Cigánská melodie (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 61) (1923)

Román v písních, Adolf Heyduk

SPISY
ADOLFA HEYDUKA
LXI.

CIGÁNSKÁ MELODIE.
1923. NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SPOLEČNOST S R. O. V PRAZE.
[2] ADOLF HEYDUK:
CIGÁNSKÁ MELODIE.
ROMÁN V PÍSNÍCH.
1923. NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SPOLEČNOST S R. O. V PRAZE.
[3] Veškerá práva vyhrazena.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[4] PROLOG
[5]
CIGÁN ZPÍVÁ.
Chcete poznat v kořenech i v jádru vášeň lásky v cigánově ňadru, onu výheň, v níž se život taví: pružný sval i mysl divé hlavy? Zhrozíte se, vlasy se vám zježí, poznáte-li, jak náš život běží, co nás láká, jímá, těší, baví a co tepe, rdousí nás i dáví! Zhrozíte se! Suďte pak, jak chcete; u nás život jinak kličky plete! Chceme v požitku vždy víc a více, pak nechť vzplanem’ jak v průvanu svíce! 7
ROMÁN.
[9] ONA.
„Před zámkem cigáni. Ať vkročí, chci slyšet jejich písní směs! Však nudou hlava se mi točí; tož osvěžit se toužím dnes! Ať hrají na dvoře! Ne, v síni! Chci osmahlou jich zříti tvář, již kučeravé vlasy stíní, a rozžhavených očí žár.“ – „Nuž z vaší vůle ať se stane, leč já jsem umdlen, půjdu spat!“ – „Nuž odpočiňte, dobrý pane, já nechám v dobrou noc vám hrát!“ A černí hrají paní do uspání, pán zámku v klidný klesá sen, a na primáše zírá paní, jenž statný je jak horský kmen. Naň hledí zalíbení plna, on na ni tajně, vidí však, 11 jak stoupá její ňader vlna a jak se šíří její zrak. Zná brzy její duši žhavou, zná brzy jejích přání vzlet, a jemu táhnou přání hlavou, jež splniti se musí v sled! ON.
Mne hnětl život na dědině, pod paži své jsem housle vzal a ženě s dvěma dětmi v klíně jsem bez lítosti s bohem dal. Pryč do města a k zámkům v dáli, kam chodíval jsem ondy rád, kde cigánské jsme písně hráli; tož vpřed jen, vpřed, jsemť posud mlád! Mám žhavé srdce v houslích skryto, což mám je nechat zahálet? Chci žít! Let mladých je mi líto, já vad’ a venku kvetl svět! Z těch květů utrhnu si růži, že trhat dají se, to vím, a dobudu, co patří muži, strun zvukem zlatě kovovým! 12 Kdys jedná ve tvář se mi vpila, když před ní na housle jsem hrál, ta věru brzy mojí byla, vždyť z prsou povzdech se jí dral. Tož k ní, tož k vám; jsouť v zámku hody, je veselo – a muž je stár. Má paní stále pít číš vody, když touží vína na pohár? Nuž, vzácná paní, dejte víno, v něm radost skryta, slasti vzruch, co přírodou je probudíno, to chce a rozkazuje Bůh! Tož čiňte, paní, z vůle boží však život kvapí, prchá v ráz, proč vadnout máte v chladném loží? V mých loktech vykvetete snáz. ONA.
Nuž, zůstaň v zámku, smutno je tu, ty obveselíš moji hruď, že bude zase plna květů. Či líp ti na potulkách? Suď! Dost požitku ti kyne, věru, mám pro sto lidí denně dost; 13 a panskou soupřež desateru měj k vyjížďkám i pro radost! Vše, co by srdce tvoje chtělo, je tvým a vše, co u mne zříš; chci však tvou duši i tvé tělo, čím nad jiné se muže stkvíš! ON.
Jsi paní vysokého rodu, jsi panské společnosti květ, já cigán jen, jenž z pomluv brodu jsem hrdě vstal a prošel svět. Svůj život houslemi jsem líčil, svou lásku, vášeň, hněv i vzdor, rád slyšán však jsem hlavu tyčil, těm, jimž jsem rab byl, na úkor. Já sledoval je houslí zvukem, až zpěvem šíleli mých strun, a stíhán mnohých mužů lukem, sed’ na jejich jsem lásky trůn. Co haněli, vhod bylo ženám: postať, sval můj, kadeř, tvář. Mne muži hnali v tlamy fenám – a ženy něžně v přízně zář. 14 I mřely při zpěvu mých houslí a utíkaly mužům svým, jich oči v srdce mi se vkously a bůžkem byl jsem hotovým. Svých očí otvíraly víčka a bujné růže vábných úst a zvětšovací braly sklíčka, by lépe prohlédly můj vzrůst. Jich ňadra vlnila se touhou a lásky žár v nich neuhas’, až mnohé dobu za nedlouhou jsem s boků ostychu sňal pás! Tak vyhrál jsem, druh jiných smělý a líbal ohnivě co den a konal vše, co míti chtěly, a konejšil jich přání sten. Vše činil jsem dle jejich chuti a parohy dal mužům všem! Kdo honili mne v hněvu zdmutí, ti podlehli; já vyhrál jsem! ONA.
Jsem velmožkou jen podle šatu, dle duše cigánkou jsem jen, 15 těm hloupým lidem hlavy matu, že z paláce jsem vešla v chatu a tobě jsem se dala v plen. A přec z žen mnohá závist cítí a stejnou přála by se stát a lká: „Líp vonně rok jen žíti, než jako papírové kvítí půl věku v prachu umírat!“ Mne vichr pomluv neporuší (a nezhasne mých ňader žár) těch, jež má láska z klidu ruší, mně pouze nahé tělo sluší, nač věšeti naň zlatý cár? Jsem jako leknín na močále, jsem bílá v černých cigánech, vy v moři světla však čím dále víc černými jste neustále, můj plápolá, váš doutná dech. ON.
Dost prožil jsem, teď v mužném věku jsem hříčkou náhody se stal a s ďáblem lásky plným vděku v hře smlouvu krví podepsal. 16 Kam povede to, nevím věru, zda oheň bude či jen dým, jsem cigán, co kde najdu, beru a rozvažovat neumím! A nevím, v mé-li ukryt krvi neb v dutině mých houslí běs, jenž jiskru v ženy pohled prvý a z něho žár v mé srdce vnes’! Vím jedno jen, že paní hoří, a u mne v pravdu zraje žert! Nu, když už kněžna mi se koří, tož zkusím štěstí; vem to čert! ONA.
Pryč s rozvahou! Spěš, v náručí mi padni; i růži osud řekl: kveť a zvadni! Boj vítězný veď život s plachým strachem, než nad námi noc věčná by se střela. Co žití záhada v nás uzavřela, vzplaň žertvou jí a v červáncích buď nachem! ON.
Já hrál a kněžna naslouchala; svou hlavu ukláněla níž, 17 leč srdce její touha jala být houslím mým i srdci blíž. Já cigán, vyškolen už doma, ta přání pochopil jsem hned, den druhý sladkýma zván rtoma už do paláce jsem se zved’. Síň přijala nás mile šerá, vše samý hedbáv, samý lesk, a když jsem hrál, tu víc než včera. jí z ňader vyrojil se stesk. A dlouho, dlouho tak jsme dleli, krk objala mi, já jí pás – a na všecko jsme zapomněli, co v síni bylo mimo nás... ONA.
Dálného’s-li synem jihu, proč mně nejevíš se tak, nesejmeš s mých ňader tíhu, v hruď proč nevnikne tvůj zrak? Jsem jak divou bouří štvána nezkroceně v náruč tvou. Milce tebou chci i pána, jsem tvou služkou vášnivou! 18 Spěš v mou náruč, jež tě čeká, touží, volá, spěš, ó spěš! Tebou nic mne nepoleká. Učiň se mnou vše, co chceš! ON.
Mým žhavým polibkem, jenž mysl vaši sžehá, juž vůle veškerá jak pýří v popel lehá, mdlý odpor marný je a na vzdor nepostačí, vždyť k vaší duše má se žárem krve tlačí. Proč posud váháte jít se mnou v zápas sladký, což blažen nedávám, co blaží vás, zas zpátky? Cit s citem v jedno vzplaň, ret na rtu v žeh se druži; pryč s listů obalem, můj celot chce mít růži! ONA.
Usínám-li, i když vstávám, na tě myslím, kéž jsi blíž, duši za duši ti dávám. Chceš ji? Vezmi! Neslyšíš? Oheň požitku nechť ztráví naše těla; věz, jsem tvou, nechť nám lásky oheň dravý v požár vzejde nad hlavou. 19 Do dna pijme pohár lásky, zapomeňme skutečnost, než vyoře věk své vrásky v tváře mi a vzkřikne: „Dost!“ ON.
Miluješ, a přec jsi plna strachu, k čemu vzdech? Vzdej se, juž jsme oba hrstka prachu, oživená pouze v lásky snech; má-liž cenu to, co chvíle zruší? Volnými radš křídly žhoucích duší do ráje nás družně vzlétnout nech! Nad předsudků vzneseme se vřavu, prchnem ztad, na má ňadra schyl svou pyšnou hlavu, přej mi růže z květnice svých vnad. Polibek mé lásky polodivé ztlumí vzdech tvé duše úzkostlivé, pojď, mžik blaha nevrátí se snad. Nerozvažuj! Na růží hleď snících hrdou směs! Když jim teplý vánek o letnicích lahodný dech vůně v ňadra snes’, řeknou ti: „Jen chvilku rozkoš známe, zítra bude po nás, opadáme; život víc chce zítra nežli dnes!“ 20 Přej mi vnad svých, nežli čas je zruší, květný pyl, ukryju tě v plamenné své duši, v píseň proměním tvé žití kvil; nechať z vroucně přivinutých tváří purpurové slunce stěstíštěstí září prchající touhy krátkých chvil! ONA.
„Až půlměsíc noc vetkne do kadeří, v té,“ šeptala mi, „do parku přijď šeři, bych v prozářených stromů polostínu snít mohla nerušeně na tvém klínu. Co den má láska kvete víc a rostí, ty milý, snědý, žhavý, pustý hosti, co den víc růžemi má hruď se zmáhá a k tobě nutí srdce mne a tahá. Ač vím, že vznešení mi budou láti, nic nedbám jich, už nelze odolati, nač dusit krev? Ať vře a zkypí spíše jak šampaňského vrchovatá číše. A ty pij se mnou, nalejme si zplna, ať z každé krve krůpěje jest vlna, a vše ať perly metá v sladké směsi... Nuž vrchovatou číší ťukněme si!“ 21 ON.
Má roztomilá paní kněžna vždy víc je přítulná a něžná a z daleka mi v náruč letí a nedbá o muže ni děti. Já láskou její unesený též dětí nedbám už ni ženy. Až ukojení přijde doba, snad k nim nás chvíle svede oba! Zdaž zlato pro cigána, rcete, míň vnad má nežli pro knížete? A toho – po konečné shodě – dost zbude v mém i v panském rodě. Žít budem potom každý za tři, já i mí hoši budem bratři, a naše ženy budou sestry, kdo pozná život v nich dřív pestrý? ONA.
Tvůj zrak, cigáne, tak mi v srdce svítí, že všecku krev i cit můj v požár nítí, leč polibků jen laškujících kvasy mé vášně vyšlehnutí neuhasí. 22 Ty nejsou nic než olej do plamenu; v mé duši probudil jsi lačnou ženu, jíž lásky touha jenom pak se skojí, až v divém víru naše krev se spojí. Jenom až ruka tvá mne k srdci stiskne a hruď má v jednom zasténá a výskne a duše zapomene těla chvění, pak života mi kyne vykoupení. – ON.
Přišla z hradu v bílém rouše do mé síně po špičkách, děla: „Až můj ret se vkouše ve tvá prsa, budeš bláh!“ Objala mě, zulíbala, s úlisností kočičí... „Pověz,“ laškovně se ptala, „čí jsou dnes mé vnady, čí? Čí je úst mých sladká píle, čí ohnivý černý zrak, čí lilie ňader bílé, čí těch vlasův lesklý mrak? Čí mé zkvétající tělo, čí mých údů vonný pel? 23 Co zde vnad se rozbujelo, všecky tvé jsou, jenom vel!“ Každé slovo, co mi děla, bylo vášně pochodeň. Paží svou mě ovíjela jako svlačec dubu peň. Celotem té ženy krásné hned údery srdce v ráz zněly jako zvony hlasné na vzkříšení vášně zas. V zapomnění mysl spěla, záchvat ňader rost a rost, touha po zničení těla v žhavou přešla zběsilost! ONA.
Hráš-li na své housle družné, sleduji tvé tělo pružné, sleduji tvé žhavé oči a hned se mi hlava točí. Hořím, planu tužbou rážnou cigánsky být lehkovážnou, bych po tobě rozechtělá ve svém náručí tě měla. 24 Dávno jsem už toho přála, by se krev má rozehřála, vždyť teď v peřinách i v krznu v loktech vyžilcových mrznu. ON.
Jak tu ležíš, matný zrak se mhouří, jako motýl zanesený bouří, jako motýl, přes života prahy do světa jenž letěl bez rozvahy Nelituj, má náhle zbledlá růže! Slunce lásky znova všecko zmůže. Zbledla-lis, věz, síla moje žhavá siné rty zas zlíbá do krvava. K slunnějšímu vynesu tě hodu, nežel! Štěstí v jara kotví svodu. Čím krev srdce kvésti chce a zráti, jenom planoucí nám láska vrátí! ONA.
Ne mne, víc lidí dbáš, jich řeč tě straší! Proč ženy objetí má býti hřích, když v zapomnění v nebe duch se vznáší na sladké vášně zlatých perutích? 25 Jest hříchem, v blahu zapomenout světa, a duši spojit s duší mrzkost snad? Jest hříchem as, když políbením léta se rozzpívá a květem pyšní sad? Jest hříchem snad, když jelen pyšnorohý za chvíli štěstí v lítý dá se boj? Když na srncovy okřídlené nohy kdes v houští hvozdu čeká srnek roj? Jest hříchem snad, když v trubců zlatém roji v hod oblačný výš vzlétá kněžna včel a s vyvolencem na smrt svatbu strojí ne sobě jen, leč úl by duši měl? Či hříchem snad, když topol květnou pýří za družkou vzdálenou se dává v let, a v jejich snětech hoduje a hýří a tajemně svůj přivíjí k ní ret? Je hříchem snad, když sluncem roztoužený v kalíšku podsněžky v skvost vzplane sníh, pak hříchem též, kol sladkých údů ženy své ruce nevít v chvílích blažených. „Vše miluj se,“ děl Tvůrce, „v lásky vzruchu a běda těm, kdo cit ten vedou v zmar, leč láska těl buď jedno s láskou duchů, to věčnosti všech největší je dar!“ 26 Tož nedbej klamů těch, muž v odpor-li ti a já spíš vhod, svou duši s mojí spoj! Co život v lidských srdcích náhle znítí, ať šlehá plamenem! Nuž v žití boj! ON.
Zas moje husle zvučí jak les v bouři, mé oči jiskřivé se nezamhouří, vždy myslím na tu bujně krásnou ženu, svým mužem z lesklých komnat vyvrženu. Vždy vidím ji, když indická jak modla,modla svých očí diamanty v hruď mi vbodla, jak její ňadra vášnivě se chvěla, když v zpěvu huslí a v mé tváři tkvěla. Já viděl ji, jak mně i huslím vděčí, a nedbá vtipů jízlivých, ni řečí, jak žhavou svoji duši v moji noří, jak bledne a hned zas vášní hoří. A plameny dvou duší v téže době jak při požáru spojily se v sobě, my do náruče v touze jsme si spěli a v žáru lásky smysly zešílely... 27 ONA.
Jako démon nebem štvaný na srdce mi padni, ne jak anděl zadumaný; andělé jsou chladni – jako démon v jasu pekla, nechť tvá hruď se vzruší, z tvého do mého by vtekla všecka krev i s duší. Spal mě, znič mě, v obejmutí nechať tělo shoří, jen když stejné ňader zdmutí novou duši stvoří; ne jak anděl zadumaný – andělé jsou chladni – jako démon vášní hnaný na srdce mi padni! – ON.
Pan kníže na mne zanevřel, že k paní kněžně výš jsem zřel, až jiskřila a hřála. Vždyť zřela paní na mne spíš, aj, rcete, za to mohu-liž, že lásky mé si přála? 28 Či mohl já jsem za to snad, že nedbal kníže jejích vnad? Že strádala a bledla, až snivým okem na mně tkvíc, víc mužnosti a vděku víc v mém snědém zjevu shlédla? Či jiné odměny jsem ždál, než zlata dost, když jsem jí hrál, až ona v šatě bílém, jak anděl, který s nebe slít, i v ložnici mne chtěla mít, svých růží lásky pylem? Proč neměl bych mít panin květ? Jsem cigán, který prošel svět, a vím, jak život běží; znám panské choutky, panský vkus, vím, co je labuť, co je hus, co vášeň bez otěží! Tož dal jsem se jí, nevzdychám, ač doma ženu s dětmi mám, leč udobřím je zase, či neudělám dobře jim, když trochu zlata ulovím než čas květ vnady spase? Nač bych byl věru ven a ven všech v panských choutkách vyškolen a nechtěl všecko znáti? 29 Vše užít chci, co z přízně mám. Nač panské lásky nástrahám se hloupě vyhýbati? Ji vášeň chopila-li snad, bych objal ji,ji jak bouře sad, nuž v krvi se mi zlíhni! Zhyň vše, co kolem jiným v děs, a rudým plamenem se vznes, žár spojených dvou výhní. ONA.
Věř, láska moje nerovná se vánku, ni kmitavému světlu na kahánku, ni třesoucí se jiskře v šedém kouři; má láska krvavé jak slunce hoří a plamennému podobá se moři a střelou blesku vítězící bouři. Ni lkavým snem ni nyvou písní není, leč plane, šlehá, sálá po splnění, nechť v ráz v něm zaniklo by vše mé žití; je žáru nebeského božským darem, je purpurové krve žhoucím varem a prorvu srdce v zlatou výheň nítí. Ty nejsi cigánem v ní; jejím kynem jsi velmožem, nechť pusty černým synem, 30 a duše moje královskou je lvicí; své slunné lásky červánkovou září jas skvoucí vznítím v snědé tvojí tváři a pramen hvězd v tvé černé zřítelnici. ON.
Když odložil jsem housle svoje družné, vždy do náruče mé jsi padla mužné; a jak má struna dřív ti v srdci zněla, tak v náručí mém tvá se touha chvěla. Zas paže tvá kol krku se mi klade, ty, Evo má, ty ráje krásný hade, a plné rty tvé v ňadra se mi vpíjí, a tělo tvé v mém objetí se svíjí. Zas dýše rozkoší květ tvého těla!... Nuž projev už, co v ucho jsi mi děla, co krve vzkypěním a vzruchem žití a zvukem vítězným nám v duších svítí. Již vyneste nás vášně sladké hody výš nad světy, v říš věčna, do přírody, kde k světa hynutí a k světa spáse vždy rozkoš v žal – žal v rozkoš přelévá se. 31 ONA.
Celot s políbením láskou není, lásky bouři chci, jež duši plení, lásku, jež se neplazí, leč vzpíná a v svém žáru všeho zapomíná. Láskou síla mi, jež pouta trhá, za růží jež do moře se vrhá, za muškou, jež se skal v hrob se kácí, a za rozkoš chvíle vykrvácí. ON.
Chci prchnout od tebe, avšak jsem sláb, tys zjevila se mi jak delibáb, když v pustě žití houslemi jsem plakal, a zjev tvůj příšerně mne k tobě lákal. Oj divný, klamný delibáb je zjev, je líbezný a k hlavě žene krev; při zoře zjeví se a v slunci splyne, leč v srdcích, kdo jej zřeli, nezahyne. ONA.
Vždy řidčej’ ke mně chodíš na besedu, proč nepřicházíš jako spíš? 32 Vždy za ruku tě do své síně vedu. Ne o mně, o jiné snad přemýšlíš? Sníš o své ženě v dálce, po svých dětech tě moří náhle srdce ruch? Však zapomeneš v několika letech, až život zkvete nám jak z jara luh! Už zapomeň, nech hloupých lidských tlachů, jsi kněžny chráněncem, či nemáš dost? Chce-li nám sluha spílat, milý brachu, tomu dám místo chleba tvrdou kost. Oslábnou brzy dravčí jeho zuby, i hanobení dravý jed, včas vypadnou mu z pomluvačné huby až hladov zkrotne naposled. My vznesem se však jak dva zpěvní ptáci nad jejich blátem poházený lán, z jich řečí naše hruď se nezkrvácí, a navždy zůstaneš mnou milován! ON.
Zas planoucí číš lásky tvůj zrak mi v srdce nalil, leč blesk tvé zbouřené krve i cigánskou duši spálil. 33 Tvé vášně víno kypí, tvá krev divoce zpívá, a na zžehlá křídla mé vůle tvůj zrak se s rozkoší dívá. K mým ňadrům tiskneš ústa a šeptáš si cos v taji, a hvězdy tvé čárně se nítí, když moje už zapadají. ONA
Než jiné přála bych tvou duši, tvé objetí, tvůj polibek, spíš jako motýle mne zkruší buď lásky jas, buď záští vztek! Nechť na sta hrůz by přiletělo, by rvaly mne, chci s nimi v rej, pojď, vypij krev mou, spal mé tělo a se mnou žij a umírej! – ON.
Radosti mé zlaté zvony hlasně v srdci hlaholí, když kněžnina ústa sladká z rozkoše vděk blábolí, když svou paží, chvějící se při mé krve oběti, nechce jatce lapeného vypustiti z objetí, 34 a jak růže purpurová s okem polo přivřeným, vínem lásky opojena výská, šílí: „Mým jsi, mým!“ Sta cigánů znásobenou, divou láskou vzplál bych rád, když ji vidím v život vzkypět, umdlévat a umírat; když, sotva že utišený příboj bílých ňader vln netušeně zas se vrací bouřlivého ruchu pln, a mé ruce, jež kol boků bujné nádhery se strou úbělových kyčlí vzdoru k utišení sláby jsou. Ó ta vášeň po splnění přání smrtí ztajených, ó ta úzkost jásající, ó ten usedavý smích, ó ta vůně okamžiků, ó to kouzlo šťastných chvil, ó ta radost v umírání nejjařejších těla sil, ó ten povzlet duše v pádu, ó ten blahem krytý sten, jímž se člověk vzdává těla, sebevraždou vykoupen! ONA.
Být chcete muži a jste baby, jeť v srdcích vašich krev jen žabí, ne oheň jelenů a srnů, již jiskry vydupají z drnů! A ty – ty lepším chceš být v pychu, žes cigán snad? Věz, to mi k smíchu! Jsi v činech chab a v řeči perný, jen místo bílý, že jsi černý! 35 Pryč, nechlub se! Blesk zžeh’ ti zraky, leč krví žabákem jsi taky! Mne skojit však můž’ blesk jen žhavý, jenž vznítí, zapálí a ztráví! ON.
Vždy divěji vám srdce bije, hruď zdouvá se a rdí se pleť. Snad rodí se vám v krvi zmije a vnikají až v mozku spleť. To není vděku plápol zlatý, to víc než cigánský je žár – jed vášně peklem je to vzňatý. Pryč! Nechci ďáblu padnout v spár! ONA.
Můj cigáne, můj černý skvoste, jenž srdcem jsi i duší mou, proč nechceš, přelétavý hoste, dél prodlévat v mých ramenou? Jen po svých houslích toužíš věčně a hladíš je a objímáš; ač někdy jen ti zvučí vděčně, přec vždy se na ně usmíváš. 36 Mně řidčej věnuješ svou přízeň a neslyšíš mé srdce znítznít, a přec mé touhy vroucí žízeň chce plným douškem úkoj pít. Ej, žárlím, když je tiskneš k líci a hruď mi zžírá hněvu had, když jiných žen zrak nepřející tě lačně hltá odevšad. Ty housle rozbiji ti v hněvu; buď mně buď úslužen, buď jim, sic Sireninu jejich zpěvu neb tobě konec učiním! ON.
Až k skoku od muže tě život vzpruží, pak ve dne v noci budeš mojí druží, já s houslemi, ty zpěvu svého vzletem si štěstí půjdem hledat dálným světem. Kdo pozná tě, jež plýtvajíc dřív zlatem,zlatem vnad kytku skrýváš pod cigánským šatem, jež za večera v nahý skvost se mění? Ej, nad tě Evy nebylo – a není! 37 ONA.
Mne nestihli, mne z domu nevyvrhli, mé vlastní ruce ona pouta strhly, jež jiná potají a lstivě lámá! Já před slabochem strhla jsem je sama! Nač nenávidět duši jeho línou a jinou ve dne být a v noci jinou? Líp, když se rázem srdce tíže sprostí, a plané hněvy jmenovati ctností. Ať hanbí se a mne ať nenávidí, ať za posměch jsem licoměrných lidí, že volna v lásce jsem! V mé srdce hloubi s tvou duší mou sám anděl žití snoubí. ON.
Což nebojíš se, vzácná paní, těch pomluv vůkol v šíř i v dál, jež množí se všech za reptání? Chceš, dál bych po boku ti stál? Chce zapudit tě pyšný kníže, chce vychovat si děti sám, a přervat, co tě k němu víže, vše na tobě prý samý klam! 38 Dřív z domu prý tě oteckého již zavrhli; prý tebe jen, ne jej, ne drobné děti jeho. – Pan kníže je prý šlecheten! ONA.
On šlecheten? Je stará baba a neschopen kýs konat čin! Já muže chci, ne chabce-raba, chci muže, ne věch pokrutin. On není muž, jím znám jen tebe, je chladný jeho tváře žár, jen tys má rozkoš, moje nebe, on pouhý věch a strojný cár. Co s ním? Ty v košili své černé jsi víc než kníže, král – víc, víc! Ať tráví noci v krčmě herné, já tebou úkoji jdu vstříc. A lidé tví? Těm zacpu ústa, když dukátů jim vrhnu směs; mně nad palác tvá bude pusta a nad salony kyprý les! Jen vytrvej, čas přijde záhy, že spolu vydáme se v svět 39 na tajuplné, vábné dráhy – a žití nový vzejde květ. Mne od tebe nic nezaplaší, ba věru, ani Pánbůh sám! Ať kníže hrozí, spílá, straší, jen výsměch v odvetu mu dám. Však najde děvku pohozenou, za jakými vždy dal se v sled, svým dětem matkou, sobě ženou, až svede je, jak mne byl sved’. ON.
Jsme sví; tvůj život s mým se spřádá, ač po zákonu prý to lež, však ne jen, tvé co srdce žádá, co mé chce konat, musíš též! Druh volný druž se volně k druhu, sic jinak otročíme přec. Jsi dítě paláce, já luhu, leč Adam všem nám praotec. Jen pýcha lidi roztřídila, jen hloupý mrav a hloupý řád; však srdcem, paní moje milá, jsme všichni stejni napořád. 40 A zmítáni jsme stejným přáním, z nás každý bahnem smyslů břed, a stejné vášně stejným ržáním jsme všickni stejně hnáni vpřed. Nač lepšími se stavět máme, nač od rodu nám dělit rod? Co máme v krvi, to si dáme, ať nevhod komu to či vhod! Kdo jinak na oko se staví a jinak koná, když je skryt, je vlk, jenž svoje štěstí dáví a nikdy, nikdy není syt! ONA.
Jsi sklíčen, co ti, pověz, schází?... ON.
Jsem duší jat a rozrušen, tam vizte za zámkem, v tom mlází, mne těžce sklíčil dávný sen. Své známé zahlédl jsem v křoví při matné záři ohně kol; co tady chtí, proč přišli, kdo ví? Leč srdce mé jal náhlý bol! 41 Svou ženu zřím, své hochy oba, zřím rozedraný jejich šat; zřím na tvář jim, kde její zdoba? A vroucím soucitem jsem jat! Kam jdou, co chtí zde, po čem touží. či ví, jak já zde hýřívám – a oni jak se v bídě hrouží; zda přijdou, či je vyhledám? ONA.
Už jsi lhostejný mi jako jiní! Všichni za čas bez lásky jste, líní, všichni za čas, rozvahu v mdlém líci, protivní jste ženě milující. Byls mým sluhou prvním mezi všemi, zevšedněls mi, co teď po tobě mi? Z huslí tvých znám všecku všudy notu, netoužím tvém mdlém už po celotu. Dřív jsme pláli, teď se chladem chvíme, lépe bude, když se rozloučíme, netřeba nám jako dřív se lekat, že psů smečky budou zase štěkat. Dál, jen dále srdce mé to nutí z lásky v lásku, v propast, v zahynutí, 42 v novou rozkoš, v nové hoře, v pomluv řeku, v zkázy mrtvé moře! ON.
Má žena přišla za mnou v noci i s dětmi, těch mi nejvíc žel. Chtí hlásiti se k svému otci – však léta jsem je neviděl! Mé krve jiskry jsou to zářné. Ač nechci, mám je přece rád. A nyní, když má hlava stárne, pln zármutku jsem z jejich ztrát. Chci zase k nim, má duše strádá, chci zase k nim, tož nech mne jít; já vím, že měla jsi mne ráda, leč trpím, chci zas pokoj mít. Chci vyléčit se v rodném kruhu s tou, kterou miloval jsem prv, ve společnosti starých druhů a starých lesů svěžích drv. ONA.
Nuž jdi, jdi, uplakán jsi v líci, jdi pomazlit se s dětmi, ať! 43 A skoj svou černou poběhlici, leč ke mně se už nenavrať. Sic jim jak též se tobě stane, a žebrat budeš jako spíš; má hruď už k tobě nezaplane, jsi vybrancem mi, rozumíš! Nuž přiveď mi je všecky tedy, ji s dětmi, chci ji poznat též, s níž chodíval jsi lásky sledy, ať přijdou všichni, nuže běž! ON.
Ba stýská se mi, paní drahá, ne po ženě, leč po dětech, ač je-li družina ta nahá, je teplým oděvem jich mech. Vím, nevystydnou, je však snadno, že pro mne vystydne jim dech, kol mateře jim nyní chladno, jíž pro mne hněv dlí na ústech. ONA.
Dej zlata jim, beř plnou hrstí a dojde-li ti, znovu beř, 44 a do sobolích oděj srstí tu rozhýčkanou drobnou zvěř. Proč je, ne mne, jež pro tě hoří, máš upřímněj’ a více rád? Ať hladová se žena moří, když nechce z mého zlata brát! Ať zlato má a mne ať nechá tvou lásku ostatních tvých dnův, jež v náruč stuliti tě spěchá jak francská růže bez ostnův. ON.
Proč pohlížíte, paní zlatá, tak smutně na má cigáňata? Proč vábíte je okem, slovy na bílý klín svůj atlasový? Proč náhle tak? Dřív jinak bylo, vše kolem se vám ošklivilo; zrak hněvný pod závoj jste kryla, jen ke mně laskavá jste byla. Teď z řečí vašich hněv jen duje a mne i hru mou odsuzuje, a s povzdechnutím z přehluboka vám náhle slza tryskne z oka. 45 Co je to as, čím žal se nítí? Stesk po velmožském živobytí, či tajemná vás táhne síla zpět k dětem, jež jste opustila? Nač trýznit duši zamračenou? Já opustil je též i s ženou, nač bolest nechat v srdci zráti, jíž chvíle života se krátí? Pryč se vším, čím se radost plení! Jsou u vás všickni opatřeni. A mé, nu vězte, mezi námi, i s ženou opatří se sami. Dost sličná je má žena mladá a dobře z panských rukou hádá a dobře panské choutky krotí, snad přijde k vašemu též choti. A dobře bude jako prve a budem všichni jedné krve, jak bylo ondy od Adama. Můž’ lépe být-li? Suďte sama! ONA.
Zas toulal jsi se v houští lesa? Ji klamals dříve a mne teď, 46 já zlobím se a černá plesá, nuž napraviti všecko hleď. Jí peníze a mně dej lásku, pak obě plně spokojíš. A ne-li, dáváš život v sázku i její; ty však půjdeš spíš! Chci mít tě sama, pouze sama, kol zámku nestrpím tvou zběř, ne jenom muže s parohama i tvoji černou uštvu zvěř! Ať mí je lidé v posled zřeli, vel, rozkaž jim, ať dál už jdou, sic můž’ se stát, že hlídač střelí dvě černá těla najednou! ON.
Svůj život jsem ti dal, ne její, teď hrozíš mi; já však mám vzdor; jím ženu s dětmi v zlob tvých reji zachráním tobě na úkor! S ní smířím se i přes tvou vůli, ty náhradu si získáš zas, až jiný v klín se tobě stulí na nové lásky hodokvas. 47 A divoká tvá vášeň zkrotne, až stáří přikvapí, mdlý host, a ledným mečem hruď ti protkne a hrdě rozkáže: „Už dost!“ ONA.
Ta tam je vášeň, jež mne uchopila, jdi, cigáne, dřív stár jsi, než jsem mnila. Dřív ztratila se pohledů tvých záře a plno vrásků zírá snědé s tváře; jdi, k ženě spěš! ON.
Zda žena má mne přijme, není jisté; je cigánka, leč hrdější než vy jste! ONA.
Já též jsem hrda, smír se nepodaří, vždyť ocel s litinou se tížej sváří, než s hněvem vzdor! 48 ON.
Spíš zdaří se to u vznešených stavů, ty mají nad nás všecky měkčí hlavu a rozejdou i sejdou se vždy v snadě, jak za přírody vůle ovce v stádě, to panský mrav! My jiní jsme a v různých vášní roji snad soucit k našim dětem jen nás spojí, jenž také ve vás, myslím, posud dříme – a v nejhorším se aspoň rozdělíme o svoji krev! * Přec jsem jednal prostopášně; syta jest, já též jsem syt, okamžikům její vášně ždanou kořist jsem jí skyt’! Leč té vášně na peřeji přec jsem vnadidlem jen byl, abych tygří rozkoš její vlastní krví ukojil. Krvavé mi rány vzplály pod purpurným jejím rtem, mžiky, jež má prsa hřály, platím celým životem. – 49 ONA.
Pes vyjící a kňouravé tvé skřipky mně věru stejně příjemny jsou dnes; ne, nejste síly poháry, jen střípky, v něž náhodou mrak trochu vody snes’. Já plnou číši vína chtěla zlatou, jež šumělo by perly stále výš. Ne vykypělou již, leč vrchovatou, či mníš, že novou hrou mne ukrotíš? Má touha po vyžití jen se množí, mám noci vyčkávat, když vábí den? Zda slunce ve dne s zemí nesouloží a měsíc v noci nebere ji v plen? Chci hýčkána být v slunci vždy i v temně, leč nechci plachých polibků jen tret, chci po příkladu ženy, matky země, růžemi lásky klín svůj ukájet. Mně zevšedněls, jsi volný, můžeš jíti, těm, jimž hra stačí, do sytosti hrej! Já toužím po rozkoše rudém kvítí, jez roste v krve neumdlený rej. 50 ON.
Dřív byla laškovná a milá, jak zádech vánku z květných lad, leč brzo bouř ji uchopila, jež v zlícení svém láme sad. Ty něžné úbělové ruce, jak jemné tlapky koťátek v spár tygří zvrhly se k mé muce, a v očích hořel divý vztek. Mám zahynout v těch tygřích spárech? Mám jak strom ohněm sprahlý mřít v těch neúkrotných, běsných žárech? No, děti své chci ještě zřít! Své děti, svoje černé květy, ty památky, jež zanechám, či mám jak havran sešlý lety kdes v lese zahynouti sám? Jsem sklíčen, vyhledám je záhy, i ženu; všem jim s Bohem dám. Nuž k nim! – Pak v hrob, to dvě jsou dráhy, jež v poklid duše vykonám! 51 ONA.
Dost cigánské mám krve, dosti, chci panskou konejšit se znova, i cigán poznej zas, jak hostí a líbá žena cigánova. Své choutky v staré zaměníme, já v zámek, v kolibu jdi on, vždyť myslím, oba dobře víme, že stejno vše je na pokon. On k své se ženě zase vrátí, já v známou náruč přítelovu, můj muž ať vílou čas si krátí, jíž padl v lázních do okovu; ať jeho děti s cigáňaty se v lásce volně sdruží zas, což na tom, jaké kdo má šaty, když na vášně jde hodokvas. Vše vol a druž se podle chuti, kdo pouta chceš, vlez do nich hbitě, já jdu jen, kam mne srdce nutí a trhám nevolnictví sítě. ON.
Jak blýskavice ke mně slétla, ta bílá paní; byl to svod, 52 když na mém srdci v slunce vzkvetla, já hrd byl, zlícen však můj rod. Ten proklínal – měl pravdu asi... Teď pryč je můj i její kvas. Já žně své zlaté sklidil klasy a k svým se mohu vrátit zas. K své ženě jdu, zas budem svoji a budu klidně s dětmi žít, a šťastněj pod zelenou chvojí než v paláci se budem mít! Jen s nimi, s nimi do skonání, leč s výčitkami tiše buď! Hle hrad náš – lesy na té stráni! Sem, ženo, děti, na mou hruď! 53
EPILOG.
[55] CIGÁNKA ZPÍVÁ.
Tak mám tě zas, zde viz své děti, já hrozný prožila jsem žal, cos srdce mé v své vášně vzpětí té vlčici jsi zaprodal. Zle zranila je, vkousla se v ně, a nyní, ač jsi mně zas blíž, ač kliden jsi a vesel zevně, přec vím, že srdcem krvácíš. Já také dlouho krvácela. Ač smáli družka se i druh, v mé duši velká rána zela, již vždy o tobě šířil ruch. A přec jsem všecko odpustila, i jí tu spoustu dravčích vin. Vždyť ve tvém srdci skryta byla. Teď ukryj hlavu zas v můj klín. 57 Buď s námi v bídácké té psotě, buď s námi – družný je náš lid! A zahynem-li o samotě, tož věčný míti budem klid. 58 POZNÁMKA VYDAVATELSKÁ.
Tato knížka měla vyjíti loni k 87. narozeninám básníkovým. Vůlí osudu vychází jako prvé posthumum. Přítomné dílo mělo v rukopisné zásobě, kterou mně básník svěřil k redakci a vydávání na podzim r. 1920, záhlaví „Cigánské melodie III.“ a obsahovalo daleko více čísel. Se svolením básníkovým dostalo se mu podoby, v níž vychází.
V Užhorodě v září 1923.
František Tichý.
59 OBSAH:
PROLOG5 ROMÁN9 EPILOG55 POZNÁMKA VYDAVATELSKÁ59
E: až; 2004 [60]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Nakladatelství J. Otto, společnost s r.o. v Praze. Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 60