s jarým srdcem zajít nazpátky v čas tužeb milostných a při tom znáti, 84 že glorie, jíž mládí lásku zlatí, je klamná cetka z říše pohádky, že v zem se promění, co vzal jsem nebem, a manna rajská všedním bude chlebem, že láska svatá, o níž blouzní jun, kdes v říši nadzemské má vzdušný trůn? Má šlehnout zase ctižádosti plam, kdy poznal jsem, že slávy třpytný mam za trýzně nestojí, jež v sobě chová ta lichá, hluchá zdoba vavřínová? Mám v paměti si zachovat, jak malé, jak šalebné je vše, co mladý duch ve svatozáři vídá neskonalé, jak nicotný je ves ten zemský ruch, kde pod praporem idealních vzletů a za hlaholu krásných, zvučných slov o pravdě, ctnosti, lásce k lidem, světu jen vášeň vévodí a mrzký kov?... Pryč, svůdná číši! Spokojen již budu s tím vlasem šedivým. Vždyť snáze nést tíž staroby než mladosť bez přeludů. Z těch jenom půvab mládí utkán jest, a když nám drsná ruka života tu zlatou přízi roztrhá, když oku se zjeví lidských věcí prázdnota, pak marno volat kouzlo mladých roků, a marno hledat eden ztracený, když s něho rajské vděky setřeny. 85 Miň navždy práh můj, lichý útvare snu teskného! Pryč, mládí poháre! Již, luzná postavo, se rozluč se mnou na věčný čas! Chci stárnout v pokoji a klidně vyčkat bytosť jinou, temnou, jež vyprahlé mi rety napojí z té číše achatové, v níž se pění tajemné černé víno zapomnění!“ 86

Letní procházka.
Ó dívčino, hleď v okno jen, jak motýl pestrý na listu révy lehce rozkloněn tě vábí ven, ven mezi něžné květiny, tvé sestry! Co tuto při slavnostním stole v tom naškrobeném hostí kole, kde náhody nás rozmar sved’ dnes poprvé – snad naposled? Jak mám se bavit s ujcem, dědem o válkách, moru, zašlé době, s farářem o darwinské zlobě, když tys jen myšlének mých středem, ty – jediný zde libý květ v tom hluchém věnci suchých tet? Pojď, unikni jich stráži bdělé na chvilku aspoň pod blankyt, ať povím ti, jak ráje celé mi ozářil tvých oček svit, jak se mi líbí líčko tvé, [87] ten snivý půvab čistých skrání, ti rtové, svěžích třešní dvé, až příliš krásní k zulíbání. Ó pojď! hle! ku pianu právě zlověstně kantůrek se blíží, již plachým prstem po oktávě jak dravec za lupem se plíží, již soprán kvílí, reptá bas – Ó pospěš, útěkem se spas! Tak zval ji toužebný můj zor a již nás objal v sadě vonném pod větví hustých řásným sklonem líbezný září, stínů spor. I bloudím s ní v tom svitu měnném jak s vílou v sadě okouzleném a moje rty jí šepotají, ač vahavě a s bázní jen: že – pomalu již višně zrají a jak dnes krásný letní den. Tak dostihli jsme branky sadu a dál nás volný kročej nes’. Podobna bělavému hadu ve blízký vinula se les pěšina stébly žloutnoucími, z nichž koukol, vlčí mák se rděl a hvězdnatými očky svými chrp siný půvab prohlížel. 88 A nad vlnivou spoustou klasů skřivánek v letu míhavém zanikal v nebes modrojasu s jásavým země pozdravem. Již háje lem zelených větví tichým ševelem nás družně k odpočinku zve v hebounké třásně své. Jak milo zde v té stinné skrýši, kde za krajkami svěžích trav rty něžných květů vonně dýší, kde nad peřestých zvonků dav měsíček terč svůj bílý výší, kde jahoda pod lístky zelené ukrývá líčko ruměnné a nad travou orlíček houpá hlavu modravou! Před námi v usmívavém dole nad nízké chýše vesničky jak pastýř v oveček svých kole ční šedý kostel stařičký. A za ním nad obzor modravě vdechnut ladný obrys hor, kam bezděky se dáváš v let toužebnou duší v ten širý svět, v ten boží svět, kde krásy tolik srdce mladé tuší. 89 To letní zlato, v jehož vlně kraj přede mnou se koupá plně, jež listů zeleň nad mou hlavou protkává září třepetavou a skrádajíc se v nitro lesa skulinou lupenaté střechy penízky míhavými klesá na staré pně a kypré mechy, jež dívce sličné po mém boku obrubu líbá snivých řas –: i do mých ňader v klidném toku svůj roní smavý lesk a jas. Ó, jaká opojenosť blahá v útrobě mladistvé se hostí! V ní tuchne každá vášeň, snaha, zjev minulosti, budoucnosti; rty duše ssají v tichém díku jen sladký nektar okamžiku. Naslouchám, jako děcko hravé v mateřských loktech blahodějných, ukolébavce šepotavé včel kmitavých a stromů chvějných i žežulce, jež volá z šera buků kuku kuku! V tom polobdění, polosnění vše kolem čarovně se mění: Stříbrný plášť a brada šedá tu zdobí modřín, lesů děda, 90 a bříza, mladá jeho paní, v zelené cloně kadeří bělostné tělo k němu sklání. Z tajného bylin zášeří mravenců bohatýrský voj pro sličnou kněžku táhne v boj, již v muchomůrce, štíhlé věži, pod rudým krovem zloboh střeží. V lískový ořech – kočár zdobný – zapřažen koník lesa drobný, jenž z tajemného klínu háje přiváží zlatý poklad báje – – Co vyprávěl jsem zlatovlásce po boku mém, již nevím věru. Ne o hvězdách a růžích, lásce, o mroucí písni na jezeru, jak mravem bylo romantiků; než podle moderního zvyku snad o plesích a cukru, kávě neb o verších, jež vyšly právě. Však za to vlhkým třpytem zor s ní sladší vedl rozhovor o luzném půvabu, jenž dřímá ve střetu snivých duší dvou, o rozkoši, jíž mocně jímá sen milosti hruď mladistvou – – V tom buků zástup větru dechem zahučel v náhlém záchvatu. – 91 Povstala dívka s tichým vzdechem, jejž opačil jsem hlasným echem – již volá chvíle návratu! Hled můj se táže zraků víly, jež uvolněný rovná vlas: Zda neměli jsme zlatou chvíli a sejdem’-li se brzo zas? – – Po letech opět sedím tady, leč samoten. Zas vlhký zor údolí stíhá zlaté vnady a v dáli modrý obrys hor; než krásy, jež duch tušil jarý v tom božím světě, světě širém, uprchly jako růžné páry drsného větru zlobným vírem. Zas mezi klasy chrpa zkvétá a libosmavý léta svit zas listím k mojí noze metá penízků zlatých bludný kmit; však fantasie usedlá mi nekouzlí do lesních skrýší tu divokrásnou báje říši, již před léty tam zahlédla. Teď hledím na svět chladně, sytě; – minulo jaro života a brzy v kadeř bílé nitě mně babí léto zamotá. Háj šeptá o snu krasších let, 92 v ráj mladosti mne vábí zpět žežulčím hlasem v teskně-blahém zvuku kuku kuku! Pryč, stíny dum! Jsem spokojen, když poskytne mi kněžka léta těch lepých květů hrstku jen, jež do zlatých si vlasů vplétá. Ač tyto květy pozdějšího věku tak nejsou svěží, plné libých vděků, jak životního jara luzné kvítí, – přec u vděčnosti volím pro ně žíti. K nim druž se půvab upomínek! V tajemné schráně ňader svých ostříhám skromný, něžný vínek těch nezabudek těšivých. Ač napohled jsou chudé tak, přec blaží duševní můj zrak, jak ona chvíle v lesním skrytu, v paprsků letních polosvitu s dívčinou svěží, jejíž líc jsem nespatřil s té doby víc. Snad proto právě tak mně milá ta upomínka nevinná, že ona slasť tak čistá byla, tak bezděčná, tak dětinná: vždyť lidská rozkoš často bývá jak onde v lučních kvítků kole 93 na pampelišky útlém stvole lehounká koule nedůtklivá. Jak lichotně se v oko vkrádá ten vzdušný útvar bělosiný, jejž umně příroda si spřádá z přejemné hvězdné pavučiny! Však utrhneš-li dutý stvol, neb dotkneš-li se koule dechem, již oprchává náhlým spěchem lehounké chmýří kol a kol, hvězdiček hejno vzduchem kývá – a holý stvol ti v ruce zbývá. Nuž, lesino, buď zdráva zde, ty stinná, tichá skrýši snění, i ty, má družko jednodenní – Zda posud žiješ? Jak a kde? Zda podpíráš jak já v tu chvíli snivou hlavu a myšlénkou se zabíráš do blahých upomínek davu? Zdaž před tebou jak zlatý sen zasvítá onen letní den, jenž ku procházce krátké sved’ nás poprvé a naposled? 94

Skřivánek.
Když chodil s apoštoly Pán Ježíš po zemi, kdys vonný chlad je objal pod háje větvemi, a písní nejkrásnější, již ve hrdélku měl, tu každý z lesních ptáčků pouť jejich provázel. Zpěv sykor, pěnic, drozdů tu hymnou jásavou jak sladké hosiana zněl Kristu nad hlavou, že zástup apoštolů pohřížen v rajský sen těm libým žalmům ptačím naslouchal vytržen. Až posléz vyšli z háje na široširou pláň, kam dýchala žár letní bez mráčku nebes báň; [95] jen brázdy rozrývaly jak vrásky hnědý luh, jímž oráč v potu tváři svůj řídil těžký pluh. I pravil svatý Petr: „Jak smutné ticho tu! Tam lovci hudba ptačí hrá v lesní samotu; i pastýři, když volně nad jasným zdrojem sní, ze stinných větví buku hlas drobných pěvců zní; i ten, kdo v sadě růží čas hříčkou maří jen, slavíků zpěvem bývá do ráje unášen: A hle! tu rolník pilný za zdatným pluhem svým bez těchy trudně kráčí bezhlasým prostranstvím.“ Pán mlčky bral se dále až tam, kde rádla chod muž zarazil a zemdlen utíral čela pot. Ta rosa chmurných skrání přes líce vrásčité 96 skanula pod radlici do prsti rozryté. V tom Pán se mlčky shýbl pro tuto vlhkou prsť a rukou z černé brázdy povznesl země hrsť. Tajemná slova šeptal a vroucně k nebi zřel, pak s božským pousmáním dlaň svatou otevřel. A hle, tu místo hlíny na dlani přesvaté zřít bylo stvořeníčko zahnědlé, křídlaté. Ten ptáček volným letem rozepjal křidélka a shůry sypal zpěvné perličky z hrdélka. Výš’, výše třepetavě do blankytu se nes’ a krajem sladce zvonil líbezný jeho ples. Zpěv jeho v rozkoš tichou všech srdce potopil; sám oráč, líce zjasniv, kleč chutě uchopil. 97 A zástup apoštolů pln citů slastných, něm, zpěváčka ještě stíhal zářivým pohledem, když zanik’ v modru nebes útlounký ptáčka zjev, a jedva slyšet bylo tichounký shůry zpěv... Tu promluvil Pán Ježíš v nebeském úsměchu: „Nuž Petře, toho pěvce měj rolník v potěchu! Když v zemi omlazenou za vesny vnoří pluh, vždy z první brázdy vzlétne ten zpěvný jeho druh. Ten zpěv mu bude jasnit mrak těžké roboty a libou zvěsť mu hlásat s azurné výsoty: i na něho že s láskou oteckou vzpomíná Ten, jehož svatá náruč svět celý opíná. To ptáče, brázdy dítko, nos role chudý šat, 98 však nejsladším se pěvcům má písní vyrovnat, a na znamení má se z nich nejvýš k nebi nést: jak milá Bohu práce, k níž člověk stvořen jest!“ 99

Sněženky.
Chorému chlapci mladičká sestra nosila denně kvítečka pestrá; vonné ty pozdravy lučin a doubravy plašily od něho nudu i žal – neduhu trapného zapomínal. Ale ach! květy bledly a svadly, rubáše sněhu na luhy padly, vichřice po nivě bouřila mrazivě, s hukotem vnikajíc v každičkou skrýš, skučíc a hýkajíc komínem v chýš. [100] Zamrzlým oknem do smutné chaty vkrádá se zřídka paprsek zlatý. Pacholík churavý nemá již zábavy, kane mu slzička na bledou líc: „Květy mně sestřička nenosí víc! –víc! –“ „Květy,“ dí matka, „v zimním teď spánku – zbudí je zase píseň skřivánků po luhu, po lese v májový čas, – náruč jich přinese sestřička zas.“ Míjeli dnové, měsíce s nimi, na nivách posud rubáše zimy. „Brzo-li zaplesá skřivánek v nebesa, pod bílou plachytkou procitne květ? – “ 101 touží jen s výčitkou chlapecký ret. Těší jej máti, k loži se shýbá, tvářičky vpadlé horoucně líbá. V oblasti krásnější spánek jej konejší; slzou však matinka vlaží mu líc: „Fialky, chudinka, nespatří víc.“ Děvčátko slova plačící matky slyšelo, tiše vyklouzlo z chatky: „Spatří je! V útají pod sněhem dřímají; pod krovy zimními vynajdu je – bratr se nad nimi zaraduje.“ Nechať jí zimou prstíky křehly, 102 bodaly mrazu ledové jehly; ve sněhu po nivě hledala dychtivě, hrabala v závěji; avšak, ó žal! kvítek se nikde jí neukázal. Nebeský otec, sypaje s hůry hvězdičky bílé do zimní chmury, s výsosti blankytu shlédl k ní v soucitu; sněhových chomáčků rozhodil hrsť v bělostném obláčku na ztuhlou prsť. „Leťte, vy mračen pochmurných dítka, změňte se dole v lahodná kvítka, u nohou dítěte ze sněhu vypněte v milounkém zvonečku bělostný třpyt, 103 v dětském jak srdéčku sesterský cit.“ A kam ty vločky na nivu slétly, kalíšky něžné, bělostné zkvetly; svitlo jich pažitem, hvězdic jak blankytem – zplesala dívčina nad krásou jich, trhala do klína kvetoucí sníh. Chvátavě bratru přinesla kvítí – kterak mu očka radostně svítí! Prchla mu z útroby příšera choroby – – Venku však plesaje vesnický lid uvítal do kraje sněhulek třpyt. „Vítejte, první líbezné zvěsti, 104 že nivě vrací život a štěstí, lupení houštině, skřivánky výšině, omládlým lučinám koberce z duh, teplo a záři nám laskavý Bůh!“ 105

Na Bezdězi.
„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli? Kde myšlénky tvé toulají se, kde? Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí, a beř, co péče má ti skytá zde. Snil’s o doubravě pode hradem stinné, kde v šepot listí ptačí zpěv se line: nuž, ajhle! zde ti pro potěchu nesu do náručí tu sladkou píseň lesů.“ Posupný Herman, na Bezdězi vládce, tak vece královskému dítěti, sirotku Václavu, jejž Ota zrádce tam u nečestném chová zajetí. Klec prostou s úsměškem mu v ruce klade, o jejíž stěny, snítky lesní mladé, pták polapený bije křídlem sivým a něžnou hlavou s očkem úzkostlivým. Hoch bledý klícku v ruce slabé jímá. Ač na líci, již hebký věnčí vlas, [106] stín utrpení, churavosti dřímá, přec v oko, na rty nutí klid a jas. Ač nuzný šat mu halí útlé tělo, přec hrdě, důstojně pne dumné čelo a jeví moudrým okem, pevným retem, že předstihl duch léta časným vzletem. Zpět k oknu zašel. Obraz divných vděků: Jak obra skvostný, velkolepý šat, ovrouben sinou mlhou na daleku, kraj široširý dole rozepjat. Tu v pestrý háv se pojí hvozdy, luhy, jím řek se vlní stříbrojasné stuhy, tu na sta skromných vísek v houšti sadů, tu na pahorcích pyšné věže hradů... Kdož pomyslil by, tato krása všecka, ty širé nivy, dalné modro hor, že údělem jsou nebohého děcka, jež na ně upírá svůj vlhký zor, že srdéčku, jež v nevoli tu nyje, vstříc nesčetné tam srdce toužně bije, že chlapec tento bledý s nuzným šatem je sirotek pro hrdém králi zlatém! Tam v modru daleko se tají Praha – Ó, což se touhy peruť po ní pne! 107 Tam hýčkaly jej hebce v lůně blaha upřímné lásky lokty milostné; tam z očí mateřských ráj děcku kynul, tam otec na hruď zářivou jej vinul, tam sypal nejskvostnější prestol světa čarovné lesky v jeho dětská léta. Vše zašlo, prchlo! – Mrtev otec milý – Lesk, blaho minuly jak zlatý sen – i mateřské jej lokty opustily – teď v zajetí tu strádá samoten. Zde záští jed mu v útlou duši kane, zde cizoty jen mráz kol něho vane, zde cizinský jen hlahol v ucho zvučí a nepřátel pych tupí jej a mučí. Zrak jeho těkal po daleké nivě, pak v myšlénkách se do náručí smek’ na prostou klec, v níž schoulen úzkostlivě hlavinku chýlil háje zpěváček. Má ptáče s ním zde v tuhé vazbě strádat? o zašlém štěstí teskné dumky spřádat? Má vězni vězeň zpívať v žalné shodě nevole strasti, touhu po svobodě? Ne, nikoli! Útlounkým prstem hbitě klec otvírá a hledí dumavě, 108 jak ptáče rozpíná ve slunném třpytě křidélka volná, letíc k doubravě; pak s okem jasným, zvonivými slovy klec práznou vrací strážci Hermanovi: „Syn Otakarův dar ti vrací s díkem: on můž’ být vězněm – nikdy žalářníkem!“ 109

Král a šašek.
Kdys na pavlán ve slávě celé vystoupil Jiří král; leč pod korunou zlatou v čele mrak starostí mu stál. Z dum vyrušen byl zvonků hraním – to z kukle rolničkové za ním brat Paleček se smál. „Oj, milý brachu,“ zvolal kníže, „teď k sobě sám jsem děl, že koruny té skvoucí tíže mi přinesla jen žel, že měl jsem vyměnit si záhy za čapku tvou ten klenot drahý, jenž trním v čele tkvěl. Hle, pro tu kukli zvonečkovou bych neměl válčit s kým a denně piklů přízi novou by neutkával Řím, zrad neznal bych ni han a kletby, [110] mně pod rolničkou stále kvet by jen žert a smích a šprým.“ Však zavrtěl jen prudce hlavou druh vtipný na tu zvěsť, že zdobu zvonků třepetavou rozkýval v bujný chřest. „Ne, ne,“ řek vážně, „bratře králi! Tou směnou bychom vyzískali si oba malou čest. Já pod korunou ve dne v noci bych vesele si ved’, však čelit panstva zbujné moci bych věru nedoved’, ni mařit pletich římských přízi, ni chránit zemi zloby cizí a spoust a han a běd. A když bys viděl vrahů ruku té země štěstí rvát, zdaž v rolniček bys doved’ zvuku ty na rtech úsměv lhát? Ne! Šašek já – ty král jsi pravý – jen v stínu Jiříkovy slávy můž’ Paleček se smát.“ 111

Král Ječmínek.
Kde Haná plyne mořem klasů, král Ječmínek za starých časů žil v radosti a nádheře: nach vlčích máků splýval s trůnu a věnec chrpy za korunu ovíjel zlaté kadeře. On miláčkem byl svého lidu i hlásá vděčná vzpomínka, že Haná kvetla v rajském klidu za krále Ječmínka. On se sousedy neměl svárů a nesplétal si v bitev žáru na skráně vavřín krvavý; na místě zbraní, v míru svatém jen srpy zněly stébel zlatem po nivách smavé državy. A šťastný lid pěl k jeho chvále v radostném šumu obžinek: Ať blaze králuje nám stále náš dobrý Ječmínek! [112] Leč divný příběh – povím krátce, že ztratil se ten vzorný vládce kdys – nikdo neví, kam a jak. Co myslil, konal k země štěstí, nám nehlásají chlubné zvěsti, vše zastřel nepaměti mrak. A nevijou mu kronik svazky ni lístek slávy do vínku – nic nezbylo než temné zkazky o králi Ječmínku. Než od úst k ústům žírnou Hanou tajemné o něm šepty vanou; co zvěstují, vám napovím: Král Ječmínek prý dosud žije a v dubovém žaláři nyje, okovem sepjat březovým. Tam hněvem kypí v lichém vzdoře a v slzách tone, chudinka – Hanáci dobří cítí hoře pro krále Ječmínka. Když večer klesá v nivu šerou, ve spěchu k vězení se berou a nelitují úplaty; a když jim strážce vyprosťuje na chvíli vězně z temné sluje, jak plesá dav ten vlasatý! 113 Tu v ústrety vše králi výskne, o sklenku sklenka zacinká a každý vroucně ke rtům tiskne plášť krále Ječmínka. A dobrý kníže v jejich kole zas trůní jasném na prestole, vous zlatý čechrá nespokojen; kruh ctitelů se před ním kloní a mnohý slzy slasti roní, královskou přízní opojen. Tu chmura v oku nezůstane, ni vráska v čele jedinkém; tvář každá blahem čirým plane před králem Ječmínkem. V dům omrzelých družbě nudné kdys zanesly mě nohy bludné v ten rozmarný a bodrý kruh. Hned zaplašily s čela mraky ty jasné tvář, třpytné zraky a mžikem zveselil se duch. Tu ruka tiskla ruku vřelou a sklínka zněla o sklínku, i zapsal jsem svou duši celou mocnáři Ječmínku. A teď, když péče duši hnětou, jak záhon máku náhle zkvetou 114 koženky rudé kolkolem a plesavým se věncem točí ty jasné tváře, třpytné oči se skočných zpěvů hlaholem. Ze srdce prchá všecka tíseň a ztopen v milou vzpomínku při znění sklenky bzučím píseň o králi Ječmínku. 115

Váda květů.
Ruch klevetivý jednou na záhoně vjel do besedy drobných macešek, sem tamo peřestá jich líčka kloně, v nichž pitvorný se jevil úsměšek, až ze šuškání zlomyslných krásek ke svlačci donesl se ostrý hlásek: „Jen vizte, hi hi hi, kam až se pne ten větroplach do výše závratné! Prsť tato živná ku rozvoji stačí nám všem – jen dobrodruh ten zhýralý tká fantastické svoje spiraly kams pod blankyt až do oblasti ptačí. Snad sprostou jest mu roditelka zem, snad pohrdá všech květin údělem a směšně opičí se po motýlech, kejklířsky těkaje po vzdušných cílech?! Hle, kterak otvírá své květné číše jen hmyzu v posměch s nedostupné výše!“ Jim svlačec hrdě odpověděl s hůry: „Jak vás, ó duše nízké, vzlet můj hněte! [116] Že vy tam dole vypnout nemůžete skráň trpasličí z prachu zemské kůry – aj, mníte proto, aby každý s vámi se krčil do rmutu, v němž tlíte samy? Nechť podlá závisť sočí pode mnou, mé snahy nadšené výš, výš se pnou v ten jasný éther, blíže k nebes taji, kde nehyzdí mne střevlec kalem svým, kde kalichy mé čisté obletají jen vzduchu dítka křídlem zářivým.“ A dále vzpínal bandalír svůj řasný, jenž z lístků, květných pohárků byl tkán, statnému stromu na vrcholek jasný. Tu zahovořil pyšný tulipán: „Vím, proč se pachtí svlačec do výšky; tam nahoře, ze stínu loubí svitnou přec do oka ty bledé kalíšky, když obdaří je slunce prškou třpytnou. Však zde, na půdě prosté vedle nás by zanikl ve sboru skvělých krás. Jak stín by s matnou svojí bělobou zde mizel v chudém, starosvětském šatě, kde jiní září skvostnou ozdobou ve stříbře, perlách, purpuru a zlatě –“ „Za svlačce nechci dřevce lámat,“ vece z besídky jasmín. „Avšak míním přece, 117 že vkusnější jest jeho kalich prostý, než tvoje, tulipáne, říza drahá, ty barvy plamenné a vzácné skvosty. K té pestré nádheře vkus hluchý sahá, chuť zvrácená; jen zrak se chladně pase bez vyšších vznětů na tom pyšném jase. Ty’s mrtvá loutka pozlátkových třpytů: vždyť duše květná – vůně – tobě chybí, ten pravý květin vděk, ten opar libý, jenž srdce potápí v tůň sladkých citů.“ V tom ozvalo se z azurného lemu, jejž tkaly pomněnky kol vodojemu: „Jak se tu chlubí vetřelcové cizí, že před nimi vděk našich luhů mizí! Přec nám zde sluší vavřín vítězný. Nás vlastním popudem ta zem si plodí, a šat náš vkusný, prostě líbezný v rám toho kraje nejlépe se hodí. Jen vizte modré naše hvězdičky – zdaž neokouzlí, ač tak maličky, zrak umný víc než tulipánů pýcha? A nechť si opojně tam jasmín dýchá, přec vůně fial sladší vůní všech, jsouc kraje toho vlastní jarní dech. Však námi zhrdá cizomila pych: jej oslňuje divný útvar bajný a žárných barev přepych cizokrajný, aróma prudké, dráždící mu čich; 118 on z daleka si tvary, vůně snáší, jež nehodí se do přírody naší.“ I růže vmíchala se v tento spor: „Jste úzkoprsí, modráčkové milí; zášť k cizině vám kalí slabý zor. Aj, pěkný byste záhon sestavili ze straček, pampelišek, myších oušek, chrp, fial, heřmánků, mateřídoušek – – Ne! Samy kralujte si v háji, luhu; než umělá kde ruka sadu velí, ta širým světem sbírá květnou duhu, tká v rodný vděk i cizí půvab skvělý. A pravá krása domovem je všady. Hle! mnou se pyšní každé podnebí a nadšeně bard severu mé vnady jak Farsistanu pěvec velebí. Mne panovnicí květin všude zvou, a nebude snad jmíno neskromností, že nad vás všechny kladu krásu svou: můj čárný květ nejsladší vůni hostí, v prach nekrčí se, aniž v oblak vzletá, tvar vábný má i velkosť v ladné míře, červánků libým ruměncem se pýře – zdaž nejsem v pravdě první kráskou světa?“ „Tvých ctností rejstřík vyčerpán je zcela, jen – trnů svých jsi skromně zapomněla,“ náprstník pravil s uštěpačným smíchem a za ním škodolibé macošky 119 sem tamo kývaly se v chechtu tichém, až třásly se jim pestré lalošky, i tulipán se smíchem rozkýval a svlačec sám se s hůry usmíval. „Ó všetečná vy ústa jedovatá!“ hněv růže vzkypěl – ale ztichla mžikem; i macošky umlkly s náprstníkem, všech květin ústka tichem náhle spjata. Chřest kročejů... Po boku sličné děvy muž mladý vešel; v sadě stanuli a radostí jim zraky vzplanuly nad místa toho rozkošnými zjevy. Muž vzdechl posléze: „Jak vábný sad! Jak utěšený soubor sterých vnad! V jak ladný, bohatý se celek pojí ty kalichy a zvonce různotvárné, ty rozmanité barvy, bledé, žárné, ty velké květy v něžných kvítků roji, kde v lepý věnec rodné květeny i vděky cizích pásem vpleteny! Zde květný had se směle vzhůru vije, tam koberec hvězd modrých zemi kryje a jinde jiné září větvic šerem – rej květů shora, zdola, každým směrem. Zde macošek líc pitvorná tě baví, tam snivé očko pomněnky tě zdraví, blíž tulipán plá skvostů pokladem, keř růží vstříc ti šine vonnou řasu 120 a svlačec nabízí ti diadem ze sněžných zvonců do rusého vlasu, stem zářných zraků vonný jasmín kyne tam naší lásce do jeskyňky stinné – – Ó rci, co vábněj’ toho sadu zkvítá, jenž ve sto vůní rozličných se hrouží, v němž různých květů na tisíc se splítá a každý po svém kráse celku slouží?!“ 121

Calderonovi (K 200leté památce jeho úmrtí.)
Snem život je. Ty’s božsky věru snil: Té barev nádhery a luzné vnady, jíž snění tvého kraj se honosil, sám západ nejkrasší, kdy moře klínem, své šperky rozsévá, je bledým stínem! Ni prales jižních stran, ni králů sady těch divulepých květů nezřely, jichž vůní sladce umíral ten kraj, a sladké zvuky, libé ševely, v nichž zněl tvé poesie čaroháj, v nižádné struny nedřímají kovu a v žádné písni ptačí, lidskému slovu! V té říši snu před okem nadšeným jak mlhy lehounká, jak slunce skvělá družina postav kouzelných se chvěla s půvabem něžným, hrdě vznešeným. Tak divně krásné bylo každé hnutí jich lepých těl, kmit očí, ňader dmutí, [122] na lících jejich slzy žalu, smíchu, i liché blouznění a vášní pal, a hrůzně krásná i ta propasť hříchu, jíž duch tvůj bleskem v temnu křižoval! Skutečnosť byla poesii tvojí ne zpurnou sokyní, než sluhou věrnou: Sen čela tvého všedních péčí roji ni žalu chmurou neplašila černou; leč chovajíc tě v loktech blahopřejně, s tvým tajným snem – ač marně – závodila, by hrubším, matnějším svým vděkem stejně tvé duši lichotila, lahodila. Zářivý safír úsměvného nebe klenula nad tebou, květ tisícerý shrnula pestrou vlnou kolem tebe a krásné vlasti liboněžné dcery i syny hrdé jevila ti kol; v klénotů záři, na výsluní trůnu růžemi štěstí věnčila tvou strunu a povznesla tě pěvců na prestol, – slavený básník slavné, mocné země jsi dosnil sem svůj v laurů zlatém stínu a víra oči zatlačila jemně věrnému svému pěvci-paladýnu. V ten čas – Ó, děsné, truchlé vzpomínání, však neodbytné! – ve tvé slávy čas můj národ v potupě a temném lkání z kalicha neštěstí pil hořký kvas. 123 Týž duch, jenž tobě v duši zbožné nítil nadšení posvátného plameny, – jak děsný démon záhuby se řítil na kraj náš spustlý, národ zlomený... Přec, velký pěvče, vzpomínky té chmury nám temnem nezastrou tvůj obraz světlý – vítězné času perutě již smetly onoho ducha říš a moc a stvůry; skutečnosť, jež se snula kolem tebe, jak lastura se v moři časů skryla a nad ní skví se v jasném svitu nebe tvé poesie perla přespanilá. Nad hrobem tvým tvůj nesmrtelný sen v dědictví zůstal vlasti tvé a světu, jenž oslněn se kochá, opojen ve skvostných barvách, vůni jeho květů; jenž v ztajeném i prudkém srdce tluku naslouchá zmámen jeho libozvuku; a dokud krása lidské jímá hrudi, obdivem plnit bude lidský zor úchvatných oněch postav lepý sbor, Fernando, Sigmund, hrdý vesský sudí, líbezná Fénix, burná „vzduchu dcera“ a jiná velikosť i krása sterá. Má otčina laur pyšný nerostí, ni květů nádheru, jíž stále kypí hruď vlasti tvojí v bujné jarosti; nuž přijmi věnec z listů skromné lípy, 124 skropený rosou chladnějšího nebe, jím obdiv svůj ti dalná hlásá země, jím chudě ctí též statné, jaré plémě, jež tebe zrodilo a hodno tebe! 125

Dle perských básníků. („Lumír“ r. 1875.)

Bůh.
Jsem prášek v záři slunce, jsem slunce jasný vznět i velím prášku: zůstaň! A slunci: dej se v let! Jsem první zábřesk jitra, jsem soumrak večerní, bouř’ na moři i vánek, jenž čeří stepi květ. Jsem kormidlo i stěžeň, jsem kapitán i loď, jsem výspa korálová, jež trosky vrhá zpět. Jsem zrcadlo, jsem obraz, jsem zvuk i ozvěna, jsem ptáče, jsem i ptáčník i lep, jímž líčí snět. Jsem života strom šírý, jsem papoušek i v něm, jsem mlčení, myšlénka, jsem jazyk, hlas i ret. Jsem flétny liboznění, jsem duše člověka, jsem jiskra ve křemeni, jsem zlata třpytný hled. Jsem opojení, réva, jsem lisovna i mešt, jsem hospůdka i piják i číše, kterou zved’. [126] Jsem svíce, jsem i motýl, jenž krouží kolem ní, jsem slavík, jsem i růže, k níž řídívá svůj let. Jsem choroba i lékař, jsem jed i protijed, jsem sladké vše i hořké, jsem žluč i také med. Jsem vítězství, bojiště, jsem války řev i mír, jsem útočník i hradba i střelba na odvět. Jsem kámen, malta, zedník, jsem půdorys i krov, jsem stavba dokonaná, jsem zbořeniště sled. Jsem lev i jeho kořisť, jsem jehňátko i vlk, jsem pastýř, jehož stáda um žádný nespočet’. Jsem bytostí všech řetěz, jsem veškerenstva kruh, jsem stupnice, v níž stoupá i padá celý svět. (Dželal-ed-din Rumi.)
127

Pijácká.
Mudrci, patř do zrcadla révového moku! Viz, jak červené se víno perlí ve hluboku. Zanech honby po vidinách, odlož charé sítě; prázdný vzduch jen zůstane ti v každém sítě oku. Dokud plna číš, pij statně: v paměti měj stále, že ni Adam dlouho nepil vláhu rajských toků. Na kratičkých hodech žití vyprázdni dvě číše; třetí neždej! Smrť se blíží jako tygr v skoku. V jaru žití utrhni si aspoň růži jednu – Cnosť a slávu můžeš chválit za čtyřicet roků. Tajemství ti světa zjeví zasvěcenci číše, marně hledáš k němu klíče u pobožných mloků. Ač práh krčmy raděj volím, nežli prahy chrámu, přec ty na hříšníka shlédneš, bože ve vysoku. Protož vánku, jenžto chladíš Hafisovy líce, pozdravuj mi vinárníka, sto ať žije roků. (Hafis.)
[128]

Z popěvkův Omara Chijama.
Já k sobě děl: Chci obsáhnouti vědu! A málo ušlo zpytavému hledu; teď, když jsem zbádal všeho rub a líc, mám hlavu šedivou a – nevím nic. O rajských slastech, nadpozemském pychu mně vypravuješ, žebravý ty mnichu? Na, vezmi groš a s cesty se mi hni, vždyť jenom z dálky buben pěkně zní.

[129] OBSAH.
Pravda1 Drobné básně: Svlačec79 Pohár mladosti82 Letní procházka87 Skřivánek95 Sněženky100 Na Bezdězi106 Král a šašek110 Král Ječmínek112 Váda květů116 Calderonovi122 Dle perských básníků: Bůh (Dželal-ed-din Rumi)126 Pijácká (Hafis)128 Z popěvkův Omara Chijama129
E: dp + sf; 2002 [131]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Nákladem knihkupectví F. Šimáčka. Tiskem knihtiskárny F. Šimáčka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+131

Po časopiseckém otisku na pokračování v Květech 1885 byla Pravda se souborem dalších „drobných básní“ vydána knižně v roce 1896 u Šimáčka. V Sebraných spisech Svatopluka Čecha Šimáčkova nakladatelství byla zařazena do svazku 4 nazvaného Báchorky veršem v roce 1899 (kdy ještě Spisy pořádal sám autor) a v reedici v letech 1909 a 1919. Zachováváme proložené psaní zdůrazněných slov a odsazení některých veršů. Při práci s textem nás grafika knihy vedla k uvažování nad hranicemi slok na rozhraní stran, neboť začátky slok nejsou zvýrazňovány odsazením. Při rozhodování se řídíme rýmem a významovou uzavřeností jednotlivých slok, výsledek těchto zásahů se projeví ve statistice, respektive v údaji o počtu a délce slok. Samotný text skladeb však maximálně šetříme. Nevstupujeme tak do užívání verzál (Krása, Ji, ale hebrej) ani do způsobu psaní cizích slov (skorpion, hosiana, muselín, skupina -th-: patheticky, atheista, zdvojení hlásek: korridor, lukullských, karossa - vedle karosa). Necháváme distribuci s - z v předložkách a předponách, případně z- namísto vz- v předponě (s hůry; shroutí, skomolené; zkvetou, zňatý, zpurné), hranice slov v písmu (oddělené psaní příslovečných spřežek: na posled, v tom, složené tvary se spojovníkem: v teskně-blahém) nebo zdvojení -s- a -n- (vesský, ssaje, ssutin; ruměnné - vedle ruměnou). Následujeme apostrof i jeho variantní užití ve všech pozicích - v příčestí minulém (vystoup’, dopřisáh’ - ale také přines), na místě kontrahovaných tvarů slovesa být (vším si’s, snil’s, včetně ojedinělého apostrofu u třetí osoby - pohoršil by’) a v dalších stažených tvarech (ti přisáhnem’, šíj’, m’ha, hlasněj’, výš’ i výš). Respektujeme kvantitu samohlásek (chor, dráhně, sykora, skytá, poličky, vším /= všiml/, hav - vedle hávem, klénotů - klenoty), kvalitu souhlásek (jarmo, laloch, couf’ - vedle ucouvla, muselínu, nejednotné měkčení koncových -t v infinitivech: zpívať - strádat, u substantiv skloňovaných podle vzoru kost: společnosť, nešetrnosť, velikosť) a alternace ve slovním základu (neprohledné, mešt /= mošt/, soběcký - i sobectví, macoška - i maceška) a neustálenosti v hláskových výpustkách (cnosť i ctnosť, mha, mlha i m’ha, paprsk, hedbáví), neopravujeme ani grafickou podobu hiátového -j- (v muzéjích). Upozorňujeme na neskloněné tvary vztažného zájmena jenž užité ve všech rodech (s. 61, ř. 16-17: a v temných řízách různých církví sluzi, / jenž bible, růžence na prsa tisknou), nestažená přivlastňovací zájmena (mojich blesků, mojím Tyrtéem), z archaizujících tvarů pak singulárový akuzativ tváři, berli, lokálovou koncovku -ě (v hermelíně, v šeře i na Bezdězi), nominativ plurálu rtové, genitiv plurálu šperkův, zástupův i perlí, akuzativ plurálu v chumle ad., též tvary slovesné (vlásti). Mezi slovotvornými jevy pak zaznamenáváme několik tvarů dobově častějších nebo i autorsky specifických (těcha, charý, opáčely, rostí, sladcemohutný, prázdeň, veleba, kam /= kámen/, ptenec /= ptáček/ ad.). Pro Čecha je příznačné časté neukončování výpovědí klasickým interpunkčním znaménkem v místech, kde melodicky verš pokračuje, případně je dějově přerušen, oddělení vět zastupuje pouze pomlčka (např. na s. 12, ř. 11); jako též dobově běžnější intenci toto apoziopezní ukončení zachováváme. Tečku však vkládáme v místech bez podobného přeryvu, kde jde spíše o chybu ve vysazení (např. s. 19, ř. 6). Do interpunkce zasahujeme oddělením věty hlavní a vedlejší či dvou vedlejších vět, sjednocujeme oddělování vokativu vkládáním čárky. Ponecháváme neustálené užívání čárky před a nebo i ve slučovacím poměru. Neměníme minusku následující po interpunkčních znaméncích s oslabenou ukončovací funkcí věty (např. Ah! bednář nevinný). Doplňujeme uvozovky, pokud ve značení promluvy chybí jeden z dvojice znaků, respektujeme rozlišení dvou účastníků dialogu jednoduchými a dvojitými uvozovkami (báseň na s. 82-86), podle dnešního úzu měníme pořadí tečka - uvozovky.