Písně v národním českém duchu (1833)

František Jaroslav Kamenický

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ
V NÁRODNÍM ČESKÉM DUCHU, OD FR. JAROSL. KAMENICKÉHO.
V PRAZE, 1833. V knížecí arcibiskupské tiskárně, u Josefy Fetter- lové, vedením a nákladem Václava Špinky.
[I] FRANT. LADISL. ČELAKOVSKÉMU. [III]
Tobě, drahý příteli a druhu! Tobě, drahý příteli a druhu!
 Tobě vroucím srdcem věnuji, Na znameníznamení, že Tě miluji, Tato sprostá kvítka z českých luhů. Přijmiž aspoň částku mého dluhu, Kterýž s vděčností Ti splacuji; Toběť Musy české děkují, Žes je z cizích vysvobodil kruhů. [V] Nezamítej sprostičkého kvítí, Nežádámť, by v Tvém se věnci skvělo; Krásnějšíť Ty budeš vínek míti. Vlast uvine pro miláčka svého Věnec neuvadlý na ctné čelo: A tenť bude pouze z Kvítí Tvého. [VI]
Prostonárodní Musa. (Uvod.)
Kdys, co chlapec, v rozkvětlém již máji Toulal jsem se sám a sám Za městečkem, v nedalekém háji, Sem a tam; Tak že v onom krásném jarním čase Celý háj jsem zrejdil zas a zase. V tom zaslechnu přelíbezné hrání Zvučných strun, a jemných ust zpívání, Tak že v této době se mi zdálo, Jakoby i břízy tiše stály, A to pění líbé poslouchaly, Ješto po celém se háji rozléhalo. Poslouchaje zaplesal jsem v duchu, Neb zpěv rozkoš českému jest uchu; [VII] A já ovšem také Čech jsem byl, V Čechách – Čechem jsemť se narodil. I jal jsem se po hlase jíť dále, Až jsem přišel k nevysoké skále, U níž širokatý dubec stál, Husté nad ni větve rozprostíral, A stín chladný kolem kola stlal. Však, nastojte! co jsem tam uzíral: Pod dubem sedělotě děvčátko, Samotinké – spanilé robátko! Roucho mělo jako padlý sníh, Když se v zimě skvěje na polích; Na bedérkách opásané bylo Tkanicí krásnou až milo, Jenž co duha všecky barvy měla, A měňavě zrakům mým se skvěla. Co prsténky kadeřavé vlásky Poletovaly po šíji bílé; Tvářičky – dvě růže prostomilé, Očka – dva modráčky, plny lásky. V něžné levici se lyra skvěla, Z jejíchž strun ta líbá hudba zněla, An se pravice jich dotékala; VIII Z ust pak milostných a blahohlasných, Co z dvou růžových poupátek krásných, Líbezná se píseň rozléhala – A to sice píseň prostá, česká, Jaké si při práci a kdekoli, Ve chaloupce, na sadě a v poli V Čechách zpívá každá dívka veská, A kteréž i já si oblibuji; Přiznámť se, že písně přepiaté, V naškrobeném šatu upiaté Nemiloval jsem a nemiluji; Přirozenou krásu rád já mám, Líčené si mnoho nevšímám. – Byl jsem nic jináč než u vidění, Takýť úkaz nic všedního není. Než jaké bývají děti malé, Ješto s každým seznámí se v mále, Zvláště s dětmi, co rovnými sobě – Tak to právě bylo v této době; Jáť jsem k děvčátku se líchotil Zponenáhla, stále blíž a blíž, Až jsem posléz i na skále již Pod tím dubem u milátka byl. IX I hned jsme se do hovoru dali, Jakoby jsme se již dávno znali. Milerádbych i to pověděl, O čem vespolek jsme rozmlouvali; Než – odpusťte – to jsem zapomněl, Tak že z toho nevím ani slova. Ale jedno přec má paměť chová: Po dlouhém vespolek rozmlouvání Děvčátko se ke mně naklonilo, A v milostném na mne se usmání Plamenem svých ust mě políbilo. Mladé srdce mé se probudilo, Jak prv nikdý, tak do žeber bilo; Mladá krev se proudem v žilách lila, Toť krev česká – česká krev to byla! Usta mermomocí zpívat chtěly, Ačkoli nic ještě neuměly, Než písničky, ježto zpívávala Matička, když jest mě uspávala. Což vidouc děvčátko v potěšení, Velké na mně mělo zalíbení; Laskavě se na mne pousmálo, A svou lyru do rukou mi dalo, X Řkouc: Ten nástroj tobě zapůjčím, A na něj tě hráti naučím. I uměl jsem hned si zazpívati, A na lyře struny probírati; Zpívať mě děvčátko naučilo, Pouze tím jen: že mne políbilo. Však, nastojte! co se dále stalo, Toho se mé srdce nenadálo: Děvčátko co blesk se vzchopilo, Před očima se mi ztratilo! – – Tu mě teprv svatá hrůza jala, A co mráz mé kosti probíhala. Ticho bylo, ticho kolem kola, Tak že ani shůry ani zdola Živé duše slyšeť nebylo; Slunce za hory již zacházelo, A ve háji k soumraku se tmělo, Na klekání již se zvonilo; A já sám a sám jsem v háji byl. V tom jsem ze spaní se probudil – Zapomnělť jsem zpředu povědíti, Že, co vypravuji, to byl jen XI Pouhý sen! Což si každý moh’ již pomysliti. Zdaž se jinochovi vyplnilo, Co se někdy pacholeti snilo – Čtoucí tyto písně sudí buďte, Jen víc srdcem, než rozumem suďte.
XII
1. Divné věci.
Když mě má matička Chovávala, Milostně se na mne Usmívala: Divná věc, že nyní Zle mě z toho viní, Směje-li se na mne Někdo jiný. Když je mě maličkou Kolíbala, Co se mých ustiček Nalíbala! Divná věc, že nyní Zle mě z toho viní, Když mě poceluje Někdo jiný. [13] Když mě na vodítkách Vodívala, V patách co stín za mnou Chodívala: Divná věc, že nyní Zle mě z toho viní, Když za mnou chodívá Někdo jiný. Když jsem bez vodítek Chodívala, Sama mě za ručku Vodívala: Divná věc, že nyní Zle mě z toho viní, Vede-li se se mnou Někdo jiný. Když jest si mě na klín Posadila, Co se mých tvářiček Nahladila! 14 Divná věc, že nyní Zle mě z toho viní, Jestli mě pohladí Někdo jiný.
2. Zrcádka milého.
Pěkné máš zrcadlo, Kulatý měsíčku! Když se večer zhlížíš V tom našem rybníčku. Já mám dvě zrcádka, Jsou sice skrovnější; Ale za to jsou zas Než to tvé pěknější. Jsou mnohem pěknější, Než všecky rybníčky; Jsouť to dvě milostná Očka mé Haničky. Do těchto zrcádek Milerád se dívám, Když naproti milé Na sadě sedávám. 15 V těchto dvou zrcádkách Vidím, ó měsíčku! Její čisté srdce, Nevinnou dušičku. Dívej se, měsíčku! Do čisté vodičky; Já se budu dívat V Haniny očičky.
3. Příčina pláče.
Páslo děvčátko Bílé husičky, Pasouc trhalo Něžné slzičky: Slzičky na mezi Trhalo, A proto stále jen Plakalo. Pěstovaloť si Růži děvčátko, Mráz mu popálil Mladé poupátko: 16 Děvčátko pro růži Plakalo, To – že jest slzičky Trhalo. Opustiv milý Věrnou děvenku, Zamiloval si Jinou panenku: Děvčátko pro lásku Plakalo, To – že jest slzičky Trhalo. Padala na zem Chladná rosička – Zemřela dívce Drahá matička: Děvče pro matičku Plakalo; Proč ty zlé slzičky Trhalo! 17
4. Snadné učení.
Na stráni jalovčím Větříček fučí, Milá tam Janečka Čarovat učí. Takové učení Bývá bez mučení; Janeček se učí Bez nucení.
5. Zátopa.
Náš podhradský rybník Vodou se napájí, A již dosahuje K jedlovému háji: Voda se po lukách Rozšířila, Na louce mou milou Zatopila. 18 Milou zatopila, A mne zde nechala Na světě živého, A duši mi vzala. Rozlej se, vodičko, Po dolinách, Bych i já utonul Ve tvých vlnách.
6. Mocnost lásky.
Nikdý bych byl nevěřil, Co ta láska umí – Třeba není Promluvení, Očím porozumí. Nikdý bych byl nevěřil, Co ta láska může: Vysušuje, Prosušuje Člověka do kůže. 19 Zřím-li Hanně do očí, Sotva že to snesu: Zarazím se, Zamlčím se, A celý se třesu. Usta jako oheň má – Když ji poceluji, V celém těle Dvě neděle Plamen pociťuji.
7. Pomněnky.
Co krásného oko moje V světě spatřuje, To mě vždycky na mou milou Upamatuje. Když na poli květ modroučký Spatřím na lenu, Na Haničku modrookou Hned si zpomenu. 20 Vidím-li v naší zahrádce Z jara růžičky, Myslím si: Takové měla Hanna tvářičky. Když na sadě zralé třešně Se červenají, Hned mi usta mé Haničky Připomínají. V zimě když bělavý lníček Přede matička, Zpomínám: Takové vlasy Měla Hanička. A když po rybníku panském Labuť vesluje, Krček její běloučký mi Připamatuje. Vidím-li, an vzhůru pne se V lese jedlička, Myslím si: Tak byla zrostlá Moje Hanička. 21 Když v tom našem kostelíčku Vidím anděla, Myslím si: Dušička její K nebi letěla. Když na kvítí v létě zrána Skví se rosička, Vzdychnu: Toť je na její hrob Krásná slzička. A když nad hřbitovem naším Vstává sluníčko, Zvolám: Někdy z hrobu vstaneš I ty Haničko!
8. Kouzelné oči.
Liduška Svatavská Má kouzelné oči, Na koho pohlédne, Hlava mu kolem jde, A celý svět se s ním Do kolečka točí. 22 Včera se po očku Na mne podívala, Z očka toho střela V srdce mi vletěla, Div že mi dušičku Z těla nevyhnala. Pohlédnou-li na mne Obě její oči, Nesnesu to déle – Mé srdce nesmělé Jedním pohlédnutím Z těla mi vyskočí. Vyskočí-li ono, Bude utíkati; Kdo ví, kde se všude Potulovat bude – Liduška nadarmo Bude je chytati. 23 Uteče-li ono, Ach, kdož je dohoní! Pak budu holeček, Co prázný zvoneček, Který bez srdéčka Na vížce nezvoní.
9. Ohníček.
Ta naše babička U kamen se hřeje, A přec je jí zima, Až se celá chvěje. Já na zimu nedbám, Mámť srdéčko vřelé, A to mě zahřívá Po mém celém těle. Janeček mi v srdci Rozdělal ohníček, A tenť mě víc hřeje, Než teplý kožíšek. 24 Dokud ten ohníček Bude plápolati, Nebudu se zimy Ani mrazu báti. Ale až vyhasne, Potom bude běda, Jako té babičce, Co u kamen sedá. Budu jako ona U kamen sedávat, A mladá děvčátka Budou se mi smávat.
10. Výmluva.
Za vodou, Za vodou, Na zeleném luze Za vodičkou, Pohrává si Hanička S bílou holubičkou. 25 Pohrává, Zahrává, Celuje tu bílou Holubičku, A na mne se hněvává Pro jednu hubičku. Zavolám, Přivolám, Počkej, ó Haničko, Tvou matičku! Povím jí, že celuješ Z lásky holubičku. „Zavolej, Přivolej, Nepřející hochu! Mou matičku; Já nelíbám holuba, Líbám – holubičku.“ 26
11. Silná naděje.
Zelená se mladá bříza, Tak vysoká jako já – Bude Hanna – bude moje, Jestli mi ji pánbůh dá. Pročby mi ji pánbůh nedal, Když pak já jí všecko dám: Srdce, duši, louky, pole, Dům a to, co v domě mám. Pročby mi ji pánbůh nedal, Když ho o ni prosívám! Ráno, v poledne i večer V modlitbu ji zavírám. Zelenej se, mladá břízo! Tak vysoká jako já – Budeš, Hanno! budeš moje, Vímť, že mi tě pánbůh dá. 27
12. Mladičká nevěsta.
Vdejte mě, matičko! Pokud jsem mladá; Vdejte mě za toho, Koho mám ráda. Až stará budu, Na ocet zbudu, Ubohé srdéčko Neodbudu. Vdejte, ach! provdejte Mladičkou Hannu; Kdož se vám ohlídne Na starou pannu? Bude-li Hanna Odkvetlá panna, Což bude od chasy Nevšímaná. „Nevdám tě, dceruško! Jsi tuze mladá; Zatím Janečkovi Obroste brada; 28 Muž příliš mladý Má mnohé vady, Druhý den po svatbě Již se vadí. A mladá ženka je K politování, Nemyslí na nic než Na milování; Práce se bojí, Ráda se strojí, Naproti zrcadlu Stále stojí.“
13. Pěkné počasí.
Mám klobouček kulovatý, Za ním pěknou kytičku; Má milá ji natrhala, Když zde žala travičku. Ona sama za klobouček Dala mi tu kytičku; Usmála se, a na usta Vytiskla mi hubičku. 29 A proto ten můj klobouček Na hlavě se mi točí, A to kolem dokolečka, Div mi dolů neskočí. Jestli on mi s hlavy dolů Do té vodičky skočí, Což on se mi i s kytičkou Darovanou omočí. Ať si skočí, ať se zmočí, On mi brzo uschne zas; Má milá se na mne smála, A to bývá pěkný čas. Můj kloboučku kulovatý, Jen ty se na hlavě toč; Toč se kolem dokolečka, Spadni a celý se zmoč.
14. Motýlek.
S kvítečku na kvítek Motýlek lítá; Darmo ho na sadě Děvčátko chytá; 30 Onť se nerád zdrží, Každé kvítečko ho Hned omrzí. Od dívky k děvčeti Janeček spěchá; Dnes jednu miluje, Zejtra ji nechá; Onť se nerád zdrží, Každá milenka ho Hned omrzí.
15. Děvče jako lusk.
Já jsem děvče jako lusk, Rádabych se vdala, A neráda leckomu Srdce své bych dala. Nejsem – ať to každý ví – Z šlechtického rodu, Sprosté, sedlské šaty mám, Nepívám než vodu. 31 Mám dva vínky zelené, Šněrování troje, Pantofličky červené, A střevíčky dvoje. Bílé jsou co padlý sníh Náramečky moje, Kanafaska s faldami Dle českého kroje. Jako labuť bílý krk, Růžové mám líce, Vlasy bělavé co len, Oči co dvě svíce. Dobrého jsem chování, Vlast má – země česká; Štíhlá jako jedle jsem, Poctivá a hezká. Nejsem nikdý ospalá, Časně ráno vstávám, Než kohoutek kokrhá, Po dvoře běhávám. 32 Janeček je švarný hoch, Chce-li si mě vzíti, Bude se mnou na světě Pravé nebe míti.
16. Doba lásky.
Jasné slunéčko zachází Za modré hory; Má milá se na mne dívá Z bílé komory. Než za hory slunce zajde, A s ním bílý den, Vyjdi, drahá, z té komůrky, Vyjdi ke mně ven. „Až za hory slunce zajde, Za lesy černé, Pak z komůrky k tobě vyjde Tvé děvče věrné. Víš, že láska nad slunéčko Měsíc miluje; A při světle hvězd se lépe Milá celuje.“ 33
17. Smutná zpráva.
Přiletěla mladá vrána, Přinesla mi věneček, To věneček z rosmariny, A s ním černý šáteček. Smutnou zprávu mi přinesla, Že má milá umřela; Umřela – ach! smrt ukrutná Do rakve ji zavřela. Tím šátečkem černým budu Oči si utírati; Vímť, že plakat nepřestanu, Až budu umírati. Ten věneček z rosmariny Pak mi do rakve dejte, A mé tělo utrápené Vedlé ní pochovejte. 34
18. Upřímné vyznání.
Dcero! přiznej se, kolik již Hubiček jsi dostala? „Ó matičko! toť bych ani Za rok nespočítala. Kdo ví, jeli ono tolik Na obloze hvězdiček, Kolikrát mě poceloval Konšelovic Jeníček.“
19. Střídmé manželstvo.
Není nápoj jako nápoj, Pivo není víno; A voda – ta není pivo, Milá Petrolíno! „Kdyby, můj milý mužíčku! Pivo víno bylo, Pro tebe by sto Mělnických Vinic nestačilo. 35 „KdybyKdyby voda pivo byla, Žížnivý soudíčku! Věru tyťbys utopil se V tom našem rybníčku.“ Kdyby voda, ó ženuško! Byla hořalička, Cožby byla brzo prázna Ta naše studnička.
20. Jonák z Miletína.
Já jsem jonák z Miletína, Nevěstu si hledám; Sem a tam, Dívky znám, Každé ruku nedám. Ač nenosím jako páni V městech skvostné šaty: Plátěná Halena Přec mě dobře šatí. 36 Mnohá slečna urozená Po mně se ohlídá: Kdo že jsem, Odkud jsem, Všetečně vyzvídá. Děd i otec Češi byli, Což i chlouba moje! Honosím se, Nestydím se Já za plémě svoje. Nemám zlata, ani stříbra, Pole mám a louky, Stodolu Na dolu, Dva velké palouky. A k tomu jsem z Miletína, Nevěstu si hledám; Mařeně – Jiné ne, Jiné ruky nedám. 37
21. Stará lípa.
Kdo tu starou lípu sázel Na našem dvorečku, Ten již dlouho odpočívá V studeném hrobečku. Vsadiltě ji tam před časy Náš dávný dědeček, Aby nám tam v létě stlala Líbezný chládeček. Až já budu na hřbitově Práchnivět v hrobečku, Bude ještě stát ta lípa U prostřed dvorečku.
22. Obtížnosti.
Bylo děvče v lese, Dříví z lesa nese, Z lesíka jedlového; Ach, což se pronese, Než dříví donese Do dvora červeného. 38 Děvče blíže vody Sbíralo jahody, Spatřilo myslivečka; Láska ji pojala, Ona ji přijala Do mladého srdéčka. Celičká se třese, Lásku v srdci nese Do dvora červeného; Ach, což se navzdychánavzdychá, Než lásku vyvzdychá, Ze srdce raněného!
23. Dvě hvězdičky.
Janeček každý den Do Želiva chodí; Musí tam choditi, Srdce ho tam vodí. Máť on dvě hvězdičky Na obloze skvělé; Ty mu svítívají, By mohl jít směle. 39 Ta jedna s večera, Když k milé pochvací, A druhá přede dnem, Když se domů vrací.
24. Přející milý.
Což je dnes ta noc tak jasná, Jakoby byl den; A měsíček se k mé milé Dívá do oken. Dívej se, měsíčku! Na krásnou Haničku; Dívej se na ni v noci, VedneVe dne nebudeš moci. Jak zasvitne nad horami Bílé raníčko, Bude se již oknem na ni Dívat sluníčko. Dívej se, měsíčku! Z šedivých obláčků; Dívej sese, než bude den, Než vyjde sluníčko ven. 40
25. Zbořený hrad.
Nad naším mlejnem je Pustý hrad; U toho hradu jsem Pásal rád. Hrad ten je zbořený, A v něm se plemení Ještěr, had. Když jsem já byl ještě Chlapeček, Pásával tam se mnou Dědeček; Ach! ten již nežije, Kosti jeho kryje Hrobeček. Když mi obrostala Bradička, Pásala tam se mnou Hanička; I ta již umřela – Nad ní se zavřela Rakvička. 41 Nyní co tam pásám Sám a sám, Co se pod tím hradem Navzdychám! Bloudím zamyšlený Po různém kamení Sem a tam.
26. Myšlení na milého.
Odešel můj milý Za hory doly: Co já se na něj namyslím, Až mě hlava bolí! Nepřijde-li brzo, Od toho myšlení Bude v hlavě můj mozeček Celý pomatený. Jestli můj mozeček, Jestli se pomate, Do nejdelší smrti již jej Žádný nerozmate. 42
27. Žaludy.
Na našem dubu Bylo žaludů Na sta i na tisíce; Bylo jich, bylo, Až znát nebylo Na dubě listí více. Není na dubu Ani žaludu, Chlapci je potrhali – Není na světě Mého děvčete, Již jsou je pochovali. Na našem dubu Bude žaludů Zas na stasta, na tisíce; Však na tom světě Mého děvčete Nebude nikdý více. 43
28. Přirozená věc.
Má matička včera ráno Nemálo se tomu Divila, Že jsem celou noc ze spaní O svém Janečkovi Mluvila. Já se tomu nic nedivím – Nač celý den člověk Myslívá, O tom se mu v noci zdává, O tom i ze spaní Mluvívá.
29. Včelička.
Na té panské jetelině Poletuje včelička, A tam ssaje medovinu Z každého medenečka. 44 Tuť mi na mysl přichází Moje krásná Hanička; Usta její – medenečky, Já – ta pilná včelička.
30. Výplatek.
Když jsem jel od vdovyvdovy, Kůň ztratil podkovy; Já si dám koníčka Okovat, A budu pannu si Namlouvat. Ty kováříčku náš! Zdaž ty mi okováš Vraného koníčka Ještě dnes, Aby mě do Lhoty K milé nes? 45 Kovaříčku nestůj, Koníčka mi okuj! Okuj ho na čtyry Podkovy; Plat za to požádej Od vdovy.
31. Ouskočná střela.
Ten náš mysliveček Když na ptáčka míří, On jinam nestřelínestřelí, Než kam si namíří. Můj milý očima Míří mi do očí, Ale střela zrádná V srdce mi zaskočí. 46
32. Nový domeček.
Já mám nový domeček, Pěkný jako zámeček: Onť by byl ještě Pěknější, Kdyby v něm již byla Moje nejmilejší. Ale kdo ví, kdo ví, Ty domečku nový! Bude-li v tobě Zůstávat! Ta matička její Chce ji jinam provdat. Jinam-li ji provdá, Ach, mně se všecko zdá, Že se z tebe, můj Domečku, Postěhuji brzo Zrovna do hrobečku. 47
33. Zamilovaný dědoušek.
Dědoušku! což vy již Bílou hlavu máte, A přec po děvčatech Ještě se díváte. Díváte se po nich, A se usmíváte; Snad vy ty děvčátka, Snad je rád nemáte! Dědečku! vyť jste již Šedivý mládenec; Nechte vy děvčátek, Vezměte růženec. Vezměte růženec, Pěkně se modlete, Za to se do nebe Někdy dostanete. 48
34. Procítnutí lásky.
Což jsem já veselé Děvčátko bývala, Dokud v mém srdéčku Jako ve hnízdečku Ještě láska spala. Nyní že již nespí, Že se probudila, Spokojenost celou A mysl veselou Ze mne vypudila. Ach, proč ta láska zlá V srdci mém procítla! Má mysl veselá Ode mne docela Na věky ulítla. 49
35. Péčlivý tatíček.
Ach, tatíčku náš! Dokud máme vás, Což nám vždy dobře bude; Vyť se o nás staráte, Ublížit nám nedáte, Chráníte nás všude. Ale až vás mít nebudem, Kam ubohé děti půjdem? Kam nás oči ponesou, Pro vás plakat budem.
36. Křeče v srdci.
Z té naší studánky Čistá voda teče; Kdo se z ní napije, Hned má v srdci křeče. Když jsem trávu žala, Žízeň mě trápila, Já jsem se – nešťastná – Té vody napila. 50 Od té doby v srdci Křeče pociťuji, A to tím prudčí, když Milého celuji.
37. Překážka.
Vy obláčky, což je vám! Když za sebou putujete, Přes potoky, přes řeky Lávky nepotřebujete. Jak já přejdu k své milé? Voda lávky potrhala, Mne zde, a mou Haničku S druhé strany zanechala.
38. Práce naopak.
Šla Liduška do pšenice Trhat ohnici; Ale místo ní trhala Samou pšenici. 51 Šla Liduška do lenu plít, Byl již bílý den; Ale, ach! na místo trávy Vytrhala – len. Každé milující děvče Zmateno je tak, Že nechť dělá co dělá, to Dělá naopak.
39. Cena mládence.
Když jsem byla na vdání již, Chodíval k nám vdovec; Měl peníze, louky, pole, Obilí dost ve stodole; Přece jsem ho nechtěla, Proto – že byl vdovec. Ty mužíčku! byl jsi chudý, Přece jsem tě chtěla; Neměl jsi než jedno pole, A málo co ve stodole; Ale tys byl mládenec, Já jsem si tě vzala. 52
40. Povděčný milý.
Nad naším mlejnem, Pod naším mlejnem, Vodička se větrem Kolíbá; Aj což ona se tam Na břehu s obou stran Modroučkých pomněnek Nalíbá! Nad naším mlejnem, Pod naším mlejnem, Líbej si, vodičko, Pomněnky; Chvála pánu bohu, Že já také mohu Celovať usta své Panenky.
41. Pamatuj na smrt.
Dnes se ještě v naší vsi Máme jako páni; Maličko – snad budem již V hrobě zakopáni! 53 Odnesou nás na marách, A za krátký čas, Nezůstane z nás Než popel a prach.
42. Vesnické děvče.
Má dobrá matičko! Proč vy to děláte, Že vy mně ženicha V městě namlouváte. Vždyť pak já nechci se Do města dostati; Ve vsi jsem zrozena, Ve vsi chci zůstati. V městě musilať bych Nosit dlouhé šaty, A se přejinačit Od hlavy do paty. Český kroj vesnický Dost pěkně mi sluší, A ves jest milejší Mé upřímné duši. 54 Ó dobrá matičko! Toho nedělejte, Svou dceru vesnickou Jen do vsi provdejte.
43. Slzičky.
U bílého dvora Za vodou nahoře, Pásává Liduška sama Na panském ouhoře. Celá zamyšlená Do země hledívá, A po mezi chodíc z očí Slzy tam cedívá. Proto na té mezi Slzičky zrůstají, Že je tam ty její modré Oči rozsívají. 55
44. Mastička.
Když jsem já na mezi V létě trávu žala, V levou ruku jsem se Srpem posekala. Ta rána nemalá Málo mě bolela, A sama od sebe Se mi zahojila. S jara jsem v zahrádce Hlavatici sila, Tam mi zas láska zlá Srdce poranila. Což mě tato rána Nesmírně bolela, A ještě posavád Se nezahojila. Raněné srdéčko Se mi nezahojí, Dokud my s Janečkem Nebudeme svoji. 56
45. Cesta z námluv.
Když náš Vít šel na námluvy, Slunce svítilo; Nebylo ani obláčku, To ho těšilo! Byltě pěkně ustrojený, Učesaný, naškrobený, Jako na mládence sluší, Než se ožení. Když se vracel z námluv domů, Tuť již pršelo, Tak že promok až do těla, To ho mrzelo! Pokazilť si nové šaty, To od hlavy až do paty, A tak přišel z námluv domů Hůř než z roboty. Toťby se mu ubohému Bylo nestalo, Kdyby se tam naň to děvče Bylo usmálo; 57 Ale že se naň mračilo, Zlé to se mu přihodilo, A to hrdé děvče se mu Ještě vysmálo.
46. Příčina šedin.
Vy náš předobrý tatíčku! Ta vaše hlavička pečlivá, Jakoby sníh na ni napad, Tak je ona šedivá. „Jest, mé děti! je ta moje Hlava již tak tuze šedivá; A to proto, že bývala A jest o vás pečlivá.“
47. Pobožná milá.
Za tou naší vesničkou Je kaplička bílá; Dobře, že naše obec Ji tam postavila. 58 K té kapličce s večera Má milá chodívá, S sepiatýma rukama Klečíc se modlívá. Ve své vroucí modlitbě Na mne pamatuje, Naši lásku přečistou Bohu obětuje. Bohu ji obětuje, Aby byla stálá, A do smrti nejdelší Věrná vytrvala. Ano ještě po smrti, Až budem spát v hrobě, Aby naše dušičky Dostaly se k sobě.
48. Nesnáze milé.
Na tom našem sadě Jest jabloňka malá; Já jsem s ní na podzim Jablíčka trhala. 59 Letos ta jabloňka Na sadě nekvete, A růže pod okny Nemá ni poupěte. Kde vezmu jablíčka Pro svého Janečka, A růže pro sebe – Ubohá Hanička!
49. Vždy jeden sen.
Dokud mé srdéčko Milého neznalo, Mnoho věcí se mně Z večera až do dne Každou noc nazdálo. Nyní všecky noci Jen jeden sen mívám, To o Janečkovi, S nímž se i ve spaní Celou noc obírám. 60
50. Přibylý anděl.
Není na světě, Ani nebude Děvčete, jakéž jsem měl; Ale již je nemám, Proto že pánbůh sám Dle své nejsvětější vůle Tak tomu chtěl. Onť ji povolal, Do nebe ji vzal – Nedělám si z toho nic; Srdce mé jest chudé, Ale za to bude V nebi zase o jednoho Anděla víc.
51. Budoucí lůžko.
Vím já, vím to dobře, Kde jsem zrozený; Pánbůh ví, kde někdy Budu pohřbený. 61 Narodilť jsem já se V malé vesničce, A pohřbený budu V ouzké světničce. Na tichém hřbitově, Na svatém poli, Kdež mne srdce v těle Víc nezabolí. Tam ty moje kosti Budou ležeti, Oči mé nebudou Více slzeti. Nebude-li žádný Pro mne plakati, Bude přec na hrob můj Rosa padati. V té ložnici skrovné Nic mě nezbudí; Až anděl zatroubí, Ten mě probudí. 62
52. Náhlá proměna.
Když jsem husy pásávala, Veselá jsem bývala; Mé husičky štěbetaly, A já jsem si zpívala. Přestala jsem husy pásti, Nevím sama, čím to je, Že mé srdce, nebožátko! Nemá více pokoje? Místo zpěvu usta moje Přežalostně vzdychají; A mé mladé modré oči Ve dne v noci plakají.
53. Smutná láska.
Mladé srdce se mi v těle Rozháralo; Ach! onoťby již tak rádo Milovalo. 63 Usta moje žalostně se Rozvzdychaly, Proto žeby také rády Celovaly. Smutná jest noc bez měsíčku, Bez hvězdiček – Smutná láska bez milého, Bez hubiček.
54. Český jonák.
Já jsem švarný český jonák, Neustupnou hlavu mám, A co jsem si v ní umínil, Toť já také vykonám. Neustupné mám i srdce, V lásce své chci kralovat, A co jsem sobě oblíbil, Chci já sám jen milovat. Praví čeští milovníci V lásce žertů neznají; Děvče, jež zamilovali, Odloudit si nedají. 64 Kdožby si je dal odloudit, V tom krev česká neteče; Takýť, lásku svou nebráně, I z bojiště uteče. Já jsem ale jonák český, Neustupné srdce mám; Haničku jsem si oblíbil, Odloudit si ji nedám.
55. Rybička.
Aj rybko, rybičko! Tyťbys nebyla tak veselá, Kdybys v tom potůčku Té vodičky čisté Neměla. I jáťbych, rybičko, Tak vesele zde len neplela, Kdybych tu u vody Na blízku milého Neměla. 65 Což jest to těžká věc, Bez vodičky býti rybičce; Ale ještě těžší, Bez milého býti Haničce.
56. Koleda.
Přijď, můj milý! o vánocích Druhý svátek k nám; Podivíš se, jakou já ti Koledičku dám. Dám ti červená jablíčka, Kopu oříšků, A k tomu co přídaveček Sladkou hubičku. „Dej, milá! jablíčko jedno, Jeden oříšek; Ale za to pro lahůdku Kopu hubiček.“ 66
57. Ptáček.
Což je blaze tobě, ptáčku! Tyť si líbě prozpěvuješ; Čerstvý jsi a veseloučký, Proto že snad nemiluješ. S větve na větvičku skáčeš, Svobodně si poletuješ, Přes pole, sady a luka, Proto snad, že nemiluješ. Ne tak mně jest opuštěné; Neustáleť hořekuji, Slzím, vzdychám a se soužím; A to proto – že miluji.
58. Shledání se.
Co mě těšilo, Již se změnilo, Již mě to nebude těšiti víc; Byl jsem na světě rád, Nyní umřelbych rád, Zdeť na mne nečeká Dobrého nic. 67 Co jsem zde míval, S čím se těšíval, Toť již na hřbitově odpočívá; Ležíť tam, ach! leží Za kostelní věží Má drahá Hanička Přívětivá. Ona mi byla Nad všecko milá, Nebylbych ji byl dal za celý svět; Smrt na to nedbala, Ona si vybrala Z celé mé zahrádky Nejlepší květ. V večerní dobu K jejímu hrobu Jako osiřelý plakat chodím; Tímť srdci ulevím, Když na hrobě jejím Slzami zelenou Trávu skropím. 68 V dobu poslední Až mě vedlé ní Pod lípou u kříže pochovají, Žalost má ustane, Blaženost nastane; Tamť se duše naše Zas shledají.
59. Následky.
Ó vy modré oči moje, Vyťby jste neplakaly, Kdyby jste do černých očí Nebyly se dívaly. A vy usta oněmělá, Což vyby jste zpívaly, Kdyby jste byly Janečka Nikdý necelovaly. I vy zbledlé líce moje By jste červené byly, Kdyby vás ty ruce jeho Nebyly hladívaly. 69 A ty, mladé srdce moje, Tyťby jsi nevzdychalo, Kdybys bylo nevěrného Věrně nemilovalo.
60. Pohodlné sezení.
Když jsem Hannu zamiloval, Rád jsem se s ní vodíval, Ruku v ruce v neděli jsem Z kostela s ní chodíval. A na našem sadě rád jsem Naproti ní sedával; Tam jsem jí co v jasné nebe V modrá očka hlídával. Nyní po levém jí boku Nejraději sedávám, A jak mladé srdce její V těle tluče, slýchávám. 70
61. Věrná láska.
Žádný tomu neuvěří, Jakou láska sílu má; Proti ní nic nepořídí Ani jeden ani dva. Dnes matička Janečkovi Za milou jít nedala, Ruce tkanicí, a nohy Provázkem mu svázala. Ale Janeček tkanici I provázek přetrhal, A kam srdce nohy vedlo, Jako jelen pospíchal. Věrná láska dodá síly, Ona pouta roztřese; Ona doliny vyrovná, Ona hory přenese. 71
62. Napomenutí.
Pase moje milá Za vodou u panské lučiny; U potoka stojí, Vody se nebojí, Dívá se do její Hlubiny. – Nestůj tam, má milá! Nestůj tam u toho potoka; Potok je široký, Břeh jeho vysoký, A v něm ta voda tak Hluboká.
63. Hádání.
Za tou naší stodoličkou Pod dubem, Sedí bílá holubice S holubem. Což tam as dělají, Co si povídají? Snad – že se rádi mají. 72 Za tím naším staveníčkem Pod dubem Stojí naše krásná Máří S Jakubem; Což tam as dělají, Co si povídají? Snad – že se rádi mají.
64. Černé oči.
Není žádné děvče věrné, Které má černé oči; Od jednoho je obrátí, Po jiném jima točí. Kdyby děvče věrné bylo, Které černé oči má, Tuťby ještě podnes byla Černooká Lidka má. Není však má, a nebude – Nic si z toho nedělám; Místo ní si modrookou A věrnější vyhledám. 73
65. Rozdílný oučinek.
Mám v naší zahrádce růži, Mám již ji tam dvě léta; Jak mile se jaro vrátí, Ona pěkně vykvetá. Ó ta milá růže moje, Taby nevykvétala, Kdybych já ji den jako den Pilně nezalívala. Ale růže na mých lícech Lépeby vykvétaly, Kdyby je tak často moje Oči nezalívaly.
66. Výpověď z lásky.
U panského dvora Náš Vitoušek vorá, Bělavé volečky má; Až brázdu dovorá, Na mne si zavolá, On mě již zdaleka zná. 74 Darmo ty, můj milý, Vitoušku rozmilý! Darmo ty na mne voláš; Není ti pomoci, Mne se ve dne v noci, Holečku, nedovoláš. Mámť já již jiného Chlapce upřímného, Ten je mi, než ty, dražší; Na mne víc nevolej, Raději zavorej Hluboko lásku naši.
67. Píseň sirotků.
Předobrá matičko! Škoda vás nastokrát, Že jste se musela Ze světa odebrat. Což je smutno, těsno V tom našem domečku, Co vás do tmavého Zavřeli hrobečku. 75 Jak jste vy se o nás Matersky starala, A nám od žádného Ublížit nedala! Nyní jsme šizeni Od nelidských lidí; A kdo jen kde může, Vaše děti šidí. Co počnem sirotci? Vy v hrobě ležíte, Neslyšíte nářek, Slzy nevidíte. Kdyby jste, matičko! Nářek náš slyšela, V hrobě by se rakev S vámi otevřela.
68. Češka.
Já jsem v Čechách zrozena, V Čechách já se vdám; Proto také českého Hocha ráda mám. 76 Má matička pro Čecha Mě vychovala, A proto mě německy Učit nedala. A jábych se do cizích Němec nevdala, Radějiť bych svobodnou V Čechách zůstala.
69. Slzavé oudolí.
Prala Hanna u potoka, Plakala, Že ji ještě ta matička její Nevdala. Žala trávu u Drnavy, Plakala; Brzo na to ji matička její Provdala. 77 Když len plela u štěpnice, Plakala, A to, že ji již matička její Provdala.
70. Čeští sedláci.
My čeští sedláci Jsme švarní jonáci, Býváme veseli Při své těžké práci. Ač mnoho nemáme, Přec si nezoufáme, A když nám nejhůř je, Tuť si zazpíváme. Zazpíváme my si Naše písně veské, Sprosté, však srdečné, Neb jsou písně české. Při zpěvu na všecku Bídu zapomenem, A tak si oddechnem Pod těžkým břemenem. 78 Vždyť mysl veselou Sám pán Bůh miluje; A kdo rád nezpívá, Ať Čechem nesluje.
71. Osiřelá.
Pod Hosínem dubina, U dubiny rolí: Děvčina tam pleje len, Srdéčko ji bolí. Jakby ji nebolelo, Když matička v hrobě; Bratr, sestra zemřeli, Ona siré robě! Slunéčko již zapadá, Soumrak doly kreje; Děvče samo na poli Ještě lníček pleje. Chladný větřík v dubině Hustým listím věje, V nářku děvče ubohé Ještě lníček pleje. 79 Měsíc v tmavou dubinu Bledé světlo sije – Děvče ještě na poli Pláčem líce myje. Vůkol ticho – v dubině Lesní holub houká, Osiřalé v žalosti Srdéčko se puká. Na obloze dennice V tiché doubí svítí – Děvče hořem zemřelo, Nebude víc plíti. Pod Hosínem dubina, U dubiny rolí – Děvče, jenž tam plelo len, Srdce nezabolí. 80
72. Příčiny.
Na našem sadě by tráva Tak bujně nevzrůstala, Kdybych já tam o samotě Tak často neplakala. Lípa naše by tak záhy Nebyla opadala, Kdybych pod ní každý večer Nebyla vzdychávala. I ta skála v doubí by se Nebyla rozpukala, Kdybych na ní při měsíčku Nebyla bědovala. A mé mladé srdce by se Den a noc netrápilo, Kdyby srdci nevěrnému Bylo věrné nebylo. 81
73. Chaloupka.
Měl jsem chaloupku Jako na sloupku, Nic mě v ní netěšilo; A to sice proto, Má drahá Doroto! Že to mé srdce v ní Samo bylo. Mám chaloupku, mám, Kam se podívám, Všecko je k potěšení; A to sice proto, Má drahá Doroto! Že já nyní s tebou Přebývám v ní.
74. Nářek pro milou.
Zašla pastýři Ovečka bílá – Zašla milému Dívenka milá. 82 Dívenka milá – Očí modroučkých, Růžových lící, Vlasů běloučkých; Vlasů běloučkých, Outlého těla – A krček bílý Jak labuť měla. Zašla mu, zašla, Nepřijde více – Zatopte, slzy! Bledé mu líce. Daleko zašla Za hory, doly; Ach! což ho pro ni Srdéčko bolí. Zašlatě, zašla Za lesy černé, Kdež víc nenajde Srdce tak věrné. 83 Srdce tak věrné, Jak jeho bylo, Kteréž pro ni jen Na světě žilo. Žilotě, žilo, Nyní umírá; Nevěrná láska Hrob mu otvírá.
75. Odplata za nevěru.
Měl jsem děvče modrooké, Bylo jako z růže květ; Srdci mému blaze bylo, Rájem byl mi tento svět. Blaze bylo srdci mému, Rájem byl mi tento svět; Kdyby mi tak vždycky bylo, Chtělbych živ býť dvě stě let! Chtělbych živ býť věčně věků, Po smrti bych netoužil; Láska by mne oblažila, Smutek by mě nesoužil. 84 My jsme se již rádi měli, Než jsme o tom věděli; Chodili jsme do kostela Spolu každou neděli. U večer jsme sedávali Při měsíčku pod dubem, Kde se naše holubička Líbávala s holubem. Tam kdys v tichém rozmlouvání V oči jsme si hleděli; Že se věrně milujeme, Teprva jsme zvěděli. Byli jsme jen jedna duše, Jedno srdce, jeden cit; Myslil jsem, že nic nemůže Nás od sebe rozloučit. Pán Bůh sám ji za to naprav, Že mým srdcem zhrdala; Věrného-tě opustila, Nevěrného dostala. 85
76. Usmání.
Na vrcholku u Křeče, Div se zima nevzteče, Stále tam vítr věje; Má milá na poli U panské stodoly Sama konopě pleje. Aby sama nebyla Má Hanička spanilá, Pospíším já si za ní; Než záhon vypleje, Na mne se usměje Častokrát, a já na ni.
77. Nešťastně provdaná.
Ó matičko milá! Co pak jste myslila, Co jste to učinila! Že jste mě provdala, Muži zlému dala – Což jsem to zasloužila? 86 Ó matičko milá! Kdyby jste věděla, Co vaše dcera zkusí; Vyťby jste splakala A ruce spínala – Tak mnoho trpěť musí! Mé červené líce Nespatříte více, V bledé se proměnily; A mé oči mladé Jsou do hlavy vpadlé, V slzách se utopily.
78. Vzkázání.
Zafoukej, větříčku, Zafoukej! K mé milé bývalé Rychle věj. Rychle věj přes hory, Přes doly, Až do Klokotského Oudolí. 87 Do toho oudolí Líbě věj, Mé milé bývalé Pošeptej: „Aby se raději Provdala, Žeby darmo na mne Čekala.“
79. Zoufalá.
Na stráni u lesa Ční skála vysoká, Na ní doubec malý, A pod ní se valí Sázava hluboká. Seděla děvčina Na skále vysoké; Černé vlasy rvala, Smutně zaplakala V oudolí hluboké: 88 „Kdybych já věděla, Co můj milý dělá, Všeho bych nechala, K němu bych spěchala, Abych ho viděla. Kdybych já věděla, Kde otavu seče, Já bych tam běžela, Bych zde neslzela, Přes kopí, přes meče. Kdybych já věděla, Kde oře, kde vláčí, Jábych tam spěchala, Bych se netrápila, Přes trní, bodláčí. Darmo opuštěná Já po milém toužím! On se mne vzdaluje, A jinou miluje, Nedbá, že se soužím. 89 Darmo srdce bolí, Po lásce jest veta; Než bez lásky žíti, Lépe jest umříti – Pryč! pryč z toho světa! –světa! –“ Vzchopí se zoufalá Na skále vysoké – Strhla se vichřice – Vrhla se děvice Do řeky hluboké.
80. Nestejné vyznání.
Jakžbych tě, děvčino, Nemiloval, Vždyť jsi tak, jakby tě Vymaloval! Máš modré očičky, Růžové tvářičky, Na nohou zelené Pantofličky. 90 „Nežbych tě, holečku! Milovala, Radějbych se nikdý Nevdávala; Nežbych si tě vzala, Radčbych tak nechala, S láskou se na věky Rozžehnala.“
81. Pláč lásky.
Což to asi bude, Že mi teskno všude, Kudy chodím? Vždy bych jen plakala, Žalostně vzdychala, A proč – nevím. Když jsem plakávala, Zase jsem přestala, Nyní ale – Moje modré oči Pláčí ve dne v noci Neustále! 91 Darmo se mě na to, Můj drahý pantáto! Vyptávate; Jakž vám to vyjevím, Když to sama nevím, Nač se ptáte! Darmo, matko! dítě, Darmo vy těšíte Uplakané; Neníť mu pomoci, Plakat ve dne v noci Nepřestane. Ach! totě u Boha, Proč vaše nebohá Pláče dcera, Do rána bílého, Od rána bílého Do večera. 92
82. Chudá nevěsta.
Nic ty, můj rozmilý! na to nedbej, Že zlata ni stříbra nemám; Mám srdce bohaté, Jeť láskou pojaté, A to ti za věno dám. Láska – ta všecko nám vynahradí, Bohatství a krása zhyne; Jen láska upřímná Věčně věků trvá, Ta nikdý nepomine. Vždyť pak jsme my oba pracoviti, Málem se upokojíme; Budeme pracovat, Věrně se milovat, V nouzi se potěšíme. Statečku nám bude přibývati Při práci a při svornosti; Kdo se ctnostně živí, A vždy je poctivý, Pán Bůh ho neopustí. 93
83. Stesk dcery.
Veta po mladosti, Veta po radosti – Pryč ze světa! Na tom bídném světě Sotva růže zkvete, Již odkvetá. Když jsem byla malá, Pokojně jsem spala Až do rána; Když jsem ráno vstala, Od matky jsem byla Ulíbána. Velkou jsem se stala, Smrt matičku vzala, Smrt ukrutná! Proto od té doby Bloudím mezi hroby Celá smutná. 94 Veta po mladosti, Veta po radosti – Pryč ze světa! Na tom bídném světě Sotva růže zkvete, Zas odkvetá.
84. Prostředek pro lásku.
Za panským mlejnem U potoka, U louky zelené, Ve vodě studené Právala dívčina Modrooká. Láska si na ni Počíhala; Tak dlouho číhala, Srdce jí stíhala, Až jí do srdéčka Veskočila. 95 Však si tam dlouho Nepobyla; Tať na ni nedbala, Jak by ji neznala – Láska zas ze srdce Vyskočila.
85. Růže.
Když jsem já byl malé robě, Matičku jsem celoval, Líce její jsem hladíval, Věrněť jsem ji miloval. Když byl ze mne mládeneček, Kvítí jsem si trhával, Z fialek a sedmikrásek Věnečky jsem plítával. Po rozkvětu své mladosti Růži jsem si pěstoval, Každé ráno ji zalíval, Neboť jsem ji miloval. 96 Když jsem růži vypěstoval, Listí s růže spadalo; Spadalo – mně ubohému Ostré trní zůstalo. Zůstalo mi ostré trní, Do srdce se vedralo, A je za upřímnou lásku Až do krve zbodalo.
Patero vojenských písní.
I.
Již co chlapec jsem si myslil, Již co chlapec jsem si myslil,
 Že budu vojákem; Byloťby mne věčně škoda, Kdybych byl sedlákem. Jdi, sedláčku! na pole, Já pojechám do pole! Budu mlátit na bojišti, Ty mlať v stodole. 97 Domaby to moje mladé České srdce chřadlo; Bodák se mi lépe líbí, Nežli pluh a rádlo: Šavle – moje radlice, Nepřítel – má pšenice, Musí padati přede mnou Jako metlice. Ten Čech není, komu vojna Strachem srdce svírá; Kdož slavněji, nežli voják Na vojně, umírá? Já se vojny nebojím, Čech jsem – v boji obstojím, A budu-li poraněný, Zas se vyhojím. Byťbych v šírém poli zhynul, Nemám strachu z toho; Musímť přec jednou umříti, Bychť přežil let mnoho. 98 Jiní bídně zhynuli, Smrti se nevyhnuli, Ačkoli se vždy jen doma Povalovali. Voják svatě pro vlasť svou A pro krále umírá; Proto slavná smrt nebeskou Bránu mu otvírá: Kdo vlasť svatou nezradí, Pro ni život nasadí, Tomu Bůh života ztrátu Hojně nahradí. 99
II.
Když jsou mne mladého Když jsou mne mladého
 Na vojnu vzali, Koníčka bílého Mi darovali. Karabinu, šavli mám, Pro vlasť rád svůj život dám; Jak ji miluji, To ví pán Bůh sám. K tomu matička má Mne vychovala, Aby mne zrostlého Na vojnu dala; České srdce v těle mám, Pro vlasť krev i život dám, Jak ji miluji, To ví pán Bůh sám. Neplač, děvče milé! Že já pryč jedu; Bůh-li mě zachová, Zas ti přijedu. 100 Čech jsem! věrné srdce mám, Pro tebe rád život dám, Jak tě miluji, To ví pán Bůh sám. Na bojiště mne nes, Koníčku věrný! Přes hory přes doly, Háj a les černý; Českou krev já v žilách mám, Pro vlasť českou život dám, Jak ji miluji, To ví pán Bůh sám.
III.
U Kolína v poli U Kolína v poli
 Lípa stojí – Kdo není Čech věrný, Ten se bojí. 101 Aj já jsem Čech věrný, Nebojím se, Do boje s radostí Postavím se. Bojovati budu Věrně, stále, Životem svým hájit Vlasť a krále. Tak jsou smejšlívali Předci naši, Svatá vlasť jim byla Nad vše dražší. Láskou k vlasti drahé Hořívali, Pro ni krev i život Rádi dali. Když do boje táhli, Zpívávali – Nepřátelé strachem Utíkali. 102 Jací byli oni, I my buďme! A kdo hnusně dřímá, Toho zbuďme. V boji buďme strašni, V míru měrni, Vlasti své oddáni, Králi věrni.
IV.
Pod okny řehce již Pod okny řehce již
 Můj koníček vraný, Již hrabe podkovou, Nemá déle stání; Můj koníček vraný, Pěkně osedlaný, On mi byl od krále K boji darovaný. 103 Zhůru, bratří! zhůru! Na koně sedejme; Nechť pláčí rodiče – Na to nic nedbejme; Na koně sedejme, Na slzy nedbejme, Raději vesele Sobě zazpívejme. Zpívejme vesele, Jak zpívají Češi; Tenť není pravý Čech, Koho zpěv netěší; Po česku zpívejme, Na koně sedejme, A na nepřítele Rychle pojechejme. Pojecháme my naň, V řad se postavíme, A udatně se naň Co lvi oboříme; 104 České srdce máme, Zahnať se nedáme, Škůdce vlasti naší Všecky porubáme. Rozmilé rodiče! Nad námi zplesejte, Že jedem do bojeboje, Na to nic nedbejte; Věrné syny máte, Vlasti je oddáte, Neplačte, pakli se S nimi neshledáte. Pročby jste plakali – Za vás bojujeme, A pro vlasť svou svatou, Jižto milujeme; Za vás bojujeme, Pro vlasť umřít chceme; Buďte s Bohem! my již Dále pojedeme. 105
V.
Stav vojenský se mi líbí, Stav vojenský se mi líbí,
 Neníť nad vojáka; Ontě všímaný u pána, Ctěný u sedláka; On se nikde neztratí, Zeměpán jej ošatí, A za službu vojenskou mu Ještě zaplatí. Vojáci – ti jsou jonáci, Oni vlasť svou brání, Pro ni krev i život dají V mužném bojování; Vojáci vlasť milují, Život jí obětují, Když jiný doma zahálí, Oni bojují. Když se z boje navracují, Jakéto plesání! Každý jim naproti spěchá V toužebném čekání; 106 Tuť je známí vítají, Rodiče je líbají, Bratří, sestry a milenky Je objímají. A kdo zhynul na bojištibojišti, I tomu je blaze; Kdo zde pro vlasť krev vycedí, Tam nepřijde k zkáze; Pro vlasť kdo život ztratí, Může rád umírati; Tomu nebe smrt životem Věčným odplatí.
107
Nuže jděte, dítky milované! Nuže jděte, dítky milované!
 Poslední buď toto políbení; Sprostičké jen máte přiodění, Ale srdce láskou pěstované. Vím, že mnohý nátisk se vám stane, Neboť svět jest zlý a převrácený; Přec však bude ještě k nalezení Mnohá dobrá duše k vaší straně. Přístupu vy sotva dostanete Do paláců hrdých, zlatoskvělých, Opuštěny přec snad nebudete. Přijmou-li vás duše ušlechtilé, Nechť i ve chaloupkách osamělých, Dosti na tom: takť jste došly cíle. E: av; 2002 108
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterlová z Wildenbrunnu, Josefa; Arcibiskupská knihtiskárna; Špinka, Václav
(V knížecí arcibiskupské tiskárně, u Josefy Fetterlové, vedením a nákladem Václava Špinky.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 108

Věnování: Čelakovský, František Ladislav
(Frant. Ladisl. Čelakovskému.)