Památník a Skokády (1897)

Sbírka veršovaných střepů, 1894-1896, Josef Holý

Diplomatická verze Ediční verze
JOSEF HOLÝ:
PAMÁTNÍK A SKOKÁDY.
SBÍRKA VERŠOVANÝCH STŘEPŮ. (1894 – 1896).
V PRAZE. Tiskem Františka Loha v Praze. – Nákladem vlastním. 1897.
[1] Slovo.
Veršované tyto střepy jsou doplňkem mezery v oblasti jistého druhu smetí literárního, ozvukem úzkých poměrů studentských, jsou zpětným krokem proti rychlému běhu naší moderny a snad i něčím jiným.
V Praze, v lednu 1897.
Josef Holý.
[2] Violce: Echo Tvého růžového rtíku psal jsem do starého památníku.
PAMÁTNÍK.
[3] „Oči tvé hleděti budou na ženy, a srdce tvé mluviti bude převrácené věci, a budeš jako ten, který spí uprostřed moře!“ (Kn. Přísl.)
[4]
Předzpěv.
Světlem mžikavým mé chabé slovo, malý vánek – plamen žlutý zhas; v sluch můj smání buší Satanovo: „Kmochu zlatý, ha, žil kdysi ras, z plechu korunku měl s brkem sovím, chtěl se zetěm státi Caesarovým, chceš, chacha –“ a Satan šklebný prch. Věnec květů zved jsem s nebes padlý, anděl snad je na zem vrh. Chtěl jsem rozhodit je; květy zvadly. [5]
Byl boj; v tajemný zámek nitra Byl boj; v tajemný zámek nitra
 mně cizácká táhla rota, a mravenci duše mé bránili se dlouho, zoufale. Již hradby ztekli, hurá, padl most, a duše má je plna krve černé, pryč staré zásady, vše prosté pryč. Jsem cizí si a neznám se, mnou jiný vládne, pýří větru jsem. Jsem svým otrokem.
Je mi někdy, jak bych rukou smělou Je mi někdy, jak bych rukou smělou
 strhat vše měl, zvrátit hrozný svět, povědět a zvědět pravdu celou. Vše mi směšno, lichým všechen vznět; chtěl bych drtit, bořit! – Vzhlednu – hvězda! musím se jí kořit, tytam plány, píseň cítím vát novou, nepoznanou, velkou, sladkou. Bouře přešla, duše má jde spat v jiný svět, ten starý je jí fatkou. 6
Skryté chovám v hloubi srdce přání Skryté chovám v hloubi srdce přání
 vidět v tanci divý Okeán, trosky lodi, v neznámo spět na ní, smát se s bouří, vírem hromných ran, rackem volně šírem třepetati – – – a v svém srdci slyším bouř se rváti, Neptun chechtá se v něm rozeštván, krev má pění, prorazit chce skrání, slyš třesk rahen, děsnou hudbu lan – Poleť v moře se mnou, hoj! má paní!
Nepřišla dnes – chvím se bolným steskem – Nepřišla dnes – chvím se bolným steskem –
 nessál dech jsem její zdaleka, nekájel se oček božským leskem. Duše má je širá paseka, prázdno velkým okem na mě zívá. Kde je? kde dlí hlava její snivá? JakJal ji bol? Či zní kdes její smích? Hrana slyším, rakví nářek samý, větrů kvil; teď z hrobu někdo vzdych, vrba šeptla nad ním: Nepřišla mi! 7
Střelil. Párek mladých kukavic Střelil. Párek mladých kukavic
 s dubu padal, znělo naposled: „Umřít – spát – nic víc!“ Hoj, má milá, juž se dejme v let! Život vale! Viz, dub na nás kývá, propast pod ním černě na nás zívá, ručku dej! Ty, myslivče, nás shoď! Pekla není! Nebe? Velké nic! jak tam sladko dole! Pojď – umřít – spat – nic víc! „Prach a prchavý jsme stín!“ [Horác.]
Když Tvou ručku měkkých pavučin Když Tvou ručku měkkých pavučin
 tisknu, zamrazí mne cos: Prach a prchavý jsme stín! Když nám zahvízdá o lásce kos, já Ti dechnu něžně do malin, „prach a prchavý jsme stín!“ zní mou myslí, drtí mě a hrozí. Však když na svůj uložím Tě klín, v oko duše patřím, dím: „Jsme bozi, ne prach, prchavý ni stín!“ 8 „Dido i vojvoda trojánský se do jeskyně jedné sejdou; Země boží a prvá námluvkyně Juno dá znamení. Zablesknul oheň, sama obloha svědkem svazku byla; s vysokých vrcholů zahulákaly Nymfy.“ [Vergil.]
Obláčky nás zahalily spolu. Obláčky nás zahalily spolu.
 Letěli jsme na podušce jich měkké nahoru a dolů. Já Tvých ňader zulíbal jsem sníh a ssál duši velkou oček sivých, oheň tílka – Tepot strun Tvých divých chvěl mnou, zprahnul jsem jsa šílen, rozpoután – Svět byl zmizel – Tys můj svět – a v mžiku tom zpit jsem do nebeských vstoupil bran – v mráčcích bouřně zařval hrom!
Já v edenu, Ty v ráji’s Já v edenu, Ty v ráji’s
 se cítila, mně šeptla sladce: „Můj Juane!“ a já: „Má Thais!“ My maně octnuli se v Pace: já ohlušen jsa střelbou jejích děl jsem místo rtů Ti ručku líbat chtěl, Tys myšlénkou vedena nezjevnou mi řekla: Říši mou si vem! – Tys Hypnotismu byla carevnou, já bláznů papežem. 9
Prales šuměl, větrům velké báje Prales šuměl, větrům velké báje
 o hlubinách dole šepotal, se sluncem si shora pohrávaje. Bylas královnou a já Tvůj král. Trůn náš mechové byl měkké lože, palác dutý strom a v něm já, bože! na Tvých ňadrech jsem se kolébal. Srdce hořelo mi, hlava planula, nesmírného štěstí já se bál. Tam mi slza blaha skanula.
My jsme žili. Den byl zářnou nocí, My jsme žili. Den byl zářnou nocí,
 hvězdama jež dvěma svítila, oček Tvých to tajeplnou mocí. V noci duše má se řítila v slunce démantové a přec stín, ve Tvůj svatý klín! Zprahla země, celý prales chyt, zahořela štěstím naše chata, když jsem zašept zpit: Pochovej mě trošku, děvo zlatá! 10
Bylas jezerem, a já v něm plevou, Bylas jezerem, a já v něm plevou,
 bylas sluncem a já paprsek, já byl Adamem, Tys byla Evou. Žitím mým byl prsu Tvého vděk; smíchy, šepty, objetí a hněvy, ruka ruku hledá ani neví, a vše mizí, duše za jediným cílem jdou, a Bůh nás starý halí pláštěm stinným. Už jsme spali.
A sny naše jednou byly písní, A sny naše jednou byly písní,
 co ji tkali pěvci v korunách. Šepotali o přesladké tísni, hráli kouzlo temna, světla vzmach, bolest odloučení, o návratu – – Ovívali zlatou naši chatu teplem v měkkých toninách, v jásot jich se scházely k nám víly, usedaly v listy útlých váh, kde se houpaly – my spolu snili. 11
Ve stíně ořešin lávka je Ve stíně ořešin lávka je
 dřevěná, stará, sešlá, noha má kdysi tam do taje nesměle vešla. Podivno! Lavěnka malá lákavým teplem sálá: V rohu je vřezáno motto pravdivé, staré: „Solus cum sola in loco remoto non cogitabuntur orare –“
Vířím vždycky v letném kolotoči, Vířím vždycky v letném kolotoči,
 když mě oslní Tvůj čárný hled. Kde milost, tu oči. V devátém jsem nebi, Mohamed, v záři drahokamů zřím Ji plát, hurisku svou, kouzlem vábných vnad. Kde poklad, tam srdíčko. Slyš, mně něco v ňadrech bouřně tluká, zmírni žal můj maličko! Kde bolest, tu ruka. 12
Ráje šum, dech Schillerova zvonu Ráje šum, dech Schillerova zvonu
 slyším v slovech Petruchia znět: „Chci tě chránit proti milionu!“ Říci to a provésti to smět, umřít pro Tě, zašeptnouti v skonu: „Chci Tě chránit proti milionu!“ Vertogor jsem, neboj se, má milá, v náruč pojď, znej mocnost v srdci tónů, dechni tam, vrah pozná, co má síla. Chci Tě chránit proti milionu! (A. B.)
Tiše, větry, leťte do skal, do hor! Tiše, větry, leťte do skal, do hor!
 Květy sněhu, v růže proměňte se! Říčko, nehuč tak, dej přece pozor! Ptáčci, kolébavky pějte v plese! Vrabci pryč! Vy, slavíci, tu buďte, jemně, zvolna, ne tak tuze huďte! Sluníčko za moře leť! Měsíčku, zavři oko svý! Noci, ty malounko svěť! – Panenka má spí. 13
Amen, amen pravím vám, má zlatá, Amen, amen pravím vám, má zlatá,
 je to pravda, já vás mám rád přec! Ven jen s vámi, slova kostrbatá! Vezmete si mne? Jsem chudý švec! Slova prostá dratvemi jsou mými, verše šiju, lepím plané rýmy, cvoky biju, přiznám, často zkřiva. Na verpánku duši kolébám, jež mok smolný příliš, příliš pívá – – – Amen, amen pravím vám –
Od Tábora zimní písně hvízdá, Od Tábora zimní písně hvízdá,
 Velikán pták Velikánovič vyletěv si z točnového hnízda. Lká s podzimem: Pryč a všechno pryč! Podivno! Když nejvíc hovoří, k mému srdci teplem zahoří, Vesna v něm, a prchá děsný mráz. Duše má teď jeden květ je lepý, role zelené, vlnivý s pelem klas, srdce mé, to planoucí je stepí. 14
Představená Xaverie tenká, Představená Xaverie tenká,
 ve dne v noci nad pannami bdělá, zřela mračně, hezká Violenka do města že často vycházela. Prý cos kutí, žalovaly na ni družky, snadže s někým z města psaní. A byl náhlý soud. Pod lože šly – jí se chvěly skráně, třás se každý oud – šatečky to šila z vosku panně.
Kantor zkouší (šedou kývá kšticí) Kantor zkouší (šedou kývá kšticí)
 dlouhé, dějepisné termíny. Z ústavu je vidět na ulici řady domů, tmavé komíny. Srdce řeklo: „Hleď ven!“ Já hled v mžiku. Domů brala se kol po chodníku. – Já měl oči v tílko její vpité, v tom vzkřik kantor na mě jako v lesy, já ho neslyšel: „Nic neumíte!“, já nevěděl, kdy řek: „Sedněte si!“ 15
Chalupo ty u nás doma stará, Chalupo ty u nás doma stará,
 s pýchou vzdornou v očích zpředu dvou, často vzpomínka mnou na tě hárá. Potácíš se vetchých na nohou, mech a voda v srdce se ti derou, však tys snesla zlobu časů sterou; pevně stůj! Vždyť vrah ne daleký! Chalupo, vztyč hrdě staré témě, paže k činu roď jak před věky! Chalupo, tys symbolem mé země!
Pod tvůj krov rád panenku bych ved si Pod tvůj krov rád panenku bych ved si
 znejmilejší, žití mého jaro, rád bych, Osud však řek’ zpurně: „Nechci!“ Nebudeš, nechť, stará naše faro, vítati nás na katechismus, nebudeš, chalupo, hnízdem Mus, nestisknu tam ženu na svou hruď, nepocítím v tobě slast „divinam“, chalupo má, ženo, s bohem buď! Musím jinam! 16
Rej nocí bachantských Rej nocí bachantských
 a panther kropenatý, Sémiramidy smích, a klášterní zpěv svatý i Evin sladký hřích, asketů teskný vzdych, Ciacca řvaní zpilá, vzbuzení těžká jiter se v rozkoše číš skryla. – Bibamus papaliter!
Tkadlečku, můj zlatý, teď tě chápu, Tkadlečku, můj zlatý, teď tě chápu,
 proč’s tak na Neštěstí zanevřel, když tě chytlo do sveřepých drápů. Nejsem advokátem bohužel, bych se Žalobníkem stal, člunkem v Osud lomcoval, na Ludvíka nářků spustil proud. Zmítá se má duše maličká, chytla také do pevných mě pout krásná Adlička. 17
V pusté pláni opuštěný V pusté pláni opuštěný
 stojí holý strom. Peň, jak rvaná vnada ženy; neláká ni běsný hrom. Láska čistá, čárnou hlavu zkálenou má blátem davu, jenž Jí nezná, povrhá. Pustá pláň, to Její dóm, vítr na varhany hrá. Jak vznešený holý strom!
Ohněm mé prsty se smály, Ohněm mé prsty se smály,
 duše má daleko, pryč! Housličky tak pěkně hrály. Mládí mé, přelehký míč, prolétlo všechny kombinace, Housličky hrály tak sladce! Pak struna praskala za strunou. Žena, můj ideál, poklesla včil, bouře mou otřásla korunou. Na hřebík housle jsem zavěsil. 18
Naše oči, duše naše, Naše oči, duše naše,
 ženily se spolu, viď! „Večer,“ mé šeptaly plaše, Tvoje děly toužně: „Přijď!“ Večer – máj! My spolu skorem ztopili se pod Amorem, jenž nás v zlaté houpal síti. Žel, je ráno. Máj se změnil! A den pravdou děsnou svítí. Já jen očima se ženil.
Dávno dravý naší řeky tok Dávno dravý naší řeky tok
 odnes kytku mou, mou naděj planou; snad jí někde v skalný mrštil bok, snad se po písčinách u dna vleče ztrhaná, a květy pouhý cár; po hrázi já pusté bloudím stár, myšlénky mé, květy, Osud seče. Květy? Cha, je trní jen to samé, žití hnus, to otrávený manou ráj, jímž Smrt již v plenkách kolébáme. 19
Dušiček! A venku deští, sněží, Dušiček! A venku deští, sněží,
 hřbitov, hroby jeden svící řad, a na každém rově věnec leží. Zde se teprv učím milovat. V kout jsem zabloudil a utrh maně lístek zelený, jej přitisk v skráně; dávný vane z něho, mocný žár. Ve mně bouří, v srdce cos mi buší, žití celé chví jím, náhlý zmar! – Slyšel lkát jsem z lístku mladou duši.
„Cudná noci, pojď, má paní vážná,“ „Cudná noci, pojď, má paní vážná,“
 uč, jak Julii, mne milovat, tkni se čela ruka tvoje vlažná! Svět jde šťasten v klín tvůj šerý spat, hold ti vzdává. Proč mě plášť tvůj leká, proč tvůj Cerber jenom na mne štěká, zdlouha bodá zrakem krvavým? Ohon jeho pln je zmijí, saní, prchán pryč a zas ty oči zřím! Skryj mne, skryj mne také, mocná paní! 20
Na památku kvítek vřesu, Na památku kvítek vřesu,
 – utrh jsem ho na rozcestí – panenko, si domů nesu. Tys se pravou dala vésti pěšinkou, já v levo kráčel, Tebe život rosou smáčel, a mne deštěm podzimním. Tobě kvetl kvítek vřesu růžově, tys prchla s ním. Já si zmrzlý domů nesu.
Dokola noc, černo žití, Dokola noc, černo žití,
 děsivé ticho jen. Měsíček na nebi svítí. Junů květ a kouzlo žen, měsíc mi ještě září, k západu s bolnou tváří spěchá, už s bohem mi dal. Tebe jsem, lunu svou, našel, unikáš dál. Měsíček zašel. 21
Fortuny, nadějí byl jsem král, Fortuny, nadějí byl jsem král,
 hvězdy jsem trhal dolů, když mi tvůj šáteček poprvé vlál. Řadou jsme holých stromů spolu vážně šli, života vřes žlutě se smál a mlhou dýchal les: to mi Tvůj šáteček podruhé vlál. Na stonkách jíní, po lese led, sněhem se vleku. Tys prchla v dál. To vlál Tvůj šáteček naposled!
V duši mé kvílely labutě: V duši mé kvílely labutě:
 Kdy, má znejmilejší, najdu tě, ach, najdu tě? Chlebíček pro vezdejší málo se ohánět znám, po širém života jezeře sám bloudím, jen rákosí slyší můj pláč. Ručka, co sypala drobty mi, nevlídně kyne mi: káč, káč! Bloudím sám vodami němými – – 22 Čekám na ni život celý, marně prosím, by mi o ní kvítka, stromy pověděly. Její slyším hlas, když zvoní večer klekání tak tklivě, do proudu když hlednu snivě, oko její na mě kývá. Myšlénky když divě vrou, vždycky, když se v duši stmívá, vidím děvu vysněnou.
Byla noc tak děsná jako hřích, Byla noc tak děsná jako hřích,
 hustá, až se drtily tmy spolu. Někdo ze sna o Tobě mě zdvih. Smáčk mě drsně, já ni necek v bolu, níž a níž jsme letli, kamsi v dál tichem bez konce, já vydechnout se bál. Duch můj ztrácel se, ó jaké štěstí! Nic jsem věděl, věky chvilkou malou, zmizel svět, já boha slyšel zvěsti. Byl jsem pod zemí kdes tvrdou skalou. 23
Musy do vrzavých břinkly strun, Musy do vrzavých břinkly strun,
 srdce poskočilo v lůně skal, změk jsem, ztišil se já, divý Hun. Těmi tóny tichý oheň plál, nes mě v světa honbu, děsnou seč, uspala mě zas ta sladká řeč, jíž se sklání k tvoru tvor co brat, jíž vše rozumí. A já jsem přeletem v jiný svět plul, lkát jsem musil, smát – Já se zbudil dítětem.
Ten pavouk! Co přede tak němě? Ten pavouk! Co přede tak němě?
 Nahoru, dolů – svit a tma; ty vlasy, co přede, co tak jemné? Vlasy, ne, nejsou to Její, ja Jí je nerval, ne, ne! A ta rosa třpytná, ha! ne, není to slza Její poslední! Ten černý bod, uštvaná moucha, bože, ne, není to Ona! Pavouk dolů sjel, tma, tma! 24
Barvínku stvol na papíře žlutém Barvínku stvol na papíře žlutém
 našel jsem dnes. Tři.lístky uvadlé upadly na zem. Ten první visel Jí na ňadrech, když jsme se z lesa kdys vraceli domů – Druhý Jí upadl s hlavy, když bledá chvěla se od oltáře – Třetí jsem utrhl na hlíně prokleté, jež mi ji vzala, provdanou jinému, zmořenou – Starý, ty starý památníku!
Strnišťata, suché meze, Strnišťata, suché meze,
 hejna hus a ohňů kouře – Já si zavolat dal kněze. Líčil jsem mu žití bouře, hříchy pusté, tvorů vraždy – „Tak by hřešit mohl každý, odpustí vám dobrý Bůh!“ Ty hned odpouštíš, můj Bože: Kdo vše smyje, starý dluh? – láska málo – Kdože? Kdože? 25
Zákony věčnosti měří, Zákony věčnosti měří,
 prý jim je velký Bůh sdělil, spasen, kdo věří. Ten Bůh se v člověka vtělil, po lidsku zrodil; ó temnosti schvalná, zavři už ústa svá hrabivá, kalná, znej, co blud, obraz, báj, co světlem hárá! Kde kdo se v literách klamných honě o Věčné Tajemství stará. A Bůh? Spí? Proč se On nestará o Ně?
Kráčeli kamením, bloudili světem Kráčeli kamením, bloudili světem
 štváni i mrskáni posměchem kříže, směli dlít v koutě kdes zapadlém, kletém – – – Plváni všude – jen v Čechách pro ostříže a vrány snášeli potravu ledakdes; dávno je tomu, dávno – a dnes? – – Věk nový, bránu jim otevřel chvatem. Ne na holém kříži se hřeby naskrz až, než v plápolu démantů, přioděn zlatem přišel jim Mesiáš. 26
Seděl u čepu jsem; ruce mozolnaté Seděl u čepu jsem; ruce mozolnaté
 v šedý bořil vlas, se sem tam kýval, blábolil jsem páté přes deváté. Zas jsem ztich a strnule se díval na svůj obraz hnusný v kalužině; duši svou jsem ztápěl v „bílém víně“. Syn mě marně otrhaný tahal: „Tatyntu, uz máte pjej jít momů!“ Žid ho vyhodil, já k sklence sahal – Byl to sen jen. O jak rád jsem tomu! „Lidé za živa mrtví – –“ (J. Durdík.)
Kol Stygu táhly těl se dlouhé šiky, Kol Stygu táhly těl se dlouhé šiky,
 a já je modlit slyšel: „Ty Věčný nahoře, slyš, velký Slitovníče! Vem v oběť duše bídné, ušlapané v prach, vem krev si zbylou v srdcích zprahlých; slyš! vzdychá něco v ní a lká a bouří, hleď na nás, uslyš nás! Slyš pláč žen, dívek zdrcených, slyš vzdechy dětí v lůně zmořených, slyš drkot zubů, viz zaťatou pěsť – –“ 27
My dlouho šíj jsme blátem máčeli, My dlouho šíj jsme blátem máčeli,
 my z kalu zlato pánům lovili, my neřest jedli, špínu pívali; nám kůrka chleba bohem zdála se, a pohled na ni hlad nám ukojil; my dřeli těla z rána do noci, a když jsme večer v brloh zalezli, kamenné lůžko prázdnem zívalo; v klín ženy hlavu vkládal cizinec, my skřípli zuby, zakňučeli psem – –
A dutek švih: my musili se smát, A dutek švih: my musili se smát,
 nám těžká hlava klesla v mokro skal, kde žába nocleh s námi sdílela. My neslyšeli v poli skřivana! Když výskal, jásal, my slyšeli kvil, my oči zvednout k modré obloze a k slunci přímo hlednout báti se. Nám slunce bylo drakem hltavým, a obloha ha! peklem hrozila, jež pohřbít chtělo nás – ó Bože, uslyš nás! – – „bůh“ mlčel. 28
Byl jsem nástroj nevyhraný dosud, Byl jsem nástroj nevyhraný dosud,
 struny zvučely jen málo. Hrál Čas na mě a hrál na mě Osud, Štěstí na mě hrálo. Já měl spokojen být jasnou lící jako jiní smrtelníci! O santa simplicitas! Já chtěl zvučet, bolel ton mě nízký; slyším šeptat s výše hlas: Čas jest blízký! „Člověk náleží cizím mocnostem.“ [J. Durdík.]
On miloval svou pušku, lesy, feny On miloval svou pušku, lesy, feny
 a hodování zpilá, on miloval svět a ve světě ženy, zvlášť ňadra jejich bílá, on miloval, co ze zlata se pije, zchud, on miloval chudých tragoedie, tak svět miloval šedý, jak jaro mládí když mu tváří teklo, on pad a naposledy on pomiloval peklo. 29
„Ca ira!“
„Na velké duchy psi vždy stěkávají!“ Tak od věků se zpívá na věky, ať v bahně to, ať nebe na pokraji. Smích pekla bohu nikdy daleký, ni Zima šklebná velikému Máji! Na velké duchy psi vždy štěkávají. Snad slávy kost chtí? Co řvou feny, nač? Či závist? Maso hoď jim, chválou plají! Však ne! Psům notný patří karabáč. Na velké duchy psi vždy stěkávají.
Viděl jsem Nebe nové a Zemi novou, Viděl jsem Nebe nové a Zemi novou,
 ozářené, svaté, mohutné. jak se líbali na svatebním loži věčným letíce vesmírem; místo slov jim hvězdy ševelem slastným poletávaly; viděl jsem par spoustu nesmírnou, kam se oko bálo pohledět, a ruku Lásky žehnající odtud jim. Zněl hlas nebeský: Já jsem alfa a omega! 30
Já toužil spatřit matky Evy klín, Já toužil spatřit matky Evy klín,
 prs lidstva plodný, lysý. Mě za ruku uchopil v noci Stín jak Fausta kdysi; my byli, kde se Jahveh směje, v nebi, my letli peklem, Dis se hrůzně šklebí, kde zívá Kain, kde svět se svíjí, plaje, kde kal a kouř a hnis, až stanuli jsme na pokraji Ráje. a Stín řek: Pojď a viz!
Můj vraní šediví mi vlas, Můj vraní šediví mi vlas,
 v mé oko chabý padá svit, má duše zima, srdce mráz. Já mřít chci, mřít! Sen boha hudbou dozní jemnou, a bůh ten, život, zajde se mnou v ráj nejsladší, to smrt. Mně dost, že Lásce v líc jsem zřel, můj konec zajíc, a já chrt. Jsem troska boha, shnilý tmel. 31
Věk už zavírá své oči kalné, Věk už zavírá své oči kalné,
 hlavu šedou, shnilý kloní týl, srdce brzo dotepe mu skalné. Brat, co oči mu byl zatlačil, rozjásán dí u volnosti ptáka: „On žil věru až dost na hlupáka, mařil čas a nevykonal nic!“ Otče náš, ne, vykonal jsi dosti, ač tmou spoután. A ty skvělou líc bez tmy ukaž, jará Budoucnosti! „– – nad mrtvolou žáby – –“
Umřela žába královna, Umřela žába královna,
 na hrázi mouchy se sletly, kvílely nad ní usedavě. „Komu teď daň dáme krvavou, komu vybrané losem dcery?“ Hlas zahřměl nad nimi jako s nebe, čáp, moudrá hlava, jim prál: „Hlupáci, otroci, ďas vás spral; věru bych raději mlčel: Splaťte jí daň zubem za zub!“ 32
Lásko k lidstvu, věčný je tvůj svit! Lásko k lidstvu, věčný je tvůj svit!
 V tvůj-li útulný chrám chuďas spěl, ret tvůj božský musil políbit a se šťasten domů navracel. V pokyn ruky tvé se tyran chvěje, Bída prchá, když se tvář tvá směje, a když lká, s ní kvílí starý Bůh. Bezednými jedem závějemi, Sníh nás mrazný v pevný svírá kruh. Lásko, usměj se též na mou zemi!
Pustne bojiště, v kom trocha síly, Pustne bojiště, v kom trocha síly,
 prchá, vzdává se a vraha prosí, stará Vrza jen tu klne, kvílí. Děd mlat, otec kudlu, syn juž nosí zlato proti vrahu neúnavný, topí se už Husův odkaz dávný, pouhá forma, bum! a hned zas nic. Pustne bojiště, v kom trocha síly, lízá vrahům špínu nohavic. Stará Vrza Vlast jen klne, šílí. 33
Stará baba čarovala. Stará baba čarovala.
 Mžikem v dávnou kolej zvrátil svět se. Volnost panovala. Pariu král v náruč chvátil, s Prometheem Zeus se líbal, vánek svobody vším hýbal, na ZtatoZlato se usmál Hlad. Ulehla Moc v černé máry, Bohu v klín se stulil Had, Kráse Šereda. – Žel, čáry!
My lidé prý jsme velkou společností! My lidé prý jsme velkou společností!
 Ne! Jen se světem provaz táhne dlouhý, a klička šíj, ba klička drsná hostí. My stádem jsme pod karabáčem slouhy, a nikdo nechce pryč, ven nevybíhá, a každý plesá, když ho žíla švihá, my lační vlci kolem prázdných stolů, my v diamanty šlapem bosi, my od shora jsme dolů s kosinkami Macharovi kosi. 34
O Chudobo. já rty se tknu Tvých noh; O Chudobo. já rty se tknu Tvých noh;
 být Židem, „Hossana“ bych křičel tobě, být Němcem zpupným, já bych zařval: „Hoooch!“ Tys podporou mi v úzké naší době, Tys ukázala život celý mi, já cestami jsa veden skvělými snad utonul bych ve všednosti davu! Tvých na prsou, ó jak se spí tam sladko! Má Chudobo, já volám tobě slávu, můj bože, duše má, má matko! „Diovi velmi se chvást chlubných jazyků protiví...“ [Sofokles.]
„Já jsem šťasten, mé jest srdce Její, „Já jsem šťasten, mé jest srdce Její,
 má je celá, já jsem světů král, zpit jsem kadidlem, a hymny znějí – – Včera David na harfu mně hrál, dnes se koupám v diamantech, zlatu, zejtra zlíbá hrdou moji patu bohů roj, a bohyň zkochám hejna!“ Dořek král, (a Zeus se usmál jen) náhle zbled a otrok lejna chvatně vyšel ven. 35
Jidáši, tys miloval tu ženu! Jidáši, tys miloval tu ženu!
 Viděls, jak se její ňadra smějí, viděls, jak tvůj Mistr Majdalenu v Šimonově domě v Galileji kochal, duše tvá se chvěla steskem, když zřels, božským oslněna leskem jak mu nohy myla – ó těch bojů chvil! – jak jí vraní vlasy hladil, nebe oček jejích pil. Jidáši, tys Mistra svého zradil! „Člověk bestie.“ [E. Zola.]
Mám někdy chvíle, kdy na mě se Bůh Mám někdy chvíle, kdy na mě se Bůh
 ze všeho velikým dívá okem, kdy bohem mi květnatý luh, bohem kdy slíva, bláto kdy démanty září, andílkem Violka s hezounkou tváří, v čelo kdy gloriol vsedá, s perutí vznáším se ve vesmíře! – Mám někdy chvíle též, běda! kdy cítím, že jsem zvíře! 36
Pámbíček mu rozoumek dal velký; Pámbíček mu rozoumek dal velký;
 vše znal – učenosti on byl králem – od Homéra do moderní znělky. Vůlí svou svět zvrátil málem. Hráze nedostupné strhal vždycky energicky, směle! Jedno měl, zač mnohou tržil ránu: Srdce jeho bylo celé z marcipánu.
Proč tvrdá tak a černá je má duše? Proč tvrdá tak a černá je má duše?
 Proč Héfaist kulhavý ji nezjemnil kdys v kovadlinu Aetny pádně buše? Tak rád bych s bohy o věčnosti snil jsa beze skvrn, jak Fénix v světa lodi se umíraje znova, znova rodí, své tělo rozmazlené zahodil, v sníh nekonečna pevnou šlápl botou, jak rád bych nektar, ambrosiu pil – než cítím, žel, že jsem jen hmotou, hmotou! 37
Bože, jsi-li Věčný, Požehnaný, Bože, jsi-li Věčný, Požehnaný,
 dej mi sílu obra, dej mi moc, bych snes nebe, bych snes pekla rány, bych snes věčnou, bezkonečnou noc, abych po tmách v Tvou směl patřit tvář, dech Tvůj psát a čela božskou zář, pohled oka Tvého významný, kápni ve mě – nechci plný džber, ni proud moře Tvého náramný – Bože, dej mi, bych byl charakter!
Květy vadnou, plodem rdí se trs, Květy vadnou, plodem rdí se trs,
 jabko za jabkem v klín Vědy padá, lidstvo ssaje nahý její prs. V čelo jas a v srdce stín se vkrádá s mlékem mu, a výš chce víc a víc, vůle v nekonečno, štěstí v nic se třepí. Celým světem léto praží parné, vše i bodlák v pusté zajde stepi. Světlo stoupá, lidstvo stárne. 38
Vylezla žába z rybníka, Vylezla žába z rybníka,
 křičela do světa: „Chyba je hrozná, veliká, (tak někdy volává poëta) kudy, ty světe, teď jdeš! Co je ti pravdou, je lež!“ – Čáp stanul, komár prch, a kraj se klidně tměl. Žabák vzdych, s hráze se vrh: „Já řek, co říci jsem chtěl!“
Cifro, nudnás byla od jakživa, Cifro, nudnás byla od jakživa,
 hled tvůj smrti vždy byl podoben, odporně se šklebila tvář křivá, když zněl obětí tvých sten; bůh se, lidstva kotva, zlomil v ráz, křesťanskou z nás lásku vyhnalas, ničíc vše dál pracuješ co stroj. Věku našemu jsi stálý host. Tyran jsi, a marný s tebou boj! Koruna tvá: chladná vypočítavost. 39
Žil s nimi a věk jim prohnilý s chvatem Žil s nimi a věk jim prohnilý s chvatem
 pomáhal na světlo vznést; házeli po něm zlatem. Ubil se námahou kamenných cest, umřel, a lkalo jich na tisíce: „Nikdy se takový nevrátí více!“ Do hrobu házeli hrudy. Sotva pad, měřičským drásali dlátem: tudy měl jíti a tudy! Házeli po něm blátem.
Propast v hlavě mé je rozeklaná – Propast v hlavě mé je rozeklaná –
 Jak ta řeka tiše hučí, skorem věřím, tam že oči hastrmana! Lásky, chleba boj mnou, bídným tvorem zmítá, a tam konec všeho láká Půjdu! V hlavě mé se večer smráká, tisíc vzpomínek mnou letí minutou. Žil jsem dost! Jak? V pravdě? Či bych se jen bál boj vést s blátem, pěstí mávnout svinutou? Řeka sladce šumí dál a dál – – 40
Nechci nic! Nechci nic!
 Nulla vynesla mě v povrch žití, nulla Hádu ponese mě vstříc. Co mi ptáčat zpěv, co vůně kvítí, štěstí rodiny, co vnada žen, pravda pekla, nebes velký sen, co mi – –? Srdce kámen němý, samý, kletbu Kaina vrh mi Vesmír v líc, však ta kletba na rtech usnula mi. Nechci nic!
Vosy, vosy, štípejte jen dál! Vosy, vosy, štípejte jen dál!
 Dávno to, co odvracel jsem tvář od vás, dávno to, co jsem se bál. Štěstí, přelud, pouta, boha zář, hlad a láska, chudoba a cnost, věrnost, kletba, závist, zášť a zlost žahadlem mě ostrým bodly v líc. Naděje, co Prometheus mi dal, už se ztrácí lesk tvých černých kštic. Vosy, vosy, štípejte jen dál! 41
Všichni čekají, a on ne, neumírá! Všichni čekají, a on ne, neumírá!
 V rodině křik pustý den co den, dluhy větší se, a hlad se vtírá. Nežije náš táta, jal ho sen, sedí, hledí v dál a pije, pije: „Svět je dobytek a mizerie, máma, děti, všechno dobytek!“ Všichni modlí se, smrt jejich víra, na vahách Bůh, ortele se zřek. Všichni čekají, a on ne, neumírá!
Zvoleňská mýť a modříny husté; Zvoleňská mýť a modříny husté;
 pod nima ulehli dva v lásce prý hříšné, bohopusté. Rozhalivši holá ňadra svá kojila dítě zrozené tady, jež psotníkem zemřelo a hlady. Ona žebračka blbá; on prázdné ruce zval vším svým. Svedla je zas tu mocná příroda matka. Nůši, ranec a hůl! A s Vašíčkem Nejlovým do světa zašla Baruška Sladká. 42
O Kráso! Ty Amore šílený, boží, O Kráso! Ty Amore šílený, boží,
 Ty lávko útěchy na cestě žití, balsáme vonný, Kristovo hloží, Svou nohu aspoň dej mi políbiti, bych mohl drtit skály a bořit, světu se smát a bohům se kořit, v srdci mít zpěvy, hvězdy a moře, bych mohl zhrdání hled metnout svůj Věčnosti v tvář, zřít, jak plá nově lidstva Zoře, slunce jak z mlh tam vstává – – ó Kráso, Kráso, stůj!
Já jsem psal, Ty šeptalas; Já jsem psal, Ty šeptalas;
 v život celý můj zněl Tvé lyry měkký hlas! Lanos dala, já se spouštěl v sluj, kdem jsem z kopřiv uvil věnec jeden, žebřík dalas, já se vkrádal v eden, kde jsem z růží věnce plet, echo Tvého růžového rtíku, oček lesk a lící květ psal jsem do starého památníku. 43
Já něžně začal lkát jak slavílek, Já něžně začal lkát jak slavílek,
 já loudil uměle jsem luzné zvuky, a náhle struna praskla – drsný skřek. Brk tupý jsem do mozolné vzal ruky a namáčel ho tam, kde skápla krev, v mé mnohá padla oko smeť a plev, ký div, že často klopýt jsem a pad – – Já nesměl ladit lyru podle mody, sic v srdci prázdno bylo, mráz a chlad, já do nebe jsem nové hledal schody. 44
Dozpěv.
„Lebe wohl, Karfiol!“
Já pěl, co láska, smích, zář, bůh a vnada, já chtěl se zbavit světa těsných pout, vzpjat chtěla se má hlava hrdá, mladá, já vysoko chtěl vyletnout, já cár jsem saidský, srdce své to, halil, a náhle slet, mně květy všechny spálil ten někdo mocný, babky zvou ho čert, já hřál jsem lásku, já hřál v srdci hada, mé verše, naděje, vše pouhý žert – – – mně péro z ruky padá. 45 Božence z Velelib: Jak jsem Tě rád měl, víš jen Ty a naše lesy!
SKOKÁDY.
[47]
Hopyty dupoty hop! Hopyty dupoty hop!
 Skokády letí! Tu starý strhnou cop, tam rozmetou smetí, zas letí v jaro šťastných dob. Skokády, skokády, skákejte směle přes líčka hlaďounká, přes drsné brady, bombasty nul i přes úskočné hady, přes plné žoky s kameny v těle! Budete zcuchána, kvítka má milá! Nechť! Bojujte! Ne nadarmo vás ruka má kopřivou vila. Srdce jsem dobré měl a slova hadí, slavíka v hrdle, sýčkův hlas. Jste dítkem mládí! [49]
Studentské staré péro mám, Studentské staré péro mám,
 boje a rozkoše se mnou prodělalo. Černé a zhryzané, ošumělé, rzi plné, lesklé uvnitř jen jako má duše. Často jsem prosou se brouzdal jím ztrhaný, často ho odhodil zlostně – Péro, tys šíj mou přímilo, oheň dávalo čelu dávný. Božský ti pěvců zápal schází, jímž skály se kácí, jímž moře tiší se, jímž davy zvedají hlavy z temna. Pluhem jsi v těžké ruce rolníkově, jímž vyprahlou zorává stráň. A přec tě rád mám, duše má je s tebou!
Zavzdechne země, a studánka hoj! Zavzdechne země, a studánka hoj!
 pod strání trýskne, potůček s kameny dá se v boj, olše si výskne, zavolá miláčka: pojď sem, poj’! Niva se usměje jemně, zvesela pokyne srnčí rodině: pojďte, ó pojďte ke mně! Rybníka vysechlý břeh pije a pije, pojď sem! láká na něm mech. Duše má, pij, hleď, mocný zdroj! Z vln Tvé poësie lokám již, slyším Tvé: Poj’! 50
Obsypán kvítím je celičký svět, Obsypán kvítím je celičký svět,
 celičký hoří; devět se motýlků v dívčí květ pro med noří. Kolik jich marně as letí zpět? Jediný však jenom ztuší slast ráje celou, jenž rozechvělou prvníkrát zlíbá duši. Ostatní pájí jen suchá nektaru smeť, edenu slaboučká tucha. Květinku na slunci dnes já shled’. Leť k ní, duše má, leť! Pít dej už, med chci, med!
Povznese sluníčko zlacenou líc Povznese sluníčko zlacenou líc
 nad lesů moře, koupá ho vodou, by zjasnilo víc tvářinku, zoře synáčka laskavě líbajíc. V chaloupku zajde sivou, košilky přede, co synek jede po nebi drahou divou. K obědu zlaté naň křeslo čeká; již tvář znavenou skrylo, v sen kleslo. Po schůdkách pod zemi večer stoupá, zaniká zář. Už svou paní houpá. 51
Křídla až jednou mi narostou v ráz, Křídla až jednou mi narostou v ráz,
 k Varunu půjdů, slzí proud vyroním, poměním hlas a prosit budu za službu kočího u vozu Krás. Hubinek zlaté svazky já budu sílat, ne on, nebeský pět bude telefon samé jen depeše lásky. Obleknu zlatohlav, dotknu se víčka, duši jí vyvolám z nav. A plaše, plaše jen hubinku v líčka. Z dáli ji provodím celý den.
Dnes jsem viděl duši Její čistou, Dnes jsem viděl duši Její čistou,
 labuť bílou, po jezeře plout, zvolna brala se svou drahou jistou z rákosu, kde dřímal stinný kout – já jsem přestal býti atheistou. Duše, bílá duše, – Kráso, Něho, já Tě viděl, jak ses blahem chvěla, jak ses bez poskvrny potápěla v koutě ráje, v božském oku Jeho. On to byl – já v náručí Tě choval změněn, když jsi kývla na mě – co nás božskou rukou zasnuboval. Píseň naše jedna vroucí sloha! Nejdem Bídě vstříc a Světa tlamě; plujem po jezeře, po snu Boha. 52
Kantorův ve škole dnes mi hlas Kantorův ve škole dnes mi hlas
 divně zněl, měkce, spadly mu brejle, vous, šedivý vlas, krátké dal lekce, v nadšení unášel všechny nás. Zlou nemoc, zívání, nikdo dnes nemá, i „Laura“ pne uši, srdce mu buší a zdiven slouchá o „milosti“ thema. Kantoru postať se mění, rysy mu rostou a mizí, ne – tohle náš kantor není. Nový zas, zas nový rys! Není mi líce ta cizí. Duša moja, to tys!
Cukruje hrdlička na sněti, Cukruje hrdlička na sněti,
 žežulka kuká, strakapoun své křičí na děti, slavílek ťuká, kos s drozdem zapiskli v zápětí! – Nenáhle umlká les. Jen včelka odletí s blízkého okvětí, a skřehne žába v dálce kdes. Mlhy si na listy sednou. Olše si s potokem naposled do očí hlednou. Vše spí. Náš ponocný zatroubí, a my sem plachým krokem půjdeme, panenko, na houby. 53
Líbal jsem líčka tvá dnes, Líbal jsem líčka tvá dnes,
 díval se v očka sivá, usínal svět, ba sotva že hles, jen větev se se květy pohnula živá, kde voněl bez. My dál a dál v zahradu, já za ruku tě táh, já hořel a tys se rděla, v horečném kvapu když ruka má smělá na srdce tvé spěla, kde lásky naší práh. A já ho překročil, my v měkkém padli mechu, já na zástěrku, jižs mi rozprostřela, a pak těch vzdechů, tolik vzdechů! Dokola ticho, a nahoře – tam beránci se vlekli, já tě objal, tys se blahem chvěla – – A tam – tam jsme si to řekli!
Pojďme v ty kraje, kde Bůh první své Pojďme v ty kraje, kde Bůh první své
 růže štěpil, v ty kraje Zeminy, poprve kde ret se ke rtu lepil, kam dechem svém stín nás zve. V mechové podušce poprve zlomil jí květ, otřás se svět, když zceloval, zdrtil ji do krve. Tam Země kojila Adama sirá a v slzách chudičká ponejprv slyšela: ma-mama. Smála se tomu: byl to ráj! – Brzo mu sestra Evička. Pojďte, o pojďte v ten kraj – 54
Má zlatá matička stará Má zlatá matička stará
 křížek mi v čelo dala, tatíček šedivý, zlatý poslední groš mi dal, abych byl pánem. Věda mě kojila trochu, Musa mě zlatým proutečkem šlehla, Vlast na mě kývla zmořená. Volnost se na mě chechtla, Peklo dýchalo jarem, Nebe řinčelo pouty. Láska mě ňadrem holým zlákala v touhu neznámou. Tebou a hladem jsem pánem, Lásko!
Co lidstvo snilo kdy, co myslil bůh Co lidstvo snilo kdy, co myslil bůh
 Evičku tvoře, čím bouře ječí, co v hvězdiček ruch dívá se z moře, co pělo v křoví se slastných kdy tuch, co dumá les, co mu sípá divoce Bur, čím lká kůr, čím lev zve lvici, čím včelku lípa, co šepce máť k prsu děcku, co když ho škrtí, modlitbu bídných všecku, jež stoupá převysoko, a marně nebesa drtí: to vše dí, drahá, Tvé oko. 55
Ráje vždy pocítím ozvěnu, Ráje vždy pocítím ozvěnu,
 odhodím světa hroudu, povzdechnu, když si vzpomenu, jak kdys u řeky proudu Oldřišek shled svou Boženu. Skryly se hvězdy, luna; zavznělo klekání, tajemná se na ní šeřila runa. Zachvěly láskou se vody, v křovině blízké pěl ptáček hymny a ody. Tiskly se nebe a zem. – Kéž bych já říci směl: Smím být Tvým Oldřichem?
Když ručku na chodbě stisk, jak se chvěla, Když ručku na chodbě stisk, jak se chvěla,
 když první pusu si dali, dlouho jim, dlouho jim do noci zněla. Jak se milovali Tandariáš a Floribella! Po boku stála mu v seči smělá, Artuš král ztékal valy. Jak se milovali Tandariáš a Floribella. A když je dědila moře celá, jak se milovali Tandariáš a Floribella. Když ji svou zlíbal zas, jak se chvěla! Tak se milovali Tandariáš a Floribella! 56
Když poprve na světlo vyhledli spol, Když poprve na světlo vyhledli spol,
 ona něžná a on neurvalý, když poprve ke stvolu skláněl se stvol, jak se milovali Česnek a Karfiol. Čmeláci hudli jim lásku kol, žabky jim zadudaly; jak se milovali Česnek a Karfiol. Zelinář vytrh je, ó ten bol! Jak se milovali Česnek a Karfiol. K obědu kdos je jed oba spol! Tak se milovali Česnek a Karfiol. (B. Č.)
Dívala se z okna, bílé rámě své Dívala se z okna, bílé rámě své
 v hlavinku, květ, měla opřenou, hleděla k zemi kruté, přetvrdé, hleděla k obláčkům, jak po nebi jdou, a oči její děly mi: Ne a ne! Hvězdy zatím vyšly, tichounko kol, jen černokostelecké žabky skřehly kdes, výstražně v dálce zaštěkal pes, a zpěv vojáků zněl ze stodol. Smím blíž? Smím zkojit srdce zpěněné? A oči její děly mi: Ne a ne! Mám směle strhnout římsu, rám? Držán jsem zraky němými. A přece v štěstí stoupil jsem chrám. 57
Dnes jsem utopil se zas, Dnes jsem utopil se zas,
 diblíků sto do mne vjelo, když pěl zlatý její hlas, mladá ňadra, bílé čelo, modré oko, černý vlas. V les jsem vidin nadšen stoupal, kde Amor s Psychou kolébavkou tichou na síti mě blaha houpal. Mléko Evina hříchu sladké jsem pil v ráje tichu. Vlas černý skví se, modré oko plá. Viděl jsem, zvítězil: Už je má! (M. M.)
Zpit jsem jí jak král, když začne zívat Zpit jsem jí jak král, když začne zívat
 mořem jásotu a krajina kol celá chví se vzkřikem nadšeného Vivat! cimbály cinknou a zaduní děla – zpit jsem jí a nemohu dál zpívat. Všecko kolem nic – jen Ona modla! a sklání ke mně se! Tak dobrá, milá! bože, teď se ke mně přitulila, rána štěstí k srdci mě bodla. Teď ruku v její bok jsem vinul, teď oko v oko hleď! a dech nám splynul. Teď bůh své nebe odekrývat počal, a teď, a teď – Zpit jí jsem a nemohu dál zpívat. 58
Veselo venku, veselo v městě, Veselo venku, veselo v městě,
 kukačka kuká, svatby se slaví; po řece rákosím cestu si klestě junák se plaví švarné ku nevěstě. V chalupě, do níž dřív vichřice dula, čeká juž Ona, slyší zpěvný Její hlas, jaro se, jaro se vrátilo zas, a zima pominula. Milostí umdlévá celý krásný svět. Bohyně čarovná dříme mu v klíně, a co si šeptaj, těžko povědět. Pračlověk rodí se nevěda ještě o otcově hněvu, ni o své zimavé vině. Je čas zpěvu. „Tristan, Isot, Isot, Tristan“ –
„Pojď už domů, tma nám sedá v čela – – „Pojď už domů, tma nám sedá v čela – –
 matička mě bude vyhlížet, pojď už, hleď, tam domek náš se bělá, pojď na zahrádku posedět –“ A z háje odejít jsi chtěla. Líbal jsem tě znova, znova, znova, tys hlavu skláněla jak křoví vedle sněti, a darmo vyhlížela děti na prahu tam stará máti, vdova. Tak krásně bylo, těžko povědět. „vždyť jsme jen jednou na světě“ večerem zněl ze vsi flašinet. Měsíc zašel, my jsme na zahrádku – a z podruží sem v dalném přeletě ještě kvílel ohlas kolovrátku. 59 (Jedné pražské „domácně vychované“!)
Zas jednou rusý mě vlas, Zas jednou rusý mě vlas,
 a modré oči uchvátily, jakobych bídný duší nebyl, jakoby lásky byl pro mě čas, tak zjev její ladný, bílý vzrušil mě zas. Ký div, že vracím se ze sněhu, ledu k zeleným lučinám, vrbám na potoku, ký div, že se zanícením v oku ve světě krásu jen zřím místo vředů. Tak rád opět vzdychám po studentsku, s bolem, při měsíčku večer patřím žádostivě (slavíčkův zní hlas) k jejímu oknu a hodiny chodím marně kolem. Zachovej mi „Ji“ pámbůh milý! – Zas jednou rusý mě vlas a modré oči uchvátily. „– Panno krásná, spanilá, tys jak panenka Maria; roztomilá, něžná, zbožná; k milování není možná!“
Rosa jara v duši se mi lije, Rosa jara v duši se mi lije,
 zpívá drozd a slunce září, z touhy po „něčem“ mé srdce pije krásy číš, a v něm se sváří s růží ubledlou květ božské magnolie. Dudák k tanci ryčné dudy stiská, jásá pod lipami celá ves, kol dokola jeden ples, i starý náš ponocný točí se a výská. Do kola jdem, měkký bok už beru a kolotám s ní – panna Marie v našem kostele je tak krásná věru. Rosa jara v duši se mi lije, já v náručí Thalie trhám vzácné květy magnolie. 60
Zůstaň při mně, ňadra tvá mě skájí, Zůstaň při mně, ňadra tvá mě skájí,
 kolébá mě sladké chvění jich, smích tvůj šepot listí léta v háji, rty tvé, oči, stek zaženou, vzdych, náruč tvá plá prvních lidí bájí. Co nám do lidí! Nám láska zpívá žití ráje krásnou epopej, na mé srdce hlavu snivou dej, zůstaň při mně, neb se připozdívá! Satan prý jsi! O ne, bohem tysi, nebe máme, hymny chorů slyš! Amor směje se nám: sisi sisi sisi! Tebou novou hlásám, starou přec a velkou věru, zmizí kříže blud a soví tíž. Žijem novou filosofů éru!
Slyším tvé, slávku, hlasy zase, Slyším tvé, slávku, hlasy zase,
 zahrádku naši ač pokrývá sníh, slyším je zdaleka, nebe usmívá se, a píseň horká na rtech tvých zpívá o královny Elsy zlatém vlase. Šedivé, prosté je tvoje peří, však tvá píseň, ó těch sladkých frází, jednou v kouzla haremu mě sází, jindy v rozum, jindy v srdce deří. Mara! bože, jak to slovo zní! Smrtí hrozí, blahem šveholí! Smrtí s ní! a blahem? s ní, jen s ní! Nábřeží září, zvonky sání zvoní, Vletava ubohá s ledem zápolí. My se klouzáme spolu po ní. 61
Umřela naše babička a pohádky s ní též, Umřela naše babička a pohádky s ní též,
 Merlín zhynul, zámky se sbortily zlaté, zapadla černá věž, čarovný pás v moře splynul, Trut a všecka saní spřež. Někdy jen rybky zlaté k srdci letí: „Chytejte, děti, tu nás máte!“ Ale když radostném ve snu rameno vztáhnu k nim, oklamán žabami klesnu. Až světa oko soví uštkne nás, k panence dím: Hop v život pohádkový! (Violce N.)
S bílého čílka tvého viděl jsem vát S bílého čílka tvého viděl jsem vát
 nadšení horoucí v svatých plápolech, z modravých oček víry dumavý letěl vodopád, a plesem skotačil na ňadrech červený karafiát. Vše to zas mně oživlo dnes: jak z bludiště vyšel jsem na světlo denní za hvězdou jda v divém života plahočení, jež se mi vůdkyní zjevila v hloubce kdes. Nevím jediné jen: zda pravdou hořela mi, či jen to mámivý klamal mě sen, zda nechtěl jen se mnou si hrát jak lev v bájce s myškou pod palmami červený karafiát. 62
Modré oči, jděte spat! Modré oči, jděte spat!
 Dost dlouho koupaly jste duši, dost dlouho ve vás vše jsem klad, dost dlouho v zmatků pestré hluši jsem viděl se vás usmívat. A svítily jste hvězdou vůdčí snad v mraků šedém Babylonu za jásotu i hran zvonů! Modré oči jděte spat! Dnes jara oblékáte šat, a lákat krásou venkova chcete. Modré oči, jděte spat! Sic zlíbám vás zas [u vašich vrat!] Modré uči, odejděte spat! (Mařence M.)
Tak se sladce neviňoučká smála, Tak se sladce neviňoučká smála,
 tak něžná, krásná jako z růže květ, modré klopila oko, jakoby se bála na něj, by se nezradila, pohledět, a záře sluneční s ní vála. On se topil zmámen, šílen v jejím jase, oči zvedla, šlehla ho jak bleskem s tou touhou bájnou v nich a němým steskem, vykročil a stanul zase. K zemi hled a peklo zřel tam plát, zachvěl se, hled na ni, viděl ráje půl v Rozkoši, té ženě vábivé, se smát. Už ho má, už ho sítěmi ovívá. Šel za ní jako vůl, když k zabití chodívá. 63
Duše její, bílá duše Duše její, bílá duše
 přiletěla ke mně dnes, posedala na mou hlavu, posedala na mé srdce, zapěla mi starou píseň. Stará píseň rozloučení po šťastné a krátké době, jak se milovali dva, jak strom lásky rozťal hrom. Neplač mi, má duše drahá, ať se odloučila těla, času třesk nás nerozdvojí. Síla nebes, síla země spojila nás na věky. Ty jsi ve mně, já jsem s tebou.
Ten starý měsíc svítí nám zas, Ten starý měsíc svítí nám zas,
 a západ zvolna zmírá, v čela jde oheň, do srdcí jas, přitul se! – Někdo se vtírá studený mezi nás. Ručku z mé vymyklas, západ shořel, luna mizí – někdo se cizí studený posadil mezi nás. Cos jako: „žití – mráz“ šeptáš, já dívám se v dál. Někdo se checht ha! vedle nás. Síla má, duše má pěstí ho drtí marně – on peklem se smál. Noc černá, kostlivá – oko Smrti. 64
Krásný den a krásné bylo žití Krásný den a krásné bylo žití
 na Tvých holubinkách v stínu lip, kdy mi rty Tvé přáno políbiti, kdy jsem žertem v tvářinku Tě štíp, její trhal kvítí. Doba lásky – pudu prý a hříchu – byla tu. My topili se v ní, v té slze boha poslední, a svět zářil kolem v sladkém tichu. Bože, my jsme mdleli v roztoužení, hymny zpíval jsem a líbal něm horké čílko Tvé, pil těla chvění. Zhynul máj, my v podjesení. Pojď, dej ruku v hlavu bílou, sem! Ach, není tu, není – – –
Oči Její mrtvé včera Oči Její mrtvé včera
 zřel jsem plát, to byly, Její! Jako tenkrát za večera za mnou jdou, se na mě smějí – – Kostelníkova dcera! Večer, kostel, hroby, kříže, měsíc, ruce, Její oči divým vírem hlavou točí – Pojďte, ó pojďte blíže, mučte mne víc, sneste sem běsy, vzpomeňte chvilky té blahé, kdy jsem tam chodíval přes ty lesy. Oči Její mrtvé včera uzřel jsem vlahé. Kostelníkova dcera! 65 „Na věky se, Tomane, milá s tebou rozstane, jinému se dostane!“
Šustělo hedvábí, vějíře, sál, Šustělo hedvábí, vějíře, sál,
 planula světla, roj oček panenských zářil, se smál, poupata pod nimi vzkvetlá zvala dál, já se bál. Oponou uzřel jsem všecko: Hosty i ženicha všedních tahů, a hle! tam prostřed vrahů ubohé, prodané děcko. Duše má letěla k ní, náhodou oknem hledla, posud ten hled mi duší zní a chví se jak záře měsíce zbledlá: „Na věky se –“
V vzpomínkách sluníčko vidím se smát, V vzpomínkách sluníčko vidím se smát,
 výčitky hlavou mi buší, že jsem ho jinému nechal si rvát, že jsem měl předlouhé uši... Boženko, měl jsem Tě rád! S růží kol slyším vát, co na mě se v reji veselém smějí: Boženko, měl jsem Tě rád! Svět když mě týrá napořád, ta slova hojí: Boženko, měl jsem Tě rád! Na zemi nesmím Tě znát! Šeptnu, až peklo či eden nás spojí: Boženko, mám Tě rád! 66
Srdce mé zmateně buchá, Srdce mé zmateně buchá,
 ideje spějí; v dobro a lidstvo jen kopřiva hluchá po naději zbyla a kytička pomněnek suchá. Svobody radostná tucha země mé dávno kdys žila, v srdci mém po ní jen zbyla kytička pomněnek suchá. Života, mládí zvuk ucha mého jen tknul se tence: kytička pomněnek suchá! Srdce mé zmateně buchá! po Božence zbyla jen kytička pomněnek suchá!
Hlava má hořela, lkala Hlava má hořela, lkala
 čtrnácte dlouhých nocí, s Amorem prastarým v boj se dala, jenž srdce obsadil s válečnou mocí – – Panenko má, tys mi udělala! V nadšení nese mě ručka tvá malá, oko a celý tvůj zjev k peru mě žene, bouří krev – – Panenko má, tys mi udělala! Sebe jsem dal, tys duši svou dala, a Štěstí kvetlo poupětem – – Panenko má, tys mi udělala! Panenko má, tys mi udělala! Nebyl bych měnil se světem! A vidíš, tys se vdala! 67
Jaké to vzpomínky myslí mou letí Jaké to vzpomínky myslí mou letí
 na její poslední vzdech, výčitku němou, na objetí, na ručky stisk, loučení spěch, na slova tklivá jak je pověděti? – na pohled oka, modrého moře, v něm tolik slz bylo, a přece jak v chvílích štěstí milo, krásné, a přec plné hoře, na první sejítí, na první vznět, na první dech její pod květným hlohem – ba těžko, těžko to povědět! – kde zeď byla nízká. Panenko, s bohem! Mně se stýská!
Tenkráte srdce mé zajásalo, Tenkráte srdce mé zajásalo,
 když jsem tě v náruč svou klad, příroda volala: halo! halo! ukájel touhy jsem hlad – Bývávalo! Tenkráte mládí mně se rtů se smálo, křoviny, háj když šuměl, dobře jsem porozuměl – Bývávalo! Tenkráte nebe mi hvězdy své dalo, a vichr, co skučí, mně ódy hrál. Bývávalo! Tenkrát jsem, Milosti, tvé slyšel pění, přes mlhy světa díval se v dál, snivou dál – Bývávalo – není! 68
Smrt a nic! Přec západ slavně hoří, Smrt a nic! Přec západ slavně hoří,
 a hvězdy nadějí východu ševelí – květy mrvu, mrva květy tvoří, po radosti žel, po žalu veselí! Smrt a nic! Ó hráze mé se boří! Já rád tě měl, má hvězdo ze Sionu, „za hrob až“, tak nějak znívalo to, „sejdem se!“ Já nezoufal si proto, „za hrob!“ já jsem doufal v chvíli onu. Smrt a nic! Jsem tříska zlomená pěstí drsnou a náhlou, kamenem zdrceným na rumech, ruka má marně si cestu klestí nad povrch zdvižená, padám hloub a hloub – – Slyším cos, tvůj-li to vzdech? Usque ad finem et ultra!
Modré oči uplakány a tvář má bledou, Modré oči uplakány a tvář má bledou,
 zelený z barvínku vínek ji zdobí, kol ňader rezeda za rezedou, těch ňader, jež sladké mi vzpomínají doby – už mou milou do kostela vedou. A úsměv štěstí na rtech ženicha hrá: (koníci řehtají, podkovky cvakají, a modré oči plakají). Tenkrát jsi, má panenko, tenkrát jsi má! A jedou polem a jedou lesem, ryšavá veverka přes cestu skáče, už varhany hrají tichým plesem. Bílé čelo její sinná, a modré oko pláče: Už nejsem tvá, už nejsem maminčina! 69
Když usnul kdysi Bůh po dlouhý věk, Když usnul kdysi Bůh po dlouhý věk,
 sen ho krutý mořil, v tísni drsný vydral se mu skřek; on dech a člověka stvořil. To byla zlého příčina a smrti počátek. My snem jsme jen planým, náhody děti, tmy, světla paprsk, s tělem zlým i duší, v nás Tubalkain ranou za ranou buší, a žijeme od šesti k pěti. My malými v velkém, a k štěstí stačí chvilka jediná; i já jsem duší bídnou v těle mělkém. Amnon chtěl Támar svou, já Tebe, svůj vděk. To byla zlého příčina a smrti počátek.
Vím jenom jedno – ta ruka neurvalá, Vím jenom jedno – ta ruka neurvalá,
 ta ruka náhody hmátnula po mně, když síla má vzdoru právě spala, když ustoupil jsem skromně – vím jenom jedno, že jsi se vdala! Tak Samsona oklamala zrádná Delila, jak ruka ta zlá nás dělila – vím jenom jedno, že jsi se vdala. A od těch časů stát jsem se v ohni učil, nepřátel porážet voj, smělost mi Třas pučil. Se silou Judy, s rychlostí tura a čelo vzhůru! útokem! hoj! Do zbraně, duše, hurá! 70
Včera jsem vzpomínal zas Včera jsem vzpomínal zas
 na svou panenku zlatou, po celý večer její zněl hlas, a její hlavinku svatou zářit jsem zřel, její krásný vlas. Zase mě za ruku brala jako tenkrát o naší pouti, „vidíš ty zámky v oblacích plouti?“ tak mi povídala. Opět jsem na chvilku za nima lítal za zlatýma s mou panenkou v dál, kde hvězdy svítily, kde nás měsíc vítal. Když s bohem dávala, když rozplynout se chtěla, tak teskno bylo mi, já prosil, zaklínal. Ulétla má duše za ní celá.
Sadila jsem fialinku, sadila Sadila jsem fialinku, sadila
 v naší zahrádce na záhoně, přiletělo bílé sluníčko, přiletěl mi drobný deštíček, a fialinka vzkvetla. Na zahrádce jako na světě! Ach má první radost, fialinka má! Kvetla jediná mi, v ní byl život můj, tak krásně kvetla, nebem voněla. Odešel mi můj Jeníček na vojnu, ale fialinka kvetla, kvetla plná tři léta. Bože, pročs ji mrazu spálit dal, mou fialinku, ach mou fialinku? Rozkvetla mně jednou jen, jednou jen! 71 „–– starý román z nového století – –“
Zas slova divná mi povídáš! Zas slova divná mi povídáš!
 Ne! přitul se ke mně, do očí hleď, ručku mi měkkou dej – kde ji máš? – tak! a nyní chci odpověď: viď, že se nehněváš?! Víš, tenkrát jak svítil nám měsíc náš na pěšinku lesem domů ze vzkřísení, a já ti takhle dal u kříže políbení – viď, že se, nehněváš?! A tehdy o pouti, ta píseň, však ji znáš, víš, tam vedle na zahradě v trávě – víď,viď, že se nehněváš?! A pak to robátko malé – ty lkáš? No, zemřelo – neplač tak usedavě! Viď, nuž řekni mi, že se nehněváš?!
Má ráda? Nemá? tak jsem z karet hádal, Má ráda? Nemá? tak jsem z karet hádal,
 věže nadějí z nich stavěl bohaté, a když už křižák mřížemi je spřádal, nožky mušek letly rohaté, a hrad smělý padal. Na zemi máj, nebe mraky šedé, srdce kvete liljemi a nad těmi rozum s okem shaslým, tváře bledé. Věřím! velké slovo, jen ho mít! Brzo v hlubinu podmořskou klesá, opět ho rosou v poupěti růže vidíš se chvít. Už prchám z parku nadějí uděšeně, smích zní za mnou z hloubi lesa. Vracím se k tužce, své rozmilé ženě. 72
Magické světlo své krásné Magické světlo své krásné
 v obrovský světů kolotoč hvězda šle, noc celá žasne – a náhle, nevím proč, hvězda hasne. Stín boha, světlo spasné, v lidstvo kdys skáplo sprahlé; však náhle hvězda hasne. Před lety heslo nové a hlasné národ náš vznítilo; než hvězda hasne. Před lety oko tvé krásné, panenko, svítilo. Hvězda hasne. Dny celé sny mě blaží klamné, Tvůj andělský oblétá zjev, nadějí září mi oči Tvé plamné můj nevěřící nad úsměv – zdali pak vzpomínáš na mne? Kdo mládí sny se kochal jednou, ten žití cíl na chvilku zachytil, vzpomínky nikdá nevyblednou. Kdo bloudí života mořem, tu a tam jen si utrhne list, zhyne později prázdnoty hořem. Až i tobě mládí sny přejdou klamné, zamrazí podzimu svist, vzpomeneš, Boženko, na mne. 73 „– – mnohá z jablek, co vysypal, byla odporná, drsná, některá i červivá, jak je natrhal – –“
O tenkrát, kdy do rakve bili ti hřeby, O tenkrát, kdy do rakve bili ti hřeby,
 kdy v dlaň chabou vtisk jsem ti barvínek, a na tvé vybledlé lebi poslední zůstal polibek, tenkrát jsem řek: Na shledanou v nebi! Tenkráts mě ještě ovzduším svým svatým kájela, nedala myšlénkám zlým, ale tím polibkem posledním Kainem jsem klatým. O Hrůzo! já říkám si dnes: Proč jsem ji nesved, nepájel rozkoší tělo? O proklatý tvého odchodu den! Hrůza a Děs! Marně chci přímo plout, zmítám se vztekle; do úst mi vjelo: Na shledanou v pekle! „– – jenom na papíře – –“
Prchlas se zardělou lící Prchlas se zardělou lící
 od nízkého plotu u zahrádky; tam jen se zamih obrys vábný s černou kšticí, marně já tě volal zpátky, a tolik, tolik měl jsem ti co říci. Málo řek jsem ti, jen že tě mám rád, hubinku dal, prchlas, bože! nevíš nic, jak se táta rozkřik z plných plic, a mamka hlesla: nesmíš si ji brát! Mám prý bratrsky tě milovat, a vyprávěli román kýsi svého mládí – však bouří krev a tělo, to jinak zná „mám rád“. Mám ti tolik co povědět. však líp, když o sluch ti to nezavadí – Řek a odcházel – za ním se zavřel svět. 74
Truhla stará, otřepaná Truhla stará, otřepaná
 potkala mne dnes ve snu o Ní právě v chvilce, když jsem líbal Ji a kochal, z ráje byl jsem vyvržen. Truhla stará, s křížkem zlatým, dva ji na sochorech nesli, alkohol z nich vyzařoval, otrhaní v koženkách. Jeden řekl: Mladá kudla! Krájela a zlámala se! Druhý smál se pustě s ním. Zmizelo lože naše. Poušť a kámen. Zakopali na místě ji tom. Stará truhla. A v ní lidský osud – štěstí.
Usnula krajina celičká, Usnula krajina celičká,
 měsíc se pod plášť oblaku skryl, políbil Venuši na víčka a pil, tak dlouho pil – – mně svítila jedna hvězdička. Zas mi ten měsíc otřepaný v mysl se dere a vane starou písní, a hvězda má – ne! šedou pokryju ji třísní a samoten na temeni stát budu štvaný. Hvězda! ta planá vějička, jež láká mudrce, o níž povýšenci pějí: svítí mně čárná hvězdička! V jeskyni, mech půjdu, pustý brloh feny, s pramenem na skále psát budu epopeji: Schází mně hvězda, schází mi oko ženy! 75
Snad vesla kýl to zlomil se mi vratký, Snad vesla kýl to zlomil se mi vratký,
 když už opustil jsem, co jsem ztratil, snům svým s bohem dal tam u zahrádky, kde mně měsíc kdysi stezku zlatil – nevím, co to, zas se vracím zpátky. Zas tam u zahrádky kvítek puče skromný volá mně a vábí tenký, útlý, modrý trs, hled violenky – zas mi po studentsku srdce tluče. Směšno? Snad! Já pevně věřím dosud v pohádek zlatičké nitě.nitě, ať v kal mě nese, ať v nebesa osud. Vím, já vždy byl nic, já rozumem vždy krátký, a srdcem velké dítě. Nevím, co to, zas se vracím zpátky. „– – náhle se probudíme a voláme: Kde to jsme? – –“
Kde olše halí zelení jarou vnady své lepé, Kde olše halí zelení jarou vnady své lepé,
 k potoku hledí do smavého údolíčka, tam ruka má nožíkem tepe do srdíčka H. J. a B. P. Minula léta, olše opět mládne dnes, však stárnou ta písmena: Jiří a Božena, a přec láskou dýchá celý les. Opět se první květen šňoří tam u nás daleko v lese za horama, a zde v bahno převratů noha se boří. Přišel si pro mne květen jinačejší, hlava volá sirá: sama! Adieu, má znejmilejší! 76
Chaloupka nízká, přirostlá k zemi, Chaloupka nízká, přirostlá k zemi,
 řada lip chrání ji před Severem, kolébka v ní malá s barev divných lemy, tam se kolébala v koutku šerém panenka má, jediná mezi všemi. Tam ji ve Vellibce matička chudá, jako mě, vískala, písněmi vychovala, tam mně ji chvilka celou dala, tam kéž nás skryje jedna země hruda! Kolik změn už duší zavířilo, kolik písní, žalů, bludiček, srdce mé tam vždycky u ní bylo. Ať hrom bil, ať slunko mraky hledlo, po celý můj kolotavý věk mě srdce zpátky k ní, k ní vedlo.
V drsném rachotu hromu V drsném rachotu hromu
 větry se praly, lesní jim běsové tančili k tomu. Pěvců se malý párek skryl v dutině stromu. A hřmělo nebe, zanícen on jí děl: Já rád měl, mám, budu mít jen tebe! Paprsk je probudil zlatý. Přeškoda nastokrát! Ještě štíp v šat ji kropenatý. Zakvikli. Navždy pá! V mihu duše dvě musily pryč se brát. On letěl k severu, ona k jihu. 77
Rozlila záplavu Zoře Rozlila záplavu Zoře
 v zlacenou zem, v paprscích jejích hoře zlíbal jsem vlasů tvých moře. Tichými větry kolébán v eden jsem plul, písně mi dul vlasů tvých okeán. V přístavu ráje jsem stanul, se stromu života plod v klín můj skanul. Shltil ho Satan plány mé boře, jedovým šípem v něj bod. Vysechlo vlasů tvých moře.
Posud mi slzy lítosti kanou, Posud mi slzy lítosti kanou,
 stále zřím před sebou modrých očí hled, kdy zapomněl jsem přísah s věčnou hanou, zapomněl duše i rtíků tvých med, jak řeklas nevýslovně: Na shledanou! A výčitky, bol sladkou jsou mi manou, jak asketi bičuji žilou duši svou mukami zpilou. Panenko, na shledanou! Stopu tvou krví psanou na vždycky před sebou zřím. Panenko, na shledanou! Slzy mi lítosti kanou, s dechem ti šeptám posledním: Panenko na shledanou! 78 „– – zaplakal jsem jen jednou, když za peníz otec svou dceru prodával, aby mohl pít – –“
Nevím o ní! Hlas jen zvoní Nevím o ní! Hlas jen zvoní
 v srdci tajemně mi, – rouška času snem ho sladkým cloní – že je má, ač prodaná je všemi, však trpké přece: nevím o ní! Nás oba, viď, má zlatá, plamen touhy sžírá, co platno volat: smrt a nebe, víra, víra ve shledání svatá, co platno, když muž, propast mezi námi, co platna modlitba a slzy, vzdech, když meč rozloučení nad hlavami, co duší svatba, když krev se v těle honí nezkojná. Nám žádný žití spěch! Ó to trpké: Nevím o ní!
Láska lež, klam, bídná zráda, Láska lež, klam, bídná zráda,
 hračka dětí, smyslů poblouzení a snů bujná kavalkáda. Ne, lásky není, není! Mýlil jsem se, neměla mě ráda. – Já v tišiny lesů zabloudil a vlnky studánky se zrcadlíce mně satyrovo ukázaly líce, když jsem o ideálech snil. Já studánku čistou zakalil, jejího ze dna bahno jsem duší svou pil. A myšlénka těžká, kámen či list, padá mi k nohám, jediná, jedna: Ne, nemohla, neměla mě ráda! 79 „– – a v Libáni byla k líbání – –“
Cikánskou spustili zvesela, ryčně, Cikánskou spustili zvesela, ryčně,
 celý sál hořel a výskal, a my dva hořeli, jásali také, ale jen tiše, tiše, dech na dech, srdce jsem bušit jí cítil. Zvolna jen vláčeli těla jsme horká. Obě holubičky ke mně se tulily, když hrozil karambol sousedů divých. V dotyku nožky její procítil všechny jsem noci Juana na balkoně doňy. Záchvěvy ručky. Hlavu k zulíbání složila na rámě mé. Cikánská hudla mně nový vznět. „– – nebylo to nic – –“
Stará postel pod nebesy Stará postel pod nebesy
 měkká, mechem vystlaná, dokolečka voní lesy, suknička je zkasaná, hlava skryta mezi vřesy. Kos na jedli žárlivě hvízdá, ňadra se v mechu bouřlivě dmou, a už v kytku jedinou těla se váží v teplu hnízda. Kukačka kuká hodiny času, hodiny míjí, těla nahá žárem hoří a vzdechy se ztrácejí bez ohlasu. A opět večer štěstí uteče. Příroda tvoří. Miluj, člověče! 80 ( V. R.)
Jen jednu noc smět s tebou spát, Jen jednu noc smět s tebou spát,
 tě za tmy obejmouti, s tvými ňadry moc’ si hrát a na nich větrem plouti, v eden loďku mocně hnát. Tvých tajů každý koutek znát, se vykoupati v lázni blaha, když luna svítí nahá – jen jednu noc smět s tebou spát! Zapomnět lebku lysou, holý hnát, houpat se v sítí tam a sem – jen jednu noc smět s tebou spát. Běž pellerinu oblékat! Pojď, jdem noc jednu spolu spat!
Nazdar, ty veselý, studentský živote, Nazdar, ty veselý, studentský živote,
 sbohem buď, na věky sbohem! Plnýs byl rozmarů, pestrého střídání, kvítí pln, někdy i bláta, co ruka kantorská na tebe šplýchla. A kvítí vonělo, dýchalo láskou – Co dívčích vzpomínek zalétá za tebou, živote jarosti, mládí a síly. Jaké to bývalo blaho, když po námaze trudné dívčí ret na můj se lepil. Byla to bystřina horská, co se nám po ní tak jelo. Jak mořem života poplynem? 81 „– lásku jsme si přísahali –“
Ba spíše ten svět se na slunce vrátí, Ba spíše ten svět se na slunce vrátí,
 – slyš přísahu svatou! – ba spíše dýka mé matky mě zchvátí přes její lásku zlatou, ba spíše hlava má rozum ztratí, Bůh svíci zlomí nad rodným krovem, než já tě život po vezdejší, má znejmilejší, jediným zradím slovem, jediným citem, myšlénkou kalnou, nad níž bys smutně sklonila s modrýma očima hlavinku žalnou, ba spíše zhynu osličím pod žernovem, a duše má tmy nechť by honila, než tě, má země, jediným zradím slovem!
Zkazky dědů duší letí Zkazky dědů duší letí
 o květech a poupatech, o zlatu i blátu, smetí, posud jejich slyším vzdech: „Doufejte jen, děti!“ Hlavou vrou mi cepy, mlaty, houfnic, pušek roje, střel, zřím, jak davy nepřátel dědkům ukázaly paty. Vidím šibenice též, těla sedláků se klátí, Mosteckou zřím věž. Slyším šklebný vrahů jek, jedno kvítko u nás zřím jen pláti: Bujný Nezdárek. 82
Dokola bahno, močál a hnití, Dokola bahno, močál a hnití,
 mloci a žáby se plaví, chtějí vše strhnout tam, zlostně se svítí, a tu – jak Shakespeare kdes praví – je také dobře špalkem býti. Otců, žen, dětí hlas v úmoru žití se kdesi ztrácí: chleba a práci! – Tu prý je dobře též špalkem býti. Katův meč nad šíjí když se třpytí a tyran funí, je dobře aspoň špalkem býti. A pod národa katafalkem, když hřeby duní, je také dobře býti špalkem? „– po straně chechce se hltavá bába: sšš! a té se dává všecko –“
Byl jednou král a hezkou dceru měl, Byl jednou král a hezkou dceru měl,
 jako oko v hlavě střežil ji v zámku ze zlata. Večer do okolí její zoufalý zpěv zněl, i přicházeli rytíři a knížata, než každý odvážlivec před branou zkameněl. Na té bráně ježibaba čáry kula s očima, jež hořely jak smola – a marně princeznin zpěv spásu volá, tři století tak uplynula. Hloupý Honza ze Lhoty šel světem, na babu nekouk ani, šel dál, a čáry spadly v zámku kletém. Hoj má zem, má princezno, hoj můj ty lide, kdo tě uchrání, kdo zlomí tvrdý hradu val? Čekejme, až Hloupý Honza přijde! 83
Hotspury ve křiku, Falstaffy v činech Hotspury ve křiku, Falstaffy v činech
 býváme a kudy jdeme, ať doma za pluhem, ať slavném na sněmu, ať v sledu Mus někde v výši, mastíme všelijak „sirou“ svou zemi. Ba celý život, ta naše práce na roli národa dědičné, památné, „chůzi je herky jen šmaťhavé rovna“. Voláme tak něco o českém jaru. Zvolejme upřímně jen: „Sbohem, ty pozdní jaro, sbohem ty babí léto!“ Z našeho „hromu a pekla“ cáry visí. Hostpure, kde tvé: O espérance!? „– a národní Herkules zpíval Americe: –“
Ztepána, zbodána, zervána, štvanás, Ztepána, zbodána, zervána, štvanás,
 země má, ubohá země! Svobodnou spoutali, protkli šíj na ráz, lid tvůj zná jen zaklít temně a volat: Oroduj za nás! Sotva dech, sotva hneš brvami! Však když pán zavolá, otroci dokola: Pane, smiluj se nad námi! Dudek švih, checht zní bujný, nastaví se záda: Pomiluj ny! Až na srdce dali tě zhrýzt psům. Však jednou zšlápneš hada. Ale pak: Dominus vobiscum! 84
Zahořel západ, Rýn ječel tokem, Zahořel západ, Rýn ječel tokem,
 hranice k nebi vzplála. Spoutaná postať, však vzhůru s okem, velebná u sloupu stála jak maják moře kolotokem. Mnichů vztek, vojáci, baby – Hubený kardinál pacholka zavolal: Zabi ho, zabi, zabi! Plili naň, „pekelnou stvůru“, modlil se v jasu spoutanou paží a s okem vzhůru. Dohořel západ, oděl se v chmuru. „Dej lidu mému spásu“ na srdci s paží řek, s okem vzhůru. „– život vojanský, život veselý (!)–“
Mlhovin komisní, šedivý plášť Mlhovin komisní, šedivý plášť
 zvolna se táhne Jelením Příkopem, čouhají jen holé vrcholku stromů k oknu sem v kasárna plesnivá, jeptišek bývalý klášter. Kosi si hvízdají popěvky jara, vedle z Daliborky houslí hlas, ryky kavalírů z Belvederu. milostný šepot z míčovny Rudolfa krále. Jaký to hluk! Hle, krvavá tam hlava v mlze se šklebí, druhá vedle, třetí – – a potok dole rozvodnil se krví. Známí, che! známí všichni, co jich tisíc, Jelení Příkop už je plný, plný. Veliký zní hlas: Nikoho neživte! 85
Od dětství věd vyssál záplavu, Od dětství věd vyssál záplavu,
 Mus býval host, světa pak přemýšlel nápravu, náhle měl dost, ruku si položil na hlavu. Řečník on dštil vrahům záhubu, od shora někdo zvonil, on se sklonil, ruku si položil na hubu. Ten někdo dceru měl. „Má buď!“ Třebas to Venuše není. Ruku si položil na hruď. A sladký vypíjel kalíšek, v řády a tituly neslo ho snění. Ruku si položil na bříšek. „– píseň vojáků Hannibalových – za pecí –“
Kde je muž, tam je i síla, Kde je muž, tam je i síla,
 tam je čin. Skvrní nás tradice zbylá, roste jí roj našich vin. Barva nám červená, bílá! Bílá, to cesta je přímá; vzpomeňme jen! Škoda, že jen jako v sen slavná nám minulost hřímá. Proč jsme hluši? Rostou nám dvoje Midasovy uši. Pazoury sťaty má lev. Červená – chabost – naše – to je krev. 86
Ukradli zloději tátovi krávu, Ukradli zloději tátovi krávu,
 sedm mu krmila dětí, leč Honza nejstarší neztratí hlavu, po stopách s tátou letí a stopy vedly je na doubravu. Obušek každý měl krátký; hle! tam se zloděj s ní v houštinu schoval. Honza naň volal: Vraťte nám krávu zpátky! Než zloděj směle naň vzkřik, oba na kolena klekli, z posledních šatů je svlík. „Tatínku, pojďte,“ a táta dí k tomu „No, jsem Čech!“ změklý. A táta s Honzou šli pokojně domů. „– Klassická píseň perská. –“
Balladu vypraví dávnou, Balladu vypraví dávnou,
 kdysi že národním vztekem, násilím, záštím, zlobou otravnou mořem se zatopil s hluhem a jekem národ a města s říší slavnou. V moře to my jedem rabi, ale ne v zoufalství, chceme tak! Proč? nu jsme plesnivý brak, jsme baby. Otroctví knuty nám plete, a vše je jedno nám, ať nás v to moře smete. Nářky a křik? To prostředek slabý. Péro mé volá, též chám: O baby, baby! 87
Tak rád bych, Rýne, tvou nivu pěl jarou, Tak rád bych, Rýne, tvou nivu pěl jarou,
 tak rád tvých, Juane, vášní vír, tak rád bych se brodil Jordána vodou starou a tvé zpíval, Hellado, bohy, válek vznět i mír, tak rád bych zanícen stál nad Niagarou – – Než pokaždé švihem biče pohnán jsem němý jak tur ve jho spoutaný zpět, tam, kde hložím a bodláčím zmořený žloutne květ, k své rodné zemi. Ať s ptáčetem lítám, ať v kaluži s žabou, vždy vášeň svatá vede maně k ní, k ní ruku mou chabou. Zvedněte se mnou hlas mladý, bujný, sepněme dlaně: Bože, pomiluj ny!
V svobodu hvězd a zlato spěj, V svobodu hvězd a zlato spěj,
 s Musami v šíleném letu po lesích Parnassu dej se v rej, věnčena, hrda zjev se světu, utíkej, země má, utíkej! Na výši uměn se směj v palácích s mírem i v chatě, ať syčí saň zloby jedovatě. utíkej, země má, utíkej! Svou sílu, sama sebe znej, v boj vítězný s vrahem a sokem utíkej, země má, utíkej! Jinak tě neznám, kletbu mou měj, pak vzdech můj buď poslední s pohaslým okem: Utíkej, Káčo, utíkej! 88
Nenávisti zlobo jedovatá, Nenávisti zlobo jedovatá,
 zášti nezměrná, všech kletbo věků, hněvu nebe, pekla výhni klatá, zuřivosti slino, bahno skřeku, knuto, cos šlehala záda svatá Kristova, ó trne, šípku, kopí – sem, sem všichni, ať se hody slaví, vrahu na šíj, v ránu hltan dravý, pijte, pijte, dnes se každý opí! On mě drzoun rdousil po staletí, kosti vyssál, srdce v kámen zvrátil, že jsem neznal světla, tmy jen smetí, znal jsem lízat sliny jeho s země; právo teď chci, dluhy by mně splatil! Žel, můj brat se rdousit dává němě!
Říši se narodil Veliký král, Říši se narodil Veliký král,
 za ženu vybral si Lásku, do noty poddaným písně hrál, Bídě dal na oči pásku, s Volností jásavě smál se, smál. Jednou roj hýčkaných hroze, právě když Lásku svou hladil, dral se v hrad, na hlavu božskou mu vsadil jho coronae spinosae. – Říši se narodil „Veliký“ král, za ženu vybral si Žílu, do noty poddaným písně jí hrál na zlatém jezdě voze. Národe, máš ještě sílu snést jho coronae spinosae? 89
Mnoho je vzácných panáků na zemi, Mnoho je vzácných panáků na zemi,
 mnoho vycpaných hastrošů, copatých, slavených sterými bájemi, líbaných s fanfárou na šosu, dýšících uvnitř dusnými stájemi. Však jeden zvláště mě září svou chvátí od nohou kol břicha výše, na niž pro jeho pozdější tovaryše s úctou zemští pohlížejí svatí. Však Čechy zkusily, jak prsty měl dlouhy, jak chrčel lev v peřestech vrány hyna – Včera jsem hleděl naň, zda klam to pouhý?: zpola to člověk a Fénix zpola. – Divné, že dnes mi připomíná klid přežvykujícího vola.
Škorpioni, tmářství brouci, Škorpioni, tmářství brouci,
 proč vám vztekem líce bledne, co vás nutí v poplach tlouci vždy jen v noci, proč ne ve dne, pokolení peklem řvoucí? Jedno na vás hezké přece: po věky jednou brodíte se třísní, po věky jednou zpíváte písní, ač různě si barvíte klece. Jak kdy je třeba, silná jest i jemná – cha! prý božská je – ta píseň sobectví, břicha, temna. Nejprve počnou písní otravovat, pak se mdlá oběť vyssaje. Dejme se dále klovat! 90
Viděl jsem ve vzduchu zaťatou pěst! Viděl jsem ve vzduchu zaťatou pěst!
 Sténala, úpěla země, zplakalo kamení, povzdechl klest, tvorové zírali němě, přestali rváti si svobodu, čest. Řev světa zanikl běsný, tok jeho stál, dechnout se bál. Ó byl to okamžik děsný. Byl by svět zajásal v smíchu, ozvat se od hora ryk; však ruka v hrozivém tichu – – Na ruce kapka, ha, krev to jest! Ovec byl, tyranů poslední kvik. Viděl jsem národů krvavou pěst.
V hodinách poslední hrk, V hodinách poslední hrk,
 kývadlo stojí, holoubek naposled vrk. Psát se dál bojí slabý můj brk. Země má s hodin se dívá, piš, péro, piš: Národ je myš, národ je hotová – slíva! Ten „Žižka“ cha! hledá Vaňka! Na papír padá v slova ta velká mi kaňka. Lež je to? Nuž smyju špínu, ruka má epopej psát bude ráda o smělém národa činu. 91 Kniha Žalmů LXXX.
Hospodine Bože zástupů! dokudž se přísně Hospodine Bože zástupů! dokudž se přísně
 stavěti budeš k modlitbám lidu svého? Postavils nás k sváru sousedům našim, a nepřátelé naši aby sobě posměch z nás činili. Proč si rozbořil hradbu vinice své, tak aby každý, kdožby tudy šel, trhati z ní mohl? Vepř divoký zryl ji, a zvěř polní spásla ji. O Bože zástupů! obrať se již, popatř s nebe! Vinice tvá popálenať jest ohněm a poroubána. Hospodine Bože zástupů! Nakrmil si nás chlebem pláče a dals nám vypiti slz míru velikou.
Zlatá záře podvečera Zlatá záře podvečera
 z Tvého oka plna lásky prší na mě, máti drahá, střeží mě Tvá čistá duše, bílá růže leknínová. Svítí mi jak luna zemi po klikatých cestách žití. Nedá zahynout mi v bahně rtů Tvých perla, modlitba. Všes mi dala dobrotivá: život Tvůj i dědků našich krví mojí probíhá. Na Tvém klíně jen je blaze, ztrmácen vždy tam se vracím, k Tobě, má matičko drahá! 92
Samá voda, kalná, čistá, Samá voda, kalná, čistá,
 s krví ssedlou smíšená, s octem, žlučí – jako Krista duše kdysi vznešená když letěla v ráje místa – tak jsou různy písně moje; jednou luna šeptá je, jindy čela krápěje horkého dnem prachu, znoje. Někdy řvou a jindy kvílí, někdy psány rukou smělou, rukou únavy i síly. Však proti vůli psáti nebudu, a s ní i drsně, rukou neumělou. Jsem hříčkou osudu.
Nemáme prý už o sobě zpívat, Nemáme prý už o sobě zpívat,
 jiných pět žaly, radosti, touhy, v jiných se srdce se shora dívat, pochod jich duševní hrávat dlouhý, s nimi boj lásky bojovat a sen sklamání snívat. O pěj co chceš, vždy sebe dáváš část; zda hvízdá slavík bol svého druha? zda létem šveholí Meluzina tuhá? O jdi jen a uč se krást! Světlo světlem je a tma zůstane tmou, ať lampu v ni stavíš, však se ztratí, ať rouškou je halíš tajemnou. O pějte jen, co duše vám povídá, a bohové dají vám zlatí harfu krále Davida. 93 (Příteli Milanu Milavcovi.)
Mládí bouří, žilami se vzteká, Mládí bouří, žilami se vzteká,
 trhá okovy a plaší těžké dumy, boha nezná, jenom v smrti se ho leká a věří všemu, porozumí chodu duší s boha na člověka. Ohněm plápolá a pěnou naděje kypí, violkou voní, cinkotem radostí zvoní, zapomíná zimy stínem vděčné lípy. Mořem burácí, o bázni neví, miluje teplé měsíční noci a v nich smavé děvy. Však tikot času také ho zbodá a elixír žití mu nejde ku pomoci. Škoda ho, věčná škoda!
Byl první máj – a přec sněhu vrkoče bílé Byl první máj – a přec sněhu vrkoče bílé
 stlaly bělostné lůžko na vlhkou zem. Byl první máj – já cítil v plné síle, jak se v okno žene, pokojem, jak mi v srdci řádí rozpustile. Já vyhlednul jsem v kraj: tam zeleň se střídala s barvou sivou, sníh tál – a srdce mi skočilo radostí divou, byl první máj! Struny se staré rozjásaly zas, slunko se chechtlo, a celý kraj se zlatil. Byl první máj, byl lásky čas. Hraj si, ty staré srdce, děcko, hraj! – Já poznal v tu chvíli, co jsem ztratil. Byl – někdy dávno – první máj! 94
Kvetla pomněnka mi v srdci přechudičká, Kvetla pomněnka mi v srdci přechudičká,
 kvetla sluncem oček modrých dvou, která skromně přivírala víčka, aby nespálila září svou, kvetla – více kvetou tvoje líčka. Žel, že neznám házet hrstmi slov, abych něhu její jarní pěl, grešle jen dávám, když bych perly dávat chtěl, na místě zpěvu hýkání výrů a pokřik sov. Hyady, Merkura volat, Pana pramálo umím, jen tak z nouze, za Afroditu často přilétá mi vrána. Sluncem mým (kritiko, pojď!) lojová svíčka, na výši nebes belhám dlouze tak, ach dlouze – Kvete pomněnka mi v srdci přechudičká!
V záhyby lesa stín se vkrádá, V záhyby lesa stín se vkrádá,
 – les, toť je život můj – pod každým kamenem žluté tělo hada, rokle, sráz, vodopád co chvíli volá stůj, a listí padá. Mýtina bujná dřív, mladá chřadne – má radost poklesá níž a níž – na ni jak olova tíž listí padá. Nejvyšší dub dole! – smrt svou oběť žádá – co to úpí, sténá, šumí suše? Listí padá. Už se můj úkryt, rybníček ztajený, kalí, má vnada: už mně i na dno duše listí padá. 95
Je noc, veliká vesmíru noc, Je noc, veliká vesmíru noc,
 černá jak dutina oka v lebce, ni luna nesvitne, ni hvězda zlatá, noc – a nevyjde zlaté slunko, nevstane z mrtvých král, světla král. Tma kryje vše: vraždu hlupců, co se vyšinout hledí v život prý krásný – na chvilku, okamžik – a smrtný úsměv zhynulého tvorstva, radostný úsměv vykoupení nevidí. Pokrývá naděje ztracené, bídu, plahočení se za kůrkou chleba, cnost lichou, pravdu, jež se rozplývá v mlze, pokrývá také báji o duších člověka letících na nebesa. O Noci, ještěs málo černá!
Plápolá a zas je bod jen malý, Plápolá a zas je bod jen malý,
 zámky zlaté staví a boří, modrým se směje okem, zas se kalí a mdle hoří blikavé světýlko v dáli. A teplem sálá, u srdce pálí, uniká, uprchlé naděje, mráz! A svítí zas blikavé světýlko v dáli! Davy se v tmách k němu valí, ztišené moře! křik! temný hluk! To blikavé světlo v dáli! Už jsem na vrcholi, jen švih malý – a pád, za přehnilý držím se suk. Umírá blikavé světýlko v dáli. 96
Zabolela mě má hlava dnes Zabolela mě má hlava dnes
 bolestí starou a divou. Jen muška kol letla to, jen vánek šeptem hles, a s rozšklebenou lící křivou zas se Bolest směje, zas jsem v staré dumy kles. Zas mně píseň hada zevšad syčí, zas mě pálí každý pohled kol, zas má duše hnisá, směšný světobol, zas v ní zastárlých ran vředy klíčí. Opět vidím, jak Jí hlava snivá k ňadrům klesá v rozloučení chvíli, zas mě hlava pobolívá. Zas se řítí stavba plánů smělá, „nejsem nic“ mnou trhá, sýček kvílí. Zas mě má hlava dnes pobolívá!
Cvrček se pod naší stodolou chechtá, Cvrček se pod naší stodolou chechtá,
 či je to nářek? Ne, smích to! Sluníčko září a za chvilku zapadne, zavolá za sebou Noc, bujnou a jásavou ženušku pekla. Smějme se, smějme, hoj! výskněm si jaře! A vždyť svět celý rve se a umírá, a přece o překot plesá a výská. Juch! Jaká radost to tryská! Nuž jásej, srdce! Hleď, jak Noc svůdně se svíjí! Chyť si ji, chyť, chyť! Třebas to ďáblova dcera! Však ona léčit zná! 97
Slyšíš-li, ty nebe veliké, modravé, Slyšíš-li, ty nebe veliké, modravé,
 jak vrby nad potokem kývají vzdušnými zvonky a hrana se šíří nad proudem slzí, jenž v dáli unáší vzdechy mé, stesky? Neslyšíš, jsi šťastno příliš! Svatí se houpají vážně a velebně s pietou v posvátných lenoškách. Komu mám hoře své žalovat? Měsíček směvavý klassický je na to tuze – Vy vrby dumavé, vám ho povím: Ztratil jsem někde svou duši.
Zanikly radosti, víření, plesy, Zanikly radosti, víření, plesy,
 v skráň mou se valily rány, lásky bol vzal mě za pačesy, zbloudil jsem štvaný v naše lesy. Houby, samoty, zpěvy, květy a kře – – vše láskou vře, zapomněl jsem své děvy. Rybníka zelený břeh mě hojil, skájel poduškový mech. Drozd ryčně zapěl mi kdesi, lásku a zármutek v jedno spojil. Daly mně klid naše lesy. 98
Papouškem jsem v tvrdé kleci žluté, Papouškem jsem v tvrdé kleci žluté,
 jenž nechce z ní, a pusť ho, dáš mu smrt, já líbám okovy své rzivé, skuté panem Životem, jenž příliš zhrd a zuby cení na mě cynik kruté. Jáť okusil už soka jeho číši, když usnul pán, se vínem opojil; a ten se vlídně ke mně naklonil, kapkou svlažil rty, otvíral cizí říši. Když jsem životem tím starým dál brát se musil, jak to protivné! ó prosa skutečna a duše ideál! Ta kapka dost! Já jinak tančíval, ano kouzlo znělo podivné – Jen jednou ďábel mi svou píseň hrál!
Řetěz mám na hrdle a starý Zvyk Řetěz mám na hrdle a starý Zvyk
 světem mě vodí, kývadlo rozumu stejně zní dál: tik! tik! a srdce stále jen k jedné studánce chodí, voda stejná, a stejný rosničky nad ní křik. A když ta jednou přestane pěti, posledně trhne nožkou kdysi hbitou, mravenci snědí ji s zuřivostí lítou a píseň starou zpívat budou její děti. Pokrok? Vývoj? Krůčky malé, spíš zpátky povoz s přehnilou nápravou jede; jen srdce stejné stále. Nu ano, dál! Zastavit ni okamžik! Ale přec pořád nás na řetěze vede starý Zvyk. 99
Barev na sta, kterou vybrat, kterou? Barev na sta, kterou vybrat, kterou?
 Kterou ve květinu nechat růst? Kterou mol ni moda nesežerou? Kterou nerve klouček masopust? První vybrat, prostřední či sterou? Ja pomněnku utrh v zahrádce života, vůni modrých očí ssál. Zda jsem nepřebral? Zda týden nezpláče, až přijde sobota? Jednu trhat a k ní vonět stále, jí se řídit, královnou, jedno heslo! vzroste v oblak dříve malé. Člověk malý, úzký, nevidomý jím mocí čarovnou v rukou třímá blesky, hromy.
Rost jsem v utěšeném prostu štíhlý, Rost jsem v utěšeném prostu štíhlý,
 větve chtění mého v koš se ladný s květy přepyšnými zdvihly, včely na pel přilétaly vnadný, pěvci zdaleka sem ke mně tíhli. Neznal jsem bouře, přiletla jednou, a jak jsem ji rukou pravou zadržel, blesk jásavě po ní sjel a ruku uťal s radostí neposednou. Činnost má v půli, chabé jen síly, neb větev sražená rostla zemí dál a obě strany hnily. A tak i onak zlo se ze mne rodí, vždyť člověk jsem, ten dobra pecivál. A zlo to se věčně dále plodí. 100
Jak je těžko mladou hlavu mít Jak je těžko mladou hlavu mít
 a nevědět, co láska a krása, jak je těžko zemí kvítí sít, když vlastní srdce bodlák drásá! Jak je těžko v cizí hlíně hnít! Tam na kopečku, u lesa, v stínu stromů, kam ptáčci chodí se kolíbat, tam se to bude sladko spát! O půjdu umřít domů! Drůžičky, mládenci, červená líce, stařičký děkan, kantorův bas, a večer mne vzpomenou ještě o muzice. „Škoda peněz na něj“, bratr řekne, „u sta hromů!“ tatínek přijde za mnou, sestry popláčou a zapomenou zas. A maminka? ó půjdu k ní umřít domů!
Tenké zvonky klinknou, Tenké zvonky klinknou,
 hrana zní, květin něžné hlavinky sklání se smutně níž, níž, všecinko venku v umírání sní. Zapomnět na ni, na Aninku možná není, není. V ní, panence mé, studánka nebe mého krásný snila sen. Kam nyní? Temno, prázdno kolem, Nic na mně cení šklebně hnát, kam? neb odnesla mně Aninku Smrt. Tenké zvonky klinknou, hrana zní: Milování do skonání. 101
Ústa dívek šveholila jemně, Ústa dívek šveholila jemně,
 „polib!“ lákal růžový jich ret, „blíž pojď, blíže!“ vydechoval ke mně ňader jejich vzácný květ, než mé srdce zalkalo jen temně. Hlava ženy mé se v náruč kladla, „jak jsem šťastna!“ šeptla ptáčetem, štěstí mihlo se mi přeletem, radost srdce brzo, brzo zvadla. Synek zhoup se na kolenou: „tati!“ Zdálo se mi že bol srdce mizí v jeho vlásků čupřinaté zlati. „Sobcem jsi! Chceš sám jen šťastným být!“ šeptal jakýs hlas mi drze cizí. Srdce mé, pojď světa kalich pít!
Hlas jakýsi volá ve mně: Hlas jakýsi volá ve mně:
 žij prostě, nově, den tak svítá, sám v té půdě, boží símě, volně, jak to káně lítá nevázáno pouty země. Však den často svítá kalně a sémě někdy bodláčí utlačí, káně střelou padá žalně. Klubko si fantasie chyť a smělých plánů viň dalekou niť, nahodile klubko ti zadrhne neb vstane Opak, zavolá: zhyň! a niť se přetrhne. 102
Pel mi s květu vítr svál, Pel mi s květu vítr svál,
 dýchám těžce jako k smrti, měsíc, co se na mě smál, jasnotou svou rve mě, drtí – tak se zpívat bojím dál. S touhou čekám práce hody, však květ uvadá, a okvětí suché odletí; kde je výsledek? kde plody? Místo červánků jen mraky, místo něhy, bolné vředy, rozhozené vraky. Pel mi s květu vítr svál, osiřelý naposledy tak se zpívat bojím dál.
Byla noc. Jen světlo v komůrce, zkad Byla noc. Jen světlo v komůrce, zkad
 bílého lože, bílé zářilo poupě – on plížil se sem jak kuna v hnízdo holoubat, by unesla je v skalní doupě – byla noc, on potichu se krad. Tak spanilá její tvář hostí panenské nevinnosti zlatou zář. A spí. Usmívá se. Co se jí zdá? To úsměv je Boha i dítěte. Už obluda blíží se zlá, teď bílé se lože schvělo, ó modré oči, nespěte! – On ukrad jí bílou duši, bílé tělo. 103 (B. Matesovi)
„– – – a nejen člověk, i velké moře „– – – a nejen člověk, i velké moře
 s bouřením divokých vln věčný je boj a věčné je hoře, ptáčat zpěv žalu je pln, chmurně se usmívá krvavá zoře. Slunce? To člověka budí k všednostem života zas, zrnko, než vyroste v klas, stokrát ho slzami zalijí chudí. Vše, vše se potápí v blátu; sleduje v nešťastných šlépějích dítě tátu. A když i poklid svatý –“ Zívla a lísavý zazněl smích: „Mužíčku, koupíš mi na nové šaty?“
Stará naše hruška, šedivá sestra! Stará naše hruška, šedivá sestra!
 Dosud vidím ji, jak hlavou kývá, šumí modlitbu a s ní směs ptactva pestrá, opět pláštěm zahalená zívá podřimujíc v noci na Sylvestra. Pod ní „páni kluci“ my jsme hrali „pod sladčicí“ míč a špačka, zlatou bránu, pod ní jsme pro sousedovic Nánu já a Lojza poprvé se prali. Pod ní pradědové večeřeli za hvězd svitu, při námluvách pod ní objal něvěstu svou mládenec smělý. Matky tam na děcka láskyplně zřely, pod ní umírali zlí i hodní. Letos padla sekyrou, a my se rozletěli. 104 (Prof. Janu V.)
Jak často životem nám bouře zaburácí Jak často životem nám bouře zaburácí
 a v hlavu deří zloby náhlý hrom! Hlava hoří, srdce klid svůj ztrácí, a v jeku tom i kout naš snivý zhnusí se nám v tiché práci. Steré otázky tu myslí planou, muka odhodlání rvát se světem o Pravdu, jež v Lež se zvrací přeletem – péro pod stůl! zlomené pomluvou a hanou! Něco v nás hrdého: pravdu mám! křičí, a vzlyk citu poslední marného vzdoru hradby týčí. Útěchu? Kde? Na čelo vložíme ruce obě, a dechem jara péra hlas z kouta zní: Sami v sobě!
Fráze, jen fráze krví mně běží, Fráze, jen fráze krví mně běží,
 šablona, lichost, přestárlých zvonů tep, vleku se kolejí ujetou, nebe šedě sněží, přes jednotvárnou step, slova má prázdné jsou zpěvy kněží. Jablka ze skladu zpívám uleželá; kéž planá bych mohl na stráni trhat, příbojem plout, se v katarakty vrhat a v lidstva se ponořit myšlení smělá! Fráze a fráze zas, hu! jak to bolí, nečinnost, marnost, chudoba, hrob – chudší jsem (o Šalamoune!) holé trávy v poli. Chud jsem s lysou lebí vzpomínaje dob myšlének, ach šťastných dob, dob máje. 105
Zavřeštěla harmonika – a on zpíval Zavřeštěla harmonika – a on zpíval
 o jiskrách v hrdýlku slavičím, zamručel na svět jeden filosof – a on zíval s vesmírem hrdlem bulíčím, moucha zhynula – on zmíraje hlavou kýval. A pěl tak něžně, bouřně, hrozivě zas; jak voda když mluví, jako hrom z dálky, přívalem zuřící války, a míchal krev a mlíko, krásu, hlad a květy, mráz. On druhý Šimon. A boha v papír tahal zneuznán, v srdci svém genius, velikán, kdo za to, že zouvák chyt, po lyře když sahal. Umřel a pohřben jest s žalným naříkáním, dali mu desku, a do nebeských vešel bran. O my, my všichni, kteří jdeme za ním – –!!
Cesta byla rovná, ujetá a stálá, Cesta byla rovná, ujetá a stálá,
 kráčel po ní šíjí vzpřímenou, oko ohněm, hlava plány hrála, hory lámal vůlí svou, Jas ho nes, a Neřest se ho bála. Močál cestu podryl – tak čas věky v hlubinu stahuje bezednou – nezhrozil se, hlavou vzpřímenou pevně zíral na břeh nedaleký. Loďku robil věky tři, a když jí v skálu Vichor mrštil, druhou vlek a třetí, šíj se klonila, však oko beze žalu. Dříví nebylo, on skálu házel dolů – síly neměl už, tož snášel prsť a smetí. Hleďte! Stařec lysý, ohnutý – však oko prázdno bolu! 106 „– a tam u toho kostela sedala ––“
Tatíčku nebeský, divné děti rodíváš! Tatíčku nebeský, divné děti rodíváš!
 Rozdíly přenáramné! „Na, babo, troník, na, tu máš, pomodli se za mne otčenáš!“ Tak mně řek pán ten velký u kostela, však ho znáš! spinkej, můj holoubku sladký, spinkej a poslouchej se rtů své matky otčenáš. Kolik jich mám se modlit? Všš! Všš! Ty lkáš? nemám kdy ni za své dítě se pomodlit otčenáš – –“ Tatíčku nebeský, divné ty děti máš! – Viděl na rtech své matky se chvít poslední otčenáš. „– Mistr děl: „Moře! Moře! Mělké! Bičované řetězy – stín staré slávy – a hleďte! i bůh se nad ním vznáší – ba pravdaže, tak, tak, toť bůh břicha! Moře hm! moře! –“
Noc plná hříchů nad Prahou se vznáší Noc plná hříchů nad Prahou se vznáší
 zářící žlutými světly jak na loži v polosvitu nahá žena, v níž rozkoší to bouří, v níž každá žilka hraje, a vládne zuřivý jí netvor s tlamou dračí. Však ráno svatá bude dost! O Praho lichá, pokrytecká, a lidé v ní, již mamonem jste hnáni, oblétaní hejnem starostí mělkých! O starče plesnivý, co s kyjem u ní stojíš! Já tíhu cítím jako tisícové druzí, a přec hřeším s nimi zbabělý. Jsme lid s frází na rtech, s lehkou v srdci, paže k činu vzpíná se, však nedeří. Rab a pes, jenž krutou lízá ruku. 107 „– mezi pampelišky vloudilo se i oko bulíčí tuze poblácené –“
Šla s ním ze šantánu, šli už domů, Šla s ním ze šantánu, šli už domů,
 prázdnem ulic nočním šelestil jí hlas sladkou něhou jako – nevím, komu – v souzvuk jeho vrčel bas, nebe proudy vod jim lilo k tomu. Sluníčko je probudilo hezky k ránu, on cigaretou hojil těžkou hlavu, ona bílou uvařila kávu bradu (zuby!) majíc podvázánu. Dvacet let už chodili tak spolu po půl noci ze šantánu, kávu pila ona, on sklenku alkoholu. Dvojice vzorná, svazek svatý. Ona zbožňovala svého Nácka, on svou Nánu. On vepře zabíjel, a ona šila šaty. „– a ta kaluž byla „dočista“ špinavá a zapáchala zdaleka náramně, mor pro školu a okolí –“
Vergile, z duše tvá miluji stáda, Vergile, z duše tvá miluji stáda,
 ovčáky i strážce s nimi. Jednoho mám jen rád jak Satan Adama. Lalůšek podpírá hlavu, a bříško postavu činí mu statnou. Bejkovec, ne, hůl má s knoflíkem černou a stádo hlídá dobře, doma i na pastvě, obojek zdobí ho i čubku malou. Ovečky miluje podlízavé, a která špatnou není, předobrou výchovou jí se stane. Říká si „charakter“, on, mezi dobrými prašivá ovce, Čmelák to: med sobě! jiné píchá. 108
Zlá píseň nitrem mým hárá, Zlá píseň nitrem mým hárá,
 vesmírem třese nicotným, otroctví mrzké kárá, bije tam, kde s bludem kráčel Řím: písnička stará! V necičky letí, kde síla jará děckem se kolíbá, spinká, v budoucnost volnou mu břinká písnička stará. V salony Zlata zní, kde lepotvará Přetvářka sídlí, moderní smeť, písnička stará. Tam, kde je úzko, hustá kde pára, hřmi a neboj se, s nadšením leť, písničko stará!
Jen stébla žlutá spadla mi do cesty, Jen stébla žlutá spadla mi do cesty,
 jež vítr hravý náhodou sem snes přes mez života sladkými šelesty, a sen můj úchvatný v temnoty věčné kles, klopýt jsem zmatený očima vábivé nevěsty. Jsou pravdou přece ta slova zastaralá, že život náš, štěstí, třtinou jest větrem se klátící, než žijeme dál s přetvářkou veselé na líci, a ústa, jež promluví – lhala! řeknou, lhala! Žijeme břichu, nuž je dobře tak, nejlíp je věru s dneška na zítřek, kolejí ujetou dál, a starý signál dává vlak. Potopa nepřijde už – eh! žijem, a žádné: co pak? Pořád stejnou hraje kolovrátek: Duch náš mezi shnilý brak. 109
Omšelý kámen do vody pad Omšelý kámen do vody pad
 hozený rukou maně v hlubinu tichou, tajemství věčný sad, a kola vln zmizela, klid used na ně – to život zas jeden v hloubku zmiz, v hltavý Hlad. Ó hledejte nápravu! Ne! raděj seďte za plným stolem spokojeně, ať dále hafá to společnosti hubené štěně, ať zcepení! Jen hleďte si svého, hleďte! Století lampa hoří vám nerušeně, jasně, jen pěstěte umění, šiřte dál své vědy, pište hymny krás a bujné básně! No a kdyby! Hoďte štěněti kosti, bude zticha, a naposledy ani snad nekousne, sestárne, vypelichá!
Ke rtům milý lne se vzdech; Ke rtům milý lne se vzdech;
 zas jsem jednou viděl kvésti v českém statku, v českých zdech pana hostinského štěstí v Jevanech. Tu to štěstí celé máte: dobrý otec, vzácná paní, a tři děti k milování, jedno poupě zlaté. Neviňounká dceruška, hnědých očí po mamince, černých lesů beruška. Bože, štěstí, dívenku! Stýská se mi po dědince, utrh jsem tam pomněnku. 110
Hejno vlaštovek a dole zahrada: Hejno vlaštovek a dole zahrada:
 tam člověk bloudí sám a stár, kde topol sešlý uvadá; kde kvete jasmín, mladý sedí pár – měsíc vychází a slunce zapadá. On miloval a žil věku půl a čtvrt, on nitro zachoval si svaté, čisté. ač vnějšek ohněm hrál – teď „Pane“, volal, „Kriste!“ dřív neznaboh, a před očima smrt. Tam na lavičce vnučka jeho čilá ponejprv dnes miláčka v ústa políbila. Došel ke smetišti u zdi: jak pustá zahrada! A minulých dnů dechem duch jeho kles – Měsíc vychází, a slunce zapadá!
Co vábivých se rtů už slyšel jsem hlasů, Co vábivých se rtů už slyšel jsem hlasů,
 nebeskou toninou šepoty, zpěvy, kolik mě kouzlilo očí, kolik zpoutalo vlasů, kolikrát ruka se vinula kol čárné děvy, kolikrát lásku jsem pil z poháru času, kolikrát, to srdce sotva tuší, šplhal jsem zdola, kde leden, se snivým okem v modravý eden, za hvězdou vůdčí, andělskou duší, po žebříku zlatitých nití a zámků nahoru v říši krásy a blaha polapit spanilou Marijánku rejdící na bujném kolotoči – – Jen když jsem tělo zřel, ňadra nahá, pliv jsem a odešel zakryv si oči. 111
Modravá nebesa, slunce, rozpuklé pupeny, štěpy, Modravá nebesa, slunce, rozpuklé pupeny, štěpy,
 poupata růží, v dáli hlavy hor, tam v koutě zahrady, kde mech dřímá lepý a sladké písně pěvců pěje sbor, o kráse světa sní hoch slepý. Jak krásný asi je a velkolepý! On z písně to cítí, co píská drozd, a z hlasů šumných, co povídá hvozd, hoch slepý. Na místě poháru bůh mu dal střepy, on idolů nepoznal všech, však přece je v srdci má hoch slepý. Tam v koutě zahrady, na kraji lesa, jimi ve smělých záletech struna jeho plesá.
Dobrák muž a krásná paní! Dobrák muž a krásná paní!
 On čistá cnost (či užil již dost?) a ona plna milování – ó touha nezkojená zlý je host a ďábel Juan v patách za ní. A hřích? Sto výmluv na něj čeká, padá svědomí hlas vratký. O hříchu sladký! My žijem právě tím, co nás tak leká. Ty chvilky ukradené noci a vyhýbavé, něžné pohledy za dne v hříchu železné moci. Noc. Sto pekel ztrpěli by za ni! Pryč zásady, povinnost, ohledy! Dobrák muž a krásná paní! 112
Jak pět jiných bol a cit. Jak pět jiných bol a cit.
 jak v lživé vžít se figuriny, jež Epika zná povědít – já písně pěju maminčiny a v jejím klíně jen chci snít. Jak světu dala mě, tak zpívám, jak mi šeptá její dech, ať na mraze, ať v poupatech, já píšu, v oko se jí dívám. Co jiným v ústa klásti mám, to cítím sám. Nuž, mraky ven a hrozte bleskem, hromným vytím. Šťasten matčiných jsem očí leskem.
A – to nic nepovídal, A – to nic nepovídal,
 větry to byly, to nás ještě nevolal král náš bílý. Kdo spíš, spi dál! – Jezte jen, ať nouze dole křičí – světlo venku? Louč nám stačí kolovrátek máme! K čemu zpěv ptačí? – buďme v teple! ať venku to fičí! – Že žil, žije, žít bude nějaký Parsifal? Co po tom nám? kdo spí, spi dál! My žijem, že žijem. – Tak směje se, smál starý Noci ďábel a vykládal svůj krám. Kdo spí, spi dál! 113
Ideály šlapat, kramařit s nimi, Ideály šlapat, kramařit s nimi,
 koupit pravdu, cnost, toť modou, zvykem, nebožce, psy, prostřed vyhnat zimy, když hvězda padá, tleskat s rykem – tak píská kolovrat starého strýčka Klímy. Jedenáct hodin, měsíc, domů spěchá Praha, na mostě s děckem v rukou zhublá sedí žena na hraně chodníku, nežebrá, víčka přiklopena – řeku či dítě? a duše její váhá. Hejsek a slečna a rodina šli kolem, veselá nálada, jaké to vtipy sršely! A výrazné oko za nimi slala s bolem. Šel tudy učeň a chleba jí dal kus, a polibky vděku za ním pršely – V prstenu života drahokam – hnus!
Ves malá, stavení do pole, Ves malá, stavení do pole,
 zcuchané hnízdo, pět mladých v něm pod trámem v naší stodole; starého vrabce hoch zabil kamenem, ječmen když zobal, ač plný koukole. Pukalo vrabčici srdce v bole, snášela maličkým tím více – o hrůzo! zas ten kluk! ta šklebivá vrahova líce žebřík přindává k trámu ve stodole. A pod ním vítanou na kořist čeká dětí hejno, až hnízdo padat bude. Stará se bolestí třepotá, jeká, křídloma bije ve stodolu. A Smrt svou píseň hude. Nejdřív hnízdo – pak kluk padá dolů. 114
V Bošíně se zvoní hrana V Bošíně se zvoní hrana
 bim bam, bim bam, byla panna malovaná, není tam, byla panna, není panna. Zvonily jí zvonky mládí ve vaničce, co ji kolíbala; zvonily, když se mu dala, vždyť se měli tak rádi! Někdy příroda se sama opojí. Tak zvonily zvonky zas, když mrtvé dítě našli ve hnoji. Byla panna malovaná – slyším, zvonky, vás – byla panna, není panna.
Šel domů z hospody klátivým krokem, Šel domů z hospody klátivým krokem,
 viděla ho oknem: „tatínek už jde!“ a žena ustaralá se zapadlým bokem na pec hejno dětí šle, jež třesou se, nedutnou s plným slzí okem. Přišel. „Večeři!“ To nejlepší mu dala, co rád jed, česnečku, s tvarohem brambory, vlídně poslouchala jeho krákory ač v srdci bolest, přec se usmívala. Bác! Letěl talíř, mísa na cihly za ním, – on večeřel už u hospodské uzené – a hnal se po ní s pustým láním. Pět malých s pece se dychtivě na brambory dívalo a šesté v kolébce řvalo zbuzené. Za hodinu chrápal. „Pojďte spat, děti, do komory!“ 115
On žil s ní lepší svět a jiný, On žil s ní lepší svět a jiný,
 tak tuze měli se rádi – jen jeden koutek bodá ho stinný, v štěstí vadí: on měl souchotiny. Když líbal jí tváře štěstím zardělé, jak bodal ho každý polibek, jak cítil uvnitř smrti jek, když smála se vesele. Věčnou lásku přísahali, „kdo bude trhat tento květ?“ mu šepce hlas, to ďas je malý. Za tři měsíce ho pochovali, „nikdá nebudu moci zapomnět“, a za sedm ji vdali.
Dědek seděl na výměnku, Dědek seděl na výměnku,
 bafal si a vzpomínal, co ho stálo namáhání, hlomouzů a lopoty, než dal statek do pořádku. Bába právě „na křížové“ modlila se růženec za vnoučátka boubelatá a za celý rod. Sedlák seděl na hospodě, statně klel na všecky světy, v karty hrál a popíjel. Selka pekla holoubata, dusila je s čeledínem. Vnoučátka za humny hrála si „na sedláka“. 116
Byly dvě krajiny, teplá a studená, Byly dvě krajiny, teplá a studená,
 byly dvě zahrádky, zelná a keřová, byly dvě byliny, kopřiva, růže, byly dvě panenky, Bára a Božena, byly dvě dušinky, černá a bílá. Potkal je na cestě životem obě, stavil je na cestě životem obě, poznal je na cestě životem obě, měl rád, kterou, nevěděl. Tak člověk věčně kolotá mezi oblohou a zemí, mezi světlem, mezi tmou. On Herkulem jsa na rozcestí nerozmýšlel, dal se maně cestou černou.
Na starém dvoře, opuštěn války bouří byl, Na starém dvoře, opuštěn války bouří byl,
 tři dobrodruzi svorně žili, chrt starý, zuby sotva vycenil, kocour, sotva vlek se, vypelichaný, bílý, kohout, křídlo kdos před lety mu přerazil. Dlouho tak klidně hospodařili, do krku přec byli něco vždycky. Dvůr byl spižírnou. Pes na noc táh do světničky, kocour na senník a kohout spal na hrušce nahnily. Však přišel čas a co jíst neměli: pes kousal trávu, kocour třel si chrup, jen kohout stále zobal cos tak veselý. Tak tři dny přešly. Náhle kocour očka svá zjiskřil, hop! a krk kohoutův lup’ A snědli ho a zbyli sami dvá. 117
Smavé údolí, zelený les, Smavé údolí, zelený les,
 v zapadlém koutě balvan tu dřímá věnčený trním, spoře kryje mech a vřes nahotu jeho a louže ho žlutá obejímá: do prostřed ráje zapadlý běs. Na něm se do světa smek z mámy, jež mřela hlady, a balvan poprve poskvrnil tady Nejlů Vašíček. Když potom blbý žebraje toulal se světem, sem se vždy maně vracel a líbal s pláčem kámen na místě tom kletém. Zde také způsobem moderních hejlů vypliv se naposled k smrti se ukolíbal – hlady – Vašíček Nejlů.
Mám tě, mám, nepustím víc! Mám tě, mám, nepustím víc!
 V okovech, sluji skrývali dlouho tvou růžovou líc, tma kde jen bují, kde roste šílenost a velké Nic. V drsné tě halili cáry, na hrana zvony ti lili, do rakve hřeby ti bili, nové ti chystali máry. Otvorem měsíc tě hledal, paprsky v tváře ti klad, zahynout nedal. Až jednou zář slunce zlatá strhla sluj, strážců roj pad. Volnosti myšlení svatá! 118
Láska, srdce žen, Láska, srdce žen,
 prvních lásek štěstí, ten život celý, bezcenný, suchý jen a umírání dlouhé bez bolestí – – život pouhý sen! Já dřímám jen a nebudím se k žití a dýchám opium, já mru co den. Život pouhý sen! A lidé kolem – dravci to jsou lití! To postavy jsou hrozné, jejich dav z mlhy vzadu zvedá se a děsí, teče krev a padá v jatky brav. Tam nahoře pár hvězd – a ječí hluše na ně feny lidské, prázdní běsi. Přec jsou ještě dobré duše!
Třásl se vesmír, Bůh v hněvu Třásl se vesmír, Bůh v hněvu
 bradou škub sivou, peklo se zmítalo v jásotu, zpěvu, vřavou divou, když Satan políbil Evu. Ztrhal jí obě dvě jablíčka ráje, dva nebes vděky. A přešly věky, a Satan dále štve vše země kraje. – Chvěl se svět, Bůh ve úsměvu bradu si hladil sivou, políbil čárnou děvu. Andělů hymna zní čistá, peklo řve vřavou divou: Madonna líbá Krista. 119 „– klinká, klinká klinkáneček –“
Ulehl na Soucit dlouhý věk, Ulehl na Soucit dlouhý věk,
 ustlaly lůžko mu ledy. Lásku mu sestru zbil světa vztek, povzdechla naposledy, zaklinkal smutně jí klinkáček – Národ je rozeštván chudinka, jestěještě vzdech a uleh, smutně mu klinkáček zaklinká. – V kolébce děcko spinká, máť nad ním rve si vlas, smutně mu klinkáček klinká. – Řekla si panenka: Již dosti! A klinkáček zas zaklinkal smutně mé milosti.
V srdce mé usedla můra, V srdce mé usedla můra,
 skryla ho zcela; nevím, kde duše je, kde jeho kůra, kde květ se bělá, prázdná jsem její stvůra. Točité drápy má, zostra bodá mě velmi, po čase pod tělem šelmy zbude jen holá kostra. Zmítám se, ještě se bráním, už už znaven však vysechlou šíji skláním. Srdce mé tupí se letem, na můru kalný zří zrak: zhrdání světem. 120
Jsou trubci na světě odjakživa, Jsou trubci na světě odjakživa,
 bzučí moudrostí jich hlava nebohá, se zobcem ssavým ústa jejich křivá odváží se třebas na Boha, nalaď jim strunu, a žabím skřekem zpívá. Jsou otroci to hroudy bez povahy, koupíš je za čočovici na talíř, za halíř, a nelísáš-li ruku jich, ti život drahý. Nehleď na ně, synu, „otcovskou“ slyš radu, směle zcuchej jim paruku starou, ježatou bradu! Šlápni jen na ně, zabí kde kterou, lítost mít? Ne! zfoukni ten moderní dým! Ještěrky to, jež své děti žerou.
Hodina Nemravnosti bije, Hodina Nemravnosti bije,
 červený ji kohout kokrhá, šakal Rozkoše na stepi ji vyje, zas bláznů dost ji promrhá; ať tělíčko její s bříškem tyje! Sám člověk kdys kráčel s mohutností kyje, jež ze samoty vyšla. A žena přišla – hodina Nemravnosti bije. V čele mraky, utopie, slabost všady. Hodina Nemravnosti bije. Kyselé hrozny jen! Pilát ruce myje! Otázky! Společnost! Práce a hlady! Hodina Nemravu bije! Ať bije! 121
Včelky se v hlavě mé rojí. Včelky se v hlavě mé rojí.
 zmateně těkám u výš a v dol s balvany myšlének v šíleném boji, a nikde hladiny klid dokola kol, duše má se bojí. Chvěju se, hrozím se, úpím a sténám, světla se štítím, lidí, v temno ubíhám, a tmy se bojím, bojím sebe sám, a klesám v tlamu Furiím a Fenám. Co mě tíží, marně hledám stopy, drtí v prach ta nekonečná nulla. Slyš, ten šelest sladký! Blud! A nic mě topí! Křičí ve mně cos, a křičí víc – – to má duše tělo zula. Bohem jsem, a nejsem člověk nic.
Zdálo se mi, že jsem králem bohů. Zdálo se mi, že jsem králem bohů.
 národové přicházeli ke mně, líbali mou ozlacenou nohu, pod níž bolestně se chvěla země v čele zkrváceném věnec hlohu. Já konečně od výšin jsem dolu shledl zaníceným okem, nezřel zem jsem s probodeným bokem, nezřel lidstvo jsem se ztápět v bolu, radost jen a ples a krásu svatou, slzy perly byly, já dept znova zem svou zpupnou patou: Zúpělo vše, má se pata zvedá, drtí v bludu svět v té chvíli. Já zřel bohaté, ne chudých, běda! 122
Noc halenu černou hodila mi Noc halenu černou hodila mi
 v ubohou duši zbědovanou: Věčnost lebkou kývá a z tlamy bílé zuby drsnou zvoní hranou, tak nějak světa pláč zní pekla před branami. Těch zubů řada velikánů, hor, jimiž svět se hlemýžděm plouží, jimiž pták rozumu šílený krouží i nadšených citů sbor. A není to pohádky sen, ni lži svist, ni pera blud: hrozná ta paní mi dala list, o jehož pravdě, světe, víš: „Modli se, jsi-li chud; bohat nemusíš!“
Našel jsem se. V dlouhých chodbách lesa Našel jsem se. V dlouhých chodbách lesa
 kroky mé dřív zněly hluše, našel jsem se a mé srdce plesá v sladké budoucnosti tuše, závoj mého já hle! náhle klesá. Rozbřesklo se v jitra mlžném šeře, já se ztápím ve své drsné duši, kola nade mnou jsou užší, užší, věčnost držím mžiku času věře. Lovím perly poznání a rybky, zor můj bloudí jasný od jha smrti k bídě do kolíbky. Srdce říká mi: Tys marně žil! Já zřím párek milujících krásný. Přede mnou je rozstřen lidstva cíl. 123
Už chci jísti jen chléb odříkání, Už chci jísti jen chléb odříkání,
 med a strdí lidem ať je vhod! Já s té výše kles. Já vystoup na ni jenom ve snách, jásavý zněl hod; bděl jsem – znova v kal se čelo sklání. Psem jsem němým naučil se žít, já neštěkal, já nerdousil silou, ruku pánovu jsem lízal bílou, jež mne po libosti směla bít. Všichni kolem mne jsou znamenití, hlavy věhlasné a v čelách svit, jen mé oko, to tmy slzou svítí. Bůh mne nezná a mně bohem není – Světe, pojď sem v šediny mé plít! Slyším varhan klid a zvonů znění.
Nebesa se otvírala, hlas ohromný a měkký Nebesa se otvírala, hlas ohromný a měkký
 slyšán byl. Lidé přicházeli a soudil je spravedlivý Bůh. A byli všichni zlosyni a nebylo jediného spravedlivého mezi nimi. I řek Bůh: „Stvořena byla země ohnivá, a bláto nalezám na ní. Oživena byla dechem mým, a mor vydává po všem světě. Světlem nebe živil jsem je a vodou života napájel jsem je. Neznám jich – jsem sám!“ Slza Jeho padla na zemi a byla to Bída. Bída naučila lidi Štěstí. 124
Bouří moře, čeří se a vzteká, Bouří moře, čeří se a vzteká,
 vysoko k oblakům pozvedá pěsti, v písek a bláto padá, šílené dokola těká, a ničí šmahem plavce, jenž si jím klestí cestu k břehům, v hloub se s loďky smeká. To duše lidská bouří tak a hlučí, a myšlénka v ní, plavec, v hloub se kácí, loďka v tisíc tříští se a ztrácí, a orkán duše dále skučí. Jsou chvíle vzácné, kdy klidny hrají, kdy plavec s nadějí k hvězdám a břehům hledí. Zde člověk štěstí je na pokraji. Však jen zavanutí, a tyran odvěký silou buše hladinu brázdí, na koni Bouře sedí. O duše lidská, lidská duše!
Bylo to v den – zapomněl jsem již – Bylo to v den – zapomněl jsem již –
 na loži jsem tenkrát ležel chorý, na prsou mých dusila mě tíž a dech můj sporý šeptal kol: on zemře, uvidíš! A náhle bílá sedla ke mně paní. tak vnadná, vábivá, až vášeň těla drápy ji smělými uchvátit chtěla, já strh ji k sobě a se kochal na ní. Nemluvila, však já z očí čet jí věci divné z jiného jsem světa a med jsem včelou ssál a do dna prázdnil květ. Ten den já století jsem prožil čtvrt a poznal mnoho, chvíle zlá a kletá – to byla Smrt. 125
Umyl jsem se vodou zapomnění Umyl jsem se vodou zapomnění
 u studánky věčné pravdy, svaté – v světském víru spásy není, není! Pojďte se mnou, kteří se mnou lkáte lačni, dojdete zde napojení. Pojďte pouští, roklinou a kalem s hvězdou v čele, zanícením v oku, hleďte v před den, mine Hřích kol boků, Pravda vede nás, náš Methusalem. Ať svět směje se, my s řemenem a žíní cíle dojdem! Vzhůru, muži, ženy, pacholata i vy, stáří jíní! V hlavy popel, řadou korouhví a svící v před, jen v před, ať nohy olověny! Cesta dlouhá! Ještě nejsme prvé na stanici.
Bojím se oko pozvednouti, abych úsměch křivý Bojím se oko pozvednouti, abych úsměch křivý
 na rtech kolemjdoucích nezočil, v naivní přírodu-li zajdu chtivý, abych posílení pil, bodá lad mě její a ruch živý. Umřít, zmizet, hlas mi v nitru šepce, slabost, rozum dí a zráží mě, bodlákem jsem v jarním ozimě, pessimismus kolotá mi v lebce. Prospět někomu? já, bídný, malý? Shnilý trs, jejž žebrák za svou hůl nevzal by, já k zajítí jsem zralý. Zlomit ohavu v ráz! sekyru sem, ať praskne kůl! Půjdu, už je čas! 126
Krása neznala mne, já znal Krásu Krása neznala mne, já znal Krásu
 božskou, nebeskou, ten její hled, v nějž jsem zanícen já patřil v žasu; odepnul jsem naposled v jejím kochaje se zlatovlasu. Zvoník Notredamský byl jsem druhý, dobré srdce Héfaistovo, ni jedno dobré neslyšel jsem slovo za žití své, ten krutý boj a tuhý. Šláp-li kdo, jak mě to zabolelo, tak nohou surovou, pak otupěl jsem již, zhrdal vším, co plivat na mě smělo. Krásu zřít? už nemám sil, mé tělo zhrblé k hroudě víže se a duše níž a níž. Z hrdla dere se: proč jsem se narodil?
Pýcha vzňala modré oko moje, Pýcha vzňala modré oko moje,
 v hlavu rozpálenou dlaň jsem klad, chvátal s nadšením jsem v půtky, boje přes hor smetí, bouřný vodopád blesky v rukou, vítězstvím se koje. Na pahorku chatrč bídná stála z písku zrobená a z trocha listí, pěst má v slepotě už nad ní svistí – Chatrč zachvěla se, zaplakala. Prohled jsem! O Víro, Víro němá, slepá, stařičká, tys zbyla mi v boji světla s tmou, to draky dvěma. Kdo mnou vládne teď? Kdo v ohni boje vlád? – Dost mi, že krev volně plyne žilami! Za Pravdou jdu? Snad! – Ó trpké: snad! 127
Nejsem sic rytíř nového Graalu, Nejsem sic rytíř nového Graalu,
 ani krev modrá žilami nebouří, však přece výš jsem špinavého kalu, (hm! světe, uši otevři a nestop se jen nad tím slovem v žalu!) Jsem rozmar Čehos, co mě slepě vede, a neznám to, je tajemný to hlas, jenž šepce růžově mi v noční čas a ve dne barvy je bledé. Jsem strojem jen, jímž ruka cizí točí, však sotvaže počne hrát, já rostu, nadšením planou mi oči. Ten cizák je velký (nač jinou dělat líc anebo prostě lhát?) Jsem přece něco, však sám – nic!
Zůstaň při mně, venku vichr skučí, Zůstaň při mně, venku vichr skučí,
 slyš, jak vříská do oken, chata padne, unese mne, zmučí hrozný běs ten, probůh, zůstaň jen, vítr vzmáhá se, tmou bouří, hlučí. Oh ta tma! ni hvězda nevyhledá z černých zámků nahoře – ten smích! skuhravý a děsný! – to je Hřích, letí sem, už na okno si sedá. Hrozná tlama šklebí se a zívá, rámce řinčí, vidíš ho, jak tluče! Zůstaň při mně, neb připozdívá! Svatý byl jsem, a teď tlama chtivá... Podušku dej, modlitbu mě uče! Zůstaň, Pane, neb se připozdívá! 128
Mnoho ledu v žití širé řece Mnoho ledu v žití širé řece
 bude protlouci mi holou pěstí, než jak pták drát zlomě dusné klece v olších na břehu tam novou zplesám zvěstí, ačli v ledu neuvíznu přece. Hrůzou trnu, kde naberu síly léta píti nápoj Hladu kalný, tvář mít veselou, ne úsměv k světu žalný – ah, tak mnozí se už utopili! „Ne samým chlebem –“ láskou taky, však, co platno, tělo volá dál. Prosa letí za mnou nad oblaky. Vypůjčím si heslo sťatých vrb, heslo, slabosti jež skvrní kal: Mlč a trp!
Chodil jsem tišinou lesů Chodil jsem tišinou lesů
 na mech ukládaje choré tělo, chodil jsem tišinou lesů v prázdnotu klada nemocnou duši, zeleň se smála, šedivé uspalo mě Nic. Srostl jsem s kameny, hájem a hladinou, osamělou v Olšinkách, srostl jsem s nudou věčně zívající, jejíž dech a věk jsou bratry rodnými. Příroda ve mně volala: Žij a užívej! Sladké mě vábily obrazy žen. A močál zasyčel: Fí, bloude, fí! Celek mě náručí pevnou svíral, Pýcha volala hluboko ve mně: Já! Já! Bůh mi dřímal v srdci, zdrtil mě svou nekonečností. 129
Bouři jsem divokou viděl se hnát, Bouři jsem divokou viděl se hnát,
 až zúpěla v základech země, až zasténal světa stan, pořádek zvrátil zuřivý kolohnát pádností náhlých svých ran, až Pokoj vzdechl: Mně se chce spát! Z kalicha zvyků starých přestalo se píti, za vlády moderních radostí, bolů sta nabubřelých apoštolů zjevilo se nového žití. – Budoucnost! Doufejme, že tu a tam opadne listí a ne všude uhodí hrom, že bouře ta velká jen vzduch trochu zčistí. Neb reformy celé idea daleka a rozcestí se šklebí v díle tom. Daleká doba pravého člověka!
Na ostrém jehlanu mezi nebem a zemí Na ostrém jehlanu mezi nebem a zemí
 stál jsem, hvězdy plály a černala se zem. Anděl stoupal shora nebes alejemi a zdola Ďábel kráčel sem; Anděl pěl a zíval Černý, já stál němý. Děl Anděl: „Bůh je nekonečný, Všecko – Nic!“ Já rozpjal ruce, v prach jsem nadšen kles. Ďábel zachechtal se, hles: „Bohem tys a svět!“ Já jeho líbal líc. Ďábel: „Já! Já!“ křičel, Anděl „On! On! On!“ Jehlan kolísal, to v jeho bili stěny Světlo – Tma a Život – Skon. Dlouho váleno! Já v moři zlomkem plevy. Ďáblu? Mně? hlas děl kýs utajený: „Bůh je světlo, a ty stínem jeho, o němž neví!“ 130 „– a Diogenes mrštil svítilnou o zem a složiv majestátně ruce v kříž vykládal mouchám: –“
Vasalem jsem tvým, o Bído němá, Vasalem jsem tvým, o Bído němá,
 věku strnutí, o Bído neskončená – – V chvastu slov i nedostatkem duše u mne jsi, mě vlečeš bez přestání o Bído, Bído, Bído! Když lakomý se v perlách hrabu, když ústa ženina já líbám šílen, když prostě mluvím, když žebřu zmořen, se mnou jsi, o Bído! Já se v prachu svíjím před oltářem, s něhož v nahotě svět září, tvým, o Bído! Hnáty, lebka má tvůj zdobí trůn a kol něho hvězdy točí se i země. S tebou žiju, člověk, umírám. „Honba a smrt“
Život a vzpomínky! „Bývalo hezky, Život a vzpomínky! „Bývalo hezky,
 bývalo krásně!“ Doby, kdy zdrtly mě oček Tvých blesky, kdy k Tobě psával jsem vzletné básně – život a vzpomínky – třesky, plesky! Vzpomínky vyhladit! Veliké nebe! Uniknout jim a pouští sám se krást – ó pomoc! Ať to Rozkoš, ať to Žvást, jen když jich nevidím kol sebe. Bláznit! O přístave tichý, dome šedý, zavřený jim, těm mučivým a pravým – – O Práce! O samoto v paláci Vědy! Zevšad jste hnaly mne, do srdce bily, rdousily hnátem dravým. Mít jen jednu šťastnou chvíli! 131
Jsem štvaný chrt. Jsem štvaný chrt.
 Tyran mně bičíkem práská: Hoň se jen věku čtvrt! Konec mě bije, a Věčnost mě láská: Budeš žít! A v ducha sedá mi Smrt. Topím se v bahně, zas Vesmír mě chrání, perutě robí mi Daedalovy. Bůh šepce: Žij! Satan: Kdo ví? Kdo ví? Životem mým věčné klání. Moře mé přetéká, kypí, bouřit chce, trhat a bořit! Bída hráz staví, v ni duby a lípy. Volnost je laní, já smělý chrt, a oba v kleci se mořit! Poutá nás nulla, ba Smrt!
Žízním, můj bože, dej pít! Žízním, můj bože, dej pít!
 Tělo mé na padrť zprahlé žít chce, hoj! vesele žít! Žel, kapá veň jenom táhle sluníčka, rozkoše, svit. Doušek za douškem, chce se rozpěnit vzhůru a výše krev, žel, zbyla trocha jen slev; bože, dej pít, chci pít! Helénin málo je ohnivý ret, ňadra už její mě nudí, s Krásou chci noc, urvat jí květ. Noc? Život chci s Krásou snít, věčnost – – a Všednost mě ničemná budí. Žízním, můj bože, dej pít! 132
Doba si kopřivu zatkla do vlasu, Doba si kopřivu zatkla do vlasu,
 havraní skřehot v hrdlo jí vjel, na krásné tělo neřest ocasu a bombastický kokrhel – ó poesie chléva a próso Parnassu! Co dřív bylo krásným, všedním je dnes, co víra a pravda, to nullou, Moderna tváří nad vydulou v ospalých očích nudy a prázdnoty směs. Je nové doby, revoluce čas, kořeny shnily, třeba je mladý strom sázet, nový mísit kvas. Třeba je v zahradu dřevní se vrátit, růže štěpit, stavět hrady a ne prázdnou slámu mlátit.
Kamenem mne tvrdým odbýváš Kamenem mne tvrdým odbýváš
 za pot a puchýře tvrdých na rukou! Kdy mi jen, kdy mi to slíbené nebe dáš? Chci-li mzdu mít svou? A ty se ještě ptáš? Já věřil a doufal a miloval. Já za tvé slovo sladké – snad vratké? – jsem krev svou i duši ti dal. Aťs Kainem, ať bohem, mě celého máš. Zda ti i nebe to slíbené dám? A ty se ještě ptáš? Na skále stojíš, praporem vítězství vláš, podnoží jsem ti, neboj se, nejsi sám! Kdo jsem já, člověk? A ty se ještě ptáš? 133
Bída se na rámě mi zavěsila Bída se na rámě mi zavěsila
 ke zlobě tělu, pro rozkoš duši, jen malá známost, a svatba z toho byla, při níž hudba – ó slyšte ji, hluší! – při níž obloha na nás plila. Ó vzácná je věru má paní! Když kůrku mi tvrdou dává, propast zřím, výšinu, Starý Kout a Sláva – když vodu, plovat zřím duše lidí různé na ní. Když ji políbím, idealních i jiných lásek napsanou čistotu zvím. Děti když rodí, myšlénky a jimi šlohá vznešená Temno s pohanou, vidím boha.
Zástupové přicházeli na poušť Zástupové přicházeli na poušť
 a sbírajíce kameny pojídali je. Mnozí chodili ke stanům bohatých, a tito odháněli je knutami, a měli hlad i otroci. Jedl kamení, kdo hladověl. I zdvihlo se a vzkřiklo veškeré množství: „Práci! Chleba! Jíst!“ Král pouště vyslal na ně větry a bouře, když pak ty přišly, padali přemnozí. A nepadl mor na bohaté, a nezatmělo se slunce, a nezdvihal chudák spravedlivé pěsti. – Spravedlnost kráčela po nebi a zemi a byly šlépěje její krvavé. Ta poušť, to poslední její sousto! 134
Až srdce své žebrákem tlouci uslyšíš Až srdce své žebrákem tlouci uslyšíš
 a Bída ti ledový polibek dá a život se zeptá: ještě spíš? či bdíš? pak na nahá ramena svá vezmi kříž! A kráčej pevně utrpením, cestou tvrdou, bojuj a nič vášní svých hromy, neb nadarmo má krásná lýtka chromý, cíl: stát zde s křížem s duší čistou, hrdou! Odměnu máš svou již! Neb ne každý nésti může, smí a umí bělostný kříž. A když už k zemi hlavu nachýlíš, přikryje žití tvého rumy kříž. (Ferd. Trdlicovi).
Příteli, už hrozný plíží se den! Příteli, už hrozný plíží se den!
 Den, jejž čekal jsem život celý, kterak se mu vyhnout jen? Buď skok do Vltavy smělý, kulka či blázince tichý sen. Kde přísahy ohnivé: vlasti, milé? kde čest? Mám na křídlech špatnosti dáti se v let? Život dát přírodě zpět? Říká mi cos: to slabost jest! A chci-li dál, musím, musím být tak špatným, špatným – – – Příteli, slyšels vlky hlady výt? O umějí výt a hrozit hřbetem rusým, očima chtivýma – pádem neodvratným musím do tmy hříchu, musím –! 135
Celý život vzpomínkami žiji, Celý život vzpomínkami žiji,
 až i na přítomné zapomínám! Když květ mám trhat, když zničit hrozebnou zmiji, zadívám se snivě jinam a z poháru mého jiní pijí. Já tělem málo žil a mnoho duší; já celý žití den se díval, jak vítr listím hrál a zpíval na staré naši hruši. Poslouchal jsem dávné zvěsti, hudba listí, vzpomínek bylo jediné mi štěstí. Jaké štěstí moci vzpomínat! Žíti den a vzpomínati věk. Hlava bolí – půjdu s nimi spat. (Mil. Říhovi.)
„– svět se neboří, nekácí, slavík se směje suše –“
O jak jsem nahrblý juž. O jak jsem nahrblý juž.
 Vlasy mi kvetou a žaludek volá, předčasné stáří brousí si nůž, se shora zní mi i zdola, odevšad bolestné: couche! Ký div, že často pěsti zatínám bezmocně, že uniknout chtěje osudu drápu pomocné ruky se v povětří chápu, a není jí, jsem opět sám. O hrdé je věru bojovat s žitím, však přichází někdy čas, že jeho šakali rozsápou s divým tě vytím. Nemohu dále, nemám sil, žaludek volá, kvete vlas. Já Karla Sabinu jsem pochopil. 136 (J. Najmanovi.)
„– pozaunek smutně troubí: Pryč a pryč je všecko –“
Úzkosti hrobu potkaly mě teď Úzkosti hrobu potkaly mě teď
 a zvaly do temna, kde věčné nic, „jdi“, srdce dí, „a charakter jsi, hleď“, však rozum půvabů ukázal na tisíc v životě nahoře. Kam? – a bůh chtěl odpověď. Tam v hrobě děrama dvěma lebka svítí, a nahoře růžová líc na mě kývá. Satan se šklebí a bůh se pousmívá rozpakům mým. Čestnou smrt či rouhavé žití? Mne panna prospěchářství, chlebařství vnadami svými oslepila, já nevzpomněl cesty Kainova vzdoru, poskvrnil srdce svy, panně dav ruku, zabiv ho dopustil se vraždy. Nejsem nazarejský boží víc a pryč má síla. Nechť mě bije spravedlivý každý! „– na světě všecko pimprlová komedie –“
Zima zebe, saze se všude Zima zebe, saze se všude
 usazují a špiní vše; měšce peněz a nuzota duší vládci jsou; skřipej zubama, sevři pěst a jazyk na uzdě drž! Lísej se, pse, nekousni však! Žij, můžeš-li; co chceš? že Žid šlechetný, Kristus, vece: Milujte se!? Co díš? Vždyť zhas. Dej se radš rozšlápnout už! Beztoho míč jsi semtam házený; střihni, Sudičko! Dost! Zdřenou svou mrzkou duši poroučej čertu. Člověče, nízkos pod čarou! 137 „– obětovat se, o to běží! –“ (Masaryk.)
Krev naše bije rázně, krátce, Krev naše bije rázně, krátce,
 k paži páž, jistě v před, Nečinnost zhyne, černý zrádce, na srdce ruku, k nebi hled: Práce! Hoj dál! Práce! Zesiná prázdnota duší na oprátce! Nechceme hrom, nechceme blesk! Nám kyne nebe srdcí, děva, modrých očí lesk: Práce! Hoj dál! Práce! Každý tou svou brázdou určitou brát se a celek, pole, úrodu dá! Práce! Hoj dál! Práce! Poplynou doby, než výsledek zjeví se, stát, vládce, čas šíje zdrtí, však písní vítěznou dále zaznívá: Práce! Hoj dál! Práce! „– a jeden z těch proroků zeptal se také, proč se tak často hrách na stěnu hází –“
Osení vzchází! Jak rádi jsou rozsévači! Osení vzchází! Jak rádi jsou rozsévači!
 Že polovic zrní sezobáno vrabci, vranami? Proč nestřílíme, proč plašíme jen havěť tu ptačí?! Proč nedrtili hrudy jsme branami? Teď s lítostí zíráme bujné na bodláčí! Když však již vzrostlo, je zde, buďme rádi, že ho není víc! Ať bodlák, ať koukol, chrpa, vlčího máku nadutá líc, ven s tím, plejme! Slzy jen ztráty nenahradí! Nebát se bodláku, ať píchá, lítost? Ne, šálit se nedej, ať chrpy něžné hrdlo vzdychá! Jen plejte čistě a zdar je tu jistě, každý jen stůj a pilně hledej na svém místě! 138
Chodbičkou úzkou, Chodbičkou úzkou,
 mezi skalami, sráznou a kluzkou, jen malé nebe nad námi, a příšery kol s učeností pruskou. Schůdky musíme dřív tesat, než můžem výše, jiným je hej, jim volně se dýše, na pláni při hodech mohou plesat. Jen drolme skály a ssajme vonný dech hor v lese a schůdek každý proti přívalu hajme! Chodbičkou úzkou mezi skalami stoupejme, nestůjme, neptejme se, proč bůh hází ledem svým jako skyvami.
Uprostřed pouště širé, již věčné tmy kryjí, Uprostřed pouště širé, již věčné tmy kryjí,
 jezero spí hořké, k němu světa chudí přicházejí, slzu hladu do něho lijí, až přetéká. A bůh se za věk jednou zbudí a ústa jeho žíznivě z jezera pijí. Však slzí neubývá! Bůh sotva usne nanovo, a tisíce chudých hladovo se v slzavých cárech nad jezerem kývá. Břeh jezera pískový slzí spolu. Zatím kdes v dálce kolosi hýří zlatí znající jen vlastního bolu. Tak v poslední den, tak v den prvý! – Mnoho bych měl ještě psáti, ale ne černidlem a perem, než krví! 139
Viděl jsem velikou lidstva slzu, Viděl jsem velikou lidstva slzu,
 jak mizela paprsky zářnými božího oka růžové Lásky, jak nadšen dav tu stál a žehnal bílý kmet mu, Cit. Slyšel jsem hymny andělských chorů, nadšenou píseň o vzniku světa, pohádku o čase, o zrodu tvorstva a hrůznou epopej o bojích v něm. Cítil jsem kadidlo myšlének nových, zrozených v pralesů pradávných tišině, dýšících původní sytou vůní. Pil jsem z kalicha sladkosti při krbu, v němž oheň spokojenosti dýmal. Tam objal jsem ženu svou muž. „– nejsem nic! Věčnost chladná, hrozná tyje, kalným okem mne mimo zříc –“
Bojím se zpívat Tvé jméno: Bůh, Bojím se zpívat Tvé jméno: Bůh,
 Nesmírný, neb paprsk jen slabý jsem Tvého jasu, jímž nemožno ozářit veleby slunný kruh, jsem pazvukem vyznělým božského hlasu, jsem nic, jež vydech Tvůj před pravěky duch. Nemožno zpívat Tě tak, jak massy ubohých lidí malým a nízkým a lidským Tě vidí a utváří k prospěchu všelijak. Tys Atlantis v neznámém moři dalekém, v němž koráby rozumu se tříští, po jehož břehu marně běháme pravěkém. Tak rád bych té knihy měl aspoň stín, na níž se zlatý nápis blýští: Síla má a písnička má jest Hospodin! 140
Psal jsem krví svou a srdcem celým Psal jsem krví svou a srdcem celým
 verše pessimismu bahnité, verše s okem bděním nabubřelým, verše číše nalité, verše prázdné, verše s ohněm vřelým. Rány v hlavu svou jsem bušit dal v pero též i nudu dlouhou, dlouhou, byl jsem perem králem, byl jsem slouhou, ptákem volným jsem si zazpíval. Člověk slabý jsem a nevidomý v chvílích štěstí, silen, otupen bědou žití, ranami a hromy. Co kdy krví běželo mi proudů, pěl jsem naivně, šeptem pudu jen. Na mém peru znát je země hroudu. 141 Doslov.
Vydal jsem verše tyto, které by za jiných okolností za vydání nestály, z vnitřního popudu hořkosti proti jalovému a bezcennému umělůstkářství v nynější poesii naší v době, kdy kvete trhání nervů a frázovitý pochod „husičky za husou“, a postavil jsem se ne na kulminační bod hory, kde sedí rozplizlá můra, kam jiní ubozí smrtelníci dohlédnouti nemohou, ani do zlatého prostředí na kraj lesa, nýbrž dolů ke kalnému potoku, po jehož vodě pouštěl jsem lodičky papírové – a s té strany budiž na knihu tuto také pohlíženo!
Josef Holý.
E: pk; 2004 [143]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Lohe, František; Holý, Josef
(Tiskem Františka Loha v Praze. - Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 143