Písně (1882)

Josef Kalus

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ
JOS. KALLUSA.
V BRNĚ 1882 Tisk V. Thumy. – Nákl. vlastn.
[1] I.
PÍSNĚ.
3
I.
I v nitru mém krása dlí zlatý jak sen – I v nitru mém krása dlí zlatý jak sen –
 a písněmi proudí mi ze srdce ven, svým paprskem podělí propasť i výš a vniká i v palác i v prostičkou chýš. Já život jí zasvětil, každý svůj čin – svou čarovnou proto mi otvírá síň a žezlo mi podává, zářící trůn, a korunu ze hvězd a kouzlo svých strun. 5
II.
Dnes jak křišťál duše má je, Dnes jak křišťál duše má je,
 jako zvučný pramen z hor, v duhové když barvě hraje, jako zpěvné ptáče z háje třepotá se nad obzor. Dnes má duše světlem plane jako jarní slunéčko, z červánků jak nebe stkané – v krůpěji té písně skane, chceš-li, ve tvé srdéčko! 6
III.
Snů skvělá družina Snů skvělá družina
 stále mne provází – písně mé protkává luznými obrazy. Každou mou myšlenku ověnčí růžemi, duhou mi přepíná propasti na zemi. Ó blaze, blaze mi v teplém jich objetí, jak rose na mechu, jak v růžích ptáčeti. Blaze jak pstruhovi v stříbrném potoce, jak mladé jabloni, když nese ovoce! 7
IV.
Nakloněni jsou mi bozi, Nakloněni jsou mi bozi,
 miláčkem jsem zpěvných Mus; nechť mi bouře z dálky hrozí – mne ochrání genius! Vstoupám srdce ve temniny, v ruce krásy pochodeň, plaším z něho smutku stíny, noc v něm měním v jasný deň. Budoucnosť zvěstuji novou, svému lidu vzkříšení, korunu mu na trnovou kouzlím květ a lupení. Chci jej těšit’ v jeho bolu, srdce své mu v oběť dát’, z písní zářnou gloriolu kolem jeho hlavy tkát’. Nakloněni jsou mi bozi, miláčkem jsem zpěvných Mus, nechť mi bouře z dálky hrozí – mne ochrání genius! 8
V.
Zase píseň, vonnou růži Zase píseň, vonnou růži
 duše moje zrodila; můj ty bože! odkud asi se té krásy napila? V ňadrech svojich nosím jaro, záři, vůni, rosu, květ; jak rád bych jím poděloval každé srdce, celý svět! 9
VI.
Nelze spáť, nelze spáť – Nelze spáť, nelze spáť –
 myšlenky nedají, bouřlivě skrání mou jak orli létají. Do duše sypou mi déšť skvoucích obrazů – ze rtů mých splývají ve vzteklém výrazu. Z péra mi na blánku jak perly padají – Nelze spáť, nelze spáť – myšlenky nedají! 10
VII.
Ó mnoho krásných myšlenek Ó mnoho krásných myšlenek
 jak bílých labutí mé duše táhlo oblohou na sněžné peruti. Leč kroužily tak vysoko, mizely do dáli, a v rozpjatou mou náruč jen jich brky padaly. Ó mnoho krásných myšlenek jak bílých labutí mé duše táhlo oblohou na sněžné peruti! 11
VIII.
Ó vím, čím jsou má krásná přání Ó vím, čím jsou má krásná přání
 a bujné moje naděje: červánkem vzniklým za svítání, jenž v slunečnu se poděje; kol vlažný vzduch se v parný změní a přijde mdloba, unavení, pot horký čelo pokreje – jak květ má krásná svadnou přání a všechny bujné naděje! 12
IX.
Ku hvězdnému nebi Ku hvězdnému nebi
 rád své oko zdvíhám, padající hvězdy po jich dráze stíhám. A když hasnou v dáli, stírám slzy s lící – cítím, že jsem také hvězdou padající! 13
X.
Ach což je hned veseleji, Ach což je hned veseleji,
 když se slunko usměje, zahrá v každém obličeji zlatý pablesk naděje. Hlavu skloněnou a lysou stařec výše pozvedne, jako perly myšlenky jsou čisté, jasné, průhledné. Země sluncem pozlacená zachvívá se rozkoší; slova lásky okřídlená mluví k děvám jinoši. Ach což je hned veseleji, když se slunce usměje, zahrá v každém obličeji zlatý pablesk naděje! 14
XI.
Já viděl krásu již zářiti v sterém šatě, Já viděl krásu již zářiti v sterém šatě,
 ve květu, zelení a v červánkovém zlatě, ve páry závojích i v luny stříbrosvitu, na horách, v údolí, na vodách, na blankytu. Odevšad kyne mi a nadšení číš skýtá – tu v stínech, paprscích, tam v rosnou krůpěj skrytá, tu ze skal nad propasť se štíhlou břízou chýlí, tam pluje nad lesem ztajena v oblak bílý. Zde dítkem růžovým náhle mi v cestu kročí, a mojí milence se dívá z modrých očí, a prostým veršem tím jak hudba v sluch vám bije a roní do srdce krůpěji poesie! 15
XII.
Já dosud neviděl pláň moře, Já dosud neviděl pláň moře,
 ni alpských sněhů, Apenin, s Montblanku plápol ranní zoře, háj pinií, ni cedrů stín. Mých očí panorámou stálou jen rodný kraj v objetí hor, pěnící potok pode skálou, plující mraky přes obzor. Leč v obraz ten s nadšením stále nořívám jiskry pohledu, zapomněť v rodné kráse malé té cizí velké dovedu! 16
XIII.
Rád se nořím v jasné oko, Rád se nořím v jasné oko,
 v jeho snivé hlubiny, jen když se v něm radost zračí, závist tklivé neviny. Ale očí v stálém pláči žádných viděť nemohu, byť i kryly pod řasami celou hvězdnou oblohou. Veselosť jen, jaré smíchy, slunce zář mne přiláká, ale nikdy chmurné nebe, ani deštná oblaka! §17
XIV.
Nemá pro mne žádné ceny Nemá pro mne žádné ceny
 utržená malina, ni pták v kleci uzavřený, ve sklenici květina. Jen když ptáka vidím v letu, malinu zrát’ v lupení, jest má radosť v plném květu, v plápolu mé nadšení. Zpěvem ptáka, vůní kvítí dost své srdce oblažím, zlatou svobodu jim vzíti, netoužím a nebažím. 18
XV.
Hvězda plane nejjasněji, Hvězda plane nejjasněji,
 když dostoupí zenitu, skřivan vzlétá nejraději k slunečnému blankytu. Motýl nejraděj’ se houpá na kvetoucím jeteli, můj duch nejradš’ peruť koupá, kde se prýští veselí, dost v svém nitru bolu nosí – síly sbírá k povzletu – potřebuje tepla, rosy, záře k svému rozkvětu! 19
XVI.
Na travičku porosenou Na travičku porosenou
 pohledem duch okřeje – myslím vždy, že je to obraz uslzené naděje. Ó jak jí ta slza sluší, tak je stokrát krásnější, zlaté slunečko ji suší, zefýrek ji konejší. Na travičku porosenou pohledem duch okřeje – myslím vždy, že je to obraz uslzené naděje. 20
XVII.
Kdybych já byl malým ptáčkem, Kdybych já byl malým ptáčkem,
 den bych v růžích proseděl, na noc čarovné bych lůžko v jejich sladkém lůně měl. Rosa by je lemovala zářícími perlami, s nebe by se na mne smála bledá luna s hvězdami. Slzy bych pak s čela slíbal růžovému poupěti, větřík by mne ukolíbal do snů sladkých na sněti. A když ráno by mne ze sna zlatý paprsk probudil, proudy písní nejkrásnějších nadšeně bych z hrdla lil! 21
XVIII.
Oko mé tak rádo Oko mé tak rádo
 v zlatých hvězdách bádá, zabolí mě srdce, když z nich která padá. Ó chtěl bych ji v pádu rukou zadržeti, tázati se s pláčem, kam že smutná letí? Rci, co v tmavou dálidáli, hvězdohvězdo, vábí tebe, či snad světlé družky zavrhly tě s nebe? Ó pojď, sirá hvězdo, v lůno srdce mého, buď v něm panovnicí citu hlubokého! 22
XIX.
Ach ta radosť moje Ach ta radosť moje
 lesní je pramének, jenž blýskne na tebe z modravých pomněnek. Ptáčkem ve houštinu náhle zmizí s očí, a paprskem zlatým z kapradí ven skočí. Než si kdo pomyslí, pryč zas se poděje, zanechá za sebou rosné jen krůpěje. 23
XX.
Já nemám srdce – já mám číš, Já nemám srdce – já mám číš,
 v ní zpěvu víno opojné, až na dno vyčerpám je již, v hrob lehnu mysli pokojné, v klín věčnosti vrhaje zpět tu prázdnou číš. Nuž pijte vína toho žár, vstříc dokavad se pění vám, já nechci díku za svůj dar, mou krev-li chcete, rád ji dám v zdar vlasti své – nuž pijte vína toho žár! 24
XXI.
Ach což píseň moje málo platí,platí Ach což píseň moje málo platí,platí
 jako z jara kvítek na souvrati: nikdo nehledá ho, nevšímá si, vždyť je tolik vůkol jiné krásy, nikdo s láskou k rtům ho nepozvedne, ani slzy neuroní jedné, když v prach nelitostně šlapán bývá – a přec vůni v kalíšku svém skrývá, kapkou rosy chladivé se třpytí a chce srdce lidské oblažiti. Ach což píseň moje málo platí,platí jako z jara kvítek na souvrati! 25
XXII.
Všecka moje poesie Všecka moje poesie
 zářící je labutí, jež se v srdci mojim kryje se skloněnou perutí. Matnými jen dosud tóny ze hlubin se ozvala, byl to pouze povzdech vonný, ke slunci jejž poslala. Až s mou krví ujde vřelou, a má píseň oněmí – bude perutí zas skvělou vznášeti se nad zemí! 26
II.
MATCE.
27
I.
Prosté jsou jen písně moje, Prosté jsou jen písně moje,
 kterékteré, matkomatko, skládám na tě, však tys sobě libovala za života v prostém šatě. Nad čistotu srdce, mravu nic jsi výše necenila, pohrdalas stříbrem, zlatem, chuděs jen a prostě žila. Prostá bylasbylas, matičko má, ale všechněm drahá, milá: prostotou též píseň moje ráda by se zalíbila! 29
II.
Jak se ti odměnímodměním, ty matičko moje, Jak se ti odměnímodměním, ty matičko moje,
 za tvou velkou lásku, za starosti tvoje, za modlitby vřelé, jež konalas za mě, když tvé rty juž zněmly a tvé stuhlo rámě. Chtěl jsem si vyzpívať bujný vavřín slávy, chtěl jsem jej ovinouť kolem tvojí hlavy, veliké a slavné mělas zříť své děcko, ale smrt ukrutná přetrhnula všecko. Plamenná má píseň v slzy změnila se... skvěj se z nich diadém na tvém bílém vlase, o kéž tobě zjasní temné hrobu stíny – Na rakev ti házím kousek černé hlíny. Kousek černé hlíny, hle, toťtoť, mátimáti, všecko, čím se odměňuje nešťastné tvé děcko, – sirá duše moje zoufalstvím je jata – S bohem, spi tu sladce, matičko má zlatá! 30
III.
Viděl jsem matičku Viděl jsem matičku
 hroziti mi ve snu – Oj, neboj se, neboj, vždyť já nepoklesnu. Vždyť já nepoklesnu ve života boji – nikdy nezarmoutím dobrou duši tvoji. Přicházej jenjen, matkomatko, ke mně často ve snu, a já nezabloudím a já nepoklesnu! 31
IV.
Na matčině drahém hrobě Na matčině drahém hrobě
 pestrá kvítka vyrůstají, v nich se krása její duše, slza její lásky tají. A já si z nich kytku vinu, chci ji nosit’ na své hrudi, budu jist, že myšlenka zlá v srdci mém se neprobudí! – 32
V.
Nejde mi z mysli ven Nejde mi z mysli ven
 ten krásný, štědrý den. Já a moje drahá matka za stolem jsme seděli, před námi jablíčka sladká, zlaté lusky ležely, v koutě na vánočním stromku plno zlatých drobných svic, a tak milé teplo v domku a v úsměvu každá líc. Nejde mi z mysli ven ten krásný, štědrý den. Venku sněžilo se tiše, na okýnku skvěl se sníh, snů a bájí krásná říše budila se v ňádrech mých; matka smavá jako kvítí do jablíčka krájela, do roka-li bude žíti, ráda by dnes věděla. 33 Nejde mi z mysli ven ten krásný, štědrý den. Ruka se jí pozachvěla, červené když jablíčko na dvě půle rozkrájela. Ach, co je titi, matičko? Proč tvé jasné líce zbledlo, oči tvé tak truchlivé? V tom však již mé oko shlédlo, jablko že práchnivé. Nejde mi z mysli ven ten smutný, štědrý den. Na stromečku zhasínaly svíce v temném plameni, a mou duši náhle jaly v náruč temná tušení. „Ach, můj synu, brzy tebe,tebe opustím, musím se brat do výše, v to hvězdné nebe na ten velký boží hrad.“ 34 Nejde mi z mysli ven ten smutný, štědrý den. Samoten dnes u prázdného stolku slavím štědrý den, matka – poklad srdce mého v hrobě dřímá věčný sen; před nedávnem nenadále přišla smrť, ten krutý host, a – povídať nechci dále, zpomínek těch trudných dost! Nejde mi z mysli ven ten divný, štědrý den! 35
VI.
Nikdy nedala mi moje matka Nikdy nedala mi moje matka
 v kleci vězniť malé ptáče, marná o tom bývala s ní hádka, děla: „Máti pro ně pláče!“ A hned sama po takové řeči na svobodu pouští ptáka – „Leť, ať matka nemá o tě péči, vylétni si nad oblaka!“ „SynuSynu, hleď, ať čin tvůj neporaní žádné srdce, byť i bylo ptačí; všechněmi máš hnouti k milování, nikoho však nepřivésti k pláči.pláči.“ 36
VII.
Co se matka nestarala, Co se matka nestarala,
 dlouho přemýšlela, kterou by mi z našich dívek za ženu dát měla. Ta jí byla tuze bujna, jiná tuze ticha; nemohla mě ku nižádné vésti za ženicha. Sám jsem hledal, až jsem našel, pro kterou jen žiji: za družku jsem v životě si zvolil – poesii! 37
VIII.
Každá upomínka Každá upomínka
 na moji matičku mění se mi v písně čarovnou perličku. Mění se mi v písně kvítek zlatohlavý, v jehož kalich slétá pestrý motýl slávy. Však pomníku nemá hrob mojí matičky, nechť jsou jí pomníkem ty prosté písničky! 38
III.
PÍSNĚ MILOSTNÉ.
39
I.
Mněl jsem, že to vidím Mněl jsem, že to vidím
 růži prchať s keře, a to dívka spěje zrovna v chýžky dvéře. A já stojím zmaten, srdce ve mně tluče – Chtěl bych ji i s chýžkou vzíti do náruče. Zanes bych ji do hor jako v kleci ptáčka – lásce bych tam učil svého jedináčka. Tam bych pootevřel dvéře chýžky ruče, a vzal teprv samu dívku do náruče! 41
II.
Ó nikdo nezná srdce mé ladit’ Ó nikdo nezná srdce mé ladit’
 tak něžně jako ty, horké mé čelo líbat’ a hladit’, stín plašit’ s něho mrákoty. Bez tebe dávno ztracen bych býval a stál tu jak strom v jeseni, duši mou pochyb zničil by příval i všechen vzlet můj, nadšení. A proto vděčně líbám tvé ruce a k srdci svému tisknu je; tys zkonejšila v mnohé je muce – a proto tě tak miluje! Ó nikdo nezná srdce mé ladit’ tak něžně jako ty, horké mé čelo líbat’ a hladit’, stín plašit’ s něho mrákoty! 42
III.
Tiše luna v záři hvězď Tiše luna v záři hvězď
 plyne přes oblohu – kéž k ní po paprscích vznésť od země se mohu! S milou bych si vzletěť přál do té skvoucí lodě, s milou plynouť v šerou dál po hvězdnaté vodě. Hlavu její ovíjeť vod těch zlatým květem a v náručí její spěť blankytovým světem! 43
IV.
Zem a nebe skvostná číše, Zem a nebe skvostná číše,
 plná žárné poesie – ale duše má ji pijepije, dívenkodívenko, z tvých růžných retů jak med včelka z vonných květů! Když tak někdy dumáš tiše, slza chví se v modrém oku, zlatý vlas k útlému boku, s bělostné ti spadá šíje – vtělená jsi poesie! Péro moje nevypíše, co mé srdce k tobě cítí; písně mé jsou vonné kvítí, ve vínek jež pro tě viji, tvůrkyně mých poesií! 44
V.
O jak líbám rád a hladím O jak líbám rád a hladím
 kadeře tvé havraní, jen když nejsou žádnou páskou připoutány ku skráni. Jen když volně jak proud lesní k boku tvému splývají, jenom tehda kouzlo pro mne nevýslovné skrývají. Místo perel – prosté kvítko, polní kvítko vlož ty v ně, a já vždy je slaviť budu líbať, hladiť nadšeně! 45
VI.
Jedno je, jedno je Jedno je, jedno je
 s oblohou líčko tvé, tu i tam skvějí se červánky růžové. A já s tím sluníčkem stejnou mám úlohu, v líčku ti vábím je jak ono v oblohu. Při každém rozchodu, při každém spatření, vyloudím na tobě růžové zardění, růžové zardění, sladinkou hubičku – ó já se vyrovnám zlatému sluníčku! 46
VII.
Jsou ty písně moje – malá zrcadélka, Jsou ty písně moje – malá zrcadélka,
 v nich se světu zračí tvoje krása velká. Jako kapky rosné – slunéčko a nebe, tak ty písně moje obrážejí tebe. Jako hvězdy skvoucí v blankytovém moři, tak v těch písních mojich krása tvoje hoří. Jsou ty písně moje – malá zrcadélkazrcadélka, v nich se světu zračí tvoje krása velká! 47
VIII.
O lásku prosím jak o vína číši, O lásku prosím jak o vína číši,
 by v srdce moje nový život vlila a ducha z těžkých mrákot vymanila, jej k letu nadchla ve hvězdnatou výši. Ach zarmouceně tyto řádky píši, má ruka chví se, ač vždy jindy čilá – tvá láskaláska, dívkodívko, by mne uzdravila, v ráj změnila by moji chudou chýši. Má spásaspása, dívkodívko, v lásce tvé se skrývá – Což neznamenáš, krásný obraz tvůj vždy hlouběji že se mi v srdci vrytá? Jen tebou vyjasní se život můj, a jako moře vzbouřené se stiší – ó, učiň skutkem, oč ti tuto píši! 48
IX.
O plamen naší lásky neumdlívá, O plamen naší lásky neumdlívá,
 vždy výš a výše šlehá k nebes báni – dřív láska naše plála zorou ranní, teď zlatým sluncem do světa se dívá. A duch můj s tvojím v jednu bytost splývá, jak vlna s vlnou na jezerní pláni – když pot mi s čela bílou stíráš dlaní, cítímcítím, jak v srdci mém se rozednívá, jak ráj a nebe padá v moje nitro – Nám vzešlo lásky nejkrásnější jitro, leč běda! po něm poledne nás čeká a večer chmurný, tklivý, elegický a večera se duše moje leká – O jitro lásky kéž nám trvá vždycky! 49
X.
Já pohlížím teď na svět jinak zcela, Já pohlížím teď na svět jinak zcela,
 coco, drahá ženoženo, v lokty své tě vinu, já mořem blaha neskonalým plynu, když zlaté vlasy shrnuji ti z čela. Tvá láska přede mnou ráj otevřela, mé rámě skleslé nadchla znova k činu – teď méně vidím v světě chmur a stínu, dřív předsudkem se duše má jen tměla. A netečně šla životem má noha, já smál se lidské naději a touze, zřel všady smrt jen, hrobu plíseň pouze. Leč teď, co srdce tvoje na mém buší, zřím v záři svět, zřím všady stopy boha a věřím znovu v nesmrtelnou duši! 50
XI.
Dnes duše má je, dívko, plna tebe, Dnes duše má je, dívko, plna tebe,
 jak hvězdné záře to večerní nebe: a touha se v ní zbouzí nevýslovná, slavičí písni, lesní vůni rovná, labuti bílé na jezeru tichém. – Tě nemilovať bylo by snad hříchem: já posud vidím krásu tvoji mladou i slzy tvé, jak s oka se ti kradou a tiše rosí bledé tvoje líce; slyším tvé lkání, sirá holubice, zřím zoufalství tvé ztajené jen zpola. Ó, kráse v slzách nikdo neodolá; rád před ní každý na kolena padne a život za ni dáť – jak je to snadné! Tvůj obraz v nitru duše moje chová, jak zlaté blesky spona démantová, jak rosu v ňádrech purpurová růže – jej z duše nevyrvu – to smrť jen může! Má láska k tobě každým dnem je větší, korunou bujnou všechny stromy předčí, 51 vysokým vzletem ptáky pod oblohou – A přece ji musím v prach pošlapať nohou, nesmí se vznésti orlem do azuru... Jest jako slunce, když zapadá v chmuru, jak noční oblak, v přeletu když pláče, jak pustý sad, jak opuštěné ptáče, jak rosná krůpěj průsvitná i čistá. Ty v srdci nesmíš popřáti ji místa, žádného místa – tak to osud velí! – Není mi přáno konejšiť tvé žely, s tvým vlasem hráť a s čela plašiť stíny mi není přáno...,přáno... v právu tom jest jiný! My nesmíme se žitím vésti spolu; jsme jak dvě hvězdy: jedna padá dolů a druhá nemůže ji zadržeti, musí se dívať, kterak v propast letí, paprsky zlaté kterak v tmách jí hasnou – Jsou obě bídné, žádná není šťastnou, ta jedna v propast bez cíle se kloní, a druhá osiřelá pláče po ní! 52
XII.
Ó běda tomu, kdo v svém srdci pěstí Ó běda tomu, kdo v svém srdci pěstí
 a přechovává beznadějnou lásku: tenť pokoj duše v osudnou dáldal sázku a navždy zbloudil na trnité scestí. Strom lásky té ovoce nemůž’ nésti – vždy roven bývá prázdnému jen klásku, ach, otráví života každou částku, když na plano má jenom růsť a kvésti. I hyne smutně,smutně jak červánky z rána, jak růže vonná větrem rozškubána, jak hvězda v pádu s nebe blankytného – Ó, proč do mého srdce ubohého bůh lásku vsadil,vsadil jak oštěp nejkrásnější, když hynouť má v sirobě nejsmutnější? 53
XIII.
Leží prý na dně Lubiny Leží prý na dně Lubiny
 démanty, perly, rubíny. Co pravdy na té pověsti? – Když ňadra kdo rve bolestí, po jejím břehu bloudívá, krev, žhavé slzy ronívá, jež kanou v její hlubiny –: Snad to jsou ony rubíny, ty perly a démantů skvost? Těch také já tam prolil dost!! 54
XIV.
Ó pročproč, hvězdyhvězdy, svítíte? Ó pročproč, hvězdyhvězdy, svítíte?
 Bol jen ve mně budíte... Sleťte, sleťte do jedné! Ruka má vás nezvedne, byste s celou oblohou ležely mi u nohou. Nedbal na váš třpyt a jasjas, nohama bych šlapal vás, nedbal, že jste ze zlatazlata, šlapal bych vás do bláta – Tak se děje hvězdám všem, které přišli zjasniť zem. Ach, já byl též hvězdou – snad... dvě jsme byly – byl jsem rád – Přišli lidélidé, šlapali, že to hvězdyhvězdy, nedbali... Sleťte, hvězdyhvězdy, s oblohy, ať sám nejsem ubohý – 55
XV.
Ta láska moje – labuť sněhobílá, Ta láska moje – labuť sněhobílá,
 když z vln se noří, a ve vonný vzduch mocně zatoužila, až ke slunci tam na blankytném moři. Leč šípem klamu tknuta náhle klesá a tiše zmírá, zrak v bolestech obrací na nebesa a v tonech hasne zbortěná jak lýra, a tiše zmírá. A proto s oka mého plynou slze a ze rtů vzdechy, i je mi, jak by cíl můj mizel v mlze – a proto smuten jsem a bez útěchy! 56
IV.
DUMKY.
57
I.
Žalostně vyhlíží Žalostně vyhlíží
 naše lípa mladá, s její větví dolů svadlé listí padá. Na kořenu jejím hmyz škodlivý hlodá – oj, ty lípo mladá, škoda je tě, škoda! 59
II.
Ku západní straně,straně Ku západní straně,straně
 když můj pohled zbloudí, krev mi bouřlivěji v mladých žilách proudí. Srdce ve mně bouří, čelem letí chmury – tam nám sklesla sláva jako slunce s hůry. Ucpali nám k světlu prameny a zřídla – odtamtud k nám spěje noc jen tmavokřídlá. Ó západní strano, ty nešťastná strano, vrať nám naše slunce, vrať nám naše ráno. Ó bůh spravedlivý jistě nám je vrátí – nad tebou však bude noc se rozpínati! 60
III.
Tvé míťmíť, řekořeko, vlny, Tvé míťmíť, řekořeko, vlny,
 tvojí vládnouť silou, juž bych vysvobodil domovinu milou. Pozval bych si sestry, ty když by se shlukly, to jak by stavidla mořských tůní pukly. K západu bych plynul ve spojené síle – ó, tak bych já pomoh’ domovině milé! 61
IV.
Beskydy, Beskydy! Beskydy, Beskydy!
 hory milované, co přes vaše hlavy prudkých větrů vane! Co rok větrů, bouře, vichřice divoké – a to proto, hory, že jste tak vysoké. V takové též výši národ můj je milý, přes něj se též mnohé bouře převalily. – Byste byly nízky, národ duchem malý, tož by vás vichřice v pokoji nechaly! 62
V.
Hory drahé! v jasu ztopené, Hory drahé! v jasu ztopené,
 dubovými lesy věnčené, často snivě zrak můj po vás těká... Hle, můj národ v síle zlomené posud marně pomoc vaši čeká, by si dobyl slávy ztracené. V kruhu stojíte jak rytíři v skalné přilbici a krunýři – nuže, hněte údy mohutnými! Či krev v žilách vašich nevíří? Dumáte pod stany blankytnými s chmurou na čele – jen za vzor malíři? S mohutné vám plece, ramene visí štíty, hroty kamenné; nuže v pochod! tam kde západ rudý svléká roucho krví zbrocené... Svými skalnými jej zdrťte údy, dobuďte nám slávy ztracené! 63
VI.
Řada velkých hor se k nebi týčí, Řada velkých hor se k nebi týčí,
 všechny jsou však malé, trpasličí proti mojí lásce k rodné zemi, která vzhůru pne se nade všemi jako věčnost velká, neskonalá – Leč má láska přec je bídná, malá, vždyť na světě nikdo o ní neví, jest jak v koutě pohozené zpěvy, v jejichž listy nikdo nenahledne, z prachu nesetře a nepozvedne; vždyť se ještě neozvala činemčinem, a přec národ, vlast má volá: Hynem! Velká bolesť, matička-li syna zmírať zří a darmo ruce spíná; větší bolest, syn-li slyší matku o pomoc lkát, zoufat v nedostatku a má v okov spjaté nohy, ruce – Ó já v oběť takové pad’ muce slyším národ, vlasť svou volať: Hynem! nemohu však pomoci jim činem. Řada hor se lásce mojí směje: „Co je po velkosti, která neprospěje?“ 64
VII.
By se všechna srdce By se všechna srdce
 v perly proměnila, co jich v širém klíně chovášchováš, vlasti milá; skvěly by se jimi hrdlo tvé a vlasy,vlasy jak májové nebe slunečními jasy? Ach mou duši smutek nevýslovný halí: Věř, těch pravých perel byl by počet malý; kdybys pravou perlou každé srdce měla, juž bysi se dávno jak slunéčko skvěla! 65
VIII.
Ne, na nebi není tolik hvězd, Ne, na nebi není tolik hvězd,
 co v mém srdci skvostných písní jest, kdyby zem a nebe pozlatily, ještě by mi steré v srdci zbyly. Směle hádal bych se s věčností, plamenů že takých nehostí, jakým láska moje k vlasti plane a k matičce drahé, milované. Chtěl bych s bohem v boj se pustiť hned o vavřínu nesmrtelný květ – věřím, že bych urval pevnou vůlí, když ne celý, jistě lauru půli! 66
V.
PÍSNĚ Z BESKYD.
67
Na horách.
Na horách všechno je krásné i divoké, stromoví vysoké, propasti hluboké. Hrom hřímá slavněji, blesk kmitá jasněji, a voda v ručeji ubíhá prudčeji. Lid zvěř a příroda všechno tam prostější, povahy ryzejší a písně tklivější! 69
Valaška.
Jak jsem srostla s horami, jak ty hvězdy s nebesy, uvykla jsem celý den dívati se na lesy. Nešla bych já za muže, jenž má chatku v údolí, ale do hor vysoko, kde lítají sokoli. Já bych ráda širý kraj měla sobě u nohou, a nad hlavou slunéčko s modrojasnou oblohou. A koho si vyvolím, jonák bude pohoral – když nás pán bůh uvidí, ráj udělá z našich skal! 70
Kvítí a dívky.
Na dolích to kvítí víc by vůně lilo, kdyby se to nebe nad ním nemračilo; děvčátka by naše spanileji kvetla, kdyby dole v chatkách bylo vzduchu víc a světla. 71
Horská bystřina.
Vesele spěchá v dol proud horské bystřiny – myslí, že bude tam stláť si jen květiny. V horách si pohrává s vonnými lupeny – a pak musí točiť mlýnskými kameny. 72
Hoj, veselo...
Hoj, veselo je na horách, když odějí se v zeleň svěží, a od salaše ovec tlum bělounkých na pastvinu běží. Když na báčovo troubení, hned sbíhají se k němu z dáli, a huštinou se derou v před, jak když se bílé vlny valí. A což, když náhle krásná laň,laň neb jelen vykročí k nim z lesa? Hoj, veselo je na horách, tam srdce v ňadrech pořád plesá! 73
Jedle.
Jedličko, jedličko, kdož by tě neměl rád? Ty se nepřestáváš celý rok zelenat! S myslivečkem švarným stejně jsi oděna, sluší vám oběma ta barva zelená. Ráda jej o tvůj kmen vídám se opírat – zelená jedličko, kdož by tě neměl rád? 74
Bříza.
Ach ta smutná bříza v lese probouzí můj soucit, žal – stojí jako anděl padlý nad pramenem v lůně skal. Jak bych slyšel pláč – když vánek s jejími hrá lupeny; její bílé větve k zemi jak křídla jsou skloněny, jako v zoufání,zoufání když ruce poklesly by do klína – Ó snad je to anděl padlý a teď ráje vzpomíná! 75
Píseň ovčáka.
U prostřed oveček bílého rouna sedím a poslouchám, potok jak šplouná, jak šumí jedloví, břízy a buky, jak drozd svůj mísí zpěv v slavičí tluky. Pořád jsem na horách v noci i ve dne; nade mnou červánek vzplane i zbledne, oblaky letí v dál a měsíc snivý s hvězdami prochází blankytné nivy. Když ráno slunéčko v plápol se nítí a ptáci vzlétnou z hnízd, včeličky z kvítí: k rtům kladu píšťalu jakoby maně a slavím písněmi dobrotu Páně! 76
Vzorný myslivec.
Dvojku na ramena, boty po kolena, v kožich chlupatý, teple upjatý myslivec jde na jelena. V hustém, černém lese o strom podepře se, a kryt závějí čeká v naději, až zvěř ukáže se. Jelen v tom a laně – myslivečku na ně pevnou rukou měř, hle, ta krásná zvěř vstříc smrtelné přišla ráně. Ale jaké zmatky! padl naň sen krátkýkrátký, a než promnul zrak a ví co a jak, zvěř juž mizí bez památky. Střelí – rána lichá... Mysliveček vzdychá, smuten kráčí zpět proklínaje svět – leč juž pozdě honí bycha! 77
Padající hvězdy.
Co se toto, můj božebože, na nebi dnes děje, že jedna za druhou hvězda dolů spěje? Což víc nelibují, nebeskou si luku, že padají k zemi,zemi jak to listí s buku? Či snad bůh sám trhá hvězdnaté to kvítí, chce jím, jak slzami, zemi posvětiti? 78
Šumájí...
Šumájí u vaší chaty dva vysoké javory; z okénka tvůj pohled zlatý padá zrovna na hory. Na těch horách chýš si stluku v zeleňounkém úbočí: budu na tě volať: kuku, dívať se ti do očí! 79
Kopřivy.
Rostou, rostou kopřivy u té vaší chýže, ty popálí každého, kdo přistoupí blíže. A to je tvá matička tuze starostlivá, kdo se k tobě přiblíží, mračně se naň dívá. A to je tvá matička, co tebe tak střeží, jak bys byla princeznou ve zakleté věži. Jak bys byla princeznou, já – hoch ledajaký, jak bys byla slunéčkem, já šedými mraky. 80 Však co je si souzeno, najde se a zblíží – ó vím, proč mne srdce mé k vaší táhne chýži. Proč vždy musím na večer pod okýnko vaše: to, že sobě souzena srdéčka jsou naše! 81
Velký pán.
Jsem to věru velkým pánem, neporoučím srdci ani, ve dne v noci se mi toulá, u ní dlí mi bez ustání. – U ní myšlenky mé všecky jako včelky v jarním kvítí; ba už věru se mi stýská, zle ach mládencem je býti. Stokrát lepší ženatému: vine žínku k srdci svému; mládenec však bez ustání má své srdce na toulání! 82
Lípa na návsi.
Ta stará lípa na návsi mohla by mnoho pověděť, co pod ní každý svatvečer se naveselí mladý svět. A jak se všecko promění, než lípa voněť přestane: co mladých párků namluví a za sebe se dostane. Tam dědeček i babička a otec můj i matička a já a jiných na tisíc svá zasnoubili srdíčka! – 83
Hádají se...
Hádají se ptáčata o prosné zrnéčko, a mládenci o tebetebe, má zlatá děvečko. „Ptáček zrnko uchvátí, který je silnější – a mé srdce dostane, kdo bude věrnější!“ 84
Až budu...
Až budu ženichem a ty mou nevěstou, to si já zavýsknu do kostela cestou. Půjdu jak knížepán, pyšně vznesu hlavu, jak bych měl sto panství, celičkou MoravuMoravu, celičkou Moravu, dědiny i města – až budu ženichem a ty má nevěsta! 85
Vysmějte se...
Vysmějte sese, lidélidé, mládenci starému, nezná lásky ku děvčeti, jen k sobě samému. Ale nesmějte se dívce svadlé v líci, jak se ani nesmějete hvězdě padající!– 86
Babka a děvče.
Nemohu si starou babku bez růžence mysliti, ani žádné mladé děvče bez pentlí a bez kvítí. Babka zdvíhá k nebi zraky slzami se perlící, děvče hopká plno zpěvu majíc ústka smějící! 87
Já bych chtěl...
Chtěl bych já rybkou býť – ale jen do zimy, rád bych se proháněl vodami jasnýmijasnými. Když v létě slunéčko dostoupí poledne, jak blaze ztápěť se ve vodě průhledné. Kol zkvetlých břehů spěť s vlnkami o závod, zlatými ploutvemi čeřiti stříbro vod. Leč běda! v zimní čas slunce k nim nezáří, smutno jim pod ledem jak v temném žaláři. – Chtěl bych já rybkou býť – ale jen do zimy, rád bych se proháněl vodami jasnými! 88
Jabloňka.
Ráda je ráda jabloňka mladá, když na ni májový deštíček padá. Deštíček padá, slunéčko svítí, a ona všecka se perlami třpytí! 89
Vlaštovka a kavka.
Nízko sobě laštovička hnízdo staví, a neztratí se jí ani pírko z hlavy. Hle! jak kavka vysoko si hnízdo chystá, a přece tam životem svým není jistá! – 90
Ó hvězdy...
Ó hvězdy se nezměnily – ale tyty, můj milý! Nebe se tak nezatmělo – ale tvoje čelo! Nevyšlehly blesky z mraků – ale z tvého zraku! Nevyhasly světla zdroje – ale láska tvoje! 91
Aj, husy...
Aj, husy, husičky, vy ani nevíte, že moji výbavu na křídlech nosíte. Z té vaší okrasy budu míť peřiny, a v nich mne odveze k sobě můj jediný. Pěkně je oděju do bílých povlaků, budem v nich spávati,spávati jak hvězdy v oblaku. Aj, husy, husičky, vy ani nevíte, že už mám věnečky ke svatbě uvité! 92
Kde se ta veselosť...
Kde se ta veselosť lidu mého bere, vždyť juž přece poznal muky tisíceré? A přece nic mu dosud křídel neschromilo, v duši,duši jak by se mu slunce uhostilo. Každou tíži bolu lehce s beder střese, vesele si zpívá v horách, v poli, v lese! 93
VI.
OBLAKA.
[95]
I.
Na nebi z mlh a páry Na nebi z mlh a páry
 závoj bílý slunnými protkán žáry; van větru rve jej rozpustilý a mění v sloup, jenž v pád se chýlí. Pak obrazy zas nové z mlhy spřádá – hle, tam dva andělové, dál vznáší se jich celá řada a do náruče vše si padá. Lemuje slunce září jejich řízy; leč větru van vše maří, anděly mění v bílé břízy, jež opět v sloupu rysech mizí. – Teď oblačné se moře náhle kalí; mrak černý na obzoře jak skála strmí, slunce halí, van větru ztich, hrom zazněl z dáli. 97 V tom s rachotem se skála trhá v půli – déšť perel rozsypala, z nitra jí blesky zaplanuly, a silné dráhy k zemi snuly. A než jsem došel v chvatě k blízké chýši, zas nebe tone v zlatě, bouř nad horami juž se tiší, a závoj par se zvedá k výši! 98
II.
Mne život lidský více neláká – Mne život lidský více neláká –
 Já chtěl bych proměniť se v oblaka... Což vesele bych vzdušným mořem spěl, zem širou do kola bych obletěl! Pode mnou kraje by se míhaly, step vlnila a hory zdvíhaly, a háje cedrů, myrt a cypřiše vzdech vonný slaly za mnou do výše. Mé touze kdykolvěk by napadlo, zíral bych v oceánu zrcadlo, a s párou vstoupající z hlubiny se honil, splýval v luzné skupiny. Leč náhle sražen s druhy v temný šik já v ňadrech stopoval bych bouře vznik, a větry hnán,hnán kdes v prudkém lijáku v zem zkvetlou splynul z bouřných oblaků. 99 Pak v lůně květů, v bujném listoví jak závoj spočíval bych perlový, až paprsky zas slunka celován vracel se parou v blankytný svůj stan. Ptačími zpěvy slavně provázen plul lesům nad hlavou bych jako sen, oblakem bílým, září oděný v náručí nové věčné proměny! 100
III.
Nad horami oblakové Nad horami oblakové
 slétají se v sněm, v zdobě zlaté, purpurové, v rouše bělostném. Nebem krouží jako víly, když se sejdou v ples, jako by se vůní spili, kterou dýchá les. Jednou jeden zamračený připojil se k nim, šat a závoj nezdobený svitem slunečním. Zahřímal a mračil čelo, z oka sypal blesk, a v mžik celé nebe hřmělo jemu na potlesk. 101 Bouřně smlouvali se spolu, slavně radili, na konec pak proudy dolů deště vylili. A tak rozešel se v míru oblačný ten sněm, v ústech každý plno chýru: jak skropili zem! 102
IV.
Oblaky, já se jen směji Oblaky, já se jen směji
 vašemu věčnému reji, že zjev váš čarovný, bílý nestane nikde ni chvíli. Jen se tak nechmuřte temně – sestupte na trávník ke mně, rozbiju vedle mne stánek, zkustezkuste, jak sladký je spánek. Oblaky hněvně dál spěší... „Že vás ten věčný rej teší!“ V tom na mne liják se snese a nikde úkryt v lese. Náhlá ta bouře mne leká, z šatu déšť proudem mi stéká. Oblaky bouřně se smějí a v dálku nade mnou spějí! – 103
V.
Oblaku můj zamračený, Oblaku můj zamračený,
 nemáš jistě žádné ženy. Kdybys ty měl žínku k boku, radost by ti plála v oku. Neměl bysi jako nyní na svém čele tmavé stíny. Spěl bys s tváří usmívavou,usmívavou jako slunko nad tvou hlavou! 104
VI.
Kdybyste, vy oblakové skvělí, Kdybyste, vy oblakové skvělí,
 den a noc jen mezi námi dleli, ztemnělo by vaše čelo jasné: vždyť v tmách našich paprsk štěstí hasne. Oblakové rychlí, poletaví ptáci, kdybyste vy znali naši lidskou práci, naše sny a touhy, boje naše: umdlela by rychlá peruť vaše! 105
VII.
Oblaka po nebi Oblaka po nebi
 plna jdou veleby. Měsíček sobě z nich tropí jen žert a smích. Zahrá si s nimi zaszas, v kadeř tká stříbrojas. Nemají svobody za krůpějku vody. Ani oddechnutí za pírko labutí. Vždy v let, jak otroci od rána do noci! Oblaka po nebi jdou plna veleby. 106
VII.
BÁSNĚ SMÍŠENÉ.
107
K přírodě.
O ty básni neobsáhlá velkolepých rozměrů, z tebe duše bolem zprahlá čerpá naděj’, důvěru! Před zrakem se rozvinuješ jako malba čarovná, srdce k zpěvu rozněcuješ krásy vší jsouc královna. Dýchej vroucnosť, dýchej vůni zázračně mi do péra – dej, ať v písních mojich trůní krása tvoje veškerá! 109
Doba tvoření.
Přišla doba tvoření, cítím její dech, zahalena v plameni a v růžových snech. Z hvězd diadém na čele, záře slunné vlas, blankytný šat na těle a duhový pás. Jak je krásna, čarovna! z červánků má líc, vesmíru je královna – Jak jí vyjíť vstříc? Noha moje poklesá, chvím se před ní, chvím; už mne tulí – nebesa! k vřelým ňádrům svým. Duše v písních zazvučí, když mne líbá v ret a unáší v náručí v blankytový svět! 110
Buď pěvcem!
Buď pěvcem svého národa! A třeba skráň ti probodá trním a hložím pohrdání – ty trp a zpívej do skonání jen slávu svého národa! Tvým údělem jsou bolesti – jen těmi můžeš povznésti se nad vřavou kol tebe všední; tím výše čelo k hvězdám zvedni, čím větší jsou tvé bolesti! Na dráhu lidstva růže stel, pláč sobě nech i hořký žel; krev svoji dej, když třeba vláhy, sám žízniv buď, choď bos a nahýnahý, všem žehnej, cestou růže stel! 111
Život děťátka.
Oj život děťátka je krásná pohádka! Na loktech je matka houpá celý den, slova její sladká konejší je v sen; vždy je s laskavostí zdvíhá z kolíbky a rty jeho hostí mlékem, polibky. Oj život děťátka je krásná pohádka! Otec skončiv práci na klín bere je, v srdce se mu vrací záblesk naděje; starosti své hojí jeho pohledem – dětský úsměv strojí slasť a blaho všem. Oj život děťátka je krásná pohádka! 112 Všichni – staří, mladí, každý má je rád, na líčko je hladí a vše chce mu dát; ovoce a kvítků v klín mu sypou dost, vše malému dítku činí pro radost. Oj život děťátka je krásná pohádka! Nad postýlkou jeho matka přes noc bdí, zrak nespustí z něho, až se probudí; pak je znova láská, kojí, hýčká v sen – v ráj mu její láska mění každý den. Oj život děťátka je krásná pohádka! 113
Zeleň.
Rád nořím zrak v květenu pestrou, v těch barev hru, jich odstíny; hle, zeleň je jí pravou sestrou, ba matkou květné rodiny. Zde k fialkám se travou shýbá, k ňádrům je vine, v očku líbá, slunnému brání úpalu, a každinkého kvítka hlavu do zeleného strojí hávu; k těm druží list, k těm aspoň řasu, tak zvyšujíc jich prostou krásu. Tam mechem stoupá na skálu, chudobkám lůžko vystýlá, tam trnitý hloh ovila i bledé jeho pupeny smavými svými lupeny. Kde snět jen jaká, letorosty vše jejími se pyšní skvosty! Tak z luk až ku nejvyšší hoře jak smaragdové stoupá moře a z každé její krůpěje nám kyne obraz naděje! 114
Na vrcholech stromů.
Na vrcholech stromů hnízdo staví pták, by měl blíže k slunci, blíže do oblak. Jaký zpěv a jásot z hnízda slyšeti, když k ptáčatům paprsk z rána doletí. Když je všechny zlíbá zora růžová, když k nim padne první krůpěj dešťová. Leč ti štěbetové hned se utiší, když rozhoupá bouře haluz ve výši. 115 Když blesk nad hlavou jim lítá za bleskem, když to hřmí a duní v kraj nebeském. Sotva bouře přejde, mají písně zas, kde jen jaký ptáček, ladí z zpěvu hlas. Ve hnízdečku stlaném vonným loupením, v jasném, vonném vzduchu o jak blaze jim! 116
Když slunka úsměv zlatý...
Když slunka úsměv zlatý vyhasne na věky – kdo ozáří pak, bože, ten prostor daleký? Kdo chmury, děsné stíny, noc s mrazem zapudí, kdo pouvadlou zemi ku jaru probudí? Ó leká mě tvůj osud, ty země drahá mi, ach, kéž bych tě moh svými zahřívať ňadrami! – O cítím, jak mé srdce na tobě závisí, když sirou, opuštěnou duch tebe myslí si. 117 Bez květů, vůně, zářezáře, prostou vší lepoty, na věky zahalenou v závoje temnoty. – O hrozný je tvůj osud, ty země drahá mi, oh, kéž bych tě moh’ svými zahřívať ňádrami! 118
Duch lidský.
Duch lidský ve svém rozvoji mé srdce plní radostí; mlh ranních v jemném závoji on vstoupá z věku temnosti,temnosti jak slunce k nebes výsosti. Leč bol mou duši proniká, když myslím si jej v zenitu, kdy tajemství vše zodmyká, vše odhalí, co ve skrytuskrytu, a počne klesať s blankytu. A k západu se nachýlí a klesne v moře věčnosti – Noc kolem, kdo pak rozptýlí? Snad slunce nové jasnosti? Či vše zanikne v temnosti? Po dlouhé noci vzejde zas a shasne, znova vzplápolá? tak jak se roční střídá čas, den s nocí, věčně do kola? Těm myšlenkám kdo odolá?! 119
Už mdlím!
Už mdlím a klesám ve zápase žití a s resignací kloním hlavu v šíj, z ruk veslo pouštím – oko slzy lij! má loď se v propasť beznaděje řítí. Už mdlím a klesám ve zápase žití! A nadšení mé zvolna v srdci hasne,hasne jak v temných chmurách zlatá jitřena; k vám nadarmo jsem vzpínal ramenaramena, vy ideály nedostižné, krásné! Mé nadšení juž zvolna v srdci hasne. Můj duch se halí v tmavé smutku stíny, toť orel zavřel v úzkou žití klec, v ní bídně zmírá, ač byl zrozen přec, by hvězdnými se vznášel baldachýny. Můj duch se halí v tmavé smutku stíny. A klesám, hynu ve zápase žití... leč s resignací chladnou hledím vstříc své záhubě; zde spásy není víc, má loď se v propasť beznaděje řítí. Tak hynu, klesám ve zápase žití! 120
Genie tvůrčí!
Genie tvůrčí! jenž nad mým čelem křídly chvíš, ty jistě víš, co komu osud určí – zda propasť či snad hvězdnou výš; zda cesta na zemi je trním vystlána či růžemi. Ty jistě víš! O nešťastný, kdo pozná tajemství tvoje hrozná! mu s líce zmizí nach; sny zlaté s růžnou vesnou mu náhle s nebe klesnou a shasnou v hlubinách. O vímvím, proč smutek líc mou kryje, proč žádná radosť nerozvije se v světě pro mne juž; proč písně mé jsou plny vzdechů, proč více nedbám na útěchu ni na volání: vzmuž se, vzmuž! 121 O nechte mne – jsem unaven, po odpočinku toužím teď, můj všechen květ sešlapán jeť, můj blankyt mraky zahalen. – O cítím, že jsem unaven, a k odpočinku čas že teď. Genie tvůrčí! jenž nad mým čelem křídly chvíš, ty jistě víš, co komu osud určí – zda propasť či snad hvězdnou výš; zda cesta na zemi je trním vystlána či růžemi. Genie tvůrčí, ty jistě víš! 122
Ku srdci lidskému.
O jak si hluboko, ty srdce lidské, kleslo do prachu všednosti – a smutně doznívá v tvém nitru svaté heslo, těch kouzel největších: tož lásky, volnosti! O škoda záře tvé a vůně, škoda květů, jež v blátě zmírají; o, kterak roznítiti k plamennému letu tě pláčem mám svých strun, jež bolem pukají? Tvůj trůn je na nebi, ty perlo božských činů, ve kruhu sluncí, hvězd; já toužiť přestávám po hvězdách, po vavřínu, já toužím tebe jen ze prachu k nebi vznést! Ta touha vznešená nechť lýru moji ladí, kol záři rozlívá; kéž kůra ledová, jež do kola tě hradí, paprskem písní mých v rosu se rozplývá! Kéž znova ozve se v tvém nitru svaté heslo, tož lásky, volnosti; – a jak jsi hluboko, ty lidské srdcesrdce, kleslo, tak vznésť tě vysoko chci z prachu všednosti! 123
Zasněžená země.
Ty drahá země zasněžená, jak v bílou labuť zdáš se proměněna; tvé lesy širé perutě jsou rozepjaté. Snad letíš vesmírem a hledáš slunce zlaté, jež ustoupilo k jihu končinám, a unášíš mne říše do hvězdnaté, k níž toužebně svou náruč rozpínám? Ó blaze, matko, mi pod tvými sníti křídly, o, nes mne výš a výš, až tam, kde věčnosť sídlí, až tam, kde vesmíru bůh vojevodí, na vlnách bezedna se hvězdnou vznáší lodí, z níž vypustil tě snad jak Noe holubici, bys zeleň hledala! Proletla’s širý svět a umdlena se bez ní vracíš zpět; aj, slyším ve vzduchu tvá křídla šelestící, jen suchá tebe zdobí ratolesť na znamení, že všady pusto jest! 124 O vzleť jen v rychlém spěchu, z té chmury, temnoty a morového dechu, jenž obkličuje tebe kol a kol, a tísní duši mou a v srdci budí bol. Stav v letu svoje křídla, až kde se prýští hvězd a sluncí zřídla; po dlouhém letu umdleném tam spočineš pak, ty labuti bílá, jsouc ovinutá boha ramenem! Tam v duši mou se vrátí vzlet a síla, a úsměv jeho tváří květ vykouzlí ti, zeleň, slunnou záři! 125
Připadám si...
Jedním z těch padlých si připadám andělů, v pýše jenž nad boha chtěli se vznésť, stejný s ním slávy lesk chtěl míť v údělu, jednou s ním v moci býť na trůnu hvězd. Ty samé pocity v ňadrech mých dřímají, ty tužby palčivé hostí má hruď, leč pouta zoufalství síly mé spínají, s pečetí plamennou: „Nešťasten buď.“ S hněvem a lítostí k nebi zrak obracím, rej divých myšlenek plní mou leb, tak v lidské podobě světem se potácím, a v potu pracně si dobývám chleb. O jistě jedním jsem z pyšných těch andělů; žíti jak člověku, toť můj je trest... muky a bolesti mám jenom v údělu, svržen byv v země prach s oblouku hvězd! 126
Já v letu svém...
Já v letu svém zamířil k nejvyšší hoře – Snů mladistvých vlní se podle mnou moře, hle, v duhových barvách a čarovných něh a bez konce – žádný jich nepoutá břeh, jen bělostné lemují páry. A snivě můj těká zrak v nesmírné dáli –; hle, tmavý mrak vstoupá tam, obzor můj kalí a hrozivé bouře mi zvěstuje let, jež rozkotať můj má snad čarovný svět, mých zlatých snů zaplašit roje. Leč bouře nechť přijde, strach neznám ni stesky, nechť v čelo a srdce mé ryje své blesky, má peruť jen sesílí v zápase tom, a rozvine duch se jak po bouři strom a novou se zaskvěje krásou! 127
Píseň.
Hoj, nemá člověk skláněť šíj, má přímo hlavu vzhůru nést! Bůh nevelí, pán sluncí, hvězd: V svá prsa pokorně se bij! Leč věčná vůle jeho jest: Neskláněj otrocky svou šíj! A proto bouří se mi krev, když v porobě si hoví lid. Leč myslím tak: Toť moře klid, je náhle zryje bouře hněv, ty pyšné lodě pohrobit můž’ lidu rozbouřená krev! Hoj, nemá člověk skláněť šíj, má přímo hlavu vzhůru nést! Bůh nevelí, pán sluncí, hvězd: V svá prsa otrocky se bij! Leč věčná jeho vůle jest: Neskláněj otrocky svou šíj! 128
O králi můj!
O králi můj, tys otrokem, ač oděli tě v zlatoháv, a na trůnu svém vysokém za podnož na tisíc máš hlav, vojskem a děly chráněny, ač hněvu svého plameny hned hasíš krve potokem – můj králi, tys přec otrokem! Pod korunou a v šarlatě se nikdy štěstí neskrývá, jen v chuďasově komnatě,komnatě od věků slavně trůnívá, a v plný květ se rozvije; hle, tam tvůj otrok šťastný je, přioděn hadry bohatě – Ty žebrákem jsi v šarlatě! 129
Má tvůrčí síla.
Má tvůrčí sílá zvolna zpět se vrací,vrací jak do hnízd s jarem zlatokřídlí ptáci, jak lesní pramen k světlu z nitra země – a zdá se mi, že pouta spadla se měmě, po dlouhém čase zas se volným cítím,cítím jak větřík jarní mezi polním kvítím, jak jelen v horách, skřivan v nebes výši – Co bolelo mne v srdci, juž se tiší, co klíčilo v něm, bují plným květem, v něm každý koutek stal se hvězdným světem, v něm se jen perly, zlaté duhy tají a vůně, zpěv jak na palouku v máji, jak v klenotnici se v něm skvostů třpytí – O jak je šťasten, kdo se tvůrcem cítí, všednosť mu hadem u nohou se plazí, v němž sám je tvůrcem, svou jej řídě vůlí, jen příroda se k boku jeho tulí a krása líbá na zprahlé jej rety: Co promluví, je píseň, rosa, květy! 130
Touha po moři.
O což moji snové o moři jsou krásní, ač je posud znám jen z popisů a básní, nikdy nepoznal jsem, kterak kouzliť umí, jenom v snách je vídám, jak se dme a šumí a jak imponuje v kráse neskonalé bytosti mé lidské, slabé tak a malé. Touhy moje k němu jako orli pílí – o zda je kdy spatřím na krátkou jen chvíli? Ach je mi tak smutno jako vězni – králi, přezírať když nesmí zemí svojich dáli, stejně, stejně velké je to moje hoře, že jsem neuslyšel dosud zpívať moře, nezřel, když jak hory vlny v bouři hází – Moře, moře ještě písni mojí schází, a pak teprv směle v zápas jíti může o vavřín a hvězdy a o slávy růže! 131 OBSAH.
I. Písně. Str. I v nitru mém krása dlí zlatý jak sen5 Dnes jak křišťál duše má je6 Snů skvělá družina7 Nakloněni jsou mi bozi8 Zase píseň, vonnou růži9 Nelze spáť, nelze spáť10 Ó mnoho krásných myšlenek11 Ó vím, čím jseujsou má krásná přání12 Ku hvězdnému nebi13 Ach což je hned veseleji14 Já viděl krásu již zařítizářiti v sterém šatě15 Já dosud neviděl pláň moře16 Rád se nořím v jasné oko17 Nemá pro mne žádné ceny18 Hvězda plane nejjasněji19 Na travičku porosenou20 Kdyby já byl malým ptáčkem21 Oko mé tak rádo22 Ach ta radosť moje23 Já nemám srdce – já mám číš24 Ach což píseň moje málo platí25 Všecka moje poesie26
132 II. Matce. Str. Prosté jsou jen písně moje29 Jak se ti odměnímodměním, ty matičko moje30 Viděl jsem matičku31 Na matčině drahém hrobě32 Nejde mi z mysli ven33 Nikdy nedala mi moje matka36 Co se matka nastarala37 Každá upomínka38
III. Písně milostné. Str. Mněl jsem, že to vidím41 NikdoÓ nikdo nezná srdce mé ladiť42 Tiše luna v záři hvězdhvězď43 Zem a nebe skvostná číše44 O jak líbám rád hladíma hladím45 Jedno je, jedno je46 Jsou ty písně moje – malá zrcadélka47 O lásku prosím jak o vína číši48 Ó plamen naší lásky neumdlívá49 Já prohlížímpohlížím teď na svět jinak zcela50 Dnes duše má je, dívko, plnáplna tebe51 Ó běda tomu, kdo v svém srdci pěstí53 Leží prý na dně Lubiny54 Ó pročproč, hvězdyhvězdy, svítítesvítíte?55 Ta láska moje – labuť sněhobílá56
133 IV. Dumky. Str. Žalostně vyhlíží59 Ku západní straně60 Tvé mítmíť, řekořeko, vlny61 Beskydy, BeskydyBeskydy!62 Hory drahé! v jasu ztopené63 Řada velkých hor se k nebi tyčí64 By se všechna srdce65 Ne, na nebi není tolik hvězd66
V. Písně z Beskyd. Str. Na horách69 Valaška70 Kvítí a dívky71 Horská bystřina72 Hoj, veselo73 Jedle74 Bříza75 Píseň ovčáka76 Vzorný myslivec77 Padající hvězdy78 Šumájí79 Kopřivy80 Velký pán82 Lípa na návsi83 Hádají se84
134 Až budu85 Vysmějte se86 Babka a děvče87 Já bych chtěl88 Jabloňka89 Vlaštovka a kavka90 Ó hvězdy91 Aj, husy92 Kde se ta veselosť93
VI. Oblaka. Str. Na nebi z mlh a páry97 Mne život lidský více neláká99 Nad horami oblakové101 Oblaky, já se jen směji103 OblakůOblaku můj zamračený104 KdybysteKdybyste, vy oblakové skvělí105 Oblaka po nebi106
VII. Básně smíšené. Str. K přírodě109 Doba tvoření110 Buď pěvcempěvcem!111 Život děťátka112 Zeleň114
135 Na vrcholech stromů115 Když slunka úsměv zlatý117 Duch lidský119 Už mdlím!120 Genie tvůrcítvůrčí!121 Ku srdci lidskému123 Zasněžená země124 Připadám si126 Já v letu svém127 Píseň128 ÓO králi můjmůj!129 Má tvůrčí síla130 Touha po moři131
E: dp + až; 2002 136
Bibliografické údaje

Nakladatel: Thuma, Vojtěch; Kalus, Josef
(Tisk V. Thumy. - Nákl. vlastn.)

Místo: Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: 136