Povídky z kraje ve verších 2 (1890)

Josef Jakubec

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA
Redaktor Ferdinand Schulz
Číslo LXVIII
POVÍDKY Z KRAJE VE VERŠÍCH
II
V Praze Nakladatelství J. Otto knihtiskárna
[IV] Povídky z kraje ve verších
od
Josefa Jakubce
V Praze Nakladatelství J. Otto knihtiskárna 1890
[V] Veškerá práva vyhrazena.
Tiskem J. Otty v Praze.
[VI]
NOVÝ SAD. POVÍDKA Z KRAJE VE VERŠÍCH
[VII] I.
Veronika chodí po záhrobni chudé chaty, do zeleně skryté. Kol ní dětí jako ptáci drobní; sama drží jedno zapovité do peřinky povijanem robě, z ruky do ruky je houpe sobě, zpívá ona, zpívají mu ptáci se zelené střechy – andílkové – a tam uvnitř starý used’ k práci: hybký člunek ve tkanivu plove, z ruky levé do pravé mu vběhne, k tomu noha levá šlápne, pravá, vratidlo se točí. Tu se sehne, k východu se dívá zbožná hlava, „Ranní zoře vstává“, notou známou chraplavě si zpívá. A tu zvenku ťuká někdo hlasně na okénku; [1] ohledne se, – děcko vidí s mámou, kterak v lesku slunéčka se smějí. Kývnul hlavou, ústa dále pějí, přízi tká a niti propletává – a my píseň osnujeme novou! Bodejž vám je mysl vždycky zdráva; radost nás a láska zpívat zovou. Přes baráček, přes zelenou střechu jabloň skládá sněti v bujném mechu, na poslední zralé jabko visí, v okénku se shlíží: Utrhni si! Přes tu jabloň ptáče s druhé strany leklo prý se sousedovic panny! Ta už za ním, za plotem hle stojí. Velká děva, velké oko dvojí nehybné. I chytila se plotu přes něj hledíc na dvůr na drobotu, kterou Veronika laská, tiší. „Vítám tě! Jen otevři si vrátka, Mařenko! Hle, o co jsi už vyšší nežli plot, a kytle je ti krátká. Činíš se, než přijde Antoš z vojny! Pojď jen dál!“ – Jak ptáček nepokojný dívčina tvář v pravo sebou škubla, vchází na dvůr, a jak potok hebce přes oblázky v květný důlek bublá, přes bělostné zuby dívka šepce Veronice v ucho svoji duši: „Veroniko! Když jsem ráno vstala, v komůrce ta sukně, co mi sluší, květovaná, víte? – už mi malá; ráno běžím podívat se na ni. 2 Visí v koutku; právě slunko ranní, abych viděla, mi posvěcuje; když jsem byla prostřed v otčenáši – jeden za Antoše – vánek vzduje, od stropu se velký pavouk vznáší. Dupnu naň a do kouta ho ženu, ale pavučinku v knížku vkládám Plný list jí byl, na Božím jménu. Víte, na srdci co z toho hádám?“ Kývnouc hlavou odpovídá tato: „Jak bych nevěděla, moje zlato! Tu máš, holko, pochovej mi trochu, aby neplakalo, budu loupat brambor k obědu – musíš je houpat! Ano, ano, myslíš o svém hochu, že ti lístek pošle. Poslal psaní. Byla u mne včera po snídaní Antošova sestra ze Hlohova; poslal psaní, taková v něm slova: ,Já tě líbám vřele na stokráte! Zdali pak už s polí doma máte? Nejsou-li pak udřeni moc koně? Sestřičko, ať starají se o ně! Také asi shnilé jsou už ploty u zahrady – starej se též o ty! Povaly dva leží za stodolou, budem v zimě potřebovat saně; dávno jsem už dříví chystal na ně – Boženko, vždyť doma jsem už zpolou. Roky tři má u mne každá chvilka Tisíckrát tě líbám! Stýská se mi!’ Takhle psal. – Ó ten spěch se saněmi: pojedeme na nich do kostýlka.“ 3 Řekla Veronika, mrští lžící s bramborou zpět v hrnek, odplivne si: Ejhle synek – pírko na čepici, smykne sebou přes šedivé tesy u plotu a pleskne holínkami „Že tě rarach, Staňku! Dech mi vázne! Jako Boží posel! Pan Bůh s námi!“ On však z kapsy hází, až má prázdné, dětem hrušky a pak hlavu stranou, na Mařenku, které líce planou, s usmíváním hledí, kterak chová, kterak líbe očka robátkova, jak je houpe. Tu on hodí hlavou, ukazuje zuby, kníry vztyčí, a co Veronika na něj křičí, rukou od se odmítává pravou. „Počkej, nepozoro! Přijde zase ze Hlohova Boženka. On včera sedí na peci, dá čekat na se! Šelmo jedna, jaká pronevěra! Chudáček, šla odtud jako zmoklá. ,Srdéčko ať vzpomínka mu proklá!’ Tak ti řekla, utírajíc oči. Nestydíš se?“ ptá se Veronika – A v tom slyšet pokřik půlláníka: „Kde jde Staněk? Kde jím rarach točí? Mlátíte jen čtyrmi, lenochové!“ A tu Staněk jako úhoř z ruky vymrští se přes plot na ty zvuky. „Tatík nechce!“ sípou jeho rtové. 4 „Mámo, chleba!“ počnou křičet děti. „Veroniko!“ tkadlec oknem volá. U sousedů mlátí se už pěti, Mařence pak dělají se kola přes cestu Jak slípka šlape tichá, stojí pod stromem a nepospíchá. Ze vrat statku právě vykračuje zdlouhavě pan otec někam k poli, otec věhlasný. Vous po pás mu je, ruku nese napřed s velkou holí a když vykračuje, třepotají řeménky se žluté u kolenou od jelenic dobrých, u nichž plají žluté knoflíky. Ty časů změnou nosil děd až u vysoké stáří, tatík ženu v nich ved’ ku oltáři, a když on, vnuk, přestal chodit bosý, v nich též on chodíval za nevěstou na svátek; teď na všední den nosí, by jich užil – desítku má šestou, a již není, kdo by trhal po něm. Když je obléká, vždy hlavou kývá: „Ach ta léta ubíhají koněm!“ Kabát béře dlouhý a se dívá, pod mrakem-li není, ze vrat kročí, zvedá klobouk s hlavy, úbělový vlas mu v prsténcích se na šíj točí. Pozdrav opětuje pastouškovi, jenž jej potkav dí: „Řku, pantatínku, desátou jsem včera odtruboval, vidím světlo v lese na Topínku; used’ jsem si tamhle na váš poval. 5 Lesní diblík, myslím, nebo škůdce! A v tom kmit’ se velký člověk z chvoje, borovou sněť zapálenou v ruce. Ve vesnici zhasil, psů se boje. Kroky jeho z konce vsi jsem slyšel. A když cestou k vašim vratům přišel, zastavil se a pak do zahrádky rukou sáh’, těch fial držel kytku. Byl bych chňap’ ho, kdyby vrz’ jen vrátky, šel však dál a já ved’ nad ním hlídku. Zašel někam za ves ke Hlohovu. Zatroubil jsem hodně hlasně za ním a hůl svoji pevně tiskl k dlaním...“ Statkář činí konec jeho slovu znamenaje příchozího do vsi: „Nu jen dobře hlídej! S Pánem Bohem!“ Za posledního tam domku rohem kdosi zahnul, žádné v líci vousy, v černých koženkách a níže třpytí vyleštěné holínky se jemu. Vidí statkář – nemůž’ pochopiti, panský krok – snad úřad poslal k němu, představenou obci bylť on hlavou – skrze daně, vojsko. – Stanul v kroku, když mu poutník ruku velkou, zdravou v ústret podával se slzou v oku. Statkář Petrtýl se k němu nahne, kroutí hlavou a v tom dupne nohou: „Antoš!“ A již za ruku ho táhne, a co jeho staré nohy mohou, ke statku ho vleče, volá z dáli: 6 „Otevřte nám vrata!“ A již stáli na dvoře; pes štěknuv s prahu letí, na prahu již stojí hospodyně a než počne hosta pobízeti, aby vešel, ruce spíná v klíně, béře za ruku a poklepává upřímně, že oběma se hlavy silně hází. Antoš pozdrav dává: „Dej vám tady Pán Bůh hojné zdraví!“ „Hlehle lidi!“ hospodyně křičí, jazykem tak vládnouc mezi zuby, jako děti k nebi hází míči. Do světnice šli. Hle, jak je hrubý – ve dveřích se Antoš sehnout musí. Klobouk smek’ a uhladil vlas rusý, v pravo v levo hledá něco zrakem, ale marně; sednout zvou ho k stolu, a v hovoru potom všelijakém co se sběhlo k radosti, co k bolu, po řadě si líčí. Antoš v řeči znamená, že vše dřív bylo větší: Hle ta kamna vysoká a šedá, za nimiž se skryla v jinší době před ním Mařenka! Ted ji tam hledá po očku, jak prohlížel by sobě figury ty velké, na nichž sedí hejno much, a jak tam slunko vzrůstá, stíny kreslí sošky do popředí, jak by každý panák nafouk’ ústa, huba zívne, hejno much se lekne jak roj vrabců, pes kdy na ně štěkne; v bzukotu se snáší na pecini, 7 vzbudí kočku, jež se protahuje do výšky a ze zad oblouk činí. To vše Antoš jako pozoruje, však to nevidí, ba ani skřínky, na niž hledí za stolem, kde skryto písmo, právo, schránka na kořínky. Nezří police, jak zaslouží to, na modré kde půdě rudé květy v kotouči se vinou, a v nich velký, rudý kohout, jak jej před sto lety malíř barvil na výbavu selky – zazobnul se do rudého keře a zobáku nikdy neodtrhnul. Antoš, zdá se, prohlíží si dvéře, a zas na obrázky pohled vrhnul – proutky kočiček jsou ozdobeny – a hned oko sjelo s bílé stěny do oken, jež jako za sklem malby, kukátka – tam lesy představují, na nichž posud štětec zanechal by vlhkou stopu; níže louky bují, jichžto zeleň od lesa se temní, po nich řada vrb a křoví zemní. Tam se pase roztroušené stádo, malé klouče při něm bičem rádo do tmavého hvozdu práská, bouchá, a pak ozvuk lesa tiše slouchá. Podél v čarách rozbrázděná hlína, bílá cesta proti vodě z mlýna mezi topolí a olšinami. – A když Antoš takto s myšlénkami do okna se zahleděl, tu k němu, prsty na stůl bubnuje a vousy 8 hladě si, dí statkář: „Hle, jak všemu divíte se! Z paměti se trousí za den, týden, neřku za tři roky. Stráň vám nižší, strouha zdá se užší!“ A v to selka, podepřevši boky: „Však vám něco, na mou milou duši, přece něco objeví se větším!“ On pak věděl, co myslí tím něčím. Nebo náhle mysl jeho shlídla holubičku, u trámu co visí, z vejce zrobená – má zlatá křídla, sám k ní papír u varhánky kdysi skládal Mařence – ó ta je větší. A již začal ptát se pozdálečí, kde je Mařenka – v tom cvakla klika u komůrky vedle – Antoš vstane, paní matka skočí od peklíka, tahat musí děvče uplakané s prahu komůrky: „Co plakala jsi? Hleď, jak špatně srovnala jsi vlasy!“ V líci růže, v zraku slzu měla; jenjen planouc zachvěla se celá, když jí Antoš bodrou podal ruku: žluté velké korále se chvěly její na šíji v tom srdce tluku. Zraky její pevně v zemi tkvěly. „Nuže, pane Antoši,“ dí selka, „řekněte přec, jak je hodně velká. Větší než kdy tenkrát vyhoupla se, když jste za boky ji zdvíhal vzhůru, v andělském by prý se octla kůru, do stropu až, ona potom zase: 9 ‚Ještě jednou!’ řekla, a vy znovu. Mařenko, nu měj se přece k slovu!“ V tom ji Antoš vinouti chtěl k hrudi; na stolici klesla jemu v rukou. „Jen když srdce upřímně vám tlukou!“ tatík dí a z opojení budí: „A teď, pane Antoši, se přece podíváme na náš dvůr a chlívy!“ „A pak přijďte!“ hospodyně vece, do prsku víc přikládajíc dříví. Vyšli na dvůr, po němž chodí kury, vyšla Mařenka, jim zrní hází, očkem Antoše však doprovází. A když opět něco nesla s hůry, zůstala si chvilku na pavlači, patřila, jak Antoš právě hladí hříběte pleť nad hedbáví hladší, a když naslouchala z poúkradí nachýlivši hlavu – Antoš kouká, kolik hnízd přibylo na podkroví: Mařence se rozsypala mouka leknutím, a zrovna Antošovi za klobouk se sněží. Už ji vidí, kterak na pavlači naň se dívá Mařenka, jak z místa hnout se stydí. Však v tom kravka zabučela z chlíva, a pan otec za sebou ho zove, vzbouzí jalovice, aby vstaly. „Pan Bůh požehnej!“ „To tele nové půlroček je! Tam ten býček malý,“ 10 vysvětluje hospodář, „je moje – bude tahat! S nápojem jdou, vizte! Mařenko, dej soli do nápoje. Tamto červené, hle, jak je čisté, na jaře jsem daroval jí k svátku!“ A to, na něž ukazoval právě, Mařenka teď vzala za oprátku, k vemenu je vedla k matce krávě, pak je objímala kolem šíje svou líc tisknouc ku zvířecí srsti. I šel Antoš, rosu v oku kryje – seno jedlo dobytče mu z hrsti. Vyšli z chléva. Dělník u dřevníka štípá pařez, palicí v klín buší. „Dejž to Pán Bůh!“ dí a bluzu svlíká, rukávem pot s čela sobě suší. „Pěkně vítám u nás! Tak už přece pustili vás ti vojanští páni? Však jsem také dával na své plece řemení a bílé oblíkání. Tehdy, jak jsme na Francouze táhli –“ Vyprávět chtěl, však tu konec náhlý jeho proudu statkář činil pravě: „I vždyť odvedli vás po výpravě, a zas domů vrátil jste se brzy!“ „Pane otče, to mne do vás mrzí!“ – Ale onen úsměvem ho dobří, poklepávaje mu na rameno: „Vždyť já vím, že nestačí vám obři! Hle, to pařízko už rozštípeno. 11 A což – vypravujte Antošovi, jak jste za ně válčil s nepřáteli. Došloť s Hlohováky na přísloví: Nejprv mně, pak teprv mně! Vždyť chtěli proti právu z obecního lesa víc brát dříví, nežli u nás béřem. A tu bylo hádky s každým keřem; ten hnal k vozu dlouhý poval nesa, ten ho honil – onde křičí na se, tak že hlukem ptáky vyplašili i srn stádo, co se v mýtě pase. Bylo vám to, Antoši můj milý, bylo vám to podívání věru: Hlohováci jeli v podvečeru, chvojí měli vystrojené vozy. A tam naši, každý pěstí hrozíhrozí“ – „Pane kmotře!“ Drvoštěp tu vstane s pařezu, kde cpal si dýmku zatím. „To byly jen samé hádky plané, ale jářku – deset mázů platím, kdo ten pařez vyrve mi teď z rukou! Tahali se se mnou, v ruce tlukou, starý Švejda – znal jsem ho už jindy – pomoh’ jim, a se stráně mě stáhli. Volám Staňka: Dej mi trochu bryndy! Přidržel mi, krk jsem svlažil sprahlý, jednou rukou zachyt’ jsem se sněti, trhnul kořeny, a všemi pěti mrštil o zem!“ Řekl, chytil v ruce palici a rozpřáh’, bouchnul prudce, 12 že klín zmizel do dřeva. Tu nově začne statkář: „Však vás ve Hlohově, milý Antoši, už třeba bude!“ Než ten ho už neslyšel, neb vida, Mařenka že nese konve rudé, ke studni hned míří, kroku přidá, stáhnuv váhu dolů, zdvíhá bidlo nad stromy až nad nejvyšší sněti, a jak hejno holubů je shlídlo vzhůru stoupat, ke korytu letí, kam je zvali nevědomky milí, aby pili, a ty obklopili co si konve z ruky v ruku berou. Však pan otec vede odtud hosta pod lípu, kde kyne lávka prostá, nebarvená. A již selka s dcerou vyšly ze síně, a panímáma. svítek nesouc v míse v kvapném kroku volá již: „Chci pohovořit s váma!“ Jak by kladívkem cvok vedle cvoku zatloukala, tak ret o ret bije, pobízí a mluví. Ale dcerka podál jako ptáče, jež se kryje pod listem a probírá si pérka, šátek sobě stále srovnávala, avšak oči v jedno místo hledí. Kývnutím ji matka k sobě zvala, když tu Antoš vstoupí do popředí. „Vrátil jsem se z vojny, chvála Bohu, zdráv jak ryba, skály lámat mohu, po otci mi, víte, živnosť zbyla, Mařenka-li není proti tomu, 13 a kdyby v tom vaše vůle byla – Pána Boha by se vymodlila – na zimu bych odved’ si ji domů, jako jste mi vždycky slibovali.“ Tak on mluví, čelo vráska halí. A tu oči utírá si matka zástěrou, a tatík hlavou kývá. „Je-li vůle Boží, co nám zbývá?“ Pronesla se panímáma sladká, a pan otec podává mu ruku. Mařenka, jak růže ve rozpuku, jako němý květ, jenž pouze září, jenom okem mluvila a tváří. Antoš dává s Bohem. Otec s matkou rozloučili se s ním za zahrádkou, nevěsta však popošla s ním dále. Za humny jí pravil němé stále: „Mařenko, běž napřed na pěšinu!“ A kdyby ji hnal až do Hlohova, bála by se jistě hlesnout slova, šla by jako k hlasu maminčinu. Až kdy Antoš stanul, stála taky před sebe jen upírajíc zraky, tam, kde lesík na zelené stráni. Onde vesnička – tam druhá stojí; anděl se to vznáší nad obojí, dolů větev javorovou sklání mezi párky milenců, by na se, když se tady sejdou na neděli, jak se rdí a líbou, neviděli, když se tam dva sejdou, a tu zase. 14 Tu s ní Antoš stanul. Žádné kvítí na vyprahlém břehu na pokraji; ze země jen vypryskuje sítí, se stromů pak bílá vlákna vlají; rusalky to k jihu prchajíce za vlas uvízly na každé snítce. Stanuli tu. Antoš kývnul hlavou: „Mařenko! Proč jsi tak upejpavou? Proč tak klopíš zraky svoje skromné?“ Zašeptla: „Ach, ty jsi velký pro mne – bojím se!“ On zasmál se jí s chutí: „Však já hnedle strachy odejmu ti!“ Klekl k ní a byla ona větší. A pak hledě v dál ty vedl řeči: „Dceruško! Tys byla ještě malá, když mi zemřel otec jednou z jara. Matka dávno pod travou už spala – zbyla sestra, já a teta stará. Sedával jsem tady vzpomínaje, jak mi nebožtík vždy k srdci kladl, v domě vašem že mi žínka zraje. Na tebe jsem nikdy nepřipadl; ale když jsem vídával tě v poli, – ze školy jsi vyšla – tu jsem v duchu počítal, kdy rodičové svolí, bych směl přijít. Pak mi došlo k uchu, abych prý jen přišel! A já chodil. Na půllánu byl jen sestřin podíl, jinak čistý, moh’ jsem myslit na tě. Nosíval jsem ořechy ti v šatě, na zahradě hrušky střásal v létě, a když jsi již povyrostla v pannu, k muzice k nám prvně vedli jsme tě. 15 Však až, dívko, někdy z mrvých vstanu, půjdu nejprv podívat se cestou na ty stromky, jež jsem tamhle sázel, když jsem k vašim chodil za nevěstou. A když mne tvůj otec vyprovázel, došel k nim a říkal:,Dám vám dceru, až tu jednou prvně česat budem!’ Kdo však vládne z lidí nad osudem? Přišel posel kdysi v podvečeru, a já ráno rozloučil se s vámi. Za humna mne provodili známí Tři jsou tomu roky. V cizí straně vždy jsem zalez’, zaplakal si v stesku, ve dne hledal stranu na nebesku, večer vždycky zabloudil k ní maně. Nu a jsem tu opět. Pohleď přece, stromek za stromkem jde. Pěkně vítám! Jdeme pro tě, na mne čekají tam, až tě přivedu!“ Tak Antoš vece, oba k sadu obracejí hlavy: každý stromek sněť podává stromu v pravo, v levo, a nad nimi domů jeřábi dva letí do dálavy. 16 II.
Řekne soused kmotru na rozchodu: „Přijďte zítra posedět si trochu!“ Na neděli zajde otec k rodu. Před nedělí dívka řekne hochu: „Přijď až obleknu si sukni novou.“ Na den Páně kmotry poklepají: živý duch, jejž soudem lidu zovou, paměť nepsaná všech dějin v kraji, to, co na stromu list pamatuje, nežli vyrost’, kolik rybník v sobě zažil obrazů, čím vítr duje, nač se k stáří rozpomene robě. Řeknou lidé: „Pán Bůh na neděli podívá se dolů, jak se máme!“ Proto šli, co nejlepšího měli, oblekli, a v místo kráčí známé: nad úvozem v zeleni se bělá – je tam vidět z okna od malička – jako bílá kravka, jež by měla rohy vzhůru – stavba kostelíčka. Tak se z dálky malým dětem vidí. Odtud, z kostela jdou tlupy lidí. Napřed mládež, která nejvíc spěchá, první z kostela, pak mládencové 17 za dívkami, které sladká těcha zpátky táhne, ku předu stud zove. A buď sladkou vůní kytic jejich, nebo po nich po cestě že zbyly růže, zlatý pruh jim po šlépějích, po teplé jich stopě pospíšili bodří juni, druh se drže druha. Pěšinka je jako bílá stuha se zadními pojí pobožníky. Jsou to moudří, statní hospodáři. Vidět dobře, jak se staré zvyky k ctihodnosti vížou jen a stáří. Třeba podzim teple ještě dýchal, na ramenou modré mají pláště; na těch krejčí každý záhyb zvláště jako sochař prohloubil a spíchal. S kudrnou pak vlasů splývá v líce lemovaná kolem beranice. Tak jsou v hovor zabráni, že žádný nepohledne zpět, kde v sukních pluje žena rozšafná; jen krok jich pádný hrudy drtí, cestu ušlapuje lehčím podšvům milých poloviček. Ony také příliš nespěchají. Každé líce jako půlměsíček když se z mraků, jež se šatem zdají obarveným, noří, tváře stkvělé vykukují z šátku, z kokrhele. Nejzáze však šourají se zvolna v bílých šátkách babičky a řeční, jak by netáhla je sudba spolná, stanové kde čekají je věční. Jako při zemi když vlaštovice sem tam letnou a vždy zašvitoří, 18 když se země tknou – tak jim též sice v pravo, v levo hlava sešlá v hoři chvěje se, však hned jim starost dělá, kdyby včelička kol přeletěla. Tak jdou jindy. Dnes však pomíchaně. Hle tam počkal Stáňa Kulichovic. Vyšla děvčata, on hledí na ně, vidí, rozkročí se na polovic, a již holínkami klátí lehce do vzduchu a k Mařence se druží, hází hlavou, mluví a se chechce. A když vyšli z chrámu Páně muži, soused Kulich šťouchl Petrtýla, rukou na ně jemu ukazuje: „Hle, ta mládež, jak se párečkuje jako barva červená a bílá!“ A v tom právě jako v letu laňka zašustila dívka vedle Staňka, v sukni modré, v takém šněrování stříbrnými květy vyšívaném, že se všichni ohlíželi za ní, jak se jí šat míhal větru vanem. Ta se téměř dotkla v mimochodu Staňka, nevěrníka, a cíp šátky, kterou měla podvázanou k spodu, vítr svál mu v líc, že couvnul zpátky, a pak viděl, jak se před ním kroutí Boženka a bílou šustí kytlí. Co chtěl říci, nemoh’ dořeknouti, neb v tom také z blízka na něj svitly hrozně vážné oči Antošovy. 19 Staněk ustoupil hned k tatíkovi, k Mařence pak Antoš vážným krokem. Pohledla naň jenom levým okem, a hned hlavu ke kytičce kloní, kterou pak mu dala. On též voní, při tom hledí na tu vzácnou kytku, která před ním jak by v čas ten malý vykvetla, a hned ji do závitku – v rudý živůtek hned podvázali, spodem dali křišťál, pěkně kolem ovinuli břečtanovou snítku – tolik malovaných měla kvítků na své sukni krajkované dolem. Hlavičku pak jak vlaštovčí křídlo, vlásek vedle vlásku, uhlazené, že by se v něm snadno líce shlídlo; do zadu pak z vrkočů se klene jako závit hadů hnízdo pěkné, jiřičky v němž bydlí na podkroví. Jak z té země – leda kdo tu řekne – z které rostou růže, ten květ nový s liliemi vyrost’ z půdy naší. Oč tím květem všem nám bude dražší! Nežli Antoš odvrátit moh’ zraky, zablesklo se v pravém jeho oku, a již v druhém stanula k nim kroku paní matka; lesk co vrhá taký, zlatý čepec je, jenž kryje hlavu, pracovaný z dracounu a plíšků z doby zlaté sedlského stavu. V zadu přesahuje hlavy výšku jako helma nebo spíše křídla, 20 které kvočna nad kuřetem vzepla, luňáka-li nade dvorem shlídla, neb kdy sedá na svá vejce teplá. Čepec tento nosí od své svatby. Ne blíž, nežli na krok u nich stane, neboť kolem jako valné hradby v šířku dmou se sukně květované; za to v její fěrtoch, kdyby chtěla, kopa dětí vešla by se celá. „Pane Antoši! Chcem po neděli zabít krmníka. Řku, přijdete-li, byste pomoh’ dělat jitrnice, dostanete na talíři více o obecní hromadě, k nim zelí, co jsme v Klínkách nasázené měli. Přikoupila jsem dvě čtvrtce běle do pšeničné; buchet naděláme! Loni tatík roční zabil tele na obecní hromadu, a máme z jeho kůže já a dcera botky. Ať to stojí za to, tatík říká. Jenom přijďte dříve na krmníka.“ Mařenčin pak úsměv na něj krotký jak by děl: „Ach přijď, jen přijď!“ V tu chvíli na rozcestí kroky zastavili. Za nimi hle v klubku hospodáři v pravo, v levo rukou vykládají, jako vážní soudci, co se sváří, který oblak v kterém spadnul kraji, rozsuzují času běh a lidí. 21 A v jich středu starosta když vidí, kterak Hlohováci na Antoše podál čekají, dí do sousedů. „Hleďte na ně! Nevsadím ni groše, že ho do svého chtí dostat středu. Pojďte hodně!“ Kývli, pospíchají. „Kam pak, Antoši? I pojďte s námi! V neděli se každý u nás nají!“ Tak ho zvou a tak ho k sobě mámí. Že se Antoš rozpakoval chvíli, tu hned Kulich popostrčiv syna, by se Antoš rozhod’, s rukou pílí, „s Bohem“, by mu nenapadla jiná. V tom však sobě rychle oči protře, když naň spustí paní starostová „Co mu chcete s Bohem dávat, kmotře! Však jde s námi, nejde do Hlohova.“ A již Antoš kročil ku Mařence, Staněk uskočil jen sípnuv tence. Antoš tedy mířil do Moklína. V tom se zastavil a v před se dívá, ana s cesty Hlohovské naň kývá ženská ruka – ruka Boženčina. Kývá sestra. Když jít nechce za ní, ona ruce na oči si klade, slzou mokří svoje líce mladé, potom k nebi ukazuje dlaní. Rozběhnul se Staněk, tatík za ním, chyt ho za kazajku, vlekl zpátky. Za sestrou šel Antoš. Vzduchem ranním rozlehl se křik a smích a hádky, 22 zástup míchá se, a v jejich středu sem tam čepec panímámin blýská. Tak to bylo asi ku pohledu, jako v mračnu, když je bouře blízká. A tam na Hlohovské cestě kráčí bratr se sestrou. A někdo vzadu cvalem spěchá, k předu shýbá bradu, dlouhé nohy sotva sobě stačí v kolenou se nazad ohýbati. Kabát letí za ním. Dechu tratí, už je dohonil a křičí znova: „Bůh vás pozdrav na oudech i duši jako mne! Hle, tak to pěkně sluší bratru se sestrou z Božího slova.“ Tkadlec Barácký jim dává ruku „Spěchám tak jak anděl Habakuků; když jsem pohovořil s Pánem Bohem a tak duši k nebi hledět navyk’, dost jsem zvěděl, ale více mnohem rád bych zvěděl. Ne proč večer slavík, ráno zpívá skřivan, ale taky o tom všem, co viděly tvé zraky v cizích zemích. Sám i já tam pobyl, když jsem na zkušenou v světě robil. Abychom si, Antoši můj milý, o těch věcech, které tajny budou vezdejšímu oku, promluvili, a jež nenavštíví mysl chudou!“ Hovořili, slovo dali k slovu, pomalu až došli ku Hlohovu. Bílé štíty nových výstavností vyzírají ze zahrad; kol ploty, 23 podél nich, jak vyhlížejí hosti na hod dívky za humny, tak stromky za stavením. Jdou tu na novoty. Z kamena neb ze špalíčků domky, ovržené maltou, okraj střechy šindel kryje, došky přistřiženy, netřesk v čeřenu a hladké mechy, okny do vsi dívají se stěny. Barácký tu vidí, že si zašel. „Pojďte poobědvat s námi, strýčku!“ praví Boženka – je smutná v líčku. „Musím domů, trápí mne zas kašel, stará musí květ mi z lípy vařit.“ „Však vám také uvařím, a pro dnes nechte Veroniku hospodařit. A kdo by vám barák za dne odnes’!“ „Není strachu!“ tkadlec dí a kročí, aby s nimi zased’ za stůl v rohu, aby řek’, až v míse lžíci smočí: kdo dá chudým, dává Pánu Bohu! Na kraji hned vesnice, hle, stojí půllán dřevěný; má okno dvojí do návsi a jedno od komůrky do polí se dívá, v nebe, v luka; na ně jistě večer někdo ťuká, a psu hází, aby mlčel, kůrky. – Stěny bílé, černé prouhy přes ně. V lomenici vedle sebe těsně dutá okna dvě, z nich koukají se turků hlavy zelené a lysé, ještě výš pak, napsáno kde stojí: „Vystavěno bylo léta Páně...“ 24 visejí tam velké šedé báně, z nich se jako z úlů vosy rojírojí. Posada hle visí ve vikýři plna homolek, a jako střapce kytky makovic sem vábí vrabce, kteří s hlukem po střeše se pýří. Však už na ně kočka hlavu zdvíhá lezouc tiše z vikýře, a číhá. „Hle, to stavení! Ach, milé děti, sbírám doby zašlé do paměti, vím to, všechno vím!“ – I vešli tedy, obědvali, potom na dvůr vyšli pod ořech a k horám upnou hledy. „Hle, co tak se člověk napřemýšlí – vede slovo tkadlec – o životě. Stojí tady tak jako kůl v plotě, jenž byl stromkem, šediví a hubne, potom přijde smrt a hlavu srubne. Kašlu moc. Nu, poručeno Bohu. Umru brzy – vše vám říci mohu. Vidíte, už bělají se hory. Jak se říká, je tam nebi blíže, proto lidé jedí míň: chléb sporý! Zemi tlačí ukrutánská tíže, proto je tak skoupá, málo rodí. Jíti nejdál – nejvýš – ó, má děcka! Tamtady Bůh s nebe na zem chodí, neb s těch kopců zem je vidět všecka. Odtamtud vy pocházíte vlastně. Bylo to – i darmo vésti řeči! Blah, kdo přestál bědu světskou šťastně. 25 Chalupy dvě, žádná o nic větší, se stráně se zadívaly v říčku, jak dvě panny, když si myjí nohy. Se stromu sem pták přiletěl mnohý; obraz svůj tam maje za samičku, která na něj čeká na jabloni, sletěl k vodě, zavadil jen o ni, a vzlít’ sklamán k slunci sušit peří, dálku nebe od země si měří. Tak to bylo s vaším panem tátou: Uviděl v tom jednom domku štěstí, a já počal mezi ně se plésti, až on ustoupil, však s bolnou ztrátou: Veronika právě dorůstala. I já byl jsem mnohem mladší soka. Slechli rodiče, že dcerka malá s boháčem se schází u potoka. Bylo nářku: Chce prý zavést dítě. Toho ovšem použil jsem hbitě, požádal jsem jménem Páně za ni. Dali mi ji rádi, bez zdráhání; byl jsem pilný, pobožný a k tomu chaloupky že naše sousedily, daleko že nebude mít domů. Co jsem to jen spáchal! Hleďte, milí! Tatík váš to hvozdům houkal v žalu, žena má se mojí necítila – zastih’ jsem je spolu na úvalu. Chtěl jsem proto – mou by jednou byla, stěhovat se do hor dál. Však ona, když viděla chmury, jak se valí, jako by se hory otvíraly, myslil jsem, že hrůzou hned mi skoná: 26 „To jdou hory!“ Vzpomněla si báje, kterou doma bába vyprávěla. Tedy v jihu jsem jí líčil ráje, až konečně řekla, že by chtěla. Tak jsem usadil se na Moklíně. Ale Veronika – Bůh mne káře! zlá se to z ní stala hospodyně: vlasů nečísla, nemyla tváře, k Pánu Bohu se mi nemodlila, který pro to vzal nám starší děti. Tepal jsem ji, aby lepší byla. Bude, bude – co chová to smetí. – Tu váš otec – mne jako když bodne – že prý by rád v úrodnější kraje; v červené té půdě neúrodné že mu teskno, zde prý pšenka zraje. Tak mi vzkázal, brzy za mnou přibyl. Přiženil se tady do Hlohova; já byl družbou, a pak jsem mu slíbil, synovi že družbou budu znova. Připomněl mi u nás Petrtýla, že má dceru. Divil jsem se tomu; nehezká přec měli spolu díla, nebyl znám však spor jich ledakomu. Samotář byl, vždycky zamračený tatík váš a s nikým neměl spolku. O záhon šlo, tebou posázený potom stromky. Tatík bez okolků, když tam Petrtýl chtěl na úhoru orat zase – v delším byli sporu – došel na statek se k svému hláse, co dál, nevím, ale všechno zdá se, Petrtýl že prchle spáchal cosi, 27 a já tenkrát za večerní rosy na jich přání mezníky jsem sázel. Když mne tatík váš pak vyprovázel, řek’, bych mlčel, on že záhon dává, ať tam pro každého roste tráva. Takto občina se rozšířila; bez toho tam dřív jen pastva byla. Přece však už na smrtelném lůžku řekl mi, že v Moklíně máš družku. Dej jim tam už Pán Bůh věčnou slávu, lehké odpočinutí! Jak vše se mění: na Veroniku ni pomyšlení, jak ji viděl v umouněném hávu utahanou. Ale vaši matku vídávali často uplakanou. Na pravdě jsou Boží! Leží stranou – však vy víte! Dobře jim tam v chládku.“ Tkadlec domluvil a zakryl líce rukama. I řekl Antoš jemně „Dej jim Pán Bůh nebe! Jejich plémě, milý strýčku, ať je šťastné více!“ Boženka pak zdvihla ruku výše a zas ve klín padnout nechala ji, zdvihla hlavu, slzy přetékají, chtěla je zpět přelit v jejich skrýše, nepřelila – v zástěru je chytá. – Dlouho ještě strýček pobyl s nimi, a když tma, co v lesích spala skrytá, vylézala v kraj, a nádech zimy luka šedivil, on vrznul vrátky, odcházeje ohlíží se zpátky. 28 A tam bratr vedle sestry sedí na prahu a hlavy k sobě tulí, jako ptáčata dvě k horám hledí, nad nimiž se hvězdy zalesknuly. Spěchal tkadlec, v bílou cestu dupal, myslil si, co bude doma křiku, že tam nechal samu Veroniku, hnal se do vrchu, až hlasně supal. Když byl za sadem, tu napnul uši: zdálo se mu, v tmavé kupě domů křik že jakýs klid večerní ruší – s druhé strany psi štěkali k tomu. A jak smysly všechny upjal ke vsi, z podobrví oči jeho vidí, pod nebem jak leh’ by velký lev si, na kterého doráží křik lidí, dorážejí psi, an vraští brvy – chvoj se temní víc, a zívne táhle, otvírá hle oko ponenáhle: měsíc nad les vychází. Blesk prvý jak by bodnul chodce v kroku líném, předhánět se počal se svým stínem. Doběh’ k baráku. Co vidí, slyší? Veronika celá upachtěná stojí na špalku, by byla vyšší, a kde jaká zaslechla jen jména, hází přes plot na svou protivnici. Kuliška tam za plotem se kasá, rozhazuje faldy na suknici, skáče hněvem, volá ďábla, rasa. 29 „Horačko ty, z lesů vyvedená! Jsi jak netesaná horská stěna, neznáš mluvit řečí zdejších lidí. Byli tě sem dlužni ďábli sami. Místo ženichů ty za pannami chodíš, kuplířko, až Bůh se stydí!“ Takto křičí, k zemi sedá, vskočí, běží k plotu, sama sebe ruje – jen tam té se dostat do vrkočí! Veronika po ní přestřebuje, směje se, a hledí jako sova: „Haha, kmotro, zrazím, naschvál zrazím. Co by ďála dcera statkářova s vaším Staňkem? Jazyk nevyplazím, že by na hřebík ho pověsila, aby klátil nožkama. Má milá, dejte vy si pod pokličku synka!“ Ta však vzpomněla si na polínka, do prsku jež chtěla přiložiti. Už je přes plot hází, sebere se, utíká, až hlava se jí třese, Veronika za ní! Tu ji chytí třesoucí se ruka manželova: „Co to, ženo, děláš?“ Pachtí se s ní, a kol stíny za stromy se těsní, za kmen každý posluchač se schová, ale s hůry mezi stromů snětí plny měsíček se dolů dívá, v celou líce šíř se pousmívá – a tam z chaty pláč je slyšet dětí. 30 III.
Vyšel Antoš z rána do Moklína na odvar, hlad srdce spíš ho nutí. Šedý mráz a studená mha líná, ze stavení nejde nikdo s chutí. Husy křičí na dvoře jen samy, ptáků není, aby zazpívali: ti už někde v jihu pod palmami vzpomínají na svá hnízda v dáli. Který zbyl tu, volá k druhu: Počni! Den je sic, však ticho posud noční, každé vrznutí – zvuk pronikavý. S prahu selka dobré jitro praví, zívne dlouze a jde do světnice vzbudit chasu, kravám dávat píce. Antoš kráčí po vsi. V stranách v řadě půllány a chalupy a chaty. Všechno nově vyhlíží a mladě. Před stavením stromek kudrnatý, za ním jak dvé dívčích očí blýská okénka dvě. Stromek dole užší, širší na hoře – tam mu to sluší, a tak vyrost’; jinak roste víska: tu dvě čáry svismo, ale na nich druhé dvě se šikmo protínají, mezi nimi okénka dvě plají, v nich se dívky modlí za dob ranních. 31 „Hle, pan Antoš!“ soused ze vrat volá. „Kam tak z rána jdete na výdělek? Inu srdci nikdo neodolá. I ba, jářku, nic bych se už nelek’, kdybyste nás na svatbu zval brzy. Víte, sousede, však, co nás mrzí? Z Moklína že díváte se k nebi; budem vás mít tady zapotřebí. Nechceme už chodit do Moklína – ať je pro se každá obec jiná! Máme přít se o každý kus drva, o kus meze, obce, o starostu? Rozdělme se! Tak to bylo zprva; strouha hned od mlynářského mostu byla mezí – tak dí pamětníci. Ještě děd můj oral k bažantnici a zas nazpět. Občina pak celá pásla vždy jen naše ovce, vepře, lesa půle by nám příslušela. O slunce se v nebi nikdo nepře. Jsme my menší? Litery též známe. Z novin víme, koho volit máme, za humny co stalo se a děje, jako víme, odkud vítr věje. Umíme i péra dělat z brků. Ba, my dřív jsme měli pány s krku. Vy pak byl jste u nás od jakživa, jako topol mezi stromy bývá!“ „Byl a budu!“ Antoš vyřkl rázně. „Cesta do Moklína stejně dlouhá jako nazpět. Zanechte vší bázně!“ I šel dále, kam ho vedla touha. 32 Na kraji však ve vsi sešlá chata: silák Švejda z malých leze dvírek, sehnout musí záda košilatá, v hlavě plno sena, chmýru, pírek, oči ještě nesnesou mu světla. Zaklel hlasně, neb mu střecha sletla v nočním větru. Do chléva vztáh’ ruce, vyvlek’ tele líné, táhl prudce, vyhodil je přes plot na zahradu a pak na kůl podepřel si bradu. Viděl Antoše a zahelákal: „Přece vás ďas do Moklína vlákal? Sperte je tam! Však my přijdem na ně!“ Při tom vzepjal na tu stranu dlaně. „Boženka vás honí! Vidíte ji?“ A již ruka Antošova v její, stiskla ji, a tak mu domlouvala: „Přece jdeš, můj bratříčku, k těm lidem? Mařenka mi Staňka odlákala!“ A jí Antoš moudře praví s klidem: „Nebuď bloudek! Všecko uvidíme. Jdi jen domů, čeleď ještě dříme!“ Vyšel tedy ze vsi. Z kouta lesa vítr rozběh’ po celém se kraji, úpí každý strom se zimou třesa, vrány, co tu samy krákorají, když chtí vzletnout, vítr sráží k zemi, stromy láme, metá haluzemi, ba i stíny jejich prudce škube chtě je urvat; hroudy kulí hrubé. Všechno v jednu ukazuje stranu, jako prstem velkým. V prudkém vanu 33 je se bát, by všecko nesletělo, co zrak vidí. Tak je Antošovi, který sotva stoje drží tělo. A v tom vítr klobouk vzal mu nový, kutálel jím po poli. On za ním, chytal, lapal, unik’ jeho dlaním, až jej chytil blízko u Hlohova; na hlavu jej vmáčknul, vyšel znova. Šel a přišel Antoš do Moklína. Na statku už vepře opařili, po stavení všude ruch je čilý, ze síně se kouřit započíná mastná pára vůní nasáknutá, kterou dychtivě pes venku klutá. Od trámu, hle, opařený, lysý, bílý tvor až ku podlaze visí. „Pán Bůh požehnej!“ dí Antoš vkročiv, pleská rukou od shůry až dolů; ale Mařenku v tom vedle zočiv kročil k ní, a šeptali si spolu: „Maminka mi řekla, abych trochu, až sem přijdeš, na tě hněvala se, že prý cestu k nám zná více hochů, po druhé bys nezacházel zase!“ Bázlivě se smála, to mu pravíc, on pak zrudnul, pleskl do nohavic rukama, i potřás’ ramenoma: „Vždyť jsem nebyl už tak dávno doma!“ Mařenka, jež zástěru si bílou odepjala, jemu přivázala, pomalu by do pláče se dala. On však ruku stisk’ jí takou silou, že jen jedna slzka vyskočila, 34 ta co právě přichystána byla, ale bolest průchod našla v křiku. Ohledla se selka od peklíku, volá dceru, že tu není voda, a pan otec Antošovi podá sekáčky dva, aby maso drobil. Seká Antoš hybně v tučné maso, klepe hlučně, jako by se zlobil, a pan otec velí dále: „Chaso! Štětiny mi dobře uschovejte, aby uschly; budou na kartáče. Měchýř vymněte a k trámu dejte, zažeňte psa, už kol něho skáče! Až pak vyschne, Mařenka mi k němu šňůrku vplete do modrého lemu. Potom v komín udělejte tyčky, napícháme pěkně kýty na ně; uzeniny bude požehnaně! A teď počnem dělat jitrničky. Nuže, Antoši! Jak, Hlohováci dohonili v neděli vás přece? K sobě letnou ptáci z jedné klece!“ Jemu Antoš vtipem za vtip splácí: „Lépe šlapat na své pole cestu; pod kabátem ještě nosím vestu!“ „Hle hle, vida!“ spustí panímáma, „sestřička se bála domů sama! Nu, nás bylo cestou ovšem více, sestřička šla sama a nás věru mnohem víc!“ I hořelo jí líce, že je ukrývala pod zástěru. 35 „Nezlobte se, paní matko milá; Boženka mi jedna z rodu zbyla, má se ke mně jako vlaštovička, vyhlíží mne, vracím-li se pozdě, zpívá sama jak drozd v panském hvozdě, až mne vyzpívá. Tak se mnou vyčká do mé svatby, sama vdavek nechá. Však mne těší, říká, naše střecha! I vy na zlé vykládáte křivě, pane starosto, že na sousedy pokřiknu, když v jedné ořem nivě, stanu před vraty, že naposledy z kostela snad po té cestě pravě po slovu a Boží kráčím slávě, kudy oni chodí po pěšině!“ „Ticho, ticho!“ Otec rukou točí. – „A teď pojď sem, stará hospodyně, vous mi zapleť pěkně do vrkočí. Ticho! Ticho! Byli jsme a budem při právu a při tom, co je k obci. Boháč po svém ohledni se chudém, a co žebrák v nouzi ukrad’ sobci, potrestejme milosrdným slovem. Kdo však posunout chce dále domy od sebe a mní, že právo zlomí, spusťme smích až slyšet za Hlohovem!“ Spustil smích, však Antoš v maso buší, jeden druhého div nepřehluší. Tak je konec slova, konec řeči, a pan otec nacpal jitrnici dlouhatánskou, nad ostatní větší, držel ji, a divili se všicci. 36 Pak ji v kotli vaří panímáma. Na prkno se řídko prostře sláma, na niž jitrnice, vidět dceru, kterak kladouc vede sobě skočnou. Ale Antoš s otcem sekat počnou. Vousatý se shýbnul pro sekeru, bezvousý mu drží vepře k ráně. Naběhly tu starci žíly v skráně: už jen půle visí, druhou půli Antoš drží, podpíraje zdůli: tuto půlku v komín rozsekají, druhou chasa nese na ramenou oblizujíc hubu zamaštěnou, na špejchar ji k trámu věšet mají. Tak se chystá obec na hromadu, a pan Antoš do Hlohova domů. Když pak došel s Bohem na zahradu, ze zakmene hruškového stromu vyběhla naň mladá nevěstinka. Zahuboval na ni Antoš jemně: „Ty, ty! Marná! Bosa po kolínka, a je mrazem pokryta už země!“ Ale ona usmála se s bázní: „Antoši můj! Jak se tě zas bojím! Však to znáš, jak naši jsou vždy rázní, popíchli se každým slovem tvojím. Počkej, počkej! Jaká to jen slova! Kdybych já tak byla někdy řekla, stihla mne vždy metla tatínkova, jestliže jsem k matce neutekla. Musíš býti hodným k tatínkovi!“ To řkouc dívka, vlas mu kaštanový 37 zvolna hladí, ale on se směje: „Milá holko! Třicítka už mně je. Já už odrost’ tatínkově metle. Tys však ještě poupě nerozkvetlé. Jdi jen domů, já jdu také domů! Nechoď bosa!“ dodal ještě k tomu. I šla dívka, v klín se vrhla matce, a ta vyšla, hrozíc za Antošem: „Ať ho můra chytne v křižovatce!“ Vždyť jí také při jídle dal košem! Takto tedy přípravy a kroky ku hromadě obecní se dály. Takový je obyčej ten stálý, jak je dnes, tak býval před sto roky. Hospodáři scházejí se volně. Hle, tu soused Hanuš vrznul vraty, a s ním chalupníček boubelatý; prohledli si dříve vozy v kolně, nežli vešli s úctou do stavenístavení. Za chvíli si vrátka podávají sousedé, co blízko v lesy mají. Mezi nimi ani jeden není, jenž by ruce klidně držel v zadu, nebo v předu držel založené. – A tu, hle, ne vraty, přes zahradu, by si nadešel, se Kulich žene. Posléze však ze všech Hlohováci jako spiklé vrabců hejno letí. Ve prostředku jich se Antoš ztrácí, kol něho se kupí jako děti. Přede dveřmi Antoš zůstal venku, a když druzí vešli, nahled’ v chlívy, 38 v maštale šel koňům hladit hřívy, hledal, čekal marně na Mařenku. Zasedli už páni sousedové za stůl po řadě, tak, jak kdo přišel; a pan starosta je vážně zove ustat v křiku, aby každý slyšel, aby také stranou dali dýmku. A z nich žádný nebyl na výjimku, hned se skutkem jeho slovo stalo. „Obecní nám knihu otevřete – pole bílé, černou cifrou seté – kde se přijalo, a kam se dalo, všechno vyčtěte a nezmaťte se, všichni zvíme hned, co rok nám nese!“ K tomu slovu ten, co počty píše, vzal si brejle, vsunul na nos výše, vykládá vše pěkně po pořadě, úhrn snáší, když přečetl stránku, na konec pak klidně bradu hladě a svých počtů zavíraje schránku, nazpaměť jim hlavní sumu říká, a zas brejle zvolna s nosu svlíká. „Slyšeli jste všichni hospodáři?“ Starosta dí v rohu na stolici, na vše strany obrací se tváří: „Soused Včelař nám chce něco říci!“ A ten, jehož otec pojmenoval, hlavu skrčí v pravo, skrčí v levo: „Inu myslím, aby se mi poval, jejž mi tehdy – hodné bylo dřevo – vzali ze Hlohova sousedové, zaplatilo, nebo dalo nové!“ 39 Jak to řekl, jedna polovice ze sousedů kývla hlavou dolů, ale druhá vstala se stolice, rukama se zachytila stolu, dvě a dvě se koukly na se tváře. – Však pan starosta je vstanuv káře: „Ticho, ticho! milí občanové. Máme tu věc vážnou, spory nové; vezměte to v mysl, zisk i škodu, uvažte a považte vše v shodu!“ Řekl jeden z prostřed Hlohováků: „A kdyby vás přišlo jako máku, – já ten poval mám – já mám ho, víte! Ale nedám; občanem jsem taky. Nepřijde si na mne ledajaký! Mně se dostal; snad mi závidíte? Holečkové, co mám, to mám, nedám!“ Jak to řek’ a doložil svou rukou na stůl udeřiv, hned všichni tlukou – jak kdy uzdu pustí neposedám – na stůl rukama a spustí hádky. A v tom právě vrznul venku vrátky tkadlec Barácký, a na zahrádce, kam si zběhla dívka od své práce, milenci se udobřují z hněvu. Tkadlec nesa zapovité děcko pokřikl se tváře do úsměvu: „Bůh vás naprav! Prostojíte všecko, co tam ve hromadě ujednají!“ I šel dále: rád on slyšel řeči, třeba jenom v koutku pozdálečí, 40 řečnil k sobě, odporoval v taji, kýval hlavou, do řeči hned vpadnul, až ho někdo zakřik’ a on zchladnul. Nežli ale vešel do hromady, za kabát ho dívka uchopila: „Barácký! Ach, dejte honem rady! Vždyť vám vždycky mysl moudrá byla. Antoš dnes chce držet s Hlohováky. Ach, už zase všichni se tam vadí, a já vím, že Antoš spustí taky, proto ho chci schovat do úkradí tady v keře, v listí na zahrádce, aby nepohněval v prudké hádce tatínka a maminku snad taky. On se mi jen směje na rozpaky!“ „Mlč jen, holko!“ Barácký ji těší, a již s děckem po záhrobni spěší. Nevšimli si, když on ostýchavě vešel s Kristem na rtu všecky zdravě. Zdvihá obočí při každém slově, myslí, kterak porovnal by všecky, aby příklad z bible nebo světský v podobenství přednes’ Ježíšově. Abraham a Lot se také přeli; v knize pak prý četl malované, kterak před Žižkou jsme kněžnu měli, tu co věštila, kdy co se stane. A ta kněžna dobře rozsoudila, mezi bratry pře když jednou byla. „A co tehdy v horách,“ mluví dále, „ten rok padnul sníh o svatém Janě, 41 z druhé vsi se přeli s námi stále, že prý z jara všechnu vodu na ně natáhnouce splavujem jich domky. A kdo, sousedové, byl by taký? Ale vše se stalo nevědomky. Přišly z jara vždycky horské mraky, spadly na hory a strhly hráze. Rvali jsou se. Jednou stěžovali u strýce si mého na nesnáze. Písmákem byl strýc můj, známý v dáli, dívával se od baráku s kopce v lesný důl, a hlídal mraky nad ním. Ten měl srovnat s námi obžalobce. ,Chopte lopaty, a v lese zadním jedno ráno, druhé odpoledne rozveďte si potok na tři strouhy; jděte s Bohem!’ A tak v chvíli jedné ukončen byl spor ten tuhý, dlouhý. Uvidíte podnes na Příchvoji, kterak do vsi potok běží trojí. A vy, hospodáři, co se přete? O strom? O les? Pánbíček to vidí! Jak jsi krásný, zelený můj světe! Sázet hodně stromů – prospěch lidí. Pohleďte! když chcete, jak to roste. Jako Pán Bůh dělá: život množte! Sázejte, a na Boha zrůst složte. Stromek vsaďte, za listí mu proste. Vždyť bychom se báli vstáti ráno, kdyby lesy přes noc znikly kolem, jako komu šatstvo odebráno, probudí se v těle nahém, holém! – Zelení jsou tvorové to Boží, 42 a má zásluhu ten, kdo je množí, i je hříchem vésti o ně spory!“ Takto horlil tkadlcův hlas chorý, zakašlal se, houpal v rukou hbitě probuzené, rozplakané dítě. U stolu však leckdo hlavou kroutí, jiný dí, že milo poslechnouti, ale všichni rudí jsou jak prve, že by snadno natočil z nich krve. Však tu právě hospodyně milá na pekáči nesla jitrnice; a tu jeden, hněvný ještě sice, tu i druhý, když se přiblížila, blaženě k ní ústa rozesmával. Na chvíli tak ztichnul křiku nával, a jen skřipot talířů se slyší, jako skřípe zlostník, kdy se ztiší. Také v koutě Barácký se činí a je hotov dříve, nežli jiní. Oni ještě nedojedli ani, když on pěkně poděkovav paní, utřev ústa, zahovořil znova: „Připadlo mi, sousedové milí, byste obec na dvě rozdělili!“ Jak by zahřmělo hned na ta slova, že sám tkadlec zalek’ se, co řekl: každý mrštil vidličkou a vzkřikli, že až pes, jenž pod stolem byl zvyklý, vyskočil a polekaně štěkl. „Ten to vyřkl!“ Volají zas oni, kteří z Moklína si v kupu sedli. 43 „Však jsme o tom doslechli už loni!“ A zas Hlohováci slovo vedli: „Dobře vyřkl! Dávno jsme už chtěli, ale jak s tím ven, jsme nevěděli!“ Starosta pak níže kývnul hlavou: „Nevolil jste, brachu, radu pravou; znesvářil jste obec – odejděte!“ Tkadlec zmaten, jazyk v ústech plete, ale vida, kterak před ním stojí hospodyně rozdurděná celá a jí v ruce vařečka se chvěla, kráčí ven, neb o dítě se bojí. Však pan starosta vstal, vážně velký, bradu sklonil níž a dlouhé vousy jako bujný len, jejž předou selky, po celých se prsou jeho trousí. Vztáhl ruku v rohu do přihrádky, vyndal z něho v ruce napřažené právo selské, pěkné upletené z býčích střev. Tu konec bylo hádky, když on, starosta, je drže výše takto promlouval či hlásal spíše: „Sousedové! Pět let právo spalo od té doby, co jsem naposledy zdvih’ je na návsi, když zapadalo slunce v levo od kopce. – Já tedy s právem spěchal, abych bránil otce proti synům, když jim vedl domů druhou matku v padesátém roce. Lidé tenkrát nasmáli se tomu. Od té doby, jářku, právo toto bylo s pokojem, až po den jsoucí. 44 Z moci své vás napomínám proto: Pokoj s vámi!“ – Jako by chtěl tlouci, rozpřáhnul se právem ještě více, bouchnul na stůl, až to rozlehlo se. Sousedé pak sedli na stolice tiše hovoříce; zraky kosé ku dveřím jen vedou Hlohováci, jeden po druhém pak ven se ztrácí. Najednou však jako posilněni přihrnou se všichni; s nimi v zadu Antoš kráčí naposledy v radu; Mařence, jež vzlyká od prošení, vyvíjí se z rukou, stane k stolu, k němu všichni pozírají v kolu. – „Občané a milí hospodáři!“ zvolal Antoš, v líci jen jen září. „My jsme přišli dohodnout se s vámi. Máme sousedstvo, ves výstavnější, k městu bližší, větší nežli zdejší; je vám dobře úmysl náš známý. Milí zlatí, svět chce teď už více. Jsou v něm města, obce, velké státy, vše se řídí svými potentáty, každé zvlášť a těch je na tisíce. Milí občané! Ty staré doby jsou už za lesy, a v obci vaší. A to právo málo vydalo by! Koho pak už býčí střevo straší! To už aspoň schovejte si někam – já se takou hračkou nepolekám!“ Nedomluvil Antoš. Už tu byla, přiskočila dívka, ruku vztáhla, 45 plačíc po dětsku ho udeřila. Probudila ho ta rána náhlá; a hle, oknem tkadlec na něj volá. Ovšem neslyší, neb kolem stola bouře veliká se z toho strhla, a již Hlohováci: „Švejdo!“ křičí. „Švejdo! Švejdo!“ Ten se vzhůru vztyčí, stůl i lavice se náhle zvrhla. Sousedové z Moklína se dusí na podlaze stísnění, a k zlosti oknem na ně plno hledí hostí, i to slunko, posměváček rusý, které právě jak by v okno slétlo; o sklo tříštilo se jeho světlo, a těm právě prudce v oči svítí, že je nemohli ni otevříti. Tak se hromada ta ukončila, jaká onde za sto let jen byla. 46 IV.
Hustá mlha vezpod potemněná, výše světlejší, a z bílé půdy v oblouk roste zmrzlá báně sklená, v které plamínek se rozžeh’ rudý. Ale dole jak by v mrazu tuhém zhoustl kouř se rozliv k zemi temně, roztrhnuto černavým je pruhem bílé nebe od zbílené země. A v tom pruhu jako malované bílou křídou topoly a chýžky. Nad nimi jak nad Betlemem plane velká hvězda s bledé nebes výšky. Není to však zmrzlý obraz v ledu, co je Antošovi na pohledu, který v sněhu bílé stopy dělá cestu sobě raze do Moklína; nebo hle, jak leze od komína z šikmé střechy, jež se pod nim bělá, roztrhaný dým vždy v širší kruhy šikmo do nebe v kotouči líném, jak přadlena, jež pod komínem na přeslici vinouc kužel druhý, vypředený koudel vyhodila, a dál počne, s pohádkou kde byla. 47 Však to není koudel od konopí, ale Veronika chrastím topí. Ji pak obsypaly drobné děti, musila jim zase vyprávěti o té bílé bábě od severu, na horách co v kožíšku si sedí, do rukou si dýchá; – v podvečeru je ji vidět, když tam děti hledí. Bába ta má v moci krásnou pannu. I šel králevič se zlatým vlasem hledat nevěstu si v cizí stranu; našel lilii tu s lidským hlasem. Tato k němu žalně promluvila: „Dobrý poutníčku! Jsem sličná panna, kouzlem báby věčně upoutaná, – královská jsem někdy dcera byla, v bílý květ mé zakleto je tělo. Dám se tobě, kdyby se ti chtělo k vůli bábě udělat tři práce.“ On se rozhod’ a byl hotov krátce. Horu sklenou rozbil, draky pobil, bábě kožich na zeleno ušil, živé ptáky potom takto zrobil: uříz’ proutky, na jich kůru bušil, do špičky je sřízl na zobáčky, na jižní je vítr teplý hodil, který foukal v ně; tak piští ptáčky, a tak pannu krásnou vysvobodil. Takto matka dětem bajku spřádá; předouc niť i mysl souká ráda. Zatím venku Antoš v okno hledí, zří, jak po stropě se stíny mihnou 48 od toho, když uvnitř do popředí někdo vstoupí; nebo se to líhnou z oné pohádky i živé zjevy. Podepřel se Antoš – ani neví – v nízké okénko, až po pás celý. Děti rázem odskočily všecky, za oknem když lidskou hlavu zřely. Zmizela však ve tmu na křik dětský, a hned slyšeti, jak někdo buší venku na dvéře. Vstal ode stola, kde čet’ bibli, tkadlec a ven volá: „Kdo to je, co noční poklid ruší?“ Ale poutník temně ozval se mu, poznali se, vyšel tkadlec k němu, stáli spolu sami na záhrobni. S nebe létli chumáčkové drobní jako peří, ptáček pelichá-li; vidět je, však padnout slyšet není. Pro kabát šel tkadlec do stavení, dětem řekl, jež se ještě bály, že to Antoš přišel ze Hlohova. Odešli pak muži beze slova. „Milý strýčku! Stýská se mi po ní!“ praví Antoš, hlavu níže kloní. „Nechci říci, že jsi dost už velký, nebo vím, že v citech nejsi mělký; ale když se stalo, hledej znovu. Chceš mít zrovna dceru starostovu?“ „Musím ji mít!“ Antoš horlí prudce. Ale tkadlec chopil jeho ruce: „Jsi už velký, nezlob se tak na mne. Však jsi stavěl naděje jen klamné, 49 když jsi je pak vlastni rukou zbořil, tchánu, tchyni jsi se nepokořil!“ „Ba jsem velký dost už chvála Bohu: třicítku již skoro čítat mohu. Neumím již hrát si na chlapečka, a spíš někdo mládencem mne přečká, nežli bych se odřeknul vsi rodné. Však to dítě krásné, tiché, hodné, které jsem si hlídal od malička, nenechám jí! Dopustím se spíše, že jí žluče vleju do srdíčka, ať s ní staří sejdou ve své pýše! Však se dosti provinili otci. Tuším něco, že to máte v moci, by mně ihned svoji dali dceru. Však se něco stalo mezi nimi, co jste nedořekl v podvečeru ondy, když jste na začátek zimy u nás vypravoval. Vím to asi, že mám právo k starostově dceři, vyhrál-li můj otec na soupeři. Jedno vaše slovo všechno spasí.“ „Nespasí, můj drahý! To je pravda, že jste od otců snad zasnoubeni, ale, brachu, časem vše se mění; k nesvárům pak příčina se zavdá, povím-li, co přimělo je k tomu, že to průhon, kdes nasázel stromů!“ K tomu Barácký si vzdechne, v nebe obrací svou tvař, i ruce spíná, zapomíná, že ho v ruce zebe, není tuto: říš ho pouta jiná, 50 tam kde ohněm postřiknuto zlatým nebe zjasněné jen srší leskem na oslavu Pánu a všem svatým. Po zemi však bílé pod nebeskem shýbal Antoš hlavu, jak by hledal, co druh jeho v nebi našel právě, a zač na tom světě nic by nedal. Antoš hledá, jako dívka v trávě pro milence na kytku když sbírá. A co našel? Stopa vedle stopy, vyšlápnutá v bílém sněhu díra. Jako uštknut hned se Antoš vzchopí, k jedné stopě druhou kvapně hledá, a tak došel po nich od souseda, od Kulichů přes plot na dvůr statku, a tam zašly v různých kroků zmatku. Obešel si Antoš za stavení. Okénko se u komůrky svítí. Jak skrz měsíc v nebe popatřiti dychtí on, však záhrobeň že není, obaluje Antoš v sněhu kuli, v rukou roste mu, čím dál ji válí, že by sotva dva ji obejmuli. Ještě jednu; dvě na sobě stály, třetí na ně potichounku staví. Byl z nich sloup. On vylez’ na něj tiše, beranici do ruky sňal s hlavy, skrčil se, psa zaštěknouti slyše, ale pilně do komůrky hledí. U plotýnky samotná tam sedí, láme dřívka, do prsku je klade, teplou rukou hřeje líce mladé, 51 truhlu otvírá, z nich knížku béře. Otevřela, kde má pavučinku: přilepena je už na liteře, přilepena slzou v šedém vínku. Přidala tam slzu, poklekla si, rozpletla si černé, dlouhé vlasy, pak tři prsty dala dohromady, na čele pak, na ústech a hrudi dělá křížek plná svaté vnady, Bohu šeptá, co jí srdce trudí. A v tom jako by ji za vlas chopil, vyskočila poděšená celá. Hledí v okno – nic tam neviděla, jenom bílý sloup, jejž onen stropil. Ale slyší štěkot psa a křiky. A to venku Staněk z přástvy vyšel od starostů, a jak jsou už zvyky, hospodář šel na práh s nímním. Tu slyšel, jak pes vrčí, štěká na zahradu. Křiknul na čeleď; však Stáňa v kvapu běžel napřed sám a zmizel v zadu. Za ním druzí, ale jeden z chlapů viděl státi Baráckého podál, který posud zrakem v nebi hlodal. Zaslechnuv je, „zebe“ zvolal na ně, ale vida klam, své roztah’ dlaně, hlavu skrčil do ramen, jež trčí výš půl hlavy, jako když ho strčí, upaloval přes zahradu domů. Chasa ovšem zasmála se tomu. Na záhrobni zatím u baráčku už naň Antoš čekal, plný sněhu. 52 „Co to bylo? Jakous to měl rvačku?“ Ukázal mu Antoš, tam jak v běhu přes plot u Kulichů někdo upad’, pak ho do vrat bylo vidět cupat. Tkadlec hledí v okno; tma tam bylo. Kročí k Antošovi, prst dá k nosu, hledne k nebi jasnému až milo – schýlí hlavu, ruku drží v šosu a tak hovoří: „Hle, milý brachu, modlil jsem se, hledě do nebíčka, by mne Pán Bůh zbavil toho strachu o tvou svatbu, nežli zavru víčka. Jinak jistě byl by mi hrob malý, nebo jsme si to tak ujednali s nebožtíkem, máme-li se sjíti, o dětech že dobré jemu zprávy musím přinést, že jsou oba zdrávi, oba šťastni. – Hle, jak to tam svítí; myslím, Antoši, že v této záři je nám poblíž. Žádal jsem ho vždycky, bude-li jen moci, by v tvář tváří jednou se mi zjevil jak duch lidský. Možná, možná! Oženit tě musím!“ Schýlil Antoš hlavu s vlasem rusým: „Nějak se to, milý strýčku, kazí!“ „Posloucháš mne?“ tkadlec horlí znova. „Hlavou nikdo stěny neprorazí, a ty neupustíš od Hlohova. Však mi povídala Veronika, Mařenka že Staňkovi už zvyká. 53 Připadá mi, abys na ostatky dostal se k ní tajně s maškarami. Slovíčko jí dej, až někde sami postojíte mimo druhých zmatky. Což ti Hlohováci nepomohou?“ Dobrou noc dav Antoš dupnul nohou. Za ním dlouhý stín, když on už zašel, kráčet po površku vidět bylo. Ale tkadlec – chyt’ ho prudký kašel – upjal šatstvo, jež ho sotva krylo, zdvihl závorku potáhnuv šňůrku, hlavu vstrčil, dřív než noha šlápla, závorka pak zase za ním sklapla – a šel ležet potmě na komůrku. Tkadlec poradil, dal moudré slovo, Antoš poslechl, a Hlohováci na slovo zas dbali Antošovo, přihnali se jako časní ptáci, kteří jaro předešli v ty kraje, přihnali se odtamtud, kde zraje velké jabko na slunci a padá, tam kde poslechla kdys Eva hada. Či snad byli v našem kopci skryti z oněch dob, kdy jiné měli bohy, procitli – je čas se objeviti – vidí však, jak uplynul věk mnohý. Přihnali se, jak by bábě včera, vnoučatům když bajku vyprávěla, však jí neskončila, – tu kde která, všechny postavy a báje celá 54 uprchla jí přes noc z hlavy šedé; marně děti za konec ji prosí, leckteré i slzku vytisklo si. Vše prý zapomněla! Mlčky přede. Aj tu jsou ty prchlé fantasie, které na světle si tělo vzaly. Dětí tlum se s křikem na dvůr kryje, jakmile vběh’ do vsi čertík malý, v ruce s pometlem, jenž jazyk rudý vyplazuje, koštem mává v pěsti. By pak za ním věděli kam, kudy, v rychlém běhu rolničkami chřestí. Tak je černý, po stopě že jeho nabírá sníh cosi černavého. Za ním v patách dlouhým krokem cupá divně ustrojených postav tlupa. Vypadá to, jak by na papíře na bílém tlum dobře malovaný v pestrých barvách – nepodobno k víře, figury se jaly na vše strany pohybovat k malířově hrůze; na sněhu tak vypadá jich chůze. Náves přeletěli, a než v statku zamet’ černý půdu pro pohádku, za druhem druh do dveří se tlačí, světnice jim ani nepostačí. Mařenka, hle, do komůrky chtěla, silná ruka ji však zadržela. Veliký to červený byl Turek, šavli dřevěnou vzal za topůrek. 55 A tu plampač, červenou měl mašli, nevídaný kroj, a v pestré líci nalípané papírky ho krášlí, slovo dovedné on umí říci hospodáři domu. Tu hned z venku spustí hudba, světnice se točí; hle, i panímáma si dnes skočí. Radost pak se dívat na Mařenku: sukně letnou, přitiskla se k Turku, a pak oba vklouzli na komůrku, aby si tam něco povídali. Všichni totiž teď se zadívali na medvěda, jenž se šoural z dveří obalený celý v hrachovině. Chyt’ ho Indián – na hlavě peří – smála se, jak tančí, hospodyně, smál se též pan otec, ruce v boku, za nimi pak chasa do poskoku. A tu čertík, jako šipka z luku, dírkou klíčovou křik’ do komory – zavřeliť se ti dva na závory. Antoš vyšel, tu však jeho ruku chopil čertík, Antoš Mařenčinu, táh’ je ven, ač Antoš ptá se, volá: „Co to děláš, jakou čertovinu? Co se stalo?“ Ale neodolá. Všichni za nimi se hrnou proudem. Už jsou venku, k úžasu všech lidí. Dívají se vzhůru, a tu vidí, člověk černý usazeným čmoudem z komína jak ruce vystrkuje, a pak hlavu, prsa vidět bylo, 56 hází rukama sem tam se chruje. Tu to dole sborem zavýsknulo: „Ejhle Staněk! Dcera statkářova do komína ženicha si schová!“ Kdosi křiknul: „Hle, jak hlavu schlápí: Štěstí má, že nejsou doma čápi; klovnul by ho řádně vedle ucha, kdyby viděl, jak jim hnízdo cuchá!“ Halékali. Z kuchyně pak druzí nesli žebřík, po němž do komína Staňka zahnali, ač brání v chůzi hospodyně jim a ruce spíná, povyk vedouc v domě přenáramný. Ale Stáňa v zástup výskající rozhněvaně došek hází slamný, v komíně též urval uzenici, hází dolů, při tom do vsi volá: „Hlohováci! Hlohováci tady!“ Celá ves se sbíhá dohromady, však jen posměch slyší chudák zdola. A tam Antoš, jak to viděl všecko, zasmál se, že tahy v obličeji rozběhly se šikmo a se chvějí. Při něm pak to plnolící děcko zaplakalo hněvem hrozíc vzhůru, jak by chtělo shodit svými zraky počerněnou, nešťastnou tu stvůru. Antoš hleděl její na rozpaky, mrštil na zem škraboškou se směje, překvapením, hněvem jen se chvěje, a pak takto promluvil jí v oči: „To je krásné! Lidé ze Hlohova! 57 V komůrce ji hladím po vrkoči, ona druhého si v komín schová!“ Zahanbenou chopil ve své ruce, ona však se vyrvala mu prudce, prchla domů, šátek strhla s hlavy, hlavu do peřin: „Ať Bůh to spraví!“ Zarazí se Antoš, spěchá za ní, dobývá jí z peřin pěknou hlavu, Mařenka však silou se mu brání. „Hezkému jste naučil se mravu!“ zvolá paní matka a jím smýkne od své dcery, div že nevykřikne. „Co tu chcete, mužský? Chodíte sem znectit lidí? Myslíte, že snesem, byste o náš práh si otřel bláto? Dceruško má, pohleď, to máš za to, chudino, že tak jsi za ním byla. Zaplač si jen, dceruško má milá.“ Tak dí matka, k hrudi vine dceru, která teprv lká a hanbou vzlyká: „Teď jsem poznala tě, ukrutníka!“ „Mařenko! Slyš, Boha svědkem beru! Co to děláš, bloudečku? Hleď na mne!“ Ona však ho odstrčila: „Jdi si!“ A dí matka: „Přetvářky to klamné. Na vás moje dcera nezávisí.“ „Já vás neposlouchám, paní máti!“ „Dcera má mne bude poslouchati!“ Zrudl Antoš, rtové se mu chvějí. „Že mám jít? Pak nevrátím se více!“ 58 k mladé dí a chopí ruku její. „Nesahejte na ni!“ jako lvice brání jemu stará. – „Že mám jíti?“ „Jděte, jděte, čertovo vy kvítí!“ „Mám jít, Mařenko? Nic nedbej matky, jeť jen ona podnět této hádky.“ „Rány Boží! on se opováží!“ „Mařenko, teď naposled se táži –“ „Pryč, pryč!“ dívka s pláčem vzkřikla zase, v maminčinu náruč uvrhla se. Zbledl Antoš, kráčí po světnici, stanul ve dveřích; má věřit všemu? Zatím otec s vyjevenou lící k dceři běží, a ta hlavu noří v jeho vous a tetelí se k němu. Volal na ni opět Antoš v hoři – ale darmo. Klika cvakla za ním... Tu Mařenka opět s bědováním do peřin se vrhla, Boha prosí, aby seslal na ty lidi cosi! A ji slyšel Pán Bůh v této chvíli: Moklíňáci se již sestoupili, zaháněli Hlohovskou tu rotu. Zahnali; jen medvěd uvíz’ v plotu, pes mu utrh’ kousek hrachoviny, až mu pomoh’ z plotu soudruh jinýjiný. Ale za vsí Pán Bůh čekal na ně, po obloze v mraku jde a hází bílým sněhem, k vůli oné panně. Těžké jak msta dívčí jsou ty rázy. 59 V.
Tenkráte, když proroctví se báby vyplnilo, země, velká matka, stromky vyvedla jak pacholátka, děti zelené, jim ku hře vábí polétavé ptáčky, slůvka sladká. Potahuje potom za větvičky: Tu jsou ruce, říká při tom matka. Ratolestky z nich pak na prstíčky. Hraboší se v zelenavé kštici: To jsou kudrnky! A prstem ťuká sem i tam: To očička jsou v líci! A již každé poupě ve květ puká. Tenkráte, když s láskou potkalo se u nich jaro, vyšel Antoš v pole, chodil sadem, ruce vzhůru nose, obzíraje nebe, zemi v kole, od konce se vracel do začátku, stromky potkávaje po pořádku. „Kam pak, brachu?“ každý k němu volá, „dej ti Pán Bůh dobré odpoledne!“ On pak vyčítavě, plačky zpola: „Sázel jsem vás z lásky k panně jedné, 60 sázel stromky, když jsem za ní chodil, bych se pěkně ve chládku s ní vodil, pod každým s ní postál na rozlučky, než mě k poslednímu vyprovodí, kde si naposled podáme ručky. A též lásku, jež se v srdci rodí, byste na své květy zachytily, vrátily zas, až ji ztratí milí, Bůh vás pokácej, vy stromky mladé!“mladé! Nasázel jsem vás, bych u každého moh’ se podepřít – už konec všeho!“ Na každý kmen svoje tělo klade – postýskal a stanul pod posledním. Viděl Hlohov, černé bílé pruhy po staveních, kolem plot a luhy, oblitý jak ostrov mořem jedním, zelenavým, květným. Jak to lepé! Tak mu v srdci, jak kdy malé ptáče, nežli usedne, křidélky třepe peří čechrajíc, pak pějíc pláče. Ale Antoš ucho nastavuje; zaslechl, jak vánek ze vsi duje, jak by jeho zařehtali koně. Rozběhl se, obrok chystat pro ně. Přišel domů, Boženka šla z domu. „Cos tak smuten, bláhovče! Hleď krovy! Vlaštovek až černo!“ – Antošovi ani odpovědět nešlo k tomu. Do maštale jde a neposlouchá. Sestra však, jak po zdi létla moucha, lapla, zdvihla k vlaštovčímu hnízdu; kopa krčků z něho v útlém hvizdu 61 zdvihla se, a jeden lapil mušku. Boženka se shýbla pro loktušku: „Nevím, nevím, jak to s námi bude!“ Antoš volá: „Jdeš-li sestro v luka, nesčítej jen, kolik v lese kuká, po trávě se poohlédni všude, zas nám připásají na jeteli; po kraji už vypasen je celý. Nevidíš? Už zas tam někdo pase!“ Za vraty už sestra, zahnat běží a též vymluvit té škůdné chase. Nežli vyběhla však na zábřeží, ustala hned ve výhružném křiku: poznala tam totiž Veroniku, ana držíc krávu na řetěze, táhne ji, jak dívku uviděla, z jetele a v ústret volá s meze: „Nekoukej, že kráva zhladovělá vytrhne se z ruky do jetele!“ „Jen si paste,“ Boženka jí vece, „vždyť ho máme na tři korce celé!“ „Však já vím, že hodná jsi jen přece! Což vám o jetel! Však až ty jednou dostaneš se v Moklín mezi selky, budu choditi k vám na výdělky!“ Vedou hovor, na mezi si sednou. Řekla Boženka: „Jsou marné řeči; nevdám před svatbou se Antošovou, a spor se starostou se jen větší!“ Pak dí druhá: „Ať si hledá novou! Však mu stvoření to zarputilé 62 nepřeju ni do nejdelší smrti! Řekni jí, ať sebou trochu vrtí, zadovádí, zahovoří čile: i to to! Ta k lidem nikdy není. Škaredit se, státi sama v koutě nebo pod stromem! S tou nevyžení, kdo s ní do smrti chce žít se rmoutě. Však se nevdá! Nikoho prý nechce, Antoše ni Staňka Kulichovic. Mužským chtějí – to však nejde lehce – matka s dcerou vládnout na polovic.“ „Staňka nechce!“ Dívka vyskočila. „Ba že nechce – toho ani toho! Ožeň bratra, máš tu Staňka, milá!“ Dál by byly povídaly mnoho, však je vytrh’ pokřik Baráckého: „Bůh mě nekárej, kde paseš, ženo! Boženko, ty špatně hledíš svého – šátku nebéřeš; buď odplaceno od Boha ti všechno tisíckráte! Domů, ženo! Uvař úkrop dětem!“ „Strýčku, strýčku, špatně vypadáte!“ „Vypadám! Už loučím se s tím světem! Dočkal jsem se ještě chvála Bohu kukačky; a ještě svatby vaší až se dočkám, potom zemřít mohu! Však to jaro ženichy snad splaší; masopust je zamíchal, a nyní do roka snad budeš hospodyní!“ „Jak to, strýčku?“ „Tak to, dcero milá! Mařenka, když letos v masopustě 63 na Staňka se tolik rozzlobila – jak to u dívek se stává hustě – ještě víc se hněvá na Antoše. Však, to znám, je dobrý převrat u ní; aby k ní šli na námluvy juni, mimo jednoho teď vezmou koše. Panenský to vzdor a rozum mladý. Však je přece svedu dohromady. Ty pak, děvečko, to umíš sama, kterak držet rybku pod rukama. Lapit musíš ptáka zlatohlava, lapit, nepustit už ze své klece.“ Ale jemu dívka usmívavá zasmála se a tak jemu vece: „Jak jen, strýčku, jak to zlaté, ptáče, jak je lapit?“ Zasmál on se taky: „Nevíš snad, kde létá a kde skáče? Létá v nebi, spává pod oblaky: okénko si nalič, v ně se chytí –“ Nemohli však žert již dokončiti, uslyšeli svádu, křiky v poli, uviděli shon a lidi v sadě. Vzkřikla Boženka a tkadlec holí krávu poháněl a kůzle v zádě. Uviděli a se polekali, nemluvili, na útěk se dali. Hle, tam Antoš hrozný, smutný velmi, s takým klidem, s jakým dravé šelmy kořist polapenou pojídají, zdvíhá sekeru, jež v letu blýská, spustil ránu blíže kořeniska, 64 kmen ťal dole na samém až kraji. Po prvé ťal, strom se otřás’ mladý, vzletěl pták a k nebi letě zpívá. Po druhé ťal, a se sypou všady bílé květy, chumáč jich naň splývá, v každé vrásce jeho jako v sluji bílé kvítečky se zachycují. Oddychuje, jak by lámal skály. Po třetí ťal, strom se k zemi kácí. K druhému šel, pokračovat v práci. Báli se ho, ti co kolem stáli. Jen co byli podál, vedli křiky, svolávali ze vsi osadníky, jakým právem na obecní půdě kácí někdo stromy z nenadání. Hnedle sousedé jsou obesláni, by se přesvědčili o nerůdě. Starosta šel, právo držel v ruce, za ním skáčí chlapci, ves jde celá, co se děje, aby uviděla, pokárala obecního škůdce. Hrozili.Hrozili, však nikdo nechtěl blíže. Právo býčí bylo plátno málo, jako vrabčí hvizdot na ostříže. Boženka však vidouc, co se dálo, Jediná šla k němu, objímala, svoji ruku na líci mu dala, lichotila. Barácký pak řeční, o červenou podepřev se krávu: „Stromové jsou lidem užiteční; proti Božskému to jednáš právu, 65 milý Antoši! Dej topor dolů, vezmi sestru, odejděte spolu v pokoji. Hleď jenom na ty ptáky, splašil jsi je. Přemluv Hlohováky, co sem běží. – Milí sousedové! Hleďte na ty ptáky; proč pak letí do nebe až? Písně hledat nové u andělů? Nebo vyprávěti, co se děje dole u nás lidí? Ó, vy zajícové v brázdě skrytí, Bůh vás všechny shůry hledě vidí. Pojďte! Jest nám klidně promluviti!“ Mluvil, kašlal, druzí poslouchali, ale málo řeči jeho dbali Starosta však okřikl jej prudce: „Nechte řeči, tkalče, složte ruce! Vy jste v obec vštípil nepořádek, že jste zapletl ji do těch hádek. Držte se jen pěkně pozdálečí; obecní zde věc, vy nechte řeči!“ A tu Antoš volně na sekeru opíral se, neboť v bažantnici náhle spatřil starostovu dceru, ana sedí, rozcuchanou kštici, ulomeným prutem o zem bije, vlasy trhá a zas rovná si je. Uviděl, a dal se zvolna vésti od sestřičky cestou ke Hlohovu; odtamtud však hrozíce už pěstí hrnuli se muži, a snad znovu bylo by tu došlo k tuhé půtce, kdyby se byl Kulich k Baráckému 66 nebyl přidal: „Kmotři! Pryč je škůdce, pojďme tedy každý opět k svému! Brambory mám oborávat ještě; potřebujem už co nejdřív deště. Letos prameny šly na vrch s jarem. Však to dobře v pořekadle starém: v máji hůl ať neschne pastuchovi, sice budem bez došků mít krovy.“ „Tedy pojďte!“ řekli hospodáři – „před soud obecní ho předvoláme!“ Ale starosta, jsa vážný v stáří, v ruce vztyčiv právo všechněm známé, rozkročiv se, takto provolával, by ho slyšel Hlohováků nával: „Mluvím k sousedům těch osad obou, mluvím k sluchu všech, co jsou zde, lidí! Tento sad je v půdě, z které klidí jenom obec; a kdyby snad zlobou někdo kazil to, co roste na ní, voláme ho na zodpovídání!“ Přes rameno Antoš schýlil hlavu, jak by k zemi hovořil, ne k davu: „K zodpovídání? Nu, s otcem leda nebožtíkem! Víc než dal, už nedá!“ Starosta hned tíhl mezi svoje nechtě odpovědět, neb se boje, co by opět řekli z druhé strany. „Kdo ty stromy sázel, ten je v právu. Na obci pak skot se požehnaný Hlohovských vždy pás’ a stádo bravu. 67 Pastucha náš klobouk míval šedý, zde si vytruboval k horám hledě, o počasí z mraků skládal vědy, dětem vypravoval o medvědě. I ta půda, hle, je naše tedy; však to zvíte všechno od úřadů!“ „Od úřadů!“ Chyt’ si otec bradu, udýchaně křikl na sousedy: „K úřadům se tedy obrátili! Pojďte, sepíšem to, pojďte honem!“ Sousedé už byli za průhonem, pozadu když osoby tři zbyly, osoby tři, sama čtvrtá kráva: Kulich, tkadlec, Staněk pomatený. „Bůh vás pozdrav,“ Kulich v řeč se dává, „odvrátil jste rozbroj zlořečený.“ Ale tkadlec v každém velkém kroku shýbna se, jak bývá u proroků, za roh držel velké svoje zvíře, krávu rohatou, a máchnuv šíře druhou rukou vzhůru, takto praví: „Hospodáři! Rozvedl jste lásku. Všimněte si jednou na obrázku, tam, co jde se panské do doubravy, visí na suku – tam tatík také synu bránil, i též strana druhá. Šli a našli dřevo křivolaké, jejím vlasem spoutali se ztuha kolem krků, by jich nemoh’ žádný odtrhnout, a v listí skryvše hlavy v polibku svět opustili zrádný. Jděte se jen kouknout do doubravy. 68 Jářku, sousede! Co vyženíte? Mařenka že nechce, dávno víte. Však vám prorokuji: tu si, věřte, Antoš odvede! Čím dřív to bude, tím je líp: pak sestru jeho beřte. Boženka též není děvče chudé, ale nemůže se provdat z domu, dokud místo dělat nemá komu. Urovnejte spory s Hlohováky, ožení se Antoš, Staněk taky!“ Řekl tak a s kravou dal se stranou, s ním však jeho společníci oba. Shledli totiž dívku uplakanou, sama sedí tam, jak sirá roba. Když se chtěl k ní Staněk přiblížiti, hroudu vedle k němu odhodila. Nechali ji Kulichovi býti a šli po svém. „Mařenko má milá!“ začal tkadlec, ale v okamžení sebrala se, už jí tady není. Zamyslil se staroch o tom světě; v oblaky se díval, které v letě podivně se na blankytu tváří. Andílek snad v nebes slabikáři čáry máry črtal, pak chtěl skládat, co si napsal; – tak chce tkadlec hádat z těchto črtů pokyn z druhých světů. A jen jednu bezpečně čet’ větu: Přijdu brzy. Ale moje děti? A juž vidí, s oblakem jak letí 69 andělů tlum, s kterými se bratřil. Viděl, viděl, ale nedopatřil: pozemský hluk vyrušil ho zase. Mařenka, jež dříve splašila se, ploužila se totiž za zahrady kolem Včelařových. Okno dvoje ku východu, napřed bzučí roje, dvanáct oulů podél stojí tady, dvanáct špalků po dvou černých děrách každý nese klobouk šindelový, kámen nahoře, a na podpěrách stojí tu, tak jako když si hoví dvanáct divných pídimužů v listí, zabzučí, když někdo kolem kráčí, jak by v zlosti hned ho chtěli snísti, ale jako zatvrzelí spáči nehnou se, neb v cestě jsou jim listy; dětská hlava s tílkem ukryla by snad se pod každým – list zve se babí, zaprášený, nikdy není čistý. I šla tudy dívka, nevšimla si, kterak soused ve drátěné kukli s doutnavkou šel v střed té drobné chasy, kouřem zahání, ty však se shlukly na Mařenku, jež se kolem brala, hlasu souseda si nevšímala. Vykřikla, a horem pádem fučí nazpět k háji, zlaté včelky za ní, v ucho jedna malinká jí bzučí, dívka marně zahání ji dlaní. Tak ji slyšel, spatřil udivený Barácký a všemi zval ji jmény, 70 nebo myslil, že se pobláznila. Když pak poznal, že to jsou jen včelky, pro něž vede taký povyk velký, radil jí, by do háje se skryla. Unavena klesla, lapě dechu. Barácký pak úsměv v sobě tlumě kleknuv k ní jí takou dával těchu: „Což jsi potratila na rozumě, děcko takové? Jsi tvrdohlavá. Včelky štípou, slunce tě už pálí, stín pak nastudí, i muška hravá, bílá kytka – vše ti dělá schvály; mušku lapneš, kvítek rveš, kde jaký! Směje se ti pták a lidé taky. Zatím v koutku někdo myslí na tě, že by si tě choval v plenkách, zlatě, sdělil s tebou srdce obě půlky, líbáním ti návyk’ v tváři důlky; ale ty jak děcko rozhněvané, nepomyslíš, co se třeba stane! Pohleď tam, dva stromečky jak leží. Dostali jsme zas co proto jednou. Mrtvoly hle zelené a svěží!“ Takto dí, a jí se zraky zvednou, zahledí se, kam jí ukazoval a pak požaluje, postýská si: „Nevíte-li, kterak se k nám choval? Jak se pořád k Hlohovákům hlásí! Tatínek je smutný z toho v duši. Hledí oknem, vlasy pocuchané, vous pak dlouhý, co mu jindy sluší, jako zoufalcovi sem tam vane, 71 neuhladím-li ho v klidné doby. Teď i na čeleď se často zlobí. Ó již vidím, jak zle Antoš jedná! Co ty stromky kácel, zlomyslný? Nejsou jeho! Ó já roba bědná! Však mu povědí!“ V pláč dá se plný, ale tkadlec s ostrou na ni spustí: „Dej jen dále hněvu v sobě růsti! Nechce Antoš, ani Hlohováci tvého otce s představenství svrci, založit však obec mají v srdci. Nerozumíš, dítě, také práci. A pak také v písmě svatém stojí: Za mužem jdi, zanech otce s matkou. Pozoruju, že budete svoji, sice budeš chodit křižovatkou strašíc lidi jako polednice!“ Dívka na něj vytřeštila líce, jeho oči v nebi vykoukané zalekly ji: sivý duch z nich vane. Šli pak spolně s dívkou tkadlec domů, schválně zašli vedle padlých stromů. – Stalo se pak, když se odpoledne slunko sklonilo, kdy nad les sedne, spatřila je dívka roztoužená, jež si pro milence skládá jména, zavýskla, neb za ptáče je měla, zlaté ptáče, polétavé štěstí. Jak je lapí dívka neumělá? Splaší je, kdy krokem zašelestí. 72 Myslí jedno, druhé vzpomene si: nežli zašlo zlaté ptáče v lesy, lapla Boženka je do okénka, chytilo se na skle slunko zlaté. Ale tam, kde vymetává pšenka, oráč křiví brázdu, záhon mate, když to slunko viděl polapené. Plane okénko! Vzkřik’ na spřežení, zadíval se, jak v té kleci sklené ptáče čeká, nad něž v světě není. Pustil on se, nemoh’ doorati, koně nechal samy na souvrati. Viděla ho Boženka hned z dáli, kterak běžel, ale na zahradě uvažoval, nemá-li, či má-li, ve vlasech se drbe a je hladě. A tu s hrušky list si utrh’ hladký, začal na něj pískat; uměl hezky, jak kdy ptáci volají své matky, jako drozd, neb skřivan podnebeský. Vyšla tedy dívka, v líci plane, vypadala jako jabko ranné, když naň slunko zlatým šípem střelí, krví polije se povrch celý, krví růžovou, a v pád se chystá. Staněk však se bojí hnouti s místa, ba on hodlá na útěk se dáti. Však tu ruka dívčina ho chvátí. Jako pták se opřel, když ho chytí, křídly třepe, velkým okem svítí. 73 Odprošoval Staněk chycen v pasti: „Však už věru dosti mám těch strastí, netrestej mne víc, než sám se trestám. Vždyť jsem musil chodit ku nevěstám. Tatík řekl: Ožeň se v tom roce. Půllán padne, vše je zadluženo, nevyplatí-li tvá žena věno. A jak neměl poslechnout jsem otce?“ „Proto jsi šel hledat,“ vece děva, „k sousedovům peníze! Nu hledej, kde je víc, a překážet si nedej!“ Řekl Staněk, vida, že se hněvá: „Když ty myslíš čekat na Antoše! Není u nás v domě ani groše, tobě se to řekne, holko drahá! Což je u vás!“ Dí a k hlavě sahá. „Oškubaní chodíme jak slípky, skrz stodolu vidět za stodolu, na dluhy vždy vyprodáme sýpky. V poledne, kdy zasedneme k stolu, mísa tuze velká, málo v míse, daleko je k ústům, v lžíci kápne někdy slza – pro hádání trapné, hořká sůl! A člověk nenají se, a již lžíce dostává se na dno, tak jako by něco ode dveří natáhlo se, z čeho bývá chladno, s námi nabíralo – tak se věří. Dřív než druzí každý lžíci skládá, aby zbylo jim – a utře ústa jako sytá, ač by ještě ráda. A tak bída každým týdnem vzrůstá.“ „Povídej mi!“ Boženka mu vece. 74 „Však bys nebyl za mnou přišel přece, ale Mařenka ti dala košem. Toužíť ona pořád za Antošem. Však se přece vezmou naposledy.“ „Potom také my se vezmem tedy?“ „Leda bych si angrešt kolem plotu nasázela, bys mi, hochu hladký, neuklouzl opět ze zahrádky, kdybys ke mně chodil na sobotu.“ Pousmál se na ni, hned však čelo vráskami se kaboniti chtělo. Ale dívka v pravo shýbla hlavu, a hned v levo, po očku naň hledíc, vyčtla vše, co má už na výbavu, a když jí chtěl líbat chudý dědic, prchla mu. Však on ji snadno chytí: uvízla tam za šat na rokytí... 75 VI.
Ten rok lidé málo nadělali; odbíhali od práce se radit, nebo vadit. Zatím klas už zralý: nebe chtělo všechno vynahradit. Vyšel hospodář, šel k lidem v pole, utíral si zapocenou hlavu, pohněval se, uviděv, jak v kole na břehu se posadily v trávu, šátky v obličeji, žnečky ženy. Oči vbity v zem, šat pohozený. Přes ně slunce žhavé lije zlato, vzduch se chvěje u země a plane ohněm průzračným. A hledě na to volá hospodář: „Vy žnečky ranné, zdvihněte se! Jděte v pole k práci.“ Zdvihly hlavu, k svému úpí vládci: „Máme žízeň, pošlete nám vodu!“ „Poslal jsem ji dávno po Mařence!“ pravil on, šel pozřít na úrodu starostlivě hledě mezi žence: po Mařence nikde ani vidu. „Neviděli jste ji?“ ptá se lidu. 76 „Neviděli!“ řekli unaveně. „Jistě zašla zase do baráku, opět si tam zvykla chodit denně – sblížit ji chce tkadlec Hlohováku! Či snad za stodolou pláče v křoví, stojí pod stromy, či k sousedovi přes plot hledí za humna, neb matce vzdoruje zas sedíc na zahrádce?“ Takto myslil starosta. Však ona dávno zatím nevědouc, co koná, se džbánem šla jinam, nežli měla, když tam na Hlohovsku uviděla Antoše, an na žitništi oře, s něhož včera snopy odvez’ domů. Oral pěšinku, tam od těch stromů přes ně šla. I napadlo ji hoře, schovala se v zralé ve pšenici, slzičky si utírala v líci, teskníc plakala jak malé dítě, drmolila klasy křečovitě, zrnka nevědomky v ústa dala, se vzlykáním zrnka polykala. „Bože můj!“ A jak by ji Bůh slyšel, pevný úmysl jí na um přišel. Vstala kvapně, kráčí odhodlaně, v ruce nese s vodou džbán jen maně, ale vhod: má žízeň Antoš jistě. A když byla na osudném místě, kde on oral, teprve se lekla. „Pomáhej ti Pán Bůh!“ přece řekla. „Dejž to Pán Bůh,“ vážně odpověděl, v brázdu jen, by nezkřivil ji, hleděl. 77 I šla za ním, jak jdou černé vrány sbírat ponrav, které vyorány. Brázdu dooral, a na souvrati rádlo nasadil, by začal novou. Vrány houfně na měkkotě klovou, nad nimi pak vlaštovka se tratí, hned až v nebe, hned se země týká. Ale Antoš vzkřikl na koníka, a již brázda v černé zeje čáře hlubší té, jež na čele mu vznikla. Vzdychla dívka, tak ho jemně káře: „Posečkej! Však nejsem tomu zvyklá chodit brázdou. Pojď se napit!“ steskla. „Není žízeň!“ odvětil jí krátce. Ostře řízla radlice zem lesklá, prsť se přehrnula, spěje práce, s Antoše jde pot a s koní pěna. A tu dívka znojem unavena do brázdy si sedla na záhoně pod vysokou, modrou nebes bání. Zastavil pak Antoš vrané koně a jak unaven se k rádlu sklání, jak by dumal, kdy to pole zorá. I šla kolem žebračka už chorá o berličce, Kristem pozdravila. Zavolala dívka z duše svojí: „Neznáte-li, babičko má milá, neznáte-li koření, jež hojí srdce bolení?“ A chraptí ona: „Polej dobrý, na plíce kdo stoná; zeměžluč je pro žaludek vždycky. Na srdce však přitisknutí ruky. 78 Nedělejte sobě, dítky, muky, nermuťte se! Co je život lidský? Zapláčete, až budete bílí, že jste z mládí světa neužili.“ Antoš zdvihl hlavu zadumanou, jako slunce zraky jeho planou; na Mařenku zavolal si zprudka: „Pojď mi pohánět!“ I poskočila, vzala oprati a koně nutká v pravo v levo řídíc dívka čilá. A když otloukly se bílé nohy o hrudy a po líci pot mnohý smýval prach, i kolínka se chvěla, klesala, že uřícená celá prosebně zrak obracela zpátky, nutil dál, jen oddech popřáv krátký; když pak viděl, že už v půdu klesá, teprv koněm trhnul na oprati, teprv pak ji chyt’ a v rukou nesa used’ s ní a jal se povídati: „Hle, jak jsem tě dostal, vzdorné děcko! Už je dobře, zapomenem všecko. Nežli len tu vzroste po kolena, plít ho budeš jako moje žena.“ Vody napil se a pak si dali věrné slůvko, obě ručky na ně, by se na neděli uhlídali v bažantnici na Moklínské straně. Na Hlohovskou ukazuje stranu svojí milé Staněk od půllánu. 79 Nežli neděle však přišla milým, ještě třikrát umluvili si to, kde se k šťastným setkat mají chvílím. A když přišla, setkali se skryto, tam kde lesík na zelené stráni, tam kde větev javorovou sklání anděl s nebe mezi dvoje milé, když se tady sejdou na neděli, aby na se vespol neviděli, když se rdí a líbou v sladké chvíle. V jedné straně javorové listí skrýši chystá, aby byli jisti, v druhé stojí košilaté břízy, v svislém vlasu zlaté mají hmyzy, mezi travou vstavače pak bílé na půl cesty v také voní síle, že i pták, jenž sedí v březin proutí, těžkou vůní musí oddechnouti; oddechna pak zpívá, jak by rosu, v potoce jež stříká do rákosu, v hrdle kloktal zpěvně. Tam a tady milenci se sešli dohromady. Našel Antoš snadno svoji milku; v keři šustlo a na jejím tílku bílý šat se mihnul, mžikem jedním, sněť když odhrnul, už stála před ním panna krásná, jako stromek višně pln jsa plodů, když si vede pyšně, tak že ten, kdo dychtiv na něj hledí, bojí se, že nerozkousne plodů 80 čerstvějších nad samu čirou vodu, sklených, lesklých, jež se přece jedí. Tak se našli, tak se přece mají. Tam však na druhém až háje kraji Boženka už dlouho marně čeká. Natrhala listí na javoru do hlavy a květ na ňadra měkká, myslí o trestu a sladkém vzdoru, když tu ze strany ji někdo volá. Slyší, nezří – shůry nebo zdola? Opět slyší volat svoje jméno, vidí již, jak z křoví napřaženo, za sukni ji mužské rámě chytá: Staněk to byl, šelma šlakovitá! Poznala, hned si ho vyhrabala z houští, z listí na jevo ho zvala, on však tiše rukou ukazoval, že se v křoví před Antošem schoval. Zasmála se Boženka mu s chutí; zasmáli se oba v obejmutí. Onino však, co se procházeli sem tam po březince šťastni celí, na kraj háje zabloudili spolu, na zelené stráni na vrcholu, dívali se ku Hlohovské straně. Její ruku pojav ve své dlaně takto Antoš rozplýval se v blahu: „Pohleď, zlatá, kterak na tom svahu moje hnízdo, moje drahá víska, kterak jako nepokojná děva 81 usedla si v stínu do křoviska. Že tam je, to vidíš, když se hněvá, kterak stromů vrcholky se chvějí; třesou jimi z vášně ruce její. Podívej se kolem: ploty nové, za ně všecko na večer se schová, venku nocují jen skřivánkové, aby nezaspali, ze Hlohova aby časně vyvolali chasu. Nad tím nebe vysokánské v jasu.“ Co tak mluvil, přitiskla se k němu tichá děva, jež se diví všemu. Potom oba ku sádečku hledí. A zas upřeli zrak do popředí, neboť náhle nářek žalostivý po cestě se ozval prostřed nivy, a tam, ejhle! plnou slz a vzlyku uviděli kráčet Veroniku. Popošli jí v ústret a se ptali: „Co se stalo, teto, co se stalo?“ „Ale stalo, Bože, moji drazí; se všech stran se na nás bída valí. Což pak ještě zakoušíme málo? Bez chleba jsme, k tomu polonazí, a to ještě člověk aby snášel od boháčů ústrky a strasti. Znáte, jaký má můj starý kašel, k tomu se teď chuďas musí třásti, aby nás i ze vsi nevyhnali. Komu pak on v obci vodu zkalí? A to jenom od starostů všecko, od vás, Mařenko, víš dobře sama; 82 já vím, že ty ne – tys hodné děcko – ale nejvíc vaše panímáma na nás popouzí i pana otce, že prý táta náš ti štěstí kazí, Mařence že zrazil v jednom roce ženichy dva – považte jen drazí! A jen on že původcem všech sporů. Nynčko pak jdu k vám už za podporu: starosta se zatvrdil tak přísně od té doby, že nám neposečká, dlužní jsme mu nájem – a z té tísně nevím kam; je brambor ještě bečka, prodám-li je však, co podám dětem? Ve vsi také nechtí půjčit nyní – ze všech nepravostí nás teď viní! Což pak nevládne už Pán Bůh světem? A to všechno proto, že můj starý zapletl se v obecní ty sváry.“ „Pojďte!“ řekl Antoš sám jda vpředu, zasmušilá Mařenka mu v sledu, pozadu pak Veronika kluše naříkajíc stále smutná duše. Přišli do baráku. Tu však našli ohromeni všichni na záhrobci tkadlce, an v nepolevném kašli a svých drobných dětí v živém kopci se starostou hovoří a křičí, když v tom náhle Antoš na dvůr stane, za ním Mařenka, jež polekané líce sobě za Antošem skrývá. Tu pan otec dlouho hlavou kývá, 83 hodiv rukou mluví: „Pohleď nyní, pohleď, kuplíři! Mou svádíš dceru za tím Hlohovákem! Pěkné, věru, pěkné je to za má dobrodiní! Domů, dcerko! Ať se mi jen mihneš přes plůtek a po druhé se vyhneš na půl honu, počkej, nezdárnice! A vy, tkalče, všeho do třetice; nezaplatil jste, hned stěhujte se!“ A tu tkadlec celý se jen třese v tato slova, kterým průchod dával rukama, an jimi napřed mával, vyrazil: „Přec, přece došlo k tomu? Nechtěl jsem to říci pranikomu, a teď musím svědčit, musím říci, že jsem mezník sázel při měsíci na Hlohovské obci, která kdysi náležela k Antošovu statku po dvou korcích, jak to staré spisy Antošovu otci dokázaly. Bránil jste mu v právu, vzbudil hádku, až jste slovo poctivé si dali, by ten úkor k obci patřil tedy. Pane otče! Já i vy jste šedý, vzpomeňte si! Dali jste si slova, že provdáte dceru do Hlohova, za to Antoš u vás najde štěstí. Nechtěl jsem se nikdy v tohle plésti, z hrobu vynášeti staré spory, vidím však – nic naplat –jsem už chorý –“ „Mlčíš, starče! Nestydíš se k stáru? Málo jsi se natropil už svárů? 84 Začínáš, ty začínáš je zase?“ vzkřikl otec přísně semknuv pysky. Výpověď„Výpověď vám dávám! V krátkém čase vyjdi z baráku i z naší vísky. Vykliď se mi ihned ze všech koutků! Naučím tě, nemoudrý ty bloudku! Abys rozuměl pak, že tvé vzdory marně budí z hrobu staré spory, obecní věc rozluští se v krátce: nařizuji do obecní práce, občinu hned zítra celou zořem.“ Praviv mrštil vrátky; dlouho ještě kolísala se, – a sklíčen hořem tkadlec vešel v barák v duchu věště smutné věci samé a se modlí: „Poshov, Pane! Teď už vidím jistě, že mě voláš; ještě se mnou prodli! Pojďte drazí, na svatém si listě přečtu řádky z utrpení Joba. Ó jak jsme si podobni teď oba! –“ Zkormouceni všichni hlavu shýbli, Barácký když rozevíral bibli. A tu Antoš kročiv odhodlaně ruku podal tkalci: „Nevídáno! Stěhujte se k nám! A zítra ráno – uvidíme, koukneme se na ně!“ 85 VII.
Ráno chystají se na Moklíně k velké orbě, dětem ku paměti. Vzdor chtí zaorati v černé hlíně. Pohůnci jen budou poháněti, ale orat sami hospodáři. Ve Hlohově vše se dověděli, i tam všechno s ranní vstalo září, na občinu sbor se chystá celý. Slunce na východě poskočilo po třikráte; v tu dobu to bylo, od kopce kdy v pravo vycházívá. Velké nebe zaplanulo celé, modrý bor, jenž noc včerejší skrývá, roste zraku k oné záři skvělé; rostl výše, vzrostl do oblohy, chytil od ní. Ptáci vzletli z mechu, že kdos nad hlavou jim spálil střechu, křičí do kraje, a člověk mnohý slyšel, viděl, jak se z boru kouří. Tak den počal, by dodělal v bouři. 86 Kulichová vyšla na zahradu, přes plot k sobě volá Veroniku: „Hleďte, milá, co je ve vsi křiku; blázen třeští, nemoudrý mu svědčí! Jenom hřích zas plodit budou větší. A jak pak je strýčkovi? Ne hůře? Nic mu nepomůže, jak vám pravím, nevstane-li po višňové kůře; svařte mu ji, v týdnu bude zdravým.“ A jí Veronika odpovídá: „Nevím, kmotro, nevím, je s ním bída. Myslil pořád, jelení že sádlo spraví ho, by dýchání mu zmládlo, dnes však od rána se jenom modlí, aby obce po dobrém se shodly. Hospodáře vašeho si žádá, by ho dovedl – v něm není vláda!“ Rozešly se, a již náves celá jako jízdným vojskem zahlučela, vrží kolečka, a jak děl rány pohůnkové povzbuzeni pány, biči práskají a pokřikují. A tu pastucha, jenž v stádo hlásal, v troubu troubil – prohlíželi mu ji, a jak troubil, každý s křikem jásal při tom zvuku pronikavém, prostém. Koně dupou, pokyvují hlavou v každém kroku, při tom v stranu pravou, v levou hned se ohánějí chvostem, a kdo oprať drží – mlčet škoda – „Hejsa!“ křičí, na zadního volá, a ten slovo k zadnějšímu dodá, ihned všechna popojela kola. 87 V statku na prahu hle starostovou, kterak vařečkou jim kývá novou. Vyjeli tak ze vsi. Kulich pouze, vyhovět chtě Baráckého touze, vešel do baráčku, odkud časem Veronika povzdychujíc hlasem vychází a volá domů děti, které v rukou svěží keřů sněti, vesele tu pokřikují, skáčí. Jak pak matce nemá býti k pláči! Zatím oráčové dojížděli na obecní půdu, na občinu. S hlukem když pak chystali se k činu, najednou se ozval zástup celý: „Zrada! Zrada! Hlohováci tady!“ Nebo hle, tam nad obilí s meze hlava za hlavou na jevo leze – Hlohovských je jako máku všady! A když Moklínští se z překvapení probrali, hned vzkřikli na spřežení, obrátili radlice a řízli černou zem i bičem koně prali, aby v tvrdé půdě neuvízli. Tu však na ně Hlohovští se valí, krev že v těle ledakomu stydla; koně zadrželi za udidla – jako v lesích druhdy po silnici přepadali kupce loupežníci. Zalekli se, ztichly obě strany, a v tom jeden soused ze Hlohova 88 k celé obci tak se ujal slova: „Za humny lán, od dávna tak zvaný, ku Hlohovské obci patřil zdávna; pamětníci povědí vám více. Avšak dnes, že míní vláda slavná dělit tyto obce po přehlídce, občanstvo zde naše zakročuje na té půdě, za humny jež sluje!“ Vpřed tu vyšel vážně deset kroků starosta a ruce držel v boku: „Jednou pravím – s cesty rádlu jděte! Po druhé – té půtky nechte kleté! Po třetí – vy orejte jen dále!“ Jak to řekl, koně zařehtali, povstal zápas jako bitva v mále. Pohůnkové do spřežení prali, ale Hlohováci nepovolí. Tamhle koně vzpínali se zbojně, jako bývá v rozohněné vojně. Chalupníci darmo bijí voly, řvou jak hladoví a pevně stojí v brázdě načaté v tom prudkém boji. A tam zápřež oprať přetrhala a jak divoká se v pole hnala; kusy ruchadla se za ní valí. Ještě mžik, a snad se půda zkalí krví lidskou. Rádla naposledy starosta se chopí v hněvu prudkém. Zastoupí mu Antoš cestu, bledý: „Neučiníte svou vůli skutkem!“ 89 Tu v ten poplach a to vytržení v Moklíně se dalo do zvonění. A tam Kulich čapkou mává z dáli: „Tkadlec v Pánu!“ Všichni mlčky stáli. „Včera jste se na něm dopustili. Odpouští, jen byste svorní byli. Také slíbil, že tu přes nás nyní přeletí, by viděl, co se činí.“ Jako bývá v lese mezi stromy před bouří, že strom se na strom vrhá, jak by hrozil, že jej v boji zlomí, a kmen padá na kmen, sněť se trhá s hlomozem – tu nebe na ně křikne, každý sotva ještě k ráně vzlykne, juž svou šíji hromu nastavuje. Udeřilo, rána třeskla v lese, každý mrazem na vrchu se třese, když blesk se sykotem zmizel v sluje, padl dub. A jak by padly všecky, ztrnuly, a strach je pojal dětský, kterého z nich druhá rána skolí. Tak to bylo na obecním roli. Ztichli všichni, oněměli rázem. Nazpět couvají jak plaché stíny hospodářové, zrak klopí na zem, opouštějíce své čeledíny i své koně, v různé mizí strany. Jde i čeleď domů podle koní – smutnou výčitkou vždy zvonek zvoní, zdálí slyšet nářek rozpoutaný... Zašel den i připozdívalo se. Hvězdný úsvit v teplé kmital rose. 90 Jako v lesklém zrcadle se země jásala, a lesy šumí temně. Tehdy Veronika, sirá vdova, vyšla z domu, v ruce děcko chová, druhou rukou otep slámy vláčí, žluté slámy snop. I přišla v pole, slámu po svém nebožtíku v pláči klade v oběť. Děti sedly v kole. A když zapálila, vznikne plamen, jako zlatý vítr vzhůru šlehá! vdova šepce: „Až na věky amen!“ Kdesi pod lesem jak tajná něha, rozlehla se písenečka jemná, kterou vzdychla dívka nedočkavá vyhlížejíc miláčka si z temna. Vzdychla vdova, v ruce klesla hlava, a tak hořekuje v žáru slámy: „Muži můj! Proč nechceš býti s námi? Kterak budem živi? Vidíš děti! Počínám už hodně šedivěti. Nechal jsi mi je! Ach, co se stalo co se to jen s námi učinilo!“ Menší děcko s matkou zaplakalo, chlapci však, jimž u ohníčku milo, pýřavky a chrastí přikládali do plamene, z něhož dým se valí. Ukázala vdova v stranu onu, kde je panské pole: v zadním honu, vedle kopce velká vstává koule ohnivá: „To okénko je v nebe; tatík hledí dolů, vidí tebe.“ Klouček zírá tam se k matce choule, 91 která pod vlasy ho schovávala, druhé v sukni chovala a lkala. Náhle zmlkne; ve tmě vidět bylo cosi, jež jak stín se přiblížilo. Oči obrací tam bídná vdova: „Je to, muži, duch tvůj tady s námi?“ Přiložil v tom klouček trochu slámy, ze tmy vystoupila starostová. Jako socha byla nakloněna; popel svatým křížem znamenala, křížem po třikráte. Potom vzala jedno dítko k sobě na ramena. Vdově ruku chopí, přimlouvá jí: „Neplačte! Když Pánbůh vzal ho k sobě, vsak vám lidé živobytí dají. Můžete být u nás, holky obě, až pak vzrostou, děvčit u nás mohou, chlapcům mužští někam dopomohou. Neplakejte! Však tam všichni jednou, ani nezvíme, a přijdem za ním!“ V hovoru a s tichým bědováním zašly s pole ve tmu neprůhlednou... Přišel z rána hrobař, přines’ máry, přišli zpěváčkové s hudebníky. Lidé z vesnic obou – ztichly sváry; – by se zachovaly staré zvyky, místo vdovy starosta dal vodky všem, co přišli, připit ze skleničky. Tu se žáci dali do písničky, v rukou partesy a na nich notky. 92 „Tak už mám, vy drazí moji známí, tak už mám se rozloučiti s vámi. Hrob mi vykopali do té země, aby nemohli mé děti ke mně. Uskrovněte pláče; k Bohu spěchám, a vás, moji přátelé, tu nechám. A než z domu vynesou mé tělo, zapomeňte, co kdy zlého chtělo. Všecko tedy, drazí, odpusťte mi, a co patří zemi, dejte zemi. Pojďte sem, vy milé moje děti, vštipte sobě tvář mou do paměti. Už jí neuzříte; choďte za mnou, ach, o vás mám starost přenáramnou. Vyneste mne, hoďte na mne hrudu, pod zelenou poduškou spát budu do soudného dne snem věčným zmámen. Poroučím vás Kristu Pánu. Amen.“ Dozpívali, ženy v pláč se daly. Zdvihli máry, vdovu musí vléci. „Ach, jaké jen staly se to věci!“ stále volá, líce v šátek halí. Pomalu tak s rakví vyšli v cestu, an tu za průvodem s křikem běží chlapec bosý, rozházenou vestu, bez kabátu, úzkost vlas mu ježí. Obrátí se k němu matka vdova: „Jdi, můj hochu, nemáš nové šaty. Pohleď sem! To truhla tatínkova, a jdi domů!“ A hoch steskem jatý schulil se, pak na plot vylez’ sobě, kady bude chodit k otci v hrobě. 93 Rozlehly se širým polem trouby, rohy plechové dva zazvučely svaté žalmy jako z duše hloubi s toužením, jež srdce na dvé dělí, mužské hlasy dva to lkaly nízce přes ta pole, na nichž jetel voní, až k těm lesům, nazpět k tiché vísce. V Moklíně i na Hlohově zvoní, na věži též, kam jdou do kostela, zvonice se hrajíc rozzvučela, zvuky hlaholivé klenbu nebe jak by lámaly, a vedle sebe po nebi jak hlavy andělíčků oblačných se kupí, hledí k zemi. Východní pak slunko nade všemi jako starý Pán Bůh na nebíčku. V poli smekli zbožně klobouk ženci. Průvod pak se modlí na růženci. Donesli ho tedy zvolna k hrobu. Pan páter hrob svatém po způsobu vykropil, a spustili ho dolů. „Hoďte mne tam taky! Půjdem spolu! Ach, co mi to učinil můj starý? Co jsi se tak rozhněval snad na mne pro mé zlobení a pro rozmary? Ach, to neštěstí je přenáramné!“ Nad hrobem tak pláče Veronika. Nechtěla se hnouti od hrobníka: „Tak vás tu mám oba, vida, oba! Vedle sebe, nešťastníci, dlíte. 94 Přivedli jste z hor mne – ó já roba! – a teď mne tu samu zůstavíte. Zajdu tam! A co tam dělat budu, když tu sypu černou na vás hrudu? Oba jste se rozhněvali na mne? Hleďte, jak je na světě vše klamné!“ Nechtěla se Veronika hnouti; ženy zdvíhaly ji, zvali domů, aby zapomněla na pohromu, ale ona smutně hlavou kroutí: „A co doma? Nepatřím k vám živým Budu chodit sem a tyhle hroby posázím si kvítím, Božím dřívím, nenechám je nikdy bez ozdoby!“ Opět ženy zdvíhaly ji s hrobu: „Pomyslete přec, že máte děti; žijte pro ně ještě po tu dobu, nežli světu budou rozuměti.“ To ji zdvihlo; odvlekly ji tedy; hrobař hodil rýčem naposledy. Zase přišli všichni na rozcestí, kdo šli z pohřbu. Lidstva plno bylo; tady v proudy dva se rozdělilo. S lítostí si dobrá vůle klestí cestu do všech prsou. Muži němí druhu druh se zrakem vyhýbají, všichni cítí, že si říci mají vážné slovo. Jeden mezi všemi starosta se v trapné ticho vloží, zvolá, stoje vedle muky Boží, 95 také rozpřahuje ruce obě: „Tedy Barácký už leží v hrobě! Snad jsme konec jeho uspíšili – odpusť nám to on i Pán Bůh v nebi. Za to podejme si ruce, milí, v míru, v přátelství své jezme chleby!“ Jak by zrovna s nebe spadl na ně, smír se v hruď všem zahošťuje maně. Měknou muži, dva a dva si spolu ruce dali – ty se nevysmeknou: rýha k rýze, mozol na mozolu uvízne, když víru sobě řeknou. Tu dí Antoš, vážně kyna hlavou: „Tak to všecko minulo dnes kolem jako slovo, zvuk – a srdce bolem stýská si a zraky v slzách plavou. Se vším hněvem pryč. My ze Hlohova ustupujem.“ Slyšev jeho slova starosta dí radostně: „Můj synu! Ke mně pojď, ať na srdce tě vinu!“ Objal jej a k druhým zahovořil: „K čemu bych dál šediny své mořil? Tady Antoš rozumný je, mladý – vzal mi dceru, dám mu starost taky. Obce zase dáme do hromady. Pojďte se mnou, kde jest občan jaký – pojďte, ať je starosta dnes nový!“ Nelíbí se řeč ta Antošovi. K starostovi nízko hlavu shýbá, jako otci ruku jemu líbá: 96 „Ne, ne,“ praví, „otcem zůstanete jako posud také obcím našim! K vám pak, sousedi, tu žádost vznáším: K odstranění nesvornosti kleté občina buď stromy posázena – ať se nový sad tam zazelená!“ Zástup jásá, do nebe se dívá, jež je modré jako víra sama, země zelená jim pod nohama, jako víra s nadějí vše splývá. Domů jdou. Tu Staněk při Božence s pravé na levou si poskakuje. Ona trhá chrpy, plete věnce, jeden sobě, druhý zavěšuje Mařence a srdečně ji líbá. A pan otec k mateři se shýbá – ta jde vzad, kde vedou Veroniku, manžel pak se tratí v mužů křiku. A tam v předu Antoš stanul s milou, ukázal jí k horám na nejvyšší, na modrou, pak šedou a pak bílou, kterou od nebe zrak sotva liší. Naběhl tam mráček větrem hnaný, uváznul jak prapor nad vrcholy přívětivě v ony vlaje strany, kde tak krásně lidské končí boly. 97
OBRÁZEK Z POUTI. POVÍDKA Z KRAJE VE VERŠÍCH.
99 I.
Oblaka jdou v nebi od západu, od východu chodí jasní dnové nad zeleným kopcem kulovatým včera jako dnes. Tu zbytky hradu jako zuby v lebce, kterou klove havran, děsný čas, tu s klidem svatým trčí nad krajem tak přespanilým, jak by jej Bůh chystal jen svým milým. Na tom kopci, na zelené stráni dávno lidé třešně nasázeli, jež jak panny na jaře se bělí, v máji bílé, v červnu zčervenají, jako dívky v bodrém předbíhání pod vrcholem stanou, v líci plají, na jejich pak korálové plody slétli ptáci, s křikem slaví hody. [101] Nad úpatím na zeleném svahu sklenář Podhajský si domek líčí, od vrat v sínku, na dvůr chodí s prahu, sbírá, urovnává, chřestí klíči, jimiž zamkl polici i truhlu, chlévy, zahrádku i kliku studny, aby nikde nepořádná ruka nesáhla snad na pořádek svůdný, jenž se leskne z každičkého úhlu. Jde a bílí, kde mu stěna puká, uklízí a čistí dvůr i kolny, a když po práci čas zbývá volný, barvou modrou síň i jizbu zdobí od přízemku jako v panském domě, že to příliš ze vsi pro osoby, přijdou-li sem, chodí, mluví skromně, s úctou ke sklenáři pohlížejí, myslí, takého že chleba nejí, jako oni černý, usušený. Domek jako zámeček je sklený a kol domku všechno vysmýčeno, že mu lidé panské dali jméno. Ze zámečku sklenář vyšel vraty, obrátil se na dvůr, volá zpátky do oken, kde krejčí píchá šaty, a ten oknem vyhled’ do zahrádky. – „Nájemníku, vaše malé děti tu mi oškrábaly barvu s plotu; co to stálo práce hladit tyčky, potřít barvou, vykrajovat špičky. A hle, tam zas naházely smetí; ať mi dáte pozor na drobotu!“ 102 „Pantatínku!“ krejčík odpovídá: „Jak pak děti, když je člověk hlídá. Sedí v koutě tady nebožáci, na dvůr se vám nohou kročit bojí!“ „Mlčte, mlčte. Však se leccos ztrácí; také před nimi nic neobstojí.“ Řekl sklenář chtě se dále bráti, ale krejčík objevil se z dveří nesa šití, při tom v ouško jehly navlékaje niť. Sklenář se vrátí, a tu slyší, sotva sluchu věří, kterak podruh, tabák hodiv stranou, takto volá: „My se nespolehli, pantatínku. že tu věčně budem, a jak vidím, větry jinam vanou, kdo ví, budem-li; vždyť taky v chudém, pantatínku, osrdí kus vězí!“ Co to dořek’, bouchla vrátky prudce krejčová, jež na polní už mezi nachýlena pod pytlem jsouc trávy slyšela i spěší, už je v půtce, mrští pytlem o zem a tak spustí: „Táto mlč! Běž střihat na rukávy, máš být zítra hotov. Toť už tuze, pantáto, co chcete dělat s námi! Co ty děti? Vždyť nemohou růsti; máte je sic i mne ku obsluze, musejí pak na otýpce slámy do koutků se tlačit ve světnici, trávníku by v dvorku nepošláply, chuďátka, jsou celé bledé v líci.“ Při tom slzy utřela, než skáply. 103 Sklenář chtěl jí vpadnout do hovoru, zakřikoval, an tam se záhrobce potutelně smál se jejich sporu manžel krejčí, a si v duchu myslí: Dobře má, však má naň dávno s kopce. Do oken pak vyhoupnou se časem dětské tváře jako z děry sysli, vykouknou a bílým třesou vlasem. A zas dále svoji vede matka: „Nasadit jsem chtěla na kuřátka, chtěla jsem mít také baňat hejno, a tu máš! Vždyť ani vrabec tady nesmí přeletět a sednout k drnu. Však by také nepřišel tu k zrnu Střehl jste vždy – je mi sice stejno – když vám krmím dobytek, ba taky, kravičky-li dojím, přihlížíte, vařím-li vám, do všeho své zraky pod pokličky strkáte a víte, kolik zrnek, soust a lžic je čeho.“ Neskončila ještě. Vedle stěny píchá jehlou krejčí utulený, děti košilaté vedle něho. A než mohla žena mluvit zase, zvolal sklenář, tak že děti s křikem utíkaly skrýt se za tatíkem, a tu sklenář, hněv se mu chvěl v hlase: „Osobo, už kliďte se mi kvapem!“ Vyrazil to ze sebe a spěchá vrátně otevřít. „Už moje střecha, povídám, vás na noc nepřikryje.“ 104 „Pomalu, ať trávník nepošlapem!“ zachechce se žena a jdouc k síni mumlá hlasem, při tom stranou plije. Hospodář však předběhnuv je všecky, než si vzpomenou manželé líní, sám už vynáší, tu škopek, necky, a pak šatstvo, stolice a všecko, co mu padlo v ruce, také děcko, jež se připletlo, vše jedním rázem vyklízel a ze vrat házel na zem. Manželé pak nevidouce zbytí, co jim zbylo, ještě každý chytí a šli zvolna vlekouce své děti, které křičely, ven přede vrata. Vrátně vrzly, prudce k sobě letí, brána zavřena. Tak doba zlatá prvním manželům se zavírala, když je z ráje Boží ruka hnala. Oddechnul si sklenář, loktem stírá s čela pot, a zas, kde jaká díra, spravuje a rovná, dvorek smejčí. V tom hle malou brankou vběhl krejčí, po záhrobni plíží se a šepce, tabatěrku že si v okně nechal. Vzal a otřel rukávem ji hebce, třikrát klepl, podal sklenářovi: „Pantatínku, ještě naposledy v dobrou vůli!“ Ale sklenář spěchal za svou prací mlčky. Krejčí tedy rámě skrčiv venku zmizel v křoví. Zůstal sklenář sám a jeho domek. Nikde noha lidská – volno je mu. 105 Ohmatává ten i onen stromek. Nikde ptáčka, jenž by přelít’ střechu, nikde husa nevztahuje k němu bílý krk, ni holub pro potěchu nezavrká v poklopu, ni kury nezakdáčí, kvočna nesvolává drobotiny pestré na smetišti, nikde nešlápne nic, nezapiští, leda list že šeptne padna shůry. Za to však po celém dvorku tráva drobná, hustá, nikým nešlapaná, nikde skvrny, leda růže planá přes plot na ni červeň trousí řídce. Nežli tím však potěší se více, pohlédne-li přes plot na zahradu. Zrak mu svitnul: tam mu rostou stromy, jak jen malíř maluje, a vánek některou-li větvičku jen zlomí, hřích to bude! A v těch stromů chladu čekají se poupata, by kvetla. Prostřed záhonu pak z loubí stánek. Chmura s líce sklenářovy sletla, potěšil se, ve chlév hlavu sehnul; kravky dvě naň hlavy obrátily žvýkajíce. Pohled ten mu milý, stál tu chvíli ani sebou nehnul. A když potom kráčel po záhrobni, rozhorlil se hněvem; zvednuv zraky uviděl, jak černí ptáci drobní pod krov létají a odlétají, kterak jeden drobet nesa v zobci přilípne jej a pak druhý taky. A tu sklenář stoje na záhrobci hněvu nechal podiviv se v taji, 106 z ruky pustil napřaženou tyčku, rád se dívá na tu vlaštovičku, kterak přimkne tílko černé k hnízdu jako lesklé péro přilepené, jak dvě ostří nůžek křížíc křídla, jak by radila se v drobném hvizdu, hrudku dobře-li na hrudku klene, a když druhou z dálky letět shlídla, vzduchem střelí, druhá opět staví. Neodvracel sklenář dlouho hlavy, mysle si, že hnízda nerozbourá. Neviděl, že vešla na dvůr vrátky babička a že se k němu šourá. „Pochválen buď Kristus Ježíš!“ řekla. Sklenář pak chtěl pustit se s ní v hádky, jak byl vždycky se žebráky zvyklý. Když však poznal, hned mu líce změkla: sousedka to, pobízí ji dále, ona však si sedla bez pobídky na práh domu a rty její vzlykly. Řekl sklenář: „I pro pána krále! Co mi paměť, nebyla jste u mne; co to bude?“ – Nevšimla si výtky, ruce sepne, hlavu složí stranou: „I ba nebyla, můj kmotře milý! Ach jsme my to ženské nerozumné! Pánbíček nás v nebi opět zkoumá, neopouštěj rodička nás jeho. Tak jsme dlouho, kmotře, ve svém byly, a teď, považte, jsme beze všeho. Barák od nás koupil soused Louma; musili jsme, víte, bez výminku: A dnes se k nám krejčí od vás vtírá, 107 nábytek a hrnce skládá v sínku a nám dvéře z domu otevírá, že prý si to najal od souseda, ať prý každý bydlo v čas si hledá. Co mám dělat? Dcera doma není, k Panně Marii šla k Boleslavi. Však se navrátí dnes do modlení. Kmotřínku, vy znáte naše mravy, můžem-li pod jednou bydlet střechou, vezměte nás k sobě na podruží, Pán Bůh vám to zase vynahradí, Panna Maria a všichni svatí. Poctivě jsme zchudly – to mi těchou; prosím vás, kdo teď se nezadluží? A mně v práci stáří mé už vadí. Pán Bůh dal, on vzal, co člověk ztratí. Však jsme všichni v jeho ruce svaté.“ Sklenář mlčel, svraštil žluté čelo, zhurta pravil: „Hle, to z toho máte, každý den že jdete do kostela, modlíte se jen, kam by se dělo? že dům vázne, člověk dluhy dělá.“ „Nu nu, kmotříčku!“ dí smutně žena s prahu zdvíhajíc se na kolena, aby šla. „Nu netrestejte přísně, pobožnost Bůh nikdy neopustí. Však on dává polním kvítkům růsti, dle své vůle vybaví nás z tísně. Bůh vás tu zas opatruj!“ Šla tedy. Podhajský však předhonil ji slovem milosrdím hnut a studem bledý, 108 ana právě v chlévě bučí kráva: „Chcete-li tu bydlet pod mým krovem, zůstávejte. Kravám není tráva, nemám, kdo by dojil a mně vařil, a přec rád bych v poli hospodařil. Jen mi havěti sem nepřineste; nábytek si na mém voze svezte.“ „Bůh vás pozdrav!“ sousedka mu vece vetchou ruku jemu podávajíc. „Vždyť jsme všichni v rukou Páně přece. Tak, tak! Duškovi dám chleba krajíc, on mi pomůže!“ – A v půli těla sehnuta jsouc rychlé krůčky dělá nazpět do vrat. Branka se však před ní otevřela sama a z ní vkročí u záhrobně na schod na poslední bledá ženská, k nebi majíc oči zvykle obrácené na oblohu, tak že od ní zmodraly. Jen v šátku bílém, velkém, vyšívaném v rohu, v jakém o každém se chodí svátku do kostela, v něm se poznávají naše ženy, jdou-li v cizím kraji na pouť bílé jako holubice. Tedy dívka nachýlila líce, matce svojí ruku políbila. Matka volá: „Bože, holka moje! Z Božích cest tě vítám, dcero milá!“ Dcera pak se usmívajíc svatě, láskyplně na matku i toho, jenž se mračil na záhrobni stoje, jak by rovnal cosi na kabátě: 109 „Panna Maria vás oba spolu tisíckráte pozdravuje mnoho!“ „Děkujeme, zdráva vyřídila!“ vece matka; sklenář ode dveří smekl rychle, řeč kdy o něm byla, a hned s kvapem domů přes práh měří. Matka dceři potom vysvětlila ze vrat jdouc, proč u sklenáře byla. 110 II.
Od stavení volal v pole žitné sklenář Podhajský a běžel s kopce: „Hleďme na ně! Sotva den že svitne, by je člověk hlídal. Půjdeš s meze! Nejvíc práce dám si z celé obce, bych měl meze zarostlé a rovné jako rámce, zelené jak pásky s kořením a kvítím. Kam to leze? Nezná cesty? Ať ho havran klovne! Otřepe mi při tom krajní klásky.“ Takto horlil, hrozil v dálku holí, a pak vidět odrostka, jak rukou drží sobě beranici v týle, by mu nespadla, jak o se tlukou plaché nohy, až mu zmizel v poli. Vrátil se, by pokračoval v díle. Potkal souseda, jenž smeká před ním, zastavil ho: „Kmotře, pohledněte, tak mi robí: po mezi se plete!“ A když ještě setkali se s jedním – soused byl, jenž nechal v poli koně, by vzdal úctu kmotru sklenářovi, takými si tento oddech’ slovy hlavu obnaženou vzájem kloně: 111 „Jářku, moji sousedové zlatí! Co už teď se děje v obci naší! Co pak člověk a co stáří platí? Ovšem, ať sní každý svoji kaši, to však hanbí obec: od té doby, co jsem vyhnal krejčích, jen mne zlobí. Vyjde před barák a pozoruje, co se u mne děje, slídí všude, odběhne a zas tu – něco kuje, krčí se a vede s sebou ženu, též jsem slyšel, kterak Filomenu naši ondy škádlil. Něco bude, neboť také odrostky zve k sobě, vídám, kterak v podvečerní době scházejí se, šňupou s ním a mluví, smějíce se dívají se k našim skrze sněti stromů vedle plotu. Slyšet syknout, neb jak hučí sůvy, ale někdy ostudně je splaším Však ať obec překazí tu slotu!“ K tomu soused přikyvuje hlavou: „Krejčí, krejčí trestati se musí.“ Druhý soused ale odpovídá: „Já vám povím, kmotře, tu věc pravou: Kdo se mnoho brání, mnoho zkusí. Nesmí se tak přísně, když se hlídá; mládež na se mnoho popouzíte. Však jste moudrý, více než já víte.“ Sklenář jemu „Dobře, dobře!“ praví, sousedy pak s uctivostí zdraví, spěchá domů, spouští ruce dolů na obci, kde husy pasou děti, 112 a teď kmotra obstoupily v kolu, rukáv, loket jemu líbajíce. On pak na ně: „Bůh vás pozdrav, smetí!“ Při tom štěstím zářily mu líce. Došel domů, vešel na zahrádku, Filomena ryla na záhoně prozpěvujíc písně k chvále Boží. „Tys tu z kostela? Tos přišla v krátku. Hleď, tam vyplej také v koutě hloží, udělal jsem kleště z dřeva pro ně. To jsi hodná, Filomenko, za to.“ Tak děl sklenář, odpovídá tato: „Dobré jitro, kmotřínku, vám přeji, Pán Bůh pozdrav! Těší mne ta práce. Hle, jak se ty pestré květy chvějí v rose ranní, jako by se myly. Jaká vůně všude po zahrádce, div jí neviděti! Kmotře milý, myslila jsem, že byste měl z růží v sobotu dát kytku na Loretu Panně Marii a Ježíškovi. Nejkrásnější Bohu dar je z květů, když se k němu dobrá vůle druží.“ Dlouho k tomu sklenář neodpoví, potom vece: „Byl by to hřích velký v poupěti květ kazit, Filomeno! Buď to tady Bohu posvěceno, kde je rosa, kam přiletnou včelky.“ Ale jemu praví Filomena: „Pro Boha jsou květy, jemu voní. Každá růže je tu vymodlena, neboť umím modlitbičku pro ni. 113 A když klíč mi dáte od zahrady, nad nimi se modlím v práci tady.“ Líbilo se velmi sklenářovi tajemství to růží, svolil k tomu, by z nich vzala, nežli půjde z domu, Marii dvě, poupě Ježíškovi. Ukázal a poznamenal každou, litoval a vybíral je přísně, jak by v mysli zanášel se vraždou. Dívka začala pak svaté písně. Odešel a poslouchal ji skrytě, a když přestala, zas pánovitě zavolal ji, by šla vařit k němu. Odměřoval, dohlížel si k všemu. Filomena tedy přes dvůr kráčí nesouc klíč a rýče hospodáři, a když zaslechla, jak slípky kdáčí, jež jí sklenář nechal na kurníku, počítala, kolik vajec bude, vyjasnila tahy v bledé tváři; taký úsměv u nás mají v zvyku, navštíví-li štěstí lidi chudé. Přešla schody, dvéře otevřela, a jak jindy zbožně křížek dělá. Sklenář seděl opět v pilné práci, měřil sklo a řezal v rohu dílny, v níž se jako v pokoji vše lesklo. „Pomáhej Bůh! Jak jste stále pilný.“ „Zahálka se nyní nevyplácí!“ řekl sklenář cinkaje sklem ve sklo. Filomena v plotně zatápěla, dračky pěkně naštípané měla. 114 Pošeptmu se modlíc hýbe rtoma. Vytrhnul ji sklenář: „Filomeno! co si říkáš stále k sobě v tichu?“ Mlčela, až měla domodleno, a pak řekla: „Na poli jak doma modlím se a varuji se hříchu. Jak bych tady neměla se modlit, vždyť tu jako v kapličce je pěkně, člověku kde milo bývá prodlít – odpusť Pán Bůh, že se to tak řekne. Tam, co stojíte, bych oltář dala, a ten břečtan, po stěnách co roste kolem kol, toť malování prosté. Jak jsem řekla: kaplička to malá; jak bych se tu modlit zapomněla? Vyhlédněte oknem – Bože milý! Na všechny je vidět světa díly, slávu Boží. Co se všude bělá kostelíčků, kaplí v každé stráni! Počítejte: tu hned Andělíček, Loretánská Panenka tam výše shlíží dolů – ta nás všechny chrání, k ní je vidět zevšad od kapliček. Tamhle sedla svatá Anna tiše nad kostelem Ostruženským sama na kopečku, a jí pod nohama cesta v levo do lesa se kroutí; chodívám tam ku Trojické pouti. Z těchhle oken zas je vidět jinam. Na Vinici jednou v roce bývám, svatý Isidor tam rádlem oře, nad ním Bradský kostel. Tam se dívám vždycky ráda, jak se ku výšinám 115 vznáší Ježíš na Táborské hoře nejvýš k nebi z naších kostelíčků. Hle, jak sem se dívá na matičku Loretánskou Marii a v levo žehná těm, co k Maří Magdaleně po Zebíně lezou unaveně. Po cestách pak leckde Boží dřevo, Boží muka všude za dědinou, kde si poutníčkové odpočinou. Není-li to kus nebeské říše? Blíž je nebi, kdo vystoupí výše.“ Povstal sklenář od práce, by viděl, o čem nevěděl, šel, ruce vzadu skřížil si a shýbal v okno bradu, za ní chodil, jako by se styděl, že mu ušlo, nad čím nyní žasne. V udivení potom propověděl: „Ale, osobo, též rád bych zvěděl, je-li to tak všude jak zde krásné. Ty kus světa hezký projdeš přece, jak to tam, kde nebe padá k zemi?“ A tak s upřímností ona vece: „To vám řeknu, kmotřínku, že všude, kam jsem přišla, Pán Bůh tvoří divy, ale kraj náš nejmilejší je mi. Kdož ví, Bože, jak to v nebi bude, tu však člověk v nebi ještě živý.“ Zamyslil se onen, bloudí okem po tom krásném kraji, lemovaném v půlkruh lesy, kapličkami, hrady, 116 a tak blízko zdá se, jedním skokem v malé chvíli při každé že stanem. „Pravda“ – řekl – „je to nebe tady!“ Filomena při tom odskočila ku plotně a zas tu při něm byla, neb ji volal, všechno ukazoval, co kdy zrobil, a co si kde schoval. Otvíraje truhlu napřed pravil: „Vidím už, ty že jsi z jiných lidí, s podruhyní bych se nezastavil. Co vše mám, hned jiný neuvidí.“ Vyndal potom pouzdra všelijaká barevná a s víčkem vrchním skleným, počítaje, co dá hračka taká denní práce, vyndal potom skřínku s prknem zadním rudě obarveným, ostatní tři strany ze skla byly. Horní okraj v štít vybíhal vpředu v rudé půdě kreslený keř bílý, který padal po všech hranách dolů; pěkná kaplička to ku pohledu. Diví se jí Filomena, praví, že by měla stát tam na tom stolu, do ní pak že, dá-li Pán Bůh zdraví, z pouti přinese Marii Pannu. Sklenář pak ji na druhou dal stranu, obrázky pak různé z desek vyndá. Mívali jich totiž u nás jindá velké sbírky, každý z jiné pouti, od přátel a známých na památku, dcery braly dědictvím je z domu. Milo zajisté je vzpomenouti, 117 o Božím-li ukazují svátku jedni druhým, který kdo dal komu. A z nich Filomena, co byl svatý – též tam byly květy malované – každý políbí, než stranou složí. Mnohý andílek as boubelatý ušpulil se, pod jejím rtem plane a se choulí k nohám Matce Boží. Jmenovala potom Filomena Matku Boží každou dle jich jména. „To je svatá Panna Pomocnice; sedm hvězd má kolem svojí hlavy s Ježíškem. To její obraz pravý. Tohle pak jsou, hleďte, Vambeřice, a to zázračná v nich Boží Matka. Tohle Svatoňovská Panna sladká; tam se stavíme, když od Vambeřic jdeme domů. Ztamtud ještě máme, abych řekla cestu od nás měříc, jak sedmkrát na Tábor. – Hle visí její obraz na stromě a pod ním pramenů je sedm. Jak se láme denní světlo na zrcadle vodním, sedm lesklých mečů spatřil bysi. Tuhle máte Boskovskou Marii. Tu královnu Svatohorskou taky; dva dni za Prahou ta tvoří divy a snad dále, kde jen lidé žijí –“ při tom zvedla Filomena zraky, snad až v nebe pohled noříc snivý – „všude, nebes královno, tě znají.“ Ještě dva obrázky vzala, řekla, 118 při tom slzička jí přes líc stekla: „Byla, kmotřínku, jsem všude v kraji, nad ty naše matičky tam není: Boleslavská matka, Loretanská. K Boleslavské víc než celodenní od nás pouť; tam přijdou z dalekánska. Líbí se mi nejvíc, když se stmívá, my se navracíme do Libáně, město jasně osvětleno bývá, a vstříc vyjde ku chvojové bráně s družičkami sám pan farář taky. Pohledněte, Boleslavská Panna, je to zvláštní – v půl jen malovaná, po svatý jen život nad oblaky s děťátkem svým vyčnívá tak mile. – Loretánská Panenka pak naše tak má zvláštní líce starobylé, černé, lesklé, z mouřenínské země, že když přehlednu ji jenom plaše, lekám se jí, ale potom ve mně podivný tak, nadzemský cit budí, že si ruce blahem tisknu k hrudi.“ Zůstala tak Filomena státi, ruce křížem na hruď přeložené, že sám sklenář dále zapomene, nežli duch se oběma zas vrátí, ukazovat pentličky a cetky, kousky látek hedbávných a všecko, co kde po své matce sobě schoval, korále a dracounové spletky, ba též uložené opatroval hračky svoje, když byl ještě děcko. 119 „Co je tohle?“ dívka potom ptá se. Do ruky vzal, co mu ukázala: „To jsou ony na bodláky kleště, co jsem zrobil.“ – Ona ptá se zase: „A co tamto?“ Na kolo prst dala stroje, jehož neviděla ještě. „To je mlýnek na mák,“ odpovídal. „Ač jsem koláč bez máku vždy jídal. Tam to pak“ – děl napřed ukazuje – „pro vejce je stojan. A tam, hledni, na mouchy prut; jak se porozední, zabíjím je a přec dost jich tu je.“ Zavřel skříň i truhlu, děva vece: „Kmotřínku! Nu pozejtří jdu zase do Vambeřic, přinesu vám věru z pouti obrázek už pěkný přece, špatného vám arci nevyberu.“ Řekl sklenář zachmuřiv se v hlase: „Chceš jít zase? Nerad jsem já tomu. Víš, že práce na tobě teď visí. Nechceš-li však jinak, jdi si, jdi si! Však tě budu brzy čekat domů.“ Do snídaně dal se sklenář zatím, ale Filomena k matce spěchá; volala ji, růženec má v rukou: „Dcero drahá! nějak spaní tratím, snad mne tlačí přec jen cizí střecha, všelijakou se též trápím mukou. Dceruško, co bysi řekla tomu, kdy by si tě někdo odved’ domů? Se mnou Pán Bůh dle své svaté vůle 120 naloží, a dříve vědět musím, jak jsi živa v slzavém tom důle. Jak tu budeš sama? Dej si říci, mluvila jsem s oním chlapcem rusým z dolní chalupy, vždy se zas hlásí –“ Dívka však se zbožnou řekla lící: „Neprodávejte mne světa klamu, vždyť mne Pán Bůh neopustí samu, z toho světa nečekáme spásy.“ „Jsmeť my ovšem v Boží ruce vždycky,“ řekla matka. „Ale jazyk lidský, milá dcero – beztoho již slyším posměšky, že sklenář si tě všímá, ty prý po něčem že toužíš vyšším, třeba měl už vrásky nad očima. Je prý lakotný a zatvrzelý. – Kéž by o sebe jen starost měli! Nevím, dcero, na včerejšek v noci zdálo se mi živě o tvém otci, a pak tebe viděla jsem taky; trhala si růže, samé růže, plný klín a stále trhala jsi, vzhůru k nebi obracela zraky růžemi si ověnčujíc vlasy, a zas trhala. – Co být to může?“ Odpovídá dcera zasmušile: „Modlete se, ať mne Pán Bůh chrání.“ A šla na dvůr tiše po svém díle. Tu ji zase někdo z nenadání šeptem volá, za plotem se skrývá. Vyšla tedy podívat se z chlíva, 121 uviděla ženu krejčíkovu, ana takto slovo kladla k slovu: „Neměj za zlé, přináším ti vzkazy, Jeník půllanských tě prosit dává, myslí na tě, když jde spát i vstává, blázen hartusí, že vše ti zrazí, naň-li nedáš. – Máš naň vpomenouti,vzpomenouti, a mu obrázek přinésti z pouti. Že prý barák mohly jste mít posud, jenom slovo!“ šepce krejčíková, dívka ale usmívá se svatě: „Vyřiďte mu, že to už můj osud, však dá jemu Pán Bůh vrchovatě, hodnější ať ve svém srdci chová“chová.“ Rozešly se. Ale za chvilenku Mariánský zpěv zní opět venku. Sklenář sám je při tom veselejší, ani chvilku darmo neprolení, s dnešního dne nedá na zítřejší, v zahrádce pak sedá po modlení. A když Filomena vydává se, matka za vrata ji vyprovodí: „Dceruško, jdi, kudy Pán Bůh chodí, modli se též za nás, vrať se zase.“ Dal jí sklenář s Pánem Bohem taky, a když zašla, s kopce napnul zraky. Pěšina jde podél štěpných stromů níž a níž; je stromek zříti celý, za ním pak již o polovic nižší, třetího jen koruna už sedí na bělavé pásce. Kdo jde z domu, ubývá ho s těmi stromů těly: 122 u prvního ještě „s Bohem“ slyší, pak jen po pás tomu, kdo naň hledí, jeví se, pak bílý šátek vlaje po větru se s hlavy třepotaje. – Popošel si sklenář, ještě jednou uviděl ji celou; pak se lekl, odněkud-li na něj nevyhlednou, opatrně do domku se vlekl. U krejčíků přec ho uviděli. – Bylo ze soboty na neděli. 123 III.
A když bylo zase na sobotě, chodil sklenář trudný, neveselý. Nic mu vhod už, ani tyčka v plotě. Ráno přivstal, do zahrádky vkročí; stromky, květy jako po koupeli. Prohlíží, kde puklo nové poupě, plné květy přepočítá skoupě, a pak ku východu zvedne oči, ruce sepne, nad květy se modlí, aby jim snad času nepohodlí neb zlý člověk neuškodil vzrůstu, za každý zvlášť: za růže list, máty, karafiát, lilje, za muškáty, za jiřinky, afrikán, měsíčky, Boží dřevec, yzop, za kapustu. – Modlil se a od stromu šel k stromu, s kterých přelétaly sýkořičky, jak by stromek na strom v skutku házel. Domodlil se, podivil se tomu, jak ty stromy, které sám on sázel, rozepjaly větve, snad kdy spával, neb to nikdy, ač si pozor dával, neviděl, jak z větví ratolesti vypukly zas, a z nich lístky, květy. 124 Vědět to by za velké měl štěstí. Věc tu zkoumal před mnoha už lety. Pozoroval teď, jak v listů skrýši plody kulovaté, hladké visí. Vždy by si přál je v takové mít výši, kam by lidská ruka nedosáhla. Zrakem hltal zelený plod, lysý, a si přál, by nikdy nechutnala jeho ústa, nýbrž poznenáhla by se jabka věčně červenala, on pak na věky se na ně díval. Počítal pak, kde se který skrýval na jablunce – loni štěp dal na ni – jak pod po peřím kvočny na kukani, v listí plod. Je dvacet pět jich v celku. Radost měl a dobře pamatoval, sebral červa, zaháněl s nich včelku, a zas do listů jak mohl schoval. Po snídani potom vyšel v pole okopávat brambor, a vždy přišel přes tu chvíli kytku v ruce nesa, vrátka zavrznout kdy z pole slyšel, po cestách se ohlížeje v kole, vyjde-li kdo ze sadu neb z lesa, přišel staré otázat se matky: „Není-li tu ještě Filomena? Což vy uděláte stará žena!“ A zas na pole šel smutně zpátky, pracoval, až pot mu smáčel čelo. Skončil práci, když se svečeřelo, kouř kdy nad vesničkou nízko plynul 125 zaléhaje v stromech na zahrady, neb jej vánek do kotouče svinul, a pak neví kam s ním ani kady, upadne s ním zpátky do komína. Vyběhnou hned hospodyně s víchem, prometají saze, s jídlem kvapí; v dobu tu, kdy podvečerním tichem matný šum se světlem uhasíná, svět si od východu stáhne kapi jako poutník zpožděný. V té době, kdo jdou z pouti, sepnou ruce obě, blahem zaslzí, když zvonek slyší jak hlas svého domácího Boha – na drn klesne unavená noha, a kraj vůkol při hvězdách se tiší. Tehdy vyšel sklenář mimo vůli v ústret poutnici. Již měsíc svítí, plno všude stínů, plno světla, kupa komárů výš nad ním letla. Uslyšel pak lidské kroky z důli, níže je mu poutníky dva zříti; poznal Filomenu – dech mu krátký, vzchopil se a kráčel rychle zpátky. Překročil již práh, obrátil hlavu a již musil počkat ku pozdravu, jímž ho hlasně Filomena vítá. Druhá osoba pak za ní skrytá v světlo měsíčné teď vystoupila. Černá kapuce mu v týle byla, poutnickou hůl s křížem držel v ruce, vous mu srůstal nahoru až s vlasem. Vztyčil hůl a řekl zvučným hlasem: 126 „Pochválen buď Kristus Pán!“ a klekl. Sklenář ale trhnul sebou prudce, ani amen k tomu nedořekl. „Vzácného vám vedu nocleháře!“ řekla poutnice. „Náš milý vůdce! Věčné pouti zasvětil své žití – dej mu na konci Bůh na se zříti.“ Zmizel sklenář po pansku se tváře, nežli mohli podati si ruce. Potom otevřel však okno tiše dole na záhrobní hovor slyše. Měsíc svítil tak, že vidět bylo každou kaluž lesklou, také brouka, an se kradl po zdi obílené. Kdesi v polích hlídač dlouze houká. Sklenáři se sladce zatesknilo; opřel čelo o tabule sklené, poslouchal a pozoroval dolů. Matka s dcerou těsně přituleny jedna k druhé těšily se spolu, podál nich pak opřen vedle stěny divný muž v tmu lesní před se hledí, ruku vztáhnuv vykládá i mluví: „Tady není smutno chodit v noci ani lesem, třeba houkly sůvy někde v roští, nebo do popředí divný stoupl stín, když něco v cestě, o co klopýtnem – jsme v Boží moci zvláště tu, kde člověk pod nohama stále šlape stín těch Božích kaplí.“ Doložila Filomena taky: „Nikde lesem nebojím se sama, 127 a kdyby snad úzkosti mne laply, zdvihnu jenom oči na oblaky, zazpívám si zbožnou píseň hlasně, a vždy projdu lesem v noci šťastně. Po nebožtíku to dělám otci, zpívali jsme jdouce lesem v noci.“ Potom také matka hovořila: „Také myslím, že jsme v Božím stínu, tady Matce Loretánské v klínu. A co myslíte, jak dlouho tady kapličky, ty Boží domky, budou? Nebo vidět, že též zašly hrady, zda též svatá zeď se srovná s půdou?“ Odpověděl poutník takto řečně: „Nikdy, matko! Ty zůstanou věčně. Bůh svůj kámen pevný pro vždy volí. Ty stát budou, až se hory doly vyrovnají soudného dne ještě. Tenkrát budete tu nejjistější, neb co jsou tu doma svatí zdejší, všichni za vás budou orodovat.“ Mluvil poutník ruce rozpjal věště: „Kristus přijde od hor sem v ty kraje, neb jsou hory Boží s nebe schody. Lidé půjdou za svaté se schovat, budou prchat druh se druha ptaje, kterak s nimi ve strašný den bude. Hvězdy spadnou, vyschnou zemské vody, bude tma a soud a hrůza všude. Dej nám, Bože, bychom v ten den hrůzy našli milost hříšní tvoji sluzi!“ – „Amen!“ řekly stejně obě ženy, křížem žehnají zrak poděšený. 128 Mlčení pak potrvalo chvíli. Jen šum stromů, jež se k sobě chýlí a pád kapky na list slyšet bylo. Jedním slovem vše se vyjasnilo, Filomena vyřkla je tak pravíc: „Bůh je milostiv, my jeho děti, jistě všichni stojíme mu za víc, než by poslal nás v to místo třetí. Sejdeme se, jak jsme tady zase po očistci v nebi v onom čase. Ó pak nepřeju si slasti větší, a též za to stále se jen modlím, bych pak svaté Panně pozdálečí mohla sloužit, nevezme-li jiné. Jak chci nad jejím bdít nad pohodlím, a což Synáčka, jejž k hrudi vine, dá-li mi ho někdy opatrovat, klásti v plénky, zpívati mu budu, kolébati nebo v loktech chovat – a když někdy s outlých jeho údů svinu povijan, až snad se vzbudí, děťátko pak rozesměju sladce prstem hrajíc na útlounké hrudi, pak je s modlitbou dám svaté Matce.“ Zmlkla Filomena. druzí taky, neb jich duše byly nad oblaky. Zdálo se, jak slouchali by blazi hvizdot ptáka, jenž zní ze březiny, tam kde anděl strážný. Snad v ty stíny na večer se k němu s nebe schází zástup andělíčků šveholících, neb dušičky dítek jeho spících, jež on Bohu prozpěvovat učí. – 129 Dávno šli již spát, co hovořili, v lese pták jen stále svoji zvuči, a jen sklenář dlouhou probděl chvíli vyhlédaje oknem, hlavu v rukou, nemoha spát divnou jakous mukou. Nežli pak se vzbudil časně ráno, dávno poutník za horami, doly. Zamračil se vzpomenuv si na něj, myslil si: „Hle, člověk, nevídáno!“ Litoval však přec, že nevstal ranněj, by ho poznal, ať je už kdokoli. V zahrádku šel, pomodlil se zase, na dvorku pak zahled’ Filomenu. Uvidět ji dychtil po tom čase, neb mu vypadala opět nová. Vítal tedy z Božího ji slova, podal ruku, ana v Božím jménu pozdravila, obrázek mu dává, Pannu Marii tak malovanou s Ježíškem, že vzpomněl sobě maní na včerejší zbožné její přání. Pěkná Panenka, a Boží sláva září kolem, paprsky z ní planou, které zhasínají ve věnečku malovaném, lístek na lístečku. A což teprv soška mramorová! V skutku tělo! Matka Páně celá, obarvená modře, červenavě, a to děťátko, jež v rukou chová, jak by chtělo na zem skočit hravě, takého je bělostného těla, 130 že se sklenář na ně sáhnout bojí, by je nerozplakal jeho matce. Přijal sklenář, děkoval jí krátce: „Filomeno, tyto dárky dvojí těší mne a děkuji ti za ně.“ Když pak v dílně dělal do snídaně, kterou Filomena zavářela, řekla ona: „Co jsem vybrat chtěla, radil mi též nábožný náš vůdce, jenž byl tady včera na noclehu.“ Zamračil se sklenář, šoupl prudce svatou soškou a tak přísně pravil: „Co ti po tom ledajakém sběhu! Prosím tě, jsou lidé všelijací, hned tu, hned tam, přelétaví ptáci. Však by se tu jistě nezastavil, kdybys na cestu mu nepřidala.“ Řekla dívka: „Pro Bůh, pane kmotře, nehřešte! Je svatý muž on jistě, zjevení má skoro v každém místě, proto jsem ho na nocleh k nám zvala. Může zle mít, kdo se o něj otře! Na cestu mu ovšem jídla třeba: dala jsem mu aspoň bochník chleba!“ Spráskl ruce sklenář: „Co jsi řekla? Všecko rozdáš, – ovšem od podruží níže se už nejde. Žebrákovi třeba buchty pšeničné bys pekla, 131 snad i vlastní svlékneš jemu kůži, o pouti jen když ti něco poví. Nemůže být z tebe hospodyně!“ Takto horlil; když však na ní viděl, kterak zahanbena oči klopí, ne snad přesvědčena o své vině, nebo v ctnosti není hříchu stopy – sám se za své přenáhlení styděl, a pak takto pokračoval v řeči: „Ovšem že to o dobrotě svědčí. Ale řekni! Vždyť se zdá tak zrovna, jako by ti sešlo na člověku, jehož takto zavazuješ k vděku. Je mi o tě starost nevýslovná, možno, že to dobrý člověk, svatý onen poutník, ale věřme tomu – rád jsem, že již ukázal nám paty, hned tak nepustím tě zase z domu.“ Se slzami v očích dívka praví: „Buďte beze strachu! Pána Boha nespustím se nikdy; ať mi zdraví, ať mi věku zkrátí na té zemi, od něho-li zabloudí má noha! Od vás velmi toho líto je mi; neměl byste kárat pro štědrotu, tolik mám, co třeba ku životu, lakomost však tresce Pán Bůh těžce. Či to nevíte, jak ona selka, místo do žebrákova by dala měšce, vždycky krajíček si uschovala, až jich byla za rok truhla velká. Za rok šla, by shlédla, tam co dala – 132 nastojte! když truhlu otevřela, smečka hadů na ni zasyčela!“ Musil tišit Podhajský ji zase, po bělavém pohladil ji vlase takto mluvě: „Však ti věřím, dítě, nemáš otce, matku starou, chorou. Vida, jaké bělavé máš vlasy, jako len, ba jako len jsou vláčné.“ A tu dívka slzy utřela si, probírá své vlasy a tak začne: „Což pak moje! Ovšem každý řekne, že jsou dlouhé, ale nikdo věru neviděl jak já tak vlasy pěkné: Cestou do Vambeřic je v tom směru ve vsi Mariánské zastavení, a tam Maria má vlas tak dlouhý, že si jimi všechny kryje oudy.“ Sklenář kýval plný divu hlavou, a v tom vešla ženská do světnice, veselé a bodré měla líce, prostřed nich pak hubu povídavou, vlasy šedé, jak slepičí peří, řeči táhne na loket, jímž měří kartouny a kaliko a šátky. Velký ranec na stůl odhodila a jak by se pustit chtěla v hádky, rozbaluje, v ranci svém co kryla, pobízejíc, vychvalujíc zboží: „Kupte, pantatínku, hospodyni, potřebuje, hleďte, novou kytli!“ 133 Při tom svůdně látky povyloží, vidouc, kterak dívce oči svitly. „Kupte tohle, to se neušpiní. Budu měřit? Tohle na zástěru!“ Sklenář točí zraky k Filomeně, která dívala se zamyšleně, pozoroval sukni ošumělou, a tak řekl: „Potřebuješ, věru, co bys pro domácnost lepší měla. Nebudeš snad odcházet tak z domu, vyber si!“ Však ona pověděla: „Ale, kmotřínku! Vždyť na neděli dost mám pěkné sukně – rok je tomu, co jsem poprvé je na se vzala k svaté Loretě. Kam bych to dala! Chodit si pak pěkně týden celý, byla by to pýcha a hřích velký.“ Vzkřikla prodavačka: „Druhé selky, zlatá panenko, se jinak strojí! Tohle modré, neb to s barvou dvojí, kupte, pantatínku, kupte jí to, uvidíte, nebude vám líto!“ Podhajský pak vzal a v prstech ždímá každou látku, ptá se dívky na ni, očima vše zkoumá učenýma, na krev se pak pustí do smlouvání. Pro matku též poslal na poradu. Dal už stříhat, rozhodl se zase, na jinou tu onu vyptává se, každé látce vytkl jakous vadu, a když vyřkl: „Tohle!“ žena střihla 134 naměřivši rychle, div jí stíhla ústa počítat a kvapně v půli hbitě ruce látku roztrhnuly. Řekla matka šourajíc se z dveří: „Takové jsem měla za svobodna.“ Odešla pak u veselém hluku prodavačka, sklenář znova měří, podal dívce, jež mu líbá ruku, on pak řekl: „Nu vždyť jsi mi hodná! Ne pak, bys jich nechávala v skříni; rád se na tě budu dívat nyní!“ 135 IV.
Jak by jenom okna roztloukali, lidé schválně na zámeček chodí, svítilnu neb zasklít okenici. – Zase jenom se to musí říci, že zlá ústa čistou vodu kalí, a že z řečí zlá se vůle rodí. Nežli Filomena na mši svatou odešla, dřív květy zalévala; vstává totiž vždycky před půl pátou, a co večer měsíc nepokropil drobnou rosou, ona více dbalá vodou rosila a slzičkami hojně tak, že každý kvítek sklopil kalich svůj a s ní též svatě pláče za hříchy a toho světa klamy. Však že slunce vysušuje rosy, tím více modlitba; a jak to ptáče na slunéčko vzletši zavýsklo si, tak i duše svého spatříc Boha. Filomena pohybuje rety, na drn klesla zbožná její noha vespod tisknouc k zemi drobné květy. 136 Neprodlila dlouho v zbožném snění, neb tam ze sousedstva vyšla žena utírajíc umytou si líci. Spatřivši, že vůkol nikdo není, za tyčky se chytla nachýlena, jak by tajnost jakous chtěla říci. „Filomenko!“ šeptá, „Filomeno!“ Zdvíhá hlavu svoje slyšíc jméno, k plotu popošla a pozdravila: „Filomenko, pověz, holko milá, co to u vás? Slyšet divné věci; však jsme také sami všeho svědci: pojednou si chodíš v šatstvu novém – sklenář ti je koupil – a ty jemu obrázky prý nosíš. – Jedním slovem, že se máte k sobě. K tomu všemu podivné se věci ve vsi strojí, nenechají vás pak na pokoji, povídám ti, neber si ho, zlatá! On pak, starý blázen, co si myslí? Vždyť by skoro mohl být tvůj táta! Krk se mu již ohýbá níž svislý. Darmo tropí ve vsi pohoršení. Pro tebe to, holka, štěstí není. Vidíš, půllanských přec myslí na tě, zaříkal se u nás svatosvatě, že se pomstí za to sklenářovi, to víš, že mu všecka chasa hoví!“ Spráskla Filomena obě ruce: „Což pak se to se mnou jenom děje? Vždyť se mi teď každý člověk směje!“ Zaplakala při tom v hořké muce: 137 „Co jsem řekla! Kam já myslit mohu? Život svůj dám jenom Pánu Bohu, ať mi všichni pokoj dají svatý! Hříchu nemám, půjdu ke zpovědi ještě dnes a někomu dám šaty. Však on Pán Bůh na to všecko hledí.“ Krejčová v tom hlavu výše zdvihla, spolkla se slinou, co chtěla říci, jako kočka vyplašená tíhla. Sklenář totiž vcházeje sem vrátky napřed volal: „Zas tu klevetnici vidím tady koukat do zahrádky? Co s ní jenom máš? A pláčeš zase!zase!“ Při tom hladil po bílém ji vlase: „Jsi mi nyní nějak zasmušilá, nic ti nejde práce z ruky nyní, také jsi dřív pobožnější byla, neslyším tě zpívat venku, v síni. Pojď, já něco ukážu dnes tobě.“ Sepne ruce, za ním jde jak robě. On pak lemovaném na záhonku stanul u keře a odkryl listy. Hle! Tu červeňoučký, jemný, čistý růže květ se leskl na svém stonku právě v rozpuku. A ještě po ní mázdra zelená, jak oka řasy otevřeného, když slzu roní, protrhaný povlak, těch pout zbytky, příroda jež prorvala, ty nitky, pouta puklá – přídavek jsou krásy. Oba užasli, když slunce právě dlouhým paprskem skrz chumáč listů 138 proniklo a kapka rosy sjela zvolna s růže, až zmizela v trávě. – Oba byli přikouzleni k místu. A tu sklenář pravil Filomeně, ana zrovna rosu v oku měla: „Pozoruji tohle udiveně, odkud se ta barva, krása vzala? Je to všechno ze země té černé. Řeklo by se, že to malicherné, jářku, zázrak je ta růže malá. Vidívám tu barvu a ty lesky zrovna také ráno, když se šeří před východem; tu kraj ponebeský as čtvrt světa v takém lesku plane, jak tu vidět na zeleném keři. Myslím já si, že ta barva skane na zem naši, vsákne do ní zcela – nebo v skutku s oblohy se ztratí – a pak, jak by ze země zas chtěla, ven se dere skrze zemskou kůru, nemohouc se prodrat tlačí vzhůru, až tu nejvýš počne propukati. Jak by jinak? řekni! Je tam cosi v černé zemi, co se na den tlačí, tak as, jako vzduch, neb hvizdot ptačí, voní to a rodí se to z rosy. Živí duchové snad ven se derou na den, na světlo, a barvou sterou oku se pak jeví; pomozme jim, ven by mohly duše očistcové.“ Nahnula se dívka udivená spatřit, zdali z růže duch snad plove. 139 Snad ta vůně? – Víc však v líci jejím, na němž růže slzou zarosená, ducha toho stoupat vidět bylo. Sklenáři se v hlavě vyjasnilo. Filomena pak mu takto praví: „Opravdu! Chci říci, otec jednou – dej mu Pán Bůh zažit věčné slávy, práci míval v lese často bědnou, stromy kácel a tu, vypravoval, porazili smrk, dost dlouhý poval, a div slyšte! vedle stromek svěží schnul a schnul, snad že mu soudruh ležíleží, až i uschnul. Možná, povídali, že jím kořeny snad srostly časem – tož je spolu do žebřin zas dali. A tak nyní při tom vzpomněla jsem, že snad jakýs duch i v stromech žije. Ovšem, že strom rosu pouze pije a jí černou zem tak duch mu roste, že má jenom vzpomínání prosté.“ Řekl potom sklenář: „Myslíš, řekni, Filomeno, že i u člověka takoví jsou časové též pěkní, jako růže, když z ní duše puká; myslím tehdy, když je kůže měkká, bílá, jemná, barva kvete v líci, nezhlodá-li čela ještě muka, jako ty jsi, Filomeno, nyní, jen že tebe tajnost jakás stíní.“ „Kmotřínku, tak věřiti je hříchem! Ne když tělo bujné je a krásné, 140 duše nikdy na tom světě lichém nevykvete dřív, než tělo shasne. Potom teprv neviděna oku v ráji pučí nad vše nejkrásněji, v slavném sboru Pánu Bohu pějí. Však i za živa se někdy stane, že duch vyjde. Kolik tomu roků? – v Bukvici duch přišel do stavení, poznali ho; vlasy pocuchané, bez pozdravu mlčky used’ v síni. Řekli, hospodář že doma není; nevšiml si. Až pak hospodyni připadlo, co vždycky slýchávala, krajíc s máslem že mu v ruku dala. On jej vzal a mlčky vyšel zase. – Tak se stane často při modlení, že si duše sídlo svoje změní. Když pak nemůž dostat do těla se, pláče tělo klečíc u lavice. Takých věcí stalo se již více.“ Zatím sklenář upřel zadumaný pohled v zem a mlčel hodnou chvíli. A pak obrátil se na vše strany, ruce rozpjal, jak by světa díly obejmouti chtěl, a takto hlásal: „Všecko to je jako v ráji krásné, a přec ani tam cos takového nemůže být, nad čím bych víc jásal, nežli barva, krása líce tvého, a tvůj rozum a tvé řeči jasné. Neb snad tolik jsi se namodlila, že Bůh tebe oslavuje živou? Zůstaň tu a neplač, děvo milá, 141 rád jsem u tebe, rád píseň tklivou poslouchám, když při práci zpíváš, poslouchám, když se až v nebe díváš, vypravujíc o těch jiných světech; a ty nyní chodíš smutná doma pohybujíc jenom stále rtoma, chodíš na pouť víc než v jiných letech. Bez tebe tu divně hospodařím; matka tvá už chorobna je stářím. Pozoruji tajně od té doby, co jsme poutníka tu na noclehu tehdy měli, v celém věcí sběhu, že jsi jinou, doma nemáš stání. K tomu ještě sousedstvo mě zlobí! Holko, holko, myslíš na provdání? Ó nech také myšlénky! Buď tady! Nevdávej se! Tak jsi krásná, svatá! zůstaň tak! Vždyť klíč máš od zahrady, choď se denně dívat na poupata, modli se tu, však ti to tak sluší. Zůstaň svatou, zachovej svou duši!“ Na obličej sepjala si ruce Filomena zakrývajíc oči, zaštkala, an sklenář na ni hledí, sotva řekla v žalostivé muce: „S Pánem Bohem! Půjdu ku zpovědi.“ Provázel ji zrakem po úbočí, pak si našel stromek, jabloň štěpnou. Hledí vzhůru, ruce se mu sepnou. Hle, kol do kola, jak navěšená, zralá jablka, tak velká asi, 142 jak dvě pěsti bez mála jsou v kuli. Vzácný štěp! Sám neznal jeho jména. Každé jablko se luzně špulí, jak by zvalo sladké na pospasy, v půli jemně žlutavé, však v předu na půl červené panenskou krví. Dívčí tvář to věru ku pohledu zovoucí vás na polibek prvý. Proto sám je nazval panenskými. Teď stál před nimi a vzdychl blahem. Ruka jeho k jednomu se vzpřímí, hned však ji zas odvrátí a schová, neb se bojí býti krásy vrahem, ale přepočítá všechny znova. „Aspoň jedno,“ myslí, „Filomeně!“ Odvrátil však ruku poděšeně. Odešel pak do snídaně v pole okopávat řípy v stráni dole. Když pak slunce nad Chlumem už stálo, ač se mrzel, že udělal málo, k snídani, jak dělával to denně, nebo spíš se vracel k Filomeně. Cestou s pole trhá plané kvítky, chrpu, vlčí mák a koukol rudý, lístek vezme s lipové si snítky, všudy pátrá, zastaví se všudy, – plné ruce květů došel domů. Chystal vůz, by trávu vozil s polí, pozadu jej strkal ze stodoly, nepomyslil nijak na pohromu, an tu vidí, přední voj že schází, přeražená byla ve dva rázy, 143 pokud totiž vyčnívala ze zdi. Deset let již s kravkami jím jezdí, tohle se mu nestalo. I běží, na dvorku pak pokřik strhnul náhlý, v ruce máchá, hrozí kytkou svěží, tam, kde barák a v něm krejčí bydlí: že se přičiní, by ze vsi táhli zlotřilci, však prý je lidé shlídli, svědci očití, i lál té rotě, jež mu také tyčky láme v plotě. Křičel hlasně, že se ze stavení lidé scházeli, a podál stáli, pokřikovali cos na se z dáli, naslouchali jeho zlořečení. On pak vešel domů, stále v křiku, to že prý má od svých nájemníků, že se polčí s jeho nepřáteli. A když ženy omlouvat se chtěly, odebral se nahoru pln hněvu. Zavřen pracoval pak se sklem pilně. Stanul v práci naslouchaje zpěvu, okno otevíral ve své dílně, a zas jal se hbitě pracovati. Teprve když usilovnou prací pot mu vyvstal, hněv se z duše tratí a tam touha s tesknotou se vrací. Poznal, že se Filomena chystá na pouť zase kamsi k svaté matce. Styděl pojednou se hnouti s místa, nechal konečně však přece práce, dolů jde, kol voje přeražené 144 obchází, a když se zapomene, hledí do síně, kdy vyjde děva; nebo myslil, že se na něj hněvá. A když vyšla, rty se tak mu chvěly: „Cože, na pouť? Nechoď, holko, dneska! Obloha sic modrá je dnes, hezká, ale Ještěd v mlze stojí celý, nebude už dlouho na pohodě.“ „Musím, kmotřínku,“ tak vzdychla ona. „Nesmí člověk vyhýbat se vodě ani blátu, pro Boha co koná.“ „Pro Boha dnes nejdeš, pravdu řekni! Ale proto, že jsem zahuboval; tak jsi náhle na pouť rozhodla se. Běž jen, nedělní si šaty svlekni, však jsem ti je na pouť nekupoval, pro dům jen – a ty se touláš zase! A to všechno falešný ten vůdce. Převrátil tě, za sebou tě vodí. Taký člověk: světem pořád chodí, ať mi víckrát přijde!“ Dupnul prudce. Filomena však už se slzami jemu děla: „Budiž Pán Bůh s vámi, každé slovo hřích je proti Bohu, pomodlím se za vás k Matce Boží, ať zlé tuchy s vaší duše složí.“ A již k chůzi pravou zvedla nohu. Hodně dlouho postál a se díval za ní cestou; vášně jal ho příval, běžel kousek, křičeti chtěl za ní, 145 vrátil se však, dal se v hubování, spěchal domů přímo k staré matce, vytýkal jí zradu v prudké hádce, posýlal ji, za dcerou ať spěší, on že nebude to trpět déle, toulavé brát lidi pod přístřeší. Ať jdou obě – jako čest má v těle! A když stařena ho poprosila, by ji strpěl na čas ve stavení, nežli najde, kde by s dcerou byla, zamlčí se, tahy v líci změní, k sobě mluví po schodech se bera Nevyšel pak ten den do večera. Po tři dni Bůh za sebou ji vodil, po tři dni pak sklenář pokoj hledal, však zlí lidé a hněv mu ho nedal, vadil se a potom smuten chodil. Po tři dni a čtvrtý do západu. Vyhlížel ji sklenář, přišla v noci. Ohlížel se ráno po průvodci – neviděl ho; to snad přišla sama. Chodil vedle ní v zem oči klopě, jak by hledal něco pod nohama, nemluvil, však stále byl jí v stopě, zamračený nepromluvil slova – bylo znát, že v srdci bouři chová. Potom spolu skopávali řípu v dlouhé řádky, rovné jako šňůry, tak že tomu, kdo se díval shůry, sbíhaly se v dálce temné rýhy; neb v tom sklenář mnoho jevil vtipu. 146 Aby konečně se zbavil tíhy, řekl podepřev se na motyku: „Už to nějak divně na tom světě! Není mi, jak bylo. Tak mi v duši, jak by měly smutné přijít časy. Nejen že mám doma trochu křiku, ale to, že člověk nepohne tě, abys byla doma, jak se sluší, bysi na vždy zanechala poutí. A již toho dost mám, co mne rmoutí! Budeš u mne, budeš moje drahá! Konec udělám, a vezmu si tě! – Filomenko, budeš mojí ženou, už tě nevyloudí cizí snaha z náruče mé, tiché, dobré dítě!“ Zvolal tak, jal rukou rozechvěnou její tělo, jež se k pádu chýlí, ana zvolá: „Kmotříčku můj milý!“ Takto zkřikla, jak by ono slovo zahrabáno v květech v srdci na dně uvolnilo se a vzletlo vnadně jako motýl plný lesku, jasu. Na rámě tak klesla sklenářovo, on pak hladě po bílém ji vlasu promlouval k ní: „Pamatuj se, milá!“ Ona se však na břeh posadila, rty se chvěly, oči leskem plály, v pravo, v levo hlavu ukláněla, po každém se ohlížela zvuku a když sklenář podával jí ruku, chopila ji ve své ruce obě, na svou tvář, jež byla uzardělá, 147 kladla je, jak malé dělá robě, slzy v očích takto blaze vzlykla: „Pane Bože, co pak nemám hříchu, že jak v ráji, tak jsem šťastna celá! Dávno jsem již touhu jakous měla, ani na pouť jsem jí neunikla, často jsem si zaplakala v tichu. Nebo kromě Panenky Marie nikdo mi tak nepřirostl k duši jako vy; však to mé štěstí ruší, že mne od toho, proč duch můj žije, odvracíte, pouti zbraňujete Všechno jiné žádejte, co chcete, jen té svaté slasti dopřejte mi, dokud chodím na té naší zemi, abych mohla několikrát v roce Boží Matku aspoň navštíviti.“ Sklenář jí však takto odpovídá: „Jaké pak to jenom živobytí! Pohledni jen, holko, na ovoce takých poutí: co je z toho? Bída! Doma můžeš modlit se den celý, do kostela půjdeš na neděli, a já, počkej, světnici tak naši vyzdobím, jak leckde kaple není, kleknu vedle tebe při modlení... Nebo je ti ten svět cizí dražší nežli já, než světnice má hezká?“ Doléhal tak, ale Filomeně zvolna slzy tekly pod očima. Promluvila: Kmotříčku„Kmotříčku můj, nevím. 148 Kdybych vám to slíbila snad dneska, až mne Maria, již vídám denně, ve snu zavolá, ať horko, zima, za ní musím, nijak nepolevím!“ „Nuže, jdi si!“ řekl sklenář smutně. „Budu sám zas, jak jsem jindy býval!“ Obrátil se od ní, v kraj se díval. „Nezlobte se!“ dívka tedy vzkřikla. „Kmotříčku můj, žadáte-li nutně, bych se zřekla, čemu jsem již zvyklá, dovolte mi, pro všechno vás prosím, poslední pouť ještě vykonati ku Cellenské Matce do daleka. Mám to ujednáno s vůdcem naším.“ Hledl na ni sklenář okem kosým: „Tedy přece! Což pak tobě platí celý svět, když vůdce na tě čeká! Běž si tedy za tím, kdo ti dražším!“ Rozplakal ji. Hlavu shýbla k zemi a tvář mokrou skryla kadeřemi, že se zželelo jí sklenářovi, chlácholil ji lahodnými slovy. Oba motyky již nadzdvíhali, dolů udeřili zem raníce. Bylo jasno, ptáci pěli v lese, na mezi kdes volá křepelice, v modrém nebi žlutý mrak se valí. 149 V tom se stalo, co je polekalo. Jak by svědomí zlé v poli spalo, z obilí hlas vyšel z nedaleka: „Sklenář! Sklenář!“ a zas bylo tichoticho. Podhajský se vztyčí a se leká, ptá se dívky, neslyší-li licho. Ta však také dobře uslyšela, myslí, jak by odpovědět měla, šeptá sklenáři, nač vzpomněla si: „Žena ze Lhoty též v ony časy plejíc len tak jasně uslyšela: ,Pochválen buď Kristus!’ Ohledla se, nikde nikdo. Zachvěla se celá. Za chvilku týž pozdrav slyší zase, slyší po třetí, ač vůkol v poli po nikom ni vidu. Prchla domů, celý týden po těle ji bolí, až i zemřela. Jen měla k tomu, když ji ďábel zkoušel, amen říci.“ Když to řekla, křížek dělá v líci, a též sklenář jím se poznamená. Kopat začali. V tom v jiné straně jak by někdo dutě křikl na ně: „Sklenář má rád...“ Jinde zahučelo: „Filomenu!“ – Vzkřikla Filomena, v obilí pak cosi zašumělo, jak by se smíchem kdos prchal žitem. Nachem plála dívka v líci skrytém, ke sklenáři bolně pohleděla: „Domů nechte mne! Jsem bídná celá!“ Zalekl se on a rychle vece: „Bůh nás varuj zlého, holko drahá! Co ti schází, řekni honem přece.“ 150 A jí po ruce a hlavě sahá. – „Nechte,“ ona dí. „Jen obklad si dám!“ „Ještě tohle, ke všem všudy bídám!“ řekl, vzdychnul si, když pryč už byla, hlava se mu v ruce naklonila, sedl na mez, hlavou smutně kýval, dlouhý vlas mu přes obličej splýval, a pak brzy vypravil se zpátky. Zatím matka hovořila s dcerou. „Bůh nás chraň! Co děje se to s tebou? Čelo pálí, ruce pak tě zebou. Co tě potkalo? Pryč s nedůvěrou! Pověz, dceruško, mi svoji muku.“ Při tom jí kol krku kladla ruku. „Či snad pravda je, co lidé praví, že se máte se sklenářem k sobě? Nežli to, spíš Bůh mi vezmi zdraví; je to lakota a blázen starý, známý všude divné pro rozmary. Nezapírej, vyznej se mi, robě! Musíme již odtud, holko drahá! Vyhnal nás, a šly bychom již samy; neštěstí tu chladně na nás sahá. Chaloupku si najmem pod horami, budu přísti a ty dělat v poli. Však jsme zvykly dávno na mozoly.“ A když přišel sklenář na poledne, tu a tam se bystře poohledne, ptá se hned, co Filomena dělá. Jemu matka utrápená celá: „Ach můj Bože, nevím, co s ní svedu. 151 Teď šla na půdu se modlit zase, místo aby šla mi ku obědu. Málo jí a nyní nedbá na se!“ Pospíšil hned za ní, svedl s půdy, táže se, zda nebolí ji údy od kopání, těžké v poli práce, dovedl a posadil ji zvolna v loubí do besídky na zahrádce. „Odpočiň si!“ a již byl by zmizel. Vzhlednou na se: kámen zaplakal by, v očích obou slza blýskla bolná, a z nich patřil těžký žití svízel. Nebylo v nich klamu ani šalby. A když byla sama, vrhla sebou v listí zelené a nahlas štkala, ve vlasy se, v listy zahrabala, které její hořké slzy třebou. Hodinu tak celou v mukách dlela. Přišla matka, se smutnou šla od ní. Přišel sklenář odešel zas v pole. A když zdvihla hlavu, čelist spodní chvěla se a pot jí řinul s čela s vlasem, slzou na hrdlo až holé, na čele pak rudé známky pěstí vytlačené dlouho zůstávaly. Vzhledne před se: začala tam kvésti bílá lilie, jak kalich malý, a v něm její slzičky se třpytí, jež tam skáply, když plakala v kvítí. Slunce pak je zlatým retem pilo. Vzdychla dívka, zalomila ruce: „Pij mé slzy, Bože, když ti milo. 152 Přijmi kalich naplněný v muce! Otče, otče náš!“ A vzhůru zírá, mezi listím v nebe modré hledí: toť ta říše, kterou dobří zdědí. Utichla, a slzy s očí stírá, neb se zdá jí, že tam pod vrcholem vidí kříž, jejž poutník drží výše nadšeně se rozhlížeje kolem. Napne dívka zrak a sotva dýše. Vykřikne a k plotu honem kvapí. „Pochválen buď Kristus!“ napřed volá zapomněvši mžikem na útrapy. Smekl poutník, lysina mu holá zaleskla se v slunci, a ji zdraví: „Jdu již, dcero! Vyjdeme už zítra, v Libáni se všickni sejít máme. Oběhal jsem poutníčky již známé, jeden pro druhého se už staví. Jenom s počasím musíme zchytra; však nám pohodu máť Boží chystá, uprosí už syna svého Krista. Ale, dceruško, což nebylo by u vás možno zase přenocovat?“ Trhla sebou dívka, neboť vidí dole v polích, že se sklenář vrací. „Ach on často na lidi se zlobí hospodář, a kam vás před ním schovat? Nemá u sebe rád cizích lidí, a teď přijde s polí hotov s prací. Pro Bůh prosím, za zlé nemějte mi, vím, že Bůh mne za to trestat musí, neb vy spíte se svatými všemi!“ 153 „To to! dítě! Neměj starost o mne! Však já někde nocleh naleznu si; vždyť jsou ještě dobří lidé v světě. Neodepřeš žádosti však skromné. Hrdlo totiž vyprahne mi v létě, na cestu těch jablek trochu dej mi!“ Žízeň na něm a hlad vidět zřejmý. Filomena ztrnula, i hledí, jak daleko k stromu, běží k stromu, myslí: „Vždyť je svatá ústa snědí.“ Vrátí se však rozpačitě v krátku: „Nemám, Bože, ani pro vás šátku na uzlík, a hospodář jde domů.“ „Tu máš dítě!“ Poutník šátek dává, a již dívka stromek otrhává, že se brzo nadmul šátek starý kulatými, velikými tvary, tak že nesouc shýbala se k straně. „Zaplať Bůh! Ať stonásob máš více! Tedy zítra na noc do Libáně.“ Dí a zmizel vzhůru v loubí stromů. Ona po celém se chvějíc těle ze zahrady vešla do světnice. Tu se sklenář dychtiv přihnal domů listy máků nesa uzardělé a hned ptá se měkce Filomeny: „Už mi nestůněš? Nu dobře bude!“ A jí tisknul v líc květ utržený, aby k bílé přidal barvy rudé. „Pohleď,“ pravil, „na květ velikánský! Nevešlo by se moc na zástěru! A byl by to fěrtoch, holko, panský. 154 Pohleď pak! A stál by za to, věru. A kam si to chystáš kytli novou? Přece tě to táhne do ciziny?“ Vida pak, že zraky v slzách plovou, vzdychl žalně: „Což pak mám už nyní, co jen počít, by si nechodila! Nahoru pojď, tam ti, holko milá, všechno ukáži a všechno povím, kytky v oknech zaleješ. – Viď, rostou! Obrázky pak prutem břečtanovým ovineme všecky, a z nich bude, počkej, oltář, na něm květy rudé...“ Mluvě tak zřel duši její prostou celou v zraku, jenž se vyjasňoval. Za ruku ji tedy vzal pln lásky a tak děl: „Než půjdem pro obrázky, dříve, pojď, co pro tebe jsem choval, abych dal ti, co jsem chystal pro tě!“ Na jablka myslil, vlas jí hladě, jež měl spočítaná na zahradě. Za ruku ji vedl na zahrádku. Ohledával každou tyčku v plotě, prohlížel si všecko po pořádku, až pak stanul s dívkou u jabloně. Zdvihne hlavu, vzhledne k Filomeně, opět na strom a zas hlavu kloně vyhlíží, kde chata krejčíkova. Konečně pak vypukne v ta slova: „Tohle udám soudu neprodleně! To již přesahuje všechnu míru! 155 Kazisvěti! Pohleď, dcero milá! Tak jsem schovával je, dlouho chránil, dnes ty první bysi okusila, a ti zlotřilí! Toť na mou víru, spíše snes’ bych, by mne v tělo ranil!“ Takto volal, že ho slyšet bylo přes tři stavení, a z nich se plouží podél plotů lidé, kterým milo popatřit, jak sklenář se zas souží, kterak malicherně bouří, hlučí, a jich zjevem bouř se stala prudčí. Někteří jen skrytí pozdálečí k nářku sklenářovu hlavou svědčí, smělejší však ku plotu se tlačí, přes plot hlavu vyzdvihují časem, an k nim sklenář takto volá hlasem: „Co mi chcete, vy tam utrhači? Pojďte, celého mne rozsápejte! Aby Bůh vás káral. Jen se smějte. Však jsem nebyl na to od vás zvyklý; vím, že jste se proti mně už spikli!“ Za tím slovem psi naň zaštěkali, a se na plot jako štvaní hnali. A když zevšad nejvíc hluku bylo, an lál Podhajský, tu z nenadání na plot vzletěl kohout od sousedů, velký krásný, jen mu kvetlo peří, leskem v slunci jen se zrcadlilo, křídly zatleskal a šíji sklání, zakokrhal – směšno ku pohledu – zrovna v sklenářovo zlořečení. 156 Sklenář vyskočil a vyndal tyči, a již vzletěl s plotu věstec denní, utíkaje na dvůr děsně křičí, za ním v strachu družky jeho všecky. Vypukne tu nejprve smích dětský, pacholata z radosti se honí, pak i staří zasmáti se musí. Podhajský však sotva že pláč dusí, hlavu bědnou v suché prsty kloní, co dál kohout skřeky vedl nové, on tak zaželel, tak hořekoval: „Co pak jsem vám, milí sousedové, co jsem udělal? Co na mně máte? Vždyť jsem se vždy ku každému choval, a teď mne tak trýznit necháváte!“ Když ho takto slyší Filomena, zaštkala a padla na kolena, vůkol ztichlo vše, když před ním klekla: „Odpusť mi to Pán Bůh! Já to byla, co jsem tolik zlého učinila.“ Po kolenou blíž se k němu vlekla. – „Já jsem jablka vám otrhala, poutnickému vůdci jsem je dala. Odpusťte mi! Svatý muž je snědl, chtěla jsem, by na tu pouť mne vedl.“ Zavrávoral Podhajský, až klesl na kmen, který velká jabka nesl. Rukávem si přetřel mokré čelo. Hlasitě se jemu plakat chtělo. „Filomeno,“ volal za psů vytí. „Musila jsi mi to učiniti? 157 Proto jsem ta krásná jabka choval, aby svůdník ten se zaradoval? Aby nedočkal se konce pouti! Jdi si, jdi si, za ním, nevěrnice, pospěš si, ať dohoníš ho ještě! Nechci víckrát na tě vzpomenouti. Ale přeju – měl jsem rád tě sice – na tu pouť vám bouřku, hlad a deště.“ Nyní k dceři přistoupila matka zdvíhala ji z potrhaných květů, a jí domlouvala slova sladká: „Pro Kristovy rány, dceruško má, což snad umíráš celému světu ku posměchu? Pojď si lehnout doma! A vy, pane kmotře, vy též jednou připravujte sebe na pohromy, že mou dceru máte na svědomí, v duši jste jí vášeň vzbudil bědnou.“ Dcera pak, líc nebylo jí vidět zahalenou šátkem, šla s ní v pláči, že až lidem líto; oni křičí: „Hlavu spletl jí, měl by se stydět! Tak s ní jedná, když jí poklid zničí!“ A jim sklenář za to: „Utrhači! Jděte po svém!“ Ale k tomu slovu povyk z venku ozýval se znovu, zástup odrostků naň hvízdá, volá, on však neslyší, neb opřel hlavu, oči z důlků vynikly mu zpola, a tak zůstal k divu, k smíchu davu. 158 V dáli zatím cestou jabka s klidem poutník hryže, dobrým žehnal lidem. Ale sklenář, na zítřek když vstává, s ustrnutím jizbu prohledává – všude prázdno, jako vysmýčeno. Teskně vola: „Kde jsi, Filomeno?!“ 159 V.
Sklenář vozí oves do stodoly, poslední žně. – Po starém též mravu kytka pestrá snopů na vrcholi. Hlídač ponocný, jenž za výdělkem na svahu vůz chytá za nápravu, podpírá jej vidlemi se kroutě – pád je možný při nákladu velkém. Hospodář pak v předu krávy veda v chůzi leští plíšky na chomoutě, nedáváť on na své krávy kliky, chomout však, čím staré ruší zvyky. Dojeli jsou před vrata pak šedá, a žeň uložili na stodole. Při svačině ponocný pak začne: „Tak jsme opět okradli si pole, Chvála Bohu, žně zas máte značné, ani nestrávíte, je vám třeba, pane kmotře, ještě spolné ruky, s kterou byste z jednoho žil chleba, a s ní sdílel radosti i muky.“ „Bůh mne chraň!“ tak onen odpověděl. „K čemu to? A také nejsem k tomu. 160 V práci ovšem velikou mám nouzi, koho najmu, každý se mi vzpouzí. Filomena pak už kolik neděl na poutěch je s matkou, nejde domů. Co jsem s ní už měl jen pro ty pouti! Po dobrém i po zlém – marné řeči: toulání jí nelze odvyknouti.“ Řekl Dušek: „A snad jí to svědčí; každý za tím jde, co usouzeno mu.“ „I jen aby aspoň přišla domů. Bůh sám ví, co už tam asi dělá, že mne tady samotného nechá!“ Dí a smutně hlavu na stůl sklání. Hlavou zakývnuv pak dělník praví: „Vy jste měl, ač kdyby byla chtěla, snad by to též vaše byla těcha, měl jste vy si matce říci za ni. Ovšem, jsem rád, že mi Bůh dá zdraví, nemíchám se v to, jen co tak slyším, či snad byste za něčím šel vyšším?“ „Milý Dušku, nechejme těch řečí! Nesluší se mezi nás, a pravím, že jim zatnu, lidem povídavým.“ Mluvil tedy Dušek pozdálečí: „Uchovej mne Bůh, bych sháněl klepy. Ale říkám, bez ženy jsem slepý. Tak si denně v díle pomáháme. A když člověk poláme se prací, pohladění ženy sílu vrací. 161 Hošíky dva a dvě holky máme, na klín se mi vejdou ještě všecky. Nedal vám Bůh štěstí, v takém kruhu by trud žití stíral úsměv dětský. V štěstí jde i černá kůrka k duhu.“ Domluvil, an sklenář mlčel stále, a v tom vešla žena nenadále v modračce a rozedrané jupce. Ponocný vzal čapku a šel s Bohem. Ale žena takým počne slohem: „O žních ke mně přišla Filomena na nábytek hledala si kupce – víte z Bukvice jsem její teta stará po matce mou sestřenicí. Přišla tedy na pouť ustrojena.“ Žena sedla při tom na lavici. „A já řku jí: Zas do toho světa? A což navždy odcházíte obě, či už došlo u vás na nábytek? Pobízela, ať to koupím sobě. Pobízela, člověk z útrpnosti, máme sami nouze doma dosti, však to znáte, když je kolik dítek! Táta tedy sehnal ňáký zlatý, dlužni zůstali jsme polovici. Ráda zřela jsem na její paty. Po práci teď jdu vám za to říci.“ Zeptal se jí sklenář vyjevený: „Nemíní se tedy vrátit zpátky? Pro Boha vás prosím, kam as chtěly?“ 162 Ušklíbl se obličej naň ženy: „Co mi po tom? Lépe mi, když nevím, nemusím jí dopláceti splátky. Zač pak stojí nábytek ten celý!“ Mrknul rychle sklenář okem levým: „Najdete ji; šla snad ku příbuzným, máte-li kde jaké.“ Řekla žena: „I mám přátel – nehlásí se k nuzným. Se všemi je stará rozvedena. Sestru má sic někde v Packém lese, má však chaloupku tak roztrhanou, že se došková jí střecha třese, větrové když od severu vanou. Do světnice sotva by se vešli, nájemníka pak má na komoře. – Bratr její slouží v panském dvoře, nemá s ní, je také věkem sešlý. Chodili k nim sice k posvícení od Hradiště krevní nebožtíka. Hůl se k mošně hlásí, jak se říká. Nebydli prý ani ve stavení, v skalách mají vydlabané skrýše. Zvěř to jakás podzemní je spíše, proto také, že snad chleba nejí, ale nosili sem vždycky medu. Podobni sic lidem ku pohledu, jsou však jistě aspoň čaroději. Jak povídám, tam jich nenajdete! Filomeně není třeba bydla, ta jen stále po poutěch se plete, pro starou již nějaký kout shlídla. Ale kdybych tolik stála o ni, našla bych ji: bude v Boleslavi! 163 Co rok tam je, letos jako loni, když den navštívení se tam slaví.“ Odvezla si tedy na vozíku celou pozůstalost nájemníků. Ale sklenář, smutnější než jindá, z přítruhlíka obrázek si vyndá, na čtyřech jej rozích zbožně líbá, v šeptu chvějnými pak rety hýbá: „V Boleslavi tedy, v Boleslavi. Že by se již nevrátila tedy? Nebo snad bych sám měl naposledy dojít pro ni, přivésti ji v zdraví?...“ Zamkne truhlu a jde na zahradu. Bylo přítmí, právě po západu. Rozhledl se v kraj, kde modrá mlha na vrcholky černých lesů šplhá, jako duše dávno zašlých přátel, jež se vzpomínáním navrátily. Západ prohlížel jsa časů znatel. Viděl tam, jak v šíři od Ještědu, nad Houserem pruh se táhl bílý nad západem celým po Dubolku. Nebe jasné, trochu do zelena, nejjasnější do stříbrna v středu, černavé pak mráčky, na okolku se stříbrnou obrubou, se kupí kolem kol jak zkrabacená pěna, drobné v středu, výše čím dál větší. Pod lesem tam kouř jde nad chalupy v rovném sloupu do západní záře. Dolní kraj pak mizí v modré páře. 164 Vzduch je vonný jako v senoseči. „Na čase je!“ sklenář uznal v duchu. Posadil se pod strom na lavici. Poletavý bzukot zní mu k uchu, a šum lístků jak dech panny spící. Tedy sklenář opět hlavu skládá v suché ruce, přemítá i bádá, nikoliv jak roste strom i kvítí, nýbrž o tom, neměl–li by přece na pouť jednou sám se vypraviti, a všem poutěm konec zjednat rázně. „Jen jít na pouť, přived’ bych ji!“ vece. Že by nešla, o to neměl bázně. Ale tím se v staré trápil pleci, neboť pouť mu krutou byla věcí. Toulání se vždy mu protivilo. Však v tom zdvihl hlavu, zablesklo mu jasně v oku skrze sněti stromů. Povstal chvatem, souhvězdí to bylo, lesklé hvězdy dvě, tak blízko sebe, jak dvě duše shlížely by s nebe. Se zálibou obě rovnal k sobě, při tom vzplanul touhou ve útrobě, že se ihned rozhodl v tom šťastně. Ráno tedy probudiv se časně pastuchovi odevzdal své krávy, by je převzal na čas pod ochranu. Vyváděl je, hladil jejich plece, zvíře však se shýbá pro kus trávy. Sklenář pastuchovi takto vece: „Mimo dům sic dlouho nezůstanu, ale kravky krmit, dojit třeba. 165 Co jim dáte, na mém poli máte. Dají mléka, sami máte chleba. Také mi sem často dokoukněte, zvlášť ať krejčí se tu neomete.“ „A kam vlastně jdete, kmotránečku, že jste si vzal chleba do ranečku?“ „Ale kamsi. Inu – na pouť taky,“ řekl sklenář k zemi sklopiv zraky. „Ale jděte!“ pastucha se diví. „Nepamatuji se, co jsem živý, byste vy se na pouť někam vydal. Vždyť jste, jářku, proto Filomenu vyhnal z nájmu. Koukám na tu změnu. I jen jděte, jsem tu, abych hlídal. Trochu projít svět, natáhnout údy – veselo je na těch kopcích všudy.“ Ale sklenář hrdě kývnul hlavou: „Však jdu poprvé a naposledy.“ Pastucha mu na rozlučky tedy velikou svou ruku podal zdravou, sklenář pak šel ihned na světnici, bedlivě vous oholil si v líci, oblekl si kabát zelenavý, ne jak ve vsi s dlouhatými šosy, ale krátký, s kapsou dvojí v zadu, jako páni podle mody nosí. Vlasy pěkně sčesal svismo s hlavy, ještě jednou ohmatal si bradu. Na sčesanou potom vstavěl kštici klobouk plstěný, byl plochý horem se širokou střechou. Svůj věk skorem, co byl mužem, měl jej; neumící, 166 neb jej vyndá vždycky z hlubin truhly, uhlazuje lesklý chlup a ztuhlý, tak že, bohdá, potrvá mu ještě. Potom tedy v koutě našel sobě dobrou svoji hůl. Tu někde v lese shlídnuv mistr dobře rostlou sříznul, nechal znáti suky povrch leště, cvoček zabil v každý k lepší zdobě; nahoře pak kloub, za nějž se nese, aby v ruce drsně neuvíznul, do kulata hladil jak vrch lebky, více však jej ruka ošoupala, po dvacet let co hůl tiskla k zemi, tak že z barvy otřen povrch hebký. Níž pak byla veskrz dírka malá, a v ní šňůrka se třapečky třemi, aby za ni, když se jí chce zbýti, na knoflík hůl mohl zavěsiti. Tuto tedy, a pak deštník hledá modrý, lemovaný žlutou pružkou, s okovanou, lesklou rukojetí, na záda jej šikmo sobě zvedá, šňůrkou přes plece jej přivazuje, jako myslivec si chodí s puškou. Sbírá potom ještě do paměti, co vzít s sebou. Zamkne dvojí spouští každý zámek v světnici i venku – bez starosti domu neopouští. – Když byl u vrat, uzlík s chlebem v ruce, smekl klobouk, stanul na chvilenku, udělal kříž, vykročiv pak prudce pravou nohu napřed v cestu sázel, kudy jindá dívku vyprovázel. 167 Na nebe vzetí byl svátek právě, obrátil se tedy k Boleslavi. Čas měl pěkný. Cestou lidi zdravě smekal často černý klobouk s hlavy; ještě znali ho. Až odpoledne pozoroval samé tváře cizí, známá stráň i les mu s očí mizí. Na kraj lesa tedy sobě sedne na návrší a se dívá zpátky. Podivil se, za taký čas krátký jak se slehly kopce za ním všecky. Homole dvě zelené tam stály, jedna lysá se zříceninami, jejímž na vršku věk prožil dětský! Velíš byl. A druhá stromek samý, jak by nesla hrad, tak zdá se z dáli stavba na ní kamenná a šedá. Na ní kalichů se velkých řada místo střechy koruna jak zvedá. – Pojedl a zašel v širá lada. Ještě ten den spatřil kopce oba, před Brandýským lesem když ho mdloba denní cesty k zemi povalila, právě na ně vyhlídka mu byla. Zasteskl si uviděv je v dáli, málem by se vrátil, ale brzy za ten stesk svůj na sebe se mrzí, když ho touha v před ho ženouc pálí. Přenocoval v Loučení. – Den druhý vyšel brzy, čas byl utěšený, vzduch byl vonný, čistý, jako sklený. Kvítím skví se otavové luhy, 168 a kde strom byl, s listu na list spadla rosná kapka zalesknouc se v slunci. Tam i onde pluh již táhli junci, ba též někde otava se kladla. Pozoroval Podhajský, v tom kraji že dřív žně, i ovoce dřív mají. Pro něho však všechno teskným zdá se, rovinu jak stůl jen oko vnímá, všude písek pod nohama svýma, v srdci, v hlavě stesk má jen a touhu, nekochá se vůkol v ranní kráse. nevidí leč bílou cesty prouhu. – Přešel les a stanul na pokraji. Podepřel se o kmen, patřil k cíli: před ním v dálce kostel stojí bílý, a dvě věže v ranní záři plají. Zachvěl se a zrychlil svoje kroky v písek boře nohy ve hluboký. Tak se octl u rodičky Boží v Staré Boleslavi unavený. Poutníků dav z daleka se množí nepřehledně. Sedl vedle stěny na nejvyšší schod a pozor dával, najde-li tvář, jež mu v duši tkvěla. Často vstav se tlačí v lidu nával, „Filomeno!“ zvolá, ale vida, že se zmýlil, sedne a zas hlídá s chlebem raneček si složiv vedle. Nespatřil však nikde líce zbledlé, s poutníky pak noc se modlil celou v kostele, a když už vidět bylo na východě kmitat jasnou zoru, 169 s babičkou se pustil do hovoru vedle sebe na modlitbách bdělou, jíž snad právě o nebi se snilo: „Pěkně prosím, matko, neznáte-li jakés Filomeny od Velíše?“ „Neznám, neznám, holečku!“ tak řekla, a dál zdrávas na růženci smekla. – Tu a tam se zeptal – nevěděli. Smutně tedy k procesí se družil, jež se chystalo zpět do Libáně. Vzpomněl sobě na zelené stráně, na svůj kopec, domek, hned se vzmužil, oko zjasnil, domů toužil, domů! Náhodou tu kročil ku někomu, jenž ho poznal, vítal jménem Božím: „Také, také přinesl jste jednou Matičce svou strast a starost bědnou? I já také, nežli kosti složím, chtěl jsem ještě podívat se na ni, aby se mnou byla při skonání.“ Vyjevil naň sklenář oči obě: „Odkud jste a který?“ – Onen vece: „Havla z Pazderny snad znáte přece? U vašeho otce v dávné době sloužil jsem; vy neznáte mne věru. – Nejste sám tu: s vaší nájemnicí hovořil jsem včera v podvečeru, ona však šla ještě ku Bezdězi.“ Sklenářovi jasnilo se v líci. Napadlo mu stíhat Filomenu, kdyby šel hned přímo polní mezí na Bezděz; však neměl chuti k tomu, neb ho silná touha táhla domů. 170 Přemýšlel, pak starci zmizel v davu. „Ten kus cesty,“ myslil, „nedoženu?“ Novou touhou starou mořil hlavu. „Ještě jednou!“ pravil si a v spěchu přímou cestou, kudy lidé řekli, k Bezdězi se nohy jeho vlekly – ani nevkročil pod lidskou střechustřechu. A když potom znojem uřícený k vysoké se hoře blížil z dáli, poutníčkové již ho potkávali, procesí, neb různo muži, ženy. Viděl, že jde pozdě. Mdlobou klesá. V tom však shledl na pokraji lesa, kterak procesí se zvolna schází, napřed pak – ó poznává ho jistě poutnický ten muž, jenž vinen všeho. Dostal se tak sklenář do nesnází, a přec musil zeptati se jeho, nenajde-li na tom svatém místě, koho hledal. Přemohl se tedy, k zemi sklopené pak maje hledy zastavil se před vůdcem s tím slovem: „Povězte mi, pro všechno vás žádám, dobře vím, že s vámi Filomena – kde tu je?“ Tu kápě pod příkrovem vyjevil naň vůdce sivé oči: „Ale, hlehle, pořád v mysli bádám! Vy jste od Lorety?! Neznám jména; byl jsem u vás jednou na noclehu. Vy jste tady? Jak se ten svět točí! S Filomenou jsem dnes mluvil taky; řekla mi, že s matkou jinde bydlí, 171 u Hradiště, na skalnatém břehu za dvorcem, tam sadaři vám poví. Kdo ví, kde ji však již pod oblaky nosí andělé pod svými křídly, neboť svatou jistě je, a všudy jak tak může chodit stále, kdo ví? Zrovna jak by věčné měla údy. Nevím, kam dnes odtud zamířila. Či snad ještě tu je, poutníčkové? Nevědí. – A vy s ní mluvit chcete? Inu nejprv tu se ohledněte. Kdyby pak snad u matky zas byla, je vám na cestě. Jsou jasní dnové, pěkně se tam stavíte. My právě na dalekou pouť se ubíráme, k Cellské Matce, k boží cti a slávě. Filomenu pozdravte a známé. Ona s námi nejde; svěřila mi, pobožnost že jakous vykonává, k níž jí pokyn boží Matka dává. Na den narození svaté Panny procesí jde slavné s družičkami do Vambeřic z Turnova, a s nimi, řekla Filomena, půjde taky. Poroučím vás Bohu do ochrany, provázej vás on a veď vás k cíli! Vrátíme se před počátkem zimy.“ Rozešli se. Utřel sklenář zraky sklamán, potěšen, vše sebral síly, a již znaven cestou celodenní, a snad také sesláblý již hladem, přece šoural se výš po kamení, chtěl přec dojít vrchu před západem. 172 Ti, co poslední se dolů brali, v udivení na něj pozírali, u každé an kaple odpočíval, jak by křížovou sám konal cestu. Zoufale se na poutníky díval a výš leza zachytal se klestu. Na hoře když stanul udýchaný, na práh padl chrámu zamčeného, nemoh’ probrati se z bolu svého, a když, dlouho seděv povstal přece, rozhledl se smutně na vše strany: vůkol kraj dlel v nadpozemské vnadě, slunce právě bylo na západě a se lesklo dlouhým pruhem v řece, jež jak pohozený meč se skvěla. Zdálo se mu, že už země celá před ním se tu otevřela náhle. Zaslzel a hrdlo jeho zprahlé jako výskot z nitra vyrazilo. Ó vždyť tam až v nebi vidět bylo mdlé dvou kopců drahocenných rysy. Zdálo se mu, že mu rostou nohy, že mu ruce v dál se prodloužily, že obejme kopeček svůj milý, na něm bude žíti, jak žil kdysi, na tom kopci čnícím zpod oblohy. A pak poznal Tábor, poznal Trosky, Kozákov a tam je Ještěd asi, jinak odtud vypadá. A záze vidět na nebi hřbet Krkonošský. Viděl města, vsi, niv, lesů pasy, a kde vždy mu ukázali k Praze, – vyvstal na špičky – zří mihot věží: – ó tam jistě Praha – Praha leží. 173 Zrak i paměť přešly mu, an klesl, na práh chrámu položil své čelo, „Filomeno!“ volal, „Filomeno! Smiluj se, ó Panno nejsvětější!“ K nebesům ten zvuk se zrovna nesl, a snad u božího trůnu znělo slovo to, neb zniklo vysloveno. – Pln je jistě andělů vzduch zdejší. Bylo přítmí, když se šoural dolů, doplížil se v noci do vesnice, spat ho dali někam na stodolu. Do světa se dobře chodí sice, ale šťasten, kdo se v zdraví vrátí. Uchvátil se, sotva může státi, neřku spěšně za svým cílem jíti. Belhal po lukách a trhal kvítí, sedl s nimi, kytici si vázal, dokud nesvadla, ji v rukou nose. A když zastavil se na rozkose, takto lidí po každé se tázal: „Milý zlatý, dej vám Pán Bůh zdraví! Kde pak tady v skalách zůstávají. Domů nemají, med jedí plavý, nevypadají jak lidé v kraji, proto prý se schovávají v zemi. Rád bych pohovořil s lidmi těmi.“ A tu každý zastavil se chvíli, mlčky v kraj se v pravo, v levo dívá, a kde spatří skály trčet vzhůru, sehnuv hlavu ukazuje holí: „Tam, co vidíte ten oblak bílý, 174 hleďte, s horou v jednu kupu splývá, tam je vidět, hlehle, Mužskou hůru. A co živ jsem, slýchám po vůkolí, že tam jeskyně jsou v skalách skryté. Kdo tam může bydlet nežli – víte?“ Pokříživ se člověk kráčí k předu, sklenář k hoře, jež mu na pohledu. Zvolna šel den celý, šel den druhý, za sebou měl Pojizerské luhy, a když slunce je už nad západem, s hory kráčí k hoře skrýt se za ni, sklenář belhá po silnici sadem, smeká klobouk, pot si stírá dlaní. Sešel se silnice po zahradě. V rámci stromů stanula tu před ním šedá troska, na věži pak její, v níž jak čáry okna černá zejí, kavek hejno na noc pohromadě na kameni sedí na posledním. Před věží pak stojí borovice prostá větví, jenom na čeřenu, na zkřivené sněti sedí vrána krákajíc. Byt sklenář mužným sice, teskno mu však hledat Filomenu v příšerném tom místě. A tu rána jako z blízka vzbudila ho z žasu. Popošed tam, kupy skal kde stály, v šeru vidí na vrcholku skály muže jako s někým ve zápasu, jak by cepem ubíjel cos k zemi. Zastavil se sklenář zmámen, němý. Sebrav ducha krok udělá k předu, 175 leze po skále, tu, hleďte, před ním – nad ohněm jak hrnky ku pohledu – božská pravda, ze země se kouří. Bál se dále, že snad krokem jedním podzemní ten národ na se vzbouří. Přece šel, a nenadále vidí, co ty rány: člověk mlátil cepem na skále hrst žita rozhozenou. Tedy přišel přece mezi lidi. Viděl pak, že nad dutým je sklepem, okénka dvě svitla skalní stěnou, dolů pak jdou schůdky vydlabané. S pozdravením tedy k mlatci stane, ptá se o tom, za kým do skal přišel. Mezi tím však známou píseň slyšel, po hlase hned poznal starou matku, po skále pak v její mířil chatku. Bylo přítmí. Hle tam šat se bělá, na kamenné lávce vidí ženu prostřed oulů, jichž tu řada stojí. V teplý večer hlasně bzučí včely, a šum lesa se v to libě mísí. Tedy sklenář zvolal na stařenu ve tmě poznav tváře její rysy: „Pozdrav Pán Bůh, stará naše matko!“ Žena s lávky vstává, mlčí krátko, jak by vzpomínala, potom praví: „I můj Bože! To jsou vzácní hosté v obydlí to naše chudé, prosté! Kde jste se tu vzal? Bůh vám dej zdraví! Tak! Tak! Hleďte, kam jsme se to děly! V zemi, v zemi, skoro jako v hrobě. Musíme se činit v práci obě. 176 Dokud brambor nebylo, tu vždycky zvařily jsme řepy, a den celý tím jsme sobě hlad vždy zaháněly. Vůle Boží! Je ten život lidský! Nu to Filomena ráda bude, že jste našel naše bydlo chudé!“ Tehdy sklenář zvolal: „Kde je ona? Doveďte mne k ní už, matko drahá. Je-li zdráva? Kde je a co koná? Matko stará, co to platno všecko, nenajdu už na tom světě blaha, zatoužil jsem, jak po matce děcko. Jsem jak stará jabloň, za stodolou co mi roste; větev má už holou, přec se letos květy obalila. Dejte mi svou dceru, matko milá. Nohy mne už bolí, doveďte mne, ať ji vidím! Kde je Filomena?“ Také řeči touživé a jemné vedl sklenář staré matce k blahu. „I můj Bože!“ řekla klopíc hlavu. „to by velká pro nás byla změna, ale kde pak! Od vašeho prahu musily jsme jednou s hanbou jíti. A pak, co dám dceři na výbavu? Modro v nebi, na té zemi kvítí. Však má Pána Boha, drží se ho; a kde Pán Bůh, vždycky bude všeho.“ Zarmoutil se sklenář, horlil v duši, a pak zvolal: „Ale Filomena! Nemluvíte se mnou, jak se sluší, s ní chci mluvit!“ Matka tedy praví: 177 „Milý zlaty, už je nakloněna vzít si chalupníka od Jizery. Dost k nám chodil marně na večery, ale teď už, dá-li Bůh nám zdraví, k prosbám mým snad dcera mysl změní. dnes ještě z pouti doma není, nezmešká ni jedné ve vůkolí. Ó ji často proto srdce bolí, že jste nás tak vyhnal bez příčiny, ji pak pro vás bol též trápí jiný. Není doma!“ řekla matka tiše. Ale sklenář žalostiv to slyše, sklamán trpce, hněvu průchod dával: „Není doma! Nu je dobře taky! A vy, matko, co mi vytýkáte – nikoho jsem nevyhnal. Vy samy uprchly jste, a mne smutku nával do dálky hnal za ní pod oblaky. Jen vy dceru na svědomí máte, že se pořád toulá za horami. Pěkně jste ji toulkám naučila. Jiná matka, kdyby hodná byla, na krok dceři nedala by z domu; a vy ještě učíte ji tomu.“ Zaplakala stařenka tu šedá: „Nic mne nekárejte! Však já věru poctivě jsem vychovala dceru, nikdo ve světě mi hany nedá, a vy přijdete a trestáte mne, že jsem dceru zbožně vychovala. Pro takové věci pro daremné, jak vy chcete, ovšem smyslu nemá. Však nám bylo dobře samým dvěma. 178 A než bych vám dceru svoji dala, tak ji zadala bez Pána Boha, ať již jinak prohřeším se spíše!“ Zarazil se sklenář, sotva dýše, slovo vyrazit pak stěží moha takto zvolal: „Nu, nu, dobře taky! Však již nepřijdu na vaše zraky. Však se s Filomenou jinde shledám; k vůli vám jí zahynouti nedám. Však já půjdu na pout do Turnova.“ A tu matka chopila se slova: „Nechejte mé dcery na pokoji! Chcete dítě matce odervati? Běžte, nechejte nás tady samy. Však já promluvím s ní, až se vrátí; dcera má se Pána Boha bojí. Nehledíme setkati se s vámi, jděte od nás! My jsme lidé jiní, jděte, jděte od našeho prahu!“ Ztrnul sklenář, nevěděl, co činí, vůkol stáli lidé, poslouchali. „Špatná matka!“ děl a bez průtahu obrátil se. – Večer zem již halí. Ohledl se sklenář sestupuje se skalnaté stráně: s černé věže, úzká okna její, kulich štěká, který poklad zakletý tam střeže; sklenář zachvěl se, jak teskno mu je. Toužnou píseň slyší z nedaleka, širý kraj se ve tmě před ním tratí v rovinu, jen leckde že se leskne 179 vody klín a výše hvězdy k jihu velké, zlaté! I chtěl zaplakati, tak ho jaly myšlénky zas teskné. Do té tmy chtěl vskočit a svou tíhu v ní i sebe ztopit. Domů! Domů! Kudy bílá silnice se míhá mezi dvojí řadou černých stromů, vidět dlouhý stín, jak muže stíhá. Oráči již v polích vypřahali na poledne, když se sklenář z pouti navracel. Byl celý nevyspalý – v noci šel – a sotva moh’ se hnouti. Když však spatřil stavení své pěkné, přidal kroku, a již na dvůr vkročí, vejde v zahrádku a mlčky klekne. Kolem do kola pak veda oči vzdychl blahem: „Do smrti již svojí nehnu se již odtud, bloudek jeden! Marnou touhou byl jsem to jen sveden. Jenom tu se moje duše zhojí.“ Usnul zmořen mezi svými květy. když procítil, tak jemu bylo, jako tomu, který před sto lety zaspav vzpomíná, co se mu snilo. Sklenář na zámečku hospodaří, opět pěstí zahrádku i pole, sklenaří a jídlo sám si vaří. hlídá, shání, mlátí ve stodole, nová robí vrata, tyčku k plotu, upravuje opět polní meze, 180 smejčí, rovná, neštítí se potu, a přec nouze v stavení mu leze. On však ani chvilky nepromešká, žádná práce jemu není těžká. Zatím ale den za dnem se blíží svátek Mariánský narození. Počne opět cítit, trpět tíží, nic mu po chuti, nic k vůli není, táhne ho to tam, kde udal vůdce, že se setká jistě s Filomenou. K západu se díval, složiv ruce, každý večer v dáli zamlženou. Pojednou ho doma všechno pálí, nemá stání, stesk ho moří stálý, a tak v sobotu před narozením všechno zaopatřil, uzlík svázal, a kam vůdce jemu poukázal, na Turnov šel před úsvitem denním. Když se dostal zvolna do Turnova, na mši prodlel mnichu Františkánů. Po Filomeně se sháněl znova, zvěděl tohle: „Ráno odtud včera procesí dvě vyšla: do Hejnice, tam až v Němcích pod horami kdesi, druhé za cíl mělo Vambeřice. Každého pak na slovíčko bera vyptával se na svou Filomenu, hledal, pátral v poutníků těch směsi. – Nenašel jí. Kleče na kolenu prostřed chrámu sklamání pln, žalu, přemítal, co činit. Prosil Boha, 181 by ho chránil, aby u návalu nezbloudila s cesty jeho noha. Modlil se a zdálo se mu v snění. že mu Bůh dal tajné pokynutí, neboť nabyl k dálné pouti chuti. Za Filomenou chtěl bez prodlení, doufal dohonit jí na procesí. Na cestu se vyptal do Vambeřic, neboť myslil, že by nešla jinam. Tedy v stranu, kde se nebe šeříc nejdřív na pohorské vzchází lesy, k modravým on mířil ku výšinám pod Kozákov, potom v pravo za ním přes pahrbky, skály, přes údolí, mnohý potok přeskočil a říčku, necítil již, zda ho nohy bolí, vzhůru stoupal ku vysokým stráním rozhlédnout se v kraji, po nebíčku, když mu bylo teskno v horském dole; a tu hle, kraj zjevil se mu jiný: neviděl on nic než vrchoviny, hory, hory, kam jen okem sáhl. Lidé hakem příkré hačí pole. Když se ptal jich, kudy průvod táhl, jinak mluvili než lidé v kraji: „Nynčko jsem jej víďal, zpívať slyšal, ch půlseduma hodiny sem přišal.“ Odpočinul. Ó jak pospíchají. Po tři dni jich honil po jích stopě, dvakrát zbloudil s jich se minuv směrem. Nyní tedy spatří Filomenu! Zabuchlo v něm, hnulo mu to údy. 182 Občerstvil si nohy ve příkopě, a již skoro samým podvečerem musil dávat pozor na ozvěnu, nevíť pojednou, kam dát se kudy. V tom se zdá mu, zpěv že táhlý slyší; po zvuku šel, a když vyšel z lesa, ocítil se v horském ve zátiší. Řada světel po stráni se trousí, v blízku hučel potok v důl se nesa. Tma už byla, když se blížil do vsi. Tu měl býti konec jeho běhu: stihne poutníky tu na noclehu. Ráno těkal, hledal, ptal se lidu, po Filomeně však ani vidu. „Možno“ – řekli, „že je napřed třeba.“ Tak, co v uzlíku mu zbylo chleba, chvějnou rukou krájel si a snídal a se s nimi do Vambeřic vydal. Za dva dni už střechu uviděli, rudou, s věží. Po schodech se vleče s ostatními sklenář po kolenou. Na stupni vždy otčenášek celý a tak vzhůru došoural se kleče. Tu se sejíti měl s Filomenou. Oči bolely ho od hledání. jednu tvář jen zřel zrak otupělý, líc ta k němu s oltáře se sklání, tam, kde lidé k svaté Panně vzhlíží. Oči plály mu a rty se chvěly, v úzkosti jen obličej si kříží, chce se zeptat, stydí se však lidí, zdali také oni tu tvář vidí. 183 Nenašel jí. Tu se zastesklo mu, vše ho táhlo domů, jenom domů! – S jakous babičkou šel do Boskova. Z Boskova pak rychle už si skočí. Jednu myšlénku jen v sobě chová: po domovu obrací jen oči. Po dni Matky Boží narození přišel do Boskova. A tu v řeči domluvil se s lidmi od Jičína, radosti pln ruce zbožně spíná, ptá se, nového-li nic tam není, a pak začne hovor pozdálečí, neznají-li jakés Filomeny. V zpomínání pustily se ženy, vyčetly, kdo koho viděl tady, usoudily potom dohromady, že to jistě není žádná jiná, než co šla dnes ráno do Zvičína. Přišli prý sem z Němec od Hejnice, snad, by zásluh měli ještě více, zašli na Zvičín, pak ku Táboru. Však je vidět na Zvičínskou horu. Dal jim sklenář s Bohem. Pod Boskovem sedl v lese, rozhlížel se kady. Tedy se přec sejdou dohromady! Však již zoufat chtěl nad Božím slovem. Býti ptákem, ó již byl by u ní. Na pařezu seděl na výsluní, od něhož šly kořeny tak silné, jako by to šupinatí hadi zakousli se v kmen. Tam ptáci mladí učili se lítat za starými. 184 Onde mravenci si v práci pilné horu stavěli, a ticho všude, že i brouka na kůře tam rudé s dlouhatými rohy šedivými slyšet vrzati. Les jenom šumí. – Podhajský se zabral v těžké dumy. Na Zvičín jda už jí nedohoní, a pak nenajde už stopy po ní. Aby k Táboru šel, přece neví, zda se mu tam ona v ústret zjeví. Pravdu-li však lid ten v jednom mluvil, nesklame ho bohdá ani v druhém. Tedy vstal a z lesních květin uvil věnec na ruku, a vyšel z boru. Obrátil se na Táborskou horu. Údolím šel, polem, lesem, luhem. Nohou pod sebou necítil skorem, když den druhý kráčel pod Táborem. Právě slézal se stráně, an vidí od východní strany zástup lidí. V bílých šátkách ženy různo s muži, jak je dlouhá cesta, tak se táhli, korouhvemi napřed vánek mává. Přimrazil ho k místu zjev ten náhlý, z hrdla křik se dere, dech mu úží, poběhne a zase posedává, mezi ženami tu jednu hledá. Sotva domluvil se, ruce spíná, zasmušuje se tvář jeho bledá, jako vodou polit při nich stane, když mu řekli, že jdou z Olešnice. Není procesí to od Zvičína. 185 Srdce sklamáním měl rozeklané. Poutníkové v před šli zpívajíce, on pak s nimi k vrchu stoupal zvolna. Otupěla duše jeho bolná. Kámen nesl vzhůru jako jiní, co jdou vzhůru na Tábor, to činí. Na Táboře pod kopečkem prýští v kamení a lesním vřesovišti studánka, v ní voda křišťálová. Tam když měli přijít poutníkové, jejich vůdce taká hlásá slova: „Poutníčkové! dělejte si křížky!“ A již každý křížek hodiv s výšky ze dvou snítek zrobený, zda plove, neb se potopí, se dychtiv dívá. Taková je lidu věštba tklivá: Po vodě-li plove, bude žíti: padne-li však ke dnu, naděj marná. Všude tuší člověk smrt již stárna. – Ale dívka z vody zvěst chce míti, smí-li ten rok myslit na ženicha. Podhajský stál podál mlčky, zticha, napadlo mu zkusit osud taky. Snítky skládá křížek malý robě: „Buď, jak buď!“ tak smuten myslí sobě, spustil v studánku, tam schýlil zraky. Neznamená křížku, zdali plove, neboť náhle zjevení měl nové: Patřila naň vodním na zrcadle chudá líc, v ní vrásky prohloubeny, od trudu a běd jsou tahy zvadlé, 186 vous pak čtyry týdny neholený plesnivé jak strniště mu stojí struhaté. On sebe sám se bojí. Povstal smuten, ani neznamená, křížek plove-li, či padnul na dno. Často člověk osud uhod’ snadno. „Ó jen přijde-li teď Filomena!“ Myslil si, výš stoupá ku Ježíši. „Budu plakat, tolik plakat budu, pláče mám, že snad se neutiší, vypukne-li. – Moc mám v sobě trudu. Nechám, by mi slzy utírala, a pak půjdem sami dva tam domů... Dopomoz nám ty, Ježíši, k tomu!“ Pomodlil se v kostele a vyšel, zas kdy zvonek a zpěv v lese slyšel. „Od Zvičína!“ slyší, „od Zvičína!“ hlavou kroutí, ruce pevně spíná, srdce čím dál rychleji mu buší. Nával šílenství jal jeho duši, poutník poslední když přesel kolem. Neslyšel a neviděl; šel v lesy, klutal slova probuzená bolem v houští listnatém se tratil kdesi, oči se mu slzou zalévaly, byl by plakal sklamán nastokráte. A to Bůh snad ved’ ho cestou pravou, neboť před ním pojednou tu vstaly tiché kopečky dva kulovaté, celou krajinu zřel usmívavou, jak teď na ní slunečko se lesklo. 187 Ba jak světlo upřelo se ve sklo, viděl domek, okno se v něm třpytí. Ó teď musil se již navrátiti. Pobožně se potom ještě modlil. a než procesí šlo, v chrámu prodlil. Vyšel s nimi, když se do půlkruhu postavili zpívajíce „S Bohem!“ A když potom v uklánění mnohém zemi políbili, míří dolů v dálku hledíce. A v nebes luhu žluté oblaky jak rozprostřený andělů šat Bohu v cestě slavné. Spustil s nimi ulehčuje bolu.bolu, jako muži níže o dva tóny, nežli píseň, kterou pěly ženy. Spustil s nimi písně starodávné, až les rozléhal se na tři hony, až mu krůpěj na čele se leskla. Tak si lehčí duše, když si steskla. A jak jelen skáče po oboře, po mezích on jako mladík spěší ku své milé, drahocenné hoře. „Ještě Holín, Porák!“ tak se těší. A již pod horou stál pod třešněmi. Ještě doskok – ve vratech stál němý, zachytil se sloupu – byl by klesl. Bál se po druhé výš zvednout zraky, neboť všude nepořádek taký, také zpuštění naň zevšad zírá, nebyl už tak silný, by je snesl. 188 Viděl, viděl, když otevřel vrata, sousedů vepř jak tam hospodaří, chrochtá, ryje, všude samá díra, stěny otlučeny, podél krovu dolů jako prapor rozepjata za sítí síť, pavoučí v nich staří vyplašení sem a tam se ženou, jako při bohatém, tučném lovu. Střecha tu a tam je rozhrabána, ledakde zřel tyčku povalenou, plotu kus mu odnesli snad spálit. Nejtěžší však čekala ho rána, když se ohlíd’ na zahrádku milou. Sotva prozřel – zrak mu slzou zalit: padlý kůl, a přes oploteň shnilou bujný keř se tlačí. Plotu kusy odtrhány v příkopě se válí, štěrbinou se dobývají husy, voňavé tam listy drze škubou. Vrabci na stromech jak by se smáli při svých tučných hodech. Ale dole drůbež hojná hrudu klove hrubou jako pilní pracovníci pole. Tam vždy kohout každou nohou hrábne dvakrát v pravo, dvakrát v levo zemi, slepicemi, jež se hřejí v prachu, na pokřik hned obklopí se všemi, zrnko najde-li. Však květy vábné nemají proň ceny. Spousty nachu s modrou květů třísní s prachem letí. Nemoh’ sklenář na to pohleděti, obrátil se na dvůr s prudkým chvatem, jal se trhat s oken pavučiny. 189 Vida marnost, zase do vrat kráčí, utírá si čelo vetchým šatem, na sloup obličej podepřev siný potom v hořkém ulehčil si pláči. Jako děcku když se žíznivému podá pít a od úst odtrhne se džbánek s vodou, na kterou se třese, spustí pláč a štkavé žalování, tak se vedlo nyní asi jemu. Nahlas plakal, hlavu v ruce sklání: „Co jsem živ, já neplakal jsem více, od té doby, co mi za stodolou zabil Pán Bůh strom a rozbil v polou. Hruška byla, štěp na každé snítce, sedm bylo štěpů: muškatelky, kozačky a panské, ovesnice, červinky, štěp trpkých, okrouhlice. Tenkráte jsem nářek vedl velký, po týden jsem plakal na zahradě, a teď plakat život budu celý.“ Při tom tiskl obě pěsti k bradě. Tak se ve vsi o něm dověděli. 190 VI.
Minul rok. Již děcku zoubky tlačí, žvatlat počne: „Táta, máma, papa!“ Dívka vede matku ke kramáři, už jí krátká sukně nedostačí. Hoch už biče, ruchadla se chápá, mužům hloub se ryjí vrásky v tváři, od desítky páté počítají. Marné ženy trhají vlas šedý mezi černým, nad starostmi lkají. Babičky však řeknou naposledy: „Tak jsme zase o rok blíže hrobu.“ Na zámečku za tu krátkou dobu na deset let všecko sestaralo, nejvíc sklenář. Nikdo z lidí neví, co se to s ním pojednou jen stalo. Některý den se až do krvava s prací lopotí a kde nic tu nic: sklízí chrustí, vymlátí jen plevy. Jindy ale v poli dlouho stává, zahledí se v kopce, jež se sluníc nad krajem se v páře vyhřívají. 191 Zahledí se v ně, a přijde domů, raneček si sebere a spěchá, kam ho stále honí zvyklá těcha. Lidé ve vsi zvyk ten jeho znají. Hledí jen, zda nad vrcholky stromů stoupá v poledne kouř od komína. A když nevidí, tak řeknou asi: „Sklenář na domov teď zapomíná, pole hyne, nezjedná si chasy, a sám sotva že mez pěkně srovná, pole samo uvnitř nezděláno. Potom, pane, žeň je ovšem skrovná. V zahrádce pak, co urovná ráno, rozhrabou mu kury odpoledne, neb se nezmůže již na plot nový. Hledá on si snad přec Filomenu, nebo má-li dobrý rozum, kdo ví? Po poledni vždy to na něj sedne, k sobě mluví bíle zvenčí stěnu, nebo jde a po kopcích se vleče.“ Politují lidé, pohovoří. O cizí vždy dosti máme péče, zvědavost svou v cizím pasem hoři. Za ním tíhli, sám když sedal doma mlčky, bez hnutí, leč hýbe rtoma, někdy pláče, pak se opět směje, much si neodhání s obličeje, oknem otevřeným holub vletí, po podlaze beze strachu kráčí; slepice mu v síni hlasně kdáčí – neslyší, neb nemůž’ uslyšeti: jeho duch as dalekou měl cestu. A když oko zazářilo v taji, 192 snad kdy potkaly se v nebi duše, ohlednul se stranou po šelestu, rety jeho něco šepotají – ode dveří, ejhle, k němu kluše bílá husa; hleděl na ni snivě, nepochopil, nepoznával zvěře. Stalo se, že kdysi odvážlivě s oknem rozbitým šly k němu děti – lákal je spíš pohled na strašidlo. Jeden chlapec vešel skrze dvéře, nešel za ním druhý ani třetí. Nejsmělejší klouče tedy shlídlo, kterak seděl sám tam na stolici nehybný a ztuhlý v bledém líci. Šel blíž chlapec, za ruku ho chopil, ale sklenář jako mrtvý stále; hrůzou klouče vzkřiklo, utíkalo. Jindy zase když kdos nenadále za něčím tam přišel, s ohněm tropil místo v plotně na plotně si topě, neštěstí že bez mála se stalo, pavučiny na nízkém že stropě dolů navěšené nechytilynechytily. A když někdy v podvečerní chvíli k lesu zíral, jak jej temno halí, stromů vršky příšerně se hnuly, jak by duchové se potkávaly na obloze, jež je rudá v půli jako kotel měděný, když stojí proti ohni – černých bál se chvojí, kde to hoří, ptal se. A tak časem divně sobě vedl. Mluvil hlasem 193 k sobě sám, a pak vzal uzlík s holí, po poutěch se loudal po vůkolí. Domů bál se, neb mu teskno bylo, když tak na zmar přišlo jeho dílo. A to bylo ten den před nedělí, kdy se slaví svátek navštívení. Po Jizeře kráčel muž a žena, kolem ani před se nehleděli, oba byli v hovor pohrouženi. Svatý vůdce to a Filomena. Oba blátem brodili se ztěžka, stopu hlubokou vždy vyšlápnuli s pěti prsty; to je ovšem mešká, k tomu větry naproti nim duly. Postanula Filomena chvíli: „Těžká cesta, sesláblá jsem k tomu, dva dni se již postím, prosím Boha, aby mi dal jakés pokynutí, pouť má pozemská že jde již k cíli. Řekněte jen, kam teď mám jít domů, kam se obrátit má moje noha? Matka mrtva! Šla bych za ní s chutí. Však jste svatý; vám to mohu říci: že se modlím k Panně Spomocnici za přímluvu její; tu vám kdysi Matka Boží ve snu zjeví se mi a tak praví:,Jsi tu, na té zemi, sama tak, a vím že chtěla bysi přijít ke mně, připravuj se tedy! Vykonej tu ještě třicet poutí, třicet Mariánských pobožností, lituj hříchů, modli se a posti, až pak přijdeš ke mně naposledy.‘ – 194 Kéž se mohu z toho těla zouti! Pouti jsem již všechny vykonala, ještě jednu, pak mne vezme k sobě.“ Takto řekla a zas v bláto sází bosou nohu vykasavši kytli. Ale poutník stěží vytahuje z půdy hůl dí: :Tvoje matka v hrobě – duše její svaté doprovází – ty však dbej, by ještě zde ti kvitly lepší časy, jež ti Pán Bůh snuje. Nenašel tě loni v tyhle doby od Lorety sklenář?“ Dívka stane, vrtí hlavou, dychtivě naň patří: „Ó můj zlatý, on se na mne zlobí!“ Dí a utře zraky uplakané. Vece poutník: „Nemysli tak, dítě! On již také s poutníky se bratří, není, jakým býval! Hledá si tě, věř mi, drahá! V tyhle doby loni mluvil jsem s ním, řekl, že tě honí, letos pak jsem setkal se s ním zase; poutníkem se stal, je celý jiný. – Co se trápit chcete bez příčiny? To ti vlastně říci chci, že na se máte čekat zítra na Loretě. Tam vás oba Matka Boží čeká. Dělejte, co patří na člověka: by byl šťasten zde i v onom světě!“ Vyjevila Filomena oči, a tak radostně mu v hovor skočí: „Bože, myslíte, že mne to hledá? A že na mne čeká? Na Loretě?“ „Ovšem, dcero, vždyť on miluje tě!“ 195 Zarděla se děva, vždycky bledá, ohledla se k východu a řekla: „Den to cesty, za půl dne tam budu, a kdybych se na kolenou vlekla.“ „To mi,“ vece poutník, „právě k trudu, že tak čas je krátký na shledání; doma nebývá, jen tebe shání. Tam-li nestihneš ho, doma není, bojí se prý svého do stavení. Ty dnes nedojdeš!“ Však ona děla: „Buďte s Bohem! On mne chuďas hledá. S Pánem Bohem! Kdy se uvidíme?“ A již sotva vůdce uslyšela, an jí žehnal takovou řeč veda: „S Bohem jdi a vol vždy cesty přímé! Spěcháš, dcero. Lidskou máš jen nohu, pozor dej a pomodli se k Bohu, by ti andělská propůjčil křídla. Hleď, Hradišťská cesta! Kráčej zvolna! Nezapomeň, dcero, Matky Boží, bude tě zas čekat. Nedbej lidí, neupadni ďáblu do osidla. A kdyby tě stihla rána bolná, přines ji zas! Tu jí člověk složí svaté Matce, však ona tě vidí. S Bohem jdi! A kdo dřív dojdem cíle, orodujme za sebe!“ Tak volal, ale ona již ho sotva slyší; rukou jednou kývá, druhou mává k východu, kde obláčky jsou bílé. Ani poutník slzám neodolal, 196 tušil, že tu ruka jakás vyšší dívku vede a jí pokyn dává. Rukou v dálku udělal kříž za ní, a jda k předu dal se do zpívání. Od Hradiště vede cesta dlouhá, bílá cesta, stromů dvoje řady. Po ní dívka, kterou žene touha. A kdyby kdo sčetl dohromady tyto stromky, nesčetl by vzdechů, za každý vzdech „zdrávas“ pro potěchu. Pospíchala Filomena mnoho, neb se bála, že nestihne toho, jenž ji čeká, jenž se pro ni souží. Tedy znova, ač se sotva plouží hladem, chůzí vychřadlá již celá, napne síly poslední a spěší. Když šla již kol věže kulovaté, na ranní v Sobotce vyzváněli, potkávala lidi do kostela. Čím blíž cíle, krok se stává těžší, posedavá, ruce majíc spjaté, a zas dále nohy napne k běhu. Za Sobotkou na návrší byla. Opět sedla na travnatém břehu, klesla spíše. Bylo na pohodě, obloha se modře vyjasnila. A tu shledla dívka na východě, kam své zraky stále obracela, horu zelenou se šedou kaplí. Seskočila s břehu a se chvěla, její nohy sotva na krok šláply, v zemi ztrnuly jak olověné. A tu krev jí do hlavy se žene, 197 zajásala, zaplakala spolu, chtěla se jí rozskočiti hlava, klesla k zemi, po čtyrech zas vstává a se šourá bídně s břehu dolů. „Matičko má! Matičko má svatá!“ modlila se nahlas. „Tak jsem blízká, vztáhni ke mně svoje mocné rámě! Počkejte, ach počkejte tam na mě!“ A zas zoufale se za vlas hmatá, v ruce hrudu křečovitě stiská jako šílená. A svatá Panna tenkrát opět zázrak učinila. Chtěla tomu jistě vůle božská, že v tu chvíli od Sobotky vyjel velký vůz a po silnici míjel kolem dívky. Podle koní vozka v klobouku a v krátké kamizole z dýmky bafčil bičem popraskuje. A ten spatřiv u příkopu dole chudou ženskou, jež se přibližuje ruce vzpínajíc, trh’ prudce koni, že voj sama vyběhla ven z plecí, poslouchá ji, ana slzy roní: „Pro Boha vás prosím, všechny svaté, místečka-li ve voze jen máte, nemáte-li, vezměte mne přece!“ Vozka dobrák pokývl jen hlavou, dýmkou do vozu jí ukazuje, chytl opět oprať v ruku pravou, vůz dál hrčí, vozka pohvizduje. A to bylo na den navštívení Panny Marie. V ten svátek milý 198 mnoho lidí viděti je v poli, v družných skupeních jak k témuž cíli scházejí se různo po vůkolí, se všech stran jdou při zvonečku znění vzhůru na kopeček ku Loretě. Jak by bylo nebe otevřené, a co dobrých lidí na tom světě, to jak bílé duše teď se vznáší k nebi výše, jež se nízko klene nad tou horou, jež je cestou k němu, k němuž stupeň v každém otčenáši, kam jdou lidé davše s Bohem všemu. Sem se od severu šourá zdola unavený poutník osamělý. Nejde cestou, kudy lidé chodí, bojí se jich, by ho neviděli, neboť šat má ošumělý zpola, patří s úzkostí, jak loket čouhá z rukávu, že ostudu mu plodí. Ukrývá se tedy v hustém lese, v pravici hůl, v levé uzlík nese, vzdychá, jak je cesta příkrá, dlouhá. Jak by nebyla! Ty všechny stesky, touhy, modlitby se vzhůru nosí, těžší každá nežli kámen, větší, kopec roste z nich v mrak podnebeský. Že kam děcko lehko vyběhlo si, tam ho k stáru lesní plži předčí. Sklenář je to, celý upocený, měl se tu dnes dočkat Filomeny. 199 Proto se dnes z dálných vrací poutí, zachází si přímo na Loretu. Pod vrškem byl. By se uhnul světu, někde v houští chtěl si usednouti. Neboť tam, kde bělaly se boudy pernikářských stanů, plno lidí sem tam tlačících se kupit vidí, jinde jak si v dálku ukazují kopce, města. Složil tedy oudy unavené podál na drn hladký, divizny kde velkokvěté bují a kde páchnou šalvějové pruty plné modrých květů – pastva hmyzu. Motýlů roj hledá med v nich sladký, pestrých jako samet nedotknutý. Pod vlasatou posadil se břízu, hleděl v důl, kam lesy jako vlny vespod tmavé, po vrchu však jasné, žlutozelené se lijí dolů; jako prohlubeň hvozd jich je plný. Oko nepřehledne, ale žasne. A jak rozhlednul se vážně v kolu, tam zřel rybník lesklý pod lesinou, v slunci plá, div oko neoslní, a kol vesnic obilí se vlní: jak se říká, vlčkové v něm plynou. To jak Bůh by házel požehnání a jím koulel po té rovné zemi od hory až druhé hory k stráni. Tak tu dlí nad dědinami všemi, k nebi hledí, obláčků kde řada běloučkých se leskne na blankytu. Myslil si, zda to tak nevypadá, 200 tolary jak ve stříbrném třpytu vysázené na modravém stole, jejichž okraj bleskotal se v kole. Snad to oněch ze mzdy Jidášovy dvacet osm penízů tam vidí.– Zachvělo se srdce sklenářovi, pohleděl tam vzhůru mezi lidi, tam, kde mládenci si vybírají srdce sladká, jež svým dívkám koupí. Styděl se tam, že ho všichni znají, že si budou kývat, až k nim stoupí. Přece vstal. A rozhlednuv se kolem spatřil níže, na břehu jak holém ženská leze vzhůru namáhavě, chytajíc se rukou za křoviska. Zachvěl se, neb na její hned hlavě šátek poznal, jejž sám kdysi koupil. Vykřikl a trochu níže stoupil, aby lépe přesvědčil se z blízka. A v tom žena lící klesla k zemi. Hned byl u ní sklenář skoky třemi, do bledých jí zahleděl se lící. Vzkřikli oba. – A hned Filomena padala mu v rukou, jemu taky klesly nohy, kleče jímal děvu a se chvěl. Ó, kdož to může říci, jejich ret čím asi nyní stená, a co vidí jejich spolné zraky! Nutili se oba do úsměvu, úsměv nutí, srdce jim však pláče. Na mysl jim asi přišly nyní všechny pouti pozemské a strasti. 201 Mlčeli, jak slouchali by ptáče, jež jim pělo, nechtíce ho másti, zaslzeli, opět na se hledli, radost s divným steskem na ně padá; jak pak ne: vždyť ta tam všechna vnada, její obličej byl zhublý, zbledlý, a šat dávno starý ošumělý. Sklenář svraštil čelo, rty již chtěly vytýkat jí, že tak nedbá na se, semkl je však a se chvěje v hlase promlouval a tiskl její ruce, propuklo, co v dávné spalo muce: „Filomeno, řekni, kde jsi byla? Proč jsi ty mne opustila, řekni! Hledal jsem tě po všech koncích světa, toužil víc, než na má patří léta. A snad časové teď přišli pěkní. že ty odpustíš mi, půjdeš se mnou, zapomeneš na řeč na daremnou, vezmu si tě budeš mojí ženou, budem šťastni. Pojď a šťastni budem!“ Však ta slova trhla Filomenou: „Kmotříčku,“ tak řekla, „dej Bůh zdraví na mnoho vám let! Tak zas vás vidím! Ó již nermuťte mne starým trudem. Zhřešila jsem tehdy, – jak se stydím! Vlasy jsem si rvala za to s hlavy, že jsem padla ďáblu do osidla. Vy jste tenkrát dobře se mnou mínil, vy jste se mi ničím neprovinil. Proto jsem si odepřela jídla, 202 modlila se, až mi Matka Boží vyjevila, že hřích se mne složí. A tak přemohla jsem v sobě pýchu – byla vysoko – jsem prosta hříchu.“ Řekl sklenář: „Ó tak nemluv nyní! Nebudeš mi už jen hospodyní, budeme už navždy šťastni svoji. Beze hříchu duch se upokojí.“ Ale ona, hledíc na sklenáře, takto sladce k němu hovořila: „Pohledněte, jak nám zhubly tváře. Myslíte-li, že se na nás sluší, bychom vzali se, kdy všechna síla, všechna čilost na těle i duši umdlela? Už pro nás na té zemi, kmotříčku, nic není pro nás tady.“ A zas zaplakali dohromady. „Filomeno!“ – sklenář hořekoval. „Ó kdybys ty, Filomeno, znala, jak jsem toužil, jak bych si tě choval! Žíti můžem ještě léta mnohá, budem oba za to prosit Boha – a ty bys mne mohla opustiti? O já nechci ještě z toho světa! Hleď, jak krásný je, jak vše se třpytí. Ne, ne! Nechci, za dlouhá ni léta. Lépe na zemi než v černé zemi. kam nevnikne slunce. Úzko je mi! Hle to nebe! Hle ty bujné stromy!“ Zahleděl se v ně, jak chtěl by s nimi 203 s mladistvými srůsti, zelenými, chytit se jich, v zeleni se skrýti. „Přijde vítr, sekera – sněť zlomí.“ „Ne, ne, Filomeno, nemluv, drahá, hleď, jak slunce zase jednou svítí! Ještě mnoho zažijeme blaha. Nermuť mne již, trpěl jsem již dosti. Posaď se, tak! Neplač, povídej mi. Viď, mám hodně vrásek od starostí? Co je platno! Bol je vždycky zřejmý. Jak jsi slába, nemáš také hladu?“ A když ona mlčky zakývala, tu on najde skrovný uzlík vzadu zvolna po sobě pak z něho vyndá velká jabka lonské léto zralá, z kterých ona vůdci dala – jindá. Poznala je – hledli na se oba on pak takto hovořil k ní jemně: „Zakousni si! Však je to už doba, co je nosím po těch kopcích chodě za tebou po dálných koncích země. Jablka ta zrála mi jen k škodě. Jez jen, holko, přijdou-li ti k chuti, však jsi nějak rozpálena celá, pot ti krůpějemi kane s čela.“ A když tak ji k jídlu vlídně nutí, vezme ona, kousne do jednoho, uleželé bylo, sladká šťáva jest jí jako lék. A při tom mnoho vyprávěli sobě ze svých poutí. Potom sklenář otázku jí dává: „Tak mi přišlo, holko, vzpomenouti, 204 jak jsi tenkráte mi vyložila, zdali u tebe má duše byla? Neb jsem často celé odpoledne bez ducha sám ve světnici sedal – bezpochyby duch můj tebe hledal. Nikdy jsi mne takto nepotkala?“ „Vídala jsem; ani ne tak ve dne,“ řekla ona, „jako za soumraku. Vždy jsem na oči si ruku dala, protírala, nemám-li co v zraku. Inu říkám – byl jste jako živý. Pán Bůh, Pán Bůh různé dělá divy!“ A zas kousla v jabko. On pak hlavou jak by svědčil, ustavičně kýval. V nebe zřel a myslil, tam, kde plavou modré obláčky, že s Filomenou šťastni spolu po nebesích bloudí. Blaze mu, a jak se dolů díval, jako s nebe na zem opuštěnou, zůstal v klamu, že je v nebi, soudí. Nebo každý zvuk, jenž přišel zdola, jiný je než tam, je slyšen zpola, jako zemský ohlas, pes kdy štěkne, nebo houkne oráč. Vidět sice, někdo-li tam v polích rukou mávne, hlavou kývne, slyšet ho však není. A tak obrazy ty zraku pěkné jako v zrcadle se jeví více, jak dob zašlých vzpomínání dávné. A když ve vsích dá se do zvonění, víc než z osmi vesnic cinká v kolu – to jsou zvuky z nebeských už luhů. 205 Řekl tedy: „Jaký bloud jsem býval, když jsem pouti tobě za zlé míval!“ A v tom zechvěli se oba spolu: Jak hlas s nebe jistě, nejináče! Neviděli na božího sluhu, na kazatelnu an vystupuje, a pak v knize těmi četl slovy: „On se béře, po těch horách skáče, po těch pahrbcích on poskakuje srně podobný neb kolouchovi.“ Zalekli se oba jako soudu, jenž zní shůry nad pozemskou hroudu. Na kolenou oba zaplakali, slova kněze když slyšeli z dáli: „Nebo aj, už zima pominula, prška přestala a bouř se tiší. a zemi se kvítí ukázala, doba prozpěvu již procitnula, a hlas hrdličky se v kraji slyší. Holičky fík pučí, zkvetlá réva vůni vydala. Ó kéž by vstala přítelkyně má, má krásná děva! Pojď, má holubičko, jež jsi dlela v rozsedlinách sklalních,skalních, v příkré skrýši. Tvář svou ukaž, ať sluch tebe slyší; hlas tvůj sladký, spanilá jsi celá!“ Tak kněz četl, oni dva pak níže klečeli a ruce spínajíce štkali, plakali, a zemská tíže jak by spadala jim s bědných ramen.– Každým slovem plakali zas více 206 za knězem je nahlas přeříkali, a když skončil, oba řekli: „Amen!“ Znova zrození, bez hříchu, svatí oba nyní na mši svatou chtěli. Sklenář vstal, však ona nemůž’ vstáti, sotva vypjala se na kolena chorobna a zcela vysílena. Tož ji zdvihl, a se podepřeli jeden o druhého, stoupli výše, kde kol kaple lidé ke mši pěli. A tu oba modlili se tiše. Filomena pak po čas ten celý zemi líbala, kde padal na ni kaple stín, ve zbožném šepotání. Po mši vzpomněl sklenář na obrázky, vybral Filomeně takovýto: malý Ježíšek, zjev nebes lásky v růžích, samých růžích ověnčený držel černý kříž. On koupil jí to, že ty růže se mu zalíbily. A jí obrázek tím víc byl milý, že byl dotýkáním posvěcený. „A teď půjdem k nám a budem spolu!“ „Kmotříčku můj, co by lidé řekli! Půjdu do Bukvice ku své tetě. Kdybych se tak třeba rozstonala? Cítím slabosť.“ – On však hleděl dolů, v líci zvolna slzy jemu tekly. „Co mi nyní po celém je světě!“ řekl jí a utřel oči skrytě. 207 „Snad bysi mne nyní opustila? Pojď jen se mnou, pojď, mé drahé dítě!“ Tedy šli, však stokrát odpočali, nežli došli lesem ku zámečku. A když byli již jen kousek malý a si sedli ještě do chládečku, dívka rázem zbledla, zachvěla se, jako mrtva klesla na drn měkký. Zabědoval sklenář, hladil, budil, naříkal a plakal nad ní zase, chtěl ji donést domů – neměl síly; a přec jeho dům již nedaleký. O tom přemýšlel a tím se trudil. – Rozběhl se, do vsi z lesa pílí pro vodu a pro lidi. Již z dali zřel, že při zámečku děti hrály. Když pak doběhl až před stavení, ze vrat jemu vyšel v ústret krejčí. Neptal se ho sklenář, jak sem přišel, neboť viděl, že vše kol se mění, že mu nájemník zas dvorek smejčí, rovná zahrádku a ploty staví. Aniž řeči krejčíkovy slyšel. „Pojďte se mnou!“ sklenář jemu praví. A tak spolu Filomenu v krátku přivedli a dali do postele. Bál se sklenář cestou nepořádku, v jaký musí uvést Filomenu; tu však zpozoroval velkou změnu, stavení že krejčí srovnal celé. Blažen, šťasten šukal po světnici, o každé měl věci něco říci, 208 kytky z oken vzal a ku posteli ukazovat nosil Filomeně, rovnal břečtan na bílené stěně. Ptal se dívky; když jí lépe bylo, svět se před ním vyjasňoval celý. Také jí se v oku zrcadlilo blaho vzácné, řídké pro ni štěstí. Celý svět by chtěl jí nyní snésti; vzpomněl si a skočil na zahrádku – podivil se, vnímal zas tu vnadu růží skvostných, plných do rozpuku, A tu vztáhl chvějící se ruku, rval tu krásu, ač mu při tom bylo, jak by živé bytosti vzal žití. Trhal růže, neušetřil žádné, staré líce se mu zruměnilo. To snad duchové v těch růžích skrytí naposledy, než jim život zvadne, omámivou, rajskou dýší vůní. Sklenář rozčilen zas k Filomeně s květy spěchá, a když stanul u ní, usmáli se v slzách v divné změně. On pak růže do ruky jí dává, kolem hlavy obkládá je snivě, ona pak se smála přívětivě, když on sepjav ruce stanul před ní: „Takhle se mi vždy o tobě zdává! Jako svatá Panna tamhle, hledni!“ Sedl k ní a zase hovořili. Filomeně bylo volno dosti, myslili, že slabosti to byly, kterých brzo poklidem se zhostí. 209 Odpoledne však si naříkala na píchání, na bolení hlavy, ze snu mluvila, když chvilku spala; když se sklenář na její ptal zdraví, ukázala, by jí obklad smočil. Učinil tak. Horkost čím dál větší. Chvěl se sklenář, že jí nevyléčí, úzkost jala ho. – Tu k truhle kročil, vyndal obrázky a na peřinu vykládal je, mluvil k Filomeně, a ta po chvilce tak hovořila: „Kmotříčku, snad ještě nezahynu? Kéž bych ještě na čas s vámi žila! Ale tuším – slábnula jsem denně – proto jsem se zaopatřit dala... Což kdybych vás tady zanechala?“ Zalkal sklenář, klekl u postele, hořce zaplakal a tiskl vřele její ruku suchou k ústům svojim. „Nemyslete, že se smrti bojím,“ řekla pojednou zas Filomena, „jen když jsem dnes mohla s vámi býti. Není souzen zde nám pobyt stálý; však tam v nebi jiné slunce svítí, za hrobem se teprv zazelená pravý ráj. Ó snad bychom se báli projít hrobem, temnotou tam k Bohu? Necháme svět, půjdem za oblohu čistí, jasní. A tam za oblakem nad hvězdami teprv sejdeme se. Či chtěl byste sám tu zůstat jeden marností té zemské hlíny sveden? 210 Budu po vás pátrat v nebi zrakem, až se za mnou duše vaše vznese...“ Plakal sklenář, plakal usedavě: „Neumřeš mi, duše moje milá! To ty neuděláš mojí hlavě, abysi mne teď již opustila!“ Přišel večer, Filomena vzdychá, sklenář obklady jen chladné dává a zas chodí po světnici zticha, neb u dveří šeptem radu brává. Filomena celou noc pak pletla divné řeči; byla u vidění, s Matkou Boží mluvila jen stále do samého rána, v úsvit denní. Byl rád sklenář, že se dočkal světla. Tu se Filomena probudila, na posteli sedla pružná, čilá, chtěla z okna ven se rozhlednouti. Skonejšil ji, že si lehla zase, a šel k oknu, by jí líčil ráno: „Již je světlo; ze vsi kouř se kroutí. V poli tam již někdo kravky pase, s hlavou holou – zajisté se modlí. Dole v lukách mají posekáno. S Tábora se mlha k nebi zdvíhá, všechno ukazuje na pohodlí. Do polovic jen se hory lesknou, do polovic černé. – Hle, tam stíhá ptáka pták a letí od Prachova, mizí za obzor až v dáli tesknou. 211 Zatím leží přes Bradu v kout lesů, kde se říká vždycky Prostřed světa, zář přervaná stíny u Lochova. Druhá lesů půl je ve tmě sice, ale z nich již ve hvizdu a plesu hejno božích ptáčat k nebi vzlétá. Nejzáz je znát proužek od měsíce. Ve vsi právě zvoní Anděl Páně. Zdrávas Maria! Bud zdráva, zdráva!“ Zamlčel se, sepjaté měl dlaně, k posteli šel, k nemocné se schýlil, na srdce jí kvapem ruku dává – sklesl k posteli a kvílil – kvílil. Krejčovi když přišli do světnice, zalekli se: hospodář se strojí, hledá klobouk a hůl dobrou svoji, třeští zraky, maje zbledlé líce, a když vešli, na ústa prst klade a jim ukazuje ku posteli: „Probuďte ji, ať již vstává přece! Bože, Bože, stvoření to mladé!“ Plakal tak, že sami oslzeli. „Již je mrtva!“ krejčí k ženě vece. „Bůh jí tam dej věčné radování!“ Krejčí s ženou v modlitbě se sklání. Od té doby chodí po okolí s kytkou v ruce a se starou holí onen poutník smutný, pomatený. 212 Bůh mu dej, by po té zemské pouti, po čem touží, mohl dosáhnouti, aby došel svojí Filomeny. Vy pak, kdo se potkáte s ním tady, mějte útrpnost, by nemřel hlady, dejte chleba, ukažte mu cestu! Jde si chuďas, jde si pro nevěstu. 213
AŽ NA ONEN SVĚT. OBRÁZEK Z KRAJE VE VERŠÍCH.
[215] Silné jest jako smrt milování. Píseň Šalamounova VIII.6
Veliký cit lidský velké činy rodí. Láska sobě staví přes okean lodi, východ se západem, pojí zeměpásy plémě k plemeni se s konců světa hlásí, v minulosti hledá, věstí do budoucna, ba snad veliká ta láska všemohoucná do oblak si cestu najde za svou touhou, po oblačných vlnách plavbou slavnou, dlouhou po přístavu bouře překonavši plané nezborná loď naše slavně k cíli stane! V čase tom, jehož jsme šťastní pamětníci, v koutku naší vlasti, tiché na vesnici příhoda se sběhla, jak ji tady líčím, příhodečka prostá, nezdobená ničím. * * * V kruhu drobných vnoučat bába švítořivá hubuje a líbá, děti míří, zpívá, [217] tomu jablíčko kdes našla pod peřinou, tomu v kapsáři kus cukru, a zas jinou pochoutku jim našla, pořádala hračky, konečně už zbyly jenom povídačky. Utichly hned hádky, konec hluku, křiku, ze dřeva kůň stane, voják shodil píku, krávy ze střepin kdes v koutě leží samy, hospodyňky bouchly o zem panenkami, a klín babiččin všem pojednou je cílem Ale bába žene všechny stejným dílem: „Tu se posadíte na zem do sluníčka, a já budu přísti. Obraťte sem líčka!“ Vzala vřeteno a načla kužel bílý, zakývala hlavou, na stranu ji chýlí, utřela si oko, jež se slzou lesklo, a tak vedla řeči: „Opět se mi stesklo, opět je mi smutno, malé, drobné děti, minulé když časy sbírám do paměti. Ten den před Jakubem patnáct roků tomu, co jsem vypravila vaši tetu z domu. Byla moje dcera jedna v našem kraji, však až podnes na ni lidé vzpomínají. Měla jsem ji, měla, jako oko v hlavě a když jsem jí začla šíti o výbavě, Pán Bůh mně ji vzal a někam do daleka, milé, zlaté děti, kde již na člověka padá obloha a tuto zemi dělí, zavedl ji Pán Bůh – vdávat jsme ji chtěli. Bylo právě tehda, když se přistěhoval do vsi naší kovář. Divné věci koval, do země ryl, kutil různé z kovu tvary a k nám chodil denně jako známý starý. 218 O, mé drahé dětí, drobotino malá, jak vám to mám říci? Zlá se změna stala. Kovář často mluvil o zámořských krajích, sám již prošel světem od severu na jih, mnoho vypravoval o té cizí zemi, až tu jednou z jara rozloučil se s všemi, zavázal si uzlík, vyšel časně z rána; a má dcera, hleďte! celá uplakána za humna s ním vyšla. Složil uzlík s holí, a tam nad úvozem pod tou hruškou v poli, půl dne na tom místě loučili se spolu a míjeli zvolna topol po topolu vedouce se cestou. Poslala jsem za ní, sama přivedla ji za pláče a lkaní. – Hned jsem koupila jí pěknou kanafasku, křížek zlatý, – vzala jenom na ukázku, zamkla v truhle pak a sama uplakaná tíhla k večeru vždy, kde ta modrá strana. A když jednou tak jsme radili se s dědem, co s tou naší holkou, co s ní jenom svedem vešla do světnice, sklesla na kolena: „Ach, mí rodičové, já jsem opuštěná a jíž musím za ním, nevydržím tady, nepustíte-li mne, zmařím život mladý; musím skončit život, nevydržím déle, anebo mi pukne živé srdce v těle!“ Polekali jsme se. „Pro Boha živého! A kam za ním půjdeš od domova svého? Vždyť on ani není na tom světě, dítě!“ „Na onom je tedy!“ řekla ona hbitě. „Půjdu v Ameriku, půjdu za ním v dáli!“ 219 Co jsme měli dělat? Již jsme se jí báli. Řekl tedy tatík: „Dobře rozmysli si! Na matku a na mě zapomněla bysi? Pohleď na mámu, hle, pohleď! Chuďas, pláče...“ Takto mluvil k ní sám oko slzou smáče. „Pohleď na ni, jak má daleko již k hrobu! Zemřeme snad oba za krátkou již dobu. Odejdeš, my též, – je konec, po všem veta, bude po nás navždy konec toho světa. A ty odejdeš?“ – Tu dcera zdvihne oči, žalně hledí na mne a již s pláčem skočí, kolem krku jímá, škytá usedavě, svými prsty hrabe v mojí šedé hlavě. Tedy řekl tatík: „Dobře! Jinak není, když to dokonce už Boží dopuštění, máš-li touhou mřít a vésti život bídný, vyprav se jen s Bohem! Pouť je za dva týdny, přátelé se sejdou, vystrojím ti hody, a pak pusť se s Bohem na ty mořské vody!“ A tak bylo, děti. – Vzpomenu-li, pláču. Tak jsem pustila se na pouť do koláčů. Svatba bez ženicha, pohřeb bez mrtvoly – však se podnes mluví o tom ve vůkolí. Přijel první na pouť bratr z Podařova, a jak do vrat vjížděl, první jeho slova: „Pro Boha vás prosím, co to budem slavit? Nevíte už, jak se jedné dcery zbavit? Jedna dcera v domě, jeden Pán Bůh v nebi; a vám pravé ruky není zapotřebí? Jsi to matkou, sestro? Hleďme na osobu! Bůh dá zdraví a ty dceru chystáš k hrobu?“ 220 Při tom skládal s vozu bílé svazky lenu, plátna utkaného, k nevěstinu věnu. „Ó, můj strýčku milý!“ dcera jala strýce: „Děkuju vám za vše, ach já nešťastnice! Jak pak vaše dary s sebou vzíti mohu? Jednu kytli vezmu, odevzdám se Bohu, jednu kytlici a křížek na krk zlatý, děj se vůle Boží, půjdu z rodné chaty.“ A tu přijel také Novoveský právě a již s vozu křičel předkem všechny zdravě a mně první s vozu podávaje ruku: „Bůh tě potěš, sestro, a tvou zmírni muku! Na pěkný to hod jsi koláč rozeslala. Kde pak je ta holka? Nu ty jsi nám dala! Koukej, co ti v nové hospodářství vezu! Peněz tobě nedám – chytají se rezu; myslil jsem já raděj kousek do chlívečka, který v hospodářství štěstí, nouzi přečká.“ A již nachýliv se těžce s vozu zdvíhá jalovičku rudou – pořádná je tíha – rozvázal jí nohy, na dvůr shodil prudce. A když já i dcera spráskly divem ruce, praštil na koženky strýček Novoveský: „Jenom, holko, vezmi! To by bylo hezky! Do roka z ní bude hodná jalovice, a budeš mít pěkně o jeden kus více.“ A což vaše stará teta z Netolice: „A kdybys prý, holko, nemohla vzít více, tuhle vezmi aspoň kolíbku si naši; 221 tatík beztoho už vránu s oken plaší, tobě bude dobrá, však je zachovalá!“ Ale moje dcera se víc rozplakala. A tak přátelé a všichni naši známí každý něco nesl, cítě soustrast s námi. Což to ale platno, neb nic z toho všeho nemohla si dcera z domova vzít svého. „A co já ti, dcero, co já smutná máti, co mám na tvé tělo naposledy dáti, aby ti to do smrti až vydrželo, abys věděla, až dáš to na své tělo, že tě poprvé v to máma oblékala?“ Tak jsem naříkala, slzela a štkala. A jak také vždycky o svatbě to bývá, vozy vystrojeny, koňům pentlí hříva zapletená vlaje, všude rozmarína, a má dcera šaty svatební si spíná. Na zem klekla a my požehnání dali, housle zahudly a dudy zadudaly, a již na vozy se hrnou svatebčané. „Tedy přec to pravda, na nebesích Pane?“ tak jsem zalkala, když na vůz jsem si sedla, a po celou cestu pláč a nářek vedla. V kostele pan farář pěkný výklad činil, o rodičích tklivě, o dceři se zmínil, po mši svaté dceři přijímat dal Krista, požehnání dal a vše se hnulo s místa. 222 Cestou z kostela se výskalo a pělo, svatebčané sobě vedli převeselo, za stolem pak v žertu ten strýc a hned jiný strhnouti chtěl věnec s hlavy nevěstiny vydávaje sebe před ní za ženicha, až mu stará jeho pohrozila zticha. Po hodech však, běda, došlo na loučení. Ještě dnes, mé děti, potěchy mi není, vzpomenu-li na to, co se tehdy dělo: K prsům tisknu stále dcerušky své tělo, otvírám jí oči, dlouho do nich hledím a zoufalá celá v komůrce s ní sedím. Tatík vysázel jí dva tisíce věna – celá deska jimi byla posázena – políbila ruce, oko slzavělo, a peníze dala na nahé si tělo. Pak šla ještě jednou, bledla po světnici, hosté seděli tam řadou na lavici se schýlenou hlavou šeptaje druh druhu; líbala jim ruce, obešla je v kruhu: „Vzpomeňte si na mne!“ u každého vzlykla, koukla po stěnách a jako byla zvyklá, klekla u lavice a se pomodlila. Potom jako vždycky za denního díla ještě jednou všecko do ruky si vzala, hlavou zakývala, při tom zaplakala. V chlívě každou kravku vzala kolem krku, svojí slípce, huse škubla pírko z brků, vyšla na zahradu, každý stromek chytla, s kterým vyrostla a s kterým stejně kvitla, postála si ještě na domácím prahu hledíc v pole, luka, tam kde v dlouhém tahu 223 pasáček hnal kravky. Lidé různo v poli, stromky v řadách stály u cest po okolí, a nad nimi ptáci sem tam přelétali. A tu uslyšela, kterak na maštali někdo vzlyká hlasem. Vešla, uviděla: Bratr o zeď opřen, brada se mu chvěla, a jak sestra jeho, on ji objal taky, hlavičky jim sklesly, zakryly si zraky. A já na ni zase: „Rozpomeň se, dítě, počkej dnes, snad bude jinak na úsvitě!“ Ale dcera moje vzchopila se kvapně, zobjímala všecky, loučila se trapně, a již venku koně zvučně zařičeli. Ještě já a dcera loučit jsme se měly. „Tedy nikdy, nikdy nespatřím tě více? Drahé dítě moje, ukaž! ukaž líce! Tedy nikdy už! To starou hruď mou zdrtí! Teď už budu spěchat ráda v náruč smrti, tam tě najdu zas...“ A tu jsem omdlévala a když procitla jsem, v nářek jsem se dala, do vrat vyběhla a vzpjavši obě ruce do dálky jsem vzkřikla v přeukrutné muce: „Nechte mi tu dítě! Neodvážejte ho!“ Ale neslyšeli toho křiku mého. Za vozem vůz jeli a za vozy davy lidu ze vsi táhly jako pohřeb pravý. Také hudba hrála samé smutné noty a tím více rvala duši do tesknoty. Tu i zvonek ve vsi cinkal žalostivě a již vozy s dcerou zmizely mi v nivě. „Ach pro všechny svaté!“volám, ruce spjaté. „Vždyť to nemůže být! Rozum se mi mate!“ Běžím horem pádem ze vsi zahradami, 224 vidím ještě, vidím – Bože budiž s námi! dcera nad úvozem slézá s vozu ještě, ruce k nebi spíná jak sevřené kleště a tu zemi líbá, v šátek béře hrudu. Za ní chci, však síla vyšla z mojich údů, poklesla jsem na zem a víc neviděla... Takou svatbu – pohřeb dcera moje měla.“ Babička v tom zmlkla, patříc překvapena, kterak do světnice hlouček dětí žena hospodář, syn její, s úsměvem se béře s lící zveselenou zavíraje dvéře. Děti čtyři drobné, buclaté to byly, režné kloboučky jim hezké hlavy kryly, pansky vystrojené, kudrnatých vlásků v ladné skupině tak jako na obrázku, větší za menšího plaše skrývaje se – nejzáz děvčátko – a každé v ruce nese praporeček malý s pruhovanou holí, bíle červený a hvězdy v modrém polí. Praporečky mávou, divnou píseň pějí, jako o pomlázce bývá v obyčeji. Píseň divnou pějí, však jí rozuměti, srdce v těle pláče, jak zpívají děti. Babička pak zbožně poslechnuvši chvíli hlavu sklonila, když děti dokončily: „Co to, milé děti, žáčkové vy malí, co pak zpíváte to? Kde jste se tu vzaly? Koleda už není, Řehoře už také dávno odzpívali, a kde bylo jaké, červená vajíčka rozbili jsme všecka. Co pak zpíváte to, roztomilá děcka? 225 Člověku až srdce z toho pousedá, jako sirota, když svoji matku hledá.“ Babička tak vece, brejle narovnává, jako ptáček stranou sem tam pozor dává, líčka baculatá zkoumá pronikavě a zas povážlivě ruku vede k hlavě, na syna se koukne, který v zanícení dobrá ústa špule, v tváři barvu mění, když tu za chlapečky stojíc hezky v zadu děvčátko vykouklo nadzdvihujíc bradu, bradu maličkou a veliké dvě oči. Na tu babička hned svoje brejle točí – spráskne rukama: „To není, není možná!“ Brejle sundavá a křížek ruka zbožná dělá na čele, zrak protírá pak chvíli, staruška si tváře v obě ruce chýlí, štkajíc srdečně i vztáhne ruce kvapné po děvčátku malém, v náručí je lapne, ač se chytá bratrů baculatá ručka. „Pojď sem, broučku, pojď. O, viď, žes moje vnučka?“ Hlavička pak malá od shora se dolů přikyvujíc kloní, že se sešly spolu jejich rty a bába opět zeptala se: „Viď, že jsem tvá bába?“ Děvče kývlo zase, babička pak blahem zvučně hlaholila a jak smetí shrábla vnučata svá milá. Když pak hlavu zdvihla, složila jí zase na hruď milovanou – s dcerou objala se. Přivedl jí tatík šouraje se z dveří potichounku k matce, a máť sotva věří, pláče matka, pláče na ňadrech jí dcera; hlučně se však směje, do dveří se dera, jež jsou pro něj nízka, kovář, starý známý: 226 „Pochválen buď Kristus! Tak jsme opět s vámi, budiž Bohu chvála. – Člověk ve svět skočí jako do vln moře, ale svět se točí, jsme tu zas. Vždyť země, moře prostor celý věrných duší od se nikdy neoddělí. Lidská touha velká nad tou dálkou stojí a jak světa vítr stejné duše pojí.“ To ten příběh pravý, příhodečka prostá, našich časů píseň, na památku hosta z dálných končin moře skládána a pěna a veliké lásce k vlasti posvěcena. 227 OBSAH.
Strana Nový sad.1 Obrázek z pouti99 Až na onen svět215
E: pk; 2002 [228]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka - Redaktor Ferdinand Schulz - Číslo LXVIII - Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 228