Sybillinské věšťby
od
starého Švejdy.
V Praze, 1862.
Nákladem Slovanského kněhkupectví.
[1]
Jeřábkovská knihtiskárna (K. Seyfrieda) v Praze 1862.
[2]
I.
Žebráci jsme – jen na pohled,
Žebráci jsme – jen na pohled,
jsmeť čistí, bez úhony,
neskládali jsme porobě
své šílené poklony.
Nátiskem odchovaný čin
v nás plane, jásá, víří
a neuchylným pokrokem
odpůrci v srdce míří.
Divoká snaha z kolejí
vybíhá ušlapaných,
tu shrotí předsudek, tam tkne
se pánů svrchovaných.
Jsme jako plamen v pralese,
nic vzlet náš nezastaví,
až shnilou mdlobu vyhladí,
vlasť dravců, zrádců zbaví.
3
II.
Na vlastních stůjme nohou již!
Na vlastních stůjme nohou již!
svoboda nezná výsad,
však zlatu našich svatých snah
netřeba podlých přísad.
Jen vlastní práce spasí nás,
nám přátel není vůkol
a bez přispění vítězit
již předkův býval úkol.
Myšlenka velká vede nás,
proniká duchem hmotu,
jen výše vzplane v plameni,
jen hrděj vzpře se hrotu.
Myšlenka ta všem náleží,
za sluhy všechny páše
a než-li svět se naděje,
nám vzbudí Messiáše.
4
III.
Nelichoťte se k velmožům,
Nelichoťte se k velmožům,
vy hrdí demokrati,
tam za pomoc, ba za radu
se ponížením platí.
Jsme dosti silni, netřeba
nám takých přátel věru,
kteříž nás za dne chtějí vést,
však opustí nás v šeru.
Již dílo světu na odiv
jsme sami vykonali,
a když jsme pot cedili, krev,
velmožní páni – spali.
Jsme dosti silni, práce své
plod sami dobudeme
a svorným šikem předsudek
i útok rozetneme.
5
IV.
Pryč s tím komonstvem bídníků,
Pryč s tím komonstvem bídníků,
pro něž nás právem haní:
kdo národu se zasvětil,
nechť jenom pravdě straní.
Jen čistá vůle, přímý čin
poslouží věci svaté,
však zrádce, byť i prospět chtěl,
vždy jen nám šiky zmate.
Jsme Pánem vyvolený sbor,
jsme světla bohatýři,
nám není druhem, v neštěstí
kdo s nepřítelem hýří.
Buď žebrák si, jen věrně vždy
a čistou služ nám rukou,
pak ovšem bude méně nás,
však ducha neutlukou!
6
V.
Jistým pánům do pamětníku.
Zastyďte v duše hloubi se,
mrzké chameleóny,
jimž neodňaly poklidu
národa hrozné stony.
Kdy sil nebylo, naděje,
jste tloustli, v před se drali
a przníce prorokův hrob
jste naše děje rvali.
A nyní, kde duch svobodný
vítězně světem letí,
vy hřích svůj zvete zásluhou,
nás chcete vést jak děti?
Vám národ můž’ jen odpustit,
až k světlu se vyšine,
až egyptského zajetí
památka s vámi zhyne!
7
VI.
Hoj plamene, tu hada viz,
Hoj plamene, tu hada viz,
jak slídí v našem sadě,
jak úlisně a úslužně
se k nové chystá zradě.
Hoj, osvěť jeho hanebnost:
on prodal otce, matku,
za špetku slávy neslavné,
za hrsť mizerných statků.
On vlastní bratry jedem svým
pokojně otravoval
a z minulosti zrazené
si pelech hříchů skoval.
Hoj, plamene, to kořisť tvá,
nechť déle nehanobí
svobody vyvolený pluk
a slávu nové doby!
8
VII.
Jen vytrvale, srdnatě
Jen vytrvale, srdnatě
přistupme nyní k práci:
vždyť slabi jsme a národ náš
z přečetných ran krvácí.
Jen jeden duch, však tisíc sil
na každém buďtež poli,
kde koukol vraždí osení,
kde duše mře v nevoli.
Co plavci smělí veďme lid
i bouří k blahobytu,
osvěžme jeho hlubiny
přívalem smělých citů.
Z těch hřiven dlouho pohřbených
zas těžme rukou smělou,
z nich kujme sobě pádnou zbraň
a vlasti zdobu skvělou.
9
VIII.
Zmužile sáhni do živa,
Zmužile sáhni do živa,
kdo prospěti chceš lidu,
jen železem a plamenem
vyléčíš jeho bídu.
Jen lékem ostrým, odporným
mu vrátíš drahé zdraví,
jen žhavá pravdy pochodeň
jej mdlob a příšer zbaví.
Zmužile zaskoč bídníka,
jenž v tábor náš se loudí,
nechť vlastních skutků strašná tvář
před národem jej soudí.
Nechť mistr, nebo tovaryš,
jen dobrou konej práci,
jen sáhni směle do živa,
ať děje dál burácí!
10
IX.
Jsme, bratří, národ rolníků,
Jsme, bratří, národ rolníků,
toť pýcha naše skvělá,
však rolník půdu dobytou
svým potem, krví vzdělá.
Však rolník pusté úhory
ve květný pás promění,
nechť za den, za rok, za věk dá
plod jeho přičinění.
O chopte chutě rádla se,
prospěchy okamžité
hned v žírnou roli vzdělejte,
byť z ní i netěžíte.
Nezůstavujte za sebou
krajiny spustošené:
z nich překvapí i vítěze
porážky netušené!
11
X.
Náš sbor, toť pestrá směsice,
Náš sbor, toť pestrá směsice,
náš sbor, toť prales pravý,
kde velikánů na pleci
se sova lovem baví:
Kde stopou královského lva
se plouží zrádné zmyje,
kde v stínu sobec kupčí dál
a pohodlně tyje.
Hoj, pionnér buď vzorem nám,
ten prales skolí žárem,
neb jinak nové osení
jej nepozdraví zdarem.
Ten bez meškání směle si
oud utne poutem jatý
a směle dále zápasí
s hrudami, zvěří, katy – –
12
XI.
Jen trochu méně krásných slov,
Jen trochu méně krásných slov,
jen trochu více činů
a vzneseme se přeskvěle
a sáhnem po vavřínu.
Jen znejme zcela vady své,
již v tom pokrok spočívá,
však není ještě vítězem,
kdo rány svoje skrývá.
Však není rekem větším již,
kdo velkým rekům spílá,
a spasením jest v dějinách
jen poctivosť a síla.
Jednejme víc, troufejme míň:
jak minou doby klidné,
jak do nás bouře začne prát,
náš zástup strašně sřídne!
13
XII.
Jen zvolna, páni! úskoky
Jen zvolna, páni! úskoky
a skoky neprospějí,
neb novokřtěncův zástupy
též postačit nám chtějí.
Neb mnoho přátel náleží
nám teprv ode včíra:
nesnese velkých obětí
mladinká ještě víra.
Jen pěkně zvolna ku předu,
jak káže naše síla,
jak proud, jenž klidným postupem
led, skalinu rozmílá.
Nenáhlou prací, stálou však
se síly tuží, celí,
pak nechť svět spílá – píseň svou
jsme ještě nedopěli!
14
XIII.
Již se výborně nám daří,
Již se výborně nám daří,
páž se tuží, krev se jaří,
z půdy roste, s nebe padá
výtečníčkův chasa mladá.
Již dorůstá les vavřínů
na oslavu našich činů,
od Blaníka, od Táboru
vší zemí plá hymna vzdoru.
Svět se koří síle naší,
pokrok náš jej ze sna plaší,
s úžasem zří národové
boje naše – papírové.
Hoj, což daří nám se skvěle!
Však již bouře táhne směle,
její rámě v bujném hněvu
vznese národ – smete plevu!
15
XIV.
Lve náš mocný, napni drápy,
Lve náš mocný, napni drápy,
královským již vyleť skokem,
aby všecko, co nás trápí,
kleslo s neuprosným sokem.
Znám tvůj spůsob: marné řevy
záměry tvé neprozradí,
však tvé žáry a tvé hněvy
točna ledná neochladí.
Dlouho hraješ s nebezpečím,
dlouho s havětí si podlou,
náhle však se vyrveš léčím,
lomcuješ poroby modlou.
Znám tvůj spůsob – poklid dlouhý
nenadálé bouře věstí –
kéž již daříš naše touhy
novou slávy ratolestí!
E: av; 2004
16