báseň bez názvu

Jan Pravoslav Koubek

Předzpěv překladatele českého. Slabý ohlas zpěvu labutího Časně zesnulého pobratřence, Jenžto věštího byl hoden věnce Z nejkraššího kvítí domácího, Ve slovanských sadech květoucího, Vyslyšte ó drazí vlastencové! Poslyšíce, bohdá zaplešete, Že ten blud, co rozkolnictvím slově, Blud a svár, jenž slovanský mír hněte – Nabývá svých moudrých protivníku V zemi Lechů – hrdých rozkolníků! Zdali „Kochajmy się“ heslo svaté Má mít platnost jenom v jedné části, Která dílcem slovanské jest vlasti, Dunajcem a Němnem neobjaté; 193 Tento spor, jenž bratry Lechy mate, Lechy sebe jenom milující, Jako svodná bludička hned zhasne Před jitřenkou krásně vznikající Rozsáhlejší lásky světospasné; Tehdáž slovo věští, v zpěvu smělém, Bude učiněno Slávy tělem! Báseň Borkowského.
Písně slovanské, vy dcery matky ctěné, Oblíčejem svým a krojem rozmanité, Narozené v hloubi šedých věku skryté Na podchlumí valném hory osněžené, Odkud hrom i orel v dolinu se žene – Národové zplodili vás činy svými, Vaši tvárnost Sláva zřejmě označila, S vašimi pak veleproudy hlubokými Dílna dějův hřměla neb se utišila, Písně! dennicí jste byly v denní době, Nebožtíkům jasným kahánkem jsouc v hrobě! –
Bývalť druhdy čas, že u jediném sboře Plemena jste shromáždily z blízka, z dálky, Aby mysl zachmouřenou mrakem války, Vyjasnila veselosti blahá zoře, Ta, co radost šlechtí, černé plaší hoře; Vy jste byly živlem děvčí touhy tklivé, 194 Starců večerem a strážným domu skřítem, Ořů bujných tryskem, letem střely mstivé, V bitvách vítězných i ramenem i štítem, Květem života i všeho blaha družbou, V sněmu národem a v chrámě bohův službou.
Písně slovanské, kde na pozemském kruhu Člověk neuhostí vás? Kde v které straně Odepře vám znalec slušné úcty daně, Jížto Sláva dala jest vám za výsluhu? Krásné poutnice! hle ode druha k druhu, Tam, kde vstává, kde se klade slunko mroucí, Vlídnost hostinná vám cestu kvítím stele – U všech dobrých zpěvomilců s duší vroucí Všudy bratry najdete a hostitele, Vás i děvy, vás i švární besedníci, Vás i pilní mile přijmou pracovníci.
V hudbě vaší vládne jako v prahovoru Přírody jen jedna celost v změnách hlasův, V ní je slyšet proudu huk a šumot borů, I ten větřík, jenžto sklání týmě klasův, I co rozvál dívce vrkoč z dlouhých vlasův, I co do praporců na bojišti duje, I co na mohylách trávu rozčeřuje; Dněpr do té hudby chorály své vlívá, Lech a Mazur „Dana, moja Dana!“ zpívá,¹ 195 Slyším písně Čechův, mile laškující, Ruské dumky, žežulky ty úpějící.
Slyším třepot orlích křídel s Černohoří, Nářek slyším srbské sestry kukavice, Jasných sokolů zřím v boji na tisíce, Ohlas Dalmatův se ozval od pomoří, Nad Kulpou zpěv ozývá se utěšený, Pod Tatrami družné pějí vlastovice, V radovánkách domácích si libujíce, Bratrů Bulharských hlas na půl udušený, Výstražný hlas pozůstalých Lužičanů, Na můj doráží sluch mile vyděšený Z vlasti věrných pravnučatům Praslovanů – Písně slovanské, vy jako jarní noci Pod hvězdnatým nebem duši lahodíte, Srdce silou jímajíce vyšší moci Do končin nás čarodějných uvodíte, Do otčiny dějů minulých a věstí, Kde se láska k Matce v prsou dítek městí.
Šťastný věštec, kdo vás všecky v srdci měkkém Uhostí, a vaši krásu zná nevěstí; Nakrmiv se vaším tukem, vaším vděkem, Písní svou jak mečem vítězným zachřestí. Jestiť komu zpívat obrovské pověsti, 196 Jest kde budit mocný ohlas mocným hlasem: Píseň nad oblakovým se pnoucí pasem, Jak když nade chmuru pne se orel vzhůru, Světa slovanského valnou zbudí stvůru: Od Šumavy do zmrzlého Oceánu, Od temene Urálského do Balkánu!
197 Ohlasy písní národních. Dle Augusta Bielowského.
Vstaňte z naší země, písní hlasy, A svrhněte hrubou plíseň! Zda jste v hrobech dlouhé spaly časy, Či vás bavily venkovské krásy? Z palouků klínu, A z hájů stínu V jedinkou se spojte píseň!
Vstaly – zkažená zde sloha věkem, Tam zkalená zas věst, Zvučným jako pramen chvátá těkem; Druhdy plemena svým kojíc vděkem, Tichounká, rozmilá, Ke cnostem vábila, Hlásala otců čest!
Hle! dav matek a dcer zarmoucených, V jich ňadrech žel i boj; 198 Ó važ si jich slzí drahocenných, Rozptyl myšlének roj zachmouřených A žalost velebnou Nadějí toužebnou, Národním zpěvem koj.
Viz, na polích našich draví létavci Roztáhli dlouhý pás, Šumně krákají s havrany krkavci: Vykrmení tělem reků ohavci Nového neštěstí Hlásají návěští, Větříce nový kvas.
Hyne vznik a skutek na oubočí, A hrady pokryl mech: Z dlouha, z divoka se Čas tam točí, Makavá tma tíží víčka očí, A s srdcem ničemným Ke hrobům tajemným Plazí se shnilý dech.
Chci roztrhnout pozemské okovy, Bych věcný uzřel den: Písni! pronikni žaláře krovy, Zastiň křídlem svým vlastenců rovy; 199 At v kráse svíží Svět mi vyhlíží, Než přijde věčný sen.
Takto, když nad Sánem vlasti úrodné Navštívil lacký král,² Hájů Medyckých slavíče svobodné Vítalo jej darem písně závodné, A v noci tajemné Na zpěvy dojemné Slavík mocnáře jal!
Stářím sklíčené se budí smysly, Utonul v písni sluch; Němna rámy květnaté, břeh Visly S krásnou Jadvigou zableskly v mysli, Hlava se kývá, Na luno splývá, Do nebe vzletěl duch.
Vstaňte z naší země, písní hlasy, A svrhněte hrubou plíseň; Zda jste v hrobech dlouhé spaly časy, Či vás bavily venkovské krásy? Z palouků klínu A z hájů stínu V jedinkou se spojte Píseň!
200 Zpěv básníka. Od Josefa Bohdana Zaleského.
Překlad věnován mladým básníkům českým.
Když se s hor den bílý sklání k nivám, K poroseným nivám, k temným lesům, Já též jako skřivánek si zpívám, Já též zhůru letím ku nebesům.
Letím, v říši tonu upomínek, Z květův života si pletu vínek, Krásu, víru, blahodějnou lásku V jednu zlatou sobě svíjím pásku.
Svět se zhlíží do mé duše jasné, Jako zelený břeh do studánky, Vše mým srdcem hýbe, co jest krásné, Cnost mi vábné strojí radovánky.
Když se zrak můj zkalí pod slzemi, Brzo zastkví v něm se duha míru, 201 Co jest zemské, zůstavuji zemi, A jen v nebe nebeskou mám víru.
Z dálky nevtělených kdesi světů Sbírám myšlének a citů sklady, Z nových hájů a z jich nových květů Ke svým malbám nové chystám vnady.
Jarní slunce nad osením skví se, K čemu teskně zamyšlený chodím? Jemným větrem růže tetelí se, V tužbách jako milenec se brodím!
Sady květou, luhy ambrou voní, V ňadrech city milostné se šíří, Něžný slavík kvílí nad jabloní, Jež se v květu jako děva pýří.
Lesem, polem ptačí zpěv se chvěje, V rozníceném srdci radost jásá, Matku přírodu má píseň pěje V přírodě pak Boha Otce hlásá.
Pěje ptactvo, – střídavým pak letem Pádí dolů, hned se vznáší zhůru, Pěje nebi, zemským pěje dětem, Můj hlas do jeho se mísí kůru.
202 Takto střídám tóny rozmanité, Zvuky v srdci nejprv omladěné Po dráze dál pouštím rozložité, A však čistější a opěkněné.
Ideál mé písně nesestárne Jako srdce, jako dávná radost, Mladý, svěží jako děvce švárné, Věčně zachová svou dívčí mladost.
Zpěvy umlkly již ve stromoví, Dále jako plašný motýl letím, Z ňader růží ve růžovém křoví Piju nektar, svátek lásky světím.
Když mne lehký větřík odtud splaší Po paloucích k jiným kvítkům bředu, Sbírám med, a jako včela blažší Nesbírám jen sobě slasti medu.
Když mne nenadále v letu mojím Cosi bodne, když mne cosi píchne, Jako děcko svoji bolest kojím, Ježto novou hračkou znova ztichne.
203 K čemu je to stěžování marné? Milým bludem v krátkém živu čase; Jaro květlo – v době zašlo parné, Však kdes jinde pokvěte nám zase!
Nápoj zemský není medem vždycky, Bolehlav budu-li muset píti, Křesťan, vysrknu jej sokraticky, Vesele pak k nebi budu zřítí.
Není odsouzen duch ke skonání; Světu vezdejšímu – vedlé rovu Několika pírek čas uchrání, Které vznášely mne k nebes krovu.
204 Smrt zrádce vlasti. Ballada dle Ant. Góreckého.
Discite justitiam moniti et non temnere divos Virgilius.
Tmavá byla noc a smutné mlčení Pokoj vylévalo na vše stvoření – V tom se měsíc zaskvěl mile, A již blížila se chvíle, Duchové kdež v nebi skrytí Po paprscích hvězdic plynou, Zemskému pak živobytí Spánkem kynou! Tam nad řeky břehem, Která bystrým během Kalné valí toky v dál, Skvostný palác hrdě stál: Tamto podlý vlasti zrádce V zlatém lůžku čekal roztažen, By mu křídlem míru-vládce Poskvrněné srdce ovál sen. 205 Oheň v skvostných lampách skrytý Bledým světlem přeskakoval, Statek hříšně vydobytý V nočním stínu ukazoval. Klénoty sem s pečlivostí Snášel zrádce mnohá léta, Poklady měl všeho světa, Neměl jenom snu a cnosti!
Tímto časem Zvučným hlasem Dvanáctá se ozvala, Doba duchů nastala: Spánek ještě nepřicházel. On se po domkách procházel, A tam v utěšené době Dobráky ty vinul k sobě, Kteří před tím žili v statku A vše dali za vlast – matku! Darmo zlosyn oči mhouřil, Darmo na spaní jest čekal, Ohlas viny v duši bouřil A ji pohrůžkami lekal. Jak list mrazem vadne, Tak mu smutkem vadlo, Výčitkami chřadlo Jeho srdce zrádné. 206 Náhle z postele se vzchopil, Skrýš svých pokladů odklopil, Soudě, že mu zlato, drahé kamení Strach a smutek v samou radost promění.
V mžiku tom Zařval hrom, Dvéře rozrazila vichřice, Pod bledým pak světlem měsíce Vážně jakás kráčí paní, Černé roucho na ní; Krvavý se pruh Po ňadrech jí vine, Hledí na ni zrádný druh, Nevěří – a strachem hyne! Vešken mu se ježí vlas, Křičí: „Ký to noční ďas Pokoj ruší můj? Zabiju tě, stůj!“ Postava však bledá Odpovědi nedá, Kráčí dále z ticha, Lká i vzdychá.
Zrádce, maje víru V salniter a síru, Ohnivou hned zbraní Pálil na ni, 207 Zrádná koule rázem Padla na zem, Ženu neznámou když projela; Ona ale volným krokem A v mlčení přehlubokém Ještě blíže kráčela. Na zlosyna rameně se třesoucím Loktem podepřena zeboucím Odpočívá, Z něho pot se leje, An se chvěje, A zbraň druhou vydobývá. Ona takovým se ozve hlasem, Jakovým se potok ozývá, Jakým kytara zní nočním časem, Jakým hroby větřík ovívá; „Stůj! mne koule nezabije, „Můj byt nad světem se kryje; „Já jsem tvoje vlast: ta rána – „Ty víš, od koho je dána! „Synu! ty’s mne v tmavém složil hrobě – „Já pak přišla pomoc dáti tobě: „Vidím tvoji duši smutkem hynout; „Pojď na věčnost sobě odpočinout! „Já ti, nešťastný můj synu, „Odpouštím tvou vinu, „Neníť matčiným to činem: „Mstít se nad svým synem.“
208 Nastojte! v tom mžiku S hrozným lomozem Zatřásla se zem, Že ze svého šiku Palác chvěl se k smyku, Že se od jednoho rázu, K ukrutnému chýlil srázu, Jakby od paty až do temene Závratí byl uchvácen, Jakby od štítu až do kořene Měl již býti vyvrácen. I hned ohněm hromonosných blesků Tmavou prorazila noc Černoboha mstivá moc, Jenžto v hrozném rachotu a třesku Zařičel jest jako rykem hromu:
„Nebuď dána milost tomu, „Kdo svých bratří prolil krev, „K pomoci kdo vrahům vyšel v jev! „Před věčnou staň vládou, „Neomylnou spravedlivou, „Kdo jsi na sebe svou zradou „Ruku svalil mstivou „Přírodou práv vyměřených, „Tebou, bloude! povržených!“
209 Takto ďábel sebe ohlásil, Zrádci duši z těla vytasil, Prázný na postel trup hodil, I ve mračnou chmuru Zrádnou duši porval zhůru, A s ní do pekel se brodil – Blesk a hrom je doprovodil.
210 Vojvoda na čekání. Z Adama Mickiewieze.
Ballada ukrajinská.
Vojevoda ze sadu Zděšen kvapí do hradu, Hněv i ztek mu z černých očí svítí: K posteli své paní spěl; Když ji práznou uviděl, Třás’ se hrůzou jako větrem sítí.
Oči k zemi naklopil, V myšlénkách se potopil, I své šedé vousy zakrucoval, Od lůžka se odvrátil, Rukávy si převrátil, I tak na kozáka zahromoval:
,Hej, ty cháme Hrihori! ,Proč u panské obory ,Není chlapa ani psa té noci? 211 ,Sejmi brašnu loveckou, ,I svou pušku tureckou, ,I mou dvojku vezmi ku pomoci!‘
Vzali zbraň i vypadli, Do sadu se přikradli Ku besídce v prostřed husté hatě! Zde na lávce seděla, Ve stínu se zachvěla Paní v bílém zahalená šatě.
Kadeří svou havraní Oči kryla pod dlaní, Ňadra rohem šátku zakrývala; Unavenou levicí Náruč po ní lovící Klečícího smělce odbývala.
On ze vroucí milosti Ve své pravil žalosti: „Tedy na věky jsem všecko ztratil, „Tedy i tvůj libý zhled, „I tvé věno mladých let „Starý magnat na jednou ti splatil!
„Já jsem lásky ohněm plál, „Ve slibu jsem věrně stál, „V něm chci věcně státi, pro tě lkáti; 212 „On bez touhy, bez lásky „Dal jen zlato do sázky, „Tebe vyhrál, neuměje hráti.
„V loži měkce ustlaném „Stařec leže s andělem, „Budeš v lůně leb mu kolíbati, „Z tvojich retů cukrových, „Ze tváří těch růžových „Bude slast mi odepřenou ssáti.
„Já jsem v noční temnotě, „Za mrazu i ve slotě „Na vraníku po necestách pádil, „Chtěje u tvých kolenou „Tužbu zjevit plamennou, „Aby sladký sen tvé noci vnadil.“
Neslyší nic její sluch Co jí věrný šepce druh, Zda-li nové prosby, nové lkání; Až pak celá zmámená Nachýlivši ramena Jinochu se do náručí sklání!
Kozák nyní s magnatem V křoví klekli košatém; Z ticha střelné chopíce se zbroje, 213 Při odblesku měsíce, Dle mušky se řídíce, Měli za dvojí terč hlavy dvoje.
Kozák sobě naříká: „Pane, strach mé proniká, „Bych se nechybil té holubičky; „Když jsem natáh’ kohoutek, „Chladný pot mi s čela tek’, „Slza horká padla do pánvičky.“
,Tiše plémě hajdučí, ,Pán tě plakat naučí, ,Rychle beze strachu podsyp prachu – ,Na zrádnou tu svodnici ,Věrnou vypal ručnici, ,Neb střel do své kotrby, psí brachu!
,Hni se v pravo, – pomalu, ,Mého čekej výpalu, ,Prvé ženicha má zdrtí rána!‘ Kozák honem vyměřil, Olovem pak udeřil Do šedivé lebky – svého pána!
214 Černohorec v Benátkách. Dle Adama Mickiewicze.³
Když jsem oklamán byl milenky své zradou, Neb když zekínu jsem neměl žádného, Ve smutku mne potěšil Vlach svojí radou: „Pojďme, Dimitri, do města mořského: „Tam tvé srdce věrná Vlaška ocení „Tam je zlata víc než v horách kamení!
„Zlatem premovaní dobře tam se mají „Mnozí horáci, ti švární jonáci, „A co hrdlo ráčí měšťáci ti dají, „Boháčem tě spatří chudí rodáci, „U kazajky tvojí stříbrem obroubené „Dýka na šňůrce se zaskví postříbřené!
„Do jakého jen se budeš okna dívat, „Zhlédneš dívky pěkné jako hurisky, „A když pod okénkem píseň počneš zpívat, „Budou na tě sypat růže, narcisky: „Pojďme, amico! do loďky vsedneme, „Plyňme do města, boháči budeme!“
215 Uvěřil jsem, hlupák! zanechav své vlasti, Horák vstoupil jsem v ten koráb z kamene, V chlebě zdejším otrocké jsem zažil strasti, Darmo po svobodě touže ztracené: Bez jonácké zvůle, jonák oklamaný, Kvílím jak pes na řetěze přikovaný.
Když si děvčatům chci někdy postěžovat, Ty cizímu vysmějou se jazyku, Ba i horáci zde ráčí zatrhovat Cizotou dle otročího návyku; Jsem tu jako stromek v létě přesazený, Sluncem vyprahlý a vichrem poražený.
Na horách byl život beze lsti a falše, Znal jsem já tam všecky dobré lidinky; Zdráv buď, synu – řekli – statečného Alše! Zde však nespatřím ni známé dušinky, Jsem jak mravenec, co vychován byl v lese, Když jej zrádný vítr do rybníka vnese!
216 Rozmluva. Z Adama Mickiewicze.
K čemu nám jest mluva, duše milovaná! K čemu; chci-li svůj cit s tebou poděliti, Nemohu své duše do tvé duše vlíti: Proč ji na slova mám rozdrobovat planá, Která, než ti do sluchu a srdce vplynou, V ústech zvětrají, z úst vypuštěná zhynou?
Miluji, ach! miluji, tak volám k tobě, Ty pak smutna jsi a rdíš se pěkným hněvem, Že své lásce nedostojím ve své mdlobě Ani výmluvností ani vroucím zpěvem; A jak v letargu já rady nevím sobě, Abych za živa snad neoctnul se v hrobě.
Marným unavil jsem ústa rozmlouváním, Teď je tvýma ústama chci uzavříti A jen srdce tlukotem chci hovořiti, I jen němým líbáním a objímáním. Tak chci rozmlouvati hodiny, dny, léta Do skonání, ba i po skonání světa!
217 Sen. Z Adama Mickiewicze.
Ačkoli mne budeš musit opustiti, Jestli srdce tvé se v lásce nepromění, Opouštějíc mne nechtěj mne zarmoutiti, Loučíc se mnou se nemluv mi o loučení!
Před tím smutným jitrem, u večerní době, Poslední ať chvíle splyne v milování; A když poslední dám políbení tobě, Dej mi krůpěj jedu v důkaz smilování.
Ústa k ústům přitisknu a zřítelnice Zraků mých se stínem smrti neotočí: Ať si sladce usnu, líbaje tvé líce, Ať si sladce umru, hledě do tvých očí.
218 A když po dnech mnohých, po dlouhém když čase Musím hrobu svého zbaviti se skrýše, Zpomeneš si na snivého druha zase, Probudit ho přijdeš s blahé nebes výše.
Ty mne zase vložíš na své lůno bílé Zas mne milované rámě otočí, Probudím se, soudě že jsem dřímal mile, Tvář ti líbal, hledě tobě do očí.
219 Obraz z domácnosti polské. Z Vincence Pola.
Básník geniálný vylíčiv živými barvami skvostnost, okázalost a nádheru vysoké šlechty polské, popisuje domácí život nižšího zemanstva polského.
Jinde mají zámky řádné, A v těch smutné prázno vládne; U nás nejsou hrdé hrady, A přec najdeš koutek všady.
Člověk svoje divy vidí! Dvůr nevelký, – přijdou hosté, A hle; domek náhle roste, I dá místo davu lidí. Přibyl již desátý host, A hle! každý mamá dost místa! Všecko vyklizeno z čista, A slovanská hostinnost Těm, co přijdou, koutek chystá! Zdá se, hospodář že sobě Místa přihospodařil; 220 On však srdce své jen tobě A své dvéře otvořil. A ta neúhledná střecha, Ač je nízká, přec je blízká Pro cizího i pro Lecha, I pro Boha i pro vraha Panuje tu čilá snaha. Což teprva jaké bývá V polském domě přivítání, Jaké to tam častování, Jakou výslužku host mívá! Veselý den a noc hlučná, Čeleď sytá a příručná, Všecko v čistém, sličném ladu Jeví mnoholičnou vnadu; Jídlo zprávně uřízeno, Omaštěno, oslazeno: Krocan křehký, kapoun tlustý, Mezi nima žbán nepustý; Jest tu Boží nadělení, Jest tu švárné veselení! Když pak host měl dobré bydlo A všelikou výhodu, Hle, tam nápoj jest i jídlo Též pro pana Příhodu! Však kdy mine kvas ten tučný J opustíš dvorec hlučný, V síních – jak by byly jiné – 221 Zase tichý život plyne. Lampa hoří před světnicí, A na krbu praskající Oheň jasné blesky stele Na šavlici u postele. Dokud není chvíle k spaní A Bůh nedal hostem souseda, Šedý manžel s chotí šedou Družně u krbu si zasedá A při kartách hovor vedou; Hospodář svou barvu haní A čtyřicet dává paní, Až na oba přijde spaní. Všecko ticho, a jen časem Stráž se ozve vřeštným hlasem, Aneb kočky zachrastí, Neb se dcerky zasmějí. A což jakou krásu mají Tyto naše švárné holky! Hned po Bohu o čest dbají, O svou čest a o čest vlasti; Cnostná hrdost znak je Polky I ve štěstí i ve strasti. Ozdobeny dobrým mravem, Ač zrozeny v domu veském Svítí dostojností leskem, A jsou hrdy dobrým právem. Útulné jak holoubátka 222 Jsou i dvorné i pokorné, Jsou pokojné, bohabojné, Jak nějaká ubožátka. Jsou jak hvězdy na nebesích Mračných nadějné nám zjevy, Libují si v tancích v plesích, Milují válečné zpěvy, Jarní radovánky, kvítky, Staré děje, něžné dítky. V družném spolku jsou pak hnedky Jak veverky i štěbetky, Až se srdce veselí; Ale pohřížená v smutku Tak se Polka rozželí, Že bys myslil, že je v skutku Sestrou hvězdy nejsmutnější, Schránkou mysli nejtajnější! Její srdce ze své skrýše Slastně i bolestně dýše, Jako po zpovědi svaté Dýchá srdce vírou zňaté; A kdy úsměch slzu smyje, A to srdce tobě bije: Tak důrazný cit tě chopí, Že již člověk nepochopí, Jak se srdce nerozplyne, Jak mu blahem nezahyne. Mní, že rajským bloudí světem, 223 A obcuje s andělčetem. Leč to blaho jediné Nebývá tak laciné! Láska chce mít svoje mýto, Ale není slzí líto, Není tobě líto let; Neb jen jedenkráte květe Pravé lásky vzácný květ! Milován jsa od děvčete Z celé dívčí oddanosti, Celým srdcem, celou duší, Lásky této neporuší Spád odlehlé budoucnosti: Pudit tvého ducha činnost Bude míti za povinnost; Ona srdcem vyzpytuje, Jaké směry věk náš snuje, Čas co boří, čas co tvoří. Vědomost ta v její tváři Jak v zrcadle čistém září, Ba i obraz budoucnosti V duchu věštím jí se hostí. Tu budoucnost znát-li zechcete? – Znáte-li číst runy skryté, Do šlechetných srdcí vryté, Snad několik písmen přečtete!
224 Mezi zemí a rájem.
Nám dlužno se vyznat, bratři drazí, I svatým slovem vejíti v sebe: Že všecka forma z země pochází Leč vlohy ducha darem jsou s nebe!
Slyš, jak zvučně v pusté tíši Potok žalozpěvy pěje, Tráva, co se kolem chvěje, Vesnu cítí, žely slyší: Vlnky potoka šumící, Tráva ta, co voní májem, Unášejí duši snící Mezi zemí, mezi rájem;
Neb dlužno se vyznat, bratři drazí, I svatým slovem vejíti v sebe: Ta tráva z lůna země pochází, Ale vůně prýští se s nebe! 225 Krásná, andělská děvice, Jaro se jí v tváři skvěje, V ústech úsměchu denice, Z očí rázněji se směje: Postava krásou vnadící, Oko, co se leskne májem, Unášejí duši snící Mezi zemí, mezi rájem;
Neb dlužno se vyznat, bratři drazí, I svatým slovem vejíti v sebe: Že krásné tělo z země pochází, Ale ústa a oči jsou s nebe!
Čilé Musy vážné dílo Duši v náruč schválilo, I skví perlou se zápalu, Jak Vesna rosou z křišťálu: Uma ta velebou dchnoucí, Zápal ten vanoucí májem Unášejí duši vroucí Mezi zemí, mezi rájem;
Neb dlužno se vyznat, bratři drazí, I svatým slovem vejíti v sebe: Že vše umění z země pochází, Ale zápal bleskem jest nebe!
226 2. Z ruského.
Pomlouvačům národa ruského.4 Z Alexandra Puškína.
Ó národní řečníci, proč se durdíte, I ruskému proč rodu kletbou hrozíte? Co zarmoutilo vás? – snad Litvy pobouření. Odstuptež! Slovanů toť mezi sebou vzdor, Domácí, starý, Bohem rozhodnutý spor, Otázka, jež nenajde u vás rozřešení. Již dávno proti sobě zuří To rovnorodé plemeno, Nejednou sklánělo se v buři Hned jich, hned naše koleno.
Kdo bude s to, by obstál v nerovném tom spoře, Zdaž vytrvalý Rusín, aneb chrabrý Lech, Slovanské-li snad řeky vplynou v ruské moře? Či vyschne ono? hle toť obsah sporů všech! O nechtež nás! vy čísti neumíte Krvavé písmo pravdy svědomité, 227 Vám nepochopitelný, vám jest cizí Bratrských těchto válek původ ryzí; Aj, vám jest němý Volžin hrad i Praha, I nerozumně omámila vás Hrdinských Lechů zoufanlivá snaha; Vy krom toho nenávidíte nás!
A proč? teď mému odpovězte důtazu. Je to, že na svalinách Moskvy planoucí Jsme nepodlehli cizincovu ukazu, Před nímž vy jste se třásli v prachu lezoucí? Snad proto, že jsme s hůry povalili Tu modlu, co svou tíží hnětla národy, Neb že jsme vlastní krví vykoupili Europy čest a mír a blaho svobody?
Vy v slovích hrozní jste! – nu zkuste toho skutkem, Zdaliže bohatýr náš po pochodu prudkém Zná ismaelským natírati bodákem? Zda platí něco slovo Cara bílého, Zda válka s Europou jest nám co nového, Zdaž našinec jest u vítězství cizákem?
Zdaž málo nás? – zdaž od Něvy až do Tavridy, Od lesův čudských k vinohradům do Kolchidy, I od nerozborného od Kremlína, Až tam, kde nepohnutá dřepí Čína, 228 Nevstane veškerý náš ruský rod, Zda nezableskne pomsty ostrý hrot?
Nuž řečníkové, pošlete jen k nám To vámi rozeštvané na nás plémě, Má pro ně dosti místa ruská země V sousedství hrobu dobře známých vám!5
229 Zimní večer. Z A. Puškína.
Plachá bouře nebe mlhou kryje, Sněžné sypají se chomáče, Vítr skučí, hned jak zvíře vyje, Hned jak dítě v plénkách zapláče, Tu zas v deskách zpukřelého krovu Vichřice zachrastí sveřepá, Jak když bludný lovec pádě z lovu Na okénko naše zaklepá.
Naše stará chyžka o samotě Smutně hledí, jak se práší venku; Pověz má stařenko milá, co tě Stále táhne tam k tomu okénku? Vichřice snad provívající Tebe sladce ukonejšila, Neb jsi nad přesličkou vrčící Unavené oči zklemžila?
230 Ty jež dělíš se mnou tento stánek, Družko mojich smutných, mladých let, Natoč medoviny – kde je žbánek? Medovina osladí nám svět. Zazpívej, jak vlaštovice panna Druhdy za mořem jest sloužila, Pěj, jak ona krasavice z rána Kytici v potoku zlovila!
Plachá bouře nebe mlhou kryje, Sněžné sypají se chomáče, Vítr skučí, hned jak zvíře vyje, Hned jak dítě v plénkách zapláče, Ty, jež dělíš se mnou tento stánek, Družko mojích smutných, mladých let, Natoč medoviny – kde je žbánek? Medovinou sladne trpký svět!
231 Co máte dělat až umru. Výstraha přátelům. Dle Jazykova.
Až umru, v tichosti jenom odpravte Po mně ty truchlé pohřební obřadky, Aniž mi mramoru na hrob nestavte, Ni rýmované nepište mi řádky!
Leč zde, kde naše společnost se tiše Teď veselí epikursky rozumná, Kde přeplněná, jak sváteční číše, V nás duše kypí po studentsku šumná, –
Vůkol na pamět mou si připíjejte, Mělnickým mokem plníc číše svoje; Národní píseň k mé cti zazpívejte, Toastem valným slavíc jméno moje.
Vše prach a mžik jest! Blaze komu doma S přátely mladost tráviti souzíno, Kdo omženýma svět vidí zrakoma, Milujíc život za písně a víno!
232 3. Z německého.
Národní hymna.
Bože chraň a šetři stále Císaře a naši vlast, Aby kraloval nám dále Pro posvátné víry slast; Naproti všem protivníkům Chraňme s králem svatých práv; Nám a našim panovníkům Zachován buď dobrý stav!
Myslí nábožnou a pevnou Braňme blaho pokoje, S nadějí a silou zjevnou Spěšme pro vlast do boje! Hleďme na věnce a slávu, Jíž se vojsko naše skví; Tak ať císaři a právu Všickni krev a prospěch clí!
Pilnost občanská co plodí, Síla vojenská to chraň, 233 Vítězství a zisk ať zrodí Umělcův a vědy zbraň; Buď nadána naše země Slávou s blahem rostoucí, Na každé pak svítiž plémě Světlo nebes vládnoucí.
Pevně spojme se a zjevně, Mocnost ve svornosti dlí, Když se síly sloučí pevně Nejtěžší cnost zvítězí; Jako bratři v jednom svazku Rovných hleďme záměrů, K císaři a k vlasti lásku V stálou spojme důvěru!
Dodatek.
Duchem svým a srdcem vroucím S přítelem svým spojená, Skví se vděkem nevadnoucím Císařem choť zvolená; Blaho největší co světu Nebe přálo laskavé, Na Františka, na Alžbětu Skláněj Bůh z té lásky své!
234 Dva Slované. Podlé Lenau-ovy básně „Zwei Polen“.
Vladimír.
Sedmý rok svůj končí běh Co na lodi bloudíš stále Od jednoho světa dále Před jiného světa břeh; Nikdy nespjala tak dlouhá Plavba k lodi tvých nohou, By tvá nezňala se touha Pozdravit zem zmilenou? A když větry v jemném vání Ku břehům loď vzývaly, A když věnce horských bání Pod nebem se modraly, Ty jsi zůstal chladný zcela Ve svém domku prkenném; V srdci touha nezachvěla Po břehu se blaženém? Na vodách těch bohopustých, Na vlnách těch nehostinných 235 Neviděl jsi z lesů hustých Náhle hosta křídlatého, Jenž do hájů nazpět stinných Vůkol tebe švihnul se, Zdali pak stesk srdce tvého S ním do háje octnul se? Když jsi viděl z dáliny Bystrým po plavecku zrakem Vystupovat z hlubiny Bory se zeleným znakem; Zemní zápach pevniny Tvému čichu když lahodil, Zdali v tobě touhu zplodil Po lesích tvé otčiny?
Boleslav.
Na rok sedmý již se honím Nade mořskou hlubinou, A než ke břehu se skloním, Dvě snad sedmy let minou. Dokud není zvěstována Přežádouci tato zpráva Že se celá zdvihla Sláva, Aby zhojila se rána, Která na varšavských hradbách Ve slzích a hrozných klatbách Svobodě jest byla dána 236 Do nejhlubší útroby Mečem slepé poroby: Dotud darmo vyhnanci Les i hora bude kývat, Darmo mne jich vyslanci Ptáci budou k břehu vzývat. Milé stezky po horách, Poklid v lesních prostorách, Hostinný krov přítele Nepřivábí zřetele, Tužbu svoji umoře Po své vlasti ujařmené, Hledím nazpět na moře Na svobodné, otevřené, Zde já živu s vlnami, S větrem plesám prasvobodným, Doba plyne s dobami Tokem smutným, nedohodným, Zde já živu s bratry svými, Kteří ve slavnější době Našli s meči posvátnými Sladký pokoj v tichém hrobě.
Vladimír.
Hloubko mořské tišiny, Bezedná ty klidnosti, 237 V prostřed vodní pustiny, V siné odloučenosti! Moře tiché, osamělé, Dvojnásobně obšírné! – Zde nás v poušti nesmírné Zapomněly větry bdělé!
Boleslav.
Toto nebe, němé, temné, Jestiť jako naše vlast, Jížto s tváři sňala jemné Všecku radost tuhá strast, Tiché dno té mořské tůně, Kdežto vlna nezastůně, Jest bojiště ztišené Po bitvě tam svedené.
Vladimír.
S oblíčejem zamračeným Nebe k zemi pohlíží, S hněvem čeká zadrženým, Kdy se bouře přiblíží. – Ty, jenž v trnové posteli Nečinných jen bolů dlíš, Podivný ty můj sniteli, Jak svou mysl zotavíš, 238 Kdyby přes ty prohlubiny Pták se k tobě přišinul, Nesa věst z dálné otčiny, Sláv že prapor rozvinul, Kdyby z hrdla píseň ronil, Jak tvou naději předhonil, Od Labe, jak do Urálu, Od čudského zhůru moře, Dolů ku Černé až Hoře Z nečinného vybřeď žalu Všecek slovanský náš rod, Chopiv štít a mstivý hrot! I jak švární bratři tvoji Slavně sobě počínají, I jak v neustupném boji Po tobě se, brachu, ptají, Ty však ve snách potopen, Sebou vládnout neschopen, Zakotvený v lodi sedíš, Na moře pak tiché hledíš!
Boleslav.
Zvěstný ptáček nepřiletí, Nezapěje, neodvětí, Jak se s vrahem potýkají, Jak se bratři po mne ptají. 239 Kdyby tu věst přinášel, Hořem bych se usoužil, Že mne doma nenašel, V moře bych se pohroužil. Duch můj, vazby pozbaven, Do bitvy by chvátal ven, A zde v hustém kouři z děl Jako hvězda by se skvěl; Kdyby vrah chtěl pryč uprchnout V temném rouchu bitvy hřmící, Spěl bych z kouře plášt mu strhnout Jeho outěk skrývající; Já bych řídil v prudkém letu Koule bratří – Slovanů, Aby jistou našli metu V srdci našich katanů.
Vladimír.
Již se mračna zdvihají, Blesky již se míhají, Snad to bouře chvátající Slovanskému národu Blahou nese svobodu; Jistě bratři doufající Podlé výstražného hlasu Svému učiní dost času.
240 Boleslav.
Větry tichnou, větry vějí, Vlny plasknou, vlny zdmou se, Naše rány krvácejí A snad nikdy nezavrou se.
241 Neptej se! Z Lenaua.
Jak celý tvůj jsem, mám ti zkázat? Já nevím, a nechci se tázat; Mé srdce ochraňuj té věsti Jak ono zcela tvoje jesti.
O tiše! já bych strachem zašel, Kdybych snad místa nevynašel, Které by Bohu zbylo zcela, Kdyby tvá láska umřít měla!
242 Žalozpěv. Z Bedřicha Bacha.
I. Ó útěcha jak lichá, Že ze tmy hrobové Duch volný kvapí z ticha Do jasné vlasti své, Kde krása ztělesněná, Všech vroucích tužeb cíl, Ta v písni oželená, Má schránku za podíl?
Když mysl bujné síly Svůj prapor vyzdvihne, A v noční krušné chvíli Jej z prachu hrdě pne: Nad božským světla darem Se jeví hlučný ples, Byť v působení jarém Stroj ducha ve hrob kles’.
243 Leč dušinka-li jemná Se v nebe stěhuje, Tu bol i žalost temná Nám v srdci koluje: Když bez hluku a stopy, Jsouc smrti v náručí, Se krásné tělo vzchopí, A na vždy rozlúčí.
Ach mnoho kněžen krásy Ve hrobech lačných spí, Kéž jednu svými hlasy Bych zbudil ze snění! Ach zanech svého spaní, Ať spatřím líce tvé, Ty nejkrásnější paní, Tvůj druh tě z hrobu zve!
Pak umlknou mé žaly, A každá krutá strast, Již osud na mne svalí, Se změní v trpkou slast, Jsa celý zkrvácený Chci nové rány nést, Svým sluncem osvícený Jak růže budu kvést.
244 Mé srdce dme se z tísně, Já života jsem syt, O kéžby tyto písně Poslední chtěly být! Na harfě bych burácel Já pěvec bledých líc, Bychť všecky struny skácel: Jak krása pojde v nic!
O útěcha jak lichá, Že ze tmy hrobové, Duch volný kvapí z ticha Do jasné vlasti své, Kde krása ztělesněná, Nejvyšších tužeb cíl, Ta v písni oželená, Má schránku za podíl?
Mámení.
II. Pověz, kam jsi octnula se Něžná, libá bytnosti? Často volám v smutném čase, V temné osamělosti.
245 Však má píseň okřídlená Letíc kolem vod i hor, Ozve se ti co ozvěna, Co pějících duchů sbor!
Ruce, co mne před výpravou Tvojí věčnou žehnaly, Sklánějíc se nad mou hlavou – Kéžby můj list dostaly!
Rety, co mne líbajíce Plamen do mne sypaly – Kéžby zpěv můj šeptajíce Želem mým se ozvaly!
A tvé oči, posli lásky V dobách druhdy blažených, Ach jak snil jsem – zemské pásky Nevíží víc zemřelých!
Ruce tvoje spráchnivěly, Hlava tvoje zetlela, Oči tvé již dohořely, Ústa tvá oněměla,
246 Noc je, – v této tiché době Píseň má se ozývá, Jak když uvadlou na hrobě Růží větřík zachvívá!
247 4. Z francouzského.
Rozjímání křesťana na Veliký pátek. Podlé znělky p. Desbarreaux.6
Tvůj soud ó Bože, ač je výlev spravednosti, Přec duha milosti tvé k nám se ráda sklání; Však Pane! já jsem spáchal tolik nepravosti, Že nemáš práva k nade mnou se-slitování.
Ó Hospodine! před trůnem tvé velebnosti Propadne trestu moje hříšné obcování, Tvá svatost protiví se mojí blaženosti, Ba láska tvá ti laskavým být ke mně brání.
Ó učiň zadosti své slušné pomstě, Pane, A rozdrážděný slzou, co z mých očí kane, Ať hněvu tvého blesk nad mojí hlavou vzplane!
Ctím původ toho hněvu, ač mi zkázu chystá! – Leč do jakého, Pane! vrhneš hrom svůj místa, Jež nebylo by smyto krví Jesu-Krista?
248 Poznamenání.
[249] Překlady.
1 Dana, moja Dana! jest častým úvodem a dokončením národních písní polských. Dle W. A. Wojcického znamená Dana tolik jako Dziewana t. j. Lada.
2 Jagello Vladislav, Veliký kněz litevský, král polský (po malorusku lacký, od slova Lach) manžel krásné královny Jadvigy, kteráž po krátkém s ním manželství v mladém věku zemřela. Tento zletilý již pán uhonil si smrt na Rusi Červené, nedaleko Přemyšle ve vsi Medyce. Zde poslouchávaje dlouho v pozdní, studené noci tlukoucího slavíka, jak svědčí Długosz, král Vladislav nastydnul a brzy na to skonal. Překladatel této básně ztrávil na jaře r. 1833 několik utěšených večerních hodin v přerozkošném parku Medyckém. Při zpěvu slavičím bloudě po oboře lunou osvětlené viděl v duchu před sebou dobrotivé stíny krále Vladislava a krásné Jadvigy. Jich potomkové, kterýmž příznivý osud vládu nad valnou Slovanstva částí od baltického moře až k Bělehradu srbskému do jemných, nejčastěji vsak slabých rukou téměř nadarmo podal, – dávno již vyhynuli. – Mnohá jejich jména přepodivným citem duši Slovana naplňují. Zpěvní ale potomci slavíků Medyckých, zachovávajíce stálou věrnost své starodávné vlasti, tak jako jejich prapradědové ucho i srdce Medyčanů každinkým jarem zanímají a prostomile vábí. Tak tedy: „Jen sama zůstává příroda nezměněná.“ Kollar.
251 3 Adam Mickiewicz vzdělal tuto báseň podlé srbské rýmovaným veršem polským. My nemajíce původní básně při ruce přeložili jsme její překlad polský, jenž vyplynul z péra největšího básníka slovanského.
4 Báseň tato sepsána byla v čas války Rusů proti Polákům r. 1830–1831.
5 Z časův války francouzské r. 1812.
6 Tato báseň náleží mezi nejvýbornější znělky literatury francouzské a protož od akademie francouzské odměnou byla poctěna.
252 Obsah. Stránka Básníkova cesta do pekel1 Zpěv první5 Zpěv druhý59 Zpěv třetí99 Zpěv čtvrtý141 Epilog179 Překlady191 1. Z polského Národní písně slovanské, od Borkowského193 Ohlasy písní národních, dle Bielowského198 Zpěv básníka, od Zaleského201 Smrt zrádce vlasti, dle Góreckého205 Vojvoda na čekání, dle Mickiewicze211 Černohorec v Benátkách, dle téhož215 Rozmluva, od téhož217 Sen, od téhož218 Obraz z domácnosti polské, od Pola220 Mezi zemí a rájem225 2. Z ruského. Pomlouvačům národa ruského, od Puškína227 Zimní večer, od téhož230 Co máte dělat až umru, dle Jazykova232 253 Stránka 3. Z německého. Národní hymna, od J. G. Seidla233 Dva Slované, dle Lenaua235 Neptej se, od téhož242 Žalozpěv, od Bacha243 4. Z francouzského. Rozjímání křesťana na Veliký pátek, od Desbarreaux248 Poznamenání249
E: mk; 2004// 254
Básně v knize Sebrané spisy veršem i prózou, díl 3:
  1. Nové Jiříkovo vidění, jinak: Básníkova cesta do pekel,
  2. báseň bez názvu