báseň bez názvu

Jan Rokyta

To poslední byl jasný, slunečný den minulého léta; v noci bouře se vrátila, jak lomoz válečný vše zděsila a ráno plno kouře mlh z lesů nad údolím stoupalo, šeď popelavá skryla modré nebe, jež vytrvale, hojně plakalo – a člověk cítil, z mraků, mlh že zebe dech podzimku, jenž nedaleko stál a čekal trpělivě na svou dobu, co konec léta v smutku, v slzách tál, když hleděl změněnou svou na podobu. Však Olgu nepojímal kraje stesk – zář vnitřní svítila jí místo slunce, tvář měla úsměv, oko nový lesk jak rosa jitřní květu ve korunce. Snad nebyla to radost jásavá, již třeba poutat, aby nevykřikla – jen tiché blaho, jemuž pohrává kol úst cos jako záře z hlubin vzniklá, cit jenom tichý sladké úlevy, 49 když těžké břímě od nás bylo vzato, když odpočívá úd a duše ví, že svobodna jest, a je vděčna za to. Jen chvíle se jí stále vracely jak refrén, který končí každou sloku, když lesy nad oběma šuměly, když radost svítila jí v jeho oku a věrná oddanost a cosi víc, co jménem sice zvát se nesnažila, co víc však blažilo ji jásajíc, než jaká radost kdy ji oblažila. Tak uplýval jí léta závěrek s tím citem jasným jako úsvit ranní, jenž blažil ji, však plachost veverek měl, plachost lesní zvěře, plachost laní. Sám radoval se v srdce úkrytu i na tvář blahým úsměvem se loudil, i v očí objevil se blankytu a s duší dál a do daleka bloudil – však před cizími zraky rychle zpět se vracel v nejtajnější srdce hloubi, jak laň, když pod kročeji praskne snět, 50 se skokem vrací do smrčí a doubí. Jen před Jiřím strach neplašil ho víc: již nekryl se jak srna ve křovisku – v tvář z oka jejího mu zářil vstříc, spěl vstříc mu při setkání v ruky stisku, hrou úsměvu se loudil na rety a hlasu záchvěvem jej pozdravoval, ba vycházel mu vlídně v ústrety, i když se cudně sklonil tváře ovál. A přec, jak touží srna z hájemství, tak toužilo jí na rty vyplynouti, co v srdci kryla, sladké tajemství, jež chovala tam od společné pouti, když Jiří z bludiště ji lesních cest a z hrůzy vyvedl a vrátil domů. Však v slovo vtěliti to těžko jest – a komu s tajemstvím se svěřit, komu? Vždyť ani Jiřímu se nezjevil cit její slovem, které přešlo ústa – jen tušit moh jej za setkání chvil, jak z duše dívčí liliově vzrůstá. A komu jinému jej vyjevit, 51 by mladému se srdci ulevilo? S kým jiným sděliti se o ten cit, jímž neznámého cos je přeplnilo? Zda mohla to být družka dětských let, jíž dosud otvíral se srdce kalich tak důvěrně a rád jak slunci květ všech ve slastech i ve starostech malých? Ne, cítila, že toto jediné krýt musí před Jiřího sestrou bděle v svém srdci čistém, v duši nevinné, ač v jiném jedno byly v dvojím těle. Byl kdosi na světě, jenž čísti moh jí v srdci vše jak v otevřené knize, v níž jasně mluví nestrojený sloh, kdos, jemuž ze všeho se vyzná ryze teď jako dřív, když byla maličká, a jemuž ráda by vše pověděla, čím srdce přetékalo: matička. Než jak, óó, jak jí pověděti měla, co sama sobě ještě v slova šat si neoděla, co nemělo tvaru, jen v duši plynulo jí odevšad, jak vzduch vše plní, dává všemu zdaru 52 a nedá uchvátit se v pevný tvar? Dřív, nežli z hlubin srdce vyprýštiti moh pramenem těch citů spor a svár, čas přišel, aby luka, lesy, myti, ves, druhy opustila, do ulic by vrátila se, v jejich ruch a vřavu. Vzduch jiný vnikal do hrdla a plic tu v společnosti, na ulicích, v davu, ji, otce, matku strhl vír a chvat, jenž bez oddechu lidi štve a honí – a cit, jenž nezmizel sic, nepovad, přec v hluku, množství, vřavě kol a koní víc v duše hlubinu se uzavřel, skryl před světem se, který kolem kroužil, a méně překypoval, méně vřel a slovem vyjít na rty méně toužil. Až nyní, v sad kdy hledí prořidlý zas dědův, ticho venkova kdy vnímá, dech uschlých květů ovívá ji mdlý, jenž všude v tomto tichém domku dřímá, kdy babiččiny tuší kročeje zas tichounce se sunout světnicemi – 53 kdy v chumelici ven zří, v závěje, sníh bílý kterak padá ve kraj němý, jak zapadává místa přemilá, v nichž děvčátka stín ve vzpomínkách zůstal z dob, kdy jí kvetla dětství idyla – cit, který zde jí vyklíčil a vzrůstal, zas v plné síle vstal a toužil ven, zas naplnil jíji všecku, všecku duši, chtěl tajemstvím být a přec vysloven, byť jenom tichounce jak píseň muší, jak listí ševel, jako vánku dech. ÓÓ, cítila, jak ve tvář krev jí žene, jak srdce její popohání v spěch, že zmítá se jak ptáče poplašené. Ó, kdyby s ní tu byla matička, snad, snad jí vše, čím přeplněna, poví, snad přemožena déle nevyčká a uvolní si neznámými slovy!... V tom stařenka se kmitla světnicí, sníh nejbělejší na prořidlém vlase; jen pokynula vnučce tesknící, jen vlídně, mile na ni usmála se 54 a tichým krokem zas, jímž uvykla kol děda chodit, by ho nerušila, kams odešla, kdes v domku zanikla... Ach, přeškoda, že tato hlava bílá se v kaštanovou nemůž proměnit neb rusou, odvrhnouti břímě věků a být jak ona, kdy jak pouhá nit, jak pírko jen jsou léta na člověku! Jak ráda přitulila by se k ní, by důvěrnicí svou ji učinila a řekla: „Slyš, však živé neřekni to duši, čím se moje naplnila!... ÓÓ, žel, že na tvé skráni leží sníh, ty stařenko má vlídně usměvavá, jak vůkol v údolí a na stráních, že jak ten kraj je drahá tvoje hlava! Co květem zářilo tam, zelení, to zvadlé, uschlé pod sněhem teď leží, je pryč jak dnové léta vzdálení... Kde slunce plálo, teď jen sněží, sněží... 55 Zas bílé čelo k oknu přitiskla a v zimní obraz dlouze dívala se; chlad projímal ji studeného skla a do duše chlad čišel zvenčí zase, stesk divný bytost její pronikal, jež byla tajného přec blaha plna, jak příboj vzdálený jen tiše lkal a srdce zalévala jeho vlna. ÓÓ, cítila, že z očí vyřine se proudem slzí, zůstane-li chvíli jen ještě sama, hojně poplyne, že zadržet ho sama nemá síly. Pryč ze samoty! Kde jest babička? Byť nemohla jí svěřit, co má v duši, přec za hovoru aspoň jiskřička ji ozáří... Ach, jak jí srdce buší!... V mih povstala a za stařenčin práh se utekla, by slza nevytryskla. Však prázdno bylo v tichých prostorách, jimž prchlá léta tvářnost svoji vtiskla. Kams odešla z nich útlá stařena; jen všecko dýše starosvětským dechem 56 a ještě čímsi. „Čím jen?“ – zbystřená se táže dívčí pozornost a spěchem zrak jizbu přelétá, až na stolku tkví, listy papíru zří na hromádce: jsou zažloutlé a zhnědlých okolků. Zda přistoupit, jen rozmýšlí se krátce; již starého se spouští do křesla a nad zažloutlé listy hlavu sklání, s nichž před chvílí zrak bába povznesla. Snad listy dceřiny to jsou, snad přání, jež dívčinka jí psala pečlivě – a stařenka se kochá jimi posud, když leží sníh už její na nivě a když jí dceru dávno odved osud? Ne, mnohem delší byl těch listů věk, řad roků delší barvu jejich tlumí, že jsou jak růží dávno uschlý vděk, že jako listí v podzim spadlé šumí, že dýší jako sady v listopad, že jako květy v staré knize voní... A modré oko po nich letí v chvat a v řádků rez tvář mladistvá se kloní... Ach, vždyť to písmo dědouškovo jest 57 a bábino! Jen jistější jsou tahy, jen švižnějisvižněji své kličky znalo plést a bylo plno nespoutané snahy. I čtla, co řádky ty si zpívaly: ty jedny pevné, z nichž se mužné rysy, ty drobné, z nichž se dívčí dívaly zas oči, tvář – vše mladé, krásné kdysi: On:
Duše moje nad vše milá, je to pravda, je to sen? Že jste se mi objevila na mé cestě všecka bílá, až můj zrak byl zarosen? Stál jsem, duši plnou žasu, stál jsem, v prsou sotva dech, když jsem viděl hebkou řasu, pod ní v očí slunojasu o velkých čet pokladech. 58 Bylo mi jak poutníkovi, jemuž nenadálá zvěst po hledání marném poví jako kouzelnými slovy, pod zemí kde zlato jest. Půjdu, kam ten pohled ryzí kouzlem povede můj krok, třeba v dálku, v země cizí, třeba tam, kde slunce mizí, třeba mnohý, mnohý rok. Byť bych měl jít pouští lednou, kde jest země proklata, přec mé oči poklad shlédnou, přece dobudou ho jednou – toho srdce ze zlata!... Ona:
Píšu zatím bez nadpisu, nevím, milý – nemilý? Vždyť jsem v stínu černých tisů 59 vašich do očí a rysů hleděla jen na chvíli. Jaký Vy jste čtenář duší, že jen v krátký oka mih zřítelnicí sebe užší zvíte, co kdo sotva tuší ve hlubinách neznámých! Že jste uzřel ryzí zlato na dně mého pohledu? Že Vám bylo v duši svato, že cos bylo ve Vás vzňato dobýti ho k posledu? Nevím, mám-li poklad v hloubi srdce svého neznámý – ale což, když s ním se snoubí z pohádky drak, plný zhouby, který okem omámí? Který střebe zdravé síly, kam svůj pohled zamíří, 60 při němž duše lká a kvílí, že jí hlídá každou chvílí – nuž, co pak, můj rytíři? On:
Duše moje nad vše drahá, nevím, co je děs a strach – vím jen, pevná vůle, snaha že i po pokladech sahá, které hlídá z báje brach. Byť to drak byl pohádkový, byť to drak byl stohlavý, jemuž jícen roste nový, oheň soptí a co, kdo ví – ona se mu postaví! Věřte, že jen duše síla nad vší mocí zvítězí – to jest pohádková víla, s níž se daří všecka díla, s níž se drtí řetězy. 61 S ní chci do každého boje, byť jsem nebyl rytířem – místo rytířského kroje obrní mne duše moje nerozborným krunýřem. Nuž, kde najdu dračí nohu? Na svou sílu zavolav přisahám, že draka zmohu, a byť měl i štíty z rohu, a byť měl i tisíc hlav! Ona:
Milý pane! – Znenadání slova ta mně vyklouzla, ale nechť již jsou v mém psaní – jen z nich nečerpejte zdání, že jsou dobrá, že jsou zlá... Přiznám se, že divnou dumu ve mně vyvolal Váš list, 62 plný mocných křídel šumu – že mne v nových citů tlumu nutil číst a zase číst. Polo žert a pravda zpola byla moje odpověď – a list Váš tak vážně volá, duch že temné síly zdolá spíš než ocel, nežli měď. Pravíte, že zahubíte draka nocí mých a dní – nevím, pane, o čem sníte; nejsou obludy jen líté, jsou i draci úkladní, kterých oko nezahlédne, neděsí nás únosy – v nitru jsou, tvář od nich bledne, až nás vposled chvíle jedné podetnou a pokosí... 63 On:
Duše moje, srdce moje, myslím, že Vám rozumím – ale ani z toho boje neutíkám. Na svém stoje i ty moci utlumím. Nejsem lékař, jenž by tajnou sílu bylin znal a lék – mám však mysl nepoddajnou, která shledá sílu bájnou třeba v kytce fialek. Chtějte, vzepnu síly Vaše, aby ničím neslábly, opřete se, třeba plaše, věřte, že – byť bez palaše – zaženu stín vyzáblý. Jen mi dejte svoji ruku, já Vám sílu svoji dám, vůli dám Vám tvrdých suků – 64 jenom slyšte v srdce tluku, čím zjev stínu vystřídám. Prchne před radostným svitem, který září do dálky, jímž vše žije pod blankytem, jehož tajemným jsou skrytem také tyto fialky... Ona:
Díky za list, pane drahý, díky také za květy – Zrak se na ně dívá vlahý, ruka klesá bez odvahy... všecky city rozchvěty! V duši znějí všecky struny, venku zvony velkonoc, co zřím v písma, květů runy. Což jste král, ač bez koruny, takovou že máte moc? 65 Pravíte, že stín můj snadně duše Vaše rozvěje... Fialky v to dýší vnadně – a v mé duše hloubi, na dně skoro vzniká naděje. Kdesi jako z dálky volá: „Kdož ví? Možná – slyšíš? – snad!... Snad ta záře stín tvůj zdolá...“ Již těm hlasům věřím zpola – i těm květům, plným vnad. Cos mne jako touha jímá, že mi dusno v těchto zdech – kdos jak tíhu když mně snímá... Květy voní... Co v nich dřímá? Co jste do nich, pane, vdech? On:
Moje blaho, moje štěstí, co jsem vdechl do květů? To, co dýše jara zvěstí, 66 pták co zpívá s ratolesti, skřivan jásá v rozletu. To, čím roste strom i tráva, na poli čím šumí klas – čemu se má bytost vzdává, čím bít srdce neustává, co se na mne dívalas. Bez čeho by svět i bozi, červ i člověk s mocí slov byli stejně přeubozí – bez čeho mně, Tobě hrozí, že jsme znějící jen kov. Avšak máme-li, co v květy včera vdechl jsem i dnes, přenášíme hory, světy, dosáhneme každé mety, k níž se jen kdy člověk vznes. Nuž, pojď se mnou, ku souvratím bude se nám orat snáz, 67 v slunci půjdem k dálným tratím, ke své spáse půjdem za tím hlasem, který volá z nás! Ona:
Co se to jen stalo, milý, je to pravda, je to sen? Slzy v oko vystoupily, květ mé duše porosily, který měl být pokosen. A teď cítí sílu novou dále kvést a dále růst! Tuším vůni jasmínovou z citů – nedbám, jak se zovou – o nichž vím z Tvých drahých úst. Vím jen, že bych byla chuda, kdybys jich byl nevzbudil, jako bez osení hruda, jako jalová jest ruda, v níž jest nyní zlata díl. 68 Vím jen, že jsem jich teď plna, jak pln vůně jasmín jest, plna ruchu mořská vlna, změny tvorstva nesčíslná, nebesa jak plna hvězd. Věřím s Tebou, že kde byla mdloba jen a dřímota, může vzejít nová síla, oslnivá záře bílá, nové slunce života!... Dál nečtla. Srdce buší v ráz a ráz a ruka tiskne ňadra rozbouřená; proud citů strhal podrytou již hráz, proud krve kvapí, cévami se žena... Hle, tytéž city, jimiž přeplněn jest duše její liliový kalich, z těch listů dýší mocně, beze změn, z těch listů věkem silně požlutalých! K těm citům stařena se navrací, když zažloutlými listy probírá se; květ jejich pro ni barvy neztrácí, 69 dál z listů v bývalé jí kvetakvete kráse a snad i v duši, třebas hlavu sníh už pokryl, byť čas odňal barvu tvářím a pozbavil je vděků posledních, úd zatížil a šíji shrbil stářím. ÓÓ, jistě. Sice proč by vracela se k těmto listům dávno prchlé doby, kdy kadeř zdobila ji ztemnělá, jak ji teď její zlatoplavá zdobí, kdy v hebkou tvář jí stoupal ruměnec, jenž nyní na tvářince její plane, kdy vážný děd byl její milenec, jenž o dívce snil vroucně milované, měl pružný krok, byl mladý, statný muž jak – zarazila se, však cit děl: – Jiří... Ó, jaký je to cit, jenž v mládí už nám vzchází a jenž paprsky své šíří až do posledních našich dní a let, vše proniká, jak děd psal bábě v mládí – a kdyby vůkol byl jen sníh a led, on přec dvě srdce v jednu dráhu svádí... Těch plna citů, plna otázek krok mimovolně k oknu obrátila. 70 Ach, jaký venku zimní obrázek vznik za chvíli, co ona v listech snila! Je konec metelice, sníh už spad, jen tu a tam se ještě pírko snáší; kraj všecek v běli nevýslovných vnad a skví se, ač již den svou záři zháší. Sněť, haluz každá sněhem pokryta, tyč každá v plotu čepičku má bílou, dál za plotem sníh louky prosvitá, kraj všecek ztratil barvu zasmušilou, běl čistou za ni dostal, třpyt a lesk – a zvláštní, milý úsměv na něm leží. Již neproniká z něho v duši stesk, zas volna v let se dává bez otěží... V let přes pole až lesa ku okraji, dál k myslivně – však tu se zastavila. Kdo kráčí tam, se oči dívají – a tvář se prudším ohněm zabarvila. Hle, statná, mladá, mužná postava, šat myslivecký, puška na rameni – a krásná na tvářičce záplava, jež v příští okamžik se v bledost mění, tep krve zrychlený a srdce tluk 71 tak rozbouřený, že až v těle bolí, dí, že ten muž, jenž sněhem polí, luk, ne přímo stránístrání, k lesům cestu volí, jest srdci tomu nade všecko víc... Zří za ním, jak se sněhem zvolna brodí, jak zdlouha míří k stínům borovic – a v hlavičce se otázka jí rodí: „Proč dal se touto cestou? Zdali ví, že ona přišla? A snad proto právě krok jeho míří tudy přes nivy, kde sníh tak bíle, měkce ustlal trávě? Chce být jí blíže, by se snad mu kmit stín její, jejž snad nosí v srdci jasný, že ani odloučením není smyt?...“ Dlaň tiskne k srdci, tlukot jeho hlasný by zdržela, zří, pod haluzí sklon až zmizí... Nezaslechla tichých kroků, až slabý šept ji budí: „Je to on?“... Kam prchl rozdíl dlouhých, dlouhých roků? Jen obrátila se a v tichou zář se stařenčiných očí podívala – a v příští okamžik již čelo, tvář, 72 cit na zestárlých prsou ukrývala, ret blaženě jen šepce: „Babičko!“ a hebká páž se na šíj zvadlou kladla... Jak dobře jí tu jest!... Tak maličko jen bylo třeba, aby tíha spadla, by odplynula citů přemíra, jíž mohlo rozskočit se srdce mladé: hle, jiné se jí srdce otvírá a vstříc jí bije, když se na ně klade, by přijalo, čím její přetéká! Tep jeho sic jest volnější a tišší, chvat odňala mu léta daleká – však jen když u svého je bíti slyší! Jak krásně jest jí v tomto objetí! Slov ani nehledá již v marné snaze, jen cítí, že jest jí jak dítěti, však přece jinak, zcela jinak blaze... A venku večer lampu uchystal: tich nade hvozdy, nad lesy a háje, tich nad pahorek snivý měsíc vstal – a v jeho svitu září zimní báje... 73 JAN ROKYTA (Adolf Černý) ZIMNÍ POHÁDKA K Vánocům 1928 vydal Karel Reichel v Praze Původní akvatintou doprovodil a vazbu navrhl Jar. Stretti-Zamponi Vydáno ve 180 číslovaných a autory podepsaných výtiscích, z nichž čísla 1-80 na holandském papíře van Gelderově, čísla 81-180 na velínu písmem Jansonovým vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně Do pergamenu svázal Antonín Tvrdý v Praze
Tento výtisk má číslo 107
E: tb; 2006 [75]

Básně v knize Zimní pohádka: