Sebrané spisy veršem i prózou, díl 3 (1857)

Jan Pravoslav Koubek

Diplomatická verze Ediční verze
JANA PRAVOSLAVA KOUBKA
SEBRANÉ SPISY
veršem i prozou.
K vydání spořádal František Lad. Vorlíček.
DÍL III.
V PRAZE. Nákladem Karla Bellmanna. 1857.
[I] Tisk a papír Karla Bellmanna.
[II] Básníkova cesta do pekel.
Epos směšnohrdinský.
Motto: Die Poesie komme zu uns wie und wo sie will, sie kleide sich wie der Jupiter der Heiden, in welchen prosaischen, engen, dürftigen Leib; so bald sie nur wirklich darin wohnt; so sei uns die- ser Maskenball willkommen. Jean Paul.
[1]
Nové Jiříkovo vidění,
jinak:
Básníkova cesta do pekel, aneb Orfeus redivivus, to jest: Zpěvák a Eurydika, čili kratochvilná historie, jak onen pohanský poeta pro svou milou manželku do předpeklí a do pekel pod zemí jest putoval, jaké tam měl vidění i co se tam s ním dálo.
Všecko podlé starých hodnověrných kronik, i dle Nasonovy postilly udáno, a v přerozkošných rhythmech sepsáno tuto se nachází.
[3] Vydáno na světlo k obveselení a zarmoucení mysli panen i mládencův, ježto vstoupiti míní v stav svatého manželství, a k mravopočestnému poučení mladých manželův, k rozmnožení lásky a věrnosti před svatbou i po svatbě, roku tohoto, když jest bylo veliké zatmění slunce, na něž jsme s pražských hradeb s mnohými mistry učení pražského hleděli dne 8. července o deváté hodině pět a dvaceti minutách na orloji pražském. Na to zas následovalo veliké horko, sucho a drahota, lidé pak mnozí na červenku stonali a mřeli, i byl jest toho léta nedostatek vody veliký, tak že páni mlynářové pražští od konce meliva tři kopy i ještě více v pražských městech jsou žádali. Chraniž nás Bůh i onen svatý král Burgundský, aby na to veliké sucho náhlé mrazy neudeřily, nedadouce nám semlíti slady, jichžto z Boží milosti máme v Čechách zásoby ne skrovné. (S třemi obrazy oné pekelné šelmy Cerberusa a otce Kochema a otce Konyáše.)
[4] Zpěv první.
Ridendo dicere verum.
[5] La camaraderie.
Za onoho času, kdyžto v majestátě Hromem ozbrojených blesků Perun hospodařil na nebesku, Dokud sochy bohů neležely v blátě Ni v Athenách ni v Kyjevě pradávném, Ani v Praze na Petříně přeslavném, V tomto blaženějším čase, Když Apollo na Parnase V spolku devatera svojich schovanek Prozpěvoval ke své zvučné lyře Dlouhé verše v šestistopé míře, A co statný Regens-chori Řídil svoje zpěvné sbory, Jako Jelen náš své české sbory řídí, Když den svaté Žofie se blížit vidí: Tehdáž, dokud žádný básník, bohův kochánek, Nezprznil se kusým veršem deklamovánek: V onom krásném pominulém času, Když mladistvých bohů švárnou chasu Lada do svých svodných sítí vábila, 7 A neslyšíc manželova hlasu Svého kulhavého kováře se spustila, A hned jemu na vzdor vojáka se chytila, S ním pak levou rukou a morganaticky Nebešťanka obcovala světsky, lidsky, Až pak od manžela byla přepadnuta, Odprošena, a tak jeho pláčem hnuta, Žeť jest jemu všecku vinu prominula, A s ním do kovárny nazpátek se hnula: – Ejhle v tom neobyčejném času Byltě také jakýs Orfeus živ. Slyšte, jaký s ním se udál div! Nastojte i zatajte svých hlasů!! 8 Invocatio Musae.
Ó ty, ježto bystrým zíráš zrakem Zhůru do budoucné výšiny, I znáš minulosti hlubiny Zahalené tmou a věčným mrakem, Muso! ó ty vševědoucí bohyně, Výmluvnější nežli pražská hokyně, Jež má nejvybroušenější odříkačku, I ví každou klevetu a povídačku Z Nekazalky, ze Smíchova, z Podskalí, Která oka nikdy slzou nezkalí Nad dobrého jména mrzkou vraždou, A jen chválí nejvíc hanu každou; Jež ví všecky pomluvy a báje Z nebes krajů, z pozemska a z ráje, Jež proniká všecky tajnosti, By je pošeptala v skrytosti Na ovocném trhu kmotře sousedkyni, Paní Kačence, a její přítelkyni A – pro pána krále, Nic víc dále... 9 Muso! veď mne dolů v tmavou říši stínů, Kam jsi vedla Æneáše, Kochema i Konyáše, Bych se octnul v pekelných propastí klínu, V diamantovém palácu satanáše, Tam kde Pluto vězí Proserpinu, Odkud nerozum ve strašném zmatení Vzal si látku k Jiříkovu vidění, Tam, kde světla, blaha pilný šiřitel Pomocí Luciferova písaře Sepsal kodex pekelného žaláře, Kochem člověčího rodu blažitel. Nejprv pověz Muso, druže milá, Jaká ukrutná to láska byla, Jež Orfea hnala k branám pekla, Tak že Cerberusa dravost vzteklá Jeho měkké duše neulekla? ––––– Sotva že jsou hranu odzvonili Jeho dobré roztomilé manželce, Hnala bolest krutá zpěvů umělce Z vlasti dál a dále, neustále; A když oči louži slzí vyronily, Jal se, podoben jsa křepelce, Svoje nářky znova opakovat, Hlasem pronikavým vykřikovat: 10 „Eurydice, Eurydice!“ A nic více. I tak nešťastný ten vdovec Toulal se co bludný lovec Po všech zemích hellenských a thráckých Jako pytlák v lesích rožmitálských, Když ho v dobu tuze nešťastnou Myslivci a feny dopadnou; Tu se počne tuhá rvanice, A smrt hrozí z každé ručnice, Olovo a kulka fičí kolem uší, Trefí-li tě, Bohu poruč duši; Život každičkého ušáka Jestiť roveň duši pytláka, A zaječí barvu lidská splácí krev, Člověk s člověkem bojuje jako lev Pro korotevkoroptev, pro zajíce, Na mou věru pro nic více. Když tak Orfeus rejdil, achy! lkaje, S nářkem slzy hořké prolévaje, Tu po dlouhém putování Škytání a bědování Přišel u jednoho háje Posléz v nadpekelné kraje. Tamo strmí hora vysoká, V ní se šklebí díra hluboká, 11 Z té se pořád ve dne v noci kouří, A vnitř tisíc láter hromů bouří. Zde se, jakož Kochem o tom zpomíná, Strašné sídlo pekelníkův začíná. Mají za to mnozí dějepravci, Že sem také mnoho přiletělo Všelikého ze všech zemí ptactva Divných hlasů, barevného šatstva, Aby s čtvermonohými též dravci Zpěvy Orfeovy uslyšelo; My však majíc pravdu na zřeteli Čerpanou jen z historických zřídel, Nevíme ze kterých vlastně sídel Kteří opeřenci přiletěli K tomuto koncertu z druhů zpěvných, Neb nemáme na to listin zjevných, Ani kdes v athenských knihovnách, Ni ve vatikanských listovnách, Ba – co nejvíce je k podivu – Ani ve třeboňském archivu. Toliko sám mistr Gervasius, Rukojmí pak jeho Portasius Mnohými dovedli důvody, Že ke schůzce této čtvermonohé Přibyly též ptačí národy; Ač že přemoudřelý Podivinus, A s ním uštěpačný Censorinus, 12 I též mistr Špaček čili Sturnus, I jich komentator Taciturnus, Vedli proti nim důkazy mnohé, Že listiny ptačích vrstevníků Pošly z péra starých podvodníků, Ba že v kontextu jsou porušeny, Ano z čista jasna podvrženy: My však dle kritických pravidel Varujíc se hypothesních osidel Kladem beze všeho hloubání Výsledky vlastního skoumání. Každá písmena je zrno zlaté, Vydobyté z bání pravdy ryzí; Odporem nás nikdo nepomate, Neb náš rozum není rozum cizí. Darmo dlouhý čekali jsme čas, Že se přece někdo vyjeví, Jenž nám této práce uleví, I že věhlasem svým vydá hlas K vysvětlení té otázky sporné, Opřen o důvody nerozborné; Leč ve světě málo plných hlav, A žaludků prázných velký dav, A ty první ty jsou zaměstnány Chválit svoje chlebodárné pány, A ti druzí, chudí Irlandčané, Jsou cikády, jimžto rosa s nebes kane, 13 A když kane začnou zpívat, když nekane začnou zívat. Toto všecko majíc na zřeteli, Sami jsme se k této práci měli, Za to ale každé naše slovo Jestiť vážné, těžké jak olovo. Vždyť je jiný rozum křesťanský, Nežli býval rozum pohanský, Z cela jiný je též židovský; Trpaslický rozum není obrovský, Čínský rozum není rozum německý, Ruský rozum není rozum turecký: V to-li mudrosloví věřit nechcete, V knihách polských tam je najdete, Sepsaných od našich věštců knížete, Jenžto nad slovanských pěvců rodem Vznášel se jak orel nad holubím plodem. On se druhdy ještě výše vznášíval, Dokud svojim křídlům více věříval, A svým vlastním zrakem svůj let měříval; Dokud ještě jiným nebyl tvorem, Nadsekvanským totiž professorem A školákem velkých divotvorců, Společných to s duchy světoborců, Jež na spůsob šíleného Kernera, Paní Krüdenerovy a Mesmera 14 Mají mocnost nade všemi bubáky, I černými i bílými strašáky, Které babská porodila pověra, – Pláštěm víry přioděná příšera, – Aby děti, kdyby spát nechtěly, Usnuly a více nebřeštěly. – Jen vy, prosím vás, neračte spáti, Moji čtenářové laskaví, I vy bdící i vy dřímaví, Račte mému péru milost dáti! Básník neníť sám ze sebe prorokem, On jest mnohem vyšší moci otrokem; A jak tato mocnost jemu káže, Tak on bídák svoje verše váže; Bez ní ale pranic nedokáže. Ohromí-li božství zlolající Jeho zemská ústa koktající, Chuďas breptá, piští, štěbetá, A všelijak žvástá, klevetá, I motá se jako netopýr, I plazí se jako podlý štír, Třepetá se jako lačný sup, Tetelí se jako pouhý trup. Však učiňte konec rozpakům, A poslyšte hlasů volajících. Pohlednouce zhůru k oblakům 15 Dav uzříte ptákův veslujících Od západu k řeckým paloukům; A když nechcete mít ze mne kronikáře, Posla dávné minulosti, čili lháře, Dovolte mi býti aspoň ptakopravcem, A já budu ptačích dějin věrným správcem. Tedy nastojte a ves svůj um sběrajte, A na slova augurova pozor dajte! Nastojte a napněte svůj zrak! Tam vidíte krotkých husí mrak, Které z Němec na odlet se daly Zrovna až do dálné řecké země, Aby nešťastné své v Němcích plémě Od úplné zkázy zachovaly, By jim brkův déle neškubali Mistrové a docentové praví, Prorokové přemoudřelí, žvaví, Z Lipska, z Göttingu a z Berlína, Z Bonnu až tam, kde se začíná Za Královcem nelad slovanský, Ráj pak dokonává germanský V strachu, že naražen bokem pravým Shrkne pod cizinců tokem dravým. – Mnoho štěstí přeju, husy milé! Ale vězte, že i v Helladě 16 Panují též psáři teto chvíle U vítězoslavné parádě. Tamto nekynou vám žádné ráje, Žádné nečeká vás přístřeší, Nebo plodná perojezdců láje, Co v dědictví Řeků peleší, I tam vaší škody neustále hledí, Brky šklube, péra ostří, ingoust cedí. Tak Řekové ostřili – své meče, Tak šklubali – vousy z tureckých brad, Tak cedili – krev v čas kruté seče, Hájíc svobody své starý hrad. „Sic vos non vobis,“ vy husy milé! Péra ve svých křídlech chováte, „Sic vos non vobis“ v cizinách čilé I outrpné duše hledáte! Ejhle z Albionu zámořského Přiletěla lstivá kukačka, Prohnaná ve světě toulačka, Co dle svého mravu šalebného Slabší ptáky v lesích, v polích plaší, A své vejce v cizích hnízdech snáší Ptáků kanadských a jamajckých, Indických, kytajských, malajských. Ta též řeckou zemi navštívila, A se v jonských výspách rozhostila. 17 Z velké dálky až tam od severu Přiletěla švárná orlice, Mnohovládná ptáků cařice, Jež dle svého důsledného směru K jihu obrátila svoje křídla, Kde příbuzných ptáků květou sídla, Tam, kde v Letnicích o Svatém Duchu Nikde o kožuchu není sluchu, Kde bavlna hnízdům dává stlání, Kde se lavřín nad písklaty sklání, Nad písklaty, co jak pudem dralky Zrak puzený šlou v severní dálky. S Araratu hledíc k Indostanu Vzletla orlice ke Kavkazu (Kde později přišla k ourazu), A pak usednula na Balkánu. Dva střízlíky rázu rumunského, Třetího pak z rodu bratrského Chovajíc nad svýma křídloma, Na půl skryla v tajném oblaku, Pozírajíc svýma zrakoma Až za staroperskou „Provlaku“ Letěla jest do zpupného Cařihradu, Kdežto není ladu ani skladu; Tam pak na Žofiině minaretu Odpočinula si ve svém letu. 18 Mezi tyto slavné ptačí sbory Přibyl také kohout rousatý, Zpěvák vykřičený volatý; Přiběh’, přelít’ frkem doly hory, Jsa v Gallii slavný Regens-chori, Jehož vřeštný hlas při kuropění Nebyltě nikoli k utajení. Ale stýskaly si velice Na neplodnost jeho slepice, Všecky kvočny, všecka kuřata, Jimž ten rytíř slíbil obranu, Aneb připověděl ochranu; Jsouce jaty slibem mámivým, Srdcem svedeny hašteřivým, V nadějných se zamotaly kličkách, A zůstaly potom na holičkách. Z Turek přišel dudek smrdutý, Všecek sám nad sebou mrzutý, Žluč se mu vylila do žaludku, Tak že rek ten pýchou nadutý, Nejdudkovatější dudek z dudků, Byl pohroužen u velikém smutku. Za ním chvátal havran „věhlasný“ Vyučený věštbám vítězovým, A ten krákal hlasem prorokovým Ferman jako fatum úžasný, 19 Až všem ptákům mnoho nahnal strachu: „Neujdeš, můj dudku, milý brachu, Kvapí dies irae, dies illa, Jako svědčí David a Sybilla, Že své skleslé kosti složíš v prachu! Dajž Bóh, aby tvá smrt sladká byla! Ejhle tot vultus sereni pereunt! Ejhle tot mores, amice, abeunt! Neb jak praví staročeská koleda: Vezme za své surovost a šereda.“ Ještě mnoho všelijakých ptáků Z ciziny a z otčiny Feaků Na to místo přiletělo davem, Rozloučit se s thráckým Zpěvoslavem. Bylo vidět v této směsici Strnada i hluchou pěnici, Hejla i vlastovku švítořivou, Zlatohlávka i sykorku sivou. Také přilít’ onen známý čtverák Čížek, co své hnízdo chytře skrývá, A s ním stehlík, notný šestiperák, Který v kleci za ptačinec zpívá, Za ptačinec, jímžto sad oplývá! Byl zde také, jenž v teploučku dlívá, Kanár i choť jeho běložlutá. 20 Slavná prima donna assoluta, Z podunajských břehů „Filomela“ Mezi nimi svoje místo měla; Ji jen přemoudřelý chytroušek Stíhal hloupou hanou papoušek. Výr a sova, a tři netopýři, Sejc a jiní noční bohatýři Také dostavit se ráčili, Ne tak k vůli básníkově zpěvu, Ale aby kraj ten zočili, Kde bohové v milostivém zjevu Do tmy věčné provrtali díru V tvrdotvrdých skalinách z porfýru, Deset sáhů šířky na rakouskou míru. Ba i komár, štíhlý tenorista, Jenž nejraděj zpívá prima vista, Brumbál, chroust a jiné zížalyžížaly Z vlasti na cestu se chystaly. Spojeny jsouc v zvučném kvartetu Do Řecka se měly k odletu. Takto šumař český slávu naši Do všech koutů světa sem tam snáší. Tedy před tu rozchrlenou díru Postaví se praděd básníků, A se svojich plecí sejma lyru Začne provádět svou muziku. 21 A zvířata co se v lesích kryjí, Zaslechše tu lidskou elegii, V nížto, jak nás učí mistr Sixtus, Řádně byl promíchán sensus mixtus, K nešťastnému přiběhla milenci Objevit mu svoji kondolenci. Přicválal sem medvěd huňatý Z krajin čudských zvláštní hudby ctitel, I vlk z Uher, jeho lačný přítel, Z Rus ostrovid přiběh’ okatý, Z Polska hřebec, ocas maje uťatý, Od Illirů junec čacký, srdnatý, Z Němec tur a zubr hlavatý, A z Čech beran, tichošlápek rounatý, Potom bobr, průmyslník srstnatý, Jenž lhostejně v dvojím živlu žil, A s mlaďátky svými notně ztyl: Neboť velmi dbal o dobrou píci, O něho zas dbali kožešníci. Z Turek přitíh’ velbloud hrbatý; Celý ušlý uondaný silně, Byl by chudák zhynul neomylně. Ostrovid však vida svého bližního V těžké nebezpečné nemoci Přejal ouřad ranhojiče vrchního. 22 Chtěje nemocnému pomoci Ostrým pazourem mu pustil žilou, Že krev z něho stříkala vší silou, Pak mu ránu flastrem z juchty obvázal, Přísnou dietu a spaní přikázal, A tak zhojil tu skotinu milou. I anglická liška hrdopyška, Této operace tovaryška, Všem závidíc kůži nemocného Přidala mu pižma kytajského, Jež na oči tichý spánek přivádí. Pro něž Britan z lásky k člověčenstvu S říší nebeskou boj snadný provádí, A ji nízkým podloudnictvím podvádí. K tomu zvířecímu urozenstvu Slon též připojil se nosatý, Hřmotný, zavalitý, kostnatý, I vyhlížel jako bramín učený V zástupu tom divném skotů divokých, Nebo jako pedel dobře placený – Je-li promocí na školách vysokých, – Když se trouba ozve ve velikém sálu, A publikum zvané v listech širokých Přicházívá slyšet umluvenou chválu. Z Francie se dostavil lev hřívnatý, Bohatýr to statný, veleoudnatý; 23 A ten živ byl jen pro samou slávu, I měl přeukrutně málo hladu; Krom že někdy u dalekém stádu, Polknul tele, pastuchu i krávu. To však dělal pro čest a ne z hladu, Podporou jsa osvětě i právu. Ovšem druhdy proti svému mravu Do sousedního se pouštěl bravu, A tam škrtil ovce vrtohlavé: Ale zvěř, co měla hlavy zdravé, K tomu ještě drápy jak on dravé, Spustivši se do lva hrdinského Vzala kořist mu i lvíče jeho. By však nezahálel výrod činný, Přeplavil se mezi Beduiny; Tam ve vlasti lvů, na poušti Algíru, Slávě jeho přibylo kus revíru. Se lvem přišly druhé kočky dravé, Z temna hnědé, ryšavé a plavé: Od Gangesu tigr zubatý, A s ním kmotr levhart vousatý. Ten zrzounec z anglického znaku Zběh’ do Špaňhel v červenavém fraku, A byl od Kabrery mile přijatý – Mečem, olovem a prachem; A přec zrzoun nezbled’ strachem, 24 Ale na mou věru Pokousal Kabreru, Hyenu tu špaňhelskou S tváří právě ďábelskou, Ježto ve Francouzích pěkně tiše sedí, A ve spolku lvů na zašlé slunce hledí. Posléz osel přilez’ ušatý, Zpěvu milovník a citery, Přísný soudce v chrámu opery, Od bečivých zpěvců najatý; A když ten se prones’ s kondolencí, Dal se Orfeus hned do kadencí V kole zvířat zvolna zívajících, Jeho nohy jemně lízajících. V kruhu ptačích hrdel utišených, A křídlatých dravců usmířených Lyrou dále provázel svůj zpěv, Až jim v žilách stydla vřelá krev. Takto začal, dotkna strun se zlatých: „Přátelé umění svobodných, Vy zvířátka srdcí lahodných, A vy šelmy zraků jiskrnatých, Vám zapěju tuto smutnou píseň, Jež jde z srdce mého Tuze raněného, Z srdce pohrúžena v hoře tíseň. 25 Žena má odešla k Černobohu, Zůstavíc mi doma párek rohů Na památku mého manželství; K tomu devatero dítek, Naší lásky krásný zbytek, Důkaz mojich druhů přátelství; Dvanáct obleků na novou modu, Dvanáct pražských čepců s krajkami, Salop dlouhý, ještě od ouvodu, Patnácte klobouků s kytkami, A na kávu čtvero ruských samovarů; Kadeří a rukaviček třicet párů. K tomu půl centnýře čokolády Zdědili jsme od ní špaňhelské, A též její rekvisity manželské, Jakožto jsou vonidla i páchnidla, Okotěšná ličidla a vnadidla, Jichžto užívala do parády K ušlechtění tváře andělské, Když domácí přátelé k nám chodívali, A v čas mého zaměstnání, Veršování, rýmování, Do divadla i na bál ji vodívali. Kromě toho mnoho jiných památek Dobrá zanechala nám choť moje: Pět centnýřů mýdla z Vlaských Benátek, Jehlice a náušnice troje, Náprstky, špendlíky, jehly londýnské, 26 A dva tucty láhvic vody kolínské, Půl vědérka vratislavské rosolindy, Kteroužto jsme spolu srkávali jindy, Dokud byla nebožtička na živu. A já, chtě mít na svou cestu obživu, Vzal jsem si tři flašky této sladké brindy, Abych měl v předpeklí hodně kuráže, Až mi rohatý se rarach ukáže. Neb tě, milá choti, neopustím Navzdor ukrutnému osudu, I na důkaz svojí věčné lásky Tímto rozzíveným černým ústím Bez žebříku do pekla se spustím, Z jeho pasti tebe dobudu, Dada zpěvný život svůj do sázky. Muso! popřej, aby básník smělec Udělat moh’ šťastný kotrmelec; Neboť hluboký ten saltus lyricus, Jakož uzná každý slavný kritikus, Dal by všem básníkům notný práce kus!“ Dozpíval a byl by dolů skočil Do propasti, jež se před ním rozevřela; Ale Musa, kterou vroucně vzýval, bděla Nad ním, a než ještě dále kročil, Chopila jej za ruku a řekla: ‚Co počínáš, drahý synu můj? Kam tě vede tvoje láska vzteklá? 27 Nebojíš se sraziti vaz svůj, A bez hlavy přijít k branám pekla? Nezaslech’ jsi hlasu žežhulice, A kvákání věštce havrana, Že již o život svůj nedbáš více Spůsobem slepého pohana, Jenž se vrhnul Etně do vnitřností, Jsa omámen marnou ctižádostí? Maje přece lepší rozvahu Na ptačí dej pozor výstrahu; Pomni jen, že peklo hluboké Hlubokou má také podlahu, Nad sebou pak stropy vysoké; Ano, kdybys dřepěl na Pegasu, Kdybys seděl švarném na Šemíku, Chtě jak Horymír skočit s toho srázu Do nemělké pasti pekelníků, Jako onen slavný Říman Kurtius, A nebál se ohně jako Mutius: Všecko nic by nepomohlo tobě. Kdybys uměl jezdit jako Šandor, A kdybys měl křídla jako kondor, Přece bysi poradil zle sobě, Kdybysi se bez průvodu Musy Spustil dolů do pekelné hrůzy. Tehdáž jenom tvůj duch, tvůj jen stín Byl by do Tartaru připuštín, Ale pouzdro ducha, křehké tělo, 28 Do říše by stínů nedospělo. Roztřískal bys na kaši své kosti, A ležel bys v žumpě, maje dosti. Jest to věru přepodivná věc, Že když pták odletí, zhnije klec; Kdyby na opak to býti mělo Což by tu se s Eurydikou dělo? Já co tvorčí Musa básnická, Jáť bych arci měla škodu malou; Mudřena však metafysická, Jako Xanthippa jsouc nepodalá, O ryzí též pravdu stále dbalá, Přinucena vrátit mi své dítko Ztratila by jedno krásné kvítko Ze své hesperidské zahrady. A ta dáma velmi kritická, Plná zásady a násady, Oželí své ztráty jenom řídko, Což je hrozná kořist praktická, Jak nás učí moudrost mystická, Nejslavnějších mistrů tevtonských, Výrobníků snářů Platonských! – ‚Leč přeleťme křídlem sokolů Hradbu těchto školských záseků. V rajském optimistů podolu Skepsis nejde k duhu člověku. Kdo nepochybuje v živobytí, 29 Někdy po skončeném oukolu Vejde v elysejskou paseku, Naděje kde věnce plete z kvítí, Bez stínu kde slunce stínům svítí; Kde těšínská jab’ka dozrávají, Ač i pouchlata tam také mají. Tam po ztrátě světských radovánek Zrobíme si někde spolu stánek.‘ „Ach! jak krásně řečníš, děvo drahá! Tak řečníval ctný můj velitel, Náš nebožtík Línek učitel, Když jsem v škole trávil léta blahá Skládaje carmina fracta, ódy Šestiměrné podlé starší módy, A pak hymny modlářům služebné, A jinaké trety nepotřebné, Které jenom školní chasu mladou Zdržují a vzácný čas jí kradou; Tak že mnozí ze škol vyjdou ven, Aby vlasti leželi jen ladou, A jsou jako vyšeptalý křen, Co snad cizím ústům lahodí, Ale nám se ani nehodí Na vejmrdu, – ani za obkladky Na bolestné prsy vlasti-matky. My hledáme křenu Malínského Pro cizácký závrat mozku svého, 30 Však že mnohým ostře pod nos čpí, Protož na něm hrozná kletba lpí.“ ,Tyť si křivdu činíš, – vece Musa, – Hymny tvoje „Na smrt,“ „Na spaní“ Zasluhují jistě uznání, Mně se oba líbily až hrůza; Neb to vyšším duchem zavání, A mne věru nutí ke spání. Kdo dosáhnul takto svého cíle, Slávy hodna jestiť jeho píle. Já tvým hymnům věstím nesmrtelnost; Postaráť se moje prozřetelnost, Aby tyto básně proslavené Neležely v prachu povržené, Jsouce pastvou pro hladové moly! Ovšem verše mého kochánka Někdy v budoucnosti pozdní dálné Budou přijaty v latinské školy, Řecká si je vtělí čítanka, Svědčíc chlapcům o tvé slávě valné, Ano o tvé hlavě genialné. Nuže, co chceš ještě více míti, Když ti dáno nesmrtelným býti?‘ „Jestli tak jest, děvo bohům milá, Tož by zásluha má tvá jen byla; Ty’s ten žár nebeský do mne vlila, 31 Který ve dne v noci ve mně hoří, A nezhasne dokud nedohoří. Koho, Muso! tvoje milost blaží, Ten se vyšším duchem zhůru vznáší, A spisuje verše, jen to práší. Ty změňuješ v obra slabocha, A ve včelku pilnou lenocha; Protož ač mi v světě nevynáší Ani vindry moje řemeslo, Přece vroucí díky tobě skládám; Aby pak mi více vyneslo, Za tvůj průvod do pekel teď žádám.“ ,Dobře činíš: snad tvé umění Ďasi a běsové rohatí Lépe nežli lidé odplatí, A tvou práci tobě odmění Soucitem upřímným, nefortelným, Jak přísluší tvorům nesmrtelným. Tedy svou mi podej pravici, A za mou se uchyť levici: Totě cnostných panen oslavou, Že patříme stranu na pravou. Tak to dvorná žádá etiketta; Ač i po té bude někdy veta V časech zmatených a ukrutných, Antikristova až přijdou léta, I dav s nimi mravů urputných, 32 Zvyků plaveckých, ba korsarských, Gentlemanů hrdých, barbarských, Jež neznajíc co je velkost pravá, A v čem ušlechtilost šlechty stává, Budou počínat si zhrubapansky, Nečesky, ba, God damn! neobčansky! ‚Takto gouvernantka moje milá, Která od Sekvany rodem byla Pradlenou u královské kochanky, Všemohoucí paní Montespanky, Ve svém duchu prorokovala, Když mne v mládí vychovávala, Učíc jak se mluví po francousku, I co platí v rue de Saint Germain, A mne mnoho slov a prázných jmen, I přemnoho naučila kousků, Kterých žádá dvornost velkopanská, Skoky, kadrilly a menuetty, Klevety a jiné etiketty, Jež vynašla moda nadsekvanská, Které v každém lepším salonu Náležely druhdy k bontonu, A jichž ústa Musy nevyjeví, Ba sám baron Knigge o nich neví! Kdyby věděl, snad by nepověděl; Neb ty mravy, jinde vážené, 33 Ladem leží opovržené, Ano bude tomu šest set neděl, Co jsou klesnuly tak hluboko, Že se jim přezdělo rokoko! Na místě však toho rokoka, Kteréž nazýváte nepřírodou, Vzešla nevázanost divoká, Jež se nesrovnává se svobodou, Která dává právo každému, Aby zdvořilý jsa k druhému Byl pojištěn před hrubostí druha. Tomu zákonu tak slušnému Podléhá i pán i jeho sluha. ‚Tedy vyvolte si co jen chcete, Kterýkoli těchto zvyků stav, Buď ten na březích co Temže květe, Aneb starší gallofrancký mrav, Který rokokem již nyní zvete, A jenž nad Vislou se leckdes plete. Jakým chcete dvořit mody pánům, Starým Frankům, čili Anglomanům? ,Já, chcete-li znáti pravdu živou, Nechci ani jedněch ani druhých. V nenávisti mám tu drzost živou, I dvořáctví spjaté v poutech tuhých, A galanterii hovořivou, 34 Která ve dne v noci bez přestávky Ženidlo má v hlavě nebo vdavky; Leč má nenávist se změní v hněv, Když do spolku ušlechtilých děv Postaví nešťastná náhoda Huňatého Lorda Nimroda, Který přijde mezi slečny v jev, Jak když ze Sahary suché, pusté Do oásy zelené a husté Zamračený náhle vstoupí lev! Pyšný lord nešepce ani slova, Aneb mluví rázně ale z mála, Když se začne hanět cizí chvála, Tu hned nade vším, co prořekne, Celý sál se děsí, ulekne; Neboť obsah jeho kusých slov Jest to hrubý špalek, sprostý kov, Jest to žula, co se s břehu svalí, A tok besedy plynoucí zkalí. Nejraděj však z hrda mlčky sedí, A na marný svět si přísně hledí; Neb v své mysli chová naučení, Kterého si dobyl v Londyně, Kde jest gentlemanstva svatyně, Že ten, kdo helotem sprostým není, Že ten, kdo chce býti Anglomanem, Musí z hrda nemluvným být pánem, Aby moudrosti své neutrousil, 35 A snad jazyku si neubrousil; Protož celý zamyšlený sedí, A svým vnitřním okem do se hledí, Jak by starostí měl na tisíce, Aby vlast a církev zachoval, Nebo jak by v duchu zpytoval Dráhy do slunce a do měsíce. Chraň bůh! nemyslíť on na nic více, Leda na své psy a na zajíce! ,Ale podej mi již pravici A za mou se připni levici! Spojeni jsouc svazkem obapolným, Láskou proniknuti vzájemnou, Nastoupíme nyní krokem volným Do Tartaru cestu tajemnou. Nebešťanka spjatá s pozemšťanem Oba u jednoho cíle stanem! Ty jsi vdovec, já jsem stará panna, Nebude nás stíhat světská hana; O mně sám víš, že jsem děva čistá, A pod štítem cnosti tvé jsem jista!‘ „Pravda, – vece kníže básníků, – Já též jsem se vždycky dobře choval Ze všech všudy prostopášníků; Protože jsem s nimi neobcoval, Žádný na mne jak živ nic neví, 36 Jenom ta, kterou jsem zamiloval, Má choť, a ta na mne nepoví; Ano kdyby chtěla povědíti Již nic povědíti nemůže; Neb jí dávno věčné světlo svítí, Z něhož chci ji s tebou vydobyti, Jestli zpěv můj peklo přemůže: Potom ať si co chce vyklevetí, Jen když bude hlídat zas mých dětí. Vímť, že každá ženská ráda žvastá; Odevzdámť se bohům, – – a pak basta!“ ,Milý synu! – Musa na to vece, – Oba jsme již dosti žvatlali, Doba plyne jako voda v řece: K čemu bychom déle meškali Ukončiti cestu předsevzatou, Chtíce ukojiti tužbu svatou? Ale dříve nežli uděláme Spolu tento salto mortale, Bílým bohům v ochranu se dáme, By nám štěstí plaché, nestálé Ráčili milostně ustáliti, Bychom naň se mohli bezpečiti! ,Nuže, přijmi ty dva talismany, Kteréžto jsem tobě schystala, 37 By tě mezi pekelnými stany Nebezpečná bázeň nejala. ,V jednom skryt je ratolístky kousek A dva bobky ze slavného stromu, V nějž se proměnila Dafne krásná, Když tvůj otec, tehdáž bělofousek, (Slyš, můj synu, a podiv se tomu!) Zbouchnul jest se do ní z čistajasna, A když ve své lásce horoucí Za děvou se honil třesoucí Po všech zemích thessalských a thráckých, Jako jelen v lesích Křivoklátských Za laňkou se honí chvějící Ve svadebním Říjnu měsíci, Když jej v žílách pálí bujná krev, Oheň srší z nozder rozedmutých, Prudkou lásku prudký stíhá hněv Nad odporem samic nepohnutých. ,Tak se honil s děvou Apollo, Ano již ji chytil na polo, Ona zkřikla:,Bídný hanebníku! ,Jdi mi s milostí svou na kolo, ,Já chci míti pokoj od básníků ,I ode všech zpěvných klevetníků, ,Kteří neumějíc mlčeti ,Dělají jen hanbu děvčeti, 38 ,Ježto věříc v lásky tajenství, ,Lásce věnuje své snaženství!‘ ,Sotva její ústa zlolající Pronesla ta slova rouhající, Ihned za tu bohapráznou řeč Popadla ji v lýtkách prudká křeč, Jakby cholera jí lomcovala, Tak že pro bůh! tato panna čistá Nemohla se ani hnouti z místa, A když honem za nohy se vzala, Dřevo místo masa omakala, I u velké přebolestné muce Změnily se v ratolesti ruce. Její krásné modrojasné oči K nebi prosebně se zdvihají, Rusé vlasy ježí se a točí, Bujným proutím zhůru šlehají; A v tom, když se tolik divů dělo, Spadla zástěra i podolek, A hned kůra celé kryla tělo, Z hlavy stal se stromu vrcholek! I nastojte v okamžení tom Blesk se kmitnul s bleskem vespolek, Zarachotil na nebesích hrom, Až se otřás’ celý stromek, strom, U něhožto stanul Foebus švárný, I byl slyšán zřejmě v tento čas 39 S nebe Perunův hlas – kontrabas, Hlas ten výstražný a mravokárný, Jenžto sahal za C pod linii, Co má čárku přes hlavu a šíji, Že i Strakatého mocný hlas Tak jest outlý proti hlasu tomu, Jako proti dubu štíhlý klas, Jak šum lípy proti ranám hromu; Tak že kdyby slavné sbory svoje, Kdyby všecky hudebnické stroje Mistr Jelen vyved’ ke zápasu: Proti tomu nelidskému hlasu Zdály by se Perunovým uším Býti sborem komářím a muším. ,Takto tedy bohův hněvný král Ve své Filippice hromoval: ,Rode ženský, pyšný, přetvářlivý, ,Pohleď jak tvá upejpavost lživá ,Často dřevěný jen konec mívá, ,A trest na se táhne spravedlivý. ,Proto, zpurná neustupná děvo, Že jsi byla pevna jako dřevo, ,Že jsi byla jako kámen tvrdá, ,Že jsi byla jako Vlasta hrdá: ,Pro tu velkou neslýchanou vinu, ,Že jsi vzdorovala mému synu, ,Jednou jako zralý silný kmen 40 ,Z lesů těch na pilu přijdeš ven, ,A z těch prken, kterých z tvého kmene ,Příští nadělají pilaři, ,Lůžko řemeslně zhotovené ,Dostane se pěvců vládaři. ,Tehdáž mnoho věcí, kterých dosud ,Jako Nymfa znát jsi nechtěla, ,Lítostivý odkryje ti osud, ,Bys co lože o nich zvěděla; ,Však již pozdě budeš honit bycha, ,A jen někdy zaskřípneš si zticha. ,Ostatně, ty slečno zbobčená, ,Zdvořile se u mne poděkuj, ,Že má mysl k pomstě vznícená ,Tak lahodně tresce odpor tvůj; ,Že jsou tě jak pyšnou Niobu ,V horší neproměnil podobu, ,Že jsem z tebe neudělal kámen, ,Abys nosila tvrdší porobu, ,Leč bys bobkův dala zásobu. ,Rosť a množ se až na věky. Amen!‘ ,Když se skončila řeč Peruna, Zatřásly se hájiny a bory, Štít Olympu i Parnasské hory, Ba i démantová koruna Vládci třásla se na hlavě lysé, Ba i jeho vousy zachvěly se 41 Až z nich jiskry proudem sršely, Až se líce boha blyštěly Zevnějším i vnitřním zápalem. Potom v rozhorlení nemalém Třasknul rázně vraty nebeskými, A šel po svých dále mezi svými Do komnaty mnohovládné Hery, Jež po boku nevlastní své dcery Právě u tabule seděla Před hlubokým valným samovarem, Který z Tuly obdržela darem, Se škatulí čaje kytajského, Za to, že nachýlit uměla Sarmatským rolníkům pána svého, Jehož hromnou sochu v Kyjevu Ctili při hodech a při zpěvu. ,Když zaslechla kroky manžela, Ač s ním ráda začínala sváry, Hned čajové opustila vary, A do dalších komnat běžela, Kde se před ním skryla do almary. Manžel zděšen tímto prázným zjevem Rozpálil se ještě větším hněvem; Začal bohaprázně klít a láti, Své Xanthippě na cti utrhati, Jiskry z vousů proudem sršely, Až se jeho líce blyštěly 42 Zápalem vždy výše zrůstajícím, Až se jeho oči plamenné Podobaly rozežženým svícím V ložnici tmou noční zastřené. ,Takto čarodějnic přítel věrný Sype jiskry, starý kocour černý, Když jej chyceného v noci temné Rukou stíráš proti srsti jemné; On se pod hladící dlaní skrčí, A jen stále přede, stále vrčí, Jiskry z něho srší chomáčem Pod tvé ruky hladkým kartáčem. Tu si brzy lehne, brzy vstane, Každý chloupek jeho ohněm plane: Ale když se hry té nasytí, Najednou tě drápem uchytí, Zamňoukne a do očí ti prskne, Pak se jedním skokem na bok mrskne, A hned po tom sváru krátkochvilném Běží do čar ve svém pudu vilném Na půdu a s půdy na střechu, By své lásce našel útěchu, Která naň se za vykýřem šklebí, Utíkajíc od pečeně myší Před ženichem zhůru na ponebí, Kde se před ním ukryje a ztiší. 43 On pak darmo mňouká, vrčí, skučí Jako opuštěný milovník, Jejžto hroznou žárlivostí mučí Cizopanský pytlák-revírník.‘ – – ,Ach, milostný vládce nebešťanů! ,Přísně ztrestal jsi tu cnostnou pannu, ,Dřív než pro jedinkou hubičku ,Sup uchvátil něžnou hrdličku; ,Kdybysi byl počkal ještě chvíli, ,Až bych já byl přistal k svému cíli, ,Snad ta děva v svatém rozjímání ,O marnosti hříchů světáckých ,Byla by se dala – na pokání ,Pod návalem proseb junáckých.‘ ,Takto hořekoval Apollo, Až ho litovala všecka zvěř, Co jej slyšela, jdouc okolo, Až i strnul nad ním každý keř, Každý strom, co trochu mízy měl, A neuschnul ještě na holo. V tom si Foebus zpomněl na solo, Které v zármutku svém někdy pěl, Když po honbě trochu času měl; I hned začal zpívat smutným hlasem: „Polituj mne všecko stvoření!“ 44 A tak zpíval, chuďas, dál a dále Až jej spánek přepad’ nenadále. ,Tato vzácná píseň svojím časem Byla v Horách Kutnách tištěna, Zpívá pak se podlé známé noty, Když na panských lánech zlenělá Selská čeleď kráčí od roboty.‘ – „Třikrát šťastný, třikrát blažený, – Zvolal básník Musou nadšený, – Ten jest kdo necítí ostnu lásky; Ale šestkrát šťastnějším buď zván, Kdo svůj komfort nechce dát do sázky. Poutem nejsa manželským vázán, Jeho tiché idyllické spaní Nepřerývá bdící Milost paní Předházkami utrhačnými, Ani její drahé společnice Nesouží ho, kávy pijavice, Svými klepy poštivačnými; Ač i v nebezpečí vězí krutém, Mládencem že starým bude zván, V srdci jeho láskou nepohnutém Panic stále jest i rek i pán: Věru baron jest i grand seigneur, Ano jako volný v řece mík, 45 Který v sádkách nedlí na potěr, Panic svobodný jest panovník, On jest Samodržec svého státu, Major domus ve svém majorátu. Panic Fenixovi podobá se, Který z kraje dále do kraje Sám jen bez samice létaje O potomky svoje nestará se Prozaických ptáků spůsobem, Fenix teprv otcem nazývá se Když se z ohně octne za hrobem.“ ,Pohleď sem můj synu nejmilejší! Talisman ten druhý prostrannější Skrývá v sobě, věř mi na mou duši, Devatero chlupů z oslích uší, Kteréžto u zpěvném zápasu Dostaly se králi Midasu, Když nad Panem, lesním dobrodruhem, Zvítězil Apollo v boji tuhém, A královský mudřec – lidsky bloudě – Oslavil se v krasopravném soudě, Že svým nejjasnějším nálezem Uznal Pana býti vítězem. Za tu za svou moudrost přepjatou Vysoudil si hlavu ušatou. Já jsem tenkrát recensentem byla, 46 A hle tuto kořist chlupatou Z jeho sluchů jsem si ulovila. Ji jsem z lásky ke všem zpěvákům, K recensentům, hnusným písákům, V tomto vzácném škapulíři skryla, Aby spatříce ty ostatky Tvého vyučence oslavy Všickni básníkové na fatky Dávali si pozor na hlavy, Na své hlavy i na hlavy jiné, Jimžto přízeň Musy ráda kyne, Hlavy, co na šíji vyvolenců Dobyly si zasloužených věnců Na Parnasu v zemi nehostinné, Kde jest exil Musy podvrženců, A jen věštcům kastalský zdroj plyne.‘ Tato slova Musy prozřetelné Skrytá v slupce jinotajitelné, Rozlousknutá v tropech důtklivých, Skormoutila srdce básnické, Zosnované z nervů dráždivých; Tak že se své výšky epické Náš rek spadna mnoho strachu cítil, Až se honem za svou hlavu chytil, A ji s velkou omakával bázní, Zda-li ušla Midasově kázni. 47 Nejsa obžalován od žádného Mužně o sebe se zastat chtěl, Jak na reka sluší básnivého, Jenžto point d’honneur v svém těle měl. Ale když pozdvihnul hlasu svého, Najednou hlas s nebe zavřeštěl Jakéhosi boha neznámého,*) –––––– *) Laskavý čtenář nám nezazlí, když zde i druhé různočtení položíme. Jakéhosi neznámého božství: „Muso, kam tě svedla tvoje huba, Že s uměním pášeš cizoložství, Že chceš vyučiti toho duba Nepochopitelné moudrosti, Která zůstati má v tajnosti Před těmi, jimž s hůry dáno není K umění vyššího posvěcení. Lidé, kteří mají slabé nervy, Jimž na krku dřepí mozkovice Jako vyklepaná makovice, V blátě zemském plazí se jak červi, Kteří se svou krví studenou Libují si louži zkalenou, A jen po lijavci po velikém, Po náramném po přívalu Rozloučí se se svým starým zvykem Jsouce vymrštěni z svého kalu.“ 48 Ze s miláčkem svým i Musa zbledla; ,Děvo, kam tě prostořekost svedla, ,Že zapomníc na svůj velký oukol ,S tajenstvími pácháš cizoložství, ,A s pozemstvím míchajíc své božství ,Rozesíváš do pšenice koukol, ,I čas příležitý k činům velkým ,Mrháš s učeností velikou, ,Zaměstnána hermenevtikou ,Božských věcí před rozumem mělkým! ,Člověk spolu duch a spolu zvíře, ,Nemá světla leč ve skrovné míře, ,A v temnosti svého zrozenství ,Nechápe těch vyšších tajenství, ,Ježto obsahují škapulíře, ,Talismany, svaté mysterie, ,V nichžto rozum nedouků ryje, ,Všetečníků, co chtí pilíře ,Nebeského zbourat alkýře, ,Kdežto věční bozi přebývají, ,A o štěstí zlosynů všech dbají. ,Protož mého poslechnouce hlasu ,Nemrhejte vzácného již času: ,Dokud kyne doba příznivá ,Honem pospěšte do říše ďasů, ,Kam vás boží milost vyzývá. ,Tam uzříte hrozných divů davy; ,Jděte s bohem, navraťte se zdrávi! 49 ,Mějtež na paměti dnešní datum ,A ten kout, kde začíná se peklo; ,Nechybíte, já jsem věčné fatum, ,A co řeknu, a co vám se řeklo, ,Všecko na vlas vyplní se vám. ,Jáť ex offo pravdu mluvívám, ,Nebť jsem fatum staré praklassické, ,Nikoli však nové romantické.‘ Na to Musa vece zděšená: ,Staré fatum pravdu hovoří, A kdo mu se zbožně pokoří, Víra jeho bude spasena!‘ Po těch slovech, pomníc na svou slávu I na přísnou subordinací, Přeťala svou další orací, A poddána osudnému právu Honem zdráhavého básníka Jala, a přitáhla na rukávu Tam, kde otvor pekla vyniká. A než krok se minul s druhým krokem, Oba byli v díře jedním skokem. Hustý dým a pára plná síry, Promíchaná silou dusíku, Padaly na prsa básníku; 50 Ovšem na začátku těsné díry Zarazily oba bohatýry Tak, že v pasti velikých nesnází Nevěděti kam jich noha vchází, I zda mají dále pokročiti, Neb se nazpět domů otočiti. A když rostly dýmu chomáče, Stále na plíce jim padajíce, Dal se básník strachem do pláče. Musa též si utírala líce, Vedouc sobě nářek nemalý. Takto oni oba plakali Jak dva poutníčkové v lásce stálí, Když je spojí pouť a zase vzdálí. V této těžké nebezpečné chvíli Musa sebrala své všecky síly, A do brašny svému milci sáhla, Láhvici v ní skrytou povytáhla, V které kmínovka se perlila; První toast sama vypila. Rekovně když podstoupila zkoušku, Nápoj druhu svému strčila, Jenž k notnému hrdlo napjal doušku. Posilněni tímto vzácným líkem Zvítězili oba nad dusíkem, 51 Nad sirou, nad dýmem a nad parou, I získali opět smělost starou, Kterou ještě před chvilinkou měli, Dříve nežli do předpeklí spěli. Ve tmách makavých a bohopustých, Ve výparech dusících a hustých Dál a dál šli krokem smělejším S hůry ke končinám dolejším. A když kráčeli pět dní pět nocí, Zblížili se k sídlu černých mocí, I zaslechli strašný šum a jek, V zemi stínů valících se řek. Protékajících prostranství Hádu Hřmotem niagarského vodopádu. Z dálky zaslechli z nenadání Hrozné Cerberusa štěkání, Jenžto na pekelném na popraží Nerozborné náspy Orka stráží: Tak ohyzdná kopuletá žena, Okrášlená vnadou svého věna, Celá ješitná a žárlivá, Manžela mladého strážívá, Vrčí, štěká jak anglická fena, Když on nad sebou se rozpomena 52 Z vězení se na svět dobývá, A na hrátky tajně chodívá, Kde mu jeho kvočna nezakvoká, Kde jej vítá krása modrooká, Holubinka tichá, mlčenlivá, Citlivá a v lásce přičinlivá, Která hořké sladíc živobytí Svádí a zahání hromobití, Jsouci jako Afrodita ladná, I jak Perun mocná, hromovládná. – Zde z pekelné výhně rudá záře O černé se obrážela tváře Našich reků cestou unavených, Kouřem ukoptěných, začazených. Tak u Radnic v podzemní když doly Havíř každý den se spouštívá, A do uhlí, jako do knih moli, Dlátem svým se stále zarývá, Vida černé toiletty stále, Oblíbí si líce začernalé; Rovněž tak i kominík, jenž denně Přes dvacet sopouchů vysmýčí, Buď se na Mulata vylíčí, Nebo na černo se více změně Nezdá být se ani kominíkem, Spíše synem pasů pod rovníkem. 53 S oblíčejem takto zafričeným, I s oblekem řádně začmouděným Přihnala se Musa k branám pekla Se svým vyvolencem drahocenným; A tak vykonala co mu řekla, I co řeklo nevyvratné fatum, Rozkazem když nikdy nezměněným Oba hnalo k ocelovým vratům, Kam jen přístup mají duchové, Když na světě bývá consumatum, Tělo klesá v lůno hrobové. Tolik práce, tolik trpkých trudů Sesláno jim bylo od osudu, I od bohův dobrých nesmrtelných! Již na cestě v chodbách předpekelných Mnohý ďáblík, mnohý bludný běs, Jenžto pekla ještě hoden nebyl, V předpeklí se na poutníky šklebil, Nebo oběma na plece vlez’, A je pošklubával, postrkával, Škádlil, dráždil, neb jim sťulce dával, A jim mnohou činil urážku, Dle spůsobu sprostých rarášků; Aneb v němou tvář se přetvořil, A se skotačivě pitvořil: Hned byl kočkodanem, netopýrem, Hned zas hadem, jedovatým štírem, 54 Hned byl syslem, hned byl opičákem, Hned byl špačkem, hned byl škodným ptákem, Hned byl služebníkem, hned byl pánem, Hned byl obrem, hned zas trpaslíkem, Hned byl skromným hostů průvodníkem, I zas vlaským hned byl ciarlatanem; Ďábelských však činů nejsa hoden, Nebyl duši, byl jen tělu škoden. Takto v Krkonoších když se toulá Poutník cesty nepovědomý, Někdy z neznámého soukromí Na sebe vyláká Rýbrcoula, Jenž se změniv v rozmanité tvory Prohlíží si svoje hory, bory, A po boku slečny Melusiny Rejdí mezi smrky, mezi dříny, Brzo jak bludička v suchopáru, A hned jako svatojanská muška; Hned v podobě podzemského bůžka Tropí mnoho piklů, mnohu svárů, Divné rejdy, šejdy provádí, A bludného chodce zavádí Na pahrbky, příkrá na skaliska, Kde mu zdá se hrozit zkáza blízká. Krakonoš pak vtipem Proteovým Náhle udělá se tvorem novým, 55 A když s chodcem pošaškoval bídným, Bývá hostu hospodářem vlídným, A jej chrání od všech nesnází, Ba i s dary z hor jej provází. Tak i pokladů dobyvač chtivý Vidí zemské duchy, vidí divy, Můry všedním zrakem nezírané, O pašijích v neděli když květnou Skoumá zřítelnicí obezřetnou, Kde je skryto zlato zahrabané. Sotva že dle tajné praktiky Zažehná se neznámými slovy, Sotva zvučí buchot motyky V zemi kde jsou skryty zlaté lovy, Již to pod ním skučí, již to vyje; A když smělý kopač dále ryje, Ven vypryskne plamen zamodralý, A když hruda za hrudou se svalí, Pokladu pak skrýše vyjde v jev: Hle tu ďábel co pes černý sedí, A na smělce dračím okem hledí, Jenžto dráždí pekla hrozný hněv. Tak když pod vrbou neb u bezu Rolník ruský zkopati zem musí, Zlosti dydkovy on často zkusí; 56 I zaslechna břinkot řetězů Utíká od svého nálezu Do své popem vysvěcené chatky, Žehnaje se jménem Panny-matky. Jakýž div, když divy v světě máte, Že v předpeklí divy nalezáte? – Poshovte jen; tiše čekajíce Mějte hrstku trpělivosti; – V pekle – z básníkovy milosti – Naleznete divů trochu více. 57 Zpěv druhý.
Si quis rapiet ad se quod erit commune, Stulte nudabit animi conscientiam. Phaedrus.
[59] Básník vstoupiv po velkých překážkách a bojích s Musou i se Sibyllou, svými družkami do pekel, navštíví Mefistofela, ředitele vysokých škol pekelných, a spolu učitele básnictví a řečnictví. [60] Mefistofeles tu vítá básníka:
Jako levičáka sněmovníka, Mistrů Heidelbergských učedníka, Když byl podlé vzoru badenského Odříkal již celou filippiku, Která hlučných natropila křiků Po všech koutech města stoličného, Dvorně vítá chytrý bureaukrat, Nových řádů starý sloup a hrad, Ačkoli již zelený stůl psací Lstivě skrývá listy zatykací Se vší veřejnou i se vší skrytou Hosta sněmovníka konduitou, Jenž ve víře křesťansko-germanské Netuší, že ze květoucích sadů Vysokého sněmovního hradu Do zahrady vstoupil getsemanské: S takovou též vlídnou zdvořilostí, Jež si právě hrála na pokoru, Celou trojici svých vzácných hostí 61 Přivítal jest Mefistofeles, I hned bez odkladu, bez odporu, Pekelný ten Aristoteles Dal se rychle s nimi do hovoru. Po ďábelsku mluvil archandělsky, Slovy ironicky solenými, Potom v důraznějším horování Řečnil mentorsky a učitelsky Slohem vykladacím, řečnickým; Pak potřásal vtipem kritickým Vrstvy poetických form i škol, A vše rouchem pokryl mystickým, Jak by mystiku měl za úkol, Jak by sám byl modním básníkem, Ne jen veršotepcův učitelem, Ne jen patentovým kritikem, Jenžto ve svém mistrování bdělém Se stolice svojí povýšené Učeným dal důkaz povykem, Že má plíce zdravé otužené, Že má také pamět výbornou, Výrokův jen cizích komornou, Že je kupcem jen a prodavačem, Nikoli však zboží výrobníkem, Cizího jen sukna postřihačem, Najatým jen pilným nádenníkem, 62 Který podlé staré praktiky Koná svého cechu návyky Strojem nemovitých pravidel, Nové doby starých nosidel: Takto tedy u výroku prostém Svoje zásady a přísady, S vadami a bez vady, Mistr pekelný svým zjevil hostem; Zvláště ale na básníka pozor měl, Aby jeho slovům dobře rozuměl. Rada Mefistofelova daná Orfeovi:
„Snad se nechceš pustit v zoufalství K hanbě básnickému umění? Neoslavuj v hymnech ospalství, Neveleb u nízkém nadšení Smrt a její kosu naostřenou, Lidosečí stále zatrudněnou. „Básník, podlé mého mínění Nesmí ospalým být harfeníkem, Ale má být právě kouzelníkem, Jenž je prohnán v tajném umění, Že by dle Boskových pravidel, Nedostiženým jsa karbaníkem, Uměl použit všech osidel, 63 Aby lidských srdcí barvu skrytou, Barvu klukův, dám i králův znal, Aby pak se tuze nestaral O hru poctivou a svědomitou, Kterou Machiavellových dle zákonů Hrá se srdcem lidských chamaeleonů.“ „Básník nesmí podlé mého soudu Býti kalokrevným šumařem, Ale má být právě mlynářem, Jenž z velkého vášní lidských proudu Žene na svá kola vodu valnou, Třeba čistou, nebo hezky kalnou. Buď mlynářem, nebuď suchomelem, Buď jen pozemšťanem s celým tělem! Takovýto Signor ciarlatano, Buď si pochlebným on básníkem, Buď si školmistrem neb řečníkem. Měj i třeba v mozku zamotáno, Často dojde štěstí největšího U lidí, jimž s hůry není dáno Úsudku jen trochu bystřejšího.“ Mefisto vychvaluje školu básnickou Řekův:
„Chceš-li básníkem být v světě šťastným, Nalaď lyru svoji k zvukům slastným, 64 Opěvaje rozkoš, radovánky, Růží purpur, bělost narcisů, Věnce, víno, koflíky a žbánky, A milostky outlých Parisů, Lázně a v nich vábné výjevy, Krasavic hellenských návštěvy, Jejich oči tužbou planoucí, I vonidlem vlasy páchnoucí. Oslav tuhý život Sybaritů, Zdrželivost Sardanapalů Vzývajících krutou Afroditu V bezolejném lásky zápalu. K božským zvukům nalaď citharu: Jak se do labutě zbouchla Leda, I jak orel odnes’ Ganymeda, Který do nebeských pohárů Bohům lije sladkost nektaru, A sen s očí pána svého pudí, Žárlivost pak jeho choti budí. „Zpívej hrdých knížat hody tučné, Hlásej pochvaly jich hřebců hlučné, Pochvaly, jež sobě získali, Když o základ spolu cválali. Na tom starém Pindu Pindar nový Budeš oslavou všech Böotů, Věnec ozdobí ti lavřínový Světlé hlavy jasnou holotu. 65 Snad na důkaz zřejmé uznalosti Díků dočiníš se makavějších; Buda vyrván ze své ukrytosti Rukou ctitelů svých laskavějších Ve sbor literarní společností, Od básnivých odloučený hraček I od veršů bezmetrické ceny, Staneš mezi Föbovými syny Na rejdišti aesthetických rvaček. Před tou chasou stranných porotníků, Pod břemenem chvály závistivé, Zatoužíš si po svém pokojíku, Po skrýši své Musy přičinlivé, Z nížto jsi byl náhle vyveden Na bílý leč málo šťastný den. „Takto ovce od svých družek šťastných, Nedlouho ach! šťastných, odloučená Od svých jeslí bývá odvedena Na pastviště – tam do krámů masných! „Ty však na své dráze básnické, Jsa vždy obhájcem své vlastní zprávy, Všetečnosti nedbej kritické, Chvátaje dál tryskem k chrámu slávy, Kdež ti chystá věnce nadějné Mínění, jež slove veřejné. 66 Ale na to, milý brachu můj, Ve své píli vždycky pamatuj, Že ten areopag mnoha lidí Často podvodný se býti vidí, I že často bloudí po ulici Cizím světlem skrovně osvětlené, Že se svodné rovná poběhlici, Kteráž lásky hledá zaplacené, I že veřejné to mínění, Ježto hanu ukládá i chválu Jako čtvrtníkovo řízení, Které taxu určuje a škálu Tržního všech potrav skupení, Ze journalu teče do journalu Plným tokem kalné často vody, Aby lehkověrcům podvedeným, Aby šidařům též ošizeným Tyto vody hojné daly brody Na koupačku ráznou v pární lázni! L’ opinion publique podlé mody Věru ozvěnou jest novinářů, V nižto lehkověrní věří blázni, Přívrženci průmyslných lhářů. „Ty však svojí cestou klassickou Chvátaje dál tryskem k vrchu slávy, Neměř pekla měrou kritickou, Aniž novinářské nedbej zprávy. 67 A když kontrfekt tvé milé tváři Od veselých druhů zamluvený Zaskvěje se mezi písničkáři Na ulici za sklem vyvěšený: Na té slávě tvoje ctižádost Měj si na věky již dost a dost! „Mnohá panna bez skvrny a hany, Panna moudřejší než druhé panny, Jdoucí vůkol tvého obrazu Přelíbezně hledícího na ni, Když tvé oči plné výrazu Jedním mžikem její duši raní, Zastaví se u tvé sklené skrýše A v svém srdci povzdychne si tiše: ,Kéž by muž ten svoji vzácnou ruku I tu svoji slávu vytištěnou Ráčil spojit s duší opuštěnou, I chtěl ukončit mou starou muku; Aby do hrobu snad nevstoupil, A vlast o potomstvo oloupil! Kdyby chuďas ze světa se sklidil Jako mládenecký sirý kvítek, Kdož by jemu Triznu dlužnou zřídil Bez manželky-matky, outlých dítek? Kdyby, čehož neračiž bůh dáti, Měla na něj vlast si naříkati, 68 Že ji proletárů ušetřil, Že mu vítr pýchy mládenecké Srdce tvrdé, ale vlastenecké, Jak eolskou harfu provětřil? Pro takovou věru nedbanlivost Černá jala by mne zoufanlivost.‘ „Ó by tato outlé děvy slova Padla na srdce ti jak z olova! Věř mi srdce tvoje mládenecké Milostnější nedočká se změny, Aniž tobě fatum pra-turecké Udělí jedinké ze sta ženy, Kterouž bysi ve svém dýchánku Měl za drahou choť a sultánku, Která by ti ve tvé nemoci Přičinlivě chtěla pomoci, Která by ti trochu heřmánku, Lípového květu, trochu slezu, Nebo pro pot uvařila bezu, Která by ti vína koflíkem, Když se tvoje začne sbírat síla, Jako Zevsu Hebe posloužila, Abysi byl dále básníkem, Mezi vrabci vrabčím slavíkem. „A pak jestli, jakž to tvrdí mnozí, Nyní opět starým mládencům 69 Stará Paphia Popoea hrozí Jako římským druhdy bezžencům, Tehdy jest to pravdou dokázanou, K jakému ti po smrti tvé štěstí, Půjdeš-li mou stopou vyšlapanou, Moje poetika cestu klestí.“ Mefisto Římskou školu klassickou oceňuje:
„Na klassické lyře zpěvem novým, Příkladem se řídě Lukanovým, Šťastným vítězům se zavděčuj. Ten kdo v boji nerovném a lítém Svobodu neb život ztratil svůj, O něho tvá Musa v letu hbitém Příliš historicky nepečuj. „Když pak za svou novou Farsalii Akademie se staneš členem, Jež ti zlatou podá medalii Na řetěze dlouhém drahocenném, Snad i ve své kolednické píli Dočiníš se, brachu, zlaté žíly, Snad si utržíš i s touto žilou Hypochondrii též roztomilou, A snad v spolku věštích invalidů Skončíš epos svůj a svoji bídu. 70 „Jak Sirena z víru Charybdina O tom, co se líbí, prozpěvuj; Smutná potěší se člověčina, Zapomenouc na ten zlý stav svůj, Jehož koncem vždy jest umrlčina. „Jestli jaký starý Odyssev Opuštěný od hříchu a cnosti Zacpe sobě uši pro tvůj zpěv: Nedbej u povšechné pozornosti Hluchých uší tupé netečnosti. Básník, vládařem jsa vtipů hladkých, Ostrým žihadlem, co mstivá včela Zanechajíc chvilkou květů sladkých, Bodniž hánce do živého těla. Vládna bičem otce Juvenala Jazyků se nestraš rouhajících; Jejich hanou tvoje sláva stálá, Zkyne jako těsto po kvasnicích. Jest to vrchol štěstí nemalého Nebyt vychvalován od každého; Neb kdo touží po chvále všech lidí, Mně se praničemný býti vidí. Zdali chvála s ústrojností lživou Není Evmenidou často mstivou, Která vymáhá své náhrady Za svou službu podvodnou a křivou, Za své vydání a náklady? 71 Jako slona hrubá v bitvě rána Často na protivnou zvrátí dráhu, Kdežto na svého se vrhne pána, Jehož chrániti měl proti vrahu: Tak své lehkověrce mnohá chvála Tlapou slonovou již rozšlapala. „Nuže znaje už své povolání, I tu blahou naši epochu, Nedělej si v stálém naříkání Tolik nepotřebných vrtochů Těmi žalozpěvy plačtivými Nad šílenci v pánu zesnulými. Lépe chápaje tu naši dobu Nebuď hloupých slzí fabrikantem, V novém čase starým ministrantem, Který s křížkem průvod vede k hrobu, Kdyžto lichá hudba smutně hude Za vejdělek nuzný štoly chudé. „Život oslavuj, a k životu Bujnou v ospalcích zbuď ochotu; Vyšvihna se z prachu nízké školy V choru světoborných překotů Začni zpívat podlé vyšší štoly. „Oslavuj vše laury bohatýrů, Svěží krví meče zbrocené, 72 Zločiny pak rušitelů míru Rozhlašuj co skutky vznešené: Získáš sobě slávy plnou míru. Národové, říše zdrcené, Na své bolné rány nehledíce, Svého vraha, že je zohavil, A pak tebe, žes jej oslavil, K nebi vznesou – oba velebíce. „Jest to zákonem a povinností Tvého básnického řemesla, Aby Musa se své vysokosti V prozu letopisů neklesla. Básník bez pochlebné výmluvnosti Lichým lodníkem je bez vesla. Klaudianus pěvec oslavený, Stilichonem štědře odměněný, Poslední kněz Maronovy Musy, Kteráž slávou Trojských poběhlíků Původ ušlechtila hrubé luzy, Romulovských druhdy vrstevníků, – Klandianus slavil Honoria! Kdyby dříve byl se narodil, Bylby zpěvem bránil Tiberia, Aby Tacitus mu neškodil, Ten co bez taktu a bez ohledu, Divný pavouk, hledal v kvítí jedu; 73 Ten co před porotu příštích věků Augustova syna postavil; Ten co pokrytců všech reka reků Stylem utrhačným zohavil. „Věru národ bídných ničemníků, Jak vás matka učí historia, Vždy jest hoden dobrých panovníků Podlé rázu otce Tiberia! Kdyby nad krkavci, nad havrany, Holub domácí měl panovat, Moh’ by dobrák posměchu a hany Krotkou moudrostí se uchovat? Či smí žádat ošemetná spřež Úskočníků zákeřnicky smělých, Jejichž heslem zrada jest a lež, Důvěry a lásky králů bdělých? „Zdali Marius a vítěz Sylla Tiberia mnohem lepší byli, Zdali republika zdárněj žila, Když ti vlastenci dva vlastenčili, Co Řím krví římskou zaplavili? Nač pak tedy světovládná říše, Která zákon Caesarů svých ctila Jako výrok s Olympické výše, – Nač pak Tiberiovi, otci svému, (Dřív než do kampanské samoty 74 Sám se vyhnal z římské pustoty) Larovi a bohu milostnému, Dvanáct chrámů ke cti vystavěla, V nichžto na modlitbách stále bděla? Zdali tento důkaz lásky vroucí, O němžto vám svědčí historia, Nehlásá té pravdy nehynoucí, Že „volenti non fit injuria?“ Vlídnosti Trajanů, Antoninů Nelze podlých sobců ušlechtiti! Či snad možno mořskou prohlubinu Kapkou říčné vody osladiti? „Zdali Říman bez své kázně tvrdé, Bez své loupežnosti hrdinské, Bez té duše katilinsky hrdé, Bez statnosti starolatinské Nebyl blažší, když mu byla přána Žádaného chvíle pokoje, Kdyžto zákon jediného pána Mnoha pánů skončil rozbroje, Kteří ctižádost svou panovnickou Pod svou kuklí kryli svobodnickou; Chytře hrajíce si na vlastence Šťastně mámili své přívržence, Až pak božský Julius svou pěstí K svému vozu přikoval všech štěstí!? 75 Takto v chrámě klamné Thalíe Před zástupem všelikerých lidí Histrion své líce zakryje, Zahalenec odhalence šidí. „Hrubá síla musí proklestiti Příkrou cestu mírné mocnosti. Mohlož Numovi se poštěstiti Dílo z Egeřiny milosti, Kdyby vlčím mlékem odchovaný Onen bratra svého lítý vrah Nebyl kladl mečem vytesaný Světovládné Romy svatý prah? Zdali Oktavian v klidném blahu Smírným Augustem se mohl stát, Kdyby byl svých soupeřů a vrahů Nebyl uměl mečem potrestat? Mečem jímžto, druhý Romulus, Důkladně byl pomstěn Julius? – „Tak po smrti slávu získáš věčnou, Snad přestihneš mistra Klaudiana, Jenžto písní zotročile vděčnou Svého ničemného zbožnil pána, Který u Ravenském zavřen hradu, Když se Alarich již na Řím valil Nakloněný k mizernému pádu, 76 Svatý pokoj v bázni boží chválil, I jsa přítel domácího řádu, Caesar bez meče a sudlice, Krmil kuřata i slepice, Až pak dies irae, dies illa Košťál římské slávy rozdrtila. „Sláva jako právo tomu svědčí, Kdo ve válce nade sokem předčí, I kdo pastuší hůl silnou pěstí V hrdé žezlo sobě přetvořil, Když si vrtkavé i změnné štěstí V boji statném mužně pokořil: Ten svým oka hnutím velitelným, Bohům rovnaje se nesmrtelným, Osudy svých podrobených lidí Jako Jupiter svůj Olymp řídí, Drže v ruce štít a záslonu Mečem psaných práv a zákonů. Sláva podrobenou jest mu družkou, Musa lyrická i epická Nejposlušnější jest jeho služkou, Jako štvaná fena celtická, Kdyžto k nohoum lovce velícího Lehkou kořist krátké štvanice, Lapeného klade zajíce Strachem na těle se chvějícího. 77 „Ty pak nemoha již, milý brachu, Ve světě svých reků nalezti Do pekla jsi vstoupil beze strachu, Naší neboje se neřesti. Tato cesta otce Æneáše Do našeho vedla příbytku, Aby trochu nabyl užitku V Orku klassického satanáše: Totě důvodem nám jasným dosti, Že se staré držíš klassičnosti; Avšak bez básnických receptů Ke svému se vraťme konceptu.“ Mefisto také novou romantickou školu chválí:
„Nuže, sedni si též na svou káru, A dle známé vlaské praktiky Začni v světě dělat povyky, Za příklad si vezma Dulcamaru, A buď jist, že k tvému elixíru Muži-blázni budou míti víru. Neb novější vyvoliv si modu Spustiž tokům slzí stavidla, A na obraz člověčího rodu Vykaňhej močály skvrnidla; Smíchej s ohněm Aetny mraznou vodu, Lhavým citům přidej ličidla, 78 Citům tebou nikdy necítěným Dle cizáckých vzorů vyfintěným. Na černou naříkej lásky zradu Ještě dřív, než jsi byl milován, Rouhej pak se toho světa skladu, Nejsa v tomto světě obeznán, Veleb cnost a mrskej každou vadu, Nejsa cnosti ani hříchu pán; Jsa mladíkem hraj si na starého, Projdeš za mudráka vousatého. „Katanům uprchlé ničemníky, Messalíny, chlipné družice, Don-Juany, mořské loupežníky Velebiž tvá Musa nejvíce, Jako velkoduché mučedníky, Kteří klesli za cnost trpíce! „Nejen ingoust, básníkův meč husí Také krev i slze cedit musí. Kordy, damascenky, jatagany, Pistole a ostré kindžaly Chovej při sobě, by jísté rány Soupěřům tvých reků zadaly; Do veršů vpleť sultany a chany, Východní pak lásky zápaly, Čerkesky, Hurisky, Odalisky, Všecky divoké i krotké lysky 79 S bílým turbanem a bez turbanu, A pak bajadery z Indostanu. „Chceš-li, aby právě po nebesku Strop se blyštěl tvojí povídky, Přidej ještě trochu arabesků; Totiž: bostony a besídky, Divany v šarlatní barvy lesku, A pak oddal strážné dohlídky, Aby blaho tajných zasnoubenců Ušlo zrakům zrádných vykleštěnců. Chceš-li s katastrofou skončit vnadnou, A kochánkům k smrti pomoci, Pošli na ně starou babu zrádnou, Nebo ať je najdou otroci, Když do parku s heslem „helvet!“ vpadnou; Nebo ať je zajmou v půlnoci, Když pod zrádným okem luny bledé Oba nešťastníky láska svede!“ Slovo o kritice a kamaraderii:
„Ale ještě na rozloučenou Přijmi radu dobře míněnou, Kterou bez dovtipu a bez žertu S tebou z upřímného srdce sdělím; A že víry neodepřeš čertu, Ač vám bývá rádcem podezřelým, 80 Zaslouženou nadějí se sílím. Poslyš tedy, kam svým slovem cílím! Až se vrátíš zase nahoru K svému básnickému praporu, Ke svým bratrům, ke svým bohům bílým, Řekni jim tam, jakou nauku, Skrytou v nejtajnější ňader hloubi, Dal ti přítel v pekle na ruku. Hlásej jim a trub jim zvukem trouby: Že ti všickni pseudobásníci, Kteří jako plané, liché houby Rostou na hnojišti kritiky, A se množí jako pluvníci V loužích mající své stanoviště, A se třesou jako osyky Před výrokem svého učiliště, – Že ti všickni, jimžto dáno není S hůry básnického posvěcení, Že malátní tito střízlíkové, Které bez vyššího roznícení Krátkozrakost k orlím letům zove, S pomocí pražádné kritiky, Ani andělské ni ďábelské, Ani anglické ni špaňhelské, Nestanou se nikdy básníky. „Avšak chybyl bysi velice, Kdybysi snad z kvapna o mně soudil, 81 Že se protivím vší kritice; Tou domněnkou velmi bysi zbloudil! Neboť, brachu, kritika je dvojí: Jedna z nich jest, kterou sobě strojí Jednotlivec lákán svojím chtíčem, Když si s pochvalou neb hanou tvojí Pohrává jak dítě se svým míčem, Neb jak vozka se svým švižným bičem, Jak pes se zajícem lapeným, Neb jak lovec s psíkem zmrskaným. Tato první podobá se pumpě, Která stojí v zabedněné žumpě, Naplněné vodou stojatou, A prostranstvím ouzkým objatou. Každý chlapec, kdy se mu jen zechce, Zacpe trubici té pumpy lehce, Když ji čepem nebo čampulí, Aneb holou dlaní zatulí. Pumpuj jak chceš, dokud nepustí Svého stavidla kluk od ústí, Kterým slabý výlev nazpět tiskne, Voda proudem z trouby nevypryskne. Kdož by tedy dělal povyky Nad crkáním této kritiky, Která na řezavku vášní stůně, Hněv osobní ve svém tají lůně, Hněv co pod průhlednou pod zástěrou Vychrlil by pomstu tisícerou; 82 Ale v nejprudším svém přívalu Splývá do nemělkých kanálů Kvartálníků nebo denníků, Kde se rojí druh ten červíků, Z nichž se mnohý zove kritikusem Za to, že se živí cizím trusem, Z nedostatku lepší živnosti, An sám sebou jest jen bídák holý, Který mívá z boží milosti Velkou zlost, – a zlost ta hrozně bolí! „Přátelství však jestiť heslo svaté, Jímž je srdce kritikusa spjaté Věrně, vlastensky a vesele Často s srdcem spisovatele. C’est partout la camaraderie, Která v Kocourkově, v Paříži Tvoří ten pořádek sedmerý, A zisk dává statisícerý; Kde se člověk ke člověku blíží, Kde se sudí k odsouzenci níží. Kdo takého získal přítele, Ten nechybí svého zřetele. Plesej, komu za okrasu světa Dán byl takový kritický tvor! Nemáš-li ho, jest po tobě veta; S plačky opusť spisovnický sbor. – 83 „Nezoufej však, duše opuštěná, Vždyť i pětka, někdy desítka, Může býti tvá výkupná cena, Jež ti podá pomoc nezřídka, Že tvé jméno neporušitelné A výrobky péra nesmrtelné Na věky již nikdá nezahynou, Byť i byly sprostou hatlaninou; Ba i oběd, ba i snídaní, Nejlíp déjeûné dînatoir, Autora před hanou zachrání, A kritikus hnedky vyzvání, Že měl i raison i savoir Spisovatel plodný, hostinný: Ba že autorův jest rek i car, A svým duchem v světě jediný; Že převýšil obsahem i slohem, Jímž se jeho stkvějí útvory, Ve všech zemích všecky autory; Že, jsa spolu člověkem i bohem, Novou bránu řeči otvořil, Ba že novou prosu utvořil, I básnictví nové zosnoval, I vlast od záhuby zachoval; A ten, kdo by tomu nechtěl věřit, V jeho hlavě že se musí šeřit Blbost ukrutného obmezence, Že se musel vlasti pronevěřit, 84 Ba že proměnil se v nevlastence, Jenžto bez citu a věhlasu Náleží do sboru mamlasů, Podlých tupičů a pomlouvačů, Kriminálních na cti utrhačů; Že jest koukolí, jež zahyne, Až se lepší doba vyvine: To jest, až zahynou mentorové, (Tito nevěřící skeptikové, Kteří všechněm hledí do karet) Až na jejich hrobech plémě nové Zřídí slávě skvoucí minaret, Až pak mladá vlasti naděje, Vybavená z přísné koleje, Propuštěná z vazby do svobody Bude strojit vlasti hlučné hody.“ Básník tu se kurážně ozve:
Po té řeči básník kvapně vstana Prones’ několik slov kurážných: ,Šťastný, koho stíhá slušná hana Mužů věhlasných a povážných! Pravda jich předházek závažných Padá na člověka jako manna, Jako rosa na uvadlý květ, 85 Ana učí, jak se lepším stana, Moudrých žádostem má vyhovět. A ta hana přísná bez ouskoku, Třeba prázná právních výrazů, Byť se kryla v hancově jen oku, V tomto věrném ducha obrazu, – Tato hana může zhaněnému Často býti milým rukojemstvím, Že se slušný hánce kloní k němu, By jej napravil svým účastenstvím: Tato hana, věřte na mou čest, Často zhaněnému ke cti jest; Neb on vidí, že ti o něj dbají, Kteří hlavu, kteří srdce mají, I že umějí to oceniti, Čím snad není, čím však moh’ by býti. Láska naděje i s vírou pevnou Han kdo jesti příčinou, Tam si brzo duší dětinnou Zjedná lásku moudrých hánců zjevnou. ,Ale třikrát nešťastný jest ten, Kdo od hlupců bývá napaden, Kteří ve vědách ni v umění Netušíc vyššího snažení, Klopotají v davu nedouků, Dělajíce proto nejvíc hluku, 86 Nesnad aby koho napravili, Ale by jej spíše pošpinili. Tito vad a cností neznajíce, A měřidla v sobě nemajíce Na duchovní nížinu a výši, Mluví jenom co od hloupých slyší; Při tom s bezčelností velikou Vystupují se svou kritikou, Kteráž běda! nic jiného není, Leda důkazem jich zaslepení, A jich nerozumu praporem, A jich sprostých vášní táborem, Táborem, jenž prostírá se zhusta Jejich vědomostí ouhorem, Kde nic nezrostlo, jen řasa pustá. ,Vím to ze své vlastní zkušenosti, Že se kritika i slyšet dává, Beze všeho censurního práva, Dříve nežli autorovo dílo Dostalo se do ruk veřejnosti, Dřív než od kritikův čteno bylo. I jak onen sprosťák Aristida Nevěda proč chtěl mít vyhostěna, Takto kritikus se neohlídá, Co kdo jest a čím být připovídá: On se táže na zvuk tvého jména, Obojetná jest mu tvoje cena. 87 Čím jsi lepší, čím jsi výtečnější, Tím se zdáti budeš nechutnější Urputníkům na tě sočícím, A jich Sancho-Pansům bloudícím. Neboť kdo jim zkušeností předčil, A kdo marnostem jich nepřisvědčil: Toho oni ve své cnostné píli Stíhaji svým hněvem beze síly.‘ Mefistova na to odpověd:
„Dovol, – tak Mefisto začal dále, – Vysvětlím ti věc tu dokonale. Vidíš, to je tedy jeden druh Kritiky a jejich vrstevníků; Druhé kritiky však volný duch, Jenž se ve stoletích dlouhých proudu Valí bez hrází a bez mezníků, Výlevem jsa veřejného soudu, Ne však louží plachých nezbedníků, – Duch ten svobodný kritiky pravé Podobá se řece valné, dravé, Ovšem ohromnému vodosrázu, Jenž padaje s hrozné výšiny Rozdrtil by v drobné drtiny Všecky hradby po jedinkém rázu. Jakouž jeden člověk závoru Klásti může těch vod otvoru? 88 Zdaliž proti proudům potopy Staviti se dají příkopy? Tato kritika je spravedlivá Jak pekelný soud, neb jako mor, Není náruživá, není mstivá. Před ní jesti rovný každý tvor; Ona ani kdo si v říši duchů Na cara dřív hrdopyšně hrál, Neušetří, ani nedá sluchu Výmluvám skromnosti poníženým Toho, jenž na nižším stupni stál, A se klaněl jménům vyhlášeným, Sebe za šťastného pokládal, Že byl jejich magnetickou silou Těsně sevřen do otrockých pout, I že, ztrativ ducha volnost čilou, Počínal si jak pohanský bloud, Jenž, jsa přijat u šamanském řádě, Bohů stvořených se koří vládě, Jak se Němci dříve kořili Svému filosofu Berlínskému, Než soustavu jeho zbořili, A v Göttingách u vědeckém sněmu Novou moudrost sobě stvořili, Jež tak dlouho trvati jim bude, Dokud jiný hudec nezahude Jiné písně jiným posluchačům, Jiných orakulův vykladačům.“ 89 Mefisto slibuje básníkovi ochranu:
„Ty, jsa trochu větším chytrákem, Na oko se děláš sprosťákem, Jako bys mne za mistra chtěl míti. Za ten důkaz svaté pokory Velmi řídký mezi autory, Chci tě jako svého pavézníka Pavézou své věrné přízně krýti, Když se kritiky hrom na tě sřítí Z péra zuřivého protivníka. Povahy tvé jemné milá zdárnost Na tvé roli símě bude síti, Z něhož vykvěte ti populárnost, Jako vlčí mák a koukol kvete, Než je ostří srpu s žitem smete. „Slibuju ti hlučné serenády, Školní tobě zvěstuju intrády, Kdežto s povýšené pavlače Za žluťáky napřed odvedené Budeš staré slyšet trubače, Tympany na novo potažené Teletinou zmetků cizinských, Aby vybubnovaly svým hlukem Mezi ochraptělých polnic zvukem Oslavu tvých robot hrdinských. 90 „Slibuju ti, – nelekej se slibu, Slib má svoji trefu, svoji chybu: – Slibuju ti věnce bobkové, Jakéž dávní měli věštcové, Dokud nebyli tak bohaprázní, Jako básníci, vy noví blázni, Co prý ku pomoci ďábla zvete, Dřív než ostřím hrubé širočiny Z měkké lípy jemné slovenštiny Trochu drsných veršů utešete. Hudebnickým chlubíte se uchem, A když na varhany zahrajete, A vší silou do nich zadujete Bídné poesie vaší duchem, Jenžto do píšťal se z měchu žene, By se pod akkordem harmonickým Vaší mluvy ozval utěšené, Která kojí zvukem kouzelnickým Uši hrubým voskem nezatčené: – Často nohy veršův ochromené Zvahem dopadají nerhythmickým Na pedály ze sna vyděšené. Bez taktu se zrodí spor a zmatek, Vaší libé řeči lad a vděk V píštící se změní jek a skřek, Jak by starý kvičel kolovrátek K tanci olověných pacholátek.“ 91 „Však co na formě nám záleží, Jen když podstata vší poesie, Plodná role bujné fantasie, V mladých hlavách ladem neleží! Verš je řemeslnickou jenom prací, Ba i vaše mluva pánovitá, Ta co ve mluvnici dřepí skrytá, Jest jen attentátem luzy psací Proti ústům volné demokrací, Která v každém pátém, šestém slově Hlavou trkne proti grammatice; Jakož v každém téměř Kocourkově Máte příkladů těch na tisíce.“ Mefisto osvědčuje své přání, podá básníkovi ruku na důkaz přátelství:
„Osvěty to svědectví je věrné, Která v městech vašich dosud květla! – Já, ač malujete ďábly černé, Dopřál bych vám trochu více světla, Více bych ho dopřál vašim mistrům, Jimžto školní poddána jest metla; Přál bych také pánům purkrmistrům I všem opatrným konšelům, Aby více o svůj dbali dům. 92 „Na metlu si naříkáte všady, Jako na tyranskou zlost a psotu, A ti páni z mravokárné rady, I to žezlo učitelské vlády, Metlu pohnali již před porotu, Že prý kazí školní cvik a cnotu: Když pak na dětinské pomním vady, Které z vašich úst porotčích plynou, Jak se potýkate s materštinou, Nevědouce dáti sobě rady, Když jen grammatickou klihovinou Máte sklížiti dvě české sady, – Zmrskal bych vás všechny dohromady Lískovicí svatě dobročinnou. „Kdybych byl i svatým Mikulášem, Ztepal bych vás jako otec děti, Až byste se pěkně seznámili S grammatickým aspoň otčenášem Řeči, v nížto jste se narodili, Jížto ráčíte však neuměti: Pak bych jako pro poslušné hochy Naložil vám darů do punčochy, Byste veselejší mysli byli, Zapudíce školní vrtochy Byste lidu darův uštědřili, Těch svých darů ze své punčochy. 93 „Ale že jsem sprostým Luciášem, Panských chův a mistrů Mæcenášem, Nechci mnoho tropit brikulí Ani s metlou ani s ferulí V mravokárném učilišti vašem. Vždyť to celé vaše učitelství Není hodno se svým obrokem, Aby člověk k vůli kazatelství Prachu školního byl otrokem, Otrokem, jenž nesmí ani písknout, Když jej odbudeme s hrdostí By se odklidil s svou žádostí: Proto že prý nechce psát a tisknout, Knihy překládat a vypisovat. Totě ovšem vzácná robota, Z nížto jsi se neměl vybavovat; Měl jsi v cizích sadech paběrkovat, Když na štěpu tvého života Bezovocná zeje pustota. Napájeti slovem žáků davy Není více zásluhou a cností, Zatemnělé osvětlovat hlavy Jasným plynem živé výmluvnosti, Každodenním býti hlasatelem Předkův věhlasu a počestnosti, Jest jen malicherným bagatelem V katalogu zásluh ošumělém. 94 „Markus Tullius byl Markem lživým – Vždyť byl žákem mistrů pohanských – Když se slovem ozval podezřivým, Že jest věnců hoden občanských, Kdo své vlasti učitelskou snahou Mládež blaze ušlechťuje drahou. Arciť u vás takové je množství Velkých mistrů, slavných řečníků, Že již pro všední jich virtuoství Třeba nastavěti mezníků, Aby žebráctvo to učené Přes svou vykázanou mez a metu Nesahalo dále do budgetu, Na ujmu své vlasti blažené! „Nyní zpravujíc se novým zvykem Péro zvítězilo nad jazykem, Nad slavíkem zvítězila hus, Mistra přestih’ mistrův famulus. Kniha, jen když přátelé ji zovou Knihou obšírnou a z brusu novou, Nade slovem vypíná se žívým, S obsahem svým třeba zimomřivým; Nad životem plným energie Němá zvítězila pra-mumie! „Ale že jsa krotkým satanášem Nemohu být svatým Mikulášem, 95 Skládám metlu mezi relikvie; Ať tam spráchniví anebo zhnije, Peklo nedojde tím velké škody, Ano přesvědčení ve mně žije, Že nám tučné nastanou zas hody, Až na světě metla vyjde z mody. „Jáť jsem na svém horkém stanovisku Ďáblem upřímným a loyalným, Když na ujmu vlastních velkých zisků Metlu hájím slovem pochvalným; Avšak naděje mne kojí sladká, Že se zotaví zas cnosti matka, Urozená paní na Březině, Pána na Lískově stará tchyně. Sečkejte jen, až se o Hromnicích Nové opět ozve Hossana Z ňader svobodněji plesajících Umlklého dosud skřivana; Počkejte až proutí plné mízy V novém březnu ochvěje zas břízy: Tehdáž pěsti lidumilův zdárných Dobudou zas metel mravokárných, Ba i ferulí i lískovek Starší vyrojí se příchovek; Tehdáž v peklích bude metel třeba Jako v světě vezdejšího chleba. 96 „Prosím, nelekni se ještě více, Nebo slibuju ti do třetice, Že to nesmrtelné tvoje jméno V spolku oslavených autorů V historickou vejde prostoru, Stylem Plutarchův jsouc oslaveno. Historie není kočičinou, Jako vepřovina neslaná Nemůže být nikdy nazvána Z Miletinských lesů jeleninou, Při kteréžto srdce Slovana Rádo rozhřeje se Mělničinou, Že se všecky lesy zelenají, V zimě rovně tak jakožto v létě, Všecky lesy, které pokrývají Hory doly ve slovanském světě.“ Řek’, – a po té řeči přátelské Svému hostu věrně ruku stisknul, Až bolestí chuďas básník písknul, Až se mu i v očích zajiskřilo, Ano v samém mozku rozsvítilo, Až i mráz i horko horoucí Projelo mu tělo trnoucí, Jak když výlev elektrických proudů Náhle vplyne do nemocných oudů, Které hostec – host ukrutný – týrá: Tak to u našeho bohatýra 97 V žilách, v sádle, v tuku zabrnělo, Až se třáslo celé jeho tělo. Tak rytířská duše Don-Quijota Odvahou se třásti počala, Když osudu neústupná psota Do strašných jej válek volala Se strašidly, s zaklenými stíny, S babami a větrnými mlýny. 98 Zpěv třetí.
[99] Nová audience tří hostí u knížete pekelného. Mefisto vypravuje osudy a probírá povahu suplenta svého Bezejmenného, jenž na vysokých školách pekelných přednáší kalobiotiku a optimismus. Tu se padá hned in medias res.
[100] – – – – – – – – Ale měl též docent náš své vady, Ano měltě hříchy nemalé; Nebo kdož byl jakživ bez ale, Kdo byl jakživ cnostný vždycky, všady? Teď vám v pekle za trest svých hříchů Sedět musí! Kdyby byl se vždycky Držet cnosti jako sprosťák lidský, Nebylo by o něm potichu; Ale hřích a hříchu hlučná sláva Mnohým jménům nesmrtelnost dává. Bylť co člověk neukojitelným Malkontentem od narození, Ani žádným lékem hojitelným Churavého ducha jitření Nedůtklivec sobě nevyhojil, Vírou, nadějí se neozbrojil! Škola neštěstí, ta lékárna Churavci mnohému nemarná, Do níž za mladých byl vehnán let, Byla jeho citů sušárna, Nadějí kde jeho uschnul květ; 101 Byla jemu jenom duchamorkou, Mniší klausurou a Daliborkou, Kde se duše elegický zpěv Změnil ve tragický vzdor a hněv Nad svým i nad světa toho stavem, Jenž se nesrovnával s jeho mravem. Bližší zprávy o panu docentovi:
By se tedy smířil s tímto světem, Lásce uvrhnul se v objetí, A ověnčen jejím jarním květem V jinošského věku podletí Pádil k cíli Fönixovým letem V nadějí přeludných zápětí, Do skvělého Hymenova chrámu, Aby pojmul svého srdce dámu. Před sňatkem v té noci blahodárné, Když mu štěstí spáti nedalo, Spatřil pod okny své milky zdárné, Jak se dvé jich spolu líbalo; Zhrozilť se, neb jeho děvče švárné Na sokových ňadrech dýchalo: Tasil meč a mstě se nad svou hanou, Svého soka proklal jednou ranou. 102 A když druhou zasadit chtěl ránu Věrné lásky rouhatelkyni, Od níž myslil býti milovánu, Jíž se kořil co své bohyni, Jak se koří otrok svému pánu, Když se bídák těžce proviní: Zdržen rukou umírajícího, Poznal v soku druha nejdražšího. On měl ve svém živobytí celém Jenom jediného přítele; Tomuto byl oddán duší, tělem, V něm i míval potěšitele, Kdyžto hněvu plamen v srdci vřelém Ze tlícího šlehal popele: A zde poznal, že byl jako blázen Od přítele v ženské lásce zrazen. Neprodlíval, i hned meze vlasti Křídlem přelít’ plaché svobody, Aby dědičné se zbavil strasti Pod nebem mírnější pohody, A zde v lůně nedoufané slasti Zapomněl své částku nehody; Neb co malíř pod nevlastním jménem Žil ve štěstí tajně záviděném. 103 Slávou sobě nikdy nežádanou Všecky malíře byl převýšil, A jsa stíhán závistníků hanou, Hánce kordem ostrým utišil, Tak že mnohý s tváří znamenanou Ze souboje mlčky pospíšil. Ale když tak jeho sláva květla, Pozbaven byl probůh! očí světla! Ztrávení v nesmírné práci dnové Uvrhli jej v lůno temnoty, A když nad ním vyřkli lékařové Strašný ortel věčné slepoty, Světu zlořečil; – však rychle nové K větší práci nabyl ochoty, A přejasná ducha jeho svíce Ozářila žáků na tisíce. Oni k němu z blízka z dálky spěli Slyšet proudy řečí věhlasných; Neb on filosof byl přeumělý A řečníků kníže současných, Jenž co zastavatel pravdy smělý, Neboje se sporů zápasných, Konal nové povinnosti bděle Akademického učitele. 104 Však strážníci vetchých pergamenů A knih cizím pérem sepsaných, Co hlas snížili svůj na ozvěnu Hlasův od mistrů svých slýchaných, A držíce nauky v svém lénu Vládli houfcem žáků poddaných: Ne scholares caperent quid mali Proti kollegovi zbrojně vstali. Strašlivá prý na něj vina padá, Že jim klesá starý řád a zvyk, Že i novota se do škol vkrádá, Pod nížto zachází dobrý cvik, před kterým se třásla chasa mladá, Když ji zastih’ mistrův oka mžik; Ba že vláda bohů olympických Již je terčem smíchův parodických. Z Apollina že prý Beliala, Aspasii stvořil z Venery, Z Orku že se jenom báseň stala Plná epikurské nevěry, Stará stoa že prý za své vzala Pod chtivými novot záměry, Delfického věštba orakula Že pro hluché uši umlknula. 105 Pythagoras ten prý na Brahmana, Na Fakira svržen Diogen, Stagirita že prý stíhá hana, Sám i Plato že byl posouzen, Jemuž od úst plynul med i manna Hned tu chvíli, když byl narozen; I že takto pro učení lživé Poštval na se hlavy pravdy chtivé! Aby tedy dále nebes stropy Atlas podpíral i Ararat, A svět starý, sprostěn od potopy Novot škodných, bezpečně moh’ spát, Školmistrové s šedivými copy Radu velikou se jali brát, Jak by proti nových časů zkáze Vystavěli příkopy a hráze. K nim se přidružili zakonníci A hrdelních vykladači práv, Aby vystavený na štvanici Mudřec neušel jim živ a zdráv; Hadači a zvěstní tlumočníci Boha Dodonského tajných zpráv Velice se měli na pozoru, By hlas první měli v tomto sboru. 106 Nemámť nyní ani dosti času, Nedostává mi se paměti, Abych nesvorných těch jindy hlasů Svornost tehdejší moh’ opěti; Dost je na tom, že pro vlasti spásu Krvavé si přáli oběti, Ale z mnohých milostivých zhledů Odsouzen byl rouhač k pití jedu. Nu, napil se bídák sokraticky, A cikutu do dna vychýlil, I jak pravdu hleděl mluvit vždycky, Tak ji na vrahy teď vycílil, A bez bázně mluvě lakonicky Ovčí rouno vlkův odchýlil, Kde pod hebkou vlnou mravů vlídných Soběctví se kryto v ňadrech bídných. „Viníte mne, – pravil soudcům zbrojným, – Že jsem rozesíval nevěru, Že jsa odštěpencem nepokojným Rozbrojů jsem slavil příšeru, Že jsem učením svým neobstojným Blahu lidskému klad’ mezeru? Vaše blaho blahem-li jest lidu, Arci že jsem ztropil velkou bídu. 107 „Překročil jsem meze dobré kázně, Pověry že bludnou zteklici Dlaní odhodlanou chopiv rázně, Jak Medusu Perseus za kštici, Že jsem bez třesavky a bez bázně Schvátil hady na mne syčící? Protože jsem rozumu práv chránil Právům pověr jsem se neubránil. „Za lík pravdy dán mi nápoj jedu, A ta morna zahalená tmou, Z nížto k věčnému dnes světlu bředu Dána mi za jasnou snahu mou; Žehnám tobě světe ku posledu S tvojí snahou optimistickou, Chvátám do propasti tmavé Hádu, Bych tam prostíral též Pravdy vládu! „Nuže vítejte mi lačné hroby, Vy sarkasmy na hřích hrdosti, Vy lichváři, co čekáte doby Splátky dluhu v tiché skrytosti, Svaté tribunaly lidské mdloby, Nízké školy vyšší moudrosti, Kde tentamen semel reprobatum Nemůž býti více reparatum. –“ 108 Skončil; – čelatou pak hlavu sklonil, A jsa sevřen trýzní hlodavou, Několik slov temných zaromonil Spjatých blízké smrti záplavou; Smích sardonský kolem úst se honil, Hrdý na němou výmluvnost svou, Která řeční lícema i zrakem, Která poslední jest války znakem. A když na rakev mu nasypali Z té nevděčné země těžkých hrud, Jiskry života se v hrobě zňaly A vypryskly v nový var a pud, Smysly přitlumené z mdloby vstaly Jíž nebožtík na oko byl skut, Tak že cítil celý polekaný Za živa že leží zahrabaný. Vlastně, když jest bylo přestupníku Tráveninu danou vyčerpat, Odjedu utrousil do koflíku Outrpností krutou jatý kat; Čarodějná síla toho líku Měla pouta smrti rozervat, Měla vrátit zpátky ke životu S duchem nerozešlou těla hmotu. 109 Ale nevědouce co se dělo, I co dít se bude druhou noc, Žalářníci dali mrtvé tělo Vykopanému již hrobu v moc, A než zrádné slunce v moře spělo, I než kat moh’ přijít na pomoc, Již nešťastník ve poslední době Ze sna smrtelného procít’ v hrobě! Podlé svého zvyku zprvu soudil, Že jej objímá žaláře vzduch, A když poznal, jak nerázně zbloudil, Zoufalstvím se zatajil v něm duch, Krvavý pot s čela mu se proudil, Znova slabnul vzniklý v srdci ruch; Sebrav síly, válčil s rakve víkem, Darmo: – v hrobě stal se nebožtíkem. Třikrát blažení ti nebožtíci, Jimžto přáno čistým plápolem Svaté vatry splanout na hranici, A do urny lehnout popelem! Jim se červi, lační hodovníci, Nezahnizdí v těle ztupělém, A svět není pochybnosti lupem, Zdali v hrobě zůstane trup trupem. 110 Ani já, ni Musa nevylíčí, Jaká hrůza, jaké trápení Procitlého z klamné smrti sklíčí, Koho tíží hrobu sklepení. Peklo mnoho muk a hrůzy líčí, A přec hroznějšího mučení Zakusil by, kdo jsa Židem věčným Neusnul by smrti spánkem vděčným. V noci tedy ve tmách zahalené Ke hrobu kat-dobrodinec spěl; A jak žasnul, kdyžto odvržené S rakve víko v hrobě uviděl. Tělo na tvář našel převrácené, A hned co se stalo rozuměl, I neštěstím svého zděšen činu Dán byl mezi blázny za svou vinu. Když se dohrála ta tragödie, Rota vrahův tak se těšila, Jak se jedu plná těší zmije, Když člověku jed svůj vštípila, Potom v starém pelechu se skryje, By se k novým vraždám strojila, A zde do kotouče zavinutá Tají se jak zrada potmě skutá. 111 Však ten co na zmije a na štíry Říkati zná tajné formule, Ten co na můry a na upíry Zaklínací chystá regule – Čas, chtěl soudit soudův bohatýry I jich skutky pomstit do vůle, A po šťastném dlouhém jejich panství Sem je poddal do našeho manství. A co od nich bylo nakřiveno, Ač jich za to neobvinil svět, Ač i ctil i slavil jejich jméno, I pochlebný vypínal k nim vzhled, Od nás již to dávno rozsouzeno A tisíckrát vráceno jim zpět; Leč jak sudí tak jich odsouzenci Rovně našimi jsou podrobenci. Jenom zvukem historické trouby To jich vyhlášené učení, Ten jich Pantheon, co vlnám zhouby Odporoval v časů víření, Zhynul, jak vyrostlé přes noc houby, A jak sladkého snu mámení, Pošel Zevs, a jeho dceru zbrojnou Vzala Bájka dítkám svým za kojnou. 112 Bohyně a bozi zahynuli, Hradby nebe zdrtil světa běh, Jenom Zlost a Svár ty neminuly, Jsouce panovníky věků všech, Buď když rozumy se k světlu pnuly, Neb když hrubosti vál mrazný dech, Když Olympu hromovládce hřímal, Když co blánický rek v bájce dřímal! A ty bájky, které druhdy rodu Rozkoší jsou byly Hellenů, Oušklebný čas ve svou oděl modu, Škola oblekla je v halenu, A morálka stavíc na podvodu Hlásala je svému plemenu, Musa proměnila bohy v šašky A s kothurnu strhla je do frašky. Z korun Larův všecky adamanty Svatokrádce Chronos kvapně rval, Kde arkadské květly amaranty, Bodlákův a kopřiv nastřádal, A v těch hájinách, kam Hierofanty Ptáků prorockých let pozýval, Dubové a laury rovnou měrou Bez Driady – klesly pod sekerou. 113 Tak květ růží, myrta, tymiany, Knížecí co ozdobily kvas, Aneb do bohatých vlasů vtkány Byly v službě nevěstiných kras, Když měly být sponky rozervány, Co panenský zamykaly pás, – Hynou v ruce mastičkáře hrubé, Jenž ze zisku hněte je a škube. Z nich pak pro dědičné souchotiny Ždíme mízu, vaří lík a masť, A je hejskům dává na šediny, Jimž se otvírá již stínů vlast, Aby zmařených let skryli viny, Skryli řídkých vlasů bílou strast. Tak odejdouc Musa od oltáře, Sešla na šaška a mastičkáře. Zrádná děva, nejsouc věrna sobě, Tam kde bohyní jest bývala, Jako Herostrat ve hrdé mdlobě Plamen na vlastní chrám metala. Jakýž div že ve pozdější době Musa té neřesti pykala, Když se staly její mysterie Terčem satyry a parodie? 114 – Po těch slovech básník na patronku Musu outrpný zrak opíral, Neb poslední slyšel prasknout sponku, Kterouž její pás se zavíral, Děva ale jako v Amazonku Změněná, když na ni dotíral Ženich, na outěk se dáti chtěla; Zvědavost ji ale zadržela. – Mudrák náš byl tímto kazisvětem, Byl tím mastičkářem zmíněným, On chtěl myšlének svých nových letem Svět převrátit během zmateným, Nahou pravdu hlásav světa dětem, Podnik’ válku s klamem zděděným, A jsa zrozen na illuminata Bídák do louže se dostal z bláta! Nejkrásnější barvy s světa stíral, I zatemniv kaleidoskop, Kterým prostší bratr na svět zíral, Pochybnost mu vléval do útrob, A že v lebkách světlo rozprostíral, Blahé víře v srdcích kopal hrob, A tak dávnou kalobiotiku Změnil ve skepsis a polemiku. 115 Život idyllický, bohabojný Lidí arkadicky blažených Zakalil duch jeho nepokojný Bahnem hypothesí zkalených, Blahověstných bájek pramen hojný Z dolin hluku světa zbavených Hnal on zhůru k nejvyššímu chlumu, Kde se rozum tratí v nerozumu. Poslem pravdy být se domnívaje Věru jiného nic nevyved’, Nežli za staré že nové báje Do spletáku logiky své splet’, Na svém nebi hvězdou býti maje Řeckým ohněm ke oblakům vzlet’, By na loďky veslující tiše Sypal zkázu se své nízké výše. Jako ve stínu i vábném chladu Zdárně mnohé kynou květiny, Ztrácejí pak roucha svého vnadu, Když se z milé octnou otčiny Pod výsluním na vysmahlém ladu Pozbaveném družné chrastiny: Tak duch lidský na pařišti marném Často chřadne pod osvěty parnem. 116 Jako povahu a tvářnost jinou Divadelní malby mívají, Když při světle lamp po plátně plynou, A své půvaby hned svlíkají, Kdyžto září slunce nehostinnou Někdy překvapeny bývají: Tak i váš duch pozemského rázu Světlem ouplným si strojí zkázu! Jen když jitřenkou jest odhalena Denního jeviště opona, Tknutím slunce ze sna probuzená Líbě zazní modla Memnona, Poledním pak sluncem osvícená Socha zvučných divů nekoná: Ejhle, tak i rekům bohu rovným Bývá světlem poslouženo skrovným. Clair obscur – a však jen hezky temné, To je šťastná světla směsice, Co pro lidských krtkův oči jemné Zajisté se hodí nejvíce; A ten pablesk, jenžto od tajemné Odráží se tváři měsíce, Ani chorým očím neuškodí, Jimž paprsky slunce bolest plodí! 117 Kdo jest orlem v zemských duchů říši, Vyšvihni se bujnou perutí Jako bájný fönix v onu výši, Hvězdnaté kde strmí klenutí, A vyváživ světla plnou číši Plesej v podivu a žasnutí: Světlo toto strávilo by tebe Kdyby ukradnout se dalo s nebe. Ku Kavkazské přikovaný skále Krádeže své pykal Promethev, Když mu svatý dravec zobák stále Vdíral do rostoucích znova třev, Pak do pekla uvrhnul jej krále Bohů hrozných neutulný hněv, Jímž byl kárán potutelný zrádce, Že krad’ světlo z dílny hromovládce. Na to myslí k pomstě rozkacenou Vypravil bůh na zem Pandoru, Která se svou puškou otevřenou Otevřela strastem závoru, Co se nyní dravým proudem ženou Na všetečnou světa prostoru; V pušce naděje jen pozůstala, By rod lidský často oklamala. 118 Jenom ztřeštěnec chce svého času Býti svítilnou a prorokem, A svůj pokřik míchá ve sbor hlasů Valících se mody outokem; Zaslepenou dnešním světlem chasu Zrádným obskočiti ouskokem, A ji do starého hnáti čmoudu, To jest velké podlé mého soudu! Rek ten občanských je hoden věnců Z umrlčího kvítí spletených, Kdo jsa odporníkem potřeštěnců Novosvětským světlem splašených, Má své sídlo v radě vyvolenců Láskou k člověčenstvu nadšených, Co chtí blaho lidské beze zvratu Vtělit do svých výsad majoratu! Mluv a hlásej pravdu, když jen bude Tato pravda k tvému užitku, Svět žádosti zisku nepozbude A soběckých vášní nadbytku. Co ty neuchvátíš, sprostý bloude, Tvůj to přítel schvátí za mžitku, Ty pak pozdě budeš litovati, Že jsi dal se hloupě oklamati. 119 Ale vida pravdu býti škodnou Stuliž pružný jazyk za zuby, Buďto lahodou svých řečí svodnou Pravdu chytře obrať na ruby, Nebo na morálku neúrodnou Spusť kodexů právních podtrubí, Z nádržky pak vtipům odhražené Ať se ironie příval žene. Jest to domněnkou jen bezzásadnou, Lenůškou jen pídimužíků, Nikomu že nelze mocí žádnou Zastaviti časův rafiku, A že hodin kola světem vládnou, Jenž ku předu pádí ze zvyku; Jen se vzchopte z novotářů mdloby, Sepněte pak tryskem klus té doby! A co jedna doba zastavená V kruhu dob, svých sester, zastaví, To snad žádná jiná příští změna Svým pozdějším skutkem nespraví: Příštích roků čísla a jich jména V addicí se ročně nastaví; Však co po čísle a po tituli, – Jen když času duch se v poutech stulí. 120 Ovšem noví bozi novým sňatkem Se světem se novým spojili, Všecko pak, co mělo jíti zpátkem, Ke své zkáze k předu pudili; Ale přijde čas, že nutným zmatkem Tělo, ba i duch se vysílí: Byť i oba rostli ve svém zdaru Jejich díla nevyrvou se zmaru. Buď že někdy větší hvězda vraz Do té podřízené hvězdice, Kde se váš rod nízký v prachu plazí, Neb do nebes zřítedlnice, Ježto zimu zemní teplem kazí, Sluncí stroskotaných směsice Vrhne se, a kotrmelcem rázným Strhne krk všem trudům zeměplazným. Nebo země pod břemenem ledů, Které od severních mrazu bran Potáhnouc se do půlkoule středu, Ztratí rovnováhu obou hran, A potopa strašná ku posledu Od poledních vyvalí se stran, Z ledův roztálých až do dna moře, K nachýlené pádíc ku prostoře. 121 Uchází-li tepla na severu Tolik co na jihu přibývá, Zdáť se, že v budoucích věků šeru Hrozí světu zkáza zuřivá; Doufej pak, že po let tisíceru Z potomků tvých kostra zdánlivá Zkamenělá přijde do Museů, Zahrá-li si země na Medeu. Leč ty vaše Musea i školy, Věže, odkud ozbrojené sklem Toulaly se po nebeské roli Zemské oči ve svém zraku mdlém, Klesnou jak pod srpem klesne v poli Lichý koukol v žitě dozrálém; Ba co za zrno jste měli ryzí Dmuchem jedné chvilky plevou zmizí. Jak pacholku u vás dozorčímu Podroben je žebrák, jenž byl jat, Když podepřen k domu nárožnímu Pro svůj hlad chtěl chleba vyžebrat, Tak kruh zemský k manství slunečnímu Tuhým poutem na věky je spjat, A kdo umí hledět na nebesa Pozná ve slunci meč Damoklesa! 122 A vy dítky země-nevolnice Přemoudřiti chcete přírodu, Rozumem svým marně hloubajíce Mámiti se dáte podvodu, Že snů vašich bludná holubice S olivou vám věští svobodu? Věru často nutí mne to k smíchu, Když na vaši hloupou myslím pýchu. Celá moudrost tkví jen ve skoumání Přírody dostižných úkazů, Ono jediné vám odeslání Mnohých věcí Saiskou závazu, A té vědě, která cifrou brání I algebrou svojich důkazů, Druhé vědy jsou jen žvástanice, Chválící své zboží překupnice. Co jest subtrakcí těch zemských časů Proti logarithmům věčnosti? Co jest šept sykorčích vašich hlasů V uších hluché nekonečnosti? Co jsou obelisky při Atlasu, Chlumky při Kavkazu výsosti? A když svatý Ararat se boří, Jakouž naději si člověk tvoří? 123 Vy se nyní ptáte po tom skoku V nesmrtelné slávy štěpnici, Jaký trest se dostal hejnu soků Co na soudné sedí stolici, Aby před výslechem ku výroku Křivě hlasovali v radnici? V světě bez káry je propustili, V pekle do škol jsme je odsoudili. Každodenně v době stanovené, Když dvanáctá zvučí hodina Do kollegium se v pekle žene Filosofů valná družina, A tam duchy soudcův odsouzené Mistruje týž slavný hrdina, Který od nich z milostivých zhledů Odsouzen byl v světě k pití jedu. A že štěstí tomu mudrákovi Vždycky bývalo a všady vhod, Tedy dle nauky Hegelovy Optimismu vykládá jim svod, Já pak z lásky svému adjunktovi Komentar jsem vručil za průvod, Aby jako v světě tak i v Hádu Docent můj prostíral Pravdy vládu. 124 Dosud měl se dosti na pozoru, A byl hoden této důvěry, Kterou zakládáme v professoru, Jenžto kazí svodné záměry Lákající k odporu a vzdoru, Bourající manstva mezery; Ano naději mám k němu jistou Že se stane ještě humoristou. Něníť divu, že se v naší vlasti Tento exnovotář opravil; Na světě byl slepý, a té strasti Zde se v říši duchů pozbavil. Druhdy svého života tři části Ve snách nepraktických protrávil, Zde pak rázem probuzen byl ze sna, Jako jezovec, když přijde Vesna. Vlastně že teď jasně vidí v noci, Jako zmilený pták Minervin, A že proti náhledů svých moci Musí velebit jen tmu a stín, Že zde dobrá vůle bez pomoci, Bez platnosti že je cnostný čin: Totě nejhroznější mukou v pekle, Jež i srdce zděsí neuleklé. 125 A nastojte! žádné slavověnce, Žádný pergamen a obelisk, Ni památné jméno, potupence Neočekává zde za nátisk. A ty vůdce – nyní odsouzence, Co svůj na zřeteli měli zisk, Nyní žáky, trest ten nejvíc souží, Že trestanci svému k smíchu slouží. Posměch, ozbrojený hrotem vtipu V attické mečírně broušeným, Často raní jako bodec šípu Mrštěného střelcem zkušeným, Jindy roven kotoučům polypů Do srdce až na dno vkotveným, Co krev teplou oběti své pijou: Člověk chřadne – polypy však tyjou. – Věru člověk dle nadání svého Raděj zlý neb zkažený chce slout, Než by posměch snesl od druhého Jako zhruba nerozumný bloud; Na té pýše tkví cos ďábelského, Totiž vyšších duchů bystrý soud, Ač prý neškodí to kráse cnosti, Byť i vyplývala ze hlouposti. 126 A hle! totě generální látkou Této přátelské mé rozpravy: Osvěta že není cnosti matkou, Že je spíše sestrou zábavy. Kdo má mozek skrovný, mysl krátkou, Člověk s hlavou, nebo bez hlavy, Budiž v síle ducha, nebo v mdlobě, Oba mohou v cnosti hovět sobě. Když si medle v této cnosti světské (Vždyť i peklo má svou zvláštní cnost) Jako v tváři libujete dětské, Z níž se na vás směje nevinnost: Mluvtež, zdali fatum praturecké Nedbá věrně na svou povinnost, Když bez vašich zásluh, bez osvěty, Slepě rozesívá cnosti květy. A to světlo, na němžto se svíce Vaší osvěty rozhárala, Která lidských tvorů na tisíce Svým požárem zvolna zajala, Ta lucerna vaší mozkovice, Kterou mluva duchem nazvala: Jest duch tento vašich zásluh plodem, Neb se slušně cizím chlubí rodem? 127 Buď že z vyšší moci, z ruky jiné, Aneb sňatkem dvou těl spojených, Zánět ducha do zárodku vplyne Dle zákonův vědou tušených: I hned s novým výlupkem se vine Na svět nový z útrob matčiných, S pomocí pak smyslův, svojich druhů, Na pána si hraje v těles kruhu. Budiž jakýmkoli nadán rodem – Jedno jest to; o to nejde spor, Zdali může duch být těla plodem, Či snad nestvořených tvorů tvor Nad zemským se vznáší nad původem, Jako orel nad temenem hor; Ať je otcovým neb božím tvarem, Duch jest cizím půjčeným vám darem. Zdali podlé krve víc neb méně, Zdali podlé změnné letory Duch ten nepodléhá kvapné změně, Plné odpory a příkory; Duch-li, třeba v nejvyšší své ceně Není manem těl a prostory: O tom nyní nebudu slov šířit, S metafysikou se chtěje smířit. 128 Tedy moudrost, tedy cnost je statkem, Který náhodou byl darován, Tedy bláznovství a zlost je zmatkem, Jenžto osudem je zosnován, Tedy zásluha je pouhým datkem, K němužto je vlastník zavázán, A nad vinou ať se s imputací Žádný soudce v světě netrmácí! Vše je dobře, nelzeť býti lépe; Tudyž optimismu zásady, Které náhodě se koří slepé Vyvracujíc ducha výsady, Vedou od poroby od sveřepé Do rovnosti valné ohrady, Kde i cnost i moudrost v krásné shodě Květou s protivami o svobodě. Zničte tedy ducha výsadnosti, Zrušte cnosti krávu železnou, Jako rodu, statku nerovnosti Rušíte již pěstí vítěznou; Hlupáci a syni nepravosti S moudrými ať rovnost naleznou, Ať se každý rovným právům těší, Ten kdo svatý jest, i ten kdo hřeší. 129 Bez hlupáků často byste vpadli Na mou věru v smutnou trampotu, Květy žertu, dovtipu by vadly V osamělém lidském klopotu, Mudrci pak v moudrosti by chladli, Tratíc řevnivosti ochotu; Protož podlé mého optimismu Dejte hlupcům podíl v kommunismu. Bez zločinů a bez lotrů dravých Dobrolibcům by se stýskalo, Jako čínským malbám barev hravých, Jimžto stínů se nedostalo; Péro kronikářů po krvavých Darmo by jen bitvách vzdychalo; Básník otrokem jsa cnosti zvyku Postrádal by všecku romantiku. Bez zločinců pak i bez hlupáků Náuky Gallovské mistrové, Kteří soudí dle svých klik a háků, Jací v lebkách dleli mozkové Proslavených v světe darebáků, Jaké vášně, jací pudové Vypuklin na lebkách nadělali: – Na holičkách jen by pozůstali. 130 Dušesloví na půl osiřelé O jedné by berli kulhalo, A těch bájek o duši a těle Vám by ještě více podalo, A své výsledky tak rozdrobnělé V jednu velkou lež by stěsnalo, A ta jednotvárnost všední cnosti Byla by vám všechněm k ošklivosti. Protož s mudrákem buď hloupý spojen, Padouch s dobrákem ať v lásce dlí, Chorý bratr od zdravého zhojen Snad nemocných více vyhojí; Jen když výsadami nerozdvojen Svět se v jedno roucho přestrojí, I když světlých duchů kasta hrdá S temných bratrů pouta sejme tvrdá. Ejhle, vy vidíte, že co pravím Všecko lásky k vám je důvodem. Já vás všecky v jednu řadu stavím, Neb jste sobě rovni původem, Vše vás rovně miluji a slavím, A cvičím vás jedním návodem, Chtěje byste všickni bez rozdílu Měli podíl v darovaném dílu. 131 A ta sbírka starých povídaček, Která vypravuje příhody Jak papoušek žvástavý neb špaček V kleci zbavený své svobody, Mnoho-li se v světě zběhlo rvaček Mezi knížaty či národy, A co v bitvách masa nasekáno, Příměří než bylo zosnováno: – A co ve tajemném kabinetu Přijato jest za fait accompli; Zdali mírem nebo válkou světu Hrozí svár v dépêchích vypuklý; Kurír jak ve prudkém přivez’ letu Tajnost sub rosa a pod puklí, Kterou Attaché své slečně svěřil, Když mok champagne’ský se v sklénce čeřil: – Toto klábosení „dějinami,“ Druhé „politikou“ zovete? Smilujtež se přece nad hlavami Svými, a již jednou zmoudřete! Když pak milujete lež a klamy, Rozumně si někdy zalžete; Jenom ke lži jako k pravdě skvoucí S uctivostí chovejte se vroucí. 132 Lež je medem, lež je sladkým mlíkem Na kaši pro duchy nezralé, Pravda jedem je a někdy líkem Pro světáky pansky zhýralé; Kdo ji zná buď moudrým lékárníkem, Aby ve potřebě nastalé Medojedkám nepodával jedu, A pavoukům lepkavého medu. Pravda jesti velepřísnou tchyní, Lež je nevěstou vám zmilenou A potřebnou v domě hospodyní, I manželkou městsky cvičenou; Pravda mrzutou jest prorokyní A ve světě dámou zkušenou: Nuže rozhodněte, kterou družku Chcete uložiti ve svém lůžku? – – Tato slova líce Musy-panny Pivoňkovým nachem polila; Themis jasný výraz ostré hany V přísném zraku darmo tajila; Odevzdána bohům do ochrany Svatým vřela ohněm Sybilla: Jenom básník podlé svého zření Ďáblova se nelek’ pohoršení. – 133 A ten blázen, jehož dolehlivé (Pravil ďábel) znáte bolesti, Směl se ode lži, své choti tklivé, Jako sytý manžel rozvesti; A že po pravdě jen dychtil živé, Pravda spískala mu neřesti, Které zdánlivého bohatýra Směšně proměnily ve fakira. Leč i na těch soudcích vina vězí Kteří nad ním vyřkli smrti trest, Ne snad proto, že se vymkli z mezí, Ježto právo klade jim a čest: – Spravedlivost nikdy nezvítězí I když právo jejím strážcem jest; – Ale ten kdo soudí přestupníka, Nebiřmuj ho jménem mučenníka. Nejvíce se chraňte mučenníků; A když někdy jaký blahozvěst V lidu začne mnoho tropit křiku, Nevšímavosti jej potkej trest, Zavržte i jed i mstivou dýku, Vaší mstitelkou buď prostě lest, Ježto chystá bez krve a sváru Všem kejklířům nepaměti káru. 134 Protož trestem beze všeho hluku, Tímto trestem nevšímavosti, Slavný nedouk všech nedouků Ukárán byl ve vší tichosti; Proklínalť on tuhou svoji muku Co ho pozbavila marnosti. Která slávu hlásá pozemšťana, Když mu dávno odzvonila hrana. Věru velice mne nutí k smíchu Po žebrácku hrdá sprostota, Co si v tom zakládá svoji pýchu, Kdyžto zhrdne hrstkou života; Co se ctnosti domahá neb hříchu, Aby chlubná její trampota Nade hroby hlasem archanděla, Nebo troubou od Jericha hřměla. S pyramid se dvakrát dvacet věků Ovšem dívá na Egypťana; Dosud časův odporuje vzteku Pomník Dáků vraha, Trajana; Žijou písně mnohých věštích reků: Zpěv Homera, jméno Bojana, I tu zmínku o Lumíru krátkou Ctíte jak památku lásky sladkou: – 135 Ovšem z Gangesu již mnoho vody Uplynulo v lačný Ocean; Tisíc roků hledí na pagody Himalaja v rajský Indostan; Dávného pak Kalidasy plody V staré vlasti starý mají stan, I jak aloe ve vzácném květu Na odiv se všemu staví světu: – Ale k outrpnosti mne to bádá, Vida tolik času, tolik sil, Které Levít Musy vynakládá, By své jméno pérem proslavil: Dnem a nocí pracuje a střádá, By z papíru pomník zůstavil, A než času krok se s krokem mine Na tisíc knih červotočem zhyne! Medle s pozorností trpělivou Vyslechli jste částku rozpravy, Kterak láskou k pravdě náruživou Bezejmenec hledal oslavy; Já pak vyjevil vám s duší tklivou Částku filosofské soustavy, Kterou jestli blíže chcete znáti Račte dál se do kolleje bráti. 136 Tam můj adjunkt u velikém sboru S učeností tuze hlubokou Vlastně řeční o hladu a moru, A jich cenu chválí vysokou, I jich působení na prostoru Světa slaví řečí širokou, I jakým to dobrodiním bývá, Když se země třese neb když zívá. Toť jest optimismu částka třetí, Kapitola pět a dvacátá, Po níž následuje u zápětí Čtvrté části látka bohatá, V nížto strmí výše nad ponětí Syllogismův řada rohatá, Jež je na zásadách z brusu nových Slita v paragrafech vocelových. – Skončil: – a na konci rozpravy Pravým okem na půl laskavým, Levým okem na půl rouhavým Změřil od paty až do hlavy Svoje velectěné vzácné hosti, Kteří děkovali v uctivosti Za všecky ty rady přátelské, Které jim dověrou nadšené 137 Udělilo srdce ďábelské. V této chvíli dobře zvolené, Když Mefisto sprostěn velkých trudův Hledal i nacházel ve své strasti Trochu kapek satyrické slasti, Natíraje do ran lidských bludův Z horčice a ze dryáku masti, Byť i pekelný ten prastarosta Každého se trochu dotknul hosta Svojí řečí nevylíčenou: Přece s radou dobře míněnou Všickni spokojeni odcházeli. Jen Themidu, jenom Musu děvu Některé předházky zamrzely, Jež Mefisto propověděl v hněvu. To když hostitel jich zpozoroval, Hned jak homme galant se zašikoval, I oběma dámám dvojím mlaskem Měkké ruce hbitě poceloval. Tak je obě novým získal svazkem, Že se beze všeho ohledu Pozvaly na příští besedu, Která hostům přichystána byla V pekle od Mefista-lidumila. Hle tak velké jako malé děti Často místo školní návštěvy 138 Vídáváme k radovánkám spěti, Vábnější kde kynou výjevy, I kde často v spolku besedníků Vtip i soud nabývá více cviku, Nežli tam kde moudrost zaplacená Jako žárlivá se durdí žena, Jak Popelka, která z čeledníku Nevychází ani z kuchyně, Leda do kostela jedině, A když vyjde cestou tajemnou Zvolá ve své sprosté nevině: „Mha i za mnou, mha i pode mnou!“ – Často v kole hodovníků švárných, V spolku děv a paní lepotvárných, Jedním mžikem, jedním úsměchem, Jedním srdcejemným kyvnutím, Jedním outlé ruky stisknutím S větším potkáme se prospěchem, Lepších naučení nabudeme, Nežli když na lávkách zasedneme, Nad kterými holá theorie Hlasem ozývá se povýšeným, A se hypothesí štítem kryje Před junáctvem světa nezkušeným; Neboť poznat dobře srdce lidské, Poznat svého druha smýšlení, 139 Největší jest v světě umění, Hodno skvělé slávy olympické. Ono nejeví se v škole žádné, Aniž s nebe na zem nedopadne, Jen v líkárně světa plné jedu Zkušenému vyskytá se zhledu Světlých lékařů i lékárníků, Jež utrejchu ošemetné lsti, A hlodavce hlasné pověsti Umějí se silou protilíku Podstaty své přímé opříti, A ve válce s davem ouskočníků Pro cnost jak Seneka umříti. 140 Zpěv čtvrtý.
[141] Poslední beseda u mistra pekelného, po kteréž tento hosty své pod ochranu ducha neškodného odevzdá, v jehožto průvodu se oni dále po pekle rozhlížejí.
[142] Mefisto začíná nový traktat o pravdě a o lži:
Ducha vznešenost a bohatého Srdce nejvzácnější výsady Zřídka dojdou jaké náhrady, Ovšem v mysli soka ohavného Budí jiskru záští tajemného. Tato jiskra v troudu závisti Vznítí oheň úkladův a lsti, Až pak ve své zlosti zuřivé Zohyzdí tvé jméno poctivé; I jak někdy jiskra nepatrná Celé město klade popelem, Když mu vítr strážným andělem: Takto utrhačnost nešetrná, Když jí kleveta jest přítelem, Cizí čest a jméno dobré zničí, Že se nikdy více nepovztyčí. Bylať by to nad marností marnost, Kdyby zlehčený ten potupenec O trnový pokoušel se věnec, Jímžto honosí se popularnost! 143 Co ti jednou lichý utrháček, Pod perutí orlí skrytý ptáček, Na tvé cti a víře zohaví, To ti mnohokráte nespraví Ani devadesát omlouvaček, Nejvybroušenějších odříkaček. Když se Pravda za tě nastaví, A když smělým hlasem věrně vyzná, Jaká jest tvá pravá podobizna, Jížto závist činí bezpraví, Když ji černidlem svým ohaví: Padne v posměch jako medvědice, Která pod břemenem svého těla Českou polku zatančit by chtěla Před očima české tanečnice. Byť se Pravda slavnou výmluvností, Tvému rázně nadržujíc právu, Nad Hortensiovu skvěla slávu; Byť i přestihla svou učeností Všecky římské paragrafožrouty, Vymetajíc tvojí nevinností Zákonů všech brlohy a kouty; Byť i Pravda chlubnou žvástavostí Všechny převýšila Berliňáky, Velkomluvných mistrů zdárné žáky, Kteří ve skromnosti Braniborské 144 Germanskými prý jsou Atheňáky, Huby majíc quasi-professorské, Vyřídilky jako ostré břitvy, Jimiž vedou války své a bitvy S hrozným vojskem řečí jalových, Ke krutému boji hotových, Ve sněmovně, dokud neshoří, Proti pokojnému příkoří. Ad vocem Berlín.
Kdybych malířem byl heraldickým, Dal bych braniborské metropoli Za nový znak skvělou hyperboli Rouchem přioděnou fantastickým; Pak bych v pravém vymaloval poli, Podlé slohu Rembrandtovy školy, Clair obscur o trochu více tmavé, Na něm Vodana bych vyobrazil, Kterak ve své zuřivosti dravé Triglavu tři hlavy klackem srazil, Triglavu, co vlastí slovanských U mezníků hájil Poznaňských! – Potom na památknpamátku míšeniny, Slovanské i saské prarodiny, Z nížto druhdy bylo zrozeno Nových Braniborků plemeno; 145 V třetím poli velikého znaku Chtěl bych vymalovat bez rozpaku Lípu se žaludy dozralými, Na lípě pak štěbetavou straku, Která nad stračaty pleše svými, Tak jak děcko na ulici pleše, Kdyžto svými zraky lovícími Lape straku na vysoké střeše. Vůkol znaku uměstil bych hezky Novější a starší arabesky: Copy, kamaše a wachtparády, Friederichův lavřín u Rossbachu, Jeden výjev slavné retirády, Co se z náhlícího strhla strachu, A pak v nejprudčejším hnala letu Přímo do Berlína z Auerstædtu. Něco dále uměstil bych Yorka, Kovaného arcibraniborka, Onohoto vůdce horlivého, Jenž se o císaře radí svého, Před nímžto se ráčil včera plazit, Jakby zkaženého mohl zkazit, Kdyžto horší egyptského horka Schvátila jej zima lidomorka, Když jen chrabrých pluků desetiny, Kteréž na krvavém bojišti Kozáckému ušly ratišti, Přešly mosty mstivé Bereziny. 146 Též bych představil dva contre-danse, U Ligny a u Belle-Alliance, Čili u té Vodní Sluje zrádné, Ježto zlaté orly, strážce trůnu, Slavné znaky moci světovládné V nezbadaném pochovala lůnu. Aniž moudrá Musa nepoví, Co snad příští doba světu chystá, Zda vnuk strýcův, velký Decembrista, Z oné tůně žezlo vyloví? Že by rád je vyloviti ráčil, Kdyby jen svou rukou na dno stačil, O tom Musa sebe hloupější Může dáti zprávu jistější. – Však i onen les bych vymaloval, Kde se věrný Grouchy dobře schoval, Když se draví vlci Blücherovi Na uštvané Franky z týla drali, Aby s levhartem již odeřvali „Requiescat“ raněnému lvovi Vzkřísiteli slávy Cæsarovy. Není každému ve světě přáno, Washingtonem zůstat upejpavým; Ovci nelze býti vlkem dravým, Vlku ovčí srdce není dáno. Kdyžto v Kolumbii bývá ráno, Náš den večerem se stává tmavým: 147 Tudyž dnem i nocí dokázáno, Že se s ovcí krotkou, s vlkem dravým K vůli důkazu jen darmo bavím. V Americe sladká roste třtina, Tam i blahodárná káva roste, Jížto plémě Afrikánů prosté, Černá musí hlídat otročina; Ve Francii zraje Champagnina Na půdě své zhojna vápenité: – Toť jsou důkazy dost znamenité, Že má každé světa podnebí Jiné statky – jiné potřeby, A že příroda jest tomu ráda, Když dle různých potřeb každá země Spravuje své podrobené plémě. Proti klevetě zlá rada.
Kdyby Pravda všecky cnosti měla, Cnosti křesťanské i turecké, Kdyby třeba uhájit se chtěla Psacím pérem z dílny německé; Jestli han a klevet roztroušených Nad tebou je dovršená míra, Přímluvám tvých druhů umluvených Nebude již nikdy dána víra V nízkém srdci skeptického štíra, 148 Jenžto příšera jest nad příšerou, A se vůbec zove nedůvěrou. Braň se pérem, nebo braň se rtoma, Jestli zlomyslnost na tě číhá, Mluviž jako prorok, jako kniha, Nebude již punktum, kde je komma: Utrhač tvůj bude míti víru Žvástavého otce římské vlasti, Hajitele konšelského míru U buřičské neřesti a strasti; Ty pak hrubou poskvrnou a špinou, Budeš Verresem a Katilinou. Povážíš-li dále, milý pane, Že ten, kdo se zástupníkem stane, Nejraděj jen sebe zastupuje, Kdyžto za klienta oroduje: Poznáš, jaký mívá účinek Zástupnický dluh i počinek! Sebe sám ať brání každý tvor, Na obranu nečekaje cizí; Láska vyžebraná rychle mizí, Dlouho nepřátelský trvá vzdor! Mnohý klient úsměchy dnes sklízí, Jimižto jej těší protektor; Snad už zítra s očí protektorských Sesypou se jako z lesů horských 149 Nenadále na klienta mračna: Snad že levou Milost pán vstal nohou, Snad že zbudila jej Milost paní, Stále milostná i stále lačná, Doléhavou láskou, v tuhém spaní, Mrzutost mu spůsobivši mnohou. Necnosti pravdy dále se vypisují.
Pravda jesti omrzelá tchyně, Lež je choť ve světě zkušená; Lež je básníkova hospodyně, Od své tchyně nenáviděná, Pravda zlověští je prorokyně, Od svých tazatelů placená; Nikoli však lichým obolem, Aniž tím neb oním mozolem, Leč tvým statkem a tvým klopotem, Ba tvým polovičním životem Sobě platu svého povyšuje, Kdyžto trochu jablek těšínských Ze zahrady pochval hokyňských Dobrým lehkověrcům vychvaluje. Pravda, horačka ta nehlazená, Pod slaměnou střechou narozená, Mnohdy bez taktu a bez bontonu, 150 Cítí-li, že byla uražena, Zvučí zvukem napuklého zvonu, Kdyžto Lež a Klam jak krupobití S nebe jasného se náhle sřítí; „Zvonec jen marně si stěžuje, marně jen vyje, „Nebe však krupami dští, a jak bije tak bije!“ I kdež máte svůj list nadací, V němžto by vám byla zaručena, Když jest role pravdy potlučena, Neomylná assekurací? Mefisto básníka znova do rozpaků přivádí.
Nuže, milý synu! kterou družku Ráčíš ve svém uložiti lůžku? Zdali Pravdu zvolíš kopuletou, S vysokým a vráskovitým čelem, Zdali Lež, svou sultanku a služku, S nejmodnější zvolíš toilettou, Aby ti svým duchem výmyslným K dílům posloužila vnady plným V světě prozaicky ošumělém? S jedné strany ženskou vida chatru, S druhé děvu tváři utěšené, Pojmi Lež, jak Cæsar Kleopatru Královnu jal krásy nezmožené, 151 Která opět jala bohatýra, Vítězného vládce všehomíra, A tak láskou bez konce a míry Zajala dva římské triumviry, Vítěze dva krásou poražené, Diktatory vlasti oblažené. Když pak ve svém duchu bujarém Budeš básníků všech Cæsarem: Tvá choť dle milostných zákonů Bude matkou Cæsarionů. Jestli šťastným Oktavianem Mstivá pravda nad svou protivnicí Povýší své ruky vítězící, Aby sokyni svou překonanou Ve triumfu vyšperkovaném Za svým vozem táhla upoutanou Na odiv té luzy plesající, Kteráž jako nafoukaná kasta, Názvem filosofů plýtvající, Monopolem rozumu se chvastá, Jenžto prý jest synem Pravdy ryzí, Jako se svou ve dne slepou sovou Pallas prý jest dcerou Jovišovou, Před nížto i Lež i Temnost mizí: Tu pak smělá pravdy sokyně Jedu plné uchopí se zmije, 152 Jako Egypťanka rekyně, Co u slávě nehynoucí žije; Nikoli však aby hadím hryzem Do krve svá ňadra ranila, Nýbrž aby nad hladovým hmyzem Vrahů svých svou pomstu vylila. Avšak učiň jak se líbí tobě. Má-li člověk vůli svobodnou, Básník nejsvobodnějším jest sobě, Dbá-li o svobodu neškodnou. Ač se věštec s rodem nebešťanů Podlé ducha svého přátelí: Když má do nebeských vkročit stanů Před smrtí se trochu tetelí. Totě zbytek historické hlíny, Z nížto Titan věštec stvořil syny. A že básník páchne člověčinou, Tento zápach není jeho vinou; Jesť on důkazem spíš prozaickým, Že i básník rovněž tvorem lidským, A že člověkem jest makatelným, A že svobodnou má vůli svoji, Která řečí vázanou se zbrojí, Aby stal se chuďas nesmrtelným. Protož učiň jak tvá vůle káže, Jížto vázaná řeč nerozváže. 153 Dle též vůle kteroukoli družku Rač si ve svém uhostiti lůžku. Jestliže je Pravda nesmrtelnou V světě tulačkou jak Věčný Žid, Tudyž jest to pravdou viditelnou, Že též musí její protiva Míti v světě věčný stan a byt. Jestliže se rovnost pravdivá Makavou lží nechce zhanobit; Je-li rovnost plným rozkvětem, Aneb ovocem-li svobody; Nemá-li být snětí náhody, Nebo přimíseným pouchletem Do povidel mile sladnoucích Lží a klamů vždy víc hustnoucích: Tedy Lež i Pravda musí míti Rovné právo v celém živobytí. Ovšem věcí jest to dokázanou, Že dost často tu i onu dámu, To jest, že i Pravdu, že i Lež Vídáme tak k sobě přivázanou, Jako blížence dva ze Siamu, Jako jednu nerozpojnou spřež, Ano jako jehlu magnetickou, Ježto podlé nepozbudné moci Jednou hranou míří ke půlnoci, Aby druhou hranou protivnickou 154 Ke protivné straně směřovala, By svou rovnolehlost zachovala. Důkaz ten je spolu důkazem, Že svět tento dle ducha i těla, Že jak andělů tak ďáblů mela Jest jen optimismu výrazem, O němž krásně po francouzsku pěla Německá ta slavná Filomela, Ježto druhdy z lesů germanských Na březích se octla Sekvanských. Nastojte, i ves svój um zbierajte! Má-li umu dosti mozkovice, Bdělým sluchem pozor mi dávajte Na zpěv Filomely: „Theodicée.“ Mistr však, co na nejvyšším chlumu Duševního stanul siloskumu, Ten co budget svaté moudrosti Na tu opatrnou zvýšil summu, Že vše to, co ve skutečnosti Kdy- a kdekoli jen bytuje, Skutečně se s umem shoduje – – – – – – – – 155 Mefisto, co dobrý znatel, lidskou přirozenost rozbírá.
Když tak nitky myšlének svých spřádám, Přízi na snovadlo soudu vložím, A když hlas ten diskantový zbadám, Kterýž hlasem nazýváte Božím, Řkouce hlas ten lidu-národu, Nebeského že jest původu: Božství toho národního hlasu K smíchu bývá skoumavému ďasu. Ještě většímu se těším smíchu, Když okřálý duch můj rozváží, Na jakou již nestydatou pýchu Křikloun hrdinský se naráží, Který hlásá pro vlasti prý spásu, Že jest hlasatelem Božích hlasů! Básníku můj! známť já dobře peklo, Znám já svět i světský revír náš, Lépe než ty onu horu znáš, Z které zřídlo Hippokreny teklo, Dříve ještě než podzemní plamen Kavalírské plaché romantiky Vysušil jest jasný štědrý plamen Nejkrásnější kalobiotiky, Se přírody sňaté æsthetiky, 156 Co svět davem bohů zalidnila, By své reky božstvím ušlechtila. Mnozí ovšem, litujíce ztráty Hellenského krasopramene, Kupujete sobě surrogaty Školním platem draze placené, Jak vodičku léčnou Bastlerovu, Aby starý lík zas silou novú Dobrodruhů bránil romantických Při výmětech novopoetických. Milý brachu, známť já dobře peklo, Ovšem člověčí znám přirozenost, Co se myslilo a co se řeklo, Kterak měkké ztvrdlo, tvrdé změklo, O tom nemám pouze vědění, Mámť já o tom jasnou přesvědčenost, Jižto v bolestném se svíjení Zrodila má Musa: Prazkušenost! Podvádějte sebe jak jen chcete, Strojte úklady a záměry, Tkejte záslony a přístěry Na svá slova, než je pronesete: Tím na sebe ďábla nepoštvete. Jen se hrubé chraňte prapověry, Která mnoho hrdých mozků plete, Že svým vtipem peklo podvedete. 157 Že jsem pravověrným pekelníkem, Tedy úskoku a podvodu Tajného rád přeju průchodu, A že loyalným jsem tajemníkem, Tudyž tajný kanál dobře znám, Co ze srdce do úst plyne vám. Já jej z lásky k člověčímu rodu, Jenž se ve svém pokrytství rád brodí, Jako lačné kachny v kalném brodu, Kde se žabinec a žáby rodí, Často pevnou dlažbou pokrývám. Dobřeť mi se vzácný titul hodí, Že se Tajným Radou nazývám; Neboť věru nejsem tajným radou, Jenž se tajného nic nedoví, A že tajnou nemůže být zradou, Také tajného nic nepoví: Kdyby pak chtěl povědít pan Rada, Na se povědíti nemůže, Když jej na půl skrytá strast a vada Ze senátu svedla do lúže. Co kdy bylo lživě promluveno, Co se stalo lstí a podvodem, V pekle vše jest jasně odhaleno Se svým původem a zárodem: Kdo svou sílu v měkkém loži zmrhal Po boku cizinské poběhlice, 158 Až jej kohout ze sna vykokrhal, Až se slunce dralo do ložnice; Byť i sobě zahrál na proroka, Na zvěstouna hlasu národního, Aby zisku došel nevšedního: My jej pronikneme silou oka, Jedním mžikem oka duševního. Pošla by však naše stará kárnost, Kdybychom hned z hruba odkryli, Kde jsme jakou směšnou světa marnost Pod příkrovem cnosti spatřili; Zradou hynula by populárnost Jížto jsme si vždycky šetřili. Nebo kdo chce populárným býti, Mějiž ustavičně jméno vlasti, Mějiž v ústech právo národu, My jej dobře známe v naší pasti, Znajíc pramen jeho podvodu. – – – – – – – Mefisto také svou teď přirozenost vykládá.
Já dbám o svobodu vždy a všudy, Tatě matka rovnoprávnosti; Protož s velikou dbám úzkostí, Vidět pravdu svobodnou i bludy. 159 Slovo stále měj touž výhodu, Nebuď jenom strojem myšlenčiným Ovšem o sobě buď zvláště činným, Povždy ostražitým ředitelem Zevnějších práv v tajném kabinetu. Když pak myšlénky se stane tělem, Salonovou odějž toilettu, Jakou mívá Jinotajitelka, Když si opatrná hostitelka K besedě zvěř pozve mluvící, Lišku, medvěda a opici; Neb když ke rozmluvě broušené Pozve drůbež krotkou, ptáky dravé Jestřáby a orly masožravé, Husy divoké i krocené, A pak slečny straky štěbetavé, Aby slavný koncert poslyšely Zpěvné oratorky Filomely, Kteráž ovšem bez modního šatstva, Ve svém zpěvu nejsouc dostihnuta, Jestiť prima donna assoluta Všeho zpěvem vládnoucího ptactva. Hrubosti jsem protivníkem dávným, Zvláště jestli zámínka jí zvyklá Bývá předložkou i slovem hlavním, Že jen z pouhé upřímnosti vznikla. – 160 Čert vám stokrát děkuj plnou hubou Za upřímnost zdánlivou a hrubou! Všecky předložky a citoslovce Z celé grammatiky pokrytské Nepomatou mysli taktické Prohnaného pytláka a lovce, Kterýž pelechy a skrýše všecky Člověčího srdce vyslídil; Třeba zrak ten jeho myslivecký Na čekání někdy ošidil, Snad že prachu chtěje ušetřiti Schválně dal se tehda ošiditi, Kdyžto lišák torou pospíchal, Který právě v ten čas pelíchal. – – – – – – – Mefisto, že soudem lidským povrhuje, důrazně teď doloží.
Jmenujte mne čertem Vydřiduchem, Věčně odsouzeným Prapadouchem, Otrokem neb pánem temnosti, Aneb, chce-li dobrá vůle vaše, Poctěte mne názvem Luciáše, Ký je hvězdou stálé světlosti; Jmenujte mne sluhou nebo pánem, Černobohem nebo Ahrimanem; 161 Nazvete mne po názvisku hrubém Židů farizejských Belzebubem, Nebo řeckým Kakodaemonem, Diabolem nebo Typhonem; Nazvete mne jakýmkoli kvítkem, Třeba Šaitanem všech Otomanů, Čili Iblisem všech Bizurmanů, Nebo ruským nazvete mne Didkem, Jenž prý, jako by byl pařezem, Dřepí pod vrbou a pod bezem Na oněchto cestách křížových, Kdežto mladé rejdí čarovnice, Se Stryhami družně plesajíce, Pod ochranou kouzel Didkových; Nebo vyšším nazvete mne slohem Oním Klopstokovým neznabohem, Abbadonou, spásy protivníkem, Aneb jmenujte mne společníkem Hloubavého druhdy skoumatele, Který prý se ďáblu zapsal cele Podlé bohaprázných obřadů, Aby stal se blahým účastníkem Tajné vědy skrytých pokladů; Častujte mne úctou přemrštěnou, Jako bych byl bohem podstatným, Jenž se duchům rovná posvátným Povahou své mysli povýšenou; Kořte mi se jako v Kurdistanu 162 Věrní mi se koří národové, Dobří Mokraci i sousedové, Dvoříce mně jako svému chánu; Vykydněte všecku na mne hanu, Kterou na mé strastné temeno Dobré nakydalo plemeno Soudců útrpných a učených Čarodějnic druhdy spálených: Všecka zásoba těch přezděvů, I všech přímětů těch vymyslených Nevyloudí hněvů k průjevu Ve slovech a činech přenáhlených. Nepodlehna času proměnám Po vše věky tentýž setrvám. Mysli mojí neobmezené, Žádným koncem neukončené, Podstaty mé, běda! nesmrtelné, Marasmus se netkne senilis: Ač mi mnohé rány viditelné Zadal Čas, ten doktor docilis. Ale jak nad Zevsem Homerovým Fatum vládne nevyvratitelné, Tak i nad temenem Typhonovým Strmí osud věčně ustavený Po zákonech do železa vrytých. Jak meč Damoklesův zavěšený Na dvou žíních dohromady svitých, Jako krvechtivá guillotina, 163 Když se nad propadlým vazem vzpíná: Takto nad hlavami ďábelskými Věčně visí Fatum nezbadané, Před zvědači skryté všetečnými, V řeči lidské Peklem jmenované. Věřte mi, že peklo znám i svět; Na světě se ďábel s copem dávným Může kouskům přiučiti slavným, Přec jsem toho ještě nedoved’, Ač jsem mozek svůj si mát’ i plet’, Jakby moje snaha neuleklá Přemoudřila moudrost všeho pekla. Protož hněvat bych se věru musil, Kdybych při tobě té pýchy zkusil, Že by básník Peklo přelstit chtěl, Když se v službě Musy zapomněl! Ale již jsem s vámi mnoho času Tímto učením svým promrhal. Pro pravdu jen pozdvihnul jsem hlasu, Aniž vám jsem na cti utrhal; Neb vy máte srdce z měkké látky, A jste holubími nevinňátky. Slyšíte však volat moji chasu? Již i kohout na mne kokrhal; Musím jíti do kolleje ďasů, Kdežto na sta mladých mozkovic, 164 Na opium zralých makovic Na mne čeká s srdcem plesajícím, Bych jim podlé předepsaných cviků, Pro popravu mravům klesajícím Dál vykládal kalobiotiku, I několik částí z optimismu Ozbrojených proti pauperismu, Jenž ze světa až do pekla sahá, A teď u nás též se velmi zmáhá. Neštítím se práce bez ustání, I ač jsem si ve svém namáhání Utržil již cordis aneurysmu, Neb po česku srdce nadýmání, Přece chci být řádným řádu vzorem; Neb jsem spolu řádným professorem Ďasů krotkých, Třasů divokých Na školách – ach! z nízka vysokých. – ––––– Průvodčí duch převzav od Mefista hosti, provádí je po pekle, a vysvětluje jim povahu dvou druhů duší odsouzených. 165 Traktátek o Tichošlápcích tuto se počíná:
Tyto stíny, které v oddáleném Koutě tam se tobě zjevují, Ďábli velmi podařeným jménem Tichošlapů ode dávna jmenují. Jsou to jistě stvůry takové, Jichžto povaha je tichá, klidná, Ale spolu také zrádná, bídná; Duše duchaprázné, jalové; Jejich srdce plné skryté zlosti, Ke zlému vždy činu hotové, Nemá k zločinům dost udatnosti: Ano, smím-li mluvit v řeči světské, Jsou to hmoty babské, látky dětské, Vkydnuté do mužů zletilých, V pekle i na světě nečilých. Jest to ovoce z divného kmene, Jako hrušky neuhniličené, Z nichžto podlé našich pravidel, Jež v kodexu máme vyměřené, Nadělat nesmíme povidel Na koláče k masopustním kvasům, Až dá král náš hostinu svým ďasům. Vezmouce je ale do pekáče Jaké bychom měli z nich koláče? 166 Nebyly by trpké ani sladké, Nebyly by drsnaté ni hladké. K tichošlapům vlastně ani nebe, Ani peklo žádné moci nemá, Jejich srdce, jejich ústa němá Oheň nepálí a mráz nezebe. Tichošlap se skrývá před světem Allegorií a pamfletem, I jak z tajného had dýchánku, Tak ze skrýše svojí ničemnosti Vkrádá plazič ten se do stánku Cizí zásluhy a cizí cnosti, A je skvrní jedem svojí hany, Kdyžto vidí, že jsou bez obrany; Nejvíce však tehda cítí slasti, Když pod larvou lásky ke bližnímu, Kdyžto pod závojem lásky k vlasti Moudré může dáti naučení, Jak to blahu škodí obecnímu, Když se člověk podlé cnosti cení: Tehdy excentrických šílenců, Tehdy spílá jemu ztřeštěnců, Tehdy silného zve arcislabcem, Muže dospělého zove chlapcem. Tichošlap je ducha tvého katem, Tvoji práci zove plagiatem, 167 Práci minulou i budoucí, Prozu hladkou, báseň plynoucí. A když v hesperidském sadě lásky Okusil jsi slasti svrchované, Která srdce víže opoutané Jemnou sponkou čarodějné pásky K srdci družky vroucně milované, Že jsi vyučen již od milosti Uhlazených mravů povinnosti: Tichošlap tě zatemní svým stínem, Jako onen strom, z jehožto mízy Travič traveninu sobě sklízí, A hned nazývá tě pouště synem, A jsa zrádným tvé cti loupežníkem, Zve tě zhola mravním ničemníkem. Sebe za mravního velikána, Sebe pokládá on za Titana, Jenžto s divým Tektosagem žije, A ve svojí naivnosti hrubé Hellenské se táže Parthenie, Co jest lásky tajná mysterie, Jež dvě srdce jedním klofem šklube. A ten Borgiových mravů ctitel Pitvoří se jako cnosti přítel? On pak pokrytými spůsoby Nad satyrou padá do mdloby? 168 On se, chuďas, napsati snad stydí, Že mu do karty kdo jiný vidí? Honem trochu křenu Malínského, Vonidla mu dejte Kolínského, Aby ve své divadelní mdlobě Kejklíř histrionský přišel k sobě! Neboť ve mdlobě-li dokoná, Slavný Garrick obrátí se v hrobě, Nad Thalií spadne opona, Prkenná pak propadne se říše! – Nebojte se! živý kejklíř dýše, Právě jako padlé do mdloby Dýší ony malé osoby, Které stojí o drátku a leží, K loutkám ovšem vlastně nenáleží, Leč k nim mnoho mají podoby. Zdravý kejklíř hrá si na derviše, Který s vysokého minaretu Hlásaje své cnosti všemu světu, Tajnou závistí a zlobou dýše. Brachu, znám já svůj i blud i stín Nevěřím však že jsi Muezín! Ty pak promineš mi pro svou lidskost, Ač mne ničemou již excentrickým, A již louhem zoveš sarkastickým, Arabskou mé víry excentrickost. Toť jest největší hle radost moje, Že vniterné centrum ducha mého 169 Zrovna krouží mimo centrum tvoje Za hledištěm teleskopu tvého; A že louhem, a že lučavkou, Zdvořilou mne zoveš nadávkou: Tato vtipná figura mne těší. Víc, než Petra nebo Štěpána Bulka na figuru prohraná, Pro niž soupeřova ruka spěší, – Louh se na hrubou vždy špínu hodí, Mastných fleků nevypereš mlíkem: – Kdo se v na cti utrhání brodí, Hahnemannským nezhojí se líkem. Ty jsi, brachu, stvůra prozřetelná, Pláštěm pokrýváš se přímosti, I jak bavlnička potutelná Zabíjíš čest druhů v tichosti. Hle na této louce v zeleni, Tam se tvoji pasou jeleni; Zajdou-li tam ještě na novo, Mám já na ně prach a olovo. Tichošlap je dobrý, on se sníží Někdy za obránce zbytečného Muže dobrého a výtečného, Jemuž jakživ nikdo neublíží, Jemuž nikdo nesmí ukřivditi, Nechce-li snad sebe ponížiti. 170 Utrhači, přijmi tuto radu, Kterou tobě dávám bez oukladů: Miluješ-li spoludruha věrně, Pod jehožto štítem hejna šípů Na mne vysíláš přehrubých vtipů, A se přetvařuješ licoměrně Jako Histrio a Dulcamara, Když jej Thespisova svrhla kára Před zástupem, co má lehkou víru, K podvodnému jeho elixíru: Probůh! nešpiň jména muže ctného Kalem svého soudu pochvalného, A vždy na to, zástupníče můj, V histrionské kukli pamatuj, Že jsou lidé, jejichž hana k chvále, Jejichž chvála ale k haně slouží; Že jsou druhové, co neustále Po druzích jen sobě rovných touží! Nejsa podporou, ach nepodporuj Chmelní tyčkou nebetyčných lip; Nejsa mentorem, ach nementoruj Starou metlou svěží cit a vtip; Nejsa šakalem, co noční dobou, Lačný dravec, tiché hroby ryje, A nad pevnou nové rakve skobou Loupežnickou elegii vyje, 171 Nevrývej se do posvátných hrobů; A když posoudit chceš básníka, Neposuzuj lidskou jeho mdlobu, Kterou mohyla již zamyká: Živých klientů jsa advokátem, Nebuď jména bratří mrtvých katem. Teď víš jaké bídné chlapisko Jestiť každé tichošlapisko; A přec mnohý odín bledým leskem Skromnosti, ve sobětnickém plášti Zakrývaje svoji ničemnost, Chová proti cnosti nízké záští, I tajemnou v sobě dusí zlost. Ta jen někdy v oku rychlým bleskem, Jenom v ňadrech nedoslyšným steskem, Znatelům se lidským vyzradí, Ale hned svou stopu zahladí Úsměchem slaďounkým, potutelným, Oučastenstvím lživým, necitelným. Opatrného však neoklame Takovýto podlý klam i mam. Ač mu lest i ouskok nejsou známé, Změří tichošlapa sem a tam, I paprskem mrštným svého zraku Pozná z jeho třeba vlídné tváře Prohnaného šibala i lháře, Jenžto chválí všecko bez rozpaku 172 Kdykoli a kohokolivěk, Chtěje být na oko všechněm vděk; Tak jak mu to velí potřeba, Jedná-li se o kousek chleba. Majíce ty věci na pozoru, Bychom ušli hladu, ušli moru, Všecku tichošlapskou čeládku Vyženem za svoji posádku Až do dálné říše Chaosu. I tak zbavíme se ounosu, Kterýž máme s těmi darmochleby; – Neboť v oulu trubců nepotřebí. Tam dostanou zvláštní posadu, Plotem obehnanou příhradu, V kteréž budou mít své kasárny, A v kasárnách troje pekárny, V nich se bude péci Boží dárek Z plev a otrub černý komisárek, Také budou mít svůj pivovárek, V němžto podražec a patoky, Chce jim vařit náš pekelný stárek, Dávaje nám činži s ouroky, A pekařům našim kvasnice, Z každé várky čtyry putnice. Ale zdali stárek poctivý Dojde výnosné as obživy, 173 Nevím, nebo již tři špekulanti, Chemikové, patok fabrikanti, Po náhončích skázati nám dali, Že by pivovár ten pronajali, Připustíme-li je k licitací. Ano poslali nám závdavek, Přislibují ještě přídavek, Jestli učiníme protestací, Aby žádný k nájmu nebyl zván, Kdoby nebyl řádně obřezán; Protož k vůli obecnému zisku, By nám peklo více vyneslo, Pilně budem hledět na obřízku; A náš stárek, staré řemeslo, Nemaje ni za lubem ni v lubu, Musí chuďas utřít sobě hubu. Je mi líto toho chlapíka, Líto mizerného ďáblíka, Že jej světská mamona má zmařit, A všem tichošlapům v posměch vydat. Nuže, když jim nesmí pivo vařit, Bude s mečem v ruce piva hlídat; Tak jak anděl s mečem ráje hlídal, Dřív než Adam z lásky manželské Poslech’ naší rady přátelské, A kožená jablka s Evou snídal. Ano prohlídne jim každý sud, Aby v dolívání nebyl blud. 174 Však on natáhne ty fabrikanty, Až jim beze všeho frýmarku Po třicátem velkém přívarku Udělá dva malé kontrabanty. Dávno měli jsme již o to radu Valnou s pekelnými důstojníky, Bychom až za peklo někde vzadu Vymrštili tyto ničemníky, Tam až ke všem kozlům za hranice, Kde se rodí pepř a čemeřice; Nebo není místa v našem hradu Pro tyto neplatné nájemníky. Mámeť letos velkou drahotu; Vždyť nám silně připlatilo žito, A na žitě přiskočilo mýto, Tak že bojíme se bankrotu, K tomu velmi zle je o melivo, Tak že nám již hrozil velký hlad: A za sedmnáct krejcarů je pivo, Proto že připlatil chmel i slad, Tak že čertu stýská se být živu, A v pekelném horku není divu, Že nám žízeň pálí útroby Když nemáme piva zásoby. Vody bychom arci dosti měli, Ale hydropathii vem kat; – 175 Vězíť v pekle mnohý hydropath! – Voda jest jen nápoj pro anděly, Kteří robot krušných nemajíce Pána nebes pilně v nebi chválí, Kde si kouřem nepokazí plíce, Kde jim plamen hrdel nerozpálí. – – – – – – – – – – – – – – – – *** Když tak věrná družka Sibylla S Orfeem po peklích rejdila, „Nikdy – vece otec básníků, – Nikdy bych byl neuvěřil tomu, Jak rozličná v tomto smutném domu Přebývají hejna hříšníků. Rád bych ale přece věděl jistě, Kdo as v tomto hrůzyplném místě Dočinil se trestu nejhrubšího?“ „„I to budiž tobě zjeveno, – Hlas se ozval ducha průvodčího. – Před nedávnem jakés plemeno, Nevím zdali rodu člověčího, Bylo k nám do vazby vsazeno; Byli jsou to bratři trojčata, Na jabloni srostlá pouchlata! Ti majíce dobrou starou matku, 176 Co je na svých prsou odchovala, A laskavě o ně pečovala, I jim mnoho nastřádala statku, Vyhnali ji z hradu otcovského V tuhém mrazu Ledna ukrutného, Vlastní matku, královskou to vdovu. Ona s pláčem došla ke hřbitovu, Tam se vrhla na hrob manžela, A půl mrtvá na něm ležela. Když povstala, žvala modlitbičky, I žebrácké zpívala písničky, Až ji dobří lidé jdouce kolem Vzali k sobě, hnuti jejím bolem. A synové vpadše na ulici Pojali jsou cizí náložnici, A tu padouchové zpozdilí Za svou matku sobě zvolili! Vypudivše tichou holubici, Měli žežulici, podludnici; Již ne matku, ba ni macechu, Ale chytrou, lstivou nájemnici, Kterážto je měla k posměchu, Která chovala je v ošklivosti; Nebo ve svém teplém pelechu Měla svojich vlastních dítek dosti, A ty dítky, ty ji milovaly, Ač ne všecky srdcem synovským, Ale více vtipem kupeckým; 177 Neb o statek svojí matky dbaly. Ovšem dbaly též o cizí zboží, Jako lichvář nesvědomitý, Co mozolem cizím sklad svůj množí, By měl zlatem měšec nabitý, Před nuzákem tajně ukrytý! – – – – – – – – – – 178 Epilog.
Motto: Byste znali svého krajana, Zahrál jsem vám kousek rejdovačky, Komu má hra není vítána, Snad nezačne proto žádné rvačky. Zdurdí-li se Janek nebo Franta, Věru zahraju mu furianta, Ano zadudám mu bez okolku Skočnou a pak z brusu novou polku!
Já jsem dudák z kraje dudáckého, Odkud znáte kostnického mistra, Odkud máte pěvce junáckého, Z kraje, kde Otava teče bystrá; Ten vám častěji už zadudal, Písní bodnul, písní medu dal. Od nás ejhle! máte Krasoslava, Co ve službě vlasti věrně stál, Srdce jí a hlavu věnoval. Škoda je, že práchniví ta hlava, Běda, že to srdce citlivé V každinkém našinci nežive! – 179 V končinách těch dravý Poberta, Strašně vládařil Don Huerta. Jeho duch teď na Boubíně bloudí, A když vysokán ten mrakem čmoudí, Tenkráte z nadotavského sídla Přicválá na hřbetě svého bidla, A ve spolku Černoboha straší, Až je někdy Bělboh oba splaší: Silou větší nežli čarodějskou Zažene je z čisté vlasti naší Na nějakou skálu Pyrenejskou. Tohoto jich vlastenského bytu Nesmějí přestoupit mezery, Leda že by v noci do Madritu, Nebo do Moreny Sierry Šli navštívit bludné příšery, Co na březích Manzanaresa Slaví Molocha i Aresa, I Mamona modlu heberejskou, Jež připloula z chrámů albionských Na krásnou půlvýspu Pyrenejskou, Do končin kastillských, katalonských, Do Asturie a do Granady, Všude plodíc neřády a svády Mezi bratrskými národy. Zdeť ji mnozí jako bez smyslu Ctili jménem boha Průmyslu, Stavěli jí hrdé pagody, 180 Sloužilo jí kněžstvo tisícero; Nejvyšší kněz byl Don Baldemero. Mamon hlásá evropského štěstí Chytře vymyšlenou zámínku, A jen záměrům svým cestu klestí, I rozsívá otevřenou pěstí Svodně lakadlo svých sterlinků! Ale pomalounku po malu Požádá on svého půjčinku Nazpět ve valutě realů. Pošlo konto – ach ne bez ouroku! – Takto mastičkář k novému roku Nemocného s kontem navštíví, Ač mu silou prášků svých a moků Nevyvrátil neduh jízlivý, Musí chuďas člověk poctivý, Třeba s velkou tíží častokráte, Platit ze sta dvakrát padesáte! Já jsem dudák z kraje dudáckého, Tam kde tvrdé bašty Zvíkovské, Strmíc z výspy proudu zdvojeného, Skrývaly koruny královské; Kde král, jemuž přezděli jsou „Kaše“, Na nivách dědiny Gorazdovy Zhynul proti panu Bavorovi, Darmo obléhaje hrady naše. 181 Ach! duchové věkův pohřbených, Na nynější pohlédněte časy, Kdežto místo velkosti a krásy, Místo chrámů, hradů skácených, Průmyslu duch arcigenialný Staví pivováry, vinopalny! U nás, poslechněte, to je čest! Nejostřejší pálenka se táhne, Samožitná, samostatná jest, Po ní jazyk smahne, hrdlo prahne, Tak že její síle narkotické Odolá jen hrdlo prachatické. Jenom Ukrajinští jonáci, Kyjovské horilky pijáci, Naší perlovici odolali, Když ti okřídlení vojáci Do dudácké země přicválali. Tehdáž jako řádní dudáci Řádně Francouzíkům zadudali; Zadudali jejich Džingis-chanu, Že utíkal domů za Sekvanu. Oni však se „v pereď“ za ním hnali, Až jej vypudili z Frankostanu, Pak se zpívajíce domů brali. Leč ti rekové, co překonali Velikána všechněch velikánů, Běda! jedno přec nedokázali: 182 Zmoci morovou kořalky ránu! Nestává pak toho ukazu Z ukazárny carstvujuščích pánů, Jenž by vyhnal tuto nákazu, Která hubí stanice a chatky, Polské chlopy, ruské mužíky, K bílým medvědům až do Kamčatky, Mezi ploskonosé zmrzlíky! – Já jsem dudák z kraje dudáckého, Odkud Jiřík krásnou kochanku Nad Uslavou z rodu pračeského Za ženu vzal, slavnou Johanku! A ten slavný Jiřík z Poděbrad Byl jest Čechů nezmožený hrad. Žadného ač neměl vidění A nevěřil v babské bájení, Dobře zíral svojím zrakem bystrým, Dobře rozumem svým rozumoval, Dobře tepal vrahy mečem ostrým, V míru mírný meč do pošvy schoval. V královském jsa prohnán umění, Jakby vládnul od narození, V lásce srdcem, rozumem se řídil, Až si v našem kraji choť vyslídil. A to jesti naše chlouba dávní, A našeho kraje přednost hlavní, 183 I všech jeho výsad podstata, Že nám z celé krásné země české, Která chová děvy švárné, hezké, Rodí on nejbuclatější děvčata A nejmoučnatější zemčata, Tak že hlad nás, dá Bůh, neumoří Jako nebožáky v Rudohoří! Krása našich děv a jejich cnosti Skvěly se, když naši dudaři Poslali své dcery k císaři Do měst pražských k národní slavnosti, Kdežto na pozvání stavovské Jedly očepáky královské; Tenkrát, když ohyzdná příšera, Provozujíc kousky lotrovské, Měla pelech v městě cholera, A když v nerozumném ujímání Tak jest zajímala Pražany, Až se ozývaly Volšany Hlasem umíračku bez ustání. Ale naše dívky švárné, zdravé Žádné nákazy se nebály, A jak dříve tak v té chvíli dravé S Boží pomocí se vdávaly: Protož bez nejmenší pochvaly Radím všem, kdo chtí se ženiti, V našem kraji stav svůj změniti: 184 Bůh dá požehnání tomu sňatku, Dětí jako smetí v základ statku. Nuže, milí bratři neženatí Do našeho kraje pospěšte, Tam budouce uzlem lásky spjati Vazeb mládeneckých rozřežte. V končinách, kde toto roste kvítí, Tu kde slunce nad Boubínem svítí, V končinách těch ještě najdete Mnohou duši v kráse poupěte, Zavinutou v cnostech zděděných, Žádnou mocí neodcizených; Neb zde druhdy stála svatyně Živy, klasodárné bohyně, Bývalých pak bohů dobrota, Kteří jindy Boubín strážili, Zachovala částku života, Ba i mnohé dávné mohyly Praslovanských zvyků, cností, mravů, Věr i pověr u nemalém davu, Barvami se skvoucích národními, Nezrušených časy zuřivými. – Třikrát blahoslavený jest ten, Komu lásky blahodárný sen Proměnil se ve skutečnost jistou, Kdo panenskou duši získal čistou, 185 A po světském mládeneckém zmatku Pojal věrnou choť a plodnou matku, Která žije v muži, v jeho dítkách Jako včelka v medonosných kvítkách, Dobrá paní dobré čeládky, Sama láska, sama ochota, Koná pilně denní obřadky Svého domácího života, Jako Boží sluha ve svatyni, Jsouc pokory vroucí přítelkyní. Silou této pokory a lásky, V ouřadě strážného anděla, Sejme s čela svého manžela Starostmi mnohými vzešlé vrásky. Jedno něžné její políbení Těžkou práci v lehkou hříčku změní. Kdožby, vida tuto manželku, Zamiloval sobě Staëlku, Co spisuje verše, novelly, A domácí vábí přátely? Řádný muž chce řádnou manželku, Ale žádnou spisovatelku; – On chce ženu k milování, k práci, Hodnou, pilnou jako Popelku, Ne však těkající křepelku, Za níž by se táhli křepeláci Dokud její tvář by neuvadla, 186 Pak by z nouze manžela dopadla, Od svých gentlemanů zahozena, Ve své prudké lásce ochlazena. – Žádnou Minervu neb Pandoru, Ježto se svou puškou otevřenou Otevřela strastem závoru, Kteréžto se nyní na svět ženou! Jáť jsem dudák z kraje dudáckého, Jenž jest krajem rázu prastarého, Kde se Boubín k oblakům pne zhůru, Barometer našich rolníků, Kde teď kouzelnice v nočním kůru Rejdí v spolku čarodějníků, Odkud často mlékossajnou můru Sešle kletba černoknižníků, Kterým dáno mnohou tajnost znáti: Jak se mračna zaklínají škodná, Kdy se od Šumavy začnou hnáti, A jak zní ta slova hromosvodná, Jichž se krupobití musí báti A minouti pole klasorodná, Která v ochraně jsou zaklinačů, Divných vědomostí ukryvačů. K nim se přidružily kouzelnice, Staré babky, mladé krasavice Černooké s černým obočím, V nočních schůzkách pilné přástevnice, 187 Kteréžto svým duchem proročím Do budoucna dalekého hledí, O všech láskách, o všech svatbách vědí. Ony často mnohou klevetu, Mnohou pomluvu z úst pomlouvaček, Když klep v nejlepším byl rozkvětu A začínal plodit mnoho rvaček, Směle na svět vyvedly jsou ven, Jako pouhý klam i mam i sen, Který v hlavě s vlasy nekrátkými Zňal se, a byl svojím mezi svými. Mnohá z nich má vyšší vědomosti, Znajíc jakou rozkoš laskavec, Jakou plodí žalost chrastavec, Které bazanka má v sobě cnosti, Jaký požehnaný účinek Kokoříkový má kořínek, Zvláště z lačna vezme-li se ráno. Avšak kromě srdečních těch líků, Kromě bazanky a kokoříku, Mnohým ještě více vědět dáno: Jak si jinoch děvče navnadí, Jak divizna, a jak kapradí, Když má které děvče uděláno, Oukladníka nejlíp vyzradí, I jak mermomocí k lásce vábí Upejpavé děvy háček žabí. 188 Matky o své dcery pečlivé Střádají byliny léčivé Proti uřknutí a laskování, Aby z nebeského smilování Láska mateřská to spořádala, Co ta světská láska porouchala: Tedy pakostník a kopřetinu, Heřmánek, co kryje plahočinu, Šalvěj, jitrocel a bez a slez, Doušku mateří a pejr a vřes, Mejlí, klokočky a haděnec, Pampelušku, planý tleskanec, Zeměžluč a pernou meduňku, Všedobr a hořkou peluňku; Všecko máti střádá sklízí pilně, A již čtvrtka toho sklizuňku Zhojí každou nemoc neomylně! Tyto všecky čáry také já tropiti umím a celou tu čarodějnickou lékárnu znám; jsemť z vlasti čarodějníků a čarodějnic, jež jsou společníky čertovými: proto nezačínejte se mnou, sice, – jestli jsem na začátku svého eposu vás k čertu poslal – nedáte-li pokoje, pošlu naopak teď: čerta na vás!
189
Překlady.
[191] l. Z polského.
Národní písně slovanské. Báseň od Josefa Dunina, hraběte Borkowského.
Předzpěv překladatele českého. Slabý ohlas zpěvu labutího Časně zesnulého pobratřence, Jenžto věštího byl hoden věnce Z nejkraššího kvítí domácího, Ve slovanských sadech květoucího, Vyslyšte ó drazí vlastencové! Poslyšíce, bohdá zaplešete, Že ten blud, co rozkolnictvím slově, Blud a svár, jenž slovanský mír hněte – Nabývá svých moudrých protivníku V zemi Lechů – hrdých rozkolníků! Zdali „Kochajmy się“ heslo svaté Má mít platnost jenom v jedné části, Která dílcem slovanské jest vlasti, Dunajcem a Němnem neobjaté; 193 Tento spor, jenž bratry Lechy mate, Lechy sebe jenom milující, Jako svodná bludička hned zhasne Před jitřenkou krásně vznikající Rozsáhlejší lásky světospasné; Tehdáž slovo věští, v zpěvu smělém, Bude učiněno Slávy tělem! Báseň Borkowského.
Písně slovanské, vy dcery matky ctěné, Oblíčejem svým a krojem rozmanité, Narozené v hloubi šedých věku skryté Na podchlumí valném hory osněžené, Odkud hrom i orel v dolinu se žene – Národové zplodili vás činy svými, Vaši tvárnost Sláva zřejmě označila, S vašimi pak veleproudy hlubokými Dílna dějův hřměla neb se utišila, Písně! dennicí jste byly v denní době, Nebožtíkům jasným kahánkem jsouc v hrobě! –
Bývalť druhdy čas, že u jediném sboře Plemena jste shromáždily z blízka, z dálky, Aby mysl zachmouřenou mrakem války, Vyjasnila veselosti blahá zoře, Ta, co radost šlechtí, černé plaší hoře; Vy jste byly živlem děvčí touhy tklivé, 194 Starců večerem a strážným domu skřítem, Ořů bujných tryskem, letem střely mstivé, V bitvách vítězných i ramenem i štítem, Květem života i všeho blaha družbou, V sněmu národem a v chrámě bohův službou.
Písně slovanské, kde na pozemském kruhu Člověk neuhostí vás? Kde v které straně Odepře vám znalec slušné úcty daně, Jížto Sláva dala jest vám za výsluhu? Krásné poutnice! hle ode druha k druhu, Tam, kde vstává, kde se klade slunko mroucí, Vlídnost hostinná vám cestu kvítím stele – U všech dobrých zpěvomilců s duší vroucí Všudy bratry najdete a hostitele, Vás i děvy, vás i švární besedníci, Vás i pilní mile přijmou pracovníci.
V hudbě vaší vládne jako v prahovoru Přírody jen jedna celost v změnách hlasův, V ní je slyšet proudu huk a šumot borů, I ten větřík, jenžto sklání týmě klasův, I co rozvál dívce vrkoč z dlouhých vlasův, I co do praporců na bojišti duje, I co na mohylách trávu rozčeřuje; Dněpr do té hudby chorály své vlívá, Lech a Mazur „Dana, moja Dana!“ zpívá,¹ 195 Slyším písně Čechův, mile laškující, Ruské dumky, žežulky ty úpějící.
Slyším třepot orlích křídel s Černohoří, Nářek slyším srbské sestry kukavice, Jasných sokolů zřím v boji na tisíce, Ohlas Dalmatův se ozval od pomoří, Nad Kulpou zpěv ozývá se utěšený, Pod Tatrami družné pějí vlastovice, V radovánkách domácích si libujíce, Bratrů Bulharských hlas na půl udušený, Výstražný hlas pozůstalých Lužičanů, Na můj doráží sluch mile vyděšený Z vlasti věrných pravnučatům Praslovanů – Písně slovanské, vy jako jarní noci Pod hvězdnatým nebem duši lahodíte, Srdce silou jímajíce vyšší moci Do končin nás čarodějných uvodíte, Do otčiny dějů minulých a věstí, Kde se láska k Matce v prsou dítek městí.
Šťastný věštec, kdo vás všecky v srdci měkkém Uhostí, a vaši krásu zná nevěstí; Nakrmiv se vaším tukem, vaším vděkem, Písní svou jak mečem vítězným zachřestí. Jestiť komu zpívat obrovské pověsti, 196 Jest kde budit mocný ohlas mocným hlasem: Píseň nad oblakovým se pnoucí pasem, Jak když nade chmuru pne se orel vzhůru, Světa slovanského valnou zbudí stvůru: Od Šumavy do zmrzlého Oceánu, Od temene Urálského do Balkánu!
197 Ohlasy písní národních. Dle Augusta Bielowského.
Vstaňte z naší země, písní hlasy, A svrhněte hrubou plíseň! Zda jste v hrobech dlouhé spaly časy, Či vás bavily venkovské krásy? Z palouků klínu, A z hájů stínu V jedinkou se spojte píseň!
Vstaly – zkažená zde sloha věkem, Tam zkalená zas věst, Zvučným jako pramen chvátá těkem; Druhdy plemena svým kojíc vděkem, Tichounká, rozmilá, Ke cnostem vábila, Hlásala otců čest!
Hle! dav matek a dcer zarmoucených, V jich ňadrech žel i boj; 198 Ó važ si jich slzí drahocenných, Rozptyl myšlének roj zachmouřených A žalost velebnou Nadějí toužebnou, Národním zpěvem koj.
Viz, na polích našich draví létavci Roztáhli dlouhý pás, Šumně krákají s havrany krkavci: Vykrmení tělem reků ohavci Nového neštěstí Hlásají návěští, Větříce nový kvas.
Hyne vznik a skutek na oubočí, A hrady pokryl mech: Z dlouha, z divoka se Čas tam točí, Makavá tma tíží víčka očí, A s srdcem ničemným Ke hrobům tajemným Plazí se shnilý dech.
Chci roztrhnout pozemské okovy, Bych věcný uzřel den: Písni! pronikni žaláře krovy, Zastiň křídlem svým vlastenců rovy; 199 At v kráse svíží Svět mi vyhlíží, Než přijde věčný sen.
Takto, když nad Sánem vlasti úrodné Navštívil lacký král,² Hájů Medyckých slavíče svobodné Vítalo jej darem písně závodné, A v noci tajemné Na zpěvy dojemné Slavík mocnáře jal!
Stářím sklíčené se budí smysly, Utonul v písni sluch; Němna rámy květnaté, břeh Visly S krásnou Jadvigou zableskly v mysli, Hlava se kývá, Na luno splývá, Do nebe vzletěl duch.
Vstaňte z naší země, písní hlasy, A svrhněte hrubou plíseň; Zda jste v hrobech dlouhé spaly časy, Či vás bavily venkovské krásy? Z palouků klínu A z hájů stínu V jedinkou se spojte Píseň!
200 Zpěv básníka. Od Josefa Bohdana Zaleského.
Překlad věnován mladým básníkům českým.
Když se s hor den bílý sklání k nivám, K poroseným nivám, k temným lesům, Já též jako skřivánek si zpívám, Já též zhůru letím ku nebesům.
Letím, v říši tonu upomínek, Z květův života si pletu vínek, Krásu, víru, blahodějnou lásku V jednu zlatou sobě svíjím pásku.
Svět se zhlíží do mé duše jasné, Jako zelený břeh do studánky, Vše mým srdcem hýbe, co jest krásné, Cnost mi vábné strojí radovánky.
Když se zrak můj zkalí pod slzemi, Brzo zastkví v něm se duha míru, 201 Co jest zemské, zůstavuji zemi, A jen v nebe nebeskou mám víru.
Z dálky nevtělených kdesi světů Sbírám myšlének a citů sklady, Z nových hájů a z jich nových květů Ke svým malbám nové chystám vnady.
Jarní slunce nad osením skví se, K čemu teskně zamyšlený chodím? Jemným větrem růže tetelí se, V tužbách jako milenec se brodím!
Sady květou, luhy ambrou voní, V ňadrech city milostné se šíří, Něžný slavík kvílí nad jabloní, Jež se v květu jako děva pýří.
Lesem, polem ptačí zpěv se chvěje, V rozníceném srdci radost jásá, Matku přírodu má píseň pěje V přírodě pak Boha Otce hlásá.
Pěje ptactvo, – střídavým pak letem Pádí dolů, hned se vznáší zhůru, Pěje nebi, zemským pěje dětem, Můj hlas do jeho se mísí kůru.
202 Takto střídám tóny rozmanité, Zvuky v srdci nejprv omladěné Po dráze dál pouštím rozložité, A však čistější a opěkněné.
Ideál mé písně nesestárne Jako srdce, jako dávná radost, Mladý, svěží jako děvce švárné, Věčně zachová svou dívčí mladost.
Zpěvy umlkly již ve stromoví, Dále jako plašný motýl letím, Z ňader růží ve růžovém křoví Piju nektar, svátek lásky světím.
Když mne lehký větřík odtud splaší Po paloucích k jiným kvítkům bředu, Sbírám med, a jako včela blažší Nesbírám jen sobě slasti medu.
Když mne nenadále v letu mojím Cosi bodne, když mne cosi píchne, Jako děcko svoji bolest kojím, Ježto novou hračkou znova ztichne.
203 K čemu je to stěžování marné? Milým bludem v krátkém živu čase; Jaro květlo – v době zašlo parné, Však kdes jinde pokvěte nám zase!
Nápoj zemský není medem vždycky, Bolehlav budu-li muset píti, Křesťan, vysrknu jej sokraticky, Vesele pak k nebi budu zřítí.
Není odsouzen duch ke skonání; Světu vezdejšímu – vedlé rovu Několika pírek čas uchrání, Které vznášely mne k nebes krovu.
204 Smrt zrádce vlasti. Ballada dle Ant. Góreckého.
Discite justitiam moniti et non temnere divos Virgilius.
Tmavá byla noc a smutné mlčení Pokoj vylévalo na vše stvoření – V tom se měsíc zaskvěl mile, A již blížila se chvíle, Duchové kdež v nebi skrytí Po paprscích hvězdic plynou, Zemskému pak živobytí Spánkem kynou! Tam nad řeky břehem, Která bystrým během Kalné valí toky v dál, Skvostný palác hrdě stál: Tamto podlý vlasti zrádce V zlatém lůžku čekal roztažen, By mu křídlem míru-vládce Poskvrněné srdce ovál sen. 205 Oheň v skvostných lampách skrytý Bledým světlem přeskakoval, Statek hříšně vydobytý V nočním stínu ukazoval. Klénoty sem s pečlivostí Snášel zrádce mnohá léta, Poklady měl všeho světa, Neměl jenom snu a cnosti!
Tímto časem Zvučným hlasem Dvanáctá se ozvala, Doba duchů nastala: Spánek ještě nepřicházel. On se po domkách procházel, A tam v utěšené době Dobráky ty vinul k sobě, Kteří před tím žili v statku A vše dali za vlast – matku! Darmo zlosyn oči mhouřil, Darmo na spaní jest čekal, Ohlas viny v duši bouřil A ji pohrůžkami lekal. Jak list mrazem vadne, Tak mu smutkem vadlo, Výčitkami chřadlo Jeho srdce zrádné. 206 Náhle z postele se vzchopil, Skrýš svých pokladů odklopil, Soudě, že mu zlato, drahé kamení Strach a smutek v samou radost promění.
V mžiku tom Zařval hrom, Dvéře rozrazila vichřice, Pod bledým pak světlem měsíce Vážně jakás kráčí paní, Černé roucho na ní; Krvavý se pruh Po ňadrech jí vine, Hledí na ni zrádný druh, Nevěří – a strachem hyne! Vešken mu se ježí vlas, Křičí: „Ký to noční ďas Pokoj ruší můj? Zabiju tě, stůj!“ Postava však bledá Odpovědi nedá, Kráčí dále z ticha, Lká i vzdychá.
Zrádce, maje víru V salniter a síru, Ohnivou hned zbraní Pálil na ni, 207 Zrádná koule rázem Padla na zem, Ženu neznámou když projela; Ona ale volným krokem A v mlčení přehlubokém Ještě blíže kráčela. Na zlosyna rameně se třesoucím Loktem podepřena zeboucím Odpočívá, Z něho pot se leje, An se chvěje, A zbraň druhou vydobývá. Ona takovým se ozve hlasem, Jakovým se potok ozývá, Jakým kytara zní nočním časem, Jakým hroby větřík ovívá; „Stůj! mne koule nezabije, „Můj byt nad světem se kryje; „Já jsem tvoje vlast: ta rána – „Ty víš, od koho je dána! „Synu! ty’s mne v tmavém složil hrobě – „Já pak přišla pomoc dáti tobě: „Vidím tvoji duši smutkem hynout; „Pojď na věčnost sobě odpočinout! „Já ti, nešťastný můj synu, „Odpouštím tvou vinu, „Neníť matčiným to činem: „Mstít se nad svým synem.“
208 Nastojte! v tom mžiku S hrozným lomozem Zatřásla se zem, Že ze svého šiku Palác chvěl se k smyku, Že se od jednoho rázu, K ukrutnému chýlil srázu, Jakby od paty až do temene Závratí byl uchvácen, Jakby od štítu až do kořene Měl již býti vyvrácen. I hned ohněm hromonosných blesků Tmavou prorazila noc Černoboha mstivá moc, Jenžto v hrozném rachotu a třesku Zařičel jest jako rykem hromu:
„Nebuď dána milost tomu, „Kdo svých bratří prolil krev, „K pomoci kdo vrahům vyšel v jev! „Před věčnou staň vládou, „Neomylnou spravedlivou, „Kdo jsi na sebe svou zradou „Ruku svalil mstivou „Přírodou práv vyměřených, „Tebou, bloude! povržených!“
209 Takto ďábel sebe ohlásil, Zrádci duši z těla vytasil, Prázný na postel trup hodil, I ve mračnou chmuru Zrádnou duši porval zhůru, A s ní do pekel se brodil – Blesk a hrom je doprovodil.
210 Vojvoda na čekání. Z Adama Mickiewieze.
Ballada ukrajinská.
Vojevoda ze sadu Zděšen kvapí do hradu, Hněv i ztek mu z černých očí svítí: K posteli své paní spěl; Když ji práznou uviděl, Třás’ se hrůzou jako větrem sítí.
Oči k zemi naklopil, V myšlénkách se potopil, I své šedé vousy zakrucoval, Od lůžka se odvrátil, Rukávy si převrátil, I tak na kozáka zahromoval:
,Hej, ty cháme Hrihori! ,Proč u panské obory ,Není chlapa ani psa té noci? 211 ,Sejmi brašnu loveckou, ,I svou pušku tureckou, ,I mou dvojku vezmi ku pomoci!‘
Vzali zbraň i vypadli, Do sadu se přikradli Ku besídce v prostřed husté hatě! Zde na lávce seděla, Ve stínu se zachvěla Paní v bílém zahalená šatě.
Kadeří svou havraní Oči kryla pod dlaní, Ňadra rohem šátku zakrývala; Unavenou levicí Náruč po ní lovící Klečícího smělce odbývala.
On ze vroucí milosti Ve své pravil žalosti: „Tedy na věky jsem všecko ztratil, „Tedy i tvůj libý zhled, „I tvé věno mladých let „Starý magnat na jednou ti splatil!
„Já jsem lásky ohněm plál, „Ve slibu jsem věrně stál, „V něm chci věcně státi, pro tě lkáti; 212 „On bez touhy, bez lásky „Dal jen zlato do sázky, „Tebe vyhrál, neuměje hráti.
„V loži měkce ustlaném „Stařec leže s andělem, „Budeš v lůně leb mu kolíbati, „Z tvojich retů cukrových, „Ze tváří těch růžových „Bude slast mi odepřenou ssáti.
„Já jsem v noční temnotě, „Za mrazu i ve slotě „Na vraníku po necestách pádil, „Chtěje u tvých kolenou „Tužbu zjevit plamennou, „Aby sladký sen tvé noci vnadil.“
Neslyší nic její sluch Co jí věrný šepce druh, Zda-li nové prosby, nové lkání; Až pak celá zmámená Nachýlivši ramena Jinochu se do náručí sklání!
Kozák nyní s magnatem V křoví klekli košatém; Z ticha střelné chopíce se zbroje, 213 Při odblesku měsíce, Dle mušky se řídíce, Měli za dvojí terč hlavy dvoje.
Kozák sobě naříká: „Pane, strach mé proniká, „Bych se nechybil té holubičky; „Když jsem natáh’ kohoutek, „Chladný pot mi s čela tek’, „Slza horká padla do pánvičky.“
,Tiše plémě hajdučí, ,Pán tě plakat naučí, ,Rychle beze strachu podsyp prachu – ,Na zrádnou tu svodnici ,Věrnou vypal ručnici, ,Neb střel do své kotrby, psí brachu!
,Hni se v pravo, – pomalu, ,Mého čekej výpalu, ,Prvé ženicha má zdrtí rána!‘ Kozák honem vyměřil, Olovem pak udeřil Do šedivé lebky – svého pána!
214 Černohorec v Benátkách. Dle Adama Mickiewicze.³
Když jsem oklamán byl milenky své zradou, Neb když zekínu jsem neměl žádného, Ve smutku mne potěšil Vlach svojí radou: „Pojďme, Dimitri, do města mořského: „Tam tvé srdce věrná Vlaška ocení „Tam je zlata víc než v horách kamení!
„Zlatem premovaní dobře tam se mají „Mnozí horáci, ti švární jonáci, „A co hrdlo ráčí měšťáci ti dají, „Boháčem tě spatří chudí rodáci, „U kazajky tvojí stříbrem obroubené „Dýka na šňůrce se zaskví postříbřené!
„Do jakého jen se budeš okna dívat, „Zhlédneš dívky pěkné jako hurisky, „A když pod okénkem píseň počneš zpívat, „Budou na tě sypat růže, narcisky: „Pojďme, amico! do loďky vsedneme, „Plyňme do města, boháči budeme!“
215 Uvěřil jsem, hlupák! zanechav své vlasti, Horák vstoupil jsem v ten koráb z kamene, V chlebě zdejším otrocké jsem zažil strasti, Darmo po svobodě touže ztracené: Bez jonácké zvůle, jonák oklamaný, Kvílím jak pes na řetěze přikovaný.
Když si děvčatům chci někdy postěžovat, Ty cizímu vysmějou se jazyku, Ba i horáci zde ráčí zatrhovat Cizotou dle otročího návyku; Jsem tu jako stromek v létě přesazený, Sluncem vyprahlý a vichrem poražený.
Na horách byl život beze lsti a falše, Znal jsem já tam všecky dobré lidinky; Zdráv buď, synu – řekli – statečného Alše! Zde však nespatřím ni známé dušinky, Jsem jak mravenec, co vychován byl v lese, Když jej zrádný vítr do rybníka vnese!
216 Rozmluva. Z Adama Mickiewicze.
K čemu nám jest mluva, duše milovaná! K čemu; chci-li svůj cit s tebou poděliti, Nemohu své duše do tvé duše vlíti: Proč ji na slova mám rozdrobovat planá, Která, než ti do sluchu a srdce vplynou, V ústech zvětrají, z úst vypuštěná zhynou?
Miluji, ach! miluji, tak volám k tobě, Ty pak smutna jsi a rdíš se pěkným hněvem, Že své lásce nedostojím ve své mdlobě Ani výmluvností ani vroucím zpěvem; A jak v letargu já rady nevím sobě, Abych za živa snad neoctnul se v hrobě.
Marným unavil jsem ústa rozmlouváním, Teď je tvýma ústama chci uzavříti A jen srdce tlukotem chci hovořiti, I jen němým líbáním a objímáním. Tak chci rozmlouvati hodiny, dny, léta Do skonání, ba i po skonání světa!
217 Sen. Z Adama Mickiewicze.
Ačkoli mne budeš musit opustiti, Jestli srdce tvé se v lásce nepromění, Opouštějíc mne nechtěj mne zarmoutiti, Loučíc se mnou se nemluv mi o loučení!
Před tím smutným jitrem, u večerní době, Poslední ať chvíle splyne v milování; A když poslední dám políbení tobě, Dej mi krůpěj jedu v důkaz smilování.
Ústa k ústům přitisknu a zřítelnice Zraků mých se stínem smrti neotočí: Ať si sladce usnu, líbaje tvé líce, Ať si sladce umru, hledě do tvých očí.
218 A když po dnech mnohých, po dlouhém když čase Musím hrobu svého zbaviti se skrýše, Zpomeneš si na snivého druha zase, Probudit ho přijdeš s blahé nebes výše.
Ty mne zase vložíš na své lůno bílé Zas mne milované rámě otočí, Probudím se, soudě že jsem dřímal mile, Tvář ti líbal, hledě tobě do očí.
219 Obraz z domácnosti polské. Z Vincence Pola.
Básník geniálný vylíčiv živými barvami skvostnost, okázalost a nádheru vysoké šlechty polské, popisuje domácí život nižšího zemanstva polského.
Jinde mají zámky řádné, A v těch smutné prázno vládne; U nás nejsou hrdé hrady, A přec najdeš koutek všady.
Člověk svoje divy vidí! Dvůr nevelký, – přijdou hosté, A hle; domek náhle roste, I dá místo davu lidí. Přibyl již desátý host, A hle! každý mamá dost místa! Všecko vyklizeno z čista, A slovanská hostinnost Těm, co přijdou, koutek chystá! Zdá se, hospodář že sobě Místa přihospodařil; 220 On však srdce své jen tobě A své dvéře otvořil. A ta neúhledná střecha, Ač je nízká, přec je blízká Pro cizího i pro Lecha, I pro Boha i pro vraha Panuje tu čilá snaha. Což teprva jaké bývá V polském domě přivítání, Jaké to tam častování, Jakou výslužku host mívá! Veselý den a noc hlučná, Čeleď sytá a příručná, Všecko v čistém, sličném ladu Jeví mnoholičnou vnadu; Jídlo zprávně uřízeno, Omaštěno, oslazeno: Krocan křehký, kapoun tlustý, Mezi nima žbán nepustý; Jest tu Boží nadělení, Jest tu švárné veselení! Když pak host měl dobré bydlo A všelikou výhodu, Hle, tam nápoj jest i jídlo Též pro pana Příhodu! Však kdy mine kvas ten tučný J opustíš dvorec hlučný, V síních – jak by byly jiné – 221 Zase tichý život plyne. Lampa hoří před světnicí, A na krbu praskající Oheň jasné blesky stele Na šavlici u postele. Dokud není chvíle k spaní A Bůh nedal hostem souseda, Šedý manžel s chotí šedou Družně u krbu si zasedá A při kartách hovor vedou; Hospodář svou barvu haní A čtyřicet dává paní, Až na oba přijde spaní. Všecko ticho, a jen časem Stráž se ozve vřeštným hlasem, Aneb kočky zachrastí, Neb se dcerky zasmějí. A což jakou krásu mají Tyto naše švárné holky! Hned po Bohu o čest dbají, O svou čest a o čest vlasti; Cnostná hrdost znak je Polky I ve štěstí i ve strasti. Ozdobeny dobrým mravem, Ač zrozeny v domu veském Svítí dostojností leskem, A jsou hrdy dobrým právem. Útulné jak holoubátka 222 Jsou i dvorné i pokorné, Jsou pokojné, bohabojné, Jak nějaká ubožátka. Jsou jak hvězdy na nebesích Mračných nadějné nám zjevy, Libují si v tancích v plesích, Milují válečné zpěvy, Jarní radovánky, kvítky, Staré děje, něžné dítky. V družném spolku jsou pak hnedky Jak veverky i štěbetky, Až se srdce veselí; Ale pohřížená v smutku Tak se Polka rozželí, Že bys myslil, že je v skutku Sestrou hvězdy nejsmutnější, Schránkou mysli nejtajnější! Její srdce ze své skrýše Slastně i bolestně dýše, Jako po zpovědi svaté Dýchá srdce vírou zňaté; A kdy úsměch slzu smyje, A to srdce tobě bije: Tak důrazný cit tě chopí, Že již člověk nepochopí, Jak se srdce nerozplyne, Jak mu blahem nezahyne. Mní, že rajským bloudí světem, 223 A obcuje s andělčetem. Leč to blaho jediné Nebývá tak laciné! Láska chce mít svoje mýto, Ale není slzí líto, Není tobě líto let; Neb jen jedenkráte květe Pravé lásky vzácný květ! Milován jsa od děvčete Z celé dívčí oddanosti, Celým srdcem, celou duší, Lásky této neporuší Spád odlehlé budoucnosti: Pudit tvého ducha činnost Bude míti za povinnost; Ona srdcem vyzpytuje, Jaké směry věk náš snuje, Čas co boří, čas co tvoří. Vědomost ta v její tváři Jak v zrcadle čistém září, Ba i obraz budoucnosti V duchu věštím jí se hostí. Tu budoucnost znát-li zechcete? – Znáte-li číst runy skryté, Do šlechetných srdcí vryté, Snad několik písmen přečtete!
224 Mezi zemí a rájem.
Nám dlužno se vyznat, bratři drazí, I svatým slovem vejíti v sebe: Že všecka forma z země pochází Leč vlohy ducha darem jsou s nebe!
Slyš, jak zvučně v pusté tíši Potok žalozpěvy pěje, Tráva, co se kolem chvěje, Vesnu cítí, žely slyší: Vlnky potoka šumící, Tráva ta, co voní májem, Unášejí duši snící Mezi zemí, mezi rájem;
Neb dlužno se vyznat, bratři drazí, I svatým slovem vejíti v sebe: Ta tráva z lůna země pochází, Ale vůně prýští se s nebe! 225 Krásná, andělská děvice, Jaro se jí v tváři skvěje, V ústech úsměchu denice, Z očí rázněji se směje: Postava krásou vnadící, Oko, co se leskne májem, Unášejí duši snící Mezi zemí, mezi rájem;
Neb dlužno se vyznat, bratři drazí, I svatým slovem vejíti v sebe: Že krásné tělo z země pochází, Ale ústa a oči jsou s nebe!
Čilé Musy vážné dílo Duši v náruč schválilo, I skví perlou se zápalu, Jak Vesna rosou z křišťálu: Uma ta velebou dchnoucí, Zápal ten vanoucí májem Unášejí duši vroucí Mezi zemí, mezi rájem;
Neb dlužno se vyznat, bratři drazí, I svatým slovem vejíti v sebe: Že vše umění z země pochází, Ale zápal bleskem jest nebe!
226 2. Z ruského.
Pomlouvačům národa ruského.4 Z Alexandra Puškína.
Ó národní řečníci, proč se durdíte, I ruskému proč rodu kletbou hrozíte? Co zarmoutilo vás? – snad Litvy pobouření. Odstuptež! Slovanů toť mezi sebou vzdor, Domácí, starý, Bohem rozhodnutý spor, Otázka, jež nenajde u vás rozřešení. Již dávno proti sobě zuří To rovnorodé plemeno, Nejednou sklánělo se v buři Hned jich, hned naše koleno.
Kdo bude s to, by obstál v nerovném tom spoře, Zdaž vytrvalý Rusín, aneb chrabrý Lech, Slovanské-li snad řeky vplynou v ruské moře? Či vyschne ono? hle toť obsah sporů všech! O nechtež nás! vy čísti neumíte Krvavé písmo pravdy svědomité, 227 Vám nepochopitelný, vám jest cizí Bratrských těchto válek původ ryzí; Aj, vám jest němý Volžin hrad i Praha, I nerozumně omámila vás Hrdinských Lechů zoufanlivá snaha; Vy krom toho nenávidíte nás!
A proč? teď mému odpovězte důtazu. Je to, že na svalinách Moskvy planoucí Jsme nepodlehli cizincovu ukazu, Před nímž vy jste se třásli v prachu lezoucí? Snad proto, že jsme s hůry povalili Tu modlu, co svou tíží hnětla národy, Neb že jsme vlastní krví vykoupili Europy čest a mír a blaho svobody?
Vy v slovích hrozní jste! – nu zkuste toho skutkem, Zdaliže bohatýr náš po pochodu prudkém Zná ismaelským natírati bodákem? Zda platí něco slovo Cara bílého, Zda válka s Europou jest nám co nového, Zdaž našinec jest u vítězství cizákem?
Zdaž málo nás? – zdaž od Něvy až do Tavridy, Od lesův čudských k vinohradům do Kolchidy, I od nerozborného od Kremlína, Až tam, kde nepohnutá dřepí Čína, 228 Nevstane veškerý náš ruský rod, Zda nezableskne pomsty ostrý hrot?
Nuž řečníkové, pošlete jen k nám To vámi rozeštvané na nás plémě, Má pro ně dosti místa ruská země V sousedství hrobu dobře známých vám!5
229 Zimní večer. Z A. Puškína.
Plachá bouře nebe mlhou kryje, Sněžné sypají se chomáče, Vítr skučí, hned jak zvíře vyje, Hned jak dítě v plénkách zapláče, Tu zas v deskách zpukřelého krovu Vichřice zachrastí sveřepá, Jak když bludný lovec pádě z lovu Na okénko naše zaklepá.
Naše stará chyžka o samotě Smutně hledí, jak se práší venku; Pověz má stařenko milá, co tě Stále táhne tam k tomu okénku? Vichřice snad provívající Tebe sladce ukonejšila, Neb jsi nad přesličkou vrčící Unavené oči zklemžila?
230 Ty jež dělíš se mnou tento stánek, Družko mojich smutných, mladých let, Natoč medoviny – kde je žbánek? Medovina osladí nám svět. Zazpívej, jak vlaštovice panna Druhdy za mořem jest sloužila, Pěj, jak ona krasavice z rána Kytici v potoku zlovila!
Plachá bouře nebe mlhou kryje, Sněžné sypají se chomáče, Vítr skučí, hned jak zvíře vyje, Hned jak dítě v plénkách zapláče, Ty, jež dělíš se mnou tento stánek, Družko mojích smutných, mladých let, Natoč medoviny – kde je žbánek? Medovinou sladne trpký svět!
231 Co máte dělat až umru. Výstraha přátelům. Dle Jazykova.
Až umru, v tichosti jenom odpravte Po mně ty truchlé pohřební obřadky, Aniž mi mramoru na hrob nestavte, Ni rýmované nepište mi řádky!
Leč zde, kde naše společnost se tiše Teď veselí epikursky rozumná, Kde přeplněná, jak sváteční číše, V nás duše kypí po studentsku šumná, –
Vůkol na pamět mou si připíjejte, Mělnickým mokem plníc číše svoje; Národní píseň k mé cti zazpívejte, Toastem valným slavíc jméno moje.
Vše prach a mžik jest! Blaze komu doma S přátely mladost tráviti souzíno, Kdo omženýma svět vidí zrakoma, Milujíc život za písně a víno!
232 3. Z německého.
Národní hymna.
Bože chraň a šetři stále Císaře a naši vlast, Aby kraloval nám dále Pro posvátné víry slast; Naproti všem protivníkům Chraňme s králem svatých práv; Nám a našim panovníkům Zachován buď dobrý stav!
Myslí nábožnou a pevnou Braňme blaho pokoje, S nadějí a silou zjevnou Spěšme pro vlast do boje! Hleďme na věnce a slávu, Jíž se vojsko naše skví; Tak ať císaři a právu Všickni krev a prospěch clí!
Pilnost občanská co plodí, Síla vojenská to chraň, 233 Vítězství a zisk ať zrodí Umělcův a vědy zbraň; Buď nadána naše země Slávou s blahem rostoucí, Na každé pak svítiž plémě Světlo nebes vládnoucí.
Pevně spojme se a zjevně, Mocnost ve svornosti dlí, Když se síly sloučí pevně Nejtěžší cnost zvítězí; Jako bratři v jednom svazku Rovných hleďme záměrů, K císaři a k vlasti lásku V stálou spojme důvěru!
Dodatek.
Duchem svým a srdcem vroucím S přítelem svým spojená, Skví se vděkem nevadnoucím Císařem choť zvolená; Blaho největší co světu Nebe přálo laskavé, Na Františka, na Alžbětu Skláněj Bůh z té lásky své!
234 Dva Slované. Podlé Lenau-ovy básně „Zwei Polen“.
Vladimír.
Sedmý rok svůj končí běh Co na lodi bloudíš stále Od jednoho světa dále Před jiného světa břeh; Nikdy nespjala tak dlouhá Plavba k lodi tvých nohou, By tvá nezňala se touha Pozdravit zem zmilenou? A když větry v jemném vání Ku břehům loď vzývaly, A když věnce horských bání Pod nebem se modraly, Ty jsi zůstal chladný zcela Ve svém domku prkenném; V srdci touha nezachvěla Po břehu se blaženém? Na vodách těch bohopustých, Na vlnách těch nehostinných 235 Neviděl jsi z lesů hustých Náhle hosta křídlatého, Jenž do hájů nazpět stinných Vůkol tebe švihnul se, Zdali pak stesk srdce tvého S ním do háje octnul se? Když jsi viděl z dáliny Bystrým po plavecku zrakem Vystupovat z hlubiny Bory se zeleným znakem; Zemní zápach pevniny Tvému čichu když lahodil, Zdali v tobě touhu zplodil Po lesích tvé otčiny?
Boleslav.
Na rok sedmý již se honím Nade mořskou hlubinou, A než ke břehu se skloním, Dvě snad sedmy let minou. Dokud není zvěstována Přežádouci tato zpráva Že se celá zdvihla Sláva, Aby zhojila se rána, Která na varšavských hradbách Ve slzích a hrozných klatbách Svobodě jest byla dána 236 Do nejhlubší útroby Mečem slepé poroby: Dotud darmo vyhnanci Les i hora bude kývat, Darmo mne jich vyslanci Ptáci budou k břehu vzývat. Milé stezky po horách, Poklid v lesních prostorách, Hostinný krov přítele Nepřivábí zřetele, Tužbu svoji umoře Po své vlasti ujařmené, Hledím nazpět na moře Na svobodné, otevřené, Zde já živu s vlnami, S větrem plesám prasvobodným, Doba plyne s dobami Tokem smutným, nedohodným, Zde já živu s bratry svými, Kteří ve slavnější době Našli s meči posvátnými Sladký pokoj v tichém hrobě.
Vladimír.
Hloubko mořské tišiny, Bezedná ty klidnosti, 237 V prostřed vodní pustiny, V siné odloučenosti! Moře tiché, osamělé, Dvojnásobně obšírné! – Zde nás v poušti nesmírné Zapomněly větry bdělé!
Boleslav.
Toto nebe, němé, temné, Jestiť jako naše vlast, Jížto s tváři sňala jemné Všecku radost tuhá strast, Tiché dno té mořské tůně, Kdežto vlna nezastůně, Jest bojiště ztišené Po bitvě tam svedené.
Vladimír.
S oblíčejem zamračeným Nebe k zemi pohlíží, S hněvem čeká zadrženým, Kdy se bouře přiblíží. – Ty, jenž v trnové posteli Nečinných jen bolů dlíš, Podivný ty můj sniteli, Jak svou mysl zotavíš, 238 Kdyby přes ty prohlubiny Pták se k tobě přišinul, Nesa věst z dálné otčiny, Sláv že prapor rozvinul, Kdyby z hrdla píseň ronil, Jak tvou naději předhonil, Od Labe, jak do Urálu, Od čudského zhůru moře, Dolů ku Černé až Hoře Z nečinného vybřeď žalu Všecek slovanský náš rod, Chopiv štít a mstivý hrot! I jak švární bratři tvoji Slavně sobě počínají, I jak v neustupném boji Po tobě se, brachu, ptají, Ty však ve snách potopen, Sebou vládnout neschopen, Zakotvený v lodi sedíš, Na moře pak tiché hledíš!
Boleslav.
Zvěstný ptáček nepřiletí, Nezapěje, neodvětí, Jak se s vrahem potýkají, Jak se bratři po mne ptají. 239 Kdyby tu věst přinášel, Hořem bych se usoužil, Že mne doma nenašel, V moře bych se pohroužil. Duch můj, vazby pozbaven, Do bitvy by chvátal ven, A zde v hustém kouři z děl Jako hvězda by se skvěl; Kdyby vrah chtěl pryč uprchnout V temném rouchu bitvy hřmící, Spěl bych z kouře plášt mu strhnout Jeho outěk skrývající; Já bych řídil v prudkém letu Koule bratří – Slovanů, Aby jistou našli metu V srdci našich katanů.
Vladimír.
Již se mračna zdvihají, Blesky již se míhají, Snad to bouře chvátající Slovanskému národu Blahou nese svobodu; Jistě bratři doufající Podlé výstražného hlasu Svému učiní dost času.
240 Boleslav.
Větry tichnou, větry vějí, Vlny plasknou, vlny zdmou se, Naše rány krvácejí A snad nikdy nezavrou se.
241 Neptej se! Z Lenaua.
Jak celý tvůj jsem, mám ti zkázat? Já nevím, a nechci se tázat; Mé srdce ochraňuj té věsti Jak ono zcela tvoje jesti.
O tiše! já bych strachem zašel, Kdybych snad místa nevynašel, Které by Bohu zbylo zcela, Kdyby tvá láska umřít měla!
242 Žalozpěv. Z Bedřicha Bacha.
I. Ó útěcha jak lichá, Že ze tmy hrobové Duch volný kvapí z ticha Do jasné vlasti své, Kde krása ztělesněná, Všech vroucích tužeb cíl, Ta v písni oželená, Má schránku za podíl?
Když mysl bujné síly Svůj prapor vyzdvihne, A v noční krušné chvíli Jej z prachu hrdě pne: Nad božským světla darem Se jeví hlučný ples, Byť v působení jarém Stroj ducha ve hrob kles’.
243 Leč dušinka-li jemná Se v nebe stěhuje, Tu bol i žalost temná Nám v srdci koluje: Když bez hluku a stopy, Jsouc smrti v náručí, Se krásné tělo vzchopí, A na vždy rozlúčí.
Ach mnoho kněžen krásy Ve hrobech lačných spí, Kéž jednu svými hlasy Bych zbudil ze snění! Ach zanech svého spaní, Ať spatřím líce tvé, Ty nejkrásnější paní, Tvůj druh tě z hrobu zve!
Pak umlknou mé žaly, A každá krutá strast, Již osud na mne svalí, Se změní v trpkou slast, Jsa celý zkrvácený Chci nové rány nést, Svým sluncem osvícený Jak růže budu kvést.
244 Mé srdce dme se z tísně, Já života jsem syt, O kéžby tyto písně Poslední chtěly být! Na harfě bych burácel Já pěvec bledých líc, Bychť všecky struny skácel: Jak krása pojde v nic!
O útěcha jak lichá, Že ze tmy hrobové, Duch volný kvapí z ticha Do jasné vlasti své, Kde krása ztělesněná, Nejvyšších tužeb cíl, Ta v písni oželená, Má schránku za podíl?
Mámení.
II. Pověz, kam jsi octnula se Něžná, libá bytnosti? Často volám v smutném čase, V temné osamělosti.
245 Však má píseň okřídlená Letíc kolem vod i hor, Ozve se ti co ozvěna, Co pějících duchů sbor!
Ruce, co mne před výpravou Tvojí věčnou žehnaly, Sklánějíc se nad mou hlavou – Kéžby můj list dostaly!
Rety, co mne líbajíce Plamen do mne sypaly – Kéžby zpěv můj šeptajíce Želem mým se ozvaly!
A tvé oči, posli lásky V dobách druhdy blažených, Ach jak snil jsem – zemské pásky Nevíží víc zemřelých!
Ruce tvoje spráchnivěly, Hlava tvoje zetlela, Oči tvé již dohořely, Ústa tvá oněměla,
246 Noc je, – v této tiché době Píseň má se ozývá, Jak když uvadlou na hrobě Růží větřík zachvívá!
247 4. Z francouzského.
Rozjímání křesťana na Veliký pátek. Podlé znělky p. Desbarreaux.6
Tvůj soud ó Bože, ač je výlev spravednosti, Přec duha milosti tvé k nám se ráda sklání; Však Pane! já jsem spáchal tolik nepravosti, Že nemáš práva k nade mnou se-slitování.
Ó Hospodine! před trůnem tvé velebnosti Propadne trestu moje hříšné obcování, Tvá svatost protiví se mojí blaženosti, Ba láska tvá ti laskavým být ke mně brání.
Ó učiň zadosti své slušné pomstě, Pane, A rozdrážděný slzou, co z mých očí kane, Ať hněvu tvého blesk nad mojí hlavou vzplane!
Ctím původ toho hněvu, ač mi zkázu chystá! – Leč do jakého, Pane! vrhneš hrom svůj místa, Jež nebylo by smyto krví Jesu-Krista?
248 Poznamenání.
[249] Překlady.
1 Dana, moja Dana! jest častým úvodem a dokončením národních písní polských. Dle W. A. Wojcického znamená Dana tolik jako Dziewana t. j. Lada.
2 Jagello Vladislav, Veliký kněz litevský, král polský (po malorusku lacký, od slova Lach) manžel krásné královny Jadvigy, kteráž po krátkém s ním manželství v mladém věku zemřela. Tento zletilý již pán uhonil si smrt na Rusi Červené, nedaleko Přemyšle ve vsi Medyce. Zde poslouchávaje dlouho v pozdní, studené noci tlukoucího slavíka, jak svědčí Długosz, král Vladislav nastydnul a brzy na to skonal. Překladatel této básně ztrávil na jaře r. 1833 několik utěšených večerních hodin v přerozkošném parku Medyckém. Při zpěvu slavičím bloudě po oboře lunou osvětlené viděl v duchu před sebou dobrotivé stíny krále Vladislava a krásné Jadvigy. Jich potomkové, kterýmž příznivý osud vládu nad valnou Slovanstva částí od baltického moře až k Bělehradu srbskému do jemných, nejčastěji vsak slabých rukou téměř nadarmo podal, – dávno již vyhynuli. – Mnohá jejich jména přepodivným citem duši Slovana naplňují. Zpěvní ale potomci slavíků Medyckých, zachovávajíce stálou věrnost své starodávné vlasti, tak jako jejich prapradědové ucho i srdce Medyčanů každinkým jarem zanímají a prostomile vábí. Tak tedy: „Jen sama zůstává příroda nezměněná.“ Kollar.
251 3 Adam Mickiewicz vzdělal tuto báseň podlé srbské rýmovaným veršem polským. My nemajíce původní básně při ruce přeložili jsme její překlad polský, jenž vyplynul z péra největšího básníka slovanského.
4 Báseň tato sepsána byla v čas války Rusů proti Polákům r. 1830–1831.
5 Z časův války francouzské r. 1812.
6 Tato báseň náleží mezi nejvýbornější znělky literatury francouzské a protož od akademie francouzské odměnou byla poctěna.
252 Obsah. Stránka Básníkova cesta do pekel1 Zpěv první5 Zpěv druhý59 Zpěv třetí99 Zpěv čtvrtý141 Epilog179 Překlady191 1. Z polského Národní písně slovanské, od Borkowského193 Ohlasy písní národních, dle Bielowského198 Zpěv básníka, od Zaleského201 Smrt zrádce vlasti, dle Góreckého205 Vojvoda na čekání, dle Mickiewicze211 Černohorec v Benátkách, dle téhož215 Rozmluva, od téhož217 Sen, od téhož218 Obraz z domácnosti polské, od Pola220 Mezi zemí a rájem225 2. Z ruského. Pomlouvačům národa ruského, od Puškína227 Zimní večer, od téhož230 Co máte dělat až umru, dle Jazykova232 253 Stránka 3. Z německého. Národní hymna, od J. G. Seidla233 Dva Slované, dle Lenaua235 Neptej se, od téhož242 Žalozpěv, od Bacha243 4. Z francouzského. Rozjímání křesťana na Veliký pátek, od Desbarreaux248 Poznamenání249
E: mk; 2004// 254
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vorlíček, František Ladislav; Bellmann, Karel
(K vydání spořádal František Lad. Vorlíček. Nákladem Karla Bellmanna. Tisk a papír Karla Bellmanna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: II+254