Na Křivoklátě (1874)

Básně, Gustav Dörfl

NA KŘIVOKLÁTĚ.
Rozpřádá večer sítě své
Nestoupám dolů s kozlíku,
Panáčku, práskej do koní,
Ze středu lesa dávno už
Co mne to jenom vábí ven
Dobývám hradu – jeho zdi,
Otevř mi, starče belhavý,
Věc divná to, však pravdivá,
Já mnil, že z temna zřícenin
Kam vede cesta pozdě tak?
Já často říkal babičce,
Že trávník už se zelená
Jsem na horách, a přece bych
Ty hradby mám už hotovy,
Slunéčka první paprslek
Bojím se deště – zůstanu
Tak krásná růže na troskách
Rybníček je tak tichounký,
Jak půvabný ten druhý břeh!
Zde zůstaneme – potůček
Vidíš tu mlhu a ten stín,
Pojď, drahá, lesík před mraky
Tak brzy chceš už domov svůj
Jen veďte dál svůj noční rej,
Když už tu stojím na zídce,
Já slyším plakat v záhonech –
Hlas večerního zvonečku
Nic nediv se, že pohlížím
Mé myšlénky tak přečasto
Já poznal hocha krásného,
Má snivá láska nemohla
Nad námi tisíc světel plá
Měsíček je už vysoko,
To vím, že umíš čarovat
Ten Křivoklát tu na plátně
Zahrej mi, drahá, sonátu,
Ach, jaká krása, jaký lesk!
Tys byla krásná princezna,
Dej mi tu jednu slzičku,
Kdo ví, zda jednou po čase
Přestaňte housti na chvíli,
Červánky dávno zmizely,
Na zemi tma a na nebi
U její oken zase už
Ach nevíš to, jak bylo mně,
Zde už se obrať, dítě mé,
Už dlouho, dlouho neslyšel
Mluv, co se stalo, příteli,
Tu vyčkáme, až Křivoklát
Viď, příteli, že nadarmo
Tam odchází můj rozmilý,
Jí v okno víly klepají:
Noc básní – země poslouchá
Je pravda, že se, bolesti,
Vylítli z lesa temnoty
Až sem – tu sobě oddechnu
Já volal v lesy: „Nevíte,
Ta láska, milá paničko,
Dnes zajdem sobě na hřbitov,
Matičko drahá, přečti mně
Už brzy štědrý večer k nám
Ten vánoční můj stromeček
U této zdi si postojím,
Kde je mých písní královna?
Hrobníku, vstávej – s hrobečkem
Buď tedy s bohem, čarovná
Panáčku, práskej do koní,
Na oknech vzrostly květiny
Hvězd paprsky už do vlhkých
Noc příjemná, však bez světel,

ŽENSKÁ BIBLIOTÉKA.
Redaktorka: ŽOFIE PODLIPSKÁ.
Č. XI.: NA KŘIVOKLÁTĚ.
V PRAZE. Vydavatel a nakladatel: J. Otto. 1874.
[2] NA KŘIVOKLÁTĚ.
BÁSNĚ
GUSTAVA DÖRFLA.
V PRAZE. Vydavatel a nakladatel: J. Otto. 1874.
[3] Knihtiskárna: J. Otto v Praze.
[4] JULINCE NA KŘIVOKLÁTĚ věnuje G. D.
[5] NA KŘIVOKLÁTĚ.
[7]

Rozpřádá večer sítě své Rozpřádá večer sítě své
a teď je noří ve kouzlo; můj bože! a to srdce mé zas na ten hrad mi uklouzlo. Do černých zdí, do tmavých zdí – jen tam prý cítí šťastným se, ať už se v síních raduje neb pláče staré na římse. O srdce, srdce zmámené, vymkni se kouzlu ze sítě – ty trosky mohou padnouti, a jestli padnou, pohřbí tě. [9]

Nestoupám dolů s kozlíku, Nestoupám dolů s kozlíku,
že bije sníh i v čelo mi, leč proto, abych nemusil se dívat pořád na stromy. Jich každá snět mi na mysl pohádek tisíc uvádí, a dědeček mi říkával, bych dal si pozor na mládí. Žeť nebezpečno cestovat skrz říši bájek za noci – že ti, kdo zbloudí v sítě jich, bývají klamu otroci. 10

Panáčku, práskej do koní, Panáčku, práskej do koní,
ať už jsme lesa ze středu; ty lesní panny hledí sem – a s těmi já nic nesvedu. Máť každá vlasy ze zlata a ňádra jako z křišťálu – jak lehce moh’ bych utonout v jich svůdném moři korálů. A kdyby začly zpívati – panáčku, zatrub ve stromy; vždyť dělí nás jen slabé sklo – a to se lehce prolomí. 11

Ze středu lesa dávno už Ze středu lesa dávno už
se blížím k lesu pokraji, a mně se zdá, že dosud mne ty lesní panny stíhají. Že lezou ke mně skulinou a sedají tu vedle mne, a přece víc už nevidím ty noční zjevy tajemné. A je mi, jak by někdo chtěl v mé srdce propast veproklát, tak hlubokou, že do ní by se vešel celý Křivoklát. 12

Co mne to jenom vábí ven Co mne to jenom vábí ven
na nebetyčné hory ty? vždyť od paty až k temenu jsou hustým sněhem pokryty. Mně zdá se jen, když noha má se na ten vrch tak potácí, ten sníh a led tam nahoře že podobá se paláci. A v něm že tolik pohádek,pohádek co písku v moře bezednu – snad nechce moje srdce jít si do paláce pro jednu? 13

Dobývám hradu – jeho zdi, Dobývám hradu – jeho zdi,
ty jako mocný obr jsou, a já jen slabý bojovník, zbraň moje – srdce ve prsou. A ta mi vždycky krvácí, a každá její rána spí, kdykoli příšer řadami si průchod razím na náspy. Že sotva bude prapor můj mír hlásat s hůry v chaloupky – ach škoda – a já nakreslil jsem v jeho znak dva holoubky. 14

Otevř mi, starče belhavý, Otevř mi, starče belhavý,
ty smutné brány do hradu; přicházím z krajů dalekých – v před srdce, nohy pozadu. Vést nemusíš mne chodbami, mé srdce všecky dobře zná – vždyť po nich jednou chodila ta spící vaše princezna. Že mnoho statných rytířů jak nyní já už stálo tu? Ach otevř mi, chci písní svou ji zbudit opět k životu. 15

Věc divná to, však pravdivá, Věc divná to, však pravdivá,
že nejvíc k tomu srdce lne, co ve útrobách nejhlubších ukrývá moci kouzelné. A proto že je KřivoklátKřivoklát, jak byl by utkán ze kouzel, já do jeho se černých zdí a chodeb jíti nezpouzel. A do úst tobě neváhal své žití všecko vdechnouti, že bloudím teď jak zakletý pod oknem tvým tu v zákoutí. 16

Já mnil, že z temna zřícenin Já mnil, že z temna zřícenin
každému srdci kyne zlo – a mé si zatím v jejich tmě hezoučkou lásku nalezlo. Tak hezoučkou, že hvězdičky se ve dne před ní skrývají a svítí jenom za noci, když uzavrou se očka jí. A proto jsem tak bohatým, že králem být se sobě zdám – vždyť pro takovou panenku bych musel jít až ku hvězdám. 17

Kam vede cesta pozdě tak? Kam vede cesta pozdě tak?
Jen kolem hradu, příteli; ty oči mé tak rády by Křivoklát spící viděly. Je zima, zebe do rukou a všady sněhu závěje; zde nate doutník, vemte jen – ten snad vás trochu zahřeje. Náš Křivoklát už dávno spí a mha se táhne po dolu: jak bych se o něj báti měl – pojďme ho střežit pospolu. 18

Já často říkal babičce, Já často říkal babičce,
když ještě byla na živě, že každá troska, každý hrad mně vždycky budou v protivě. A teď? – Má zlatá babičko, kdybysi z hrobu vyšla ven, ty bysi sotva věřila, že v srdci hrad mám vystaven. Ty znáš jej – hrdý Křivoklát, i mnohý jeho krásný děj – ó babičko, vstaň z hrobu jenjen, a co víš o něm, povídej. 19

Že trávník už se zelená Že trávník už se zelená
a nad ním větve ve hvozdě, není mi žádnou novinkou – vím dávno, že už jaro zde. Mně tenkrát v zimě bývalo, jako by ňáký sladký žel se z omšených těch zřícenin na smutnou zemi rozhlížel. A ten teď padl do srdce a tam se jarem lásky stal, že květy budil ze spánku a ptáčkům hnízda uchystal. 20

Jsem na horách, a přece bych Jsem na horách, a přece bych
chtěl ještě dále ku horám; můj cíl je ukryt ve mlhách – a proto jenom vrávorám: Neb slyším-li to cvrkání, jak večer hned se zadumám, a sotva krok že učiním, už hořkou v srdci touhu mám. A vidím-li, jak měsíček se blíží k nebes okrasám – padá mi rosa do očí, že jsem tu sám, tak sám a sám! 21

Ty hradby mám už hotovy, Ty hradby mám už hotovy,
i zahrádku v jich úkrytu, jen malé ještě okénko mně na papíře chybí tu. Je snadné tak – vždyť s oknem tím je stromek její mile slit, a přece nemám síly dost, bych nebe své moh’ nakreslit. A kdybych přec to dokázal, pak nemohl bych jináče, než zadívat se do něho a blažen dát se do pláče. 22

Slunéčka první paprslek Slunéčka první paprslek
polibkem žhavým budí ji, a pak se na ni usmívá jak na rozkvetlou liliji. A večer, nežli krásný sen dušinku její nebi dá, je u ní zase měsíček a pohádky jí povídá. A já tu chodím po hradbách a tajím slzu pod víčkem – proč nejsem září slunéčka neb alespoň tím měsíčkem! 23

Bojím se deště – zůstanu Bojím se deště – zůstanu
radš tady u zdi pod oknem, i ty tu pobuď, psíčku můj – v zahrádce její nezmoknem. Nanejvýš ňáká slzička padnouti s okna může sem, slzička z oček blankytu – a tu my rádi unesem. Hle, teď se okno otvírá, v němž o lovci snad ona sní – připrav se, psíčku, na cestu, už brzo nám se vyjasní. 24

Tak krásná růže na troskách Tak krásná růže na troskách
jak v tobě nikde nezkvetá, a ty, můj hrade stařičký, ty přece nejsi poeta. Chceš zpívat? – Já ti přenechám myšlének trochu ku písním; vždyť mám jich tolik ve srdci, že všecky ani nevysním. Jen vyber sobě – v každé z nich mé touhy ona oblétá – můj Křivokláte stařičký, buď ještě nyní poeta! 25

Rybníček je tak tichounký, Rybníček je tak tichounký,
že tišším bude sotva kdy – pojď v prázdný člunek, po březích tě budou vítat smaragdy. A zlaté slunko před tebou se bude, drahá, skláněti; – ty váháš vstoupit – myslíš snad, že nám je vodník v zápětí? Má zlatá, nic se nelekej: ten číhá jenom na lidi; a je-li nám tu na blízku – on pro krásu tě nevidí. 26

Jak půvabný ten druhý břeh! Jak půvabný ten druhý břeh!
Pojď v jeho trávu pod stromy; tu lávka je – ó neboj se, že pod tebou se prolomí. Ta snadno tebe unese – jen pohleď tamhle na broučka, jak po ní běží před tebou – a tys jak on tak lehoučká. Ba lehčí jsi; neb kdyby se nad vodou růže klenuly, tu byl by každý stonek jich pod tebou mostem ze žuly. 27

Zde zůstaneme – potůček Zde zůstaneme – potůček
si šplíchá tu, nám u nohou; nad stromy visí Křivoklát, jak byl by jedno s oblohou. Po vlnkách zář, i omšené ty kameny se zlatí jí – ach, na takových velký Burns se loučil se svou Marijí. A víš, jak on pak přísahal jí věrnost mezi stromovím? – Vstup vedle mne sem na kámen, já ti to všechno vypovím. 28

Vidíš tu mlhu a ten stín, Vidíš tu mlhu a ten stín,
co nad hradem se vznášejí? V nich jednou, drahá, skrývalo se tisíc mladých nadějí. On vážil zlato ze země a zdobil jím vlas nevěstin, až přišel král jim na stopu – hle, jak se v mlhu táhne stín. Což byly platny slze jich! Král vyřkl kletbu na oba; – ty pláčeš – což ta pohádka se naší lásce podobá? 29

Pojď, drahá, lesík před mraky Pojď, drahá, lesík před mraky
nás ukryje, nás ukryje, půjdeme kolem zřícenin – vzduch teplý je, vzduch teplý je. Kdyby snad tebe lekaly ty černé zdi, ty černé zdi, já každou zídku proměním ve souhvězdí, ve souhvězdí. A kdyby bouře stihala tvé půvaby, tvé půvaby – já bych tě přikryl srdcem svým, až přešla by, až přešla by. 30

Tak brzy chceš už domov svůj Tak brzy chceš už domov svůj
si, drahé dítě, vyhledat? Ó zůstaň ještě na chvíli – ten já ti mohu také dát. V srdci jej nosím celičký, tvůj Křivoklát, má hezoučká; chceš domů už? – Skloň hlavinku na prsa má – tak zlehoučka. A dřímni si – já na stráži tu probdím – usni docela, a až se zbudíš, povím ti, jak uspával jsem anděla. 31

Jen veďte dál svůj noční rej, Jen veďte dál svůj noční rej,
vy panenky tam v mýtině – ach, ona klade hlavinku mi na prsa tak nevině. A zpívejte, až spící háj se s vámi v píseň rozzvučí – já slyším jen, jak ona mi usíná tiše v náručí. A lákejte mne půvaby myslíce, ty že poraní – já pátrám, zda bych nemohl jí hvězdy vsypat do spaní. 32

Když už tu stojím na zídce, Když už tu stojím na zídce,
má krásná, hrdá květinko, otevři víc tu vyhlídku – jen trochu víc, však lehýnko. Soumrak, ten starý kouzelník, už pilně svoje kouzla tká – a nemohla by jevištěm se státi tvoje zahrádka? Nahoře drobné hvězdičky pak diváky by mohly být – a já, Romeo, nemoh’ bych, Julinko, tebe políbit! 33

Já slyším plakat v záhonech – Já slyším plakat v záhonech –
pojď, drahý, na vrch růžový, tam budu tobě povídat o jednom šťastném hochovi. Jak večer na něj lehala tak velká, sladká lásky tíž, že sám ji nemoh’ unésti – můj drahý, ty jí necítíš? Jak na vrch vedl soudruha, když slyšel plakat v záhonce; ó pojď, ó pojď, můj příteli – má pohádka je u konce. 34

Hlas večerního zvonečku Hlas večerního zvonečku
zve ku klekání v dolině, a my tu dlíme na výši, můj příteli, tak nečinně. List mladý choulí k větvi se, co nad hlavami šumí nám – ty pohlížíš tak lhostejně, a já si jenom zpomínám. Ó příteli, než mladá noc svým závojem vše obestře, skloň hlavu na mé rameno – a povídej mi o sestře! 35

Nic nediv se, že pohlížím Nic nediv se, že pohlížím
ti mnohdy dlouho do oka, a pak, ač mým jsi přítelem, že povzdechnu si z hluboka. Já bych tak rád ti pověděl, proč v prsou pláče srdce mi, když po horách se táhne stín jak touha mými písněmi. Já bych tak rád ti pověděl, čím duše má je plnička, vždyť tváře máš tak měkkounké a oči jako sestřička. 36

Mé myšlénky tak přečasto Mé myšlénky tak přečasto
se staví tu a letí tam, a ty pak myslíš, příteli, že mlčím – a já přemítám. O srdci hocha přemýšlím, jež k srdci mladé dívky lne, a jindy zas, čím od lásky je přátelství as rozdílné... Ach, teď jsem zrovna přemítal, co srdce mé as v tobě má, a výsledek? – čti v slzách mých – ty nám to praví oběma! 37

Já poznal hocha krásného, Já poznal hocha krásného,
květ v líci, moudrost na čele; byl ze hradu, měl sestřičku – a já v něm našel přítele. Mladinké jeho srdéčko, to bylo vším, jen smutkem ne; byl ze hradu, měl sestřičku a rámě zvlášť tak příjemné. A myslíte, že povídal mi někdy o tom děvčeti? Byl ze hradu, měl sestřičku – a mne, mne nechal slzeti! 38

Má snivá láska nemohla Má snivá láska nemohla
na louce někde vykvésti – já chrám jí stavěl na hradě, kde plno dávných pověstí. A proto je ta láska má tak báječna, tak čarovna, že jednou je jak žebračka a jindy jako královna. A proto myslím u sebe, když hrad tak jemně kouzla tká, že sladké milování mé je krásná jenom pohádka. 39

Nad námi tisíc světel plá Nad námi tisíc světel plá
a do tvých oken vane bez – pomoz mi, hodné děvčátko, hledati cestu do nebes. Ty znáš ji, vždyť jsi andělem po dušince a po tílku – ach, jak to na mne pohlížíš, ty nebe mého andílku? Mně je, jak stál bych ve hvězdách a viděl ráj, kde dříve bez – ó já jsem v jasném oku tvém už našel cestu do nebes. 40

Měsíček je už vysoko, Měsíček je už vysoko,
a ty mi dosud nedřímáš – bojíš se shasit? ulehni, vždyť mne tu dole u zdi máš. Já hvězdičkám jen s vysoka na tebe hledět dovolím, a dokud samy neshasnou, chci chodit tady údolím. Však dříve ještě, nežli sen zamhouří lehká víčka ti – dovol mi, abych alespoň směl tebe v duchu hýčkati. 41

To vím, že umíš čarovat To vím, že umíš čarovat
a pět, můj hrade stařičký; květ jarní tvoříš ze sněhu a báje tvé – jsou písničky. Však nevím ještě, zda bys chtěl mně cosi k vůli učinit – ó pokyň noci, kouzelnou by rozepředla tvoji nit. Pak udělej z nás pohádku a do ní věčné jaro dej; to dovedeš – vždyťs poeta a přitom také čaroděj. 42

Ten Křivoklát tu na plátně Ten Křivoklát tu na plátně
jak by se zvedal ze země – však vyhledávám nadarmo, co v jeho zdech tak drahé mně. Malíři, kam pak zahrádku jsi roztomilou její dal? – Vidíš, já mnoho pěkného bych o ní tobě povídal. A kde pak nechals věžičku, v níž lašťovčí jsem hnízdo měl? – Ach škoda, že jsi maloval jen zdi – a na nás zapomněl! 43

Zahrej mi, drahá, sonátu, Zahrej mi, drahá, sonátu,
tu krásnou skladbu o luně; mé srdce tíží mrákoty, a tou se opět vystůně. Až budeš hráti, uslyším, jak dálné hory barví nach a jak se s tebou procházím v pohádek vábných krajinách. Jak měsíc z nitek stříbrných trůn čarovný ti urovná, a vše jak bude hlásati, že písní mých jsi královna. 44

Ach, jaká krása, jaký lesk! Ach, jaká krása, jaký lesk!
Můj zrak, ten stále zíral by, má umělkyně spanilá, tvé čarokrásné na malby. Ten lesík tu a tam ten hrad – ó víš, cos tehdy řekla mi, když srdce jsem ti vyřezal v ten bez tu mezi troskami? I červánky tak planulyplanuly, jak září na tom obrázku, že slyším tebe doposud mou zodpovídat otázku. 45

Tys byla krásná princezna, Tys byla krásná princezna,
a já tvůj chudý páže byl, jen měsíc slyšel nahoře, jak jsem tě dole velebil. A že nás jednou nalezli ve dlouhém, dlouhém objetí, byli jsme za trest, já i ty, v jedinký kámen zakleti. A když mne slunko zbudilo, já byl ti zas tak daleký, a plakal jsem, že nemohu být s tebou zaklet na věky. 46

Dej mi tu jednu slzičku, Dej mi tu jednu slzičku,
co v bílá ňádra skápla ti; já bych tak rád, má rozmilá, chtěl její původ skoumati. Mé oko vidí démant v ní, a ona může býti sklo – chci vědět, zdali srdce tvé či oko jen ji vytrysklo. Dej mi tu jednu slzičku, co v bílá ňádra skápla ti, ať poznám, jestli snové mí jsou chudi aneb bohati. 47

Kdo ví, zda jednou po čase Kdo ví, zda jednou po čase
povídat o nás nebudou, že všecky naše naděje tu někde leží pod hrudou. Že na těch černých kamenech se zvedal jejich lásky stan a vedle něho že i ráj byl z mechu pro ně uchystán. A pak, že já byl smrtelník, a ty žes původ měla vil – dost možná, že jsem do srdce si hrad jen z kouzel postavil! 48

Přestaňte housti na chvíli, Přestaňte housti na chvíli,
vy ruce staré, umdlené – až přejdu – tu je krejcárek – až přejdu – ale dříve ne. Já nechci, slepý stařečku, za skrovný peníz odměny – ó bože můj, už letí sem – – ne, nikdy, zjeve vznešený. A teď mne béře za ruku, teď líbá bledé tváře mi – ó stařečku – tu krejcárek, a ustaň svými houslemi. 49

Červánky dávno zmizely, Červánky dávno zmizely,
a v dáli kryl se ve tmu hrad – kol ticho, a já v tichu tom jsem slyšel sovu zaskuhrat. I myslím si: Je určeno, čí tělo zas má v hlíně tlít, však kdo by přišel na řadu, to nemoh’ jsem si vysvětlit. Až když jsem zpomněl na tebe, tu začal dole potok lát, a v srdci stále znělo mi, že už se boří Křivoklát. 50

Na zemi tma a na nebi Na zemi tma a na nebi
jsou věčná světla rozžata – ta země je jak z kamene a nebe jako ze zlata. A proto tady na zemi tak mnohé srdce zastená, když sotva cítíc trpce zví, že celá zem je kamenná. A proto zas tak toužebně na sledním lůžku zaplesá, když pomyslí, že poletí v ta modrá jasná nebesa. 51

U její oken zase už U její oken zase už
se prochází ten mladý pán, a mně je přitom teskno tak, jak bych byl trny obsypán. Oj, myslivečku srdnatý, nebliž se tomu dítěti – tvá ručnice je nabita, jdi do lesa si stříleti. Kdybys měl její srdéčko tak poranit – „aj, kdo pak ví“ – já bych se žalem rozplakal a musel jíti za rakví. 52

Ach nevíš to, jak bylo mně, Ach nevíš to, jak bylo mně,
když na hřbitov jsi vkročila – tys vypadala smutněji než pode mnou ta mohyla. Ach nevíš to, jak bylo mně, když na rakev jsi hleděla – já viděl v tobě u hrobu mramorového anděla. Ach nevíš to, jak bylo mně, když kolem zazněl pláč a sten – ó já měl, drahá, tušení, že budu jednou nešťasten. 53

Zde už se obrať, dítě mé, Zde už se obrať, dítě mé,
obava táhne duší mou, že vlněný ten šáteček tě neuchrání před zimou. Neb pod tvým hebkým střevíčkem už v tuhý led se mění sníh, a ty mne dosud provázíš – ó jdi, já mám tě ve písních. A máš-li ty mne v myšlénkách, náš lásky chrám nic nesboří, i kdyby měla dělit nás od sebe dálná pohoří. 54

Už dlouho, dlouho neslyšel Už dlouho, dlouho neslyšel
jsem zněti písně z duše tvé – snad někam poblíž myslivny usedly sobě na větve. Snad skáčí jako ptáčkové tu do křovin, tam na mlází, a přitom každá kloboučku zelené péro provází. A snad by opět vrátily se hlučně domů z říše vil, kdyby se takhle myslivec teď u tvých oken objevil. 55

Mluv, co se stalo, příteli, Mluv, co se stalo, příteli,
však sedni sem, já sotva jdu – zní báj mi v srdci truchlivá, že přijel rytíř do hradu. A rci, zda byla jeho zbraň i čista jako krystaly – zní báj mi v srdci truchlivá, že meče jeho zpívaly. Pojď, příteli, a povídej, co potom ještě stalo se – zní báj mi v srdci truchlivá o jednom dívčím únose. 56

Tu vyčkáme, až Křivoklát Tu vyčkáme, až Křivoklát
se mlhy rouchem ošatí; pak budem jeho myšlénky, můj drahý, pilně zkoumati. Já bych tak rád se dověděl, co na dále as čeká mě. Ty utíkáš? – ach zůstaň přec, je klidno tu jak ve chrámě. Či mníš snad, že by Křivoklát, jenž skryt je vážně ve mlze, moh’ tvé mi zjevit přátelství – a mlhu změnit ve slze? 57

Viď, příteli, že nadarmo Viď, příteli, že nadarmo
mne trápí tajné obavy, jak bys mi nebyl více druh, ten upřímný a laskavý. Ty mlčíš jen – což opravdu to nemáš víc, cos v oku měl, než veselost mi ulétla – a než mi kabát ošuměl? Či proto snad mnou pohrdáš, že srdce mé tak chudé je? Jen odcházej, však dobře víš, že zahrabals mé naděje. 58

Tam odchází můj rozmilý, Tam odchází můj rozmilý,
a nyní už se v levo dal; šel do lesa – a bolesť má jde za ním, trochu opodál. Ta dobře ví, kde na cestě on s myslivečkem potká se, a slyší vše, co povídá mu o zlatě a o kráse. „Však mohla by mne ráda mít?“ „On je tak chud a ohyzda!“ – a při těch slovech kámen vzal a shodil ptáčka ze hnízda. 59

Jí v okno víly klepají: Jí v okno víly klepají:
„Tvůj obličej tak sličný je; my potřebujem královnu – pojď mezi nás, ó Julije!“ A diví muži šklebí se měsíce záře za sporé: „Tys pohřbil srdce přátelské – buď králem nám, ó Viktore!“ A z hloubi vodní ozývá se vodník z pěny bublavé: „V mé říši najdeš pokoje – pojď v palác můj, ó Gustave!“ 60

Noc básní – země poslouchá Noc básní – země poslouchá
a tak je vážný hradu klín, jako by ňáká pohádka se rozhlížela z rozpuklin, a jak by vzduchem zmrtvělým se nesla v stínu podobě – tu táhne tiše zahradou a zaniká tam na hrobě. Když na ten stín tak pohlížím a hradu černé obrysy – tu zdá se mi, ta tmavá noc že nyní o mně básní si. 61

Je pravda, že se, bolesti, Je pravda, že se, bolesti,
utéci chcete do lesů? Zůstaňte u mne ve prsou – nu, snad vás ještě unesu. Kdybyste měly usadit se v čarovná ta sídla vil, váš dech by každou bylinku a každou píseň otrávil. A ona pak by plakala neslyšíc zpívat od lesů – nechoďte žaly z prsou mi, vždyť já vás ještě unesu. 62

Vylítli z lesa temnoty Vylítli z lesa temnoty
jak myšlénky dva ptáci ven, a já to nevím povědít, proč stojím tu tak udiven. Ten první letěl z myslivny co posel tajných citů k ní: měl cos jak papír v zobáčku – nu srdce, jen mi nepukni. A co já hleděl zasmušen na něho s myslí churavou, druhý už ke mně přiletěl a zaskuhral mi nad hlavou. 63

Až sem – tu sobě oddechnu Až sem – tu sobě oddechnu
a drobet sednu na kámen; jsem unaven už od cesty a zpomínkami omámemomámen. Zdi tytéž, tytéž kameny to prchlé mládí kreslí mi – jen trochu mechu vzrostlo v nich, jsem starším, ony staršími. A černy jsou jak osud můj: bez vánku, rosy, šelesti – ó kameny, ó kameny, nejste vy moje bolesti? 64

Já volal v lesy: „Nevíte, Já volal v lesy: „Nevíte,
proč moje víčka mokrá jsou?“ – a les mi děl, že oslepit se daly dívky – „okrasou“. Já volal zase: „Povězte, proč i to srdce stůně mi?“ – a les mi děl, že bolesti zmítaly jeho – „tůněmi“. Po třetí volám: „Kdy pak jen své zapomenu Julie?“ – a les mi dí, až srdce mé si na hrob křížek – „ulije“. 65

Ta láska, milá paničko, Ta láska, milá paničko,
jest jedněm kousek oblohy, a druhým propast bezedná – tu poznal jsem já ubohý. Kdybych byl mohl zkamenět své žaly a dát na sebe – teď by už v horu vyrostly a ta by čněla do nebe. A kdybych jednu slzičku byl vedle druhé na dno klad’ – teď by už byly jezerem a potopily Křivoklát! 66

Dnes zajdem sobě na hřbitov, Dnes zajdem sobě na hřbitov,
mé srdce, jeť tam milo dlít; v něm můžeme si poplakat a tichounce se pomodlit. A chceš-li, můžeš místečko si někde v koutku nalézti – snad přece ještě ukryje ta země tvoje bolesti. Snad nebe ještě pro tebe má slze, mrtvý půvabe – a snad i ňáký hrobař brouk tě v chladnou hlínu zahrabe. 67

Matičko drahá, přečti mně Matičko drahá, přečti mně
ty moje písně z blaha dnů; snad že se jimi uzdravím, neb aspoň na čas omladnu. Křivoklát bude celičký zde v pokojíčku u lůže, já půjdu tam a zaklepám – čti, matičko, to pomůže. A až ji budu uspávat jak tehdy mechu na měkkém – snad sám si zdřímnu u tebe a budu šťastným člověkem. 68

Už brzy štědrý večer k nám Už brzy štědrý večer k nám
na bílém oři přikluše, a bázeň, tichá, tajemná, mně teskně padá do duše. Když nyní už se ve prsou chví duše mi a srdce lká, jak bude mně, až uvidím v chaloupkách zářit světélka. Až v dáli upru zraky své, kde ledové to horstvo ční? – zatím si ještě vystrojím z myšlenek stromek vánoční. 69

Ten vánoční můj stromeček Ten vánoční můj stromeček
v mé mysli bude malý sic, však na něm drobných zpomínek a mladých tužeb na tisíc. Oříšky budou snové mí, pozlátko – zlatá naděje, a při těch jako tenkráte mé srdce zase okřeje. Do větví vpletu písničky, že pod ním bude jaro vát – pak přijde ke mně ona též a budeme se – radovat. 70

U této zdi si postojím, U této zdi si postojím,
já žebrák a ta zpuchřelá; zde neviděn sám uvidím, jak půjde průvod z kostela – svatební průvod z kostela, pohřební průvod do duše – a dávný hlas se probouzí, že neklamal se v předtuše: že zlatý zvonek uvede ji s jiným jednou do ráje – ach, teď už zní – ó pokleknu, nechť aspoň ona šťastná je. 71

Kde je mých písní královna? Kde je mých písní královna?
Hledám ji, hledám v těchto zdech – a ona zatím přebývá jak žaly moje ve hvozdech. A já as sotva naleznu to místečko, co skrývá ji; neb jdu-li lesem hledat je, lišáci na mne štěkají. A zřím-li v dálku k myslivně, je mi tak zvláštně podivno, že přál bych sobě umříti – ó myslivno, ó myslivno! 72

Hrobníku, vstávej – s hrobečkem Hrobníku, vstávej – s hrobečkem
nemožno déle otálet: už třetí den se na márách z mrtvého tílka dělá led. Mám naspěch, vezmi lopatu – však nikoli, nech doma ji – dva tvoje prsty dost a dost té chladné hlíny srovnají. Hrobeček, jejž mi vykopáš, ten bude, věř mi, pramalý – vždyť umřelo mi štěstí jen a trudy, ty mi zůstaly. 73

Buď tedy s bohem, čarovná Buď tedy s bohem, čarovná
ty kolébko mých blaha snů; zavírej za mnou brány své – já nad tím více nežasnu. Tkej dál jen sítě mámivé – já vím, že šťastným nebudu; a rozpřádej je po srdcích – neumím klnout osudu. Ty hýčkala jsi štěstí mé i zhoubu, obé na polo – jdu od tebe, a přece bych tu věčně bloudil okolo! 74

Panáčku, práskej do koní, Panáčku, práskej do koní,
ať máme hrad už za zády – za námi táhnou z jeho zdí zpomínek celé armády. A cosi jako olovo na smutnou duši lehá mně – panáčku, trub – ach, už jsou tu a věší se mi na rámě. Jsem zas jich otrok, ale teď jim nemohu jak otrok lát – panáčku, netrub, nepráskej, vždyť byl to přec jen Křivoklát! 75

Na oknech vzrostly květiny Na oknech vzrostly květiny
a jiné v srdci uvadly; ó jinak, všechno naopak to kvete tam, kde ona dlí. Ty kvítky na skle oken mých se z jara sluncem rozplynou; však hůře bude ve srdci s tou pouvadlou květinou. Či není velkou bolestí,bolestí mít v srdci suché bodláčí? ó vím, že ještě mnohou noc, než zapomenu, propláči. 76

Hvězd paprsky už do vlhkých Hvězd paprsky už do vlhkých
kalíšků květin sletěly, jen na mém okně lehounce se hýbe lístek zpuchřelý. List malinký, v něm něco not jak pelu v svadlém poupěti – ach, když se chví tak větérkem, mním dávné zvuky slyšeti. A těmi býti uveden do zlatých snů a mládí let – jsem zase mlád, leč v štěstí tom si mohu jenom zakvílet. 77

Noc příjemná, však bez světel, Noc příjemná, však bez světel,
tma přede mnou, v ní Křivoklát – to pověrčivé srdce mé šlo do tmy té si pro poklad. A poklad ten, jenž hluboko byl tajně ukryt pod zemí, kopalo písní toužebnou, hrabalo svými slzemi. Noc příjemná, však bez světel, tma přede mnou, v ní Křivoklát – to pověrčivé srdce mé šlo nadarmo si pro poklad. 78 Obsah.
Rozpřádá večer sítě své9 Nestoupám dolů s kozlíku10 Panáčku, práskej do koní11 Ze středu lesa dávno už12 Co mne to jenom vábí ven13 Dobývám hradu – jeho zdi14 Otevř mi, starče belhavý15 Věc divná to, však pravdivá16 Já mnil, že z temna zřícenin17 Kam vede cesta pozdě tak?18 Já často říkal babičce19 Že trávník už se zelená20 Jsem na horách, a přece bych21 Ty hradby mám už hotovy22 Slunéčka první paprslek23 Bojím se deště – zůstanu24 Tak krásná růže na troskách25 Rybníček je tak tichounký26 Jak půvabný ten druhý břeh!27 Zde zůstaneme – potůček28 Vidíš tu mlhu a ten stín29 Pojď, drahá, lesík před mraky30 Tak brzy chceš už domov svůj31 Jen veďte dál svůj noční rej32 Když už tu stojím na zídce33 Já slyším plakat v záhonech34 Hlas večerního zvonečku35 Nic nediv se, že pohlížím36 Mé myšlénky tak přečasto37 Já poznal hocha krásného38 Má snivá láska nemohla39 Nad námi tisíc světel plá40 [79] Měsíček je už vysoko41 To vím, že umíš čarovat42 Ten Křivoklát tu na plátně43 Zahrej mi, drahá, sonátu44 Ach, jaká krása, jaký lesk!45 Tys byla krásná princezna46 Dej mi tu jednu slzičku47 Kdo ví, zda jednou po čase48 Přestaňte housti na chvíli49 Červánky dávno zmizely50 Na zemi tma a na nebi51 U její oken zase už52 Ach nevíš to, jak bylo mně53 Zde už se obrať, dítě mé54 Už dlouho, dlouho neslyšel55 Mluv, co se stalo, příteli56 Tu vyčkáme, až Křivoklát57 Viď, příteli, že nadarmo58 Tam odchází můj rozmilý59 Jí v okno víly klepají60 Noc básní – země poslouchá61 Je pravda, že se, bolesti62 Vylítli z lesa temnoty63 Až sem – tu sobě oddechnu64 Já volal v lesy: „Nevíte65 Ta láska, milá paničko66 Dnes zajdem sobě na hřbitov67 Matičko drahá, přečti mně68 Už brzy štědrý večer k nám69 Ten vánoční můj stromeček70 U této zdi si postojím71 Kde je mých písní královna?72 Hrobníku, vstávej – s hrobečkem73 Buď tedy s bohem, čarovná74 Panáčku, práskej do koní75 Na oknech vzrostly květiny76 Hvězd paprsky už do vlhkých77 Noc příjemná, však bez světel78
E: av; 2002 [80]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Ženská bibliotéka; Podlipská, Sofie; Otto, Jan
(Ženská bibliotéka. Redaktorka: Žofie Podlipská. Vydavatel a nakladatel: J. Otto. Knihtiskárna: J. Otto v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 80

Věnování: Donatová, Julie
(Julince na Křivoklátě věnuje G. D.)

Kniha se zachovala v původní vazbě. Knižní blok je na ořezu zlatě obarven; tenká záložka má zelenou barvu. Desky pokryté červeným plátnem lemuje dekorativní okraj, který na jejich povrchu vytváří reliéf. Přední část desek zdobí ještě další, bohatě zdobený rám (umístěný uvnitř předchozího), v rozích doplněný květinovými motivy a vzorem v podobě reliéfu. Vlevo dole nese tato dekorace drobný nápis verzálami R. Gerhold. Leipzig. Na střed desek je do tří řádků rozmístěn nápis zlatými verzálami: Na Křivoklátě Básně Gustava Dörfla. Každý řádek tohoto nadpisu je vysazen jiným typem verzál, název sbírky je proveden písmem ozdobným. Také na hřbetu knihy se nachází zlatá ražba; v hlavě i patě je ornament tvořený stylizovanými květinami, střed hřbetu je zaplněn nápisem (verzálami) Ženská bibliotéka XI. (Sbírka básní G. Dörfla Na Křivoklátě zde vyšla za redakce Žofie Podlipské.) Předsádka má bledě zelenou barvu; v pravém horním rohu přední předsádky je černým inkoustem vepsáno Kristince 24./12 874. F. D. První strana je vakát, vpravo nahoře černým inkoustem signovaný Běla Křížková. Následuje patitul vysazený několika typy verzál (v jednotlivých řádcích se liší velikostí i provedením), pouze slovo Redaktorka a druhý řádek tiráže v patě strany je vyveden minuskami. Pod jménem Žofie Podlipské je vložena krátká, rovná zarážka, zatímco tiráž je od ostatního textu oddělena zarážkou v podobě dlouhé linky, uprostřed s ornamentem. Také titulní list střídá několik typů verzál, minusky se objevují pouze na řádku tiráže, kde je uveden vydavatel. Zarážka ve tvaru jednoduché krátké linky následuje po názvu sbírky; přibližně na střed strany (mezi jméno autora a tiráž) je umístěna menší dekorativní zarážka. V patě strany [4] je impresum, dále se zde objevují knihovnické vpisky. Na střed strany [5] je vysazeno věnování (každý řádek jiným typem písma), strana [6] je vakát. Uprostřed strany [7] se opakuje název sbírky (verzály), znovu doplněný krátkou, rovnou zarážkou. Následuje opět vakát. Všechny básně začínají ornamentální iniciálou a končí zarážkou v podobě vlnovky. Paginace je vyražena v hlavě stran na ose, arabské číslice jsou vsazeny mezi dvě pomlčky.

Formát: 158x110 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; 374 VIII 2

Sbírka G. Dörfla Na Křivoklátě zahrnuje sedmdesát básní bez titulů i čísel. V našem vydání opatřujeme každou z nich incipitem, pod nímž je také uvedena v Obsahu. Tato Dörflova sbírka je ve srovnání s dalšími jeho dvěma knihami, jež rovněž obsahuje naše edice, monotematická. Tato skutečnost se projevuje mimo jiné i v ohraničeném slovníku, jímž jsou dány též příklady užité v následující ediční poznámce. V hláskosloví šetříme hláskovou kvalitu (měkká koncovka v substantivech skloňovaných podle vzoru kost: bolesť, snět - věrnost, moudrost) a kvantitu samohlásek (myšlének, ňádra, zastená), vložené -l- (paprslek), hláskovou výpustku (mha - mlhu) vkladné -j- (ve slovech Julije - objevuje se však i Julie, Marijí, liliji), nevokalizovanou předponu (rozzvučí) nebo přizpůsobení grafického záznamu mluvenému projevu (ňáký, ňáká, lašťovčí). Přejímáme rovněž jevy z oblasti pravopisné: distribuci s- a z- v předponách, včetně kolísání (svadlém, shasit, skoumati - zkoumati), případně z- namísto vz- (zbudit, zpomínkami, nezpouzel se), apostrofy (které se až na jedinou výjimku - klad’ - objevují pouze v příčestí minulém slova moh’, případně nemoh’; bez apostrofu se přitom píší například výrazy radš, unesem ad.), oddělené psaní příslovcí (v před, v levo, s hůry), zdvojené souhlásky (měkkounké, ale nevině) a malá písmena v názvech svátků (štědrý večer). V tvarosloví, slovotvorbě a lexiku zaznamenáváme v deklinaci substantiv nominativ plurálu snové, slze (s instrumentálem slzemi); tvar zájmena přivlastňovacího u její oken; tvar kondicionálu bysi, kdybysi, imperativ otevř, příčestí minulé já mnil ad.; příklonné -ť: žeť, máť, jeť; dále slova na sledním, veproklát (v rýmové dvojici se slovem Křivoklát) ad. Do interpunkce vstupujeme jen v několika ojedinělých případech, kdy chybí interpunkční znaménko v souvětí nebo na konci větného celku. Neopravujeme čárku vloženou před spojku a ani nejednotné oddělování citoslovcí (srov. užívání čárky po slově ach). Dodržujeme rovněž minusku ve slově následujícím po otazníku nebo vykřičníku, jež neoznačují konec větného celku (s. 9, ř. 3 a 4: můj bože! a to srdce mé / zas na ten hrad mi uklouzlo.).