VIII. Štědrý den,

VIII.
Štědrý den, Štědrý den,
vítr mi bušil do oken. Do duše široký smutek se valil, zaplavil prsa, vzal je v plen, oči mi zkalil, pokoje nedal; v poli jsem útěchu hledal. Nevidět v polích kde cesta, je sníh, bloudil jsem ulicemi města v myšlenkách nevlídných, vracím se a kráčím znovu stranou, kde ticho, ke hřbitovu; se ztuhlou slzou v líci dívám se do moře svící. 301 Stromky a květy a sloupková světla všude na hrobech kvetla, všude plno papírových zdob; u cesty pustý byl hrob bez světel, bez květů, jen útlé děvčátko malé, promrzlé v líčku, šeptalo modlitbičku neustále a vzlykem provázelo každou větu. Zůstal jsem u něho stát: „Komu pak zde dali spát, otci či matce?“ „Leží zde dobrá paní – ach ráda vzpomínám na ni,“ řeklo mi krátce, „byla též v světě sama a řekla mi kdys: „Tvá budu máma, jen pamatuj někdy na můj hrob a z jara jej kvítím zdob!“ Pamatuji věrně, mám ji ráda posud, leč toho nedopřál mi osud, bych zimní věneček jí vila a hrob jím ozdobila. 302 Kde předrahému hrobu vzít peněz na ozdobu?, bych s jinými o závod jí řekla, že je boží hod?“ Tvářky jí polil nach, mně smutek srdce stáh, i hladil jsem jí líčko: „Na, kup sloupky, má holubičko, ať také tvůj hrob září, a prchl jsem s klidem v tváři. Domů jsem se bral, své zulíbal jsem a dobrou noc jim dal a cítil jsem, jak v snění můj smutek v radost se mění, zřel jsem, že někdo bez pobídky ke hrobu kráčí mé Lidky, že anděl stromkem plným šperku obdaroval mou mrtvou dcerku, že se na hrob shýbá a v rakvi ji líbá, že bělostných křídel jeho zář vesele šlehala jí v tvář. V mé duši vzešla na úsvitě, myšlenka, že v jeho podobu 303 proměnilo se u hrobu v bílého anděla to ubohé dítě, a v radostné poznal jsem vzruši, jak vesele srdce mi buší; jak všecko poseto paprsků pylem v tom ránu roztomilém; jak chocholouš zlatá má péra; jak slunce teple se nítí, jak všecko jino než včera, jak se smrt změnila v žití. Jak štědře mi a milo to dítě dáreček můj oplatilo? a srdce se diví a diví, že vůkol je posud sníhsníh, že nekvetou keře a nivy, že nelíbá je laškovný jih, že nekvetou posud stromy, že netancují chromíchromí, že jati kouzly těmi, posud nevýskají němí, že nezpívají ptáciptáci, když stará báje se ztrácí a duši jaro se vrací. 304