PRŮVODEM.
Byl úsvit v květů rose, jas smál se z pole rýh, vše stichlo; stmívalo se, pták dumal na větvích. Ten klid a hovor vody, jež lkála v prorvě skal, jsem srdce svého svody do volných veršů tkal. Chci památkou je míti, v dál prchlých žití dob, než uzavře se žití a otevře se hrob! 5

I.
Myšlenky, drobné vlaštovice, Myšlenky, drobné vlaštovice,
kam toužíte, kam táhnete? K slunci, k jaru; zde všude mraky, všude chlad! Uletáte, těšitelky zlaté, uletáte a mne tu zanecháte? Ne dlouho snad! Ale až se navrátíte, na mne se už nedoptáte! S bohem, s bohem, družky zlaté! 6

II.
Slunko je venku i v síni, Slunko je venku i v síni,
s jabloní, jež mám tak rád, v krůpějích taví se jíní; neť moje jala se Smetanu hrát. Padá to jak kapky ohně, padá to jak žhoucí slze, s milými v duchu květným jdu sadem, jdu s nimi lesem v šedavé mlze. Má žena v koutku síně z mé knížky si verše říká, již má v klíně... Kol ticho – má duše však vzlyká. 7

III.
Slyš, cos se nese v ohlase Slyš, cos se nese v ohlase
ke mně a jásá, to plesá; to drozdí píseň koupá se v zvlněné vůni kyprého lesalesa. I duši mé k letu se zachtělo, když v ňader svých zbouřené tísni a vzpomínkách líbal jsem na čelo tebe, má první písni! Leč křídlem dravce pojednou zas mně život zakryl tebe a na svých dětí hodokvas purpur mi ze srdce třebe. 8

IV.
Míjejí dnové března. Míjejí dnové března.
Slunce se posud neusmálo, od severu duje ostrý vítr, ach, kde že jest jaro? V ústrety kráčí mi dítě, usmívá se, tváře jak růže mu kvetou, hledí na mne hlubokým černým okem. Co se to děje? Hle, z hloubky dětského oka jaro se kouzelné směje! Jaro! jaro! 9

V.
Je první jarní den, Je první jarní den,
já mimo hřbitov vycházím do pole ven; obloha modře se na mne dívá, jdu podél potoka, ten zpívá a radostí všechen se kvasí, vrba si rozpouští své zlaté vlasy, mé srdce vesele buší, slunce mám v duši, a přec je mi smutno, čím to je asi? 10

VI.
První jitra paprsek První jitra paprsek
v zahrádku zlatým se šípem vtek. Na kři se chvěla rozkvetlá růže jak žena pod prvním polibkem muže. Má veranda plná je vůně, až jí srdce mé stůně a třese se zdlouha. Co je to? Lítost, naděj, či touha? Co je to? Či žalu chrt? Život či smrt? Co je to v něm? Já stojím něm! 11

VII.
Stromy se do nebe tyčí Stromy se do nebe tyčí
u řeky posavad jen, po kůtka ve vodě stojí vrby, všecky však plny jsou kočiček, až se pod nimi hrbí; ale slunce je líbá a hřeje, bělásci letí k nim v tlumu a ve vrbách pták si pěje a větve jsou plny radostného šumu. 12

VIII.
Hájem se prochází Hájem se prochází
slunce, má zlatou řízu, zelené velké oči vesele se smějí; kolem stromů zlaté se mušky točí, na vršku stromu zpívá pták. Na vysoké leše sedí motýl, je všecek unaven, nehne křídly. Jeho černé oči svítí; dlouhým sosákem ssaje med z kalichu květů. 13

IX.
V mé duši mléčná je dráha V mé duši mléčná je dráha
ze samých drobných hvězd, nelze z nich rozeznat žádné, má mysl tajemně mládne a touží k nim se vznést, leč marně touží. Mé večery se stále dlouží. Na dráhu mléčnou z blízka i z dáli s temnotou věčnou mraky se ženou, mraky se valí! Nic neuzřím již, jen vichr jde blíž a blíž; kvílí a svistí nad hlavou mojí ubohou. Rudé podzimní listí pláče mi u nohou! Kdo přijde as na pomoc? Kdo přijde? – – Věčná klidu noc! 14

X.
Žlutých pupenců jedle Žlutých pupenců jedle
zlatými pyšní se korálky, strom hledí s výše do dálky hrdě, jak kavalír v sedle. Slunečko plýtvá zlatem. Oráči s prostičkým šatem vázne pluh v provlhlé prsti, oráč však s opratí v hrsti pohání koně do práce po průhoně. Kolčata v prsti tkvěla, pluh v brázdě úzkostně hvízdá, těžká je v strništi jízda, oráči pot teče s čela. Pod jedlí na blízku s vyhlídkou na vísku sešli se děvčata, kluci, 15 oráčovi to vnuci, hošíci žerty robí; nejstarší z nich dovedně napodobí pískání pluhu; po dalném zalétá luhu k vesnici slunce a smích. 16

XI.
U milých dobře, dobře doma! U milých dobře, dobře doma!
Výskám si plnýma rtoma, procházím nivy a les, kliden jsem, spokojen dnes! Stromy jsou zelené svěží, tráva je hebká, klidna a chladna má lebka, kopretin kytku mám v hrsti vyrostlých z prohřaté prsti; mým je dnes svět, žezlem ten bilý květ, výskám si, zpívám, šťasten jsem, indickým cítím se císařem! 17

XII.
Vůkol je ticho. Vůkol je ticho.
Jdu lesem sám a sám... Ani lístek se nehne; naslouchám: Úzkostný výkřik bolesti lapené srny. Z daleka ke mnemně plyne, doznívá, hyne; zas ticho! Co se to děje? Hlava se na ňadra kloní, srdce mi soucitem zvoní, chvěje se, buší... Tesknota linduška slétla v mou duši a křídly v ní věje! 18

XIII.
Mlýn mé matky, Mlýn mé matky,
za ním stoletá lípa rozkládá, tyčí větve výše; kvete, voní, slunce ji odívá v zlatý plášť. Na nejvyšší sněti sedí šedý pták, hledí k slunci, zpívá; jeho zpěv padá mi v duši, duše má se chvěje. Nejsou to slova mé matky? kloním hlavu, pláču. 19

XIV.
Chci psáti, Chci psáti,
co v hlavu za den jsem srovnal; podivný bzukot mne ruší, odkud přichází? Hle na vrch držátka mého péra usedá velká modře kovová moucha, sloní se v slunci, rozpíná křídla, a všecky myšlenky z hlavy mi plaší. Ven! 20

XV.
V slunci. V slunci.
Země se směje, chci ven, chci ji uslyšet a nabrat si z jejího smíchu plnou hrstí do duše. Ó jak je krásná! Jak vlní se její vlasy, jak líbezně zpívá přidušeným hlasem, však já jsem malý, trpaslík skoro, menší než pták, jenž se mi směje, že jsem bez křídel, neví, že mám ruce k objímání a jimi mohu jej dosáhnout a mohu se smát! 21

XVI.
Venku je slunno, Venku je slunno,
všecko kvete, všecko je veselo, leč mně je smutno. Ven, ven! Usednu v polích pod modře zkvetlý šeřík; kvete jak dětské oči, voní jak dívčí ústa. Tam pochovám stesk, jenž duši rve, u jeho kořenů, jež pijí země krev; na kři pták zpívá, jeho mne zkonejší zpěv! 22

XVIl.
Slunce, Slunce,
rubín v koruně přírody, viz, kterak plane! Sype život a nadšení v srdce všech tvorů. K rozpuku nutí poupata, v sadě i v boru. K rozpuku nutí srdce mladá, zlato lásky jim v duše skládá, na lících kouzlí květy a v ptačích hrdlech zvučné věty. Probouzí spící, učí je žít. Pryč se slzou v líci, nač smuten být? K životu! k životu! Viz, i ta socha bílá prve v tom slunci je plna života, plna krve! 23 Ven! ven! V radosti, v přírodě radost jest jen. Přiviň se ke mně, svému druhu, víc je u nás kvítí, nežli ho v luhu ven! ven! než prchne života sen! 24

XVIII.
Daleká louka, Daleká louka,
nekvete posud, já však jsem pln slunce, pln radosti; kloním se; dýchám do porosené trávytrávy, z mé duše řinou se prameny slunce, louka je chudobek plna. 25

XIX.
S mrazem bojuje slunce, S mrazem bojuje slunce,
je v brnění zlatém, ohnivý meč třímá v ruce a zlatým je opásáno plátem; strhuje bílý příkrov z prochladlé nivy; vítr ji probíhá divý, po vlhké půdě skáče a keř jívy radostí uprostřed nivy pláče. 26

XX.
Jako pod poduškou jaré dítě Jako pod poduškou jaré dítě
oddychneš, zelený můj lese, v sněhu bělostného teplém krytě šepot tvůj se s jedle k jedli nese: že jaro zlata vlákna už spřádá, že kypří starý vřes, a studánka že vláhu ptactvu střádá, jež nedočkavě jara čeká kdes. Čekám je také, věru, denně je vyhlížím v šeru, že přijde, jistě vím, vždyť mečem slunečným seklo mne v srdce v taji a květy v něm vyrůstají. 27

XXI.
Rozkošný den! Rozkošný den!
Louky i lesy se smějí, do polí děvčata spějí, já do lesu ze síně ven! Les tone v pěnkavic zpěvu, zrak zdiven z tolika zjevů mlží se; divy se tvoří, duch tone v zázraku moři a v srdci mi píseň plamenem hoří! 28

XXII.
Bělokorá bříza, štíhlá, Bělokorá bříza, štíhlá,
roste u prostřed luhu, rozpouští zlaté vlasy, vesele hovoří s laškovným vánkem. Jarní slunce vesele, dvorně, točí se okolo panenské břízy, líbá jí zlaté vlasy, líbá jí kmentové tělo. Cudně, však vážně a tiše panenská lípa stojí, nechť se jí úšklebně smějí z dálavy černavé jedle. Břízka jich nedbá, nedbá též slunéčka námluv, před sebe do trávy hledí, v sedmikrás družinu bílou, jež k bříze toužebně hledí nohy jí líbajíc bílé: 29 „Zdráva buď, panenská břízo, ukryta oblakem nebes, zdráva buď, královno luhu!“ Až půjde mládenec mimo, za klobouk popřej mu snítky, čistý by domů se vrátil, hodný jak odešel z domu! 30

XXIII.
Jarní zázraky slunce! Jarní zázraky slunce!
Tekuté zlato proudí vesmírem, hází zlaté krůpěje své krve v kvetoucí život květin; ty kývají hlavou. – Uléhám v trávu; tisíce bílých gnomů obskakuje mne, klepe mi na čelo, hladí mi líce, líbají mi planoucí rty. Hledím v modro nebes, je mi blaze; v uších mi zvoní drobné zkazky radosti a štěstí. – 31

XXIV.
Na rybník v poli Na rybník v poli
a celé na okolí slunce zrovna praží; hejno dětí po polích těká, škádlí se, do sebe vráží a příhodné chvíle čeká; než bude slunce dolů stoupat, budou se koupat. Svlékli šat. Hleďte na naháče! jaký to chvat; druh přes druha do vody skáče a zase z vody ven; slunéčko praží, je parný den. – V pokraji rybníka plno je bláta, teplého bahna, k němu druh druha táhna, domlouvá, nutí do bahna lehnout si s chutí. 32 V bláto se ryjí, bahnem se kryjí, padají na zem. Už z dětí božích černé jsou opičky rázem, v blátěný oděné kožich. Smějí se druh druhu, směje se všecko v kruhu, až pojednou v ráz do vody vše skáče zas a znova všecko se do bláta skloní. Poznovu radostný rej a veselý smích, až ozve se zdálky: „Děti, hej, domů už, klekání zvoní, v západu slunce se nítí, dost už těch radostí z žití!“ 33

XXV.
Růže už kvetou a snětí Růže už kvetou a snětí
kde které nadějně raší, z bujného na nivě setí vesele skřivan se vznáší. Přes mlžnou, nevlídnou chmuru v jásavém líbezném plese vesele vylétá vzhůru, zář slunce na křídlech nese. Skřivánku v zpěvné své vzruši, až zase vzlétneš tím luhem, na křídla vezmi mou duši, přej jí být chvilku svým druhem. Ráda by na konec zpěvu, zbavena bázně i trudu, bez zášti k lidem a hněvu padla zpět na rodnou půdu. 34

XXVI.
Májová kouzla.
Nádherné růže líbezný zpěv k šeříku tajně se kloní, do líce temná tryská jí krev, z ňader jí rozkoš voní. V srdci ji zlatý chvěje se pel: S mojí spoj duši svou, milý, v polibku se mnou vzplát kdy bys chtělchtěl, v nebi jsme v ráz v tu chvíli! Purpurné růži na srdce kles blaženě zmámen bez bílý; vůní, jež vánek po sadě nes, opojen slavík šílí. 35

XXVII.
Pod horou modlit se zdála doubrava, Pod horou modlit se zdála doubrava,
pšenice u cesty v slunci se smála, u vršku bělela, spod stéblem hnědla, ňadry jí do vršku pěšina vedla. Mimo šel pocestný, v tváři měl chmuru, pustil se pšenicí pěšinou vzhůru, ztratil se uprostřed s vetchým svým šatem, zpíval si ovinut pšenice zlatem. Z očí mu proudila radost a zář, s skřivanem do nebe pozvedal tvář. 36

XXVIII.
Na luhu kvetou už žluťáčky a chudobky bílé, Na luhu kvetou už žluťáčky a chudobky bílé,
a potok jej probíhá už. Je jitro teplé a milé. Nad luhy modrá vznáší se obloha, perly se rojí všemi zřídly; k obloze vznáší se má radost, a v závod s racky třepotá křídly a v závod s racky křičí: „Jaro! Slunno!“ 37

XXIX.
Pln žlutých poupat je už smrk, Pln žlutých poupat je už smrk,
tak zlatými pyšní se korálky, vznáší je výš a slunce je nadšeně líbá. U lesa oře stařičký rolník, pluh vázne ve vlhké zemi, úzkostně hvízdá, oráči pot teče s čela. Pod smrkem na blízku smějí se jeho vnuci, nejstarší napodobí píšťalkou pískání pluhu, druzí se vesele smějí: Jaro! 38

XXX.
Slunce vodu váží, Slunce vodu váží,
ve květech umdlévá svěžest; únava na vše se klade, vedro vše praží. Hle, bílý motýl vzlet z trávy za ním hned druhý se vznesl, oba se skrývají, oba se baví; v bílý květ čemerky černé, pod sněti zkvetlého dřínu, sdružení neslo je věrné k radosti jarnímu vínu, v milosti říš, hned výš, hned níž, kdes v květu našli si skrýš. Ten den jsem nezřel je již! 39

XXXI.
Vyšel jsem z domova; Vyšel jsem z domova;
do pouště zanesl mne život do zpousty navátého písku; byl jsem bez útěchy, jen někdy přelétavý pták ozval se nad mou hlavou. Ze všech stran sbíhaly se ke mně starosti. Ostřím péra, zabodl jsem jednu po druhé, odkopl jsem mrtvoly, toužil jsem po chvílích blaha. Nenadále přiletěly, jako motýli; prohlížel jsem si je, leč křídla jejich byla propíchaná. 40 Každé bodnutí v prvé starosti objevilo se na jejich křídlech. To mne bolelo. Odlétly rychle z hněvu, že jsem je všetečně prohlížel. Zas jsem byl sám a písek se sypal kolem. 41

XXXII.
Prostřed lesa stojí Prostřed lesa stojí
mohutný strom, hlavu mu roztříštil hrom, ale s jara zelená se přec; naň usedá žluna, žlutý pták a zpívá. Strom ssaje zpěv až do kořenů, svého to mozku, a vypravuje za podletí šuměním snětí, co slyšel z jara a čím posud nitro jeho hárá. 42

XXXIII.
Petrklíč, vzkaz jara, Petrklíč, vzkaz jara,
při lesní stěně rozvil se v slunci, mile mi kyne: „Přines jej dětem!“ Chápu jej v prsty, netrhám: Kveť dál a těš jiné, pro mne jsi nerost; jsem sám! 43

XXXIV.
U prostřed nivy. U prostřed nivy.
Na břízce, jež právě spustila zlaté vlasy, sedí žlutý ptáček. Podál při omšeném skalisku sedí dřevařovo dítě, má rozcuchané vlasy. Pták i dítě zpívají drobnou písničku, z jich hrdel zpívá jaro. 44

XXXV.
Měsíčná noc. Měsíčná noc.
Topol tyčí svou hlavu, stín jeho chytá se skály; skála se stále krčí, bojí se měsíční záře, mechem si zakrývá tvář. Hladové hajného děti hledí na skálu z okna, smějí se, jsou plny radosti, že měsíc stříbro jim metá na prázdný dubový stůl. Světélka v močále tančí. 45

XXXVI.
Jižní vítr Jižní vítr
těkavý, divoký pobíhal krajem a hvízdal a výskal. Stáh bílou přikryvku se spící země; divoch chtěl vidět ji nahou a chechtal se a odletěl. Leč milostivé slunce vrhlo na zem přikryvku zlatou a přikrylo ji celou. A když se vítr vrátil, nalezl samý vonný květ. Plížil se, sebral vůni 46 z lesklých kalichů, unášel ji hněvivě dál, zapomněl slunce a zpíval si jarní píseň, chlubil se, že sám to vykonal. 47

XXXVII.
Noc líbezná Noc líbezná
tiše kráčí dalekým polem, v průsvitný závoj odívá lesy, les dumá v slavnostním tichu. Křovím těkavou nohou běhá paprsek měsíční sem a tam a světluška v trávě zdobí se zlatem. Ta stébla tiše hovoří, chrpy udivené otvírají oči, je křikem vzbudil mák a na mezi líbá měsíc poupata planých růží. Piji kouzelně opojivý dech té noci 48 a její vláhou budí se ve mne radost života. Srdce mé se usmívá, Radost, jako kněz mu žehná. 49

XXXVIII.
Sedím v lese, Sedím v lese,
hledím do vršku jedlí, sedí tam pták: drozd, probírá si křídla, hvízdá. Stranou na dubové souši sedí ostříž, klove do kmenu, divoce klekce. V obou se probouzí život. 50

XXXIX.
Stromy se do nebe tyčí Stromy se do nebe tyčí
u řeky posavad jen, po kůtka ve vodě stojí vrby, všecky však plny jsou kočiček, až se pod nimi hrbí; ale slunce je líbá a hřeje, bělásci letí k nim v tlumu a ve vrbách pták si pěje. Větve jsou plny radostného šumu! 51

XL.
O bílých křídlech O bílých křídlech
černě vroubených,vroubených letí mimo mne motýl; dlouhými zlatými tykadly dobývá se do srdce bílé parnasie, již mám v ruce. Co hledá? Zlato? Vzdechl jsem, odletěl. Ubohý motýl neví, že poeta má zlato jen v srdci, v ruce nikdy! 52

XLI.
Daleko široko zeleň a květy; Daleko široko zeleň a květy;
květ vůkol, květ v duši a ptačí popěvné věty v líbezné vzruši. Modřínu trhám si snítku s chomáčky květů rudých: korály živé; dávám je za klobouk, mušky jej oblétají vždy veselej a divěj. Tancují v slunci ruče, mé srdce radostně tluče. 53

XLII.
Černá pole Černá pole
smějí se v sluneční záři, hroudy brázd oddechují vůni chleba. Nad nimi ve vzduchu perlí se skřivánčí píseň s výše do kalicha mé duše a budí spící přírodu. Hle, z rozryté půdy pučí porůzné květné zjevy, něžné a krásné. – Hlavičky plny jsou vůně, ospalýma očima hledí kolem a zvedají ruce k nebi prosíce záře žití... 54 To jsou ty milé děti života, děti slunce a země, jež vzešly, aby umřely a mrou, aby vzešly k radosti života. 55

XLIII.
Luh voní vadnoucím kvítím, Luh voní vadnoucím kvítím,
je parný den, vlaštovky honí se sem a tam po zlatých muškách, vzduch je pln těžké rozkoše. Na západu vstává a roste černý mrak, strašidlo velké, nadýmá se, mumle, vyvaluje oči, metá z klínu prameny vláhy. Květy na luhu i na stromu hlavách chvějí se, slzí, usmívají se v slzách. Z daleka blýská se řeka v slunci, země i nebe se smějí, v náručí slunce země výská. 56

XLIV.
Za rána v zahrádku pílím, Za rána v zahrádku pílím,
je plna poupat a rosy. „Slunce chcem!“ všecko zde prosí, já k bílé růži se chýlím! Mechovka; skrývá se v mechu, z něho ven poupě se dere, než ruka v prsty je bere, z mého se rozvilo dechu! 57

XLV.
Sedím v besídce, Sedím v besídce,
přede mnou v křoví usedá pták; má bílou hlavu, zpívá; znám jej už z mládí; jako chlapec rusovlasý jsem mu rozuměl. Dnes mám též bílou hlavu, jsme stejni, leč hovoru jeho už nerozumím! 58

XLVI.
Duše mé květina nyje a vadne. Duše mé květina nyje a vadne.
Jaro ji dává do zlaté vázy. Duše má poznovu vzchází a znova se rozvíjí a voní omámivě po dálné nivě. 59

XLVII.
Na chvějící se snítce jabloně Na chvějící se snítce jabloně
sedí pták, hledí dolů. Dok sedí něžné dítě v modré sukénce, hledí vzhůru, v srdcích obou budí se jaro. 60

XLVIII.
V trojsnětí štěpu spleť hnízda, V trojsnětí štěpu spleť hnízda,
z něho tři hlavičky ptačí přes okraj k světlu se tlačí, vše žlutým zobáčkem hvízdá. Po sadě pohoda běží, u hnízda čekají staří, první-li výlet se zdaří, strach pérka hlavy jim ježí. Frr! první z hnízdečka letí, za prvním pospíchá druhý i třetí, nesou se v luhy; v hnízdo květ slétá z těch snětísnětí, radost má štěp s ptačích dětí!,dětí! 61

XLIX.
Louka je prohřáta, Louka je prohřáta,
noc je teplá, ulehám naznak do trávy, dívám se na nebes světla, jež na modrém nebi zkvetla. Dýchám volně z hluboka vzduch nebes tůně; z bezu blíže potoka ovíjí hlavu mou vůně. I kráčím blíž. Ve vody křišťálném lůně laškují vesnické víly, poslouchám chvíli, jak vlna lesklého rouna o mladá těla jim šplouná. Smějí se děvčata, v křiku a skřeku prchají přes mělkou řeku, kryjí se, hněvají, zlobí, myslí, že já mám vinu, že plašeny jsou té doby, 62 ne, že jaro to robí, jež touhy a radosti v klínu vše volá k života vínu, když jeho slunečná ruka kývá nám v pole a luka, a pohoda noci šeré družně nás za ruku bere, jež sem tamo s námi chodí a za nos nás vodí, a ukazuje vzdušné hrady, jež se rázem hroutí, a růže, jichž nelze dosáhnouti. 63

L.
Pampeliška, Pampeliška,
má hlavu plnou zlatého květu, sloní se v slunci; zlatí broučkové ji obletují, vánek ji hýčká. Dívám se na ni, srdce vesele mi buší. – Doba letí za dobou, zlatý květ pampelišky stává se šedým chmýřím; vítr ji cuchá a chmýří roznáší; stojí v luhu všeho prostá. Dívám se na ni, všecko to tam, srdce ustává v tluku. 64

LI.
V rozkošném bylo to parku, V rozkošném bylo to parku,
kol do kola nádherné květy, slunečko plálo, děvčátko malé na cestě stálo a hledělo na ně, plavý vlas věnčil mu skráně; oko mu hořelo, vlásky mu vlály. Na cestu děti k nám kráčely z dáli veliké kytice v rukou, vyšly nám vstříc. Děvčátko na kytky upřelo zraky: „Krásné, kéž jediné kvítí mám taky!“ Smály se děti, nedaly nic, děvčátku slzy padaly s očí, důvěrně po mně je točí. Šel jsem k ní, pohladil tvářky: „Neplač mi, děvenko, ztiš svoje nářky!“ Více však plakalo jen. Ved jsem je ven, koupil jí kytici taky, 65 smutnými zřela k ní zraky, do ruky ji vzala a hned zas do parku pospíchala, kde dříve stála, a na zperlenou růži se zadívala. Hlavičkou kývá: „Ty v kytce jsou mrtvy, tahle je živá, kalíšek radostí svítí, hleďte ji; lupínky rudě se nítí. Krásná jest! Chtěl jsem ji urvat. „Nechme ji kvést, nechme ji žíti, netrhejte toho kvítí!“ Za ruku chytla mě ručka malá, ven táhla mě, ze sadu pospíchala a celá její bytost i duše má jak ona růže radostí se smála. 66

LII.
V polích je slunno, V polích je slunno,
jasno a veselo všude, za krátko setba polí sekat a svážet se bude. Na mezi uprostřed polí s urostlých děvčat četou usedli ženci mladí, že srdce písně jim kvetou; děvčata berou kol pasu, škádlí je, zvou k lásky kvasu, nedbají starších lidí, setbu svých srdcí klidí a tvář zkvetlou do červánku chladí jim polibky večerních vánků. 67

LIII.
Mimo les volně si kráčím, Mimo les volně si kráčím,
zlatou mě sítí ovíjí a výš se nese slunce; z lesa drozd k sobě mne volá. Mé srdce se při tom třese, oči se podivně kalí. Děd s vnučkou z města jdou domů, děvčátko rukama tleská, dědoušek hlavu mu hladí: „Andulko, dneska jsi hezká!“ Jdu mimo, dívám se na ně, dědečkem též jsem už dlouho, leč vnučky, ni dcerušky nemám; dumám, drozd teskní z lesa, volá mě třikráte z příče: Škoda, můj báčo, můj strýče! 68 Smekni, ať lebku ti hladí východní přítulný vánek, byli jsme také kdys mladí, klidný už hledáme stánek, výrobek ostrého rýče! 69

LlV.
Velikonoce. Z vesničky blátivá cesta; Velikonoce. Z vesničky blátivá cesta;
spěchají lidé do chrámu na konci města, z něho přes hodné tři hony zvou k sobě lid jeho zvony. Po cestě zbožní se vlní, chrámový prostor se plní. Dva, kteří v doufání věří, stanuli u chrámu dveří, s jasnými ve tváři hledy: dívčina bílá, hoch snědý. Združené jejich jsou paže, pan páter o pekle káže, kde hříšný bezbožný lid na věky ztrácí svůj klid, kde vykoupení není z věčného zatracení! Venku je živo, smrt v chrámě, hoch s dívkou stiskli si rámě, potají z chrámu se ztrácí, 70 ven v slunnou nivu se vrací, po zkvetlém vřesu spěchají k lesu. S vysoké zelené jedle s družkou svou po boku vedle do lesa volá kos: Vesel se, kde jsi kdos; z doupat a skrýší ven, radostný zavítal den, kde nářku a stesku není; přišel den vykoupení! Hoch objal dívku v půli, ona se k němu tulí, tisknou si ruce vždy více, úsměv jim pozlatil líce, jarní je sdružila doba, šťastni jsou oba. Z kostela přes pole, hony, plačtivě hlaholí zvony. V lese drozd zpívá a jásá, kol kolem zelená krása; daleko v slunci je víska. Hoch s milou ztrácí se v lesa dálku – jaro jim píská na píšťalku. 71

LV.
V polích kvetou slunečnice a máky, V polích kvetou slunečnice a máky,
zpěv ozývá se odevšad, po louce táhne hochů řad: hrají si na vojáky. Na ramenou mají zbraň: hole, jeden z nich vesel zří v svět, hle, louka samý je květ, odvrh hůl a běží v pole. Větérek od jihu věje, na mezi růžný je keř, nač plašit po polích zvěř? „Lehnu si“ a hoch se směje! Uleh’ a v nebe se dívá, růže se na tvář mu kloní, z vesničky klekání zvoní – hoch blažen, cestou domů si zpívá. Znaveným druhům dech v prsou se úží, druh samotný na ňadrech nese si růži. 72

LVI.
Trhám žluté mazance, Trhám žluté mazance,
modré žežhulky a měsíčky bílé, klidná mi k tomu kynula chvíle; do vázy chtěl jsem je vložit a doma s nimi jaro prožít; jako když tkvěly v prsti, nesu je sevřené v hrsti. Děvuška malá jde mi vstříc: „Vy máte kvítí a já nic! Proč není jara po rok celý?“ – „Dívenko, jinak svět velí, jaro nám ubíhá v skok!“ „A vy máte květu na celý rok!“ a usmálo se milo. Kéž by to, dítě, pravda bylo! Chceš-li ty květy, všecky co mám, rád ti je do zástěrky dám, nechať ti po dlouhá léta 73 každá ta kytička zkvétá; kéž štěstí by u tebe stálo! A vrh jsem jí květy v klín všecky, i zjásal se zrak její dětský a v ní, kol ní i na ní všecko se smálo. 74

LVII.
U potoka pod oknem chaty U potoka pod oknem chaty
keř růží kvete, u okna děvče mladé vlasy si v copy plete; květ růže k němu se kloní, děvče směle sáhne po ní, plete ji do rusých vlasů; keř plný žasu sluncem se plní, vlas dívčin se zlatem vlní. 75

LVIII.
Zas do vyhnanství věčného den kráčí Zas do vyhnanství věčného den kráčí
a mému srdci teskno je až k pláči, ty tam jsou všecky duhové už krásy, jen krev zřím kol, kdo zabil den ten asi? Teď přijde noc, sen věčného to spánku a do každého vnikne srdce stánku, leč v duších vyvolených nerozhárá sny navždy ztraceného mládí jara. 76

LIX.
Vzalas mne okolo krku, Vzalas mne okolo krku,
les mlčel a žas’. Oheň jsi vlila v mou duši, já chvěl se a třás’. Chvíli jsme sdruženi stáli, oči mé divoce vzplály, před nimi závoj se střel jak mlhy na horách. Z dálky jsem blížit se zřel touhu i v tebe strach a kvapně jsem odešel. 77

LX.
Stříbrný rytíř Měsíček v černých mraků sedle Stříbrný rytíř Měsíček v černých mraků sedle
po modrém luhu nebes klusá, rozhlíží se všade a na černou hlavu stoleté jedle své bílé ruce klade. Jedle se kolem rozhlíží přes širé nivy a vidí vše poseto čarovným skvostem, mní, že to konala ona a síle své zázračné stále se diví. Neví, že v šatě svém černém a prostém sekerou rubce skoná. 78

LXI.
Sním! Sním!
Pohlížím v setí, nad ním vznáší se skřivan, šedý pták, třepotá křídly a míří k slunci. Mračno jej skrápí kalem, tíží mu křídla, pták ustává v letu, umdlévá – umlká v rozpatourozpiatou perutí padá do černé brázdy, umírá – pěvec osamělý. 79

LXII.
Skvostná letní noc Skvostná letní noc
hostí se v luhu. Ó krásná, vznešená, oviň mne svým hvězdným pláštěm, zlíbej mne svým vonným dechem, poceluj mi duši! Pronikni ji svým mírem, utiš vše, co ve mně pláče a sdruž se v lásce se svou sestrou, jež přijde po tobě a je věčná! 80

LXIII.
Semo tamo bloudím, Semo tamo bloudím,
sloním se v slunci. Mé oko pije zeleň polí; dýchám volně, usedám v akátovém háji. Těším se pohledem na jeho květy, zapadám v myšlenkách a topím se v líbezné vůni květů. Nade mnou stýská si skřivan, mé myšlenky s ním. 81

LXIV.
Javor v lese Javor v lese
pyšně svou korunu nese, nikoho nezná. Nezná ho nikdo, my děti jej známe, za letní doby pod ním usedáme. Javor v lese, radostí větvemi třese, jak struny huslí šumí a šuslí, neví, proč radost má, my to však známe, s ním stejnou radost máme. On raduje se, že nás zná, a jak strýc větvemi sdílně nás objímá, když my jej objímáme! 82

LXV.
S dceruškou lesního s maličkým bratrem S dceruškou lesního s maličkým bratrem
v průseku potkal se mládenec, pozdravil; u ní stál, za ruku děvče vzal, panenku polil ruměnec. Do trávy usedl hošek, usedl jinoch i s dívkou, mluvil jí o lásce přerůzné zvěsti, o věčnosti tichého štěstí: „Na věky budete mou!“ Opodál utrhl hoch šedivou pampelišky hlavu a foukl do ní co moh’. A lehounké šedé to chmýří odletem do všech stran míří. Život a štěstí! 83

LXVI.
Požárem slunce Požárem slunce
roztavil se den, komárů hejno touží mi do oken. Co chceš zde, luzo? Pryč létni v spěch, chci klid, v mou krev vnik slunce žeh; zulíbej mne, laskavá muzo, píseň mi plane na ústech, ta v ptáka se změní, ty dáš-li jí své posvěcení líbezným rtem, a přeletí mou rodnou zem! 84

LXVII.
Pikola hvízdá, Pikola hvízdá,
basa bzučí, v mé krvi sloučeno obé zvučí. Píchá to v čivy jak vos a čmeláků roj divý, podivná směs! Rychle ven’, v starý můj les! Ticho! Drozd v dálce ozval se kdes a zahnal tou hrstkou líbezných zvuků v srdci dřív zjitřelou muku, kterou jsem v srdci nes. Blažen jsem do mechu kles! 85

LXVIII.
Ležím Ležím
v stínu skaliny, poslouchám zpěv ptáků a hovor mimojdoucích. Mluví o novém jaru. Kloním hlavu, zapadám v zpomínkách, se skály padá mi k nohám kamení, a tesknota padá mi v duši. 86

LXIX.
Úsměvné slunce Úsměvné slunce
zlatými zalévá proudy kořeny mého vadnoucího srdce; zpěvná svěžest vniká v mé vyprahlé oudy, až k srdci dospívá a leskne se duše na korunce. Je máj a všecko kvete a dere se mocí k světlu; krunýř mých ňader puká, a pod ním vyrůstá krvavý květ mé písně, tvá bílá trhá jej ruka a vplítá jej do temných vlasů, kde volá: Vítejte radosti žití! 87

LXX.
Veselé cestování Veselé cestování
mladým ránem; slunce svítí, mníš se býti maní světa pánem! Vše, vše tvé je, kam noha kráčí. – Leč hle, obzor se mračí, bouř se blíží, mumle; zle je, věř, nechoď dále, skryj se, hyne keř. Bouře se lítí, zajíká se hrom, meluzina pláče, padá strom, ptactvo v hnízda pílí – prchá zvěř; byl jsi pánem, teď jsi ubožák, míň než plachý zajíc, míň než pták, útulkem ti rozcuchaný keř, rci, co jsi lesním tvorům těm? Jen tulákem! 88

LXXI.
Sedím v palmovém háji Sedím v palmovém háji
slunečným zlatem protkaného jihu, popíjím tekuté zlato révy, poslouchám zpěvy mandolin, opíjím se úsměvy líbezných žen. Slunce zvolna zapadá, na severu se mračí... Tesknota jímá mne v náruč, toužím v zamračené dálky, do nízkého domku, při šedé vodě rybníku vroubené křovím uprostřed sadu; prchám k severu, domů, líbám otce a matkumatku, v jich náruči si hovím. 89

LXXII.
Letní zář v okna mi vběhla, Letní zář v okna mi vběhla,
co doma v tak krásný den? Ven, raději ven! Kde niva v slunce si lehla a zlatý sní sen! Na stromě v polích to zvučí, bystřina vesele zpívá: „Vlnky mé, vesele v rej!“ Z modřínů vršků krev pučí, nejvyšší hlavou mi kývá: „K nám jíti neváhej!“ Pospíchám po výzvě k lesu, do mechu nohy se boří, za ruce chytá mě snětí. 90 Opodál v rozkvetlém vřesu sedí pták; očka mu hoří, vyhledal k hnízdu již místo; druž k němu oklikou letí. Hnízdo jim vyberou děti. 91

LXXIII.
Je červencový večer; jdeme z lesa, Je červencový večer; jdeme z lesa,
byli jsme veselí, srdce plesá; měsíček vázne v hlavách sosen i v krůpějích luhu, jenž zrosen. V příkopu vysokém sítí poletné světlušky svítí. Jak je to krásné! „Vidíš ty velké dvě, jasné, kol vysokého stvolu stále poletují spolu klidně a tiše, ne divoce a plaše, či jsou to spíše sdružená srdce naše, 92 jež pila z lásky zřídla a mají teď zlatá křídla? Řekni, co mníš, snad líp to víš!“ 93

LXXIV.
Je v senoseči, Je v senoseči,
dělníci slunéčku vděčí veselým zpěvem; pohlížím za milým zjevem. Do výše vzrostly kopy; druh děvče za pás chopí, děvče se brání, netuší ani, že s rukou chlapcových slétá do sena, kam je druh metá z nenadání; kolem kol plno je smíchu: „Počkej jen, splatím tvou pýchu při prvním kvasu!“ a seno si vybírá z vlasů, 94 leč vybrat je nelze, jen stěží, hoch chce jí pomoci v díle, obratem děvče však milé oplátkou v kopku jej smete a v dálku létne. V kopce hoch leží. Nežli se vydral a zdvih, dvojnásob hlaholil smích. Děvče i hoch se pýří, večer se u vrátek smíří. 95

LXXV.
Vůkol vše vadnutím voní, Vůkol vše vadnutím voní,
poslední shrabaná seč; z vesnice klekání zvoní v hrabaček zpěv; konec je práci, sbory se k domovu ztrácí chlapců i děv. Slunce již zapadlo. Hoch rozjařen čile se děvčete chopí, děvče oči klopí, křičí, hoch hlavu tyčí: „O nekřič jen, na tebe hleděl jsem celý den, 96 jak švarná jsi a milá, však jsi mi snoubena k života kvasu, kéž bys už ženou mou byla. V mém srdci radost se nítí.“ A bere ji kolem pasu: „Jak oko Tvé slunečně svítí; jak v bouři kvítí, mé srdce se třese, pojď!“ A již si ji nese. „Konec buď veškeré práci: do hnízda spěchají ptáci, my najdem hnízdo v tom seně. Tam tebe zulíbám, jak rád, jak rád tě mám, že umřel bych pro tě bezprodleně!“ A zas ji objal v půli, oba se k sobě tulí. Měsíček zašel, jim k vůli. 97

LXXVI.
Hod svatodušní; od břehu řeky až k hoře, Hod svatodušní; od břehu řeky až k hoře,
od prahu chaty až do síně zámku, květu je rozlito moře; všude je květ a květ, vzduch pln je ptačích vět; živo je na každém trsu, poupata obal svůj ruší, stromečky vyrostly z jader, vzpomínkou rozkvetá lidská hruď, i mrtvým v hrobě rostou květy z ňader, z kořenů života v duši. – 98

LXXVII.
Toulkami umdlela noha. Toulkami umdlela noha.
U milých dobře, nejlépe doma! Jsme štastni! Výskáme rudýma rtoma. Procházím nivy a les, kliden jsem, spokojen dnes! Stromy jsou zeleny, svěží, tráva je hebká, vánkem je zlíbána má horká lebka; kopretin plno mám v hrsti, jen se to sněží; všecko, co přede mnou leží v slunečním dalekém kruhu, co roste z prohřáté prsti, na rodném oteckém luhu mým je dnes; výskám si, šťasten jsem! Jsem víc než císařem! 99

LXXVIII.
Svou hymnu prostičkou Svou hymnu prostičkou
přináším tobě, veliký, milostivý vládce veškerenstva, slunce, spasiteli přírody, kloním se tobě, jak ondy Egypťanů král, zběhlý s trůnu Amenofis! Vzývám tě, chválím, jako ten filosof řecký, jenž bydlil v sudu a spíjel se vínem tvých paprsků. 100 O mocný kouzelníku, jenž připínáš křídla mému srdci a pěstíš zlaté ptáky v mé duši, jenž zlatíš mou síňku a rozvinuješ růže mé zahrádky, astry mé duše a veselost v srdci mé ženy. Buď zdrávo slunce, kouzelníku, králi světa! 101

LXXIX.
Květná neděle, Květná neděle,
kolkolem ticho, mír a klid, slunéčko mile plane. Vyhlížím z okna na mimojdoucí lid: okolní vesničané. Na místě sekery a rýče vysoké nesou tyče, na konci s kytkou kočiček, z topolů a jiv vypučelé sněti pestrými stuhami ovité na podiv. Za nimi vesele hopkují děti, radost a úsměv v lících, v lehkých čepičkách i beranicích, drůbež to sletná; 102 smějí se, jak zvonky, nejináče, každý zvuk skřivánčí tón, s věže je vítá sváteční zvon. Neděle květná, má duše vzpomíná, teskní a pláče. 103

LXXX.
Stojím na věži, Stojím na věži,
hledím do dálky, kývá mně. Ukazuje mně množství mých toužebných přání. Nesou mně kytice darem, žel plné jsou hmyzu. Jdu jim vstříc, změněné všecky je zřím, vysmívají se mně, škádlí mne. – Odkopnu každou, prchám v les, trhám si kytičku vřesu a těším se z prosté jeho vůně. 104

LXXXI.
Blednoucí měsíc Blednoucí měsíc
chodí po hřbitově; tiše a vroucně objímá hroby, líbá je. Teplý jih k němu se druží, prochvívá stromy a keře, zpívá svou jarní kolíbavku mrtvým; těší je, že slunce jim na hrob, brzy plnou hrstí nasype květů. 105

LXXXII.
Krásný jarní večer. Krásný jarní večer.
Nebe jako z úbělu, jen na západě stojí růžové červánky. Pohlížím na ně. Nad nimi v blankytové říze sedí Liduška, svou milou panenku má v klíně, usmívá se a diví se, že pláču, když ona se raduje a je šťastna. 106

LXXXIII.
Každým jarem Každým jarem
cítím větší chlad v duši. Květy sotva vzešlé, vadnou. V koutku mého srdce zelený hrob, podzimní vítr šumí na něm travou. 107

LXXXIV.
Jarní noc Jarní noc
na bílých měsíce vlnách snáší se k zemi, z parku bolestně zpívá slavík svou rozkošnou píseň. Ta píseň volá mne ven. Po sadě bloudím v dumách, opojen ptačí jsem písní, duše má plna je touhy po písni jako je ona, již pták pěl v jasné té noci. Marně, vracím se, usnul jsem 108 zanesen duchem, v neznámý písní těch rej, k zdroji, z nějž slavík pil kdys, vše jsem zapomněl, a když jsem procitl, byl jsem stár, z pohádky mnich. 109

LXXXV.
Ležím v mechu, Ležím v mechu,
hledím do nebe, přemýšlím o životě. Je mi volno, jsem kliden. Co, co je život? Kam půjdu, co budu? Slyš, nade mnou křik, ostříž nad hlavou mi krouží a křehce, rozkřídlený osud. Skláním hlavu dolů, v tom z křoví slídně 110 liška vyběhne šerá, obchází mne, život! S hlavou schýlenou kráčím domů. 111

LXXXVI.
Dumám; Dumám;
mou hlavu pokryla plíseň, kukačka kuká, na mysli tane mi slovenská píseň prostozvuká: „Já som bača tuze starý, dožijem-li do jary, bude-li mi kukačka kukat na tom našem chotary?“ Kukačka kuká, dumám, poslouchám: srdce mi puká. 112

I.
Luhem jsem šel zajatý myšlenek mocí, Luhem jsem šel zajatý myšlenek mocí,
teskliv jsem byl. Mdlý měsíc zasnouben májové noci na cestu stříbro mně lil; půvabný, letní byl to zjev. Z daleka nesl se ke mně zpěv národních písní v líbezném davu, křídly mi tlačil na prsa hlavu, ve var chtěl přiměti srdce krev! – Na matku myslil jsem bezděky, jež při první mé děla písni: „Dítě, slyš, jinak se život vysní; opojíš-li se vínem zpěvu, raní tě závist dýkou hněvu, a smuten budeš na věky! 115

II.
Usedám v luhu na trávník, Usedám v luhu na trávník,
přede mnou šípkový keř. Nořím se v sebe, volám k nebi: „Komu jsem ublížil v stopách svých dnů? Rci, pane, mám-li jít dál?“ A hle, přede mnou šípkový keř je všechen v růží plamenech, pod ním dlí děvčátko malé s raněným na křídle skřivánkem; laská jej, hladí, lahodná šepce mu slova. Divím se; z keře kdos hovoří ke mně: „Tvá píseň jsem prostá, 116 víc netoužím být, dál sprovodím tě, budeš-li chtít.“ Chci, chci, má duše v tebe věří, nechť jinak než ondy dnové se šeří, nechť za zlatem ženou se lidstva davy, mně dost, mám-li růže kol hlavy! 117

III.
Jdu parkem. Jdu parkem.
U cesty purpurový květ růže se sluní, volá na mne, křičí, hovoří dojemnou vůní, jež kolem se vlní, jak voda v plesa tůní a touhou mi duši plní. Jdu k ní, co asi mní? Chví se, rdí se; co hovoří a šepce? horko mi v lebce. 118 Utrhnu tě, usměvavá! Konám chutě, opadává. Má usměvavá na pospas větrů se dává. 119

IV.
Rozmilé dítko, Rozmilé dítko,
květinka něžná k rozkvetlé shýbá se růži, voní k ní, tvářky jí rudnou v slunci, nosík je plný, zlatého pelu. Raduje se! Raduji s ní se. Poupátko něžné! Zvedám je k svému srdci, líbám je také. Na líci utkvěl mi pel, v srdci mi utkvěla něha, dušičky krásné. 120

V.
Jdeme polem; Jdeme polem;
rybníků kolem vidět jabloni četu. Kvetou. jaroJaro jde k létu. – Jdeme k nim po letech, voní, šumí; vše jaksi slavno; radují se, znají nás dávno, kývají nám zkvetlými snětí a ve vodě plesa stavějí se na hlavy, stromy i na louce děti; mají radost z nás, že k nim jsme přišli zas, 121 jako když jsme se v blažené chvíli pod nimi ponejprv políbili s tváří jak květy máku a oni v hlavách plno zpěvných ptáků, plno básní a květných třásní; nekvetly od těch dob, dnes zas jsou plny zdob. 122

VI.
Hoří po něm láskou, Hoří po něm láskou,
čím víc ji odmítá, tím víc po něm plane a v noci déšť slz jí na podušky kane. Ta velká láska jest její žal, nikdy neustal; jest její království, její říš i její bolest a kříž. Sestárla; kříž na rozcestí pod vysokým v poli topolem ovíjí jako symbolem, klekajíc na zemi, rudými růžemi, svou bolest, všecko své štěstí! 123

VII.
Slunečními paprsky Slunečními paprsky
napršely anemonky do lesa snětí; plno jich na ňadrech děv, plno jich v rukou dětí. U kříže v cestě hoch postať štíhlá pohlíží na cestu v lesy, v ruce má fialek kytku, pohlíží k děvčat směsi, na čapce bezovou snítku; děvčata kříži se vyhla. Obešla velikým kolem, ta jeho přímo šla polem; smutně hoch za ní hledí, 124 rtové mu chvějí se bledí, pod kříž svou kytici klade; s kyticí vadno mu srdce mladé. 125

VIII.
V horách bylo nevlídně, V horách bylo nevlídně,
chtěl vidět jsem kraj a východ slunce. „Drsná cesta, odpočiňte,“ řekla mi hostinská mladá a sama už plédy skládá. „Z podkrovní síňky uzříte všecko také bez únavy a námahy, můj pane předrahý!“ Zůstal jsem u vína v krčmě, vyslech’ jsem porůzné zvěsti, vyprávěl pohádky dětem, síň byla plna smíchu a plna horáckých písní; 126 vesele večer svítilo mi slunce očí krčmářčiných; svítilo mi z jasného vína a z milých líček švarných dětí. A když jsem se probudil ráno, viděl jsem nádherné slunce z rudého moře vznášet se výš, a sluníček šest vzešlo mi také z očí krčmářčiných dětí, jež vedly mne z doubravy snětí. 127

IX.
V horách. V horách.
Zlatou krví jara zalita je niva. Listí olší se rozvinuje, klokoč se rozvíjí. U senníku sedí starý pasák, chorý; ponejprv vyšel ven po dlouhé zimě. Je všecek vyměněn, sedá na omšený pařez vyhnilé vrby. V ruce má pastýřskou píšťalu, s úsměvem pohlíží 128 k stoupajícímu slunci, píská si, raduje se. Vstává, roste, snímá čapku, slunečko hladí mu jemnou rukou chladnou pleš. 129

X.
U vody vrba U vody vrba
spustila větve až k zemi. Malý hoch robí z nich píšťalku, píská. U kmenu dole, kde se voda pění, zvedá hlavu vodník, píská také, přizvukuje hochovi. Oba se radují z nového žití, kdy oživují pohádky. 130

XI.
Uprostřed zahrady Uprostřed zahrady
zahradníkův dům, v něm s matkou dvě líbezné děti a stálý od nich šum. Tam hoch tmavovlasý a dcerka plavovlasá, dvě roztomilá stvoření; druh nad družku jásá, hoch veselý, čilý, dceruška anděl bílý. V zahradu svítí vesele májové slunce, jabloně kvetou, kvetou růže, 131 všecko kvete, všude je kvítí. Slunci se děti radují, s květu na květ motýli přeletují. Děti vstávají z postýlek, očka se jim nítí, v košilkách spěchají k oknu, s andělem andílek, radují se jaru, kvetoucím jabloním, kvetoucím růžím i slunce žáru; přeletným motýlům s křidélek ladem. Kéž můžem také tak honit se sadem, v tom milém slunci, v tom jaru mladém do libosti, do sytosti, bez šatu, 132 v nichž nohy se pletou, všeho prosti! A v pochvatu spěchají z přitmělé síně ven; na světlý den, jak jim je k chuti. Matka kdes po domě kutí; sklonili hlavy v poradu: Svlékají košilky, andílci jsou z nich nazí, ven běží do sadu, vlásky si nazpět hází, blaženy v slunci se sloní, hlas jejich radostí zvoní. Ze slunka mají zlatý, průsvitný plášť; jabloň květ vonný naň roní, sadem se honí hned spolu, hned každý zvlášť, nahoru dolů laškovně pobíhají 133 rychle, jak ve větru pleva: maličký Adam a Eva. Mladistvý jarní jih roznáší vůkol jejich smích. Úzkostně matka volá, když zřela děti: „Domů, sic tělíčka holá poškrábou holé vám sněti, slunce vám ožehne tvářky, zvadnete jak kvítí polní!“ „Slyšelas snad jeho nářky? radostně skáčem, jsme volní, jsme jak to na luhu kvítí; květ, jenž se se stromů shýbá, hlavy i plece nám líbá. Chceme jak motýli žíti, jako to polní kvítí okolo lučního zřídla, slunce a volnost chcem píti jako ti nebeští ptáci, slunkem nám narostou křídla!“ A pak se do síně vrací. Na sad zří duše jich měkká, 134 dokud v něm slunce těká, a když se za obzor skloní, v tvářky jim slzy se roní. 135

XII.
Svítá, Svítá,
žitniště u lesa rolník podmítá, u cesty posud mandele stojí, na vůz je vložit dva mladí lidé se strojí. Dosti! Povinné práce oba jsou prosti, do zlata žhaví se zoře, rolník dál strniště oře. Nuže ! Jdou domu, hoch jako kmen, děvče jak růže. K oddechu v polední době do mechu v lese usedli sobě. Tiše! Hovoří oba, pták zpívá s výše, 136 oni však slova si nedí, jenom si do očí hledí. Náhle! Rty střetly se zprahlé, srdce jim počalo bušit... pojďme, proč milence rušit? 137

XIII.
Střemchy už kvetou, Střemchy už kvetou,
v smrčině zpívá kos, v zahradě pěnkavy hnízdo si pletou, v besídce vzdychl kdos. Všude je život a slunce rozpouští zlaté vlasy, motýl dlí lilie na korunce medové slavě kvasy. Všude je plno záře a jasu, je rozkošný teplý den; z besídky po lásky kvasu vyběhlo plaše děvče ven. Ale hoch smutný v besídce, hleďte naň, 138 do rukou tiskne hlavu a slz má plnou dlaň, maličké slzy, veliké světy, jež s jeho očí spadly, že mladosti bílé květy při žáru lásky zvadly. 139

XIV.
Slunko je venku i v síni, Slunko je venku i v síni,
s jabloní, jež mám tak rád, v krůpějích taví se jíní; neteř moje jala se Smetanu hrát. Padá to jak kapky ohně, padá to jak žhoucí slze: S milými v duchu květným jdu sadem, jdu s nimi lesem v šedavé mlze,mlze. Má žena v koutku síně z mé knížky si verše říká, jež má v klíně: Kol ticho – má duše však vzlyká. 140

XV.
V zahradě útulný domek, V zahradě útulný domek,
v domku dva šťastní lidé z dvou krásných těší se dětí: synka a dcerky, to jejich poklady všecky, skvosty a šperky. V neděli, po vykoupání zří děti v zahradu oknem; všecko v ní kvete a roste, zlaté jsou stezky dřív prosté, lesknou se v slunci. Se psíkem kočka po nich se honí, vesele vzhůru a dolů, hlavičky dětí k sobě se kloní, 141 hovoří spolu: „Jak je to milé, po sadu těkat za jarní chvíle a ničeho nemuset se lekat. Nechat se sluncem objímat, větérkem líbat, bez šatů pobíhat a veselit se, vztekat, pokaždé jinde být mžikem, jako ta kočička s psíkem, bez šatů, bez košilky; jaké to blažené chvilky! A děvčátko bystrozraké do dlani tleská: „Jak ta dvě zvířátka hezká, učiňme také s chutí, matinka nezví, v síni cos kutí a ticho je všady košilky dolů a hup do zahrady!zahrady!“ A juž si poskakují ruče, nožky se jenom míhají, srdéčko vesele tluče. 142 Po trávě zkropené rosou běhají tam i sem, kam vkročí nohou bosoubosou, chudobkou zkvete zem. Hopkují spolu i zvlášť, veselé chvaty; slunéčko zlatý vrhá jim na těla plášť, jejž oni vinou si k útlému pasu jak svoje šaty a větřík jižní mírní jich horké chvaty! Tančí a sedmihlásek z trsu jim zpívá! Matka se z okna dívá a hlavou kývá: „Šťastné, šťastné děti! Domů teď,teď,“ a vrbovou hrozí jim snětí! 143

XVI.
Sedím v besídce, Sedím v besídce,
šťasten z kytice jarních květů, jež jsem si natrhal a vložil do vázy. Jak líbezně to voní, jak mile dýší ty ladné vzkazy Vesny; jak čisté nebe usmívá se mile, září mi v oči, zavírám je... Jsem v dalekých sadech neznámého velmože, trhám zase květy, nádherně voní, až se mi hlava točí. 144 Však hle, u nohou mých ohromná ropucha rochá, slintá mi na obuv ohavný hnis; chci ji odkopnout, slabá je má noha; ropucha poulí oči, chce na mne skočit. Jak je ošklivá! Pliv’ jsem jí v obličej. Prchá; budím se, přede mnou bídná jepice sviští: komár, jej rukou zabil jsem jedinou ranou. Zatím mi kytice opadala. 145

XVII.
Otecká louka u lesa Otecká louka u lesa
plna květu. Ruce pod hlavou uléhám. Slunce mí svítí v líce. Teplo. Skřivánek zpívá, zavírám oči. Jsem u svých milých daleko za světem šťasten. Mám věnec kolem hlavy, líbáme se navzájem. 146 Zdaleka pláč. Procitám. Všecko to tam. Jsem sám a přece šťasten z té spánku chvíle. 147

XVIII.
Nad vysokými jedlemi Nad vysokými jedlemi
modře kvete nebe, pod nebem zpívají ptáci. Na pokraji lesa hledí hajnice rozbitým oknem k jihu. V okně stojí trs bujné myrty. Rozpustilé slunce sahá po ní rozbitým oknem, probírá se v jejích listech. U ní stojí děvče, je zamyšleno, hledí v dálku a vzdychá. 148 K večeru má myrta drobné bílé květy. Mladé děvče je plno radosti, zalévá ji a v smíchu ukazuje stařičké matce ten milý div. Slunéčko směje se z niv. Les hlavou kývá a dumnou svatební píseň zpívá. 149

XIX.
Nad setím skřivánek výskl, Nad setím skřivánek výskl,
na čelo klobouk jsem stiskl, pohněván kráčel jsem z města, polmi se vinula cesta. Prošel jsem polovic nivy, žehrám: Jsou pomluvou živi v pohorském hnízdě ti lidé, vítej mi, toužený klide! Prošel jsem do polou les, vstříc vběh’ mi toulavý pes, zřel jsem, že hladov jest, honil as na vlastní pěst. U lesa ležela ves. Lísal se, hladový; 150 co bylo třeba, dostal, kus chleba. Vděčně jej lap... Hodný jsi chlap, budu ti přítelem, dám zas, až přijdu sem, jen nebuď lidským psem! 151

XX.
Mám mladou přítelkyni, Mám mladou přítelkyni,
dvouletou, něžné, miloučké dítě bleďoučkých tváří. Potkám-li ji, dávám jí bonbon, směje se, je ráda. Na svůj svátek dostala od matky plnou krabici. Dala dva největší do kornoutu, zabalila je opatrně 152 malounkými prsty. Dala mi je při potkání. Neotevřel jsem kornout, pomačkal bych nemotorně rukou, co uzavřel andělíček. 153

XXI.
Je dobrý, věrný, Je dobrý, věrný,
všecek bílý, přítulný, oddaný, nejlepší přítel v psí kůži! Jde-li se mnou, poslouchá, je vesel, skáče, prohání se, honí na cestě toulavé vrabce: chytře mu prchnou! Jdem mimo mladé setí, v setí se ozvala koroptvice. Pustil se za ní, honil ji, štěkal, 154 nadháněl si ji. Marně jsem volal jej zpět, neposlech’, hrozil jsem bičem, nedbal. Běda, teď ubohou lap’, přines ji polomrtvou. Dal jsem ji za ňadra. Zmrskal jsem psa. Chtěl ji zas mít. Kdo ti dal právo vraždit? Pohněván na mne štěk. Měl jsem tě rád, ale jsi přec jen pes! 155

XXII.
Je letní večer, Je letní večer,
jdu ztichlým parkem, poslouchám nářek osamělého drozda z odlehlého boučí, jenž slunci s bohem dává a se svou radostí se loučí. Fontána podál šumivě kvílí, pláče, že také její radost, slunce, jež měnilo krůpěje její v rubíny, již k obzoru se chýlí, že osamotní zcela, 156 že neuslyší ani drozda a neuvidí paprsků záře, že ve tmě bude vzdychat jen, jak jeptiška v temné kobce. 157

XXIII.
Celou zimu krmil jsem konopku Celou zimu krmil jsem konopku
s krvavou hrudí, by nezhynula, než jaro se zbudí; hopkala čile, veselá byla; neťka má tím ptáčetem se honosila! Zahvízdal jih, pták v kleci v noci se zdvih’, ven toužil z klece... „Pustíme jej, ať letí do svěžích stromů snětí. –“ 158 „Nechej ho ještě, až přejdou jarní deště, pak mu otevřeme klec. –“ „Čas volá, ihned jej pustíme přec! – “ Nuž zavolej družky své k malému hodu, pustíme konopku na svobodu; jaro ji volá a jíme! Co volnost, jen od ptáků víme! 159

XXIV.
Jdu polem Jdu polem
mimo les, stromy si vypravují jarní pohádky, zpívají písně, jichž mají plnou hlavu. Jaro jim prostřeluje husté sněti zlatými šípy a ladí hrdla pěnkav k prvnímu zpěvu. Poslouchám! V příkopě leží tulák, ubohý vnuk Ahasvérův, směje se; radost mu protéká srdcem 160 jako roztavený sníh polem, volá: „Vítej, příteli zlatý, jenž v lepší mne odíváš šat, než bohatý v městě kupec: Ten páchne hospody čmoudem, Tvůj vůní mechu mne líbá, vůní fialek a hebkostí vánku mne hladí.“ A špinavý s prsou košile cár s těla si škube a do větrů hází, veselý tulák šat: kůži hadí. 161

XXV.
Na pokraji lesa Na pokraji lesa
ukryt poslouchám veselý zpěv. – Podivné zvuky! Hned to šumí, jako když na jaře zpěvní se vracejí ptáci do polí a zahrad a zas jak jarní vody, valící se s vrchu polmi do údolí. A zas se to valí, jak řeka divá do moře dále a dále! 162 Poslouchám, zdá se mi, že nový písní tou do kraje žene se věk, že zpívá píseň vzkříšení, již zdroj volnosti vybavil ze skalnatých břehů, aby se občerstvil, odplavil pýchu a lenost, jenž touží přetrhnout hráz, jíž dělen od bratra brat. Tak dále a dále se valí dělníků hněvivý zpěv. Nad lidí hlavou rozpiatou perutí slunečný vznáší se šat. 163

XXVI.
Tisíce let bloudím, Tisíce let bloudím,
hledám prchlou slávu vlasti, uniklou sílu její. Tisíce let bloudím, hledám marně, nikde jí nenacházím! Z duše mi rostou krvavé květy touhy, ze srdce květy, přání plamenné a bílé, nyjící květy naděje! Tisíce let bloudím, hledám zniklou slávu, hledám marně! Krvavé květy touhy rostou divoce vždy více. 164 Jdu v snění dále, hledím na nebe, sny mé plují v oblačných vlnách jeho, ale bouř duše mé sráží mne v skutečnost. 165

XXVII.
Všude jsem tě hledal, Všude jsem tě hledal,
miliony mil jsem za tebou spěl, od hvězdy k hvězdě jsem bloudil, nikde jsi nebyla. Konečně spatřil jsem tě daleko za zlatým sluncem na jasné bílé hvězdě. S družinou seděla jsi malinkých andělů, něžných a krásných. Dlouho nemohl jsem tě od nich rozeznat; byli jste stejně krásní, veselí, plni radostí; 166 hráli jste si s bílými beránky blaženi, šťastni. Chtěl jsem k tobě; nesměl jsem. „Lidko, Lidunko!“ Neslyšela jsi, neohlédla se, jenom jsi se usmála jako ve snu, objala jsi svého druha. Buď šťastno, mé dítě. S Bohem! V pláči usedavém stanul jsem na zemi. Brzo přijdu zase. Na vždy! 167

XXVIII.
V nebe jsem vzlétl V nebe jsem vzlétl
k tobě, již měl jsem tak rád. Smutno; už zanes mě dolů, anděle strážný, zjasni svůj obličej vážný, vím, pták jsem jen tažný. Na tom mi dost, být v myšlenkách u ní jak host na chvilku tíhy prost. Životu pro radost! 168

XXIX.
Bouře černými křídly tepe můj osamělý důmdům, Bouře černými křídly tepe můj osamělý důmdům,
vrhá naň své šípy z ohnivých zraků: tisíce příšer jej obskakuje, snáší mraky na jeho střechu... Strašno je vůkol, strašno je v síni, strašno v mé duši; kde najdu těchu? Chvím se, tu náhle slyším tvůj hlas; rázem všecko se mění: příšery prchají, blesky ustávají, mraky se jasní, noc mění se v milý teplý den, usmíváš se, růže kvetou, štěstí je vůkol. 169

XXX.
Hluboká noc byla v mé duši, Hluboká noc byla v mé duši,
Tys vyšla mně vstříc, usmála ses a noc mého srdce prožehly červánky purpurné růže šťastného jitra. Hle, hlavu mou ovíjí vůně kvetoucích růží z Tvé prozářené duše, ale srdce mé stůně! 170

XXXI.
Nebe je stále pod mraky Nebe je stále pod mraky
a mně je smutno. Spěš, obejmi hrdlo mé, drahá, usměj se do truchlé duše, pohledni na chmurné nebe mé mysli, v modrý šat oděj je štěstí, spěš! Vykouzlíš na něm červánky blaha rty svými, mých-li se dotkneš! 171

XXXII.
Jsem umdlen, jsem sláb a stár, Jsem umdlen, jsem sláb a stár,
kéž s beder mi spadne let jenom pár a na chvíli vzplane srdce žár! Jsem umdlen, tonu v divném chladu, přemýšlím různé, v dlaně hlavu kladu, myslím na tebe, když jsi dítkem byla a u svých panenek se batolila, když u nich zůstala jsi stát a zpívala jim, aby šly spat. Přijď ke mně, potěš mne v mém trudu. Proč žil jsem? Co jsem? co budu? Chci spát, chci zkonejšit srdce tíseň; přijď, snad myšlenek zlé slety utiší, uspí, jak ty kdys své panny tvá něžná kolébavka, tvá dětská píseň, jíž v ložnice koutku svou uspávalas loutku! 172

XXXIII.
Od milých jsem přišel Od milých jsem přišel
z daleké dáli, stanul jsem na výšině před domovem; zahleděl jsem se k osamělému domku, byl bez té, již měl jsem rád nevýslovně; – po ní jsem v dálce vaď, má dceruška – Kráčím zvolna blíž, mimo nebeský rybník, hledím do něho – Jak jsem zbleď. Jak jsem se zjinačil od doby svého růžového blaha. 173 Zvadl jsem, ale srdce mé bylo tišší, strnulo po překonané bouři. Viz domov, z něho se klidně kouří. Vítej, míre! 174

XXXIV.
V svém liliovém lese V svém liliovém lese
se procházím. Sedí tam na balvanu mladá žena, hraje na loutnu, zpívázpívá, volá mne: „Vyveď mne ven, jsem zde samotna, stýská se mně, chci mezi lid, kde v polích zpívají ptáci, kde stálý ruch a v slunci mračna zlatých much, kde práce výská. 175 Zde moří mne věčný sen, zde věčná je noc, a já chci věčný den. Vyveď mne v skutečnost, chci lhostejnosti býti prosta, chci mezi lid, chci ven!ven!“ 176

XXXV.
Vidím postavu reka, Vidím postavu reka,
podpírá kosmatou hlavu; blýská jedním okem, druhé rukou klopí. Množství trpaslíků leze mu na nohy, dobývá meče z pochvy po jeho bokuboku, nemohou jím hnouti. Rek otřásá se, všecko se dolů hroutí. Rek plije na ně a roste a roste, trpaslíci zalézají do myších děr! 177

XXXVI.
Zřícenina Husi Zřícenina Husi
ve vysokém černém lese. V rozvaleném sklepení sedí Mikuláš, rek neuprosný, řemdich má v ruce, tluče jím o skalnatou stěnu, mračí se, hněvá. Za lesem v slunci oře rolník lán pole, zakrývá osmahlou tvář, hledí k zřícenině, zpívá polohlasem: „Kdož jste boží bojovníci“ – Mikuláš uklání hlavuhlavu, tluče řemdichem do skal – pláče. 178

XXXVII.
Hluboký, hustý les, Hluboký, hustý les,
úlomky z kamenů samé, a na nich mech a vřes, pod nimi černá je žula, z ní stařec balvanů směs od jitra do noci láme. Těžká to práce, zapomněl na všecko zcela, v dumách se ztráce; zapomněl na vlastní dítě, vřelý pot řine mu s čela, stéká mu se slzou k důli v trhlinu dobyté žuly. Poledne zvoní! Odpočinku doba; 179 on potají slzu roní, hoch otci u nohou sedí, soucitně kmet naň hledí. Na žule stolí, skrovně hodují oba chlebem a solí. Těžká je práce; plece i ruce bolí, kmet hyne! Starý les zhluboka vzdychá, vzdychá kmet, synek se k němu vine, zticha naslouchá zvěstem hvozdů a písním drozdů z listnaté skrýše. Ztrácí se život v prácipráci, uhání, pádí, všecko se ztrácí. Do práce ruče, kmet zase v kamení tluče a stýská, vnouček však výská. Hle v žulu, kam prve pot padl se slzou kmeta, slunéčko vesele slétá. 180 Z trhliny tyčí svůj stonek modravý zvonek, hebounce sem tam se kloní a v slunci se sloní; kmet dumá. Hoškův smích radostně po lese zvoní. 181

XXXVIII.
Sedíme u kamen přitulení, Sedíme u kamen přitulení,
venku se zrovna čerti žení, bouře statnými buky hravě zmítá, listí přívalem v okna nám lítá, okna se třesou, vichrové mimo se nesou, je bouře. Opodál v koutku síně dítě má ustláno hebce mateři v klíně, loktů na kolébce. Na lávce hajný spí líně. Když bouře nejvíc se lítí, ze spánku dítě se směje. Bouř náhle tichne, jasní se, co se to děje? V útěku pouze slyšet ji zníti. 182 Prchej jen, bouři, pryč měj se! Co hledáš tady v tom kraji, kde s dítkem andělé hrají? Směj se, děťátko, směj se! Utíkej, bouři, utíkej za horyhory, nač zde tvých vichrů úpory? Chcem klidu, chcem míru, chcem jasu! Vrchole pozemských darů, nevinné dítě, směj se! 183

XXXIX.
Sníh! Sníh!
Chumelí se, my jako dva vločky letíme nebem, letíme slunci vstříc, lesknem se, – ty víc. Van větrů výše nás zdvih, já jen se mih’ a přitulil se k tobě; létli jsme spolu, běda, roztálas v té době, jak slza sletělas dolů. Mne žhavý pojal žal, já za tebou jsem se dal 184 hned silou prudkou, leč našel jsem tě na zemi pokrytou dýmu sazemi ledovou, sutkou! 185

XL.
Přes hory letí můj duch, Přes hory letí můj duch,
u pat jich samé jsou hroby, u výš jezera hluboká a smutná údolí smrti; nedbej jich, hleď mi do oka, tam zříš jen výšiny mé lásky a jezero mé zvlněné duše. Hleď, jaká to krása! Po vodách láska má s Tebou kluše, jak Kristus, všeho Spása! 186

XLI.
Modře, jak červnové nebe, Modře, jak červnové nebe,
kvete mi naděje v srdci, že Tě vyhledám; kytici růží v ruce mám, jimi přizdobím tebe; budeš krásnější všech, utkvím Ti na ústech. Svou duši vdechnu v Tvou, leč dny mé zvolna jdou, nechť sám plný jsem spěchu jít k Tobě pro potěchu. Spěchám, už nemám dechu! 187

XLII.
Mé krásné plavozlaté dítě, Mé krásné plavozlaté dítě,
dávno na oblačných spočíváš poduškách, má touha letí za tebou vzhůru; letí tisíce mil, vine tě do rozpiaté náruče, ulétá s Tebou do slunných sadů, usedáme do kalichu obrovského květu, ptáci nám zpívají, květy voní, naše líce se lesknou, naše srdce se smějí, jsme šťastni, naše radost je nekonečná. 188

XLIII.
Z dalekých nadzemských lesů Z dalekých nadzemských lesů
zázračné květy Ti nesu, veliké nad slunce stkvoucí, modré jak nebe, důkaz mé lásky nehynoucí. Pojď se mnou pryč, zde jsou jen zavřené hroby, od Tvého mám klíč z dávné, nešťastné doby; otevru záhy, na hvězdné dáme se dráhy, s hvězdnatých výšin dolů budeme hledět spolu na smutné kraje, kde bída a bolest zraje a smrt skočnou hraje; duše má znavena je. 189

XLIV.
Kolem mne plno pavučin, Kolem mne plno pavučin,
plno pavouků v nich, spouštějí se mi v čelo; stárnu vůčihledě, kéž jsem mlád! Pospěš, mé dítě, pohlaď mi líce, poceluj mne v ústa, ňadra má jsou pusta; zazpívej mi dětskou kolébavku, již mám tak rád. Zpíváš, jsem zase mlád! 190

XLV.
Noc! Noc!
Viz jak vystupuje z roklin skal, černýma očima, pohádkovýma vyhlíží z lesa, ze své ložnice, a zvolna kráčí do kraje. – Jemnou rukou hladí laskavě keře a stromy, stoupá do údolí k lidským obydlím, klepe jim na okna; vchází do vnitř; 191 bere jim laskavě a jemně nářadí a nástroje z rukou, klade jim ruce na srdce, líbá je a odchází dále, kde v továrně kladiva buší a bledé tváře k dílu se chýlí. Stojí u nich chvíli, zadržuje silné paže, vrhá kladiva stranou a velí a káže: „Dost!“ a z očí jí slzy kanou slitování. 192

XLVI.
Dědeček dlouho stonal Dědeček dlouho stonal
celou zimu, chvěl se, mráz jím lomcoval, v kožich přioděl se: „Vnoučku, vyveď mne ven, hlava mne bolí, usednu v poli. Zima mne posud moří, venku je lépe, tam život hoří; v polích, tam u muk božích, dá na mne slunéčko teplejší kožich! Všude kam slétlo, očima do srdce radost mi vnikne, tam zhlídnu v zlatě dnes pole svá, luka i les, otcovskou chalupu i vás, mé děti! tam bude teplo. 193

XLVII.
Dědoušku, v polední době Dědoušku, v polední době
něco jsme nalezli v stromku na babiččině hrobě; pojď, viz! a táhnou děda z domku, též aby zhlídl. Když přišli k stromku, ač tiše, pojednou pták z něho sivý vylétl ze své skrýše a v pokřik dal se tklivý; rušen mu klid. Víš, co to, dědoušku, bylo? Dva siví ptáci; od jara hnízdí v taji, pějí, by pěkně se snilo 194 babičce v záhrobním kraji, kam všechen jde lid! V hnízdě jsou vajíčka skrytá, nový až zavěje jih, jenž v skrýš k těm vajíčkám lítá, pak budou ptáčata z nich, již v stromcích, kde naše budou hroby, nová zas hnízda si zrobí, v nich budou útulky mívat a do snů též nám zpívat zpěv stále veselý a nový jako babičce a dědouškovi. 195

XLVIII
Den letní zlaté ruce vztáh’ a žehná kraji, Den letní zlaté ruce vztáh’ a žehná kraji,
luh plný rosy je a květných zdob, s popěvkem ptáci sem tam přelétají a na hřbitově hrobník, cesty v kraji nachýlen kopá hrob. Je umdlen, vzdychá, s čela pot si stírá: „Ba, sám bych v hrob již kles!“ A podál jeho vnouček z trávy květy sbírá, radostně ve své je pěsti svírá a úsměvně hledí do nebes: „Hleď, slunce zas zahnalo mračnou chmuru, jak rozkošný to čas! Kéž mohu s ptáky vzhůru!vzhůru!“ 196

XLIX.
Vyrůstá záře, stále se jasní, Vyrůstá záře, stále se jasní,
pod křídly vánku jak moře se chvěje, jak čelo básníka, nadšen když básní; v mohutných vlnách světlo blíž spěje. Oj, světlo, světlo, živote, vítej! Hle, hvozd i skály v růžích se stápí nuž, také svěžest duši mé skýtej; hněv odplav všechen, jenž srdce mé trápí! A již mne lapá bělostnou paží, duši mou v radost života nese, krev v žilách jasní, rmut jejich sráží, srdce se třese, oko se nítí; živote, světlo, neste mne v žití! 197

L.
Za kloboukem snět chvoje, Za kloboukem snět chvoje,
vesele jedu do Šumavy na bílém vysokém koni. Jedu přes řeky a hory, přes nesmírné růžové sady, přes modravá jezera. U lesa čeká mne malá princezna v zeleném světlém šatě, plném diamantů svatojanských mušek; usmívá se, kývá mi malým prstíkem. Před námi vznáší se pták lesní skřivan, jenž zpívá v noci. 198

LI.
Netušeně Netušeně
zapadl jsem v kráse Šumavy. Náhle ztichlo vše kolem. Stromy stály jako strnulé. Dumal jsem. Slyš, lesem běží hukot a svištění. Houštiny jsou temnější, nebe stále kalnější. Oblaka válí se v nebi, jak černí hřebci neskroceni. 199

LII.
V objetí měsíce Šumava si hoví; V objetí měsíce Šumava si hoví;
je krásná v červnu noc, pod oknem děd starý javorový šepce mi pohádky, pohodě upadám v moc. Dumám, do kořán okno otvírám, milý horský vzduch mne líbá na čelo, dojmy své pouti v kytici sbírám, a ukládám v duši. Ulehám; spát se mi chtělo. Vše vůkol ticho, jak bez života; tonu posud v únavných snů svodu, z dálky mne probouzí sojčí nota, ospalýma očima hledím ku východu. 200 Východ se chvěje, leskne se, rudne, občas šíp zlatý z něho do výše míří, mračno zas skrývá jej bludné, leč červánek roste, zmáhá se, šíří a slunce zlatem hýří. A stále vyrůstá, stále se jasní a jak moře pod rukou vánku se chvěje; jak čelo básníka, nadšen když básní; a světlo v mohutných vlnách blíž spěje. Oj světlo, světlo, živote, vítej! Když hvozdy i skály v růžích se stápí, tož také svěžest duši mé skýtej; hněv odplav všechen, jenž duši mou trápí! A juž mne lapá bělostnou paží, už mne objímá, duši mou v radost života nese, krev v žilách jasní, rmut její sráží. Třese se! Oko se nítí, živote, světlo neste mne v žití! 201

LIII.
Bylo to v šumavském lese. Bylo to v šumavském lese.
Stmívalo se. Vysoko do temného mraku zvedaly stromy černé hlavy a dívaly se, kam se mračno žene, z něhož občas zablesklo se, na postrach zdivenému zraku. Po lese těkaly stínů davy: divá strašidla. V srdci mi stydla krev. Úzkost mne lapala náručí černou. Kam dojdu tou pouští bezměrnou? Zhynu zde snad! Na kámen hlavu jsem klaď, kol mne vše jako z ledu, 202 halím se do svého plédu. Kéž bych moh spát! Tu z hluboka oddechl les a na křídlech větru ke mně divný zvuk z dálky se nes a zmíral mi v uchu jemně. Jaká to zvěst? na blízku jistě lidské obydlí jest! Oko se v dálku dívá, odkud ten zvuk? Kdos zpívá a hledá toužného klidu v tom moři cizího lidu, snad je zde sám? Zvedl jsem hlavu a poslouchám, jak v pochvojném krytě léčí mou tíseň a nese mi z dálky dojemnou píseň: „Osiřelo dítě“. Já zved’ jsem se, vstal, chvíli jsem poslouchal, ten zvuk mne k sobě lákal; k lesnímu vešel jsem za krátko, 203 malé tam zpívalo děvčátko, něžný tvor, má krajanka z moravských hor, přibránkem být se mi zdálo. Já k němu jsem se shýbal a na čelo je líbal. Dítko se radostně smálo, ač v těžkých rozpacích snad, že jsem je v náručí lákal. Já hlavu do dlaní klaď a stesku pln jsem plakal. 204

LIV.
Hájem se prochází Hájem se prochází
slunce, má zlatou řízu; zelené velké oči vesele se smějí; kolem stromů zlaté se mušky točítočí, na vršku stromu zpívá pták. Na vysoké leše sedí motýl, je všecek unaven, nehne křídly, jeho černé oči svítí, 205 dlouhým sosákem ssaje med z kalichu květu. Je zpit poledne sluncem, znaven veselím, pohodou, volností. 206

LV.
Obrovský květ Obrovský květ
nádherné krásy. Velikánský kalich plný vůně, pln včel. Snáší to pel, bzučí, zpívá to stále, daleko, široko voní. Vlast. Má hlava se ke květu kloní, diví se, diví, lesy tu šumí, zkvétají nivy. Ruce se zvedají k nebi, prosí, 207 kalich květu stále slzy rosí, krev v srdci ohněm se vlní, rudými výkřiky květ se plní! 208

LVI.
Dumám u lesního plesa: Dumám u lesního plesa:
Mám na Krymu nádherné paláce, kolem nich kouzelné sady, plny nevídaných květů, mám nesmírné lesy, plny vzácné zvěře. Jsem veliký velmož, v sobolím hovím si krznu, jsem mdlý a líný. Denně se bavím, vyjíždím na arabských koních do líbezných krajů; jezdím ve skvostných lodích po klidném moři, poslouchám zpěvy lidu. 209 Procitám, kloním hlavu, z očí mi tekou slzy. Mé zámky jsou pusté, prázdné jsou sady a lesy, můj komoň prch’. Procitám, k večeru kloní se den, třesu se v letním šatě zimou; mrznu. Žebrák jsem, rovný jiným. 210

LVII.
Jedu po Rýnu. Jedu po Rýnu.
Jsem hoštěn. Jím ústřice, piji sekt. Na palubě zpívá mladý učitel Heineho Lorelei. Je veselo všecko, jsem rozjařen, hledím do zelené vody, klímám a dumám. Zátka bouchla, probudila mne z dum. 211 Nevýslovná tesknota mne objala. Kéž byl bych doma v mlýně své mateře, pod mohutnou lipou, vedle ní a pil nektar mateřské lásky! – 212

LVIII.
Jsem největším boháčem Jsem největším boháčem
dalekých, tajemných říší. V nesmírných květnicích, u stříbrných jezer stojí mé nádherné hrady plné soch z ryzího zlata. Projíždím se na bílých koních s velkými křídly, procházím se v lesích mohutných lilií, jež dýší líbeznou vůní; sním nejluznější pohádky. Mimo mne letí dětský drak, ohonem tepe mne v líce; 213 procitám. Stojím v pískovém moři sám, ó jak jsem chud! 214

I.
Slunce zalehlo lesy, Slunce zalehlo lesy,
lesy se zelené smály, volaly mne k sobě. Střelec šel k lesu, s ním pes, svěžest chtěl píti a bavit se dnes. Vyběhla srna z houští, střelec sňal s plece zbraň, s pochvem srna naň hledí; okouzlen stojí muž, s výčitkou srna zří naň: „Proč mne chceš zabít, mluv ?“ Úzkostně zaštěkal pes, 217 lekla se, vystřelil muž, odběhla srnka jako dřív. Pohněván láteřil střelec, zlobil se na psa, že štěkl, bil jej, leč nedbal pes nic. Mrzut šel střelec domů, vesele skákal si pes, pyšně svou hlavu nes’, lidštěj než pán že jednal on dnes! 218

II.
Hřmí! Hřmí!
Perun klesá v mracích na příšerném oři. Oř blýská očima, řičí, straší mne. Říj jeho rozléhá se krajem. Pádí rozzuřen dál, vzteká se, lítí. Mrská mi v tvář zpěněnou hřivou a dlouhým ohonem. Skrývám se, marně! Perun hází po mně mlatem. 219 Nikde východu! Klopím hlavu, myslím na své milé. Pod sosnou dřevařovo dítě důvěrně hledí mně v oči, dává mi ruku, vede mne z lesa. Bouře ustává, slunce zasvítí, ptactvo zpívá. V mé duši píseň... 220

III.
Byl chudý, Byl chudý,
ona bohatá. Bránili! Rozteskněn. V daleký les divoký smutek ho nes.' Unylá, zlícená řeka dívčinu málo dnes láká. Od řeky výkřik zněl v les. Zalkal drozd; s ním křik z lesa k vodě v neblahé snoubil se shodě, 221 oživl hvozd. K sinému dívčinu tělu zalitý krví dán hoch. 222

IV.
Dvanáct pláče z věže, Dvanáct pláče z věže,
v hřbitova koutě samovrahův hrob, na něm sedí on; života rob ztracený ztracených dob. Šum větrů mimo spěchá, on hledí na svěží les, na osamělý dům, před jehož okny kdys kles’. Mlád odešel v daleký svět, a byl by v radostech, a v slunci žil tak přeblaženpřeblažen, tak rád – a vzdech – než s ní se u domku střet’. 223 Žel! Jinak chtěl život však obou, skončil, v hrob zašel a byl tak mlád; předešel čas, leč z hrobu nazpět by rád, zas rád pro nový život šel! Ven, hledí k domku! Květů na korunce chvěje se rosa, on vzdychá. „Ó živote, radosti, slunce! Mám věčně se trápit a zticha věčný jen sníti sen?sen?“ Vzdech’, do dlani lebku svou klade, zvon jednou zasténal, pak ticho zase je všade – znik! Čas šel dál, on vzdech, a v hrob zas leh’! 224

V.
Dne barva duhová se ztrácí. Dne barva duhová se ztrácí.
Tma vládne vůkol, tichá je noc, pták ustal v zpěvu svém, lid ustal v práci, svět ztrácí barevné své krásy; v mé duši divný stesk se hlásí. Tma vládne vůkol – a volá: dobrou noc. – Dni podzimní, dni snivé, jasné, jar zlatých snové ztracení, zda zhlídnu Vás, až zrak můj zhasne a zajde žití zhacené? V mé duši divný stesk se hlásí, ó, dnové plní krásy! Ti tam jste. – Tma vládne vůkol, zlá to moc, buď s bohem, slunce, dobrou noc! 225

VI.
Květ duše mé se ještě rozvinul, Květ duše mé se ještě rozvinul,
ač bouře podzimní se valem vrší. Hle, sever peruti své mocně vzdul a v kalich vztyčený mi s mraků prší. Je kalich pelu pln, leč druhý den viz do květu. Ó! smutno při pohledu a z hloubky ňader vzletí těžký sten – na místě vláhy je v něm kousek ledu. Květ hlavu sklopil v ráz a nezvedne se; ten led jej k zemi tíží živou mocí, a jestliže jej v kalichu svém vznese, bouř zimní jistě ulomí jej v noci! 226

VII.
Chléb zahnal mě do síně, Chléb zahnal mě do síně,
byla dusná, leč on kázal. Usedl jsem k stolu, pracoval jsem. Mimo okno šel život, zpíval, nedbal jsem! Kýval, nedbal jsem! Šla láska, vzdychla, nedbal jsem. Šla pohoda; usmála se, klepala mi na tabulky zlatými prsty, zas a zase. 227 Vyšel jsem: Zářivým hleděla na mne okem, lahodná hovořila slova, usmála se; vábila mne znova. Za třesoucí chopila mne ruku, vedla mne přes luhy a pole, přes nivy a lesy; při ptačích písní zvuku a žežulčině kuku plašila ňader muku, objímala mne, okouzlila mne jarními zpěvy, lesů těšila mne vonným dechem; líbala mne. Probloudil jsem s ní kvetoucí kraje, kde volnost a štěstí zraje, neklid mé duše se ztratil. Když jsem se ukojen vrátil do dusné síně, seděl chléb u prázdného stolu, pln podivného bolu, plakal; já plno květů měl v klíně. On chudák měl kapsu holu. 228

VIII.
Je prostřed podzimku: chlad, Je prostřed podzimku: chlad,
u parku staví se posavad dům, v stavbě i před stavbou stálý je šum a chvatný ruch. Vnitř domu dělník na zdi maltu hází, kde učenníci jsou? Těch nenachází, kam prchli as? Je k dílu čas! I hledají chlapce v spěchu a přišli až pod domu střechu. Všude hledí... Hle, ve vikýři hoch líně sedí, v dálku se dívá a vesele si zpívá! „Dolů spěš, rychle s té střechy, k dílu hned, nutí nás spěchy! Dolů!“ „Ne! Tam dusno a chladno, 229 zde slunce je, zde je vnadno, zde pěkně a milo, kolem do kola všecko je bílo, vše jako z kmentu, zdá se –“ a hoch usmívá se. „A plat? Já nechci dnes nic, já dostal jsem dnes víc, než vy tam dole všickni dohromady, kde druh druhu jen život kazí; mně zde slunce dukáty hází; až zajde, až za vrch se schová, pak budu pracovat znova rád a čile. Teď hřej mne tu, slunko milé! Jsem otrokem, jen tvoje políbení trhá mi pouta na nohou, v člověka mne teprv mění. Zde rostu hlavou se zlatou skrání, to zaplatit mi nemohou dole ti páni!“ 230

IX.
Je pod mraky; mlha, Je pod mraky; mlha,
temno a nevlídno, v mé duši neklidno, oko mi zvlhá. Těkavé myšlenky rostou mi v duši; nesou mne na černých křídlech, vlekou mne v daleké kraje, smýkají mnou na vše strany; ztýraného mne opouštějí, jen černý havran: lítostivý stesk, kráče mi u hlavy a do čela bije mne křídly. 231

X.
Les ztopen poslední je slunce září, Les ztopen poslední je slunce září,
z rákosí rybníka se šedě páří, dvě ličky ještě v rákos plovou, vše rouškou zakryto je podzimkovou. Mdle do tmy udýchaný potok vzlyká; od města v cestu z dálky světlo bliká a milý s milou po silnici kráčí. I praví hoch: – Mám věru podzim radši, než letní čas, vždyť slunce jas vše lidem zradí, když obejmu a zulíbám tě kradí, leč hodný podzim, jdem-li spolu z dáli a já tě objímám, vše mlhou halí; a měsíček též radš mám tisíckráte, 232 že zvědavé jich oči mlžně mate, že nevidí a tak je švarně klame, že víc než oni, my se rádi máme,máme. 233

XI.
Měsíc se zakabonil v líci, Měsíc se zakabonil v líci,
chladný od severu táhne van, tma roste kolem se všech stran; svá přání vrhám oknem na ulici a zavírám. Co také s přáním, nechceme-li žíti, když příkoří a han je právě dost? Tu z mraku vyplul měsíc: velký skvost, a podál z pole slyším píseň zníti; jsem náhle stesku prost, víc slyšet ždám a okno znovu otvírám. Jsem usmířen! 234

XII.
Měsíčná noc. Měsíčná noc.
Topol tyčí svou hlavu, stín jeho chytá se skály; skála se stále krčí, bojí se měsíční záře, mechem si zakrývá tvář. Hladové hajného děti hledí na skálu z okna: smějí se, jsou plny radosti, že měsíc stříbro jim metá na prázdný dubový stůl. Světélka v močále tančí. 235

XIII.
Horníkům v uhelných dolech Horníkům v uhelných dolech
divadlo hrát dali páni, zdobeni přišli též oni do černých kamizol shluku. Na scénu rabů zří zrak, opona pozvolna padá, ve vysmahlém od práce mozku neznámý roste jim svět. Divadlo nechte si, páni, zrak náš je od práce slep, po klidu v noci se shání, dejte radš chléb. 236

XIV.
V hospodě V hospodě
opodál továrny víří hudba. Po práci v továrně všecko k ní spěchá! Hoch statný s chorým děvčetem točí se v kole; děvče vroucně k němu se tulí, vždy víc a víc a šepce mu v ucho: Víc přiviň se ke mně, chtěla bych odlétnout s tebou z té země; 237 zapomenout chtěla bych všecko; život mne trápí, srdce mne bolí, tajemná žalost v něm buší, přiviň se ke mně vší duší; netřeba dalších mi lékův, přitlač mne k srdci, udus tu bolest na věky věkův a budu šťastna! – 238

XV.
Kráčeli z továrny, Kráčeli z továrny,
vychrtlí, bledí, zapadlých nehybných očí, na lících hrobů růže, bezvládných rukou. Ústa byla něma, jen rty mírně se chvěly, šeptaly modlitbu. – Zvolna se ploužily nohy polobosé; šat visel v cárech jim s těla, za něj jej chytaly děti malé, zmrzačelé; křičely a plakaly. 239 Za nimi roztrhaný belhal se kmet, chechtal se divoce, křivil ústa. Kňučel jak pes: hlad. 240

XVI.
Na továrně Na továrně
bije šest, práce ustala; proud mladých žen i mladých děvčat vytéká velkými vraty. Jdou ženy mimo kříž, sklíčené starostmi žití šoulavým krokem, čile jdou děvčata mladá, jdou jako květy vadnoucí mrazem; jsou bledébledé, vyhaslých očí, v hovoru kašel je ruší. 241 Staví se všecky, modlí se: „Ježíši, Pane, smiluj se, pomoz, bída a nemoc prosí tě, Kriste, pomoz! Člověka synu! Jsme také lidé, pomoz! Neseme kříže údolím žití, na horu smrti, jako tys nesl jej z Hidronu na Golgotu! Pomoz! Pomoz! Němý je Kristus, němy odcházejí ženy, noc valí se s hor! 242

XVII.
Dne stále míň a stále více chladu, Dne stále míň a stále více chladu,
sadaři češou už plody sadů, je hojný přírody dar; sadařů hoch zve podruhovy dcerky za jitra na paběrky, než přijdou bouří v zmar. Jak přeji to těm lidem, již činí vše s radostným klidem, že nepoznali bouří zlob. – Já plodu netrhám; jdu do zahrady a po posledních květech slídím všady, na starý, malý hrob. 243

XVIII.
První krok z domova – a duše má se chvěla První krok z domova – a duše má se chvěla
v podivné úzkosti, jak tázat by se chtěla: „Kam nyní? kam teď a povědíti hleď, nač v úzkostech se ptám kam žitím dále, kam? Kam? Půjdem stále, duše, půjdem stále, až u cíle se octnem nenadále, jenom se odhodlej, teď přijde práce rej, svou slzou cestu krop – u konce cesty – hrob. 244

XIX.
Sedím u okna, Sedím u okna,
hledím do kraje, dumám. Podivný vidím zjev: pout vzpomínek kráčí mou duší. – Jdou stíny mračné, nevlídné, rudozračné, jdou šedé i světlé, bílé, tiše aniž kdo tuší. Podivná chvíle. Hledí na mne; stanou, jedny se zlobí, druhé se mračí, třetím oči planou, čtvrté žerty robí, páté lhostejně kráčí, 245 některé pláčí. – Mé srdce se chvěje. Co chcete, volám, co se to děje? Tvůj život jsme, provázíme tě na tvojí pouti; proč tě to rmoutí? Náhody synu, jsme duše tvých činů. Dojdeme brzo cíle, na úžas lidu – pak bude konec veškeré píle – dojdeme cíle. Jdem na pout, k němu blíž, ty v čele nesou kříž, ty za nimi,nimi pějí, jiné se smějí a mnohé mezi všemi jsou němy! Dojdeme sotva, zvíš! jsme skoro u cíle již! Neboj se! Nebojíš? 246

XX.
Sever mne poutal, Sever mne poutal,
vad jsem po jihu touhy plný, okřát jsem toužil z mohutné slunce vlny, marně! Přišel jsem zase, jaro se rozlilo všude, do nebe tyčily k slunci tulipány kalichy rudé, k světlu. Bylo v nich zlato i vůně, k prvnímu hlavu jsem sklonil, ke rtům jej naklonil hbitě, a jak žíznivý z křišťálné tůně do dna z něho jsem vypil – Slunce, Život! 247

XXI.
Nic bouře neboj se, i ta je štěstí, Nic bouře neboj se, i ta je štěstí,
tať předchůdce je jarní pohody, bouř každá bývá druhdy zvěstí i ujařmených lidí svobody. Vždy v bouři lidstvu volnost přicházívá a v třesku zbraní jaro lidstva zpívá, i hlasem děl se budí lidská práva, smrt korouhví-li nad hlavou ti mává, spíš odvahu lví do srdce ti dává, jíž povaluje záseky a sruby, až konečně lest ukrutníka zhubí. 248

XXII.
Slunce už luhu s Bohem dává, Slunce už luhu s Bohem dává,
všecko požato je, kořenně voní tráva; z hrabaček roje za družkou družka se ztrácí, dosti už znoje, konec je práci. Jen v louky kraji ještě je hlučno, sekáčovy děti si hrají a zpívají zvučno. Z nich těší se tvář sekáčova smavá, jenž na poslední řad svou kosu naklepává, v to klepání z vesnice klekání zvoní a děti se při těch zvucích v tanci honí. 249

XXIII.
Stará poustevna v parku, Stará poustevna v parku,
u stolu sedí on, dřevěný mnich, čte z velké knihy. Když vstupuji, nevšímá si mne, jen hlavou kývne. Šat jeho vetchý, kniha zpuchřelá. Chodí sem děti, nosí mu pestré kvítí, nedbá; dávají mu jablka a hrušky, nedbá; škubají jej za šat 250 i dlouhé vousy, nedbá; vábí jej ven do prozářených polí, kde zpívají ptáci, poletují motýli, nedbá. Když v smíchu odcházejí, vstává a kývá hlavou, s bohem jim dává. 251

XXIV.
Sychravý večer blíží se s hor, Sychravý večer blíží se s hor,
u vody rákos sotva se kníše, šedavou rouškou zakryt je bor, dokola všecko je tiše. K zemi níž stlačený chatrčí kouř podrostem mrtvě se vleče, z daleka v údol blíží se bouř, Vltava bez vln dál teče. Vůkol vše klidno je, mrtvo, pomoz Bůh! Odnikud ruchu ni hlesu, jako by umřel krajů těch duch. – Noc běží tajemná z lesů. 252 Všecko tak smutno, až stydne krev; zlekané srdce se třese, kam té as bouře příšerný zjev na dravčí hody se snese? 253

XXV.
Bylo na Moravě Bylo na Moravě
u lázeňského města; k příteli vedla mne cesta; myšlenek plno bylo v mé hlavě. Slunce už zapadlo za strání, u lesa byli cikáni, z lesa se k ohni vlekli, huně s těla svlékli, brambory si pekli. Všem velel jeden jako král: „Hrej, hochu,“ a mladý cigán hrál; hrál čardaš a písně různé, divoké, žhavé, leč málo luzné; já dal jim dárek a chtěl jsem jít. „Ne,“ starý děl, „chceme Vás ctít,“ a na hocha kývl: „Hochu, hej, 254 tu českou pro toho panka hrej, již hráváš tam dole, v těch hostí kole, již po ní se tolik blázní, když přijdou večer k lázni.“ A hoch napial smyčec svůj a v okamžik jím po strunách smyk’ a hrál: Kde domov můj. Dojemně se to chvělo a do srdce mi vjelo a třáslo se a třáslo; mé oko se na hráči páslo, jak nadšení pln cigánský hoch ze strunných vln loudil tu píseň prostou, při které naše děti rostou. Aj dobře hraješ ten zpěv náš, tak se to sluší, jak českou bys měl duši, však ty kde domov máš, kde stojí tvá chýška? Tu jeho ret děl tiše chladný: 255 „Má domov luňák a liška? Já, panko, nemám žádný! Kdybych byl doma, já ubohý hoch, jak pak bych jiné těšit moh’, jak by mne poznali jiní? Bůh všecko dobře činí! Bez houslí kde bych vzal chleba? Vám klidu, nám toulek třeba! Nám potřeb porůznou směs; všecko dá pole a les!“ 256

XXVI.
V mládí, V mládí,
když krev v srdci ohnivě zpívá. V cestu mi vyběhla klisna divá, vztek se jí v očích kmitl; já tenkrát silen byl, za hřívu jsem ji chytl, v široké bil jsem ji plece, až zkrotla přece. A povolnější pak, vnesla mne někdy do oblak, prolétala se mnou mnohý mrak. Ohnivé měla tenkrát peruti, však já se bál dát se jí nésti dál; mně jízda divá bývala po chuti. 257 Klisna zkrotla pak brzy. – Teď mne ta její krotkost mrzí. – Těkala ledabyle tam a sem a jednoho rána, zcela zcivilisována, bzučivým byla komárem, jenž nyní po kraji těkátěká, ale nikoho už nepoleká a ztuční-li, kůži svléká. 258

XXVII.
Truchlivý podzimní den, Truchlivý podzimní den,
do lesa spěchám, hledám léky, z porostu těkám do paseky, z paseky do porostu a ven. Kráčím mezi kleny; přede mnou kráčí stesk můj, zdlouha, jako havran postřelený křídla plouhá a žalostně křehce, leč vzletnout a prchnout nechce. Náhle však křik’ a hlavu schlíp’, hruď jeho protkal zlatý šíp slunce, jež vzešlo na oblohu. Pryč spěchám, co mohu: „Zhyň, dravče; v slunci mi líp: v slunci se radost zmáhá!“ 259 Stesk dál svou peruť tahá, až v temnu, Bohu dík, ztratil se, znik’, vesel jsem vzkřik’! 260

XXVIII.
Uhelný důl. Uhelný důl.
Poslední domek ve vsi u dolu všechen polit je sluncem. Na prahu stařenka sedí polo slepá, plete po paměti punčošky dítěti ovdovělého syna, horníka. Je sobota, stařenka ho čeká: Nepřichází, kde mešká dnes tak dlouho? Stařenka se zamyslila do mladých let, klímá. 261 Vzdáli hlasy, ona se budí, kdos přichází blíž. Kdo jest? Ubohá babičko! Neseme syna, zahynul v dole pod vrstvou uhlí, jež naň spadlo. Vykřikla: Bože můj, bože, náš živitel pryč! Jak vyžije dítě, jak bude dál, běda! Což na mně? Mohu jít! Ale dítě, ubohé dítě, kdo je opatří, kam se poděje, co z něho bude? S pláčem provází horníky, do světničky nesou mrtvolu. 262 Dítě vyjeveně hledí na ni, poznává otce, vidí, že babička naříká, a úzkostně volá: Pst, baba, pst, tata dadá, pst! a směje se; ubohé dítě! 263

XXIX.
V nedostupných horách, V nedostupných horách,
kam nemůže se člověk vznesti, u křišťálného jezera sedí bledá žena, má zlatou korunu na hlavě, hraje na harfě dumnou píseň, kvílí a pláče: Vlast. 264

XXX.
U Sudoměře, U Sudoměře,
bloudím po břehu Otavy mezi starými sejpy dávnověkých ryží. V prohlubních pastvišť kalné močály, severák ryje mi tváře, bere mi klobouk, metá mi vlasy do čela. Vesnice, vetché chalupy, k severu kamenný zahrady plot; kamenná husitská hradba. Teskno a smutno vůkol, 265 stmívá se, nikde světlo... Z dálky vyje pes – zase ticho. Nikde životaživota, jen sever pláče; vhání mi do třesoucího se srdce úzkost a stesk, stejno v něm jako mezi sejpy u Sudoměře. 266

XXXI.
Včera toulal jsem se krajem, Včera toulal jsem se krajem,
vesele jsem zpíval o závod s ptáky; v duši mé to kvetlo krvavými květy, bylo tam plno vůně – Dnes mrak na mne padl: šedivý povlak podzimní mlhy, mé srdce stůně, jako bych vadl. Záplava sivá a chladná objala mou duši, proběhla má ňadra, krvavé květy v ni spadaly a padly mi uvadlé k nohám s rudými krůpějemi stesku. 267

XXXII.
Vše spalo: Vše spalo:
země pod úkrytem žlutého listí, holými haluzemi stromů sever svistísvistí, všecko odpočívá, obzor se valem stmívá, obloha v dál i šíř se mračí, nebe se chystá k pláči. Potulný vítr zvolna usíná, jen z dálky ještě vzlyká, jako když někdo milých vzpomíná, až ustane a zniká. Hledím do zahrádky, tam smutno i v duši mé uhostil se podzimní čas, účtovat s životem je nutno, ruce mi klesají, zrak můj zhas. – 268 V noci se vrátil teplý jih, sebral, kde našel ještě sníh, vše jiné bylo ráno i žluté listí v dálku rozmetáno. Skropená země ze sna se probouzela a stromů pupence maličké, rudé, objevily se všude; vše jiné bylo zcela. Pod teplými rty jižního vánku probouzela se zahrádka ze zimního spánku, pupence toužily z obalové tísně, na vlhkých řasách radosti slzy plály, vánek jim zpíval své jarní písně a stromy se vůkol smály. S ženou jsem do zahrady vyšel zas, jak bychom kráčeli do kostela, z východu líbal nás slunný jas, kde slunce plamenná růže tlela. Zdiveni zřeli jsme omládlá dřeva, jak ondy v ráji s Adamem Eva. Ten slunce jas zlatou pavučinou zachytil naše omládlé duše, i prchala hodina za hodinou v blažené jara tuše. 269 Já shlédl to v ženině tváři, zřel jsem, jak oko jí září a jak přes její bílé čelo mladistvé jaro přeletělo. Jí přivinul jsem k srdci úže a šeptal jí v ucho jemně: Vidíš už omládla země, počkej, v čas budem mít růže! 270

XXXIII.
V světnici police vetchá, V světnici police vetchá,
na ní sní kronika stará. Otvírám desky – aj viz, kytička polního kvítí! Uschlá již, ale posud lístky z ní kopretin svítí! Paprslek slunce oknem sjel, zasypal kytičku zlatem. Sjel též v mé srdce. Chvělo se podivným chvatem. Odlesk byl krásnější chvil, když jsem se v polích s družkou svou políbil a šťasten byl! 271

XXIV.
Přes pole noha má kráčí Přes pole noha má kráčí
vážně dál, nebe i mysl se mračí. Cos to udělal? Nedobře věru! Mlád jsem; ej, příliš vážně co beru, vítr měj ! Nebuď bloud, však jiný též by konal. A proto bys stonal? V tom větru proud žhavé mi líce mrazil a mumlal: Člověk-li’s či kdos? Ukrutníku, Na, to s díkem nos! a hněvů svých dýku 272 v srdce mi vrazil, hle krve proud. – O krutý to soud! 273

XXXV.
V zříceninách. V zříceninách.
Slunce se kloní. Zbytkem síly opírá se v prázdné okno, u něhož stojím. Valem se stmívá, les šumí, občas s věže padá kámen. Šero, vše usnulo – mlčení. – 274 Hle, u paty věže kmet klíčník otvírá vrata. Z vrat vystupuje svatební průvod. Pyšně si vykračují. Pohádka. Či pověst oživlá? Hudba zní, lid výská. Kývají mně; „Pojď s námi, Nespinespi!“ Divím se, pospíchám dolů, procitám, všecko je pryč, ticho. Nevidět nic. Slyším jen z dálky zvuk pastevcovy píšťaly 275 a za sebou pád kamenů s věže. 276

XXXVI.
Zapad jsem v skalách, Zapad jsem v skalách,
v mé skrýši smutno, vedle vysoko rostou jedle. Večer je, vyjít nutno, hvozd se stmívá, cesta se těsní, je noc. Slyš, dojemně zpívá skřivánek lesní. Zdráva buď písni! Mám žít jen chlebem? Stůj, život svůj vysni pod širým nebem! 277

XXVII.
Z daleka slyším zpívat. Z daleka slyším zpívat.
Tajemný pták. Sedlám svého koně, kovové beru si péro, jedu po hlase dál. V cestu hle ještěr se staví, ohavný, podivný zmok, vrážím veň kalený hrot. – Soptí; nedbám a jedu, z dálky však hlasný napořád ptáka se ozývá zpěv. Z dálky jen zřím zlatého ptáka zjev, klesám s koně, padám v hrob; i na dně slyším ptáka zpěv. 278

XXXVIII.
Přišel jsem z jihu, Přišel jsem z jihu,
z pohody slunného zřídla, od milých lidí, s plným srdcem krásy a slunce; má duše vzlétala k nebi, duch můj měl azurná křídla, v mysli mé všecko se smálo a líbezně kvetlo. Mé oko zářilo, má hruď se chvěla, zelené větve rostly mi z těla a slunné paprsky proudily mi z prstů, jimi když tknul jsem se na křích poupat, údivem z tajemného světla pod rukou mi zkvetla. 279

XXXIX.
Pahorek u Sudoměře. Pahorek u Sudoměře.
Za mnou lesy, přede mnou rybník Škaredý, prázdný, blátivý. Za ním Štěkná, panské sídlo! Kolem mne na svahu pahorku kupy prostých, husitských žen, před nimi děti, práčata, a ještě níže sedláci s cepy a kosami v silných rukou Uprostřed jich na konci bohatýr, 280 rek jednooký, Žižka. Od západu vidím zvedat se mračno prachu, hluk zbraní. Od Strakonic blíží se hněv, shluknuvší se páni klopotně dorážejí na sedláky. Počíná boj, stále větší, krutší. Páni útočí marně, sedláci mávají cepy, sečou kosami jak v setí, děti v ně švižně metají praky, hněv žen je kamením s koňů sráží. K novému útoku páni káží, přes rybník blatný jezdci se ženou, boří se v bahně, těžce jen bředou. U břehu ženy i děti trhají s těla své šatyšaty, metají je v bahno. 281 Koňové pánů šlapají v hávy, hávy jim ovíjí nohy, jezdci nemohou výše, boří se v bahně; sedláci bijí je cepy, rubají kosami hlavy. Padají páni s koní, hynou, kácí se. Dost! vůdce dí slepý, zbity jsou pánů lstné davy. Sedláci v hněvu je honí; obrátili, prchají, ženou je s povykem k Písku, klnou, zbití jim ze zlosti nítí vísku. Zbito je vojsko vše panské, krví jsou rybníky plny. Sedláci, ženy i děti zpívají nábožnou píseň. Ticho zas. Na vršku stojímstojím, nad hlavou letí časy, mraky i dunivé bouře. 282 Bojiště, hřbitov pánů, zamlklý sedláček oře. Na Štěkeň slunéčko svítí. Na místě vítěze Žižky křivda se prochází s pýchou, šklebí se, chechtají obě, plivají do rybníka v dávno tajené zlobě. Těžko mi v duši a bolno, cítím, jak srdce mi tuhne z těžkého hoře. Bez vlády jsou mé ruce, k hrudi leb těžce se kloní, jako by z kamene byla. Za lesy slunce se kloní, ze Štěkně klekání zvoní. 283

I.
Den tichý byl, klidný Den tichý byl, klidný
a tiše se schýlil. Večer byl milý a vlídný. Noc zdobila se rounem hvězd. Na tu nejjasnější má duše se vznesla. Hleděl jsem dolů, na zem, kde v lesů polokolu dřevěná chata do náručí klesla zamlklému hvozdu. Spatřil jsem vysoký hrad, za hradem travnaté chlomky, na nich v dál pohorské domky; 287 jeden z nich měl jsem rád, dlouho jsem o něm nevěděl, vypad mi z hlavy, teď jsem se smutně naň zahleděl a na křídlech duše sletěl jsem bez únavy jak šipka z kuše dolů; oblapil jsem jej křídly, sad jsem pak proběhl zřidlý a vešel jsem v síň. Své milé zhlídl jsem okolo stolu důvěrně hovořiti spolu, jak když s nimi jsem byl, běda však, bylo jich míň. Hlavu jsem do dlaní skryl, vzlykal jsem, vzlykali oni; zjev jejich pozvolna bled, v prostého stavení zdech ozval se bolestný vzdech, a když jsem hlavu zas zved, zmizelo všecko, co kolem, vítr jen uháněl polem. 288 Má duše těžce se lekla a po skalách, kde jsem teď stál, plouhavě křídla vlekla. Sýc odkuds nevlídně lkal. 289

II.
Hod vánoční, Hod vánoční,
po léta nebyl jsem doma, v cizině mračno i v létě! Doma těším se z rodičů lásky, těším se z lásky svých milých, zhlížíme stromoví v sadě, pod sněhem všechno je kolem; za ruce berem se všichni, druh druha hřejeme přízní, teplo jde z pobledlých retů. Mráz je, leč já srdcem kvetu! 290

III.
Nevlídná listopadová chcíle Nevlídná listopadová chcíle
stín vrhá v bledé mi líce, venku je chumelice, stesk černý sedí mi v týle, nelze vyjít ven; ohyzdný den! Krev stydne v srdci, dřív vřelá, v mysli mé plno je pavučin, srdce mé samý je stín... Pojď ke mně, má neťko osiřelá, pohleď mi do kleslé tváře svým okem důvěrným, plným záře, srdce se zjasní pak, já to vím; pohlaď mé vrásčité čelo, 291 aby zas pokoj mělo, přiviň se na mou hruď a všecko se rázem změní, den bude pln ptačího pění, – pak nech mne usnout a juž mne neprobuď! 292

IV.
K své dcerušce K své dcerušce
letěl jsem do nebes. Čekala mne, plna radosti běžela mi vstříc. Ukázala mi zahradu, kde sedá, zpívala mi písně, jež učili ji zlatí ptáčkové. „I zlaté ovečky zde jsou, s nimiž si hraji, hleď!“ Zamyslil jsem se. Proč teskníš? těš se! Podala mi kytici zlatých růží: „Jak voní! 293 Mám jich zde plno a v každé je ukryt – nádherný nebeský bonbon – na, jez! Neplač už!“ 294

V.
Myslivna na pokraji lesa, Myslivna na pokraji lesa,
podál ves s kostelem prostřed hřbitova. Vůkol smutno. V zimě pro mlhy kostela nevidět! V myslivně u okna stará paní s šedavou skrání, plna jakéhos želu, modlí se z nebeklíče a hledí směrem ke kostelu přes ojíněné mlází. V zimě nevychází; je velmi stará, leč z jara, 295 když první paprsky slunce klepají tajně na tabulky a květy jejich v slzách taví, jak z jara v básni, přibývá stařence veselí: oko se leskne, vrásčité tváře se jasní, touží ven, beze slov líbá svou vnučku, chápe ji za malou ručku, béře si oporou hůlku, radosti jiskry svitnou jí z očních důlků a kráčí na hřbitov kostelní ke zdi, kde milý jí rov. – Na hrobě první raší chudobky, její duše se usmívá, srdce jí radostí skáče, raduje se z první zdoby na mužově hrobě; z hluboka vzdechne sobě, přivíjí k srdci dítě a skrytě, by vnučka netušila, 296 radostí nad prvními květy pláče. Na cestě domů chudému, koho potká, tomu, ač samotné se nedostává, po krejcarech blažena dává. Lid zve ji dobrou tetou a ví, že je jaro a chudobky kvetou. 297

VI.
Nebe je všecko pokryto mraky, Nebe je všecko pokryto mraky,
mraky jsou šedé, plny sněhu. Jdu pustým krajem, pustou cestou, po kraji černé bodláčí zvedá šedě ochmýřenou hlavu. Zvadlé listí nosí mi vichr k nohám, suslí a vzdychá. Léto prchlo! Mne u srdce píchá! Myslím na domov v té chvíli; nebe se náhle jasní, slunéčko zlatí listí. Listí šepce, po luhu pílí. 298 Strom prstem mi kývá. V mou duši vrací se mládí po špičkách, hebce, klidno v mé lebce, radost v mou hruď se dívá a krev má zpívá. 299

VII.
Nevlídná doba Nevlídná doba
v srdci mi ryje rukou svou charou, vyrývá bolest v nich starou, podivná roba! Nevlídná chvíle moří mne v nezdolné síle, ukrutná jest její píle a já v jejích křídel stínu hynu! 300

VIII.
Štědrý den, Štědrý den,
vítr mi bušil do oken. Do duše široký smutek se valil, zaplavil prsa, vzal je v plen, oči mi zkalil, pokoje nedal; v poli jsem útěchu hledal. Nevidět v polích kde cesta, je sníh, bloudil jsem ulicemi města v myšlenkách nevlídných, vracím se a kráčím znovu stranou, kde ticho, ke hřbitovu; se ztuhlou slzou v líci dívám se do moře svící. 301 Stromky a květy a sloupková světla všude na hrobech kvetla, všude plno papírových zdob; u cesty pustý byl hrob bez světel, bez květů, jen útlé děvčátko malé, promrzlé v líčku, šeptalo modlitbičku neustále a vzlykem provázelo každou větu. Zůstal jsem u něho stát: „Komu pak zde dali spát, otci či matce?“ „Leží zde dobrá paní – ach ráda vzpomínám na ni,“ řeklo mi krátce, „byla též v světě sama a řekla mi kdys: „Tvá budu máma, jen pamatuj někdy na můj hrob a z jara jej kvítím zdob!“ Pamatuji věrně, mám ji ráda posud, leč toho nedopřál mi osud, bych zimní věneček jí vila a hrob jím ozdobila. 302 Kde předrahému hrobu vzít peněz na ozdobu?, bych s jinými o závod jí řekla, že je boží hod?“ Tvářky jí polil nach, mně smutek srdce stáh, i hladil jsem jí líčko: „Na, kup sloupky, má holubičko, ať také tvůj hrob září, a prchl jsem s klidem v tváři. Domů jsem se bral, své zulíbal jsem a dobrou noc jim dal a cítil jsem, jak v snění můj smutek v radost se mění, zřel jsem, že někdo bez pobídky ke hrobu kráčí mé Lidky, že anděl stromkem plným šperku obdaroval mou mrtvou dcerku, že se na hrob shýbá a v rakvi ji líbá, že bělostných křídel jeho zář vesele šlehala jí v tvář. V mé duši vzešla na úsvitě, myšlenka, že v jeho podobu 303 proměnilo se u hrobu v bílého anděla to ubohé dítě, a v radostné poznal jsem vzruši, jak vesele srdce mi buší; jak všecko poseto paprsků pylem v tom ránu roztomilém; jak chocholouš zlatá má péra; jak slunce teple se nítí, jak všecko jino než včera, jak se smrt změnila v žití. Jak štědře mi a milo to dítě dáreček můj oplatilo? a srdce se diví a diví, že vůkol je posud sníhsníh, že nekvetou keře a nivy, že nelíbá je laškovný jih, že nekvetou posud stromy, že netancují chromíchromí, že jati kouzly těmi, posud nevýskají němí, že nezpívají ptáciptáci, když stará báje se ztrácí a duši jaro se vrací. 304

IX.
V myšlenkách sám. V myšlenkách sám.
Z daleka slyším známý hlas, poslouchám, kdo hovoří to as? Znám jej, znám. Vřelo! Zapomenuto; mřelo, těžko a kruto! Srdce je v dálidáli, hoří a pálí. V mou hruď hněv vehnal dýku zlobami zlými! Dávná věcvěc, a přec od toho okamžiku jsme svými! 305

X.
Domů jsem přišel ze studií, Domů jsem přišel ze studií,
rozkošné prázdniny, doma jen mají mne rádi, otec mne objímá, matka mne hladí. Proč matka vzdechla však? Ustála, maně slzy jí vypadly na moje skráně. Dítě mé, dítě mé, moc trpěls asi, jinoch jsi, v skráních však šednou ti vlasy, Šediny, hochu můj, vždycky nám zradí, jak v radost života smrt plíží se kradí, závistná smrt! 306

XI.
Uprostřed lad Uprostřed lad
cigánka u kříže klečí, má hlad, bouř v skalách divoce ječí. Cigánka volá: „Ej, světa spáso, dej chleba, dej maso, mé tělo sotva odolá; hlucho je též všecko do kola, má dětská drůbež je holá.holá.“ „Dej!“ – Mlčí Kristus... „Mluv! Neslyšíš vzlykat mou duši?“ Levicí objímá kříž, pravice do něho buší. 307

XII.
V rodišti horském; V rodišti horském;
nevlídně venku jsou bouře; komínem vítr hvízdá, světnice plna je kouře. U kamen otec a máti tisknou se ke mně, co mohou, v kamnech to praská... každý mne laská; mé srdce hoří u jejich nohou! 308

XIII.
Mikuláš. Mikuláš.
V ulicích veselo, hlučno. Drobotin plné jsou krámy, děti je hltají zrakem a berou je v ručky. Doma! Jsem také dítětem, v myšlenkách kladu se spat, sním: K oknu postava přichází světlá. Dává mi za okno dary, veliké zlaté peníze. Budím se; žena má ke mně se skloní, líbá mne na čelo; za okno slétají jásavé slunce paprsky; 309 paprsky smíru, samé zlato! Jsem obdarován bohatě! 310

XIV.
Zima na horách, Zima na horách,
sedíme u kamen přituleni, venku se všichni čerti žení, bouře pod okny stromy zmítá, listí okolo domku lítá, okna se třesou, je bouře. Opodál v koutku síně dítě má ustláno hebce, mateři v klíně, loktů na kolébce. Když bouř nejvíc se lítí, ze spánku dítě se směje... Bouř náhle ztichá, co se to děje? v útěku slyším ji pouze zníti. 311 Utíkej bouři, pryč měj se! Co hledáš tady v tom kraji, kde s dítkem andělé hrají? Chcem míru, chcem jasu, směj se, ó směj se, nevinné dítě, směj se! 312

XV.
Zima se končí, Zima se končí,
poslední těžké mraky zakrývají obzor. V horské škole je tma a dusno, smutno, vše teskné. Dva hoši plných tváří ven hledí temnými zraky, čelo jejich se vesele leskne. Druh praví druhu: „Hleď, sníh taje s luhu, kouř z domků do nebe míří, z východu světlo se šíří, po cestě honí se vrabci; sníh schází na stráni z toho mlází, 313 jen hlavy těch vůkolních chlomků a doškové střechy vesnických domků bílou posud mají paruku, leč kostelní báň líbá slunce již!“ a chytá kamaráda za ruku. „Co zde v té dusné škole? Pojď slunci blíž, k teplu, k světlu, radosti, zde promrzli bychom snad do kosti, pojď na chvilku aspoň od těch knih, venku nám radost kývá, sněhy tam zametá veselý jih a píská si k tomu a zpívá!“ Za ruce vzaly se děti a z temnoty školy do slunce letí k životu zdroji, k sluncislunci, jež sílou je pojí, nechť zpět je učitel volá; život je také škola. 314

XVI.
V zámecké zahrady koutu V zámecké zahrady koutu
hoví si z mramoru sfinga se sličnou ženy hlavou, mohutných, plných prsů, štíhlého těla, silných boků, ústa jak mluvit by chtěla, záhadu v pozorném oku. O přední nohy se vzpírá, pozvedá hlavu, do dálky napnutě zírá, do lidí davu, již za zdí zahradní kráčí a do polí dál, kde rolník pole vláčí. 315 Večerem k sfinze ze zámku denně jde hoch vytáhlý, čilý, chytrý a milý; plavé má vlasy, obrví očí i víčka a zlaté řasy. Kol krku jímá pololvici, hledí jí do snivých tváří; růže mu planou v líci, oči mu kouzelně září; k hlavě se shýbá jeho hlava; laská ji, líbá, sahá v torbičku zdobnou, ručkou jí do úst dává pamlsku drobnou; hladí ji hebce, do ucha důvěrně šepce, své ucho k ústům jí dává. „Odpověz!“ prosit neustává. Vše marno věru, sfinga je němá, jakou si práci s ní beru, 316 odvěty pro mne nemá. Co pročetl jsem knih, nic nevím z nich, kam jdou, co bude z těch lidských hord, co já jsem, ať se mi zjasní! Ze zámku volá matka: Kde je Gordon, as? nejspíš zas v parku básní! 317

XVII.
Sestár jsem, vím, Sestár jsem, vím,
jak v poli vyhnilý štěp, samoten, bouře a větru plen. Slunce když v krvi se koupe a zlatou paprskův sítí zabírá všecko, co vůkol pučí, pučívá také mé srdce; slunce je líbá. Když ptáky vábí k zpěvu a letu, tu také mé srdce vyhání zelené snětí, v nich hnízda staví si ptáci a pějí v radostné práci; 318 vesele a hlasně, ty písně zvučí mi v duši: mé básně! V mém listí včel bzučí davy a lítají kolem mé schýlené hlavy; pak také má svěžest se vrací, krev teple protéká ňadra a v taký čas, při včelím sletu, i já kmen vydoutnalý jiným na úžas krvavě kvetu. 319

XVIII.
Modravé zvonky vzpomínek Modravé zvonky vzpomínek
zvoní mi v srdci a kolíbají se na štíhlých stoncích. Dřív byly všecky zlaté, čas mi z nich urval polovic, mrštil jimi do hbité řeky. Voda vzkypěla, nesla je chvíli na srdci, pak vrhla je na břeh. Slunce je políbilo, zvadly; do vláhy vložil jsem zvonky, ve vláze znova se leskly jak dříve, a zdály se všecky ze zlata. 320 Přivil jsem je k srdci, zvonily bolestně tiše, jak písně z podzemní skrýše. 321

XIX.
V závratnou nesl mne dříve V závratnou nesl mne dříve
mohutným vzletem přání mých orel; nesl mne v neznámý kraj, doma mne na práh klad, chvěl jsem se, divný to chlad, já vad. Vychladla výheň mých přání, zkrotly mé tajemné tužby všecky; po orlu bádá můj zrak, běda, teď muškou se stal; smutek mne jal; v mušku je zaměněn jen můj mladičký sen! 322

XX.
Zabloudil jsem v temné noci kradí, Zabloudil jsem v temné noci kradí,
v šedé dálky ztraceného mládí a v štěstí doby prvé, kde v zanícení, vášně v ohni vzňatém jsem házel kolem jaré mysli zlatem, své duše, hvězdami a dukáty své krve! Vše, vše je pryč, leč nechci želet mnoho, já poklad zkušenosti těžil z toho; pilť z radosti jsem číše, ta posavad se perlí a ve vzpomínkách, ač se stařeckou berlí, přec dostihuji čarné její říše! 323

XXI.
Nemám stání, Nemám stání,
kol kolem samý hluk, planá řeč, štěkání a ržání, pryč, pryč, zhynu v tom hluku kletém, pryč, tam, kde výskot zní a smích, pryč, tam, kde trochu okřál bych, pryč, k mým žvatlavým dětem! Zde jsem; mějme se zase rádi, sem ke mně, děti: mé něžné přítelky, mí švarní kamarádi! 324

XXII.
Na východě Na východě
v nádherný purpur odělo se nebe, je neděle a chvíle klidu. Na koni vyjíždí jezdec, chvěje se v sedle a třese; hněvivý komoň do výše pne se, u strouhy dolů ho svrhá; volný je, ubíhá hbitě. V příkopě jezdec se zved a pěsti stiská, kulže, kde hospoda blízká. Na mezi poblíž hraje si dítě: spoutalo svalnatou nohu kobylky polní; 325 kobylka úzkostně skáče, – dítě jí pouto volní, kobylka prchá – dítě se směje a výská! 326

XXIII.
Živo je v žulovém lomu. Živo je v žulovém lomu.
těžkou, přetěžkou prací muž s ženou balvan kácí, jak život káže; uhnětené jsou páže, – jak těžký je život, jak krutý, když v stáří práce nám život maří! Opodál u starého stromu, jenž věkem už všechen je dutý, leč větvemi posud zdravý, kloní se k sobě dvě hlavy. S milou to milý, odešli chvíli, aby, jak právě se dělo, konali, co srdce chtělo: radosti života se rtů pili. 327 Jak krásný je život, jak milý, když v mládí dva mají se rádi! 328

XXIV.
Poledne: chvíle odpočinku, klidu Poledne: chvíle odpočinku, klidu
v továrně zavřenému lidu, kde mnohá útlá duše strádá, ač volnou byla by venku ráda. „Starosti přes hlavu hoď, dívčino drobná, do jizby k družkám pojď, než přijde chvíle zas robná, spěš, ať okřeješ!okřeješ!“ „Jaké to okřání? Zde mám ho dosti, co v jizbě otroků, kde všecko bez radosti? radš zůstanu u svých myšlenek!“ Myšlenky„Myšlenky trudné nechnech, podzimek do kraje leh, 329 jestli tě srdce bolí, proskoč se v poli, pojď, trampoty přes hlavu hoď!“ „Je chladno! Co tam? zde aspoň teplo mám, proč do polí mám jíti, když slunce v ně nezasvítí, když zevšad kluše mráz a v ubledlou dýše mi tvář, když nikde slunce zář a nikde radost? – V práci mi snáz!“ 330

XXV.
Šest! Šest!
K skončení práce známku dali, děvčata a ženy domů pospíchaly; nespěchaly domů – zle jsou svody – – spěchaly k tanci k mužům do hospody, veselo v krčmě jest! Muzika popletla jim hlavy, z unavení spějí do zábavy; večeře jsou chudé, prázdné mísy, aspoň tancem v bídě uleví si. Děvčata v copy zapletají mašle, co je na tom, že z nich mnohá kašle, že se prsa svírají, dech ouží, jednou přec si poskočiti touží! 331 Jednou přece v žití stále tuhém obejmout se touží s milým druhem, v neznámo s ním letět v čilém spěchu; lépe tak než prací pozbýt dechu! A juž tančí sousedskou i skočnou, hned jak hudebníci hráti počnou, kdož by dbal, že v divoké jich hony dvanáct odtloukají s věže zvony. Kdož by ustal s milým v skočném letu při výskavých zvucích klarinetu, třeba že s ním právě v onu chvíli v koutě hraje též kostlivec bílý. Hraje na housličky jen to kmitá, v mnohou hruď to vráží jako dýka; kdož by na to myslil, líp je míti, než smrt dlouhou, krátkou radost z žití! – 332

XXVI.
Na vzkříšení zvony zvoní, Na vzkříšení zvony zvoní,
hlasně pějí. U dveří žena v pláči se kloní, co že je jí? „Spasitel vstal z hrobu, vše plno plesu, já dítě do hrobu nesu, to však mi v budoucím čase nevstane zase, nebude smát se a kvésti zrozením jara, mrtvo mé štěstí. 333

XXVII.
Noc se blíží, Noc se blíží,
krok za krokem jde od domu k domu; vždy tišeji je na silnici. Na ní stranou stojí vůz komediantů s cháskou ubohou. Kůň jeho sotva stojí na nohou. Nelze dál. Na voze leží chorý patron vychrtlý. Vzdychá. Vedle sedí malá jeho dcerka 334 Volá chorý: „Kde vzíti léku, zhynu!“ Skáče dítě s vozu, žebrá na mimojdoucích; dostalo drobný peníz. Běží s ním do města, hledá lékárnu. Našla ji: „Zde peníze, dejte tatínkovi lék, sice mi umře.“ „Jaký chceš lék?“ „Nevím!“ „Kdo ti jej předepsal?“ „Nikdo!“ „Jak dlouho jedete?“ „Tři noci už, tři dlouhé noci o hladu, žízni!“ Po chlebě sáhl lékárník, dítěti dal: „Na, snad pomůže přec!“ Než přišla, dokonal muž, 335 nebylo chleba mu třeba. Vrátilo dítě se zas, přineslo bochánek zpět: „Pozdě jsem přinesla lék.“ „Pro tebe bude snad vhod!“ „S koněm se rozdělím oň, v rodnou snad sveze mne ves!“ 336

XXVIII.
Milý vlažný letní večer, Milý vlažný letní večer,
tajemné vůkol ticho; daleko, široko voní posekaná louka. Veliké kupy sena leží na dalných nivách. Opodál vznáší se u výš mohutný senník. – Mimo kráčí volně mladý pocestný, dýchá z hluboka svěží volný vzduch a vonný zádech sen. Podál ozývá se hlas bukače a chřástala, jenž vysokou probíhá trávou, a ze všech stran 337 volají křepelky své teskné „pět peněz!“ Nesmírná lahodná noc kráčí polmi a vypravuje tajemně krásné pohádky, snáší je z temných, dumavých lesů, šepce jižními vánky a jen lehce přimhuřuje oči. Pocestný ustává v chůzi, rozhlíží se do kraje a hledí na nebe, kde první vyrojily se hvězdy. Kloní hlavu; myslí na domov, na doby, kdy večerem v polích těkal jako hoch a poslouchal křepelky a různé zpěvy nočního ptactva, byl blažen, a divně bylo mu okolo srdce. Zvedá se; cítí jak je umdlen; kráčí k senníku, prohlíží si jej, vylézá na vrch, upravuje lůžko, aby zde odpočal. Raneček pod hlavu dává a uléhá na znak. 338 Nebe je zatím plno hvězd a chřástal ozývá se z luk vždy hlasitěji; jako by z polí domova naň volal: „Vrať se!“ a křepelka mu přizvukuje! Jaká čarodějně krásná letní noc, plná hvězd a vůně! Té škoda je prospat, jen prosnít ji a procítit! Každá hvězda jako zlatá studánka, z níž prýští se svěžest a rozkoš volnosti a naděje v lepší život; jak je tu blaze na hoře samotnému, daleko od lstivých lidí, daleko od námahy a chůze! Té doby neměnil by s králem a s nikým na dalekém širém světě. Jak blaženě zde! Tak chtěl by odletět k hvězdám a dát s Bohem světu navždy! – 339 Usnul; tak dlouho nespal už léta, snad jen v klínu matčině, o níž se mu zdálo. Aj, bylo to matčino oko, jež ho zbudilo, či bylo to nebeské slunce? Ach obé je daleko, daleko a nelze jich dosáhnouti a je zlíbati vděčně! A život ubíhá vždy dál a dál, jako ten chřástal z kvetoucího luhu, až ztrácí se zanesen a zniká! – 340

XXIX.
Z továrny kráčejí, Z továrny kráčejí,
jsou pohněvaní, po třetí už marně prosí za práci odměnu větší, aby se najedli oni i děti. Marně! V hněvu spěchají domů. V čele všech kráčí mladý, vysoký muž v haleně modré. Havraní vlasy cuchá mu vítr, hraje si s červeným šátkem na krku. 341 Se sklopenou hlavou jde mužmuž, široký klobouk do čela tlačí; švarný je, staví se, volá: „Zpívejte! naši píseň, projev našeho hněvu, k radosti dělníků, k postrachu boháčů. Zpívejte!“ Pozvolna začíná zpěv, stává se vždy silnějším, bouří. Pěstě se zatínají, hlasy hrozí. Na pokraji lesa ukryt, poslouchám. Podivné zvuky, hned to šumí, jako když na jaře zpěvní se vracejí ptáci do polí a zahrad, a zas jako jarní vody valící se s vrchu polmi do údolí. 342 A zas se to valí jako řeka divá do moře dále a dále! Poslouchám, zdá se mi, že nový písní ton do kraje pohání věk, že zpívá píseň vzkříšení, jíž zdroj volnosti vybavil ze skalnatých břehů, aby se občerstvil, odplavil pýchu a lenost, jež touží přetrhnout hráz, jíž dělen od brata brat. Tak dále a dále se valí dělníků hněvivý zpěv. Nad lidí hlavou rozpiatou perutí slunečný vznáší se čas. 343

XXX.
Jdou z pouti domů Jdou z pouti domů
poutníci zpití. Jdou mimo chatu, sváří se, hlučí. Do hluku a sváru trubka zvučí; k rychlému vybízí chvatu; k vesnici spěchají čile, nohy jsou těžké a hlavy zpilé. Na prahu chaty dítě sedí, velkýma očima na průvod hledí, tváře jak růže mu kvetou. A jak ti lidé nohama pletou, jak se houf kloní a kácí, cení své zoubky a směje se z duše hloubky: „Neumějí chodit, ubožáci! Já umím!“ 344

XXXI.
K hrobu, K hrobu,
k života cíli zvolna kráčím usmířen s lidmi, uklidněn v duši. Jdu mimo pyšný hrad, jejž pánu zbudoval lid. Prohlížím hrdou stavbu, zdiven jsem slabostí opěr. Kal s hůry třísní mi šat, plivám a klidně jdu dál. 345