Eva - Té nejkrásnější (1948)

Jaroslav Durych

Diplomatická verze Ediční verze
EVA TÉ NEJKRÁSNĚJŠÍ
[3] JAROSLAV DURYCH
EVA
TÉ NEJKRÁSNĚJŠÍ
1948 Nakladatelství Vyšehrad v Praze
[5] Eva
[7] Quantum potes, tantum aude! Sv. Tomáš Aquinský
[9]
I
Anděle Boží, jemuž Pán mě pod ochranu dal, bys v dálce od nebeských bran v tmách se mnou putoval, tvou láskou byl jsem vychován, tys duši dal svůj hvězdný stan, když táhla úzkost se všech stran, a slávou svou ji hřál. Tys krásy rajské závojem tvář růží skrýval v snech, žár hříchu svatým nápojem jsi tlumil v lásky vzdech, stesk ráje budils v srdci mém jak plamen v uhlí žíznivém, ač Bůh jen vzácně sídlí v něm jak duha v propastech. Ach, na obraze Věčného v mém nitru zastřel hřích to nejsladší, co ze všeho dal v blahoslavenstvích těm, kdo jsou srdce čistého, 11 a já i z místa svatého teď smím už hledět na Něho jen clonou dlaní tvých! Má lásko neviditelná, má lásko poslední, snů rajských píseň kouzelná mi z tichosti tvé zní a z hlubin duše, z hrůzy dna jak ohněm svatým vzbuzena štká víry něha vítězná, že jsme si souzeni! Ty znáš však věrnost moji mdlou a bědnost lásky mé, jež zeje mrtvou modlitbou a nebe nestihne a její zrady pominou jen láskou tvou a smrtí mou, až slávu ráje odkrytou z bran smrti spatříme. Tys do skal srdce slzy skryl a dal jim hořet v tmách, by pláč s mých tváří hanbu smyl, než obrátím se v prach, a v rozjímání hrozných chvil tys soucitně mě poučil, 12 mně kající že Lotr zbyl, bych k němu ruce vztáh’. Tys naučil mě poznávat slz blahoslavenství, z nichž svatí tkají v rajský šat své lásky tajemství, leč ze všech blažených mi snad jediná může naslouchat, k níž s tebou šel bych prosit rád o milosrdenství. K té, jejíž srdce v srdci mém a dech v mém dechu zní, k té, která pozná v hoři svém své dítě poslední, jež za nás trpí těžkým snem i v Božím lůně soucitném, než ze sna země procitnem – ó, pojď a veď mne k ní! 13 II
Již slavík ztichl; se rtů hvězd hor vzdech již závoj zdvih’ den z dáli cítí ze snů kvést stud jitřních poupat svých; a z hvězd než první zapadne, již před zrak Boží krása dne se chystá v bázni záhadné v tmách dálek žasnoucích. Vzdech dne již na tvář stvoření svou krásu volá z hvězd – to Bůh snad Sám se v toužení sem vrátil ze Svých cest, by dočkal dne a Jeho stan již otevřen je dokořán. Ach, co to jest! To není Pán, to Jeho obraz jest! Tak krásný, až se radostí ráj choulí pod svým snem a v jeho svaté blízkosti zmlk’ pramen v loži svém, stud rosy zdržel v poupatech 14 vzbuzené touhy vonný vzdech a spící oči tvorů všech i ze snů bloudí sem! Cti věčné jitřní nádhera s hvězd stírá pláč a smích; tak oči září za šera, když teskní láska v nich. Ach, což on sám by neviděl, když v stínu ráje s nimi bděl, jak s touhou jeho k nebi spěl sám anděl v oblacích? Štká z dlaní Božích sladký sen, ach, proč jej odmítá! Což stezka touhy z ráje ven je smrtí zakryta? Noc volá hvězdy pod obzor, blesk zlatý líbá čela hor – Co lidské touhy rajský vzdor dnes Pánu vyčítá? Teď tvář svou zdvíhá, k horám zří – Blesk hledá ve mraku, co pouze lásce ozáří slz úsvit ze zraků. Kam spěchá jen té prosby hlas o neznámý ráj nových krás, 15 kde v lidské lásce hoří jas všech Božích zázraků? Jat bázní křídly bije z tmy den před svým zrozením, zda v záři dne ráj vidět smí, co Bůh si počne s ním; jen růže, která v bázni bdí, teď touze lidské závidí a neví, jak se nad ní rdí nejsladším zarděním. Spí orel v stínu šerých skal, sní pod kamením had, oč prosí nyní jejich král, má skryto býti snad. Ó hvězdy, co tu hledáte. Té touze bděním rozžaté jen v samotě Své přesvaté Bůh sám smí naslouchat. 16 III
Ó ráji Boží, záhy již se potkáš s novým dnem, překrásnou duhou zasvítíš a zalkáš v štěstí svém, strom za noc výš se k nebi zdvih’, by dosáh’ rtů hvězd nejčistších, a zaštká vůně růží tvých jak vzdech v snu podivném! Sto bílých růží rozkvete, s hor orli přiletí, laň k vodám vyjde z doupěte a motýl k poupěti a po vodách a po lese hlas blaženosti ozve se, již anděl Boží ponese každému mláděti. Též moje láska žehná ti, jak Bůh ti požehnal v den, kdy Svou tvář chtěl poznati a z hlíny tvé mě vzal, mou duši když Mu na ústech 17 jak rosu tvořil Jeho dech a jako třpyt Svůj ve květech Svůj žal v ní zanechal. Ó, kdybych mohl tobě dát ten dar, jejž svěřil mně, a s hvězdami dnes zapadat v hor opuštěných tmě! Až clonu odhrnul by den, jak Bůh by hleděl udiven, až z duše mé by tušil jen snů odlesk v hlubině! Jak obraz krásy Jeho mám krýt v tichu touhu svou a Jemu jen se podobám svou divnou tesknotou; květ, pták i had smí blažen být, ráj andělů je v lásce skryt, já smím zde v ráji sám jen zřít, jak hvězdy spolu jdou. Jsem touhy Jeho ranní zář, již na dno tůně vrh’ a jen když Sám Svou sklání tvář, smím zářit na povrch a když chci nad svou hlubinu sám vstříc Mu svítit z leknínu, 18 tu jas můj zmizí ve stínu jak hvězda prostřed mlh. On dal mi tvář Svou. Co Mu dám, by stesk s mé lásky sňal? Ach, kdyby toužil po ní Sám, co štěstí by jí dal! Ó, kdyby tělem býti směl, až její tvář by uviděl, jak rád bych v prach se vrátit chtěl, jak rád bych umíral! Spi, ráji, sladce! Já jen sám své touhy stesk smím nést a o své lásce zašeptám té nejpozdější z hvězd. Spi, ráji; až se probudíš, já s Bohem státi budu již a z očí mých plát uvidíš jen hrdou její čest! 19 IV
Šel anděl Boží v temnotách, jak stín šel bez ozvěn, tmy zadržel, dne světlo stáh’, byl smrti podoben; sny ztížil, květům bázeň vdech’, vln píseň zamkl v pramenech, až úzkostí se zachvěl v snech ráj mdlobou přemožen. Tvář zastřel, zpět se neohléd’, když z ráje k nebi spěl, i plamen dechem jeho zbled’, jímž Boží stan se skvěl. A slepý úžas rostl z tmy, když Bůh Sám kráčel výsostmi vstříc touze, v níž jen milost smí chtít to, co člověk chtěl. Jen němý strach, jen slepý strach jak věrná stráž s Ním jde; tak hrdost lásky střeží v tmách stud krásy bázlivé – Ó blesku touhy, jejíž třpyt 20 Své kořisti Bůh musil skrýt, když poklad Svůj chtěl otevřít jak vlastní srdce Své! Tu z temna času její Pán ji do svých dlaní vzal a jako písek, zadumán, stín její prosíval, až bílým žárem hořela, a zpět ji vložil do těla, by krása snů ji bolela jak Boží lásky žal. Pak mluvil k ní: Ó duše mdlá, což květ jsi bez rosy, či touha tvá tak umdlela, že o nic neprosí? Ty sama víš, že ke Mně smíš, Mou tajnou žádost vyřklas již, ty víš a nevíš, že to víš. Ach, zda víš též, co jsi! Což jsi jen květ, jenž shlíží s hor, stín ptáků v oblacích? Třpyt hvězd, jež táhnou pod obzor, stesk snů, jenž volá z nich? Stesk lásky nenaplněné, vzdor krásy, touhou znavené 21 jak žízeň na rtech pramene, z nichž radost štká a smích? Ne! Ty jen sám jsi jas Mých cest, Mé touhy záření! Vždyť stesk tvůj vzýval Paní hvězd, Mou Lásku zažeh’ v ní. Stesk Můj ti zaťal v srdce spár, než prorocký tam vešel dar, a z něho plál v tvé touze žár v nadzemském vidění. Ó duše! Slovo Tělem buď! V tvé touze Bůh to chtěl! – – A vložil dlaň Svou v lidskou hruď – Ach! Což teď Sám se chvěl? Ne. Lásku Svou – tu zachrání! – Jak rosa krve na dlani spal člověk. V jitřním svítání již ráj se probouzel. 22 V
Vstal z bílých růží zlatý den stín snů se z vůní zdvih’, květ jitřní krásou políben měl na rtech duhy smích; tmou pramenů i srdcem skal dech skryté slávy pronikal, třpyt výšin z jasu hlubin plál a zářil duši z nich. Den zemi na tvář prostíral svůj úsměv, krásu svou, a ráj v té nádheře se zdál tím hlubší samotou; květ v kalichu svém slzu skryl, když ráje pán se probudil a v očích z ohně snů mu zbyl stesk s láskou zajatou. A když se rájem rozhlížel a skvěl se nad ním ctí, květ nejčistší se sotva chvěl v své sladké úzkosti; ráj neznámým se kouzlem třás’, 23 květ ztratil dech, pták ztratil hlas, když do očí šleh’ divu jas jak duha z propasti. Jak slávou Boží oslněn vztáh’ dlaň. Ach, co to jest! Čí obraz je to? Je to sen, jenž zbloudil z pouti hvězd? Tvář anděla, jenž spěchá sem s neznámým Božím rozkazem a z její krásy úžasem plá cizích rájů čest? Ach ne! Ó radosti, kdo jsi? Ó zázraku! Ó sne! Co ode mne Bůh vyprosí v tvé kráse milostné? Co chceš? Proč na mne hledíš tak jak oči květů do oblak? Ach, proč se v bázni ani zrak tvé krásy nedotkne? Ó krásná! K Boží podobě proč já jsem stvořen byl? Což nevěděl snad o Tobě, když z nebe zatoužil? Svou tvář i krásu tvorů všech mi zjevil za bdění i v snech, 24 jen o tobě jsem nezaslech’, jen tebe, ach, mi skryl! Ó, zůstaň! Nebo sen mi vrať a přijď mě probudit! Ó, neskláněj svých očí, ať z nich plá tvé krásy třpyt! Znám krásu tváří nebeských, jak nebem hvězd již šlo zde jich, leč jitro sladkosti tvé v nich jsem neviděl se rdít! Kde je tvůj ráj? Co ozve se, když oči pozdvihneš? Kam anděl tvůj tě odnese? Ó královno, kam jdeš? Bůh dal mi tento ráj, ó, hleď, a zavolám-li k Němu teď, Sám přijde a dá odpověď – ó, pohleď na mne též! 25 VI
Ó, jak se růže zarděly, a slavík z hnízda vzkřik’, když Bůh zřel na ni s anděly a ráj Mu vzdával dík! Jak Boží stud, jak Boží strach rozkvetla v rajských samotách a touhy hlas již po ní sáh’, ach, v první okamžik! Jas krásy Božím dotekem se dosud v tvářích rděl a na nebi snů dalekém třpyt očí zahořel; ples v bázni krásy ukryt byl, když vlastní dech ji udivil a skrytý květ, jenž v duši snil, se touze otevřel. Pohledem Božím oděna se skvěla údivem, když slov jí štkala ozvěna až v srdci bázlivém; slov neznámých, z nichž pouze k ní 26 a o ní v touze sladkost zní, jichž sladký ohlas poslední už našla v srdci svém. Jas Boží se jí z očí skvěl jak z květů rosy třpyt, vždyť sen jí dosud nepřišel v hvězd záři navštívit; ráj v očích se jí mlhou táh’ a k srdci dosud nedosáh’, i květ, jenž vábí v samotách, byl stínem jejím skryt. Květ dýchá vůni. Boží dech však ráji kněžnu dal, by ctí se skvěla v rajských dnech, když člověk v stínu spal; jak Boží stud, jak Boží strach se chvěla v rajských samotách, Bůh přivedl ji na dosah a on jí nečekal. Teď hlas ji volá! Divný hlas – jak ten ji volat smí? Ne Boží hlas, to jiný zas: Jsem láska, pomoz mi! Slov těžký zázrak mluví k ní: Ó duše, sama vykřikni, 27 rty zapal tím, co v hloubi zní, ať slovo vyjde z tmy! Jsi krásnější než moje sny, jsi úsměv Boží sám. Já Jeho stesk jen bolestný v své tváři ukrývám. Buď slov mých Boží ozvěnou, korunou ráje blaženou, pojď, za tvůj příchod odměnou ráj duše své ti dám! Ráj tají dech. Květ růžový se sklání v záchvěvu – Ach, růže vzdechem odpoví, pták dá se do zpěvu, jen slova spí v svém vězení – Ať spí! Vždyť láska v plameni už září slávou zjevení v svém prvním úsměvu! 28 VII
Jak Boží krásou rozkvetla, až ráj se o ni bál, když v spánku ještě do světla Bůh Sám ji odíval! Jak na Své dítě na ni shléd’, když k ráje hlubinám ji ved’, by přebývala uprostřed, kde tajemný strom stál. Šla rájem. Zaplesala zem, kde stín se její mih’ a dotčen jejím obrazem plál zrak hvězd nejvyšších; dne úsměv krásnější teď byl, když její zázrak zrcadlil a tajně krásu její skryl jak slzy v očích svých. Šla Eva rájem; obloha ji chtěla hvězdou mít. Vždyť musil si ji od Boha pán ráje vyprosit, a když ji Bůh v Svém srdci zhléd’, 29 ji vydal jak Své lásky květ až naposled, až naposled, to člověkem chtěl být. To v srdci Svém byl touhou jat, by Sebe darem dal, květ z Růže viděl vykvétat, v němž Sám se tělem stal. A lásku Svou skryl s úzkostí, kde prostřed rajské skvělosti jak tajemná stráž Jeho cti strom zakázaný stál. Ráj dokonán byl. – V ráji tom cti Boží k ozdobě bděl věrně na své stráži strom jak láska na hrobě. A ze stromu zněl šepot k ní: Jsem život; mne se nedotkni, v mém snu ráj srdce tvého sní, Bůh sní tam o tobě! Jsem ticho prostřed radosti, stan Boží v ráji tvém, ať žádost svojí náhlostí Ho nevyruší v něm! Jsem láska tvoje, stud a čest, v mých květech budeš sama kvést, 30 v mých plodech můžeš Boha nést, jen stín zříš; v tobě jsem! Byl krásný jako mlčení, byl hrdý jako žal, než v úsměv hvězd se promění, vždyť Bůh v něm přebýval; a Eva stála v úzkosti jak něha Boží nahosti, když srdce vzlykne žádostí, jen v očích stesk jí plál. Ne z hlíny, z těla stvořena, mu chtěla naslouchat, tak jako duši ozvěna když odpověď chce dát; stud vznešenou se bázní chvěl, stesk divný se jí v očích skvěl – a kolem pně se ovíjel a na ni hleděl had. 31 VIII
Ó řeči, krásná, vznešená, jíž probudil mě Bůh, jak světlo bylas vržena spíš v srdce mé než v sluch, když choť můj mluvil, zřela jsem k rtům jeho s prvním úžasem a radosti tvé ohlasem můj rozechvěl se duch. Když choť mi slov tvých svatý hlas jak lásku na rty klad’, jak z duše k duši zářilas nám v očích tisíckrát! Ted’ na tvé tajemství se ptám: Což nejsi věnem, které Sám Bůh pro Sebe dal pouze nám? Což smí též mluvit had? Proč ten by též se chlubit směl tvým svatým pokladem? Což Bůh tvou krásu nezavřel nám v duších před hadem? Což našim rtům Svou chválu vzal, 32 by hadům naše věno dal? – Tak hadím slovům vzdoroval stud lásky před pádem. Vzdor lítosti se v údech třás’, když počal mluvit had, a do srdce jí cizí hlas jak do prachu stín pad’. Sen, plný divů, plný tmy, táh’ závratí, zněl žádostmi. Zda konec slov těch slyšet smí? – Stud na rty prst jí klad’. Den zemi na tvář prostíral svůj úsměv, krásu svou, a ráj v té nádheře se zdál tím hlubší samotou. Strom tiše stál, květ nedýchal, když prostřed ráje Satan lhal a ráj v své bázni naslouchal, jak stíny oblak jdou. Ó Evo, jistě je to On, jenž tobě duši vdech’, či je to stínu tvého sklon, jenž řídí slunce běh? Znáš slávu svou a její cíl, či duch tvůj dosud necítil, 33 že vlastní věno tvé ti skryl zde v stromu kořenech? Ó, pojď si pro ně! První z hvězd k svým ňadrům přivineš! On hrozil ti – ach, co to jest – že smrtí zahyneš? Buď jako Bůh! Ó, vzchop se jen, ať světlem stín je přemožen, tvou věčnost dá ti tento den a tvému choti též! Ó závrati! Tma volá z tmy, let smrti krví zní, blesk touhy padá propastmi, ó duše, procitni! To z temnot zní ten náhlý křik – Ach, vzpomeň na své lásky vzlyk, ó překrásná! – – Jen okamžik a jedl Adam s ní – – 34 IX
Ráj mlčel sladce. – V ráji tom cti Boží k ozdobě bděl věrně na své stráži strom jak láska na hrobě. A ze stromu zněl šepot k ní: Jsem život; mne se nedotkni, v mém snu ráj srdce tvého sní, Bůh sní tam o tobě! Ó Matko, ve tvé úzkosti buď svatý nám tvůj klín! Ó krásná ve své nahosti, skryj stesk náš pod svůj stín! Cti ráje první, plná krás, pros za nás, až náš přijde čas, by k tobě z hrobu vedl nás, tvé děti, Boží Syn! Ráj mlčel; těžkých vůní dech se mdlobou smrti chvěl a přízrakům snů na křídlech hvězd padlých třpyt se skvěl. A z poupěte se rozvil květ, 35 by na královnu ráje shléd’ již naposled, ach, naposled, vždyť ráj už osiřel. Kdo poznal to, že nahá jsi, kdo vzal ti Boží šat, kdo světlo vzal a bez krásy tě nechal v nouzi stát? Což nesvítí už Božím snem jak hvězda v kruhu ohnivém čest Boží krásy v srdci tvém, to všecko vzal ti had? Stín oblak hledá krásu tvou, ach, k tobě lehne si, hleď, zlaté laně k vodám jdou, snad tebe neděsí? Je krásný den, je Boží den, tvou krásou ráj jest osvícen, co je ti? Bůh se blíží jen, to Bůh se ptá, kde jsi! Ó krásná, jež svou nahotu jsi skryla do křoví jak v závoj slz a v tesknotu květ studu růžový, to za nás všecky odkryt stál tvůj nahý ráj, tvůj nahý žal, 36 to za nás stud se v bázni ptal, co choť tvůj odpoví! Ó svatá, jež jsi zakryla svou tvář i stud, ó, hleď! Ó, nikdys ještě nebyla tak krásná jako teď! Ať ztracen ráj, ať na tvůj rod smrt padla pro zakletý plod, ó, jen nás jako duha z vod slz krásou k sobě veď! Jak Boží stud, jak Boží strach, když člověk v stínu spal, jsi vzešla v rajských samotách, ó, svatý buď tvůj žal! Ať choť tvůj v bázni z prokletí tě vydal smrti v zajetí, buď velebena od dětí, jimž Bůh tě, Matko, dal! 37 X
Ó, plesej duše, zdráva buď, ty šťastná oběti! Ach, přiviň hada na svou hruď a drž ho v objetí! On sám tvůj vzdor ti ochrání, když Bůh tě z ráje vyhání, ach, žehnej tomu setkání, ó duše! – Co je ti? Teď z věna svého vzíti smíš, co Bůh tvůj nedá ti. On odejde a nikdy již se k tobě nevrátí. Ať jako sen tvůj pomine, až tento ráj se rozplyne v tvé kráse věčné, jediné, ó Hvězdo! Pramáti! Nač tobě nad nahostí lkát, ó kněžno lilií! Ať jako vzácný skvost ti had sám hrdlo ovíjí! Své slzy a své touhy vzdech 38 zde květům nevědoucím nech, vždyť nebe září jenom v snech, a láska pomíjí – Květ uvadne, list opadá, ty sama věčná jsi! Ach, odejdeš-li od hada, Bůh tebe nespasí! Již zanech snění! – Co je ti? Proč myslíš na své prokletí? Již opusť Boží zajetí, je mdlé a bez krásy! Ne, k Bohu již se nepřibliž a neplač! Teď se vzchop! Květ lásky v prachu leží již – ať zajde beze stop! Už víš, že v štěstí bez viny květ láska má jen jediný – Ó, dive slavné vteřiny, jež svrhla nebe v hrob! Tak lásky čest had zahubil a Bůh teď nad ní stál – Čím proti Jeho žalu byl jen lidský její žal! Vždyť ve Svém srdci na ni shléd’ jen pro Svou Růži, pro Svůj Květ 39 ji schovával až naposled a Jemu had ji vzal! Ó hvězdo lásky ztracené, jíž had se zalíbil! Bůh sám jen nezapomene, co z lásky zaslíbil! V svém těle pouští nebe voď a krev svou pro Jeho krev roď, než Sobě Sám z ní pojme choť, by Sám ji zastínil! Jen v Těle může nebe mít, jež dá tvůj vlastní rod – ó, nelze dost tě velebit, jen ty jsi rajský vchod! Co vzíti moh’, ať vzal si had, ať ukládá ti u tvých pat, ó, děkuj za nás tisíckrát, již duha září z vod! 40 XI
Už na ráj Boží z kouta hor den zírá naposled. Oblaka táhnou za obzor, tiše usíná květ; z nebeských bran jas lampy šleh’, beránci došli na nocleh – Ó děti ráje, kam ten spěch – jížjiž tmí se, jděte zpět! Sladko je v černých pustinách jak touha v srdci bdít, když těší závrať, vábí strach, až na tvář Boží zřít; zázračnou písní dát se vést nad srázy hor, kde na směr cest jen láska sama ptá se hvězd, ráj touhou rozšířit – – Ó, jistě ráj ten neznámý již zříte z pouští platplát! I stín váš musí před vámi z bran rajských pospíchat – Jak cizí motýl udiven 41 z tmy sletí na vás v poušti sen tak divný! – Povězte mi jen, proč syčí z houští had? Ó děti ráje, hle, už z tmy jdou hvězdy! Jejich jas za zázračnými radostmi v ráj nový vede vás, jenž hoří lásky slzami – – Kdo hrozí z dáli za vámi a za rajskými branami čí pro vás pláče hlas? Jak touha lásky spěcháte a soumrak potají snem vaší krásy přesvaté svou úzkost opájí – Proč nahosti dar spanilý jste pod zástěrou ukryli – Snad v srdcích vám už nekvílí žal touhy po ráji? Vždyť bez vás přestal rájem být a je-li, jste to vy, váš úsměv, vašich očí třpyt, hlas srdce, jež to ví – Jak růže zpola rozvité svět krásou Boží zdobíte – – 42 Kdo řekl vám, že v chvíli té Bůh ráj vám zapoví? Ó děti Boží, v nejisté tmě mizí rozcestí – Zda pod zástěrou mohli jste nám z ráje pronésti ach, růži rajskou poslední, by do snů trpkých, než se dní, mír jitřní krásy hořel v ní a dal snít o štěstí? Ať anděl u bran koná stráž, jak určil Boží soud – Ráj Svůj vám Bůh dá pro nás, až Sám skončí smrti pout! Vždyť odnesli jste Jeho Květ, jenž v ráji dosud nerozkvet’, a pro Něj dá vám naposled nás k srdci přivinout! 43 XII
Ó Evo, první radosti, již Bůh tak miloval, když v nejvyšší Své milosti tvé tělo z muže vzal, že ráj Svůj skončil v srdci tvém a z věčnosti Své viděl v něm Svůj sen o Synu vtěleném, až láskou zaplesal! Z tvé krve Růži zjevil nám v Svém svatém objetí, a místo duše Sebe Sám dal Svému poupěti. Ó, tisíckrát víc tobě dal, když za tvůj hřích tě z ráje hnal a svatým slibem požehnal pout tvého prokletí! Čím nyní ráj by tobě byl, ač z pouště smrt tě zve, když Bůh se navždy zasnoubil teď s Dcerou z krve tvé! Jest brána ráje zavřena? 44 Ó, jdi, jen jdi! Jak blažená tvé cesty bude odměna, jíž svět ti nevyrve! Ó, kdyby andělům Svým dal, co v snu Svém od věků v Své věrné lásce zachoval Sám Bůh jen člověku! Ó matko, nahá, zajatá, hleď, to jest Lásky odplata! Jak vznešená a bohatá jsi na svém útěku! Ať léta k hrobu těžce jdou, ať hrůza volá z nich, On sám jde z ráje za tebou jak láska v stopách tvých; ráj zmizel, nevracej se tam, co počal by si Bůh v něm sám, ó, neplač, smrt že neseš nám a věnem pláč a hřích! Jdi! Za tebou je sladko jít, ó matko lidí všech! V svém náručí nás napojit a odpočinout nech, než z hrobu, kterým šla jsi ty, jak ráj tvůj znova nabytý 45 se zatřpytí Květ rozvitý, v Němž poznáme tvůj dech! Ó Matko, ve Tvé úzkosti buď veleben Tvůj klín! Ó krásná ve Své nahosti, skryj stesk náš pod Svůj stín! Cti ráje první, plná krás, pros za nás, až náš přijde čas, by k Tobě z hrobu přived’ nás, Tvé děti, Boží Syn! Hleď za nás do tmy života a nedej zahynout, ať svatá Tvoje tesknota nám zmírní Boží soud! Sviť ve tmách nám slz odleskem, než ve Svém ráji nebeském nás na Tvém srdci mateřském Bůh nechá spočinout! 46
Té nejkrásnější
[47]
TOUZE
Co hledáš, touho, v sirém blankytě? Snad smrt, jež s ohnivých hor výsostí jak orla zbloudilého vábí tě, když máj své růže dusí milostí? Ó, nehledej ji! Dosti dlouho již svou krásou stříbrnou tě sváděla a z jejích kouzel když se probouzíš, už mizet zříš stín svého anděla! Ať v její závoj z hvězd se halila čest nejcudnější krásy života, ať do ráje tě na pouť vábila jak nejšťastnějších očí tesknota, ať zářila ti z růží na hrobě, či tajně líbala tě v oblacích, ať úsměv lásky dala chudobě a moc svou zjevovala v zázracích, to vše, i ona sama zázračná je lásce tvé jen tklivou náhradou – – [49] Jak jiskra z popela vzleť nad mračna ty sama, bez ní, za svou záhadou! Ať je to ráj, jenž smrti dal svou zář, vždyť ani ten tvé žízně neztiší! Ó, pozdravuj tam cudně každou tvář, jen doleť až k své Kráse Nejvyšší! 50
LÁSKA
Ať se lásky růže bílá samot krásou rozsvítila, až šla Boží záře z ní, ať se ctí své krásy chvěla jako nevěsta, když s čela věnec snímá svatební, ať jí bázně úsměv tichý, Boží stud či vzlykot pýchy z očí hrozil výpadem, na tvář hvězd ať šat s ní padal, když jí anděl smrti vkládal na čelo svůj diadém, ať se v bídě, ať se v prachu v sladkosti své chvěla strachu, bloudíc kalným soumrakem, že se před ní srdce chvělo, jak zvon ze sna zaúpělo zasaženo zázrakem, ať jí plála kolem hlavy květů bolesti a slávy 51 krása nepřemožená, že rty v modlitbě se ptají, jaká při setkání v ráji bude lásky odměna, ať jí smrt je mostem zlatým k Božím andělům a svatým, Bůh ať sám jí spěje vstříc – – Bože, co je srdci mému, že tak teskno, teskno je mu, že chce víc, ach, že chce víc! 52
HLEDÁNÍ
Ráj země zíral k ráji hvězd, ráj hvězd v stan duše nahlížel, zda přišla zpět už z tajných cest, kam smrti stín jen za ní šel. A duše nešla. V paměti snad vlast už se jí zatměla, když nepoznána v zajetí k rtům bídy své rty skláněla, kde mlčky mezi žebráky dar bolesti své přijala, a radost, bloudíc s oblaky, jí neznala, jí neznala. A přišel čas, ach, přišel čas, kdy příchod lásky zářil v tmě, a její hlas se bázní třás: Ó, kde jsi ty, jež patříš mně! Tu ve hvězd zlatých zrcadlech div panenské se krásy skvěl 53 jak úsměv Boží lásky v snech, až touhy stesk jí záviděl. Smrt, plná cti, a Boží stud ji lásce vedly do cesty. Ó ty, jenž sám zde stojíš chud, hleď do tváře své nevěsty! Ó Bože, duše pravila, ach, jak jí mohu žádati! Tak vznešená a spanilá v prach poráží mě závratí! Ó krásná, duše pravila, když touze mé jsi slávou hvězd, ach, pověz ty mi, spanilá, co tvojí touze krásou jest? A ta se v studu bázlivém jak chudoby čest zarděla: To před zrozením v srdci mém smrt sedmi klíči zavřela! Tu pohled duše smrti pad’ v zrak hrobový, v zrak ledový,ledový. Ach, marno živým se jí ptát, ta ani mrtvým nepoví! 54 A touha duše přešla již svůj bludný kořen v chvíli té – – Ó smrti, jež mě provázíš, ó hvězdy mé, proč mlčíte? Když z dáli jen se díváte a nedáte mi znamení, ať krása, kterou skrýváte, jak slza zmizí v prameni! Ó Bože, duše pravila, smrt mlčí, němé jsou rty hvězd; když cesta v tmě se ztratila, zjev Sám, co Tobě krásou jest! Ať smrt div lásky nejsladší jak tajemství své zakrývá – co její jest, mně nestačí, jsem žárliva, jsem žárliva! Jen nad čím Tys v Své lásce žas’, tím hořet chci v Tvém plameni! Vždyť za jediný blesk těch krás v Své ruce máš mé spasení! 55
VÁNOČNÍ
Ó kráso, hledaná po světě celém, v úzkosti poznaná z hvězd nad tvým čelem, marně jsme volali, hledíce do dáli, a ty jsi zde! Smíme tě spatřiti v nejvyšší kráse, jež z očí září ti, s rtů usmívá se, když tobě ke skráni hlavu svou přiklání Děťátko tvé? Můžem jen slzami vidět je kvésti – Nemáš strach před námi o svoje štěstí, až se ti rozvije, že ti je zabije vlastní náš hněv? 56 Nedívej se nám teď do srdce zlého! S láskou svou na rty hleď Poupátka svého – Nám pak až z milosti v poslední úzkosti štěstí své zjev! 57
VYSLYŠENÍ
A kdyby sám Bůh touze chtěl již milost dát a otevřel jí ráj svůj, náhle rozvitý, přec vidí láska bázlivá, jak sám Duch Svatý zakrývá květ nejkrásnější – To jsi Ty! A kdyby Duch sám vzal jí dech a unášel ji na křídlech k své vlasti nejúžasnější, jak pouť by nebem pomalá jí zdála se, když poznala, že Ty jsi ještě krásnější! Ach, nač jí spěchat v říše hvězd, když k sladkosti Tvé blíže jest, když jas Tvé svaté památky sám vložil k její radosti Bůh v Nejsvětější Svátosti v plod Tvého těla přesladký! 58
NA MONTSERRATĚ
Ó kráso hvězd a snů, jež s výší nebeských k mé duše zrcadlu jsi obrátila tvář, jíž z doupat vylákán mé touhy stesk se zdvih’ jak oči slepcovy, když patří na oltář, ó, nech, ať duše má tvou slzou milosti jak ticho nejhlubší zní před úsvitem dne, ať jako jitřenka štká žhoucí tichostí, když slunce v touze své ji z dálky zahlédne! Tvá záře v život můj, květ chudý za plotem, jak v srdce rubínu žár touhy nalila, a zmaten slávou tvou a hvězd tvých jásotem zřít k tobě jsem se bál, ó Růže spanilá! Hlas touhy, při němž ráj se z dálek ozývá, jas ohně, před nímž blesk je stínem ve mraku, žár snů, v nichž k duši lká hvězd nahost bázlivá, to vše, ó Královno, jsi dala žebráku! Den po dni zapadal a v nedočkavosti můj zrak se od tvých hvězd k snům země odvracel a dar tvůj zázračný v své rajské žhavosti jak pohaněný stud z ran duše krvácel – Tvůj olej v lampě své jsem nevysvítil sám, 59 v prach země lil jsem jej slep k dnů svých soumraku a smrtí vyděšen teď s hrůzou vzpomínám, co Ty, ó Královno, jsi dala žebráku! Ó Kráso nejsladší a nejčistotnější, již v touze nejvyšší sám Bůh skryl ve svůj stín, tvé milosrdenství mou bázeň konejší, ach, nelze před tebou se skrýti do hlubin! Ať hrůzou němoty už zadušený hlas by k strážcům zoufalství jen sípěl do brány, i z očí ďáblových by odrážel se jas Tvé všudypřítomné a svaté ochrany! Ó Kráso nejvyšší, ó Růže přesvatá, již Duch skryl v stínu svém a na trůn hvězd ji zdvih’, ó nebes Královno, od Boha pojatá, jenž zhlédl slávu svou v tvých očích přečistých, hle, co mi zbývá teď, když stesk mě hnal až sem, kde v chrámu prostřed hor k nám shlížíš s oltáře, než jít, jak slepý jde, jenž cítí s úžasem, že náhle z temnot svých ti hledí do tváře! Ó svatá! Nechtělas, by Tvojí pod střechou má bída svíjela se v bezútěšnosti! Mou bytost sklonila jsi rajskou útěchou, 60 mým slzám dalas mír své sladké věčnosti. Ó, vzpomeň, Královno, že k Tvému obrazu jak středem andělů jsem přiblížil se též, to dbal snad anděl můj tak Tvého rozkazu – ach, zda též v smrti mé si na mne vzpomeneš? Chceš sama, Královno, bych oči zdvih’ a vstal? Tvůj pohled přikázal mé bázni mlčení – Tvůj závoj posvátný jsem do své ruky vzal, bych celé duše své v něm dusil úpění. Ó ráji! Což Ti též smím na tvář pohlédnout a blažen chváliti Tvou krásu slzami, jichž sladkým bohatstvím mou odměňuješ pout? Ó Kráso nejčistší, smiluj se nad námi! [61] OBSAH
Eva7 Té nejkrásnější47 Touze49 Láska51 Hledání53 Vánoční56 Vyslyšení58 Na Montserratě59
[63] VERŠE svazek sedmý JAROSLAV DURYCH EVA TÉ NEJKRÁSNĚJŠÍ Vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze léta Páně 1948 v nákladu 2200 výtisků. Vytiskly Č. A. T. v Praze. – II. vyd. Cena brož. 42 Kčs.
E: mk; 2005 [64]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Verše; Vyšehrad; Československá akciová tiskárna v Praze
(Verše – svazek sedmý – Jaroslav Durych – Eva – Té nejkrásnější – Vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze léta Páně 1948 v nákladu 2200 výtisků. Vytiskly Č. A. T. v Praze. – II. vyd. Cena brož. 42 Kčs.)

Místo: Praha

Vydání: 1. (v tomto uspořádání)

Počet stran: 64