Růženec (1863)

Básně, Jiljí Vratislav Jahn

Diplomatická verze Ediční verze
RŮŽENEC.
[I] RŮŽENEC.
BÁSNĚ
JILJÍHO VRATISLAVA JAHNA.
V PRAZE. Nákladem kněhkupectví: I. L. Kober. 1863.
[III] 1859–1861.
Národní kněhtiskárna: I. L. Kober. [IV]
Proslov.
Tak posílám vás do světa, mé písně, moje střely, abyste hlukem svůdných lží jen k věčné pravdě spěly. Nad námi posud soumrakem se prchlé mlhy honí a neodbytné příšery nám umíráčkem zvoní. Jak pionnéři pralesem se pracně prodíráme a nové cesty potomkům šťastnějším otvíráme. [1] Tu zastaví nás vzteklý žár, tu hromné vodopády, tu náhle vstříc nám zasyčí ohyzdné zmije zrády. Kam obrátí se jenom zrak, tam boj a zhouba dýší, musíme dobyt každý krok jak v nepřátelské říši. Však nechť! odvážné záměry nejlépe muži sluší a odporu se neleká, kdo jedná s celou duší. Jsme pionnéry pokroku, v pralesy pusté, němé, kde život dřímá nepoznán, myšlenky budit jdeme. 2 Nás vede temnem mrákavým vzlet bujný a duch smělý a střely písní vítězné tmu neprůhlednou dělí. Vždy dále! k čemu oddechu, když srdcem síla víří? a k čemu o neshody dbát – čin zdárný všechny smíří! Žijeme v dobách přechodu, žijeme ve přísvětlí, toť sláva naše, osud náš, že s námi žal náš zetlí. Toť sláva naše, osud náš – jen základy stavíme pro příští skvělé budovy, jichž snad ni neuzříme. 3 A když se jednou povznesou nám chrámy slávy stkvělé, v nichž celý národ poklekne – kdož pomní stavitele? Však třeba všecky pochoval nás příchod lepší doby, vždyť s námi v hrob si ulehnou též naše žaly, mdloby! Nuž tedy vzhůru, písně mé, vy dítky doby teskné, vy kvítky, v nichž se slza tu, tam krůpěj krve leskne: tak posílám vás do světa k činnosti posvěcené a až splníte úkol svůj, nechť svět vás zapomene. 4 Až bude zápas dokonán, v nějž volají vás hříchy, i vám se míru dostane, i vám klid kyne tichý. Pak vám též blaho života své něžné vínky splete a po zuřivém zápasu zas v lásce odmládnete. 5
Růženec.
„Chci býti velkým pěvcem, že rovných nezná svět: chci rájské nevinnosti vyzpívat zemi zpět.
Chci vést nebohých lidí z bludiště běd a vin, a nejlepší má báseň má býti – dobrý čin.“ [7]
Má matka měla růženec, Má matka měla růženec,
 já často s ním si hrával a v potěšení nevinném modlitby přeříkával. A posud slyším matky hlas: „Za hrou se pravda skrývá a neouhledným obrazem duch rád se přiodívá. [9] To každé zrnko znamená část pravdy věčné, svaté, a právě proto člověkem snad nikdy nepojaté.“ – Já dlouho na to nevzpomněl, leč nyní v kalném čase, zas sbírám pravdy stíhané a zrno k zrnu zase. [10]
I.
Duch lidský – moře veliké, Duch lidský – moře veliké,
 jímž myšlenky se plaví, a třeba vítr v opak dul, se přece nezastaví. Leč mnoho končin neznámých ždá ještě badatele, by v jejich divech úžasných ukojil tužby vřelé; a mnohá, mnohá propasť tam, kteráž snad perly skrývá, nad níž však temné bezedno jak jícen pekla zívá. Tam nikdo neosmělí se, ty chrámy jsou vždy prázny, neb mnohý Kolumb moří těch již skonal mezi blázny. [11]
Atlantis krásná, pravdy říš, Atlantis krásná, pravdy říš,
 mnohého k plavbě žene, ač stále brání přístupu k ní vlny rozbouřené. Smrť člověka tam dovede, leč z pozemského ticha mu nezavítá ona věsť, jen ve snu o ní slýchá. Ve skonu o ní mnohý sní a prorok po ní blouzní a vzdechy jeho vášnivé nad temnou krajinou zní. A všichni o ní hovoří, a neviděl jí žádný – vždyť by i pro ni našel se zas nový Jidáš zrádný. 12
Života tajné úkony Života tajné úkony
 jsou v temnu pochovány a dechem smrtné choroby vždy pilně ostříhány. O blaze nám, že neznáme všech věcí pravé zdroje, že neproniknutelná tma je halí v kouzla svoje: neb kdo z těch zdrojů žízeň svou prchlivým činem hasí, i zhasne ducha svého žár na veškeré již časy. Jen květy z nich smí klidně pít a z hrobu sílu ssáti, vždyť jimi jeho tajnosti se k lidem nenavrátí! 13
O v skrytých dílnách příroda O v skrytých dílnách příroda
 své velké divy kuje a z různých živlů člověku pohádky věčné snuje. Tam nedosáhne matná zář, již rozumem my zveme, ty říše mluví Bohu jen a nám jsou věčně němé. k nimK nim mnohý věštec putoval, zbrojený pravdou věčnou, a žádný přece nenašel tam záři dostatečnou; a mnohý v srdci přírody zřel její pravé síly, leč když se vrací k životu, tu procitne – tu šílí. 14
Nad hlavami se vznáší nám Nad hlavami se vznáší nám
 noc temná, pohodlná, v níž potají své žertvy má osudu zhoubná vlna. Leč běda, kdo by světlo chtěl do této noci nésti, jíž jenom hrůzně, zoufale okovy pověr chřestí: to světlo změní se mu v žár, jenž jeho bytnosť stráví a bídě v oběť poslední myšlenku mu zadáví. Svět musí, musí temno mít za potravu své pýchy – kam by se jeho rozum děl, by jasně zřel své hříchy? 15
To nejsou pravé zápasy, To nejsou pravé zápasy,
 jež světem vzpouru dýší a pravých bojíšť najdete v té nejnuznější chýši. Tam každý den ten velký boj se koná duše s chlebem, myšlenky zápas s pověrou, boj věčné hrůzy s nebem. A jako muka Tantala tam touha blaženosti se vžírá prudce do srdce a plaší z něho ctnosti. Tam nikdo ještě spásy trůn nevybojoval sobě a pravý vítěz polí těch svou slávu našel – v hrobě. 16
A usedá-li srdce vám, A usedá-li srdce vám,
 nešetřte trochu krve, svět v ní se pěkně zrcadlí a zmládnete jak v prvé. Vždyť osud též to dělá tak: když lidstvo stůně kdysi, hned vřelé krve přívalem je k nové síle vzkřísí. Po každém krve prolití myšlenky líp se daří a bujarostí mladickou jen kypí, jen se vaří. Jde světem o tom jeden hlas, vždyť každý pravdě přeje, jen když se jeho zkušenosť v bol cizí přioděje. 17
Vy velcí páni osudů, Vy velcí páni osudů,
 v své slepé zuřivosti hlídáte ducha v popeli a sílu v skřehlé kosti. Jen střežte pilně náhrobek, v němž dřímá dávná sláva a v odpočínku klamlivém sil nových vyhledává. A chlubným slovem hlásejte své průpovědi světem, že pravda již se zjevit smí jen bláznům nebo dětem. Jen smějte se! dech nebeský nad pustým hrobem vane, již brzo den vás překvapí a vítěz z hrobu vstane. 18
Jen méně pýchy, přátelé! Jen méně pýchy, přátelé!
 Náš věk je slovy velký, leč nedostačí v činech svých, v svém snažení je mělký. Chtíč zisku otrávila jej a žhavé dechy páry vyssály z něho velebnosť a nadšení již žáry. Jen sobě každý sloužit chce a lidstva svaté cíly, jimž nikdo nechce rozumět, se zvolna k pádu chýlí. Věc národu jen ještě v snách je činy oslavena, jen z hrobu píseň zoufalá o dávné slávě stená – – 19
O vlasti, vlasti! zoufale O vlasti, vlasti! zoufale
 tvých věrných zástup klečí nad strhanými prápory, nad zlomenými meči. Nad námi bez ustání zní tvé lkání srdcelomné: „Jen méně slibu, méně slov a více činů pro mne. Jen více světla, světel míň, jež v bludná vedou scestí, jen více klidné jednoty – a samo přijde štěstí.“ Ten tklivý zvuk, ten teskný hlas se ztrácí v hluku, v smíchu, a jenom někdy horlí hrom: Kdy chcete kát se z hříchů?! 20
Tajemné knihy života, Tajemné knihy života,
 v nichž boje neslýchané, v nichž nesmyslné báje jsou krvavým písmem psané: pln bázně vaše zprávy čtu a z nich si pravdy snuji a v listy černě vroubené své štěstí zapisuji. Již napřed všecko oželím, co lidem k oblažení, neb jenom ten je svoboden, pro něhož ztráty není. Své city a své toužení na oltář zkázy skládám, jen život stále bujarý, jen krásnou smrť si žádám. 21
Nehledám sobě oslavy, Nehledám sobě oslavy,
 vždyť znám marnivosť lidí a kdo prohlédl světa běh, člověkem být se stydí. Vždyť jasné hvězdy rozumu se staly bludičkami, a lidé pravdu velebnou teď zasnubují s klamy. Jen ve tmě lidé hoví si, toť živel tvorstva pánů, ta všecko blaho pohltí ve hltavém svém chřtánu. Jí obětovat neumím, jí klnu bez ustání a na smrt stálé pomnění mne před zpodlením chrání. 22
Chci skalou být a pevně stát! Chci skalou být a pevně stát!
 Ať vlny se mi koří, ať plaché zvůle osudu se na mé vůli boří. Mne přece hojným nadšením projímá život jarý a duše spoustu ledovou zasýpá svými dary. Ke mně se hvězdy přidruží, a třeba padající; mně připlavená mrtvola podá života svíci. Mně vlna, družka prchlivá na srdci kvítek složí a v noci pak mne požehná tajemně ruka Boží. 23
Již zdřímni, srdce bláhové, Již zdřímni, srdce bláhové,
 svět tobě neprospěje, a spasou tebe neskropí krvavé jeho děje. Neumíš ještě s vírou hrát a kochati se v hříchu a za hrsť zlata zaprodat svou neustupnou pýchu; neumíš ještě pravdě lát a chlubné lži se klonit, a v kratochvíli ukrutné zvěř lidských citů honit. Pán chtěl tě mít jen podruhem, jen bídným sluhou chleba, neb k velké v světě hodnosti i hříchů bývá třeba. 24
A nechci zpívat truchlivě! A nechci zpívat truchlivě!
 Ať srdcem bol zatřásá a z něho sápá každý cit – má píseň přec jen jásá; ať rozletí se bouře jen a poroby věk hlásá a bídný konec našich dnů – má píseň přec jen jásá: a divokými jásoty nad světem bude lítat, až přece najde ohlasu, až přece bude svítat. Tak plesá věčně píseň má jak v bouři hlučné zvony, vždyť musí budit božský čin a tlumit srdce stony. – 25
II.
Čekáme v teskném soumraku, Čekáme v teskném soumraku,
 kdy slávy jasné slunce co vítěz hrdý zaujme zas své opuštěné trůnce. Nad námi doba rozhodná vždy hustší stíny stele, vždy úžeji nás přivine v své rámě zledovělé, vždy tesknější nás předtuchou, vždy úzkostnějším hlasem před velkým skutkem varuje, jenž svět naplní žasem. Však třeba chtěl, již každý z nás nad sebou ztratil vládu a následuje dějů proud k vítězství – aneb k spádu. [26]
Ač přítomností boje jen Ač přítomností boje jen
 strou hluky svoje vírné, budeme přece pracovat na vědy stavbě mírné; budeme v země útrobách dobývat jasné blesky, jež někdy lidu přispějí a zmoří jeho stesky; budeme v nebes výšinách mu hledat nové síly, jež s dávným jeho věhlasem myšlenky nové sdílí. Tak snad splatíme osudu pradávnou jeho vinu a chyby předků napraví čas blízký již, čas činů. 27
Nezoufej si, můj národe, Nezoufej si, můj národe,
 nezhltí tebe vlny osudu v strašném bouření, ač hrůzných zjevů plny. Nad tebou vyšší mocnosť bdí a v zápasech tě chrání, a skvělými tvých věštců sny se vlídně k tobě sklání. A třeba tvoje výboje tma lačná pohltila, říš její hyne a tvá krev se marně neprolila. Neb takto zákon světa zní: Zlosť sama sebe trestá a ssutinami k smíření nás vodí dějin cesta. 28
A třeba naše mladá krev A třeba naše mladá krev
 i časem překypěla a bujná síla ze mdloby si posměch tropit chtěla: My svaté cíly národů, my cesty pravdy známe, a příboj svůdných přeludů se marně na nás láme. My na dalekém obzoru, kde každá čáka hasne, hledáme posud důvěrně červánky doby spasné. Nechť hrozí hněv, nechť vábí lesť, my tím se nepohneme, jen vřelou láskou puzeni, jen bojem k smíru jdeme. 29
Ta hora budiž svatá nám Ta hora budiž svatá nám
 a jako naše Mekka: kdo chce se vlasti zasvětit, nechť pod stromy zde kleká, nechť z letopisů zví, že má svých citů unikati a blaha, slávy, bohatství se na vždy odříkati; že každá žití hodina jej k zápasům vybídne, že nesmí ani kojit se nadějí smrti klidné – – A kdo těch hrůz se neleká, nám podej ruky družné a vzhůru k činu – osud sám se koří vůli mužné! 30
Šumavo věrná, mnohý den Šumavo věrná, mnohý den
 tě vítal hlukem boje a stromy tiše pily krev co nové síly zdroje. A tak z tvých borů vane zpěv, jenž vítal slavné předky, tvé skály posud k nebi ční co dávné slávy svědky. Tvé staré srdce doposuď jen bujný život vnímá, má posud dechy květinné a posud strašně hřímá. Co v tobě někdy zhynulo, jen nových věků zárod, jen nový stupeň života, pověz – a náš národ? 31
Kdo můžeš, vzdálen světa stůj Kdo můžeš, vzdálen světa stůj
 a chladně zírej boje, jež neustále sžírají myšlenek smělých zdroje. Mně jiný osud dostal se, já s celým lidstvem cítím, já s ním se deru srdnatě divokým vlnobitím. Mnou bouří prudké nadšení, chci trpět s mučenníky, chci s věštci příští časy zřít, chci válčit s bojovníky. Má píseň letí do světa jak bujný jásot meče – snad přece jednou vítězně stan nepřítele steče! 32
Má píseň světem putuje Má píseň světem putuje
 jak pomsty vzteklé běsy, jak svědomí se stále zas na paty vrahův věsí. Přec truchle, tajemně teď zní, z ní bez ustání kvílí zmařené touhy národů a lidstva velké cíly. Svět ale dále vede svou, nezvratna jeho víra, jen někdy blázen zvítězí neb bídný věštec zmírá; jen někdy dávné slávy duch se vyrve z pusta snění a žehrá: Tolik krve již a posud ráno není? 33
Červánky mladé osvěty Červánky mladé osvěty
 se rády z krve rodí, pak bujařeji svity své v ospalé světy hodí. Neb pak jde lidem velký duch a žehná jeho vzteku, z nějž mu jak přes noc vypučí sbor proroků a reků. – Jen nebědujte, nám že Pán odepřel skvělé činy, ty přijdou s pravou dobou již a osud zná své syny. Až se jen ohně rozletí v divokém usmívání, své apoštoly posvětí pak velké povolání! – 34
Jen naděje, jen naděje! Jen naděje, jen naděje!
 a pokud jiskra síly nám zbývá, naše svatá věc se k zkáze neuchýlí. My, národ tichý, holubí, musíme klidně žíti a jenom z polních květinek svým touhám věnce víti. Jsme jako velké jezero, tak hladké a tak klidné, jež ani vítr z hrází ven ku skoku nevybídne. My čekáme, až dějin duch nás povolá k své dráze a, by nám nezhoustla snad krev, hlodáme tiše hráze – – 35
Náš věk neblahým příšerám Náš věk neblahým příšerám
 báječné roucho svléká a, hrdý na své výboje, jen před svou silou kleká. Blesk jemu slouží ochotně, hroby se objasňují a tajné síly přírody mu čelo korunují! Přec ale svými prospěchy jen zkázu přivolává a vítězstvími cestu jen si k hrobu urovnává: Neb k síle blesku podobné mu stálosť není dána a předků svatá prostota na věky pochována. 36
Již svatá lidská důstojnosť Již svatá lidská důstojnosť
 neznáma lidem – nuže, což divu, že nám přísluší jen jmeno ještě z muže? Či může ten, kdo k bublinám jen touží na své pouti, jen bludným světlům koří se, též mužem, rekem slouti? O, jen se točte do syta, ba můžete se smáti! svět též se náhle zatočí a vás – vás nechá státi. Vás pomine, vás odhodí, až k dílu stoupí, sláva, a k chudým půjde, bída jen jí reky vychovává. 37
Mé písně bloudí po světě, Mé písně bloudí po světě,
 zpytují zříceniny a šumu lesů slouchají a smýšlí velké činy. Žalosti každé útěchu, všem silám povzbuzení, národu smělé naděje roznáší jejich znění. Jim neubude nadšení, ať boj se kam chce chýlí, a příroda jim rosou vždy udílí nové síly. Jen působit! jen působit! jen zasít zrnko malé – a za tu rozkoš snesu rád i strasti neskonalé. 38
Aj, chcete, abych s vámi žil Aj, chcete, abych s vámi žil
 a klidně žil a zhloupil, a za kratinké rozkoše si dlouhou bídu koupil? To jmenujete životem? vždyť já lnu k němu také, však jeho stop mi nejeví ty cesty křivolaké. Mne život vede k výšinám, mne prudkou bouří vítá, mně z vzdechů, slzí, z kletby svou korunu drsnou splítá. A třeba z blahých nižin jdu jen v pustou, chladnou výši, tam na mne hvězdy vlídně zří – a touha má se tiší. 39
Jsme posud, posud bohati! Jsme posud, posud bohati!
 Myšlenky nám se rodí, a přece jednou příšerný šat nevolnosti shodí. Náš zpěv, ten dávných bojů rek, hned lahodí, hned hřímá, a v lůně země mateřské nám mnoho mečů dřímá. A stříbro snahy šlechetné a zlato čistých citů nám přece jednou dobude ždaného blahobytu. Soud Boží svět i národy tajemně doprovází, svět v prudkých křečích hyne teď a nám – nám slunce vzchází! 40
III.
Nad krajinou leží Nad krajinou leží
 tichý, mužný smutek, jehož roucho strhne jenom velký skutek. V stromu větvích hrají větry neuchylné, věčně ve svém díle, v díle zkázy pilné. A ku zemi shlíží mraků roje lačné, kdy se nový zápas o věc starou začne. Ale kraj je tichý, jenom svadlé klásky tu a tam se chvějí jako odkaz lásky – – [41]
Bloudím v pustém skalí, Bloudím v pustém skalí,
 s něhož rozvaliny do moře roznáší dávné slávy stíny. Hledám zde ten národ, jehož hněv a hoře, žal a síly byly velké jako moře. Do mých žalů šumy dalné však jen brojí: „moře také trpí a přec nepostojí. Moře též v svém lůně smrť a zhoubu skrývá, přece však vždy stejný, vítězný zpěv zpívá!“ 42
Bratří milí, blaho Bratří milí, blaho
 jinde nehledejte, než poznáte cizých, dřív svůj národ znejte. Dbejte méně pýchy, hleďte v svatém klidu nyní proniknouti srdce svého lidu. Jemu pějte písně smělé k povzbuzení, rvete jej jak blesky z neblahého snění, buďte jemu v noci slávy pochodněmi, a pak jeho vděčnosť jistě neoněmí. 43
Třeba je můj život Třeba je můj život
 vzdálen každé bouře, zmítá se krev moje ve divoké vzpouře. Vichr prudké vášně ku skokům ji žene, v děsné ryky rozdme vzdechy udušené. Dějů proudy slýchám v bujném kataraktu a mé srdce plesá volně k jejich taktu; těší se jim, zpěvům matčiným jak děti, jásá svoje věštby, ač snad k spádu letí. 44
Nad popelem chotě Nad popelem chotě
 slzy roní vdova, novým žalem těší příšerně ji sova. Vítr starým krovemkrovem, jak by vzdychalvzdychal, hučí a mladistvé zvony umíráčku učí. Soumraku jen plémě lapá vzdechy vdovy, zdobí v posměch jimi dávné slávy rovy. Někdy jen se blesky teskně z mračen loudí, orlové však činů posud v dáli bloudí. 45
Jaké jsou to, jaké Jaké jsou to, jaké
 naší doby reky! v malé duši snují jenom skutek měkký. Jak plamínky bludné věčně v kole pílí a přec ani o krok nedorazí k cíli. Touhy velké, svaté, nikdy nepoznali, pravdy význam božský jim se v mlhy halí. Plamen velkých skutků nechce k nim se snesti – slepé duchy řídí slepě jenom štěstí. 46
V hluku, plesu tone V hluku, plesu tone
 každá lepší snaha, kteráž srdce sílí jako nebes vlaha, ale děje světa proto nepostojí, neumlknou, třeba z dálky teď jen brojí. A myšlenky bujné, třeba upoutané, chystají se v boje, boje požehnané. Brzo snad svým ořům hněv již uzdu pustí a pozve nás všecky k svému masopusti. 47
Jaký zjev to vzácný! Jaký zjev to vzácný!
 V době ziskem jaté ještě duch velebný a v něm snahy svaté. Zástup nerozumný jemu slávu zvoní – a on ve samotě nad ním slzy roní. On ty bídné duše hrůzou jat jen měří, v nichž se pouze zmatky, lži a vášně čeří. Přec mu dává víru mužné působení a on chystá spásu lepších pokolení. 48
Ještě nevymřela Ještě nevymřela
 v lidech božská síla, ještě v srdcích dřímá mnohá zlatá žíla. Ještě bídné plémě, světem povržené, rodí apoštoly snaze posvěcené. Ještě dějů proudy prudce ubíhají a přemnohé divy ve svých tůních tají. Netřeba se báti, trpně tonout v želu, vždyť zas světu přišla doba spasitelů! 49
Hoj, ty světe chlubný, Hoj, ty světe chlubný,
 jen dorážej na mne! nepohnou mne k želu ouskoky tvé klamné. Snahy mé se ani o krok neuchýlí od trnité cesty k velebnému cíli. Nech ať srdce pukne, žár-li šlehne z něho, jenž pokořit může soka urputného. Nechť mne hrob pohltí, paměť mou odvane – jen když nad ním jednou vlasti mstitel vstane! 50
Sám své touhy živit, Sám své touhy živit,
 sám své sny si spřádat, sám v nevlídném šeru po útěše bádat, sám chci nest svůj osud, se svou zkázou hráti, na svém srdci stále zrádné hady hřáti; sám chci boží pravdě umíráčkem zvonit, sám nad hrobem vlasti žhavé slzy ronit. Sám chci kletbu snášet, ale požehnání, ale dary nebes sdílet v milování. 51
Bože, nech mne žíti Bože, nech mne žíti
 bujně, bez poklidu, světem konat cestu smělých vzduchovidů! Koho živí, sílí plápoly tvé věstí, tomu málo třeba pozemského štěstí. Jasné jeho dráhy slabosť nepokalí podlá, ať se v roucha nejskvělejší halí. Jako blesky žije rychle, blaze, pravě a květ božské lásky nad ním vlaje hravě. 52
Před časem mi mladosť Před časem mi mladosť
 odňal zkázy příval jenž nebohé vlasti umíráčkem zníval. U Tebe však opět bujná síla mládi, vítězná a smělá, žilami mi pádí. Klesá se mne břímě věky nakupené, jako kouzlem sváté, větrem odnešené. A mé oko vidí na nepřátel hrobě novou spásu vlasti, nové blaho Tobě. 53
Písně, drahé písně, Písně, drahé písně,
 moje požehnání, pojednou k vám nový divů svět se sklání. Nemusíte více teskně prorokovat a své temné city v skvělé kruhy kovat. Co jsem teskně tušil, splítal sobě ze snů, vidím, cítím nyní: pravou srdce Vesnu. Nelekám se mračen, vždyť mi dalo nebe duhu nejkrásnějšínejkrásnější, blaho, slávu – Tebe. 54
Žiji tiše, blaze, Žiji tiše, blaze,
 jako něžné květy, jimž v krůpěji rosy zrcadlí se světy. Žiji tiše, blaze, prost divokých přání, v srdci citů chovám víc než klasů v pláni. Z nich mi každý šepce zprávy svoje tiše z pozemského ráje a s nebeské výše. Nade mnou pak peruť andělova šumí, a mé žaly, touhy blahem lásky tlumí. 55
IV.
U okna sedím, hledím ven, U okna sedím, hledím ven,
 dech květů ke mně vlaje, s plachými sny a se spisy si rozpustile hraje. Tam venku láska v luh i háj překrásné písně dýše a lidem duše do hlubin jen samou radosť píše. Tam venku život bujarý se jako strom rozkládá, a první smělé vítězství vždy výše jej pobádá. Já ale vidím, skoumám jen obětí v hrůzném davu, krvavé děje národu – a teskně kloním hlavu. [56]
Nad krajem tiše pluje smrť, Nad krajem tiše pluje smrť,
 na nebi hvězdy září a spásu světa hledají pokorně v boží tváři. A kolik na nebi těch hvězd, na zemi tolik duší se v boji s těla potřebou vždy lopotí a kruší. Jim času proudy hladové jen žaly v srdci dují a jimi hrdé myšlenky ukrutně usmrcují. Jen někdy vězňů nebohých sen krásný kouzlem zmájí a touží po svobodě pak, po ztraceném svém ráji. 57
Kov drahý v země hlubinách Kov drahý v země hlubinách
 pokojně dřímá dále, vždyť ví, že osud k světlu jej povolá nenadále. A pramen v srdci skaliny přeskrovným proudí letem, než pravý cíl svůj pozdraví a volně jásá světem. Jen lidé, když v své náruči je těsně svírá mdloba, nesnadno věří, že jim přec nastane skutku doba. A jednotlivec, jenž si sám nad osudem svým zoufá, nad hrobem vlastním sotva již ve spásu vlasti doufá. 58
Byť jenom skrovný byl náš pluk, Byť jenom skrovný byl náš pluk,
 v něm božská síla plane a třeba nevítězí hned, přec v boji neustane. Rek mnohý marně zahyne a mnohé kruté stony zakalí ještě nebes tvář, než den ohlásí zvony. Však osud nepočítá hlav a štěstí s duchem chodí a bujná sláva ráda se popelem hrobním brodí. Nuž, bratří, k dílu! Bídník ten, kdo chvíli marně prodlí, již strojte z jisker plameny, a staří – ať se modlí! 59
Muž musí bez oddechu dál Muž musí bez oddechu dál
 i mrákotami jíti, a kdo se smrti strachuje, též nedovede žíti. Smrť stíhá každý kročej náš, ať vítá však jen zdary, ať přístrachem svým vychová jen zápal v srdci jarý! Co vykonalo účel svůj, nechť hledá odpočinek, vždyť jenom síla života si získá slávy vínek. Jen k životu se pněme teď jak sosny v bujném hvozdě: kde s pevnou vůlí zápolí, přichází smrť vždy pozdě. 60
Nad hrobem dávných životů Nad hrobem dávných životů
 smrt nový život hlásá, pluk živlů, vazeb sproštěných, do nových tvarů jásá. Jen neunavně ku předu! již stracen je, kdo stojí, a jícnům hrůzy propadl, kdo o sebe se bojí. Jen k předu! pravý muž si jen u cíle odpočine, a třeba jednotlivec mře – již národ nezahyne. Jen k předu, kdo chce život znátznát, toť světa zákon pravý, jen bujarého vítěze boj s duchy neunaví! 61
A třeba boj a jenom boj A třeba boj a jenom boj
 nás ve životě vítal a krvavými ranami nám pouze prospěch zkvítal: nám prápor božské osvěty se v rukou nezachvějenezachvěje, náš zpěv jak slunce světem jen myšlenky smělé seje. Nechť vítr noční z hřbitovů nám slavný pochod vyje: kdo válčí, jenom vítězí, kdo působí, jen žije. Jen slunce může překonat poroby mlhy šeré, jen skutek bujný, úžasný se k věčnosti prodere. 62
Ať žije smrť! ať kořist svou Ať žije smrť! ať kořist svou
 již mezi námi sbírásbírá, by mohl vzrůstat nový svět a jásat nová víra. Co shnilo v času víření, co v lidu zpráchnivělo, buď smrti dáno bez želu – čímž bez ducha nám tělo? Nechť smrť již sklízí minulosť jak suché v háji klesty: jen k budoucnosti vedou nás sny naše, naše cesty. Musíme jako prales být, v němž z půdy temné, prosté, ze smrti dávných životů jen bujařejší roste. 63
Hoj máji! tys můj pravý rek Hoj máji! tys můj pravý rek
 ač bojuješ jen květy, v nich staré zemi vrátíš vždy zas nové síly světy. Tvé zpěvy stejným půvabem jak světa při stvoření všem hrůzám zhoubu hlásají, všem spasám povzbuzení. Ty nepomineš žádný hrob, abys mu slzy nedal a v jeho žalech nějaké útěchy nevyhledal. Hoj máji, tys můj pravý rek, za příkladem tvým jásám a v přítomnosti mrákotách jen příští slávu hlásám. 64
Jak rád poslouchám v lese teď Jak rád poslouchám v lese teď
 tajemné stromů šumy a z luny svitů stříbrných si spřádám krásné dumy. Jak rád se k vodám nakloním a hledám v pozdní chvíli v nich dávných věků radosti a dávných světů Víly. Však raději naslouchám vždy hlaholům času tejným, tak divokým, tak zoufalýmzoufalým, a přec zas přenadějným. Však raději se nakloním do dějů kvapné řeky a hledám příští slávu v ní a nové naše reky. 65
Do pouští svěžích, zelených Do pouští svěžích, zelených
 teď zraky své upínám a střežen duchem lásky své rád lidí zapomínám. Života nekonečný proud i k hlavě mé se sklání, přináší novou sílu mi a nové požehnání. Pak opět hlasu rozumím, jenž hájem blaho dýše a větrem nové naděje zašumí ke mně tiše. Pak vidím, jak se také k nám myšlenky mocné řítí, a hvězdy nové oslavy do snů mých jasně svítí. 66
Květ naděje, květ bujarý Květ naděje, květ bujarý
 mi roste v srdce hloubi a s jeho světem mrákotným své něžné dechy snoubí. On vede vždy mé zraky zpět do slavné minulosti a ve sluch stále kouzlí zas zpěv krásné budoucnosti. V něm přebývají duchové, v něm pro vlasť touží, kvílí a tajemnými šepoty mne k novým cestám sílí. Ten čacký sbor se vítězství domáhá neustále, neviděn pluje nade mnou – tak kráčím klidně dále. 67
Zas srdce čákám zmíleným, Zas srdce čákám zmíleným,
 zas sobě výhosť dávám, an v davu příšer spasení své vlasti vyhledávám. Nesnadný věru úkol ten, vždy doufat lepší děje, když osud vlasti do rolí jen nové hrůzy seje. Nesnadná cesta soumrakem a nad propasti srázem, z níž zkáza nebo věčný zdar nám vzniknout může rázem. Však přece věřím, doufám přec, že nastane věk jiný, jenž zakryje svým vítězstvím náš žal a naše viny. 68
A zase lidé bědují A zase lidé bědují
 pro žaly pochované, nad nimiž posud jenom svit půlnoční lampy plane. Květ ovšem povždy bujaře od stromu k stromu skáče a větru v hravém zadutí mní snadno, že je ptáče. A třeba jemu brzká smrť již náruč svou otvírá, on všeho blaha okusil a marně neumírá. Onť svoboden a vesele naň zpomíná si ptáče, neb příroda teď živých jen a otroků jen pláče. 69
O matko svatá, přírodo, O matko svatá, přírodo,
 když zkáza k nám se chýlí, vždy zase hledám v srdci tvém tajemné, nové síly. Vždy slouchám svaté tišině, zda bujné zašumění korouhví nové oslavy jí brzo nepromění. A zas se vodopádů ptámptám, zda jejich hromné lkání nám neohlásí brzo již žádoucí z mrtvých vstání. Leč tvoje hlasy nesou mi vždy jenom věsty známé, že pouze vlastní silou proud i lid svá pouta láme. 70
V.
Nuž, tedy proudem z ňader ven, Nuž, tedy proudem z ňader ven,
 vy city uvězněné, ať světoborců zástup zas se mrtvým tichem žene! Rozleťte se, mé sokoly, již po veškerém kraji, kde ještě bujné myšlenky k vítězným skutkům zrají. Seštvete bouře z pustých hor, ať z bázlivého ticha zas jednou touha veliká, zas svatá pomsta dýchá. Jak blesky leťte! ve srdcích ať konečně se zjeví na místě lásky bázlivé posvátné, mocné hněvy! [71]
Zas orel bujný třepetá Zas orel bujný třepetá
 divoce perutěmi a plní silou, životem mé duše prostor němý; ten do mých zasmušilých snů přináší blesknou svíci, udatně s prachem hrobovým a s mdlobou zápasící. A pak mne nese vírem zas do nedohledné výše, kde v sídle bouří bouře syn jen pohodlně dýše. Tak země skvosty, zisk a žel se rozplývají, ztrácí, an náhle světem ospalým duch mocný zaburácí. 72
Jak sbory duchův spřízněných Jak sbory duchův spřízněných
 mne zpěvy doprovází a do netečných zástupů divoké jiskry hází. Ne jenom ku hře milostné mi jsou ty božské svíce, a jestli mnoho miluji, nenávidím tím více. Vždyť posud klam a svůdná lesť nám tenata v kol spřádá a posud zhoubná nesvornosť obětí nových žádá. Však nenávisť jak pevný hrad před porušením chrání cit vroucný, snahy nezištné a velké odhodlání. 73
Povznesme hrdě hlavu svou, Povznesme hrdě hlavu svou,
 vždyť také předky máme, vždyť heslo našich práporů je v dějích světa známé. vždyťVždyť šlechta ducha pro věčnosť nám činy vykonala a z množství překonaných lží si pomník zbudovala. Podání velkých myšlenek, dědictví svaté snahy ji posud zdobí velebně a vedou v slavné drahy. Povznesme hrdě hlavu svou, a dbejme působení a ne-li slavné vítězství – též zvěční utrpení. 74
Jen rovných práv a stejných zdob Jen rovných práv a stejných zdob
 uznává naše doba, netrpíc, by se předsudkem snad chtěla hájit mdloba. Nám každý vítán, stejný směr kdo snahou stejnou volí, kdo jeden omyl odhalí, kdo jeden odpor skolí. My velebíme minulosť a její hrdé znaky, však nepodáme život svůj za chlubné za přízraky. Nám sluje znakem osvěta, náš duch jen k předu čelí, ne jak mu zisk neb poddanosť, leč povinnosť jak velí. 75
Nad námi posud dávných práv Nad námi posud dávných práv
 korouhev mocná vlaje, a předků zdárné osení v nás k zdárným činům zraje. My na svou slavnou minulosť s radostným citem zříme a vždy zas jejím zásadám svůj život posvětíme. Co rolník a co měštěnín vykonal pro vlasť jednou, nekleslo s naší svobodou ve propasť neprůhlednou. Však čím to jest, že anděl náš opouští hrady tiše, že hvězdy spásy prorocké nám vzcházejí jen z chýše? 76
I zpěvu kynou koruny, I zpěvu kynou koruny,
 i neoblomná víra, i neunavné nadšení svých synů nezapírá. I zpěvu hlas se neztratí v života hlučných dějích a prodírá se k vítězství, jak řeka ve peřejích. Však jenom snaze posvátné je nebe otevřené, jen nad nevinnou důvěrou se duha spásy klene. Však hnusný zisk a zlata chtíč otráví zpěvu zdroje a květem jedovatým jen ozdobí skráně svoje. 77
O, proklatý buď onen zvyk, O, proklatý buď onen zvyk,
 jenž chce se zpupně blýskat, jenž chce si zlatou odměnou odvážné zpěvy získat. Zpěv jest jak ptáče veselé, jež libuje si v chýši, jež bázlivě se vyhýbá bohatých hradů výši. Za slzu nebo vřelý dík své perly hojně dává a lásku rádo oslaví, však zlatem pohrdává. Zpěv jest jak ptáče svobodné, stan, jejž mu nebe klene a věstí dary nezmění za pouto pozlacené. 78
Zpěv se jak bouře potýká Zpěv se jak bouře potýká
 jen s velikány soky, pro třtinu nebo bídný hmyz své nezastaví kroky. Jen pokud hledí nestranně, proniká příští časy, a hlásá prázdné všednosti pravd nekonečných hlasy. Však jestli prodá rámě své tu nadšení mu mizí, tu ducha vzlety prorocké mu těžké jsou a cizí. Tu zbaven síly na hrobě svých slavných činů sedí a nemoha již slunce snest, ospale k zemi hledí. – 79
O kéž dovedu zkrotit již O kéž dovedu zkrotit již
 své tužby nedočkavé, jež hltají mé síly zdroj jak tygrů hlody dravé; kéž jsem již věčných bojů prost s proroky falešnými, jež lákají nás k propasti za sny pozlacenými; kéž mohu hromem do světa nevděčnou pravdu nesti: Jen vlastní silou roste strom a klene ratolesti. Jen vlastní silou národy si spásu dobývají, a kdyby té již neměli – nechť tiše umírají! 80
Mou duší stále lomcuje Mou duší stále lomcuje
 po činech prudká touha, života pravidelný směr mi kráčí příliš zdlouha, neb ovšem může století tak zdary objeviti, my však teď slepě toneme v divokém vlnobytí. – Leč darmo vyrvat vůli svou chci z úzkých těchto mezí, v nichž ducha žár a nadšení jak ve žaláři vězí. A darmo zvídám, zdali čas v svém lůně skutky chová, mně – kynou jenom o nich sny, O Bože, jenom slova! 81
My toneme, neb po vlnách My toneme, neb po vlnách
 bez vůle dále jdeme, za cizí směr, neznámý cíl bezděčně bojujeme. Našeho boje zástava je mrákotami kryta a tvrz věčného pokroku vždy ještě nedobyta. Špinavé snahy, zištné sny k nám odvážně se mísí a tak nad naším snažením vždy démon zhouby visí. O, kdy to lidé pochopí, že vůle pevná, čistá i ve žebráckém oděvu národu spásu chystá! 82
Smrť vždy se k lidem dostaví, Smrť vždy se k lidem dostaví,
 vždy proti nim je práva a život jenom krátký čas nám k rozhodnutí dává. A těmtěm, kdož chtí se pokusit O slávyo slávy krásný vínek, neradno dbáti rozkoší či hledat odpočínek. Nejistá lhůta dána jim, jsou děti přítomnosti a když jen chvíli postojí, propadnou minulosti. Není to osud krásný dost: v životě slávy vínek, v životě boj a vítězství a v hrobě odpočínek? 83
Chci klidným poustevníkem být, Chci klidným poustevníkem být,
 o němž svět více neví, jejž v tajném skrytu příroda ukojí láskou, zpěvy. Chci v jejím lůně hledat zas podivné světů vzniky a hrdých citů zásoby pro příští bojovníky. Jen mdle pak ke mně zašumí ty matné světa hluky, jež smíří snadno budoucnosť přenadějnými zvuky. A v noci se pak rozletí myšlenek smělých sbory z mé poušťky k lidem zemdleným co jasné meteóry. 84
Posvátné snahy neumrou, Posvátné snahy neumrou,
 duch nepropadne prachu a věčná síla pokroku se nepokoří strachu. Jim věčný boj je v podíl dán jak silám ve přírodě, jež tvoří chaos na oko a působí přec v shodě. Jim dány cesty rozličné a často křivolaké a někdy k zradě podobné, však k zdaru vedou také. Nad nimi vyšší mocnosť bdí – i naše cesty chrání, i k našim snahám dobrý duch věčnosti palmu sklání. 85
VI.
Divoké proudy života, Divoké proudy života,
 cit zvolna usmrcují a z nejmilejších návyků člověku pouta kují, až sevřen, mučen víc a víc se vyšších snah odříká a svaté mládi nadšení do ňader uzamyká – – O, neblahé to cesty jsou, po nichž svět ducha vleče, až otupí, až přelomí myšlenek jeho meče. Ze všad jen zhouba vítá jej úsměvem klamné spásy a nejraděj a nejčastěj jej hubí vzhledem krásy. [86]
Čas pádí jako zběsilý, Čas pádí jako zběsilý,
 však spásu nese spoře, a z něho jako bujný květ vyrůstá strach a hoře. Dech jeho mocný, vítězný budovy slavné boří, a řády věkem stvrzené se jemu podle koří. Tak ovšem, tvůrce rozvalin, i tvoří půdu zdárnou a věnčí květy zdupané mládeží novou, švarnou. Tak ovšem budí životy a síly požehnané, však, by jim dopřál vývoje, zdaž v díle zkázy stane? 87
Nebývá pravým vítězem, Nebývá pravým vítězem,
 kdo rumy tvořit umí, kdo světem jako sámum vždy jen hrůzné zprávy šumí; vždyť bořit znají živly též, však vyšší duch, ten tvoří, ten do dějů se vzteklých vln pro perly spásy noří. Tak myslím, tak zřím do směsi, v níž zloba s krví hrá si a marně hledám dokola proroky pravé spásy. Zřím boje za mizernou věc, zřím vedle síly mdlobu, však ještě nikde nevidím, co hlásá novou dobu. 88
O, svornosť! ovšem k svornosti O, svornosť! ovšem k svornosti
 nás pudí svatá pýcha i ostrý vítr převratů, jenž naší dobou dýchá. Ta pravda z dějin vstříc nám zní zřetelně, ba jak hromem, tak že nalezá ohlasu i v srdci ve pitomém. Však pozor, páni, s úsudkem! Ne při většině spása, ne to jest heslo národa, jež na trzích se hlásá. K svornosti vede mír i boj, a mám-li přísně soudít, chci sám radš pravou cestou jít, než s milliony – bloudit. 89
Nechť ideály krásných snů Nechť ideály krásných snů
 se bez ustání kácí, jich zkázou pěvce nadšení a vzlet nedokrvácí. On přece věčným účelům svou slabou silou slouží a nad svatyní národu jak orel – strážce krouží. On přece v zmalátnělý svět rozsívá jiskry jaré a křísí v předkův popeli i předkův síly staré. A když jen zdárným myšlenkám zpěv jeho průchod klestí a lid povzbudí, potěší – což třeba víc mu štěstí?! 90
Hoj statný lovče, čase náš, Hoj statný lovče, čase náš,
 nenech se zastrašiti, lov daří se a předsudky jak o závod se řítí. Jen odhodlaně podrývej posvátné snahy smíchem, a kde ten neprospěje, tam hroz vyprostěným hříchem. Jen odhal již svou pravou tvář, vždyť máš uznání jisté a zvolna stáhneš ve svůj kal vše svaté a vše čisté. Tvým útokům však odolá oása zpěvu jasná, tam čekat chci, až dostaví se snů mých doba spasná. 91
I já jsem synem pokroku, I já jsem synem pokroku,
 i já chci k předu jíti a mračny ani přístrachy se nedám zastrašiti. Však poctivou jen volím zbraň, jen přímým stoupám krokem a měřím zdar i nehody vždy stejně jasným okem. Na minulosti základech chci v budoucnosť se pnouti, ne blesku býti podoben, jenž sem a tam se kroutí. Já žehnám snaze doby své, však ne své doby bludu a lži, ať zve se jakkoli, odpůrcem věčným budu. 92
Pozemské štěstí, vnadidlo Pozemské štěstí, vnadidlo
 to duší zištných, malých, nabízí vždy jen květy nám, však málo plodů zralých. Květ jeho zlatem vroubený, démanty posázený, nám dává místo koruny jen hračku prostou ceny. Květ jeho jako příšera před světlem neobstojí, na nezávislosť vznešenou útoky marné strojí, a mnohý neprodajný duch jej s úsměvem zamítá a za životem bouřlivým radostnou věčnosť vítá. 93
Směr všaký se zde přežije Směr všaký se zde přežije
 a s trůnu k zkáze skloní a bouře, půtky krvavé mu umíráčkem zvoní. Duch dějin nezná poklidu, on základy vždy staví a na nich stále pne se výš – a zas se stavbou baví. Vždy vrchole je daleko, vždy nové kuje zbraně, vždy za novou věc bojuje, tu vědomě, tu maně. On žije jenom proměnou, což divu, že z nás lidí přemnohý následuje jej a za stálosť se stydí! 94
Kdo směle k svému práporu, Kdo směle k svému práporu,
 se v trudné době druží, a byť i neměl naděje, jak muž se rovná s muži: a třeba nepřítelem byl, jej srdce výše cení, než hejna přátel liknavých, jež každý vítr změní. Vždyť osud strany k boji štve přečasto stejným heslem a stejně žive v vítězi jak v nepříteli kleslém. Vždyť lidmi zmítá sem a tam předsudek světovládný, svět mudrců a věštců pln, však pravdy – nezná žádný. 95
Ve službě věčných účelů Ve službě věčných účelů
 jsme všichni, v chýši, v hradu, však nikdo pravdy nedostal výhradně za výsadu. Pluk její v živlů odporných se sílí, obnovuje, již zítra je snad druhem nám, kdo dnes odpůrcem sluje. Zapuďme tedy nevoli, k jednomu jdeme cíli a třeba drahou nestejnou nás vedou různé síly. A nechť nás osud kdykoli postaví proti sobě, snad každý mní, že bojuje pro pravdu proti zlobě. 96
Vše žije nyní v rozepři, Vše žije nyní v rozepři,
 náš svět je pravý Bábel, kde svrchovanou vládu má praotec lží – sám ďábel. Tu honosí se pověry, tu věda prostořeká rozžíná pravdy pochodeň a blbé zraky leká. Tu kvílí pěvec zoufale – tu hučí slavně stroje a zlaté časy slibují, kde bude konec boje. Nad směsí tou se hrdě pne vyzáblý démon zisku – a předkův světovládný duch lká někde v zbořenisku. 97
Nehoden zpěvu je ten čas Nehoden zpěvu je ten čas
 ve mámivém svém tření, jež nemůž’ zchystat nikterak žádoucí vykoupení. Krev tekla jako révy mok a opájela běsy, však dávných neshod příšery nás posud ještě děsí. A třeba blesk nám musí psát – lid posud teskně dřímá, a jeho světoborných zpráv ni ve snu nepojímá. Přemnohý čacké síly květ je pohřben v chýši chudé a lopotí se o chleb jen – kdož Kolonem mu bude? 98
V lahodné lásky náruči V lahodné lásky náruči
 uplývá život mile, bez Ní – čas věčnosť traplivá, s Ní – rok co pouhá chvíle. Vždyť láska blahou výspou jest v života vlnobití, a přeblažený smrtelník, kdo smí ji pozdraviti. Však štěstí darů takových každému nepřisoudí, mnohý jak stěžně prostá loď ve vzteklém proudu bloudí; nad ním se vznáší stále smrť, jej radosť vítá spoře, leč nezávislosť divoká nahradí mnohé hoře. 99
Kdo světem štván jak vichřice Kdo světem štván jak vichřice
 jen v činu odpočívá, jen v rozkaceném zápasu slastech míru snívá; kdo božským dechem proniknut výroky jeho koná: jak orel v zdravé výši dlí, an v údolí lid stoná. Nad ním tak blízko, vesele oslavy hvězdy svítí, že mohou věčnou samotu mu snadno nahraditi. On může svět si podrobit a nové říše vzklenout, jen že též srdce k lásce má, to – musí zapomenout. 100
VII.
Již rozleťte se, písně mé, Již rozleťte se, písně mé,
 vy vzduchovidy žhavé, jež z nebes lůna vyhnalo tušení nedočkavé! Jen rychle, pokud nebes žár nezmizí, nevychladne, jen rychle, rychle k útoku, jímž tvrz nepřátel padne. Jen rychle, pokud životem vás věčné sudky daří, pobuďte národ k pokroku, strhněte larvu lháři. Hoj, svěťte, bořte, bojujte – duch k nebi vzlétne smělo a smrti hrůzy, červů hlod zastihnou jenom tělo – – [101]
Proud dějů tragikomický Proud dějů tragikomický
 vždy zas mne uchvacuje, an nejbujnějším rozmarem a krví překypuje. On původními obraty oplývá v hnutí, v řeči, on píše věčné zákony, však nejraději meči. On ani vlasu nezkřiví těm, kteří jemu klnou, a za trest jen je přinutí, by pluli s jeho vlnou. I v boji bloudí na rtech mu vždy úsměv ironický, on o svých činech nemluví – a vítězí přec vždycky. 102
O dobo věčných odporů, O dobo věčných odporů,
 tajemná dobo naše! upínám k tobě zraky své – a zas je kloním plaše. Ty obětuješ životu překrásné ideály, však zdaliž sobě vykoupíš tou obětí zdar stálý? Ty za věc nejsvětější zas vše svaté pohazuješ, ty počínáš si bezbožně – a hříchy zatracuješ. Ty klneš volným myšlenkám a podkopáváš víru, ty všechno znáš, jen spásu ne, a prosta jsi jen míru. 103
Náš čas, ten smělý alchemik, Náš čas, ten smělý alchemik,
 vždy bdí v své dílně skryté a hledá v země útrobách mocné arcanum vitae. On jako Merlin kouzelník přírodu získal sobě a věčné síly života nalezá ještě v hrobě. Jak romantický dobrodruh, ač prázden romantiky, prorývá budov základy a tvoří budov vzniky. Vždy jiný, pravý Proteus, všem zvláštní zprávy hlásá, tu kypí zkázou, porobou, a tam – je pravá spása. 104
Žel Bohu, mdloby nákaza Žel Bohu, mdloby nákaza
 hluboko do nás vnikla a proti všemu pokroku se přeurputně spikla. Již nejsme těmi, před nimiž svět klekal v uctivosti, již kořili jej zbraněmi a vznesli vzdělaností. Zevnější tvar a jazyk, hle, to máme od nich posud, však vlastní úkol v dějinách nám odňal zhoubný osud. Leč ne! vždyť nám též nesvornosť předkové zůstavili, jsme jenom shluk protivných sil a tak – tak jdeme k cíli. 105
Můj Bože, lev a orlice Můj Bože, lev a orlice
 jsou přec jen krotké tvory, a opustili dávno již svobody pravlasť, hory. Teď v pohodlných rovinách, kde vše pořádkem dýše, kde odměřena slasť i strasť, se baví, pasou tiše. A radosť, žal – vše ochotně, vše trpělivě snesou, a boj-li hrozí, tu se jen o pohodlí své třesou. Přec někdy v oku zašlehne jim jiskra bujarosti – a tať mi dobrým znamením pro zdar náš v budoucnosti! 106
Již nechte Řeky klidně spát Již nechte Řeky klidně spát
 a mocné Říměniny, nás mohou jenom poděsit mohútné jejich stíny. Mudrcův jejich výroky, ty skvělé theorémy, jim ovšem vřely životem, však nám jsou téměř němy. Nám posud trvá teskný boj o půdu blízkou, vlastní, a když jen zcela neklesnem, již díme, že jsme štastni. Nám posud hrá se o život – o nechte raděj Řeky, neb místo jejich krásných slov nám dejte jejich reky! 107
My zříme příboj kvapných vln, My zříme příboj kvapných vln,
 jenž kolem nás se láme, však mocnosť, vojvodící jim, tu nikdy nepoznáme. Jen tušit smíme z účinků velebné její síly, však ty svou věčnou proměnou nás věčně zase mýlí. A byť vše duch náš zpytoval nejodvážnějším vzletem, získáme jen stín naděje na pouť svou tímto světem. Již o předmětech vůkol nás míváme zprávu chudou, však příčiny a původy snad vždy nám temny budou. 108
O věru, zšílet musil by, O věru, zšílet musil by,
 kdo dýl by v svět se díval a nesmyslné převraty před zrakem svým neskrýval. Jak krátký jest věk člověka, a přece zas, jak dlouhý, jak mnohé vzbudí naděje, jak mnohé zdusí touhy! A jaký zástup záporů, ten krátký věk nasbírá, v nichž všecko místo nalezá, jen pravda ne, neb víra! Snad duchům vyšším se ta směs rozvíjí v jasné čteny, však zdaž ty mohou člověkem kdy býti pochopeny? 109
Ve vlnách nestálosti, lže Ve vlnách nestálosti, lže
 se všichni potácíme, ač často událostí směr s nevolí jenom zříme. Tu onde přec však zápory dochází rozluštění, tu onde pěkná naděje dospívá ku splnění. Tak věřím zas, an věřím rád, že hlučné světa spády se řídí pevným zákonem a k cílům vyšší vlády. Tak věřím zas, že z odporů, jichž plna naše dráha, duch vyšší jednou sestaví zpěv smíření a blaha – – 110
Unaven marným myslením Unaven marným myslením
 pozvedám kalné zraky a hledám roje věčných hvězd za příšernými mraky. Unaven klamy života, o němž tak rád jsem bájil, bych v nebes jasných vyšinách zas rád svou duši zmájil. Tam tuším zdroje posvátné, v nichž kypí věčné síly, v nichž utuží se ducha směr i k vzdálenému cíli. Tam vítám ideály své, ze světa vypuzené a nad neklidným životem se duha smíru klene. 111
O vy mé drahé hvězdičky, O vy mé drahé hvězdičky,
 vy oči přívětivé, v nichž tisíc mocných půvabů a věrná láska žive: ve vás můj pohled zemdlený nachází nové síly a srdcem luzné tajemství hlaholem zpěvu pílí. Vy uštvané mé myšlenky odvahou pronikáte a za průvodce do boje jim pevnou víru dáte. Z vás nejsvětější nadšení mne tiše zarosívá – a nezná rozkoš nebes již, kdo u vás odpočívá? 112
Do srdce Tvého složil jsem Do srdce Tvého složil jsem
 své tužby a své snahy, snad povolá je k životu, jenž sídlí v něm, máj blahý. Do srdce Tvého zřím tak rád, kde jako vábné květy se k zpěvům druží něžný cit a k slávě lásky světy. Tam vítají mne hlaholy veliké minulosti a chystají mi naděje do bojů budoucnosti. Tam kynou duchy vznešené mi z lučiny a stráně a duši míru odvyklé, přináší poklid Páně. 113
O Ty, Ty jsi ta jediná O Ty, Ty jsi ta jediná
 ve světě zmalátnělém, s níž mohu sdílet srdce své v tajemství lásky smělém! V Tvé duši tiše dřímají převzácné, mocné dary, k nimž Bůh sesílá krásné sny, to požehnané zdary. A slávy svět a předkův ctnosť – u Tebe najdu všecko a přec hledíš tak pokorně jak pravé tiché děcko. Jen někdy probudí se svět, jenž v Tobě tajně dřímá a plamen božský prozrazen mne svatou úctou jímá. 114
Ty panenská má lilie, Ty panenská má lilie,
 z Tvých půvabů, z Tvých dechů mi prýští ples a nadšení jak zdroj z hebounkých mechů. Ty vpěješ teskným tužbám mým vždy síly mocné, nové, z Tvé řeči jemných hlaholů mne těší prorokové. Ty v posvátné své prostotě vždy jistě světem kráčíš, vždy nebezpečí unikneš, ač jím se nerozpáčíš. Jak Tebe zřím, vždy zaslechnu překrásná slova zníti: „Já dítkám nebe uchystal, nechte jich ke mně jíti!“ 115
VIII.
Znám také děje života, Znám také děje života,
 tak matné, ba i špatné a netajím si v blouznění směr jeho vlny chvatné. Já vím, že pádí divoce, jak by jej blesky štvaly, a přece v srdcích zanechá jen žaly, jenom kaly. A přece hřeším stále zas svou nevývratnou věrou a raděj hledím k blankytu, než v hříchů spoustu šerou. A přec mne vždy zas unese ta hrůzyplná věda, jež na hřbitovech, bojištích pravd věčných símě hledá. [116]
Dost ničemnosti ve světě Dost ničemnosti ve světě
 se dme a roztahuje a zbytky vznešenějších snah svým smíchem otravuje; dost povah bídných, prodajných nás ve životě trápí a do všeliké rozkoše jed podlosti své krápí: Proč ještě v říši umění se s nimi pachtit máme, proč líčit a proč zpytovat, co napravit neznáme? Vždyť chátra taká nepodá mužnému působení ni velkolepých příkladů, ni sil, ni povzbuzení! 117
Zpěv jenom vidy vznešené, Zpěv jenom vidy vznešené,
 myšlenky velké slaví, on v službě světem štvaných pravd se nikdy neunaví. On pluje mořem vzbouřeným, jak by jej božství neslo, a z jeho hlubin dobude vždy perlu – spasné heslo. Jen na pel jeho perutí svou všednosť nesypejte a do plamenů divokých kadidla nemíchejte. A má-li být vám prorokem, nechtějte jeho znění tím pohanit a znesvětit, co zpěvu hodno není. 118
Neodsuzujte pěvce hned, Neodsuzujte pěvce hned,
 když někdy truchle zpívá, neb mnohá světa neshoda jej mnohem hloub ranívá. Vykázalť jemu dobrý duch byt v krásy věčné říši a na perutích myšlenek on vzlétá k nebes výši. Však vrátiv k zemi se zří v kol pramálo z oněch vidů a hledaje a pátraje pozbývá blaha, klidu. Též nebesa se zachmuří a ponoří se v stesky, však náhle procitnou a svět i sebe léčí blesky. 119
Z mé duše plamen vyšlehne, Z mé duše plamen vyšlehne,
 cit bujný v ní rozhřeje a pak se hned zas v popeli a lhostejnosti skreje. Pak plané dechy všednosti pustoší srdce sady a dusí citů hovory a vraždí vzlet jich mladý. Pak mezi lidem jako v snách se dál a dál potácím a s úsměvem jdu, nevěda, z jak mnohých ran krvácím. A přec ta chvíle jediná, ta chvíle dávné síly, kde věstí žár mne unese, mne k sterým ranám sílí. 120
Jsme malý sbor – přec svírají Jsme malý sbor – přec svírají
 nás tolikeré tísně a marně plaší nesvornosť dech smíření, dech písně. A běda nám, kdož sledujem své skvělé ideály a přec živíme naděje, ač vyplnění v dáli: nerozumíme životu, neznáme jeho přání, nevíme, jak je záhubné nezištné odříkání! O svrchovaná moudrosti! prv čisté vlastenectví a teď, nad hrobem proroků, ni krok již bez soběctví? 121
Již tedy zase, osude, Již tedy zase, osude,
 nás do boje vyzýváš a sotva ztichlou nenávisť ve plamen rozehříváš? A třeba se i honosíš, že vítězství ti jisté, že shrotíš naše nadšení – my nejsme fatalisté. My svatou snahou puzeni se sudeb nelekáme, my co rytíři pokroku strašidel málo dbáme; my porážku i vítězství budeme vítat vděčně, neb každá zloba potrvá jen na čas, pravda věčně. 122
O věčná, svatá přírodo, O věčná, svatá přírodo,
 kde jsou tvé mocné síly, že člověk, největší tvůj syn, vždy víc se k pádu chýlí? Což platen pokrok mámivý v bohatství, v blahobytu, když víc a víc se tratí nám poklady čistých citů? Což platen dějů kvapný proud, když nedotkne se hloubi, když pohltiv vší šlechetnosť jen chátru s chátrou snoubí? Kde prospěch v tom, že lidstvo teď se dere věčným bojem an zisk jen platí; pravda však a ctnosť je pouhý pojem? 123
Myšlenky velké bídníkům Myšlenky velké bídníkům
 jen ku záhubě slouží a jako těžké brnění vždy hloub je do vln hrouží. Pokroky mylných proroků mne proto nezlekají, byť vlekly i svět zmámený až ku propasti kraji: i jejich doba přikvapí a kolossy se sřítí a zneuctěné myšlenky jim k pádu jen zasvítí. Duch dějin rukou mohútnou z nich kradený lesk svláčí a vrátiv pravdě korunu zas pevně dále kráčí. 124
Proud života se prudce dme Proud života se prudce dme
 a když se lodě chopí, nedbá již, kam s ní ulétá, a pokojně ji stopí. Duch zhouby věčné nad ním dlí a pěny zakalené do očí metá urputně vší snaze posvěcené. Však krásných spásy ostrovův dosáhne málo který a zřídka duha zapudí z obzoru mlhy šery. O blahý ten, kdo bádaje smí proudu vzdálen býti, neb jemu místo pochodní hvězd věčných žáry svítí. 125
Po pouti světem vrtkavým Po pouti světem vrtkavým
 ubírám sám se nocí a s duší mou si strojí hru podivné, hrůzné moci. Tu ztrácí se mé síly zdroj ve poušti neskonalé a vše, co mohu vykonat, je mdlé, nedokonalé. Kam pohledím, mně zárody jen klamů, zhouby dýší – a rozhorlen a roztoužen upínám zrak svůj k výši. Tam pluje měsíc, velebný jak skutky bohatýrů, svit jeho zas mne proniká důvěrou, dechem míru. 126
O šťastný ten, kdo z kalných vln O šťastný ten, kdo z kalných vln
 života zmítaného pozdravil výspy blažené, kraj míru posvátného! Tam může rány palčivé v lahodné rose koupat a nedočkavé touhy své v kališcích květů houpat. Kdy vlastní vůle chce a svět se proti němu spiknout, tam může bojů nerovných na věrném srdci zniknout. Plameny nových vítězství mu proudí z krásných očí a blahé věštby z sladkých rtů, a lidé? – ať jen sočí! 127
Jak jarní nocí písně zvuk Jak jarní nocí písně zvuk
 mi srdcem touha vane a vypravuje citům mým pověsti neslýchané. A ve všech Tebe spatřuji, tu královnou, tu Vilou, tu opět světicí – a přec vždy stejně roztomilou. Vždy vábíš ducha za sebou do nedohledných výší, do krajin věčné pohody, do dědičných svých říší. Tam kájíš bídné žaly mé čarovným zvukem zpěvu a poslední cit traplivý roztaje ve úsměvu. 128
O Ty, Ty’s píseň vtělená, O Ty, Ty’s píseň vtělená,
 vší shodou požehnána a nevinna a rozmila, jak dechy květův z rána. Tys v říši zvuků královnou a z jejich hrdých šiků mi kyne vždy myšlenek sbor, sbor čackých bojovníků. U Tebe sídlí vítězství, nám dávno odcizené, z Tvých očí krásná naděje vždy nové duhy vzklene. O Ty, Ty’s píseň vtělená, svobody hymnus smělý, Ti z očí plane, se rtů zní a jímá mne, svět celý. 129
Jak strom i ze sna hovoří Jak strom i ze sna hovoří
 své lásky luzné báje, tak vždy zas vede cesta má v milosti svaté ráje. A vždy zas duši divokou unesou zvuky jemné a proudem blaha nevinným kal světa splaví se mne. O pak jsem jako dítě zas pln nejsvětějších citů a slýchám hovor květinek a rozumím hvězd třpytu. Pak zpěvy mé jak mladý květ se čistým blahem třesou a s vidinami andělů mi týž Tvůj obraz nesou. 130
IX.
Má duše, okouzlený květ, Má duše, okouzlený květ,
 dob zpěvu zapomíná a ve truchlivém soumraku lupénky své rozpíná. Nestříbří více luny svit truchlivé její byty, nebudí více rosy proud v ní nové krásné city. Nepěje více slavík jí o krásném milování, v němž k smrtelníkům nebohým se nebes divy sklání. A přec se žalu nepoddá, ba hlučně se mu směje, když k budoucnosti hledíc zří národa velké děje. [131]
Na nebi hvězdy putují Na nebi hvězdy putují
 a září dnem i nocí, puzeny neustále v před pokroku božskou mocí. A tak na nebi národa i jasné hvězdy planou a v pouti k pravdě, k svobodě dnem nocí neustanou. Však pokud září štěstí den nad národem se skvěle, tu zapomíná potomek přesnadno buditele, a teprv v noci nehod zlých k nim zvedá zraky kalné – z nich čerpá život silám svým a jed své mdlobě žalné. 132
O štěstí, štěstí! balsam to, O štěstí, štěstí! balsam to,
 jejž Bůh v svém slitování dal nebohému poutníku, jejž břímě těla sklání. O štěstí, štěstí! zlý to jed, jenž pokrok ducha staví a jeho jaré myšlenky, svěžesti, síly zbaví. Duch dějin, pravdy hlasatel, nás proto zkázou vleče a místo kytic lahodných nám v ruce tiskne meče. Duch dějin v velké lásce své nad námi rozlil hoře tak strašlivé, tak plné sil, jak pobouřené moře. 133
V propasti hoře síly květ V propasti hoře síly květ
 jak kouzlem vzniká, pučí a vyrůstá tím bujněji, čím strašněj vichry hučí. Čím skalnatější půda jest, tím silněj se zakotví, že světoborný bouře dech mu sen zakalí sotvy. O květe síly národní, tak žalostný tvůj původ byl jenom branou k vítězství, jen zpěvu slávy úvod. A pokud bouře svírá nás, hoj, bratří, radujme se, neb každý blesk jen sílu nám, jen nové zdary nese. 134
O běda, běda národu, O běda, běda národu,
 jejž bouře neosvěží, jenž v jejím žhavém obětí, ač živ, co mrtvol leží. Duch světa jako Hippokrat železem, ohněm léčíléčí, a kde již není života, jej hledá ještě meči. Duch světa bouře posílá co síly buditele, lomcuje, zmítá národem, až dospěl ve mstitele. A tak nechť vítr burácí, mrak nad námi se věží – blesk skutky rodí, skutkům však budoucnosť přináleží. 135
Jeť trpělivosť krásná ctnosť Jeť trpělivosť krásná ctnosť
 a snímá mnohé žely, však národům nedobře být pouhými trpiteli. Jen skála stoji bez hnutíhnutí, když blesk jí krutě třese, a peruť přátel ohlasů žal její světem nese. Však řeka vzdme se vysoce, když bouře s ní si hraje a běda hrázím, mostům pak, když z žalu čin vyzraje! A k člověku a k národu to hřmí z vzbouřených toků: „Buď vzdálen pomsty sveřepé, neklň, však braň se soku!“ 136
O jaro věčné úrody, O jaro věčné úrody,
 o mocné jaro Boží, kdy ruka tvá pak nových sil v přírodu, v národ vloží? Kdy osvěží nás divoce tvůj dech životodárný, kdy z mrákot pustých vyvolá den skutků bujný, parný? Čekáme v slzách příchod tvůj, vztek naše květy láme, ze všad zní posměch jízlivý, že marně, marně ždáme. O přijď již, jaro vítězné, ať kouzlem tvojích vděků vyhyne v lidu zpomínka předlouhých, žalných věků. 137
Hoj, jeť má cesta vesela! Hoj, jeť má cesta vesela!
 divoké mraky vůkol a ve mlhách mi vykázán života mého úkol. Doposud stojím nezlomen a vichrů prudký nával mi vždy jen nové svědectví o síle mé podával. Doposud stojím, oko mé důvěrně k nebi vzhlíží a srdce doufá, že se přec anděl-pomocník blíží. Buď stojím sám neb klesnu sám, má síla pouta zdrtí a, ne-li v volném životě, jsem šťasten v volné smrti. 138
I tebe, srdce ztýrané, I tebe, srdce ztýrané,
 pozdraví doba smíru a lásku vstříc ti ponese jak národ bohatýru. Jen trp a doufej zmužile, ta hrstka želů trapných je temnou květů obrubou a pěnou jen vln kvapných. Však jasné barvy kališků a vlnek stříbrolesky jen jasněji tím objeví své jádro, puk nebeský. Jen trp a jenom vyvíjej své jádro, puk nebeský, však k tobě jednou promluví i jinak Bůh, než blesky. 139
Nepěji, leč co čistý cit Nepěji, leč co čistý cit
 mi světu hlásat velí, čím srdce tajné hlubiny se mocně rozechvěly. Na horách slouchám, v lesinách hlaholům přirození, těm vlnám, v nichž se tolik sil domáhá působení. Ozbrojen pravdy pochodní do života se vracím a smělou rukou přeludy do nicoty zpět kácím. A byl bych zcela spokojen, by prosté moje pění jen stupněm bylo pokroku, jímž národ v moc se změní. 140
Již zazněly mi pašije, Již zazněly mi pašije,
 minula dlouhá doba, v níž bez zpěvu jsem živořil, v níž svírala mne mdloba. I mně zvon hlásal vzkříšení, i mně se jaro vrací a v jeho proudu květovém se rázem žaly ztrácí. Duch můj se opět rozvíjí v bujaré ratolestí a zas jak jarní ručeje si světem cestu klestí. O vítej máji, zpěve mi, z vás k cestě mé se sklání zas snahy bujné, vítězné a nebes požehnání. 141
O bouře, již mne unášej O bouře, již mne unášej
 na peruti své smělé z oboru chátry vzdělané a pro svůj zisk jen vřelé. Chci raděj s tebou světem jít a mrákoty potírat a zkamenělé neshody plamenným dechem týrat. Chci raděj v lůně pustých hor se s tygry pobaviti, než věčně lidskou ničemnosť v popředí lidstva zříti. O bouře, což tvé plameny k nám více nedoletí? což jenom živly spoutané k odvážným činům světí? 142
Mé písně, o vy smělé lvy, Mé písně, o vy smělé lvy,
 napněte ostré drápy a leťte světem jako sny, jež vraha trestem trápí. Otravte nesmyslný ples a vyvolejte žely, z nichž aspoň vzroste naděje a zápal nový, vřelý. Hyény zubem hladovým rozryjte hroby naše, ať z nich nepřátel zločiny se k světlu vznesou plaše. Jak bouře leťte po světě, boj nový provolejte, kde ale vězně najdete, mu políbení dejte. 143
Perutí zpěvu putuji Perutí zpěvu putuji
 z neblahé pozemskosti tam k pánu hvězd a smíření, v kraj věčné blaženosti. Vždy výše mračny pronikám, vždy víc se duch zplamení, až dospěje k té výšině, o níž nám zprávy není. Tam čtu, že věčné lásky proud ty jízvy hříchů zhojí, že každý bludný paprslek se vrátí k svému zdroji. Tam čerpám z věčných divů knih cit svatý, plápol smělý, jež světlem, silou dostačí pro hrůzy život celý. 144
Již začínají tišit se Již začínají tišit se
 mé duše kvapné vlny, jež pohltily mladosti sen krásný, neúplný. Dřív chtěl jsem život probouřit, jen jak bych líbal děvu, a teď si razím cestu jím bez lásky, prost však hněvu. Dřív máchal jsem jen do vzduchu a vraha ťal jsem maně, teď život mne však vyučil a sám mně skoval zbraně. Teď kráčím klidně soumrakem, ať noci vstříc neb ránu, a ziskem, zradou zhrdaje se kloním jenom Pánu. 145 Obsah Str. Proslov1 Růženec7 Cyklus první11 “druhý    26 “třetí    41 “čtvrtý    56 “pátý    71 “šestý    86 “sedmý    101 “osmý    116 “devátý    133
E: lk + av; 2002 [147]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kober, Ignác Leopold
(Nákladem kněhkupectví: I. L. Kober. Národní kněhtiskárna: I. L. Kober.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+148

Autor motta: Jahn, Jiljí Vratislav

Motto: Jahn, Jiljí Vratislav