ZTRACENÝ RAJRÁJ.
[5]
I.
Buď kleta vina, věčně kleta vina,
Buď kleta vina, věčně kleta vina,
jíž jeden hřešil na trest příštích věků!
Buď kleta, kleta! Ďáblu jen je k vděku,
však na hněv spravedlivý Hospodina!
Vše potřísnila jako jedu slina.
Jí slzy lidstva klely, rostly v řeku,
vzdech, nemoc, smrť, – vše bědy na člověku,
sám Bůh jí klnul, lidem z ráje kyna.
Však šťastná vina! Nad Betlémem pro ni
svit hvězdy spasné rozžehl se v nebi
a pokoj lidem hlásá anděl bílý.
Krev za ni láska na Golgotě roní,
jí neleká ni kříž ni trn ni hřeby,
když nad zemi jen svatý smír se schýlí!
7
II.
Tak prostá lidu vypravuje báje:
Tak prostá lidu vypravuje báje:
Dal hrstku semen Pán Bůh Adamovi,
děl: „Chléb si dobývej!“ – a s těmi slovy
tvář odvrátil a psance vyhnal z ráje.
Vsil Adam zrno v černou půdu kraje.
Jak den ho vzbudil klidné od pohovy,
vždy k půdě oseté se vracel znovy,
plel hloží, čekal, nač mu zrno zraje.
Čas došel žní. Šel člověk žlutým polem
a slyšel, jak to praská ve obilí,
co žárný den vše stápí jasem kolem.
Cit dlouho neznaný jej náhle sílí:
Jak v ráji kdysi, klid se v duši vrací,
když z půdy kleté zřel svých rukou práci.
8
III.
Šel Adam s pole, znaven prací trudnou,
Šel Adam s pole, znaven prací trudnou,
kde potem, slzou tvrdou hroudu rosil,
již Bůh jen bodláčím a trním osil,
že Eva vyslechla řeč ďábla svůdnou.
Den bílý zhasl, červánky jen rudnou,
srp luny lehké mráčky s nebe skosil,
kde Tvůrce božský zlaté hvězdy rozsil,
by zřely v lidí dráhu světem bludnou.
Vstříc muži ženy obličej plál bledý;
jí k boku sedl, klid jim duší vane,
když k zářné bráně rajské pjali hledy:
„Ať s čela pot a s očí slza kane,
přec uneseme těžké žití bědy,
neb štěstí vzpomínka nám v srdci plane!“
9
IV.
Zrak Evin dosud slzí pro ráj ztracený
Zrak Evin dosud slzí pro ráj ztracený
a toužně přes pole tam v slunnou dálku zírá,
kde anděl bránu stráží, meč plamenný svírá, –
ráj nevrátí se nikdy jak sen prosněný.
Zří obětí svých synů rudé plameny.
Hle, prchá Kain a nese v prsou viny štíra,
krev první pije země, pastýř Abel zmírá, –
vzkřik matky letí v poušť, kde není ozvěny...
Máť s pláčem objímá tu mrtvou hlavu drahou
a okem vyděšeným hledá syna vraha
a rudou ránu smývá slz svých rosou vlahou.
Čím jest jí hořký chléb, jejž jídá v tváře potu,
čím jest jí ráj, čím světlá upomínka blaha,
když mrtvé dítě neprobudí ku životu...
10
V.
Když bolesť krutá, dnem i nocí bdělá,
Když bolesť krutá, dnem i nocí bdělá,
sen s očí plaší, na krev srdce ranní,
k rtům pohár hořký neúprosně sklání, –
čím jest jí upomínka blaha skvělá?
Jí neskojena přání naše vřelá,
je v ruce chabé zrezivělou zbraní,
jež davy strastí v dálku nezahání,
hruď jizví, jež si blaha opět želá.
„Ach lépe bylo!“ – lkáme jako děti
a slunce za hory se klonit zříme,
však slepi jsme, když v novém vzchází lesku.
Vždy blaha vzpomínka, když duší letí,
buď jiskrou, v popele co chladném dříme
a duši hřeje v mrazné zimě stesků!
11
VI.
Znak hříchu na čele jak výheň pálí
Znak hříchu na čele jak výheň pálí
a vina balvanem mu duši tíží –
Kain po létech se na ta místa blíží,
kde bratra při oběti rány sklály.
Zří v bázni kolem, zda kde dým se válí,
zda s hrozbou Bůh se z oblaku zas níží...
A touha odpuštění v hruď se jeho plíží,
kde bázeň velkooká host byl stálý.
Tam kvapí bratrovrah, dvě sivé hlavy
kde sklánějí se chaty na zápraží
od tíže dum a stáří od únavy.
Na srdci matky odpuštění hledá,
jež k sobě syna slabou vinouc paží,
zrak v slzách k nebi s tichou prosbou zvedá.
12
VII.
Nač hlavu klonit v stálém srdce trudu,
Nač hlavu klonit v stálém srdce trudu,
dnem nocí želet ztraceného štěstí?
Co odkvetlo, zda znovu bude kvésti,
když símě nevložilo v živnou půdu?
Stesk vzpomínky zda stačí tvému bludu,
že můžeš čekat s línou v klíně pěstí?
Ta do ráje si cestu neproklestí,
jak zemi nevychvátí zlata rudu.
Ne chmuru, jas ať do duše ti loudí
ta vzpomínka, jež do ráje se vrací,
krok vyhnancův když pouští žití bloudí.
Co platná slza? Mlhou oči kalí,
a zraku kalnému se cesta ztrácí,
zpět v ráj jež vede přes trny a skalí.
13
VIII.
Co rájem ztraceným vše trpce zovem!
Co rájem ztraceným vše trpce zovem!
Tak lásku, přátelství a mladé časy,
stín rodné střechy, setby první klasy, –
co’s nerad ztratil, tím vše halíš slovem.
Jím srdce drásáme jak břitným kovem
a vrháme je žalu na pospasy.
Jak v duši utkví hořkých veršů hlasy,
ten život zvane nudou, bídou, rovem.
Jak zima s jarem, zle se s dobrým střídá,
a škeble v bolu drahou perlu tvoří
a po bouři se klene duha míru.
Zrak člověka i jas i temno vídá.
Po smutné noci smavou čekej zoři,
klid v srdci, v lepší budoucnost měj víru.
14
IX.
Ne každý pocel – lásky políbení,
Ne každý pocel – lásky políbení,
ne přátelský jest každý stisk tvé dlaně.
I Jidáš líbal zrádně líce Páně,
král, vítán Makbethem, byl zabit v snění.
Vrch číše opojnou se slastí pění,
dno žlučí zachutná jak jedem saně,
v květ svěží tajně červ se vplíží ranně,
v čem člověk ráj svůj hledá, ráj vždy není.
Je šťasten, dokud všeho neprohlédne,
když věří pocelu a ruky stisku,
nic o klamu když duše přímá neví.
Však jak se zachvěje a k smrti zbledne,
až pravda podrží mu třpytnou misku,
v níž ráj ten klamný peklem se mu zjeví!
15
X.
Zda rájem ztraceným je sláva dědů,
Zda rájem ztraceným je sláva dědů,
vnuk pozdní ptá se, schýlen ku kronice?
Zda vina jejich Gorgony jak líce
nás v kámen změní, na zmar nám a bědu?
Jen chabý vnuk jde s pláčem na koledu,
hůl místo meče chápe do pravice,
kde otec vládl, po té sahá klice,
věk celý žije popeleční středu.
Kdo pravý muž, ten v slzách nerozplyne.
Co boří vina, čisté staví ruce,
byť velkých otců, syn přec slabý hyne.
Nuž – klas buď plný, byl-li jiný snětí,
stav na žule, ne křehké na opuce, –
ráj vlasti uzří aspoň syn tvých dětí!
16
XI.
ARIEL:
Lev boží jsem! Vchod v luzný eden bráním,
kam člověk nevejde, spit hříchu vínem!
Kdo jsi, jenž obcházíš tu temným stínem?
Pryč! Blesk ať nedopadne ku tvým skráním!
ADAM:
Jsem člověk! Čelo pod jhem žití skláním,
spit hořkou slzou, sycen žalu blínem –
EVA:
Jsem matka! Svoje dítě kryju klínem,
stín hříchu s čela marně rtem svým sháním –
ADAM:
V ráj jednou jen nám povol nahlédnouti,
té strasti naší tichou na úlevu!
ARIEL:
Pryč, ustup, nejitři ty Boha k hněvu!
BŮH:
Ať vidí v ráj, ať blahem jsou zas jatí,
svit ráje padni v drsno jejich pouti,
skráň člověku ať ob čas jasem zlatí.
17
XII.
Čas řítí se jak jezdec divým během,
Čas řítí se jak jezdec divým během,
sny, touhy srdce drsnou pěstí chvátí –
a Adamovi den se žití krátí,
vlas prokvetl mu chladným stáří sněhem.
Jej týral život mnohé rány šlehem,
co vzal mu, více v dlaň mu nenavrátí,
se stromu poznání plod hořký klátí,
co vzkvete mu, to spálí krutým žehem.
A přece obrátí-li oči kalné
v tu stranu, na prahu kde rajských dveří
mu mečem anděl kynul v kraje žalné:
Svit sladké naděje mu v duši šeří,
i strasti zapomíná rány palné,
že v ráj se vrátí, blahé touze věří.
18
XIII.
Ráj uzavřen – a smrti brána zeje!
Ráj uzavřen – a smrti brána zeje!
Kdo ženy syn, tou projde temnou branou,
ať na cestu mu žitím růže kanou,
ať klesá znaven strastí do závěje.
Jak zrno v brázdu, Bůh nás ve hrob seje.
Pak přátel nářek posmrtnou-li hranou,
či zášť a závist za hrob stíhá hanou, –
přes rovy vítr zapomnění věje.
Náš celý život na smrť jenom zraje,
k té velké chvíli i krok volný kvačí,
kdy duše stihne neproniklé taje.
Smrť na vetché když buší žití dvéře,
to na útěchu slastnou duši stačí.
coCo dobra nechá zde, co s sebou béře.
19
NA ZLATÉ PŮDĚ.
[21]
Na zlaté pudě.
Stín v šero tichou kathedrálu halí.
Mdle zlatá půda obrazů se skvěje;
kde dvojí barva legend líčí děje,
je výjev divný, stěží oku znalý.
Proud slunce vítězný se okny valí:
stěn šero taví zlata na ručeje,
třpyt aureol kde s obrazů se chvěje,
sbor svatých zří jak v nově k žití vstalý.
Jak stěny chrámu v zlaté záři tonou,
zrak stíhá okouzlen zjev krásy luzné,
co tajemnou dřív šero krylo clonou.
Tak poesie plá-li v šero žití,
stín z duše plaší a sny její různé
jak v zlaté půdě obrazy se svítí.
23
O velký pátek.
Viděl jsem pod oltářem duše zabitých...
Zjevení sv. Jana.
Zvon oněměl a zhaslo věčné světlo.
Jen stíny na holý se oltář kladou,
kde jindy oken malovaných vnadou
jak bájný svět vše pestrým jasem kvetlo.
Jak s nocí jasno by se bylo střetlo:
Hle zpod oltáře vystupují řadou,
jež pro kříž Kristův štvanou laň jak mladou
kdy záští vrahů katem na smrt hnětlo.
Jdou v bílých řízách starci, ženy, děti,
sbor statných mužů tiše ve průvodu
a v rukou nesou svěží palem sněti.
V jich tváři není krutých strastí hlodu,
jdou v klidu slavném jako ku oběti, –
zrak plá jim touhou Beránkova hodu.
24
Hagios ischyros.
Co vytrpěl jsi v síni u Pilata,
a v jaké muky Tebe vbili kati,
já nechci se Tě, Pane, otázati,
to v krvi dí Tvá siná tváře svatá.
Však jakým bolem v Gethsemaně jata
Tvá duše byla těžké ve závrati,
žes hrůzou klesl, vida, jak se tratí
Tvé čisté sny a zrada s vrahy chvátá!
Muk duše vytrpěných není sledu
v Tvé tváři stuhlé, klidné v smrti vzhledu.
Jen slovo čtu, jež na rtech ledných těká:
Kdo přemůže bol duše zoufající,
jde cestou kříže s odhodlanou lící
až k Hoře lebek. – Cíl již nepoleká.
25
Ecce homo.
Když kynem tišíš bouřně vzduté moře,
když poklidně vln kráčíš po hřebenu,
v den mrtvé voláš, hojíš muže, ženu –
skráň soucitnou Ti jasní božství zoře.
Však nyní úpal jizev, duše hoře
Ty trpíš tiše bez výčitek stenu,
a skláníš hlavu, slinou potřísněnu –
to člověk zmírá na Golgotě hoře.
Tvá bolest jímavější než Tvá sláva,
i skalné srdce puká Tvými stony,
a mrtvý děsem z trouchně hrobu vstává.
Dnes člověk nejblíž člověka je Synu,
jenž nehalí se v božství hvězdné clony,
jak oni trpí, odpouštěje vinu.
26
Vera ikon.
Tvář Kristova se na zašlém tmí zlatě.
Zrak bolu pln zpod těžkých víček zírá,
ret k výčitkám se hořkým pootvírá, –
to obraz věrný vtisknut v bílém šatě?
Duch nedověrný stane na Golgatě:
kat hrubý peň tam s tělem zdraným vzpírá,
hřeb trhá prudce svaz – a Kristus zmírá,
svou hlavu kloně k smutné kříže patě.
Ne výčitka, – než soucit, odpuštění
z těch očí zří, co dole v pustém klení
se zdvihá pěsť a krev se záštím pění,
když bez slzy již dřevo na vražedné
Máť podlomená tiskne skráně ledné –
a bílý den v tmy hasne neprohledné.
27
Dolorosa.
Tak nevidím, jak v dětství jsem Tě vídal,
ten ženské hlavy portrét uhlazený,
v plášť modrořásný směrně zahalený,
kde malíř na hruď zlatou sponu přidal.
Ten obraz v duši za jiný jsem střídal:
Skráň tiskneš na kříž, černě zkrvavený,
jenž krví ssedlou střísnil hlavy pleny,
kde pod ním bol Tvou kleslou duši hlídal.
Co Tobě surovém je po žoldnéři,
jenž odehnal Tě od hrobových dveří,
co po tom, trám že objímáš již prázný?
Ty nezříš v hrobě klidně spáti Syna, –
Ty slyšíš jej jen volat Hospodina
a mrtvoly pak cítíš dotek mrazný.
28
Maria u hrobu.
Chléb bolesti šli lámat věrní Páně
do sirotného v městě večeřadla.
Zpět Maria se vlažnou nocí kradla,
k svých pokladů jak duch se vrací schráně.
Zde na hrob bledé položila skráně.
Krev při pohřbu jen krůpějí kam padla,
již hnědá tráva sedmikrásou zmladla,
a petrklíč bok otevírá stráně.
Dech proudí z hrobu, živý dech a zdravý,
jak země dýchá, jarní den kdy zočí, –
a s pole skřivan vzlétl ponad hlavy.
A ona čeká, – touhou trne nitro, –
až nad horou si slunko třikrát skočí
a rozhoří se velkonoční jitro...
29
Isti sunt sancti...
Oč nás jste větší, svatí mučenníci,
co pro zákon jste boží život kladli,
ať v temných žalářích jste zvolna vadli,
či lili krev, v děk chátře jásající!
Jas nadšení plál na velebném líci,
vše jiné tužby v jeho žáru chladly.
Kam krve vaší rudé růže padly,
dav nový rostl, o smrti též snící.
Však nás když raní život ostřím spárů,
hned mračnou nocí nám je úsvit denní,
hned zoufáme a s Bohem svým jsme v sváru.
Vy trpící a svatí v utrpení,
mdlým dejte jiskru nebeského žáru,
ať klidni jdem v tom vírném světa vření!
30
Rajské růže.
Práh překročila Dorothea žití,
by v ráj se vznesla touhou po Ženichu.
Slib Theofil chtěl v nevěřícím smíchu,
jak plní se, je s údivem mu zříti.
Jde smavé dítě, rajské nese kvítí,
třpyt rosy chví se růžím na kalichu.
Zří u víře, co v pochyb žádal pychu,
dech štěstí v hruď z těch květů vanout cítí.
Ó čárné růže, kvítí ráje rudé!
Květ ráje luzný nám-li bájí planou,
že nekvete jím žití naše chudé?
Když bolu růže z ran tvých krví kvetou,
zda tušíš, srdce, v květ co slzy kanou:
z nich tajné ruce vínek ráje pletou.
31
Laudate Dominum...
Mnich z Fiesole jak by s nebe svedl
sem v apsis andělů ty zjevy cudnécudné.
Hlas budí z němých strun jich prsty bludné,
jim nad skráň jazyk ohnivý se zvedl.
V jich líci štěstí zářný svit jsem shledl,
chval božích pějí zpěvy rajsky svůdné.
Z blan žaltáře mi v sluch zní verše trudné,
bič hoře Bůh když na člověka spředl.
Čtu „Chvalte Boha“ na závitku listů,
jež v rukou šťastných andělů se vinou –
a vzpomínám si s divem na žalmistu:
Ač temné dny žil bolu, beznaděje,
když poslední mu žalmy se rtů plynou,
on srdcem vděčným Alleluja pějepěje.
32
Katakomby.
Jsou duše, v katakombách tichých stále
snů ostýchavých jejich klidná víra
květ myšlének a citů rozevírá,
svět nad nimi ať bouří a štve dále.
Jich jasné slzy nová naděj stírá:
když na rakvích snů mrtvých z vesperále
dnů příštích vigilie slaví, lýra
jich zase zjásá v plesné pastorále.
Bok Kristův puklý mystický je pramen,
jenž vlaží hojně žíznivé jich rety,
a jejich ráj – v objetí jeho ramen.
Své rány myjí v jeho krve splavu.
Však život náhle jako katan kletý
je překvapí a vleče na popravu.
33
Pudencia.
Vzduch ovanul ji po žalářní plísni,
než smrť jej zavře, zrak se v jasu sluní.
Jde pevně, jak ni zápasníci junní,
krev svatá písek areny kde třísní.
Výš diváci jak kruhy vln se tísní,
jež nad svým plenem bouřnou vřavou duní.
I César vznešený v své loži trůní,
květ stáří ctného – senatoři přísní...
Smrť čeká ona, na hruď ruce kříží.
Chce k nebi vzhlédnout blaha ve předtuše,
však obava zrak cudný k zemi níží.
Jen pohled stihna, již by César kynul,
ji lvům by vyrval na žal toužné duše,
neb Pán by růží skráň jí neovinul.
34
Maximinianovi zjevují se zabití křesťané.
Zda mozek spitý hříchův orgiemi
snem třeští závratným či luna lživá
tká z paprsků v noc světlou vidma živá?
Jak socha ztrnul César hrůzou němý.
Jde v tichu mrtvém duchů kročejemi
blíž mučenníků řada mlčelivá.
Běl roucha s postav nezlomených splývá,
však země nedotknou se čisté lemy.
Hruď rozhalují, ranami se rdící.
Ret nechvěje se bolných vzdechů hlesem,
zrak září klidně. – César zsinal v líci.
Jenž v hrůzách cirku zíval, náhle schvácen
jich klidem vítězným, v tiš vzúpěl děsem.
Pad’ na mramor jak prudkým bleskem skácen.
35
Dies irae.
Vzplá v hrůze dies irae, dies illa,...
svět na soud dozraje jak pod srp klasy,
hrob otevře se na trub zvučné hlasy –
soud ruka umělá zde vylíčila.
Kde s trůnu božího se záře slila,
tam svatí stoupli v její bleskné jasy.
Co chystáni jsou peklu na pospasy,
ty černá temnost po levici skryla.
Zřím oněch štěstí, tyto v zoufalosti, –
a myšlénky se při tom lekám plaše,
ret stěží povzdech smutné duše tlumí:
Jen matný pablesk rajské blaženosti
je slába vykouzliti ruka naše,
však lehce zbudit bědy pekla umí!
36
Triumf smrti.
Vír jepic nad ohněm, – vše děti zmaru
jdou ve triumfu Smrti před soud Pána,
kde za andělů chory blýská nebes brána
a pod ní pekelníci v smolném úpí varu.
Skráň papež klesle kloní pod tiáru,
císaře vleče lůza rozedrána.
Jak morová by kvapem přepadla vše rána,
děs v tváři siné, táhnou Smrti hnojnou káru.
Ctnost chvěje se, Hřích pohár v smíchu prázní,
jdou nevěstky a Světice a děti,
jdou bezbožní a mudrci a blázni.
Bol, žehnání a kletby, úlek lkavý,
klid, pláč – vše slyším rmutný hymnus pěti,
jenž spravedlnost světa hořce slaví.
37
Lazar.
Pán hořkou slzou plakal za přítelem.
Dav o velké si lásce vypravuje,
Marie pláče, hlasně hořekuje,
a Marta vzlyká, stejným jata želem.
Lká zástup celý lidstva nad údělem.
Tu slovo v úžas hoře zaměňuje:
Jde Lazar tiše z černé hrobu sluje
s tak vážným okem, přísným bledým čelem.
Ples vede sestry bratru do objetí.
Hned zákonníci s otázkou se blíží,
zda zvěděl tam, kdy svitne spása lidu.
Rty sevřené však slova neodvětí,
zrak bádavý v den jasný teskně vzhlíží,
kam člověk vrací z věčného se klidu.
38
Dcera Jairova.
Snem smrti dřímá. Otec, matka kvílí,
dům pustý, tichý. Venku zástup hlučí,
co matce srdce puká, bol ji mučí,
když nad mrtvou se dcerou s pláčem chýlí.
Jde Kristus na útěchu v smutné chvíli.
Hned matce v srdci blahá naděj pučí,
že dceř svou živou sevře do náručí –
vstříc Mistru s prosbou za své dítě pílí.
Dí Pán, dlaň chladnou ujav: „Povstaň, dcero!“
I vstala, jasným zrakem k Pánu vzhlíží,
jak duch se vrátil, prchlo noci šero.
Ó Bože, mně až nové svitne ráno,
duch vzlétne z těla, prost jsa zemských tíží,
tím pohledem kéž věčnost zřít mu přáno!
39
In pace.
Ten nápis vyryt hrobky do kamene,
hořící lampa, s olivovou snětí,
výš holubice vzneslým křídlem letí –
kdo spí v té tiši, vzdechem nerušené?
Čím nad hrobem zde kámen ten se klene,
dí písmo v zlatých arabesek spleti.
A srdce mé se musí steskem chvěti,
když na hrob vzdálený se rozpomene.
Rov navršený zvolna zapadává.
V zvon vzpomínek stesk smutné hrany bije, –
tam v pláči těžkém touha dlouho stává.
Tam nápis nezlatí se. Do krvava
mně v srdce hluboko jej bolest ryje.
Tlí v zemi černé matky mé tam hlava.
40
Večer po vzkříšení na bílou sobotu.
Jak těžký příkrov černých suken věsí
noc na oltáře, sloupy, stěny šeré.
Tiš hrobová, kde varhan zvuky steré
dřív klenbou chvěly vítěznými plesy.
Dlaň duchů – čekáš – sáhne na klávesy
a vzlykem zalká smutné miserere...
Řad kostlivců se z hrobů v kápích bere –
zrak nepokojný stínů kol se děsí.
A dlažba puká, jícny hrobů zejí.
Jak svíce pohřební plá lampa věčná
a hroby tmí se... Hrůzo hrobu bídná!
V tom luny paprsky se okny lejí.
Děs minulminul. Těchou mužní duše vděčná:
jak měsíc v chrám, plá za hrob víra klidná.
41
Víra.
V hrob puklým kamenem zde hledí Víra,
jak anděl krásný, křídel vzneslých k letu,
v tmu hrobky sypouc hrsti bílých květů,
a nohou drtíc bludných pochyb štíra.
Kdo pod obrazem slzy s očí stírá,
čte na útěchu ze Zjevení větu:
Tam zmlkne pláč a povzdech bledých retů,
až dnů zde bědných naplněna míra.
Ne za hrob jen, ať v žití boj nám plane,
svým křídlem chrání skráň jak věrná druže,
krev stírá vlídně, z ran jež srdce kane!
Znak víry v Boha, víry v síly vlastní
nám září-li, v boj kleslé rámě tuže,
my k štěstí za hrob jdeme žitím šťastní.
42
Do Emaus.
Má duše, věčna do Emaus je cesta nedaleká, –
nuž co tě, smutná duše, rci, co tě přece leká?
Mne cesta, Bože, neleká. Však co mně síly vzpruží,
když cestou nikdo ke mně se v lásce nepřidruží?
Zdas uvážila v hoři svém, co u cíle tě čeká?
Bůh pravdy chléb a smíru tam láme pro člověka.
Já za tím chlebem pospíchám, – jen co mě cestou vzpruží,
když ke mně nikdo, nikdo se s láskou nepřidruží?
Zřím v pláči nazpět: nadějí tam hroby zapadají,
zřím s vírou před se: nové již tam se otvírají.
Když Bůh mi po bok nestane a dál mne neprovodí,
ať aspoň srdce pošle, co samo žebrem chodí.
To láskou žehná-li a dělí tvrdou žití skývu,
ájá cestou půjdu šťastna v tom lásky světlém divu.
43
Svatováclavská kaple.
Zde postůj chvíli! Velebná se koba,
však tichá, chmurná klene v chrámu koutě,koutě.
V prach kleknout v stesku vzpomínky zde zvou tě,
že byla doba, byla jednou doba – –
Co bouří svála divá věků zloba,
zde vzpomínáš, jak nad hrobem se rmoutě,
a srdce teskné zachvívá se v poutě,
jímž spjaly je i bol i obžaloba...
Zde kámen chladný tělo světce tají,
jenž na vítězný zápol z hrobu vstane,
až nejhůř bude v smutném českém kraji.
Proč slzíš, – nevíš – nad ten hrob se chýle,
když po velikém pátku v tichu vane
tou kaplí plesný zpěv: „Vstal této chvíle...“
44
Hrobové se otvírali...
Ó pukněte vy hrobů skalné stěny,
v den chmurný vstaňte, bohatýři skvělí,
vy s paží silnou, nadšenými čely,
a zachvějte tím chabým věkem ženy!
Ať hrdi jsouce dědictvím a věny,
my za vámi jdem, kde nám křivda čelí,
ať vlaje prapor práva nesetlelý,
ať štěstí nám zas brány otevřeny!
Vy mocní sebou, pevní vírou v Boha,
v hruď, paži dejte odvahy nám, síly,
ať k vítězství jde pevná naše noha.
A silným dětem vděčným z časů klínu
my vyrvouce tu velkou, slavnou chvíli, –
v hrob s vámi lehnem klidně k odpočinu.
45
Legenda svatovítská.
Jdou z hrobů hlubých české země svatí,
jimž hoře živých klidně spáti nedá.
Jich láska z hrobek těžká víka zvedá –
i vstávají, k nám soucitem jsouc jatí.
Když chvíle za chvílí se v půlnoc tratí,
ať noc jak hrob či září luna bledá:
stín světlý vstává, druha v řadě hledá, –
jdou bezohlasným krokem z hrobů svatí.
Jdou k oltáři, chrám bílým světlem hoří.
Tam pokleknuv, kde dlažba mrazí holá,
sbor svatých bez hlasu se v prosbách koří.
Svit jitra čekají... Hlas přísný náhle,
než den se zjasní, v hrob však zpět je volá...
V třesk náhrobků zní chrámem vzdechy táhlé.
46
Hospodine, pomiluj nás!...
Kouř hořké vůně z kaditelen sráží
se lehkou mlhou nad náhrobky králů,
– to mrtví strážci svatého prý Grálu... –
sklem oken slunce ochoz pestře dláží.
Zpěv slova nešpor z hlubin žalmů váží.
Když uzavřeli spony vesperálů,
jdou knězi starých rhytmů za chorálu,
kde kaple václavská hrob svatý stráží.
Tam poklekají na dlažbu, jich hlasy
zde prosí pro Bůh svaté české země
za mír a hojnost pro budoucí časy.
Jak v chorál jednotný sbor hlasů splývá,
ač nadšením se srdce nítí ve mně,
přec tajnou lítostí mě pobolívá...
47
Sv. Václav.
Toť postať královská na statném broni!
Zrak žasne však, když k obrazu se sblížil:
skráň panickou jak pevný helm by tížil,
že na prsa se kovem krytá kloní.
Meč vítězný ven z pochvy nezazvoní.
Své ruce světec ku modlitbě skřížil,
jak zármutek se v duši jeho vplížil,
a chmurná duma jasné oko cloní.
Kéž bratru na bratra bič nedá plésti,
kéž rozlomí Bůh nepřátel luk tuhý,
kéž v jeho dědictví dá blahu zkvésti!
Co rudne obzor krvavými pruhy,
ač modlí se, skráň nemůž k nebi vznésti,
jen s láskou smutně shlíží v šíré luhy.
48
Legenda o sv. Edvardu.
V směs vetchých cárů boláky své halil
kdes v hluku města, podestlán jsa senem,
dlaň vztahoval a žebral hlasným stenem,
co hořkou slzou mdlý se zrak mu kalil.
Jak do ran hnojivýchhojivých by šťáv mu nalil:
Jde mimo král, mu soucit božím věnem.
Vzav na hřbet mrzáka, tím pod břemenem
spěl ku hradu. Hned za ním dav se valil.
Šíj králi mrzák zdiven obejímá.
Jen kanclíř kráčí s přísnou tváří chladnou,
v sluch bouře jásotu co z davu hřímá.
On tuší s bolem, kdy se nože brousí,
kdy bída křičí se závistí hladnou
a ruka vyzáblá šíj mocných rdousí.
49
Triumphus Christi.
Jdou Sibylly a proroci a kněží,
sbor svatých – v jeseni jak davy ptačí.
Vůz triumfálný Cnosti k předu tlačí
čtyř symbolických zvířat za zápřeží.
Na voze Kristus v běli rouch se sněží,
klid vítězný se v jasné tváři zračí.
Jdou v jeho jasu s palmou vyznávači –
a pod kolesy zašlé světy leží.
Dva rabové jdou připoutáni k vozu:
jim na nohou se těžká koule vláčí
a řetěz chrastí v ostrém ve úhozu.
Jde Hřích, škleb v odporné se tváři míhá,
hnát o hnát tlukouc, s kosou Smrť s ním kráčí,
a v očích zlých jim lačná touha číhá.
50
Mundus.
Práh domu hlídá hrubý krčmář zlostný
a na poutníky hněvným slovem hřeší,
jimž na paty i běsný pes se věší.
V sluch bodají té tvrdé řeči ostny.
Jde Maria a v průvod Josef cnostný,
ctné Panny smutek smutný vlídně těší,
že uvede je Bůh sám pod přístřeší,
než zatemní se večer nelítostný.
A nápis „Mundus“ hospody je štítem.
Ven z hluku bludní v samotu se berou,
kde v brzku hvězda nad jich vzejde skrytem...
Nač klepat, svět by od svých štval tě prahů?
Ó duše, zavři v snů se jeskyň šerou
a míru hvězda tichá vzplá ti k blahu!
51
Pád Luciferův.
Jen blesk a blesk – mžik letěl do hlubiny,
v tmu padl s třeskem, jako skála padá.
Vzdor druží mu a bolesť věčně mladá,
byt nehostný mu Dudaëlu stíny.
Vzpjal křídla tuhá jako z želvoviny,
než bez moci zas na bedra je skládá.
Již pevná noha tíží jeho záda,
jej v puklé skály tlačíc rozsedliny.
V bok Michael již ratiště mu míří.
Ďas v křeči zaťal v žhavou půdu spáry:
šleh’ pramen siný, v sled se rojí štíři.
Pláň smutná pne se v obzor nedozírný,
zkad otravné se plazí smolné páry,
čpí dým z nich dusivý a zápach sírný.
52
Ó felix culpa...
Ta vina těžce leží na mé hlavě,
ne jednoho, než otců všech a dědů.
Krok za krokem jde zákeřně v mém sledu,
z dnů hrozí příštích, nehty brousíc dravě.
Ať zoufalá lká duše usedavě,
ta s výsměchem dí: Bič si na tě předu,
ač ku hříchu tě z hříchu sama vedu;
ty dobro chceš, já v zlo tě strhnu hravě.
Vin tajemných to předků věno kleté!
Až po kraj naplnili kalich hněvu,
syn ke dnu pít má hoře mnohaleté.
Jich po dnech hýřivých jdou léta postu.
Co v hříších sili, – stačí na úlevu,
že po mně nevzklíčí ten plevel k zrostu?
53
Kaple mrtvých.
V postranní kapli mrtvých svíce hoří,
květ věnců suchý v troucheň rozpadá se.
Z ní na symboly v tajemné jich kráse
prach sedá již, síť pavučin se tvoří.
Před Kristem vzkříšeným se žena koří.
Již v aureolách zlato černat zdá se,
chvost páva zbledlý v stínech rozstírá se,
zub kotvy se jen v pavučiny noří.
Já za naděje mrtvé pálím svíce,
snů květných na hrob v smutku věnce kladu –
a světla hasnou, věnce trouchnivějí.
Jsou mrtvy, mrtvy, zvolna práchnivíce.
Snů, tužeb nepronikám za záhadu –
z těch mrtvých nové v svěží květ se skvějí.
54
Mrtvé srdce.
Před urnou stojím, v ní tlí srdce čísi.
Vy živá srdce, plesu odumřelá,
jež dnem a nocí hlídá bolest bdělá,
v jichž odevzdanost trpký vzdech se mísí, –
co ku štěstí vás z chladu smrti vzkřísí?
Kdo ještě trpí, blaha sobě želá,
klid smrti nemá. Touhou rozechvělá
lká upomínka za tím štěstím kdysi...
Vám paprsek-li blaha bleskne světlý
a zhasne zas, – to blesku prudký mih,
jím tknuto srdce zvolna na vždy setlí.
Vy mrtvá srdce v prsou živoucích...
Tak v slunném poli štěp stál slibně zkvetlý,
teď ohořelé větve vzpíná k nebi tich.
55
Vyšlapaný kámen hrobky.
Zde v dlažbě vlhké kámen vyšlapaný,
erb vyšlapán a pyšné jméno rodu.
Že se zkázou šel hříšně do závodu
a podlehl, – nač erb, zvuk jména planý?
Duch z hrobu vstává, přísným hlasem štvaný,
a bloudí hradem sýčků ve průvodu,
s jich skřekem úpí v ostrém viny hlodu,
že štěstí zničil, jméno vydal v hany.
Až do věčnosti klidu v rakvi nemá,
z té plísně vstává, kletbu s sebou nosí,
zrak hoří bez slz, ústa ta jsou němá.
Ach báje... Bez bolu kdo v hrob své štěstí
sklál hrubou rukou, – o klid mrtvé prosí
a víko rakve marně drží pěstí.
56
Reliquie.
Jsou na oltáři v šeré presbyteři
v řad zdobných skřínek uzavřeny pevně,
kde v smaltu starém zobrazeno zevně,
jak Svatí mřeli pod ranami sběři.
Když duši slavnostně hod boží sčeří,
mše chorály se nesou klenbou zpěvně:
plá reliquiář v jasu slunce zjevně
v dým kadidla a květů vonnou šeří.
Den pokání či truchlé exequie
když smutku popelem nám hlavy kloní,
tu reliquiář černé sukno skryje.
Svěc žlutých plamen hasne na trojhranu,
jen jedna prudce vřelé slzy roní
jak očistcových vzdechů ve průvanu...
57
Indes a Domna.
Květ dvojí čistý na hříchů stál luhu,
– kněz Beckovský jich legendu kdes líčí. –
Byl Indes to, mu v srdci láska klíčí,
týmž citem Domna ku svému lne druhu.
Jsou křesťané. Jej césarova sluhu
kat k bohům žene metlami a biči.
...Jim z trní svitý vínek mučeničí
jich láska svatá spjala v sněžnou stuhu.
Když před lety jich pašiji jsem četl
kdes v knížce staré, tak mi jala duši,
že slovem svým ji znovu chtěl jsem říci.
Cit podobný až v srdci by mně zkvetl,
jsem čekal. Začátek jen srdce tuší:
Byl Indes, Domna – šťastní mučenníci – –
58
Hagar a Ismael.
Jdou pouští Faran jako výhní žhavou;
lne k dásním jazyk v úpalu a znoji,
ret sprahlý marně touží po úkoji, –
pak k zemi horké klesli nad únavou.
Žár sžíhá oddech rtů a nade hlavou
jak strnulé to slunce bílé stojí,
sup křídlem nehne, na svůj plen se strojí,
a matka k Bohu prosbou úpí lkavou.
Bůh zavřel svého slitování studni?
Dál Hagar zašla stlumit výkřik suchý:
„Já nemohu smrť syna těžkou zříti!“
Div! Andělem pak napojeni bludní!
Zda duše zří-li plod svých tužeb mříti,
v poušť zalehne ston její bez odtuchy?
59
Pod obrazem sv. Cecilie.
Zrak k nebi, ruka po klávesách pílí.
Jak bystřeň hor to kypí ve varhanách:
Žas Cherubů chví zpěvem v nebe branách,
v poušť za ztraceným rájem Adam kvílí.
Job v bolu stená, Píseň láskou šílí,
žalm trpký vyzní v plesné Hossianah,
lid těší prorok po Jehovy ranách
a Magnificat slaví divů chvíli.
Trub hlahol k soudu v prostor hrůzně duní,
zní praskot rakví, mrtví táhnou z hrobů
a zem i hvězdy v prach se tříští dymný.
Bůh nad oblaky v jasu kříže trůní
a svatých sbor, co zmohli pekla zlobu,
teď Beránkovi pějí věčné hymny.
60
Píseň z dětských let.
Tu píseň z dětských let jsem neslyšel,
již dětským hláskem u mřížky jsem zpíval,
kde starý kněz se na nás vlídně díval
a v hlasů směsi hlas mé matky zněl...
Dech květů svadlých kostelem se chvěl.
Co letní večer hřbitovem se stmíval,
– tam již se dávno nikdo nepohřbíval –
kříž nad hroby se ještě zlatem skvěl.
Až zde ji slyším, řeč ji pěje cizí,
jak chladný déšť se do srdce mi vlívá.
Ten hřbitůvek zřím, vše mi s očí mizí...
Vy hroby dálné! Stesk mi duší běžel...
Co tichý večer se tak zvolna stmívá,
ten slyším zpěv, jak sám bych v hrobě ležel.
61
Kristus před křížem.
Jde prašnou cestou v dumách mezi poli.
Zem vůní dýchá zrajícího žita
a obloha jak v jedno slunce slita,
klid poledne, v něm nehnou se ni stvoly.
Jde žehnaje a na své myslí boly.
Však náhle stanul, noha v zem jak vryta.
Kde v stráni divizna a douška zkvítá,
kříž oviklaný křivo stojí holý.
Jen hřeby trčí ve spuchřelém dřevu.
Skráň sklonil, srdce soucitem se chvělo.
Ne Golgoty, zde vzpomněl jiných zjevů.
Jdou mimo bídní, šeptnou v pozdrav slova,
dlaň drsná otře upocené čelo –
jen za ně dal by křižovat se znova.
62
S. Lucia Syracusana.
Na mísce zlaté v levé nese dlani
dvě oči mrtvé, vyhaslé a chladné...
Zrak s hrůzou spěchá k její tváři vnadné
a vzhlíží zdiven v tiché oči laní.
Zpod řas se nítí vlhký úsvit ranní,
jenž s úsměvem v šer teskné noci vpadne,
a stín se tmí, v němž úpalného za dne
se čistá duše prachu cudně straní.
Ty oči oddané a vážné čelo,
to dítě srdcem, duší moudrá žena,
mne s obrazu v hluk ulic provázelo.
Tvůj věrný vzýval v žití hoři vleklém
tě Dante chmurný, postať nezlomená,
jenž k ráji došel očistcem a peklem.
63
S. Simon Stilites.
Tak léta stát jak zaklet do kamene,
ruch vnímat přec a žití všehomíra,
mít hvězdy v zraku, slunný den co zmírá,
sny černé noc kdy souká se vřetene –
Zřít bouř, kdy nebe hoří otevřené,
v níž bez otřesu sloup můj výš se vzpírá,
co vzhůru obrací zrak silná víra,
když pod nohou se propast rozeklene –
Růst každým jarem, dýchat jeho vůni,
kol srdce zimy led mít bez zámrazu,
jen v myšlének se ztrácet hlubé tůni –
Stát sámsám, a přece se vším kolem žíti,
hnus bahna neznat, nízkost podlých plazů, –
až pukne sloup a tělo v hrob se sřítí...
64
Kresby starého kancionálu.
Květ zavilin, spleť iniciál šíře
v jas výjev z bible duhou překlenula,
kol kacíře se lázeň ohně vzdula,
zde svatí v ráji, tam zlí hoří v síře.
Not čtverce tmí se hřeby po papíře,
dlaň kovotepce jak by dnes je skula.
Zde písní chval se duše k nebi pnula,
tam proti moru zpěv psán v pevné víře.
Vy mistři staří, zrakem svojí doby
jste v Zákoně čtli, zřeli do pravěku,
a klidně v pergamen své kladli zdoby.
My nové chceme v rozechvěném ptaní!
Jen aspoň to nám zbudiž po vás k vděku:
být upřímní a prostě nehledaní.
65
Sbor starých literátův.
Jak přísně hledí v strnulé k nám pýše
v těch varhánkových límcích zašlé běli,
kol pulpitu jak sřadili se tiše
a tenké rty se v zpěvu odmlčely!
Je slyším... Toužně rorate své pěli,
v jich písni „Vstalť jest!“... naše jaro dýše;
když druh jich loučil ze živých se říše,
jej vážným žalmem k hrobu provázeli.
K nám ve chmurné však pýše přísně shlíží...
Vždyť jako oni chceme vyzpívati,
čím srdce jásá, co dnes hlavu tíží!
A chceme: Dlaň až po létech by tknula
se našich blan, jež věčná krása zlatí,
by vůně života z nich zavanula.
66
Stigmata.
Ne Seraf mystický v snech vytržení
jak Františkovi na alvernské hoře, –
svá stigmata i v bok i v údy tvoře,
nás oblétá a raní život denní.
Krok nohou vede břitném po kamení,
v slz proudy tiché mdlé nám ruce noře,
– sám zbolavěl je, mozoly v nich hoře, –
krev ran víc jitří chladu pavučení.
Jen časem vtiskne nadšení nám zoře
své stigma v skráň, jež pochyb zbodly hroty, –
s ním ku křtu duší vstoupnem v krásy moře.
Ne na trh k divům flagellanti nazí,
svá stigmata cel nesem do samoty,
kde pečetí svou smrt nám srdce zmrazí.
67
Pauci sed leones.
Kůň pobodli. V před, v bitvy ryčné vřavy!
V před! S tváří odhodlaných vzhůru hledí!
Jen statná prsa obrnili mědí
a jasným helmem hrdě vzneslé hlavy.
Je hrstka jich, ač vrahů do záplavy!
Druh s druhem sepjat v sedlech pevně sedí,
a s nadšeného hesla propovědí
si dráhu k vítězství proud razí dravý.
Jak topor bohů meč jich pere břitký
v to mraveniště vrahů pod vizíry,
s jich lebek sráží klenotů třpyt plitký.
Vrah vítězům jen kopyt prudkým chvatem,
jak zhouba strhla v útěku jej víry,
tvář zkrvavělým pohazuje blátem.
68
Horas non numero, nisi serenas.
V den slunný, dóm kde strmí tichém na nádvoří,
ten hodin slunečních tam zlatem nápis hoří.
Básník:
Čte nechápavě mnohý, já čtu v zamyšlení...
Děti:
Nač hlavu si tím lámat? Hej, dnes škola není!
Žebráci před vchodem chrámu:
Dnes na sluníčko s údy, s vlhkem chlad jež moří –
Jedna babka z nich, jedovatě:
vždyť na chudém i Pán Bůh s tou almužnou spoří!
Mudrci parafrasují Horáce:
Klid zachovej, ať časy po větru se mění!
Nešťastní:
Lze v noci bolu čítat slunné chvíle denní?
Milující:
Čas nečítáme v štěstí! Stálý jas nám září –
Starci:
Nám světlých vzpomínek jen málo zbude k stáří...
Poutníci v processí:
Bůh rozptyluj vždy chmury na zemské nám pouti!
Krčmář:
Můj zisk, když vedrem musí ret jim k dásni lnouti!
Smrť:
Ten s úsměvem čte slova, jiný zrak se zrosí...
Věř, zraní každá chvíle! Poslední tě skosí.
69
Ruch práce.
V snech utonul jsem v jasném odpoledni:
Orlice černá křídla rozestřela,
do sivých mraků ohněm prorážela,
a pod ní zástupové nepřehlední!
Kněz Václav na bílé jel brůně přední.
V blesk brně trčí dřevce zkrvavělá...
Orlice letem k horám hranic spěla –
trou za ní s chřestem mrakové se lední...
Ruch práce z venku snu rve pavučinu.
Tep kladiv, křik a skřipot kar a kladky –
což nelze snít zde v chvíli odpočinu?
Jdu z chrámu ven, den taví duše chmuru.
A udiveně obracím se zpátky:
co den ta stavba roste k nebi vzhůru!
70
Rabbi Simeon ben Jochi.
Talmudská legenda.
Ne v snech vždy neplodných v ráj srdce vybájený, –
jen sestup v života zde práci, ruch a změny!
Prach na duši ať sází, dlaň ať trním drásá,
přec na klas živný zraje, jde jím zjevně krása.
Kde v žáru nebe strmí skalné Etham stěny,
dlel rabbi Simon v postu, stále zamyšlený.
Zřel peklo, – v ráj se vznesl, Serafim kde jásá,
kde slávou se a mocí věčný Jahve pásá.
Chléb nesnášel mu havran... Cítě vadnout sílu,
šel rabbi Simon s pouště na žírný břeh Nilu.
V dnu úpalném tam bratří žnou a vážou snopy.
„Ty plémě bídné nemáš v duši věčna stopy?
Vám běda, chtíčů zemských uštknuti jste hadem!“
„Tys přišel rušit svět? K svým snům se vrať, mři hladem!“
71
Anachoret.
Já Minimus, skal cizích eremita,
co svět jak Leviathan v dálce řičí,
dlím na modlitbách, v bok se mrskám biči,
jak lítostí je za hřích duše zryta.
Kde srdce otců kalem byla syta,
mé po hostiích čistých hladem křičí...
A pravdu hledám v touze trpasličí,
byť zlomek jen, jak suché zrno žita!
Hřích přec mě děsí lože na rákosí,
hmyz nečistý mě hnusem z dum mých ruší,
že v hrůze kinu Astartě a Bálu!
Den v práci za chléb skráň mi potem rosí,
však na zdroj krásy v žízni pěst když buší,
Bůh otvírá mi k němu tvrdou skálu.
72
Mane, mane, thekel...
Kdo do duše mi psal ty tajné runy?
Ne kvas, – má duše sotva chléb svůj denní,
dne tíhou klesajíc jde tiše ku prameni,
kde doušek nalezne a úsvit krásy slunný.
Kdys však jí šlehne cos jak prasklé struny:
Děs neznáma a bezpříčinné chvění...
Jak fosforečné písmo rozplizle se mění
v tvar metly mlhavé a hrozí hrůzné runy...
Hlod hříchů není to však ve svědomí.
Jak žhavá láva kůru země lomí,
tak děs ven valí bystřinou se z bezvědomí...
Zda zapadlé to dětské zaleknutí,
či hrůzy budoucna to bleskné tnutí?
Zda předzvěstný žeh pekel? – Mane, mane, thekel...
73
Rytíř, ďábel a smrť.
RYTÍŘ:
Mám dobrý med, helm pevný leb mou chrání,
erb otců pyšný od skvrny je čist.
Dnes vesel jedu na rytířské klání,
kde věnec z rukou Sieglindy mně jist!
ĎÁBEL:
Já jsem váš zbrojnoš. Dým se choulí plání –
má rád ta spáleniště selských hnizd,
též kupce městské zlekat znenadání,
jich měšce řezat na zálohy hvizd!
SMRŤ:
Tvůj soupeř já jsem v turneji a v lásce!
Dám na bránu ti odpovědný list
a v kostky zahrám – prohráš, prohráš v sázce!
RYTÍŘ:
Dost času na žalmy a na páteře –
ĎÁBEL:
Dost paní lepých, vína je a zvěře!
SMRŤ:
Eh třeba brousit, – zas již tupě řeže!
74
Trh ďáblův.
Na tygří koži nevěstka se válí,
jí u nohou stařík opuchlý se spíjí
a mladý soupeř v poutech závistí se svíjí,
co lakotná kuplířka štědrou ruku chválí.
Výš trůní zpupný tyran a sbor rabů stálý
se před ním na kolenou plazí zákeřnou zmijí.
Dva zlotřilci však, togou dýku kryjí,
již plíží se blíž, by jej vztekle skláli.
Tlum tváří zvášněných se tísní dole:
ten ženku rád by, onen peníze schvátil,
ten na krvavém sedl na prestole.
Vepř, páv a jiný symbol druží se k té zběři.
V roh obrazu štětec hnusnou ohyzdu zvrátil:
tam pospěšněposměšně ďábel strupatý křivé zuby škeří.
75
Trh Kristův.
Viz, v lilijích dítě s beránkem tulí se mu k boku,
bol hříšnici s lotrem Kristu k nohám sklání.
Dlaň pravou vztáhl ku žehnání
a korunu z trní nabízí druhá, – smír mu plane v oku.
Ač farizej se jitří v zlobném pošklebání,
dav bědných ruce spíná k němu v slzí toku,
sok s odpuštěním náruč otevírá soku,
žalm pěje mučenník v slastném umírání.
Stín palmy s hnízdem holubic nade vším se šeříšeří,
Pán ku všem s láskou v hlubokém oku shlíží,
ret láskou dýše, jako tenkrát po Večeři:
V ráj proměň se ta trpká bolů země,
a koho pracná strasť a nepokoj zde tíží,
ó pojďte všichni ke mně!
76
Zvony.
Vím vám dum doby: Dumou mou duní nad Prahou zvony,
a kvílí – kvílí – kvílí – Ví-li, co kvílí? –
kdy v hloubi touha zdlouha napotom chvílí
v nich údery bolu lká na hony stony...
Dóm, – rudý kol západ, – hrad, – mlhy clony,...
přes jezy ječí Vltava, v temnou dálku pílí,
a onde ostrovů dolů sklony
se do vody chýlí, kam dům, dům se zrcadlí bílý.
Od Sionu shodou tonů tonu v rekviem hran...
Jich pádný hlahol neumlká, lká a lká v chladný vzduch
a stíny honí od zvonic jak havranů hejno, hejno vran.
Pak klekání vlání ustává pěti, –
snad budí je ráno sám Pán Bůh...
Noc orlice černá, od západu letí
tmou – tmou – tmou – –
77
Tíseň večera.
Tma večera jak tučná hrobů dávnoletých hlína
v chrám dusné vlhko kupí; tlí v něm s trouchní kvítí
puch ulic, svátý s prachem do pavučin sítí,
chlad hrobek zasutých, měst hříchů vonná špína.
Jak Bůh by odešel,... lampa v slzách krve uhasíná...
Jen oharek mi s čmoudem v brevíř z boční lodě svítí,
dav s hrubým hovorem kde ven v plyn svítilen se řítí,
a s pláčem duše tajeným ven klesá postať stinná...
Hu – v průvanu se klátí s chřestem na řetízku
stín hmotný na zdi, – seschlé useknuté rámě,
jímž lámal svatokrádce kalich v mrzkém zisku.
Mě hrůza stinadel tmou škrtí v rozhněvaném chrámě,
jak na hrdle bych cítil v mrazném stisku
tlak prstů kloubnatých a kostlivé to rámě...
78
Mors stupebit...
Za † Jak. Králem.
Zas jdete, příšery, klid cely mé děsit, běsice, běsi?
Krok tvrdý slyším – hnát červotočí, zřím zelené oči v zášeří dveří,
cítím ji – násadou kosy mi na prkno měří –
a nocí příkrov smuteční mi na smysly věsí.
Jak o sklo by kulich zoban brousil... zas křídlem udeří v šeři...
V snů tápavých směsi hlesy mě tušených duchů děsí...
Tmou skuhrá a skučí a kvílí a šílí bouře pod kolesy
pláč udupaných, jež nezval život agapé ku večeři.
Plamen svíce se třese černém na svícníku:
kříž, k srdci matka má tiskla v posledním jej vzlyku,
v mdlém světle u lože se šeří matně.
Vás zaklínám tím křižem Umučení, příšery, běsi!
Déšť zoufalých slz mne nebude pálit na rubáše plátně,
v němž katechumen bolu vchází v klidu smírné plesy.
79
Pod opadalou omítkou.
Prach všedních dnů ať na duši mi lehá,
co světlem plálo, matným stínem bledne,
co kvetlo růží, tuhne v květy ledné,
tep srdce vřelý žití mráz kdy žehá!
Bouř také chrámu zlaté stěny šlehá,
prach na obrazy sází se den ze dne,
pak novou omítkou již neprohledne
jich slavná veleba i tklivá něha.
Jak vlhký žalář mrazí ambit holý.
Jde klidně čas. Kde stěna malovaná,
tam omítka zas loupá se a drolí.
Zas radostně zřím: V poušti prší manna,
zas Kristus usmívá se v pozástolí
a na duze zas skví se svatá Panna.
80
ZAHUČALY HORY...
[81]
II.
Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá
Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá
a zaleklé jí v skalách zvolna mříti...
Jdu za ní v myšlénkách – a stesk mě chytí,
že zmírá, sotva v duši zvukem sáhla.
Mně lehla na hruď za ní lítost náhlá
a srdce zatáhla mi mračnou sítí.
...Ach bojím se z těch chmur slz krupobití,
jež i dnů všedních stluče lada spráhlá.
Jdu sám a divím se... což léto babí
i mě již chytá v potrhané třísně,
mé květy přešel první mrazík slabý?
Jdu sám a marny lhostejnosti vzdory:
mně líto štěstí nedopěné písně,
k níž táhlým steskem zahučely hory...
83
II.
Den k spaní lehal větví pod záclony.
Den k spaní lehal větví pod záclony.
Dol prosyt modrým v šer tuhnoucím prachem,
chlad’ západ oblak rozčeřeným nachem,
noc do vlasů si brala hvězdné spony.
Jen všedním dojmem vnímám zjevy ony.
V tom bratr smutek prudkým ramen vzmachem
mně na hruď klesl, – co s tím počít brachem? –
když z dolu slyším žalující stony.
Hlas čistý zapěl:... zahučaly lesy...
V šer píseň stýskavá se rozeběhla,
až do krve se dere houštím kdesi.
Jak nalomený trn mi v srdce vniká
a bolavě mě ostružinou šlehla,
že mladost má s ní tajně lká a vzlyká.
84
IIIIII.
Ne mladost jará, výslunná a zpěvná...
Ne mladost jará, výslunná a zpěvná...
To jaro nebylo, – den podjesenní,
jak dítě chorý v nedomřivém chvění,
jímž v těle mrazí bolest bezúlevná.
Mě hlídal život – chůva bezúsměvná.
Je do skoku, – jí stará žluč se pění,
je do pláče, – hned výsměšně se cení,
a metlou mrská necita vždy hněvná.
Mně jara nedala, jen podzim šerý.
Ba ani v něm se těšit nedopřeje
mi slunným sněním v chladné podvečery.
A mně se stýská, když jdu mimo pole,
kruh pasáků kde u ohně se hřeje, –
rád zasedl bych k pohádkám v jich kole.
85
IV.
Zahučaly hory, zahučaly lesy...
Zahučaly hory, zahučaly lesy...
Podzimní se mračna kupí pod nebesy.
Těžké mraky nízké, vlhká mlha šedá,
zvlhlý zrak v ní marně boží slunko hledá.
Na zemi ni kvítka, jen ty hnědé vřesy.
Bylo jsi, nebylo? Jaro moje, kde jsi?
Z mlhovitých cárů ručky po mně zvedá,
lítostí až nad ním srdce pousedá...
Na smrť choré dítě... Jen dát do rakvičky,
do hlav postavit mu hromničné dvě svíčky...
Jaro mé uvadlé, skrej se kdes, mé dítě,
sic ta jeseň chmurná hněvně podkosí tě.
Prchá již,... tvář po mně obrátilo zpola:
smutné oči v důlkách, kol nich stinná kola – –
86
V.
Jde Jeseň z lesa, klestu pod otepí
Jde Jeseň z lesa, klestu pod otepí
s hor k nám již babka dýchavičná spíchá,
na prsty ozáblé si mlhu dýchá,
zpod šátku vlas jí pavučím se třepí.
Jde trhan Vítr. Třese zbujně štěpy,
list za listem jak karty v prstech míchá,
ať cesta, necesta, ať mez či lícha,
jen hvizdne si, jde zlovolně jak slepý,
neb všude narazí. Když babku zočí,
jak zlatý ženich na paty se staví,
kol pasu bere – a již se s ní točí.
A přes lada a po stráni s ní šílí,
až ouzko nám, jak hejří do únavy
dva blázni staří, smutkem podnapilí.
87
VI.
Kde po lukách dnes hledám parnasii,
Kde po lukách dnes hledám parnasii,
jen skřehlý ocún zkvítá osiřele.
Ach Bože můj, což zapomněl jsem cele,
že v pozdní jeseně zde chmurách žiji?
Máj byl zde krátce s jara poesií.
Den podzimní se mračí rozmrzele,
jak v šeré ráno děcko rozesnělé,
a dechem sychravým se v hruď mi vpíjí.
Kraj ku spaní si spadlé listí stele,
tvář vychudlou mi prškou slzy myjí,
chlad prolínavý mrazí v zdraném těle.
Tlí stuchlým vlhkem, kudy krok můj míjí,
jak na hrobech čpí věnce strouchnivělé –
a já tu hledal bílou parnasiji...
88
VII.
Byl noční mrazík – břitké uleknutí
Byl noční mrazík – břitké uleknutí
zem prochvělo, jež po žních sobě hoví,
když v lůně tuší zase život nový, –
a tvář jí stuhla v chladném ustrnutí.
Den v úsměv nehřejný ji znova nutí.
V něm zasršel proud Labe ocelový,
jas chví se nad ním v stráních po révoví,
kde těžké hrozny zrají v listů žluti.
Vzduch jako víno, průhledně vše zlatí, –
ba srdce země tepleji zas buší,
až hlavě opojné je do závratizávrati.
Však do poslední žilky vystřízliví:
zem na kost zmrzlá v sníh se zababuší,
až houkne z Němec severák sem divý.
89
VIII.
Zde na horách těžce brambory
Zde na horách těžce brambory
ven dobudem ze vzdorné půdy,
jak ulehlé staré ouhory,
již na zimní myslíce trudytrudy.
A u nás prý – třeba opory,
jak do Boha vína je všudy,
je v lisu již hroznů na hory,
ba od zelí prázdní prý sudy...
V hor mlhách si křesám vzpomínku:
tam podzim jak vesele hraje!
Sám krajan, hned najdu záminku,
– mráz nad to až k srdci maje, –
a načepím sklenku ryzlinku:
Poslání do vlasti:
Buď na přes rok z lacina kraje!
90
IX.
Kde táta náš píval z hubatek,
Kde táta náš píval z hubatek,
my z náprstků srkáme tence,
kdy zavýskal on si s důstatek,
my vzdycháme při střídmé sklence.
Ach osudu tvrdý opatek
nám kvetoucí rozdupal věnce,
a hoře nás vede na zmatek,
pak s kosou již tušíme žence – –
Nám v života drsné vinici
jen trpká vždy dozrává pravda,
ať v moudrosti víno kvasící, –
smrť k stáru nám poctu jim zavdá...
To moudrosti víno! Zvolna se kvasí,
pak v nejlepším – Smrtka svíčku nám zhasí...
91
X.
Tam na horách – ach mlč s tou písní lživou,
Tam na horách – ach mlč s tou písní lživou,
když v teplém salonu svém u klavíru
byt letní kruhu módních bohatýrů
tak s tváří líčíš selankově snivou.
Tam na horách rve metelicí divou
zlá zima střechy s domků v bouřném víru,
kde při klestí a nasušeném pýru
se chvějí v ložích bídou zimomřivou.
Tam na horách – ach vše tak roztomilé:
Ty děti chudé, modré od borůvek,
to zdravé mléko od té kozy bílé – –
Zda vzpomíná ta babka se svým báčou?..báčou?...
Jim zatím sníh zas nový zavál růvek,
jich koza zmrzla a teď za ní pláčou.
92
XI.
Noc podzimní když bouře černé běsy
Noc podzimní když bouře černé běsy
ven pustí do lesů a štve je k vzteku,
že kmeny lámou za vichřice jeku,
a skolících psů smečkou přes průklesy
se ženou do stráně a nad skal tesy,
kde vlhkem tmy v mlh roztrhaných vleku
tvář sinou měsíc kryje od úleku, –
hlav dětských vstanou báchorkové děsy...
Ten loskot, praskot, sykot, ryk a steny,
hvizd zákeřný, vzdych úpěnlivý slyše,
tu leckdo schoulen za útulné stěny,stěny.
„Zas viselec kýs – zkušenost to učí –
kdes uvís’uvís’,“ šeptne bojácně a tiše,
co vichřicí pláč hněvných žalob skučí.
93
XII.
Červánky, červánky, krvavé moře
Červánky, červánky, krvavé moře
vzduly jste vysoko od hory k hoře,
témě jich zčernalá, kam sáhnou zraky,
trčí jak na skalí zvrácené zraky!
Vytrysklá k nebi až krev jste-li hoře,
požár jste vášní, jež pohasnou v skoře,
z lodí snad spálených zdoutnalé mraky,
či doby budoucí plamenné znaky?...
Po noci vichorné nebem jste šlehly,
po noci tmavé zrak bodly jak jehly,
děsily, hrozily ohnivou metlou,...
růží se zachvěly na mrazu zkvetlou,
v dole to vzdychlo – a jitro zas šedé
z kolébky vaší den nemocný vede.
94
XIII.
Mně úlek nevolný hruď sevřel prudce...
Mně úlek nevolný hruď sevřel prudce...
Jdu suchým vřesovištěm za večera –
tu černý plot a křížů rad ční z šera,
jak mrtví spínali by k nebi stuhlé ruce.
V jich středu Kristus hlavu kloní v muce.
Vzdech travou chřestí, z hrobů ven se dera...
Či mrtvých jsou to tajná slova sterá,
jež neřekli svým živým na rozluce?
Ten kamenitý hřbitov horské vísky
mě poděsil, až mráz mi projel klouby,
že zde bych stlát si měl svůj růvek nízký?...
Zde žádné srdce netáhne mě dolů,
vstříc žádná ruka nekyne mi z hloubi
a nikdo nezve k věčné pravdy stolu.
95
XIV.
(Vzpomínka.)
U černých vrátek hřbitova
tak váhavě pod večer stojím...
Pravda již, Bože, do slova,
že matce své pohřeb strojím...
Komůrka hrobu hotova,
však pohledět do ní se bojím...
Stát chci jak socha kovová,
a myšlénky k tomu si zbrojím.
V tom jalo se srdce zděšeně ptát:
Což nemáš tu mrtvou hlavu již rád,
chceš bez citu pro její vrásky a šediny
stlát pod ní pár borových třísek? –
Odvracím oči... v nich mě cos
řeže a pálí jak písek – –
96
XV.
(Zlomený květ.)
Ty dítě, nevzpomněl jsem... tlíš v zemi sedm let,
co v studánky tvých očí jsem hleděl naposled,
a potom podzim přišel, – prý první podzim zdravý! –
v něm nad tvým čerstvým růvkem dvě skláněly se hlavy.
Sníh sešlehal je stáří... Mne život jinam ved’.
Až po létech zas vidím tvůj obraz, něco tret,
tvá panna do dnes nosí flór přes obličej tmavý,
a střevíčky kdos řadou vždy k postýlce ti staví...
Tvá matka ustaralá čte v tají Heyduka,
čte všecko o své dceři, div srdce nepuká...
a letní podvečery stín na město když kladou,
jde na hřbitov... Tvé družky ji zdraví promenadou...
Já divím se, mé dítě: květ v jaře zlomený
v hruď věrnou nezapouští přec bolu kořeny...
97
XVI.
V těch nocích zlých, kdy nelze zdřímnout oku,
V těch nocích zlých, kdy nelze zdřímnout oku,
kdy vichr kvílí mrazných dum svých sloku,
duch vejde smutný neslyšných mi kroků –
a u hlav lože těsně se mi staví.
Skráň pálí žhavá, srdce hoří v boku...
Jsi duše těch, jež urval hrob mi dravý?
Ó váš by zjev noc na den zjasnil smavý,
v němž rosa očí úsměvem se taví – –
Rci, kdo jsi? – Či mě smyslů děsí omyl?...
Jen praskot příšerný mi odpovědí,
jak někdo by zde v pláči ruce lomil...
V kout prchá stín... jak rozžehnu si svíci.
Pes v nohách lože vzrušen za ním hledí
svých oči hnědých velkou zřítelnicí...
98
XVII.
Vždy třetí s půlnoci – co, proč mě budí?
Prst duchový jak hodin směrné kyvy,
tep srdce zrychlí nepokoj mi lstivý,
chlad bázně skráň mi mrtvou rukou studí
a duši štve hrůz scestné na záludí...
Jde ticha povodeň přes snů mých nivy,
je smutkem zaplaví a květ jich křiví...
Jak na dně kámen srdce bouchá v hrudi.
Cos pověrčivým dojmem v nocích leká...
Snad kdos mne volá, vzpíná po mně ruku,
jenž daleko mne k hodince se čeká...
Pak napjatě a v polosnu, v polobdění
jen čekám znamení... Ne, ani zvuku...
Jak nemocná tvář bledne úsvit denní.
99
XVIII.
Jak v zakletém mlejně nad krovy straší:
Jak v zakletém mlejně nad krovy straší:
noc vítr vzal k tanci, než začne se rvát,
kol komína víří na střeše naší,
sám rohatý musí jim do skoku hrát!
Teď utichnou chvíli, zbujně se splaší,
těch tanečních rythmů zběsilý spád
až strop mi snad boří, – dolů se snáší
tu hlava a ruka a zvětralý hnát – –
I vítám vás, kmochu! Na dobrou vůli
zde korbílek, jářku, načněte –
Eh, vzmužím se... Slovo vázne mi v půli,
což v báchorách třeštím dítěte?
Tak samotou zlou mne tíží ty chvíle,
že zdětiním, vlasy nemaje bílé?
100
XIX.
Váš slýchám sten v té smutné noční chvíli,
Váš slýchám sten v té smutné noční chvíli,
pěst vichru když mi buší do okenic,
vy černé lesy! Zmlkly zpěvy pěnic,
jen meluzina hýká tam a kvílí.
Mlh plíživý z vás přízrak vstává bílý.
Zem stůně jesení, vše barvy měníc,
jak otrhaná žebračka, jež ceníc
svou krásu kdys, teď v bídě hladem šílí.
Déšť chladný roztekle mi po skle plíská
a skulinami skučí to a hučí...
Mně po dnech slunných v lesích se tu stýská,
kdy květy pučí a vzduch písní zvučí!
Jsem věru rád, že již je zima blízká,
jež ledného vše sevře do náručí.
101
XX.
Aj hory, hory, což jste zasmušeny,
Aj hory, hory, což jste zasmušeny,
když na vás mlha padala!
Jak chorých babek skuhraly jste steny,
co zlá by dna jim údy lámala.
Teď na hlavy jste vzaly bílé pleny,
v sluj zavřely kdes Hejhala,
jak moudré Vědy sníte zamlčeny,
jimž tíží skráně sněhu zavála.
Po smutcích vybouřených jasná čela
v klid povznášíte oblohy,
hvězd jiskřících jde kolem dráha skvělá
nad nocí hluchých sen a mátohy –
Oj chtěl bych, duše kvil a poklid jednou
slov smírných zmrazit čisté ve slohy!
102