TOUZE
Co hledáš, touho, v sirém blankytě?
Snad smrt, jež s ohnivých hor výsostí
jak orla zbloudilého vábí tě,
když máj své růže dusí milostí?
Ó, nehledej ji! Dosti dlouho již
svou krásou stříbrnou tě sváděla
a z jejích kouzel když se probouzíš,
už mizet zříš stín svého anděla!
Ať v její závoj z hvězd se halila
čest nejcudnější krásy života,
ať do ráje tě na pouť vábila
jak nejšťastnějších očí tesknota,
ať zářila ti z růží na hrobě,
či tajně líbala tě v oblacích,
ať úsměv lásky dala chudobě
a moc svou zjevovala v zázracích,
to vše, i ona sama zázračná
je lásce tvé jen tklivou náhradou – –
[49]
Jak jiskra z popela vzleť nad mračna
ty sama, bez ní, za svou záhadou!
Ať je to ráj, jenž smrti dal svou zář,
vždyť ani ten tvé žízně neztiší!
Ó, pozdravuj tam cudně každou tvář,
jen doleť až k své Kráse Nejvyšší!
50