Byl žhavý letní den, když v podvečer
šel Kristus s učenníky pěšinou,
vonící mátou, mezi lány žita
zrajících klasů, jež tu tiše stály,
stvol vedle stvolu, jeden jako druhý,
jako by čekaly, až zavane
mystický vítr, před nímž pokorně
své hlavy nachýlí, a blahá zvěst
poletí polem jako zlaté vlny,
za vlnou vlna k lesům dalekým...
Šel Kristus mlčky, v chmurném zadumání;
snad v jeho duši zrálo podobenství
o koukoli, jenž bude uvržen
na oheň věčný, neb se naklonil
do klasů třpytivých a utrhl
květ jeho bledý, zamysliv se nad ním...
A jeho učenníci před ním šli,
po jednom, po pěšině rozkvetlé,
za smíchu, hovoru jak prosté děti;
některý časem rukou zamávl
za pestrým motýlem, jenž přeletěl,
a jiný chrpu utrhl neb klas.
Šli všichni bezstarostní, veselí,
o blízkém hovoříce městečku,
kam chtěli dojít ještě před večerem,
než v poli širém překvapí je noc.
Bylť Kristus napřed vyslal Jidáše,
by v městečku tom nocleh nalezl,
a ten se právě vrátil se zprávou,
že ve škole vše přichystáno pro ně.
Teď kráčel Jidáš vzadu za Kristem
zrajícím polem, v řadě poslední,
a očí s Mistra téměř nespustil.
Zřel jeho smutek, jeho zadumání,
pochyby, bázeň, které chvílemi
zakmitly rysy zamyšlené tváře.
Již dávno tušil, čím se Mistr mučí,
co nejistotou plní jeho duši,
že stále nemá dosti odvahy
k velkému činu, jenž by fanfárou
vítězně zazněl celou Israelí,
že stále čeká, váhá, kolísá...
A Jidáš trpěl, trpěl v nitru svém
tou dlouhou nejistotou Mistrovou,
jež kalila mu jeho světlý sen
o zaslíbeném králi Israele.
A proto konečně se rozhodl,
dnes, když ho Kristus napřed odeslal
v městečko blízké, dnes se rozhodl.
A byl teď spokojen a jeho zrak
plál nadšením a tvář mu zářila,
že Kristus, když se jednou zastavil
a k němu obrátil, tak udiven
byl nevídaným leskem jeho zraků,
že ptal se po příčině. Jidáš však
se uhnul úsměvem. A šli zas mlčky
pěšinou zkvetlou mezi lány žita
a z předu zazníval k nim rozhovor
ostatních učenníků...
Konečně se zjevila jim v dáli bílá zdiva
tichého městečka a slunce zlatem
a růžemi je oplétalo v chvíli,
když blížili se prvním jeho domům.
Zde žebrák slepý seděl u cesty
pod fíkem staletým a naříkal
na svoje neštěstí a bídu svou.
Leč první učenníci žebráka
již minuli, když Kristus okamžik
u něho stanul, tiše pohleděl
v tvář jeho zmučenou, jat soucitem.
Tu Jidáš náhle k Mistru přistoupil,
tak blízko, že se téměř dotýkal
rty jeho tváře, nakloniv se k němu.
A jeho hlas se rozčilením chvěl,
když pravil ke Kristu: „Ó Mistře, hleď,
zde starý slepec, v tmách je od mládí
a dosud nikdy slunce nespatřil,
nespatřil nebe modrého, ni květů,
úsměvů země, ani červánků,
kterými nebe hoří na západu.
Ó, skloň se k němu, otevř jeho oči,
ó, nenechej ho bloudit stále v tmách,
ať uzří též, co divů tají svět,
co krásy všude ruka tvého Otce
rozsila po zemi; a žehnati
on bude tobě celý život svůj
a tvoji slávu bude hlásat světem.“
Jak ve snu Kristus němě naslouchal
těm slovům Jidášovým, úzkost temná
se v jeho nitru hrůzně zdvihala,
že nebyl s to, by slova odvětil.
A znovu Jidáš mluvil, přemlouval,
až Kristus rozhodl se váhavě,
prst slinou navlhčil a potřel jím
zrak slepého a v strašné úzkosti
se v duchu modlil: „Otče na nebesích,
ó, dej mi sílu, abych otevřel
zrak slepcův, nedopusť, by Tvoje jméno
na posměch bylo těm, kdož nevěří,
a smutkem pro ty, kteří věří dosud...
souť lidé slabí, věří pouze v hmotu...“
A zatím vrátili se učenníci,
již napřed šli, a zástup diváků
se shromáždil... A všichni čekali...
V tom slepec vzkřikl hlasem velikým:
„Ó vidím, vidím!“ Padl s pláčem na zem
a líbal Kristův šat i jeho nohy.
Nesmírný jásot zdvih’ se v zástupu
a všichni tísnili se ke Kristu,
by alespoň se dotkli jeho šatu,
pak rozběhli se všichni po městě
hlásati příchod prorokův a jiní
zas přibíhali. Učenníci jati
posvátnou hrůzou klesli na kolena
a modlili se z hloubi vroucí duše.
A Kristus dosud vzpřímen v zástupu
stál s tváří proměněnou, která plála
jak slunce, zrakem obráceným k nebi,
a v jeho nitru zdvihala se síla,
neznámá dosud, nepoznaná síla.
Teď teprv cítil, že je povolán
k velikým činům, teprv nyní věřil,
co dříve pouze tušil nejasně,
že povolán, by spasil celé lidstvo,
že udeřila jeho hodina.
Stál stranou Jidáš s tváří zářící,
on jediný znal celé tajemství,
své tajemství: že slepec nebyl slepý.