Dvanáctero písní 1 (1815)

Svazeček 1, Václav Hanka

DVANÁCTERO PÍSNÍ.
TOUŽENÍ PO BĚLE.
PLACHÉ DIVČINY.
PŘI HODECH.
HOSPODÁŘSTVÍ.
ZASTAVENÍČKO.
VYPROVÁZENÍ.
NÁSTRAHA .
LIDKA.
KOZÁKOVO LOUČENÍ.
ZASTAVENÍČKO (druhé).
NEVINNOST.
S BOHEM.

DVANÁCTERO PÍSNÍ.
[Svazeček I.] V Praze 18151815.
[1]

TOUŽENÍ PO BĚLE.
1. Na tebe jak pomním dívko zlatá, plamen milosti ctné v srdci vře, duše mé se zmocní rozkoš svatá, též i všecka černá péče mře. 2. Po tobě si vzdychám neustáleneustále, když je tráva rosou smočena, vzdychámvzdychám, když se dívám příkré skále, vzdychámvzdychám, když i vzchází Nočena. 3. Myslím na tě, když již všecko tiše občerstvícího sna požívá, myslímmyslím, Jitřenka kdy s nebes říše světlo po zemi zas rozsívá. 4. Tobě k vůli chtělbych bydlet v kraji, odřeknout se města hrdého; tam kde nevinnost a prostnost zrají, bezpraví kde není tvrdého. 5. Za dědinou nedaleko v háji spletbych z chvojí stinnou besídku, vodívalbych tě tam vždycky v máji z svého sprosťoučkého příbytku. 6. Tobě k vůli vzalbych na se péče, jenžby milost naši spojily, pro tebe bych se i chopil meče, kdyby nepřátelé hrozili. 7. Tišebychom spolu pracovali, radost bylaby jen naší mzdou, věrněbychom se vždy milovali, jakby duše jedna byla v dvou. 8. Přálbych mocnářům všem marné slávy, skrbec nechť se z peněz raduje; dost mám chaloupky a prosté strávy, jen když mne má Běla miluje. 9. Jak mám líčit, co má duše cítí, v srdci vrytou mám tvou podobu; s tebou Sličná trávit živobytí, s tebou zaroveň jít do hrobu! [3]

PLACHÉ DIVČINY.
1. Proč se upejpáte? plaché divčiny, proč se ukrejváte? jako neviny; vímť já vaše spády, že jste s hochy rády, proč se upejpáte? plaché divčiny! 2. Znám já všecky vaše podvody a lsti, jímiž srdce naše jemná střela mstí; známť vás milé holky, znám i vaše spolky, znám já všecky vaše podvody a lsti. 3. Vždyť vy chodíváte jako líčeny, námi pohrdáte jsouc v tom cvičeny; když však žádný nejde, tu vás hrdost přejde, tu pak chodíváte hořem sklíčeny. 4. Jen se upejpejte plaché divčiny! jen se ukrejvejte jako neviny; vímť já vaše spády, že jste s hochy rády, jen se upejpejte plaché divčiny! [4]

PŘI HODECH.
1. Děvčata a mládenci milujme a píme! plésajíce pod věnci, v rozkoši teď žíme! 2. Píme! až nám milosti plamen zažže tváře, milujme se v radosti do zorní až záře. 3. Milujme a píme jenjen, dokud nám čas plyne; pohodlně tento den v rozkoši ať mine. 4. Nalejme a připíme na zdraví své milé, však se ještě vyspíme, bděte kratochvíle! 5. Vesele si zpívejme majíc v rukou číše, píme jen a líbejme dívky své tim spíše. 6. Užíme teď v mladosti věku svého časy, sic nám přijdou starosti s šedivými vlasy. 7. Děvčata a mládenci v rozkoši teď žíme, plésajíce pod věnci milujme a píme! [5]

HOSPODÁŘSTVÍ.
1. Vystavím si skrovnou chaloupku, všecko čistě jako na sloupku; stromoví a křoví vůkol ní budou dávat chládek k hovění. Odtud nedaleko v háji besídku si spletu z májí. Až to všecko řádně dovedu, tak tě divčinko tam povedu. 2. V chlívku bude s kozou kravička, u sroubku pak z drnu lavička, stáj a ovčín v jednom pořadí, pod kolnou pak vorní nářadí; stodůlka šest kroků záze, vůkol plot a kousek hráze. Až to tak vše řádně vyvedu, tak si tě tam samu přivedu. 3. Na dvorečku v kurník kulatý pro svou radost kvočně s kuřaty, kachnám, husám i vší drůbeři sama budeš sypat večeři; něco pro dům, něco v Praze na trhu se prodá draze. Až jen já to všecko dovedu, tak si tě tam zrovna povedu. 4. Na zahrádce mimo zeliny, budou také vonné květiny, v podzim rozličného ovoce, bude víc a víc rok po roce; ptactvo bude v houští cvrčet, potůček pak veskrz hrčet. Jen až já to všecko vyvedu, tak si tě tam do ní přivedu. [6] 5. Jizbu sprostou, sklípek klenutý pro mléko a soudek přepnutý, z něhož, když k nám známý doskočí, dčbánek čerstvého se natočí; v komůrce pak bude lůže, v kterém se dvé směstknat může. Až to všecko řádně dovedu, tak tě do něho tam povedu. 6. Jestli se ti to tak zalíbí, tak tě hoch tvůj vroucně políbí, pak se zeptá: budešli jej chtít? byť i o vše přišel, ráda mít? A tak potom budem svoji, pak nás žádný nerozdvojí. Až to na tobě též dovedu, tak si tě tam směle povedu.

ZASTAVENÍČKO.
1. Když již všecko spočívá v tiché noční době, jde hoch tvůj a zazpívá pod okénkem tobě; dobrou noc, spi divčinko! spi má milá růžinko! 2. Usni libě, libě spi, hajej Boubelatá! o kyž se ti o mně sní, o divčinko zlatá. Spi má milá růžinko, dobrou noc, spi divčinko! [7]

VYPROVÁZENÍ.
1. Když sem svou Lidušku vyprovázel domů, sed sem si s ní na drn, co je potom komu? 2. Však sme my zlého nic spolu nedělali, my sme jen upřímě spolu rozmlouvali. 3. Já jí stisk ručinku zajikav se v řeči: „Kdybys ty Liduško byla trochu věčší.“ 4. Sklopila očičkyočičky, od jejich pak lící, jak byly zarděly, mohby rozžit svíci. 5. Já zas k ní „divčinko co pak tě to mrzí?“ v tom na mne kanuly její horké slzy. 6. „Neplač ach zlatinká! co pak se ti stalo? vždyť pak ti srdce mé vždycky plápolalo.“ 7. V tom sem ji milostně k srdci svému vinul, celý jsa opojen v rozkoši sem plynul. 8. Tichounký měsíček vystupoval bledě, když sem ji políbilpolíbil, smál se na nás hledě. [8] 9. „Zejtra se sejdeme“sejdeme,“ svatě sme si řekli, v tom se cos zašustlo, ach jak sme se lekli! 10. Pak sem ji teprva doprovodil domů; ještě ji políbil, co je potom komu?

NÁSTRAHA.
1. Věčně nám chce, poslyš MilkuMilku, hrdá Lenka vzdorovat, prv že všecky zlámeš střely, než prý bude milovat. 2. Nic mé slzy, nic tvá mocnost u ní není k platnosti, darmo krásný věk jí kyne užit lásky sladkosti. 3. Nějakou si chytrý Milku musíš na ni smyslit lest; věčnou musíme sic hanbu skrz to hrdé děvče nést. 4. Víšli co? já tento kvítek dnes jí dám; ty v něm se skrej, až jej za své ňadra vsadívsadí, z ticha šíp jí v srdce vrej. [9]

LIDKA.
1. Lidko, kdypak řeč žádosti bude splněna? kdy budu smět říct s radostí: Lidko ty jsi má! 2. Žádný den a žádná chvíle není zmařena, abych si nemyslil mile: Lidko budeš má. 3. Jak tě spatřím, milost hoří v srdci nevinná, a ve mně tu žádost tvoří: kyž jsi Lidko má! 4. Jak jen usnu drobet milemile, tak se mně hned zdá, bych byl třeba vzdál na míle: že jsi Lidko má. 5. Tvůj pohled a tvou podobu mám před očima, kde jen jsem a každou dobu, všudy Lidko má! 6. Překážky snad musí míti každé stvoření, co však osud bude chtíti, žádný nezmění. 7. Protož Lidko doufám silně, že jsi upřímá, a že také neomylně vždy zůstaneš má. [10]

KOZÁKOVO LOUČENÍ.
1. Krásná Minko musím jítijíti, ach mé srdce bolest cítí, daleko od tebe býti Minko rozmilá! Smutný den až odtud půjdu, smutně pro tě plakat budu, v hájích, roklích volat budu: kde jsi Minko má! 2. Nikdy se ti neodvrátí srdce vždycky plápolati, pozdravení posílati z boje Minko má. Kolik měsícův as minemine, než tě hoch tvůj k srdci vine, ach slyšslyš, jak teď hořem hyne, zůstaň upřímá. 3. Mám svou Minku opustiti, a své líce bledé míti, radost všecku zapuditi, Minko upřímá! Ve dne v noci budu státi a jim žel svůj žalovati, lidí všech se budu ptáti, kdo mou Minku zná? 4. Hlubě umlknou mé písně, oči mé se zamknou svisně, vrátímli se však z té tísně, Minko v slibu stůj. Přijduli s jizvami v tváři, nechť i kvetoucí pleť záři mladosti tvé trudnost maří, budu věčně tvůj! [11]

ZASTAVENÍČKO (druhé).
1. Luna jasně svítí, milenko poď ven, hvězdičky se třpytí, opusť plachý sen. 2. PoslechniPoslechni, jak tobě kytara má zní, v tiché noční době, když vše vůkol spí. 3. PoďPoď, já čekám tebe jediný sám zde, bez mráčku je nebe, jsili pak tam kde? 4. Poď a hoch tvůj tobě v náruč poletí, přivine tě k sobě v sladkém objetí. 5. Luna jasně svítí, opusť plachý sen, hvězdičky se třpytí, poďpoď, poď dívče ven!

NEVINNOST.
1. Dcero veleslavné ctnosti nebes vnadou krášlena! nevzdaluj se od mladosti, chraň, ať není svedena. 2. Dare rajský, sestro kvítí, jak mám velebnost tvou ctít? tvou kdo jiskru v sobě cítí, šťastněji mu nelze být. [12] 3. Toho blaženost je věčná, jenž ti pálí oběti; spokojenost srdce vděčnávděčná, jak ty zmizíš, uletí. 4. Jestli nestuda svou zlostí proti tobě zahejří, vykvetou tu růže ctnosti, tváře se hned zapejří. 5. Kdo hned z mládi tobě slouží, kdo ti sype v stáří květ; po marnosti nezatouží, nebem jest mu celý svět.

S BOHEM.
1. S Bohem buď a pamatůj! hleď mne v mysli zachovati, když mně milost nesmíš dáti, osud tomu nechce můj, s Bohem buď a pamatůj! 2. S Bohem buď a pamatůj! věčně Drahá srdci mému, myslím na tě k hoři svému, až smrt schvátí život můj, s Bohem buď a pamatůj! 3. S Bohem buď a pamatůj! až se dosti vykvílíme, a zde všecko přetrpíme, pak se splní oučel tvůj, s Bohem buď a pamatůj! ——— Tyto písně jsou od V. HANKY kromě Nástraha od M. PATRČKY; v hudbu pak jsou uvedené od V. TOMAŠKA, kterou on na podzim vydá. Píseň nazvaná Lidka,Lidka jest nejprvnější píseň skladatelova, když ještě o prozodyi nic nevěděl.
[13] Vytištěno písmem cýs. král. normální impressí. Nákladem posluchačů českého učení.
E: av; 2002 [14]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Císařsko-královská normální imprese
(Vytištěno písmem cís. král. normální impressí. Nákladem posluchačů českého učení.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [14]

Kniha je všita spolu s druhým svazkem Hankova Dvanáctera písní do nepůvodních desek polepených zeleným vzorovaným papírem; hřbet pokrývá černé voskované plátno. V levém horním rohu předních desek se nachází štítek se signaturou (zdobí jej modrá bordura). Na vnitřní straně desek je uvedeno několik signatur (ručně psaných i tištěných razítky, modrým i červeným inkoustem). Zajímavější je však vpisek v dolní polovině strany (provedený černým inkoustem) následujícího znění: Je to tak zvané první vydání písní Hankových. Srovn. Jungm. hist. lit. české 2. vyd. str. 382. VI. č. 287. (Slova první a Hankových jsou podtržená, římská číslice VI. je dopsána tužkou zřejmě později.) Kniha nemá předsádku. Součástí knižního bloku jsou i původní obálky obou svazků básní, jejichž provedení je totožné. Jsou zde vyobrazeny dvě ženské postavy. První, oblečená do volného roucha, sedí na kamenu pod vzrostlým stromem a hraje na lyru. Pod nohama jí leží vojenský štít, na zemi poblíž je pohozeno zlomené kopí. V pozadí je vidět oheň hořící v nízké nádobě. Napravo od postavy hrající na lyru je vyobrazena druhá, tančící žena, oblečená do dlouhých šatů s nápadně širokým pásem; v rukou drží závoj či šál, který v tanci zdvíhá nad hlavu. Nad ní je v poměru k ilustraci menšími verzálami uveden nápis Dvanáctero písní. V patě strany na ose je vyražen údaj V Praze 1815, nad ním je ručně vepsáno Svazeček I. U pravého okraje nese tento list několik razítek - signaturu tištěnou zčásti černě, zčásti červeně a černé kulaté razítko knihovny, jež se opakuje také na straně označené v přítomném dokumentu číslem [3]. Paginace v originálu chybí, v našem vydání do ní zahrnujeme i zachovanou původní obálku, která zároveň supluje úlohu titulního listu. Neobvyklý formát knihy určuje úpravu jednotlivých stran. Sloky básní (značené arabskými číslicemi) jsou tištěny do dvou sloupců, při lichém počtu slok je poslední z nich vysazena na střed strany. Stejně jsou umístěny také všechny nadpisy básní. Údaje o tisku a nákladu, uvedené na poslední stránce, jsou zarovnány (v jediném řádku) na střed strany a shora i zdola ohraničeny dlouhou jednoduchou linkou.

Formát: 126x178 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 G 365

První svazek sbírky Dvanáctero písní obsahuje kromě jedenácti písní Václava Hanky také jednu od M. Patrčky. Údaj o svazku je v knize dopsán rukou; pro dodržení analogie s druhým svazkem z roku 1816, kde je již vytištěn, ponecháváme jej v našem vydání i zde a vkládáme do hranaté závorky. Kniha je vysazena latinkou, zachovává -w- místo -v-, -au- místo -ou-, -g- místo -j-, -j- místo -í-, -ey- místo -ej-. Čísla slok, tištěná v originálu na tomtéž řádku jako první verš sloky, posouváme o řádek výš, abychom neporušili přesnost veršové statistiky. Nevelký rozsah textu dává vyniknout jen některým charakteristickým jazykovým jevům. Na rovině hláskoslovné dodržujeme kvantitu samohlásek (pamatůj, bezpraví, divčiny, zaroveň), a to včetně kvantity u zájmen (od jejich pak lící, tim spíše), hláskovou kvalitu (dčbánek, věčší, drůbeři), dvojhlásku ou- (oučel), skupinu hlásek -ej- (ukrejváte se, zahejří, zapejří se), vkladné -k- (směstknat se) a veškeré hláskové alternace (dívče - děvče, lůže). V pravopisu ponecháváme velké začáteční písmeno ve slovech Jitřenka, Sličná, Drahá ad. a zdvojenou souhlásku -ss- (impressí). Zachováváme hranice slov v písmu, ať u kondicionálu slovesa být psaného dohromady s jiným slovem (chtělbych, vzalbych, tišebychom, ale i pro tebe bych) nebo u spojky -li bez spojovníku (přijduli, budešli jej chtít); obdobně postupujeme například u výrazů: z ticha, co je potom komu. Tvary slovesa být v podobě bez j-: sem, sme (analogicky imperativ: píme, žíme, poď) necháváme. V oblasti tvarosloví, slovotvorby a lexika přejímáme dále v deklinaci substantiv genitiv plurálu měsícův; tvar zájmena jenž v plurálu (s. [3], ř. 19-18 zdola: Tobě k vůli vzalbych na se péče, / jenžby milost naši spojily,); tvar zájmena přivlastňovacího na s. [9], ř. 2 zdola: až jej za své ňadra vsadí; archaickou číslovku: dvé; slovesný tvar: zažže; příklonné -ť: vímť, známť; adjektiva utvořená způsobem odlišným od současné češtiny: upřímá, hlubě, svisně. V interpunkci několikrát doplňujeme chybějící čárku v souvětí (s. [3], ř. 11: vzdychám, když i vzchází Nočena.). Nevstupujeme však do dobově příznačného nejednotného oddělování vokativu (s. [7], ř. 2 zdola: Spi má milá růžinko,) a citoslovcí či interpunkce ve spojení tam kde. Nenahrazujeme ani dvojtečku, vyskytne-li se ve funkci čárky (s. [10], ř. 19-21: tak se mně hned zdá, / bych byl třeba vzdál na míle: / že jsi Lidko má.). Malé začáteční písmeno ve slově následujícím po vykřičníku nebo otazníku, který neuzavírá větu (s. [4], ř. 3-4: Proč se upejpáte? / plaché divčiny,), neopravujeme.