Apel k trůnu za vraždy v Černové (1908)

Báseň, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze

APPELL
K TRŮNU
ZA VRAŽDY
V ČERNOVÉ.
BÁSEŇ
ADOLFA HEYDUKA.
II. VYDÁNÍ.
– 1908 – NAKLADATEL JAROSLAV BURIAN, KNIHKUPECTVÍ – – KNIHTISKÁRNA V PÍSKU.
[1] OTIŠTĚNO Z „NÁRODNÍCH LISTŮ“ SE SVOLENÍM REDAKCE.
[2] Hleď, králi, na svůj pod Tatrami lid, jejž stálá křivda moří, stálý strach; jenž neví, co je úleva, co klid, jejž stíhá bezpráví a hubí vrah, an za pána se jemu zpupně staví a děti jeho stíhá, rve a dáví! Hleď, vládče vznešený, patř na ty kraje, kde bezpráví a živá bída zraje, kde vládne nenávist, zášť kosí luh, kde místo koní ženy vlekou pluh a z klasů polí jejich pýcha hýří, kde hladem hynou práva bohatýři, kde v příšery se kupí černé mraky; hleď s útrpností na nás, na Slováky! – Ó, králi, viz, kde záštity už není, kde trýzní umírají pokolení, jež vzdělala ty nivy a ta pole, jež lesy osázela skály holé, jež tarasila bystřin divé toky a byla zde už před tisíci roky, než do jich domků útulných a chat se zbraní dobyl Asiat a tiché lidi zahubil a pobil... Ó, pane, viz, co spáchal vše a zrobil! 3 Co spáchal na těch, kteří v dobách zlých hráz, hradby stavěli Ti z dětí svých a mužně chránili Tě svými těly, když rod Tvůj mocí vyhubiti chtěli, jak zvykem všude jim je, kde se zjeví, – teď vraždí nás; což duch Tvůj o tom neví, což klamán jsi a netušíš to ani? Ó, Pane, vládce, otče, smilování! – Nevíš, že potomci jsme lidí těch, již mužnost v srdcích, jarost na křídlech už tenkrát obránili Svého práva, když Jiskra vojvůdcem byl Ladislava a orlí křídla připjal Tvojí slávě, když seřadil se mlčky k boji na Oravě? A časy mlčky hynou, nové běží, hleď, světům vzdělaným se vlasy ježí, jak zbíjení jsme asiatskou sběří; ó hleď! kdo neviděl, ten neuvěří a myslí jen, než pravda činů pozná, že bajka to jen ukrutná a hrozná, co ukrutník a sveřepec tam páše a všecko, všecko vraždí, co je naše! Když lid náš spěchá, by se modlil k Bohu, tu jako stádo běsů, děsných rohů štve na lid nepřítel své služné dráby a bije je, jim s těla trhá háby a bodá, v smíchu v děti střílí, píchá a nedbá, týrá, pokud dítě dýchá, až usne na vždy na své půdě rodné, a pak je ještě vztekle v ústa bodne, z kad proudily se dříve sladké zpěvy! Ó viz ty hrůzy, Pane, viz ty zjevy! 4 Vrah nezná soucitu, ni smilování a vraždil vše, kdo odkaz otců brání: tu sladkou řeč, jež dálné kraje zlatí, již proto vyhubit chtí běsní kati, by vládli v domnění své mysli kletém, že mohli by snad vládnout celým světem, že mohli by snad býti lidstva pány! snad, kdyby svět byl jenom pro cigány, jichž bratry jsou a s nimiž v zdar se mísí, jak s potkany se páří hnusné krysy a u nichž silou největší a modou že lidská práva dnem i nocí hlodou a věčně věkův nejsou nikdy syty, až v krále myšáka jsou tajně svity. Ó, Pane převznešený, viz, ó viz, jak stále více šíří se ten hnis, jenž mozky zpupných sveřepců těch plní! Viz, krev Tvých dětí po městech se vlní i po nivách a všude k nebi křičí; ó zastav divou saň, jež běsně řičí a na bezbranné odvážně se vrhá a matky, děti sápe, muže trhá; už hbité laso vrhni ruče na ni, lid tichý, ubohý se darmo brání, vždy povalen je – vrah se jenom směje – kdo pomůže, Tvůj duch-li nepřispěje? Když přijdem světit svoje klidné chrámy, své ozbrojené vysílají chámy, již běsné neplechy a vraždy tropí, již kostel vřelou lidskou krví kropí; – na místě kadidla jim zápach prachu, na místě zpěvu zní kol křiky strachu 5 a chrapot vražděných a sirot lkání a bledou tvář zakrývá smilování před hrůzou babylonské neplechy – a nikde pomoci a útěchy! Prosáklá krví otecká je půda, krev našich dětí je to, našich žen, té plna každá brázda, každá hrúda; zpěv našich žen se změnil v pláč a sten; křik bolesti výš k nebi volá z prsti, kde rozpoutal se asiatský hněv; kdo stisknout takou hroudu ve své hrsti, těm z ní se prýští mučednická krev! Spěš, pane, spěš chrám zbořit lotří pýchy; juž vyvršeny jsou jich běsné hříchy a z dětí těch, již za život tě dali, juž vyhnanci a žebráci se stali a není útěchy ni záštity, ó spěš, pomoci můžeš jenom Ty a spasíš je a spasíš celou říš, když brancům Svým se takto zavděčíš! – Ó nedej ubližovat Svému lidu, ne po sveřepců zákonu je suď, leč po onom, jejž Bůh všem vepsal v hruď, jenž k právu vede, k lásce všech a klidu; jenž stejně odplácí a stejně tresce a jejž vrah upírá a poznat nechce; ó svaž ty ruce, které bratra bijí a zažeň vlky, na lidskost již vyjí; ó nedej vraždit zotročilých těla a zab tu saň, jež vrahům v ňadra vjela a slávské děti napadá a kouše; zab vzteklé vlky v bílých ovcí rouše, 6 již na důvěrné vrhají se stádce; vždyť Bohem určený jsi jeho vládce! Ó vezmi utýraný na milost a zakřikni roj zběsilců: Už dost! Jsem králem ubohých těch jako váš, jsem mstitel vrahů, jařmených jsem stráž, mým zvolencem je dřív ten horal chudý, než magnát mstný, jenž kabát nosí rudý! Vždyť když mne asiatský odboj ranil, jen horal ten mne se svým rodem bránil; on hvězdou byl, když čas mi hrozil mrakem; můj vděk a láska buďte se Slovákem, jejž nechce bránit povinně ni Řím. Jeť v zemi Slovák prvním synem mým, v něm není úskoku a není zrady a poslední z nich jest nad Arpády, jichž spurná zvůle do oblak chce růsti, to otecká má vůle nepřipustí; meč práva každému z těch hlavu srazí, kdo nejvěrnější rod můj drze kazí, kdo nejvěrnější rod můj drze kazí, já u trůnu jej vezmu na milost; pryč sveřeposti divoká, už dost, nechť pomstou zběsilou jsi k vraždám hnán; dost! král jsem tvůj, tvůj vládce a tvůj Pán! – 7 Tiskem vlastního závodu.
E: až; 2002 [8]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Burian, Jaroslav
(Nakladatel Jaroslav Burian, knihkupectví - Knihtiskárna v Písku. Tiskem vlastního závodu.)

Místo: Písek

Vydání: [1.]

Počet stran: 8