PRVNÍ ZÁZRAK.

PRVNÍ ZÁZRAK.
[25] Byl žhavý letní den, když v podvečer šel Kristus s učenníky pěšinou, vonící mátou, mezi lány žita zrajících klasů, jež tu tiše stály, stvol vedle stvolu, jeden jako druhý, jako by čekaly, až zavane mystický vítr, před nímž pokorně své hlavy nachýlí, a blahá zvěst poletí polem jako zlaté vlny, za vlnou vlna k lesům dalekým... Šel Kristus mlčky, v chmurném zadumání; snad v jeho duši zrálo podobenství o koukoli, jenž bude uvržen na oheň věčný, neb se naklonil do klasů třpytivých a utrhl květ jeho bledý, zamysliv se nad ním... A jeho učenníci před ním šli, po jednom, po pěšině rozkvetlé, za smíchu, hovoru jak prosté děti; některý časem rukou zamávl za pestrým motýlem, jenž přeletěl, a jiný chrpu utrhl neb klas. 27 Šli všichni bezstarostní, veselí, o blízkém hovoříce městečku, kam chtěli dojít ještě před večerem, než v poli širém překvapí je noc. Bylť Kristus napřed vyslal Jidáše, by v městečku tom nocleh nalezlnalezl, a ten se právě vrátil se zprávou, že ve škole vše přichystáno pro ně. Teď kráčel Jidáš vzadu za Kristem zrajícím polem, v řadě poslední, a očí s Mistra téměř nespustil. Zřel jeho smutek, jeho zadumání, pochyby, bázeň, které chvílemi zakmitly rysy zamyšlené tváře. Již dávno tušil, čím se Mistr mučí, co nejistotou plní jeho duši, že stále nemá dosti odvahy k velkému činu, jenž by fanfárou vítězně zazněl celou Israelí, že stále čeká, váhá, kolísá... A Jidáš trpěl, trpěl v nitru svém tou dlouhou nejistotou Mistrovou, jež kalila mu jeho světlý sen o zaslíbeném králi Israele. A proto konečně se rozhodl, dnes, když ho Kristus napřed odeslal v městečko blízké, dnes se rozhodl. 28 A byl teď spokojen a jeho zrak plál nadšením a tvář mu zářila, že Kristus, když se jednou zastavil a k němu obrátil, tak udiven byl nevídaným leskem jeho zraků, že ptal se po příčině. Jidáš však se uhnul úsměvem. A šli zas mlčky pěšinou zkvetlou mezi lány žita a z předu zazníval k nim rozhovor ostatních učenníků... Konečně se zjevila jim v dáli bílá zdiva tichého městečka a slunce zlatem a růžemi je oplétalo v chvíli, když blížili se prvním jeho domům. Zde žebrák slepý seděl u cesty pod fíkem staletým a naříkal na svoje neštěstí a bídu svou. Leč první učenníci žebráka již minuli, když Kristus okamžik u něho stanul, tiše pohleděl v tvář jeho zmučenou, jat soucitem. Tu Jidáš náhle k Mistru přistoupil, tak blízko, že se téměř dotýkal rty jeho tváře, nakloniv se k němu. 29 A jeho hlas se rozčilením chvěl, když pravil ke Kristu: „Ó Mistře, hleď, zde starý slepec, v tmách je od mládí a dosud nikdy slunce nespatřil, nespatřil nebe modrého, ni květů, úsměvů země, ani červánků, kterými nebe hoří na západu. Ó, skloň se k němu, otevř jeho oči, ó, nenechej ho bloudit stále v tmách, ať uzří též, co divů tají svět, co krásy všude ruka tvého Otce rozsila po zemi; a žehnati on bude tobě celý život svůj a tvoji slávu bude hlásat světem.světem.“ Jak ve snu Kristus němě naslouchal těm slovům Jidášovým, úzkost temná se v jeho nitru hrůzně zdvihala, že nebyl s to, by slova odvětil. A znovu Jidáš mluvil, přemlouval, až Kristus rozhodl se váhavě, prst slinou navlhčil a potřel jím zrak slepého a v strašné úzkosti se v duchu modlil: „Otče na nebesích, ó, dej mi sílu, abych otevřel zrak slepcův, nedopusť, by Tvoje jméno 30 na posměch bylo těm, kdož nevěří, a smutkem pro ty, kteří věří dosud... souť lidé slabí, věří pouze v hmotu...“ A zatím vrátili se učenníci, již napřed šlišli, a zástup diváků se shromáždil... A všichni čekali... V tom slepec vzkřikl hlasem velikým: „Ó vidím, vidím!“ Padl s pláčem na zem a líbal Kristův šat i jeho nohy. Nesmírný jásot zdvih’ se v zástupu a všichni tísnili se ke Kristu, by alespoň se dotkli jeho šatu, pak rozběhli se všichni po městě hlásati příchod prorokův a jiní zas přibíhali. Učenníci jati posvátnou hrůzou klesli na kolena a modlili se z hloubi vroucí duše. A Kristus dosud vzpřímen v zástupu stál s tváří proměněnou, která plála jak slunce, zrakem obráceným k nebi, a v jeho nitru zdvihala se síla, neznámá dosud, nepoznaná síla. Teď teprv cítil, že je povolán k velikým činům, teprv nyní věřil, co dříve pouze tušil nejasně, 31 že povolán, by spasil celé lidstvo, že udeřila jeho hodina. Stál stranou Jidáš s tváří zářící, on jediný znal celé tajemství, své tajemství: že slepec nebyl slepý. E: av; 2004 32