Rudé kamélie (1929)

Kniha lyriky, Tereza Dubrovská

Diplomatická verze Ediční verze
TERÉZA DUBROVSKÁ RUDÉ KAMELIE
[5] TEREZE DUBROVSKÉ PO PŘEČTENÍ „RUDÝCH KAMELIÍ“.
Ty poznala jsi, sestro, v lásce vždycky Že zmaru, nicoty se šklebí smích, Též tvoji hlavu sevřel chimérický Pták krutě křídly muk svých nejhlubších.
Podlehnout musí duše, ať chce, nechce, V tom, hnutí rozumu co zavrhlo. Jak váza Satzuma tvé srdce lehce Prasknutím malým v ráz se roztrhlo...
Jak marná řeka v podzemí tvé snění V Neznámo plyne, nikým netušeno. V zář vrháš všechny knihy, Sibylo,
Na jejichž stránkách mizí tvoje jméno: Po stopách chodíš toho, co již není – A co snad ani nikdy nebylo...
JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC 8. ZÁŘÍ 1929.
[7]
I.
Na blízku být Tobě – a přec vzdálená, Na blízku být Tobě – a přec vzdálená,
 jako by nás dálka zase rozdělila, za tou skalou tam, jež mrakem halena, trčí strmě z vod a každé světlo skryla. Jedna chvíle blaha, čímsi zkalena – co v nás dříme dosud – upomínka milá – leč má duše tuší, snem jen šálená, noc, jež čeká: čas je, bych se připravila. A tak vše, co jsem si vybájila dnes, v plen zas padne větru, zapadne mi kdes jak ty vzdušné mráčky – rozplyne se záhy. A mír bude kolem, záhrobní jen tiš... a z ní hlas mne volá – duše, neslyšíš? Ticho vchází velké přes hřbitovní prahy. [9]
II.
Bláhová JsiJsi, duše, šílenstvím, věř, je to – Bláhová JsiJsi, duše, šílenstvím, věř, je to –
 Neděle je dnes, a hlasy věží zní... k pobožnosti zvou mne – srdce mé buď kleto ve svém sledním tluku, chvíli poslední! Nemohu se modlit – proč Jsi rozechvěto? Nač tu čekáš ještě, zda se rozední? Vstříc již kráčím noci, dávno přešlo léto, každým dnem se blížím víc a více k ní. Nemohu se modlit, odevzdat se Bohu – Moje duše zpívá, jásá Tobě vstříc... na Tebe jen myslím, o Tobě snít mohu! Marno je vše, marno! chiméra jen pouhá. – Pro Tě, srdce, štěstí nevykvete víc... bláhové jsou sny Tvé, šílenstvím Tvá touha! [10]
III.
Na zem plášť svůj prostři, posyp květem jej, Na zem plášť svůj prostři, posyp květem jej,
 natrhej mi květy žhavých kamelií... drahou ruku svou mi kol mých ramen dej, kamelie rudé zatkni na mou šíji. „Milenko má drahá“,drahá,“ tiše zašeptej, svoji lyru nalaď vroucí melodií, rty mé žhavé zlíbej, na nic nezeptej, popřej duši mojimojí, ať se slastí spíjí! Netaž se mne na nic – já též nechci znát, jaký byl Tvůj život. Rci jen: „mám Tě rád“,rád,“ líbej moje ústa, čelo mé a zraky! To, co bylo jednou, v hrobě spát nech již – kamelie kvetou – skloň se ke mně níž... důvěřuj mi, drahý – věřím na zázraky! [11]
IV.
Důvěry víc nemám v sebe ani v žití, Důvěry víc nemám v sebe ani v žití,
 zradilo mě vždycky – dál jdu, nevěříc... květ, jenž pozdní pučí, hrobní jen je kvítí, v žalmu vyzní vše, co ret můj chtěl by říc’... Vše, co ještě dřímá, co mé srdce cítí, pohřbeno je v duši na dně popelnic... jen ta slza v oku, jež jak démant svítí, z řas mých zvolna kane na mou bledou líc. A Ty – zdali tušíš? Ne! Je, věř, tak lépe – Velký je a těžký smutek můj a bol! Nepochopíš nikdy – oči Tvé jsou slepé. A co bude dále? Hleď, ten květ, jenž vadne, žhavý jak mé srdce, zlomený má stvol... u Tvých nohou leží – šlápnout naň, je snadné! [12]
V.
Prší... těžké, chladné kapky dopadají Prší... těžké, chladné kapky dopadají
 do mé snivé duše, na můj bílý květ, v nebi mraky jako lodní plachty vlají, větry skučí – duše má, rci: skončí svět? Prší... kapky deště srdce omývají, znavené mé srdce, které začlo pět – Nástroj puklý, hlasy se v něm ozývají – Bože můj, ó, nech je v klidu dotrpět! Prší... v okna moje těžké kapky tlukou, obloha je zatažena, smuteční, nad jezerem cypřiš, temna předzvěst, ční. Mrak jak netvor vstává se vztyčenou rukou jak sám osud... Prší... a dešť dopadá do duše a srdce, pustá na lada! [13]
VI.
Zda to byla láska na dně v oku Tvém, Zda to byla láska na dně v oku Tvém,
 tucha štěstí? Vzplála jako plamen svícesvíce, dřív než zhasne. Aneb pozdním večerem slunný paprsk zasvit, ozářil Tvé líce? Zda to láska byla? Ptám se chvějným rtem svého srdce. Rce mi: „Mne se netaž více, nevzpučí již naděj na záhonu mém, olivová snítka bílé holubice“.holubice.“ „Tvrdé Jsi, mé srdce!“ Duše své se ptám: „Zda to láska byla?“ „Byl to pouhý klam“,klam,“ odvětí mi duše. „Nemysli víc na to! Zapomeň a pohleď na hrob tichý již – chceš, by stál tu zase nový hrob a kříž, pod ním spalo vše zas, co Ti bylo svato?“ [14]
VII.
Zahlédla jsem Tebe, u okna Jsi stál – Zahlédla jsem Tebe, u okna Jsi stál –
 byl’s to Ty – neb pouhá vidina jen Tvoje? Usmál Jsi se na mne, mile zakýval, vlídně zval mne dále k sobě do pokoje. Jako ve snu šla jsem – vzduch se zachvíval, nachem plála a pak zbledla líce moje, cítila jsem, slábnu... nemohla jsem dál – u dveří Jsi čekal, podal ruce svoje. Jak jsem vzhůru došla? Hlas Tvůj slyšela jsem, vše kol točilo se, obestřeno jasem – jako náměsíčná přešla jsem práh Tvůj. Přisunul Jsi křeslo – celá jsem se chvěla náhlou prudkou slastí, jež mne obestřela – co se dělo se mnou, nevím, Bože můj! [15]
VIII.
Shlédla jsem Tě, šel jsi kolem, plášť Tvůj vál Shlédla jsem Tě, šel jsi kolem, plášť Tvůj vál
 ve vánku, jenž ze skal táhl nad jezerem, píseň ptáků hlaholila – z hloubi skal vracela se v srdce moje v echu sterém. Zahloubán, jak v snu Jsi kráčel, cestou dál tam k té staré kapli bílé – vonným šerem vánek písní do snů květy kolébal, sváteční den sklenul duhu nad večerem. Jak jsi kráčel, mně se zdálo, že k cti Tvé ptáci pějí, květy kvetou, zvony znějí – zazvučely v kapli bílé, s věže její. Že vše kolem – nebe, slunce zářivé, příroda se na Tvou počest ozdobila, aby dary své k Tvým nohám položila! [16]
IX.
Srdce moje v ňadrech jako zvony buší – Srdce moje v ňadrech jako zvony buší –
 zapomeň, má duše, líp’ je pro Tě tak! Za vrcholy slunce klesá – západ tuší žhavý tak a temnou noc,noc můj zhaslý zrak. Píseň kosí ztichla nad kvetoucí hruší, soumrak v kraj se snáší jako smutný pták – šeď se s nachem snoubí – hroby nevyruší nic již ze snů – v tůni tiše leží vrak. Bláhové mé srdce, ztiš se, navždy ztiš! A Ty, duše moje, přestaň doufat jednou, zapomněla’s na vše? Trpěla Jsi, víš? Trpět zase budeš, nové rány mít, hvězdy, jež tu pro Tě svitly, zase zblednou... hroby tiše spí... zda chceš je probudit? [17]
X.
Duše moje vzrušená je, láskou šílí, Duše moje vzrušená je, láskou šílí,
 zmatena je, jako beze smyslů teď... do zrcadla hledím – oko mé se mýlí? Moje tvář je bledá, na mé skrání šeď. Kol mých očí vrásky – ty víc nerozptýlí nikdo tu, ni láska! Srdce moje, přeď vlákna svojí touhy v tichu. Rubáš bílý schystejschystej, duše moje, na hřbitov mne veď! Co chceš, srdce? Lásku? Pozemskou svou dráhu skončila jsem dávno. Znavena jsem již, v duši rány mám a nesu těžký kříž. Na úpatí žití, po jeho jdu svahu dolů, stále dolů... Noha klopýtá... konec je, jsou muka žití dožita... [18]
XI.
Náležím Ti celá, duše má je Tvojí, Náležím Ti celá, duše má je Tvojí,
 s Tebou vítám den, když v kraj se snáší mhou, noc, jež tichá vzchází s hvězdnou krásou svojí, lunu, která přešla mojí komnatou. „Miluji“ – má ústa vyslovit se bojí slovo to, by vánek nezanes’ je tmou nad jezerem k Tobě, s touhou žhavou mojí, nevyzradil píseň lásky vášnivou. Duše moje smutná jak ten palác byla, opuštěný, šedý, jež tu chmurně sní – vítr fičí okny – šero bylo v ní. Srdce mé ta kaple, již jsem opustila, oltář pustý... tu Jsi vešel v její tiš – paprsk slunný zjasnil nejmenší v ní skrýš. [19]
XII.
Ty Jsi pánem všeho, duše Tvá tu žije, Ty Jsi pánem všeho, duše Tvá tu žije,
 nepřístupná jako témě strmých skal, dýchá vůní mdlou té chladné kamelie, čistá jako sníh, jenž v rokli napadal. Tvoje srdce hrdé, jež v Tvých prsou bije, jezero je, kam jen soumrak smutky svál, hluboké a tiché – víry na dně kryje, hroby drahé, koráb, jenž tu ztroskotal. Ty Jsi Pánem všeho, co tu dýchá, zpívá, a Tvé snivé oko ze všeho se dívá, tlukot srdce Tvého ve všem kolem zní. V každém něžném kvítku, jenž tu sladce dýše, v písni ptáků jásá, jež se snáší s výše v soumraku tom vonném, v tiši večerní. [20]
XIII.
Stále čekám, až mi řekneš: „přijďte k nám“,nám,“ Stále čekám, až mi řekneš: „přijďte k nám“,nám,“
 na nádvoří uvítáš mne před svým prahem, uvedeš dál, řekneš: „křeslo své vám dám, plášť svůj s ramen“.ramen.“ Úsměv svitne v oku drahém. V předtuše té kahan v srdci rozžíhám – obejme nás ticho... v jeho šeru vlahém kdosi přejde... Láska – aneb osud sám? Duše moje náhlým zachvěje se blahem. Usednu, a tiše, jako ve snách pak slyšet budu hlas Tvůj, hledět ve Tvůj zrak – Tvoji blízkost cítit, jež mne podmaňuje. Nepochopím, co mi řekneš v tento den – vnímat budu Tvého hlasu hudbu jen – nad jezerem modrým kterak vánkem duje. [21]
XIV.
Vrchy tmavé jsou a jezero sní šedé, Vrchy tmavé jsou a jezero sní šedé,
 prší... mraky visí v nebi jako těžký šat – leč v mé duši svítí světlo jakés bledé, a den svítá... do mé duše paprsk pad’. Majáku svit? Zbloudilou mou loďku vede do přístavu? Naděje mé hvězda snad? Na mém okně velký pavouk síť svou přede, ostříž letí... ptáka slyším naříkat. A v tom křiku osud, temnou předzvěst smrti – pohltí mne záhy, mocnou rukou zdrtí. Chceš, má duše smutná, osudu se ptát, Coco Ti život ještě v budoucnosti chystá? Pohleď na hrob otevřený! Dost v něm místa pro Tě a Tvé touhy, by v něm mohly spát! [22]
XV.
Ničeho již nechci, nežádám si víc, Ničeho již nechci, nežádám si víc,
 nedoufám již v žití – trpět nechci ale, nechci, abys jednou také moh’ mi říc’: „zapomeň a nehněvej se“ – a šel dále. Více netrap mne, a nevycházej vstříc, přestrašena bolem jsem jak děcko malé, na mé slzy pohleď, na mou sinou líc – nechci, aby srdce moje puklo v žale! Nech mne jít mou cestou, nevolej mne zpět, klid přej mojí duši a mír srdci mému. Ničím nejsem Ti. Čím srdce mé je Tvému? Věř, je všechno marno. Nech je dotrpět – Ničeho víc nechci, jenom zemřít klidně, Přej mi, prosím, by smrt přijala mne vlídně! [23]
XVI.
Rudé květy kvetou jako moje touha, Rudé květy kvetou jako moje touha,
 těžký parfum stoupá a noc dýchá jimjím... vonná tak a černá, neskonale dlouhá, jako stesk můj bezdná, v rouše smutečním. Na svém loži ležím, bezmocná věc pouhá – hluboká noc hledí oknem, kterak bdím, v horečce se chvěji – duše má se rouhá – na Tě myslím stále každým dechem svým. Volám Tebe, prosím: „vrať se ke mně zpátky!“ zrak Tvůj žhavý vidím, hlas Tvůj slyším sladký, Tvoje ruce volám, by mne objaly. Rty Tvé rudé, žhoucí, by mne líbaly... A tak ležím bídná – noc je černá kolem – Duše moje pláče rozkoší a bolem. [24]
XVII.
Tváře moje hoří, oči moje pálí, Tváře moje hoří, oči moje pálí,
 vyprahlá jsou ústa, žhavá, žíznivá, ruce mé se chvějí, jakby objímaly v snu Tě zase, ret můj líbal ústa Tvá. Tělo mé je slabé – smutek těžký halí jako závoj Tebe, duše blouznivá! A tam v dálce šeré, temné mraky vstaly, mlha padá, vzduch se slzou zachvívá. Na svém loži ležím – zachvívám se žitím, do noci se dívám nevyzpytné tak... ve všem Tebe tuším, zřím Tvůj žhavý zrak, Hlashlas Tvůj slyším sladký, blízkost Tvoji cítím – Myslím na Tě stále – bídná, ubohá! Pro Tě zapomněla jsem – i na Boha! [25]
XVIII.
Ticho je zas všude... tma se tyčí kolem – Ticho je zas všude... tma se tyčí kolem –
 zniklo vše – jen v duši smutky zůstaly, zničena je sklizeň – na strnisku holém místo klasů – trny, jež mne zbodaly. Smutně stojím zase nad svým pustým polem, den se vleče šedý, steskem pomalý... babí léto visí – a tam, nad topolem, noc se blíží černá, stíny povstaly. Bláhová jsem, věru! Sama jsem zas tady se svou velkou touhou – žízním, zmírám hlady – dřív, než naději se, pohltí mne noc! A já žít chci ještě, rozkoší se chvěti, jak ta smutná jíva v bouři zašuměti – volám Tebe, bídná, prosím o pomoc! [26]
XIX.
Znavené mé srdce, ustaň v bouřném tluku, Znavené mé srdce, ustaň v bouřném tluku,
 blouznivá má duše, více nedoufej! Slyšíš – vítr skučí? V jeho chmurném zvuku osud mluví... jemu podrob se a vzdej! Več tu doufáš ještě? Slyšíš bol a muku, kterak kvílí? Kdo to lká, se sebe ptej – v zoufalství svém těžkém k nebi zvedá ruku – která duše bludná? Klid a mír jí přej! Život smutný je – a štěstí v světě není – Snila Jsi jen – trpké bude probuzení, procitneš a uzříš všeho nahotu. Doufáš ještě? Což Jsi zapomněla, duše? V bouři vichru, který skučí v okna buše, osud mluví – podobá se životu. [27]
XX.
Jen mi řekni: přeješ-li si, půjdu dál, Jen mi řekni: přeješ-li si, půjdu dál,
 Tvoji cestu více nechci překročiti – poutník, který v písku vlhkém stopy zanechal – zmizím kdesi, tmou se nechám pohltiti. Kdybys hledal mne pak, vichru: „kde jsem?“ ptal – nepotkáš mne více, neuzříš mne v žití... kdybys volal... echo se jen ozve skal, a víc nikdo tady, kde jsem, nepoví Ti. Přeješ-li si, půjdu. Netaž se mne: kam. Sama nevím ani, neznám ještě cíle, kde své smutky složím, touhy květy bílé. Domova víc nemám. A jen hřbitov sám uvítá mne vlídně, bránu otevře mi, až práh přejdu – lehká budeš mi pak, zemi! [28]
XXI.
Vrať se ke mně zpátky, ztiš mne v smutku mém, Vrať se ke mně zpátky, ztiš mne v smutku mém,
 prahnu – duše moje zmírá krutou žízní, zkoj mou touhu, nechť pak třeba večerem v závěrečné větě tato píseň vyzní! Jsem jak pole toto – leží úhorem, jeho jeseň zlatou neskvěla se sklizní, neosetá je a pustá moje zem, zachvívám se celá úzkostí a trýzní. Vrať se ke mně zpátky – dlouhý je mi čas! Přižehni mne k sobě, zlíbej moje ústa, ruce moje pohlaď, šíji mou a vlas! Nechať vzpučí v záři, v drahém oku Tvém každý něžný kvítek, nechť jak v slunci vzrůstá, rozkvete v mém srdci pod Tvým pohledem! [29]
XXII.
Volám Tě v svém smutku, volám tebe tmou – Volám Tě v svém smutku, volám tebe tmou –
 Ticho na všem leží, mraky nebe kryjí, ke mně přijď, můj drahý! Pohleď na tvář mou, průzračná je, bledá, slzy zbrázdily ji. Jako topas žlutý svítí nocí tou, hebká je a chladná, jak list kamelií, moje vlasy zlatou opředly ji mhou, s leknínů svál vánek perleť na mou šíji. Sama jsem, tak sama – hledím do oblak, zlatý paprsk padl oknem na mé lože, bledá luna vstala, ozářila mrak. V horečce se chvěji – pláči, vlhne zrak nekonečnou touhou žhavou, smutnou tak! Sama jsem, tak sama, trpím, ó, můj Bože! [30]
XXIII.
Jsem jak tůně tato, na dno její zřím – Jsem jak tůně tato, na dno její zřím –
 hluboká je, temná. Světla dvě v ní svítí jako skvoucí hvězdy šerem večerním – drahé oči Tvoje v duši mé se třpytí Jakjak dva žhavé ohně. Sladkým tajemstvím zachvívám se celá... jak to vysloviti? Jsem to já, jež dýchám – aneb jenom sním? Krev svou cítím prudce ve svých cévách vříti. Ruce moje pálí, horká je má líc, lhostejnou víc rouškou nemohu ji skrýti, bezmocná jsem, slabá, kdo jsem – nevím víc! Srdce v ňadrech buší... duše vzlykajíc, prosí Tě, můj Bože, smiluj se, chci žíti! Moje vřelá touha letí Tobě vstříc... [31]
XXIV.
Nemohu se ztišit, radost svoji skrývat – Nemohu se ztišit, radost svoji skrývat –
 všechno ve mně jásá, v duši hlaholí, nemohu víc myslet, na nic kol se dívat, na jezero, na kraj, štítů vrcholy! Nemohu se modlit, krásu všeho vnímat, naslouchat těm písním – táhnou v okolí – když v svém srdci slyším vroucí píseň zpívat, hroby tiše spí – a rány nebolí! Nemohu se ztišit, ztlumit svoji radost – myslím na Tě stále, každou vteřinu, s Tebou přišel život, vrátila se mladost! Ač vím, že je pozdě, oddávám se bludu – jedno vše – ať třeba potom zahynu – jen když aspoň chvíli šťastna v žití budu! [32]
XXV.
Vím, vše zase bude, jako bylo dříve, Vím, vše zase bude, jako bylo dříve,
 soumrak smutky snese šedou dálavou, na květ jíní svane, do mé duše snivé, slzy trysknou z oka, skanou na líc mou. Vánky přijdou s vrchů – květy zimomřivé zavrou kalich něžný, v šeři uvadnou, moje žhavé srdce ztichne, láskou chtivé, s nedopěnou písní, toužnou, jásavou. Všechno zase bude, jako bylo kdysi – smutky vstanou, křídlem vše kol ovinou, jak ta černá mračna, jež tam v nebi visí. A má smutná duše kapli vystaví si, pohřbí marné touhy, uspí lásku svou, z písní věnce svije, slzy s rosou smísí... [33]
XXVI.
Staň se, jak si přeješ! Půjdu, kam Ty chceš, Staň se, jak si přeješ! Půjdu, kam Ty chceš,
 domova víc nemám, ani země rodné, domov najdu tam, kde stan svůj zbuduješ, před Tvým prahem stanou kroky nerozhodné. Srdce mé mne vede, duše dí mi: „spěš, svoje sémě zasij do té země plodné, klasy zralé sbírej, ovoce to sčeš, jež tu vzroste pro Tě do roka a do dne!“ Staň se, jak si přeješ! Vůle nemám své, půjdu, kam Ty půjdeš, kde Ty, budu doma. Ničeho svým nezvu, vševše, co mám, je Tvé. Jsem jak ona skála – dřív se neozve, dokud nezavoláš – vybídni ji rtoma – odpoví Ti ihned echo jásavé! [34]
XXVII.
Miluji Tě, bojím se to vyslovit Miluji Tě, bojím se to vyslovit
 ve svých verších, by mne nezradily jednou, bojím přiznat se a láskou nazvat cit, jenž mi víru v sebe dal, mne vzkřísil, bědnou. Bojím přiznat se a Tobě vyzradit, že mne život volá, teď, když sady šednou, soumrak smutky snáší – duše dí: „chci žít“ – teď, když západ rozžal vrchů hlavu lednou. Že mé srdce žízní, láskou nezkojeno – hluboká je, věčná, studna života – A já u ní stojím, volám Tvoje jméno. Tvoje drahé jméno – nepoznávám sebe – noc je vlahá, slavík v myrtě klokotá... Miluji Tě... žízním... volám, drahý, Tebe! [35]
XXVIII.
Neděle je – dnes Tě, milý, neuvidím, Neděle je – dnes Tě, milý, neuvidím,
 z kostela již věřící tou cestou jdou... na mši byla jsem – však přiznati se stydím, myslela jsem na Tě s touhou šílenou. Bláhová má duše, já Ti nezávidím, ani Tobě, srdce, smutnou lásku Tvou! Jako rybář loďku – myšlenky své řídím – marnamarná snaha! Proudy vždy ji odnesou. Touha má jak loďka pluje do přístavu, k Tobě letí nocí jako chmurný pták, ovívá Tě křídly, objímá Tvou hlavu. Přístav je to její, kde by chtěla prodlít, zakotvit tu věčně, odpočinout pak – V kostele jsem byla, nemohla se modlit. [36]
XXIX.
Na tu cestu hledím, kterou musíš jíti – Na tu cestu hledím, kterou musíš jíti –
 Slavík tluče v keři, v rose svítí květ, duše má je smutná, neví, kde má skrýti touhu svou, jež vroucně v srdci začla pět. Nedočkavě hledím – nejdeš – slunce svítí, mně se zdá, že tmí se, že je smutný svět, a že květ, jenž voní, pohřební je kvítí – bez ozvěny, píseň, navrátí se zpět! Na tu cestu hledím – ždám si Tebe žhavě, s nezkojenou vášní, jíž jsem trpěla... Leč Ty nejdeš, drahý... chvím se nedočkavě. Naděj zhasla... soumrak leh’ si na strom, trávu, slavičí ta píseň v keři dozněla... smutek rouškou šerou zahalil mou hlavu. [37]
XXX.
Z Helikonu Musy, prijďte, pospíchejte, Z Helikonu Musy, prijďte, pospíchejte,
 do věnce ten vavřín svijte s růžemi, na čelo mu, pyšné, chladný vavřín dejte, žhavé růže sypte cestou na zemi. Euterpe a Clio, ódy zazpívejte, na Parnasse, že jsem, nechať zdá se mi – s Polymnií moji chválu jeho pějte – Kalliope v žase nechať oněmí! Z Helikonu přijďte, sloužit Bohu svému, oslavte jej všechny, poctu vzdejte jemu, svoji šíji skloňte před ním v porobě. A Vy, hvězdy, vzplaňte v nejkrásnějším jase, cestou sviťte, kudy kráčí na Parnasse Apollo a Phebus, v jedné osobě. [38]
XXXI.
Zazvuč, moje lyro, zpívej k jeho chvále, Zazvuč, moje lyro, zpívej k jeho chvále,
 lásko, nalaď struny k ódě žhoucí té, slavičíslavičí, znizni, písnipísni, v melodické škále, žhavé květy, voňte, v rose rozvité! K jeho poctě pějte v slavnostním tom sále, zasypte jej kvítím, jež tu zkosíte, vladaře a pána – uvítejte krále – a vy, hvězdy, sviťte jasně v noci té. Lásko moje, zpívej, vroucně zazni, lyro, srdce moje vřelé, plesej v ňadrech mých, raduj se, má duše, a Ty, moje víro! Pokloňte se jemu, zajásejte v plese, nejvzácnější květy sneste z luhů svých, na jeho tu počest žhavě rozzvučte se! [39]
XXXII.
Nevědouc, Tě duše má snad urazila, Nevědouc, Tě duše má snad urazila,
 že Jsi nešel? Aneb churav byl Jsi snad? Nedej, Bože! Zšílela bych – tak jsem mnila – raděj trpět nech mne ještě jedenkrát! Ničeho tu nechci – jen by v klidu žila duše Tvá – Chci Bohu za to děkovat, prosit Jej, by láska má mne posílila – za Tvůj klid a štěstí mír své duše dát! Ničeho víc nechci – jenom o to prosím v modlitbě své vroucí, abys šťasten byl... všechny květy v duši ráda pro Tě zkosím. „Nebolí to“,to,“ řeknu ve svém těžkém trudu – jen mi, Bože, popřej k žití nových sil! Jemu štěstí dej – a spokojena budu! [40]
XXXIII.
Rád mne nemáš, vím to. Naději vši zničím. Rád mne nemáš, vím to. Naději vši zničím.
 Temnotou však přece záře svítí mdlá... paprsk jeden bílý – maják v noci vztyčím, loď má pluje k němu, světlo plápolá. Kolem skály pluje, volám na ni, křičím – zda ji svede z cesty její sudba zlá? Touhy moje žhavé! Smutků nevylíčím – zda vás pohřbím cestou, jíž jsem k němu šla? Moje loďka pluje... kol skály se mihla, přeplula již proudy, nebezpečný vír, do přístavu míří, kotvu svoji zdvihla. Maják temnem svítí... ne, má loďko malá, nezakotvíš tady! nenašla bys mír – Ze skal bouře kvačí – tu bys ztroskotala! [41] Paní Blanche Berthoud.
XXXIV.
Irisy vy modré, něžný květe snivý, Irisy vy modré, něžný květe snivý,
 závidím vám krásu vaši uvadlou! Vydechl ji list váš, tiše snící nivy, hluboká noc tmavá, s rosou napadlou. Závidím vám parfum, mroucí již a tklivý, který vane vzduchem něhou nasládlou, na mé srdce padá, na květ zimomřivý, ovívá mou duši smutnou, omládlou. Závidím vám proto, že Jste se tu skvěly, vydechly svou vůni pro něj naposled, že Jste pro něj kvetly, trpěly a mřely! Že vás drahé ruce něžně pohladily, vaše lístky modré zlíbal drahý ret – v polibku tom duši že Jste vypustily! [42]
XXXV.
Dozněla ta píseň. Ztichla lyra moje, Dozněla ta píseň. Ztichla lyra moje,
 zachvěly se struny, jakby zplakaly... Tón se chvíli třásl – a pak do pokoje ticho velké vešlo... smutky vyvstaly. Soumrak spustil dolů černá křídla svoje, na jezero tiché, sešel se skály... vzduchem zavířily netopýří roje, ponuře se ze tmy sovy ozvaly. Ztrhaly se struny – píseň náhle ztichla... zachvělo se srdce – proč – rci, duše má? Jaký bol Tě tíží, proč Jsi teskně vzdychla? Tu má duše dí mi: „pro nás lásky není – osud jen si zahrál s námi oběma – květ, jenž pro nás vykvet, zve se: utrpení!“ [43]
XXXVI.
Odjet mám? Víc ještě trpěla bych, vím – Odjet mám? Víc ještě trpěla bych, vím –
 není místa, kde bych skryla smutku svého, ani chaty, pod jejímž bych přístřeším spočinula, zbavila se žalu všeho! Není země, ani kraje, jejž zvu svým, ničeho víc není – v hloubi oka Tvého je vše moje – duše Tvá mým královstvím, v ní je vesmír, hvězdy luhu nebeského. Domova již nemám, žádné vlasti více, nikoho víc v žití – zmizelo vše kol před Tvou tváří, v jasu TvojiTvojí zřítelnice. Zůstal jenom hřbitov – tiše snící rovy... Jsi jen Ty, můj drahý, v srdci mém – a bol! Ty jsi moje země, vlast a domov nový! [44]
XXXVII.
Kam bych šla teď, nevím, domov našla, žila? Kam bych šla teď, nevím, domov našla, žila?
 Mátoha se, pouhá, cestou potácím... křižovatka kyne – kam bych obrátila kroky svoje, nevím. Zpět se obracím. Zřím jen Tebe, kraj ten, v němž jsem šťastna byla – sen jsem krásný snila – zpět se navracím, vřelá touha má, žel! že se nesplnila – nenávist Tvou láskou svou Ti odplácím. Vidím náves vlídnou, střechu Tvého domu, jezero to modré, v slunci zářící, slavíka zpěv slyším – zpívá vroucně – komu? Kamelie kvetly... zvadly v mojí dlani – kam jdu, nevím, kráčím snící vesnicí... Zřím jen Tebe... Bože můj, měj slitování! [45]
XXXVIII.
Ve Tvých stopách chodím – duše moje neví, Ve Tvých stopách chodím – duše moje neví,
 kde Tě najde. Šel Jsi šerem, zmizel kdes’ – tajemné je vše kol – nic mi nevyjeví, kam Jsi šel dnes – mlčí jezero i les. Smutná je má duše – proč ty stálé hněvy? Hněváš se – proč? Šerý stín se cestou snes’,snes’. Mračno hrozí – dusno, parno – zmlkly zpěvy – a v mém srdci píseň ztichla, její ples. A přec vše kol svítí v zlatě; slunce žhne – má líc siná – bolest má Tě nepohne? Soumrak stíny snáší, noc se šerem dívá. Luna vzchází bledá, slavík v myrtě zpívá... před sebou jen cestu opuštěnou zřím – vše kol mlčí, zahaleno tajemstvím. [46]
XXXIX.
Zšeřilo se. A tu náhle jsem Tě zřela – Zšeřilo se. A tu náhle jsem Tě zřela –
 přede mnou Jsi stál... Ty? Pouhý stín to byl? Moje duše ztichla, ústa oněměla, nenesly mne nohy, pozbyla jsem sil. Pozdravil Jsi. Co Ti říc’, jsem nevěděla,nevěděla. Zřela jsem Tě jen – ó, slasti těchto chvil! Zbledla jsem a náhlou úzkostí se chvěla – kterak skrýt svůj zmatek, bys jej nespatřil? Mlčky Jsi se na mne díval – a v Tvém oku paprsek svit zlatý – utkvěl na Tvých rtech – potom dál Jsi šel – a ohlas Tvojich kroků Jakojako srdce zvonů zvučel v mojí duši, vzdaloval se, slábl, vyzněl jako vzdech – tiché touhy vstaly – zda Tvá duše tuší? [47]
XL.
Nemohu víc myslet, nemohu víc psáti, Nemohu víc myslet, nemohu víc psáti,
 jako studna ona vyčerpaná jsem, v žáru slunce vidím pramen vysýchati, křišťálová voda stojí nade dnem. Červen žhavý je a den se zvolna krátí, vyprahlé je kolem vše a horká zem, bouře blízka je, zřím mračna vyvstávati, parno, dusno – prach se zvedá nad drnem. Duše moje žízní, žhavá jsou má ústa, moje ruce pálí a má touha vzrůstá – z života bych číše chtěla jednou pít! Za bouře a blesků, v jejich záři rudé, slastí zmírat – ať pak třeba konec bude! Nemohu víc myslet – žít bych chtěla, žít! [48]
XLI.
Všechno bude, jak si přeješ – rci mi jen, Všechno bude, jak si přeješ – rci mi jen,
 čeho žádáš si? Zda srdce mé neb duši – plnou smutků jako podzimní ten den, a jež ocúnem se krášlí, zimu tuší? Aneb srdce moje, rudé jak květ ten – žhavé je a v ňadrech pro Tě v touze buší, bláhové, zas věří – snilo krásný sen – dřív než večer přijde, soumrak zas je zkruší. Rci mi, čeho žádáš si – mé lásky snad? Mne si žádáš? Pohleď na mé bledé líce, na zapadlé oči – co Ti mohu dát? A Ty, rci mi, jediný můj – máš mne rád? Mlčíš. „Ano“ dí mi Tvoje zřítelnice – „ano, ano“,ano,“ říká vše mi – nač se ptát? [49]
XLII.
Ten dům starý, v kterém první noc jsem spala – Ten dům starý, v kterém první noc jsem spala –
 v komnatu mou snivá luna hleděla – za tím vrchem vyšla, stříbro rozestlala na jezero snící, na věž kostela. Dvůr snil, spalo vše. „Spíš?“ duše má se ptala, lunu vidíš, která zlato nasela v tichá okna? Cítíš touhu mou, jež vstala v slavičí té písni, jíž noc zapěla? Ozářená jsou má okna, svíce jasně hoří – Do chodby jsem tiše vyšla, na nádvoří – tajůplné ticho na všem leželo. Bělaly se sloupy, loggia se skvěla, vody šplouchaly – a já se steskem chvěla – srdce v ňadrech mých mne, těžké, bolelo! [50]
XLIII.
Že Jsi přišel ke mně, ve snách se mi zdálo – Že Jsi přišel ke mně, ve snách se mi zdálo –
 viděla jsem Tebe, přede mnou Jsi stál, úsměv na Tvé tváři – bylo toho málo – a já přec’ jsem mnila, že jej Bůh mi dal! Díval Jsi se na mne – vše se na mne smálo – „Jak Jste spala?“ hlas Tvůj se mne sladce ptal – pouhá slova! Ale vše to, co v nich stálo, jaký slib dnů příštích se v nich ukrýval! Málo toho bylo – leč má duše mnila, Štěstěna že mne tu štědře obdařila, že když vyvolil’s mne, nejkrásnější jsem. Bych ty vzácné dary, jež mi dáváš, vzala – srdce své a duši pokorně Ti dala – děkovala za vše vroucně, vděčným rtem! [51]
XLIV.
Na Tě čekám – jezero sní přede mnou, Na Tě čekám – jezero sní přede mnou,
 nečeří se vlnky, vrchy v dumách stojí, v zakletí – a jakous’ tuchou tajemnou vzduch se chvěje drahou bytostí tu Tvojí. V zeleni ční vížka – s něhou dojemnou slavík zpívá píseň lásky družce svojí, akát vůni vydechuje přejemnou, orloj tluče devět... chvím se v nepokoji. Srdce tluče bázní – tepny slyším bít, líce nachem planou, vzrušení mé stoupá, přicházíš – a krok Tvůj slyším v chodbě znít. Cítím, blednu – zdá se mi, že umírám... v předsíni zvon zvučí, na stuze se houpá... potácím se jak v snu, dveře otvírám. [52]
XLV.
Tys to, Ty, můj drahý. Snad mněmě zraky šálí. Tys to, Ty, můj drahý. Snad mněmě zraky šálí.
 Stojíš tu – je pravdou, že Tě vidím zas? Skutečností je – a přišel jsi, můj králi – duše, poddaná mu, jak jej přijalas. Poctu jsme mu vzdaly a jej uvítaly v svátečním tom šatě, ozdobily vlas, k slavnosti té vzácné dům svůj uchystaly, prostřely stůl, připravily hodokvas. Žel, má duše! Stály uboze jsme obě, němy před ním – hořké slzy tryskly z řas – duše moje, rci, kdo ublížil tak Tobě? Kam se díváš? Za tou nadějí, jak mizí? vV nesouzvuku břitkém vyzněl drahý hlas... Ne, to nebyl On, to mluvil někdo cizí. [53]
XLVI.
Stále hlas Tvůj slyším, v duši mojí zní, Stále hlas Tvůj slyším, v duši mojí zní,
 lahodný a sladký jako píseň čela – cizí notou vyzněl – co to bylo v ní? Jaká zášť neb zloba blínem vypučela? Duše moje truchlí, píseň pohřební o lásce si zpívá, která odumřela, dřív než rozvila se v žhavém poledni – černý flór, má duše, dej si kolem čela. Jako vdova plač, a nad tím rovem truchli – otevřený je a čerstvá jeho prsť – rakev stojí v něm, a rudé květy ztuchly. Pomodli se, klekni – pohleď na ten kámen, pokřižuj se – do hrobu vhoď země hrst – a s ní všechny touhy, naděje své – amen! [54]
XLVII.
Co to bylo, nevím. Kdosi zaplakal – Co to bylo, nevím. Kdosi zaplakal –
 Slyšela jsem nářek, v duši mojí pálil, zšeřilo se venku, soumrak tiše vstal, jezero mé smutkem, šedým šatem halil. Ticho velké bylo... jen kdos teskně lkal, mně se zdálo, že mi ohně v ňadra nalil, bolelo mne srdce, tížil jakýs’ žal – kdosi přešel kolem – usmál se a vzdálil. Kdo to přešel? Štěstí? Usmálo se na mne, a pak vzdálilo se? Zhaslo světlo klamné. A kdo hořce plakal? Duše má to byla. Oplakala lásku, o níž sladce snila... Noc je černá kolem – hřbitov klidně leží – Půlnoc... orloj bije na kostelní věži. [55]
XLVIII.
Půlnoc – na kostelní věži orloj bije, Půlnoc – na kostelní věži orloj bije,
 kladivo se v duši mojí ozývá... opakuje dvakrát – luna stříbro lije, a noc usmívá se vlahá, zářivá. Půlnoc – zvučí zvon a sladká melodie vyvstává v mé duši – stesk se zarývá... vůně táhnou k nebi – kvetou kamelie, z nich se touha smutná na mne rozlívá. Orloj ztichl – rozkýval se vánkem zvon, jako v pláči vyzněl poslední ten tón... kolem ticho svaté – luna pohnula se. Na hřbitově svítí, ozlacuje mříž, jas a světlo lije na hroby a kříž – mrtví tiše spí – klid našli v hrobě zase. [56]
XLIX.
Nebylo dost ran těch, jež mi uštědřila Nebylo dost ran těch, jež mi uštědřila
 sudba zlá – ni trýzně vší a bolesti, jediného hřebu, jímž by nezranila moje srdce měkké v jeho neštěstí. Laskavého slova, jímž by posílila duši mou, by kříž svůj mohla unésti – úsměvu, jímž novou důvěru by vlila, bych tu nezbloudila v temnu rozcestí. A teď Ty, můj milý – zranil Jsi mne znova – nelítostná jsou a tvrdá Tvoje slova – hřeb, jenž poranil mne, byl mi milejší! Dopadají na mne, v srdce mé jak rány, že však Tvá je ruka dává, milovaný – krutější jsou ještě, hřebů ostřejší! [57]
L.
Příteli Ty šťastný! Máš tu lásku jeho, Příteli Ty šťastný! Máš tu lásku jeho,
 patří Tobě stále každý jeho dech – a Tvůj obraz nabyl kouzla nebeského – jméno Tvé se chvěje na těch drahých rtech. V myšlenkách tu žiješ – a svit oka Tvého ozařuje vše kol jako v zašlých dnech – ze všeho se díváš, mluvíš kolem z všeho, přítomný Jsi stále dnes – i po letech. Kdybys přišel zpátky – poznal by’s jej ztěží – úsměv zmizel s líce, zrak je smutný tak! Ústa trpká jsou a na čele mrak leží. Vetchý je ten hřbitov, kde Jsi odpočíval – blízko starého je domu – z nějž se díval na Tě, jak tam ležíš, orosený zrak. [58]
LI.
Duše má jak poutník na pouť vydala se, Duše má jak poutník na pouť vydala se,
 oblékla si řízu, vzala sandály – hladova a bosa, popel v světlém vlase, růženec kol šíje, chladné korály. Křížovou šla cestou, důvěřujíc spáse – večer stíny snášel, mraky vyvstaly – ani jedna hvězda nezasvitla v jase – noc ji pohltila, smutky objaly. Trní všude čnělo – bodláčí a kámen zranily ji krutě, z ran jí tekla krev, šedá říza v cárech visela jí s ramen. Trpělivě šla dál, nestěžujíc sobě, ze rtů jejích stoupal k nebi chvalozpěv – křížová ta cesta vedla, drahý, k Tobě! [59] Paní Blanche Berthoud.
LIl.
Irisy vy modré jako moje touha, Irisy vy modré jako moje touha,
 tajemné jak dálky v šeru večerním! Hluboké jak noc tak tesklivá a dlouhá, žhavé jako vášeň v srdci horoucím. Zdá se mi to jenom – vise je to pouhá? Květ váš zachvívá se jak rty tajemstvím, uzamčené navždy – a ta žlutá prouha, vybledlá již, mluví, dechem hasnoucím. Kdo vás, květy, utrh’, zkosil kalich zbledlý, která ruka něžně list váš hladila, toužíc, by vás ke rtům drahé ruce zvedly? Šťastná žena! Lásku znala, milovala... Slastí žití, rozkoše číš vypila... Šťastné květy, proto, že vás natrhala! [60]
LIII.
Pyšný Jsi jak ona nebetyčná skála, Pyšný Jsi jak ona nebetyčná skála,
 nepřístupná, strmá – cesty neschůdné – pustá je – v ní ozvěna se neozvala – orel hnízdí v skrýši, netřesk žlutý pne. Její hlava chladná v slunci neroztála, ani v žhavém létu, v žáru poledne, a jen protěž bílá krvavě se vzňala za soumraku v nachu hasnoucího dne. Tvoje pyšná duše do mlhy se halí, srdce Tvé – ač měkké, je jak kamenné, Tvůj ret mlčí hrdě – ač Tě rána pálí. Tvoje čelo štít je – vánky teplé vlají, slunce žhne, kry ledu hoří plamenné – ale těžké sněhy na nich neroztají. [61]
LIV.
Všechno bude tak a jak Ty budeš chtít, Všechno bude tak a jak Ty budeš chtít,
 Tvoje vůle staň se! Víc již nemám žádné. Jenom rci mi, drahý, zda smím doufat, žít, aneb zhasnout, hvězda, která s nebe spadne? Slabá jsem a nevím, kde sil nových vzít – a v tom víru žití utonout je snadné! Nikoho tu nemám – oč se podepřít, ani krbu svého v této noci chladné. Sama cestou bloudím, jak ten poutník žitím, nikde doma nejsem, cizí vše je mi – trnitá je pouť má, osten každý cítím. Hlad mám, žízním – nikdo mne tu nenasytí – a až jednou zemru – nikdo na zemi na mém hrobě věčné světlo nerozsvítí. [62]
LV.
Duše moje, také jednou najdeš klid, Duše moje, také jednou najdeš klid,
 brzy bude to – nač tedy naříkati, nad tím trápit se, co nemohlo tu být, a co zrozené, jsem zřela umírati? Odvahy si dodej – kříž ten musíš vzít, na ramenou nésti, na hrob svůj si dáti – čeho ještě hledáš? Líp je zapomnít! Pozdě je, čas,čas na cestu se přichystati! Tulák jsi jen pouhý, bez rodiny, domu – kam jdeš, sama nevíš – a co po tom komukomu, zdali trpíš, neb když cestou padneš kdes? Sama Jsi, má duše, věčně osamělá! Doufala Jsi – več tu? Od osudu chtěla? Vzmuž se, duše moje, kříž svůj mlčky nes! [63]
LVI.
Jestli zemru tady, ustelte mi pak Jestli zemru tady, ustelte mi pak
 na hřbitově malém, v šerém koutě zdiva, starý dům zřít budu, slyšet hučet vlak, slavíka zpěv sladký, který v myrtě zpívá. Jezero to šumět láskyplně tak, bledou lunu zřít, jak stříbro s nebe svívá – štíty pyšných vrchů, které halí mrak – píseň zvonů s věží, zkolébá mne tklivá. Připravte mi lože na hřbitově tom, v hlavách mých mi vsaďte čarokrásný strom, jejž jsem v snění zřela – kamelii rudou. Kořen zachytne se v srdci zraněném, duše zkvete z jara na tom hrobě mém – touhy moje dýchat vůní jeho budou. Psáno v Bissone r. 1929.
[64]
LVII.
Půlnoc – orloj bije na kostelní věži – Půlnoc – orloj bije na kostelní věži –
 sama jsem, tak sama, na srdci mám tíž – Klid je kolem – spí vše, hřbitov tiše leží, jezero spí, vrchy – lesy ztichly již. Akácie voní, květ jich padá – sněží... luna vstala bledá, kráčí s kopců níž... Slavík usnul v myrtě – chápu jenom stěží – jsem to já, jež pláču – je můj těžký kříž? Jaká krása všude – zlatý jas a světlo, a co hvězd jen s oblak do hlubiny slétlo – leč ni jedna pro mne tady nesvítí. Akácie kvetou – a ty listy bílé probudily v duši drahé zašlé chvíle – touhy, které nemohly se vyžíti! [65]
LVIII.
Po Tvé stopě šla jsem – vytlačena byla Po Tvé stopě šla jsem – vytlačena byla
 v písku vlhkém. Večer byl a po dešti, zřela jsem ji dobře – a má duše mnila, že Tě potkám tady, na tom rozcestí. Ale stopa Tvoje zpět se zatočila – srdce v prsou ztichlo náhlou bolestí – zřela jsem Tvou šlépěj – travou zabočila, kam? Lze těžko říci, kde Tě nalézti! Smutná šla jsem opět onou cestou domů, vítr kvílel, hýbal korunami stromů – vlny vzdouvaly se – plachtou lodní třás’... Kráčela jsem dále jak v snu – zamyšlení, slunce haslo – světlo bolelo mne denní... soumrak svěsil křídla – v duši mé zhas’ jas. [66]
LIX.
Jezero spí, stromy dřímou, vše spí kol... Jezero spí, stromy dřímou, vše spí kol...
 Doma sedím. Noc je klidná, mlčenlivá, ticho všude, nehýbe se list, ni stvol – jen má duše bdí a v srdci píseň zpívá. Hřbitov leží ve snách – tiše dříme bol, tma je kolem – než tu náhle luna sivá nad vrchem tím zvolna vstává – v snící dol, na jezero, na květ stromů,stromů stříbro svívá. Zachvívá se duše moje – v žase hledí na tu krásu: perleť svítí na květech, démant v tůni. Z mého srdce stoupá vzdech. A má duše smutná ptá se: zda tou šedí, jež ji halí jako těžký rubáš ten, paprsk jeden ozáří ji, chvíli jen? [67] Teréza Dubrovská: RUDÉ KAMELIE Kniha lyriky. Úvodní sonet napsal JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC. Suchou jehlou a kresbou v titulu vyzdobil T. F. ŠIMON. Vydal jako čtvrtý svazek edice TRIANON v listopadu 1929 DR. PROKOP TOMAN ml. v Praze. Vytiskla písmem Goudy italic Státní tiskárna v Praze za vedení KARLA DYRYNKA ve 120 číslovaných výtiscích, z nichž 20 mimo prodej. Výtisky číslo 1–25 na pravém japanu, výtisky číslo 26–100 na holandu Van Gelderově. Neprodejné výtisky číslovány l–V na pravém japanu, VI–XX na holandu Van Gelderově.
Výtisk číslo XI.
E: lp; 2006 [69]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Trianon; Toman, Prokop; Státní tiskárna v Praze; Dyrynk, Karel
(Úvodní sonet napsal Jiří Karásek ze Lvovic. Suchou jehlou a kresbou v titulu vyzdobil T. F. Šimon. Vydal jako čtvrtý svazek edice Trianon v listopadu 1929 Dr. Prokop Toman ml. v Praze. Vytiskla písmem Goudy italic Státní tiskárna v Praze za vedení Karla Dyrynka ve 120 číslovaných výtiscích, z nichž 20 mimo prodej. Výtisky číslo 1–25 na pravém japanu, výtisky číslo 26–100 na holandu Van Gelderově. Neprodejné výtisky číslovány l–V na pravém japanu, VI–XX na holandu Van Gelderově. Výtisk číslo XI.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 74