Letní procházka.
Ó dívčino, hleď v okno jen,
jak motýl pestrý
na listu révy lehce rozkloněn
tě vábí ven,
ven mezi něžné květiny, tvé sestry!
Co tuto při slavnostním stole
v tom naškrobeném hostí kole,
kde náhody nás rozmar sved’
dnes poprvé – snad naposled?
Jak mám se bavit s ujcem, dědem
o válkách, moru, zašlé době,
s farářem o darwinské zlobě,
když tys jen myšlének mých středem,
ty – jediný zde libý květ
v tom hluchém věnci suchých tet?
Pojď, unikni jich stráži bdělé
na chvilku aspoň pod blankyt,
ať povím ti, jak ráje celé
mi ozářil tvých oček svit,
jak se mi líbí líčko tvé,
[87]
ten snivý půvab čistých skrání,
ti rtové, svěžích třešní dvé,
až příliš krásní k zulíbání.
Ó pojď! hle! ku pianu právě
zlověstně kantůrek se blíží,
již plachým prstem po oktávě
jak dravec za lupem se plíží,
již soprán kvílí, reptá bas –
Ó pospěš, útěkem se spas!
Tak zval ji toužebný můj zor
a již nás objal v sadě vonném
pod větví hustých řásným sklonem
líbezný září, stínů spor.
I bloudím s ní v tom svitu měnném
jak s vílou v sadě okouzleném
a moje rty jí šepotají,
ač vahavě a s bázní jen:
že – pomalu již višně zrají
a jak dnes krásný letní den.
Tak dostihli jsme branky sadu
a dál nás volný kročej nes’.
Podobna bělavému hadu
ve blízký vinula se les
pěšina stébly žloutnoucími,
z nichž koukol, vlčí mák se rděl
a hvězdnatými očky svými
chrp siný půvab prohlížel.
88
A nad vlnivou spoustou klasů
skřivánek v letu míhavém
zanikal v nebes modrojasu
s jásavým země pozdravem.
Již háje lem
zelených větví tichým ševelem
nás družně k odpočinku zve
v hebounké třásně své.
Jak milo zde v té stinné skrýši,
kde za krajkami svěžích trav
rty něžných květů vonně dýší,
kde nad peřestých zvonků dav
měsíček terč svůj bílý výší,
kde jahoda pod lístky zelené
ukrývá líčko ruměnné
a nad travou
orlíček houpá hlavu modravou!
Před námi v usmívavém dole
nad nízké chýše vesničky
jak pastýř v oveček svých kole
ční šedý kostel stařičký.
A za ním nad obzor
modravě vdechnut ladný obrys hor,
kam bezděky se dáváš v let
toužebnou duší
v ten širý svět, v ten boží svět,
kde krásy tolik srdce mladé tuší.
89
To letní zlato, v jehož vlně
kraj přede mnou se koupá plně,
jež listů zeleň nad mou hlavou
protkává září třepetavou
a skrádajíc se v nitro lesa
skulinou lupenaté střechy
penízky míhavými klesá
na staré pně a kypré mechy,
jež dívce sličné po mém boku
obrubu líbá snivých řas –:
i do mých ňader v klidném toku
svůj roní smavý lesk a jas.
Ó, jaká opojenosť blahá
v útrobě mladistvé se hostí!
V ní tuchne každá vášeň, snaha,
zjev minulosti, budoucnosti;
rty duše ssají v tichém díku
jen sladký nektar okamžiku.
Naslouchám, jako děcko hravé
v mateřských loktech blahodějných,
ukolébavce šepotavé
včel kmitavých a stromů chvějných
i žežulce, jež volá z šera buků
kuku kuku!
V tom polobdění, polosnění
vše kolem čarovně se mění:
Stříbrný plášť a brada šedá
tu zdobí modřín, lesů děda,
90
a bříza, mladá jeho paní,
v zelené cloně kadeří
bělostné tělo k němu sklání.
Z tajného bylin zášeří
mravenců bohatýrský voj
pro sličnou kněžku táhne v boj,
již v muchomůrce, štíhlé věži,
pod rudým krovem zloboh střeží.
V lískový ořech – kočár zdobný –
zapřažen koník lesa drobný,
jenž z tajemného klínu háje
přiváží zlatý poklad báje – –
Co vyprávěl jsem zlatovlásce
po boku mém, již nevím věru.
Ne o hvězdách a růžích, lásce,
o mroucí písni na jezeru,
jak mravem bylo romantiků;
než podle moderního zvyku
snad o plesích a cukru, kávě
neb o verších, jež vyšly právě.
Však za to vlhkým třpytem zor
s ní sladší vedl rozhovor
o luzném půvabu, jenž dřímá
ve střetu snivých duší dvou,
o rozkoši, jíž mocně jímá
sen milosti hruď mladistvou – –
V tom buků zástup větru dechem
zahučel v náhlém záchvatu. –
91
Povstala dívka s tichým vzdechem,
jejž opačil jsem hlasným echem –
již volá chvíle návratu!
Hled můj se táže zraků víly,
jež uvolněný rovná vlas:
Zda neměli jsme zlatou chvíli
a sejdem’-li se brzo zas? – –
Po letech opět sedím tady,
leč samoten. Zas vlhký zor
údolí stíhá zlaté vnady
a v dáli modrý obrys hor;
než krásy, jež duch tušil jarý
v tom božím světě, světě širém,
uprchly jako růžné páry
drsného větru zlobným vírem.
Zas mezi klasy chrpa zkvétá
a libosmavý léta svit
zas listím k mojí noze metá
penízků zlatých bludný kmit;
však fantasie usedlá
mi nekouzlí do lesních skrýší
tu divokrásnou báje říši,
již před léty tam zahlédla.
Teď hledím na svět chladně, sytě; –
minulo jaro života
a brzy v kadeř bílé nitě
mně babí léto zamotá.
Háj šeptá o snu krasších let,
92
v ráj mladosti mne vábí zpět
žežulčím hlasem v teskně-blahém zvuku
kuku kuku!
Pryč, stíny dum! Jsem spokojen,
když poskytne mi kněžka léta
těch lepých květů hrstku jen,
jež do zlatých si vlasů vplétá.
Ač tyto květy pozdějšího věku
tak nejsou svěží, plné libých vděků,
jak životního jara luzné kvítí, –
přec u vděčnosti volím pro ně žíti.
K nim druž se půvab upomínek!
V tajemné schráně ňader svých
ostříhám skromný, něžný vínek
těch nezabudek těšivých.
Ač napohled jsou chudé tak,
přec blaží duševní můj zrak,
jak ona chvíle v lesním skrytu,
v paprsků letních polosvitu
s dívčinou svěží, jejíž líc
jsem nespatřil s té doby víc.
Snad proto právě tak mně milá
ta upomínka nevinná,
že ona slasť tak čistá byla,
tak bezděčná, tak dětinná:
vždyť lidská rozkoš často bývá
jak onde v lučních kvítků kole
93
na pampelišky útlém stvole
lehounká koule nedůtklivá.
Jak lichotně se v oko vkrádá
ten vzdušný útvar bělosiný,
jejž umně příroda si spřádá
z přejemné hvězdné pavučiny!
Však utrhneš-li dutý stvol,
neb dotkneš-li se koule dechem,
již oprchává náhlým spěchem
lehounké chmýří kol a kol,
hvězdiček hejno vzduchem kývá –
a holý stvol ti v ruce zbývá.
Nuž, lesino, buď zdráva zde,
ty stinná, tichá skrýši snění,
i ty, má družko jednodenní –
Zda posud žiješ? Jak a kde?
Zda podpíráš
jak já v tu chvíli snivou hlavu
a myšlénkou se zabíráš
do blahých upomínek davu?
Zdaž před tebou jak zlatý sen
zasvítá onen letní den,
jenž ku procházce krátké sved’
nás poprvé a naposled?
94