Sny v sonetech (1927)

Marie Calma

Diplomatická verze Ediční verze
SNY V SONETECH
[3] MARIE CALMA SNY V SONETECH
1927 VÁCLAV PETR V PRAZE
[5] „Ó Umění, me drahemé drahé UměníUmění, ty’s mnoho, ale láska více jest. Jeť Umění jen nebe symbolem, leč Láska – Bůh a tvoří nebesa.“
Elisabeth Barreth-Browningová „Aurora Leigh“.
[7]
Ó nechtěj, abych řekla ve slov stech, Ó nechtěj, abych řekla ve slov stech,
 jak miluji tě! Raděj snít mi dej o lásce mé jen v roztoužených snech a mému srdci vzletu představ přej. Pro slovo vzniknout může mnohý spor, když v ideálu cíl, ne v skutečnosti a básník nad hvězdami shání vzor pro žádost zbožnění a víru ctnosti. V sny stříbrné tě proto uzavírám jak vodu v křišťál, v němž se promění paprsků lomem v drahé kamení – a tak tě v zlatý rámec srdce svírám. Ó nechtěj, abych řekla v slovech stech, jak miluji tě. Jenom snít mne nech! 9
Jak vláhu v zprahlé půdě zašlý květ Jak vláhu v zprahlé půdě zašlý květ
 tě přijímám, jak nebe mraků lem, když dlouho žárem přetížen byl svět, jak víčka spánek po dni neklidném. S důvěrou, s jakou poddává se strom jarnímu větru v chvění prostoru, a pokorně, jak opře se, kdo chromchrom, o silných paží vlídnou oporu. Tak přijímám tě, jako jasný bod v čekání temnu ten, kdo bloudil dost, jak žíznivému vítaným je plod a v samotě je milý vlídný host. A přijmu, až mne láska s tebou spojí, oddaně duši s tělem pod obojí. 10
Nic nevím o tobě, ni kým jsi, ni kam jdeš, Nic nevím o tobě, ni kým jsi, ni kam jdeš,
 zda při mně zůstaneš, či práh můj pomineš, jak cizí byl by dům a hostitelův stůl. Je temno na cestě. Pojď vstříc mi! Cesty půl ti vyjdu v ústrety a nezlekaně tmám chci vzdorovat. Když na tě zavolám, zda poznáš mne? Já více nemohu, než jít a zavolat a na Bohu si tebe přát v svých tichých modlitbách. Já více nemohu, než hlídat práhpráh, až mimo půjdeš. – Kdybys ruku vztáh a zavolal – má láska růžemi by rozkvetla – ráj byl by na zemi. 11
V zdech sevřena, tak čekala jsem na tě, V zdech sevřena, tak čekala jsem na tě,
 než přišels, abys v prostor svůj mne ved’, sny moje všechny skutečností platě a plížení mé v rychlý měně let. Bezedné hloubky, kterých jsem se bála, prosvítils duchem – a on posvětí i temno, v němž bych sama umíralaumírala, i hrůzou naplněné podsvětí. Tajemství nová v duši mou tak vloživ, dals duchu mír a směr a krvi var, jimžjímž každý, koho dotýkám se, oživ’, a každý, kdo chce vzíti, má svůj dar. A dřív, než přišels s darů záplavou – žils v srdci mém a snů mých představou. 12
Tak přijals mne, jak v říši svojí král. Tak přijals mne, jak v říši svojí král.
 K duševním hodům v síních bohatých prostřeno bylo, radost očí tvých mne vítala. – Vím dobře teď, kde zrál a jakou cestou k výši spěl tvůj duch. A nad vše vím, když sladkou hudbou v sluch tvůj hlas se vznáší nad knih tajemstvím, že mluví ke mně vytoužený druh. Historik mluví, filosof tam z knih, básník i malíř, Krista písmo svaté, a já se táži, krásou které z nich tvé myšlenky jsou v této chvíli jaté, když v náhlé slasti cítím pojednou, že duch i srdce tvé v mých očích čtou. 13
Nač říkat si, že tebe vídat radno Nač říkat si, že tebe vídat radno
 je sotva, že se tebe musím stříc jak muška plamene, v němž shořet snadno je možno jí? Co ret se zdráhá řícříc, z pohledu vyčteš, pohlédneš-li na dnodno, a tajemství mé tajem není víc. Nevím, co zrak můj v přiznání své vloží, když přiblížit tě nechá ke svým snům; snad zvíš, že je mi jako v dlani boží skřivanu, který vzlétá k nebesům, snad vyčteš tam, co skrývala jsem dosud pod víčka zraků svých ve studu hře, že z duše mé tvůj obraz nesetře již nic, ať cokoli dá ještě Osud. 14
Jak jinak možno je, než vyzpívat, Jak jinak možno je, než vyzpívat,
 co struny srdce hrají bez oddechu, co v duši je i v prsou volném dechu, jak mohl bys mně, drahý, zazlívat, že zpívat musím, v tvého srdce echu slov drahých lovit sladkou odpověď. Kde dlouho byla pustá, holá šeďšeď, teď rudě naseto, jak jahod v mechu. Já marně – „v pokušení neuveď mne, Bože“ – modlím se. Já zpívat teď jen musím, co mi v strunách srdce zní. A nechci vyčítat si, píseň ta, již právě pěla jsem ti dojata, že nebude mou písní poslední. 15
Mé přání vyslyš! Kladu na duši Mé přání vyslyš! Kladu na duši
 ti jedno, jediné. Než denní shon tě v ocelovou náruč uzavře, pomysli na mne krátce. Jako tón bys udeřil. Můj duch jej vytuší a jeho chvění vnese v šerý den červánky východu. A vyplašen tím tónem smutek můj jak krahujec v sluj zapomnění slétne dospat sen, jenž tížil noc. A prázdná srdce klec zas radost uzavře v svou velkou tiš. Mé přání znáš. Zda též je vyslyšíš? A odměna? Ta přijde na konec v mé lásce, není-li ti na obtíž. 16
Tys řekl – mám tě rád – a z mořských pěn Tys řekl – mám tě rád – a z mořských pěn
 jak slunce vstalo by a sžehlo nás i smutek můj, jenž svět zřel vylidněn. Jak čaroděj, tys změnu proved v ráz jediným pohledem a slovy třemi. A já tvé moci jsem teď na pospas jak bouři keř se svými haluzemi, jak nebe prostora pro slunce jas. A v údivu, jenž modlit se mi káže, teď cenu teprv tvou přijímám cenou, když láskou, která pro život nás váže, ne zrozením svým stala jsem se ženou. Než jako slunce klesneš v dálavudálavu, svůj paprsk dej – já citů záplavu. 17
Mám raděj oči své, co tebe zřímzřím, Mám raděj oči své, co tebe zřímzřím,
 a hlas svůj raděj mám, co říci smím, že láskou živa jsem. I duši svou víc miluji, co je v ní duší dvou šťastného jásotu. I život raděj mám od chvíle té, kdy tebe objímámobjímám, i hry i písně své i radost svou. Mám raděj sen svůj, o tobě když sním, i probuzení, kterým jdu ti blíž, i zahradu svou, když v ní se mnou dlíš. Mám raděj lásku svou, co v bytost tvou je lidstvo vtěleno, co nad hlavou jak zlatou korouhev si nesu ji. Mám raděj celý svět, co tebe miluji. 18
Ta odvaha, jíž pečetím tvá ústa Ta odvaha, jíž pečetím tvá ústa
 tě líbajíc, ze světa těla není. Ta duši zocelí a nevyplení, co v srdce mi jak kořen v zemi vrůstá. Bez odvahy té láska má by pustá se zdála mužství tvému. Líbající víc ženě rozumíš, než milující jen srdcem svým. Já vím, že více cení muž skutek, nežli myšlenku, jež skryta, víc nápoj, který ruka podá hbitá, než na doušek jen svěží pouhý slib. Však nemyslím, co lásce svědčí líp, když líbám tě. Ze světa těla není má odvaha – a duši nevyplení. 19
Je krásné slyšet tvoje – mám tě rád – Je krásné slyšet tvoje – mám tě rád –
 však krásnější je vědět to a cítit; a v tichu samoty tě milovat je víc, než v očích plamen touhy vznítit, hru jisker záhadnou, jež beze slov pohledem na dně duše lovit zná. Je nebezpečná hra ta výbojná, však – lovci zdar já přeji na ten lov, kde kořistí jsem sama, prchajíc, když celá bytost má ti touží vstříc i s celou duší. Jenom uštvanou ať nejsem vášní! Mrtva láskou tou chci raděj být, jež lásce promíjí i to, co vzkřísila, že zabíjí. – 20
Měj rty mé, které duší těla jsoujsou, Měj rty mé, které duší těla jsoujsou,
 a líbej míň a dlouze raději, když lásce líp – jít moří záplavou, než v dešti drobných něhy krůpějí. A v tvém-li zachvívám se objetí jak v bouři list a můj když prosí zrak o smilování tvoje v dojetí – mne ještě líbej – ještě dlouze pak – až ke snu, abych toužila ti vstříc i v snu i v bdění svém, jak v prvním dni, a polibek, jímž zulíbáš mi líc kdys naposled, přec nebyl poslední. Až oči zavru, budu v každý čas mít lásku tvoji skrytu v stínu řas. 21
Že krásná jsem, bylo by prázdnou větou, Že krásná jsem, bylo by prázdnou větou,
 když ty bys neřekl, že krásná jsem. Pod zrakem tvým jsem třešní sterokvětou líbanou z rána slunce topasem. Mám vláhu jitra pod polibky tvými a jarní mízou prostoupena jsem – dnešek i zítřek dary nebeskými jsou pro mne, na něž hledím s úžasem. Jak deštěm skropena se cítím svěží a něhou jsou mé rety bohaty; mé touhy nad světem jsou rozpjaty a k nebi ční jak hroty vzdorných věží. Jsem dítětem, jež za motýlem běžíběží, a kvetu všemi vnad svých poupaty. 22
Jsi nejen touhou mou, jsi smysly všemi, Jsi nejen touhou mou, jsi smysly všemi,
 a bez tebe by ve tmě tápal duch, když cizí zůstaly by jemu vjemy, jak slepým barva, hluchých zvuků vzruch. Mé smysly tebou rozvily se v květ, dřív spaly jen, jak o kráse kdo neví. Ty láskou přiblížils mi celý svět a v kráse on i vesmír se mi jeví. Den tebou průhlední a jasní noc, jsi tajemstvím i slibem na zázraky; nad zajatkyní svou máš vládce moc a žezla pokynem jsou tvoje zraky. A co dřív bylo boha výrazem – teď v tobě zrcadlí se odrazem. 23
Dřív, než jsi jal mne, bylo mi, že snadně Dřív, než jsi jal mne, bylo mi, že snadně
 tvou lásku získat mohu, v srdci na dně jež úkryt má – i když sám lásky prost na tajemství mé něhy zíráš chladně. Teď, co jsi jal mne, v lásky silném žehu z mých čistých rtů polibků bera skvost, pro tebe všechnu odpoutávám něhu a žádost má dnes moje nevinnost. A touhy mé jsou bílé holubice na zrnka čekající z tvojí dlaně, mé vděky květy, které do kytice pro tebe váži, dík tvůj klidíc za ně. A cudnost má – ta vnitřní i ta vnější je – pro tebe být ženou nejkrásnější. 24
Měj za vše dík, i za tu smutnou chvíli, Měj za vše dík, i za tu smutnou chvíli,
 vždyť život potřebuje jas i stín, a neptá-li se láska, ranit smí-li, to proto, že vše váží ze hlubin. A proto pláč když moje oči krášlí, mé srdce slzy rádo oželí a zapláče, ty k ozdobě je máš-li a příkaz tvůj jim kanout povelí. Koketnost ženy ví, že perel řada ji zdobí nejvíce. Buď tedy prost všech výčitek, když vina na mne padá. Na hedváb citů navlékat nech skvost, a pakli při perlách mé vděky zblednou, i krve rubíny si připnu jednou. 25
Ze zvuků všech, ze šumu ulice, Ze zvuků všech, ze šumu ulice,
 z hukotu splavu, z hudby, z kouzla písní, zvuk tvého hlasu představa si vysní. Změť zvuků – ohňostrojů kytice, v nich hlas tvůj zářnou hvězdou do tmy letí a opojuje, mámí nejvíce. Tak povždy hlas tvůj mohu uslyšeti, ať bdím, či sním. Jak srdce podobou, tak sluch můj naplněn je hlasem tvým; co pomyslíš – já ihned srdcem svým přes prostor jako paprsk zachytím, vítězíc nad tebou i nad dobou. A v samotě své o tobě když sním, tvou duši mám i celou bytost tvou. 26
Ty nejsi krásný! Proto snad tě vídám Ty nejsi krásný! Proto snad tě vídám
 jen zrakem srdce svého, proto hlídám tam věrně vírou dovnitř obrácenou, co pravou zdá se být a věčnou cenou tvé krásy. Proto míň v tvých očích ženou a více člověkem bych chtěla být. Vždyť v duši tvé pak jistěji se skrýt je možno mi, než v krásy odrazu. V mé duši krása tvá je bez kazukazu, i když jen přelud pouhý v zrcadlo bych ducha pojala. Proň nárazu křivd není žádných, stáří, ani změn, tam k božímu jsi stvořen obrazu a v krásu krás tam jsi mně proměněn. 27
Přistihla jsem se včera při krádeži. Přistihla jsem se včera při krádeži.
 Chtěla jsem v skrýši tvého citu jít a vyslídit, co sdílnost pevně střeží, čím dosud jsem ti a čím mohu být. Jak v temnu pochodeň tvé zhasly oči a pod víčka se skryly v neprůhlednu, znak nečitelný v křivce nad obočí se rozložil. Já vím, že nedohlédnu, kam vcházet chceš jen sám. Zda pusta skrýš ta pro mne je a mrazivá jak v lednu, zas jako dříve jedinéjedině ty víš a s tebou ponořit se nesmím ke dnu. Však věřit chci, že tvého srdce síňsíň, v níž přebývat chci, lásky nemá míň. 28
Boj nastává, kde v ducha vchází duch. Boj nastává, kde v ducha vchází duch.
 A tak i my, co Osud určil nás za druhy sobě, hledá v druhu druh všech citů plnost, stopu věčných krás – a válčíme svou zbraní nerovnou. Ty rozumem – já citem jařmím tě. V změť trudů zapadáme podivnou – mne z žáru ty – já z chladu viním tě. Než žár i mráz má stejný pocit – pal – a proto přeme-li se o smysl svých pocitů, kdo dlužen a kdo dal, představy stejné stejný výmysl jen snujeme – neb stejně vrcholí, co chladem nebo žárem zabolí. 29
To ticho, které v nás i kolem jest, To ticho, které v nás i kolem jest,
 o milost prosí, zvuk si slyšet žádá a vyjít z nás na bílou stuhu cest, kde o volnosti noc své písně skládá. Chce stoupat do větví, kde větru hvizd umlká v hnízdech, za roh ulice se přikrčit a touhy svoje nést v prostory luk a v mlhy metlice a z nasbíraných pokladů sny číst. A zas jak člověk, jenž rád mění řád a ve změně svůj maří volný čas – již tichem nebýt, proměnit se v hlas a výkřikem přehlušit vodopád. A nasyceno zas se tichem stát a na prožité v tichu vzpomínat. 30
Jak u plných kdo stolů mřel by hlady, Jak u plných kdo stolů mřel by hlady,
 tak bylo mně. Tam rozkoš kynula z muškátu hroznů, z broskví zlaté vnady v hýřivých barvách. Já vše minula a raději dál chtěla hynout hlady než jísti plody, jež dlaň neskytá nám láskyplná, zastírajíc vady jak na keři trn růže rozvitá. Tak našels žíznivou a hlady mroucí mne v hojnosti. Teď láska tvá mi skytá bohatých doušků dar a cit můj vroucí je proto tak, že nebyla jsem syta a napojena, než za rosy skvoucí v rozpuku lásky do kytice svita. 31
Má láska roste v šíř a výš a hloub, Má láska roste v šíř a výš a hloub,
 podobna jednou plamennému keři a jindy věnci, kterým vznosný sloup se věnčí k jitra slávě, když se šeří. Tak prostoru je plna, výhledu a v hloubi hledání a výšek spětí, že chrámu podobna je k posledu, kde lásky velká mše se v slávě světí. Budovat nutno chrám i zde i v snách a opravovat uvnitř jej i vně; co pravé lásky mělo prohlubně, to nikdy neoctne se v ssutinách. Když moře v přívalu svém všechno zničí, přec maják ne, ten dál se k nebi tyčí. 32
A včera, když nás hýčkal večer vlahý A včera, když nás hýčkal večer vlahý
 a srdce rozechvěnou bylo lyrou – já myslíc, že ti říkám pravdu čirou – svou první lež jsem vyslovila, drahý. Po otázce tvé srdce vztahujíc své lačné, jenom v přítomnu jsem žila, když říkala jsem – ráda mít tě víc již nemohu. Mne láska naplnila po okraj sám, že nepřečnívá břeh, a náplň srdce vrchovatá tak, že jediný jen pouhé touhy vzdech a drahocenný obsah přelit pak. A přece z nepravdy se srdce viní, když plno včera, plnější je nyní. 33
Jen láska pochopí i to, co hřích, Jen láska pochopí i to, co hřích,
 a skryje vše v svém odpuštění tichém; jen láska jedy retů výsměšných a slova mluvy při hovoru lichém v lék promění. I jed je dar a užit v kapkách vzdornost vzbudí v těle, a slovo pro toho má pravý tvar, kdo o význam se jeho utká směle. Na konec tupou zbraní šleh i jed, o pancíř lásky zachytíš-li ostří a přijmeš slovo, jako květ bys zved. Tak bojem duch i cit tvůj jen se zostří, když srdce nedá na slov klam a blud a filtrem svým nevpustí kalu rmut. 34
Z těch nejsem žen, jímžjimž sladká lež je milá, Z těch nejsem žen, jímžjimž sladká lež je milá,
 nad trpkou pravdu vítanější klam. Než lež, raděj bych bolest přitulila, lež nechci znát, však bolest dobře znám. Lež zničí v ráz, co láska budovala, čím srdce žilo, čím okříval duch, jak sykot hada zazní v skrytu v sluch, jak povodeň, jež pevný břeh by vzalavzala, mně připadá. Ty nepravdy se střež! Je špinavá a nízká vždy jen lež, jak číhající zloděj zná jen lest na místo odvahy, v níž skryta jest i pravdy síla. Raděj bolest dej. Lež křiví čest, však žal jen obličej! 35
„Má velká sestro“ – řekla jsem té ženě, „Má velká sestro“ – řekla jsem té ženě,
 jež přišla si dnes postěžovat ke mně, na lásku jako na zlo hledíc temně. „Kdo milován, pro toho život v ceně je závratné. Však kdo sám miluje, ať odměny nežádá neprodleně, když vyšší požitek mu slibuje, že schopen milovat a množit denně tak cit svůj vědomím, že v pravdě živ, když v noc i v den své lásky pamětliv ve změně dojmů nepodléhá změně. Má sestro, láska největší je div a nikdy pro nikoho bez naděje. A šťasten, kdo se vlastní láskou chvěje!“ 36
Kdo umělcem – je stokrát člověkem! Kdo umělcem – je stokrát člověkem!
 To v lásce naší sobě pamatuj! Dej stokrát víc, bych sterým povděkem a sterou krásou mohla tobě splatit. A množství lásky pro mne nelituj! Co přijala jsem, musím tobě vrátitvrátit, jak lesní ozvěna slov vrací spád. A stokrát víc a výš když máš mne rád, tím lépe dospěješ mé lásky výše, kam stále jdu za čistým jasem hvězdhvězd, a tam mé duši porozumíš spíšespíše, až uzříš při hvězdách mou lásku vzplát. Bych člověkem ti byla, nejen ženou, dej lásku svou mi stokrát znásobenou. 37
Co láska jest, ty víš-li, co je láska? Co láska jest, ty víš-li, co je láska?
 Ne, není dlaň to jen, jež tělo laskálaská, a touha není to, jíž plane retret, a vášeň není to, jež mění v let var smyslů našich, přání našich chvatchvat, a rozkoš není to, jež sytí hmat. To všechno na lásce jen jako šat, jímž přioděna pro ozdobu svou. Však víc je láska! Duší je to dvou splynutí v slast a víra vzájemná, je pohádka to srdcí tajemná, myšlenka, která pluje nad mlhou jak slunce, lstivé temno spalujíc. To všechno láska je – a ještě víc! 38
Co Osud dal nám, nemůže nám vzít! Co Osud dal nám, nemůže nám vzít!
 Dnes tebe mám – a zítra odejdeš-li, co brání mi, by dál jsme spolu nešli, proč v srdci tebe neměla bych mít, tvůj hlas a úsměv, něhu slov tvých sterou? To všechno rozmary jen lidem berou a zatvrzelost jejich nad zklamáním. Já k lásce své jak k prameni se skláním, pro svěžest, pro vzpomínek opojení; mně vzít ji v moci Osudu již není. Pro krutost mám jen úsměv shovívavý, o síle jeho pochybovat smím; vždyť pečeť posvátnou – tvůj pocel žhavý nic nezlomí – když já ji nezlomím. 39
Ať žádná výčitka neb klamu dech Ať žádná výčitka neb klamu dech
 mou čistou lásku nikdy neponíží. Ať poutníkem jsem vždy, jenž k nebi vzhlíží a odlesk hvězd si chová ve svých snech. Ať mezi ženami jsem jednou z těch, jež nikomu svou láskou neublíží. Nač pochybnost, že lásky v světě není? Vždyť je-li ve mně, musím věřit v ni, v svých nocech hledat ji, když světlo denní je pro ni střízlivé a polední ji vášně spalují, když rozkoš pleníplení, co něha zasela. Mne věřit nech, že zrodí se, co žilo posud v snění, a rozkvete mi v sterých poupatech. 40
Když básník řekne, srdce své jsem ztratil Když básník řekne, srdce své jsem ztratil
 tvé nenaleznuv, nabubřelých slov jen užívá a nepravdivých. V rov své srdce můžem klást, v šat smuteční je halit, nebo v závoj sváteční, za drobné mince měnit zlata kov, za úsměv svátků smutek páteční – a přec – kdo lásku celým srdcem platilplatil, ji neztratil. Ba naopak, kdos vrátil mu rukou laskavou, co v zapomnění kdes pohodil, jak bezcenný jen brak. Kdo srdce vrátil mu – i sluch i zrak mu vrátil s ním. Rci proto – v lásce tvé jsem všechno nalezl – i srdce své. 41
Mne Osud na tvé cesty uved – slyš – Mne Osud na tvé cesty uved – slyš –
 co vypráví nám den, když večer ztich a noc se blíží. Jak svých dojmů pych jak lesklé ozdoby tká v přítmí to, jak tajem syto vše a rozvito jak náruč, která čeká rozpjata a láskou žhavá. Jak jsem dojata, jak planeš ty... Tak Osud tomu chtěl! My pokorně se před ním skloňme, z těl a z duší svých teď věnce spleťme mu a děkujme, jak vůdci našemu, jenž sil i rozmyslu má v převaze a za nás, když jsme zdřimli neblaze, před prahem naším věrným strážcem bděl. 42
Tvé trpké polibky, tak plné smutku, Tvé trpké polibky, tak plné smutku,
 až radostí nám jednou zesládnou, až v očích tvých, kde touhy svádí půtku, mé oči velkou lásku uhádnou – pak tvou chci být! Jak nejlíp dovedudovedu, tě budu ráda mít. V sny své tě povedu, jež světlem lásky tvé mi zaplanou zas novým kouzlem. Duši zlekanou, jež vstupu bránila – tvé otevřít chci duši dokořán – a mír, jejž znám, pak do snů našich vejde, sedne k nám, a nikdy nebude nás v hádce zřít; jen tenkrát snad, až chvíle nastanou, kdy o velkost se lásky budem přít. 43
Květ, slovo, přání, polibek, vše mám Květ, slovo, přání, polibek, vše mám
 jen pro tebe. A přec, když rozdávám a něhu hledám očí tvých i vděk, že málo dala jsem, mně připadá, že přátelstvím jen dojat hlas tvůj změk, když slova říkal mi, jež konejší. A přec bych chtěla, lásku zvedajíc k tvým lačným rtům, by tobě mnohem víc dnes byla již, než chléb jen vezdejší; víc stokrát, než čím život dosud slád’, by k plnosti a kráse zrála ti a k zapomnění smutku, k závrati, v plod jediný, jejž trhat smíš jen ty a který v poledni mé touhy zlát’. 44
Tvé oči o lásce dřív mluvilymluvily, Tvé oči o lásce dřív mluvilymluvily,
 než slova tvá a slova předčila stisk ruky výrazný – a ruky stisk zas něha mlčení. Ten sterý zisk jsme pokladem v svou lásku vložili v dnů budoucno. A k němu přidávat teď chceme, aby stačil oběma na dary štědré, jako odměna, až na mez žití, kde se obávat tak mnohý musí citů zkalení. My chceme žít a zmírat spojeni a bohati v svých citů nadbytkůnadbytku a z pokladů svých hojných přebytků kde komu ještě přát a rozdávat! 45
Sny zaváta je duše moje tak Sny zaváta je duše moje tak
 jak jabloň plně květy obsypaná; jich krása nespočetná jeden znak však společný má: všecka zadýchaná je touhou po tobě, jež věčně ptát by chtěla se, zda nejen v jaře tom, kdy se zemí i sluncem splývá strom, i pro podzim zda dovedeš mít rád. Let nečítej, ni smutků prchlých řad, když první jaro láska teprv světí; na krásu její mysli, na rozpětí, jak nejlíp dovedeš, tak měj ji rád – a radost, která volně k nebi letíletí, nech v krvi kvést a v slunci touhy zrát. 46
Protože ten, kdo lásku dal mi, ztich, Protože ten, kdo lásku dal mi, ztich,
 již žádné lásky žádat nebudu; – tak mysle v stín se noříš, do bludu jak ten, kdo číst by nechtěl žádnou z knih jen proto, z jedné na něho že dých’ dech krásy čistý, velkost Osudu, žal tajemný a hravý štěstí smích. Dar lásky nové nepřerývá styk s těmi, již odešli. Jim patří vzlyk i vzpomínky i duše naší stesk jak těcha nám i nových citů vznik. A nová láska jako slunce lesk, jež světlo nese mraků temnotě, ke vzrůstu potřebna nám v životě. 47
A štěstí nevrátí se nikdy víc! A štěstí nevrátí se nikdy víc!
 Tu větu slyším smutně vstříc mi znít ze smutné duše. Jak ji potěšit, jak dokázat, že štěstí rub i líc když ukazuje, práh náš míjejíc, přec po čase zas navrátí se k nám. A na nás je ho vlídně přijati a říci – skrytou tvář tvou dobře znám i vlídný úsměv ten. Pak cizincem nám štěstí nebude. Hle – znají mne – si řekne, rádo s námi usedne a pobude. Jen tenkrát odletí, když lhostejnými k sobě najde nás; pak teprv v příbytek, kde oheň zhas, neblahých slov těch zatkne prokletí! 48
Čím vším již ve svých snech jsem byla ti! Čím vším již ve svých snech jsem byla ti!
 I milenkou, jež lože ozlatí, i ženou, která střehla krbu žeh, i služkou, která dbala, abys leh’ v podušky hebké. Sestrou byla jsem, jež za tvých cílů zdar se modlila, i matkou, která všila v každý steh dar požehnání. Stínem kroků tvých jsem byla ti i útěchou tvých snů, královnou hrdou v sadech růžových i odměnou za hořkost těžkých dnů. I písní, která z dálky tiše znízní, když myšlenky se sunou vlákny lnu, i žhavou touhou tvojí polední. 49
Již nevracej se, říkám – a co den Již nevracej se, říkám – a co den
 tě čekám přec. A sním-li, tedy sen můj tebou pln, a bdím-li, pusta zem, kde nedlíš se mnou. Jitro západem by slunci bylo, kdyby vzpomínka s mým vědomím nevstala přede dnem, že žiješ, na mne mysle. Šťastna jsem, že tebe mám, že černá hodinka samoty mé ta tam, že neděsí mne prázdno již, když noc se zavěsí,zavěsí nad ztichlým městem. Vždyť v něm žiješ ty. A večer, ráno, stále jsi v něm ty. Jak vracet nemáš se, když usínám, když vstávám, když celou duší svou tě přivolávám! 50
Mou radost miluješ. Proč smutek můj Mou radost miluješ. Proč smutek můj
 je nehoden tvé lásky? Pamatuj, že ze smutku jsem podala ti dlaň, byť pro radost. Mne, drahý, zraníš-lizraníš-li, zas k smutku vrátím se; on chorou skráň jak přítel přitulí. Mne viníš-li, že naší lásky nepřítelem on, že příliš hýčkám jej a k smutku sklon i v smíchu mám – co tobě odpovím, bys nakonec sám smutek nepoznal? Jak říci ti (žalovat na sebe bych chtěla spíš), že v rukách tvých je žal i radost má, že vracím jenjen, cos dal, a smutek svůj,svůj že též mám od tebe. 51
Jsou činy slova naše, teď to víš, Jsou činy slova naše, teď to víš,
 co slovo tělem stalo se a žije. A bez lásky když slovo vyslovíšvyslovíš, jak ranou bil bys, která ve tvář bije, jak krokem byl bys, který hledá stín, a poutníkem, jenž v noci bez ochrany v tmě minul přátel pohostinné stany, kde číše schystána i ženy klín a pod hvězdným kde nebem píseň zazní. Svým dechem nežiješ, jen skrytou bázní, již slovo zplodilo. – Trest jistě minu – se domníváš – když vyhneš se. Jak v činu bys zabil však, štván nekonečnou strázní osudných slov svých neodčiníš vinu. 52
Jdu s tebou teď za odříkání horu Jdu s tebou teď za odříkání horu
 neschůdnou cestou k dálkám neznámým. Kdo poví mně, zda za tebou jít smím, když srdce své jsi zavřel na závoru a dlaň svou pomocně jsi nevztáh ke mně? Své světlo nezřím již, když zrak tvůj temně mně hledí v ústretyústrety, a dlaně pocel je pro mne bez něhy, když jako ocel tnou slova tvá, jež slyším v divém sboru znít v loučení. Vždy budou ve prostoru, když vrátíš se – i pak, když v němém vzdoru hůl poutnickou, své všechny vezmeš touhy a v dálku jako stín, jak přelud pouhý pryč odejdeš za odříkání horu. 53
Má trpělivá lásko, které hrdost Má trpělivá lásko, které hrdost
 je tvárným voskem v děcka hravé dlani, jež zklamání vše odpuštěním zdaní a v měkký ovál hran promění tvrdost, má trpělivá lásko, znám tě dost! Čin jeho každý bereš na milost, zvuk teplý vkládáš v krutý význam slov, přes propast nedůvěry stavíš most, v zvon puklý bije srdce tvého kov po čistém zvuku lačně. O stéblo se opřít dovedeš – a hory však že mezi námi čnějí, přehlédlo tvé srdce, jež vše koná naopak a slunce zří i tam, kde černý mrak. 54
Je láska tolikerých způsobů! Je láska tolikerých způsobů!
 A neříkej – on nemiloval mne. Ne každý citů svých zná zásobu, když říká – mám tě rád – na sklonku dne. On věří říkaje to! – Poledne že cit se nedočkal, jej neobviň a soudcem nebuď, lásky že dal míň a jenom takové, co srdce tkne se pouze povrchu. A chceš-lichceš-li, dál by láska trvala, ji musíš za dva mít, jak ten, kdo z dvojí by se viny kál jsa pouze spoluvinen. Silným být a žhavým za dva. Srdce vírou spjaté a odvahou své lásky vrchovaté. 55
Ne, mezi námi není rozloučení. Ne, mezi námi není rozloučení.
 Pruh nebe modrý za mraky se schová, po temné noci přijde jasno denní, po dokonaných ránech rána nová – a v našem temnu za mrakem vždy skryt pruh modrý naší lásky; na blankyt tam slunce vychází nám jako dřív. Zřím nebe kus – tvůj pohled na mne kýv, kos přiletěl – tvůj pozdrav nese mi a v květech, záplavou jež na zemi v tom jaře vzkvetly, dary tvoje mám, a láska naše, neskutečna divdiv, je štěstím, o němž věčně zdá se mi. A sama nejsem – a ty nejsi sám! 56
Proč odešla jsem? – Život náš jen z chvil Proč odešla jsem? – Život náš jen z chvil
 je sestaven, v nichž žijem zmnoženě, ne z dnů, jež šedé jsou v svém všedním toku. Já chvíli volila, než stále po tvém boku jít všednem tím a vydat proměně tak lásku naši. Sen se naplnil! Jen příliv láska měla – v odlivu ji nikdy neuzřím se krotce plazit a smlouvavě životem bez tužeb. Mne sytit nebude jak denní chléb, ze zlata citu nebude si razit kov drobných mincí. Nelze proměnit památný peníz, láskou ražený, ni chvíle v dny – neb budou bez ceny. 57
Tam žena jde! Hned z davu ruce chtivé Tam žena jde! Hned z davu ruce chtivé
 se po ní vztahují. A ty jsi s nimi, ty jedním z nich a paže tvé jsou mstivé, že zmařen hřích! Zda víš, kam jde ta žena, nach na líci a oči v extasi uprostřed davu, jenž se prochází jak vilná šelma, čekající sousta? Jen dívej se! Již odvanuta spousta je shluku toho. Dále jde ta žena... snad nevšímla si ani běsu chtíčů, jež vyvolala. S hrstí petrklíčů ulice záplavou jde nedotčena a usmívá se. – Víš-li pakpak, kam míří? Chce dospět výš – však nikdy ku pranýři! 58
A vztáhnu-li dlaň k výši, ke hvězdám, A vztáhnu-li dlaň k výši, ke hvězdám,
 hned bližší jsou mi. Po člověku však když vztáhnu ji v skutečnu střízlivém, hned vzdálen mi. Tak jenom v tichu svém hovorůhovoru snů svých tiše naslouchám a v kruhu přízraků těch neživém, jež kolem mne se tísní jako mrak – svou volbu mám. A neptám se, kdo jsi, na trůn tě zvedajíc, rty neprosíneprosí, bys zůstal. Sny mé tebe uvězní víc než-li skutečnost a neztěsní mou duši zklamáním. V své moci mám, když skutečnost se zradou rozběsní, svou lásku vynést v snech až ku hvězdám. 59
Tak přijmu smrt, jak životu jdu vstříc, Tak přijmu smrt, jak životu jdu vstříc,
 s pohledem jasným, srdcem prostým bázně, do neznáma si cestu zjasňujíc věčností krásy, konečností strázně. Zda temno, nebo jas je za oponou, proč ptát se smrti? Stačí vejít jen! Jak život smělému byl loukou vonnou, je smrt mu o ní nekonečný sen. Ať duch tvůj, holubice, nelení a s odvahou, jak v život, na smrt shlédne; vždyť měl-li život zlaté oseníosení, smrt tajemství má lány nepřehledné. A poznáním kdo doved život zlatit – i smrtí může získat jen – ne ztratit! 60
Tak, přírodo, mi k srdci hovoříš, Tak, přírodo, mi k srdci hovoříš,
 jak milenec by žádný nedoved. Spoutána kouzlem tvým, přec volna v říš tvou vcházím; povždy nové krásy sled mi odkrýváš a povědět vždy víšvíš, co nikdo nevyřkl – utěšit beze slov. Když nad hlavou mám větví sytý krov, u nohou keřů houště, stébla trav, kol květy, obzor širý – na dosah pramenů píseň, smáčejících svah, tu je mi, jako kdysi v dojetí když čekala jsem lásky na pozdrav, na slovo, pohledpohled, vstříc jenž poletí. A všechno v tobě mám, jak v jednom objetí. 61 LIBRI AMORUM svazek IV.
SNY V SONETECH
Napsala Marie Calma
Vytiskli typy jansonovými knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 500 číslovaných výtiscích, z nichž prvních 30 na imit. japonu pro nakladatele Václava Petra v Praze II. Lützowova 27 1927
Tento výtisk má číslo 347
E: av; 2007 [63]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Libri amorum; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand; Petr, Václav
(Libri amorum svazek IV. – Sny v sonetech – Napsala Marie Calma – Vytiskli typy jansonovými knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 500 číslovaných výtiscích, z nichž prvních 30 na imit. japonu pro nakladatele Václava Petra v Praze II. Lützowova 27 – 1927 – Tento výtisk má číslo 347)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 64

Autor motta: Barrettová-Browningová, Elizabeth
(Elisabeth Barreth-Browningová „Aurora Leigh“.)

Motto: Barrettová-Browningová, Elizabeth
(Elisabeth Barreth-Browningová „Aurora Leigh“.)