Jarní zpěvy (1929)

Marie Calma

Diplomatická verze Ediční verze
JARNÍ ZPĚVY
[3] MARIE CALMA JARNÍ ZPĚVY
VÁCLAV PETR V PRAZE 1929
[5]
Koho budu milovat – koho? Koho budu milovat – koho?
 Toho, kdo mne zaplaví svou láskou jak jarní proud tu louku přede mnou. Toho, s kým poznám touhu tajemnou bez dna a konce, v níž jsou slzy i úsměvy, která na konci každého dne nová se objeví a nově vstane jak slunce nové. Takovou touhu, která rty má od líbání rubínové, a oči modré jako dálku moří, která všechno posvětí, na co jen ruku vloží, kterou je možno tisíc nemocí uzdravit, vodopád smutku zastavit, jak červenou stužkou tělo své opásat a bezpečně životu vstříc se rozjásat! 7
Až tě zde potkám, potkám-li tě, Až tě zde potkám, potkám-li tě,
 sluneční paprsek z očí mých vyšlehne sytě, celého zlíbá tě od hlavy k patě, nad hlavou zlatou ti záplavou zazáří svatě. Půjdeme do háje, tam, kde je zelení hustý, budem se na sebe usmívat rudými ústy, každý květ i pták nám poví, že to, co sluch loví z tajemné nádrže přírody, v které je prostřeno na hody, ten jen se doví, kterému srdce tak tluče jak ptáku v hnízdě, když noci do náruče háj se skryl. Tak i já u tebe jistě se skryji, tak i já tebe si zamiluji, jak krásu, kterou z nenadání bez hledání zrak objevil. 8 Až tě zde potkám, potkám-li tě, budu mít otázek na tisíc, s důvěrou se ti rozběhnu vstříc jako dítě. 9
Veliké ticho přetajemné, Veliké ticho přetajemné,
 na bílém sněhu růží nach, srdce si zpívá, zmírá ve mně, srdce mé bije na poplach! Jsem jenom bílou stopou v lese přes svahy stráně rozběhlou, nad níž vždy touha rozprostře se jak mocný magnet nad jehlou. A život prostorem když letí kalem a prachem neztřísněn, uniká žalu ze zakletí, v němž sen by zanik’ nedosněn. Sny svoje beru do náruče vždy krásnější a jinačí, na tisíce jich rozdat mohu – a ještě pro mne vystačí. 10
Kořeny se zatínají v země prsť, Kořeny se zatínají v země prsť,
 každá větev chce svou krásu, květů hrst, všechno voní, roste, klíčí, fialkami, petrklíči modrá se a žloutne sad. Někdo říká – mám tě rád. Vlahé vůně větrem vlají, chodíš jako v mrákotách, oči se ti usmívají, něco znají, něco tají, touhou jsi se sladce zmát. Chtěl bys jako ústa květu jaro jako vláhu ssát, volat, zpívat – mám tě rád! A když slunce líbá zemi polí lán, nezůstat tak mezi všemi nelíbán. Moudrost kladeš pod závoru a v tom jarním ptačím sborusboru, krásou, vůní opojen, kukačku chceš slyšet jen, aby někdo opakoval stokrát třeba, tisíckrát, mám tě rád – tak rád – tak rád! 11
Radosti drobná, Radosti drobná,
 sebrala jsem tě jak rosu s květu, otočila jsem tě kol svého hrdla jako červený šátek, všecka jsem tebou vyrostla a zhrdla a z všedního dne je svátek. A ty jsi drobná jak prášek. Tisíc lidí přešlo kolem tebe, a žádný tě nezvedl, tisíc pohledů se na tě zadívalo a žádný tě neshlédl. A já tě mám teď neviditelnou v sobě jak polibek uzmutý potají, mé oči se tebou do světa dívají a tebou ho dobývají. Co jí z očí jen svítí, lidé se ptají. A to zatím ty, má drobná radosti, kterou jsem setřela se zaprášeného života květu, jehož žádná ruka nechtěla, svítíš teď vstříc celému světu. 12
Chviličky, chvilky, Chviličky, chvilky,
 z vás život je upředen. Nikdy tolik neznamená rok nebo den – co jediná chvilka cenná. Chvilička, chvilka je mezníkem minula, kříž na rozcestí, pod nímž radost zhynula, neb košatý strom, kde směla spočinout, náruč rozepnout a k srdci se přivinoutpřivinout, jež bilo v souhlasu. Chviličky, chvilky, plné stesku, plné ohlasu doznělých kroků, chvilky bez poklesku, čistotu rosy máte a víc znamenáte v životě celém, smutkem ojínělém, pro písní mých sloky než dny nebo roky. 13
Cestičko moje v lese, Cestičko moje v lese,
 i očima nevidoucíma bych tě poznala. Nikde tolik vůně neskryje se, jež by tichem dýchala. Nikde není tráva tak hustá, nikde tak rychle stopa nezarůstá vtištěna do mechu, nikde není takových chvil čistého oddechu. Kvetou na tobě květy nedotýkané, nepošlapané. Nikde se tak brzy nední, nikde není tolik slunce o poledni. V městě, kde se těžko dýchá, kde se nikdo hřešit neostýchá a netečnost lidská doničí, na tebe vzpomenu-li, jako by se větve hnulyhnuly, zavoní jehličí. Cestičko moje v lese, kterou nikdo nezná, na tobě má touha bezdná zkonejšena ukryje se. 14
Na hořce stvolu Na hořce stvolu
 květy dva vždy spojeny jsou spolu tak jako lidé v radosti i bolu. Ke slunci otvírají modř svých zvonků sytou, jdou po lodyze řadou jednolitou. Dvě oči, srdce dvě, však jeden kořen, pro symbol lásky snad byl hořec stvořen, když oblohy kus padlo v skalní lesy. Jak vyzýval by, objímaje sráz, jen ruce podejte si, ve dvou jít je snáz! 15
Všechno je slibem, Všechno je slibem,
 protože louka se chvěje nenarozenými květy. Všechno je divem, protože zázrak lásky se má probudit. Dřímají květy i láska. Slunce a srdce je hledá a čeká. Jak je to čekání dlouhé a plodné a krásné. Kdo hledá a čeká – žije. Tušit je víc než nacházet, tušení nezklame jako skutečnost. Nikdy nebyla žádná louka tak pestrá a láska tak krásná jako v mých snech, kde k ní vyletovaly rudé praporky touhy. Tak měkce se nechodí po žádné louce jako po louce snů. Čarovné vůně, odkud stoupají? To duše hoří... Že je bolest, skutečnost a zmatky? Nevěřím. Není jich na louce mých snů. 16
Jarní večer chodí ulicemi, Jarní večer chodí ulicemi,
 voní fialkami, šustí atlasem, do tajů tmy hledí s úžasem, před obloukovými světly oči mhouří. Hledá mezi všemi úsměvy, směle na rty vstřiknutými, něhy nápěvy, jež krev horce vzbouří. Nechoď kroky mdlými do ulic a v sadů závěje. Jarní večer se ti vysměje, vypíská tě jako herce, který hudlaří nejkrásnější svoji úlohu. V jarní večer čas se nemaří, jde se ulicemi, každý úsměv vtiskne slibu zálohu, každý pohled odpovídá na otázku, každé pohlazení je jak z aksamitu, když lže lásku. 17 Tebe se to netýká? Měj svůj úsměv skeptika, ale v skrytu, do sadů však, v ulic chvat, ztřeštěné své srdce pošli radost rozdávat! 18
Touho, Touho,
 letadlo básníkovo, útěcho snílkova, když skutečnost ranila, bytosti žhavá, spanilá krásou, která objímá slovo jak náruč plamenná, milenko snů, léku uspávavý, když bolestí se duše příliš znaví, posilo, vymodlená na NeznámuNeznámu, když utonout by bylo možno v klamu, Touho! Už samé tvoje vyslovení je zpěvu chorál, jediný příběh tvůj ve všedno denní rudě svítící korál, tajemství tvoje hlubší a sladší všeho, co bylo a žilo, co bloudí a miluje a tebou dosahuje dotekem vteřiny uniknout z života mělčiny a spočinout v kráse. Touho! 19 Kdo tak tě volá, co vše se chvěje mu v hlase! Je to život sám, protože dokud touží – i žije i srdce mu bije tím zmnoženým tepem, který ty dáváš krve oběhuoběhu, když hlas sládne na něhu říkaje – Touho! Bílý vykřičníku na planoucím nebi, zrádný nevděčníku, který prcháš s koketností ženy, žádaje si změny, podobu měně na mořských vln pěně v rytmu laškujícím, přimknutá k srdcím milujícím jak obruč popínavá, ty úskočná, žhavá Touho! 20
Město se rozjelo na kolotoči, Město se rozjelo na kolotoči,
 řinčí a hvízdá, má uhrančivé oči. Je to jízda jak v smrtícím kole. Brzy jsi nadějí nahoře a zklamáním dole, nebo se díváš na hoře jak s ptačí perspektivy a čekáš divy. Houpačko, ještě výš, mám na dně srdce tajemnou skrýšskrýš, kde není bázně z tebe, protože tam zdřimlo kus nebe jedněch očí. Mně se jízdou hlava nezatočí, ale jedny oči až se na mne podívají v závrati, všechno, co si nastřádalo, srdce pro ně utratí. 21
Blesk v desku srdce bil Blesk v desku srdce bil
 a vryl tam stopu svoji. Je srdce přijímač a nepovídá víc, než léta páně, po života znoji, když mraky shlukly se, blesk v srdce udeřil. Dnes těžko odhadnoutodhadnout, co boží posel sžeh’, co vše se rozpadnout tím hrozí nárazem, kam mířil jeho šleh. Ty zem měj za podnož, hleď v nebe bez mraku a s odvahou zas vlož naděje do praku své zrnko doufání; v čas vystřelit jím stač! Kus nebe spadne snad v tvé srdce – přijímač. 22
Řeka se vlní, Řeka se vlní,
 světelné polysky její hladinu plní a větru otisky jak pocely na ni dopadají. Cítí to laskání větru jen na povrchu jak rozkoše sprchu, nebo až do hlubin? A co mu za to dá, hluboká, tajemná, šumem svým? Tam, v rákosí, dotekem větru třtiny se znesvářily a čirky klábosí po ranní koupeli. Vody se nabažily a teď na slunci se hřejí, s jeho ocelí meče křídel kříží v rozmarném doteku. Takové čisté ráno je, že tvor tvoru neublíží, leda člověk člověku. 23 Proto samotu hledám v čisté rose trav, která má na tisíc hlav, a přece mysl jen jednu. Vím o ní. Však než ji zvednu v podobě jednoho květu, jenž lačen rozvití, v zlato blatouchů se zachytí mých vlastních myšlenek svět – a já budu řece a louce té, zlíbané, rozkvetlé, žehnat a závidět. 24
Tak dobře je mi! Tak dobře je mi!
 Jaro, jsi tu zas, s blatouchů zlatem, s bělí sedmikrás, s fialek vůní v skrytu za plotem, s šílenstvím toků, s ptáků jásotem. Ruk na tisíc máš, země poklady jež vystrkují. Všechny zahrady tě vítají, a básník – samotář vykládá lidem tvojich divů snář. Když větví kryt se nad ním zabělí, o radost svou se s nimi rozdělí a obdiv klade země na oltář. 25
Tatíčku, táto, jak jsem ti podobna! Tatíčku, táto, jak jsem ti podobna!
 Tys také nemiloval města, nádherné domy a lidi v nich, jen zelené louky a kvetoucí stromy, ticho v alejích a v sobě. I teď, když už nejsi zde, blíž mám k tobě než k lidem ostatním. U nich jen hádám na jejich život a činy, však u tebe vím, tatíčku, táto! Kdybys tu byl, rozběhli bychom se spolu kvetoucí loukou tou za vodou. Květů bychom netrhali, jen se jich dotýkali jak křehkých srdcí. Příliš živě jsi cítil a viděl za živa, než aby víra tvá pravdivá mohla být pochována. I teď, když tudy jdu sama, kudy se mnou jsi chodil, cítím, že na kráse, jež kolem je stlána, i ty máš svůj podíl. 26
Co na tom, že ti nikdo nedal víc Co na tom, že ti nikdo nedal víc
 v tom jaře, než-li pohled, úsměv v letu, ty cítíš přec, že jaro plá, že je tu ve vůni země, v bílé kráse svic, jež na kaštanech hbitě rozsvítilo. Co na tom, že jen díváš se, jak bílo je od květů, jak střemcha sytě voní, že snem se zdají v sadě pod jabloní ta jara minulá, jež pro tě spletla kytice zázračné, kdy radost kvetla a zpívala v tvém srdci bez umdlení. Co na tom, že už jaro pro tě není, když dívá se ti důvěřivě v zraky – snů zahradou a slibem na zázraky, že pro jiné jen písně o něm snuješ a pro jiné je vítáš, objevuješ. Co na tom, do něho že vcházíš branoubranou, jež hřbitovu víc podobna než ráji, kde dávno pochovals svou radost ranou; jen když v svých snech, jež o něm se ti zdají, máš ještě náruč květů na rozdanou. 27
Pod korunami kvetoucích snětí, Pod korunami kvetoucích snětí,
 jež nemají vrásek, smrti, mně ustel. Budu mít bílou a vonnou postel všech jarních lásek, jež tudy šly. Rzi podzimu oči mé nespatří, květ zakryje vše – i hrob. A ty má víčka sklop, jak paprsek padl by na ně, ať v osiřelý můj klín a žalem protknuté skráně nepadne stín. A místo umíráčku,umíráčku ať kos mi zazpívá v černém fráčku a modrý zvonek zakývá. Světa nejkrásnější sen na věčnost ponesu si: jarní, kvetoucí den. 28
To je vědomí životaživota, To je vědomí životaživota,
 ten les, to všechno kolem: ten kořen z půdy vyrvaný, k nebi obrácený jak tvář, zjizvená bolem: to nedotýkané kapradí, kterému nevadínevadí, že je tak skryto: štíhlá borovice, krasavice, do jejíž kůry je vryto, co zde prožila na své mýtině: a pomněnka u vody, jež hledí nevinně k nebes výšině. Ten mlčící les... Nikde ani zvuk, jen na tisíc ruk z větví vyčnívá. Řekl bys krása neživá, a přece na tisíc životů tady rodí se všady, kam se jen oko zadívá. 29 Jak se ty haluze ve větru chvějí a jak ti zpívají o naději! Kořennou vůní sytíš se, s lesem tím splýváš, modlíš se. I já jsem byla po leta do ticha lesa zakleta. A teď mně řekni šumem svým, zda jíti mám, či zůstat smím, v života příval vyústit, či kořeny zde zapustit? Les mlčí. Do kytice svit v něm palouk dříme. Kam mám jít? 30
Chceš vědět, kde jsem se narodila? Chceš vědět, kde jsem se narodila?
 Jednou z rána jsem se probudila a stála jsem v sadu, útlá a bílá, v březovém háji. Bylo mi, břízky ty všechny mne znají, jsem jednou z nich. Zasmála jsem se a můj smích jako pták usedl ve větvích, zpíval jim a čekal na zázrak. A zázrak zde byl! Já jsem se mohla rozběhnout v šíř i v dál, kde vítr vál a pestřil se luh, však rodných břízek kruh nemohl z místa se hnout. Plaše hleděly za mnoumnou, jak za vodou hynu, jak z dálky jim kynu a k jiné kráse se vinu za radostí novou vykřičník, člověk – nevděčník. 31 A přece vždy má píseň odletí od lidí, ze světa k nim, kde jsem se narodila, kde jsem se k životu probudila, v břízek kruh. A když můj duch spočine tich pod větví klenutím, tu vím – jsem jednou z nich. 32
Měsíčná noci, Měsíčná noci,
 já jsem tě nevolala – jen jsem tě milovala z daleka, diváka touhou, jak jsi šla tmavá a žhavá světelnou prouhou k úkrytu krásy. Měsíčná noci, tys byla ztajena ve mně, jako jsou ztajeny výkřiky země v tvém klínu, jako je ukryta vášeň v perlivém vínu. Schoulena do krásy, chtěla jsem uhádnout, co pro mne chováš v svém stínu. Měsíčná noci, půlnočním zvonem bilo v tmě srdce mé na poplach, měla jsem z tebe i ze sebe strach, byla jsem všecka v tvé moci. 33 S vysoka šel měsíc do kraje, a já šla za ním. Zůstane, či si jen pohraje? Kam chodívá spat krása tvá v přísvitu ranním? 34
Samotu tichou má zas duše má, Samotu tichou má zas duše má,
 šum lesa nad hlavou a na lukách plameny květů, slunce na bukách, na koře sosen slzy pryskyřic – a vysokým těm smrkům na hlavách tkví opojení. Bílý plane den, a rosa, rozperlená na trávětrávě, se zachvívá, jak slunce ssaje ji. I já jsem v kráse té jen krůpějí a spáčem, jenž byl ránem probuzen, by krásu zřel. Je ticho v aleji i ve mně ticha smírného je díl. A obzor daleký, strom, květ i list i člověk, který s nimi vítá den, jediný, společný tu mají cíl: růst do krásy – a krásu rozdat jen! 35
Chtěl přiblížit bys druhu celý svět – Chtěl přiblížit bys druhu celý svět –
 a slova říkáš, slova, slova jen – a on ti dlužen na ně odpověď jak ozvěna, jež v lese skryla se. I slzy zachvějí se ve hlase, však přece nedojmeš. Tím ránem spět tak kdybys mohl, ruku uchopit, svým pohledem se v krásu potopit a napojený tak jej druhu dát – nic říkat nemusel bys; z mrtvých vstát vše muselo by, o čem kdy jsi snil. On beze slov by tebe pochopilpochopil, jak květu květ, strom stromu rozumí, když vítr v korunách jim zašumí. 36
Až přijmeš jednou podobu živou, Až přijmeš jednou podobu živou,
 lásko má, bude v mém srdci ještě tolik zpěvu, když budeš záviset na úsměvu, na záchvěvu, které mně někdo dá a vezme v zápětí? Bude v tobě celé rozpětí dálek rozjásaných, krása snů nerozdaných, skutečnost, hodna trpělivého čekání, růžových červánků svítání? Teď tě mám v sobě ukrytou jak za ňadry růži rozvitou; hebce mne líbáš, voníš mi, duši i srdce hladíš mi. Až jednou touhou mou oživneš, budeš tak krásná, jak nyní jseš, budeš tak hebká a vonná a má, až tě mé srdce uvítá, jako ta růže rozvitá, na prsou ukrytá? 37
Tolik mám, tolik na rozdání, Tolik mám, tolik na rozdání,
 že mi až ruce klesají tíhou. Co mně brání v náruč tvou otevřenou vše vložit, nebýt pro tebe jen zavřenou knihou, ale ženou? Lodyhy rukou mých vyrostly křehké z půdy srdce mého hříchem nezkrvaveného. Ať je jim spočinutí lehké na opěře tvých ramen! Kdybys je přijal studenou dlaní, jako bys mízu z nich vyssál, svět by se zakolísal. Můj svět! Je tak širý jako prostory samy. Vejdi tam přímo, nechoď tajnými pěšinami, ať mi duše rozjásaná v touhy rozpětí – do tmy nesletí. 38 Tolik mám, tolik na rozdání, že horu radosti tvořím, vzlétám nad ní jako pták a čekám na zázrak. Čekám a hořím! 39
Nechci, abys cítil, že jen žena Nechci, abys cítil, že jen žena
 přišla k tobě dnes v podvečer nahá v své touze jak perla, vylovená z tůně vod. Nechci, abys viděl jen světlý bod mého rozkvetlého těla. Jako člověka mne přivítej, a čím jsem zesmutněla, rozvesel. Je tak těžko přivítat lásku a nezranit ji, je tak těžko do zlata přiodít ji, princeznu nečekanou. Jak mne uvítáš? Na prvním tvém pohledu, na prvním polaskání závisí celý život! Ty jsi jak lovec na čekání a já srnou, štvanou v lásky houšť. Nech mne usednout u dveří a nezvi mne dříve dál, teprv až duše uvěří tobě i zášeří. Nech mne tam svítit a čekat na zázrak! 40 Mám horké dlaně a chci jimi život brát za srdce, svou lásku mít ku obraně a ne si s ní hrát! 41
Mám tě ráda – pro tu hrst květů, Mám tě ráda – pro tu hrst květů,
 pro tu dobrou větu, kterés mně dnes dal. Snad ti to dobrý duch jara našeptal, snad ti to sluneční paprsek pověděl, cos tušil jen a nevěděl, když jaro jde a slunce počíná hřát, že každý z nás musí mít někoho rád. Něha moje s důvěrou ti hledí do pokoje jak zkvetlý hloh. Pojď ke mně, jaro venku a ve mně je jediný štěstěny roh! Všechno, co ve mně na rozpuk čeká, dávám ti darem. Bez tebe jaro by nebylo jarem, ty jsi slibem a darem, zázrakem novým jsi božím, tebe jak vůni dýchámdýchám, jak paprsek lovím a za tu hrst květů, za dobrou větu, srdce své v dlaň tvoji vložím. 42
Někdy se sešly naše věty Někdy se sešly naše věty
 stejnou myšlenkou a přízvukem. Co máme společného? Touhu podmanit si světy, z všedního světa nevděčného vykřesat nové jiskry a nové květy nasázet na úhoru. Nechceme setrvat v údolí, kde člověk s člověkem zápolí o země prsť, do výše stoupat, na nejvyšší horuhoru, kde jsou krásy hody, a lidem odtud přinést doušek vody a květů hrst. A mlčet. Vždyť všechno již vímevíme, co bychom si mohli říci. Srdce milující mohou jen opakovat a mlčet vynalézavě. Co máme v srdci, co v hlavě, mlčením líp lze uhádnout než slovy. I tak náš zrak tajemství svoje poví. 43
V šeru pokoje jen my dva, V šeru pokoje jen my dva,
 dva lidé, kteří se zastavili v běhu života, aby si soumrak ozlatili. Jen my dva za prahem pokoje, kde jasmín dodýchává v narkose vlastního opojení, kde z kouta kouzlo vstává a nese rozhřešení. Jen my dva? Naše bytosti, rozpoltěné ve dvídví, v sobě zápasí a zpytují ledví; co jedna vznítí, druhá uhasí, co jedna poznat chce rozkoše taje, druhá se kaje. Sami dva až usednem spolu v zášeří a nic už si povídat nebudeme, po čem toužíme, co chceme, čím nás zkrušilo všedno, pak nebudeme již čtyři, ani dva, ale štěstí jedno! 44
Články prstů vyhrávají stupnici úžasu. Články prstů vyhrávají stupnici úžasu.
 Jeden z nich, jako drápek ptáka v zápasu uvízl tich ve tvé dlani. Vteřinu jsi jej uvěznil a teď – drápek polekaný schoval se na mé skráni a snil. Sděloval celé ruce v sladkém úleku úžas doteku. Ruka ho sevřela v dojetí: Povídej, jak bylo v zajetí? Projela jiskra k rameni, skočila hravě k srdci a hlavě, oboje v jednom jsou plameni. Hořící ruce zápasí o srdce kryt, kam se pak skrýtskrýt, až plamen rozvaha uhasí? 45 Prst ruce tajemství svoje řek’ – ruka je srdci sdělila: „Budem mít v dlani té útulek.“ 46
Lásko, lásko, až přijdeš ke mně Lásko, lásko, až přijdeš ke mně
 v radosti, v muce, neměj jen rty nebo ruce, srdce – srdce měj především, ať vím, až život mne přijde mučit a klovat, že mám se kam schovat. A celé srdce mi dej, ne jenom půlku, ať úsměvem zdraví mne obličej, nejdražším tajemstvím a v pohled věrných očí ať zřím, ne do prázdných důlků. A širý citů dej svět a duši vědomou sebe, by s duší mou dovedla doletět až v samotné nebe. 47
Stůňu – a nevím, jak se říká mé nemoci. Stůňu – a nevím, jak se říká mé nemoci.
 Bloudím po noci, hledám rtů tvých pramen, abych mohla žít, žízeň uhasit. Přijď mne podepřít silou svých ramen, přijď mne zachytit v dlaních svých, mou radost vzbudit i smích, jež zaklety v očích tvých dřímají. Potají s vysoka přijď mi, z daleka jako jas nebe, jenž smývá hřích, z loktů mých zemdlených, v nichž nesu své lásky tíhu, sejmi tu stesku přítěž a smutku rýhu s čela mi zulíbej. Z lásky mé vytěž krásu nejvyšší, ať jsem ti bytostí nejbližší z celého světa a každý pohled tvůj a každá věta ať pro mne lékem jsou, jenž bolest utiší. 48
Nesu si z lesa květ Nesu si z lesa květ
 a je mi svatě, tak radostno, jak kdybych potkala tě a s tebou tudy šla. Jde se mnou vůně, dech svůj napájím jí a myslím na náš první polibek, až krásu probudím a k rtům tvým přitulím ji. Má duše s duší lesa splývá tiše – jsi lesem tím – a já v tom květu, který v dlani nesu, tě líbám s pohnutím. 49
Když v očích mých jak v hlubině se shlížíš – Když v očích mých jak v hlubině se shlížíš –
 tak jasně vím, ne – ty mně neublížíš, ty lásku neponížíš slovem všedním a zmatek nevneseš v snů mojich lad, ty říkáš-li, že z duše máš mne rád, pro zítřky říkáš to, ne pro chvil chvat. Tvou lásku cítím jako něhu vroucí, bez bázně srdce mé se blíží ti, a všechna tvoje přání všemohoucí jak ty i já chci s tebou prožíti. Po tobě touha ve mně rozrůstá se, že prostor nebe malým pro ni zdá se. Až k hvězdám nesu vše, cos kdy mi řek, v bytosti hloubí cítím polibek, jenž jednou naši lásku posvětí v tom věčném těl i duší objetí. 50
Do lesů volám, do polí, Do lesů volám, do polí,
 ke mně přijď, ať jsi kdekoli. Jako proud touha má se žene za tebou širým prostorem, jsem jako stromek bez kořene, vyrvaný větru náporem. Bez tebe písně, co jich znělo, nemůže srdce vyzpívat, bez tebe jaro posmutnělo, květ dodýchal a zpustl sad. Do lesů volám, do polí, chci radost, která nebolí a neumírá v stesku stonech, když rozroste se na záhonech červeným mákem v koukoli. 51
MIGNON
Rci, jak se jmenuješ?
Mne každý jinak zve, však žádné není mé z těch jmen, jež dali mi. Zvuk jeho halí mi rtů jedněch zápona, jak halí opona tajemství skrýš. Já neznám jméno své, však ty je víš! A kolik je ti let?
Ten, v bolesti kdo zrál, je velmi stár. Tak pravil krok i duch, když cizích hlasů zvuk mně zníval v sluch a cizích ruk když dotek bylo snést. I já však budu kvéstkvést, jak kvete kolem luh, až dá můj Bůh. 52 Zda otce, matku máš?
A ty se ptáš? Což hledí tak, kdo milován by byl a jehož zrak by v drahých očích žil? Já nemám nikoho než háj a les a tebe dnes a zítra bolest svou. Kam, Mignon, jdeš?
Zda znáš ten širý kraj, modravé pohoří? O lásce hovoří tam lesa taj, sny bílé vzlétají na křídlech paprsků a v jejich záblesku svět zlatem žhne. Tam k duši lne důvěra posvátná, tam vše je mé i radost závratná. K těm výšinám, kde nic už nebolí, 53 pospíchám z údolí. Tam není chvat, jen lásky širá říš, té kráse blíž pojď žít a umírat! Čím chceš mně, Mignon, být?
Dnů krásných předzvěstí, pohádkou o štěstí, veselým popěvkem na smavých rtech. Tak si mne vem jak lesa dech, jenž přeje lidem všemvšem, a přec jen někomu je útulkem. To vše mi slibuješ?
To vše ti dám, když se mnou zůstanešzůstaneš, i pak, když půjdeš sám, kde jiný kyne svět. Tak rozdán musí být i plod i květ, všem vůni dát, všem pro útěchu být, jen jednoho vším, co má, oblažit. 54
Všechna pouta a předsudky servem’, Všechna pouta a předsudky servem’,
 je měsíc růží, je červen, ze zahrad voní jasmín, z luk seno, je čerstvě pokoseno a všechny květy pro rozkoš si natrhalo, v objetí žhavém s nimi si stlalo na zemi, horké sluncem. Je červnový den! Na dlouhé míle jsou rozprostřeny jeho cíle, ústící do krásy. Tak sytě nevzplá si cesty pruh bílý v žádném měsíci jiném, tolik vůně neklade se v koutku stinném do houští, jako když červnové slunce vůně rozpouští do medových kádí. Jen červen tak svádí, jen v červnu jsou zahrady koupališti, z nichž láska prýští do nahých stvolů těl. A červen, jenž nad rozvitím bděl 55 všech květů, nese celému světu, jenž stůně, své léčivé poselství vůně. 56
Neříkej, nemysli, milý, Neříkej, nemysli, milý,
 že jsme se přenáhlili, když jsme si jako dva šípy letěli vstříc, když jsem ti srdce své přinesla na dlani, v pocelech teplou krev rozdala marnotratně, když jsme tak chvatně sobě se svěřili, když jsme si věřili, jako by na věky platně bylo možno dát lásku a neželet. Neříkej, nemysli, milý, že jsme se zaslíbili na řadu let. Léta tak nepojí jak chvíle jedna v radosti žitá, léta tak nedvojí, jako den všedna, bolest jenž skytá. Horoucí srdce mít, hořet s ním, tajemstvím chvět se úchvatným, které nám šeptem kdos dones, o tom-li víš, ať neželíš – blaze ti bude podnes. 57
Chtěla bych vědět, Chtěla bych vědět,
 o milost nebe mi poproste – jak se nám láska do krásy rozroste? Bude tak žhavě jako ten červen dále nám růst? Chtěla bych vědět nedočkavě, dá-li nám půst, až přijdeš ke mně, nebo nás přitulí na srdce země, kde z našich úst štěstí nám vykvete? Chtěla bych vědět – jak jen to nazvete – jak se nám bude žít, až budem lásku jíst a pít? Chtěla bych vidět do duše svojí, na slavná příští, co víc nás spojí, co lásku zčistí od kalu, rmutu, co nám ji uchová nedotknutu? 58 Chtěla bych vědět – srdcem se zeptat smím? – jak lásce bude, až sama tě políbím? 59
Což nedovedu víc než smysly rozehřát, Což nedovedu víc než smysly rozehřát,
 má duše, duše mámá, ta nerozchví tě, bys řekl: víc než ženu mám tě rád – na místo vášnivého svého – chci tě? O hymnách sním, mně krátkodeché zpěvy svých vášní nezpívej! Je hymnus nade vším jak nad duševním světem tajů zjevy. Ty buď mně tajem trochu, celým hymnem tím! Je mělký vášní tok, kal na dně jeho dřímá, však láska je jak moře bezedná, krás tisíc rozdá, dál však krásou jímá a jiných tisíc ještě na dně má. 60
Cítím, jak srdce tvé na dálku vyzvání, Cítím, jak srdce tvé na dálku vyzvání,
 jak bije zvonem svým na přání: ženo, buď má! I ve mně, kdybys v mých očích čet, chtělo by srdce se rozzvučet, že budu tvá! Zatím jen na lásku zaseto... Vzklíčí nám v klas? Budem se milovat jako dnes i zítra zas? Kdyby nám láska šla červánkem nad svahem hor, nad zmatky by se povznesla, nad obzor. Tam bych ti mohla být vším, čím chceš, najednou, na zemi však mne nenazveš nikdy svou. Nad naší láskou rozprostřen růží nach, srdce nám bije v noc i den na poplach. 61
Modlím se k tobě, oblaku, Modlím se k tobě, oblaku,
 růžový zázraku, do dálky pluj, milého mého opuštěného za mne pomiluj. Ruměnec štěstí mu připomeň, kterým jsem plála, když jsem ho líbat toužila, líbat se bála. Nad jeho tichou zahradou na chvíli prodli, pověz mu, za co srdce mé tady se modlí. Jak hledím v modro za tebou s nadějí, vírou, že on též pro mne lásku má velkou a širou. 62
Na vršku pařízek – Na vršku pařízek –
 sedím tu jako na trůnu: nad hlavou z větví korunu, kolem mne smrčky v kruhu, přede mnou výhled do širého luhu, kam úval se sklání. A nade vším tím krásy vypětím tkví láska má jak boží požehnání. To ona se vůní line podvečerem zeleným šerem, to ona jak potok mi plyne u nohou slibů zálohou a z oblaků kyne, jež plují do dáli. To o ní se sny mně zazdályzazdály, jež nikdy jsem nesnila, a v ní je života posila nejsilnější a krása nejplnější měsíčních úplňků a slunce poledního. 63 A les, zda byl by lesem tím, kdyby nade vším nebyla ona jak štěstí clona? A vítr, zda by tak milý byl, kdyby mne představou neplnil jeho polaskání a nadějí na shledání? Na vršku mech se rozrůstá, vítr mne líbá na ústa, les kol ční zelenou obručí v stínu, je mi jak v jeho náručí na hebkém klínu. 64
Dívám se do světa metlic a trav, Dívám se do světa metlic a trav,
 jak se to rozrůstá, jako by všechen ten zelený dav líbal se na ústa, proplétal v objetích v klíčení tajemstvích. Jako by nádrží lásky byl svah, jenž vede s úbočí, kudy se cesta v údolí na pozdrav jak stuha otočí. Jak všechno za sluncem žene se ve věčném o jas zápase! I já tak v žití porostu místo mám své, ptám se, zda jednou dorostu do duše tvé? Zda-li mne na slunce zasadíš, ne v stínu chlad, zda-li mne budeš mít pro život, ne pro dny rád? 65
Jsem lesem a polem provoněná Jsem lesem a polem provoněná
 jak číše napěněná. Kdybys mne políbil dnes, jako bys líbal pole a les, jako bys tiskl k ústům svým přírodu se svým tajemstvím. Kdybys dnes přišel v lesa šeř, kvést bys mne uzřel jako keř, ruce jak větve rozepjaté, bílá bych byla v poupat šatě. Krásou bych tebe obalila, vůni s tvým dechem v jedno slila. A večer, až by nastal stín a rosa na zem napadla, jak les a pole v noci klín bych v náruč tvou se propadla. 66
Zlatavé šero nad lesem, Zlatavé šero nad lesem,
 nořím se do tvé moci; pohádky své mi vypravuj tisíc a jedné noci. Světlušky kolem létají, na honěnou si hrají; někde tam v houšti květy jsou, poklady otvírají. Do šera hledím s úžasem na lesní stezku temnou a vím, můj milý přijde dnes ten poklad hledat se mnou. 67
Dnes tolik, tolik teskním, smutno je mi, Dnes tolik, tolik teskním, smutno je mi,
 vítr se honí stromů haluzemi a moje vzpomínky, jež včera snily, jak vichr se dnes ve mně rozběsnily. Zřím naši lásku, na práh usedá si v průsvitných šatech, s vlajícími vlasy a čeká, oči steskem unavené, zda přijdou chvíle naše vytoužené, žeň plnou dají našich citů klasy, či bude láska sedat uplakána od večera tam do bílého rána? V té mlze číst bych chtěla, nad horami jež od propastí ztichlých zvedá se: zda naše láska těmi mlžinami jak výhled v kraj zahalit nedá se? Zda bude u nás sedat po vše časy v průzračných šatech, s vlajícími vlasy a s štěstím v pohledu a ve hlase? 68
Vím málo o tobě, však přece tolik vím, Vím málo o tobě, však přece tolik vím,
 že jinou jsem, než byly všechny ženy, jež přešly žitím tvým. Že jinou musí sladká chvíle býti, již láska dá, ne temný kout, kam vášeň chce se skrýti, snů rajských zahrada. Ne šeré dny, kam brzy temné stíny vstříc přikvačí, než čistá radost, která nezná viny a na vždy vystačí. 69
Cítíš, jak sytě voní naše láska? Cítíš, jak sytě voní naše láska?
 To rozkoší dnes provoněl ji les, když tys v mou náruč jako na mech kles. Les zašuměl svůj obdiv lásce naší, nad námi ve větvích pták tiše hles. Ta naše láska, viď, jej nevyplaší, když k větvím hledí jako do nebes? Z mezí, zda cítíš, voní bílý jetel, je naseto ho tolik na stráni, jak kdybys rozžal miliony světel. Z luk modrý zvonek krásu vyzvání a my, co cítíme – jak říci to – když v nás i kolem vše je rozvito a volně tak, jak k nebesům bys letěl? 70
Tak je to úžasné mít někoho rád, Tak je to úžasné mít někoho rád,
 jako bys na slunci kvetl a zlát, jako bys mízu ssál od kořene, proudící vodou byl, která se žene v údolí z hor. Duše se šíří ti na prostor, země i nebe se malými zdají, všude se kouzelné příhody tají, v kráse kol všude zříš lásky vzor, bližší ti každý je tvor. Ruce máš plné přebytku štěstí, sotva ho v náručí uneseš, sedáš si života na rozcestí, všem trochu z něho rozdati chceš. Každý, jak věděl byvěděl by, co v sobě máš, za tebou pospíchá, k tobě se blíží a ty mu ze štěstí rozdáváš a snímáš lidských smutků tíži. 71
Tak blízko, blizoučko se ozval ptákpták, Tak blízko, blizoučko se ozval ptákpták,
 jak od tebe by pozdrav vyřizoval. Pak za větev v hře škádlivé se schoval – a když jej našel zvědavý můj zrak – dál letěl pak. Tak les mně denně šumy, zvuky svými vzpomínky nese tvé i pozdravy a o tobě vždy znovu vypráví mi blizoučko, zcela blízko u hlavy šum doubravy. Tak stále s tebou lesem spojena jsemjsem, jak kdybys nedlel v dáli na sto mil, tak les mně tebe v kráse přiblížil, že v opojení nad tím užasla jsem a je mi, jak bys tady se mnou byl. 72
Bože můj, pane můj, Bože můj, pane můj,
 srdce naše pomiluj! Přišla-li láska z vůle tvé, dej jí i uzrát do dlaně své. Na štěstí ať nám nakvete, krásně ať je nám na světě. Ať nezvadne a nezbledne a žhavá má jen poledne. A když se zítřky rozední, v nichž láska bude svítit nám, ať nikdy není poslední ten pocel, jímž ho zulíbám! 73
Po lesích bloudím hlubokých, Po lesích bloudím hlubokých,
 je mi, že spolu jdeme. Hochu můj, pověz, kde jen as své lásce usteleme? Bude jak ptáče ve větvích volně a sladce vzlétat, bude nám dole na mechu v kytice těla splétat? Bude nám v bílém jeteli na orosené stráni, kde se vzduch zlatem tetelí, zpívat své písničky zrání? Ať vede nás i přes strže, přes trní třeba a hloží, jenom ať jednou doroste do krásy před tváří boží! 74
Zeskromni, srdce mé, Zeskromni, srdce mé,
 vždyť nevíš ještěještě, jak láska tvá vypadá za větru a deště, když země vychládá. Nevíš, jak bude s tvými nadějemi, až vítr zašumí si haluzemi a listí opadá. Tys věčné jaro v sobě uzavřelouzavřelo, i sníh když na horách, však jeho srdce, zda dost lásky mělo, by vystačit s ní mohlo v zimních tmách? Dost slunečního tepla pro údolí, kam láska s výšek hor se uchýlíuchýlí, když země nehřeje a nechlácholí a zánik padne v květ i v křídla motýlí? 75
Z úpalu tvého, sluníčko, božstvo moje, Z úpalu tvého, sluníčko, božstvo moje,
 až je mi mdlo! Jestli mne nepřestanou líbati paprsky tvoje, skryji se před tebou za červené stinidlo. Aby nadobro zmizela milého obava, že mne v životě ještě kdos zlíbá tak do žhava jako on. Sluníčko, božstvo moje, sviť na city, líbat však tváře moje – to nesmíš ani ty! 76
Má vzdálená lásko, Má vzdálená lásko,
 vesnickým večerem jde s klekáním úzkost se šerem. Temno se krčí v keřů houšť, travnatá luční rovina, nadějí ranních vidina, klene se jako poušť. A na hřbitůvku za mříží, kde drahým lidem ustlali, je plno květů pod kříži, jak kdyby mrtví dýchali vzdálenou láskou. Pohnul se vítr v osení – do rosné trávy poklekám; vždyť v temnu tom si projít mám svůj život a své spasení, má vzdálená lásko! 77
Lásko má, Lásko má,
 jsi vírou spíš než bytostí, spíš žalem odříkání než rozjásanou radostí. Jsi stopou krásy spíš než jejím ztělesněním, v květu mám k tobě blíž než k člověku v styku denním. Lásko má, jsi jarem se všemi stromy kvetoucími, se všemi okny do krásy otevřenými. Jsi živa, ale nežiješ lidských nálad změnou, nejsi mi na požitku číše jen pěnou. Jsi živa, jako příroda se všemi změnami, jako měsíc a slunce, jež svítí nad námi. Lásko má, jsi mi víc, než slibem člověka daným ve chvíli, která mine. Proud tvých příhod plyne do daleka a z daleka. 78 Lásko má, nezávislá na rozmarech dne, můj jarní sne, otevřenýma, vidoucíma očima sleduji tě a nade všechno miluji tě, lásko má! 79
Dej, Bože, krásnou lásku, ve Vesmír Dej, Bože, krásnou lásku, ve Vesmír
 jež od vrcholků země dosahuje, jak oblohy modř věčný klene mír nad životem a srdce opanuje i duši víc než smyslů závratí. Takovou lásku, která utratí dnes vše, co má, a z taje pokladu přec neubude. Širou zahradu když skryje sníh, a vůně, která vzrušit tě přišla z jara, když rozkvétal sad, se skryje ti, přec ať dá srdci tušit v tom jedinečném lásky šepotu, že tisíc květů sladce dříme tu a touha přijde do spánků zas bušit. Dej, Bože, poznat lásku věrnou, dlouhou, jež milovat vždy umí žhavěji a v jejímž náručí, jež čeká s touhou, tak měkce je jak v květů závěji. Takovou lásku, která v dnešky svoje když vloží sterých přání zálibu, i pro své zítřky není bez úkoje a červánky má plné příslibů. 80 Takovou lásku, která v umírání vzpomínkou nebe přijde otevřít a na rty vdechne úsměvu ti zdání a slova díku: Stálo za to žít! 81
Země, věčná milenko slunce, Země, věčná milenko slunce,
 dej mi do zápasu, jejž nesu v sázku o svou lásku, všechnu svoji krásu! Dej mi všechny vůně, jež ve tvém klínu se rozrodily, ať jsou má ňadra, kam láska se vkradla, jak jasmínu květ bílý. Ať jsou mé ruce jak nejhebčí ratolesti a rty moje jako med, by stačily moje štěstí zlíbat a zadržet! 82
Já nevím, co mi je – Já nevím, co mi je –
 ty, milý, víš? Květ když se napije, má k slunci blíž. Mám jeho paprskům se odevzdat, či lásku jenom snům svým ponechat? Rci, proč se louky také nekají, když paprsky jim květy líbají? Mám bez výčitek vláhu lásky pít a pro tebe tou zkvetlou loukou být? 83
Věř, miloval bych tě – i ošklivou. Věř, miloval bych tě – i ošklivou.
 Tu větu když jsi řek’, cítila jsem ji jako polibek a byla tvou. A věděla jsem již, že nejsi mužem, který těká od ženy k ženě, když hledíš na mne jako na člověka. Z těch vět, jež v samotě si opakuji – tu, věř, mám nejraděj. A když ti za jiné dnes neděkuji, za ni mé díky měj! 84
Po té bílé cesty prouze, Po té bílé cesty prouze,
 na jejíchž bocích lesy šustí, do světa se pustí duše moje v touze za tebou. Mám se dát po jejím svahu výš, kde vítr zpívá, mám k údolí jít blíž po lávce za vodou, kde topol kývá? Mám se pustit bez otěží, bez třmene zlatem vousatého ječmene, nebo sednout na břeh do trávytrávy, dívat se, jak přijdou louky sekat, naslouchat, co kosa vypráví, a čekat? Všechny cesty k tobě vedou, bílý pruh je jednou z nich. Nezmatou mne, nezavedou, dovedou mne po stupních přes úvaly, přes rozcestí, k velké radosti a štěstí dovedou za tebou! 85
Z rána sobě popílím, Z rána sobě popílím,
 stopu snů svých ještě v duši, dokud slunce nevysuší rosu z trav, půjdu zkvetlým obilím. Ruce vztáhnu na pozdrav k jeho zlatu, k jeho vůni, oději se na výsluní v zlatohlav. Probuzeným smyslům mým sytý výdech chlebový vůně jeho dopoví, čím ten lán i já se chvím. V srdci, v mysli bude jas; až mne přijme zlatý lán, modlitbu si zašeptám: „Dej mi jeden plný klas!“ 86
Ty bezlidné moje večery tady Ty bezlidné moje večery tady
 jen zvonek doprovází, na nebi mraků hrady a v smrčků mlází Velké Mlčení. Přichází chvíle mého spasení; je ticho ve mně, ticho na zemi, mír v myšlenkách a s lidmi se všemi. V trávu, ticha syt, usedá ke mně cvrček na mezi, o pohodě dne přišel klábosit. Sluchem svým lovím všechen tichý zvuk, jímž šero přišlo zemi zkolébat, i vítr, jenž mi nese pozdrav z luk. Mír na zemi jak rosa tiše pad i cvrček ztich – a louka tone v tmách. Je svaté, Velké Ticho na horách. 87
Všechno bych od tebe chtěla, Všechno bych od tebe chtěla,
 nejraděj dcerku však, jež měla by tvá ústa, tvůj uhrančivý zrak. Zvuk tvého hlasu hebkýhebký, když sládne v šepotu, by k radosti mne vzbouzel, uspával v dřímotu. Jež úsměvy by měla, červánky na líci, tvou čilost nepoddajnou jak vodu proudící. Tak bylo by mi, věčně, žes v lásce vzdal se mi – a v náručí s tvou dcerkou ráj byl by na zemi. 88
V kostelíku na kruchtě V kostelíku na kruchtě
 budeme spolu stát mezi vesnickou mládeží, jež přišla sem máky vzplát v krojích svých. Varhany zahrají „Bože, před tvou velebností“ a v nás na výsosti dech se zatají a šťastný smích bude nám v zracích tkvět. V nastalém tichu zapomenem na celý svět, budeme se k sobě tisknout bez ostychu, očima si vyprávět, že se máme rádi. A Bůh ve vesnickém kostelíku, plném proseb a díkůdíků, lásku naši uvidí a požehná na řadu let a andělé a svatí na oltáři pod svou svatozáří nám budou závidět. 89
Vidím-li štíhlý strom, Vidím-li štíhlý strom,
 jak k nebi hrdě ční v úsvitu červánků i v bouři půlnoční – jak tebe zřela bych. A vítr ve větvích když zavane, myslím na polibky tvé rozdané, cos dal mi jich. A když se šumot jeho utiší, je mi, že brzy sluch můj uslyší slov hudbu vzdálenou, jež nade mnou se v hlas tvůj promění, za všechny strasti mé, jež prošly samotou, mne odmění. Jdu v lidí les... Čím je mi všechen dav, když zrak jej rozliší? Jen jeden vidím stromstrom, jak kyne na pozdrav, strom ze všech nejvyšší! 90
Jaro, proč mne dnes bolí tvá krása, Jaro, proč mne dnes bolí tvá krása,
 proč hledá stín zrak sluncem oslněný? Co značí kol úst ta bolestná vráska? To proto, že nic není bez proměnyproměny, ani pohled muže, ani úsměv ženy ani jeho láska? Přece dnes slunce stejně jasně svítí, jak svítilo včera, ještě daleko je do večera a na lukách plno je kvítí a příslibů ve vzduchu. Proč je mi těžko tak na srdci, na duchu, proč mlčí les a všechny cesty za horami jsou slepými uličkami, když ještě včera všechny k němu vedly a touha sedala jak pták až na vrcholcích jedlí? 91 Ten tón, ten bolestný tón neměl mi padnout do jásotu, dech mi měl stačit až dokonce na vysokou štěstí notu, na radostných výkřiků ples, ozvěnou měl mi je vrátit protější les. A přec – i do větví kvetoucích blesky sjíždějí, i v nich jednou hrůzou zašumí a jindy nadějí. A než se jim náruč plodem oděje, dřív květy jim smyjí těžké krůpěje. 92
Až mne přestaneš mít rád, Až mne přestaneš mít rád,
 nemusíš mně to říkat; nic ti nebudu vyčítat, nebudu vzlykat, ničím nepokazím krásy vzpomínek. Všechno pěkné, co jsi mně kdy řek, uzavru si v srdce pokladnici jako země rosu v půdy křtitelnici, jako míza sílu v révy úponek. Nezklame mne láska tvoje, nezavede polibek ani slzy vyplakané. Všechno přijmu jako dary samým nebem ke mně slané: déšť i slunce paprsek. 93
Já kolem tebe šel, Já kolem tebe šel,
 kol zkvetlé jabloně. Tys dala mně svůj stín řas očí ve cloně. A květ jsi dala mi, já líbal, hýčkal jej, pohýčkav zanechal a v dál šel mimo něj. Pro plod teď vracím se... Proč mi jej odpíráš? Vždyť uzrál z lásky nám, tvůj není jen – je náš! 94
Opřena o kmen hledím do údolí Opřena o kmen hledím do údolí
 a oči bolejí a srdce bolí, jak marně tebe v dálce vyhlížejí. Už dávno napadl stín do alejí, večer se blíží travou po špičkách – a já tam dosud stojím jako v snách. Nic jiného si srdce říkat neví než prosbu svou – ať na cestě se zjeví ten obrys známý, tolik milovaný. Opřena o kmen, pohled zatoulaný z údolí zvedám od cest ztemnělých a kmen ten rosím vláhou očí svých. 95
Krásné bylo jaro, naše jaro, Krásné bylo jaro, naše jaro,
 mělo úsměvy a pohledy, jak když slunce svitne na ledy, aby v hlubiny se zadívalo. Mělo růží nach a noci bílé, nejšťastnější svoji pohodu, mělo osud v moci, čas i náhodu, mělo dnešky jen, ne zítřky provinilé. Do srdcí se dívalo nám plaše jako první paprsk na zemi – cestu vystlalo nám růžemi... Jaké bude po něm léto naše? 96
Na stinném prostranství u kostela Na stinném prostranství u kostela
 zahrádka kvete tam a za ní škola. Do bílé světnice, mojí skrýše, lesy se dívají s horské výše, louka se zelená na stráně boku, na hřbitov sotva je několik kroků. Šťastnou svou podobu beru z té stráně a jako v zrcadlo dívám se na ně, na louku, na lesy, zelené pláně. Vždyť i má duše i tělo se vlní, předtucha uzrání mízou je plní, vždyť i můj život dal hřbitovu daně. A když se do oken slunce mi dívá, vím, na mně záleží, mrtvá či živá zrodí se láska má v samotu mou, paprskem bude-li, světlem, neb tmou. 97
Jímá mne taková šílená úzkost, Jímá mne taková šílená úzkost,
 že nemáš mne rád, že miluješ jen mou blízkost, jen tělo mé, kam chtěl bys polibky stlát. Sejmi již se mne to věčné žen prokletí, ať mohu jásat v tvém objetí, najdi ta slova, jichž sladký dech lásku dá tušit, takový úsměv měj v pohledu, v rtech, aby mou bázeň znal zrušit. Takový cit, který na smysly buší, jen jednoho jara se dočeká. Mám-li ti uvěřit, miluj mne duší, miluj mne jako člověka, ať se má duše neleká těch příštích jar, ať půdu má, kde se zachytí, i slunce dar, jak květ, jenž lačen rozvití. 98
Ne jedno jaro, všechna jara svá Ne jedno jaro, všechna jara svá
 tvou sladkou láskou vyplnit bych chtěla; ne jedno jaro, všechna jara tvá bych jejím vonným dechem provoněla. Co život jenom jednou přinášívápřinášívá, když jediné své jaro utratí, co rok by láska naše, věčně živá, nám dávala v svých slastech v závrati. Nad námi bouře šly by beze škody vždy novou hlásajíce pohodu, v nás přichystáno na lásky vždy hody a na myšlenek zlatou úrodu. A tam, kde na druhé by jen se šklebil hrob otevřený, smrti prázdnota, kryt měli bychom, jenž by hrobem nebyl, v něm místo hrůzy sladká dřímota. 99
Čekám tě tady – celé dny tě čekám – Čekám tě tady – celé dny tě čekám –
 je neklid ve mně, kroků nezastavím, když potkám krásu – je mi – tebe zdravím – když vstříc mi nejdeš, přízraků se lekám. Tys jediným mně mezi muži všemi, z nich žádný nerozchvěl mou bytost ženy, pro ně mám zrak i srdce uzavřeny. Ty však mně přijď, než náruč vychladne mi. Přijď, dokud měsíc plně na kraj svítí a noc je ještě dechem léta teplá, ať nadarmo v kraj pohádkový neplá a tichým průvodcem nám může býti. Pak teprv obraz krásy bude celý, až spolu tudy půjdem, láskou spjati, po stopě měsíční, jež v houšť se tratí a za sebou do noci jít nám velí. 100
Dnes v noci rozběsnil se vítr divědivě, Dnes v noci rozběsnil se vítr divědivě,
 jak štván by byl, a měsíc rozsvítil se uhrančivě, kraj celý zatopil. To výčitkou ten vítr venku skučí, že nejsi tu, bys zlíbal mne a sevřel do náručí v ráj úkrytu. Až klidná noc nad krajem rozsvítí se, zda přijdeš pak, bys uzřeluzřel, jak má bytost chví a rdí se, čekajíc na zázrak? 101
Jsem proudící vodou, Jsem proudící vodou,
 letím, neznámo kam. Břehy mne objímají, výhled do nebe mám, jdu za svobodou, kde sny se zdají, jichž nikdy nesčítám. A divnou shodou všechno se ve mně odrazí; duše má zobrazí na dně svém pod proudící vodou v toku opojném všech nálad tříšť. Nestav můj proud, nechtěj mně hrází klást, nechtěj mne mást, nesnesu pout, nemohu stát. Zastavíš-li mne ruky kyvem, proměním se ti divem v divoký vodopád. 102 Plynout mne nech! Naber si číši vody, vykoupat přijď se v mých snech, květů si natrhej, které ovlažuji, když mimo pluji, písnípísni mé naslouchej – a se mnou-li jíti chceš za krásou, za svobodou, buď jako já proudící vodou. 103
Znáš oči moje jenom v úsměvu, Znáš oči moje jenom v úsměvu,
 v ruměnci obličej, v němž rtům vždy bylo jenom do zpěvu. Můj smutek znej! A když jej též tak stejně žhavě k srdci přivineš, pak uvěřím ti, že mne miluješ! 104
Chtěla bych zastavit čas, Chtěla bych zastavit čas,
 ve věčnost ho proměnit, aby chvíle naše jak hvězdy v prostor nebe zůstaly vetknuty, abych měla tebe dnes a zítra zas a s tebou lásku a radost a štěstí po všechen čas. Chtěla bych pohodu naší lásce přizpůsobit, jarem podzim zdobit, aby déšť nesmýval stopu krásy – jen rosa by padala v sklopené řasy květů a trav jako slzy štěstí. Chtěla bych do polibků našich úst zrození lásky klást i její vzrůst, aby v našem objetí bylo i duší splynutí a svatá touha s námi aby byla a svět nám proměnila v krásy přilnutí. 105
Nač smutný pohled ten? Nač smutný pohled ten?
 Což nejsem tvojí dost a není mezi námi štěstí host a touha v noc i v den? Co ještě více dávat mohu ti než jistotu své lásky, duši svou, než jednu mysl v úkryt duší dvou, jež písní je – ne písní labutí? Než doušek tvojím retům žíznivým a krvi tvojí, kterou plamen sžeh, snů nejskrytějších opojený dech, jichž tajem zmámím tě a udivím? 106
Nedám-li ti láskou svou Nedám-li ti láskou svou
 štěstí a radost nejvyšší, bude má touha jen výkřikem do tmy, který nikdo neslyší; bude ptákem bez hnízda a bez křídel, bude cestou plnou osidelosidel, které život škrtí, bude pomalou a jistou smrtí. Nezní-li ti sliby všemi radostný můj smích, není-li v něm všechno teplo vonných nocí červnových, polibkem když neokřeješ, na mých ústech když se hřeješ, odhoď mne – květ bez půvabu – s prsou svých! 107
Noc jde kolem – klid mne míjí – Noc jde kolem – klid mne míjí –
 vzpomínám... Proč tě dnes jak slzu v oku v srdci mám? Stopa štěstí ztrácí se mi do tíží, duše moje rozpjata je na kříži. Nepovím ti, co mne v noci soužilo, co se ptaní do svítání vložilo. V jaký tvar mou křehkou lásku uliješ? Podržíš ji ve svých dlaních, nebo rozbiješ? Noc jde kolem – klid mne míjí – vzpomínám... Snad pak ani lásku naši nepoznám. 108
Chtěla bych tě mít pro sebe docela. Chtěla bych tě mít pro sebe docela.
 Tvé ruce, jež se mých dotýkají, což nevědí, že každým stiskem svým dál mne rozdávají? Tvá ústa úsměvy mají povinné i pro jiné a rty tvé co vyslovily pro davu zálibu, snad ze stejných hloubek vyvážily, ze stejných příslibů jak slova ta, jež dojata jsem navlékala na růženec rozechvění. Jsi stejně i jiných vlastnictvím v snu i bdění, všechno oni smějí, co já smím, jen pro mne jsi méně snad tajemstvím s výše se kloně k mým rtům, než pro ně. 109 Jinak bych chtěla tě pro sebe mít, než oni tě mají. Chtěla bych vidět, jak oči tvé usínají, jak dovedou bdít nikým nestřeženy, zda jiskra v nich plá i pro jiné ženy? A mít tě tak, sama bych tě rozdávala jak nebe jas, který všem bych přála, jak sílu, která břehy když mine, zrozena z proudu, do moře plyne. Tak jako křísivou moc bych tě měla v hrudi, která jednou pálí a podruhé studístudí, a přece dává růst. Tak bych tě chtěla pro sebe mít a z tvých úst poznání všeho života pít! 110
Nechci, abys balvany zvedal Nechci, abys balvany zvedal
 smutků mých. Měj jen můj smích, nic z toho, co osud mně nedalnedal, i ty mně nedej. Jen se mnou hledej u cest ten zázračný květ neviditelné lásky, kterým zrůžoví svět a pomizejí vrásky. Je tak bílý a jiný, bez kazu, viny, než kvete lidem ostatním. Dej mi, ať smím na tebe myslet jak na slib života, ať se mi promění dřímota v spánek posilující. Nezapaluj svíci, která dohoří přede dnem. Sviť věčným plamenem v mé srdce milující! 111
Nezabíjej krásu svýma rukama, Nezabíjej krásu svýma rukama,
 dej, ať slunce svítí v nás i nad náma! Dřív se musí ve tvé duši rozednít, než si můžeš moji lásku přivlastnit. Je tak plachá ve svém čistém početí, poděsíš ji – a ona ti odletí. Zavřeš-li ji v svého srdce tichou skrýš, nikdy, věř mi, lásku moji neztratíš! 112
Bujný potoku Bujný potoku
 u mých nohou, chtěla bych zpytovat ve tvé hloubi, kde proudy se snoubí, zda po dni, po roku, stejnou touhou budem se milovat. Mír bude na ústech, nebo ten chvat nedočkavý jak spád tvůj dravý, který všechny břehy chce znát a nikde se nestavit? Takový cit nevysychající, který překážku přeskočí, vírem se zatočí a letí dál o závod? 113 Takový stříbrný bod při cestě života, který pohádky šepotá, jež v hloubi se tají, o tom, jak láska vstala, v proudu se vykoupala a dál šla pak, kde náruč čekala ji rozevřená a dychtivý zrak? Bujný potoku, kniho otevřená, proroku, co povíš mi po dni, po roku? 114
Proč slunce tak svítí, Proč slunce tak svítí,
 když ty nejsi zde, ty slunce mé, pod jehož paprsky hořím – slunce žhavého poledne touhy mé, v kterou se nořím jak do klína země. Přijď ke mně! Vždyť čekám na tě tak jako země na slunce svoje v svém svatebním šatě. Je mi tak svatě, a tolik je něhy v mém klínu a v náruči mé, taková láska širá se chvěje a rozprostírá, jak země z nádrže své všechno by teplo jí dala. Když ráno jsem vstala, zvěděla jsem s úžasem, že nejsem jen ženou, zatíženou smutky žití, ale zemí rozprostřenou, na níž slunce svítí. 115
Živote můj roztančený, Živote můj roztančený,
 v bocích, nohou, v hlavě mám tě, očima tě přitahuji a rukama objímám tě. K dalekému břehu pluji, každý den je zázrak cenný, nový jsi mi, i když známý, živote můj roztančený! V rytmu tom jdem sami spolu, ty – a sen můj vymodlenývymodlený, radost s bolem, vzhůru, dolů, živote můj roztančený. Dojdem, přejdem, neztratíme všechnu touhu, všechnu něhu ve svém tanci, ve svém běhu až se spolu roztančíme nad světem jak vločky sněhu? Otevře nám prostor brány, či se zavřem v čtyry stěny srdce jak cár rozedraný, živote můj roztančený? 116
Ty neznáš mne, vždyť nikdy neviděls Ty neznáš mne, vždyť nikdy neviděls
 mé smutné oči, steskem umučené. Vždy štěstí viděls jen, když do nich zřels, ze smutků hloubi těžce vyvážené. Jak ptáky v klec jsem smutky zavírala, by tlukot jejich křídel neděsil tě. Ty nevíš, na co kdy jsem žalovala, když smích můj trysk’, by z žalu vykoupil tě. A vím, když lásku tvou má radost sytí a ty jsi přesvědčen, že máš mne rád, že nevíš o ničem, co měl bys dát a čím bys moh můj smutek vykoupiti. 117
Kde cíl je něhy mojí, síly zdroj, Kde cíl je něhy mojí, síly zdroj,
 proč v let se dávám, o co svádím boj? Kdo hádanku by doved rozluštit, již žena v očích má, když nový cit se dotkne jí, a nové něhy vznět? A z jakých hlubin roste lásky svět, kde koření, v čem hledá oporu, kdy odemyká srdce závoru, kdy umlká a teskným pohledem se zpovídá: – ty nevíš, jaká jsem. Když hodinu své lásky slyším bít, jsem takovou, jak chceš mne právě mít, za vyplnění snů tvých duši dám, ty určuješ – já jenom přijímám. A z ruky tvé mám podobu i tvar, tvým slovem láska jed je, nebo dar, ty zvedáš touhy mé, neb zabíjíš. Však – má je – sotva-li si pomyslíš – a její duši jak své nitro znám – tvou nejsem již – a v dálku unikám. 118
Do svých vlasů chytám Do svých vlasů chytám
 stříbrnou měsíční záři... Měsíc je milencem opuštěných, milencem s dvojitou tváří. Tou jednou láká a druhou neslibuje. Když za mraky vpluje bílý a chladný, je jako milenec zrádný, jenž úklad snuje. Je magnetem nocí, zná kouzlem mrhat. Po jeho paprscích až k nebi lze šplhat. Zahleděn na zemi zůstal na nebi nehybný, ruce mi v klínu uspal. Kdybych je zvedla teďteď, bolest bych ucítila, prázdno bych do nich zachytila. Ruce své spínám na klínu, prchám před ním do stínu. Nechci se dívat na jeho divy, svit má uhrančivý ten milenec noci chtivý. 119
Láska, která neví, co slíbit, Láska, která neví, co slíbit,
 lásce ubližuje. Oheň nezapaluje vysoko na horách, chodí v tmách, kde se hřeší, jako žebrák bez přístřeší. Dnes má nad hlavou lesa kryt a zítra je bez domova. Dnes se schová do houštin na pažit – a zítra – probudí se z jitra, v loktech prázdno chová. Dnes si zazpívá písničku, protože slunce svítí – a zítra slzu má na víčku a smutek do dlaně chytí. A nezbude jí na konec, když všeho již se zbyla, než aby zašla v srdce klec a pohřeb vystrojila. 120
Přes naši cestu dnes ráno Přes naši cestu dnes ráno
 předlo se tolik drobounkých pavučin! Úsměv se položil do lučin rosnými krůpějemi a ty – neviditelný – šel jsi se mnou tichými kročejemi. Kdyby ty pavučiny, jež stříbří se v paprscích, s pavučinami pohledů mých zapříst tě mohly v krásu do lesa zakletou, kdybych mohla s tebou chodit cestou tou z rána i v poledne spalující i v noci při měsíci, kdy krása jeho tajemní, i v časných ránech, než se rozední! Kdybych ti směla dát všechnu svou něhu nastřádanou, nedotýkanounedotýkanou, v radost upředenou, jež nezná chvat a smutek loučení! 121 Kdybych se směla snést paprskem do tvých cest, dotknout se tvého těla svou žhavou touhou, všechno ti snéstsnést, co bych dávat ti chtěla – byl by ten den, který se přede mnou rozběhl do lučin – upředen ze samých stříbrných pavučin. 122
Jaro odchází, Jaro odchází,
 zháší krásy pochodně. Hluboko v srdci, někde až na jeho dně sešel se smutek a mír. Ztišil se vír touhy rozdmýchané, květy nadýchané všechny opadly. Jen ty na dně v srdci dosud nezvadly. Jaro zašlo, léto si ho chytlo do sítí, ve vzduchu jsou jeho stopy slední. Květ, jenž se má rozvíti, nutno hledat po bouři, ne před ní. 123 LIBRI AMORUM svazek VII.
Marie Calma JARNÍ ZPĚVY
Obálku a titulní kresbu navrhl Zdeněk Guth Typy Jansonovými vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně v 500 číslovaných výtiscích, z nichž 30 na ručním papíře pro nakladatele Václava Petra v Praze II., Lützowova 27 1929. Tento výtisk má číslo 401
E: av; 2007 [125]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Libri amorum; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand; Petr, Václav
(Libri amorum svazek VII. – Marie Calma Jarní zpěvy – Obálku a titulní kresbu navrhl Zdeněk Guth – Typy Jansonovými vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně v 500 číslovaných výtiscích, z nichž 30 na ručním papíře pro nakladatele Václava Petra v Praze II., Lützowova 27 – 1929. Tento výtisk má číslo 401)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 128