Napoleon (1937)

Alfons Breska

Diplomatická verze Ediční verze
NAPOLEON
[1] ALFONS BRESKA
NAPOLEON
V PRAZE 1937
[3]
„Ať žije císař!“ Tento jásot zněl „Ať žije císař!“ Tento jásot zněl
 v mé toulky po Paříži se všech stran, z oblouků vítězných a slavobran, ze vznosných sloupů, litých z bronzu děl, urvaných nepříteli, z Louvru stěn, kam císař kořist snášel, z Tuilerií, kde za bouřlivých nocí u oken stín jeho nesmířený dosud míjí, z praporů rozstřílených, ze zbraní, z přílb lesklých, kyrysů a medvědic musejních skleníků to volání vojsk jeho nadšených mi hřmělo vstříc. Že stále žije, nejen v památkách, i v srdci lidu, v onen den jsem zřel, když dómem Invalidů, vnořen v snách, jsem bloudil... Okny modrý svit se chvěl jak luny zář a do hrobky se lil na mramorovou rakev císaře, kterému svět se příliš malým zdál. 5 Jak dlouho sny jsem oslněný stálstál, již nevím sám, když náhle probudil mě tichý šelest šatů, kroků ruch, a dívka bledá jako ze snů tuch stanula v mausoleu. Zlatý vlas kol spánků tkal jí aureoly třpyt, truchlící Francií se zdála být v svém černém rouše, s velkou kyticí sněhových růží, rosou slzící. U hrobky zesmutněl jí modrý zrak, pak zvolna brala růži po růži a na rakev je dolů házela; padaly tiše květy bělostné na rudý mramorový sarkofag; když hodila svou růži poslední, tak tajemně, jak přišla, zmizela. Zas osaměl jsem v dómu, jenž se stmíval, a v roztesknění do hrobky se díval, kde přísvit růží zrosených se chvěl a bledl v tmách... Ne, neleží jen prach na břehu Seiny v země hlubinách, dál žije císař v srdci národa, když po stu letech dívka přichází, by sypala mu květy na rakev jak milenci. 6 A její světlý zjev mou duší později se kmitl zas, když zřel jsem maršála, jak věnec klad ku poctě Neznámého vojína u kenotafu Brány Vítězné. Tu rázem vysvitla mi souvislost, pojící s přítomností minulost v jediný mocný osudový kruh: toť jeho věčně žijící je duch. Jako když z mraků šlehne slunce zář a odhalí dřív temnou kraje tvář užaslým očím, v mojí duši svit zpěv slavný o císaři, jejž jsem chtěl už dávno psát a stále nevěděl, jak titánský zjev jeho zrcadlit, teď věděl jsem: jak mysl jinochů, když spatřili ho na bělostném koni v družině vévodů a maršálů přehlížet pluky, které kolem šly pod šumně vlajícími prapory při bubnů víření, co pyšní orli, Francie orli vždycky vítězní, na slunci zářili jak ze zlata; jak dětská srdce starých granátníků, bručounů zjízvených, již táhli s ním za jeho hvězdy světlem tajemným, 7 ať pouštěmi je vypráhlými ved, přes bouřné řeky, v ruských stepí led, v šedesát bitev slepě za ním šli a teprve když zrazen Osudem, pad v ruce lotrů, všemi opuštěn, do rodných vsí se smutni vraceli, by v chyších starých, v nízké světnici při přástek louči matně svítící spřádali o něm krásné pověsti... Teď věděl jsem, že může to jen být legenda barvami se pestřící, jak na chrámových oken růžici, epopej rušná, samý třpyt a lesk, pochody, bitvy, zbraní hluk a třesk, a za vším věčně nový jinotaj, o dobrodružném Geniovi báj, jenž všemu lidstvu nesl světlý sen o zemském ráji, sám stál proti všem a nakonec pad v boji nerovném, odbojem tradic, zradou přemožen, a nepřátel dav slavil vítězství, ne myšlenkou, leč přesilou a lstí. 8 Korsika, ostrov granitových skal, Korsika, ostrov granitových skal,
 sveřepá výspa, strmý, srázný val, kol něhož v mracích stříkajících pěn oceán bouří, věčně rozezlen, ponurý ostrov nedostupných hor, kde ve vichru se zmítá černý bor, kolébkou jeho. Když se narodil, do siných blesků jekot bouře vyl, a moře vztekle hnalo útokem na břehy srázné v huku divokém, jako by ostrov chtělo pohltit, a v jeho řev se mísil větrů svist – to v dějích lidstva obracel se list. Již týden před tím divné úkazy věstily příchod jeho; zjevila se kometa hrůzná v oslnivém jase, zář její tekla na břeh, na srázy jak nachu splav, vše nítíc v ohňů žeh, 9 že celý svět se zdál jak v plamenech; po celý měsíc stála na obloze, a hvězdy houfně v nocích pršely z jejího chvostu deštěm létavic na hvozdy, hory, do roklí a skal, co moře zrudlé bouřilo se víc, jako by v hloubi temný vztek je rval. Jak vidno jest, již jeho zrození hlásala nebes věštná znamení, a vyšší vůlí jen lze vysvětlit, že ušel později všem nástrahám anglických korvet, škunerů a brig, útokům vrahů, spikleneckých dýk. Ač v padesáti bitvách klidně šel granátů ohněm, blesky bouřných děl v svých pluků čele, zůstal nezraněn. A jeho příchod k vojsku nový div! Nebyloť slyšet o něm nikdy dřív, až u Toulonu všichni s úžasem jej zřeli dělům velet. Nebe, zem se chvěly v bouři. Tlamy kovové chrlily v město zhoubné ohně své s hřebenu hory, z houštin, skalních stěn. To střelba nebyla, leč soudný den, hořelo město, přístav, černý dým 10 se valil k obloze jak z kráterů, a potměšilý britský leopard se v moře vrh a prchal k břehům svým. U vojska na italské hranici pak náhle zjevil se. Kdo před tím zřel ty bosé tlupy, cáry strašící, ty mátohy, jimž smál se nepřítel, pochopit nedovedl proměny, jež s nimi stala se, když přišel on. „Vojáci“,Vojáci,“ děl, „než měsíc uplyneuplyne, jste vítězi! Vás čeká sláva, čest v té zemi slunné, divuplných měst, kouzelných záhrad, mlčelivých bání v lombardské pláni.“ Vlastní víry žeh do jejich srdcí chátrajících vdech, že ihned na pochod se dali s ním, jak na patách by křídla rostla jim, k Arcole, Lodi, Dego, Rivoli, kdo ví, kde všude byli. Prchaly před nimi poděšené armády jak ovce před orlem, jenž z oblaků se vyřítí a vrhá v údolí stín křídel rozpiatých. Tak splněno, co vojsku slíbil. Italie žírná 11 jim byla stolem, jenž se prohýbal pod tíží pokrmů a žhoucích vín, jiskřících v číších. Mladé vítěze vítala města chvojím slavobran, jásáním davů, zvonů hlaholy a krásné ženy z oken, s balkonů jim úsměvy a růže házely. Dvě léta minula, co k vojákům promluvil v Nizze. Nyní nestáli už bosi před ním, stříbrem svítily teď jejich kyrysy a na čákách se skvělo zlato šňůr, vždyť armád šest v té době zničil, dobyl mnohých měst, sta ukořistil děl a praporů. V těch bojích po prvé se zaleskla zářící jména: Murat, Augereau, Bessières, Duroc, Lannes a Masséna, jak první z reků, vévodů a králů, již potom stáli kolem císaře jak paladýni posvátného Grálu. Vládnoucím direktorům v Tuileriích bujela příliš vojevůdce sláva a měli strach již z jeho návratu; bylť lepší jako Caesar v Italii než jako Cincinnatus v Paříži 12 a nejlepší by někde v Číně byl. Tu vzpomněli si na plán jeho dávný dobýti Východu a s radostí mu vzkázali, by táhl na Egypt. To vhod mu přišlo. Proto za krátko byl Napoleon hotov k odplutí a k armádě své pravil: „Vojáci, vy dobře víte, že je Anglie náš úhlavní a starý nepřítel, jenž v celém světě brojí proti nám. Já nedávno se vrátil z pobřeží, kde prohlédl jsem naše přístavy, Ambleteuse, Calais, Dunkerque, Nieuport, i všechno loďstvo, jež má Francie; žel, poznal jsem, že ještě není čas pomstíti nesmířené porážky u Kresčaku a Azincourtu. Zrát necháme zlatou hrušku, Anglii, až přijde podzim její, do klínu nám sama spadne. Snad jste slyšeli, že zpupní bejové, jež Angličan potají podněcuje, tupili posvátnou vlajku naši? Nuže, teď nám chvilka zbývá, bychom ztrestali urážku těžkou. Pojďme na Egypt!“ 13 Tu velkým hněvem vzplála armáda a všichni o překot se hrnuli na lodě s křikem: vzhůru na Egypt! S Napoleonem na loď vstoupili největší rekové, jež nesla zem od časů mytických, co s Jasonem za zlatým rounem Argonauté pluli. Bylť Desaix tady, chrabře, nezištně jak Říman sloužící jen vlasti své; s ním klidný Duroc, rádce rozvážný, Napoleonův přítel oddaný, jenž vlídným slovem, řečí laskavou utišil často vznikající spor; plul Murat s nimi, nový Achilles, jenž v bitvy šel jak na slavnostní ples oděný pohádkovou výstrojí, svítící stříbrem epolet a stuh; pak Junot, bouřlivák a dobrodruh, Lannes, rytíř bez bázně a úhony, jenž svoje čisté srdce bezelstné rozdílel s všemi; byl tu olbřím Kléber, budící zjevem svým již úžas všech, kdož zřeli jej, neb všechny převyšoval svou postavou jak homérovský bůh; 14 pak Marmont, Davout, věrný Berthier a mnoho, mnoho jiných hrdinů šlo za svým vůdcem v dálnou končinu. Snad známo vám, že tenkrát na moři sta křižovalo britských korábů, střežících břehy africké, leč div, oceán jasný, modrem zářící, se zatáh mlhami, že plavčíci, již na stožárech ráhny šplhali, si neviděli v tvář. I praví báj, že Nereidky, mořské bohyně, úsměvné, plavé, láskou vzplanuly k velkému Vůdci, když jej uzřely na přídě lodi stát, a závoj mlh na moře utkaly, by neviděn unikl záhubě. A proto šťastně u břehů egyptských se přistálo. Kdo ví, že Egypt lidstva kolébkou, že jeho počátky tmou pravěkou se ztrácejí a jeho vědění a moudrost tajemná jsou dědictvím snad oné říše zvané Atlantis, již zhltly katarakty mořských vln, pochopí snáze úžas vojáků, když v těchto cizích krajích stanuli, 15 v té zemi chrámů chmurných, obrovských, kde zlaté modly, bozi podivní, ti s tváří lidskou, oni zvířecí, ti v tvaru rostlin, ptáků, ještěrů a jiní, kteří dvojí podobu na sebe vzali, zvířecí i lidskou, ač z jejich zjevů, směšných na pohled, svítalo cosi jako poznání, že jsou to náznaky a symboly pravd hlubokých a věčně tajemných; v té zemi Pyramid, jichž vrcholy jak u nás hory do modra se pnou a skrývají prý bájné poklady, ač jiní myslí, že to špýchary, do kterých moudrý Josef ukládal za časů biblických vše obilí žní bohatých pro léta hladová, leč pravdou bude, že to náhrobky velikých faraonů, kteří v nich, oděni v zlatá roucha, čekají, až povede je před soud Anubis s šakalí hlavou. U těch Pyramid číhalo deset tisíc mameluků a nespočetné hordy Arabů, až přiblíží se vojsko Francie. 16 Když probudil poušť ranní zoře svit jak úder meče na stříbrný štít, a s výšin Embabehu, z táboru, zableskly půlměsíce praporů a hemžících se mameluků zbroj, ukázal Napoleon do dáli, kde ve slunečné mlze růžové se na pozadí mokatamských hor, modravě šeříkových, zvedaly přízraky Pyramid, a k vojsku děl: „Svedeme bitvu s vládci Egypta. Na půdě, na níž stojíte vy dnes, stál kdysi Amru, Caesar, Kambyses. Vždy pamětlivi buďte, vojáci, že s vrcholů těch obřích Pyramid čtyřicet století se na vás dívá!“ Pak naposledy orlím zrakem svým přehlédl šiky, pět svých divisí v pět skupil čtyřhranů, jež bodáky se zaleskly jak hradby z ocele, kde skrývaly se temné jícny děl, by sily zkázu v davy nepřátel. A sotva Napoleon udělil poslední rozkazy a do středu jednoho ze čtverců se uchýlil, 17 by na svém koni, v plášti šedivém, odevšad viděn, terč všech výstřelů, sám řídil příští bitvy osudy, tisíce jezdců v zbroji sršící odlesky slunce, divou vichřicí se řítilo již s výšin gizežských, bej Murad v čele na svém komoni jak labuť bílém, snědý, přeskvělý, oděný stříbroskvoucí ocelí, a mihotavý chochol z rubínů se zeleného jeho turbanu jak hvězda svítil. S křikem vítězným se hnali jezdci k srubům železným, v tom vyšlehly děl skrytých plameny a celé řady ořů pádících se k zemi zhroutily jak zkoseny obrovským srpem, ale nové dál letěly přes ně, že jak trsy skal ve vlnách rozbouřených, ječících, zmizely čtverce v jezdců příboji. V oblacích dýmu, který zahalil bojiště celé, jako závoji kmitaly tváře, sněžné turbany, třpyt půlměsíců, křivých šavlí blesk, v sten raněných se mísil zbraní třesk, 18 ryk mameluků divých, řevy koní, již vzpínali se před zdí čtyřhranů neb pod ostruhou jezdců zoufale v střed bodáků se skokem vrhali. A v této vřavě, křiku, řinčení Murada beje fantastický zjev se míhal kouřem, jako pouště lev v seč nejprudčí se vrhal, démonem se býti zdál, jenž jako ze země vyvstával náhle, na všech stranách zněl hlas jeho mocný. Ale marně hřměl, z ocele srub se ani nezachvěl. Když v krátké chvíli ticha, oddechu dým rozplynul se, kolem čtyřhranů zřít spousty mrtvol, zbraní, turbanů a řvoucích koní, jimž se valil z břich proud krve rudý, šavle, prapory, a z trosek těch se kupy raněných jak vlny mořské, zpola ztišené, zvedaly s nářkem; v dáli Murad bej svých mameluků šiky prořidlé k útokům znovu řadil. Napoleon, by skončil bitvu, nový rozkaz dal, a všechny čtverce železné se teď 19 srazily rázem, v půlkruh splynuly, a tato dlouhá ocelová zeď, z níž vyšlehaly stále blesky děl, vpřed sunula se, aby zdrtila smrtícím objetím lid Muradův. Když viděl bej kol sebe padati jak dechem smrti řady jezdců svých, pochopil, že je všechno ztraceno, a v divém trysku s hrstkou oddaných do úzké průrvy vrazil, jediné, jež zbyla ještě mezi nilským břehem a nepřítelem, proletěl jak vítr, mžiknutím zmizel ve vsi, nad Džizehem pak za chvíli se opět objevil už jako stín, jenž stále víc a víc se vzdaloval, až zmizel za obzor. Teď pěší vojska, zevšad sevřena, v zoufalství vrhala se do Nilu, jenž na svých vlnách do dalekých měst unášel koní, mrtvých tisíce, porážky velké žaluplnou zvěst. V síň pohádkovou, jak jen Orient ji vysnít může, s útlým sloupovím z mramorů lesklých, do níž ze zahrad 20 šumících vodotrysků vanul chlad s myrt zkvetlých vůní, sultán svolat dal proslulých magů, kouzelníků sněm, co měl jich v zemi, neboť žádná zem na světě nemá tolik čarodějů jak právě Egypt. Vědy tajemné, jež kdysi kněží v chrámech střežili, jim z rukou vypadly jak zrcadlo a na tisíce kousků třpytivých se roztříštily; kde kdo odnesl tu větší, menší střep, jenž odráží část velkých záhad, jakých pod sluncem je stále vícvíc, než rozum pochopí. Tak jeden hady krotit dovede, že tančí poslušně, když píská jim, a jiný símě vloží do země a za chvíli již z něho tajemně keř vyrůstá, jenž květy zavoní, pak odkvétá a v plody uzraje před vaším zrakem; třetí do vzduchu vymrští provaz, po něm k obloze obratně šplhá, až se diváku nadobro ztratí v stříbře oblaku; ten opět za živa se pohřbít dá a po měsíci vyjde z hrobu zdráv; ten umí kîmsun z pouště vyvolat a jiný z blankytného nebe déšť. 21 Ty všechny sultán k sobě povolal a děl k nim smutně: „Drazí, raďte mi. Jak mračno přišel ze Severu muž, El Kebir zvaný, blesky sršící, bejova vojska zničil, dobyl měst a hrozí podmanit si celou říš, říš naši svatou, Prorokovu zem. Co činit mám?“ Tu šepot síní zněl a zmatek hlavy k sobě nakláněl, jak větrem ke klasu se chýlí klas, pak z ticha zved se nejstaršího hlas: „Je Allah mocný, říš tvá neblahá, věřících vládče, v rukou Allaha, soud jeho nezbadáš! Jen El-Modhi zde může rádcem být.“ Tu sultán vstal, by kázal ihned posly vypravit s čestnými rouchy do hor u jezer, kde sídlil El-Modhi; než stalo se, divoký vichr zaburácel domem, že rozlétly se dvéře ze sloni, v síň vedoucí, a stařec velebný na prahu stanul, patriarchy zjev. Až po pás jemu splýval šedý vous a temné oči z houštin obočí jak orlu žhnuly. To byl El-Modhi, 22 veliký prorok, o němž pověst šla, že z ženy pozemské se nezrodil, leč na svém bílém koni Alboraku se s nebe na zem snes jak na oblaku, by naplnil, co psáno v Koranu, že z ráje přijde lidu Mesiáš. Za posvátného ticha stařec šel k zlatému stolci, s něhož v ústrety mu sultán sestupoval. Pravil kmet: „Znám obavy tvé, vládče věřících, co mohu, zjevím. Co však psáno jest v Osudů knize zlatou runou hvězd, změniti nelze. Ze severu muž vždy bude vítězem a žádný voj ho nepřemůže, dokud neskončí své velké poslání. On boží blesk, jenž zatuchlé a mrtvé ovzduší starého světa divě proletí, otřese trůny, smete koruny dědičných vládců, hlasem hromovým ze spánku vzbudí spící národy, že pozvednou své hlavy kosmaté, by dívaly se za ním v úžasuúžasu, jak meteorem letí v časů noc.“ 23 Když po těch slovech sultán v zoufalství na stupně klesl, roucho roztrhl a vlas i vous jak šílený si rval, že všichni přítomní tvář zakryli, by neviděli jeho krutý žal, kmet velký děl: „Vstaň, vládče věřících, je psáno dál, že nikdy Orient mu neotevře bran. Jen Allah ví, co jeho vítězný krok zastaví.“ A nečekaje odpověď svých slov, dřív než se všichni mohli probrati z úžasu svého, stařec odešel. V té době Napoleon armádu pouštěmi vedl, místy hrůznými, nad nimiž rudé nebe měděné se klenulo a slunce obrovské pekelnou výhní žhnulo, pouštěmi, kde vlny písku lesklé, třpytivé, se v nedozírno táhly k obzoru, jenž jako moře končil čarou světla, svítící ostřím šavle tasené. A nikde stopy života, jen ticho, děsivé ticho, které svíralo vojákům srdce. Pouštěmi je ved jak Mojžíš v bibli, aby naposled před Akkou stanul. 24 Bylo k večeru, když po prvé se město zjevilo před zraky vojska. Na své horské pláni, k níž stoupal příkrý svah, se rysovalo na žluté obloze, kol chráněno věžemi posupnými, hradbami, jichž cimbuří se leskla zbraněmi a děly hrozila. Tam vládl Achmet, sveřepý stařec s bradou šedivou a tygřím zrakem, oranžových svitů, pod zachmuřeným sivým obočím, s výrazem šelmy, jež si olizuje s rtů tenkých ještě čerstvou slizkou krev poslední oběti. Šat nosil sešlý jak žebrák nějaký, jen turban modrý a bambitek dvou, v pasu trčících, korunty ozdobené rukověti svědčily o hodnosti vezíra. V své tvrzi skupil Achmet zbytky vojsk, dřív poražených, kmeny divošské z neznámých krajů černé Afriky, a vyčkával v ní útok Francouzů. Před městem Napoleon mlčky stál, obklopen generály, v myšlenkách. 25 „Jak dlouho tvrz ta může odolat útokům našim?“ k Durocovi děl, jenž zrakem hradby zkoumal, „za pár dnů se město vzdá a potom v Orient jsou cesty volny!“ V duchu již se zřel v burnusu bílém s třapci zlatými na slonu sedět, kolébavým krokem vjížděti do měst, starých tisíc let, kde chrámy bohů neznámých se tmí, kde maharadžů zlaté paláce na slunci svítí, za ním branami se valí nepřehledné kolony, turbanů bílých rozpěněný splav. „Co v této krtčí díře hledat chceš?“ teď otázal se Murat se smíchem a pohrdavě k městu rukou máv. „V té díře“,díře,“ Napoleon odvětil, „osudy světa dřímou, Murate, k Persii klíč to, brána kouzelná do Číny, Indie; v ní poklady ukryty nesmírné a tolik zbraní, že vyzbrojím tři velké armády, Syrii vzbouřím, osvobodím lid z otroctví jařma, z pašů tyranství, 26 v Cařihrad vtáhnu, z kořen vyvrátím sultánů panství, světlou založím na jeho troskách spravedlivou říš, pak vítězně se domů vrátíme přes Drinopol a Vídeň.“ S úžasem teď všichni na město se dívali, na věže, hradeb ozubený lem, až přišla noc a nebe zelené nad černých minaretů přízrakem kouzelně rozkvétalo hvězdami, jež ze tmy tryskaly, ne po jedné, leč v celých trsech, pravé jaro hvězd, tak zářící, že v srdce reků všech z té žhoucí krásy zavál božství dech. I Napoleon dlouho k nebi zřel, pak Durocovi zádumčivě děl: „Tam krásné hvězdy, světla ostrovy, magicky vábí k sobě oči mé. Takové hvězdy vedly Kolumba bouřemi moří k břehům Indie, k níž rovněž cestu hledám, pouštěmi. On věřil v hvězdy. Já v ně věřím též!“ Míjely dny a dosud stála tvrz a dosud v slunci plály růžemi zahrady Achmetova harému, 27 jak by se vysmívaly odvaze a neúmorné útočnosti vojsk, neb sotva ráno rozbřeskl se den, již kolony se hnaly po svaze, ke hradbám města. Generálové před svými pluky s šavlí tasenou, olbřímí Kléber, Duroc, Berthier a Murat v čele rudých dragounů, již s koně slezli, aby s pěšími ztékali hradby. Pokřik nesmírný jak supů skřek se vznesl z cimbuří z tisíce hrdel černých divých hord, jimž velel Achmet, vezír krvavý, tisíce seker v slunci zablesklo, oštěpů, štítů, jataganů, dýk, déšť kamení se snesl, šípů mrak na hlavy těch, kdož vzhůru šplhali a sraženi, se dolů řítili, svým pádem druhy strhujíce v hloub. Až jednou Lannes se zjevil na hradbách, bohatýr jasný, vlas mu větrem vlál, v levici třímal prapor Francie a první zarážel jej v hradeb val, pravicí kose vše, co do cesty se stavělo mu; rozzuřil se boj kol něho zběsilý, jak ďáblů roj 28 vířily všude tlupy černochů, v něž granátníci jemu na pomoc se vrhli teď, v tom Hassem divoký, Achmetův přítel, stejně ukrutný, zhléd z dálky zápas a již sem se hnal jak války běs, již křivé šavle blesk nad hlavou Lannovou se zamihl, však nedopadl, divý Hassem sám se skácel mrtev, skolen Muratem, jenž, vida v nebezpečí přítele, přichvátal vichrem, by jej zachránil. A nyní Murat v davy nepřátel, již zatím se všech stran se tísnili, se vrhl nejhustší, byl strašlivý jak anděl smrti, řady kosil jich jak zralé klasy, šíře kolem strach a zděšení, že tlupy arabské prchaly před ním, ba i Achmet sám, ač běsnil vztekem, rovněž stržen byl pádícím davem. Murat před sebou je hnal jak stádo spletí uliček a v boje zápalu ni nepostřeh, že odtrhl se od svých dragounů, co Arabové, kteří viděli, jak sám se octl, s novou odvahou se blížili; leč Murat štěstí měl, 29 že cestou spatřil koně bez jezdce stát v ulici, byl skokem u něho a skokem v sedle a již dál se hnal, kol rozdávaje rány zběsilé, nepřátel zástupem se prosekal, proletěl městem v stranu opačnou, kde oceán své vlny zpěněné o jeho skalné tříštil úpatí, dorazil k břehu, lana rozetnul, jež člun tu poutalypoutaly, a zpátky plul vzedmutým mořem k svému táboru. Zřel Napoleon čin ten odvážný, jenž byl jen jednou z četných gaskonád, za které někdy káral Murata, ač v duchu toho divocha měl rád pro jasný pud a sílu nezkrotnou, jež vždycky v seče nejprudší jej hnala, kde k úžasu všech jeho péra vlála na rudé čáce v sponě ze zlata. A denně nové divy chrabrosti viděla Akka. Mnoho životů, Francii drahých, padlo za oběť pro její slávu, mnoho vzácné krve zrosilo skalný svah a cimbuří, 30 a všechno marně. Nový bojovník, ostatních děsivější, na pomoc teď přišel Achmetovi, černý mor. Již třikrát ve tvrz vnikli vojáci, a nikdy udržet jí nemohli, neb černý mor jich denně hubil víc než zakřivené šavle arabské. Zoufalství rostlo. Napoleon sám pomáhal všude. Všichni viděli, jak navštěvoval morem stižené, tisk jejich ruce, v duších sklíčených k životu radost nítil. Nadarmo však dával příklad velké odvahy, dál mřeli vojáci, mor zvítězil a Napoleon s vojskem odtáhl. Jak v poušti přelud fatamorgany sen jeho krásný zhasl. Orient mu neotevřel bran. Teď myslil sultán, že přiblížil se vhodný okamžik, by zastoupil mu cestu, se zlou však se potázal, neb Napoleon vojsko mu rozprášil a potom do Kaira, v to město tří set zlatých kupolí, se vracel vítězně. Tou cestou zvěděl, že v Paříži vše není v pořádku. 31 Od koho zvěděl to a kde a jak, záhadou zůstane. Snad pravda je, co mezi Araby se šeptalo, že Šalomounův prsten nalezl, jímž říši džinů vlád a rozuměl tajemné řeči ptáků, neboť nikdo nespatřil posla ani kurýra, ač jisto jest, že vojsko svolat dal a toto pravil k němu: „Vojáci, jsem na vás pyšný, zřel jsem zápal váš i skvělé činy, nikdy v žití svém jich nezapomenu. Až přijde čas, vás odtud odvolám, teď musím však pospíšit do Paříže. Poraženy armády na Rýně i v Italii a Francie se chvěje v úzkostech.“ Klébrovi odevzdal pak velení a s několika ze své družiny i hrstkou granátníků oddaných do lodě vstoupil, lze-li lodí zvát tu kocábku, tu hříčku mořských vln; Fortuna slula však a proto snad tak šťastně ve Francii přistála, ač vše, co mělo vlajku anglickou, dělové čluny, brigy, korvety, číhaly na ni, by ji lapily. 32 Než z oněch advokátů řečnících některý nadál se, byl v Paříži a zahřměl na ně: „Co z mé Italie jste učinili, z všech mých vítězství? Já mír vám nechal, válku nalézám, já přines bohatství a bídu zřím. To vaše láska k drahé Francii? Kam ctižádost se děla, aby svět k ní vzhlížel v obdivu? Jste zrádcové, jen vlastní prospěch máte na mysli, ne její slávu!“ Když se probrali z prvního úžasu, hluk ztropili, tyranů spílali mu, Cromwellů, a z rudých plášťů tasili naň dýky. Tu obklíčit dal svými granátníky síň onu rozlehlou, v níž křičeli; hned umlkli, a všichni za ním šli jak beránci... Tak stal se konsulem. Teprve nyní bylo zřejmé všem, že Napoleon víc než člověkem, neb nedoved by žádný smrtelník, zbudovat onen skvělý Řádu chrám, v kyklopské práci snášet balvany k základům jeho, stavět přístavy, nábřeží, mosty, lodě, silnice, 33 zákonem novým vrátit zemi klid. Dnem, nocí o svém díle přemýšlel a ze všech krajů kázal povolat ty nejmoudřejší, by mu radou svou pomoci skytli. Ale žádný z nich nemohl sledovati orlí let myšlenek jeho, snésti očí lesk, jež všude zřely, všechno pronikly. A také žádný z rádců neunes břemene práce, jež jim ukládal. V sezeních nočních, jeden po druhém, znaveni stálým bděním, usínali při jeho řeči v křeslech. Pouze on únavy neznal, horlil, vykládal, až upozorněn tichem, všiml si, že všichni kolem spí... Tu umlkl a na stůl udeřil, že vyskočili leknutím ze spánku, pak pravil k nim s pohledem laskavým a úsměvem, že všechna srdce vstříc mu letěla: „Ministři, nutno zasloužit si cti, že smíme budovati Francii.“ Tak po léta byl stavěn Řádu dóm, až dokončen. Tu národ s úžasem na chrám ten hleděl, v němž se snoubilo 34 vše v ladný celek, z pevných základů do oblak rostl, kde se na báni v paprscích slunce třpytil zlatý kříž. Když národ zázrak tento uviděl, když doslechl, jak davy nepřátel hleděly dílo míru překazit a vrahy najaly, by usmrtili zákeřně stavitele, neváhal, a jako dík a důkaz vděčnosti korunu císařskou mu přinesl. O korunovaci teď v Paříži nádherné slavnosti se strojily, ke kterým z Říma svatý Otec sám zavítal s biskupy a kardinály. Po celý čas ten s věží chrámů všech kovové zvony mocně vyzváněly, prapory trojbarevné větrem vlály v průčelích domů, chvojím zdobených, a nad hlavami davů hlučících se kolébaly květin festony; zpěv, hudba městem zněly, u fontán, chrlících víno do svých nádrží, lid se džbánky se tísnil, neboť každý si po libosti nabírati směl burgundské roučí. Když se večer snes, 35 tu z nesčíslných osvětlených oken do ulic jasná záře stékala na lidu zástupy, jež proudily buď k nábřežím, kde raket lodyhy se třpytně vznesly k noční obloze, rozvily v květ a hvězdy sypaly do tmavé Seiny bleskotavých vln, buď k širým náměstím, kde cymbály a housle k tancům zněly do svítání. Sám císař ulicemi Paříže projížděl s císařovnou v kočáře, by radoval se se svým národem, a lid je oba vítal jásáním, a císařovna tichým úsměvem, jenž všechny okouzloval, budila nadšení v duších. A přec v radost všech se smutek vkrádal, co pak nastane, zemře-li císař jednou bez dědice, na jehož příchod čeká léta již. Co zatím šťastná Paříž jásala v slavnostech skvělých, novou záminku zla genius si našel, aby strh do války říši. Cizí vladaři sbírali vojska; nebylo jim vhod, že člověk z lidu, jehož temný rod 36 byl sotva komu znám, se osmělil usednout na trůně. Tak tedy začal císařův zápas s králi Evropy. Nejprve v Tuileriích konány vojsk přehlídky, k nimž z celé Francie se tolik hostů sjelo, prefektů, zástupců krajů, šlechty vznešené, i krásných dam, že staré arkády se pestřily jak zkvetlé zahrady barvami jejich šatů; nádvoří, sypané pískem, v slunci jiskřícím, mlčelo slavně; za ním pluky vojsk; nejprve garda v dlouhých, nesmírných, nehybných řadách, jež se modraly jak lány chrp, pak všechny druhy jízd, od kyrysníků v těžkých krunýřích až k chasseurům a bílým husarům, nakonec pěchota. Vše čekalo na vzrušující velký okamžik, až zazní povely a všichni vpřed se bráti budou kolem císaře na bílém koni. V slunce paprscích šlehalo na tisíce bodáků, kyrysy žhnuly, přílby blýskaly, hýřily prudké barvy uniforem, svítilo zlato dolmanů a čák. 37 A za vojskem se k mřížím železným tlačily davy pařížského lidu, kde hovor, smích zněl temným hučením příbojů mořských. Náhle zmlklo vše; slavnostním tichem kroky zazněly, řinčící šavle, zvonil ostruh zvuk pod peristylem ozvěnným, jímž císař teď rychle kráčel v čele průvodu svých maršálů a sešel do nádvoří, kde u schodiště Rustan, mameluk, ten štíhlý Gruzín, jasně modrých očí, v turbanu bílém, s šavlí za pasem, za úzdu držel arabského oře se sametovým sedlem zeleným, zdobeným zlatem. Císař vsedl naň, a po něm vyšvihli se na koně, stojící opodál, i ostatní z družiny jeho. Očí tisíce se rázem obrátilo k císaři a všechno znehybnělo, ztrnulo, jen vítr profukoval černou srst medvědic granátnických, pohrával v chocholech nesčetných a rozčeřil 38 tři dlouhá péra krále Murata, že vlnila se v sponě ze zlata s kalpaku jeho. Pojednou jak bouř, letící křídlem vichrů blíž a blíž, se rozburácel jásot nesmírný „ať žije císař!“ Hudby zazněly, vířily bubny, zlatí orlové do výše vzletěli a prapory zavlály šumně větrem, život vjel v nehybné pluky, bleskly bodáky, zasvitly šňůry, zbroj se zaleskla a zvlnila se pestrých barev směs. Nadšení zmocnilo se srdcí, ples a jásot vzrůstal; davy jásaly, jež za vojskem se mraky tísnily, jásali hodnostáři, diváci, skupení v mramorových arkádách, jásaly pluky, garda jásala, ba starý palác, svědek staletý, sám zdál se opětovat volání „ať žije císař!“ V tomto vzplanutí, jež vojsko zchvátilo i všechen lid, jediný císař zachoval si klid a na svém koni seděl bez hnutí, vznešený, prostý, v plášti šedivém, 39 vyrudlém dešti, v středu družiny, hýřící zlatem. Čekal, až se ztiší vír nadšení, pak jedním pohledem uvedl v pohyb řady stojící, a pluky šly... A císař mlčky zřel, obklopen všemi svými maršály, z železa muži, kteří život s ním ztrávili na bojištích, mnozí z nich dobyli sobě laurů nesmrtných úžasnou odvahou a hrdinstvím. Se zatajeným dechem hleděl lid na tyto reky bájné, Murata, kterému hřebec, černý jako noc, se vzpínal pod čabrakou z tygří kůže, knížete Neye, ryšavého lva, jejž rekem reků nazval císař sám; na Lanna, nového to Rolanda, svou rytířskostí, srdcem ze zlata, na Soulta, který drsnost ukrýval pod usměvavou tváří preláta, na Augereaua, pyšného jak páv a zchytralého jako Odysseus, na Berthiera, rádce Duroca, oddané císařovy přátele, na Kellermanna, Foye, Junota, na Bernadotta, dítě revoluce, 40 neklidné mysli, nejsmělejších snů, na Bessièra, Bruna, Davouta, na tyto reky tváří bronzových, již bojovali v bitvách nesčetných za slávu orlů, volnost národů... A pak to začlo. Léta pochodů francouzských vojsk. Hned byli před Ulmem, kde zajal císař celou armádu, jež sama vlezla v nastraženou past, hned u Vídně, a jako stáda hnal zděšené pluky rakouské i ruské až k Slavkovu, kde stanul nepřítel. Když císař kráčel v šedém plášti svém v předvečer bitvy vojska táborem, pojednou vzpomněli si vojáci, že právě dnes je první výročí, co Napoleon na trůn usedl, i ovinuli svoje bodáky chomáči slámy, kterou zažehli, že jako divem v nočním ležení šedesát tisíc vzplálo pochodní, šedesát tisíc hrdel jásalo „ať žije císař“, hrály kapely, sta bubnů vířilo a celou noc se tábor zpěvy vojska ozýval 41 a nadšením. To byla předehra dne příštího, kdy císař s maršály na východ slunce čekal, aby dal armádě pokyn k bitvě památné tří císařů, jíž dokázáno zas, že Napoleon z vojevůdců všech je největší, že jako orel jest, letící k slunci bronzovými křídly. Když bojiště již halilo se šerem, šel císař s Durocem a Berthierem a cestou četl bitvy příboje z ležících mrtvol, zohavených těl, ze šklebů koní, zbytků postroje, z rozsetých zbraní, zatlučených děl. Vše protrpěl, co viděl. Jeho zrak pátravě kolem těkal, utkvíval i na nejmenším žití záchvěvu v hromadách mrtvých; tady sklonil se, by vína podal, z polní láhve své, tam vlastní plášť svůj strhl, aby jím zahalil zkřehlé údy vojáka, tu jinému, jenž těžce zraněn byl, na prsa připjal hvězdu Legie, tam zastavil se smuten u místa, jež modralo se uniformou gard a zašeptal: „Zde leží bohatýři!“ 42 Prochodil císař takto celou noc, by těšil všechny svoje raněné, a když se za svítání, zachmuřen, do stanu vracel, vydral se mu vzdech: „Takové vítězství je strašná věc!“ Na jedno byl bych málem zapomněl: zvěst podivná se vojskem šířila o Rudém muži. Vždy se zjevoval ve chvílích pro císaře významných, oděný v purpurový kožíšek, v nachový dolman, s čákou červenou, z níž jako kaktus chochol vykvétal. Po prvé ukázal se v Egyptě před bitvou u Pyramid. Po druhé šel u Marenga v noci táborem, ač nikdo nedoved si vysvětlit, jak prošel hlídkami, a granátník, jenž chtěl mu bránit přístup k císaři, jen cítil, jak se kolem zamihl, a clony stanu za ním zapadly; za chvíli slyšel uvnitř cizince, jak pravil jasně: „Budeš císařem a pánem Evropy!“ Pak v Paříži v dny korunovační ho zahlédli, jak vešel v císařovu pracovnu a dlouhou dobu nevycházel z ní. 43 Dnes po čtvrté se zjevil, v dolmanu již plném zlata. Jedni tvrdili, že je to ďábel, který přichází pokoušet císaře, a druzí zas, že je to posel císařovy hvězdy, co jiným zdál se štěstí symbolem, rostoucí slávy, bitev vítězných. Snad ve všem pravdy trochu... Za krátko zas císař táhl, aby u Jeny dal na pamětnou zpupným Prušákům, pak do Španěl, kde pikle s Anglií se jali osnovat. A vojáci šli za ním slepě přes moře a řeky, přes hory, lesy, od Pyramid k Rýnu, od Gibraltaru k bouřným vlnám Baltu, a byli by šli třeba na kraj světa na jeho pokyn. Bez váhání šli, rytíři krásní, zhrdajíce smrtí, v nejhustší seče, proti ohni děl, lijákem kulí, s plesným jásotem za slávu orlů, slávu Francie. Čím bez něho by byli? On je zved nad jejich osud, křídla duši dal, na místo všednosti lesk ilusí 44 a místo smrti nesmrtelnost slávy. Co smrt jim byla? Mřeli pro něho s písněmi na rtech, neboť tušili v něm pouze nástroj nepoznané vůle, řídící mocně světa dějiny. On byl jim poslem divotvorné síly, obklopen leskem snů a zázraků; což na své vlastní oči nespatřili, co divů konal? Ve dne velel jim a v noci připravoval vítězství, nad mapou schýlen, zvědy vysílal, bojiště obhlížel a jako v snách k jich ohňům usedal, by s nimi jedl týž pokrm z kotle, rudé víno pil z jednoho džbánku nebo naslouchal, jak starý seržán, od Pyramid brach, nováčkům vyjeveným vyprávěl o divech bitev, pochodů a měst, o minaretech, hájích palmových, přeludech oas v pouštích děsivých, o modrém svitu alpských vrcholů, o bílých mramorových schodištích, po kterých krásné ženy kráčely, v kadeřích růže, na rtech úsměvy, tu nekonečnou čarodějnou báj, v níž vítězstvím byl každý světa kraj... 45 Plynula léta dlouhých pochodů říšemi, městy cizích národů, kam všude císař za svou hvězdou spěl. Již nevěděli, zda je mráz či žár, ni kterou zemí jdou, zda král či car v ní sedí na trůně, šli, stále šli a neptali se nikdy po cíli. Či nevěděl on líp, kam nutno jít? A někdy též, když nastal zbraní klid, se vracívali z dobrodružných cest v své domovy, by ženy, děti zas přitiskli k prsům, plným řádů, hvězd, po tolikerých bojích vítězných, a vyprávěli o svém císaři. V těch dobách klidu znovu klíčily myšlenky chmurné v duších, obavy, co stane se, až ruka železná, držící pevně žezlo Francie, bezvládně klesne? S hrůzou viděli v své obraznosti z jihu, východu se hrnout nepřátele do země s hukotem rozbouřených mořských vln, když protrhne se hráz. Ty obavy již dlouho sdílel národ francouzský, a proto všichni naléhat se jali, 46 ač císařovnu svoji zbožňovali, by císař dědice dal Francii a nenechal trůn její osiřet. Napoleon však dlouho otálel, vždyť nade vše rád Josefinu měl, tu Josefinu, jež s ním věrně šla životem celým, první věřila na jeho hvězdu, pochyb neznajíc. Jen ona dala křídla jeho duši, jen pro ni dobýval svých vítězství, zaháněl feudální armády, pevnosti sbíral, děla, prapory, by jako květy k nohám jí je klad. Teď měl se od ní navždy odervat, ji provždy ztratit, v duchu její tvář již blednout zřel a hasnout očí zář, až o rozluce zví. Jen s těžkým srdcem, když všichni naléhali prosbami, se odhodlal k té velké oběti a hledal v světě novou nevěstu, jež byla by též pevnou záštitou příštího míru celé Evropě. Když zvěst tu uslyšeli vladaři, hned dcery nabízeli císaři, až vyvolil si jednu z nejkrašších, 47 dceř z domu Austrie. Pak přišly dny velikých příprav k císařově svatbě, a do Paříže k ní se sjížděli z všech zemí knížata a králové; sám papež v průvodu svých biskupů sem z Říma vážil cestu tři sta mil, by tento vzácný sňatek posvětil. Ty slavnosti a rok ten po svatbě, pokojný, tichý, slunné pohody, byl dobou v císařově životě snad nejkrásnější, nebýt lítosti nad Josefiny smutným údělem, jež někdy tiše v srdce hlubinách mu zahlodala. A když po roce syn se mu narodil, jenž v kolébce již nazván králem římským, zmlkalo i jeho srdce štěstím. S císařem se radovala nejen Francie i Evropa, neb míru zárukou se toto dítě zdálo býti všem. I Rudý muž se tehdy v Paříži poznovu objevil a v Tuileriích v pracovnu vešel, stráž pak slyšela, jak císaři děl: „Stojíš v zenitu života svého. Dobrý pozor dej!“ A císař kývl. 48 Jedna žena jen, císařem opuštěna, plakala, teď v Malmaisonu pustých komnatách, nad zradou lásky slzy ronila, ač dál mu v srdce hloubi žehnala. Ty slzy anděl strážný sesbíral do misky křišťálné, již postavil u trůnu Nejvyššího. Pojednou se na blankytu míru zjevily obláčky tmavé, první poutníci z dalekých končin, vichry věstící a nové bouře. Mocný ruský car, ač byl kdys císařovým přítelem, zášť tajil v nitru svém již od těch dob, kdy Napoleon pro trůn Francie za družku sestru jeho nezvolil, a proto podleh svodům zrádců zlých a s věčně nevraživou Anglií se spolčil k boji proti císaři. Co svět je světem, nikdo neviděl tak velké armády, již na Rusko teď císař sebral. Množství národů, co v Evropě jich žilo, Polák, Prus, Sas, Portugalec, Ital, Bavorák, 49 Rakušan, Španěl, všichni stanuli pod mocně vlajícími prapory a čekali, až císař promluví. „Vojáci,“ pravil, „věrné přátelství, jež Rusko přisahalo Francii, je zlomeno. Car zrušil svatý slib a s Angličany zbrojí proti nám. Což zapomněl již slavkovského slunce? Nevěří v naše bohatýrství již? Nuž, dokažme mu, že jsme stále tíž jak u Jílova. Pyšný ruský car si války žádá, ruší světa mír, nuž, měj si válku!“ Voje nesmírné vpřed pohnuly se, zazněl bubnů vír a jásot polnic, na sta praporů, vzdouvaných větrem, temně hučelo, a zem se chvěla kopyt dusotem nesčetných ořů. Nikdy hrději se nevznášeli zlatí orlové nad korouhvemi cizích národů, oslňujíce v slunci, jako teď, kdy se tří stran se vojska valila jak ocelové řeky třpytivé do ruské země. 50 Ale šlo se dny v zamlklé, nekonečné roviny, tesklivě tratící se za obzor kams v nedozírno, ale po Rusech památky nikde. Marně Murat, král, se svými jezdci do stepi se hnal armádu ruskou hledat, zmizela, jak by se po ní slehla zem. Jen dým vsí spálených se plazil vřesovím a značil cestu její. Dál se šlo mlčící pouští, mrtvo viselo nad zemí truchlivou, jen tu a tam se jeřáb osamělý objevil neb někdy za den opuštěná chyš zpestřila rzivou, vedrem zpráhlou step, z níž smutek tíživý se přikrádal všem do duše. Jak ještěr šedivý se líně vlekla vojska znavená, po cestách vymletých, kde žhavý prach vzduch kolem plnil, že jak v mraku šli, jímž slunce velký kotouč zarudlý se leskl matně; v dusném bezvětří visely zplihle zšedlé prapory, plukovní hudby dávno umlkly, i zpěvy ztichly; chmurni kráčeli 51 vojáci mdlí a všichni po jednom jen toužili: by brzy nepřítel se objevil. V tom císař přicválal na krásném bělouši, tu po prvé po dlouhé době zas ho spatřili, když promluvil k nim: „Vojáci, je blízka bitva, po níž dychtíte; nám chtějí bránit v cestě do Moskvy, kde bohatství nás čeká, slavný mír, jenž navrátí nám štěstí domova. Bojujte, jak jste bojovali vždy u Jeny, Friedlandu a Jílova, by o každém z vás jednou vnukové s obdivem řekli: v bitvě veliké u Moskvy bojoval!“ A v trysku dál uháněl Napoleon v širou pláň, kam za ním dlouho vítr večerní zanášel jásot vojsk: „ať žije císař!“ V táboře ruském vládl zatím ruch, stavěny hradby, sruby, záseky k zítřejší bitvě, všude plno vojsk, a lesy kol se tměly kozáky. 52 V tom vykřikl z nich někdo: „Černý car!“ a zraky všech se s hrůzou upřely na hřeben západního návrší, kde vynořil se osamělý jezdec na bílém koni. Jak by příroda zvěstovat chtěla jeho zjevení, vichřice zadula, jak před bouří, a těžké mraky, černé, posupné, s hrozivou rychlostí se přihnaly a nebe ztměly. Jezdec bez hnutí nad svahem stanul, hleděl pozorně na ruských pluků shon a hemžení. V tom za ním chmurných mraků opona se roztrhla a záře západu jej osvětlila jasu záplavou, že zdál se těm, kdož k němu hleděli, na oslnivém stříbře pozadí být sochou z bronzu, černým gigantem, jenž k nebi vyrůstal a v kraje klín hluboko vrhal obrovský svůj stín. Když záře zhasla, jezdec otočil a v trysku opět zmizel za chlumy. Tu všichni na tvář padli v táboře a hruď i čelo znamenali křížem. 53 Noc přišla potom, vlhká, sychravá a slabě mžilo; v dálce půlkruhem zasvitly ohně ruské linie, jak číhajících vlků zornice; i ty pak zhasly; tmou zněl hlomoz, hluk nezřených vojsk, až všechno usnulo. A sotva rozbřesklo se, dvanáct set kovových jícnů začlo burácetburácet, až z toho přecházel všem zrak i sluch, dým hustý s mlhou smíšen plnil vzduch, že sotva chvílí slunce prokmitlo a v dýmu znělo zbraní řinčení, praskání pušek, řev a povely, hvízdání kulí, třeskot granátů, tam plamen vyšlehl, tu bodáky zableskly ohněm, teď se hnaly vpřed útočné kolony, vír bubnů zněl, letěli oři s hřívou zježenou, pádili jezdci s šavlí tasenou, křik, praskot, klení, salvy, hukot děl, zuřivost rostla, rostly hromady řičících koní, zkrvavených těl. Uprostřed vřavy té a chaosu stál Napoleon jako bitev bůh a z letmo zachycených obrazů 54 proměny bitvy spřádal jeho duch. Sem k němu pobočníci se všech stran s raporty hnali se, by zachytli úsečná slova, břitké rozkazy, a hned zas nazpět s nimi pádili. A každým rozkazem se proměnil bojiště obraz. Ale císař dál obracel dalekohled k redutě, jak chtěl by vniknout v její tajemství, až pochopil, co tušil nejasně, že reduta je vzadu nekrytá. Tu kynul císař králi Muratovi, by útok podnikl. Hluk ohromný, že zem se chvěla sopky rachotem, když tři tisíce těžkých kyrysníků v železných přílbách s chvostem vlajícím se tryskem rozjelo, by zdeptalo redutu ruskou. Zápas strašlivý ve středu nepřátel se rozzuřil, v němž tlamy děl se zalévaly krví. Za kyrysníky pěší vnikali, vedeni Neyem, obrem ryšavým, do ruských záseků a bodáky krok za krokem si cestu klestili pekelnou výhní šlehajících děl, až na všech stranách prchal nepřítel. 55 Tak byla volna cesta do Moskvy. A brzy v dálce již se zjevilo to město fantastické, tajemné, nesčetných paláců a kupolí, svítících zlatem v čistý ranní vzduch. Tu polské pluky na zem klekaly s modlitbou díků, že jim popřál Bůh vítězně vtáhnout do hlavního města Moskalů prokletých, již staletí rdousili jejich svobodu. A brzy již vojska do bran starých vnikala; nejdříve granátníci na koních v svých medvědicích, pak šla pěchota v kabátech modrých, bílých kamaších, s chocholy červenými na čákách, za nimi opět jízda, chasseuři v zelených stejnokrojích, kyrysníci na černých koních s modrou čabrakou, karabiníci v bílých kabátech, mosazných pancířích a v přílbicích, zdobených šarlatovou housenkou, pak všechny druhy gardy, skvělý štáb, sršící zlatem epolet a hvězd, nádherný Murat, neapolský král, jak Arab snědý, v modrém dolmanu, 56 zářícím stříbrnými šňůrami, na krásném koni klusal, pokrytém čabrakou z tygří kůže, vedle Ney, vévoda elchingenský, kníže z Moskvy za včerejší své činy rekovné, konečně císař v plášti šedivém na bílém oři, klobouk dvourohý mu stínil bledou, zamyšlenou tvář, a pod staženým chmurným obočím blesk oka šleh, když občas hlavu zved a všude viděl pusté ulice, zamčená vrata, okna zavřená mrtvého města, z něhož všichni prchli. A byl by přál si domy zdobené podzimním listím zlatým. U brány jej neuvítal s klíči guvernér, jak tomu bylo kdysi v Miláně, ve Vídni, v Madridě. A tucha zlá mu kmitla duší při těch vzpomínkách... A za císařem stráže cválaly, pak dlouhá řad děl, jež drnčela po drsné dlažbě, ukončila vjezd. Žel, krátký byl jen odpočinek vojsk v tajemné Moskvě, plné pokladů, neb příští noci mstiví Rusové, 57 jež zrádně v sklepích skrýval mnohý dům, raději zapálili město své, než přáli by v něm oddech vítězům. Jak lítice by městem běhaly s pochodní v ruce, požár šíříce, plameny zhoubné nocí šlehaly, v něž vítr dul, že jisker vánice vířila vzduchem. Jako slámy stoh, tři versty dlouhý, Moskva hořela, hořely domy, chrámy, paláce, ze dveří, oken výhně sálaly, padaly střechy, tašky lítaly jak rudé listí, teklo z okapů olovo rozžhavené do ulic, kde pobíhaly zdivočelých tváří měděné masky. V křik a zděšení zahřměly časem temné výbuchy ukrytých třaskavin; tu celý krov se zhroutil hořící, tam zvonice, z níž roztavených zvonů žhavý kov se valil jako bystřeň svítící, se naklonila a pak s rachotem zřítila na zem. Noční obloha zářila celá v lesku nachovém, a Kreml zdál se černým ostrovem v příboji šlehajících plamenů. 58 Stál císař zachmuřený u okna ve zlaté komnatě, kde na stěnách v odlesku ohně svaté ikony se třpytily, zřel v město plamenné, a vítr hučící, jenž v oheň dul, teď v orkán změnil se, že vlnami ten celý ohně oceán se dmul a vlna za vlnou se valila vždy blíž a blíž, až k temným Kremlu zdem... Pojednou obrátil se od okna a mrštil mečem, takže zařinčel na mapě rozložené po stole, a dlouho mlčky chodil komnatou, kde tichem jeho ostruh zvuk jen zněl, pak maršálům, již stranou stáli, děl: „Je toho dost! Dám rozkaz k návratu. Zde pohřbil bych svou celou armádu, v té zemi Skytů, divých Tatarů!“ V poslední chvíli pluky vzít si směly, co ohni urvaly. Teď každý voják byl skoro boháč. Ještě čekali, až bude snesen těžký zlatý kříž Ivana Velkého, jejž císař chtěl přivézti do Paříže, pak se šlo. 59 Kdo říci moh, když vtáhla armáda před krátkým časem do moskevských bran, že z města zbude ssutin hromada, nad kterou kroužit budou mraky vran? Kdo mohl tušit, když teď před vojskem v říjnovém slunci širá ruská step se prostírala, dva tisíce verst k hranicím polským, co v ní čeká hrůz? Pár slunných podzimních dnů minulo, pak začly deště. Cesty neschůdné, po kterých potahy a kolony se nekonečné vlekly, změněny v bezedná blata. Vázly kanony, muniční káry, vozy zapadly a v bahně zůstaly i s kořistí, jež na ně snesena. Pak přišly mrazy, neb toho roku (kdo kdy vysvětlí tu záhadu zlou?) zima udeřila o měsíc dřív. Jen ten, kdo prožil sám děs zimy v těchto nedozírných pláních, pochopit může hrůzy ústupu, když začal fičet vítr ledový vojákům v tvář a hustá metelice je zahalila bílým oblakem. 60 Tu brzy nebylo již generálů, ni plukovníků, ani seržánů, nebylo Velké armády, jen davy všech druhů zbraní táhly silnicí až po kolena sněhem, vánicí, v groteskních cárech, směšných výstrojích, uzmutých druhům, cestou pobitým, neb Rusům, postříleným při bojích. Bubeník s hlavou modře ovázanou vlněným šátkem, s bubnem na zádech, šel s kyrysníkem v přílbě třpytivé, jenž místo krunýře si ovinul kol prsou pestrý perský koberec; za nimi ubíral se granátník v mužické vestě rudé, bez pušky, s rukama strčenýma do kapes děravých kalhot, dragoun v kožichu s kořistí pytel na bedrech si nes. Spíš psancům podobni než vojákům, šli tupě, bez myšlenky, stále vpřed, neb ledný vichr, mráz a hladu hnět je jako stádo hnaly před sebou. A všichni viděli, jak císař sám se brodil sněhem v čele maršálů a zasmušile jako žebrák šel o hůl se opíraje, silnicí. A ti, kdož za ním zcela blízko šli, 61 ve hvizdu větru s hrůzou zaslechli, jak s někým mluvil: „Nechápu tvůj cíl, ni smysl všeho. Proč jsem musil jít do těchto plání, bych tu zdrcen byl, já přišel s lidmi se, ne s živly bít. Proč pykat mám a jaký je můj hřích?“ Dál vířil sníh a u cest v návějích trčely káry, děla uvízlá, kus kola, palaš, lesklý bajonet, kopyta koňská, ruce vztyčené, v pěst zaťaté, jak z hrobů sněhových by nebi hrozily. A bylo hůř. Sníh jen se sypal z šedých oblaků, dny krátily se, noci dloužily, mha vsakovala v hadry vojáků, jež mokré mrzly a jak střechýly chrastily na nich. V nocích třeskutých pod širým nebem leželi jak psi kol ohňů v sněhu, často bez ohňů, a ve dne šli. Už nechápali kam. Šli tupě, bez myšlenky, stále vpřed, jen rychle pryč z té země hrůz a běd. Když někdo cestou pušku upustil, jí nezvedl, a k čemu s ní se nést, vždyť dost jich najde ležet podle cest; 62 když padl soudruh, hladem vysílen neb poraněn, jej odkopnuli jen a lhostejně šli kolem něho dál, byť s pláčem ruce po nich vztahoval. A bída rostla. Jídla nebylo, hlad krutý hlodal v jejich útrobách a řady řidly. Jako příšery, vychrtlé, žluté, v čákách rozbitých neb nočních čepcích, s šátky kolem úst, pokryti jíním, krví zbrocení, se zraky vznícenými horečkou, se vlekli stepí, večer lehali v závěje k spánku, ale bubeník, vždy ráno bubnující budíček, jen část jich probudil, neb ostatní snem věčným usnuli. A dál se šlo ve vichru ledovém a vánici tou nekonečnou stepní silnicí, kde oloupené nahé mrtvoly, na mraze zamodralé, ležely, neb živí vrhali se na mrtvé jak hyeny, šat s těla rvali jim pro zkřehlé údy své a slídili po jídle skrytém. 63 Přišli k Berezině. Kdo pochopí ten výsměch Osudu, že právě teď, kdy bylo třeba mrazů, by mohla vojska, zevšad tísněná hordami Rusů, přejít po ledě zamrzlé řeky, přišla obleva a rozbouřené vlny hučely ker plny plujících? Co světem svět, neviděl nikdo větší tlačenice povozů, koní, vojska, kanonů, jak na březích té řeky prokleté. Čtyřicet sapérů tam stálo nahých ve vodě po pás, budujících mosty, co do prsou jim narážely kry; neznámí hrdinové vznešení, na které čekající armáda se zatajeným dechem hleděla. Když mosty vystavěny, zástupy se vrhly vpřed. Ó, jakých strašných scén se staly svědky břehy neschůdné, když davy, palbou Rusů zděšeny, chtěly se dostat rychle přes řeku, k mostům se hnaly, řvaly, ječely a v divé zběsilosti šílené po sobě šlapaly, kdy druha druh 64 do hlubin srážel, jezdci pěchotou si cestu klestili a přes padlé se děla hnala. Mrtvol tisíce po břehu leželo a ve vlnách zanikal křik a nářek tonoucích. A všichni viděli, jak císař stál na druhém břehu, zádumčivě zřel, jak mimo táhli jeho vojáci všech druhů zbraní, v žalné směsici, vychrtlí, očí vpadlých, skleněných, jak duchů sbor šli, stará garda šla, vousáči od Marenga, z Egypta, a zahřívali v rukou omrzlých své orly zlaté, slávu Francie. Zřel císař mlčky, brvou nepohnul, jen těžká slza zvolna stékala po jeho tváři. V němém hoři svém tak vznešeným se jevil vojákům, že klekali a hlavy skláněli před velebností velké bolesti. Dvakráte ještě lstiví barbaři překazit chtěli ústup císaři, a vždy je zahnal. Nikdo nepochopí, jak císař s hrstkou vojů vyhublých, bičován mrazy, šlehán vánicí, 65 obklíčen zevšad jako štvaná zvěř v síť šedesáti tisíc Tatarů, si cestu proklestil a unikl. Jen císař mohl div ten dokázat, jen císař, jehož nepřemohla zbraň, leč spiklé živly, oheň, mráz a hlad. Konečně ve Francii stanuli; tu všichni na tvář padli pokorně a líbali svou drahou rodnou zem po vytrpěných strašných útrapách. Však za nimi vojsk cizích potopa se divě hnala. Celá Evropa šla proti císaři, ji vedl Rus, jenž jako bílý medvěd polární si drápy brousil, by jej rozsápal. Jak mraky posupné se hrnuly cizácké hordy v luhy Francie, leč všude tam, kde císař ukázal svou hlavu lví, hned couvly zděšeně. Co platny byly všechny zázraky a divy statečnosti, o nichž svět si po staletí bude vyprávět, když ve stínu se zrada plížila, by zasadila ránu zákeřnou? 66 Tak maršál Marmont černé pikle kul a nepřátelům prodal císaře; zapomněl všech svých činů hrdinských v památných bojích, takže vévodou ragusským stal se, nyní jméno své jidášským skutkem navždy poskvrnil. A komu zradil svého císaře? Pro koho, ptám se, spáchal hnusný čin? Jak? Pro Bourbony! Kdo jsou Bourboni? Kdo viděl je kdy vojsko vésti v boj, kdo s mečem v ruce hnáti útokem, kdo v dešti kulí jít a v blescích děl? Pak přišlo Fontainebleau. Naposled se shromáždily pluky v nádvoří starého zámku. Císař loučil se. „Vojáci“,Vojáci,“ pravil... Ale slova víc nebylo slyšet, neboť všude pláč propukl nyní v řadách, plakali vojáci prostí, generálové i stará garda. Snědým vousáčům z Egypta, od Arcole, Slavkova, již ve stu bitev byli s císařem, šli bezpočtukrát ohni granátů a brvou nehnuli, teď splývaly po tvářích slzy, štkali hlasitě. 67 Jako by ptáků hejno nesmírné se sneslo na dláždění, taký šum ve vzduchu zněl, to všechny prapory, hýřící v slunci zlatem, barvami, se k zemi sklonily a s nimi též i zlatí orli, orli císařství. Tu pojednou se v širém nádvoří, kde dosud jasno bylo, setmělo. Na palácové rampě císař stál a dojat čekal, až se ztiší pláč, pak pokračoval: „Druzi, vojáci, my zradou padli, tradic odbojem. Nač naříkati? V bojích úžasných my slávy dobyli, jež poletí zlatými křídly v příští století. Za lidstva svobodu jsme válčili, za zbraní čest a velkost Francie, za sněný mír a nový světa řád. Teď žijte šťastni, vlasti služte dál.dál, jež byla vždy mou láskou nesmírnou. Již podejte mi svatou korouhevkorouhev, bych naposled ji k srdci přivinul. Odcházím navždy! S bohem, přátelé!“ Pak rychlým krokem císař odešel do komnat paláce. Sám býti chtěl 68 a vlastní rukou skončit život svůj jak Hanibal. Leč v božím úradku souzeno jinak, jed mu neškodil. Tu poznal císař, že mu určeno žít ještě dál, že Prozřetelnost s ním záměry jiné má, a proto šel, by do vyhnanství odplul, na Elbu, ostrůvek v moři, který býti měl pro posměch celým jeho císařstvím. Tam smuten stával císař na břehu, zajatec osudu, a hleděl v dál, kde v mlze tratila se Francie, ta Francie, již tolik miloval. A posel vítr, jenž mu v náruči přinášel denně vůní kytice z domovských luhů, často zarmoucen si k němu sed a dlouho vyprávěl o křivdách napáchaných Bourbony, o hanobení jeho vojáků, hrdinů starých, kteří bez žoldu vyhnáni z armády jak žebráci, o bídě vdov, jimž pense odňaty, ach, kdo by sčetl všechna příkoří a všechny zločiny. Lid vzpomínal císaře svého stále vroucněji a v jeho návrat živil naději. 69 Tu císař déle snésti nemohl těch nářků, vzdechů, těžkých bezpráví, a vstoupil na loď, tutéž Fortunu, jež kdysi od břehů jej egyptských donesla šťastně k břehům Francie, unikl znova k světa údivu anglickým lodím, ostrov střežícím, a přistál v Juanově zálivu. Teď spěchal k Paříži. A kudy jel, po cestách, u silnic i v branách měst lid poznával ho, všude jásot zněl: „ať žije císař!“ Dvacátého dne císařství opět slavilo svůj vjezd. Tu objevil se zase Rudý muž v pracovně v Tuileriích; brzy z ní spor prudký zazníval, že komorník ze strachu o císaře vstoupit chtěl, když Rudý muž v tom zevnitř vycházel v svém dolmanu, teď plném řádů, hvězd, a mezi dveřmi pravil výhružně: „Víc nepřijdu! Co znamená to víš!“ A od těch dob se neukázal již. Polnice zněly, bubny vířily a vojska se všech stran se valila pod vlající a pestré prapory. 70 Když armáda zas byla pohromadě a zlatí orli zaleskli se v slunci, již nedočkavi opět v širý svět se rozletět, tu šlo se k Waterloo, kde Prušák s Anglií se spojit chtěl. Kdys Ilderimem zvali císaře šejkové v Egyptě, že rychlý byl vždy jako blesk a prudce udeřil. A tak i teď. Jak posel boží sjel do středu Prušáků, již u Ligny se nakupili v mraky hrozivé, a brzy v divém zmatku nepřítel poražen prchal, že i Blücher sám byl málem zajat. Nato Grouchymu rozkázal císař stihat Blüchera: „Maršále“,Maršále,“ pravilpravil, „leťte za nimi s hukotem bouře, divou vichřicí je rozdujte jak listí podzimní; ve vašich rukou spása Francie!“ Usmál se Grouchy nějak záhadně, a bubnů vír zněl temně, ponureponuře jak při pohřbu, když v noc se vzdaloval. „Já nevěřím mu!“ Bertrand k sobě děl. 71 I císař za Grouchym se zahleděl, jak cos by tušil, ale hned se kál z té černé myšlenky a se smíchem děl k Bertrandovi: „Nyní půjdeme vyprostit Neye, který u Quat’ Bras hrdinně čelí vojskům anglickým!“ Wellington však již zprávu obdržel o císařově velkém vítězství, nečekal, ale rychle ustoupil až k Waterloo, kde rozbil tábor svůj. Průhledné ráno bylo, čišel chlad po noční bouři, ze vsí v okolí zanášel vítr jitřní klekání a císař zářil. Před ním údolí jak schodiště, jež sama příroda tu vystavěla v širé terasy až k Planchenois a Pařížskému lesu. Silnice středem nepřátelských vojsk se táhla přes návrší svatojánské, přeťata šikmo dlouhým úvozem, a za ním spousty rudých kabátů. Nad příkrým svahem hlavní armáda, pěchoty čtverce, dlouhá řada děl jak draci na hřebenu návrší své tlamy otvírala hrozivě. 72 Na pravo, kde šla cesta do Wavru, svítaly dvorce Papelotte, La Haye a drobné vísky. Císař všechno zřel a v duchu plán své bitvy rozpřádal: nejprve Drouot spustí palbu děl, že také dosud nikdo neslyšel, pak Ney vše zdeptá jízdy kopyty a naposledy garda útokem se zmocní strmé svatojanské pláně, jež tarasí mi cestu na Brusel. Již armáda se začla rozvíjet; za víru bubnů, polnic troubení se rozvlnily proudy třpytivé bodáků, šavlí, přílbic, kyrysů, zazněly písně z bitev nesčetných, z tisíce hlasů znovu stoupaly vzpomínky krásné na sta vítězství. Když všechno na svých místech stanulo, zavládlo dusné ticho před bouří nad celým krajem, hlahol zvonů ztich, hlas neozval se, vítr nezadých, jen červencová zářná obloha se nad vším klenula jak modrý zvon. V tom z čista jasna náhle zahřmělo od Hougoumontu, bitva začala. 73 Teď rozvichřil se strašný zápas děl, jež jako bájí draci zběsile štěkali na sebe a z jícnu jim kouř valil se a plamen vyšlehal. Kraj celý zahalil se v hustý dým, kde jen jak vidma, jako přeludy se pluky míhaly a divise, tu granátníci v bílých kamaších, tu jezdci z Hanovru, jimž na přílbách svítily šarlatové chocholy, zde rudí dragouni, tam pěchota v kamaších černých, modrých kabátech, sepjatých bílým křížem řemení, tu těžké čáky se závity šňůr se z čoudu nořily, tam kalpaky. A obrazy se pořád střídaly; kde dosud stály těžké škadrony, mrak černých medvědic se nakupil, kde modraly se gardy linie, tam baterie tryskem uhání. A jako bouře stálé hřmění děl. „Výborně, Drouote,“ si císař děl. Již požár chvátí dvorce dokola, Hougoumont hoří, Sainte Haye plápolá, a vzdouván větrem, oheň mohutní, 74 šlehají stromy, zdiva, celý kraj se mění v žhoucí výheň pekelnou, kde v svistu plamenů a praskotu zraněných nářky, koní řevy zní, za živa v této výhni pohřbených. A proti ohnivému návrší se stále valí temné proudy vojsk, jež jako černé davy démonů se zračí na pozadí z purpuru. A děla hřmí, že jejich bronzů hlas v jediný splývá grandiosní bas. Již Pomořané, Škoti, Irové se začli kolísat, jak ovsů lány by zvlnily se vichru závany, leč za nimi, tam dosud nezviklány anglické šarlatové čtyřhrany. Tu císař, tuše blízkost vítězství, rozkázal maršálovi Neyovi, by rozdrtil je ořů kopyty a Wellingtona s vysočiny smet. Železné škadrony se daly v trysk, obrovští kyrysníci, huláni, gardoví myslivci a dragouni, 75 k vlající hřívě koní schýleni, s šavlemi tasenými, že se vzduch rozjasnil jejich leskem, praporce nad nimi praskaly, jak cválali, v údolí sjeli, v dýmu zmizeli jak v roklích Tartaru, zas vyjeli z oblaků hustých, vzhůru po svahu se vichrem hnali. S bouřným dusotem, jímž zem se chvěla, jako lítá saň letěli strání; přílby kovové a těžké ocelové kyrysy odleskem požárů se blýskaly jak z karbunkulů rudých zkutá zbroj. Umlkla děla, tichem rachot zněl pádící jízdy. Obě armády jako by náhle zatajily dech, se dívaly jak hydra obrovská s kantárků chřestem, pochev řinčením, za kopyt dupotu se řítí vpřed k žhoucímu návrší. Teď na hřebenu na rudém pozadí se objevil ohnivý palaš Neyův, svítící, a za ním řada šavlí tasených, vlajících praporců a lesklých přílb, a z šesti tisíc hrdel zahřmělo: „Ať žije císař!“ 76 Jako uragan, jenž lesy kácí divým útokem, napadli kyrysníci čtyřhrany; hluk hrozný zazněl, nářky, řinkot, řev, leč rudé kabáty se nehnuly, ač koně jezdců v skocích obrovských do jejich řad se vztekle vrhali a kopyty je ve prach drtili, ač palaše je děsně rubaly, v nich prosekaly mnohou ulici, vždy rudá pěchota se srazila, by zacelila průlom zející, a střelbou pušek svých a krytých děl jezdectvo kosila, sta bodáků vrážela v břicha těchto kentaurů, že vodotrysky krve stříkaly. To nebyl boj už, ale mstivá řež, pláň dobytá hned zase ztracena a znovu vzata. Divy chrabrosti konali kyrysníci železní, z nich každý zdál se množiti a růst; čím více řidli, tím víc deptali vše kolem sebe. Čtyři koně již pod Neyem padli, ale znovu vstal a s řevem lva se vrhl v strašnou seč. Pět hodin takto zuřil hrůzný boj, již zdálo se, že anděl vítězství 77 k nim slétá níž a palmu zelenou císaři podává, když v soumraku u Frichemontu moře bodáků se zalesklo. To byli Prušáci. Osudu mocná, neviděná dlaň svůj vrhla stín na waterlooskou pláň. Grouchyho císař čekal s posilou a místo něho Blücher přicházel. Smrt cítil císař v srdci, pochopil, že maršál Grouchy zradil svoji vlast, že konec všemu, všechno ztraceno, že do tmy jeho hvězda zapadá. Tu náhle, jak by osud vyzvat chtěl, vztyčil se v třmenech, koni ostruhy do slabin zabod, a již uháněl s návrší dolů kolem šiků svých, meč skláněl před orly a prapory, nejdražším jménem zdravil každý pluk, před starou gardou s koně seskočil a zahřměl v řady tváří bronzových: „Kdo z vás kdy nepřítele počítalpočítal, rekové od Marenga, Slavkova, jen podle mrtvých leda. U Jeny jste bojovali jeden proti dvoum, 78 u Montmirailu dokonce i třem. Nuž za mnou! K vám dnes mluví dějiny, nechť v novém lesku vzplanou slávy dny.“ Teď jásot nesmírný se k nebi vznes, císařská garda vešla na bojiště, s ní vkročilo sto jejích vítězství, v semknutých řadách; hrdě, vznešeně šla s orly zlatými a v čele jich sám císař kráčel, klobouk do čela hluboko vtlačen, jeho šedý plášť byl rozhalen a stuha široká na bílé vestě rudě svítila. Šel pomalu a klidně, v soumraku se ozářen zdál třpytem bodáků, vše před ním couvalo. Tu nepřítel mimoděk cítil úctu k Francii. Poslední seč se strhla strašlivá, víc vraždění než boji podobná, při hřmění děl, a v blescích granátů, kdy bitvy rozběsněné lítice si vykasaly rudé suknice a po kolena brodily se krví. Marné však bylo gardy hrdinství, když na všech stranách rostl nepřítel a strašnou přesilou se na ni vrh. 79 Pad starý Michel, v krvi Friant kles, dle jehož ran vždy voják počítal vítězné bitvy. V čtverec poslední se seskupila, bouři vzdorujíc, a za císařem s jeho maršály zavřela bránu železnou. Jak tvrz teď šinula se ztmělým údolem ve všeobecné vřavě, rozvratu, v hukotu děl a dešti granátů, jako by pod klenutím z plamenů se prodírala středem nepřátel. Tu vše se hnulo. Draví Prušáci se s výšin hnali, rudé kabáty, až dosud nehybné, též pádily se svahů, stohy mrtvol pokrytých, hned modř, hned červeň opět převládla, jak Prušáci se drali v britské šiky neb Angličané do prušáckých řad, pak Škoti, Hanoverci v ně se hrnou, vše splývá v jednu pestrých barev směs, praporů rozvichřených mrak se řítil s výšiny v údol, bubny vířily, ječely trubky, hřměly polnice, jen garda stála. Ale cítila, jak v mlhách dýmu všechno kolem ní 80 v šíleném zmatku prchá. Nadarmo šli na smrt hrdinové vznešení, děs vojsko zchvátil. Vše se trhalo, valilo, hnalo, jezdci, pěchota v úprku šíleném. Tu naposled svou otevřela bránu železnouželeznou, by mohl císař tvrzi opustit i s maršály a celým štábem svým. Když císaře proud strhl do svých vln a unášel jak bouří svátý list, zalkala garda, potom zavřela zas bránu svou, by hrdě zemřela. Po cestách, na silnici, na mostech strašlivá tíseň vojska, vozů, děl, čtyřicet tisíc lidí prchalo v bezhlavém zmatku, strachem šílených, před pruskou jízdou, která za nimi se nocí hnala, hubíc, rubajíc, neb starý Blücher, jejich hrdina, rozkázal všechno zničit, vyvraždit, i raněné i cestou zajaté. Ztrhané mraky nebem letěly a chvílemi jen luny bledá tvář se vynořila, by se skryla zas, zděšením jata. Dole celý kraj, tisíci mrtvolami posetý, 81 krví se mokvat zdál. A silnicí jak rozvodněný příval hučící, dál s řevem, rykem, stony, dusotem se hnala řeka přílbic, bodáků, čák, šavlí, medvědic. Když v dálce kdes hluk bojů ztich, část rozptýlených gard a věrných zbytek, Bertrand, Drouot, Soult, se shromáždili kolem císaře, jenž v nočním kraji zamyšlený stál, jako by hledal smysl neštěstí. I Ney se vracel, velký hrdina, jenž dnes byl hoden jména reků rek, vždy první v seče největší se hnal, v nejhustší metelici kulí stál, pět koní pod ním padlo, dál se bil, a když pak v hrůze své a zděšení armáda prchala, sám proti ní se vrhl, tělem cestu tarasil a do hlav těch, již kolem pádili, pahýlem šavle bušil. Strašný byl, s planoucím zrakem, pěnou na ústech, oděný v cáry, krví zbrocený, když do vojáků bil jak do ovcí. Teď zdrcen, v zoufalství se přiblížil a v slzách klesl k nohám císaři. 82 Tu císař, jenž se probral z chmurných dum, jej zvedl se země a políbil: „Vévodo elchingenský, kníže z Moskvy, den dnešní navždy jméno tvoje proskví v dějinách lidstva.“ Pak se odmlčel a po chvíli, spíš jako k sobě děl: „Vše, co se děje, předem určeno, a nikdo neunikne Osudu, jenž mocně řídí všeho světa běh. My v jeho ruce jsme jen nástroji. Hlas jeho časem v našem nitru zní, jak z ohnivého keře mluvil Bůh, a nutno pozorně mu naslouchat. Kam jíti musíme, tam všichni jdem a podivné jsou křižovatky cest. Já mocný byl, že hlas ten nitrem mým zněl jasněji než lidem ostatním. A hlas ten velel: Vstaň a vezmi meč a pokoř pýchu zpupných vladařů, národům navrať volnost ztracenou! I vzplál jsem bleskem, poslem ohnivým, jenž hrůzou plnil zpráchnivělý svět, já vichrem letěl, hromy burácel, otřásal trůny, říše vyvracel, já bouří byl jsem, která čistí vzduch. 83 Evropě chtěl jsem nový smysl dát. Mým cílem bylo panství světové, světové sjednocení lidí všech a konec hrůzných válek, věčný mír. Plán velký byl a hoden odvahy, leč vznítil záští králů dědičných i živlů všech, jež dosud žijí z nich. Teď vše je ztraceno a rozvát sen o míru světa. Hordy zběsilé řítí se nocí s křikem vítězným, že tyran zdeptán, zničen, rozdrcen, že zlatý věk své brány otvírá! Ó, bláhoví, co nesou králové, věk není zlatý, není onen mír, o kterém snil jsem já: mír národů sbratřených, volných v státech spojených. Kdo více prahl po míru než já, bych uskutečnil boží království? Já peklem bitev k svému ráji šel, u jehož bran mé všechny armády se tříštily jak vlny o skálu. Samoten stál jsem se svým krásným snem. Já budoucnost chtěl, oni tradici. Padl jsem v boji za svou Chiméru!“ 84 A jak by císař zaplašit chtěl žal v své duši, oheň rozdělati dal, sám na lafetu k němu usedl a všechny prapory a všechny orly, již k tolikerým vzlétli vítězstvím a ve stu bitev pyšně, zářivě nad celou Evropou se vznášeli, do ohně házel, v pospas plamenům. Tak shořeli, by v ruce nepřátel do hanby nepadli. A kdyby teď Angličan dával všechny poklady své Indie a mořských ostrovů, nebyl by dostal jediného pírka z těch hrdých orlů zlatých perutí. Co přišlo pak, je jistě známo všem. Bylť císař zajat, zradou chycen byl a zpupným Angličanem zavezen na pustý ostrov, břehů sopečných, trčící tisíc yardů z mořských vln, jež dnem i nocí na úpatí skal řvou zběsile jak smečky démonů a výš se sápou s chechtem posupným, by ztekly jej. Tam císař odvlečen. A po čase pak světem smutná zvěst se rozlétla, že císař mrtev jest; byl to však úskok zosnovaný králi, 85 již o koruny strachem umírali na trůnech svých, neb dobře tušili, že císař dosud lidem zbožňován, a proto lichou pověst šířili, jíž nevěřte. Či možným zdá se vám, že Napoleon zemřel? „Mrtev? On?“ zasmál se starý od Pyramid brach, když zvěst tu slyšel, „to ho špatně znáte! Až přijde doba, zas ho tady máte!“ Finis.
[86] Tato kniha vyšla v Praze v roce 1937 tiskem a nákl. Pražské akciové tiskárny Krom obyčejného nákladu vydáno 75 výtisků na japanu
E: av; 2004 [88]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pražská akciová tiskárna
(Tato kniha vyšla v Praze v roce 1937 tiskem a nákl. Pražské akciové tiskárny - Krom obyčejného nákladu vydáno 75 výtisků na japanu)

Místo: Praha

Vydání: [2.]

Počet stran: 90