SONETY BABÍHO LÉTA.
[5]
BABÍ LÉTO.
Je čas, kdy vlákno pavučí se chystá
na sněti keřů, na stromy a stvoly
a stébla trav a sžatých širých polí
a jako nitka bílá vzduchem lítá.
Kdy vřesoviště kvetou růžovitá
a člověk skoro zapomněl, co bolí,
co chtěl, kam spěl, co zmařil ve svévoli
a duše jeho čím kdys byla zpita.
Čas, kdy se člověk zachumlává v snění
a odpouští, co zranilo ho v taji,
kdy na rtech zkvítá úsměv usmíření.
Den za dnem slunný. Není bouře žádné.
Mír, ticho všude. Jabka v sadech zrají
a v pavučinách plný hrozen sládne.
7
SÁM SOBĚ.
I do mých vousů již ta bílá nitka
se chytla, nevím, kdy. A snad to štěstí.
Již klidné dni mi kynou, bez bolesti,
bouř nepřijde již... nebo snad jen zřídka.
Nuž, sbohem, mládí, nevábí již plitká
mne radost tvá ni dobrodružné zvěsti!
Teď důstojně si, moudře musím vésti,
ne lítat zbrkle, přelézat, kde zídka.
Krok volný buď, řeč vážná, ne již vroucí,
ty, hlavo, zchladni, kývej moudře bradou,
a ty, mé srdce, ustaň prudce tlouci!
Vše daří se, jen srdce, v žití vojně
ač zasaženo častokrát již zradou,
se vzpírá věřit a dál buší zbojně.
8
SLUNNÉ DNI.
Vzduch vlahý, jak bys koupal se to v mléce.
A do jaké, hle, vidět dnes je dáli!
Ohníčky v polích pasáci kdes pálí.
Co tancujících jisker blýská v řece!
Nic netíží tvou hlavu, hrud ni plece,
i stíny s čela lehounce tak svály
ty klidné dni, ten slunný čas a stálý,
jak pták jsi, jemuž nechce se už z klece.
Již nebiješ v ni, krev se nezapění,
spí zasypány hluboko tvé žely,
pro všecko úsměv máš a pochopení
Jen ptáků šik když táhne po nebesku,
jak by to písně nás již opouštěly,
přec srdce tvé se v náhlém sevře stesku.
9
PSÁNO NA BŘEZOVOU KŮRU.
Strh kůru s břízy jsem, kus její řízy,
chtě jakous jemnou píseň napsat na ni,
snad z rozmaru, jenž blýskne hlavou maní,
snad pro úsměv, jenž s dívčích rtů se sklízí.
A jak jsem psát chtěl, slyším šumot břízy:
„Což nevěděl jsi, jak mne čin tvůj raní,
jak nůž tvůj vnikne do cév mi a tkání?
A proč – oh, proč? Pro jakous báseň ryzí?
Což, bláhový, mníš, že bys napsal lepší,
než jakou v kmen můj psává červánek
neb slunná zář, když z rána po něm křepčí?
Neb motýl, když tam stín svůj hodí hravý,
neb když tam stínem padne kučer vděk
a jemný profil mladé dívčí hlavy?“
10
STANISLAVU ZIMOVI.
Že sonet máte rád a dovedete
jej vyhladiti v čtrnáct krásných hlatí,
jež v paprsku, jímž Poesie zlatí
nám všední život, roky rychloleté,
tak hrají, září, třpytí se a vrátí
svit slunce, očí lesk, blesk dýky kleté,
jas niv i úsměv, který na rtech kvete –
vás nemohu než vřele milovati.
Kdys ťal kdos po mně – nu, a já se nelek
a odpustil mu v duchu neprodleně –
vy pochopíte! – pro pár krásných znělek.
Oč pevněj musím stisknout vaši ruku,
jenž k všemu máte chlad jen ve svém jméně,
leč teplou vroucnost v pohledu i zvuku.
11
NAD NEJMENŠÍM VYDÁNÍM MÁCHOVA MÁJE.
Toť knížka váhy as tří květných proutků
a malinká jak malý ořech vlaský;
jen lupou číst lze, hledět na obrázky,
že spíš se hodí pro gnoma neb loutku.
Ji luční koník na nitkovém poutku
by utáh a elf unes na květ lásky;
ji v domku nesa, šnek by dobyl sázky,
ji myška polní skryla by v svém koutku.
Znám pohádku, jak ořech ve svém klínu
šat princeznin, jenž zlatem protkán, chová
a celou na ples výstroj Popelčinu.
Leč myslit, Bože, že v tu hříčku těsná
se nesmrtelnost, sláva básníkova
a celý máj náš, celá naše vesna!
12
KDYŽ SLYŠEL JSEM PLÁČ V NOCI.
Noc letní teplá. Proudem s luny lejí
se zářné svity, na domem jak vázne.
Vše spí a mlčí! Ulice jsou prázdné.
Opojně voní lípy od alejí.
Je ticho, ticho, jak lze nejtišeji.
Jdi spat, jdi spat už, básníku a blázne!
V tom dětský pláč zní, zakvílení strázné...
Kdes děcko stůně, trpí. Jak se chvěji!
Ó, bolest nespí! Nahlas pláče dítě,
leč potichu co srdcí lká a kvílí,
co vzdechů, stonů utlumí se skrytě!
Oh, jaký vichr hvízd by, úpěl tiší,
ty všecky kdyby teď se v jedno slily!
Pláč děcka zní... Kdo slyší jej, kdo slyší?
13
FR. S. PROCHÁZKA.
Sám Neruda byl patron jeho svatý,
když s loutnou vyšel do měst, do dědin.
A národu jen pěl a volal Čin,
když úpěla vlast pod krutými katy.
Nic nedal mást se hesly, sofismaty,
pozlátkem jiných, pěnou cizích vín,
vždy po svém jen a „Čert vem chic a spleen!“
nu ano, viďte, Hanák paličatý.
A čas už dávno otřel, zavál, odnes,
co uměním se jediným kdys zdálo,
a jeho píseň svěží zní tu podnes.
To že je naše, zpěvná tak a milá,
a módních cet že třpytu dbala málo,
leč ze studánky živé vody pila.
1921.
14
MARNO.
V mém věku mnozí žijí už jak svatí,
a teplá jizba, krb jim celá říš,
spat poklidně jdou, v devět nanejvýš,
jim úsměv stálý jasné tváře zlatí.
A já jak bloudil po zrádné bych slati,
cos hledám, toužím, prahnu, v srdci tíž, –
což nenajde mé srdce nikde tiš,
má touha věčně, věčně hrud mi rváti?
Já pohřbil lásku – vstala znovu lepá,
já zassul srdce, by zmlk jeho ráz,
a slyším dál, jak dole v zemi klepá.
Já zaved touhu v les, ať hlad ji zničí,
a předběhla mne, u vrat čeká zas
a uličnicky „Tu jsem! tu jsem!“ křičí.
15
MOŘI.
Jak do Athén když Říman svého syna
posílal tam, kde zářila věd zoře,
ku filosofu, by v jich hloub jej noře
výš vznesl ho, než mohla domovina:
Tak, že je mladá duše tvárná hlína,
ti hocha svého posílám, ó, moře,
ty uč jej, volné, širé po obzoře,
mít v ošklivosti pouto, které spíná.
Uč velkosti ho, vznešenosti, síle
i hloubce, která nezamítá něhu,
i ve vášni být krásným, stálým v díle.
Hřmít v tvrdé skály, s cesty si je kácet,
leč k tomu, odkud odtáhl by, břehu
se jako ty vždy s novou láskou vracet.
16
ŽENA.
Jsi cherub, nad nímž plane hvězda spásy,
jenž vede v ráj přes kal i třasoviska?
Či démon, jemuž zrak tak strašně blýská
a sráží v Peklo, jež chlad neuhasí?
Jsi Dalilla, jež ostříhává vlasy
a uspí v mdlobu, která smrti blízká?
Či lady Makbeth, jež zbraň v ruku vtiskávtiská,
a váhá-li muž chvíli, sama tasí?
Jsi hříchhřích, či svátost? JedJed, či léku síla?
Jsi madonamadona, či stryga? BěsBěs, či víla?
Jsi píseň láskylásky, nebo kruté drama?
Ó, jsi tím vším, a nikdo nikdy neví,
co z toho, co se v tobě rve, se zjeví,
a nejhůře při tom – že to nevíš sama.
17
J. S. MACHAROVI.
Že zkřížili jsme spolu kdysi meče?
Nu ano, dávno – pravda to již není.
To člověk někdy v mladém zanícení
dbá čerta, zda krev komu z rány teče.
Na štěstí smrtné nebyly ty křeče,
a já šel dále v práci své i v snění
a odpustil již dávno pro umění,
chvil krásných mnoho slokám vašim vděče.
Nic nevím již, co bylo... zdar vám přeji
a radost z díla ať vás hladí hebce,
a zbraně-li vám líp než rýmy znějí,
i z toho, jak – teď sen váš – voj náš mladý,
kovově zklouben, pěkně jde a křepce,
jak dříve táhly veršů vašich řady!
1924.
18
BARVY KVĚTŮ.
Když zem se zbudí v jarních paprscích,
nejvíce bílých květů z ní se zvedá:
sněženky, rožce, anemona bledá
to na mysli má země ještě sníh.
Pak převládá žluť. Kam jen zrak se zdvih,
pryskyřník lesklý, pampelišky shledá.
Co zlatých terčů do všednosti šeda!
A obraz slunce celý v každém z nich.
A potom vše se ztápí v rudém moři:
to kvetou růže, slezy, žhavé máky,
neb v srdci země lásky vášeň hoří.
A posléze, když podzim mlhy shání,
se s tichou modří setkají jen zraky
v čekankách, hořcích – země vzpomínání.
19
LÁSKA KVĚTŮ.
Hle, květ tichou radostí se třese:
„Ach, pan Čmelák! toTo jsou u nás hosti!
Nu, jen pijte medu po libosti,
a co, prosím, nového je v lese?“
Čmelák pije, nenasytně cpe sese,
a když cítí, že by měl už dosti,
loučí se – má návštěv prý až k zlosti –
neví, hlupák, lásky vzkaz že nese!
Je to jako když jsme ve škole
při latinském školním úkole,
když kol chodil s důstojnou svou lící
profesor náš, kluci rozpustilí,
překlad na šos jemu přišpendlili,
a on zadním odnes komposici.
20
NA VÝHLEDECH.
(Paní Elle Musilové-Kreslové.)
Kraj pod námi se zdál být květnou básní.
My sedli nad ním v hovoru a smíchu,
kruh přátel malý, lesní stromy v tichu
co kývaly své tmavé chvoje třásní.
Ó, jak jsme byli veselí a šťastni!
Jak nebylo by bolu, křivd ni hříchu,
jak neskrápla by štěstí do kalichu
ni krůpěj žluči v životy nám vlastní.
Z nás mnohý as teď hlavu v smutku věsí:
to veselost tam nechali jsme jistě,
a ona těká doposud tam kdesi.
Snad někdo kol jde, plný stesku zlého,
a veselo mu náhle na tom místě,
ač neví ani, pročproč, a neví z čeho.
1925.
21
QUO VADIS?
(Když převáženy ostatky Sienkiewiczovy přes Prahu.)
Kam kráčíš, Mistře? Kde tvůj průvod stane,
tam zvony duní, sbíhají se davy:
hle, před tebou se v úctě kloní hlavy,
leč vzdouvá hruď, neb velkost z tebe vane.
Tys kreslil slávu otčiny své zdrané
a v srdce nový vznět lil, plápol žhavý,
leč potom cizí zašel’s do dálavy
a zmlkl navždy. Kam teď kráčíš, Pane?
– Do vlasti své se vracím, nyní volné,
neb tam jen klid můj čeká prach a kosti
a záchvěv blaha nezměrný je prolne.
Jdu, na očích by rov můj Polska měla,
„Kam kráčíš?“ vždy si řekla, z minulosti
se učíc, k slávě budoucí své spěla!
22
POSEL.
Plál plný měsíc veliký a čistý
a jak líc smrti zíral stromů snětmi.
Já v zahradě jsem seděl s ženou, dětmi.
Trysk vody zněl, van nehnul květin listy.
V tom u basénu v květech ruch je jistý.
Pes marně chňap, že úsměv na rty slét mi.
Leč když bod chvějný zakroužil v jas ze tmy,
zřím: smrtihlav to, hrůza pessimisty.
Ó, posle smrti, zvěsti konce žití,
ke komu jdeš z nás, koho navštíviti?
A jedno-li ti, u mne stav svůj přelet.
Šetř matky, bez ní konec dětí blahu,
šetř dětí, stojí na života prahu.
Já půjdu klidně. Nemám čeho želet.
23
SONET.
Jak pták, jenž pěje, když vše počne kvésti,
od ranní zoře po hvězd třpytných čas
a ještě pakpak, kdy sen se na vše střás,
sní nové zpěvy na své ratolesti:
já před lety jsem zpíval – jaké štěstí!
A tu, jak tryskal zpěv můj zas a zas,
mne okřikovat jal se drsný hlas,
a když jsem dál pěl, hrozili mi pěstí.
Teď sám již zvolna zmlkám – jaký div?
Již není kolem záře, lásky, květů –
jen zřídka z hrudi píseň vzletí čistá.
A hlas teď, jenž mne umlčoval dřív,
mne nutí: „Zpívej! Zpěv tvůj schází světu!“
Pták ale mlčí! K odletu se chystá.
24
HROB BÁSNÍKŮV.
Sním, že jsem v hrobě již tak mnohý rok,
leč dosud slyším vše, nechť tma mne halí:
pláč nad sebou a vzdechy, prázdné chvály
i klevet lži, jak stane tu i sok.
Zprv přichází sem ke mně četný krok,
leč vždy jich míň – už počet jich jen malý:
ti umřeli už sami – ti jsou v dáli,
a jiným splách mne s mysli času tok.
Pak přichází už jenom stará dáma
se stopou krásy v tváři, dlí tu v snách,
a já se chvěji blahem – tys to sama.
A posléze ni ona nejde, ach!
Zda dohrála i ona žití drama?
Teď, teprve teď, rozpadám se v prach.
25
PAŘÍZSKÉ SKIZZY.
[27]
PAŘÍŽ SE BUDÍ.
Paříž se budí. Ospale a líně
z mhy, od řeky jež v ulicích se zmahá,
se vymotává, jak by kráska nahá
to byla spala v samém mušelíně.
Křik prodavače v ulic klikatině.
Prvním se autem chvěje jízdní dráha.
S ovocem skřípe kára. Vody vláha
kol chodníků se řine po vší špíně.
Devátá bije teď. Ó, vypsat moci
ten shon, jak na sta děvčat v práci cválá,
v hlavičkách sny neb tanec přešlé noci!
Kol desáté zřít jasně obrys věží.
Z mhy prodralo se slunce. Kráska vstala
a usmívá se, mladá, věčně svěží.
29
VENUŠE MILOSKÁ.
(Louvre.)
Je mi, jak kleknout před tebou bych měl
jak před oltářem, vznešená a cudná
v své nahé kráse! Nejsi zář jen bludná
ni smyslů vír, křeč vášní horkých těl.
Jsi svatý plamen, čistých vznětů studna,
myšlenka božská planoucích jsi čel,
ty srdce zvedáš vzhůru v oblak běl
a nevláčíš je v kal, jenž slasti u dna.
Nechť vedle fauni, bakchantky a skřeti
se smějí, šklebí, řítí do objetí
a tančí, šílí jako v lesní strži:
Ty stojíš klidná nad vším, zázrak bílý,
tak hrdá, velká, vědoma své síly:
tvých rukou pahýl celý svět náš drží.
30
NA BŘEHU SEINY.
V dnech mého mládí – jsou to leta, leta! –
jsme chodívali, studentíci svěží,
si nakupovat knížek, nechť i sněží,
vždy po kostele, do starého Gheta.
Ta vzpomínka teď v duši maně slétá,
když o desáté Seiny na nábřeží
své skříně, jež na opěrné zdi leží,
otvírá zrakům antikvářů četa.
Ó, kdybych žil tu, denně okouzlený,
zde chodíval bych jistě kolem Seiny
a po práci tu slavil tichý sabbat.
Ó, rozkoši, vzkřik plesný na rtu ztajit,
když vydání se první zdaří najít,
a v starých knihách labužně se hrabat!
31
ZÁPAD.
Již obetkává třídy závoj šera,
a tu tam světlo lamp již rozžíhá se,
jež odráží hned na Seiny se páse,
jak zlatá rybka když tam plyne sterá.
A jako přelud v červánkovém.jase
se zvedá stín dvou věží Trocadera
tak čarovně, že po mostě se bera,
zrak utonouti nechávám v té kráse.
A přec... když západ hoří žhoucím zlatem,
jak mocněj ještě dojat stávám, němý,
před našich Hradčan slavným majestátem,
před jejich krásou, jejich před velebou!
To na ně vzpomněl v cizí jsem si zemi,
to vidinu jen jejich nosím s sebou.
32
PAŘÍŽ SE BAVÍ.
Jak na krásce sta perel, skvostů svítí,
když v ples jde a jí po hrdle se vine,
tak tisíce lamp, žárovek se nítí
na domech, v krámech, na zdích, v parky stinné.
A na sta aut se všemi směry řítí.
Paříž se baví. Do Opery! kyne,
zkad fialové světlo ven se line
v to kroků, hluku, smíchu vlnobití.
Do Comédie!... Do Casina! sídlem
kde krása nahá... Na Montmartre tmavý,
kde Moulin Rouge svým zářným točí křídlem!
Na boulevardy, kde noc se venku tráví,
kde v kokot parfum, ve smích mezi jídlem
se mísí cinkot číší, vůně kávy!
33
VĚČNÝ OHEŇ.
U hrobu neznámého vojína.
Hle, věčný oheň plá na Etoilu
pod branou Vítěznou, plá dnem i nocí
a ze dne ke dni. Zbožně stanou chodci,
a auta, koně ulevují v cvalu.
Kol nezřít v tvářích smutku ani žalu,
jen pohnutí. Tu jeden z branné moci
byl pohřben, jenž pad pro vlast – bez pomoci
kdy klesala již, rvána od Vandalů.
Ó, šlehej lásky symbole ty živý,
vlast zachránila láska synů – divy
ta tvoří, hory přenáší i skálu.
Bud' ohněm báje, zbaví vrásek rádla,
a Francie vždy vyjde z něho zmládlá,
neb sžehne nízkost, nítí k Ideálu!
34
VE VERSAILLESKÉM PARKU.
Trávníky, jak je malovat znal Watteau,
rybníky, chrámky, bělavých soch řada,
basény, nymf a tritonů druž mladá,
a vodu stříká všecka cháska tato.
Hle, v aleji nosítka, samé zlato,
a kolem jezdců třpytných kavalkáda;
to vyjela, dni slunnému tak ráda,
si madame Dubarry – jak zaznívá to!
Ne, to jen sen... kol ticho smutné, teskné.
To v aleji, jež do dálky se stmívá,
se listí stromů jako zlato leskne.
A za listem list padá v krásné vázy,
jak podzimní je vítr s větví schvívá
a do basénů oněmělých hází...
35
VERSAILLES A TRIANON.
Tam velké sály, galerie, v pýše
kde září strop, pln maleb, kam hled chvátá,
a zrcadla a mramor, plno zlata
a gobelínů a moci velké říše.
Tu malé síně, boudoiry, tiše
kde sladko snít, když srdce touhou jata,
kde verše zní, kam starost nesmí klatá
a kde i dnes jak láskou když to dýše.
Tam seděl král a před ním z všeho světa
vyslanců nízko skláněla se četa,
dvořané před ním klekali, se chvíce.
Tu týž král mocný, v oddechu a prázdni,
sám klečíval a zachvíval se bázní
u nohou Lásky, světa panovnice.
36
S MRTVÝMI.
Ó, s mrtvými dál žiti – jaké štěstí!
Zřím: Victor Hugo jde a k Notre Damu
se dívá – Coppée, jak zrak dobrý plá mu!
se inspirovat kráčí na předměstí.
Obtloustlý Balzac s tlustou holí v pěsti
se zastavil u vetešníka krámu –
de Musset, krásnou provázeje dámu,
v Boulognský lesík jede kolem šesti.
Je všecky vidímvidím, a jda kolem baru,
zřím Verlaina tam se „zelenou musou“
svých veršů hudbu spřádat v tvůrčím žáru.
A Wilda, na smrt uštvaného luzou
a žalářem, se vléci po boulvardu
s horečným zrakem, s věčné sfingy hrůzou...
37
ŠUMAŘ Z VERSAILLES.
Že cizinců tam asi více tuší,
u restaurantu ve Versaillích hrává;
mlád, vyholený, umělecká hlava,
vlas dlouhý padá přes týl mu i uši.
Hrá chansony, jež hýbou davu duší,
a zpívá... píseň Wolframa, slyš, lkavá...
hlas měkký má, snad někoho i vzruší,
leč v celku přece – jaká smutná sláva!
A tušíš: talent – velké žití cíle –
a potom: Paříž! – žena nebo ženy –
a krutý hlad a zoufalosti chvíle.
A stále hloub, jak vír když lístkem točí...
Leč studu sled přec zbývá z trapné změny:
když peníz béře, zavírá své oči.
38
KRAJINY COROTOVY.
(Louvre.)
Ne v snách – vše viděl v přírodě svým okem,
kdo malovat znal takto! Vrba křivá
se uklání a do vod tichých dívá
neb hustá olše pne se nad potokem.
A všecko v tichu, v klidu přehlubokém
má sílu pravdy. V zadu houšť se stmívá,
jak sám ji vídáš doma odjakživa,
když před tebou tam srna prchá skokem.
A přece, všecko jak když ve mhu splývá,
jak v báji voda spí, se nezapění,
vše obrys jen, vše závoj obechvívá.
Tam na palouku jasné na zeleni,
hle, nymfa nymfě v rej a tanec kývá –
přec asi tvůrce všecko zřel jen v snění.
39
ČLOVĚK A ZVÍŘE.
V uličce úzké, jež se v šero halí,
ač pár jen kroků zářných od boulevardů,
zřel s ojí k zemi stát jsem plnou káru
odpadků, beden, bůh ví odkud z dáli.
Ji stařec těžce táh a dva psi malí,
leč zde již dál to nešlo ani v páru,
a tak se stařec skroutil k trottoiru,
jak mrtvolky psi natáhli se – spali.
Až k slzám dojal mne ten obraz bídy
a ty tři tvory v metropoli čárné
jsem stále viděl, procházeje třídy.
Ó, jak ten večer – člověk za mžik stárne –
ruch Paříže, ta světla, karyatidy
a pomníky – vše zdálo se mi marné!
40
NAD HROBEM ALFREDA DE MUSSE.MUSSET.
Mes chers amis, quand je mourrai,
Plantez un saule au cimitière.
Zde na hřbitově tichém v Pêre Lachaise
u tvého hrobu dojat stojím, němý;
jak přál si’s, vrba sklání větve k zemi
nad rovem tvým, kam ke snům stulil se’s.
Je večer, soumrak, kol ni kroků hles,
jen větřík táhne vrby haluzemi
a za lístkem list padá... v duši je mi,
jak by to verš tvůj za veršem se nes.
Spíš, pěvče lásky? Zaspal jsi již tady
svá zklamání a touhy své a zrady,
co hrobní tmy tě obklopují slepé?
Či v šumu vrby, jak jen zašelestí,
dál o své lásce šeptáš, o bolesti
a srdce tvé tu dole dosud tepe?
41
V LUXEMBOURGU.
Je plno slunce v Luxembourském sadě,
ač listí žloutne a je koncem září,
jak svítí sochy v alejích a staří
jak pensisté si vykračují mladě!
A u basénu v jásotu a vádě,
hle, děti loďky spouštějí, jež září
svých plachet bělí – ples, když stihnout zdaří
se druhý břeh jim – žal, když klesnou s hládě.
Oč moudřejší jsme byli než ty děti?
snů spouštějíce plachetnice bílé,
a hrdí, jak se vznášejí a letí.
Jen basén větší byl, a v mocné síle
bouř mnohou strhla v divoké vln změti.
Ó, kde jste, kde, mé lodi, této chvíle?!
42
F. GÉRARD: L’AMOUR ET PSYCHÉ.
(Louvre.)
Jak byl by dech to vánku zbloudil v líchy
a líbal květu líčka zrůžovělá,
tak Láska slétá na zemi a čela
se jemně dotkne mladé krásné Psychy.
Tu není vášně, není žáru těla,
a neznámy tu viny jsou a hříchy,
ten polibek, tak líbezný a tichý,
toť odhmotněná čistá láska celá.
Ó, ty, jenž prošel’s lásky žárem, rmutem,
jak při polibku tom jen nadechnutém
svou omýváš tu duši jako v lázni!
Na první lásku vzpomínáš si svoji,
kdy ruka ruku stisknouti se bojí
a sladkých rtů se tknout,tknout jsi chvěl se bázní.
43
SONET - CAUSERIE.SONET-CAUSERIE.
Mám povídat vám, madame, o Paříži?
Co zvědět chcete? Jaké jsou tam ceny?
Či jak je sladko chodit kolem Seiny,
když slunce v mraky v záplavě se kříží?
Či co tam aut hřmí, autobusů kříží
boulevardy skvělé? Jaké v modě změny?
Či jak se mi tam líbily as ženy?
To, myslím, nejvíc srdce vaše tíží.
Nu, krásné jsou, a s jednou chvilku prodlil
jsem skoro denně, odpůldne neb z rána,
a k půvabům se jejím skoro modlil.
Jí ani vráska čelo nerozbrázdí,
ač dcerušku má – nu, je malována –
a v jednom sále Louvru visí na zdi.
44
SONETY ROMNEYOVY.
[45]
I.
Na obrazech mých pas jen zrak se lidí,
Na obrazech mých pas jen zrak se lidí,
já směji se jich úsudkům a radám;
když haní je, tím věru málo strádám,
a lhostejno mi, jestli slávu klidí.
Zřím na ně, jak bych cizí kraj zřel s přídi,
jak na ženu, ač vzešla z něho, Adam –
leč sonety mé, které v taji skládám,
ty mimo mne zrak lidský neuvidí.
Neb sonety ty, nechť i bez půvabu,
jsou mé, jen mé, je tisknu k prsům skoupě,
jak lakomec v svých mincích se v nich hrabu.
Je skrývám jako zloděj plen svůj v doupě,
je nepředhodím do lidského žlabu –
spíš spálím je neb rozdrtím je v stoupě.
47
II.
Od ženy svojí odtrh jsem se mocí,
Od ženy svojí odtrh jsem se mocí,
ji opustil jsem, ač mne ráda měla;
spícího děcka rtem se dotkl čela
a jako zloděj odkradl se v noci.
Svět může klnout manželu a otci,
leč duší jeho myšlenka jen chvěla,
že sám jen dojde, hvězd kde záře skvělá,
neb v žití všednu zhyne bez pomoci.
Mé umění, ó, umění mé svaté,
ta oběť tobě marná byla, marná,
neb potom Emmu zřel jsem jedenkráte.
A zda dnes přijde? ptám se rozchvěn denně –
a vidí-li, jak láska má je žárná?
Ne, marně prcháš, neunikneš – ženě.
48
III.
Dřív nebo pozděj, vždy tě znova zchvátí.
Dřív nebo pozděj, vždy tě znova zchvátí.
Když potkáš ženu, zavlá kštice vonná,
jist nikdy nejsi, že to není ona,
ta sudba tvá, jež všecky sny tvé zvrátí.
Jež opije tě rtem svým do závrati,
tvůj štětec, péro, jež svou práci koná,
ti vyrve z ruky – jejíž paží spona
tě na hrud' připne jí a nechá spáti.
Neb bude štvát tě jako ve vichřici
vždy dál a výše z ctižádosti žízně,
pro plannou slávu neb kov blýskající.
Ó, Emmo, Emmo, hlavu svoji skláním,
můj osud jsi, zdroj radosti a trýzně,
má bolest stejně jak mým požehnáním.
49
IV.
Než spatřil jsem tě, neměl jsem ni tuch,
Než spatřil jsem tě, neměl jsem ni tuch,
co gracie a krása, kouzlo ženy,
co každý den být znova opojený
úsměvem božským, čistší dýchat vzduch.
Teď vím to vše, kdy čelo rozryl pluh
mi věku již a marný vzdech a steny;
snad v náhradu za leta prostá ceny
teď toužím zmnožit smysly, zrak i sluch.
Zrak chtěl bych mít jak oko mušky zlaté,
jež složeno je drobných do faset,
bych najednou tě viděl nastakráte.
Sluch zvěře mít, jež slyší, jak jen vkročí
v les, lidský krok, bych z dálky vstříc ti lét’,
a jak noc hvězdná na tisíce očí.
50
V.
Ty kráso krás, ty kouzelnice, vílo,
Ty kráso krás, ty kouzelnice, vílo,
ty na zem s nebe spadlý krásy dive!
Tvé oči sladké, hluboké a tklivé,
líc jabloně květ, čílko tvé tak bílo.
V snách snívám bláhov, že se’s narodilo,
ó, dítě pro mne! Anděl byla’s dříve,
a bůh tě poslal ve své lásce živé
sem na svět chudý pro mne, pro mé dílo
Ó, zdali stačím vystihnout kdy plně
čár úst tvých, úsměv, líbezné tvé hledy,
tvých ňader půvab v jejich sladké vlně.
Dnes dím si: Tys to! Ty to hledíš z rámu!
A zítra zřím, tvých krás že stín to bledý,
a v zoufalství svém bědný štětec lámu.
51
VI.
Když Pochybnost své stáhne zase drápy
Když Pochybnost své stáhne zase drápy
a božské síly ovane mne tucha,
jak čár tvůj vznese nad prach mého ducha
a v jakou rozkoš tvoření jej ztápí!
Tu krůpěj práce čelo moje skrápí,
zrak hoří však, jak zimnice když suchá
by žhnula v něm, a srdce-neposlucha
je sokol spoutaný, jenž dostal kápi.
Leč někdy čár tvůj nad všecky mé síly,
a srdce mé, jež tiše bilo zatím,
se zvedne v zpouře, vášni, láskou zšílí.
Tu zdává se mi, každý mžik že vrhnu
se, drahá, k tobě, ústa tvoje zchvátím
a tebe celou, celou na hruď strhnu.
52
VII.
Zda víš, že miluji tě? Ó, víš jistě,
Zda víš, že miluji tě? Ó, víš jistě,
to vždy ví žena! Čítá v našem zraku
i v srdci, duši, nechť se halí v mraku,
jak v otevřené knihy jasném listě.
Ty víš! A tiše sedíš na svém místě,
svou podáváš mi ruku bez rozpaku,
žertuješ, mému posmíváš se žáku –
tak přátelství, ne láska, mluví čistě.
Zdám stár se ti? Což nevidíš, co žáru
v mém srdci hoří, ký tam oheň mladý?
Což stárne ten, kdo tvoří, živ jen jaru?
Či chud jsem? Není lampou Aladdina
mé umění a já duch její tady?
Kyň, skvostů sta do tvého snese klína.
53
VIII.
Den, kdy tě nezřím, ne, to není den,
Den, kdy tě nezřím, ne, to není den,
to jenom soumrak bez slunce a světla,
to suchá snět, jež s jarem nerozkvetla,
to žlutý lupen, jenž spad, větru plen.
Proud plný kalu, přelomený kmen,
květ zašlapaný, vločka v bláto slétlá,
to cesta v pustý kraj, kde v oči vmetla
ti písek vichřice – to umírání jen.
Jak mrzí práce a jak nudí kniha,
ať bol či smích tam, stejný trud to číst!
Čas jak plž leze, srdce dusí tíha.
Konečně večer. Nic mne neupoutá,
a z knihy žití rvu a chumlám list
a hořce házím do prázdného kouta.
54
IX.
Bůh měl mne rád, když dal mi spatřit tebe.
Bůh měl mne rád, když dal mi spatřit tebe.
Když zřím tvou krásu, stárnoucí a chorý,
jak andělské bych slyšel zpívat sbory,
jak světec zřel bych otevřené nebe.
Na obrazech mých Venus jsi i Hebe,
neb čárný nápoj s olympické hory
v své neseš kráse pro pozemské tvory,
jímž mládne každý, koho stáří zebe.
Tvé kráse žehnám, zpit jsem jejím květem,
jen jí, jen jí mé dílo stále roste,
jsi vzpruha, cíl mi, nadšením i vzletem.
A přec, když vídám, bledý při té scéně,
jak chtivě na tě patří mojí hosté,
si přávám, abys krásná byla méně.
55
X.
Mžik jeden s tebou za roky mi celé
Mžik jeden s tebou za roky mi celé
života mého. Zase žiji rád,
zas cítím krev svou bít, jak byl bych mlád,
a srdce tepat bouřlivě a vřele.
To slunný jas, jež na vody pad ztmělé,
svit luny, který v tmavý šlehl sad,
dech květu, který vonívoní, i když zvad’zvad’,
a prolne vše i v drti ztrouchnivělé.
Když ráno zřím tě, po den pak již celý
se usmívám; tak lehká je mi práce
a necítím ni zklamánízklamání, ni žely.
A jestli večer, naráz zapomněno,
čím den mne zranil, nadějí mých zrádce,
a já mu žehnám, šeptaje tvé jméno.
56
XI.
Ty nejdeš, nejdeš – tuším, že jsi v dáli,
Ty nejdeš, nejdeš – tuším, že jsi v dáli,
leč nevím, kde a s kým a co tě jímá,
jen obrazy mám strašné před očima,
a každý tolik hruď mi rve a pálí.
Zřím, jak tě někdo svádí, sliby šálí,
jak pažema jej obejímáš svýma,
a zas mi, jak když v moci tě kdos třímá,
ty rveš jej, křičíš, pláč chví tebou stálý.
Snad bláhovost to má jen všecko čírá
a řad tvých krásných zoubků právě svítí,
jak veselý je smích tvůj odestírá.
Oh, hlava má! Té úzkosti a strachu!
méMé srdce zmítá se jak rybka v síti,
a odkopnut můj štětec leží v prachu.
57
XII.
A náhle přijdeš – s milými tak slovy.
A náhle přijdeš – s milými tak slovy.
A já již v ústret ke dveřím ti letím,
vše zapomínám v ráz, co bylo před tím,
a zrak můj lačně zas tvůj půvab loví.
Ač stokrát zřen, teď zdá se mi zas nový,
jsem úsměvem jat rtů tvých nad okvětím,
a nové plátno ihned tobě světím
a hroužím se v tvé líce. Co mi poví?
Je krásnější než dřív – jsi, dítě, šťastné?
Tak zdokonalit láska můž’ jen z nitra –
oh, jak má síla poznáním tím hasne.
Leč umělec se vzepře ve mně chvatněchvatně,
a jak bych měl tě ztratiti už zítra,
tvůj obraz nový na svém chytám plátně.
58
XIII.
Tak v nitru mém jen váda zuří vzteklá
Tak v nitru mém jen váda zuří vzteklá
ao umělce a muže rve se zájem:
co pro jednoho rozkoší a rájem,
je pro druhého žhavou mukou pekla.
Žár – zimnice se střídá, nemoc vleklá,
déšť v plném slunci šlehá náhle krajem.
A stále je mi hádankou a tajem,
co ve mně silnější? Co ty bys řekla?
Dnes chladně dívám se, jak světla stelou
se po tvé tváři, zítra krev má zšílí
a prahnu jen tě líbat, mít tě celou.
Hned odvahy jsem pln, hned krok můj vázne.
Plod utrhnout? Což mám dost ještě síly?
A z kouta se mi něco chechtá: Blázne!
59
XIV.
V zjev Dianin jsem vtělil tě dnes, dítě,
V zjev Dianin jsem vtělil tě dnes, dítě,
když kráčí spěšně lesa vonnou šeří;
mech zrosen – měsíc – člověk v kouzla věří –
ó, jak má práce zdárně rostla, hbitě!
Lovkyně krásná! Kdo však uvidí tě,
jak uvěří, že za plachou jdeš zvěří?
Ten šelmovský tvůj úsměv jinam měří:
ty spěcháš lovit srdce mužů skrytě!
A oddechu když přišla chvíle malá
a já svůj obraz přehlížel jsem, ty
se svého místa potichu jsi vstala.
A vstoupla’s za mne, přitiskla své ruce
mi na oči a potom na mé rty
jsi políbila dlouze mne a prudce.
60
XV.
Na bledá ústa moje rtík tvůj vtisk
Na bledá ústa moje rtík tvůj vtisk
mi horoucí a dlouhé políbení!
Ó, zdá se mi: svět celý kol se mění,
jen růže zřím, kde kal byl třasovisk.
Jsem mlád, jsem král, jsem šťasten, že bych výsk
až k oblakům a tančil v okamžení;
mé duši rostou křídla, krev se pění,
zvon srdce bije, mysl letí v trysk!
Kams vznáším se, kams padám, blažen řítím.
Sním nebo bdím či šílím? Nevím sám.
Jen tebe zřím a vonný dech tvůj cítím.
Své ruce spínám, ve snů klesám sítě
a usmívám se, slzím, šepotám:
Můj miláčku – má královno – mé dítě!
61
XVI.
Po polibku svém uprchla mi v studu,
Po polibku svém uprchla mi v studu,
než moh jsem skočit, vrhnouti se za ní –
nu, však se vrátíš, vid', má plachá lani,
a pak tě nepustím již – držet budu.
Jsem milován, jsem bohat, konec trudu!
Nechť jíní se již leskne na mé skráni,
div, štěstí celé k čelu se mi sklání,
ó, v jakém pochyb vrávoral jsem bludu!
Již nebudu skráň chýlit v chvíli dumné
a sudbě klnout v zamyšlení tom,
ty, krása, láska, stále budeš u mne.
A usmívat se budeš ve svém štěstí,
a já – já starý rozdrásaný strom,
já teprv nyní v pravdě počnu kvésti!
62
XVII.
Jak čárnou Kirku, luznou kouzelnici
Jak čárnou Kirku, luznou kouzelnici
tě malovat teď budu, lásko zlatá,
když proutkem mění lidi ve zvířata
a zvířata zas v lidi jásající.
Jak Kalypsó – ó, těžko jí se zříci
je Ulyssovi – Cecilie svatá
mi budeš potom, hudbou nebes jatá,
i Sibylla, jas vytržení v líci.
Má sláva poroste i moje jmění,
kol obrazů mých tíseň bude davů,
zvát králové nás budou okouzleni.
Leč co mi zlato, co mi pochval hlasy?
Mně nad vše v klín ti položit svou hlavu
a cítit, jak mi měkce hladíš vlasy.
63
XVIII.
Sny, vše jen sny... Jdou dlouhé smutné týdny
Sny, vše jen sny... Jdou dlouhé smutné týdny
a měsíce... a nepřichází Emma...
Ó, běda, vím již, lásky ke mně nemá,
a dvojnásob jsem stár a chor a bídný!
Proč postačil mi dřív jen úsměv vlídný,
proč toužila víc prosba moje němá?
Můj osud v mžiku zahřměl: Anathema!
když štěstí mé zrak jeho spatřil slídný.
Za okamžik jen jasné záře malý
jak bolesti se v srdce vtíná dráp
a jaká tma se smutku na mne valí!
Jdu sněžnou plání:.. smutnou, beze hrází..
ne, vleku se jen o holi a sláb
a za mžik tepla dvojnásob mne mrazí.
64
XIX.
Teď vím již, lásky že to nebyl žár,
Teď vím již, lásky že to nebyl žár,
že vděčnost to jen, ješitnost jen byla,
snad dětská radost z krásy mého díla,
vždyť k lásce jsem jí vážný byl a stár.
A za zlato já měl, co byl jen škvár,
ji lákala jen odvaha a síla,
a té jsem neměl... obdiv můj jen pila
a hodila pak penízků mi pár.
Zde, žebráku, máš, víc v mé není moci!
Já zprv ji hledal, hledal den co den
a volal v každé probděné své noci.
Teď pochopiv a cítě smutek stáří,
buď tvořím horečně neb zasmušen
jen v prázdno zřím. Bol zkameněl v mé tváři.
65
XX.
A přec zas přišla... K nohám se mi vrhla
A přec zas přišla... K nohám se mi vrhla
a v neskonalé muce, pláči, vzlyku,
mi vyštkala své hoře... V okamžiku
jak se svého by žití závoj strhla:
Jak proklíná svou krásu, vášeň zvrhlá
jak mužů tělo rvala ji, jak dýku
ji v srdce vráželi – plat rozkošníků...
Ó, jaká bolest hrdlo moje zdrhla!
Oh, umřít, umřít, umřít se mi chtělo!
Hněv zapomněl jsem, jat byl soucitem,
jí ruce hladil jsem a vlas i čelo.
Sám pláče, slzy s jejího jsem líce
jen stíral jemně, chvějným šeptal rtem:
Oh, kráso! – ženo! lásky mučednice!
66
XXI.
Zas klidně, tiše sedáváme spolu
Zas klidně, tiše sedáváme spolu
v mé prostéprosté, a přec útulné tak dílně;
já pracuji teď horečně a pilně,
leč ona rovna schýlenému stvolu.
Zrak smutný má a jako bez plápolu –
ó, trpí, trpí, v nitru pláče kvilně!
Já v hradbě své zrak přitisknu-li k střílně,
zřím, jak svou hlavu kloní v tichém bolu.
Tu jímá mne cos jako láska otce,
k ni poklekám, ji tiším, vzhůru zvedám,
toužíme oba klidné po zátoce!
Jen přátelství teď zbývá ještě k spáse!
A jak se skláním s něhou k jejím bědám,
nás obou bol jak mlha rozplývá se.
67
XXII.
Věř, Emmo, vždy lze život počít znovu,
Věř, Emmo, vždy lze život počít znovu,
ó, nezamítej této pravdy prosté:
i v shnilé mrti fialek trs roste,
a jarní květ se pozvedá i z rovů.
Nač choditi jen stále ke hřbitovu,
když žežulky hlas v háj nás volá po sté?
Máj každý zve nás: Smutků svých se zhoste!
Strom vyrost ze zdí zříceného krovu.
Jen roztrhat list třeba, který hostí
snad naši skvrnu, uzavříti účet
se svojí celou, celou minulostí!
Že nemáš moci v síle svojí skromné,
by nový život moh ti ještě pučet?
Jsem, dítě, stár – a přec se opři o mne!
68
XXIII.
Ty ještě vrtíš hlavičkou svou v strázni?
Ty ještě vrtíš hlavičkou svou v strázni?
Což netrpěla za cizí jsi vinu?
Což nesmyla jsi všechen kal i špínu
již v nespočetných slz svých horké lázni?
Nač ještě pláčeš, zachvíváš se v bázni,
proč ještě dál chceš chouliti se v stínu?
Hle, slunce plá ti s nebes baldachýnu,
žij líp a krásněj, jak ti srdce zazní.
Bol topit, rejem zdupávat to tlící?
Ne, přešlosti spíš pevně pozřít v oči
a „Vyrovnáni jsme již!“ chladně říci.
Tak znova zkveteš v krásy svojí pýše,
v tvé cesty zase klid a štěstí vkročí,
a sen se vrátí na tvá víčka tiše!
69
XXIV.
Tvá bytost opět jako leknín svítí
Tvá bytost opět jako leknín svítí
na tmavých vodách... jsi jen mír a něha.
Pes bolu k nohám pokorně ti lehá,
ustálo dávno táhlé jeho vytí.
A já jsem šťasten... ó, jak děkuji ti
za dny ty klidné... tvůrčí radost šlehá
mi z prsou... sním jen, porušit se střeha
tu harmonii, soulad, kouzlo žití.
Jsi krásná jeseň má v svém zjevu mladém,
jsi pohádka má sladká, poslední,
jež navždy s šedým sloučena je hradem.
Ó, jak rád ve snu, jejž jsem spřed si, tonu,
že nebude již konce slunných dní
ni pohádky mé, štěstí mého skonu!
70
XXV.
Já přátelství se smával muže - ženy,
Já přátelství se smával muže - ženy,
mně nebylo to nikdy víc než maska,
než děravý plášť, v nějž se halí Láska,
jež shodí mumraj ve mžik vytoužený.
Jen slabá lávka přes potoku pěny,
jež pod silnějším krokem náhle praská,
hra s ohněm pouze, nebezpečná sázka,
kde ztrácíš vše a nedosáhneš ceny.
Leč nyní, nyní.., co mám, dítě, tebe,
se nebojím už... přízniva nám sudba,
hle, jak nám září bez obláčku nebe!
Jak daleko řev bolesti a vášně!
Vše mír a ticho, pohoda a hudba...
A v tom šleh blesk a zahřímalo strašně.
71
XXVI.
„Jsem u vás, Romney, dneska naposledynaposledy,“
„Jsem u vás, Romney, dneska naposledynaposledy,“
mně náhle řekla. Vytřeštil jsem zrak,
mé srdce bilo, uděšený pták.
„Kam půjdeš, Emmo?“ vyjektal jsem bledý.
– Mám„Mám dost již světa pohrdy a bědy,
již zmítati se nechci, puklý vrak,
výš toužím, musím přes vše... tak neb tak...
Lord Hamilton chce mít mě... budu lady...lady...“
Mou ruku stiskla a ven vyšla chvatně...
Šat, jenž tu visel, s jejího pad’ těla,
zjev její smál se na mém novém plátně.
Já ztrnul a pak vrh’ se ven, vzkřik: Emmo!
Ni krok již nezní. Prázdná chodba celá.
Jak v dílně mé je pusto, temno, němo...!
72
XXVII.
Jak moh jsem snít, že umění mé stačí,
Jak moh jsem snít, že umění mé stačí,
bych upoutal si navždy takou krásu?!
Sám, na bolesti své se nyní pasu,
hned jizlivě se směji a hned pláči.
Nu, dohrál’s, dohrál’s, pošetilý hráči,
ta, k níž se’s modlil jenom v tichém žasu,
teď v skvělém kruhu... na zářícím kvasu,
na hrdle perly, šat svůj sálem vláčí.
Leč někdy hodím zase svojí hlavou
a vzkřiknu: Jděte – jděte, krásná lady,
co umělec vám s bolestí svou dravou?
Jak řád si připial lord vás na hrud vděčně
a vámi těší stařecké své hledy –
leč v obrazech mých má jsi, má, a věčně!
73
Tato kniha
vyšla nákladem a tiskem
J. ŠNAJDRA,
v úpravě
ST. KULHÁNKA
v Kladně.
Číslo výtisku:
....................
E: js; 2002
[75]