Bělouškové silní, nevysocí,
bryčka modrá s červenými koly,
jitro jarní po rosnaté noci –
hoj! toť jízda přes hory a doly!
Cvalem odfukuje spřežení;
mosazem se blýská řemení,
pentle lítá, ohony co spíná,
za ušima kývá rozmarýna;
kytku bič má, jenž tak bujně práská,
bílý šátek zpátky „s Bohem“ vlaje – –
hoj! tak jede štěstí, letí láska
ve svůj domov z otcovského kraje.
Mladá žínka bílým šátkem stírá
ruměnec ten sladký ode včíra;
nechať slzami svůj šátek máčí,
blahem hoří její tvář i v pláči;
nesmyje těch růží, zrazujících
v rosném jitře, na zrosených lících
plamen svatebního políbení.
[3]
Hoj! to letí! Již jest po loučení.
Z domácího krbu dýmu sloup
za pahorky zmizel v dál i hloub.
Kolem ticho; jedou jako v mechu;
oba mlčí. V polích ani slechu,
ještě křepelka ni skřivánek
nenotují hlasných zpěvánek,
neb jest časně, málo po provodě;
teprv slastné, svěží čekání
v změně kol je znáti na přírodě.
Místo ptáčků ranní klekání
jasně z dálky, z rodné vísky zvoní.
Mladá žena mlčky hlavu kloní,
hnula rtoma, slabě zbledla v líčku,
ruce spjala v klíně na uzlíčku.
Svázala jí dobrá matička
výsluhu tam sladkou ode svatby,
boříc vybíravě mlsek hradby,
jak by dosud byla malička
dcera jedinačka drahocenná;
a když usmála se mladá žena,
řekla matka: „Však již naposledy
dětinou jsi mojí; přej mi tedy,
ať se s tebou pohýčkám.“ – A stranou,
kde co nejlepšího měla v domě,
snesla Jitce v truhlu malovanou:
4
pětkrát kolem hrdla granáty,
zlatou přasku, s oušky dukáty,
šperky, jimiž sama někdy skromně
zdobívala za mladších se let;
tu zas ještě zástěrka jak nová
nalezla se pěkná damašková,
šněrovačka samý zlatý květ,
hedbávný tu šátek samé třásně;
staré hospodyni toho škoda,
mladé však to bude slušet krásně,
třebas jiná teď se vzmáhá moda.
Kousek pláténka pak z jemně příze –
kdo ví, nač se hodí mladé žínce?
Hledala pak v modlitební knize
obrázeček Panny s Jezulátkem,
by jej dala k svaté upomínce
milenému svému dítěti;
v tom se jala tiše slzeti,
obalila drahou knihu šátkem,
vložila ji také do truhlice.
„Buď ta kniha tobě pro útěchu
jako mně. Bůh dobrý nedejž sice,
bys v ní modlila se, dítě moje,
v takých strastech, v také tíži vzdechů,
v takých dnech i nocích nepokoje,
bys tak hořkým pláčem kropila
slova její velebná i svatá,
5
jako já jsem někdy zoufalá
beznadějně jí se chopila...
Ale přece, děvečko má zlatá,
každé žití, i to nejšťastnější,
má své žaly, jichž jsi neznalá,
dokud srdcem, vůlí, pomyšlením
neustlalas hlavě svého muže,
a než v loktech pokolébáš s chvěním
robě útlé jako poupě z růže...
Přijde-li též tobě chvíle stesku,
o jakém se nesvěřuje žena
nikomu než Bohu na nebesku:
vzpomeň, že ta kniha ukonejší
nejkrutější žhavosť v každé ráně;
jest tak svatou mocí naplněna,
jak by ji byl psal sám anděl Páně.“
Na tu knihu, na matčina slova
vzpomínala Jitka při klekání.
Jaká myšlénka to divná, nová,
že v tom svazku lásky, ráj kde tuší,
zabolet by mohla rána v duši...
V nevěřící o tom přemítání
vhloubala se mladá žínka tak,
že choť upřel udivený zrak
v líce její tázaje se sebe,
6
jaký mrak to bílé čelo smuší,
přicláněje mladé lásky nebe?
Zastrčil svůj bič, jenž kytkou kýval,
z rukou složil volné oprátky,
pustil běloušům jich zvůli zcela.
Zkoumavě zpod svraštěného čela
zrakem zbystřeným se pozadíval
v ženy tvář jak v přízrak z pohádky.
V ruce svoje ruce její vkládá,
v zrak svůj vnořit její zrak ji nutí,
a nechť donucena, sladce ráda
ona temné jeho pohlédnutí
s jásavým svých očí světlem spřádá
v jeden paprsek, v němž vítězí
láska blahá, volná, bez mezí,
jasem, kterým všecko v prsou taje.
Milku drahou pevně obmykaje
zří tak šťastnou ji, tak důvěřivou,
že zas odpuzuje z duše hned
každý klamný stín a chmuru lživou.
Po chvíli, v níž přemnoho rtu ret
beze slov byl napovídal němě,
zašeptal své Jitce Bohdan jemně:
„Duše drahá! Jest to sladká chvíle,
být tak blízko, sladce blizounko
7
nejsladšího, tajemného cíle!
Letíme jak ptáci: malounko –
a jsme doma; pod vlastní tam střechou
svou tě nazvu! Kolik na tom prahu
nových rozkoší nám psáno as
neviditelnými znameními?
Zasadil jsem střemchu libodechou
v levo vrátek – Ne však! Nechci v blahu
dětinském tak předbíhati čas;
sama spatříš zraky zdivenými,
jak jsem uchystal, mé srdéčko,
naší lásce vlídné hnízdečko,
by v něm rádo hostem bývalo
štěstí, o němž se mi zdávalo,
nežs mi „ano“ šeptla, nežs mi všecko
stoudně slíbila a věrně dala
Chci, bys žasla jako malé děcko,
co ta naše vlastní stříška malá
tobě chystá uvnitř, zvenčí, všude.
Nediv se, že radostný náš vjezd
prázdný, tichý dům jen vítat bude;
schválně to tak nastrojeno jest.
Nechci v nejsladším tom okamžiku
býti skrácen o slasť nejvyšší
houfem, v jehož prostořekém křiku
jemných strun svých srdce neslyší.
Dosti času na ta přivítání,
8
klanění a hlučná blahopřání
správce, šafářky a čeledínů.
Chci jen s tebou vejít, s tebou sám
v dům náš milý jako v tichý chrám,
a chci zlíbat doma poprvé
líc tvou do purpuru, do krve
beze svědků v naši střechy stínu.
Proto, ženuško má zlatá, věz,
neví nikdo z lidí mých, že dnes
přivezu si hospodyňku domů.
Pojecháme skryti houští stromů
starou cestou, na níž tráva bují,
kolem polí, kde, jak dobře vím,
lidé mi dnes právě nepracují.
Nepojedu branou do dvora,
ale při potoce za křovím,
zastavím pak v louce u zahrádky;
u dvířek jest lehká závora –
a tak tiše zadními tam vrátky
vkrademe se do hnízdečka svého – –
Co ti jest, má Jitko? Zbledlas v líci;
vzdychlas, vím to; chtělas něco říci?
Kroutíš hlavou? Co mi zapíráš?
Že již před mužem svou tajnost máš?“
Jitka vidouc chotě hněvivého,
usmála se smírně. „Odpusť, milý!
9
Měla jsem jen nápad pošetilý;
ty to nazveš asi pověrou.
Vedle tebe jsem tak neučenou,
prostoduchou, nevědomou ženou,
až se bojím chvíli některou,
zdaž, jsa více znalý knih a světa,
budeš se mnou šťasten všecka léta.
Zdálo se mi, když jsem tvoje slova
prvé slyšela, že jest to zlým,
neradostným pro mne znamením,
vkradu-li se tajně do domova,
jak by nebyl mým, a jak by hřích
vstoupit nedal mi všem na očích.“
Bohdanovo čelo zatměl mrak.
Posupný teď upřel, divný zrak,
polo hněvný, polo bázlivý
v pohled její vlídně zářivý.
„Zlým zveš znamením, co příliš vřelá
pro tebe má láska vymyslela?
Vidíš na mém prahu příšery,
v štěstí své již nemáš důvěry?
Aj, toť záhy, Jitko, víru ztrácet
v blaho, jež ti ruka moje staví!
Chceš mi výčitkami lásku splácet,
trpce kárat rozmar sladce hravý?
10
Ó že nevěřil jsem, co jsem tušil,
ó že jsem ti hrdé sny tvé zrušil!
Jinam vábil tebe jiný zjev!“
Jitka křikla: „Bohdane!“ a chvělá,
užaslá mu něžně v oči zřela
„Ó však víš to, co mi bouří krev!
Víš, že neušel mých očí stráži
s cizincem tvůj tajný rozhovor
ondy v podzim cestou z kostela!
Tázal jsem se, znova se teď táži:
kdo byl on? co chtěl? Či zas jen vzdor
zamlklý mi bude v odpověď?
„Stál jsem v chrámě; jest mi jak bych teď
slyšel dosud zpěv tvůj milohlasný,
dojemný a jako zvonek jasný
plynout klenbou, s výše kůru k nám,
jak by sladká píseň anděla
s nebes otevřených zněla v chrám.
Víš, jak rád, že nelze ani říci,
slýchávám tě v poli zpívající
s družkami, a jak až do daleka
rozeznávám hlas tvůj líbezný,
jejž bych poznal mezi statisíci!
Krásný jest, když vesele a smavě
z písně v píseň jako motýl těká;
11
ale tenkrát při mši ve chrámě
stál jsem očarován, bez dechu!
Hlas tvůj náhle zněl mi neznámě
a tak mocně, že jsem trnul žasna!
Nevím proč, však byl bych usedavě
zaplakal, zas v jásot vítězný
propukl; jak nikdy dříve v duši
pocítil jsem přehoroucí bolbol,
a předc rozkošnou v něm útěchu!
Bylo mi, že nad hříšníky všemi,
co jich bloudí po té bídné zemi,
obměkčen tvou písní, slavně ruší
věčný Bůh sám soud svůj železný!
A když vyzněla ta zlatojasná
hudba z duše tvé, já v tichu kol
slyšel jsem své srdce hlasně bíti;
hrdě zřel jsem v obličeje lidu:
v každém záři posvátného klidu,
na mnohém jsem slzu viděl dlíti.
„Lid šel z chrámu; proud mě strhl s sebou.
U dveří mi k sobě pokynul
představený obce. Byl jsem pyšen
hovorem, jenž teď se rozvinul.
Blahopřál, že honosím se tebou
jakož nevěstou, žes vzorem děv,
12
a tvé ctnosti chválil upřímně;
potom velebil tvůj krásný zpěv,
jemuž rovný nikdy nebyl slyšen
v chrámě tom, ba vůbec v obci té.
Při tak milé řeči není divu,
že jsem opominul na chvilenku
po tobě se ohlédnout.
Již venku
stromy žloutly, řídly podzimně.
K pěšině, již listím pokryté,
na hřbitov, kde v starém jeho zdivu
zejí otvory, jsem zabočil
bych ti kratší cestou nadskočil.
Náhle za zdí kroky šustět slyším
i dvé hlasů; vlastní dech svůj ztiším,
hlédnu skulinou. Tys kráčela
s mužem cizím, pansky uhlazeným,
ode zdi se zvolna vzdalujíc.
Mluvili jste hlasem přitlumeným;
krev mi bouřně k hlavě šuměla,
neslyšel jsem řeči vaší víc,
ale zřel, jak mluvil k tobě živě,
jak by k něčemu tě náruživě
přemlouval a sváděl řečí žhavou,
neústupnou, vtěrně naléhavou.
13
K tváři tvé se klonil – a ta plála!
Chopil se tvých rukou, zdržel krok, –
a tys povolně též v kroku stála,
nebráníc, ba trpíc, by můj sok
chtivě těsněji tě táhl k sobě
a se schýliv, na tvé ruce obě
rty své tiskl zas a zas! Já zmámen
stál jsem přimrazený, ztuhlý v kámen
oči s toho zjevu nespouštěje.
Ó jak dlouhá byla moje trýzeň
za tu krátkou chvíli! Nevěda,
co chci sám, ni co se se mnou děje,
cítil jsem, jak zableskl mi hlavou
nad vámi soud náhlý; pomsty žízeň
oslepila mne, ta šereda.
Již jsem, dohnán žárlivosti mukou,
ze zdi trhal kámen hříšnou rukou,
bych jím z úkrytu jak zákeřník
soku poslat strašlivý svůj dík!
V tom, sám nevím, zda to kámen spadlý
ve skráň v pravý čas mě udeřil,
stín se před mým zrakem zašeřil,
mrákoty se na mé smysly kladly,
až jsem klesl v bezvědomé mdlobě.
„Procitnuv jsem rychle spěchal k tobě;
bylo mi, že jenom ze snění
14
v paměti mám lživé vidění.
Doběhl jsem právě k mezi oné
drnem hebké, květem doušky vonné,
kde jsme v staré, nízké hruše stínu,
jak dvě děti v babiččinu klínu,
naslouchali krásné pohádce,
kterou, zdálo se nám, andělé
že nám o svém ráji šeptali:
zaplanul mi živě v památce
onen večer, v jehož zardělé,
sladké záři v místečku tom skrytém
prvně, Jitko jsme se líbali...
V tom jsem stanul: prsa ohromená
zkrušila se nevýslovným citem;
v místečku, kde dosud slib náš vanul
v šeptu haluzí, tam zase zněl
šepot sladký; jako zjev tam planul
obraz náš: neb rdíc se do plamenna
dívka stála tam, a při ní dlel
na mém místě, s mojí touhou v zraku,
s horoucí mou prosbou na rtu smělém
cizí muž a tiskl její ruce...
tvoje ruce! Byl to hejsek týž,
jenž tě vyprovázel za kostelem.
Stál jsem v zemi vražen, v divé muce
hledě naň, an k pitvornému fraku
šafránovou rukavičkou blýskl,
15
a kde srdce bývá, nebo výš,
prudce šátek běloskvoucí tiskl,
jako by to v komedii hrál.
Nevím, co ti při tom odříkával,
neboť vše, co sekal jazykem,
zdálo se mi pekel povykem,
jenž mi duněl, syčel, zvonil v sluch;
vím jen, že když ke tváři si mával
tím svým šátkem, hned až ke mně vál
z něho taký zápach kramářský,
jak když vykuřují na Tři Krále
světnice i stáje kadidlem,
aby neměl přístupu zlý duch.
A což na ty kudrny a kníry
vymazal as mastí, olejíčků!
Vymydlil as na svém bílém líčku
v městě celý krámek mydlářský!
Kroutil se jak u zrcadla stále,
každý pohyb měl být vnadidlem,
blyště řetízků a tretů zlatem;
fiflena to byla s mužským šatem,
směšná, marná bez meze a míry.
„Ale předce mužská loutka ta,
mužům stvořená jen k pohrdání,
bouřila můj vztek: ty v zadumání
16
stálas před ním vřele dojata,
a když pak můj zpitomělý sluch
náhle zbystřel, an mi zazněl vzduch
čaromocnou hudbou tvého slova,
slyšel jsem tě říci: „„Dobře již
znáte mysl mou, i vězte znova,
že, ač spanilé jsou sliby vaše,
zůstavují v srdci mém jen tíž, –
jest mi teskno, utíkám se plaše
před tím žitím skvělým ve svém prostém
zpět k své lásce, ke svým povinnostem.““
Pak jsi mlčela, a zdálo se mi,
že z tvých očí vážně sklopených
v pruhu světla, v němž tvá hlava plála,
slzy dvě jak jiskry padly k zemi;
a v té chvíli, kdyby v blízku skála
v zemi byla vrostlá, byl bych silou
paží, hrozným pudem vzpružených,
vyrval skálu tu a vmetl ji
jako pírko v soupeřovu hlavu,
stokrát prokletou! On potměšilou
duší svou snad větřil nebezpečí,
neboť pravil ti svou hadí řečí
již jen málo slov, vzal ruku tvou
za konečky prstů, nesl ji
po svém pansky zopičilém mravu
k ústům svým, a s mrštnou poklonou
17
obratností raka pozpátku
za vaši se vkradl zahrádku.
„Málo kroků – a byl bych jej stihl,
tys však stála v cestě přede mnou;
zapomněl jsem na panáčka zcela,
jediná jen touha ve mně vřela:
bych jen z tvého spanilého čela,
z drahých očí tvých, z tvé duše zdvihl
oněch záhad roušku tajemnou,
jež mě mučily. Ó proč se chvěla
slza v oku tvém, když s cizím hostem
řeč svou skončilas, ó čeho as
žel ti bylo, ana pravilas,
že se vracíš k lásce, k povinnostem?
Či se ti to náhle krušno zdálo?
Milovalas mě tak příliš málo?
Či, ó Bože, snad že na mně bylo
jíti z cesty tvému štěstí, – jemu?!
Svět se zatměl, kolem zavířilo
děsné prázdno; tedy konec všemu?
„Plno smutku v srdci, slzy v zraku,
stál jsem před tebou tak dlouho něm,
až se prolomila z prsou tlaku
otázka, dřív zardousená v něm.
18
Víš, jak jsem se tázal, prosil, vzýval,
abych zvěděl, jaký los mi zbýval,
jaký soud! A jaký poklad drahý,
skvěle zářivý a převábný
cizí muž ti mohl podávat?
„Tys mi řekla, že to kupec z Prahy,
jenžto krásný brokát hedbávný
přes tvou vůli chtěl ti prodávat.
A ta všední, bezvýznamná slova
rozpěnila krev mou divě znova,
neb jsem poznal, že jak v prachu zmije
chladná, jedová v nich lež se kryje.
Víš, jak zabouřil jsem s důrazem
prudčím, neústupným dotazem,
víš, jak vášeň lomcovala mnou,
až jsem před tebou jak zničen klesl,
vysílen a cháb. V tom okamžení
dělas měkce andělským svým hlasem:
„Pravdu„„Pravdu plnou, pravdu neklamnou
vyjevím ti, drahý, beze rdění,
bez bázně i žalu, beze trudu,
až tvou šťastnou – šťastnou ženou budu!“budu!““
Řeklas to, a když jsem zraky vznesl,
stálas přede mnou tak plna míru,
záříc neviny a lásky jasem,
19
s tou svou něhou, jížto rovné není,
že jsem pocítil zas blahou víru
v srdce tvé i v pravdu svého štěstí.
Rozhodlas tak o mně na rozcestí...“
Zamlčel se. „Věřils, vím to, vím,“
vece Jitka. „Pamatuji vděčně
na ten důkaz lásky, za kterou
miluji tě duší veškerou
svatě, jedině a nekonečně!
Šťastnou jsem tvou ženou! Vypovím
teď dle slibu vše, co tajila jsem
plna bázně před nedávným časem,
aby ani stínu mihnutím
vědomí se tobě nezkalilo,
žes mi vším, co na světě mně milo,
že jen tvou jsem každým dechnutím,
a že v los, jenž od tebe mě loudil,
nikdy sen mé duše nezabloudil.
„Slyš to nyní. Onen cizí muž
přijel do vsi naší dříve juž
jednou při honbách, když různých hostí
bylo plno v zámku u vrchnosti.
Po těch lovech, že byl právě svátek,
slavnou mši jsme s velkou hudbou měli.
20
Zpívala jsem Agnus. Po mši pak
poslední jsem vyšla z menších vrátek
za chrám na chodníček osamělý
hudbou dojata i klopíc zrak;
v tom však na té půdě, sluncem zprahlé,
vedle svého stínu spatřím náhle
druhý stín. Nuž, cizinec to byl,
jejž jsi viděl se mnou později.
Zastavil mě, zpěv můj velebil
takou chválou – nebo raději
spoustou takých slibů, že mi k slechu
nikdy nepřišlo, co tak mi líčil.
„Mluvil ohnivě a bez oddechu;
sotva chápala jsem podivem
obraz, jejž mi před očima vztýčil:
o prostoru pestrém, zářivém,
na němž nejkrasšími písněmi
lká i jásá vše, co na zemi
srdcem hýbá v prsou tisícerých;
o místě, kde střídá na pohled
nejkrasší své zjevy širý svět.
Brzy jest to klenba lesů šerých,
kterou náhle proutek čarovný
v živý ráj se zlatým zámkem mění,
jak to bývá v pohádkách a v snění,
a kde víly, lesní královny
21
při měsíčné záři tančí v kole.
Brzy jest to válečné zas pole,
na němž hrdinové vítězí;
zas to poušť je širá, bez mezí,
na níž velbloud klesá ve stín palem,
nesa vyhnance, jenž zmírá žalem;
nebo skvělý obraz mocných měst,
dávno vyhlazených s tváře světa,
která v dálných zemích národům
cizích řečí někdy panovala;
králové tam, po nichž dávno veta,
ověnčenou branou slaví vjezd,
jak by zašlá doba z mrtvých vstala.
Opět útulná to víska malá,
stříška, okénko – jak rodný dům
v pestrém světě tom bych uhlídala!
Brzy velebné to moře jest,
na němž lodi plují, bouře dují;
brzy hrady skalní, ledy věčné,
síně skvostné, sluje příšerné, –
nač jen pomníš, v kráse nádherné
zříti tam a v změně nekonečné.
Vše to cizí muž mi líčil tak,
že se před můj udivený zrak
stavěly jak vidiny ty zjevy;
a pak děl mi, že bych já, slyš, já
jako královna v tom světě novém,
22
čarokrásném, luzném, pohádkovém
mohla vlásti, slova rozkošná
pronášejíc líbeznými zpěvy!
„Pravil mi, že k štěstí dán mi s nebe
vzácný dar v tom hlase, jenž i tebe,
Bohdane můj milý, dojímává.
Děl mi slova, jimžto rozumět
v prostotě své nemohla jsem hned;
nevím v pravdě, co jest laur a sláva.
Chápala jsem jen, že lidstvo přeje
tomu, kdož mu vřelou duší pěje
hnutí citů upřímných a pravých,
radostně i bolně dojímavých...
Myslila jsem, že se neprohřeší,
od Boha kdo daným uměním,
zpěvem srdce zarmoucených těší,
a že, nechť i místo proměním,
všude se svou čistou vůlí mohu
jako v chrámě sloužit lidem, Bohu.
Zdálo se mi to tak krásným býti,
těšit, blažit po celé své žití,
neboť vím, že, zní-li píseň sladká,
všemu lidu jest jak dítěti,
které kolébavkou tiší matka
v loktů věrných teplém objetí!
23
A pak nevíš, ač ti nezakrývám,
jak mi blaze, blaze jest, kdy zpívám!
„Byla jsem již zpola odhodlána,
že dle rady výmluvného pána
matce, tatíčkovi vše to povím,
dám jim s Bohem, a s jich požehnáním
půjdu z domu za svým cílem novým.
Ale když jsem po rozchodu s ním
stála sama doma na prahu,
a když po nábožném přivítání
políbil mě otec v prostřed čela,
kdežto matka s vlídným spěchem svým
oběd sváteční nám přinášela:
ztratila jsem smělou odvahu.
Vážila jsem v mysli, zadumána,
divná slova neznámého pána;
a když on pak přišel z podvečera
nenadále na zahrádku k nám,
aby rodičům to řekl sám,
k jaké výši zrozena jich dcera:
šťastna byla jsem, že u souseda
oba právě dleli...
Stála jsem
před cizincem dojata i bleda,
s prudkým ve své mysli zápasem,
než jsem říci mohla: „Vzácný pane,
24
cizím jest mi onen skvělý svět,
a než proň dám s Bohem matce, otci,
než mým cílem, domovem se stane,
prahnu plnou pravdu vyzvědět,
hoden-li, bych opustila zaň
staré rodiče i rodnou střechu,
dobré, blahé-li v něm vládnou moci,
s nebes dané lidem pro útěchu;
ne-li, Bůh mě kroku toho chraň!
Proto prosím, pane, ukažte mi
ony zpěvy, hry ty spanilé,
jež by údělem mi zpívat bylo.“
„On mi řekl: „Toť„„Toť mi právě milo;
pošlu brzy, dítě rozmilé,
zpěvohry vám veliké a slavné;
pro vás vyberu je mezi všemi,
aby byly krásné a též mravné.“mravné.““
„Odešel; i zaslal mi pak časem
knihy plné krásných nápěvů,
které zkoušela jsem pěti hlasem
plným nedočkavých záchvěvů,
ale záhy radosť moje čilá
v žal a ztrnutí se proměnila.
Ó nad těmi zpěvy srdce mé
tuhlo hrůzou, neb zas v bolu prudkém
25
div se nerozpuklo! V nočním tichu
zněly mi jich teskné povzdechy,
žaloby a hrozby šílené,
sténající nevýslovným smutkem!
Ó co bolu, zoufalství a hříchu,
v štěstí dnů mých nikdy nepoznaných,
ó co trýzní hořkých, neslýchaných
vrhalo se na mne z oněch zpěvů!
Nebylo v nich, není útěchy
rozteskněným duším pro úlevu!
Slzy proudem splývaly mi v knihu,
na niž klesalo mé žhavé čelo,
srdce mé div sneslo takou tíhu
a jak nikdy dřív mě rozbolelo!
„Nejvíc jedna hra mně dojala.
Prostá dívka v sladkou hodinu
z lásky věříc lásce, zadala
srdce svoje i svou nevinu;
svůdce pak ji bídnou opustil,
an mu ďábel mistrem, rádcem byl.
Ubohá, v své hanbě bratrem kletá,
padlá, povržená v očích světa
na své děcko sáhla vlastní rukou
a pak štvána zoufalou svou mukou
šílená se octla u vězení...
26
„Kolik slz a nocí bezsenných
stálo mě to tklivé utrpení!
Myšlenek svých, žalně zmámených,
ptala jsem se, možno-li, by kdos
viděti chtěl taký hrozný los
na divadle pro své potěšení.
Ptala jsem se, zdali v světě není
soucitu již pro zrazenou v pádu
ani hněvu za tak bídnou zradu?
Běda, běda, svět-li skutečný
tolik strastí, tolik hříchů chová
jak ten vymyšlený, báječný!
„V temnu pochyb těch a bolestí
pojednou mi vzešla hvězda nová,
vrátila mi víru ve štěstí,
v mír a v dobro, v blaho v lidském žití!
Tys to byl, můj drahý Bohdane,
a tvá láska na vždy zůstane
hvězdou, jež mi v pravou cestu svítí.
Jak jsi přišel a z tvé milé ruky
budoucnosť mi pokynula sladká,
zjasnila se matná křižovatka
před mým zrakem, v dráze jediné
potkaly se všecky touhy mé;
spadly všecky pochybnosti muky
s duše mojí. Vrátila jsem hned
27
pánu knihy, v nich ten klamný svět
hořkostí a nesmířených bludů,
šťastna, že jen tobě zpívat budu
čistou radosť z jasné duše hloubi...“
Umlkla, neb zavřel její ústa
polibkem. Teď vjeli v háje loubí,
které větvičkami v hůře srůstá,
jako když se mladé ruce snoubí;
v modru nad tou útlou, hnědou sítí,
s ostychem jež v prvou zeleň pučí,
něco letí, v třepotu se svítí
a jak smích, jak živá radost zvučí.
Jitka vztáhla ruku letcům vstříc,
s rozjařenou tváří volajíc:
„Pozdrav Pán Bůh, vlašťovičky zlaté!
Však již po vás pilně vyhlédám,
nedočkavě slouchám; pátrám, kde jste!
Leťte, ptáčkové, ó leťte k nám,
požehnání pod střechu nám neste!“
Roznícené zraky za ptáčky
dlouho upírala v obláčky,
až i milé jejich šveholy
znikly za hájem a za poli.
„Ženuško,“ jí šťastný Bohdan šepce,
„zpívej tedy, jak ta ptáčátka
28
zprvu mně i sobě; ona ale
zpívajíce letí vystlat hebce
nejen sobě hnízdečko své malé,
však i pro drobounká mlaďátka;
dejž nám Bůh, bys také uspávala
písní svojí drahá očka malá.“
Žínka růžověji zardělá
ještě za ptačátky hleděla,
pak mu řekla: „Není na světě
ani v písních, ani v báchorkách
věci dražší, světější a krasší,
Bohdane můj, nad domácí práh,
nad štěstí a lásku beze hříchu,
která při tvém krbu v milém tichu
v pokojnou svou náruč pojme tě.
Věz, že od těch krutých, zpěvných bájí
spěji pod ochrannou střechu naši
jako z bouře k poklidnému ráji.
Nechci tam, kde hříšno, děsno všecko,
otec opouští – máť vraždí děcko,
ale toužím tam, kde láska čistá,
jak ta vlašťovička, s péčí svatou
blaho sobě i těm příštím chystá...
Nevím, možno-li v tom světě tam
míti duši takou jedovatou,
za lásku dát odměnou jen klam;
29
mně jen blažená ta pravda známa,
na prostém že prahu domoviny
zbožnější je láska, a že s náma,
Bohdane můj, nejdou stíny viny.“
Vyjeli teď z háje. Kolkolem
kraj se usmál jasnou, vlídnou tváří
v poledního slunce širé záři.
„Hle, náš domov! Již tě zdáli vítá!“
zvolal Bohdan, kyna převesele
rukou v před, kde jarní osení
jako moře vlní se a svítá
lichotivou, skvostnou zelení;
až kde v dáli pole za polem
v jemnou dolinku se hebko stele,
tam až za potůčku vrbovím,
za plotem a houštím skrytá v zadu,
kolem zobjímána větvovím
starých štěpů pučícího sadu,
blýská v slunci jako zrcadlo,
jak by stříbra na ni napadlo,
šedá, hladká, v lesku ztopená
starobylá střecha dřevěná;
bílý komín bez obláčku dýmu
čeká jen, by ruka hospodyně
sama oživila zchladlý krb.
30
Jeli za spletitou stěnou vrb,
jež svou klenbu, svižně vypjatou,
přehýbaly důvěrně a stinně
nad širokou mezí travnatou,
po boku kde proudu šumícímu
bujněji než jinde zeleň smělá
v útlé chomáčky se rozvíjela.
Posety jsou jimi štíhlé pruty,
tak že, každým dechem vánku hnuty,
zdají se, že sypou ladným ruchem
pršku smaragdů i zlata vzduchem,
kladouce je dvěma šťastným v cestu.
Všady z travin, z poupat směsice,
z líbezného křů a stromů těsna
usmívavě kynula tu vesna
svátečněji, v hotovější slávě,
krásnější čím dál, jak družice,
vystrojená k veselí, by právě
čekala tu již jen na nevěstu.
Pentle rudé z bílé hřívy vlají,
v trávu měkce dupe podkova,
bujným klusem koně ubíhají,
cítíce již blízkost domova,
Hle, kol vozu letmo plot se kmitá
z bělokorých dřev, jež slunce zlatí;
31
koně stanou, – cesta se tu tratí
v lučinu, a lípa rozložitá
hradí ji, však za kmen její skrytá
kynou vrátka z malovaných latí.
Ó v jak slastném snesl Bohdan hnutí
Jitku v loktech jako na peruti!
Jak ji ukazoval v zahrádce
štěpné růže, které k památce
dne byl vsadil, kdy se vrátil od ní,
nesa sobě její lásky slib!
Tu zas lavičku, již v stínu lip
zrobil pro ni nad hladinou vodní;
ukazoval, kterak pučí hlohy,
kterak šeřík plný květů bude,
i jak tulipánů záhonek
špičky lupenů již povyhání,
a jak z černé půdy krvorudé
již se derou puky pivoněk;
těšit se, jak vzejde z nenadání
květin druh a barev odstín mnohý
v zahrádce té tiché, mile stinné,
jež se k zadní straně domu vine.
Když se obehlédli pospolu
v malém tom svém ráji, vedl Jitku
Bohdan s okem zářným ku příbytku.
32
oknaOkna tmavá blýskla z bílých stěn,
jak by černé oči laškujíce
mrkly z vlídně čtveračivé líce;
korouhvička v štěpu vrcholu
zlatě kmitla, tiše zabzučela,
jak by ráda více pověděla
zvědavě své paní, kdyby směla
s domu tajemstvím a s pravdou ven.
„Za mnoho bych nedal, za poklady
ten náš tajeplný, tichý vstup!
Jdeme jako v okouzlený hrad,
jenž je stoletému spánku v lup;
příchody a brány, veškery
hradí uvnitř zámky, závory;
jenom jedna stezka osamělá
vede k brance v nejtajnějším koutku,
aby skryté ráje otevřela
naší lásce, čarovnému proutku.“
A již stoupil k zadním vrátkům domku
pod klenutím střemchového stromku;
na stěnách se zelenají latě,
po nichž réva šplhá k oknům výš,
slídíc ve zatmělou nitra skrýš,
co as neznámého tam se tají;
v dolních oknech pak, jež réva vroubí,
33
hustou mříží zarůstá jich mříže;
vedle vrátek splétá malé loubí,
pod nímž, domácího prahu blíže,
nejútulnější je sedátko;
kozí list jak lem se vine drobně,
poupaty se zardí za krátko,
květným rámcem obklopí je zdobně.
Nemůže mít palác nádherný
brány, jež by lépe v nitro zvala,
než ta ověnčená vrátka malá
a ten práh tak skromný, důvěrný.
Již naň stoupil Bohdan a již zručně
jal se odmykati. Smavě, zvučně
ohlas klíče uvnitř zahlaholil.
V tom hlas jiný, jasný, lehkým hvizdem
někde blízko s výše zašveholil;
Jitka vzhlédla, vzkřikla. Zardělá
Bohdanovu ruku zdržela.
„Neodmykej!“ děla rozechvěna,
chvatně prosíc; podivil se tomu,
ale zvedla prst svůj míříc jím
tam, kde klenba vrátek zavěšena
maličkým a šedým ptačím hnízdem,
svěžím, ještě nedostaveným;
34
ptáčků dvé tam pípá při práci
na svém novém, skromném paláci.
„Vlašťovičky!“ Jitka zaplesala.
„Ó však jsem vás cestou k nám již zvala!
Neste štěstí do našeho domu!
Neodmykej vrátek, muži milý,
bychom hnízdečka jim nezbořili.“
Bohdan vzhlédl; rád by ptáčkům přál
tuliti se pode střechou chrannou;
kradmo ale obrátil se stranou,
aby zakryl, že se pousmál.
„Věřím, že ti ve tvé dobré duši
líto jest, když úkryt ptačátek
lehkovážná ruka marně ruší;
my však musíme předc do vrátek!
Lépe shodit hnízdo nehotové,
než v ně uloží svá vajíčka
a než sedne na ně samička;
snadno jinde vystaví si nové.“
Zas chtěl otočiti klíč, a znova
Jitka ruku jeho zachytla.
„Nedejž, Bože, aby odlítla
ptačátka ta pryč nám od domova!
35
Vlašťoviček nikdo neodhání,
komu milo Boží požehnání.“
K žínce mladé, jež tak prosí živě,
obrátil se Bohdan konejšivě.
„Neboj se, ty dítě pověrečné!
Nechce-li tvé měkké srdečko,
bych teď ptáčkům zbořil hnízdečko,
rci jen, kdy se domů dostaneme!
Myslíš na odklady nekonečné,
na podzim, až ptačí rodiny
odtáhnou pryč z naší krajiny?“
Jitka chvíti stála v tísni němé,
potom dí: „To není pověrou,
co mě drží mocí veškerou.
Ač to praví ctné a staré zvěsti,
vlaštovky že nesou domu štěstí,
tobě k vůli více neuvěřím,
čemu jakživa jsem věřívala.
Ale ukrutností se mi zdá
zaplašiti zvířátka ta malá,
jichžto dvé tak věrnou péčí dbá
o hnízdečko svoje, o budoucnosť,
o bezpečný domov mlaďátek,
jimž jej stelou měkce vlastním peřím.
Či tě nedojímá taká vroucnosť
36
něžné lásky v srdéčku tom ptačím?
Prosím – kéž tě uprositi stačím!
Vztáhni ruku svoji nazpátek!
Nevkročujme v domov milý vlastní
přes těch ptáčků domov zkácený.
Myslím, Bohdane můj milený,
že bychom pak nemohli být šťastni.
Jest mi jako při těch truchlých hrách,
ježto zpívat byla muka hrozná...
ó kdo vkročí na posvátný práh
tiché lásky, zdaž tam blaho pozná,
před tím prahem svým-li zašlapal
cizí blaho v zoufání a žal?“
Bohdan hlédl bystře v divném hnutí
v žínky tvář – a k úsměvu se nutí.
„Jakýms předc jen děckem roztomilým
se svým srdcem něžným, pošetilým!
Soucit s děckem, ve hře zavrženým
lidem pro zábavnou podívanou,
s bolem zpívaným a strastí hranou
vstoupit bránil ti v ten velký svět,
k tichému jsi krbu tíhla zpět;
hle, a soucit s hnízdem pobořeným,
s trochou hlíny to a slámy, znova
teď ti brání vkročit do domova?
37
Kam se, holubičko, obrátíš
v tom svém rozmýšlení příliš plachém?
Věsíc křídélka svá, chvělá strachem,
mezi nebesy a zemí trneš¡trneš!
Dítě, jinak zřízen jest ten svět!
Nedbej, co ti v cestě; pusť se v let,
vezmi štěstí, kde je uchvátíš;
tvé to jest, co rukou v klín si shrneš,
sic by hříchem bylo vkročit v sad,
že bys broučka zašlápla tam snad,
hříchem slasť by byla, láska vinou,
že snad jiná srdce v smutku hynou...
Ne, tak nelze žít, mé zlaté dítě!
Pojď jen chutě, ve mne důvěřuj,
v hnízdečko své vlastní, ptáčku můj,
neboj se!“ – I vztáhl ruku hbitě
po klíči, však Jitka k ní se shýbá
a ji drží, tiskne a ji líbá
a ji kropí vřelou rosou pláče.
„Nemohu, ó nechci!" volá zas
tísně pln ten sladký její hlas,
třepotaje se tím taktem strachu,
jakým poplašené srdce skáče;
tvář, ač plane v zahanbení nachu,
s výmluvnou přec prosbou v jeho zrak
tklivě vzhlíží „Nechtěj nikterak,
Bohdane, by tížil moji duši
38
byť jen jeden šťastný okamžik,
jímž cos milého se komu ruší
a v nějž vniká cizích stesků vzlyk.
Nemohu! Ó pomysli si, pomni,
že teď my, jak ptáčkové dva skromní
před sebou tu máme domov milý,
na nějž jsme se tolik natěšili,
stojíme tu na svém vlastním prahu
srdcem pohrouženi v příštím blahu,
plni doufání tu pod svou střechou
zříme v celý život s lásky těchou;
pomni, že by náhle ruka cizí
zničila nám drahý domov ten,
več jsme doufali, že jako sen
jednou ranou rozdrceno mizí!
Pomni jen, jak ukrutný to žal,
kdyby osud zlý nás odehnal,
nechtě s námi slitování míti!
Přej, můj drahý, přej i ptáčkům těm,
co tak sladko nám, co sladko všem!
Nesmíš, nemůžeš tak tvrdým býti!“
Stála na prahu tak dojímava
něhou mládí, duše dobrotou,
že se hrdá Bohdanova hlava
bezděky jak v smutku nachýlila,
39
divnou zasmušena tesknotou.
Ale rychle zaplašil ty chmury.
„Nechci tedy sehnati zde s hůry
ptáčat těch, že tobě jsou tak milá.
Dětinské, však první jest to přání,
v manželství jež vyslovil tvůj ret;
nuže, drahá, činím jemu zadost,
obětuji vlastní svoji radost
též snad dětinskou. Nuž, musím zpět
shánět někoho již bez meškání,
kdo by otevřel nám o překot
do našeho domu jiný vchod.
Počkáš sama? Nebudeš se báti,
než se poslušný tvůj muž ti vrátí?“
„Nuž“, dí Jitka, „ráda tě tu vyčkám,
jenom neubližme vlašťovičkám.“
Složil malovanou truhlu s bryčky,
vsedl, do rukou vzal oprátky,
obrátil a zmizel mžikem, tiše.
Jitka v samotě své zahrádky
stojí usmívava u lavičky
pod révovím, hledíc za manželem
s ulehčeným srdcem, jasným čelem.
40
Usedla i zírá kolkolem.
Jak tu ticho! Klid jak balzám dýše
svěžím vzduchem, sladce prohřátým,
v malém světě tom, jejž jako lem
obepíná potok, blýskající
stříbrem vlnek, drobně rozvátým
Jitka zkoumá s vděčným, slunným citem
vše, co před ní rozvíjí se, pučí,
každé stéblo, každou ratolest,
v zlatém paprsku se houpající,
každý stín, jenž kmitá nad pažitem;
žlutý písek steziček a cest, –
vše, ó vše, co ji tak mile učí,
pečlivá že ruka, láskou čilá,
v odpočinku od rýče a rádla,
vše to pro ni vlídně upravila,
by tu šťastně velela i vládla
Bylo jí tak nebesky, tak blaze!
Oko její přitmělo se vlaze,
ruce spjaly se a duši zvlnil
sladký ruch jak hudba, modlitba,
jako nejvroucnější v chrámě zpěv,
jímž by němý vzduch se kolem plnil.
Nevědouc, jak dlouho as tak snivě
již tu dlela, procitla teď živě
41
zaslechnuvši hlas – teď hlasy dva,
dětský, tichý sten a konejšení
jistě mateřské. I zvedši oči
zřela cizí, nenadálý zjev.
Před ní, v prostřed otevřených vrátek
stojí žena – zvadlá dívčí krása,
zraky zvědavě a v podivení
upírajíc přímo k Jitce tam
pod révové, snivě stinné loubí.
Zraky ty jak sluje zejí z hloubi,
mezi nimi vráska temná hlásá,
že to bledé čelo, pod vrkoči
černými co noc, as žití mam
omráčil svou těžkou ranou již.
S ramenou jí splývá vetchý šátek,
pod nímž něco tiskne k sobě blíž, –
jaké břímě, zradil dětský kvil.
Jitka hledí na ni drahně chvil,
divně jata dlouhým jejím zřením,
v němžto víc a více kameněl
úžas, úzkost, beznadějný žel.
Mráček slunce skryl a s chladným chvěním
obešel stín jeho náhle Jitku.
Vstala, soucitně v před pokročila.
„Neznám vás; jste z domácích, má milá?
42
Jsem tu prvně dnes, a všecky tváře
našich lidí jsou mi neznámy.
Hledáte-li zde snad hospodáře,
přijde asi brzo za námi.
Neb jste cizí? Žádáte si čeho?
Schází něco vám anebo dítku?“
Pohlédla teď ve tvářinku jeho,
jež se na ni jasně usmála;
zdála se jí divně povědomá.
Ale bledá jako mrtvola
žena rozhlédla se dokola,
na Jitku pak zrakem zaplála,
váhavýma tázajíc se rtoma:
„Povězte – jsem cizinkou zde zcela, –
povězte mi, jak se jmenuje
toho dvorce hospodář? Zda jsem
dobře na statku zde Bohdanově?“
Při každém tom polohlasném slově
kanuly jí potu krůpěje
v ruměn studu s uvadlého čela.
Jitka kývla s vlídným souhlasem.
„Jste tu v jeho dvorci. Muž můj milý
nazývá se Bohdan.“
43
Nedořekla.
Cizí žena jak strom podťatý
bezduchá se na kolena smekla,
čelem padla na kmen břízy bílý,
tak že, když ji zvedla starostlivě
Jitka chvělá, skvrna krvavá
na úbělu kůry plála živě.
Pohled ženy, v prázdno upjatý,
zvolna teprv opět rozeznával
svět ten skutečný, tu pravdu v něm...
těžký bol dřív udušen a něm,
nyní slovy žalnými a vzdechy
hledal sobě úlevy a těchy.
„Bůh mu odpusť!“ děla tichým hlasem,
„Bůh vás nechtěj trestat za hřích jeho!
Ó,vám z duše přeji blaha všeho,
toho blaha, které ztratila jsem!
Vždyť jsme ženy, slabé ženy obě,
celé srdce obě jsme mu daly!
Mne již čeká svatý pokoj v hrobě,
ale zbyde červíček ten malý...“
Zaštkala a nad útlounkým spáčem
schoulila se s polibky a pláčem.
Jitka naslouchala, děsně zbledlá,
jako ve snách, jako v omamu
slovům závratného významu,
44
nepochopeným a tajemným;
cizinka ta hloub a hloub ji vedla
k zřídlu jich svým nářkem dojemným.
„Nechtěla bych vkročit jak zlý duch
v cestu jeho, kde mu štěstí kvete,
nemám v srdci výčitky ni hrozby, –
budiž pokoj mezi náma dvěma!
A co platny nejsvětější prosby,
když již pro mne Bohdan lásky nemá,
a když povinnosť mu není sladkou,
míti soucit s děcka svého matkou!
Však mě osvobodí dobrý Bůh
milosrdně z hoře, jež mě hněte...
Mám však děcko! Než mě stihne skon,
s děckem jeho k srdci se mu loudím,
děcka neopustím, neodsoudím,
jak je opustil a zapřel on...“
Z prsou Jitčiných se výkřik dral,
ale hrdlo svíral hrozný žal;
slabě jako mroucí ptáče hlesla
na lavičku klesajíc. A žena
plný soucitu k ní pohled vznesla.
„Cítíc v prsou svých již smrti mráz,
hledala jsem jeho, ne však vás;
45
nevěděla jsem, že zasnoubena
jest mu jiná nejvyšším tím blahem,
o němž přísahal mi tisíckrát,
že ho mně chce za mou lásku přát
při svém krbu za svým čestným prahem;
doufala jsem veň, že domov týž
bude mým, jenž vaším stal se již.
Neznám vás, jak vy mne neznáte;
jedno, kdo jsem, jaký osud můj, –
starý příběh! Padla jsem v tu sluj,
o níž slyšela jste stokráte...
Však snad Bůh, můj slitovník, mně sám
místo k Bohdanu teď vedl k vám!
Srdce vaše nebude tak tvrdé
jako čelo jeho, štěstím hrdé,
nezardělé hříšnou pamětí!
Odejdu jak stín, smrť již mě čeká, –
a to dítko, které světem nosím
v hanbě, v bolu svém a snížení,
ten můj skvost, – ó na kolenou prosím,
pláču zaň, – jest nade vše mi dražší,
a nechť přetěžké to loučení, –
slitujte se! Duše vaše měkká
kéž mu otevře tu náruč vaši!
Přijměte je z mého objetí
ve svou milost, ve svou lásku svatou,
za tu míru štěstí vrchovatou...
46
přijměte je v dům svůj, pod svou střechu,
na kolébku, v nížto doufáte
že též někdy sobě pro útěchu
vlastní dítko zakolébáte...“
Zakvílela hlasně, srdcelomně,
nemluvila již, jen tichý vzlyk
tlumila co chvíli hloub a hloub.
Jitka ohromena, oči v sloup,
zřela před sebe jak nevidomě,
ztrnuleji v každý okamžik,
jak by zelo strašné temno před ní,
ve kterém se nikdy nerozední,
v něžto hvězda více nazasvítínezasvítí,
ale svět se beze spásy zřítí.
A jak prvé do snů šťastné lásky
zazvučel jí v mrtvo těžkých dum
křidélek zas dvojích lehký šum
a dva jasné švitořivé hlásky.
Rozhlédla se jako v probuzení:
již tu ženy žalobnice není;
byla vidinou snad ve snu vratkém?
Hle, tu něco Jitce po boku
leží pozakryto vetchým šátkem.
47
Z duše raněné jí tryskl hněv,
zoufalosť jí v divém útoku
udeřila v rozžárlenou krev –
potom ztichlo všecko v hluboku.
Sklonila se vážně nad robátkem,
naslouchajíc hlasům vlašťovek,
jež se šťastně její ochranou
v hnízdečko své jisté dostanou
budoucí své drobné mládi vděk;
truchle chýlila svou bledou líc
k tomu děcku, na němž otec hřeší,
opuštěnému a bez přístřeší,
zrazenému s matkou neblahou
lživé lásky křivou přísahou.
Před duší jí planul víc a víc
obraz oné oklamané děvy,
jejíž pád a vražda šílená,
spanilými přioděná zpěvy,
zdála se jí hrou tak bezbožnou,
na niž patřit, jížto slouchat chtivě
zdálo se jí mukou nemožnou.
Ó již věřila, jak náruživě,
ssál by lačný, roztoužený sluch
slova taká; hořce plamenná,
zvuky, jimiž vane takých žalů,
takých žalob smělý, mstící duch!
Cítila, jak soudu hlas z nich vážný
48
volá v duše jako anděl strážný
a jak vzývá, pozvedá je výš
z hříchů srázných propastí a kalu
smírným ladem v lepší, blažší říšříš.
Cítila, jak v hrůzné oné kráse,
které nechápala dříve slepá,
lži a šalbě v postrach odkrývá se
pravda živá, hlasná, velkolepá,
a jak šlehá žhavá její zář
bleskem světla v nikdy nezardělou,
ale před zrcadlem takým chvělou
hříšných lhářů pokryteckou tvář.
Cítila, co výstrah a co smíru
kane v duše bludné z toho pění,
ježto v nejdivějším vášně víru
splývá, mírní se v kras takých zdroj,
jak by neslo věštbu odpuštění,
milosrdnou spásou končíc boj.
Zdálo se jí, že by nelze bylo,
aby štěstí kdy se uhostilo
v srdcích lidských v prostřed toho žití,
kde se každá víra náhle řítí,
každé naděj, která svedla, klame,
náruč, která objímá, hned rdousí,
ruka přátelství, dlaň lásky samé
stisknuta – již smrtnou dýku brousí –
že by nelze bylo vkročit v chatku
49
pohostinnou, mile domácnou,
hlavu položiti bojácnou
na hruď milovanou, něhy plnou:
kdyby něco v hrozivém tom zmatku,
jak by olej nad zbouřenou vlnou,
nerozlévalo se čaromocí
nevýzpytně slibnou, hojivou;
kdyby z našich nejtemnějších nocí
cosi tajně dráhou zářivou
nevzlétalo v toužném pohnutí
jako modlitby smír nevýslovný,
jak by čistou nesen perutí
duší teskných anděl orodovný...
Cítila, že jest tu velké moře
útěchy a štědré, sladké spásy,
v něž, kdy pohrouží se lidské hoře,
perly za své slzy vykoupí si;
moře, v němž se záře nebes mísí
v zemskou rmuť, kde hřích se zmývá podlý
z ran i skvrn svých, kde se soucit modlí
hudbou k nebesům: toť moře krásy.
Zdálo se jí zas tak sladko býti
těšit, blažit po celé své žití,
potopit v to zpěvné moře zvuků
svou i cizí, všeho světa muku;
po své krátké, klamné k štěstí pouti
s ubohým svým srdcem na věky
50
prchnout odtud na břeh daleký
a ve vlnách zpěvných zaniknouti...
Nad děťátkem nachýlena stála,
pohroužena v bolný polosen;
v slzách, jimiž pohled zarosen,
celá zúzkostněná duše tála.
Ale teprvé když koní ržání,
podkov přitlumeně dupotání
hebkou cestou, v drobném poskoku
ozvalo se z vrbin potoku,
a když s bujným Bohdanovým smíchem
cizí hlas se blížil snivým tichem,
až se mihl s lehkým rachotem
bělokorou mříží za plotem
s červenými koly modrý vůz:
padlo celé skutečnosti děsno
v duši její; tíha neštěstí,
zrazeného srdce hněv a hnus
uchvátily dravou bolestí
ji, tak šťastnou ještě před chvílí.
Bylo jí tak strašlivo, tak těsno,
jak by volný vzduch byl žhavou stěnou
v pekelný kol žalář uzavřenou;
nevěděla již, zda nešílí.
Bohdan v smíchu skočil s povozu,
s ním pln veselého lomozu
51
vešel cizí, svalovitý muž
v hrubém šatě, v ruce s kladivem.
S žertem na rtech Bohdan zvolal: „Nuž,
hledíš asi na mne s podivem,
ba mně zdá se, jako by ti z tváře,
milá žínko, planul malý hněv?
Nuže, drahoušku, již něco slev!
Hleď, já jsem si zajel pro kováře,
ač ten bezbožník se směje tomu,
že pro vlašťovčího hnízda osud
váháš vejít do vlastního domu.
Nuže, trváš na své vůli dosud?
Aby vlašťovičky pokoj měly,
mám se vloupat dlátem, kleštěmi
násilně, jak lupič podezřelý?“
Jitka klopí pohled ku zemi,
aby zakryla, jak pln je pláče;
s ohněm sníh se v líci její střídá,
ana chvěle, tiše odpovídá:
„Ještě vážněji než dřív si žádám,
aby pro to štěstí, v něž se vkrádám
tajně po tvé vůli, netrpěl
tvor ni nejmenší, ni pouhé ptáče!
Nechci, aby kdys mi zaúpěl
ve svědomí za nejkrasších chvil
52
cizí stesk a vyčítavý hlas,
sebe ubožšího broučka kvil,
ba čím ubožšího, tím by as
víc mě v srdce bodal v snu i bdění.
Nelze, nelze mi, bych založila
na zloupených zavrženců dvou
křivdě, sklesnutí a utrpení
byť i v samo nebe cestu svou.
Vejdi, kudy tobě cesta milá,
já však –“
„Ty však?“ v smíchu Bohdan vece,
„nechať tedy oknem, vejdeš předce!
Zhurta, mistře! Prolomte tu mříž,
abych do domu tím vchodem novým
uvedl si hospodyňku již!
Hleď, má zlatá: choutce tvojí hovím,
ale abych neshýbl své plece
pode jho tvé, k svojí pohaně,
musíš ty též za mnou oddaně,
kudy já chci, ptáčku, do mé klece!“
Skočil k oknu, samý žert a šprým,
úsměch jiskrami mu v zraku hrál;
s kovářem se lopotil a smál,
rozjařen svým vzdorem rozmarným,
53
ženušce své odplatou to směšnou.
Odvazoval révu rukou spěšnou,
aby kovář mohl bez obtíží
vchod mu propilovat okna mříží.
Při práci a hlasném hovoru
zapomínal škádlivě zřít stranou
jako v úsměšku a ve vzdoru
na truhlici pestře malovanou,
u níž Jitka stojí všecka bledá;
odmyká ji a v ní chvatně hledá, –
našla, v rukou sepjatých to zdvihá,
jest to v bílém šátku stará kniha,
v níž prý svatý lék jest každé ráně,
jak by ji byl psal sám anděl Páně.
Přitiskla ji k srdci a zas ke rtu.
Marně volá Bohdan slovem žertu,
že již bude dokořán ten vstup
stokrát tajemnější zadních vrátek;
stojí hlucha, myšlének svých lup,
vytřeštěně hledíc v otvor vrátek,
jak když utrýzněný vězeň čeká
na chvíli, kdy prchne do daleka.
Kovář dostál svému úkolu
a již odchází. Ni jeho nechce
54
Bohdan míti svědkem slastné chvíle,
kdy se s žínkou octne v domě svém.
Volným oknem vskočil bujně, lehce
s hlasným zasmáním, až stěny bílé
zaduněly v živém hlaholu,
jak by vítajíce pána v dům
ozvaly se v plesu radostném.
Oknem vanul svěží vánku šum,
kroky zněly domem vzhůru, dolů,
dveře cvakaly, a po schodech
slyšet hospodářův hlučný spěch,
slovo zase maně pověděné
a pak beztarostné popěvání,
poskok veselosti neztajené
a zas šukot – on tam cosi rovná,
šoupá, staví – péče úsilovná,
by ji překvapil, až vejdou spolu,
ještě nyní nedá jemu stání.
Teď ji volá: „Jitko!“ z nitra domu
nezřetelně, potom blíž a blíž.
Zachytla se střemchového stromu,
aby neklesla, neb všecku tíž
svojí ztráty náhle zplna cítí:
veškerý ten vábný šum a ruch,
který z útulného úkrytu
teď jí zvučí v opojený sluch,
55
praví jí, jak šťastnou mohla býti,
věříc v jeho lásky záštitu,
a jak čisté, krásné, sladké žití
přívětivý krov ten mohl krýti.
Bohdan volá... Ona přes svou vůli
cítí srdce své, jím otrávené
jako ranou meče pukat v půli
bolem, že ji vina jeho žene
z jeho loktů, jež ji hříchem žhou
a předc nevýslovnou rozkoší
nyní, právě nyní luzně zvou
ve své objetí! Ó, každou chvílí
Jitka ubohá jest ubožší,
ana poznává, jak zrádce ten
nešťastných dvou, milujících žen,
jímžto pohrdá a před nímž pílí
s hrůzou prchnout ve svět daleký,
jest jí drahým, jak jej na věky
miluje a milovati bude,
a to žití bez něho – jak chudé!
A již rozhlédnuv se po příbytku
Bohdan vrací se zas k oknu dole
zve i volá laškovně svou Jitku,
jížto rozkazuje ze svévole,
56
by šla blíže, že ji naučí
oknem vletět v jeho náručí.
Mluvil, vábil s horlivostí hravou,
ven se k Jitce nahýbaje hlavou,
až i náruč svou jí vypjal vstříc.
Dlouho stála tichá, mramorová,
jak by nechápala jeho slova,
z tváře bledé jako socha zříc
okem velkým, ale nepohnutým,
slepým, mrtvým. Potom hlasem dutým
vece k němu:
„Dík měj za tu jízdu,
kterou zjednals nebohému hnízdu
ochranu, ač bylo dosavád
jenom prázdné; dík měj nastokrát!
Ó, tím upřímněji zachráníš
hnízdečko, kde vyplašená máť
zanechala ubohou svou mláď;
viď, že návratu jí nezabráníš?
Odletěla, kdesi umřít spěchá...
jakž by mohla bez mlaďátka žíti?
Viď, můj drahý, že tvá vlídná střecha
ji i mládě bude věrně krýti?
57
Mně to hnízdo, jemuž náležel
dávněji než mně tvůj milý krov,
brání vstoupit, ač mi stokrát žel,
že se bludná zloupím o domov...
Jdu, ať láska má ti v slzách svých
na tvém prahu setřít nezabrání
spravedlivým skutkem těžký hřích,
by tě našlo Boží požehnání.“
Bledá jako duch se jemu blíží,
v lokty vypjaté mu klade tíži
vetchým šátkem skrytou; k ní se kloní,
slavný šepce nad ní slib a roní
nejtrpčí své slzy na tu tíhu;
pak se zvedši líbá starou knihu...
Tiše vyšla z otevřených vrátek.
Bohdan, bez vlády a vědomí
ztrnulými zraky hledí za ní,
drže ve svých rukou ohromených,
které ztuhly bleskem svědomí,
děcko, které kryje vetchý šátek;
hledí, nemyslí, ba neví ani,
že to není smyslů omámených
pouhý přelud, jehož tíže hrozná
uleví, až vzbuzen pravdu pozná.
58
Zírá v prázdno; bezvědomě čeká,
že se vrátí, že se vrátit musí
ona duše milostná a měkká,
v nížto krutosti ni pomsty není!
Či by na tom světě plném hříchu,hříchu
neměla jen pro něj odpuštění?
Slouchá napjatě v tom prázdném tichu,
jež mu hruď i srdce tíhou dusí,
hltá každý šelest, vítr loká, –
kolem němota jen přehluboká,
a tam polozavřenými vrátky
nikdo nejde, nepřijde již zpátky?
Slyš, tu něco šumí houští stromů:
vlašťovičky přilétají domů
s převeselým, jasným štěbetáním –
zdá se mu, že s jejím s Bohem dáním
Ztuhlosť ledu pukla v okamžiku,
muž se zachvěl, v bezobranném vzlyku
rozplýval se, schýlen lítostně
k ubohému dítku, svému dítku,
tiskl je a líbal. Náhle ven
skočil oknem, touhou svoji hnán,
běžel do luk – vrátka dokořán –
59
kvapil, těkal, zíral úzkostně,
pátral v dálku, v širý, jasný den,
hledal, volal, vzýval jen svou Jitku...
Nikde odpovědi, nikde stopy.
V lesku šírá krajina se topí –
i ta střecha, pod niž nevkročila,
pod níž ani spatřit netoužila,
čím ji překvapit chtěl k uvítání;
zahrádečka, jejíž rozkvétání
ji jen bavit, ji jen blažit mělo:
vše se dosud zlatou vesnou skvělo,
bytosti jen její pablesk libýlibý,
ba i pouhý její stín tu chybí...
Bohdan šílen touhou, láskou, bolem,
letěl nivou, úhorem i polem,
a kde lidský jenom zjev se mihl,
pátral, nevěřil, že možno jest,
by jí předce opět nedostihl...
Pozdě v noci, při kmitání hvězd
vrátil se, však sám a sám jen – bez ní.
Žhavá výčitka mu duši tíží,
neboť na dítko byl zapomněl!
Co se stalo s opuštěným tvorem?
Bohdan s úzkostí se domu blíží;
60
slyš! co zvučí jemu v mozku chorém?
co to straší v skrání roznětí?
Jest mu, jak by tichý nápěv zněl
z nitra domu, ale jako sladký,
zbožňovaný Jitčin hlas to nezní.
V okno zří, kde pěje mdlý ten hlas –
zří, jak ruka bílá odestírá
černý vrkoč z bílé skráně – zírá
na své dítko, spící v objetí
dětským pláčem přivábené matky.
61
Eliška Krásnohorská
rodinným jménem Pechova, naroz. 18. listop. 1847 v Praze. Otec byl průmyslníkem, ale velikým přítelem malířství, matka venkovankou ryzího jazyka českého a mysli poetické! Otec zemřel r. 1850. Eliška vyrostla uprostřed četného kruhu, rodinného i přátelského, v němž vládl směr ideální vlastenecký a snahy umělecké. Měla i to štěstí, za oné doby nevšední, že prvního vzdělání školského nabyla českým jazykem v soukromém ústavě pana Antonína Svobody a choti jeho; teprv ve vyšších třídách vyučováno tam německy.
První básnické pokusy vznikly vlivem mladých hudebníků, s rodinou spřátelených; byly to písně a libreto Bendlovy opery „Lejla“. Na dráhu literární uvedena teprv šlechetnou svou přítelkyní Karolinou Světlou. Odebravši se r. 1867 s matkou svou do Plzně, vrátila s r. 1874 do Prahy, aby po vybídnutí Světlé redigovala „Ženské Listy.“Listy“.
[62]
Eliška Krásnohorská napsala výtečné básnické sbírky „Z máje žití“, „Ze Šumavy“ a „K slovanskému jihu“, dramatickou báseň „Pěvec volnosti“, dramata „Harantova žena“ (pomocí Fr. Dvorského) a „Dědic ducha“, libreta „Lejla“ (dle Bulvera), „Hubička“ (dle K. Světlé), „Tajemství“, „Blaník“, „Čertova stěna“ i jiná dosud neuveřejněná. V časopisech a bibliotékách uveřejnila řadu různých básní, novel a dětských povídek. Zpracovala také překlad Mickiewiczovy básně „Pan Tadeusz“ krom menších překladů účelu literárního aneb hudebního. Dále sepsala řadu článků o literatuře, hudbě a umění vůbec, čásť „Šumavy“ v Ottových „Čechách“ a četné články didaktické, zvláště otázky ženské se týkající.
E: až; 2002
[63]