Dvojí království (1925)

Alfons Breska

Diplomatická verze Ediční verze
DVOJÍ KRÁLOVSTVÍ.
[1] ED. ZORY 147.
Tiskem M. Knappa v Praze (v Karlíně). MCMXXV.
[2] ALFONS BRESKA:
DVOJÍ KRÁLOVSTVÍ
KARLÍN NÁKLADEM „ZORY“
[3]
POKUŠENÍ.
[5] Hus ležel spoután, ke zdi přikován v ponuré kobce, do níž vnikala měsíčná záře zrezivělou mříží a na zeď chladnou, vlhkou kreslila pochmurný, černý kříž jak na rakev. Večerním tichem zněl jen chvílemi krok stráží za dveřmi a z daleka sem doléhaly zvonů hlaholy, jež ze všech věží v městě hučely po celé týdny, co se konal sněm. A vězeň vzpomínal těch prvních dnů, kdy přišel do města, kde ruch a hluk, jek pištců, kejklířů i zbraní chřest, víření bubnů, křik a hlučný smích kol něho vřel, že všecek omámen se davem potácel, kde v ulicích se tolik lidu tísnilo, že stěží se dostal k domu Fidy nábožné, u které bydlil. Ač již každý dům někoho hostil, přece den co den, ba každou hodinu se sjížděli sem noví hosté ze všech světa stran, 7 že ani kláštery již pojmouti nemohly příval všech těch prelátů a kardinálů, knížat církevních, již v skvělém průvodu svých dvořanů do města vjížděli jak králové. A za nimi se valil branami biskupů, mnichů nespočetný dav a s nimi šlechta, výkvět křesťanstva, z všech končin světa, z Flander, ze Španěl, z Anglie, z Italie, z Francie. A vřava rostla. V těchto prvních dnech Hus často městem bloudil roztruchlen tou hlučnou radostí a častokrát byl stržen davem, který v ulicích po celý proudil den. Tak jedenkrát se dostal k paláci, v němž přebýval sám svatý Otec, právě ve chvíli, kdy z něho vyjel s hledím spuštěným na černých koních v rudých čabrakách dav rytířů, již byli oděni od hlavy do pat v modré brnění; vztyčeni v třmenech, v rukou třímali vysoké dřevce s pruhy pestrými, strmící hrdě k nebesům jak les. 8 A za rytíři, rovněž na koních zlatistě plavých, spousta biskupů v jiskřících infulích a ornátech, z nichž drahokamů blesky sršely, dál množství pážat v drahých kabátcích se znaky vyšitými na rukávech, pak trubačové, garda, heroldi a konečně v své zlaté karosse, tažené šesti páry sněžných ořů, sám papež seděl v plášti ze zlata, s tiarou na hlavě. Hned za karossou na bílých klisnách jela družina zářících dam, jež byly oděny v brokáty vzácné, stříbrem prošité a drahokamy poseté; z pod čapek, vroubených kožišinou, splývaly nádherné, bujné jejich kadeře na skvělá, obnažená ramena. Na konec římská šlechta, dvořané a celý průvod uzavřen byl zas trčícím lesem pruhovaných dřevců. Když průvod zmizel, v dáli dozněla bouř koňských kopyt, která křesala déšť jisker z dlažby, tu se probíral jak ze sna těžkého. To zjevení 9 nádhery světské, Pýchy pohanské, jež právě v město v zlaté karosse slavila hrdý vjezd svůj vítězný, to tedy papež, Kristův náměstek, jenž jede na mši jako satrapa s tiarou zlatou v davu kurtisán... Hus kráčel městem smuten, zamyšlen, že nevědělnevěděl, kam nohy nesly jejjej, a vyšel z brány, ubíral se poli, až došel ke kříži, jenž přes cestu stín dlouhý vrhal. Na něm do kraje ramena spásná Kristus rozvíral. Zde poklekl a vroucně modlil se za hříchy své, za spásu věřících a prosil Boha, by jej ochránil před davem jeho krutých nepřátel a dopomohl pravdě k vítězství. Tu, když své oči zvedl ke kříži, se zdálo mu, že Kristus hlavou hnul, že z hrudi se mu vydral tichý vzdech a jeho očí smutných, sšeřelých spočinul na něm pohled útrpný... Či byl to klam? Když znovu pohlédl, na kříži visel Kristus nehybně, leč v srdci svém Hus náhle pocítil, že nikdy již se do Čech nevrátí z tohoto města, v tichý domov svůj, 10 v ty širé pláně, pole zrající, jež vítr čeřčeří s měkkým šelestem, že po nich vlny stříbrozelené jak stíny jdou, v ty bílé dědiny, rozseté v blatech, v lesy stopené, kde lid se často scházel pod lipami, by slovo boží slyšel z jeho úst. Teď věděl jistě: tam se nevrátí. A smutek duši jeho zastínil jak dusný mrak, jak duši Kristovu, když v Getsemanské klečel zahradě sám v modlitbách... Hus tiše vstal a bral se k městu, vešel do brány a cestou zvolna jeho myšlenky se k přítomnosti opět vracely, na při svou myslil, vzpomněl průvodu, s nímž ráno setkal sese, a netušil, že ještě dnes se octne tváří v tvář svatému Otci zas. Když došel k domu, ve kterém bydlil, uzřel před vraty stát zástup žoldnéřů a nahoře zastihl Jana z Chlumu, přítele, v rozepři prudké s dvěma biskupy, jimž papež kázal Husa přivésti. Když vyslechl Hus jejich poselství, 11 na prsou zkřížil ruce pokorně a tiše odvětil: „Jsem připraven.“ A znovu zaševelil jasný hlas mu v srdce hloubi: Již se nevrátíš. Pak objal Jana z Chlumu, přítele, kterému slzy z očí vytryskly při tomto loučeníloučení, a s biskupy v průvodu žoldnéřů se ubíral v papežův palác. V síni nádherné, do které vešli, v sloupech mramorných jak v zrcadlech se rděly odlesky rouch kardinálů, kteří kolem nich se smáli, hovořili v skupináchskupinách, a v pozadí na stolci ze zlata Hus nyní opět spatřil papeže, jak v bílém rouše, v čapce nachové a lemované peřím labutím, o lenoch opřen, živě rozprávěl s nějakým patriarchou. Za stolcem ze sboru žen co chvíli vznesl se jásavý smích jak v slunci vodotrysk. Zvlášť dvě z nich byly skvělé, opojné, zářivých očí, nedočkavých rtů, kvetoucích krví. Jedna kypící jak Fryne, zlatých vlasů nádherných, 12 na šíji spiatých velkým smaragdem, si s pavím pérem hrála s úsměvem, co druhá, temná, s modravými vlasy jak letní půlnoc, líně loupala veliký oranž, sedíc na stupních prestolu papežova. Zmlkl hovor, když vstoupil Hus, a papež, upozorněn nastalým tichem, chvíli upíral naň mlčky zrak a kolem úzkých rtů mu kmitl úsměv. Jako bystrý muž, zkušený světa, rázem prohlédl to srdce čisté, příliš prosté však, a pravil mírně: „Synu, slyšel jsem, že doma v Čechách mnohý šíříš blud, což se mi nelíbí.“ A Hus mu odvětil: „Ó, svatý Otče, raděj zemřít chci než bludů hájit, proto přišel jsem, bych dal se poučit.“ A s povzdechem mu papež pravil: „Krásná slova díš.“ A znova úsměv sotva znatelný jen jako stín mu kmitl kolem rtů, leč o Husa již nestaral se víc, o čemsi dlouho mluvil s biskupy, pak s trůnu vstal a bral se ze síně a za ním celý dvůr... 13 A ženy dvě, když mimo Husa šly, ta zlatovlasá jej pošimrala pavím pérem svým po bledé tváři, pravíc se smíchem: „Proč jsi tak vážný, život jest jen jeden!“ A druhá, černovlasá, s úšklebkem jen pohodila tmavou kšticí svou a zasykla: „Fi, jak je ošklivý!“ a při tom do tváře mu hodila hrst oloupané kůry s oranže. A sotva odešli, hned vešla stráž a obsadila vchody do síně. Tak Hus byl jat. A od onoho dne byl jeho život cestou křížovou z vězení do vězení. Na konec se octl v této kobce žalářní, kde týdny dlel již ke zdi přikován a na soud čekal. Zda se dočká kdy? S povzdechem schýlil hlavu na prsa a víčka jeho, bděním zmučenázmučená, se zavírala; ještě nejasně poslední obrazy se kmitaly před zrakem duše jeho, bílá ves, kus lesa, rybník, tváří, barev směs, pak vše se mátlo, vše se šeřilo, 14 jak mlha když se snáší do kraje, až usnul zcela... Náhle v jeho sny se ozval jako ptáka noční skřek sten ostrý těžkých dveří žalářních, jež někdo otevřel... Když zvedl zrak, před sebou spatřil v záři měsíčné, jež plným proudem oknem padala, stát mnicha, starce, v hávu řeholním svatého Dominika. Šedý vous na prsa splýval mu a pod čelem vysoko sklenutým houšť obočí, z níž jeho žhoucí oči šlehaly jak blesků plná noc. Nos orličí ve vpadlých tvářích jemu dodával vzhled ptáka dravého. Tak chvíli stál, zřel mlčky na Husa, než promluvil: „Tys tedy přišel. Věděl jsem, že přijdeš, že přijít musíš. Celý život tvůj já pozorně tě z dáli sledoval, tvůj každý krok, ač toho netušilsnetušils, a řetěz, k němuž byl jsi přikován, já pevně v ruce držel. S počátku 15 mně vhodným zdálo se ti povolit, bys volným cítil se. Mně líbil se tvůj krásný vzlet a zápal horoucný, s nímž mluvils k davům. Chtěl jsem učinit si z tebe nástroj k větší slávě Církve a dvakrát Pálče k tobě poslal jsem, bych nabídl ti mitru biskupskou. Tys odmítl. Já čekal trpělivě, že přece změníš svoje úmysly, když ale ničils vlastní dílo mé, plod mého přemítání dnem i nocí, tu déle čekati jsem nemohl. A teď tu ležíš ke zdi přikován! Což myslils, bloude, když jsi přišel sem, že vnutíš svoji vůli koncilu, své přesvědčení, malou pravdu svou? Ty, prostý snílek z české vesničky, zapadlé v blatech, v lesích divokých, chceš čelit sněmu slavných doktorů, učenců velkých, kteří život svůj v klášteřích zasvětili badání? Či domníváš se ve své prostotě, že to, co myslils, dávno před tebou i jiní nemyslili, hlouběji? Mlč, nemluv, dobře vím, co říci chceš, neb všechno znám, co mohl bys mi říci. 16 Já pročetl tvé knihy, díla tvá, tvé traktáty a tvoje obrany. Ač mnohé není v nich, co tobě teď za vinu kladou, přec je dosti v nich, zač můžeš být co kacíř upálen. Vím, že jsi ochoten i život svůj za pravdu položit, neb, možná, tušíš, že zakolísala by pravda tvá tam ve tvé vlasti, kdybys smrtí svou jí nestvrdil. Jsi tedy hrdinou jen jaksi z nutnosti... Či v duši tvé ctižádostivost klíčí chorobná být ve všem svému Mistru podoben, že hoříš touhou, abys jako on též mučednickou smrtí umíral? Znám duchy stokrát vyšší než jsi ty, již neváhali by ni okamžik vše odvolat. Což svatý Petr sám třikráte svého Mistra nezapřel, by nevydal se lidu na posměch? Tvé dětinství, hleď, budí úsměv můj, ač usmívat se nebývá můj zvyk. Ctí ovšem každý vzory, za nimiž se v žití ubírá, ten Alexandra a jiný Caesara; tvůj ideál je tedy Kristus. Jeho příkazů 17 chceš poslušen být, jeho nauky jen ryzí, čisté... Víš-li však co chceš? Zda přemýšlením změřils onu propast, jež dělí svět a jeho nauku? Jen ohlédni se trochu v dějinách, na oněch čtrnáct přešlých století od jeho smrti. Kde zříš člověka, jenž životem svým jeho učení se trochu přiblížil? Snad jediný František z Assisi, ten čistý bloud, u něhož svatost zkvetla z choroby jak z bahna lilie. Když zjeví se za čtrnáct věků člověk jediný, jenž uskuteční v celé ryzosti nauku jeho, zdaž to důkaz není, že příliš zrůdná jest a že se příčí povaze lidské? Uvážils to vše? Jen chvíli zamysli se nad lidstvem, hleď v jeho zástupy, jež na tvářích vyryty mají všechny neřesti, zde chamtivost, jež dychtí po statcích a jako v poušti za dob Mojžíšových jen zlatému se koří teleti, zhýralství, chlipnost, pýcha, obžerství 18 se šklebí na tě z očí pohaslých, tam tyran kráčí, jenž by vyvraždil půl země své, by trůn svůj upevnil, a všichni baží jenom po moci, ne vladaři jen, také všichni ti, již mají masku ctnosti na tvářích, proroci, světci, věštci, asketi, i v jejích srdcích klíčí moci sen a obětují světa nádheru, by vládli na nebi tím jistěji. A ty bys hříchy jejich měřit chtěl Kristovou nedostižnou naukou a vehnati je všechny v šílenství? Jak jinak matka Církev laskava! V ní každý zlosyn, i ten největší, útěchy dojde, míru, odpuštění, jen když se kaje, vyzná v pokoře. Toť síla Církve. Církev jediná, ne zákon Kristův, lidem pomáhá unésti tíhu jejich zločinů. Toť síla naše, to je síla má: neřestí volnost, možnost spasení, ten štěstí dar, jejž držím v rukou svých jak svatý grál, jak rubín svítící, nassátý krví, skutý zločiny, jenž pojí lidstvo v celek jediný. 19 Co za něj žádám? Pranic pro sebe, neb pro mne není světa mimo svět, jsem prost všech illusí a vím, že smrt je konec všeho. Za ní není nic, ni ráj, ni peklo, pranic, ani Bůh. Ty zachvěl ses? Ó, chápu, děs tě jímá z těch příkrých srázů lidské myšlenky, z těch vrcholů, kde vane ostrý vzduch pro tvoje plíce. Nikdy nepochopíšnepochopíš, co muk mne stálo, trýzně, zoufalství, co hrůzy, jež mi duši drtila, než přiměl jsem ji, aby hleděla bez bázně v tyto temné propasti... Když s vrcholů těch strmých, mlčících jsem zíral dolů v lidské hemžení, v ten marný zápas s vlastní hříšností, tu soucit jal mne s jejich zoufalstvím a sňal jsem břímě s jejich svědomí. Jak divem zazářil jim celý svět, úzkosti prchly, byli šťastni zas. Tak bez Boha jsem stavěl boží chrám, to velké dílo svého soucitu, jež stojí nyní téměř skončeno. Co žádal jsem? Jen kázeň, poslušnost. 20 Za jejich volnost jsem jim štěstí dal, neb lidem není třeba svobody, by šťastni byli. Teď ty přicházíš, bys bořil zas, co léta stavěl jsemjsem, a v lidské duši nítíš opět vzdor. Ví Bůh, že ztrestám každou takou pýchu. Neb i ta nejpevnější budova se zřítí, kdyby každý kámen měl svou vlastní vůli, kdyby každý sloup chtěl vzdorně hlavicí svou potřásat. Poslušnost, kázeň tmel je zázračný, jenž pojí všechny v celek jediný, a hrdě k nebi vznáší zlatou báň. Toť dílo mé. A kdyby papež sám chtěl ohrožovat jeho trvání a kdyby třebas tři, jak teď se děje, je všechny srazím v prach a rozdrtím.“ Při slovech těch se stařec růsti zdál, ze zraků jeho blesky šlehaly, a jeho hlas pod klenbou žalářní zněl jako hromů dálných dunění. Hus ale mlčel, skloniv hlouběji svou hlavu k hrudi. Oba mlčeli; až po chvíli kmet zase promluvil: „Hleď, synu milý, poslyš radu mou, svůj zanech vzdor, své bludy odvolej, neb jsou to bludy, věř. Až budeš stár 21 tak jako já, pak budeš moci říciříci, co pravda jest, pak teprv uvidíš, jak mládí tvé tě vedlo na scestí. Hleď, mám tě rád, neb vážím si tvých vloh a zápal tvůj, tvé čisté nadšení by mohly platné služby vykonat. Chceš se mnou jít a ruku přiložit k velkému dílu, které buduji? Tvůj žalář otevru a poctami tě zahrnu. Chceš berlu biskupskou? Nuž, máš ji mít. Chceš kardinála nach? I ten ti dám. A svému národu prospěješ víc než marným vzdorem svým. Ty mlčíš? Odmítáš?“ Tu ztichl kmet a čekal chvíli odpověď svých slov, když nedočkal se, dodal tvrdě již, jako by lámal třtinu rozsudku nad hlavou Husovou: „Měj tedy smrt!“ A nezavadiv okem o vězně, opustil žalář. Teprv po chvíli, když vešel žalářník a vody džbán postavil na zem tiše, nad vězněm truchlivě hlavou kýv’, tu teprve 22 Hus probíral se jako z mrákoty a obrátiv se k němu, smutně děl: „Ó poslyš, bratře, měl jsem strašný sen, že přišel ďábel ke mně přestrojen v řeholní roucho, by mne pokoušel.“ Tu žalářník se sklonil k Husovi a šeptal mu: „Ó bratře, co jsi snilsnil, to nebyl sen, neb tebe navštívil sám velký inkvisitor kardinál.“ 23
PRVNÍ ZÁZRAK.
[25] Byl žhavý letní den, když v podvečer šel Kristus s učenníky pěšinou, vonící mátou, mezi lány žita zrajících klasů, jež tu tiše stály, stvol vedle stvolu, jeden jako druhý, jako by čekaly, až zavane mystický vítr, před nímž pokorně své hlavy nachýlí, a blahá zvěst poletí polem jako zlaté vlny, za vlnou vlna k lesům dalekým... Šel Kristus mlčky, v chmurném zadumání; snad v jeho duši zrálo podobenství o koukoli, jenž bude uvržen na oheň věčný, neb se naklonil do klasů třpytivých a utrhl květ jeho bledý, zamysliv se nad ním... A jeho učenníci před ním šli, po jednom, po pěšině rozkvetlé, za smíchu, hovoru jak prosté děti; některý časem rukou zamávl za pestrým motýlem, jenž přeletěl, a jiný chrpu utrhl neb klas. 27 Šli všichni bezstarostní, veselí, o blízkém hovoříce městečku, kam chtěli dojít ještě před večerem, než v poli širém překvapí je noc. Bylť Kristus napřed vyslal Jidáše, by v městečku tom nocleh nalezlnalezl, a ten se právě vrátil se zprávou, že ve škole vše přichystáno pro ně. Teď kráčel Jidáš vzadu za Kristem zrajícím polem, v řadě poslední, a očí s Mistra téměř nespustil. Zřel jeho smutek, jeho zadumání, pochyby, bázeň, které chvílemi zakmitly rysy zamyšlené tváře. Již dávno tušil, čím se Mistr mučí, co nejistotou plní jeho duši, že stále nemá dosti odvahy k velkému činu, jenž by fanfárou vítězně zazněl celou Israelí, že stále čeká, váhá, kolísá... A Jidáš trpěl, trpěl v nitru svém tou dlouhou nejistotou Mistrovou, jež kalila mu jeho světlý sen o zaslíbeném králi Israele. A proto konečně se rozhodl, dnes, když ho Kristus napřed odeslal v městečko blízké, dnes se rozhodl. 28 A byl teď spokojen a jeho zrak plál nadšením a tvář mu zářila, že Kristus, když se jednou zastavil a k němu obrátil, tak udiven byl nevídaným leskem jeho zraků, že ptal se po příčině. Jidáš však se uhnul úsměvem. A šli zas mlčky pěšinou zkvetlou mezi lány žita a z předu zazníval k nim rozhovor ostatních učenníků... Konečně se zjevila jim v dáli bílá zdiva tichého městečka a slunce zlatem a růžemi je oplétalo v chvíli, když blížili se prvním jeho domům. Zde žebrák slepý seděl u cesty pod fíkem staletým a naříkal na svoje neštěstí a bídu svou. Leč první učenníci žebráka již minuli, když Kristus okamžik u něho stanul, tiše pohleděl v tvář jeho zmučenou, jat soucitem. Tu Jidáš náhle k Mistru přistoupil, tak blízko, že se téměř dotýkal rty jeho tváře, nakloniv se k němu. 29 A jeho hlas se rozčilením chvěl, když pravil ke Kristu: „Ó Mistře, hleď, zde starý slepec, v tmách je od mládí a dosud nikdy slunce nespatřil, nespatřil nebe modrého, ni květů, úsměvů země, ani červánků, kterými nebe hoří na západu. Ó, skloň se k němu, otevř jeho oči, ó, nenechej ho bloudit stále v tmách, ať uzří též, co divů tají svět, co krásy všude ruka tvého Otce rozsila po zemi; a žehnati on bude tobě celý život svůj a tvoji slávu bude hlásat světem.světem.“ Jak ve snu Kristus němě naslouchal těm slovům Jidášovým, úzkost temná se v jeho nitru hrůzně zdvihala, že nebyl s to, by slova odvětil. A znovu Jidáš mluvil, přemlouval, až Kristus rozhodl se váhavě, prst slinou navlhčil a potřel jím zrak slepého a v strašné úzkosti se v duchu modlil: „Otče na nebesích, ó, dej mi sílu, abych otevřel zrak slepcův, nedopusť, by Tvoje jméno 30 na posměch bylo těm, kdož nevěří, a smutkem pro ty, kteří věří dosud... souť lidé slabí, věří pouze v hmotu...“ A zatím vrátili se učenníci, již napřed šlišli, a zástup diváků se shromáždil... A všichni čekali... V tom slepec vzkřikl hlasem velikým: „Ó vidím, vidím!“ Padl s pláčem na zem a líbal Kristův šat i jeho nohy. Nesmírný jásot zdvih’ se v zástupu a všichni tísnili se ke Kristu, by alespoň se dotkli jeho šatu, pak rozběhli se všichni po městě hlásati příchod prorokův a jiní zas přibíhali. Učenníci jati posvátnou hrůzou klesli na kolena a modlili se z hloubi vroucí duše. A Kristus dosud vzpřímen v zástupu stál s tváří proměněnou, která plála jak slunce, zrakem obráceným k nebi, a v jeho nitru zdvihala se síla, neznámá dosud, nepoznaná síla. Teď teprv cítil, že je povolán k velikým činům, teprv nyní věřil, co dříve pouze tušil nejasně, 31 že povolán, by spasil celé lidstvo, že udeřila jeho hodina. Stál stranou Jidáš s tváří zářící, on jediný znal celé tajemství, své tajemství: že slepec nebyl slepý. E: av; 2004 32
Bibliografické údaje

Nakladatel: Zora; Knapp, Mamert
(Zora, společnost s r. o., nakladatelství, umělecký závod v Praze. Tiskem M. Knappa v Praze (v Karlíně).)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 32