Zimní pohádka (1928)

Idyla, Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
ZIMNÍ POHÁDKA
[1] JAN ROKYTA ZIMNÍ POHÁDKA
* IDYLLA 1928 KAREL REICHEL PRAHA
[5] Paní Haně Benešové
[7]
I.
Sníh rozsypal se s šedé oblohy a na zem prokřehlou se tiše spouští, v kraj zmlklý, zimou zpustlý, ubohý, v lán holý, za ním na trnkové houští, v strž rozervanou, v uschlou trávu lad a na zamrzlý močál pokraj lesa, i na modřínů holých dvojí řad, i na bor temný padá, slétá, klesá... Jak bílých květů něžné lupeny, jak pírka s bílé holubičí hrudi, pln jednotvárnosti i proměny sníh padá hned jak v snění, hned se budí, hned vločky jen se tiše snášejí níž, níže, tu se zahoupají v letu a zase spouštějí se tišeji jak drobné plátky z tisícerých květů, jak holubičí bílé peříčko, jak pampelišek přelehounké chmýří – hned, sotva vítr vstane maličko, se poplašeně rychlým letem zvíří a v roje bělásků se promění. 9 Ti laškovně se v plachém zmatku honí i křídlem svým i větrem neseni, hned výš se vznesou, hned se níže kloní, tu rozlétnou se a zas v těsný kruh se slétnou, jenž se žene jedním směrem, zas rozptýlí je cosi v nový ruch, hoj, v rozmaru a v reji tisícerém – a pojednou jak v proutku dotknutí ruch všecek ztichne, život prchne rázem z motýlích nesčíslných perutí, vše jenom zvolna, mrtvě padá na zem jak setřesená, bílá okvětí, jak pírka sněžná s prsou holubice, jak pampelíšekpampelišek chmýří v podletí, jak běláskových křídel na tisíce, jen mrtvých křídel bez měkounkých těl, jimž odervána byla čísi dlaní, z nichž čilý život navždy odletěl a klesají jen níže bez ustání... Níž, níže, níž se snáší bílý sníh, až zachýtízachytí se temném na jehličí neb v pustém sadu holých na větvích, či v šedém plotu na plaňce neb tyči, 10 až na doškové střeše spočine či na sousední ulehne si rudou, až padne v suché lože bylinné, či za tvrdou kdes uloží se hrudou... Dál, dále bílé vločky padají, dál, neustále tiše, tiše sněží, až na vsi, v polích, celém na kraji sníh bíle padlý bez poskvrny leží... Zjev stejně čistý jako padlý sníh se dívá oknem v hustou chumelici: jak lilje čelo, zlato na skráních, pomněnky máje kvetou v zřítelnicích, na tváři planou jitřní červánky, rty mladě svěží jahodami zrají, v bělostném hrdle ptačí zpěvanky – a cudně mizí šatu pod okrajiokraji, pleť vonná jako konvalinky dech a hebká jako samet, který skrývá hruď panenskou a v měkkých záhybech níž k nožkám ladně vytvořeným splývá. Rty pootevřely se bezděky jak poupě růžové, jež puklo právě, 11 zrak zahleděl se ve kraj daleký, v rej bílých vločků, laškujících hravě, v ten stálý, avšak bezševelný ruch, jenž plnil prostor od oblaků k zemi, jenž míháním a vzlety plnil vzduch, byl pohyb neustálý, ale němý. Zří oči, rozevřené široce, zří duše jako jitřní úsvit mladá, jak sníh tu klidně a tu divoce v kraj milý, dobře známý padá, padá, jak zapadává skrovný dědův sad i záhony teď zpustlé babiččiny, i plot, jenž chránil jejich malý hrad, útulný domek podál od dědiny, jíž s několika druhy stráží byl; jak pěšinu jí milou zapadává, jež za letních ji vodívala chvil, kde vůní zvala posečená tráva; jak za paloukem padá na pole, kam pěšina ji vedla mezi klasy, kde chrpy trhala, květ koukole a vplétala je v bujné, zlaté vlasy; jak padá v smrčí, v němž se ztrácela 12 pěšinky stuha, hledajíc si cestu, kde temná hradba boru strměla, kde kroky prozrazoval praskot klestu, stín chladivý kde na čelo se klad a v duši táhlo sosen rozšumění, mír neslo v ni, byť neklid tam byl vlád, a budilo v ní nespoutané snění. Teď bílý sníh se sypal i v ten bor i v cestu při něm divě rozervanou, kde zápas příval ved a stráně vzdor a myslivna kde stála od vsi stranou – teď zapadával sníh jak všechno kolkol, i střechu její vysokého štítuštítu, a padal na dvůr její, na topol, že vše již v pouhé bělosti se skví tu. Však za chvíli vše mizí v závoji, jejž hustší metelice náhle stkala: již před zrakem ni topol nestojí, ni myslivna, kam k družce utíkala kdys malá dívčina, teď vábný květ, ni širý za myslivnou sad, ni lesy, ni stráň, ni vrchů dlouhotáhlý hřbet – vše ztratilo se v chumelici kdesi 13 a snivý zrak jen stíhá vločků rej, jen stíhá mihotavé, bílé skvrny, jež sype, honí zimy čaroděj v divoký, němý tanec povětrný. Dvě bílé ruce maně v údivu se spjaly na hrudi a prsty spletly, zrak hleděl v náhlém citů přílivu v sad dědův zase jako májem zkvetlý a mezi stromy v palouk pohlížel, teď bělejší než v pampelišek chmýří... Zřel, dál jak všecko ztrácelo se, žel, v živoucím oblaku, jenž tančí, víří; i pěšinka i pole, močál, les, vrch, úvoz, myslivna, sad, topol při ní a besídka, již popjal zimolez – vše jakby kouzlem ztraceno jest nyní. I ona sama jak by nebyla v tom čase, který právě nad ní plyne, jak metelice, jež se zvířila, by odnesla ji nazpět v doby jiné, zpět o několik let, kdy dívčinkou zde pobíhala oblých, dětských tváří, 14 kdy paní lesní zvala tetinkou, když přibíhala do myslivny k Maří, kdy všecko tam ji kouzlem vábilo, že nemívala u babičky stání. Vždyť nikde tak se pěkně nesnilo v her stálé změně jak tam pode strání, kde družkám byla chatou z pohádky besídka stará, v zimolezu všecka, kout útulný kde vábil za vrátky, by zdobila jej fantasie dětská, by z lopuch, jež tam na div bujely, si děti vytvářely slunečníky, jež za chvíli již v koutě ležely a byly lůžky, na něž jezevčíky dva kladly, věrné dětí průvodce, neb zase postýlkami pro panenky, jimž Jiřího si zvaly za otce – – – A náhle ztratily se jako mřenky, kout opustily, loutky, lupeny, v hloub sadu kamsi letem odeběhly, dva živí obrazové proměny. Psi za nimi a k nohám si jim lehli, když velitelky trávník přilákal, 15 neb s udivením vzhůru pohlíželi, když ze štěpu duch dětský dům si stkal, jenž na jediné noze stojí celý, jak o tom praví krásná pohádka, a když se v dům ten vyšplhaly rychle jak rozmilá dvě,dvě hbitá koťátka a seděly tam jako myšky ztichlé. Však lákával je tam i vábný plod, slaďounké třešně na počátku léta, neb višně nakyslé je zvaly v hod jak ptačí druž, jež opodál se slétá; ba rostly tam i páry náušnic, jak třešně každý oblý, rudý, hladký, jimž v klenotech se nevyrovná nic, neb šperk to byl i rozkošný i sladký. A potom zrála letní jablka, jimž rovných jistě nebylo ni v ráji. Ret plný, dětský při nich umlká, a při jejich si šťávě mysl bájí, že plody to jsou z luzné báchorky, jež zlatem plály, medem oplývaly – a ony princezny jsou, švitorky, jež pávicemi na strom přilétaly, 16 když byla noc a všecko spalo kol, když měsíc v krajinu mdlou záři linul, vše ticho bylo, nehýbal se stvol a pod stromem princ krásný odpočinul. A divná věc, že mysl děvčátka, když snula si, jak přiblíží se panic, jak vyprávěla stará pohádka, princ bez poskvrny od vzdálených hranic, by vyprostil ji z kouzla, zakletí – že duše dětská tehdy dávno kdysi vždy blouznívala o něm na sněti, že Jiřího má postavu a rysy... Ach, co vše chovala ta zahrada, jež dítěti se zdála nekonečnou v čas, který nedbá, že list opadá, jak vše by trvat mělo dobu věčnou! Ty neprostupné malin houštiny a keře rybízu a keře srstky, že zdálo se, že mohly hodiny plod vábný otrhávat v drobné hrstky a nebyly by ani poznaly, že ubývá těch požehnaných plodů, jak sýkorky jen dvě by zobaly 17 a byly splašeny hned od svých hodů!... A když jich nevábil již rajský sad, když syty byly jeho sladkých darů, byl dvůr tu, na nějž hnal je touhy chvat, dvůr nepřehledný, obdélného tvaru, pln jiných zase pro ně půvabů. Zde drůbež všeliká se procházela a pírka ztrácela jak z hedvábu a pěkně barevná, že jen se skvěla mladistvým očím, chtivým proměny. Zde rybníček byl pro kachny a husy, tam kurník starý, divně roubenýroubený, a holubník, v nějž hlučně holub rusý se vznášel nebo šedě modravý, dál chlévů tmavé, starobylé sruby i seník s vůní sena, otavy a kůlna, pod níž odpočíval hrubý vůz žebřinový, pluh a co vše víc! A nejvýš, na hořejším konci dvoru zve děti stodola, je lákajíc, by uzavřely se v ní na závoru a pod záštitou dvojích pevných vrat 18 ve vzduchu, plném vůně slámy, zrní, by zbásnily si pohádkový hrad, v němž princezna sní dlouhé věky v trní. A často v slámě tu, hrou znaveny, dvě družky sdřímly snem, jejž dětská doba jen dává, objavše se rameny, a s nimi jejich věrní strážci oba: jak uhel černý Rys a hnědý Brok. Sní dítě, šípků spleť že hustá, těsná ji zajala, že spí tak mnohý rok, až políbením princ ji budí ze sna. Procitla, ručkama si oči mne a pak je údivem a žasem šíří: co snila, vidí za bílého dne – princ její na ni usmívá se, Jiří. „Aj“,„Aj,“ volá student, „konečně vás mám! Což ve dne spí se? Dolů, lenouškové!“ A smějící se děti snáší sám a sám je doprovází ve hry nové. Však i když nepřišel a vstaly samy, na dvoře nepoznaly, co jest nuda. Den plynul stálou změnou jim a hrami, k nimž posloužil jim kámen, písek, hruda – 19 neb zaujal je životem svým dvůr, sluch vnímal jeho hlasy rozmanité: kvokání, kdákot, krákorání kur, tam zahoukání holubice skryté, když holub dlouho vrkal na střeše, hus tichý štěbot nebo zakejhání či kachen hluboké a krátké hlasy, krav zabučení, z chléva zachrochtání – – – „Ach, co vše sobě povídají asi ti čtvernožci a ptáci!“ – děti sní. Zas v pohádce jsou, divnou rybu jedí – a zvířecí už řeč jim jasně zní, co dvůr si povídá, už kouzlem vědí... Teď paní lesní vyšla z myslivny a zrní rozhazuje plnou dlaní – ach, jaký shon to chvatný, předivný! Vše sbíhá se a slétá k dobré paní: houf slípek s kohoutem a kuřaty i kachny, husy bělostného peří, holubi, vrabci s lípy za vraty, vše spěchá nasytit se, než se sšeřízšeří – a děti s loutkami i Brok a Rys jdou na ptactvo zřít, nové na divadlo... 20 A když se nebe zamračilo kdys a plno deště v sad i na dvůr spadlo, i uvnitř v myslivně jak míjel čas! Pan lesní, z dýmky obklopiv se mrakem, tak divné příhody znal, jeho bas tak jímal dívku, s planoucím jež zrakem vše poslouchala, dechem ztajeným! Neb Jiří knihu rozevřel a čítal tu hlasem jako zvon, tu ztlumeným děj, který tak se divně snul a splítal a řečí ozdobnou byl vyprávěn, že dítě poslouchalo, byť ne všecko též chápalo, i hlas že plný změn a zvuku lahodného vábil děcko. Neb dívčinky si zvala na pomoc k svým pracím hospodyně povždy vlídná, jak jitro úsměvná, když mine noc, a povždy jako letní večer klidná: tu pomáhaly mísit, péci chléb, tu za výskotu, smíchu máslo tlouci, tu za tetou šly na půdu či v sklep, tvář při všem nadšením jak oheň žhoucí a oči jak dva uhly majíce. 21 A i když nikdo nevšímal si dětí, což nehleděly na ně s police dvě sovy okaté a výr, jak letí, tam jestřáb úkladný a zpěvný drozd, zde útlá kolčava a tučný sysel i mnohý jiný polní, lesní host? Zde tesák drsné rukojeti visel a poblíž něho pušky budí strach, byť nepohnutě na svých místech stály, tu brokovnice, růžek, snad v něm prach, a všude nade dveřmi, blíž i z dálidáli, parohy jelení zřít může zrak, ty jako haluzky, ty větve silné, ty vidlák měl, ty mocný šesterák, než skolily je střely neomylné, jež vyslal z pušky strýček nadlesní neb Madlin bratr, švarný student Jiří, jenž – děvčátko hned o svém druhu sní – jak střelec kouzelný tak jistě míří... Teď pryč ty doby jsou, vše zmizelo jak myslivna i s lesem v metelici. Jen vzpomínkou se vrátí pod čelo, 22 však bezstarostné dětství jasnolící je dál než za sněhovým oblakem. Ten spadne na ves, na lesy a pole, vše skryje bílým, čistým povlakem, a zase objeví se vrch a dole myslivna s bdělým, štíhlým topolem, s lip stráží u vrat, se starým dál klenem a s širým, známým sadem kolkolem – však čas, jejž sladkým zveme dětství jménem, byť nebyl dále než den včerejší, jak včerejšek přec pryč je bez návratu. Jí v mysli září nad sníh bělejší a zase objat leskem, rovným zlatu – však přece ví, že z něho vyšla již, ač věru neví, kdy a jak se stalo, že dětství odlétlo jí jako číž a jasné vzpomínky jen zanechalo... Vždyť ještě o předloňské vánoce, když s rodiči zde byla pod tím krovem, se stromku jedla dětství ovoce a nezamýšlela se nad olovem, proč v ten, ne v jinýjiný, ulilo se tvar; jen zatleskala, když se slilo v kruhu 23 a mezi družkami když vznikl svár, zda prsten značí to, či vínek, stuhu. Ach, jaký byl to večer! Všude sníh, když po večeři k lesním odkvapila. Prostornou jizbu jásot plnil, smích, práh milý, přátelský když překročila. Hned Jitka, Hanička a Jarmila, Madliny sestry, dívky v plném květu, zda sudba milá je či nemilá v rok příští čeká, zvědět chtí – hned je tu již mísa, voda, lžíce, olovo, pak se světýlky skořápky zas plují, i střevíčky se hlásí o slovo a dívkám příští osud prorokují. Když všem již pověděly nevhod, vhod, i pro ni střevíček již sudbu věstí, přes hlavu letí, padá – z jizby hrot! „Ó, také Olgu čeká vdavek štěstí“,štěstí,“ kdos volá, smíchem jizba hlaholí a teta pobízí, ať ještě zkusí, kdo za nevěstu si ji vyvolí, by smysl věštby nezůstal jen kusý. Sem jablko a nůž – a, slupko, leť 24 již věstit přes hlavičku zlatých vlasů a z rudé stuhy písmeno jí spleť, ať soudí z jeho neslyšného hlasu, jak určený jí muž se bude zvát, jenž touhu sladkou v jejím srdci vzbudí, jenž nade všecko bude mít ji rád a za svou ženu přivine ji k hrudi! A slupka letí, na zem dopadá a všecky zraky v jejím sledu míří. Již nad písmenem živá porada. Kdos hádá: „Jan“ – a Olga sama: „Jiří!“ Tak jméno to jí samo slétlo s úst, jak samo na mysl jí přicházelo, když pohádkovým květům dala růst a když si dítě prince zvolit mělo. A kolem smích a ona sama hned se jako zvonek rozesmála spolu, když Jiří objal ji a dal se v let s ní v tanci kolem okrouhlého stolu, pak Míla, Hana, Jitka, Madlena i tetička a na konec pan lesní – a ona tančila jak zmámená a nevěděla, zdali sní či nesní. 25 A ještě doma třásla dědův bez a hlasitě se rozesmála tomu, když od myslivny rozštěkal se pes – i vpadla jako rolnička pak domů a v smíchu hlásila, co pokládá jí věštba (tvářičky jak oheň rudé): že půjde z domu, že se jistě vdá a jejím ženichem že Jiří bude... To řeklo dítě dvojím před rokem – však kdyby teď ta věštba padnout měla?... Sval srdce bušil v tempu divokém a ruměnceruměnec ji polil po kraj čela, chvět noha počala se, klesala, že rychle spustila se na sedadlo, dlaň hebká těžkou hlavu pojala a čelo k oknu tisklo se, by zchladlo... Zrak snivě zíral v sněhu míhání, zřel, vločků mrak jak hustě zahaluje myslivnu pokraj lesa pod strání, dům věku jejího, jenž dětstvím sluje a navždy ujel času na saních, že za nimi jen metelice víří, 26 jen poletuje, padá bílý sníh – – – Vše ztichlo, jen zní hlavou jméno: Jiří... 27
II.
Jak stalo se to, myslí, vzpomíná – jak vločky myšlenky se hlavou honí... Tam venku zapadává krajina, však oko nevnímá, jen bloudí po ní... Snad o těch předposledních vánocích se s dobou svého dětství rozloučila v hrách, věštbách, poděděných po otcích, jež světla stromku zlatě ozářila, smích provázel a řeči bez hranic. Snad tehdy dětství její naposledy s ní bylo, že se nestarala nic, že studí sníh a kluzké že jsou ledy; s ní na sáňkách se vezlo divoce, s ní na led chodilo a na klouzačky, že jako sen jí přešly vánoce a jejich zábavy a hry a hračky; že nebylo jí divno, v náručí když Jiří chopil ji, ne student více, než statný, švarný otcův příručí, zrak jako uhel, tělo jako svíce; že divno nebylo jí, v onen čas 29 že dívek nerozlučným býval druhem, že v jejich smích se jeho mísil hlas, když kolem stolu sesedli se kruhem, i když jen ona s Madlenkou a Brok a Rys, ti druzi nerozluční čtyři kdes usedli neb kamsi vedli krok, že vždy se přidružil k nim také Jiří... Čas vánoc minul, vrátili se zpět zas do města – a domek jako z básně, v němž tichá babička a vážný děd, i myslivna, kde tak se hrálo krásně, v ní celá, milá lesních rodina, v ní teta, na temeni šátek pestrý, k níž tulily se s Madlou do klína, i Madla, její zkvétající sestry, pan lesní, na čele sic chmury stín, však v očích zář, byť přísnými se zdály, i jeho pýcha, zdárný, statný syn: vše zůstalo tam v podhoří kdes v dáli s dědinou, rozptýlenou v údolí, jímž potok plynul, vyvinuv se z lesů, vznik rybníku dal, mlýna pod koly 30 pak hučel, po lukách dál beze hlasu se vinul ve kraj širší, volnější, když vrchů řady rozstouply se stranou, kde lehčeji se jí chléb vezdejší než v údolí, jež do hor bylo branou. Vše zůstalo tam dlouho v daleku. Vlak zanesl ji v létě na prázdniny v dál přes hory a mnohou za řeku v kraj cizí, neznámý, tak ve všem jiný, kde hory byly, že jak krtičí se kopky zdály při nich známé vrchy; kde zeleň s věčným ledem hraničí, tu praménky se tříští v drobné sprchy, tam v údolí se řítí vodopád, že v hluku jeho hlavu závrať jímá; kde místo luňáků má orel spád, kde i ta bouře z větší hloubky hřímá; kde místo rybníků sní jezera, v nichž nebetyčné shlížejí se skály, v nichž obráží se nebes nádhera a po nichž plují lodi v jižní dáli v kraj slunce, oliv, plodů ze zlata, 31 v kraj hroznů vinných, šťávy jejich rudé, kde zem jest dary slunce bohata a bída vztahuje své dlaně všude... I tam stroj zanesl ji s rodiči, zrak udivený chrámy viděl slavné, ty s mnohou vížkou, střechy s chrliči, ty vážné, těžké, více starodávné, ten se sloupovím štíhlým, s kopulí – a všude sochy, jimž jen vdechnout duši, by z kamene se v život pohnuly, a všude obrazy, v nichž srdce tuší, že kdos je maloval, jenž v sobě měl část velké tvůrčí síly, která dala vznik světu, aby hlučel, bouřil, hřměl i aby dívčinka v něm rostla malá... I mořskou uviděla pohádku, báj zkamenělou, věkem sešlou sice, však přece božskou, třeba v úpadku, přec královnu, byť zestárlého líce. Co v dětských snila, pohádkových snech, to, třeba v jiné podobě a tvaru, zde v kovu uzřela i v kamenech se z moře nořit, vzdorovati zmaru. 32 V gondole plula v této pohádce, dlaň v ruce otcově, skráň na hruď matky, a zřela mosty, chrámy, paláce i povrch průplavů a lagun hladký – a na konec se octla bez dechu tvář ve tvář nesmírného moře pláni, kde vlny honily se ve spěchu, kde příboj šuměl, šuměl bez ustání. Sluch vnímal píseň, kterou pěl a pěl ten živel mocný nízkém na pobřeží, zrak užaslý až k horizontu spěl, kde moře, nebe rozeznával stěží, hru barev stíhal, změnu, třpyt a blesk, modř hlubokou a temnou nevídaně, dál zeleň zas, pak opálový lesk a moře nach, když západ zářil na ně. Dech zatajila první ve chvíli a moře velikost ji ohromila – však potom duše křídla motylí se v peruť mohutnější proměnila, vzdech hluboký se vydral ze hrudi i cítila, jak volně se jí dýchá 33 a v prsou jako když se probudí cos jako hrdost, cosi jako pýcha... Když vrátili se domů do Čech zas, jí zdálo se, že v dálce byla léta, ne týdny jen a měsíce – a čas, kde světem dům jí byl, v němž vládla teta a družka žila jejích her a snů, že teprv daleko je v minulosti, že ztrácí se kdes v šerém nejasnu, čím blažili ji tam ti lidé prostí. Ach, jak by ráda s družkou usedla a vše jí nespoutaně pověděla, jak ráda by jí v oči pohlédla – však jen list papíru se před ní bělá! A ještě dlouho tento rozhovor jí stačit měl. Když stromy opadaly, děd přijel s babičkou k nim ze svých hor a ve městě si stromek uchystali, zde při rybě a chřestu ořechů i při plodech, jež zrály na jabloni, si vzpomínali horskou na střechu a jak tam bylo v tento večer loni... 34 Až v květu růží, když se smavý den tak dlouze loučí se spanilou zemí, a sotvaže jen přitulí ji sen, již zase jitrem vzchází nad stráněmi – prach ulic opustila, chvat a ruchruch, a pospíšila do polí a hvozdů, v šum jejich, zurkot vod, kde žije pstruh, by zachytila ještě píseň drozdů a vůni sena, zeleň osení, by uzřela dvě bílé, staré hlavy a s družkou aby, rámě v rameni, se volně potoulala do únavy. Jak shledá všecko, ves i přátele? Jak změnila se asi její Madla? Je velká? Uvítá ji vesele, či zda k ní dlouhou dobou neochladla? Ne, nezchladla, jen na ni ostych pad, když shledaly se po dvou skoro letech, jen slova nechtěla jíji poslouchat a všecka tvář jí plála v růží květech. Však také Olga stála v úžasu: to není dítě, které s ní si hrálo, 35 toť dívka sličná od pat ku vlasu, květ bujný, ohnivý, žeť takých málo. Však úžas, oněmění, rozpaky se rozplynuly v dlouhém políbení – a vesele si hledí ve zraky dvě nerozlučné družky každodenní. Tuť na prahu již, statná postavou, hle, paní lesní, jak vždy vlídná, řečná, zář v očích ruce spráskla nad hlavou a volá: „Olgo, vždyť je z tebe slečna!“ A také bodrý lesník, višňovou svou dýmku v jedné, druhou ruku nese vstříc Olze, oči jiskří a rty zvou: „Aj, kdož pak je ta dáma? Ukažme se!“ Dcer za ním starších trojí, plný květ a naposledku mysliveček Jiří. Kol hlahol výkřiků a slov a vět – ret dívčin chví se, tvářičky se pýří. Svou dlaň když v jinochovu vložila a když se podívala v jeho oči, víc horká červeň tvář jíji polila a zdálo se jí, že se vše s ní točí. 36 Ten mladý muž, stín kníru nad retem, jak jedle postavy a širých plecí že druhem jejím byl, jenž s poupětem si hrával, plno roztodivných věcí jí vyřezával z kůry borové a dřev, jak měl by čarodějný proutek, co zničila, jí změnil za nové a představoval otce jejích loutek? Ten mladý muž že ještě před rokem a málo víc s ní tančil kolem stolu? Krev hnala se jí ve tvář útokem a oči v zmatku dívaly se dolů; by hlava se jí nezatočila, blíž přitulila se k své milé družce a skráň svou na tvář její složila jak hebké, sametové na podušce... To bylo první s Jiřím setkání tak dlouhém po čase, vstup do myslivny, kde šťastna byla v tichém ústraní – a teď ten divný cit a zmatek divný! ÓÓ, zřela, že se jiná vrátila, že dívčinka, jež sem se utíkala, 37 se bez návratu, navždy ztratila, jen vidina že zbyla po ní: malá, šat krátký po kolínka, na skráních má vrkoč ve spirálu zatočený, tvář jako panenka a dětský smích, zrak stále něčím novým udivený. Ta ve vzpomínkách jen již v těchto zdech a na dvoře i na zahradě mešká, sem spěchat bude, sotva stačí dech v svůj druhý domov – ne však Olga dneška. Své družce sice věrna zůstala, však v myslivně se objevila zřídka: ven dívky kouzla června lákala, mech, vůně lesní, potok, luka, kvítka, zpěv skřivanů a klasů šumění, ty milé toulky stezkou osamělou, ať v svěží polní, v lesů zeleni ať temné, pod nohy ať sosny stelou jim jehličí, neb trávu polní mez. Tak milým krajem bloudily a snily, té v patách černý, oné hnědý pes, ta jako rudý mák, ta květ zas bílý. 38 A když kraj pohorský se rozplakal, mrak za mrakem se honil po nebesích, když vítr kolem chat a stromů štkal a šedé mlhy rodily se v lesích, chlad nutil skrýt se za domovní práh: takt jemný té, jíž bývávalo blahem se před chladem krýt v myslivně a v hrách, teď toho dociloval vždy, že prahem tím domek dědův byl, ne myslivna. Víc také přilnula teď k tomu krovu, směs venkova a města předivná jenž byl, dřív chata, ku dědovu slovu a pod rukama něžné stařeny teď spojující kouzlo různých vkusů. Plot z úponků jak révy spletený stál na terase ze žulových kusů, síť pavučí jak byla by mu vzor. Kře růží za ním, záhon liliový, tu mečík, šalomounek lákal zor, zas astry v podzim, jiřiny a kdo ví, co všecko rostlo, kvetlo v zahrádce, kde z jara šeřík po stranách se modral 39 a bělel jasmín, voněl přesladce, tu z houštiny se svlačce zvonec prodral, tam v slunci srpnovém terč slunečnic plál, hořel, na sta drobných, zlatých květů s ním zápolilo, a kde nad vše čníc svým kmenem břízka hlásala, že je tu, běl jeho mísíc v barev hýření, když nebylo jí dáno kvésti pestře. Jen smrček odolává mámení a jasnou barvou haluzí svých nestře. Zde vpravo láká zeleň besídky, zas vlevo stříška na zídce a sloupku se rdí jak chaloupečka pro skřítky – a vprostřed žlutá cesta v sadu hloubku jde ke schůdkům, jež kynou do domku. A zeleň šplhá u nich po zábradlí a na pilířích jeho po stromku jest pelargonií, jež vsadil zchřadlý sem prst i okna jimi ozdobil. Vše to zde vykouzleno bylo nově, jen domek vesnický tu z dávna zbyl, jak zbudován byl o vysokém krově, štít každý zkomolen, že ostrý hrot 40 byl rudou stříškou zmírněn, pode štítem zas rudé stříšky lem, kde pronárod se vrabčí přeskakoval, v okamžitém než rozhodnutí slétl s pokřikem. Jen záklop chyběl, na němž ve švabachu by psáno bylo, kterým poutníkem byl krov ten zdvižen z pozemského prachu. Zeď jasnou zeleného nádechu kryl z části keř, jenž po mřížce se vzpínal až nad okenní rám, až po střechu, v čas květu zrůžověl, že upomínal zrak na obláčky, vzňaté východem, jež tiše plynou nebem horských u čel, že vosy vzlétly jeho za svodem a včelami jen hemžil se a zvučel. A uvnitř domku tichý útulek dvou duší, které prchly ode světa, když obě uštval divý jeho vlek, strast nejedna a práce mnohaletá. Zde pokoj dědův, kolem řady knih, tam hřbetů zlatolesk a jiných stín tu zvou kmeta, zvou, by úkoj hledal v nich, 41 v ráj srdce zvou jej světa z labyrintu. A vedle stařenin jest přístěnek, pln z dávna přežitkův i vnitř i na zdi, že všecko mluví květy pomněnek a čelo dumou z minulosti brázdí: stůl s jednou nohou, divný jeho tvar, a starodávně ohýbaná křesla, skříň zásuvková, na ní samovar, tam velká pohovka již stářím vkleslá a po zdech začernalé portréty, tam zbledlá výšivka a třásně u ní – vše, jak to bývávalo před lety, vše s květů suchých starosvětskou vůní. A jaký rozdíl! Za sklem dveří zas je dívčí komnatka, jež tone v běli, vše veselý v ní úsměv, třpyt a jas: i nábytek jak mramor běloskvělý, i lože sněžné jako obláček, i klávesnice pro mladistvou ručku – vše pro tu, jež jest bábin miláček i dědův, všecko pro jedinou vnučku. A ještě pokoj s věcmi z nedávna, kdy matka její dívkou doma kvetla, 42 síň vkusu včerejšího, úpravná, tu přehoz, pokrývka, jež matka pletla, než otec odvedl ji v nový svět, než za starý jí nový domov stvořil... A všude z vázy usmívá se květ; i v jizbě, kde se děd v své knihy nořil, i v dívčí světničce i rodičů, i v stařenčině pokojíku denně zřels květy zlatých Petra od klíčů až k růžím léta, astrám podjeseně. A okny zřel jsi vpředu v zahrádce květ jarní narcisu a konvalií, pak fialové květy kosatce, zas karafiát, bílo od lilií, květ žhoucí léta, tklivý podzimní – dál chaty bílé, počernalé sruby, kde lidé žili prostí, upřímní, lip řadu na hrázi, dva staré duby a zalesněných vrchů dlouhý řad – a vzadu obraz, v nějž teď Olga zírá... Co více lze si k utěšení přát, ať v duši jasno jest, ať steskem zmírá!... 43 Zde tak se Olze snilo za léta, ať s družkou dětství v tichém rozhovoru, ať sama seděla jak zakleta, víc soše nežli živoucímu tvoru se podobajíc. Kde jen bloudil duch! Tu arci knihy hovorem byl jat a pozorně a vroucně naslouchal mu – však jindy zatoulal se v cizí sad, zřel vavřín, olivu a jihu palmu; zas žlutou pod plachtou plul po moři a polétání racků pozoroval, neb letěl k vysokému pohoří a hledal, protěže kde květ se schoval; zas odnesla jej citu přemíra v kout sadu pod mandloň a pod pinii, kde sarkofág sní báseň z Šekspíra, báj žhavém o Romeu, o Julii – – A na konec vždy s tím se setkala kdes na pěšince plachých dum a snění, jejž míjela, ba jehož bezmála se bála, při němž rozpaky a chvění ji pojímaly, oheň pronikal... 44 Až jednou – jak, óó, jak se to jen stalo?... Sníh víří venku, vítr pozaštkal, však srdce dívčí málo toho dbalo. Zpět bloudí vzpomínkou... Den parný byl a ona bez družky se zatoulala v les daleký. Šum jeho zalíbil se dívce, stezku každou jež tu znala, dál, dále hvozdu hloub ji vábila: tu kmit se pták, tam veveřice malá, skřek zazněl neznámý či větve skřip, tu oko padlo bujné na kapradí, tam v houští zval ji znenadání hřib, že za ním tajně drala se a kradí, jak páchala by věru lesní pych – tak tisíc kouzel vábilo ji dále, až zdálo se jí, les že více ztich a kol že setmělo se nenadále. Krok zastavila, ptá se: „Kde to jsem?“ Les divný, starý, jako v bájích roste, svit mdlý jen dopadal sem úkosem a za kmeny a za balvany hosté se divní zdáli na ni pozírat, svět z pohádek a pověstí jí známý, 45 lid očí zelených a rudých brad a pohledem ji proniká a mámí. Pot vstal jí na čele a v duši strach, ne z přízraků, jež děsívaly dítě – však potulný by nepotkal ji brach zde v lese hlubokém, by v stezek sítě dál ještě nezbloudila do lesa. Zří kolkolem a hledí na oblohu – co bude s ní? Až noha poklesá a duše poděšená volá k Bohu. Kde jasná byla báň, teď mrak se tmí, že od něho se pod sosnami stmívá – a nyní z dálky ze hluboka hřmí a větrem se již větev nad ní kývá... V kvap vydala se v návrat ve směru, jenž zdálo se, že dovede ji domů – ó, by jen byla doma k večeru! V tom zděsilo ji zadunění hromu. Spěch ještě větší popohnal ji v let, až srdce jako zvon jí bilo v hrudi. Les neznámý však dál, jak byl by klet – óó, zří, že marně v směru tom se trudí! Nuž nazpět, napravo či vlevo snad – 46 však nikde lesa konce, nikde hranic... Jen budí hrůzu, dříve plný vnad – což nic ji odtud nevyvede, pranic?... Tak bloudí, úzkost jen tu její druh, znoj po tváři a šíji v proudech splývá... Blud stále vodí ji snad lesem v kruh – a nad krajinou stmívá se a stmívá... Teď déšť se spustil, lesem ševelí – a také slza vzniká v dívčím oku... Dál vydává se ve hvozd setmělý – v tom poděsil jíji praskot cizích kroků... a než se ohlédla, kdos zavolal ji: „Olgo!“... Srdce zabušení prudší, když poznala ten hlas, jak sladce zval – a Jiřímu již klesá do náručí. Sil nedostalo se jí, zajisté by klesla na zem, nebýt silných paží. V nich odpočívá, vlasy zlatisté, a strach ji nejímá – jen cit ji blaží, že v této náruči je v bezpečí, že konec úzkosti a bloudění je, že v bídě, hrůze, nouzi největší princ pohádkové přišel poesie, 47 by ze zlého ji spasil zakletí, by z moci neznámé ji vysvobodil. Strach před Jiřím jak v dál když odletí, jenž od něho ji v jiné cesty vodil. Jen bezděky, že nevěděla jak, když probrala se, šeptla: „Pane Jiří, to vy jste?“ Když však jeho věrný zrak a ret, jejž pokrývalo mužné chmýří, se ptal jí káravě: „Proč, Olgo, vy? Proč pane? Což jsme tak si příliš cizí?“ – sic nevěděla, co mu odpoví, však věděla, co cítí, že jest ryzí – a bez bázně a plna důvěry se opřela oň, jak když byla malá. A spolu šli; a prchly příšery a bouře kdesi v dáli dohřímala. Svit slunce hlavy jejich ozlatil, když z lesa vyšli, plni záře vlastní, když Jiří domovu ji navrátil – a oba byli do dna duší šťastni... 48
III.
To poslední byl jasný, slunečný den minulého léta; v noci bouře se vrátila, jak lomoz válečný vše zděsila a ráno plno kouře mlh z lesů nad údolím stoupalo, šeď popelavá skryla modré nebe, jež vytrvale, hojně plakalo – a člověk cítil, z mraků, mlh že zebe dech podzimku, jenž nedaleko stál a čekal trpělivě na svou dobu, co konec léta v smutku, v slzách tál, když hleděl změněnou svou na podobu. Však Olgu nepojímal kraje stesk – zář vnitřní svítila jí místo slunce, tvář měla úsměv, oko nový lesk jak rosa jitřní květu ve korunce. Snad nebyla to radost jásavá, již třeba poutat, aby nevykřikla – jen tiché blaho, jemuž pohrává kol úst cos jako záře z hlubin vzniklá, cit jenom tichý sladké úlevy, 49 když těžké břímě od nás bylo vzato, když odpočívá úd a duše ví, že svobodna jest, a je vděčna za to. Jen chvíle se jí stále vracely jak refrén, který končí každou sloku, když lesy nad oběma šuměly, když radost svítila jí v jeho oku a věrná oddanost a cosi víc, co jménem sice zvát se nesnažila, co víc však blažilo ji jásajíc, než jaká radost kdy ji oblažila. Tak uplýval jí léta závěrek s tím citem jasným jako úsvit ranní, jenž blažil ji, však plachost veverek měl, plachost lesní zvěře, plachost laní. Sám radoval se v srdce úkrytu i na tvář blahým úsměvem se loudil, i v očí objevil se blankytu a s duší dál a do daleka bloudil – však před cizími zraky rychle zpět se vracel v nejtajnější srdce hloubi, jak laň, když pod kročeji praskne snět, 50 se skokem vrací do smrčí a doubí. Jen před Jiřím strach neplašil ho víc: již nekryl se jak srna ve křovisku – v tvář z oka jejího mu zářil vstříc, spěl vstříc mu při setkání v ruky stisku, hrou úsměvu se loudil na rety a hlasu záchvěvem jej pozdravoval, ba vycházel mu vlídně v ústrety, i když se cudně sklonil tváře ovál. A přec, jak touží srna z hájemství, tak toužilo jí na rty vyplynouti, co v srdci kryla, sladké tajemství, jež chovala tam od společné pouti, když Jiří z bludiště ji lesních cest a z hrůzy vyvedl a vrátil domů. Však v slovo vtěliti to těžko jest – a komu s tajemstvím se svěřit, komu? Vždyť ani Jiřímu se nezjevil cit její slovem, které přešlo ústa – jen tušit moh jej za setkání chvil, jak z duše dívčí liliově vzrůstá. A komu jinému jej vyjevit, 51 by mladému se srdci ulevilo? S kým jiným sděliti se o ten cit, jímž neznámého cos je přeplnilo? Zda mohla to být družka dětských let, jíž dosud otvíral se srdce kalich tak důvěrně a rád jak slunci květ všech ve slastech i ve starostech malých? Ne, cítila, že toto jediné krýt musí před Jiřího sestrou bděle v svém srdci čistém, v duši nevinné, ač v jiném jedno byly v dvojím těle. Byl kdosi na světě, jenž čísti moh jí v srdci vše jak v otevřené knize, v níž jasně mluví nestrojený sloh, kdos, jemuž ze všeho se vyzná ryze teď jako dřív, když byla maličká, a jemuž ráda by vše pověděla, čím srdce přetékalo: matička. Než jak, óó, jak jí pověděti měla, co sama sobě ještě v slova šat si neoděla, co nemělo tvaru, jen v duši plynulo jí odevšad, jak vzduch vše plní, dává všemu zdaru 52 a nedá uchvátit se v pevný tvar? Dřív, nežli z hlubin srdce vyprýštiti moh pramenem těch citů spor a svár, čas přišel, aby luka, lesy, myti, ves, druhy opustila, do ulic by vrátila se, v jejich ruch a vřavu. Vzduch jiný vnikal do hrdla a plic tu v společnosti, na ulicích, v davu, ji, otce, matku strhl vír a chvat, jenž bez oddechu lidi štve a honí – a cit, jenž nezmizel sic, nepovad, přec v hluku, množství, vřavě kol a koní víc v duše hlubinu se uzavřel, skryl před světem se, který kolem kroužil, a méně překypoval, méně vřel a slovem vyjít na rty méně toužil. Až nyní, v sad kdy hledí prořidlý zas dědův, ticho venkova kdy vnímá, dech uschlých květů ovívá ji mdlý, jenž všude v tomto tichém domku dřímá, kdy babiččiny tuší kročeje zas tichounce se sunout světnicemi – 53 kdy v chumelici ven zří, v závěje, sníh bílý kterak padá ve kraj němý, jak zapadává místa přemilá, v nichž děvčátka stín ve vzpomínkách zůstal z dob, kdy jí kvetla dětství idyla – cit, který zde jí vyklíčil a vzrůstal, zas v plné síle vstal a toužil ven, zas naplnil jíji všecku, všecku duši, chtěl tajemstvím být a přec vysloven, byť jenom tichounce jak píseň muší, jak listí ševel, jako vánku dech. ÓÓ, cítila, jak ve tvář krev jí žene, jak srdce její popohání v spěch, že zmítá se jak ptáče poplašené. Ó, kdyby s ní tu byla matička, snad, snad jí vše, čím přeplněna, poví, snad přemožena déle nevyčká a uvolní si neznámými slovy!... V tom stařenka se kmitla světnicí, sníh nejbělejší na prořidlém vlase; jen pokynula vnučce tesknící, jen vlídně, mile na ni usmála se 54 a tichým krokem zas, jímž uvykla kol děda chodit, by ho nerušila, kams odešla, kdes v domku zanikla... Ach, přeškoda, že tato hlava bílá se v kaštanovou nemůž proměnit neb rusou, odvrhnouti břímě věků a být jak ona, kdy jak pouhá nit, jak pírko jen jsou léta na člověku! Jak ráda přitulila by se k ní, by důvěrnicí svou ji učinila a řekla: „Slyš, však živé neřekni to duši, čím se moje naplnila!... ÓÓ, žel, že na tvé skráni leží sníh, ty stařenko má vlídně usměvavá, jak vůkol v údolí a na stráních, že jak ten kraj je drahá tvoje hlava! Co květem zářilo tam, zelení, to zvadlé, uschlé pod sněhem teď leží, je pryč jak dnové léta vzdálení... Kde slunce plálo, teď jen sněží, sněží... 55 Zas bílé čelo k oknu přitiskla a v zimní obraz dlouze dívala se; chlad projímal ji studeného skla a do duše chlad čišel zvenčí zase, stesk divný bytost její pronikal, jež byla tajného přec blaha plna, jak příboj vzdálený jen tiše lkal a srdce zalévala jeho vlna. ÓÓ, cítila, že z očí vyřine se proudem slzí, zůstane-li chvíli jen ještě sama, hojně poplyne, že zadržet ho sama nemá síly. Pryč ze samoty! Kde jest babička? Byť nemohla jí svěřit, co má v duši, přec za hovoru aspoň jiskřička ji ozáří... Ach, jak jí srdce buší!... V mih povstala a za stařenčin práh se utekla, by slza nevytryskla. Však prázdno bylo v tichých prostorách, jimž prchlá léta tvářnost svoji vtiskla. Kams odešla z nich útlá stařena; jen všecko dýše starosvětským dechem 56 a ještě čímsi. „Čím jen?“ – zbystřená se táže dívčí pozornost a spěchem zrak jizbu přelétá, až na stolku tkví, listy papíru zří na hromádce: jsou zažloutlé a zhnědlých okolků. Zda přistoupit, jen rozmýšlí se krátce; již starého se spouští do křesla a nad zažloutlé listy hlavu sklání, s nichž před chvílí zrak bába povznesla. Snad listy dceřiny to jsou, snad přání, jež dívčinka jí psala pečlivě – a stařenka se kochá jimi posud, když leží sníh už její na nivě a když jí dceru dávno odved osud? Ne, mnohem delší byl těch listů věk, řad roků delší barvu jejich tlumí, že jsou jak růží dávno uschlý vděk, že jako listí v podzim spadlé šumí, že dýší jako sady v listopad, že jako květy v staré knize voní... A modré oko po nich letí v chvat a v řádků rez tvář mladistvá se kloní... Ach, vždyť to písmo dědouškovo jest 57 a bábino! Jen jistější jsou tahy, jen švižnějisvižněji své kličky znalo plést a bylo plno nespoutané snahy. I čtla, co řádky ty si zpívaly: ty jedny pevné, z nichž se mužné rysy, ty drobné, z nichž se dívčí dívaly zas oči, tvář – vše mladé, krásné kdysi: On:
Duše moje nad vše milá, je to pravda, je to sen? Že jste se mi objevila na mé cestě všecka bílá, až můj zrak byl zarosen? Stál jsem, duši plnou žasu, stál jsem, v prsou sotva dech, když jsem viděl hebkou řasu, pod ní v očí slunojasu o velkých čet pokladech. 58 Bylo mi jak poutníkovi, jemuž nenadálá zvěst po hledání marném poví jako kouzelnými slovy, pod zemí kde zlato jest. Půjdu, kam ten pohled ryzí kouzlem povede můj krok, třeba v dálku, v země cizí, třeba tam, kde slunce mizí, třeba mnohý, mnohý rok. Byť bych měl jít pouští lednou, kde jest země proklata, přec mé oči poklad shlédnou, přece dobudou ho jednou – toho srdce ze zlata!... Ona:
Píšu zatím bez nadpisu, nevím, milý – nemilý? Vždyť jsem v stínu černých tisů 59 vašich do očí a rysů hleděla jen na chvíli. Jaký Vy jste čtenář duší, že jen v krátký oka mih zřítelnicí sebe užší zvíte, co kdo sotva tuší ve hlubinách neznámých! Že jste uzřel ryzí zlato na dně mého pohledu? Že Vám bylo v duši svato, že cos bylo ve Vás vzňato dobýti ho k posledu? Nevím, mám-li poklad v hloubi srdce svého neznámý – ale což, když s ním se snoubí z pohádky drak, plný zhouby, který okem omámí? Který střebe zdravé síly, kam svůj pohled zamíří, 60 při němž duše lká a kvílí, že jí hlídá každou chvílí – nuž, co pak, můj rytíři? On:
Duše moje nad vše drahá, nevím, co je děs a strach – vím jen, pevná vůle, snaha že i po pokladech sahá, které hlídá z báje brach. Byť to drak byl pohádkový, byť to drak byl stohlavý, jemuž jícen roste nový, oheň soptí a co, kdo ví – ona se mu postaví! Věřte, že jen duše síla nad vší mocí zvítězí – to jest pohádková víla, s níž se daří všecka díla, s níž se drtí řetězy. 61 S ní chci do každého boje, byť jsem nebyl rytířem – místo rytířského kroje obrní mne duše moje nerozborným krunýřem. Nuž, kde najdu dračí nohu? Na svou sílu zavolav přisahám, že draka zmohu, a byť měl i štíty z rohu, a byť měl i tisíc hlav! Ona:
Milý pane! – Znenadání slova ta mně vyklouzla, ale nechť již jsou v mém psaní – jen z nich nečerpejte zdání, že jsou dobrá, že jsou zlá... Přiznám se, že divnou dumu ve mně vyvolal Váš list, 62 plný mocných křídel šumu – že mne v nových citů tlumu nutil číst a zase číst. Polo žert a pravda zpola byla moje odpověď – a list Váš tak vážně volá, duch že temné síly zdolá spíš než ocel, nežli měď. Pravíte, že zahubíte draka nocí mých a dní – nevím, pane, o čem sníte; nejsou obludy jen líté, jsou i draci úkladní, kterých oko nezahlédne, neděsí nás únosy – v nitru jsou, tvář od nich bledne, až nás vposled chvíle jedné podetnou a pokosí... 63 On:
Duše moje, srdce moje, myslím, že Vám rozumím – ale ani z toho boje neutíkám. Na svém stoje i ty moci utlumím. Nejsem lékař, jenž by tajnou sílu bylin znal a lék – mám však mysl nepoddajnou, která shledá sílu bájnou třeba v kytce fialek. Chtějte, vzepnu síly Vaše, aby ničím neslábly, opřete se, třeba plaše, věřte, že – byť bez palaše – zaženu stín vyzáblý. Jen mi dejte svoji ruku, já Vám sílu svoji dám, vůli dám Vám tvrdých suků – 64 jenom slyšte v srdce tluku, čím zjev stínu vystřídám. Prchne před radostným svitem, který září do dálky, jímž vše žije pod blankytem, jehož tajemným jsou skrytem také tyto fialky... Ona:
Díky za list, pane drahý, díky také za květy – Zrak se na ně dívá vlahý, ruka klesá bez odvahy... všecky city rozchvěty! V duši znějí všecky struny, venku zvony velkonoc, co zřím v písma, květů runy. Což jste král, ač bez koruny, takovou že máte moc? 65 Pravíte, že stín můj snadně duše Vaše rozvěje... Fialky v to dýší vnadně – a v mé duše hloubi, na dně skoro vzniká naděje. Kdesi jako z dálky volá: „Kdož ví? Možná – slyšíš? – snad!... Snad ta záře stín tvůj zdolá...“ Již těm hlasům věřím zpola – i těm květům, plným vnad. Cos mne jako touha jímá, že mi dusno v těchto zdech – kdos jak tíhu když mně snímá... Květy voní... Co v nich dřímá? Co jste do nich, pane, vdech? On:
Moje blaho, moje štěstí, co jsem vdechl do květů? To, co dýše jara zvěstí, 66 pták co zpívá s ratolesti, skřivan jásá v rozletu. To, čím roste strom i tráva, na poli čím šumí klas – čemu se má bytost vzdává, čím bít srdce neustává, co se na mne dívalas. Bez čeho by svět i bozi, červ i člověk s mocí slov byli stejně přeubozí – bez čeho mně, Tobě hrozí, že jsme znějící jen kov. Avšak máme-li, co v květy včera vdechl jsem i dnes, přenášíme hory, světy, dosáhneme každé mety, k níž se jen kdy člověk vznes. Nuž, pojď se mnou, ku souvratím bude se nám orat snáz, 67 v slunci půjdem k dálným tratím, ke své spáse půjdem za tím hlasem, který volá z nás! Ona:
Co se to jen stalo, milý, je to pravda, je to sen? Slzy v oko vystoupily, květ mé duše porosily, který měl být pokosen. A teď cítí sílu novou dále kvést a dále růst! Tuším vůni jasmínovou z citů – nedbám, jak se zovou – o nichž vím z Tvých drahých úst. Vím jen, že bych byla chuda, kdybys jich byl nevzbudil, jako bez osení hruda, jako jalová jest ruda, v níž jest nyní zlata díl. 68 Vím jen, že jsem jich teď plna, jak pln vůně jasmín jest, plna ruchu mořská vlna, změny tvorstva nesčíslná, nebesa jak plna hvězd. Věřím s Tebou, že kde byla mdloba jen a dřímota, může vzejít nová síla, oslnivá záře bílá, nové slunce života!... Dál nečtla. Srdce buší v ráz a ráz a ruka tiskne ňadra rozbouřená; proud citů strhal podrytou již hráz, proud krve kvapí, cévami se žena... Hle, tytéž city, jimiž přeplněn jest duše její liliový kalich, z těch listů dýší mocně, beze změn, z těch listů věkem silně požlutalých! K těm citům stařena se navrací, když zažloutlými listy probírá se; květ jejich pro ni barvy neztrácí, 69 dál z listů v bývalé jí kvetakvete kráse a snad i v duši, třebas hlavu sníh už pokryl, byť čas odňal barvu tvářím a pozbavil je vděků posledních, úd zatížil a šíji shrbil stářím. ÓÓ, jistě. Sice proč by vracela se k těmto listům dávno prchlé doby, kdy kadeř zdobila ji ztemnělá, jak ji teď její zlatoplavá zdobí, kdy v hebkou tvář jí stoupal ruměnec, jenž nyní na tvářince její plane, kdy vážný děd byl její milenec, jenž o dívce snil vroucně milované, měl pružný krok, byl mladý, statný muž jak – zarazila se, však cit děl: – Jiří... Ó, jaký je to cit, jenž v mládí už nám vzchází a jenž paprsky své šíří až do posledních našich dní a let, vše proniká, jak děd psal bábě v mládí – a kdyby vůkol byl jen sníh a led, on přec dvě srdce v jednu dráhu svádí... Těch plna citů, plna otázek krok mimovolně k oknu obrátila. 70 Ach, jaký venku zimní obrázek vznik za chvíli, co ona v listech snila! Je konec metelice, sníh už spad, jen tu a tam se ještě pírko snáší; kraj všecek v běli nevýslovných vnad a skví se, ač již den svou záři zháší. Sněť, haluz každá sněhem pokryta, tyč každá v plotu čepičku má bílou, dál za plotem sníh louky prosvitá, kraj všecek ztratil barvu zasmušilou, běl čistou za ni dostal, třpyt a lesk – a zvláštní, milý úsměv na něm leží. Již neproniká z něho v duši stesk, zas volna v let se dává bez otěží... V let přes pole až lesa ku okraji, dál k myslivně – však tu se zastavila. Kdo kráčí tam, se oči dívají – a tvář se prudším ohněm zabarvila. Hle, statná, mladá, mužná postava, šat myslivecký, puška na rameni – a krásná na tvářičce záplava, jež v příští okamžik se v bledost mění, tep krve zrychlený a srdce tluk 71 tak rozbouřený, že až v těle bolí, dí, že ten muž, jenž sněhem polí, luk, ne přímo stránístrání, k lesům cestu volí, jest srdci tomu nade všecko víc... Zří za ním, jak se sněhem zvolna brodí, jak zdlouha míří k stínům borovic – a v hlavičce se otázka jí rodí: „Proč dal se touto cestou? Zdali ví, že ona přišla? A snad proto právě krok jeho míří tudy přes nivy, kde sníh tak bíle, měkce ustlal trávě? Chce být jí blíže, by se snad mu kmit stín její, jejž snad nosí v srdci jasný, že ani odloučením není smyt?...“ Dlaň tiskne k srdci, tlukot jeho hlasný by zdržela, zří, pod haluzí sklon až zmizí... Nezaslechla tichých kroků, až slabý šept ji budí: „Je to on?“... Kam prchl rozdíl dlouhých, dlouhých roků? Jen obrátila se a v tichou zář se stařenčiných očí podívala – a v příští okamžik již čelo, tvář, 72 cit na zestárlých prsou ukrývala, ret blaženě jen šepce: „Babičko!“ a hebká páž se na šíj zvadlou kladla... Jak dobře jí tu jest!... Tak maličko jen bylo třeba, aby tíha spadla, by odplynula citů přemíra, jíž mohlo rozskočit se srdce mladé: hle, jiné se jí srdce otvírá a vstříc jí bije, když se na ně klade, by přijalo, čím její přetéká! Tep jeho sic jest volnější a tišší, chvat odňala mu léta daleká – však jen když u svého je bíti slyší! Jak krásně jest jí v tomto objetí! Slov ani nehledá již v marné snaze, jen cítí, že jest jí jak dítěti, však přece jinak, zcela jinak blaze... A venku večer lampu uchystal: tich nade hvozdy, nad lesy a háje, tich nad pahorek snivý měsíc vstal – a v jeho svitu září zimní báje... 73 JAN ROKYTA (Adolf Černý) ZIMNÍ POHÁDKA K Vánocům 1928 vydal Karel Reichel v Praze Původní akvatintou doprovodil a vazbu navrhl Jar. Stretti-Zamponi Vydáno ve 180 číslovaných a autory podepsaných výtiscích, z nichž čísla 1-80 na holandském papíře van Gelderově, čísla 81-180 na velínu písmem Jansonovým vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně Do pergamenu svázal Antonín Tvrdý v Praze
Tento výtisk má číslo 107
E: tb; 2006 [75]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Reichel, Karel; Stretti-Zamponi, Jaroslav; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand
(Jan Rokyta (Adolf Černý) Zimní pohádka - K Vánocům 1928 vydal Karel Reichel v Praze - Původní akvatintou doprovodil a vazbu navrhl Jar. Stretti-Zamponi - Vydáno ve 180 číslovaných a autory podepsaných výtiscích, z nichž čísla 1-80 na holandském papíře van Gelderově, čísla 81-180 na velínu písmem Jansonovým vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně - Do pergamenu svázal Antonín Tvrdý v Praze - Tento výtisk má číslo 107.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 76

Věnování: Benešová, Hana
(Paní Haně Benešové)