Lilie a růže (1846)

František Jaroslav Kamenický

Diplomatická verze Ediční verze
LILIE A RŮŽE OD FR. JAR. KAMENICKÉHO.
V PRAZE. TISK A SKLAD JAR. POSPÍŠILA. 1846.
[1] Vysoce Urozenému Pánu, Panu HANUŠI KARLU KRAKOVSKÉMU HRABĚTI z KOLOVRAT, Svobodnému Pánu z Újezda, Pánu na Březnici, Hra- dišti a Merklíně atd. atd.
[3] šlechetnému příznivci jazyka a národu Českého na důkaz vážnosti obětuje spisovatel. [4]
V mé květnici malé a prosté V mé květnici malé a prosté
 Rozličné kvítí vykvétá, A z kvítků všech, co jich tu roste, Mi vůně v loubí přilétá; Než nad ta všecka Vesny dítka Dvě nejmilejší jsou mi kvítka, Jejich kdy květ se rozvije: To růže jsou a lilie! Co sličnějšího býti může, Zdobnější krásy má-li svět, Než lilie jsou a než růže? Mně rozkoší jejich je květ! Ano, to kvítky jsou nebeské, To národní jsou barvy české! Proto si růže, lilie Mé srdce tak oblibuje. [5] Protož také tyto dvě krásky V svém sadě zvláště pěstuji; Květ růže – toť plamen mé lásky Ke vlasti, již tak miluji! Nevinná lilie zas jemně Co Boží hlas tu mluví ke mně: „Ta láska tvá buď bez viny, Bez ouhony a poskvrny!“ Dva věnce z těchto lásky květů Tu kladu vlasti na oltář, Jenž jsouc podobna samoletu Zas novou bere na se tvář: Protož i toto moje kvítí Má k její ozdobě se skvíti; Pro ni jsem svil je u věnec Co věrný syn a vlastenec. [6]
Věnec první.
[7]
I.
Neobsáhlé světa ve prostoře, Neobsáhlé světa ve prostoře,
 Na materských prsou přírody, Rozličné Pán kojí národy, Jednu velkou rodinu z nich tvoře. Jedněm dal za působiště moře, Zemi jiným, a jich příhody Řídí, osvěty a svobody, Aby všechněm jasná vzešla zoře. K takému též cíli národ Slávů Od počátku Tvůrce předřídil, Chtě i na něm objevit svou slávu. Proto nesmírný okršlek země Vykázal mu, by jej osadil A v něm zrostl u veliké plémě. [9]
II.
Coby bylo mohlo být již z tebe, Coby bylo mohlo být již z tebe,
 Národe, tak minulosti dávné! Jméno tvé jak mohlo býti slavné, Kdybys byl hned záhy poznal sebe! Skvostných dopřálo ti darů nebe: Bodrost mysli, srdce jemnomravné, Zpěvná ústa, ruce neunavné, Libost řeči, čelo moudrolebé! Velká slza v mém se třese oku, Že, pohříchu! i duch jednoty Nebyl vždy co strážce po tvém boku. Bez něho byv roztržený v díly Zůstal’s déle v lůně temnoty, Později než jiní přijda k cíli. [10]
III.
Opozdili jsme se – ale máme Opozdili jsme se – ale máme
 Utěšenou za to naději: Snahou šlechetnou že slavněji Daný Bohem úkol vykonáme. Neb co jiní dovedli, již známe; Naše dílo půjde snadněji; V ujeté před námi koleji S ourazem se žádným nepotkáme. Příznivější nastala již doba, V níž lze bude zase napravit, Co nám pokazila časů zloba. Nyní, an již výhost dán jest sečem, Jméno národní chcem oslavit Zápasíce duchem a ne mečem! [11]
IV.
Jako hvězdy noční na obloze, Jako hvězdy noční na obloze,
 A co písek morském na břehu, Rozhojnil se v časů oběhu Slovan plodný velice a mnoze, Rozesáhlé světa ve poloze Věčných severu tam od sněhů Až do palných jihu zážehů, Půli země osaditi hroze. Však nejvíce tamo, kde Karpaty Zasazují ohromné své paty, Hemží se to co mravenců roj. Zniká zmatek tu a nepokoj U prostřed těch lidstva millionů, Jako kdys u věže Babylonu. [12]
V.
Proto Bůh tak prostranný jest stvořil Proto Bůh tak prostranný jest stvořil
 Mocí slova krásný tento svět, By jej člověk, tvorstva všeho květ, Osadil, v něm působil a tvořil; Aby přírodu si upokořil, Vždy jen k předu čelil a ne zpět, A se snažil lépe vystavět, Co čas zhoubný ztroskotal a zbořil. Nechtěl Pán, by lidstvo rozmnožené V jedné plazilo se těsné houšti, A půl země aby bylo pouští; A tak rámě jeho napřažené Je co mraky sivé rozehání, K dalšímu je nutíc stěhování. [13]
VI.
V Zakarpatské zemi nelze déle V Zakarpatské zemi nelze déle
 Žíti davu Slávů pohromadě, Jinak zhyne při zmatku a hladě V také tísni pokolení celé. Vystoupiv Čech statný v jedněch čele, Vece: „Uzavříno v bohů radě „VyhovětiVyhověti velké této vadě; „V jejichV jejich vůli důvěřte se směle.“směle.“ „Za třetíZa třetí tam řekou v nedalekém „KrajiKraji chtí nám zemi dáti jinou, „VínemVínem tekoucí, medem a mlékem.“ Volá lid: „Veď nás do vlasti nové, „OdkudOdkud nám tak velké slasti kynou „A kdeA kde lepší nastanou nám dnové.“ [14]
VII.
Ku tažení do krajiny dálné Ku tažení do krajiny dálné
 Veliká se činí příprava – Již jest pohotově výprava Mužů, žen a dětí množství valné! Ach! tu vidět mnohé oko kalné, Doba k odchodu an nastává; Mnohá stát tu noha zůstává, A z úst zní tu mnohé slovo žalné. S posvátnými loučejí se lesy, Kde jsou zbožně ctili bohy své, Národní kde slavívali plesy. A již jdouce ze zadu i z předu Ohlížejí se, až posléze Zmizí kraj již poslednímu hledu. [15]
VIII.
Což se těžce srdce rozlučuje Což se těžce srdce rozlučuje
 S tím, nač za dlouhá přivyklo léta! Toť má cenu veškerého světa, Co si oblíbí a zamiluje. Proto když je los s tím rozděluje, Mní, že po vší již jest blaze veta, Jinde že mu růže nevykvétá; Celý svět mu v poušť se proměňuje. Těžce přes práh noha syna kráčí Při odchodu z otcovského domu, Oko nazpět po něm se otáčí. Těžce opustit jest lůno vlasti A brát do ciziny se i tomu, Na nějž rajské čekají tam slasti. [16]
IX.
Od Tatranských vrchů jako mraky Od Tatranských vrchů jako mraky
 Přes hory a doly množství drahné Slovanů se stěhujících táhne; Nad ním vlají praporce a znaky. Ku předu své upírají zraky, Toužebností srdce jejich prahne, Vidíť v dáli hory nebesáhné, Zhůru strmící až po oblaky. V čele vůdce, za ním ve zápětí Lidstva roj se žene; šťastně přejde Řeku první – druhou – již i třetí. I dí vůdce: „Spíše nežli ráno „DruhéDruhé tamo nad horami vzejde, „BudeBude zemi tu vám spatřit přáno.“ [17]
X.
Ze Srbské tam země přes tři řeky Ze Srbské tam země přes tři řeky
 S vítěznými Čech přitáhnul davy Do země, kolébky velké slávy, Ohražené horami co reky. Zbytky Němců berou ve záseky Outočiště; a však od Vltavy Dále do Smrčin a do Šumavy Různě dávají se na outěky. „Ajhle! toť ta zaslíbená země!“ Zvolá vůdce; pluci jásají: „Zdráv buď Čech i slavné jeho plémě!“ A tu všickni v nevyslovné slasti Na posvátnou zemi padají, Líbajíce lůno nové vlasti. [18]
XI.
A jak drahou zemi nelíbati, A jak drahou zemi nelíbati,
 Jižto člověk svou zde vlastí zve! Jak nelnouti k ní co k matce své, A se ke rtům jejím neshýbati! Na materském klíně kolíbati, Prsy svými kojiti nás chce, Ano věrně k srdci přitiskne Syna, jenž prv nechtěl o ni dbáti! – Posvátna jest země, po níž noha Tvoje kráčí, odrodilý synu! Poznej se a těžkou naprav vinu. Láska k vlasti od samého Boha Vštípena; a jest to ohlas nebe: „Miluj člověk vlast svou víc než sebe!“ [19]
XII.
Stoje na Řípu za rána jasna Stoje na Řípu za rána jasna
 Vůdce Čechů patří kolem kola, Jako u vytržení pak zvolá: „Aj toť země ourodná a krásná!“ A lid slyše slova tato hlasná, „Zde chcem zůstat!“ ozývá se zdola – „Síle naší Němec neodolá; „VítejVítej nám o země blahošťastná!“blahošťastná! „MocnýMocný chraň nás v této naší zemi „SvantovíteSvantovíte! nedej zahynouti „NámNám ni budoucímu svému plémi!“ Sstoupiv dolů Čech se svými lechy, Praví: „Rcete, jak ta zem má slouti?“ A lid jedním hlasem volá: „Čechy!“ [20]
XIII.
A tak podnes zem ta slove Čechy, A tak podnes zem ta slove Čechy,
 Nezměnivši dávné jméno své; Jmenem tím Čech posud vlast svou zve, Ústy lásky, srdečnými dechy. Jméno to mu zdrojem velké těchy, Svatým hněvem prsa jeho dme, Nevděčné když se od matky ctné Děti vzdalují, co od macechy. – Jmenem tím ve sladké srdce tísni Nazývá tě i mé varyto, Drahá vlasti! v krátké této písni. Jmeno to buď jako do mramoru V každé srdce české vyryto, A tam skvěj se jako na praporu! [21]
XIV.
Kýž se oslaví to dávné jméno Kýž se oslaví to dávné jméno
 A se skví čím dále vždycky více, V chrámě národnosti jasná svíce, A jest doma i v cizině ctěno! Kdykoliv jest ústy vysloveno, Každé láskou ať zahoří líce; Ať jest národní to pokladnice, V níž se chová drahé naše věno. Pro to jmeno těla, duše síly Přinášejme rádi k oběti, Též i krev, co probíhá nám žíly. Ono budiž mocné naše heslo, Páska k bratrskému objetí, V boji korouhev a v bouři veslo! – [22]
XV.
V požehnané usadiv se zemi V požehnané usadiv se zemi
 Čech ji mezi vojvody své dělí; By pak národ zůstal jeden, celý, Správu nechává si nad všechněmi. Aj tu všickni svými s korouhvemi Do vykázaných jim krajin čelí; Každý pluk, kam vůdce jeho velí, V menší zase rozdělen jsa témy. A za nimi na vozích tu zboží Vezou jedni, jiní ženy, děti; Nejzáz jedou stařeny a kmeti. Patře zhůru Čech dí: „V časů běhu „BohovéBohové kýž národ tento zmnoží „JakoJako písek na pomorském břehu!“ [23]
XVI.
Žádost Čecha nebe vyslyšelo, Žádost Čecha nebe vyslyšelo,
 Přejíc zemi pokoje a klidu; Neboť samo z takového lidu Slavný učiniti národ chtělo. Aby plémě to pak nevymřelo, V němž se zalíbilo Světovidu, Vzal je sám svou mocnou pod égidu; Oko jeho stále nad ním bdělo. Od té doby dávné uplynulo Tolik věků již a století, A to plémě ještě nezhynulo! Strážný vlasti duch tu přiletí A mi šepce, an mi vlídně kyne: „Doufejte, že ještě nezahyne!“ [24]
XVII.
Kýž se naplní ta krásná slova, Kýž se naplní ta krásná slova,
 By ten národ, již tak věkodávný, Jako býval, byl též dále slavný, Dokud krve krůpěj v sobě chová! Kýž, an nastává mu doba nová, V počínání svém jest neunavný, V šlechetné své snaze nezastavný Jako proud, co střela Perunova! By čím dále jen tím více slynul, A svůj oukol slavně vykonav Na vavřínu teprv odpočinul. V světa dějinách by vždy se skvělo Písmem zlatým jméno Čechosláv, A co chvalozpěv by věčně znělo! – [25]
XVIII.
Veselo a živo v zemi jesti Veselo a živo v zemi jesti
 Osazené od Čechových pluků; Každý pilnou vztáhá k práci ruku, By moh’ brzo domácnost svou vésti. Nový začíná tu život kvésti V bodré mysli, písní libozvuku; Všude jako ze zdravého suku Vyrážejí blaha ratolesti. Tu se staví, tam se lesy husté Mejtí; jedni obchod v zemi vedou, Jiní rádlem brázdí lady pusté. Nezahálejí ni ruce děví, Konopě a len na plátno předou; Všude česká oučinnost se jeví. [26]
XIX.
V mále česká zem svou tvářnost mění, V mále česká zem svou tvářnost mění,
 Zdobně jako nevěsta se strojí; Vesnice a města již tu stojí Lidnatá v rozličném položení. S přičiněním přibývá též jmění, Svornost všecky jako bratry pojí; Milují se vespolek co svoji, Jedno jsouce všickni pokolení. Ve posvátných hájích přinášejí Svantovitu zbožné oběti, Kdež ho pod starými duby ctějí. Všickni jednu krásnou mají snahu: Každý hledí nějak přispěti Dle své síly k obecnému blahu. [27]
XX.
Jest to pocit rozkošný a krásný, Jest to pocit rozkošný a krásný,
 Nevyslovná mysli útěcha Stárnoucího jižjiž pro Čecha, Národ svůj an vidí být tak šťastný! Jestiť všechněch obličej tu jasný, Každý vlídně vstříc mu pospěchá; Od zemana jako od lecha Vzdává dík se jemu jednohlasný. Uctu jemu prokazují kmeti; V celé zemi lásku nachází Jako otec od povděčných dětí. Srdečné „Buď zdráv!“ ho provází, Kde se octne; takť se odměňuje Národ tomu, jenž ho oblažuje. [28]
XXI.
Pro oblahu země nebe přeje Pro oblahu země nebe přeje
 Dlouhá léta vůdci Čechovi; Vesna vždy mu sílu obnoví, Čerstvý život v žíly jeho leje. Posléz však též k cíli svému spěje, Síla ucházíť i rekovi, Noha mdlému klesá starcovi, Na loži spočívá bez naděje. K sídlu jeho z celé země spějí Lopotové, kmeti, lechové, Ještě jednou spatřiti ho chtějí; K nimž on vece: „Milí synové! „ProtiProti nepřátelům buďte zporni, „MeziMezi sebou však co bratří svorni!“ [29]
XXII.
Rozléhá se pláč po zemi celé Rozléhá se pláč po zemi celé
 Dnem i nocí, večer, za rána, Krutá že odňala Morana Čechům vojvodu a ředitele. Při mrtvém tu naříkají těle Svého pro vůdce a pro pána: „Ach on byl náš štít a obrana, „OtecOtec náš a hrůza nepřítele!“ Taký žal zní zvláště v onu dobu, An ku místu jeho příchodu Nesou jeho schránku v lůno hrobu. Než on žije v jméně národu, Jehož slavným byl jest náčelníkem; Říp jest věčným jeho náhrobníkem! [30]
XXIII.
Čecha umírajícího slova Čecha umírajícího slova
 Po celé se zemi hlásají, Heslem národu se stávají, Jenž je v dobré paměti své chová. Ona svornosti jsou vazba nová, Jíž si všickni bedra pásají; Sami bozi nad tím plesají Radostí u trůnu Perunova. Tak zem Česká podobá se ráji, Plémě její šťastné rodině, Život jeho – kvetoucímu máji! V městě hlučném, v tiché dědině Žijí lidé klidně vedle sebe Blahý život pozemského nebe. [31]
XXIV.
Dlouho v míru již co tichá zoře Dlouho v míru již co tichá zoře
 Blaze žijí čeští Slované V nové vlasti, nebem žehnané, Zapuzujíce si zpěvem hoře. Až tu jako rozbouřené moře Divoký je Avar do zbraně Vhání, a jho na ně kované Uvrhá otrocké ku pokoře! Volá Sámo hromovými slovy K sjednocení bratry rozdělené, – A Čech shází jarmo rozlomené! Z jednoty tak plyne život nový! Svorností zas mdloba čerstvé síly Nabývá a šťastně dojde k cíli. [32]
XXV.
Svornost, dcera nebes jako láska, Svornost, dcera nebes jako láska,
 Svazek pevný jest a jediný, Který v jedno víže rodiny, A jest krásná člověčenstva páska. Kde dlí ušlechtilá tato kráska, Blaží města, hrady, dědiny; Jméno její mláď i šediny Okouzluje líbezná co hláska. Mocí její národové slynou, Nedobytný jest jich val a hrad, Před nímž nepřátelé jejich hynou. Kýžby lidské poznalo tě plémě! Pakby sídlem rozkoší a vnad, Novým rájem celá byla země. – [33]
XXVI.
Češi osvobozeni tak v mále Češi osvobozeni tak v mále
 Od poroby krutých Avarů, Z vděčnosti a zemi ke zdaru Volí Sáma za svého si krále. Ten na příkré nad Vltavou skále Maje sídlo vrahům ke zmaru, Vystříhá domácích od svárů, Upevňuje království své stále. Všickni okolní tu Slované Uposlechše moudrou jeho radu, Poddávají pod jeho se vládu. A tak Čech v své zemi žehnané Pod praporcem mocné této říše Zas jest blaze živ a volně dýše. [34]
XXVII.
Frankové a Slované si činí Frankové a Slované si činí
 Na pomezích škody obapolné; Jedni od druhých to nesou bolně, Jedna strana druhou z křivdy viní. Francký vyslanec v královské síni Ztížnost vede, mluvě bezokolně, Žádá náhradu buď dobrovolně, Neb že král sám přijít pro ni míní. An tu neslušně a opovážně Promlouvá a žádá poslušnost, Sámo rukou pokyna dí vážně: „Ani slova víc – již na tom dost, „DrzýDrzý Franku! kliď se z mého hradu, „A vícA víc nechoď do Čech pro náhradu.“ [35]
XXVIII.
Závistník jsa velké Čechů slávy Závistník jsa velké Čechů slávy
 Uražený Dagobert hned drahné Vojsko sebírá, s ním do Čech táhne, A již rozbil tábor u Šumavy. S četnými též pluky od Vltavy Spěje Sámo; vojsko jeho prahne Setkati se s Franky; kam zasáhne, Budou krvácet a lítat hlavy. U Vogatisburku vojska obě K rozhodné se válce setkají, Co dvě mračna stojí proti sobě. Počne boj – již tři dni bitva trvá; Čechové tu Franky tepají, A ti kácejí se jako drva. [36]
XXIX.
Poraziv tak Franky hrdosmělé Poraziv tak Franky hrdosmělé
 Sámo v tuhé bitvě na hlavu, Novou vydobyl si oslavu Skrz to vítězství nad nimi skvělé. Rozplašiv a potřev nepřítele, Dravcům nechává tu potravu; Zajaté vzav s sebou v zástavu, Vrací zpět se ve svých pluků čele. Za ním nesmírná se kořist veze V dlouhém pořadí tu do hradu, Zasloužená to mzda pro vítěze. Přísná byla pro Franky to kázeň! Hroznou dal jim Sámo náhradu: Horkou z jejich vlastní krve lázeň! [37]
XXX.
Sáma úmrtím i jeho říše Sáma úmrtím i jeho říše
 Na mnohé se díly rozpadá; Slunce slávy České zapadá, Bohužel! tak brzo se své výše. Ztrátu krále želí hrad i chýše; Těžkáť bude za ni náhrada; Kdož zas druhého jim Sáma dá, By je hájil proti Franků pýše? Ač po sobě synů dvádvacet Zůstavil, z nich není ani jeden Velkým otce svého duchem veden. Slavní otcové, jejichžto činy S obdivením připomíná svět, Majíť málokdy též slavné syny! [38]
XXXI.
Syni slávy, jenž co krásné vzory Syni slávy, jenž co krásné vzory
 Člověčenstva blahu prospějí, Pořídku se na svět rodějí, Jsouce národů svých meteory. Svět pokládá je za vyšší tvory, Za hvězdy, kteréž se jasněji Na obloze slávy třpytějí, Za přítažné magnetové hory; Zásluhy a činy jejich slaví, A, by v dlouhé byli paměti, Nerozborné pomníky jim staví; Do knih slávy píše jejich děje; A když mnohá minou století, Jméno jejich přec se ještě skvěje. [39]
XXXII.
Hořce želí Sláva arcidíla, Hořce želí Sláva arcidíla,
 Kteréž mocný zdělal Sáma duch, Že tak brzo pevný tento kruh Synů nesvornost zas rozlomila; A že klesla do mdloby ta síla, Jižto, jako strážný země bůh, Zbudil český tento Miliduch, A že z mdloby té se nevzkřísila. Srbsko, Slézie a Morava Ruší svazek, jenž je s Čechy víže, Volíce si zas své vlastní kníže. Z Čechoslovanské tak říše Sáma Rozpadlé na díly zůstává, Bohužel! zas Česká země sama. [40]
XXXIII.
Běda lodi bez plachet a vesla, Běda lodi bez plachet a vesla,
 Zůstavené šírém na moři! Vlnobití ji tam rozboří O skalí, kam lítá bouř ji vnesla. Tak i země bez zprávy a hesla V domácí se bouři ponoří; Nepřítel ji snadno pokoří, An již zmatkem síla její klesla. To po smrti Sáma Čechové Vidouce, by o to vzali radu, K posvátnému spějí Vyšehradu. Shromáždění tamo lechové Při obecném podávají roku Správu země věhlasnému Kroku. [41]
XXXIV.
Mudřena již Kroka pěstovala Mudřena již Kroka pěstovala
 Na kolébce co miláčka svého, Aby nová z kmene Slovanského Ratolest zas Čechům vykvétala; Moudrostí mu bedra opásala, By byl vzorem lidu obecného; Celá země by se podle něho V mravu ušlechtilém spravovala. Vztáhnouc jeho nad hlavu své rámě Pomazala pak a posvětila Za kněze ho v posvátném svém chrámě. A za soudce tak a za pěstouna Pro Český ho národ vyvolila, By i on měl svého Šalomouna. [42]
XXXV.
Svatém na Vyšehradě Krok vládne Svatém na Vyšehradě Krok vládne
 Dobrodějně k země České blahu; Nebe jeho podporuje snahu A mu vlády břímě činí snadné. Bezpráví se nepomíjí žádné, Spravedlnost u jeho bdí prahu, V jedné ruce meč a v druhé váhu; Běda, kdo jí v přísné ruce padne! Ač se neskví vítězstvím co rek, Čelo jeho jiná věnčí sláva: Mstitel křivdy, hajitel jest práva! S ním začíná nový Čechům věk; Pěstíť umění při země klidu, Zoroastrem Českého jsa lidu. [43]
XXXVI.
Zásluhy si vydobývá věčné, Zásluhy si vydobývá věčné,
 Kdo svůj národ v ruce se zbraní Od poroby vrahů zachrání V bitvě krvavé a lidosečné. Než i ten zaslouží slovo vděčné A budoucích věků uznání, Jenž přivádí národ k poznání Vyšších věcí cestě na bezpečné; Kdo ku žezlu blahodějné správy I ten krásný oučel připojí: Rozum osvítit a šlechtit mravy. Jméno jeho, přelíbezné uchu, Zvukem svým i srdce opojí A se skví též v říši vyšších duchů. [44]
XXXVII.
Pro osvětu národu Krok slavné Pro osvětu národu Krok slavné
 V Budči učiliště založil, A tak první základ položil K vzdělanosti Čechů starodávné. Jeho snažení jest neunavné, Jak by umění tam rozmnožil, Vzdělal národ svůj a oblažil, A tak zvěčnil to své dílo správné. Shromažďuje z celé České země Dospělé sem mládeže se květ, A z ní nové vyrůstá tu plémě, Nový otvírá zde jí se svět; Učí znáti se tu vůli bohů A se vznášet duchem nad oblohu. [45]
XXXVIII.
Blaze, komu bylo někdy přáno Blaze, komu bylo někdy přáno
 Na tři jasné hvězdy patřiti, Nad Čechy jenž měly zářiti, Dřív než vzešlo osvěty tu ráno. Kroku bylo nebem požehnáno, Tré dcer dáno jemu zploditi; Ty svou vlast by mohly zdobiti, Vznešené jim vychování dáno. Moudrým otcem rozum vzdělávaný, Srdce něžnou matkou pěstováno, Nebem přidán prospěch požehnaný. A co tuto ještě nepoznáno, Tomu velkým pokrokem se učí Sličné Kroka dcery v slavném Budči. [46]
XXXIX.
Nepostačí dítky světu dáti, Nepostačí dítky světu dáti,
 Tvorů jimi počet rozmnožit; Chceš-li jich i sebe oblažit, Dlužno též je dobře vychovati. A kdo nechceš pilně o to dbáti, Žádné na to péče naložit, Chtě jen plodit a se nesnažit, Božího se máš co hněvu báti! Vlast a církev, nebesa i země V dětech skládají svou naději: Bohumilé že z nich zroste plémě. Zanedbán jsa sebe lepší kvítek Zhyne posléz, spíš neb později; Dobrý národ jest jen z dobrých dítek! [47]
XL.
Budiž tedy, rodičové milí! Budiž tedy, rodičové milí!
 Vychování dobré vaší péčí; Hleďte, byste příkladem i řečí Na svých dítek mysl působili. Ku vznešenému je veďte cíli, Odstraňujte každé nebezpečí; Těžceť rány takové se léčí, Jenž se v outlé dítek srdce vryly. Dům otcovský první učiliště Dětí jest, jich blaha původce, První síly jejich působiště. O nekazte sami toho květu! Sic buď žádné neb zlé ovoce Bude zráti nešťastnému světu. [48]
XLI.
Dcery Kroka sláva jsou a zdoba Dcery Kroka sláva jsou a zdoba
 Vyšehradu, chlouba celé země; Vznešenější zdají být se plémě, Zosobněná bohyň nápodoba! S nimi nová nastává zas doba Čechoslávům v starém Bojohémě; Nové světlo září v starém temně, Čerstvých sil nabývá ducha mdloba. Otcova u stolce jsou co králky, A ve chrámě Lady klečící Držel bysi řecké za Vestalky. Po Vltavě u rozmarné spíli Zdobné na loďce se plavící Zdají se být Rusalky a Víly. [49]
XLII.
Kaša přírody jsouc ctitelkyně Kaša přírody jsouc ctitelkyně
 Ráda v chrámě tom se prochází; Jedna ze služek ji provází V tomto utěšených sadů klíně. Bylin a jich moci znatelkyně, Zrána hned, když slunce vychází, Jde je hledat s mnohou nesnází Po pahorku, v pláni, ve dolině. A z nich masti rozličné a líky Na Kašíně pro nemocné strojí, Léčí neduhy a rány hojí. Lid jí vroucí za to vzdává díky, – I já pod to jméno z mého sadu Jednu lilii a růži kladu. [50]
XLIII.
Vroucí bohů ctitelkyně Teta Vroucí bohů ctitelkyně Teta
 Vystavivši hrad na příkrém skalí, Tam kde Berounka své proudy valí, Žije vzdálena od hluku světa. V úctě bohů tráví svá tu léta, Na obětnicích jim žertvy pálí, Udržuje světla plamen stálý, Na posvátné sochy věnce splétá. Učí lid tu bohy ctít a vzývat, Před oltářem jim se klaněti, Ve svatyních jejich chvály zpívat; A v posvátných hájích v dubů stíně Přinášet jim ke cti oběti, Český Olymp tvoříc na Tetíně! [51]
XLIV.
Morana, ač v popel tělo mění, Morana, ač v popel tělo mění,
 Zásluhy a slávu neruší; Z úcty k otci dceru Libuši Čechové si volí za svou knění. Jí pod sluncem kněžny rovné není; Kdož ji zobrazit se pokusí? Aby na těle i na duši Slovanský byl ráz v ní vyjadřený. Moudrost na jejím an trůní čele, Oko věštné v příští vztržené, Půvab zpanilý na celém těle! – Takové vlast naše dcery měla: Věrné, moudré, krásné, vznešené; – Kýžby se i nyní jimi skvěla! [52]
XLV.
Libuše – tať vtělená jest Lada, Libuše – tať vtělená jest Lada,
 Cherub pozemský, prost perutí; U ní všecko, každé pohnutí, Čarovný jest půvab, samá vnada. Není žádná skvrna tu a vada; Kdo na její šíji labutí, Ňádra cudná v mírném zedmutí, Může patřit, šťastným se pokládá. Zpanilé jest celé její tělo, Všecko tu v tak krásném poměru: Hrdlo, ústa, líce, oči, čelo! Těla velebnost a nádheru Oživuje krásná také duše Této Čechoslávské u Venuše. [53]
XLVI.
Na stolci když zlatoskvělém sedí Na stolci když zlatoskvělém sedí
 Krásná Libuše a podlé ní Dvanáctero panen, každý mní, Na bohyni jeho zrak že hledí; A když před ní vládykové šedí S úkorným se čelem uklání, Svatý přístrach všecky podmaní – Zákonem jsou její výpovědi. Výmluvná když ústa otvírá, Nikdo nespouští s ní ani oka, Neb z ní mluví moudrost otce Kroka; A když s trůnu svého pozírá, Čarokrásných očí jejích lesky Oslepují každého co blesky. [54]
XLVII.
Vláda Libuše jest mírnost sama, Vláda Libuše jest mírnost sama,
 Celé její počínání jeví Zpanilou a něžnou mysl děví, Jenž jest dobře v celé zemi známa. A tak vládne tato vnučka Sáma Mocí tajnou, o níž sama neví; Udržuje řád a krotí hněvy – Důvěra jí v ničem neoklamá. Výroku jejímu povděčně Každý ochotně a rád se koří; Nic se nečiní jí na příkoří. Láska lidu jest jí silou lvice; A tak žije národ bezpečně Pod křídloma této holubice. [55]
XLVIII.
Rozkošné a tiché ve krajině Rozkošné a tiché ve krajině
 Vystavivši Libuše hrad nový, Se svými tam pannami si hoví V utěšeném sídla toho klíně. Zlatem skví se komnaty a síně A chrám k poctě bohu Perunovi; Skvostnost všecku jazyk nevysloví, Na niž patří oko na Libíně. Kolem hradu posvátné jsou háje; Všecko, nač tu oko pozírá, Upomíná na blaženost ráje. A zde kněžna Čechů blaze žije; Libín jestiť její Palmyra, Ona sama krásná Zenobie! [56]
XLIX.
Povadivše se dva vládykové Povadivše se dva vládykové
 Přihnali se k stolci Libušinu; Jeden druhému vytýká vinu, Rázná mají slova pohotově. Vece kněžna: „Opět sváry nové? „TyTy jsi škůdce, odrodilý synu! „KlatbaKlatba tvému bezpravnému činu!“ Odcházejí oba odpůrcové. Chrudoš, jemuž právo odsouzeno, Jme se vévodkyni haniti, Řka: „„To nemá být ti odpuštěno!““ – Nesvornost vždy byla naše vada, Jíž jsme nechtěli se chrániti; A z ní pošla mnohá strast a zrada. [57]
L.
Z nesvornosti ku národu zkáze Z nesvornosti ku národu zkáze
 Mnohý vylíh’ ještěr se a had; Ona mnohý rozbořila hrad, Přivedla nás těžké ve nesnáze. Zarazila nás na slávy dráze, Hojnost země obrátila v hlad, Pleníc královský ten vlasti sad, Pěstovaný ke národní bláze. Zlobou její synové se bili Jedné matky, takže potoky Krve bratrské zem zatopily. Uvalila na nás strast a hoře, Nepřátelské vábíc outoky, Až jsme octli se – na Bílé Hoře! [58]
LI.
Ve Budečské vyučen jsa škole Ve Budečské vyučen jsa škole
 Statný Přemysl se navrací Do Stadice, a tam trmácí Vzděláváním dědičné se role. Doorává polovici pole – Milá pohova mu po práci; Voly vypřáhá – pluh obrací – Sedá k jídlu na železném stole. An na pole patří rozorané, Neznámá mu tíseň kalí hled, Tichá slza z oka jeho kane. Pociťuje v srdci žel a hoře: Zdáť mu se, že dnes tu naposled Na otcovské mílé půdě oře. – [59]
LII.
Rolníkovi blaze dnové plynou, Rolníkovi blaze dnové plynou,
 Byť i lopotil se v potu tváři; Když mu nebe vláhu dá a záři, Žádnou nežádá si rozkoš jinou. Jeho svět se končí za dědinou, A v něm působí a hospodaří; A když léta přijdou, tuť ve stáří Mdlé si ruce jeho odpočinou. Pak u prostřed vnuků svých a dětí, V svatém poklidu a v přízni Boží Radostnou svých šedin slavnost světí. Ani smrt mu nepůsobí muka; Rád již do hrobu své kosti složí; Drahá zatlačíť mu oči ruka. [60]
LIII.
O kýž byste poznali vám přáné O kýž byste poznali vám přáné
 Nebem blaho, dobří rolníci! Pomníce, že Boží dělníci Jste na velké této roli Páně. Vám se skvěje s hvězdné nebes báně Odplata při každé dennici Za práci na světa vinici, Za pot čela, tvrdý mozol dlaně. Nezáviďtež zdánlivé jen štěstí Vyšším; neboť co se skví a chřestí, Není, věřte, ryzí vždycky zlato. Pamatujte v sprostotě své na to: „Větší spokojenost mnohá chýše „PoskytujePoskytuje nežli hradů výše.“ – [61]
LIV.
Z Libušina sídla, Vyšehradu, Z Libušina sídla, Vyšehradu,
 Do Stadice vyslancové spějí; Přemyslovi zprávu přinášejí, Jakou kmeti kněžně dali radu. V roucho knížecí tu v prostřed ladu Statného oráče převláčejí, Uctivě se před ním uklánějí, Jedou k Libuši s ním bez odkladu. – Tak ta ruka, jenž prv mocí rádla Brázdila ourodné lůno země, Statně vévodským též žezlem vládla. A pak z téhož Stadického kmenu Zkvětlo slavné Přemyslovců plémě K slávě Českoslovanskému jmenu. [62]
LV.
Štědrost Boží z nepřebraných skladů Štědrost Boží z nepřebraných skladů
 Podivně svá věna rozdává: Ten to, jiný onno dostává, Nikdo neodchází bez pokladu. Mnohá hřivna zakopána v ladu Bez užitku však se nechává, A ten, jenž ji má, chud zůstává, Bez příbytku, v nahotě a hladu. Mnohý, jemuž bytem chýše těsná, Bylby hoden zasednouti v radě, Aneb sídlit na knížecím hradě. V jiném zase, jenž orá a seče, Dříme duch, jenž probuzený ze sna Bylby zdobou žezla nebo meče. [63]
LVI.
Protož ty, jenž stojíš v světě výše Protož ty, jenž stojíš v světě výše
 Nežli bratří jiných tisícové, Hleď, by cti a slávy paprskové Nezaslepili tě v hrdé pýše. Nechť do zlaté nalévají číše Z končin světa se ti nápojové, Nechť jsi v roucho odín purpurové: Přec jen poddaný jsi Boží říše. Proto k bratru s přívětivou tváří Sníženému nachyl se a nahni, A ho k sobě z prachu země táhni. Samo nebe ve sluneční záři K chudé schylujeť se rádo zemi – Jen Bůh sám jest Pánem nad všechněmi. [64]
LVII.
Statný Přemysl na bílém oři, Statný Přemysl na bílém oři,
 Ve knížecím dlouhém oděvu, Přijíždí u lidstva prozpěvu Na Vyšehrad – Libuši se koří. Hyménova pochodeň tu hoří U vzájemném lásky výlevu; Při vznešeném tomto výjevu Jásá lid prostranném ve nádvoří. Každé oko s podivením hledí Na Stadického tu zemana, An na stolci podlé kněžny sedí. Ta ho za chotě, lid za pána Přijímá a nad mužností plesá Českého tu Alcibiadesa. [65]
LVIII.
Národní se radovánky slaví Národní se radovánky slaví
 Na čarovném sídle Libíně; Při medovině a při víně Veselá se mysl Čechů baví. Pode hradem stinné u doubravy V rozmanité luční dolině Při skvostné se pije hostině Na Libuše a Přemysla zdraví. Sedm dní Libuše národ celý Hojně častuje a uctívá; Každé srdce se tu rozveselí. Co jen hrdlo ráčí, ve důstatku Vše tu jest, odevšad zaznívá: „Sláva! sláva Libušinu sňatku!sňatku!“ [66]
LIX.
Jako o závod šlechetně snaží Jako o závod šlechetně snaží
 Přemysl se s chotí Libuší; Oba, jak jim svatě přisluší, Národ zvelebiti stále baží. Lesy vysekávati tu káží, V ourodná je zdělat popluží; Tam zas kovy z země okruží Dobývati silou četných paží. By se zamezilo svévolí, Nové zákony a nová práva Obou věhlasnost národu dává. A ten ke všemu rád přivolí, Vida, jaká v nich se moudrost kryje, – Toť věk Numy jest a Egerie! [67]
LX.
Žádost byla Libuše a snaha Žádost byla Libuše a snaha
 Založiti město u Vltavy; Ona poroučí – a již se staví, A z úst jejích zní tu jmeno: Praha. Prorockým pak duchem mnoho blaha Předpovídá jemujemu, též i slávy: Že se sklánět budou před ním hlavy, Mnohá v něm že bude perla drahá. – Neselhala věštba Libušina; Toto její arcidílo dávné ByloťByloť, jest – a zůstane vždy slavné. Až pak i to, co zlých losů vina Pokazila, bude napraveno, Bude teprv všecko vyplněno. [68]
LXI.
Libuše! což tvému zraku bylo Libuše! což tvému zraku bylo
 Roucho budoucnosti odkryté! Zlato v země žilách zaryté Rozkazem tvým z nich se vydobylo. Věštecké tvé oko objevilo Proudy krve Vlastou prolité; Tys viděla příští rozvité, Jež tvé vlasti nebe usoudilo. Kýž mám jednu jiskru oka tvého, Bych prohlédnul onnu temnotu, Jenž zaclání záři zraku mého! Pak bych zíral v budoucnost své vlasti, Pohřížené v dlouhou dřímotu: Procitne-li k bláze aneb k strasti?! – [69]
LXII.
Praha ve smutek halí si líce, Praha ve smutek halí si líce,
 Odevšad se nářek ozývá: Té, již národ matkou nazývá, Kněžny Libuše že není více! Dohořelať života jí svíce; Z Vyšehradu zpráva truchlivá Smutně v celé zemi zaznívá, Ano rozléhá se přes hranice. Na jejím se hrobě přinášejí Po sedm dní bohům oběti, Panny žalostné tu písně pějí. – Ač se neví její o mohyle, Přec jest v dobré podnes paměti, Každý Čech ví této o Sibylle. [70]
LXIII.
Z oklamané lásky popudila Z oklamané lásky popudila
 Hrdá Vlasta obě pohlaví; Krutý ztrhnouc boj a krvavý Dívky ve vzteklice proměnila. Tím si slávy věnec neuvila; Neb kdo činy plné ohavy, Sebe udatnější, oslaví? Proti bohům tím se prohřešila. Neboť nebe působiště jiné Něžné pleti ženské vykázalo; Běda jí, s ním jestliže se mine! K domácnosti, k lásce, a ne k boji Samo nebe jest ji zavázalo – Člověk nerozdvojuj, co Bůh spojí! [71]
LXIV.
Nechci Šárku oslaviti v zpěvu, Nechci Šárku oslaviti v zpěvu,
 Jenž tak obelstila Ctirada; Neb lest více sluší na hada, Nežli na něžnou a sličnou děvu. Za krev, jenž lpí jejím na oděvu, Zlá se dostala jí náhrada, An ni Děvína ji ohrada Nezachránila od mužů hněvu. Musa moje jen ji připomíná S Vlastou, aby bylo výstrahou Zahynutí jejich u Děvína. Památka jich není blahoplodná; Děva s Amazonskou povahou Není paměti ni písně hodna. [72]
LXV.
Nad krajinou Luckou mocně vládne Nad krajinou Luckou mocně vládne
 Hrdý Přemyslovec Vlastislav; Zlatý skví se na prsou mu háv, Ale pod ním bije srdce zrádné. Zpupnost jeho nezná míry žádné, Cizích neumí si vážit práv; Běda, kam se vojska jeho dav Přihrne – tu mnohá hlava padne! Celé okolí se před ním třese, Neb kam orel tento zaletí, Odtud kořist do hnízda si nese. Jako příval přes břehy a hráze Hřmí tu Vlastislav, a v zápětí Za ním Lučané až k samé Praze. [73]
LXVI.
Proti odvážnému Vlastislavu Proti odvážnému Vlastislavu
 Kníže Neklan vojsko sebírá; Praha s důvěrností pozírá Na Čestmíra, jenž má nad ním správu. – Vlastislav ve hlučném bitvy davu Klesá mrtev rukou Čestmíra; Než i vítěz raněn umírá, Vlasti vydobyv i sobě slávu. Lučané tu poraženi v boji Různý dávají se na outěk, Praha k vítězné se slávě strojí. Ve udatných bojovníků tísni Z boje nevrací se její rek – Jeho jméno zní však věčně v písni! [74]
LXVII.
Nesčislné ode tří stran voje Nesčislné ode tří stran voje
 Karel Velký do Čech posílá – Celou téměř zemi posila Vojska Franků již co vosů roje. Těžko přemoci jest síly troje, Byť i všechna krev se vylila Z Českých žil a zemi zbrodila V kruté seči nestejného boje. Češi moudrou vzavše o to radu Různě hubí Franky ze zásek, Z lesů, hor a nedobytných hradů. Sláva zní tu udatnému Bechu; Posléz hyne však i tento rek, Hoden, aby v paměti žil Čechů. [75]
LXVIII.
K vůdci Němců raněnému v boji K vůdci Němců raněnému v boji
 Vypravuje kníže Hostivít Posly: má-li dále krev se lít, Čili nakloněn jest ku pokoji? An tu posel před Thakulfem stojí, Němci zrádně, chtíce zahubit České vojsko, začínají bít Na ně z nenadání sečnou zbrojí. Rozlícení Češi nad tou zradou Vzchopivše se zhůru k odporu Jako lvové na Němce tu padou; Tepajíce je za nimi pádí – Již je obkličují v táboru, Přísně splácí jim ten ouskok hadí. [76]
LXIX.
Kam s komonstvem čtrnáct Českých pánů Kam s komonstvem čtrnáct Českých pánů
 Z vlasti přes hranice se ubírá? – Do Řezna! tam blahozvěstná víra Věčné spásy otvírá jim bránu. Již se přijímá těch od pohanů Svatý křest, a bělmo se jim stírá S oka, jenž se světlu otevírá; Bratřími jsou zváni od křesťanů. Nebetušnou opojeni slastí Těžce nesou to, že poklad ten Přinést nesmějí i do své vlasti. Než i zde se na obloze svítá – V mále nový nastane tu den Vyvoleným synem Hostivíta. [77]
Věnec druhý.
[79]
I.
By se na zemi jak na nebesku By se na zemi jak na nebesku
 Hospodina vůle stávala, Ruka jeho zákon napsala V srdce lidské u plamenném lesku. Na Sinai v hřímání a blesku Jehovy se vůle poznala; V stálé paměti by trvala, Vyryta jest na kamennou desku. – V srdci lidském vyhasnul však plamen Lásky Boží; zlého násila Zrušíc zákon rozrazila kámen. Aby stará smazala se vina, Otec věčný na zem posílá K člověčenstva spáse svého Syna. [81]
II.
Slovo věčné učiněno tělem, Slovo věčné učiněno tělem,
 Aby mezi lidmi přebývalo, A tak člověčenstvo z pádu vstalo Zaslíbeným jemu Spasitelem; Povstanouc by v světle pravdy skvělém Kráčelo a více neklesalo, A tak samo nebe zaplesalo Nad potřeným spásy nepřítelem. Věčný Syn opustiv nebes slávu Sstoupil na zem v lásky ochotě – Nechal trním zbodati si hlavu! Kalich hořký pil na Olivetu, A na hrůzoplné Golgotě Smrtí kříže spásu dobyl světu. [82]
III.
Onno světlo nebes, jenž v Betlémě Onno světlo nebes, jenž v Betlémě
 Božským nejprv bleskem zářilo, Z Jerusaléma se šířilo V dálné za pomezí Judstva země; V záři jeho pohanů též plémě Pravdy cestou aby chodilo, A se sebe závoj shodilo Udržující je v bludů temně. Duchovních tu reků dvanáctero Podmanivších beze zbraně svět Modloslužné zapudilo šero. Kříže praporec královské tróny Opanoval, až pak v běhu let Již jej ctily lidstva milliony! [83]
IV.
Z Carihradu svatí paprskové Z Carihradu svatí paprskové
 Jižjiž Slovanům též svitají; A ti s vroucí tužbou vítají Na obloze své to světlo nové. Pozdravují je tu Bulharové; S horlivou k nim láskou spěchají Cyrill, Methud, a jim hlásají Slovo pravdy v řeči národové. Úkol vznešený si ukládají: Písma svatá, slova Božích úst, Na slovanský jazyk překládají. – Kýž jest svatou sluhů Páně péčí: Učit víře, v její znik a zrůst, Národ jeho – a ne cizí řečí! [84]
V.
Od týchž bratří božské símě spásy Od týchž bratří božské símě spásy
 Na Moravě též se rozsívá, Blahodějně v srdcích prospívá, Skvostný nesouc květ a plné klasy. Apoštoly svými již v ty časy Vděčné Slovanstvo je nazývá; Ve chrámích se slavně ozývá: „Hospodine!“ národními hlasy. Není násilí tu ani meče, Krve krůpěj se zde neproleje; Každý volně sklání hlavu kleče. – Při křtu voda jen, ne krev ať teče, Vnucenáť nic svátost neprospěje; Víra bez lásky – jest bez naděje! [85]
VI.
V slavném Velehradě na Moravě, V slavném Velehradě na Moravě,
 Slovanské-to říši Svatopluka, Jížto vládne mocná jeho ruka, Činí přípravy se k svaté slávě. Bořivojovi, jenž dlí tu právě, Methud v srdce víru kříže vnuká; Pohanských se pověr kůra puká – Voda již po jeho teče hlavě. Vévoda co křesťan do své země Vrací se, a horlivě se snaží Získat Kristu celé České plémě. Darmo však po rozkoši té baží; Pravda nad bludem po dlouhém čase Vítězí – až tuhém po zápase! [86]
VII.
Nad Berounkou Bořivoje vdova Nad Berounkou Bořivoje vdova
 Ve svém sídle, hradě Tetíně, Krásné pacholátko na klíně, Zbožně na ně pohlížejíc, chová. Jme se žehnati mu v tato slova, An je vřele k srdci přivine: „Drahé dítě! kýž v té nevině „ZachováZachová tě stráže anjelova!“anjelova! „AbyAby, dospěješ-li, měli z tebe „NěkdyNěkdy ozdobu a oslavu „VlastVlast a národ, církev, zem i nebe!“ Takto promluvíc své rty tu shýbá K zpanilému vnuku Václavu, Vroucně k srdci tiskne ho a líbá. [87]
VIII.
Nebesa, jenž vroucí tuto žádost Nebesa, jenž vroucí tuto žádost
 Srdce nábožného slyšela, Posílají na zem anjela, By jí učiněno bylo zadost. Svatou cítí Lidmila tu radost; Ráda však by také přispělapřispěla, V nadzemské by kráse zaskvěla Se již outlá pacholete mladost. Z pohanů ač mnozí tomu nechtí, Vychovává sama vévodu, Osvěcuje rozum, mysl šlechtí; Srdce jeho za chrám posvěcuje, Lásku k Bohu, k vlasti, k národu Na oltáři jeho rozněcuje. [88]
IX.
Mocně svatá oučinkuje víra Mocně svatá oučinkuje víra
 Na pachole, v níž tak prospívá, Že, když s Lidmilou se modlívá, Na něm spočívá duch všehomíra. Takému se vychování zpírá, Pomstou švegruši své hrozívá Modloslužebnice horlivá, Matka Václava – zlá Drahomíra! Vychováváť ta co lvice dravá Ve své hrdopyšné povaze Zvrženého po ní Boleslava. Lidmila co holubice tichá Při bolestném spásy obraze Hořce nad tím slzí, bolně vzdychá. [89]
X.
Se zalíbením na Váceslava Se zalíbením na Váceslava
 Zkvétajícího lid pozírá, Do svatyně když se ubírá, A tam kleče Pánu chválu vzdává; Neb když soutrpně u lože stává, Na němž chudý Lazar umírá; Aneb když si slzy utírá Nade hrobem otce Vratislava. Mnohé srdce nad takýmto květem Radostí tu svatou zaplesá, Matky svým naň ukazují dětem. Vtěleného toho návidějí Cheruba i sama nebesa, Ano zemi té ho závidějí. [90]
XI.
Nebe hledí naň, když v létě s pláně Nebe hledí naň, když v létě s pláně
 Pšeničné sám sklízí klasy zlaté; Aneb na jeseni sluncem zhřáté Sbírá hrozny s vinohradní stráně; A když připravuje na stůl Páně Chléb a víno ku oběti svaté, Při níž, maje srdce láskou zňaté, Posluhuje knězi v časném ráně. – Takoví jsou v nebi posluhové Božího Beránka u trůnu, Oblečeni v roucho liliové. Ten, jenž odívá se v blesk a duhu, Velí ze samých hvězd korunu Strojit pro tak vznešeného sluhu. [91]
XII.
Bohužel! – Lutická Drahomíra, Bohužel! – Lutická Drahomíra,
 Jenž po chotě smrti vladařila, Že – jsouc pohanka – zas pomařila Květ, jejž nová vydávala víra. Však neslušně v pekelného štíra Kněžnu tuto pověst znetvořila; Orlici, byť dravý pták i byla, Neslušnoť zohyzdit v netopýra. Mnohé skvrny, mnohé velké vady Měla hrdá její povaha, Nezkrocená žádost cti a vlády; Nejvíc však na této vlastenkyni Tíží ohavná ta odvaha, Jíž se prohřešila na své tchyni. [92]
XIII.
Na Tetíně, prostém světa křiku, Na Tetíně, prostém světa křiku,
 Bohabojná kněžna Lidmila Skroušeně se právě modlila Dobou noční ve svém pokojíku. Neleká se přišlých vražedníků; Ráda však by ještě skončila Modlení – o tuto prosila Milost jedinou svých ukrutníků. Připravenou tak ke kruté smrti Otočeným o krk závojem Po zemi ji smýkajíce škrtí! Pláče lid – než Svatí a Světice Plésají tak svatým nad bojem Této první České mučednice. [93]
XIV.
K víry rozkvětu a vlasti blahu K víry rozkvětu a vlasti blahu
 Vychovanec zbožné Lidumily Dosed na trůn osvobodit pílí Oblehnutou od Jindřicha Prahu. A mír svatý věnčí jeho snahu; Táhnouť nazpět mocné Němců síly, Jenž ni krůpěj krve neprolily; A tak Praha zbavena jest vrahů. První čin tohoto panovníka Jest: zjednání zemi pokoje! Mění v přítele si protivníka, A pod palmou poklidu a míru Tu, jenž nenávidí rozbroje, Pěstuje a šíří – svatou víru! [94]
XV.
Tmavá noc – ve chrámě u oltáře Tmavá noc – ve chrámě u oltáře
 Lampa jasně hoří; pod ní klečí Český vévoda, prost zemských péčí, Skroušeně se modle ze žaltáře. Jakým skví se leskem jeho tváře, Lidskou nelze vylíčiti řečí; A co srdce cítí, o tom svědčí Svatá oka anjelského záře. Půlnoc již! on nedbá o pohodlí, A za blaho národu a vlasti S pohříženou se tu duší modlí. Nad ním vznášeje se sluha Páně Dává prosby ty do zlaté báně, A pak letí před Boha je klásti. [95]
XVI.
Skládej nyní sám, ó svatý kníže! Skládej nyní sám, ó svatý kníže!
 Za dědictví své tam u Boha Prosby vroucí, by vlast ubohá Statně nesla osudů svých tíže. By v ní prospívala víra kříže, Což tvá byla milá úloha, Dřív než přijala tě obloha, Abys stál u trůnu Páně blíže. Miluj ještě tam své České plémě, Jehož zbožným byl jsi vévodou, A buď strážným anjelem své země. Tať se darmo tebou nehonosí; Velikouť jí jest to výhodou, Že tak slavný za ni Svatý prosí. [96]
XVII.
Ve studené chyši pod Petřínem Ve studené chyši pod Petřínem
 Chorá v zimní večer vdova kvílí; Posledníť již chleba sousto sdílí Se sirotky v loži bezpeřinném. Se dřívím tu, šatstvem, chlebem, vínem Vstupují dva muži, plni síly, A složivše dary pryč hned pílí – Kníže Václav s věrným Podivínem! Žádný jiný o témž činu neví, Leč ta rodina a její chyše; Pán ni sluha slova nevyjeví. Anjel však otvírá knihu zlatou, Na list skvostný jméno „Václav“ píše; Nebe jeví nad tím radost svatou. [97]
XVIII.
Jmeno to, zlatými písmenami Jmeno to, zlatými písmenami
 Do života knihy napsané, Bylo na zemi též žehnané, A zde skví se jak tam nad hvězdami. Jmenem tím se rozléhají chrámy, Jím se srdce Čecha rozplane; Kdo již za živa svat zůstane, Dávným bývá potomkům též známý. Jmeno to se na praporcích skvělo, Do bitvy když táhl krvavé Český lev – a vrahy zahánělo! A jak někdy vítězící pluky, Tak lid podnes: „Svatý Václave!“ Prozpěvuje nábožnými zvuky. – [98]
XIX.
Kdo tak pozdě večer do žaláře, Kdo tak pozdě večer do žaláře,
 Do tmavého, v píli přichází? A kdo v zápětí ho provází? Přívětivá obou dvou jest tváře. Osvěcuje tmu svítilny záře; Vězeň z dřímoty se vyrazí – Leká se, že jdou již s provazy, K popravní by vázali ho káře. Než strach jeho brzo v slast se mění, Vidíť, že to samo jesti kníže, A že přináší mu – propuštění! Také skutky činí víra kříže! – Z nebe zazní pak tu ohlas jemně: „Byl jsem vězněm, a on přišel ke mně!“ [99]
XX.
Každý za skutek, jejž prokážeme Každý za skutek, jejž prokážeme
 Ze soustrastné lásky bližním svým, Života bědami sklíčeným, Odplatu tam někdy nalezneme: Nahotu-li rouchem odějeme, Pokrm ústům dáme hladovým, Útěchu přinesem nemocným, A pocestným nocleh dopřejeme. Bůhčlověk sstupujeť s nebe dolů, A co chudý Lazar u dveří Prosí o drobty s našeho stolu. Za každý pak doušek čerstvé vody Tam nás skvostnou poctí večeří, Lahodnější nad královské hody. [100]
XXI.
Války milovné Kouřimské kníže, Války milovné Kouřimské kníže,
 Jehož živlem jsou jen rozbroje, Pouští s Václavem se do boje – A již táhne k Praze blíž a blíže. Svatá vévodu povinnost víže, Zbraní aby zjednal pokoje; On pak činí návrh souboje, Lidské šetře krve – ctitel kříže! K rozhodné již přichází to době – Kouřímčanu z ruky pade meč! Spatřujeť, an chvěje se co robě, S Václavem že anjelé jdou v seč! S bujného tu hbitě skáče oře, Klaní Václavu se ve pokoře. [101]
XXII.
Blaze, komu strážný anjel stojí Blaze, komu strážný anjel stojí
 Se štítem a mečem po boku! Ten při nepřátelském outoku Svítězí ve každém světa boji. Nepřítel, byť v ocelové zbroji Lestných používal ouskoků, Neučiní k předu pokroku A ve půtce tuhé neobstojí. – Ach! my všickni jsme jen bojovníci Na velikém světa zápasišti; Vášně – ty jsou naši protivníci! Ten jen nezahyne na bojišti, Koho anjelé v tom boji lítém Mečem brání a přikryjí štítem. – [102]
XXIII.
Do Řezna se z blízka, ze daleka Do Řezna se z blízka, ze daleka
 Sešli volenci na říšský sněm; Císař na trůnu již sedí v něm, Nevrle na České kníže čeká. Ten ve chrámě dlí – pokorně kleká Před milostným Panny obrazem; Modlí vroucně se a líbá zem, Pak jde k sněmu – císař se ho leká! Jako ohromený s trůnu vstává – Jde mu vstříc – co osika se chví – Nejpřednější sám mu místo dává. Spatřiltě, an s Václavova čela Zlaté kříže znamení se skví, A že provázen jest od anjela. [103]
XXIV.
Tak Pán na světě již oslavuje Tak Pán na světě již oslavuje
 Věrné sluhy své a ctitele; Z poníženosti je nesmělé Protivníkům na vzdor povyšuje. Za průvodčí jejich vyvoluje, Aby bezpečně šli, anjele; Za své miláčky a přátele Před celým je světem prohlašuje. – Budeme-li vzorným za příkladem Kráčeti zbožného vývody, Bude Pán též naším pevným hradem. I nás po snížení dlouholetém Povýší, a mezi národy Oslaví nás před zlolajným světem! [104]
XXV.
V Boleslavi na knížecím hradě V Boleslavi na knížecím hradě
 Pekelná se bratrem kuje zloba; Příležitá zdá se býti doba, Přes mrtvolu bratra přijít k vládě! Umluven již ranní čas je k zradě – V bráně potkají se bratří oba; Ach! to k dobrému se nepodobá – Boleslav tu číhal na oukladě. Tasí meč a bratra v hlavu seče – Nastojte! již srkem na zem teče Mučedníka krev tu nevinná! V srdce knížecího slosynazlosyna Taký oumysl sám vnukl ďábel – Probůh! toť zas druhý Kain a Abel! [105]
XXVI.
Neodolatelnou musí vnadu Neodolatelnou musí vnadu
 Míti žezlo, trůn a koruna, Závist že až rodin do lůna Vkrádá se a páše pro ně zradu. Mnohá hlava mrzkém při oukladu Omráčena, jako od mluna Hromovládnoucího Peruna, Sklesla ve zdích knížecího hradu. Vášní touto puzen ve ouhonném Srdci mnohý odrodilý syn Odbujnickým stal se Absolonem. Pro lesk trůnu mnohá krev již tekla, Mnohý lotrovský byl zpáchán čin, Mnohá obět k stinadlu se vlekla! – [106]
XXVII.
V posvátném jest pochováno lůně V posvátném jest pochováno lůně
 Mrtvé tělo Lidmilina vnuka; Národ pláče – žalost truchlozvuká Zní na každé srdce jeho struně. Bratrovrah na Českém sedí trůně – Statně vládne žezlem jeho ruka; Myšlénka mu působí však muka: Bratra krev že kypí na koruně! Ach! on hořce skutku toho želí – Na pokání za něj posvěcuje Národu a vlasti život celý. Musa dějin o něm zapisuje: „Dobrým otcem, slavným panovníkem, „RekemRekem byl – než bratrem ukrutníkem!“ [107]
XXVIII.
Ve klášteře u svatého Jiří Ve klášteře u svatého Jiří
 Zbožná abatyše Milada Pokání si přísné ukládá Za hřích otce, až hněv Boží smíří. Tichá nad Prahou když noc se šíří A svá nad ní křídla rozkládá, Láska k otci již ji vybádá Jít do chrámu černém ve šlojíři. Dlí tu na modlitbách do půlnoci, Před oltářem klečíc v slzách prosí: „Odpusť, Pane! odpusť vinu otci!“ – Vida Pán, jak pláč jí líce rosí, Anjelovi jednomu hned káže, A ten z rejster těžkou vinu maže. [108]
XXIX.
Což jsou mocné při nebeské bráně Což jsou mocné při nebeské bráně
 Zbožném po líci se ronící Slzy lítostné a kající! Samo nebe rádo patří na ně. Tyť jsou smazaly u nohou Páně Skvrny ženě, v městě hříšnici; A učedník v síni plačící Zas si mistra lásku získal za ně. I ty slzy, jenž se někdy lily Na Sionu z očí Davida, Nevinnou krev Uriáše zmyly. Takých krůpějí Pán návida Tam do věčné koruny a berly V démanty je promění a perly. [109]
XXX.
Strachkvas v Řezně, v četném sboru mnichů, Strachkvas v Řezně, v četném sboru mnichů,
 K posvátným oltáře stupňům kráčí; V roucho řeholnické se obláčí Na smazání otcovského hříchu. Ve klášterním tráví život tichu, Často slzou kající tvář smáčí; Mní však, to že ještě nepostačí, Ani srdce, plné bolných vzdychů. Proto tělo trýzní a se postí, Při oběti svaté zpomíná Na otce ve zbožné skroušenosti. Ještě na loži k modlitbě vroucí V tiché nocí ruce sepíná, Aby smiloval se Všemohoucí! [110]
XXXI.
Jakby Hospodin se nesmiloval Jakby Hospodin se nesmiloval
 Při tak láskyplné oběti, Přinášené zbožných od dětí Za otce, jenž bratra nemiloval! Jakby Pán se nad tím neslitoval, Jenž tak hořce želel v zápětí Vraždy zpáchané a v paměti Trpké po celý ji život choval! Za ni přísně kál se a se snažil, Národ zvelebil a oslavil, A vlast dětmi výtečnými zblažil! Těžkou bratra ukrutného vinu Vévoda a otec napravil Dlouhou řadou veleslavných činů. [111]
XXXII.
Na Vyšehradě se velká sláva Na Vyšehradě se velká sláva
 Připravuje Libušinu městu: Polský vévoda si za nevěstu Zvolil zpanilou dceř Boleslava. Krása její srdce Mečislava Láskou jala; do Čech koná cestu S četným komonstvem: a jižjiž jest tu! Dubravka mu s rukou srdce dává. Velké věno s sebou veze z Prahy: Stříbro, zlato, perly, kamení, Zvlášť pak jeden klenot veledrahý; Svatý jest to poklad všehomíra, Jeho osvěta a spasení: Blahozvěstná křesťanská to víra! [112]
XXXIII.
Z krásných choti úst se znáti učí Z krásných choti úst se znáti učí
 Polské kníže spásy blahozvěst; Vyučen přijímá svatý křest, A za národ celý kněžně ručí. Jižjiž víry nové símě pučí – Již i zelená se ratolest – Zkvítá – jme se ovoce již nést, Aniž kdo se trýzní tu a mučí. Aj toť krásný výsledek a skvělý! Za příkladem svého vévody V mále dává křtít se národ celý: A tak příbuzné dva národy Víže mocná náboženství páska: Jedna víra, naděje a láska! [113]
XXXIV.
V řeholnické chyšce o půlnoci V řeholnické chyšce o půlnoci
 Zbožný Kristan děsivý má sen; Zdáť mu se, že těžce nemocen Leží Boleslav – již bez pomoci. Že umírá krátké po nemoci – Od lidu, od něhož prv byl klen, Hořce oplakán a oželen Že již béře za svými se otci. Krásný mládenec tu k němu spěší, Oblečen jsa bílý ve oděv, Ustrašené snem tak srdce těší: „Zkrocen jest a smířen Boží hněv, „VzezřelťVzezřelť milosrdně na tvé lkání „HospodinHospodin a přísné na pokání!“ [114]
XXXV.
Srdce kající a navrácení Srdce kající a navrácení
 Ode zloby zas na cnosti dráhu Klestí cestu k budoucímu blahu, Mírní trest za těžké provinění. Ouplné se k Bohu obrácení Vede ku milosrdenství prahu; Lotru, zlosynu – i bratrovrahu Získá na nebesích odpuštění. Kdo však žije v zlobě, bez pokání, A v nepřízni Boží umírá, Nenajde u Pána smilování. Zatvrzelé srdce zavírá, Otevřenou dobrým, nebes bránu A tak věčně ztrácí spásy schránu. – [115]
XXXVI.
Na Libici, šírovládném hradě Na Libici, šírovládném hradě
 Mocného vládyky Slavníka, Cidlina kde v Labe vetýká, Roste štípek ve úrodném sadě. Věhlasného otce moudré radě Krásné pachole tam přivyká; Zbožná Střezislava proniká Srdce jeho, bráníc světa vnadě. A co otec již i matka neví, Jiná v duši ruka zasívá, Šlechetný to Radla jemu zjeví. A tak mladý Vojtěch prospívá, Hájen od světa a jeho zlosti, V svatém umění a v božské cnosti. [116]
XXXVII.
Nebe zkvétající v Čechách víře Nebe zkvétající v Čechách víře
 Zdaru dopřává a prospěchu, Že co strom ve času pospěchu Rozkládá své větve šíř a šíře. A utíká, jako plaché zvíře, Modlárství ze svého pelechu; To však bere stádci útěchu, Vlastního že jesti bez pastýře. I tu nábožný syn bratrovraha O to snaží se a pečuje, Svého biskupa by měla Praha. Tu do chrámu u svatého Víta Ditmar, první pastýř vstupuje; Shromážděný lid ho slavně vítá. [117]
XXXVIII.
Po horlivém v církvi působení Po horlivém v církvi působení
 Zbožný Ditmar oči zavírá Lidu žehnaje – již umírá Vroucí na kříž tiskna políbení. K nástupníka jeho vyvolení Na Levý se Hrádek ubírá Četné knězstvo; tam zrak upírá Na jednoho celé shromáždění. Oko vlídné, líce miloladné, Velebná jest jeho postava; Na ní pokora a svatost vládne. Tu sbor knězstva dí, an povstává: „Za bískupa chceme míti Čecha!“ A los všechněch padá na Vojtěcha. [118]
XXXIX.
Ve Veróně slavně posvěcený Ve Veróně slavně posvěcený
 Syn Slavníkův již se navracuje Do své vlasti, kde ho pozdravuje S plésáním lid k víře obrácený. Ve biskupské roucho oblečený An již ku Praze se přibližuje, Pokorně tu s koně sestupuje, A jde bos až ve chrám osvícený. A v posvátném lidoplném chrámě Rozléhá se slavné „Hospodine!“ A lid v skroušených tu slzách plyne. Aj tu biskup pohnut vztáhne rámě, Lidu klečícímu v svatém plání Uděluje – první požehnání! [119]
XL.
Vzdálené též ovce spatřit chtěje Vzdálené též ovce spatřit chtěje
 Dobrý pastýř k bratřím Slovákům, Tam kde Tatry pnou se k oblakům, Lásky pln a nadšenosti spěje. Horlivý ho Radla provázeje K těmto příbuzným a rodákům, Dřív než k soukmenným jdou Polákům, V Uhersku s ním símě víry seje. Modloslužebných se od neřestí Lid na víru hojně obrací; V Ostřehomě Geisův syn se křestí. Odtud s dychtivostí pochvací S pomocníkem věrným do Krakova, A kde kázal, v paměti se chová. [120]
XLI.
Navrátiv se s cest svých blahodějně Navrátiv se s cest svých blahodějně
 Vojtěch ve své vlasti působí, A co víru kříže hanobí, Proti tomu horlí u veřejně. Buď si kdo buď – to mu jednostejně, Lidské nevšímáť si osoby, Ani zlatoskvělé ozdoby, Jak se děje v světě obyčejně. Sám jsa následovník Páně pravý Požaduje v svatém horlení Od křesťanů – křesťanské též mravy. – Náboženství nic by neprospělo Při bezbožném v zlobě prodlení; Bez cnosti jest – bezdušné jen tělo! [121]
XLII.
K spáse nestačí jen víra pouhá, K spáse nestačí jen víra pouhá,
 Marné jazykem jí vyznávání, Chlubné křesťanem se nazývání, Zlolajících úst modlitba dlouhá. V pohanských kdo brodí se a plouhá Při tom neřestech, a k požívání Hříšných rozkoší své srdce sklání – Ten se Bohu posmívá a rouhá. Jazyk jeho klamný jest a lhavý; Pro něj čestné jméno křesťana Jest jen potupa a přezděv pravý. Jenom ten smrtelník někdy vstoupí V právo nadhvězdného měšťana, Kdo za peníz cností si je koupí! [122]
XLIII.
Žel a smutek bolně srdce svírá Žel a smutek bolně srdce svírá
 Zbožnému pastýři Vojtěchu: Mnohých, vznešených zvlášť, u Čechů V životě že nejeví se víra. Proto mnohou s očí slzu stírá, Nepřeje si ani oddechu, Aby pohnul i ty k poslechu, Jichžto šíje pokoře se zpírá. Vida pak, že nic tu neprospěje Horlivost a snaha, do Říma K náměstkovi Páně odtud spěje. Nechtě déle pastýřem být stáda, Jenž si hlasu jeho nevšímá, Biskupský se sebe ouřad skládá. [123]
XLIV.
Na obloze České hvězda skvělá Na obloze České hvězda skvělá
 Zašla – víc tu nevydává světla; Oliva, jenž na Libici zkvetla, Přenešena pryč jest od anjela. Truchlí církev co choť ovdovělá; Nevděčné pak zemi Boží metla Hrozí, již na tvrdé šíje spletla Neznabohů prostopášnost smělá. Zavřeloť se nebe: vláhy žádné Nevydává jasná obloha, Dlouhým suchem všecko schne a vadne. Darmo rolník o déšť nebe prosí: Země vyprahlá a nebohá Nedostává ani krůpěj rosy! [124]
XLV.
Nesmírná se v zemi České zmáhá Nesmírná se v zemi České zmáhá
 Bída – již nastává hlad a mor; Hyne lid i nerozumný tvor; Hospodin se smilováním váhá. Ještě žádná nepřichází vláha Od Šumavy mrakonosných hor; Boleslav vysílá knězstva sbor Do Říma – než Vojtěch jít se zdráhá. Předkládají mu však země bídu, Víry svaté zmar a hynutí, Slibujíce polepšení lidu. Podnět takový a vůle jistá Páně náměstka ho přinutí, Že se k návratu do vlasti chystá. [125]
XLVI.
Z Říma již se nazpět do Čech vrací Z Říma již se nazpět do Čech vrací
 Vojtěch, poslušen jsa rozkazu; An tu patří vlasti na zkázu, Srdce v těle div mu nekrvácí. Slzící tu oko odevrací Od obecné zpousty obrazu, Vida, Pán jak přísně úrazu Tresce a jak tvrdošijnost zplácí. Odpočívaje od nepohodlí Dlouhé cesty na vysoké hoře Žehná zemi a se za lid modlí. Eliáše modlitba to zdárná! Lijeť déšť se z oblaků co z moře; Zelená se hora suchopárná! [126]
XLVII.
Již tak přesmutně to nevyhlíží Již tak přesmutně to nevyhlíží
 V zemi České po tak hojné vláze; Mocný orodovník dále k Praze Ubírá se – již se k městu blíží. Vévoda sám pokorně se níží, Vstříc jda sprostiteli od nesnáze V slavném průvodu; po celé dráze Kleká lid, jejž velký nevděk tíží. Smířený však pastýř žehná jemu, A se v srdci z toho raduje, Že se vrátil zase k stádu svému. A tak tvrdošijný prv a bujný Národ, v pokoře an sleduje, Zpívá: „Hospodine, pomiluj ny!“ [127]
XLVIII.
Milerád na všecko zapomíná Milerád na všecko zapomíná
 Činěné mu biskup příkoří, Maje naději, že pokoří Odbujného víry protivína. A již zas svůj ouřad započíná, Horlivostí svatou zahoří, Oltář mnohé modly rozboří, Učí, prosí, kárá a zaklíná. Vzorným příkladem sám vždy a všady Jako slepých vůdce předchází, Sám jsa čist bez poskvrny a vady. Mnohý nemrav sic a neřád mizí, Než pořídku ještě nachází, Coby přál si – cností zlato ryzí. [128]
XLIX.
Netrvá na dlouze správa řádná; Netrvá na dlouze správa řádná;
 Neb za samým Páně výrokem: Ve své vlasti býti prorokem, Není věc a úloha tak snadná. A toť jest i překážka ta vadná Vojtěchovi mnohým před krokem; Kdo jest obyčeje otrokem, Stvůra jest a hmota těžkovládná. Mnozí přísné nedbajíce kázně Mravokáravého pastýře, Páší zlobu, bez strachu a bázně; Pohanských se neřestí a zvyků Držíce křesťanské při víře, Ve dne v noci hejří při povyku. [129]
L.
Vyniká tu nade mnohé jiné Vyniká tu nade mnohé jiné
 Mocných Vršovců oukladný rod; Sídla jich jsou ohavností brod, V nichž mrav dobrý utone a zhyne. Biskup štírům těm nic nepromine, Přísně kárá bezbožný jich plod; Tuť mu právě přicházejí vhod, An se dav jich před dům jeho řine; Chtíť, by v cizoložství dostižená, Jenž se před nimi sem utekla, Byla vydána jich pomstě žena. Vystoupiv tu biskup před ně směle, Až se ho ta rota ulekla, Přísně kárá klidu rušitele. [130]
LI.
Srdce Vojtěcha bol nový zžírá, Srdce Vojtěcha bol nový zžírá,
 Opouštíť ho všecka naděje: Že se lépe v zemi poděje, Kde se zloba rozmahá a zpírá. Zármutek mu těsně prsa svírá, Z očí kanou slz mu krůpěje: Že tak málo vlasti prospěje, V níž se zlosti dovršuje míra. Vida zničenou svou drahou setbu Po druhé ze země odchází, Hroznou na Vršovce vyřkna kletbu. Smutek kalí věrných jeho líce, Nářek jich a pláč ho provází, Že snad již ho nespatřejí více! [131]
LII.
Pohříchu! již více nenavrátí Pohříchu! již více nenavrátí
 K nevděčným se Vojtěch krajanům; Jest k nim na cestě – než k Polanům Umínil si soukmenným se bráti. Jeho úmysl nic nevyvrátí: K pruským od nich dál jde pohanům, Pade však do rukou katanům, A tak pro víru svůj život tratí! – Pro věrného svého služebníka V dálné cizině Pán připravil Korunu a palmu mučedníka! Tak své jméno věčně oslavil, A u prostřed zavražděných bratří V nebi na tvář Hospodina patří. – [132]
LIII.
Otci šlechetnému nepodobný Otci šlechetnému nepodobný
 Na trůn Český dosedá zlý syn, Cností jeho nemaje ni stín – Prostopášník ukrutný a zlobný! Boleslav to třetí – nezpůsobný K vládě, plný neřesti a vin; V jeho životě ni jeden čin Není, jenž by chvalný byl a zdobný. Vévodí jen vlasti pro ohavu; Jedna po druhé zem odpadá, Dobytá od prvních Boleslavů: Chrovácie, Morava i Lechy; Tak se velká říš ta rozpadá, Že z ní nezbývají než jen Čechy. [133]
LIV.
Jedna ruka ztroskotá a zkazízkazí, Jedna ruka ztroskotá a zkazízkazí,
 Co jest jiných mnoho stavělo; A co již se v slávě zaskvělo, V tom se zase had a ještěr plazí! S velkou vytrvalostí a snází, Aby dlouho vlasti prospělo, Mnohé dílo k cíli dospělo; A hle – jedna rána zas je srazí! Praotec co zdělal s celou duší, Málokdy i vnuk to zachová, Často již to syna rámě zruší. Jako pára mine a co sláma Zplane sláva Šalomounova Dosednutím na trůn Roboáma. [134]
LV.
Rozličné si metly ruka Boží Rozličné si metly ruka Boží
 Na odbujné splítá národy, Zlé by udusila zárody, Z nichžto zloba roste a se množí: Ohněm, válkou hubí statek, zboží, Odejímá zemi ourody, Sešle mor a jiné nehody, Cizím dá je králům za podnoží. Nejhroznější metla však a jho Nejtvrdší, jenž kdy se tknuly Národů – jest žezlo Kaliguly! Nebe nemá trestu většího; Dlouhoť krvácí a bolí rána, Zasazená zlého od tyrana. [135]
LVI.
Nešťastná ta země, v které vládne Nešťastná ta země, v které vládne
 Posazený na trůn od pekel Ukrutník, jsa lidstva povrhel, Nemající v těle srdce žádné. Běda tomu národu, jenž padne Do takových pout a osidel! Blažených se stanou ze sídel Mučírny mu krvavé a zrádné. Před smrtícím baziliška zrakem Nevinnost ni jmění neobstojí, Ani život před ukrutným drakem; A tak národ hlouběji vždy klesá, Právo hájiti se každý bojí Před mstou Nerona neb Herodesa! [136]
LVII.
Proto zasílejme díky vroucí Proto zasílejme díky vroucí
 Za tak dobrý královský náš rod: Od ourazu by a od nehod Chránil štítem svým ho Všemohoucí! Aby kvetl pro nás i budoucí, A byl požehnán vždy jeho plod; A s ním věrný Český pronárod By se vznesl k slávě neminoucí. By co podporu a zdobu trůnu Po boku měl šlechty České květ, Hotové dát život pro korunu. Veškeren ať zaslechne tu svět Naše heslo: „Věrně, statně, stále! „KrevKrev i život pro vlast svou a krále!“ – [137]
LVIII.
V tichém údolí, jež obrubuje V tichém údolí, jež obrubuje
 Kol a kolem hustá lesina, Leží víska, a v ní Kresina Nad pokojným lidem vladykuje. Klidný život jeho oslazuje Jedna z dcer, slast jeho jediná; Její krásu celá dědina Jako nebešťanky obdivuje. Božena to! krásná jako bůže, Chlouba matky, otce útěcha; Líce její – lilie a růže! V čarokrásném těle jejím vládne Duše krásná též, jenž nenechá Bez rozpalu lásky srdce žádné. [138]
LIX.
Příroda jest pěstitelka pravá Příroda jest pěstitelka pravá
 Krásy tělesné i duševní; Třikrát blaze tomu, kdo se v ní Zrodí, ukájí a vychovává! Ona pružnosti a síly dává Těm, jenž jejích vnad jsou milovní; V lůně jejím o ráji se sní, V zdravém těle jest tu mysl zdravá. Srdce cítí slast při každém hnutí, Zde jest palmou každá ratolest, Z mrtvých vstáním každé procitnutí. V také bláze, jíž se nevyrovná Klamná rozkoš lidohlučných měst, Vykvétá tu sličná Kresinovna. [139]
LX.
„Těsno jest mi v hradě – takto praví „Těsno jest mi v hradě – takto praví
 Kníže Oldřich k svému panoši – „SedlejSedlej oře, věrný Miloši! „HvozdHvozd a lov dá mysli nové zdraví.“ – Statný lovec po tři dni se baví Knížecí po lesích rozkoší, Vysoká kde zvěř se peleší; Vášeň ta mu oudů neunaví. Skončen hon – tu vévoda se bere S kořistí a četnou družinou Přes potok, kde krásná děva pere. Milkem samým k místu tomu veden Zře – a již se snoubí s Boženou! Tak jest mocný krásy pohled jeden. [140]
LXI.
Krása všemocné jest kouzlo světa, Krása všemocné jest kouzlo světa,
 Ona ocelovou pod zbraní Srdce hrdiny si podmaní, Opanuje jinocha i kmeta. Před ní po všem rekovství jest veta; Kdož se vnadám jejím ubrání? Králové jsou její poddaní, Pouta její Simson nerozmetá. Duše zpanilost a sličnost těla Mysl opojí; kdož nehleděl Vtěleného rád by na anjela! Krásou jat byl božský Rafael; Pro ni Řecko dlouhé vedlo boje; Ona byla však též zkázou Troje! [141]
LXII.
Tak jest krása těla mnohých duší Tak jest krása těla mnohých duší
 Často záhubou a ohavou; A co prachu jesti oslavou, To část lepší pokazí a zruší. Tělu krásnému tím lépe sluší Duše krása; ona vnadu svou Rozprostře nad jeho postavou, Tak že člověk anjela v něm tuší. Krásná schránka ducha bez ozdoby Obílený svrchu jest jen hrob, Obrazu božímu bez podoby. Krása duše květ jest plný vůně Líbezné, jenž tělo křísí z mdlob, Fiala to skrytá v trávy lůně! – [142]
LXIII.
Přirozená veské děvy krása Přirozená veské děvy krása
 Okouzlila kníže Oldřicha, Tak že hluboce rek zavzdychá, A milostí chví se a otřásá. Božena jest srdce jeho spása; I hned mění se tu v ženicha – S nevěstou ku Praze pospíchá, Za choť svou a kněžnu ji prohlásá. Provázenou od bratrů a sester, Od otce a matky blažené, Po cestě lid vítá českou Ester. A tak dívka z vísky ztracené Pro svou zpanilost a krásu něžnou Vévodkyní stává se a kněžnou. [143]
LXIV.
Blaze tomu, jenžto se ubírá Blaze tomu, jenžto se ubírá
 Touhou srdce puzen v onen kraj, Ztracený kde opět mu se ráj Jako vykouzlený rozprostírá! Kde se oko jeho otevíráotevírá, Lady svatyně a Milka háj; Kde mu zkvítá nový lásky máj, Jenž mu sladkou tísní srdce svírá. Blaze, kdo si v světa poušti najde Věrnou skrz ten život průvodkyni, Dříve než mu lásky slunce zajde. Blaze, komu příroda v svém lůnu Upřímnou vychová přítelkyni, Hodnou žezla, koruny a trůnu – [144]
LXV.
Slavné činí k národnímu svátku Slavné činí k národnímu svátku
 Na Vyšehradě se přípravy; S obou břehů šíré Vltavy Lid se sbíhá v směsici a zmatku. Každý bylby rád hned od začátku Svědkem očitým té oslavy, Plné skvostnosti a oupravy, Knížecího Oldřichova sňatku. Se zalíbením tu na nevěstu Milokrásnou každé oko zře, An se blíží k Libušinu městu. Z tisícerých úst lid provolává S plésáním ve slušné úkoře: „Boženě a Oldřichovi sláva!“ [145]
LXVI.
Božena, v knížecí oblečena Božena, v knížecí oblečena
 Roucho, upomíná na Libuši; Češka, krásna na těle i duši, Milována od lidu a ctěna. Ač jen na venku jest vypěstěna, Trůn a žezlo přece tak jí sluší, Že se každý domnívá a tuší, Vévodkyní že jest narozena. Tato růže země zaslíbené Skví co perla se a kámen drahý – Ozdoba a rozkoš celé Prahy! Jméno její Čechům oblíbené Zvěčňuje však jiná ještě sláva: Že jest byla – matkou Břetislava! – [146]
LXVII.
Tam kde Sázava své proudy valí, Tam kde Sázava své proudy valí,
 V zdálené od světa pustině Poustevník dlí v lesů hustině; Blahý nic mu život nezakalí. Skrovná poustenka na příkrém skalí V pralesů se skrývá zástině: Prokopa to tichá svatyně; Lid sem zblízka přichází i zdálí. Den mu při práci a zpěvu mine, Večer v rozjímavém modlení, V noci duch i tělo odpočine. – O jak blahé jesti prodlení Ve přírody převelebném chrámě, Jejž jest vystavělo Boží rámě! [147]
LXVIII.
Ano, příroda, ta jest dóm Páně; Ano, příroda, ta jest dóm Páně;
 Obloha jest jeho klenutí Bez sloupů v odvážném rozpnutí, A přec nezboří se jeho báně! Měsíc lampou jest v tom Božím staně, Hvězdy – svíce bez uhasnutí; Slunce – pochodeň, jichž planutí Jasně skví se v tomto velikáně. Větrové a bouřky hromohlasné Pějí žalmy hrůznovelebné, Tak že tvorstvo v svatém strachu žasne. Hory posvátní jsou oltářové, Sopky – obětnice zápalné, Modlící se – světa národové! – [148]
LXIX.
Mladý Břetislav po slavném boji Mladý Břetislav po slavném boji
 Nad Uhry na místa přichází Posvátná, a pustý nachází Velehrad, na jehož rumech stojí. Slzy mu po ocelové zbroji Z očí kanou, a je provází Bolné vzdychnutí, v čemž obrazí Srdce jeho se, i co v něm kojí. Jeho duch tu povznáší se výše: Jako někdy mocný Svatopluk, Chce i on být tvůrcem Slávské říše. To na zříceninách těch si žádá; Všecku kořist, již vzal jeho pluk, K opravení ssutin vynakládá. [149]
LXX.
Krása podmaní i srdce reka, Krása podmaní i srdce reka,
 A to vřelejší tím láskou vře: Sličnou Jitku Břetislav jen zře, A již vlní v něm se citů řeka. Roztoužený s panoši tu čeká Na kořist své lásky v klášteře; A když panny ranním ve šeře Jdou do kůru, mladý rek je leká; Chopí Jitku – již s ní na kůň sedá; Panny křičí: „Pomoc – neštěstí!“ Lid se sbíhá – Jitka chví se bledá. Marný odpor – Břetislav meč tasí, A si davem cestu proklestí, Šťastně Judytu a sebe spasí. [150]
LXXI.
V svatojirském chrámě blíž oltáře V svatojirském chrámě blíž oltáře
 Skvostná rakev kníže České kreje; Knězstvo četné v rouše černém pěje Úpěnlivým hlasem ze žaltáře. Z hradu Lysy, svého ze žaláře, Knížecí též vězeň k pohřbu spěje: Slepý Jaromír to! bez naděje Patřit na bratrské zbledlé tváře. Na hrad přiveden do chrámu kráčí, Hořké u rakve tam slzy roní, Bratra zlého tělo jimi smáčí. Odpouští mu těžkou jeho vinu, Kolena k modlitbě za něj kloní, An lid pláče při tak krásném činu. [151]
LXXII.
Kdož u rakve svého nepřítele Kdož u rakve svého nepřítele
 Může kojit ještě v srdci hněv? Sebe prudší utiší se krev, A duch míru vládne v klidném těle. Komu studené se lůže stele A se rubáš chystá za oděv: Ach, tuť lítý mohlby jen lev Řváti záštím smrti u postele. Mroucí nežádá než jedno věno: Odpouštěje živým prosí jen, By i jemu bylo odpuštěno. Nikdo smíření na soudný den Neodkládej; neb v tu hrůzy dobu Pán jen křehkost odpustí – ne zlobu! [152]
LXXIII.
V smutném lidstva též i vládyk sboru V smutném lidstva též i vládyk sboru
 Hořekuje kníže Břetislav; V černý plášť proměnil zlatohlav, Bujarou svou mysl ve pokoru. Za vévodu přijat bez odporu – Celá Praha volá mu: „Buď zdráv!“ – „„Štít buď národu, braň jeho práv, „„DrzýchDrzých potři cizozemců vzdoru!““ Takými zas slovy napomíná Sirotka tu slepý Jaromír, Pro Bůh živý ho a vlast zaklíná. Mladý rek ta v srdce slova skládá, Jará prsa dme mu citů vír, A lid kleče s hůry o zdar žádá. [153]
LXXIV.
A což může také slabé rámě A což může také slabé rámě
 Zrozeného z ženy neboha Samo o sobě a bez Boha? Síla jeho podobá se slámě. Jen když Pán v lidského srdce chrámě Přebývá, tuť kyne oblaha; Šlechetná se daří úloha, Každý čin jest obraz v zlatém rámě. Ano nad kým Páně štít se vznáší, Směle může zápasit i s drakem, A přemůže nepřítele – prakem! Než kdo, byťby roven byl i Goliáši, Pouze na své spoléhá jen síle, Ten již při začatém klesá díle! [154]
LXXV.
O buď tedy s námi Hospodine! O buď tedy s námi Hospodine!
 K cíli jednomu řiď bludné kroky; Ruka tvá nám slabé zpírej boky, Zdroj otevrouc, z něhož blaho plyne. A než jedno pokolení mine, Nepříznivé zahanbíme soky; A svět užasne pak nad pokroky Národu, jenž předčí mnohé jiné. Různých ze zřícenin vystavíme Tebou nový národnosti chrám, A v něm jméno své zas oslavíme. V národu za živa pochovaném Nový rozněť, Pane, život sám; K tvému slovu slavně z mrtvých vstanem! [155]
LXXVI.
Vážným před slepcem ve chrámě klečí Vážným před slepcem ve chrámě klečí
 Rozenec zpanilé Boženy; Ruce jeho přes kříž složeny Na prsou; o citech srdce svědčí. Vztáhna kmet naň ruce takto řečí: „Miluj vlast a tebou zblažený „JejíJejí národ; by byl vážený, „SvatouSvatou budiž snahou tvou a péčí!“ A tu svatým křížem znamená Po paměti mladistvé to čelo, Jenž se hrdinskou pak slávou skvělo. Slabá pak roztáhne ramena K objetí a k srdci přitisknutí, An lid plésá vnitřním u pohnutí. [156]
LXXVII.
Což jsou krásné ruce žehnající! Což jsou krásné ruce žehnající!
 Blaze, komu na hlavu již mladou Od vážného šedivce se kladou! Tyť mu budou v světě průvodníci. Žehnej krev svou, otče milující! A řiď moudrou rozence své vládou, Aby nalíčenou na ně vnadou Nesvedli je dobra odporníci. Vážná k mládi slova mluvte, kmeti! Drahý marně čas by neplynul, A by milovaly vlast – již děti! Každý pěstuj outlý v srdci zárod, Aby záhy již se vyvinul; Neboť mládež jest – budoucí národ! [157]
LXXVIII.
Po Čechách a družné na Moravě Po Čechách a družné na Moravě
 Sebrav pole statný Břetislav Přehlíží početný vojska dav Válečné do Polska ku výpravě. Velká vězí myšlénka mu v hlavě: ChrobrýChrabrý jež odejmul BoleslavBoleslav, Dobyt země, jaktě živ a zdráv! Ano Polsko připojit k své slávě. Jižjiž táhne jako lítá bouře – Již se třesou hradby Krakova, Plamen prošlehuje mraky kouře. „Ještě jedna rána taková! – Dí rek – bude Polska podmaněna „A kuA ku České říši přivtělena!“ – [158]
LXXIX.
Po druhé již táhne na Polany Po druhé již táhne na Polany
 S velkou silou český Achilles; Kopí, meče – aj toť hustý les! Tučný kvas tu bude pro havrany. Množství mrtvol, co v čas morní rány – Hoří město tu, tam hrad a ves, Všady kouř se valí do nebes – Již i Gnězdno otvírá své brány! Již se kořist snáší na hromady – Nezbývá než jeden poklad drahý; I ten nemá zanechán být tady! Přenešen má být na místo nové A se skvít co perla v čele Prahy: Vojtěcha to svatí ostatkové! [159]
LXXX.
V dobytém od Čechů Gnězdně postí V dobytém od Čechů Gnězdně postí
 Se a kaje tři dni vojsko celé, Dřív než dotknout smí se rakve skvělé, Posvátné jenž kryje v sobě kosti. „Hospodine!“ zní pak v prostrannosti Chrámu hlas při mučedníka těle; Vojsko táhne zpět, a v jeho čele Břetislav u zbožné nadšenosti. Svatováclavská tu korouhev Skrze podmaněné Polsky kraje Dlouhém na kopí před rakví vlaje. Slavně rozléhá se vojska zpěv: „Svatý Vojtěše! ty České země „ZpomocníkuZpomocníku, pros za její plémě!“ [160]
LXXXI.
Podle Rokytnice blíže Prahy Podle Rokytnice blíže Prahy
 Pod vítězoslávy praporem České vojsko leží táborem S kořistí a zajatými vrahy; Přineslo do vlasti klenot drahý: Tělo toho, kterýž, za vzorem Proroka, byl sucha úmorem Zemi vyprahlé vymodlil vláhy. Biskup Sever a s ním samo kníže V slávě rakev na hrad pražský nesou, Ve všech očích se tu slzy třesou. A tak schránku mučedníka kříže Vlast, prv nevděčná, v svém lůně chová, Slušná oslava to VojtěchovaVojtěchova. [161]
LXXXII.
Tak podivně časové se mění! Tak podivně časové se mění!
 Nevděčný čím zhrzí nyní svět, To věk lepší požaduje zpět A co drahý odkaz si to cení. Žije, umře a ztlí v zapomnění Mnohý – až po dlouhém běhu let Teprv jeho přijdou na pamět Zásluhy jinému pokolení. Co by uznalejší dalo za to Potomstvo, by mohlo mnohý prach Mít a ctít jej nad stříbro a zlato! S pečlivostí mnohý hrob se hledá; Kde jest? kdo ví o něm? Nikdo, ach! Nežli sama minulost jen šedá. [162]
LXXXIII.
A tak často nadarmo se hledá A tak často nadarmo se hledá
 Neoceněných zde zásluh hrob; Bez nápisu, pomníku a zdob Travou zarost’ – víc se najít nedá! Vnuk již nenachází kostí děda Z minulých nedávno teprv dob; Žádné památky tu, žádných stop Nezůstavila smrt stěnobledá. Kde jsou hroby slavných našich reků, Z nichž jsou nepřátelé měli strach? Věhlasné kde hlavy dávných věků? Nedostala se jim stránka stejná: Jedni v cizích ztleli končinách, Popel jiných polkly proudy Rejna! – [163]
LXXXIV.
Zadržet chtě nepřítele v tahu Zadržet chtě nepřítele v tahu
 Břetislav mu svěřuje svou krev: Rozkoš jeho, mladý Spitihněv, Vydává se do zástavy vrahu! Těžce od domácího se prahu Loučí pachole, mu na oděv Kanou slzy – bolesti to zjev, Jižto cítí opouštěje Prahu. A čím dále k cizině se blíží, Tím víc mladé srdce krvácí, Tím se nazpět častěji ohlíží. Na pomezí ještě naposledy Do milené vlasti obrací S povzdychnutím uslzené hledy. [164]
LXXXV.
Čí se oko nezalilo, Čí se oko nezalilo,
 Když mu bylo opustiti vlast, O ten nezná onné lásky slast, Jížto nebe zde nás oblažilo. A čí srdce v dáli netesknilo, Ten necítil lásky žel a strast; Za hřích těžký mělby to si klást, Srdce jeho že tak tvrdé bylo! A kdo vlast svou za zem každou smění Lehkovážně, ten co povrhel Vymazán buď z svého pokolení; Zasluhujeť, aby bez památky Zapomenut v zemi cizí ztlel, Jenž co zrádce opustil své matky! – [165]
LXXXVI.
Stýská mladému se Spitihněvu Stýská mladému se Spitihněvu
 V nepřívětivé mu cizině; Při nedostatku a mizině Nachyluje k záští se a hněvu. Nic tu v tváři, řeči, ve oděvu Není tak jak v jeho otčině; K Vyšehradské odtud skalině Patří bolném srdce u výlevu. Musíť slyšeti tu na své uši Národu a vlasti pohanu, A to raní srdce mu a duši. Proto příčí mu se Teuta plémě, A na České země obranu Myslí v srdci prostřed cizí země. – [166]
LXXXVII.
Jako mračno táhne ke Šumavě Jako mračno táhne ke Šumavě
 Vojsko Němců – nesčislný dav! K vlasti obraně mu Břetislav Pádí vstříc ve zlastoskvělémzlatoskvělém hávě. Začíná se boj tu překrvavě – Množství nepřátelských pade hlav – Na outěk se dává, kdo jest zdráv – Válka skončuje se k Čechů slávě. Co tu nepadlo a neuteklo, Vítěz káže vzíti do zajetí, S kořistí by k Praze se to vleklo. Odtud pak co orel dále letí K severu v boj tuhý, ve krvavý – I tam vítězství nad Němci slaví! [167]
LXXXVIII.
Jindřich posly do Čech vypravuje Jindřich posly do Čech vypravuje
 Ku zajatých Němců výplatě, A je na tu cestu bohatě Penězy říšskými opatřuje. Veliký si poklad zůstavuje, Jenž ni v stříbře ani ve zlatě Nezáleží, a jej v komnatě Bezpečně u sebe podržuje: Zastavený jest to Spitihněv! – Břetislav dí k poslům v slova tato: „Nežádám já stříbro ani zlato; „ChciChci však nazpět ze své krve krev! „VšeckyVšecky zajaté do vlasti klína „PustímPustím, když mi přivedete syna!“ [168]
LXXXIX.
Kněžic Spitihněv se ze zástavy Kněžic Spitihněv se ze zástavy
 Do milé zas vlasti navrací; S hořkou pamětí zrak obrací Do ciziny ještě od Šumavy. S radostí pak pozdvihna své hlavy S panoši ku Praze pochvací, Jenž mu cestu zprávou ukrácí: Jaké Češi dobyli si slávy. Vida České tváře zas a slyše Materské své řeči hlaholy Cítí slast a volněji zas dýše. Kdo vysloví srdce plápoly, An již Prahu spatřuje a v zadu Nad Vltavou věže Vyšehradu! [169]
XC.
Ve Chrudimi na bolestném loži Ve Chrudimi na bolestném loži
 Čechů kníže leží v nemoci; Lid se modlí v chrámě do noci, Nikdo k spaní hlavy nepoloží. Rádby každý celé své dal zboží, I svou krev, by bylo pomoci; Ale život lidské ve moci Není, nýbrž v samé ruce Boží! Vztržené se reku oko svírá, Chrabré v žebra srdce nebije, Jednou ještě dechne – a umírá! Od úst k ústům smutná letí zpráva: „Dokonal již! ach, víc nežije! – „KdoKdo dá druhého nám Břetislava!“ E: av; 2002 [170]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a sklad Jar. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 170

Věnování: Kolovrat-Krakovský, Hanuš Karel
(Vysoce Urozenému Pánu, Panu Hanuši Karlu Krakovskému hraběti z Kolovrat, Svobodnému Pánu z Újezda, Pánu na Březnici, Hradišti a Merklíně atd. atd. šlechetnému příznivci jazyka a národu Českého na důkaz vážnosti obětuje spisovatel.)