Nač říkat si, že tebe vídat radno

Marie Calma

Nač říkat si, že tebe vídat radno Nač říkat si, že tebe vídat radno
 je sotva, že se tebe musím stříc jak muška plamene, v němž shořet snadno je možno jí? Co ret se zdráhá řícříc, z pohledu vyčteš, pohlédneš-li na dnodno, a tajemství mé tajem není víc. Nevím, co zrak můj v přiznání své vloží, když přiblížit tě nechá ke svým snům; snad zvíš, že je mi jako v dlani boží skřivanu, který vzlétá k nebesům, snad vyčteš tam, co skrývala jsem dosud pod víčka zraků svých ve studu hře, že z duše mé tvůj obraz nesetře již nic, ať cokoli dá ještě Osud. 14
Básně v knize Sny v sonetech:
  1. Ó nechtěj, abych řekla ve slov stech,
  2. Jak vláhu v zprahlé půdě zašlý květ
  3. Nic nevím o tobě, ni kým jsi, ni kam jdeš,
  4. V zdech sevřena, tak čekala jsem na tě,
  5. Tak přijals mne, jak v říši svojí král.
  6. Nač říkat si, že tebe vídat radno
  7. Jak jinak možno je, než vyzpívat,
  8. Mé přání vyslyš! Kladu na duši
  9. Tys řekl – mám tě rád – a z mořských pěn
  10. Mám raděj oči své, co tebe zřím,
  11. Ta odvaha, jíž pečetím tvá ústa
  12. Je krásné slyšet tvoje – mám tě rád –
  13. Měj rty mé, které duší těla jsou,
  14. Že krásná jsem, bylo by prázdnou větou,
  15. Jsi nejen touhou mou, jsi smysly všemi,
  16. Dřív, než jsi jal mne, bylo mi, že snadně
  17. Měj za vše dík, i za tu smutnou chvíli,
  18. Ze zvuků všech, ze šumu ulice,
  19. Ty nejsi krásný! Proto snad tě vídám
  20. Přistihla jsem se včera při krádeži.
  21. Boj nastává, kde v ducha vchází duch.
  22. To ticho, které v nás i kolem jest,
  23. Jak u plných kdo stolů mřel by hlady,
  24. Má láska roste v šíř a výš a hloub,
  25. A včera, když nás hýčkal večer vlahý
  26. Jen láska pochopí i to, co hřích,
  27. Z těch nejsem žen, jimž sladká lež je milá,
  28. „Má velká sestro“ – řekla jsem té ženě,
  29. Kdo umělcem – je stokrát člověkem!
  30. Co láska jest, ty víš-li, co je láska?
  31. Co Osud dal nám, nemůže nám vzít!
  32. Ať žádná výčitka neb klamu dech
  33. Když básník řekne, srdce své jsem ztratil
  34. Mne Osud na tvé cesty uved – slyš –
  35. Tvé trpké polibky, tak plné smutku,
  36. Květ, slovo, přání, polibek, vše mám
  37. Tvé oči o lásce dřív mluvily,
  38. Sny zaváta je duše moje tak
  39. Protože ten, kdo lásku dal mi, ztich,
  40. A štěstí nevrátí se nikdy víc!
  41. Čím vším již ve svých snech jsem byla ti!
  42. Již nevracej se, říkám – a co den
  43. Mou radost miluješ. Proč smutek můj
  44. Jsou činy slova naše, teď to víš,
  45. Jdu s tebou teď za odříkání horu
  46. Má trpělivá lásko, které hrdost
  47. Je láska tolikerých způsobů!
  48. Ne, mezi námi není rozloučení.
  49. Proč odešla jsem? – Život náš jen z chvil
  50. Tam žena jde! Hned z davu ruce chtivé
  51. A vztáhnu-li dlaň k výši, ke hvězdám,
  52. Tak přijmu smrt, jak životu jdu vstříc,
  53. Tak, přírodo, mi k srdci hovoříš,