Večery v Bissone (1933)

Tereza Dubrovská

Diplomatická verze Ediční verze
Teréza Dubrovská VEČERY V BISSONE
V Praze 1933
[3] SESTŘE TERÉZE improvisace po přečtení knihy básní „Večery v Bissone“.
Ten věčný smutek, který obepřádá Vzdálené hory, verše obestřel, V nichž, SESTRO, duše odvěký svůj žel Zpívala mocně, vše, čím nitro strádá.
Ať zraky k hvězdám, jejichž odlesk vzňal Se na obzoru, vznesou se teď jasně. Z bolesti zrozeny jsou tyto básně, A proto mluví k těm, kdo trpí žal.
Noc, SESTRO, ať ti dá teď zapomnění, Ať hořkost duše v odvěký klid změní, Jak v jezeru zář hasne zelená.
Ať nakloní se závojem Snu k tobě... Ty znavenou skráň nachyl zklidněna, A usni spánkem, jímž spí mrtví v hrobě.
29. srpna 1933.
JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC
[5] SLEČNĚ BOŽENĚ ŠÁMALOVÉ V UPŘÍMNÉ ÚCTĚ
[7] I. DÍL.
[9]
Teď v soumraku tom sama kráčím žitím, Teď v soumraku tom sama kráčím žitím,
 a jediného nemám přítele, ač každý práh jsem okrášlila kvítím, přes který vešla jsem tak nesměle. Jak poutník jdu, že sama jsem, to cítím – trn bodá mne jak ostří ocele, krb vyhas’ můj – v něm oheň nerozsvítím, chlad vane z všeho v noci setmělé. Co ještě chci? Vím, právo nemám víc ždát od osudu štěstí. Jenom mír a věčný klid. Šel život zase kolem, Jájá zavolat jej chtěla, „Zůstaň!“ říc’ – rty zmlkly – duše hledíc na vesmír, že pozdě je, se chvěla náhlým bolem. 11
Jsem sama. Ticho kol. Spí květný luh, Jsem sama. Ticho kol. Spí květný luh,
 ztich’ skřivan v poli. Zmlkly písně ptáků, srp tiše leží, klidně stojí pluh, spí vše – i bol, a slza vyschla v zraku. Spí tiše město. Ustal šum a ruch, a v tiché řece svítí hvězdy z mraků, spí unavená země – a jen Bůh se dolů s nebe dívá na oblaku. Jsem sama. V duši mé je mrtvý klid, mír svatý leží jako na hřbitově – a přec by chtěla duše moje žít! Ve vichřici se jako bříza chvít... Mé srdce zbudit by se chtělo v rově, a pod příkrovem, Bože, bouřně bít! 12
Kol Tvého domu za soumraku šla jsem, Kol Tvého domu za soumraku šla jsem,
 proud zlatý světla v oknech Tvých se skvěl, a jasně zářil v temnu pozdním časem, a paprskem se do mé duše schvěl. Sad ležel v snách. Zvon věží Božím hlasem s mou modlitbou jak hymna nocí zněl, a stoupal k nebi, zvučel hvězdným jasem s tou sladkou písní, již kos vroucně pěl. A šeřík voněl... záře tmou se lila, a prázdná, tichá byla ulice, a hlava se mi náhle zatočila. Že přijdeš ke mně, duše moje mnila. Tu chladný vítr vstal – a na líce mi lednou krůpěj navál – já jsem snila! 13
Že přijdeš, ruce moje uchopíš Že přijdeš, ruce moje uchopíš
 a pohladíš je měkkou svojí dlaní, a usměješ se – jako tehdy, víš? Tvé oči vidím, stříbro na Tvé skráni. A přivineš mne k sobě. Ztiš se, ztiš, mé srdce v ňadrech! Marné vzpomínání – Jde soumrak sadem, noc je blízka již, a láskyplně nade mnou se sklání. V mém sadě podzim dávno listí svál – Ty bušíš touhou, snivé srdce moje? Svit naděje ti čárný zase vzplál? Mé srdce dí mi: „Rozkvetl můj strom jak modrý šeřík z jara. Písní zdroje zas vroucně zvučí přítmím v stromě tom!“ 14
Zda potkala jsem v žití Tebe Zda potkala jsem v žití Tebe
 jen proto, abych trpěla? Chlad cítila, jak v duši zebe, spár zatíná mi do čela? Ó, ztrestala jsem samu sebe! Pod příkrovem jsem ležela, mír kolem byl a hvězdné nebe, šum křídel šustil anděla. Tu cestou mou Jsi přítmím přešel, sad procitl a zkvetl luh, a večer rosu na květ věšel. Má snivá duše z mrtvých vstala – leč potrestal ji za to Bůh, že Tebe, Drahý, milovala! 15
Proč odešla Jsi a mne opustila, Proč odešla Jsi a mne opustila,
 má lásko sladká, nepohlédla zpět? Na prahu stála jsem, a slza slila se v tuhý démant v oku, ztichl ret. Tak mlčky šla Jsi. V přítmí věnec vila noc z gladiol si černých. Dýchal květ mdlou vůní hrobů – hluboká tma byla, to velké ticho mrtvé. Dotrpět Sisi duše moje přála. Chvěl se vzduch jak slzami, jež v rosu proměnila noc milosrdná. S nebe zíral Bůh Nana muka moje. Zemřít, spáti již! Mír věčný. Ticho. Sama jsem zas byla – vše zniklo kol – jen hřbitov zůstal, kříž! 16
Ó, kdybych vzdala se Ti v závrati – Ó, kdybych vzdala se Ti v závrati –
 já mrtvého bych, věř mi, urazila! Že nemohla jsem slibu dostáti – já za hrob jsem mu věrnost přislíbila. Ó, mrtví žijí – ač se nevrátí zpět v naše žití. Stopa v písku zbyla, vzdech v suchém listí pláče souvratí, na holém stvolu slza zasvítila. A za soumraku přicházejí k nám, a vlahou nocí vánkem rozmlouvají s tou písní zvonů, kterou zvučí chrám. Jich oči, hvězdy, v tiš se dívají, a duše jako bílá křídla vlají, když v sady mlhy táhnou potají... 17
Jak v šeru svítí bílé klávesy! Jak v šeru svítí bílé klávesy!
 A vysmívají se mi jako ústa – Já na oknech jsem stáhla závěsy – tma v komnatě se rozhostila pustá. Klid svatý kol – hluk náhlý, otřesy zdí vetchých domu. Hukot stále vzrůstá, vlak jede – stesk v mém srdci stele si jak pták své hnízdo. Lítost vstává pustá. A duše pláče, sama se svým steskem, jak nad jezerem pták, jenž naříká. Vlak tunelem se točí, mihá bleskem. A světla září... na té hrázi jede a mizí v tmě – a hukot zaniká... V mé duši smutek zpěvnou notu vede. 18
To, duše má, by příliš krásné bylo! To, duše má, by příliš krásné bylo!
 Zas přadeno své předeš bájných snů z těch jemných vláken – jitro postříbřilo je chladným jíním prvních,prvních zimních dnů. Jak Penelopa skončit chceš své dílo – příst, přadleno,Tě vždycky naleznu! Ač západ hoří, již se připozdilo, v tmě slunce mizí, v černém bezednu. Své touhy spřádáš, vzněty srdce ryzí, šat dlouhý je jak závoj svatební, na přadeno své vineš novou přízi. Nač tady čekáš? Oráč klas svůj sklízí – je pozdě, duše! Jenom pohřební šat předeš si a vlákna chladné řízy. 19
Víc nechci doufat. Jsem tak unavena, Víc nechci doufat. Jsem tak unavena,
 má hlava těžká je a bolí tak! A noha má je chůzí zkrvavená, a světlem slunce oslepen můj zrak. Již nechci doufat! Sudbou předurčená loď ztroskotala. Zůstal pouhý vrak – jej vyplavila na břeh mořská pěna, v tmě leží tam – a nad ním krouží pták. Jak osud křičí. A má duše stojí nad nadějemi, které na dně sní, a bázní chví se, vydechnout se bojí. Vjezd Jitřenka již upravuje ránu, den svítá v záři slunce – bolest v ní zda chystá mi, a dá mi novou ránu? 20
Ó, šťastná žena, již Jsi miloval! Ó, šťastná žena, již Jsi miloval!
 Ta Štěstěnou tu byla vyvolená, Bůh obdařil ji, srdce Tvé jí dal – jí dostalo se vzácného tu věna. A život cestu růžemi jí stlal, trn odstranil Jsi, by šla nezraněná tou Tvojí cestou letním jitrem dál, a zlobou světskou nikdy nedotčena. Loď její vplula klidně do přístavu, v něm zakotvila jako před bouří, když na Tvé rámě položila hlavu. A v objetí Tvém, hledíc do Tvých zraků – jak děcko v snu, když oči zamhouří – ráj zemský zřela, hvězdy zářit z mraků! 21
A zemřela – tak mladá, krásná, světlá – A zemřela – tak mladá, krásná, světlá –
 Bůh povolal si k Sobě anděla, jak holubice bílá duše vzlétla, a v oblacích se hvězda zaskvěla. Tu knihu lásky, v které v žití četla, tu drahá ruka zbožně zavřela – peň vichr zlomil – růže nedokvetla, ty snivé oči mlha zastřela. Jak světice, jež s nebe sestoupila, zas vrátila se k Bohu svému zpět, tak dobrá, krásná, na svět nepatřila. Teď hvězdami se duše Její dívá, a Její vůní vydechuje květ, jak slzu soumrak rosu s listu schvívá... 22
Jsem sama. Ó, proč nepřijedeš sem! Jsem sama. Ó, proč nepřijedeš sem!
 Tak opuštěna v starém domě hynu, je pusto kolem, šeď, je holá zem, a na všem leží těžký příkrov stínu. Když kraj ten luzný prvně shlédla jsem, že najdu zde, jsem mnila, domovinu – leč cizí zůstal mi, a večerem jen hořký pach mne ovál země klínu. A vítr házel vlnou, příboj smýval zdi vetché domu, soumrak plakal v nich, a ze všech koutů smutek na mne kýval. Svit každý zhas’.Tmouzhas’. Tmou zvony kvílí věží jak umíráček... v horách padá sníh – v mé duši zebe, na mém srdci leží. Bissone, 5. V., 1932.
23
Ty rád mne nemáš! Čím já Tobě jsem? Ty rád mne nemáš! Čím já Tobě jsem?
 A nemiluješ snivou duši moji! Jak cizinka jsem přešla večerem a za soumraku sadem cestou Tvojí. Co dát Ti mohu ještě? V žití svém Jsi nejkrasší tu růži nazval svojí, květ zlatý štěstí vykvet’ v sadu Tvém a vzpomínkou Tě s drahým rovem pojí. Když v žití s Tebou jsem se potkala, mé srdce mrtvé bylo – že jen spalo, jsem, žel, můj Milý, brzy poznala! Je zbudila Tvá slova a Tvůj zrak – a srdce mé, jež vše tu oplakalo, teď zraněné zas trpí, smutné tak! 24
Teď za Tebou jdu jako slepec ten, Teď za Tebou jdu jako slepec ten,
 jenž o své holi temnou nocí kráčí, byl za trest, že shléd’ slunce, oslepen, jak on,on má duše,duše smutky žitím vláčí. Tvé oči jsou mé světlo, a můj den, v něm probouzí se sladká píseň ptačí, mé slunce zlaté, hvězdy mé, když sen má víčka slzou jak květ rosou smáčí. A jako slepec, jenž tvář k nebi zvedá a v marné touze – oči nevidí – a paprsek ten, úsvit Zoře hledá, Taktak nocí kráčím – zrak se v temnu točí jak plavcův, který stojí na přídi a maják nezří –Tvoje drahé oči! 25
Zda oči Tvoje modré jsou – neb šedé? Zda oči Tvoje modré jsou – neb šedé?
 To sama nevím. Že jsou krásné, vím, a milé tak a dobré! A že vede má cesta žitím temnou nocí k nim! Jsou jako tůně, v které hvězdy bledé se zrcadlí v tom šeru večerním, jak pohádka jsou, a mé srdce přede si čárné báje o nich v snu, když sním. Zda modré jsou – to říc’ Ti nemohu – svou duši trápím jak to malé děcko, jež na modrou se dívá oblohu. Jich barvu neznám – té ret nezjeví – že žití mé jsou však a moje všecko – to snivá duše má, i srdce, ví! 26
Já pláči hořce, marná je má touha, Já pláči hořce, marná je má touha,
 je marné všechno, kol vše pusté je – ta píseň lásky – iluse jen pouhá – a zlaté světlo zhaslo naděje. Stín soumrak svívá. Temná noc je dlouhá, ve vlhké půdě vidím šlépěje... Mně odpusť, Bože! Duše má se rouhá! Ty stopy vítr pískem zavěje. Kdos cizí přešel tichým sadem kolem – Ty Jsi to nebyl, toužně ždaný tak! Na květ se dívám s nalomeným stvolem. Ten nezničil Jsi, pro Tě nezvad’ záhy! Na východ v touze upírá se zrak – mně neublížíš! Dobrý Jsi, můj Drahý! 27
Že dobrý, smělý Jsi, můj Milý, vím – Že dobrý, smělý Jsi, můj Milý, vím –
 a proto má Tě duše moje ráda, když soumrak vchází, tichem večerním jak malé děcko pohádky si spřádá Oo smavém štěstí. A když v noci sním, Tě vidím v snu. Mně zdá se, že jsem mladá, jdu ruku v ruce s Tebou sadem tím, a šeřík voní, na cestu květ padá. Na cestu naši, kterou z jara jít jsme spolu měli šťastni ve svém mládí, plod žhavý stromu utrhnout a žít! My jednou v žití jsme se potkali – leč netušili, že se máme rádi, a šli jsme dál – stát štěstí nechali. 28
„Já miluji Tě!“ Dnes to mohu říci, „Já miluji Tě!“ Dnes to mohu říci,
 a pohledět Ti klidně do zraků, ten bílý vlas a vrásky na mé líci mne zbavily vší bázně, rozpaků. Zpět navracím se jako nevěřící, jenž nechtěl vidět Boha v oblaku, a v chrámě klečí v zlaté záři svící, a v nastalém se kaje soumraku. „Já miluji Tě!“ Sladká jsou ta slova, jsou života a smrti předzvěstí, mně zdá se, jimi zrozena jsem znova. Má duše vstala z mrtvých. A přec zase zpět vržena je s oblak v neštěstí, do tmy, v níž láskou k žití zrodila se! 29
Nic nemohu Ti dát – Ty, srdce moje, Nic nemohu Ti dát – Ty, srdce moje,
 víc nedoufej, a v tluku svém se ztiš! Klid přej mé duši, rovy krášlí svoje, na poslední též postavila kříž. Tam kdosi drahý leží. Snítky chvoje a imortely dávno uschly již... pták nezpívá tu, ani včelí roje sem nepřiletí. Svatá kolem tiš. Klid přej mé duši. Bolest přetrpěla – proč do života chceš ji volat zpět, by trápila se, v novém žale chvěla? Ty noci dlouhé byly, v kterých lkala... Šla kolem Láska, začla sladce pět... Mně pohřební jen píseň zazpívala. 30
Bez Tebe, Milý, je tu smutno tak! Bez Tebe, Milý, je tu smutno tak!
 Ty staré domy ponuré jsou, šedé – na hory dívám se a na oblak, jsou šedé, prší, nebe šedne bledé. A bledne kolem vše. Ten rudý mák, žluť lilií a růže. Cesta vede kol jezerní té hráze. Hučí vlak – jak pavouk, smutek, pavučinu přede. A vlaky jezdí kolem... Přišli cizí... a parník přistal... nepřivez’ Tě, žel! A odplul zas, dým bílý v dálce mizí. Svit zhasl – na všem leží tíha stínu – pták, soumrak, svoje křídla rozestřel, a pavouk přede šedou pavučinu... 31
Tys nazval mne svou přítelkyní – Tys nazval mne svou přítelkyní –
 čtu, Drahý, milý dopis Tvůj! To sladké slovo vyslov nyní, rci: „Vánku svěžísvěží, leť a duj! Tou nebeskou se rozleť síní, a na oblaku bílém pluj, v tom soumraku a těmi stíny, na křídlech svých nes pozdrav můj!“ Na nebe hledím, na ty skály, stín na jezero večer snes’, a skvoucí hvězdy nocí vzplály. A vánek věje – srdce buší – žel! Pozdrav Tvůj mi nepřines’ – v zrak slzy svál, a smutky v duši! 32
Jsi daleko. Nás vesmír širý dělí, Jsi daleko. Nás vesmír širý dělí,
 a strmé skály mezi námi ční, nad nimi v přítmí orel krouží smělý, a slunce stojí v žhavém poledni. Jsi daleko. Ten rudý západ skvělý, jenž krvácí jak srdce, smutek dní, vše kol Tě volá. Chodec osamělý, má duše, pláče v tiši večerní. Jsi daleko. Zda vzpomeneš si na mne, a zahledíš se v touze na oblak? Ó, naděje mé světlo zlaté, klamné! Tam v hlubokých těch lesích jedle šumí, skví encian se modrý jak Tvůj zrak, krok zvučí Tvůj – leč hebký mech zvuk tlumí. 33
Pro Tebe svítí – a mně zhasly již Pro Tebe svítí – a mně zhasly již
 ty skvoucí hvězdy! Žádná v nebi není, tím šerem jdu, tak sama nesu kříž, a za mnou v patách kráčí utrpení. Čím dále jdu, jsem cíli svému blíž – ó, také na mne čeká vykoupení – noc zkolébá mne, sejme s duše tíž a všechnu starost, tiché smutky denní. Pro Tebe svítí – já tu kráčím tmou – mne opustilo všechno v tomto žití, a Ty, můj Milý, nezříš bolest mou. Mé hořké slzy, v nichž se zrcadlí ty skvoucí hvězdy, které Tobě svítí, a do zraků mých s oblak napadly. 34
Jak slepec kráčím temnou nocí tou, Jak slepec kráčím temnou nocí tou,
 mé kroky vede k vytčenému cíli na cestě pravdy – za mnou jiní jdou, kdo v života se hluku opozdili. Je vyvedl Jsi rukou pomocnou z tmy ke světlu, a svěží dal’s jim síly a víru v sebe, by šli jistě tmou, na křižovatce žití nezbloudili. Tak přítmím jdu v té pevné důvěře, že duše najde klid a srdce víru – můj zrak se dívá vzhůru, nevěře... Má hvězda vzchází, její bledý svit tou nocí zlatě září ve vesmíru na cestu moji, kterou musím jít! 35
Ó, není možná, bys mne neměl rád – Ó, není možná, bys mne neměl rád –
 Tvou lásku,lásku láska přivolá má ryzí, jak ptáka píseň ptačí, kterou sad tak sladce zvučí, jež tam v nebi mizí. Jak bledá luna, kterou vidíš plát, své slunce volá – stříbro svítí řízy – jak zlaté slunce, jeho majestát, jež v letě žhavém těžký klas svůj sklízí. Má láska vroucí přivolá Tě zpět – Bys rád mne neměl, není možná, Drahý! Dvě hvězdy rozžal Bůh, když stvořil svět. Jak bílé květy svál je na blankyt – ty naše hvězdy. V středu hvězdné dráhy teď ve vesmíru září jejich třpyt! 36
Mé srdce hoří jako večer ten – Mé srdce hoří jako večer ten –
 na oblak soumrak svál své rudé kvítí – jak žhavé ohně, rudá pochodeň mé touhy vřelé na západě svítí. Vše hoří kolem. Hory, strom a peň, na poplach slyším zvony věží bíti, pták nad jezerem lká, byl vyplašen – květ s nebe padá, obloha se řítí. A požár v srdci zvolna uhasíná... Stín do kraje se vkrádá, mizí den, nad horským štítem vzchází luna siná. Noc vlídná svívá rosu na mé rány, mé slzy stírá, víčka hladí sen – zvon v duši pláče... zazvučely hrany. 37
Mé srdce v přítmí naladí si lyru, Mé srdce v přítmí naladí si lyru,
 a píseň Tobě, Drahý, zapěje: Šla smutná duše, ztratila svou víru, svit zlatý zhas’ jí čárné naděje. Ni jedna hvězda nezářila v šíru, tma byla kol a sněžné závěje – jak hvězda hvězdu najde ve vesmíru, tak krok Tvůj zkřížil moje šlépěje. Dvě sestry, duše, potkaly se ryzí – ač v žití se již jednou viděly, šly kolem sebe, zůstaly si cizí. A dnes, když soumrak hrob již zemi chystá – v tmě červánky se míru zaskvěly, na nebi hvězda vzešla jasná, čistá. 38
II. DÍL.
[39]
Ty Jsi tu. Chodíš teď tou ulicí, Ty Jsi tu. Chodíš teď tou ulicí,
 po chodníku, kol oken těch a dveří, je tu Tvá šlépěj – dav se valící dál přes ni žene v soumračné té šeři. Ty Jsi tu. Přijel Jsi – je zářící dnes, krásné, město. Na nebeském keři se rozvil květ. Mhou, oblak halící, se hvězdy třpytí, v tůni, jež se čeří. Tu v městě Jsi. A všechno jásá kolem – dům, tichá kaple, štíty věží, chrám, vše vypráví – zpěv táhne v sadu holém. Jsi, Drahý, zde. Leč ztrestána jsem krutě – víc nespatřím Tě, v žití nepotkám, Tvým sladkým jménem nikdy nenazvu Tě. 41
Jak řeřáby jsou žhavé slzy moje, Jak řeřáby jsou žhavé slzy moje,
 a trpké jako ohnivý jich plod, v mé duši pálí krutá slova Tvoje, zní žalmy, srdce vede chorovod. Má duše bloudí, plna nepokoje – je silná, nenaříká na život – kříž vztyčuje se v přítmí – konec boje – kol cesta vede – brána, z hloží plot. A v temnu zejí vrata hřbitovní, noc vlídná čeká. Krok můj náhle vázne – „Proč, duše moje? Mír svůj najdeš v ní!“ Dí duše mi: „Klid nemám v srdci svém, až údolí ta přejdu, vrchy srázné – jej nenaleznu poutí vesmírem!“ 42
Jak oasa Jsi svitlo mému zraku, Jak oasa Jsi svitlo mému zraku,
 ó, Bissone, ty čarokrásné tak! Se zlatým sluncem, hvězdnemhvězdném na oblaku, a s pásmem horským, jímž se vinul vlak. S tvým jezerem, jež snilo v písni ptáků, a štíhlou věží, nad níž ohnivák, pták soumrak, peruť snášel, slétnuv z mraků – zřím ráj, jsem mnila, hledíc na zázrak. Tak šťastna byla jsem, když po té cestě jsem přítmím šla svým očím nevěříc, když shlédla jsem tě, kterak šel’s mi vstříc. Leč jednou šla jsem – ticho bylo v městě – Noc zahalila jezero a sad... Mně, Bissone, se zjevil znak tvůj – had! 43
Máš, Bissone, v svém pyšném znaku hada – Máš, Bissone, v svém pyšném znaku hada –
 ten ze své skrýše na mne zasyčel, jed potřísnil mne – a má láska mladá se svinula jak květ, mráz zafičel. List něžný s poupat kamelie padá – do temné noci racek zakřičel, a mraky vstaly, rozzuřená stáda, blesk s nebe sjel, hrom v skalách temně hřměl. A jezero se vlní, burácí, a v černých vodách oheň mraků syčí, mně zdá se, v nebi, srdce krvácí. Že moje srdce je to zoufalé a touhou zmírá, duše moje křičí – vzlyk tichne nocí kdesi ve skále. 44
Na vlaky hledím. Městem projíždějí – Na vlaky hledím. Městem projíždějí –
 Své duše ptám se: přivezou Tě dnes? Hlas můj se chvěje nocí, tiší její, vzdech teskný stoupá vzhůru do nebes. Je podzim, chladno. Bloudím po koleji, na líci slzy schnou a v srdci kdes bol sídlí. V duši touhy žalmy pějí, a vzpomínka v ní kvete jako vřes. Jak ginestra v mém srdci, zlatá, pučí, jak na té skále – v zlatě svítí sráz – kol vlaky jedou, tichou nocí hučí... Tam nad jezerem po té hrázi jedou. Ach, marně, marně,marně čekala jsem zas... Mé vzpomínky Tě nikdy nepřivedou. 45
Tak denně chodím na tu stanici, Tak denně chodím na tu stanici,
 vlak údolím se snícím zvolna ztáčí, tam pod akáty, a kde slavíci tak sladce pěli, smutek tichý kráčí. Stín soumrak svívá, chmury na líci, stesk do mé duše. Zima závoj vláčí jak těžký rubáš. A noc ze kšticí jak slzou,slzou spící zemi rosou smáčí. Je smutno tu, a prázdno všude zeje, a sady ztichly, květu pozbyl stvol, ni jednu hvězdu nezřím, vítr věje. Vše ztratilo svůj půvab, slunce záři – vše, co tu žilo, mrtvé je dnes kol, je prázdný chrám – prach leží na oltáři. 46
Jsi stále tady. V snu mém žiješ pouze. Jsi stále tady. V snu mém žiješ pouze.
 Tvá duše dýchá, srdce bije Tvé, Tvým dechem vše kol zachvívá se dlouze, Tvá Musa přes práh svatyně mne zve. Tvůj slyším hlas – to potok v horské strouze jen zurčí tam. Jak teče, vše kol rve, klam byl to pouhý... „Ztiš se,“ dím své touze, a duši: „Neplač! Osuš oči své.“ Leč marně mluvím. Duše neslyší, a touha má mne také neposlouchá, mé srdce v smutku svém se neztiší. Cos’ travou šustí... ještěr... „krok to byl?“ Leč Tebe nikde – šumot – vzlétla moucha... zrak hledí zklamán, žal jej orosil. 47
Na stole dopis – žluť té obálky... Na stole dopis – žluť té obálky...
 Ty píšeš mi? Ne, písmo je to cizí... Svit zhasl v duši. A květ azálky, jenž pučel v ní, zvad’. Naděje má mizí. U okna sedím, hledím do dálky, na strmé vrchy, na nichž bílou přízi noc upředla si. Rudé korálky na řeřábech jak korál svítí ryzí. Jak slzy moje, srdce krůpěje – Na dopis hledím, jemný papír žlutý – Má duše, doufáš? Kvete naděje? Je všechno marno. Kdosi zaplakal... A slza stéká na list rozříznutý... Ten milý dopis někdo cizí psal! 48 PANÍ MÁNĚ LIPANSKÉ.
Ó, líp by bylo jak ten pastýř žít, Ó, líp by bylo jak ten pastýř žít,
 jenž na těch horách hlídá svoje stáda a raduje se prostě. Odumřít jak smrk, jenž bleskem zraněn, k zemi padá. A líp by bylo nepromarnit cit, a nerozdat svou duši, která mladá se naučila věřit, než ji chyt’ jak ptáka,ptáka ostříž, ťala lidská zrada. Tam v samotě té, sama, ve skalách by hvězdám byla blíž a Bohu blízka, zem ležela by dole v němých tmách. Hlas nedolét’ by vzhůru, šumot měst, jen echo v svatém tichu nad skaliska by vzneslo se a ztichlo v záři hvězd. 49
Jdu do neznáma, sama nevím kam Jdu do neznáma, sama nevím kam
 a k jakému teď cíli kráčím zase – zda smrt mne čeká, život stojí tam, mé srdce hádá, duše marně ptá se. Tou tichou nocí šerem pospíchám, vpřed hnána silou osudnou – k své spáse? Šat smuteční jak bídná vdova mám, a černý závoj ve svém zlatém vlase. Kdo na tom světě ukáže mi cíl, sad pojmenuje, v kterém pro mne sil květ svěží lásky, růži zlatou štěstí? Žel, neozval se nikdo! Těžkých chvil v mém sadu osud nasel. Smutek byl mým zahradníkem – on mé květy pěstí. 50
Jak cestou kráčím, v přítmí klopýtám Jak cestou kráčím, v přítmí klopýtám
 o kamení a tuhý kořen stromu, to života je kmen, a leží tam přes cestu moji, sražen ranou hromu. Noc hluboká je, tichá. Nebes chrám se třpytí květem. Zvony s věží dómu se rozplakaly v písni, kterou znám – a s oblak hvězda padá... čas,čas jít domů! Zda hvězda má to byla, zhasla dřív, než k cíli došla jsem, a vezmu s sebou jen kříž, až přejdu prahy věčných niv? Leč tmou mi skvoucí hvězda vzchází již – Měl Jsi mne rád, já setkala se s Tebou! Ta zářit bude na můj rov a kříž! 51
Co tady chci? Zde nemám domova! Co tady chci? Zde nemám domova!
 Je kraj ten cizí mi a nehostinýnehostinný – mé sny a touhy soumrak pochová, s hor na mé srdce snese těžké stíny. Sen byl to luzný. Myslím na slova – Ty’s řekl je? Neb mluvil někdo jiný? Jak pálila mne! A přec nechová má snivá duše zášti, prosta viny! Leč klidu nemá. Bloudí krajinou v té noci, v které není hvězdy jedné, jak štvaná laň tou lesní mýtinou. Dím: „Nebolí to“... láme se můj hlas, když větev stromu se jak ruka zvedne a uhodí mne... a vždy znova zas. 52
CERESIO.
Jak vzácný smaragd ležíš v slunci zlatém, Tvou krásu pláštěm azurným den skryl, a ověnčil Tě skvělým majestátem Tvých pyšných štítů, jež nach zruměnil. A vůně táhnou. V listí stromů svátém se kaštany rdí. Na květ soumrak vlil jak stříbro,stříbro rosu. Večer v míru svatém v Tvé tůni hvězdy nebe rozsvítil. Noc kráčí s vrchů branou soumraku, a slavík tluče, vlna o břeh bije, a zvonů „Ave“ zvučí v oblaku. Sní Bissone – a v jasu měsíce jak ostříbřena dřímá kamelie, a zlaté mušky letí, záříce... 53
„Má drahá, píši Vám“ – Jsi loni psal, „Má drahá, píši Vám“ – Jsi loni psal,
 Tvá slova v duši mé jak hudba znějí – „zde ulicemi masky tančí v reji, a s komonstvem princ táhne, Karneval.“ Dnes rok je tomu. A zas nový král se loučí s žitím. Masky písně pějí, kol hranice tam bujně dovádějí, princ na ní stojí – oheň žhavě vzplál. Dav zavýskal, a v reji náhle ztich’... Šat rudý hoří, na klobouku stuha, princ nechápavě hledí, na rtu smích. A plamen šlehá – chytá zlatý vlas – tvář zbarvena je pestře jako duha, ret křiví se, a slza stéká s řas. 54
Má duše, zpívej! Smrt již na mne čeká – Má duše, zpívej! Smrt již na mne čeká –
 nač trápit mám se ještě k posledu? Jen marně slza z oka Tvého stéká – jdi zmužile tou nocí kupředu! Jsi rozechvěna? Zrak Tvůj kolem těká, co hledáš ještě? Nit svou dopředu, než naděješ se. Vyschne žití řeka – ční věž, a hřbitov leží v dohledu. Jsem churavá. A tělo mé je mdlé, a z cév mých život prchá neustále, má tvář je siná, rty jsou vybledlé. Co, rci mi, hledáš? Štěstí zapadlé? Je pozdě! Srdce moje ztichlo v žale, květ lásky schneschne, v něm růže uvadlé! 55
Jsi jako štít ten – oplácí nám smrtí Jsi jako štít ten – oplácí nám smrtí
 tu naši lásku. Nepřístupný je, a objímaje, v náručí nás škrtí, než rubášem nás chladným přikryje. Je pyšný tak. A když nás nerozdrtí, tu v metelici šelma zavyje, jsme oddáni mu, věrni nadosmrti – hrot, chlad se jeho v srdce zaryje. Jak na ledovci, který k nebi ční, jsou na Tvém čele chmury jako mraky, v nich soumrak rozžal ohně večerní. Kdo přišli k němu, zpět jdou v mátoze, a obracejí v marné touze zraky tam, kde se tyčí,Titantyčí, Titan, k obloze. 56
Víc nevím, kdo jsem. Jak se jmenuji, Víc nevím, kdo jsem. Jak se jmenuji,
 kde domov můj je, a má rodná země, vím jenom jedno, že Tě miluji, Tvá vlast mne volá, kraj Tvůj k sobě zve mě. Tu rostu, zkvétám, tu se raduji, na pyšné skále klíčím jako sémě, a s vichrem, jenž se zvedá, žaluji, a v bouři pláči, jež jí halí témě. Jak protěž bílá, která vzklíčila na strmém srázu, moje duše snivá pod chladným sněhem se tu rozvila. Je ticho kolem, věčný led a sníh... Jen orel letí, hvězda tmou se dívá, a zlaté slunce vstává v oblacích. 57
Že neuvidím stopy Tvé tu, vím. Že neuvidím stopy Tvé tu, vím.
 V tom písku vlhkém vytlačeny byly v té měkké zemi. Dešti závidím a krůpějím, že dál je odplavily Kams’kams’ do neznáma. Touhám nařídím, by vzlétly, ptáci, vzduchem zakroužily, a nad jezerem, v zlatě zářícím, se rozletěly jak ten racek bílý. Zda najdou je tím letem oblohou, v té tůni, jež je pohltila zrádně – když oči mé je najít nemohou? Kdo potěší mne, bídnou, ubohou? Tam v jezeře vrak vetchý leží na dně... A čerstvý písek svítí u nohou. 58
Na parníky se dívám. Přijíždějí Na parníky se dívám. Přijíždějí
 pod mostem tím – zda přivezou Tě dnes? A hladina se vlní, modří její pruh vine se, kouř stoupá do nebes. Kol břehu plují. Vánky vlahé vějí, na přídi vlajka vlaje. V duši kdes svit’ paprsek, a oči obracejí se k přístavu a v touze na náves. Loď přistala. Most kladou – marně však mé srdce touhou v ňadrech zabušilo – v tom zástupu Tě marně hledal zrak. A parník zvedl kotvu – odplul pak, pruh vinul se, a kol se připozdilo, kouř rozplynul se v nebi jak ten mrak. 59
Již v červáncích se západ rumění – Již v červáncích se západ rumění –
 Jde vzpomínka, a tmou se na mne dívá, sad usnul, ztichli kosi, noc se svívá, a slavíci již mlčí, zasněni. Kol na všem leží těžké mlčení. Mha padá s oblak chladná, hustá, sivá, a v mraku pluje luna mlčenlivá, a hladina se, tichá, nepění. Sní jezero jak čisté zrcadlo, v něm obrazí se nebetyčné skály, do tůně nebe hvězdné zapadlo. Klid kolem je a vše je neživé... mrak lunu zakryl, stíny velké vstaly jak před bouří – kol Ticho tíživé. 60
Přes práh jsem zase vešla toho domu, Přes práh jsem zase vešla toho domu,
 smrt z dveří vyšla, slyšet kročeje – po stráni šla, kol tichých, holých stromů, a zmizela kdes v šeru aleje. Zvon naříká tam v městě s věží dómu – ta píseň ztichla, již ji nepěje tu nikdo více. Zpívala tu – komu? Schnou slzy v oku jak ty krůpěje. Z řas měkká ruka setřela je čísi jak z milujících očí Roxany – nad štítem slunce vstává jako kdysi. A nad jezerem zlatý závoj visí. Vlak hučí... pučí staré kaštany, mdlá vůně v duši vzpomínku zas křísí. 61
MONTE SALVATORE.
Nad Monte Salvatore večer ztáh’ svůj rosný závoj, který noc mu spletla, a rozžal světla na těch výšinách, na nebi luna, skvoucí leknín, zkvetla. Sad leží tiše zkolébaný v snách, a hladina tu dřímá krásná, světlá, a slavík zpívá nyvě v olšinách, a vonným vzduchem zlatá muška vzlétla. Vše zjasněno je, v jasu smírném leží, a kamelie dýchá sladce tak, z mé duše smutek jak stín temný běží. Na cestu stříbro padá... s oblak sněží... Na líci slzy schnou a snící zrak se upírá v své touze na pobřeží. 62
VILLA POZZI.
Tu mezi smrky azur nebe svítí, a Venuše v mou hledí komnatu, a vůně stoupá, sladce dýchá kvítí, noc alejí jde holých akátů. V snu země leží. Srdce slyšet bíti – po tiché stráni Vesna přišla tu, a s písní ptáků vrátilo se žití, vše kolem hude Božskou sonátu. Jak na strunách by hrála čísi ruka, vše raduje se, poupě květů puká, a kamelií voní poupata. Do duše svítí, na má těžká muka. Kdos’ na mé okno – datel je to – ťuká... Je šerá, tichá moje komnata. 63
Tvá šerá okna byla otevřená, Tvá šerá okna byla otevřená,
 na římse zlatý paprsek se skvěl, v Tvé komnatě, jež snila zahalená v tom velkém tichu, ve vzduchu se chvěl. A pavučina v koutě rozvěšená, jí vánek hýbal, v krbu cvrček pěl, a motýl zbloudil za květem se žena, a komnatou se prázdnou rozletěl. Kol smutno, ticho... vzpomínka v tmě mizí, vše jeví se tu v jiné podobě, Tvá okna ruka otevřela cizí. Chlad čiší všude, holá studí stěna, nic nezbylo tu kolem po Tobě – ni vzduch se nechví něhou Tvého jména. 64
Je ráno, devět hodin. Štěká pes, Je ráno, devět hodin. Štěká pes,
 ten krásný vlčák Bruno. U jezera, tou bílou cestou, sadem přijdeš dnes – mně zdá se, že jsem viděla Tě včera. Na horách slunce vstalo. Suchý vřes jak měď se leskne. Pevná je má věra – kos na jedli si staví hnízdo kdes, a slavík tluče, píseň zvučí sterá. Tou cestou přijdeš, jež se točí dolů – již naladili kosi nástroje, by vítali Tě, krále, se mnou spolu. Tvůj slyším krok – mé srdce touhou buší – jdeš chodbou kolem mého pokoje... Hlas cizí volá mne... svit zhasl v duši. 65
Tak tiše jachta po hladině pluje, Tak tiše jachta po hladině pluje,
 kraj soumrak vlídný halí do ticha, u kostela tak tiše stojí thuje, sní jezero, zem, zdá se, nedýchá. Pták v hnízdě spí. S hor vlahý vánek duje, a do květného spadla kalicha jak slza,slza rosa s nebe, světélkuje – a modrým šerem jachta pospíchá. Jak touha má se nese po jezeře, a láska moje řídí kormidlo – zřím bílé město, kostel, stromy, keře. A k břehu míří – bílá svítí plachta – leč přístav oko mé tu neshlídlo – zpět obrací se, v šeru mizí jachta. 66
GANDRIA.
Jak ptačí hnízdo v skále přilepená, jak odaliska svůdná tiše sní, a k nebi strmí modrá skalní stěna, a šalvěj voní v žhavém poledni. Nad vodou dumá, sluncem ozářená, loď přijíždí – most spojuje ji s ní a s celým světem. Tůně rozvířená zas tiše usne v šeři večerní. A ztichnou domy, střechy s vikýři, ve vánku zlatá ginestra se houpá, a oleandr voní v arkýři. A z tůně hledí Rusalčina líc – ta v bílých nocích v jezeře se koupá – kdo zlákán byl jí, nevrátí se víc. 67
CERESIO.
Jak milenka má duše snivá touží po tobě, Ceresio, jež se skvíš jak modré oko přítmím, jež se plouží z té strmé skály, která ztichla již. Nad tebou západ hoří, orel krouží – jak v ruměnci se cudně v nachu chvíš, vše zrcadlí se v tobě, stín se dlouží – ten kostelík a hřbitov, věž a kříž. Jak v zrcadle se vše kol odráží, a z hlubiny tvé modré na mne dívá, ten starý dům a okna, zápraží. A bárka bílá – veslo naráží o jasné vlny, píseň zvučí tklivá... Kol vrchy stojí jako na stráži. 68
Jsi, Ceresio krásné, proměnlivé, Jsi, Ceresio krásné, proměnlivé,
 dnes v slunci svítíš, v modru oblaků, noc rozžíhá v tvé tůni hvězdy snivé, a žhavé ohně svívá soumraku. A zítra chvíš se, siné, zimomřivé, jak závojem se halíš do mraků, stín do tvé tůně padá, smutky tklivé svál do vod tvých jak chmury do zraků. Jsi záhadné a nevyzpytné tak! Jak ústa mlčíš. Tajemství tě halí, jak temná ocel tvrdý je tvůj zrak. Noc hladinu tvou slzou opřádá jak drahé oči... rána v srdci pálí – na duši příkrov Ticha dopadá. 69
Je na všem šeď, je šedá hladina, Je na všem šeď, je šedá hladina,
 mha šedivá je, jižní nebe šedé, a v mraku šedém den již usíná a líce slunce, unavené, bledé. Pod šedým pláštěm dřímá krajina – mé oko cestu nezří, která vede kol jezera – a světlo zhasíná... jak pavouk, soumrak, šedou přízi přede. Na stráň ji hází, lípy, moruše, a kaštany, vše zahaluje šedí, do srdce svívá stesk a do duše. A Láska jde – má šedou loktuši a její oči vyčítavě hledí, a Smutek kývá. On však netuší. [70] Teréza Dubrovská VEČERY V BISSONE Úvodní sonet napsal Jiří Karásek ze Lvovic Leptem a kresbou v titulu vyzdobil T. F. Šimon Typografická úprava M. Kalába Vytiskla písmem Monotype-Centaur Průmyslová tiskárna v Praze 200 výtisků, z nichž č. 1–30 na japanu, č. 31–200 na holandském papíru Pannekoek Vydalo nakladatelství J. Otto, spol s. r. o. v Praze Výtisk číslo 72
[72] VYDANÉ KNIHY: PÍSNĚ. Bursík a Kohout, 1903. NOVÉ PÍSNĚ. Poetické Besedy Máje, 1908. KDYŽ SLUNCE ZAPADLO. (Rozhovory básníků.) F. Topič, 1918. PANDOŘINA SKŘÍŇKA. J. Otto, 1927. ČERNÍ A MODŘÍ PTÁCI. Kamila Neumannová, 1928. RUDÉ KAMELIE. Prokop Toman, 1929. Rozebráno. FIALOVÉ OCÚNY. J. Otto, 1930. SVÁTKY MÉ DUŠE. J. Otto, 1930. PENELOPA. F. Topič, 1931. PŘEKLAD: A. TRESIČ. – PAVIČVIČ. – SUTOV. Světová knihovna. E: lp; 2007 [74]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Průmyslová tiskárna v Praze; Otto, Jan
(Teréza Dubrovská - Večery v Bissone - Úvodní sonet napsal Jiří Karásek ze Lvovic - Leptem a kresbou v titulu vyzdobil T. F. Šimon - Typografická úprava M. Kalába - Vytiskla písmem Monotype-Centaur Průmyslová tiskárna v Praze 200 výtisků, z nichž č. 1–30 na japanu, č. 31–200 na holandském papíru Pannekoek - Vydalo nakladatelství J. Otto, spol. s r. o. v Praze - Výtisk číslo 72)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 76

Věnování: Šámalová, Božena
(Slečně Boženě Šámalové v upřímné úctě)