VERŠE
o lásce a smrti
Lyrika 1941
EMNA,
edice mladých národních autorů, naklad. V. E. Coufal, Praha II., Karlovo nám. 24n.
[1]
Exegi monumentum aere perennius.
Zbudoval jsem pomník nad kov pevnější.
Horác
[3]
JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC:
Františku Zavřelovi po četbě knihy „Pomník Miladě a Heleně“.
Ať jiní básní umné obrazy
a rytmy, nic to, pýří neskutečné,
když duše náhle výkřik vyrazí,
a slovo tvé jde v budoucnost, je věčné...
Je fantasie jiných mrtvou hrou,
když ruka tvoří, aniž duše cítí.
Na hřbitov šel jsi smutný za Mrtvou –
a z hrobu vzkřiklo, co má věčně žíti...
Můj básníku, jejž zkrušil žalu cit,
tvých veršů cítím tajuplnou slávu –
ty’s na vrcholu, kam chceš ještě jít?
Kdo půjde s tebou světa toho tmou,
až budeš dávno mrtvý, skloní hlavu:
Příteli, bratře, bolest tvá je mou...
Srpen 1940.
[5]
I
Nedožila ses pádu těch,
Nedožila ses pádu těch,
které jsi nenáviděla.
Nad smrtí tvou, nad pádem Čech
je čas, je čas, by zazněla
mých písní hrana nesmělá.
II
PRVNÍ KVĚTEN 1938
Pln houslí a fléten
je venku vzduch.
Ty ležíš v páchnoucí nemocnici,
ubohoučká a zoufající.
Lékaři mlčí, mlčí bůh,
jen bolest mluví. Pod palicí
jakési vražedné síly tvoreček
bezbranný chvěje se. Lék?
Snad vymyslí ho tam ten kretén.
Vlas Medusy do tvrdých uzlů spleten,
kdo se ho dotkne, je smeten.
Tvůj první květen!
7
III
„NEJVÝŠ SPRAVEDLIVÝ“
Všem děvkám všech zemí a všech dob,
celé té hnusné havěti
krásu a přepych, plný žlab a zob,
stohy přepychových rob,
auta a šperky plné zdob,
penězi nacpaný snob,
cesty a dary, objetí
a rozkoš, hříchy beze stop!
Nejduchaplnějšímu děvčeti
jen dřinu, starost, prokletí,
zákeřnou chorobu a hrob!
Kdo řekne mi jen, jaké drama se odehrálo v jejím nitru v umírání?
Vrchlický: È morta
IV
Kdo řekne, jaké hrozné drama
Kdo řekne, jaké hrozné drama
se odehrálo v jejím nitru,
když v nemocnici dlela sama
přes celý den, přes celou noc až k jitru?
Několik návštěv u lože se mihlo
a zase samota ta hrozivá,
plamenné křídlo bolesti se zdvihlo
a celým jejím tělem zachvívá.
A bolest roste stále mučivěji,
ubohá hlava třeští klesajíc,
8
rty sténají a ruce mdlé se chvějí.
Lékaři rozhodli: Není to nic.
Jen ona ví, že umírá. Tak sama
jak ubohý psík bez moci.
Kdo řekne mi jen, jaké drama
se odehrálo v oné půlnoci?
V
Ubohé ptačátko rozbité na padrť!
Ubohé ptačátko rozbité na padrť!
Ach, cíle došla rána každá.
Byla to smrt
anebo vražda?
VI
Modlím se k tobě, malý mučedníku,
Modlím se k tobě, malý mučedníku,
modlím se k sténající hmotě bledých rtíků,
modlím se k neklidné a malé ruce,
která se chvěje v bezejmenné muce,
modlím se k tobě, kterou bolest drtí.
Budu se k tobě modlit v hodině své smrti.
VII
Ach, naše mansarda v rue Saint Sulpice!
Ach, naše mansarda v rue Saint Sulpice!
Jak často si na ni vzpomenu,
jak často slyším ozvěnu
tvých žertů, tvého smíchu: Quelle surprise!
9
Jak je to daleko! Nad spící Paříží
zasněni mlčíme. A dnes! Nevšimla sis?
Tvůj pohled znavený na datum pohlíží:
na kliniku tě vezou na den Saint Sulpice.
VIII
Dívám se do noci,
Dívám se do noci,
slyším tvé úpění, děvečko drahá,
a nemohu ti pomoci.
Jsi v rukách vraha,
kterého nelze přemoci,
neb jeho síla bezmezná,
nad každým sokem vítězná,
jak každý páter rozezná,
od hvězd až do hvězd sahá.
IX
Položil jsem do tvých úst
Položil jsem do tvých úst
poslední tvůj pokrm: led.
Od té doby věčný půst
pro tvá ústa. Pro mne svět
jako to, co naposled
vpíjela tvá ústa: led.
10
X
„Třesu se jako ubohý psík,“
„Třesu se jako ubohý psík,“
řekla jsi tiše.
Poslední okamžik!
Hluboký spánek. Malinký vzlyk –
a pak již nebes obrovitá říše.
XI
GENIOVÉ
Dvacet dnů ji mučili,
dvacet dnů ji měli ve svých rukách,
dvacet dnů se učili
na jejích pekelných mukách.
Dvacet dnů ji vlekli ke hrobu
aniž by něco tušili.
Hlavní je zachovat vznešenou posu
a nechat zvučet frází zásobu.
Zemřela na krutou chorobu
anebo na špatnou diagnosu?
XII
SPLNĚNÁ PROSBA
Poslední chvíle tajemné
se vlekou tiše. Chvíle za chvílí.
Bez lidí. Bez Ninočky. Beze mne.
Kdo ji v té bídě posílí?
11
„Pekelná bolest! Zabte mne
raději!“ tvoreček zakvílí
a lomí ruce přejemné
jako dvě křídla motýlí.
A skutečně ji zabili!
XIII
SMRT
Je to démon, je to bůh?
Je to uzavřený kruh
anebo krok v život příští?
Exekuce na popravišti
anebo ráj, na který zírat
nemohlo dříve lidské oko?
Zadívej se hluboko, přehluboko
a spatříš cosi: ani bůh
ani démon. Pirát!
XIV
2. KVĚTEN 1938
Jakási pekelná síla
nad světem se rozběsnila
božstev nesmrtelná díla
ničíc navždy. Kde je Míla?
Kde je Milada? Jest? Byla!
Dies irae, dies illa
solvet saeclum in favilla,
teste David cum Sibylla.
12
XV
Nádherný úsměv na tvé líci
Nádherný úsměv na tvé líci
rozestřel se po pitvě –
tak jako povel vítězící
po bitvě.
Byla to bitva? Vyhrála jsi ji,
ubohé dítě, plné běd?
Slzící zrak se dlouze vpíjí
do drahé tváře naposled.
XVI
Nehmotný závoj, jehož ničí ruka neodestře,
Nehmotný závoj, jehož ničí ruka neodestře,
ač vlá tak přetence.
Byl to poslední pozdrav sestře,
dítěti, milence?
XVII
Políbil jsem tě naposled
Políbil jsem tě naposled
po pitvě v rakvi ležící.
Tvá ústa, kdysi zářící
a vonná, byla mráz a led.
Neříci
hlídač své výhružné: Zpět!,
na ztichlých, navždy ztichlých ústech tvých
snad odestřel a zaslech, spatřil bych,
co hledám celý život tich.
13
XVIII
Nade mnou dusná půlnoc tmavá.
Nade mnou dusná půlnoc tmavá.
K poslední cestě povel dán.
I v rakvi voněla tvá hlava
jak na lučině tymián.
XIX
Po smrti dal jsem do tvých rukou, teplých ještě,
Po smrti dal jsem do tvých rukou, teplých ještě,
červený květ.
Z venku bylo slyšet šum jarního deště,
hlas jiný neslyšet.
Druhý den zmizel květ a v rukou běli
cos bílého se tmělo, jaká tíž!
V té drsné změně byl tvůj život celý:
na místo květu kříž.
XX
Ta tvoje rakev bílá
Ta tvoje rakev bílá
s voskovic plamenem
do srdce se mi vryla.
Po dubnu studeném
pekelná vesny síla
propukla rouhavě.
Ach, tvoje rakev bílá
ve květů záplavě!
14
XXI
„Anděl lásky svaté vlá
„Anděl lásky svaté vlá
v modré vlasti zlatých hvězd,
tam, ach, zaleť, duše má,
tam pro rány balsám jest.
Výše a výš v ty světy,
blaha kde stkví se květy,
k hvězdám zlatým křídla rozpni, duše má!“
Tuto píseň zpívali ti
u rakve.
Ubohé srdce tvé
už bolest nepocítí.
Je konec. Unavena
spíš v rubáši.
Do říše hvězd tě unáší
tragická píseň Beethovena.
XXII
Celý život jsem se tázal
Celý život jsem se tázal
zaklet tajné do vědy,
věčnost tisíckrát jsem svázal
útočnými pohledy.
Byla něma. Neodpoví,
co je skryto pečetí,
pod tvým zrakem, tvými slovy
nepřestane mlčeti.
15
Nad tvou rakví chystala se
přerušit své mlčení,
když jsme v slunce plném jase
stáli nad ní zničeni.
Nepřerušila je ale
v mramor tuhnouc pomalu,
žárlivě by střehla dále
tajemství své neskonalé,
přeosudnou smrti kabbalu.
XXIII
CESTY
Bylo jich, třeba kratičkých! Do Berlína,
do Paříže a do Nizzy.
Člověk se v slzách rozpomíná
na tvoje oči zářící.
Na rytmus tvojí řeči zpěvný,
na mlčení tvé beze slov.
Poslední cesta: do pitevny,
z pitevny na hřbitov.
Und wenn der Mensch in seiner Qual verstummt,
gab ihm ein Gott zu sagen, was er leide.
Goethe
XXIV
Života kouzlo zmizelo jak dým
Života kouzlo zmizelo jak dým
nad ohněm dávno vyhaslým.
16
Pohřebních zvuků pln je vzduch.
Do zejícího hrobu zřím.
Umlkl člověk. Mlčí bůh.
XXV
MODLITBA
Ty, jehož ruka všechno velké drtí,
ty, který odsuzuješ k smrti
mládí a ducha, ne však zločin podlý,
ty, jehož oko s potěšením prodlí
na mukách nevinného, na úspěších
lotrů a vrahů, kurev, na veteších
zločinných politiků, na peleších
všech gangsterů neporanitelných, hle, má víra:
Buď proklet, AI Capone Všehomíra!
XXVI
OSUD
Blátem poházel mou hlavu.
V šílenecké závrati
kreténům dal vavřín. Pro zábavu
všemocného p. t. davu.
Vzal mi víru, vzal mi slávu.
Jak mi mohl tebe nechati!
17
XXVII
HROB ČÍSLO 423. hřbitov IX. oddělení 12.
Posupná záhada
mne stále znovu přepadá
jak orel kořist nicotnou.
Hrob, který se propadá,
nic nežli hlíny, štěrku hromada
a pod ní tušíš nehmotnou,
opuštěnou a samotnou
duši? Sen? Tělo? Kdo to ví?
Nejzastřenější tajemství!
Rty šeptají jen: Milada.
Über Gräber vorwärts!
Goethe
XXVIII
Přes hroby vpřed!
Přes hroby vpřed!
Jak znělo to před lety!
Teď stojím prokletý
nad čerstvým hrobem bled.
Co šeptá semklý ret?
Kam zrak se dívá? Do hlíny?
Jak zhořkl svět!
Přes hroby vpřed?
Přes jeden jediný,
který mi všechno vzal,
přes jeho hlubiny
nedostanu se dál.
18
XXIX
JEŘÁB NAD HROBEM
Kolem mého rodiště
jako plamenné bojiště,
jak čerstvě zasazené rány
chvějí se jeřáby.
Jednoho z nich les nevábí,
odešel odtud, běsem štvaný,
jak vichřice hrozivá strhla by
kus červeného hedvábí
a přes hory lesy nesla by
jej ukázati tobě,
jak plane, svítí! Na Olšany
vnik’ jeřáb. Stojí na tvém hrobě.
XXX
Probojuj se k nadčlověku,
Probojuj se k nadčlověku,
propal se až k polobohu,
umocněn a znásoben
od pravěku do pravěku
sestup, k ďáblu nebo k bohu,
tisícerým způsobem
bojuj, útoč, nediskutuj,
od nebes až k peklu putuj,
nakonec, hle, stojíš nad hrobem!
19
XXXI
Fanatismus vůle
Fanatismus vůle
nesl mne ode snu ke snu,
od boje k boji, až klesnu
zpět k rodné žule.
A zase v boj! Bojů tisíce,
tisíce vidin v záři měsíce,
tisíce plástev medu v úle!
Náhle vše zmizelo jak vichřice,
jak pohár prasklý ve dvě půle.
Co zbylo? Ultima Thule.
XXXII
VITTORIA COLONNA
Michelangelo po jejím skonu
nadčlověcká torsa k nebi vztyčil,
osud hrozivý je nerozdrtí,
nový život v jejich lebkách klíčil.
Moji obři, ženci milionů!
Titani, posledních tajů clonu
strhnout dychtící! V den její smrti
jsem vás všechny do jednoho zničil.
XXXIII
Lámu chléb bolesti a piji víno smutku
Lámu chléb bolesti a piji víno smutku
do hloubi duše otřesen.
Jsi mrtva vskutku
anebo je to sen?
20
XXXIV
Ponurý byt, kde hořel tvůj smích,
Ponurý byt, kde hořel tvůj smích,
jak ztich!
Tváří v tvář tmám a tmám
uprostřed mučivých
vzpomínek stojím sám.
Stín rukou, které znám,
se kolem mih’.
XXXV
V Mělníku stojí chrám uprostřed rév,
V Mělníku stojí chrám uprostřed rév,
jejž Otec vlasti založil. Tam zpěv
na vinicích se s chmurným zpěvem mísí,
jenž v kostele je zpíván. Kdysi
s tebou a Marií, tvou přítelkyní,
jsem do kostela vešel. Nyní
jste obě mrtvy. Osud. Kdo mu čelí?
Dokvetly růže. Svíce dohořely.
XXXVI
Kam zmizel motýl, který létl
Kam zmizel motýl, který létl
v slunečním jasu na poli?
Kam zmizel jasmín, který kvetl
v nocí zalitém údolí?
Kam zmizel tichý trylek ptačí,
který se nesl zahradou?
Kam zmizel stisk tvé ruky? V pláči
opoj se touto záhadou!
21
XXXVII
HŘBITOV NA JAŘE
Nad kříži a větvemi
plno ptáčat. Sluncem nassát
jarní vzduch. Ptáčata oněmí
a pak začnou znovu. Nejde mi
do hlavy, jak mohou jásat,
když jedno z nich leží pod zemí.
XXXVIII
Na Montmartru jsme psíka potkali,
Na Montmartru jsme psíka potkali,
radostí svítila mu očka veselá,
třebaže chvěl se zimou – mrazy nastaly.
l v smrti hodince sis na něj vzpomněla.
XXXIX
Jaký tón bych musel nalézti,
Jaký tón bych musel nalézti,
jaké barvy, jaká slova objevit,
abych vylíčil tvé neštěstí!
Jsem jen obyčejný člověk, pod pěstí
osuduosudu, který se choulí zbit
a pak suše mluví o své bolesti.
22
XL
Sama si říkala: malinkej.
Sama si říkala: malinkej.
Sama se litovala, nevyspaná
když musela vstávat časně z rána.
To bylo křiku! Kde je Fana?
Tak se teď vyspinkej!
XLI
Držím v ruce tvůj střevíček
Držím v ruce tvůj střevíček
tak malinký. Vzpomínám na tvůj smích,
na úsměv krásných očí zpod víček
šelmovsky přivřených,
na tvoji přezdívku: Pepíček,
co měl ten bolavý prstíček,
na řadu veselých písniček
na věky dopěných...
XLII
Odešel skřítek do lesa,
Odešel skřítek do lesa,
můj zlatý skřítek sladký.
Jak srdce moje zaplesá,
až vrátí mi ho nebesa
a skřítek přijde zpátky!
Nevrátí-li se, jaký děs!
půjdu ho hledat. Sníce
ozvou se stromy. Skřítku, kdes?
23
zavolám do třetice,
pak zaryji se v temný les
a nevrátím se více.
XLIII
Zmizela jako pohádka,
Zmizela jako pohádka,
jako vzpomínka přesladká,
jako píseň, kterou slyšíš znít,
zborcené harfy tón, zapadlé hvězdy svit,
zpěv, který pastýř píská na šalmaj,
zhaslého ohně dým, ztracený srdce ráj.
Ubohá Miládka!
Byl pozdní večer, druhý máj...
XLIV
TO, CO SE NIC NAZÝVÁ
Je to hrozivé nic,
hrozivější stále víc a víc
úpějíc a sténajíc.
Uprostřed rozžatých svic
jakási studená hmota
bez dechu a bez života.
Slyš! něčí výkřik! Sýc
jen do tmy zaskřehotá.
Uprostřed vyhaslých svic
tvá bledá líc!
24
XLV
PŘEDTUCHA
Čekal jsem dychtivě ve Florencii
na tvoji zprávu slíbenou.
Hodiny prchají, den za dnem míjí
poděšen svojí vlastní ozvěnou.
Zmaten a zneklidněn jsem bloudil po ulicích
pln obav neznámých jak bez ducha,
na sochách, obrazech, zahradách zpívajících
ležela hrozivá jakási předtucha.
Tvůj dopis zastihl mne v Sieně,
byl samý vtip a smích a jas.
Předtucha byla klamná, nadšeně
si ověřuji. Za rok zemřelas.
XLVI
BEATRICE
Dante ji uviděl na prahu ráje,
oslněn božstvím v její zraky zírá
démonům noci navždy unikaje.
Já na dně pekla spatřil ji, kde svírá
ji řetěz oblud, vidin, mlh a stínů,
kde mluví bolest a kde mlčí víra.
25
Co učinila? Květy na svém klínu
planula krásou jako ona v ráji.
Pro jaký zločin a pro jakou vinu
vrhl ji osud do tmy, kde se kají
nejtěžší zločinci a zatracenci?
Pro jakou vinu? Který soudce zná ji?
Kdo odsoudil ji? Ve hvězd slavověnci
směje se ona, pyšná Beatrice,
a její sestra sahá po růženci
muk, děsu, hrůzy, slz a smrti! Řiče
blíží se Satan k ubožátku mému,
zatím co Dante, slávu jeho líče,
koří se Bohu Nadspravedlivému.
XLVII
Tvé smrti krutou tragedii,
Tvé smrti krutou tragedii,
tvůj pohled, malých rukou chvění,
to, co přeučení
lékaři míjí –
já stále znovu žiji
jak křesťan svého Pána umučení.
XLVIII
Vloni jsem napsal Krista
Vloni jsem napsal Krista
uchvácen smrti velebou
a teď jej dozajista
mám před sebou!
26
IL
NEOPLASMA CEREBRI
Kristus nesl trnovou korunu na svých skráních
rozdrásaných a krvavých.
On nesl trnovou korunu na nich,
ty, ubožátko, v nich!
L
Nad tvým hrobem chtěl jsem vytesat
Nad tvým hrobem chtěl jsem vytesat
pomník, aby na věky tam stál.
Kdo jej spatří, zaplesat
musel by, že chápe něčí žal.
Místo něho padesát
planých růží jsem ti na hrob dal.
LI
MÍSTO
Hledali jsme je, do bědného žití,
do nejpodlejší doby malých lidí vbiti.
Ach, místo! majíMají je troufalí kořistníci,
hlupáci mají je i se svou milostnicí,
pitomci bez ducha, leč s usměvavou lící
zločincům nahoře pokorně kývající.
Ach, místo! Máš je teď a já je budu míti.
27
LII
NIKDY
S nespravedlností do očí bijící,
s děsivou křivdou bez viny,
se smrtí zákeřně vraždící,
s bohem, jenž výsměch jediný,
s pohledem běsu upířím,
s hrůzy a děsu liticí
přes vaše popy žvanící
se nikdy, nikdy nesmířím!
LIII
Nikdo na celém světě snad
Nikdo na celém světě snad
nedovedl tak nádherně spát.
Ať kohouti se upějí,
ať tlouklo se jí do všech veřejí,
dál spala jako skřítek v závěji.
A teď spí ještě tvrději.
LIV
Holoubci vrkají na římse
Holoubci vrkají na římse
pod tvými okny jako v době
kdy vrkali do snů tobě.
Ubozí tvorečkové! Divím se,
že nevidí tvé prázdné lože
a netuší, že ležíš v hrobě,
několik kroků odtud, bože!
28
LV
Přinesl jsem květiny
Přinesl jsem květiny
na tvůj čerstvý hrob,
poklade můj jediný
zakopaný do hlíny
bez návratu, bez naděje, beze stop.
LVI
Dříve šli lidé do kláštera,
Dříve šli lidé do kláštera,
když osud tak je pokořil.
Mne opustila moje dcera,
já do sebe se ponořil,
hloub, stále hlouběji a tam
bez druha, bez útěchy, sám
nad tebou, drahé dítě, lkám.
LVII
CREDO
Má víra dávndávno ochabla,
nevěřím na boha ani na ďábla.
Zhaslo, co kdysi plálo tu.
Obrácen zády k životu
věřím ve všeho nicotu.
29
LVIII
Do tmy ponořen,
Do tmy ponořen,
tvé tmy, Erebe!
rozvrácen, pokořen
vzpomínám na tebe.
Na tebe jedině!
Ach, jak to zazebe!
l v smrti hodině
vzpomenu na tebe!
LIX
Bez viny a bez rozsudku
Bez viny a bez rozsudku
hnusným katům poručit
bez citu a beze smutku
nevinného umučit!
Kdo to činí? Hmota? Duch?
Kdo to tady vraždí v tmách?
Blázen, pochop nebo vrah
anebo tak zvaný –?
LX
Vraždí prý ze svých zvláštních plánů, snů a snah,
Vraždí prý ze svých zvláštních plánů, snů a snah,
nadlidských záměrů a drah,
jež ukryl před námi, holotou.
To by mohl říci každý vrah
před každou porotou!
30
LXI
Tak dlouho tě budu proklínat,
Tak dlouho tě budu proklínat,
tebe, který si nevšimne,
že člověk musí lkát
a oko nezdřímne.
Tak dlouho tě budu proklínat,
tebe, který se díváš rád
na lidské srdce upřímné
rozbité na padrť. Snad
rozdrtím tebe anebo ty mne.
LXII
ANEBO?
Smrtí se stravuji, div nejásám,
ze tmy a hrůzy kuji tvrdý požár.
Proč odešlas? Abych byl zcela sám,
na puklé lodi bleskem sžehlý stožár?
Abych se ponořil do tmy anebo vzdor
hrobu a smrti a běsům, pravý syn hor
nad hrobem, který tě pohltil, stanul
a jako tvůj pomník na věky planul a planul?
LXIII
Nyní tě teprve miluji,
Nyní tě teprve miluji,
tebe, která tři roky již
pod zemí spíš.
Čím víc se od tebe vzdaluji,
tím jsi mi blíž.
31
LXIV
Tvé čelo, ruce – povel snům,
Tvé čelo, ruce – povel snům,
tvůj úsměv – opus metafysicum,
tvé oči plamen, hlas tvůj hudba.
Peklo, děs a smrti dům
tvá sudba.
LXV
Usedl jsem k tvému stolu,
Usedl jsem k tvému stolu,
kde jsme sedávali spolu.
Místo tebe divný host
posadil se k němu, zvláštní dost.dost,
ani dnešek, ani zítřek, minulost.
Začal mluvit, rost’ a rost’.
Jeho hlas byl plný bolu.
LXVI
„Přines mi pomeranč, ale jen jeden,“
„Přines mi pomeranč, ale jen jeden,“
řekla jsi ještě. Dvojice
nádherných očí planula. Litice
bolesti stáhla se zpět. Smrt. Eden –
tam je jich tisíce.
LXVII
Nesměla jsi déle žít,
Nesměla jsi déle žít,
magnet nesměl být použit,
květ musel zhynout časně z rána,
píseň nesměla být dozpívána,
sen dosněn, číše dopita.
32
Malinká musela být utýrána,
umučena a ubita.
Co bylo lze jiného chtít
od arcivraha – nadtyrana?
LXVIII
Zmizelo navždy tvoje pousmání,
Zmizelo navždy tvoje pousmání,
tvůj smích, tvá něha.
Nemůžeš chápat ani,
jak se to mohlo stát. Není to zdání?
Něco usmrtí a potom teprv raní?
Hrozivé prapoznání
z tvé smrti na mne šlehá!
LXIX
Mezi mnou a tebou stála
Mezi mnou a tebou stála
tenká zeď,
zázrak byl, když se mi neozvala
tvoje odpověď.
Jaká změna, drahé děvče,
jaká krutá změna teď!
Mezi mnou a tebou strmí
smrti neprostupná zeď.
Tluku na ni bez ustání,
neslyším však žádnou odpověď.
33
LXX
Plna děsu, plna vzlyků
Plna děsu, plna vzlyků
půlnoc plane nade mnou
od onoho okamžiku,
zář tvých očí tajemnou
co jsem ztratil. Navždy. Navždy.
Tma. Kdo chce mi pomoci?
Kdo ji zlomí? Bez moci,
bez naděje pokus každý.
Pohltiž mne, půlnoci!
LXXI
Jeřáb dávno odkvetl,
Jeřáb dávno odkvetl,
na tvém hrobě svítí vřes.
Ptáček dávno odlétl,
slunce zašlo. Zítra, dnes
čeká pouze jeden host,
pouze jedna skutečnost:
Děs.
LXXII
Buď s bohem, drahý příteli,
Buď s bohem, drahý příteli,
má kamarádko jediná!
Tvůj smích, tvůj vtip a veselí
v ponurém tichu zhasíná.
My radovat se nesměli
před tváří arcizlosyna!
34
LXXIII
ANATOMICKÝ ÚSTAV
Rozříznuté, dávno schladlé mozky
a v každém nádor tuhnoucí.
Ubitých duší bědné trosky,
jež kdosi kázal utlouci.
Hrozivá galerie! Každý
ten případ volá tiše: Stůj!
Nic jiného než vraždy, vraždy.
Sta mozků. Mezi nimi – tvůj.
LXXIV
ČÍS. 3485.
Vypreparovaný mozek přede mnou
a v jeho nitru nádor šedý.
Zřím s hrůzou na tu hmotu tajemnou –
ta zabila tě tedy.
Z tohoto kruhu vyšleh’ běs
plameny pekla zazáře.
Z tohoto kruhu patřím dnes
hrůznému Božstvu, oltáře
kterému staví, do tváře.
35
LXXV
Má vůle byla pyšný hrad,
Má vůle byla pyšný hrad,
který se dovedl světu smát,
hnusnému světu, který rád, tak rád
prolomil by jeho kruh.
Marně. Vzpoury a síly duch
(byl to bůh
anebo jeho – druh?)
láskal ho pocely plamenných duh,
leč brzy
vzplál nenávistí ke kovové tvrzi
a rozdrtil ji svým bleskem. Zbyly slzy.
LXXVI
Když hlupáci mne napadali
Když hlupáci mne napadali
a idioti tupili,
jak jsme se z plna hrdel smáli,
můj kamaráde přemilý!
Šli útočníci blíž a blíž,
na dosah ruky stáli již
a nemohli nás rušit.
Kdo mohl tušit,
že jsi to ty, který mne porazíš!
LXXVII
Mé celé srdce patří tobě,
Mé celé srdce patří tobě,
jen tobě, kterou kryje země.
Jak je to možné, že tlíš v hrobě,
když plnou silou žiješ ve mně?
36
LXXVIII
Ó jak jsi milovala „svoje“ moře!
Ó jak jsi milovala „svoje“ moře!
„Mořátko“ jsi je zvala. Ta tam byla Praha
s úsměvem pokrytce a duší vraha,
zmizela všechna strast a všechno hoře.
Na Lidu sedala jsi, plna blaha,
nad vln a zvuků, barev, rytmů tůní.
Teď kolem tebe věčnost duní!
Mögen ihn die Götter strafen,
wenn er ohne dich geniesst!
Goethe
LXXIX
Mne bohové trestat nemohou,
Mne bohové trestat nemohou,
pod zachmuřenou oblohou
ač stojím vzpřímen dosud.
Žiji jen tebe, tebe ubohou
a hrozivý tvůj osud.
LXXX
Jak temná růže stolistá
Jak temná růže stolistá
vyrazil smutek v srdci mém.
Jsem hluch a tich a něm.
Považte, že tu jsem
bez ní dnů čtyři sta.
Čtyři sta dnů! Čtyři sta dnů
bez její písně, stisku rukou.
Jdu kamsi v mrtvém, truchlém snu,
kde hroudy do hran rakve tlukou.
37
LXXXI
Jsi slunce, které zasvítí
Jsi slunce, které zasvítí
nade vším, nad duší,
nade vším, co srdce vytuší.
I kdybych měl v ruce Venuši,
na tebe jen budu mysliti.
LXXXII
TOMBEAU DE L’EMPEREUR
Ke hrobu císaře jsme sestoupili tiše,
kolem nás chvěly se nesmělé ozvěny,
nad námi kopule pnoucí se výš a výše,
před námi strašidelný mramor červený.
Planoucí krása na rekově hrobě!
Ten dvojzpěv poraní i vyléčí.
Tak ocitly se proti sobě
dvě žití mého lásky největší.
LXXXIII
Ach, Paříž! Vypadalas pařížštěji
Ach, Paříž! Vypadalas pařížštěji
než Pařížanky. Jak se všichni smějí
na tebe, kam jen vkročíš! Dítě Paříže!
myslí si elegán k tobě se přiblíže.
Jak planeš, jiskříš, tančíš, zpíváš, záříš!
Tvůj smích je Gallie, tvůj vtip je Paříž
v svých rozmarech a hříčkách, kouzlech celých.
Já, hlupák, tebe vlekl po kostelích –!
38
LXXXIV
Paříž! To byl tvůj živel. Tam jsi žila vskutku,
Paříž! To byl tvůj živel. Tam jsi žila vskutku,
těch týdnů několik se mihlo jako sen,
kdo spatřil tě, byl unesen.
Co přišlo potom, byla tíha smutku
a sebeničení. Často jsi myslela
na píseň Paříže, na její sladký mam,
na vtipy plné ducha, slůvka veselá,
přesídlit jsi tam chtěla docela.
Přesídlela jsi vskutku. Ale kam?
LXXXV
Přijel jsem bez tebe do Paříže.
Přijel jsem bez tebe do Paříže.
Do města se ani nepohříže
chodím zadumán po stopách tvých,
ne Paříže, tvůj všude slyším smích,
tvých rukou cítím stisk, tvých očí jas.
Pak do baru, kde ráda sedalas,
na Place de Saint Sulpice, samotář bědný, vpadám.
Patron se táže hned: Où est la petite madame?
LXXXVI
OSUDY
Bylo jich pět. Pět přítelkyní,
jež přivál osud ze všech stran.
Bylo jich pět a kde jsou nyní?
Každé byl zvláštní úděl přán.
39
Ninočku strhla Moskva k sobě
a krásnou Mici Anglie.
Zmizela Marta. Marie
a ty ležíte v hrobě.
LXXXVII
Odporná smrti, kolik let
Odporná smrti, kolik let
bylo ptačátku, tvůj mrazný hled
když uhranul je, plný zmijí?
A já mám sílu, vpřed
se drát a žiji.
LXXXVIII
Přátelé, dopijem,
Přátelé, dopijem,
dohoříme, dosníme, dožijem.
Co čekalo, nás nemine:
tvá ruka ženě pokyne,
pod tvojí sok tvůj zahyne
a na tvé vavřín spočine.
Můj život budiž jediné
za moji mrtvou rekviem!
LXXXIX
Prach jsi a v prach se obrátíš.
Prach jsi a v prach se obrátíš.
Nejkouzelnější plamen
ve chvilce dohoří již.
Plnou číš
zasáhne kámen.
40
Lesk očí, rtů a ramen,
kterým jsi zmámen,
je prach a popel. Amen.
XC
THANATOS
Eros a Venuše
plály mi do duše
tak chtivě, tak chtivě.
Jakýsi hrozivý tón, cos
temného v neblahé předtuše
ozve se náhle, cos
drtícího, smrti a děsu los,
svist studených kos
žnoucích tak chtivě, tak chtivě.
Na mrtvé pláni bez duše,
hle, stojí Thanatos.
XCI
Zloději mají paláce
Zloději mají paláce
a kurvy, auta, šeky, vily.
Bůh rád má tyto proklatce
a jejich vzestup je mu milý.
Já, ubit chátrou zločinnou,
jež v prachu cest se svíjí
nenepodobna zmiji,
já žebrák měl jsem tebe jedinou.
I bylo nutno vzíti mi ji.
41
XCII
Milovala jsi zvířátka
Milovala jsi zvířátka
víc než lidi.
Člověk jen nenávidí,
je duše zvířat přesladká.
Srnka a celá řada psíků
na Jílovišti a na Mělníku
kolem dokola slídí:
kde zůstala Miládka?
XCIII
Obdržel jsem tvůj prstýnek
Obdržel jsem tvůj prstýnek
prostičký, bez ozdob.
Dříve ho měl tvůj tatínek.
Ten kruh je plný vzpomínek
a je v něm malý kamínek,
ten plá jak rudý plamínek
tvých rtů, jež kryje hrob.
XCIV
Za všechna pekelná příkoří,
Za všechna pekelná příkoří,
která drtí mne a tebe rozdrtila,
za křivdy, kterými uhoří
sebemohutnější duch i síla,
za bezpráví, které zve se žitím,
které vyštvalo tě do tmy nebytí,
ty, kterého blízkost všude cítím,
nech mne konečně se pomstíti!
42
XCV
Napsal jsem několik tragedií,
Napsal jsem několik tragedií,
čeští pitomci po nich plijí.
Tuto poslední nepíši. Pouze žiji.
Několik slůvek o ní řeknu ti,
snad že ti slzu vynutí.
Je to poslední mávnutí
dvou perutí,
do kterých žhavé blesky bijí.
Je to moje píseň labutí.
XCVI
VALDŠTÝN
Sta obrazů, sta dramat! Všude jest
vylíčen jako zajatý
bezedné, tajuplné říše hvězd
a jeho zraky jsou tam zaťaty.
Já do nich pohleděl, bez cizí ozvěny
jsem přistihl je ve snu velikém.
Nejvíc mne dojal však v Jičíně zhroucený
nad mrtvým hošíkem.
XCVII
Dva pomníky jsem postavil,
Dva pomníky jsem postavil,
jeden z papíru a druhý z mramoru.
Teď čekám již jen na zoru,
kterou je smrt. To je můj cíl.
43
Dva pomníky jsem postavil,
jeden z mramoru a druhý z papíru.
Teď nesáhnu již na lyru,
tváří v tvář šílícímu vesmíru
chci sytit svoji nevíru.
Má láska – byla a já – byl.
XCVIII
Je čas, bys přestalo zpívat,
Je čas, bys přestalo zpívat,
ubohé srdce.
Kolem se začíná stmívat,
ubohé srdce.
Života všemohoucí
zpěv dopěn, srdce.
Je čas, bys přestalo tlouci,
ubohé srdce!
IC
Otec, matka, Pepa, milý druh,
Otec, matka, Pepa, milý druh,
odešli někam,
kde navždy uzavřen je kruh,
někam, odkud není návratu. Ví bůh
na co tu ještě čekám.
C
Sup na skále není tak sám
Sup na skále není tak sám
jak moje srdce poraněné,
pohlíží ve tvář tmám a tmám
44
a ryje do nich pentagram
smrti. Domnívá se, tam
že zapomene.
CI
Na tvém hrobě sníh a sníh,
Na tvém hrobě sníh a sníh,
sníh na křížích i na větvích,
malinký ptáček sletěl na ratolest.
Nic nezůstalo z písní tvých,
z tvých žertů, kterými zněl smích.
Nic nezůstalo. Jen má bolest.
CII
Odporný života kolotoč
Odporný života kolotoč
děvkami a vrahy nabitý,
cosi ještě pod parasity,
s odporem se díváš na svoloč,
která se tam nestoudnicky spíjí.
Vrazi! Kurvy! Ale žijí, žijí.
Děvče ubohé! Smrt vzala tebe! Proč?
CIII
Rouhá se, řekli knězi, v nachu
Rouhá se, řekli knězi, v nachu
kadidlem páchnoucí.
Poněvadž nyní leží v prachu,
nutno ho utlouci.
45
Bůh zná mé srdce, vždyť je ranil
v svém tajuplném záměru.
Bůh dovolí, abych se bránil
tváří v tvář jeho úderu.
CIV
Život jsem miloval až příliš,
Život jsem miloval až příliš,
teď smrt se učím milovat
a také v této lásce ty mne sílíš,
kouzelný mistr, který zemřel mlád.
Ach, jaký mistr! Radosti a smíchu,
vtipu a ducha! Zmlk’, vyhořel snad?
Do jiné sféry odešla jsi v tichu
a já tě budu následovat rád.
CV
Dost bylo očí sluncem opitých,
Dost bylo očí sluncem opitých,
dost propastí útokem dobytých,
dost polední i půlnocí,
dost myšlenek toužících po moci,
dost nadčlověků, vztyčeni
kteří se rvali s bohem. Zničeni
teď stojí kolem, bez moci,
smutku a děsu otroci.
Je konec. Zbývá mlčení.
46
CVI
Třicátý měsíc
Třicátý měsíc
od tvého skonu!
Drtíc a děsíc
jak kovový úder zvonu,
jak zoufalý výkřik: Tonu!
rve duši vzpomínka
na chvíli onu.
CVII
Přátelé, až zemru, plameni
Přátelé, až zemru, plameni
dejte mne! V životě celém
byl mým přítelem i nepřítelem.
Věrně jsem mu sloužil. Ať mne odmění!
Celý život planul jsem. Zaplanu tedy
tváří ve tvář kruté záhadě
jako v dobách zření. Naposledy.
Popel uložte tam dolů. K Miladě.
CVIII
Jak je smrt směšná se svou hrozbou temnou
Jak je smrt směšná se svou hrozbou temnou
i se svou lebkou přetajemnou,
kterou chce stavět na odiv!
Na každém kroku, víc než dřív
jdeš, drahé dítě, se mnou.
47
CIX
Má první myšlenka po ránu platí tobě,
Má první myšlenka po ránu platí tobě,
tvůj sladký popěvek mi ještě v uchu zní,
za chvíli stojíš tu, nádherné oči obě
jak planou! Ve spěchu trošinku nervosní
necháš se políbit a zmizíš jako sen.
Všední den běsní kolem, plný dýk a slov.
Doběsní konečně. Němý a povznesen
pospíchám za tebou v pět hodin. Na hřbitov.
CX
Smrti se nebojím od toho okamžiku,
Smrti se nebojím od toho okamžiku,
co strhla tebe do své náruče.
Smrti se nebojím, spíše pln díků
ji přivítám, až u mne zatluče.
Spíše ji pokárám, že nezatloukla dříve,
když tebe dovedla tak záhy urvati.
Uprostřed lotrů žiji. Smrti, kráso, dive,
který mne vyrve jim a tobě navrátí!
CXI
REKVIEM AETERNAM
Valdštýnovi i tobě věčný klid!
Oba jsme zalkali nad mrtvým dítětem,
oběma bylo nám souzeno zápasit
a bědně podlehnout v zápase prokletém.
48
Mír! Mír nám oběma! I tobě popřán buď!
Srdce už nedoufá a duch se nevzpouzí.
K nebesům týčí se zasněné Kartouzy,
nad tebou mramor plá a tiší se má hruď.
Mír! Mír! Mír! Na věky skončen je pro věčnost
boj marný s osudem i davem přehloupým.
Illuse poslední a zrádné navždy prost
k vám tiše, drahé stíny, sestoupím.
Sollte es denn möglich sein? Dieser alte hat
noch nichts davon gehört, dass Gott todt ist!
Nietzsche: Zarathustra
CXII
Ubil jste jediné, co jsem kdy miloval,
Ubil jste jediné, co jsem kdy miloval,
mou duši zavraždil jste jedinečným gestem,
mé dítě postihl jste, jaký děs a žal!
bez viny, bez rozsudku nejhroznějším trestem.
Já myslel na pomstu, já, dvakrát bláhový,
v svém zprahlém mozku neměl jinou snahu
než pohleděti ve tvář svému katovi
a vy jste zatím mrtev, starý vrahu.
CXIII
LODIVOD
Jen běsni, bouře, vichře, duj
s mým žalem o závod!
Jste nejvlastnější živel můj,
který mi býval vhod.
49
Vás, blesky, vlny, míval rád
můj pohled, teď vás nevidí.
Je příliš, příliš zaujat
tou bílou rakví na přídi.
CXIV
Strž fialek a jasmínu
Strž fialek a jasmínu
se rozevřela kolem jako dřív,
planoucí zázrak, malý div.
Ach, kdy tě k sobě přivinu
číš plnou jedu odhodiv?
CXV
Po třetí jaro šílí
Po třetí jaro šílí
tvým nad rovem,
nespoutatelné síly
se znovu rozběsnily
kvetoucím hřbitovem.
Tvůj kamenný hrob ale
v tom kouzlu stojí něm.
Tam tma a ticho stálé
a k větší boží chvále
jen děs jak v srdci mém.
CXVI
OSUD
Dovedl’s mne ponížit,
dovedl’s mne pohřížit
do smutku a bídy. Pochovat
50
dovedl’s mé dítě. Nechci žít.
Chápu, odpovídá. Je to cit.
K čemu žíti? Nutno bojovat.
CXVII
Životem ke smrti a smrtí k životu,
Životem ke smrti a smrtí k životu,
barbarský pochod ve zbrani
za ticha půlnocí a stromů šepotu,
hvězd mlčení, úst zalkání.
Životem ke smrti a smrtí ke slunci,
z propasti do propasti, stále dál,
nám v patách nicoty a hrůzy pohůnci.
Blah, kdo se bil, blah, kdo se nepoddal!
CXVIII
Má píseň smuteční tak jako moje drama
Má píseň smuteční tak jako moje drama
do vzduchu bije kol křídlama obříma.
Ne, nejsi sama.
Má nesmrtelnost tebe objímá!
CXIX
Po tvé smrti Satana i Boha
Po tvé smrti Satana i Boha
proklel jsem. Nade vším pusté nic.
Rozlita je maska poloboha.
Po tvé smrti, moje přeubohá,
bolestí, jež mučí stále víc,
51
hořem, které nikdy nepřemohu,
slzami a smutkem bez hranic
probíjím se k mlčícímu bohu.
CXX
Jak ponurou se stala země
Jak ponurou se stala země
a plnou úzkosti!
Vteřiny smutku žhnou tak temně,
vteřiny smutku uzrávají ve mně
k jakési strašidelné věčnosti.
CXXI
Věřím, ach, věřím. Neslýchané světy
Věřím, ach, věřím. Neslýchané světy
rozemkly se před duší obnaženou.
Před tisíci lety
bylas mou sestrou nebo dcerou nebo ženou.
Jsi mrtva. Hrob tvůj tone v květech.
Nádherná píseň, kterou nelze dopět!
Věřím, ach věřím. Po tisíci letech
sejdeme se opět.
CXXII
ORFEUS
Svou písní vyvolal jsem sladký
tvůj stín, jde nikým nezřen vedle mne
v nezemských světel záři tajemné.
Neboj se! Nedívám se zpátky.
52
CXXIII
Z absolutna do absolutna
Z absolutna do absolutna
zatni se! Osudu učiň zadost!
Nejhlubší, poslední hoře chutná
již jako radost.
CXXIV
Milada a Helena!
Milada a Helena!
Dvě hvězdy nade mnou planou a svítí,
jedna je do tmy věčné vnořena
a druhá do plného lesku žití,
do věčné slávy slunce. Ozvěna
sladkých slov zesnulé se mísí tiše
se slovy žijící. Dva sny. Dvě říše.
Milada! Helena!
CXXV
Z hrozivé sféry smrti, kam mne srazil
Z hrozivé sféry smrti, kam mne srazil
pekelný osud, nevrátím se více,
já rozhodl se, nejpevnější asyl
spatřuje ve smrti. Tam sténajíce
vlekly se bledé stíny ubožáků,
sepjaté ruce a zastřené líce.
Podsvětí strašlivé! Tisíce zraků
navždycky zapadlých, tisíce dlaní
vztahujících se marně po zázraku,
53
který se nestal, nestane. Jen lkání
zemřelých bytostí jsem slyšel zníti,
leč její hlas jsem nezaslechl, ani
lehýnký úsměv rtů. Od stolu žití
vyrvána surově a bez váhání
pohrdla podsvětím. Není jí. Zříti
nelze ji ani v říši stínů. Raní
tím svoje vrahy? Duši všehomíra
uvede v neklid ledovou svou dlaní?
Ach, marně čekám. Kam mé oko zírá,
všude jen stíny, stíny, moře stínů,
leč ona mezi nimi není. Svírá
mne říše smrti dvakrát. Dvakrát hynu
nespatřuje ji. Nyní teprv cítím,
že ani zde ji k srdci nepřivinu.
Zaskočen smrtí jako dříve žitím,
u konce sil a bez pomoci, slabý,
abych se nedal strhnout vlnobitím,
cítím, že klesám ke dnu. Cos mne vábí
klesati stále hloub, co nejhlouběji
zakousnouti se do propasti, aby
nikdo mne nemoh zachránit, když její
milované a krásné, malé ruce,
jež zvykly trhat růže, v hrobě tlejí.
54
V tom náhle cosi vytrhne mne prudce
z nejhlubší tmy a do světla mne táhne.
Co je to? ptám se. Satan? Revoluce
běsů a démonů, jež zničit prahne
hrozivý osud, to, co určeno?
V tom něčí tvář se ke mně tiše nahne,
tvá nádherná tvář, božská Heleno!
CXXVI
Mým bohem byla smrt a nyní ty jsi jím.
Mým bohem byla smrt a nyní ty jsi jím.
Smrti jsem připíjel, teď tobě připíjím,
výboj a slunce, útok, síla je v tom přípitku,
jenž bohy z jejich klidu vyruší.
Duše lpí na hmotě a hmota na duši.
V nejtragičtějším zažitkuzážitku
smrti jsem připíjel a nyní – Venuši!
CXXVII
Jsi zrozena na Goethův den
Jsi zrozena na Goethův den
a slunce jsi mi přinesla.
Zaskočen, přelstěn, přepaden,
bez naděje a bez vesla
já žil než ty jsi přišla. Smrt
byl hod můj, štěkot lidských fen
a srdce, kterým život zhrd.
Jsi zrozena na Goethův den.
55
CXXVIII
Věř, nebožce to není líto,
Věř, nebožce to není líto,
co zůstalo jí nedožito
a nedomyšleno,
to vytrženi my dva žijem,
svázáni nejzvláštnějším mysteriem,
má Heleno!
CXXIX
Hádanka smrti a života
Hádanka smrti a života
tě do svých sítí zamotá
a jako sup tě bude klovat.
Hádanku smrti a života
jsem nedovedl odšifrovat.
Ach, jak jsem nyní přeblažen,
zápas se uzavírá čarodějně:
Život a smrt se vtělil do dvou žen,
jež obě miluji stejně.
CXXX
DVOJZPĚV
Helena:
Nedej se srazit k zemi! Zápas
je nejvlastnější živel tvůj.
56
Milada:
Má pravdu. Útoč! Bojuj! Zápas!
Zápasem na mne pamatuj!
Helena:
Výš stoupej, stále výš a výše,
nedotčen zlobou ničemů!
Milada:
Z tmy hrobu já ti žehnám tiše
i tvému vzdoru pyšnému!
Helena:
Vzleť! Udeř! Stoupej! Bojuj! Němy
nechť stojí davy zlosynů!
Milada:
Až zvítězíš bez bázně nade všemi,
pak tebe k srdci přivinu.
CXXXI
Ach, moje mrtvá a ty, moje živá!
Ach, moje mrtvá a ty, moje živá!
Od jedné k druhé kráčím sám.
Ta dvojí melodie tiše splývá
v mém srdci. Zajásám
a potom truchlím jako zakletý.
Žasnu a mlčím v žalný vichru svist.
Přede mnou stojí dvou žen portréty,
na jednom černý flor, na druhém myrty list.
57
CXXXII
15. I. 1941
Byla jsi zlomena smrtí bratra,
já smrtí Milady.
Velice nerady
ušetří člověka sudičky,
i když ho ušetří chátra.
Jak je proti nim maličký,
sotva se ubrání!
Hrozivá smrt se
nedá oblomit. Poraní.
U Nejsvětějšího Srdce
byli jsme oddáni.
CXXXIII
Tvá krásná sestra a tvá matka!
Tvá krásná sestra a tvá matka!
Je to jako stará legenda sladká
tajemným kouzlem dýšící.
Já zvyklý samotě a děsu
své poraněné srdce nesu
vstříc této božské trojici.
CXXXIV
Od bílé rakve k oltáři
Od bílé rakve k oltáři
je cesta žaluplná.
Já šel jí, slzy ve tváři,
krutému božstvu klna.
58
Teď kořím se mu přehněten
v tvář jeho patře děsnou.
Kdo prožil smrt, jen ten, jen ten
smí opojit se vesnou!
CXXXV
CAESAR
Helenka malá
je děvče, které miluji.
Nové drama jí diktuji,
ale dřív mi je ona diktovala.
CXXXVI
Na mrtvou nemusím žárliti,
Na mrtvou nemusím žárliti,
ta necítí,
pohřbena do tmy nebytí
nepromluví a nezazpívá,
ale ta živá –!
Na mrtvou nemusím žárliti,
ta do tmy, věčné tmy se dívá,
jí vládne Nirvána a Šíva
a jeho chrti krví opití.
Ale ta živá –!
Na mrtvou nemusím žárliti,
jí slunce ani hvězdy nesvítí,
jen stínů smečka divá
jí úklady smí činiti.
Ale ta živá –!
59
CXXXVII
PŘÍPITEK
Kouzelná Helenko,
můj sne, má myšlenko,
smrt, hrůzu půlnoci
dovedlas přemoci,
života bídu též
s úsměvem přemůžeš,
tak jak ti souzeno.
Buď zdráva, Heleno!
CXXXVIII
Milada ve svém tichém hrobě
Milada ve svém tichém hrobě
jakoby náhle ožila,
ke světlu vztáhla ruce obě
a přivedla mne tiše k tobě,
mou ruku do tvé vložila.
Tak neduchově, hmotně, tělo
spíš bylo to než pouhý duch.
Něco se tehdy s námi dělo.
Stalo se, co se státi mělo.
Náhoda? Osud? Hříčka? Kruh?
CXXXIX
Antické krásky odlikou
Antické krásky odlikou
je moje Helena,
zřím její krásu velikou,
tvář, ruce, ramena.
60
Byla to skutečnost? Je mou
těch světel, barev nádhera?
Tak asi plála věků tmou
před zhaslým zrakem Homéra.
CXL
Hřbitůvky na malých vesnicích
Hřbitůvky na malých vesnicích
oblíbily si ten starý citát,
mezi kvetoucími jabloněmi svítat
vidíš jej v písmenech zářících.
Jako hoch jsem viděl jej tam stále
nevšimnuv si valně biblického motta.
Teprv nyní vykoupen v svém žale,
který proměnil se ku tvé chvále,
chápu: „Smrt je brána do života.“
CXLI
QUIS UT DEUS?
Za všechna rouhání, za všechny útoky,
za pohled krutým pohrdáním hluboký,
za moji modlitbu, jež byla prokletím,
za moje výkřiky, jež hnuly podsvětím,
za útok zběsilý, jenž ďábla nezapírá,
za mého AI Capone všehomíra,
hrozivý odpůrče, zdánlivě bez citu,
ty, který velíš hvězdám, slunci, blankytu,
titanům, démonům i roji moskytů,
61
všem silám, tvorům všem a veškerému žití,
ty, který nežiješ, poněvadž nesmíš sníti,
jediným pohledem jsi moji bolest změřil,
viděls mou nevěru, poněvadž jsem ti věřil,
jediným pohledem jsi moje hoře shlédnul
a gestem jediným mne potom k slunci zvednul.
Memento mori?
Vivere memento!
Goethe
CXLII
Na smrt jsem věru myslel dost,
Na smrt jsem věru myslel dost,
já bojoval a trpěl, víry prost,
zřel podsvětí a přešel Lethe
a zase navracel se, plachý host.
Ty, zrozená v den, kdy se zrodil Goethe,
zachránila’s mne. Chmurná minulost
začíná mizet. Z tragického rovu
vyšlehl tajuplný letorost
až ku hvězdám. Miluji, žiji znovu.
CXLIII
OPOUŠTĚJE SLEZSKOU ULICI Č. 128
Buď s bohem, smutné dějiště
nejchmurnějšího dramatu,
buď s bohem, kruté bojiště,
kde začal v těžkém záchvatu
smrtelný zápas. Lkala tu
mezi těmito stěnami
ve mdlobách ležíc před námi.
62
Ozvěna jejích tichých vzlyků
bloudí tu ještě. Neznámý
zvuk provází je. Pokojíku,
buď tedy s bohem! Napříště
zalidní tebe, bojiště
smrti a pekel, děsu, hrůzy,
bezedná pakáž lidské lůzy.
CXLIV
Fotografie dvou holčiček
Fotografie dvou holčiček
s tvářičkou nevinnou,
malinký střevíček,
dva páry očí s ofinou.
Neklidné kouzlo dětství plane z nich,
jež nezná viny hlod,
jeden z těch okamžiků tajemných,
než osud dá se na pochod.
CXLV
23. I. 1941
Krůček chyběl a bylas tam,
kde odpočívá – ona.
Ty, krásná, sladká, vonná
jsi klesla v náruč tmám.
Krůček chyběl a já byl sám,
nad dvěma hroby sám.
63
CXLVI
Ze smrti vyšel jsem a než tam klesnu zpátky,
Ze smrti vyšel jsem a než tam klesnu zpátky,
než slunce zapadne tmou smeteno,
než našich životů došumí vřeteno,
plaň stále proti mně úsměv tvých rtů tak sladký,
miluj mne, božská Heleno!
CXLVII
Nedobytná pevnost je můj bůh,
Nedobytná pevnost je můj bůh,
bezmezná vůle, síly duch.
Nad pevností tou mocný kruh:
obrovská duha nad ní plane,
tvá láska, dítě milované.
Hrozivá pevnost je můj bůh.
Chcete ji rozbíti, můj pane?
Chcete ji zničit, Nadsatane,
který jste zla a děsu duch?
Mohutná pevnost je můj bůh.
Nedobude ji stádo much.
CXLVIII
FAUST
Já proklel boha. Satanem
sveden pil jsem z číše mladosti.
Zhrdaje biblí, kabbalou i koranem
tobě jsem zpíval chválu, radosti!
64
Náhle jsi zmizela. Zpěv navždy skončen jest.
Nad mrtvou milenkou poklekám bez hlesu.
Kam nyní? V úděsu
táži se Satana. Uprostřed hvězd
obraz se zjeví v tom, kouzelný, magický,
Satanem vyvolán a hýčkán nadšeně.
Na moji otázku se směje cynicky.
Kam vedeš mne? Dí suše: K Heleně!
CXLIX
Když nádherná tvá ústa svěží
Když nádherná tvá ústa svěží
v požáru slunce oněmí,
vzpomeň si na tu, která leží
hluboko pod zemí!
Když tvoje kadeř v slunci plane
pod rozjásanou oblohou,
vzpomeň si, děvče milované,
na svoji sestru ubohou!
CL
DIALOG
Faust:
Nech mne klečet u tvých nohou,
pro tebe a tebou být!
Co má ústa chtíti mohou,
když tě mohla políbit?
65
Co mé oči ještě chtějí,
když tě mohly viděti
stále víc a horoucněji?
kde je staré prokletí?
Kde je smrt a kde je noci
popůlnoční mrazný chlad?
Tebe mít a tebe moci
nekonečně objímat!
Helena:
Nekonečně? Kdo to může?
Nekonečně? Jaký cit!
Stále trhat vonné růže?
Milovat a snít a snít?
Faust:
Nekonečně! Krásu tvoji
stále zříti – jaký dar!
Dobývat tě v stálém boji!
Kdo ti řekl, že jsem stár?
Helena:
Řekli to tví nepřátelé,
kdo je může umlčet?
Stáří? Odpověz jim směle!
Žiji dva tisíce let.
Faust:
Budeš žíti nekonečně
i ten, kdo má tebe rád.
Kdo se dotkl tebe, věčně,
milenko má, bude mlád!
66
František Zavřel:
VERŠE O LÁSCE A SMRTI
Nová poesie a lyrika klasického českého bouřliváka,
autora „Fortinbrase“, Frant. Zavřela.
Vydal Vladislav E. Coufal
nákladem EMNA, edice mladých národních autorů
v Plaze II., Karlovo nám. 24n.
Vysazeno písmem Bodoni-Intertype
a vytištěno
na dřevaprostém dílovém papíru
v tiskárně „Knihtisk“ v Praze
roku 1941,
jako 37. kniha nakladatelství V. E. Coufal.
Sto výtisků podepsáno autorem a luxusně vypraveno.
E: mk; 2006
[68]