báseň bez názvu

Eliška Krásnohorská

Bělouškové silní, nevysocí, bryčka modrá s červenými koly, jitro jarní po rosnaté noci – hoj! toť jízda přes hory a doly! Cvalem odfukuje spřežení; mosazem se blýská řemení, pentle lítá, ohony co spíná, za ušima kývá rozmarýna; kytku bič má, jenž tak bujně práská, bílý šátek zpátky „s Bohem“ vlaje – – hoj! tak jede štěstí, letí láska ve svůj domov z otcovského kraje. Mladá žínka bílým šátkem stírá ruměnec ten sladký ode včíra; nechať slzami svůj šátek máčí, blahem hoří její tvář i v pláči; nesmyje těch růží, zrazujících v rosném jitře, na zrosených lících plamen svatebního políbení. [3] Hoj! to letí! Již jest po loučení. Z domácího krbu dýmu sloup za pahorky zmizel v dál i hloub. Kolem ticho; jedou jako v mechu; oba mlčí. V polích ani slechu, ještě křepelka ni skřivánek nenotují hlasných zpěvánek, neb jest časně, málo po provodě; teprv slastné, svěží čekání v změně kol je znáti na přírodě. Místo ptáčků ranní klekání jasně z dálky, z rodné vísky zvoní. Mladá žena mlčky hlavu kloní, hnula rtoma, slabě zbledla v líčku, ruce spjala v klíně na uzlíčku. Svázala jí dobrá matička výsluhu tam sladkou ode svatby, boříc vybíravě mlsek hradby, jak by dosud byla malička dcera jedinačka drahocenná; a když usmála se mladá žena, řekla matka: „Však již naposledy dětinou jsi mojí; přej mi tedy, ať se s tebou pohýčkám.“ – A stranou, kde co nejlepšího měla v domě, snesla Jitce v truhlu malovanou: 4 pětkrát kolem hrdla granáty, zlatou přasku, s oušky dukáty, šperky, jimiž sama někdy skromně zdobívala za mladších se let; tu zas ještě zástěrka jak nová nalezla se pěkná damašková, šněrovačka samý zlatý květ, hedbávný tu šátek samé třásně; staré hospodyni toho škoda, mladé však to bude slušet krásně, třebas jiná teď se vzmáhá moda. Kousek pláténka pak z jemně příze – kdo ví, nač se hodí mladé žínce? Hledala pak v modlitební knize obrázeček Panny s Jezulátkem, by jej dala k svaté upomínce milenému svému dítěti; v tom se jala tiše slzeti, obalila drahou knihu šátkem, vložila ji také do truhlice. „Buď ta kniha tobě pro útěchu jako mně. Bůh dobrý nedejž sice, bys v ní modlila se, dítě moje, v takých strastech, v také tíži vzdechů, v takých dnech i nocích nepokoje, bys tak hořkým pláčem kropila slova její velebná i svatá, 5 jako já jsem někdy zoufalá beznadějně jí se chopila... Ale přece, děvečko má zlatá, každé žití, i to nejšťastnější, má své žaly, jichž jsi neznalá, dokud srdcem, vůlí, pomyšlením neustlalas hlavě svého muže, a než v loktech pokolébáš s chvěním robě útlé jako poupě z růže... Přijde-li též tobě chvíle stesku, o jakém se nesvěřuje žena nikomu než Bohu na nebesku: vzpomeň, že ta kniha ukonejší nejkrutější žhavosť v každé ráně; jest tak svatou mocí naplněna, jak by ji byl psal sám anděl Páně.“ Na tu knihu, na matčina slova vzpomínala Jitka při klekání. Jaká myšlénka to divná, nová, že v tom svazku lásky, ráj kde tuší, zabolet by mohla rána v duši... V nevěřící o tom přemítání vhloubala se mladá žínka tak, že choť upřel udivený zrak v líce její tázaje se sebe, 6 jaký mrak to bílé čelo smuší, přicláněje mladé lásky nebe? Zastrčil svůj bič, jenž kytkou kýval, z rukou složil volné oprátky, pustil běloušům jich zvůli zcela. Zkoumavě zpod svraštěného čela zrakem zbystřeným se pozadíval v ženy tvář jak v přízrak z pohádky. V ruce svoje ruce její vkládá, v zrak svůj vnořit její zrak ji nutí, a nechť donucena, sladce ráda ona temné jeho pohlédnutí s jásavým svých očí světlem spřádá v jeden paprsek, v němž vítězí láska blahá, volná, bez mezí, jasem, kterým všecko v prsou taje. Milku drahou pevně obmykaje zří tak šťastnou ji, tak důvěřivou, že zas odpuzuje z duše hned každý klamný stín a chmuru lživou. Po chvíli, v níž přemnoho rtu ret beze slov byl napovídal němě, zašeptal své Jitce Bohdan jemně: „Duše drahá! Jest to sladká chvíle, být tak blízko, sladce blizounko 7 nejsladšího, tajemného cíle! Letíme jak ptáci: malounko – a jsme doma; pod vlastní tam střechou svou tě nazvu! Kolik na tom prahu nových rozkoší nám psáno as neviditelnými znameními? Zasadil jsem střemchu libodechou v levo vrátek – Ne však! Nechci v blahu dětinském tak předbíhati čas; sama spatříš zraky zdivenými, jak jsem uchystal, mé srdéčko, naší lásce vlídné hnízdečko, by v něm rádo hostem bývalo štěstí, o němž se mi zdávalo, nežs mi „ano“ šeptla, nežs mi všecko stoudně slíbila a věrně dala Chci, bys žasla jako malé děcko, co ta naše vlastní stříška malá tobě chystá uvnitř, zvenčí, všude. Nediv se, že radostný náš vjezd prázdný, tichý dům jen vítat bude; schválně to tak nastrojeno jest. Nechci v nejsladším tom okamžiku býti skrácen o slasť nejvyšší houfem, v jehož prostořekém křiku jemných strun svých srdce neslyší. Dosti času na ta přivítání, 8 klanění a hlučná blahopřání správce, šafářky a čeledínů. Chci jen s tebou vejít, s tebou sám v dům náš milý jako v tichý chrám, a chci zlíbat doma poprvé líc tvou do purpuru, do krve beze svědků v naši střechy stínu. Proto, ženuško má zlatá, věz, neví nikdo z lidí mých, že dnes přivezu si hospodyňku domů. Pojecháme skryti houští stromů starou cestou, na níž tráva bují, kolem polí, kde, jak dobře vím, lidé mi dnes právě nepracují. Nepojedu branou do dvora, ale při potoce za křovím, zastavím pak v louce u zahrádky; u dvířek jest lehká závora – a tak tiše zadními tam vrátky vkrademe se do hnízdečka svého – – Co ti jest, má Jitko? Zbledlas v líci; vzdychlas, vím to; chtělas něco říci? Kroutíš hlavou? Co mi zapíráš? Že již před mužem svou tajnost máš?“ Jitka vidouc chotě hněvivého, usmála se smírně. „Odpusť, milý! 9 Měla jsem jen nápad pošetilý; ty to nazveš asi pověrou. Vedle tebe jsem tak neučenou, prostoduchou, nevědomou ženou, až se bojím chvíli některou, zdaž, jsa více znalý knih a světa, budeš se mnou šťasten všecka léta. Zdálo se mi, když jsem tvoje slova prvé slyšela, že jest to zlým, neradostným pro mne znamením, vkradu-li se tajně do domova, jak by nebyl mým, a jak by hřích vstoupit nedal mi všem na očích.“ Bohdanovo čelo zatměl mrak. Posupný teď upřel, divný zrak, polo hněvný, polo bázlivý v pohled její vlídně zářivý. „Zlým zveš znamením, co příliš vřelá pro tebe má láska vymyslela? Vidíš na mém prahu příšery, v štěstí své již nemáš důvěry? Aj, toť záhy, Jitko, víru ztrácet v blaho, jež ti ruka moje staví! Chceš mi výčitkami lásku splácet, trpce kárat rozmar sladce hravý? 10 Ó že nevěřil jsem, co jsem tušil, ó že jsem ti hrdé sny tvé zrušil! Jinam vábil tebe jiný zjev!“ Jitka křikla: „Bohdane!“ a chvělá, užaslá mu něžně v oči zřela „Ó však víš to, co mi bouří krev! Víš, že neušel mých očí stráži s cizincem tvůj tajný rozhovor ondy v podzim cestou z kostela! Tázal jsem se, znova se teď táži: kdo byl on? co chtěl? Či zas jen vzdor zamlklý mi bude v odpověď? „Stál jsem v chrámě; jest mi jak bych teď slyšel dosud zpěv tvůj milohlasný, dojemný a jako zvonek jasný plynout klenbou, s výše kůru k nám, jak by sladká píseň anděla s nebes otevřených zněla v chrám. Víš, jak rád, že nelze ani říci, slýchávám tě v poli zpívající s družkami, a jak až do daleka rozeznávám hlas tvůj líbezný, jejž bych poznal mezi statisíci! Krásný jest, když vesele a smavě z písně v píseň jako motýl těká; 11 ale tenkrát při mši ve chrámě stál jsem očarován, bez dechu! Hlas tvůj náhle zněl mi neznámě a tak mocně, že jsem trnul žasna! Nevím proč, však byl bych usedavě zaplakal, zas v jásot vítězný propukl; jak nikdy dříve v duši pocítil jsem přehoroucí bolbol, a předc rozkošnou v něm útěchu! Bylo mi, že nad hříšníky všemi, co jich bloudí po té bídné zemi, obměkčen tvou písní, slavně ruší věčný Bůh sám soud svůj železný! A když vyzněla ta zlatojasná hudba z duše tvé, já v tichu kol slyšel jsem své srdce hlasně bíti; hrdě zřel jsem v obličeje lidu: v každém záři posvátného klidu, na mnohém jsem slzu viděl dlíti. „Lid šel z chrámu; proud mě strhl s sebou. U dveří mi k sobě pokynul představený obce. Byl jsem pyšen hovorem, jenž teď se rozvinul. Blahopřál, že honosím se tebou jakož nevěstou, žes vzorem děv, 12 a tvé ctnosti chválil upřímně; potom velebil tvůj krásný zpěv, jemuž rovný nikdy nebyl slyšen v chrámě tom, ba vůbec v obci té. Při tak milé řeči není divu, že jsem opominul na chvilenku po tobě se ohlédnout. Již venku stromy žloutly, řídly podzimně. K pěšině, již listím pokryté, na hřbitov, kde v starém jeho zdivu zejí otvory, jsem zabočil bych ti kratší cestou nadskočil. Náhle za zdí kroky šustět slyším i dvé hlasů; vlastní dech svůj ztiším, hlédnu skulinou. Tys kráčela s mužem cizím, pansky uhlazeným, ode zdi se zvolna vzdalujíc. Mluvili jste hlasem přitlumeným; krev mi bouřně k hlavě šuměla, neslyšel jsem řeči vaší víc, ale zřel, jak mluvil k tobě živě, jak by k něčemu tě náruživě přemlouval a sváděl řečí žhavou, neústupnou, vtěrně naléhavou. 13 K tváři tvé se klonil – a ta plála! Chopil se tvých rukou, zdržel krok, – a tys povolně též v kroku stála, nebráníc, ba trpíc, by můj sok chtivě těsněji tě táhl k sobě a se schýliv, na tvé ruce obě rty své tiskl zas a zas! Já zmámen stál jsem přimrazený, ztuhlý v kámen oči s toho zjevu nespouštěje. Ó jak dlouhá byla moje trýzeň za tu krátkou chvíli! Nevěda, co chci sám, ni co se se mnou děje, cítil jsem, jak zableskl mi hlavou nad vámi soud náhlý; pomsty žízeň oslepila mne, ta šereda. Již jsem, dohnán žárlivosti mukou, ze zdi trhal kámen hříšnou rukou, bych jím z úkrytu jak zákeřník soku poslat strašlivý svůj dík! V tom, sám nevím, zda to kámen spadlý ve skráň v pravý čas mě udeřil, stín se před mým zrakem zašeřil, mrákoty se na mé smysly kladly, až jsem klesl v bezvědomé mdlobě. „Procitnuv jsem rychle spěchal k tobě; bylo mi, že jenom ze snění 14 v paměti mám lživé vidění. Doběhl jsem právě k mezi oné drnem hebké, květem doušky vonné, kde jsme v staré, nízké hruše stínu, jak dvě děti v babiččinu klínu, naslouchali krásné pohádce, kterou, zdálo se nám, andělé že nám o svém ráji šeptali: zaplanul mi živě v památce onen večer, v jehož zardělé, sladké záři v místečku tom skrytém prvně, Jitko jsme se líbali... V tom jsem stanul: prsa ohromená zkrušila se nevýslovným citem; v místečku, kde dosud slib náš vanul v šeptu haluzí, tam zase zněl šepot sladký; jako zjev tam planul obraz náš: neb rdíc se do plamenna dívka stála tam, a při ní dlel na mém místě, s mojí touhou v zraku, s horoucí mou prosbou na rtu smělém cizí muž a tiskl její ruce... tvoje ruce! Byl to hejsek týž, jenž tě vyprovázel za kostelem. Stál jsem v zemi vražen, v divé muce hledě naň, an k pitvornému fraku šafránovou rukavičkou blýskl, 15 a kde srdce bývá, nebo výš, prudce šátek běloskvoucí tiskl, jako by to v komedii hrál. Nevím, co ti při tom odříkával, neboť vše, co sekal jazykem, zdálo se mi pekel povykem, jenž mi duněl, syčel, zvonil v sluch; vím jen, že když ke tváři si mával tím svým šátkem, hned až ke mně vál z něho taký zápach kramářský, jak když vykuřují na Tři Krále světnice i stáje kadidlem, aby neměl přístupu zlý duch. A což na ty kudrny a kníry vymazal as mastí, olejíčků! Vymydlil as na svém bílém líčku v městě celý krámek mydlářský! Kroutil se jak u zrcadla stále, každý pohyb měl být vnadidlem, blyště řetízků a tretů zlatem; fiflena to byla s mužským šatem, směšná, marná bez meze a míry. „Ale předce mužská loutka ta, mužům stvořená jen k pohrdání, bouřila můj vztek: ty v zadumání 16 stálas před ním vřele dojata, a když pak můj zpitomělý sluch náhle zbystřel, an mi zazněl vzduch čaromocnou hudbou tvého slova, slyšel jsem tě říci: „„Dobře již znáte mysl mou, i vězte znova, že, ač spanilé jsou sliby vaše, zůstavují v srdci mém jen tíž, – jest mi teskno, utíkám se plaše před tím žitím skvělým ve svém prostém zpět k své lásce, ke svým povinnostem.““ Pak jsi mlčela, a zdálo se mi, že z tvých očí vážně sklopených v pruhu světla, v němž tvá hlava plála, slzy dvě jak jiskry padly k zemi; a v té chvíli, kdyby v blízku skála v zemi byla vrostlá, byl bych silou paží, hrozným pudem vzpružených, vyrval skálu tu a vmetl ji jako pírko v soupeřovu hlavu, stokrát prokletou! On potměšilou duší svou snad větřil nebezpečí, neboť pravil ti svou hadí řečí již jen málo slov, vzal ruku tvou za konečky prstů, nesl ji po svém pansky zopičilém mravu k ústům svým, a s mrštnou poklonou 17 obratností raka pozpátku za vaši se vkradl zahrádku. „Málo kroků – a byl bych jej stihl, tys však stála v cestě přede mnou; zapomněl jsem na panáčka zcela, jediná jen touha ve mně vřela: bych jen z tvého spanilého čela, z drahých očí tvých, z tvé duše zdvihl oněch záhad roušku tajemnou, jež mě mučily. Ó proč se chvěla slza v oku tvém, když s cizím hostem řeč svou skončilas, ó čeho as žel ti bylo, ana pravilas, že se vracíš k lásce, k povinnostem? Či se ti to náhle krušno zdálo? Milovalas mě tak příliš málo? Či, ó Bože, snad že na mně bylo jíti z cesty tvému štěstí, – jemu?! Svět se zatměl, kolem zavířilo děsné prázdno; tedy konec všemu? „Plno smutku v srdci, slzy v zraku, stál jsem před tebou tak dlouho něm, až se prolomila z prsou tlaku otázka, dřív zardousená v něm. 18 Víš, jak jsem se tázal, prosil, vzýval, abych zvěděl, jaký los mi zbýval, jaký soud! A jaký poklad drahý, skvěle zářivý a převábný cizí muž ti mohl podávat? „Tys mi řekla, že to kupec z Prahy, jenžto krásný brokát hedbávný přes tvou vůli chtěl ti prodávat. A ta všední, bezvýznamná slova rozpěnila krev mou divě znova, neb jsem poznal, že jak v prachu zmije chladná, jedová v nich lež se kryje. Víš, jak zabouřil jsem s důrazem prudčím, neústupným dotazem, víš, jak vášeň lomcovala mnou, až jsem před tebou jak zničen klesl, vysílen a cháb. V tom okamžení dělas měkce andělským svým hlasem: „Pravdu„„Pravdu plnou, pravdu neklamnou vyjevím ti, drahý, beze rdění, bez bázně i žalu, beze trudu, až tvou šťastnou – šťastnou ženou budu!“budu!““ Řeklas to, a když jsem zraky vznesl, stálas přede mnou tak plna míru, záříc neviny a lásky jasem, 19 s tou svou něhou, jížto rovné není, že jsem pocítil zas blahou víru v srdce tvé i v pravdu svého štěstí. Rozhodlas tak o mně na rozcestí...“ Zamlčel se. „Věřils, vím to, vím,“ vece Jitka. „Pamatuji vděčně na ten důkaz lásky, za kterou miluji tě duší veškerou svatě, jedině a nekonečně! Šťastnou jsem tvou ženou! Vypovím teď dle slibu vše, co tajila jsem plna bázně před nedávným časem, aby ani stínu mihnutím vědomí se tobě nezkalilo, žes mi vším, co na světě mně milo, že jen tvou jsem každým dechnutím, a že v los, jenž od tebe mě loudil, nikdy sen mé duše nezabloudil. „Slyš to nyní. Onen cizí muž přijel do vsi naší dříve juž jednou při honbách, když různých hostí bylo plno v zámku u vrchnosti. Po těch lovech, že byl právě svátek, slavnou mši jsme s velkou hudbou měli. 20 Zpívala jsem Agnus. Po mši pak poslední jsem vyšla z menších vrátek za chrám na chodníček osamělý hudbou dojata i klopíc zrak; v tom však na té půdě, sluncem zprahlé, vedle svého stínu spatřím náhle druhý stín. Nuž, cizinec to byl, jejž jsi viděl se mnou později. Zastavil mě, zpěv můj velebil takou chválou – nebo raději spoustou takých slibů, že mi k slechu nikdy nepřišlo, co tak mi líčil. „Mluvil ohnivě a bez oddechu; sotva chápala jsem podivem obraz, jejž mi před očima vztýčil: o prostoru pestrém, zářivém, na němž nejkrasšími písněmi lká i jásá vše, co na zemi srdcem hýbá v prsou tisícerých; o místě, kde střídá na pohled nejkrasší své zjevy širý svět. Brzy jest to klenba lesů šerých, kterou náhle proutek čarovný v živý ráj se zlatým zámkem mění, jak to bývá v pohádkách a v snění, a kde víly, lesní královny 21 při měsíčné záři tančí v kole. Brzy jest to válečné zas pole, na němž hrdinové vítězí; zas to poušť je širá, bez mezí, na níž velbloud klesá ve stín palem, nesa vyhnance, jenž zmírá žalem; nebo skvělý obraz mocných měst, dávno vyhlazených s tváře světa, která v dálných zemích národům cizích řečí někdy panovala; králové tam, po nichž dávno veta, ověnčenou branou slaví vjezd, jak by zašlá doba z mrtvých vstala. Opět útulná to víska malá, stříška, okénko – jak rodný dům v pestrém světě tom bych uhlídala! Brzy velebné to moře jest, na němž lodi plují, bouře dují; brzy hrady skalní, ledy věčné, síně skvostné, sluje příšerné, – nač jen pomníš, v kráse nádherné zříti tam a v změně nekonečné. Vše to cizí muž mi líčil tak, že se před můj udivený zrak stavěly jak vidiny ty zjevy; a pak děl mi, že bych já, slyš, já jako královna v tom světě novém, 22 čarokrásném, luzném, pohádkovém mohla vlásti, slova rozkošná pronášejíc líbeznými zpěvy! „Pravil mi, že k štěstí dán mi s nebe vzácný dar v tom hlase, jenž i tebe, Bohdane můj milý, dojímává. Děl mi slova, jimžto rozumět v prostotě své nemohla jsem hned; nevím v pravdě, co jest laur a sláva. Chápala jsem jen, že lidstvo přeje tomu, kdož mu vřelou duší pěje hnutí citů upřímných a pravých, radostně i bolně dojímavých... Myslila jsem, že se neprohřeší, od Boha kdo daným uměním, zpěvem srdce zarmoucených těší, a že, nechť i místo proměním, všude se svou čistou vůlí mohu jako v chrámě sloužit lidem, Bohu. Zdálo se mi to tak krásným býti, těšit, blažit po celé své žití, neboť vím, že, zní-li píseň sladká, všemu lidu jest jak dítěti, které kolébavkou tiší matka v loktů věrných teplém objetí! 23 A pak nevíš, ač ti nezakrývám, jak mi blaze, blaze jest, kdy zpívám! „Byla jsem již zpola odhodlána, že dle rady výmluvného pána matce, tatíčkovi vše to povím, dám jim s Bohem, a s jich požehnáním půjdu z domu za svým cílem novým. Ale když jsem po rozchodu s ním stála sama doma na prahu, a když po nábožném přivítání políbil mě otec v prostřed čela, kdežto matka s vlídným spěchem svým oběd sváteční nám přinášela: ztratila jsem smělou odvahu. Vážila jsem v mysli, zadumána, divná slova neznámého pána; a když on pak přišel z podvečera nenadále na zahrádku k nám, aby rodičům to řekl sám, k jaké výši zrozena jich dcera: šťastna byla jsem, že u souseda oba právě dleli... Stála jsem před cizincem dojata i bleda, s prudkým ve své mysli zápasem, než jsem říci mohla: „Vzácný pane, 24 cizím jest mi onen skvělý svět, a než proň dám s Bohem matce, otci, než mým cílem, domovem se stane, prahnu plnou pravdu vyzvědět, hoden-li, bych opustila zaň staré rodiče i rodnou střechu, dobré, blahé-li v něm vládnou moci, s nebes dané lidem pro útěchu; ne-li, Bůh mě kroku toho chraň! Proto prosím, pane, ukažte mi ony zpěvy, hry ty spanilé, jež by údělem mi zpívat bylo.“ „On mi řekl: „Toť„„Toť mi právě milo; pošlu brzy, dítě rozmilé, zpěvohry vám veliké a slavné; pro vás vyberu je mezi všemi, aby byly krásné a též mravné.“mravné.““ „Odešel; i zaslal mi pak časem knihy plné krásných nápěvů, které zkoušela jsem pěti hlasem plným nedočkavých záchvěvů, ale záhy radosť moje čilá v žal a ztrnutí se proměnila. Ó nad těmi zpěvy srdce mé tuhlo hrůzou, neb zas v bolu prudkém 25 div se nerozpuklo! V nočním tichu zněly mi jich teskné povzdechy, žaloby a hrozby šílené, sténající nevýslovným smutkem! Ó co bolu, zoufalství a hříchu, v štěstí dnů mých nikdy nepoznaných, ó co trýzní hořkých, neslýchaných vrhalo se na mne z oněch zpěvů! Nebylo v nich, není útěchy rozteskněným duším pro úlevu! Slzy proudem splývaly mi v knihu, na niž klesalo mé žhavé čelo, srdce mé div sneslo takou tíhu a jak nikdy dřív mě rozbolelo! „Nejvíc jedna hra mně dojala. Prostá dívka v sladkou hodinu z lásky věříc lásce, zadala srdce svoje i svou nevinu; svůdce pak ji bídnou opustil, an mu ďábel mistrem, rádcem byl. Ubohá, v své hanbě bratrem kletá, padlá, povržená v očích světa na své děcko sáhla vlastní rukou a pak štvána zoufalou svou mukou šílená se octla u vězení... 26 „Kolik slz a nocí bezsenných stálo mě to tklivé utrpení! Myšlenek svých, žalně zmámených, ptala jsem se, možno-li, by kdos viděti chtěl taký hrozný los na divadle pro své potěšení. Ptala jsem se, zdali v světě není soucitu již pro zrazenou v pádu ani hněvu za tak bídnou zradu? Běda, běda, svět-li skutečný tolik strastí, tolik hříchů chová jak ten vymyšlený, báječný! „V temnu pochyb těch a bolestí pojednou mi vzešla hvězda nová, vrátila mi víru ve štěstí, v mír a v dobro, v blaho v lidském žití! Tys to byl, můj drahý Bohdane, a tvá láska na vždy zůstane hvězdou, jež mi v pravou cestu svítí. Jak jsi přišel a z tvé milé ruky budoucnosť mi pokynula sladká, zjasnila se matná křižovatka před mým zrakem, v dráze jediné potkaly se všecky touhy mé; spadly všecky pochybnosti muky s duše mojí. Vrátila jsem hned 27 pánu knihy, v nich ten klamný svět hořkostí a nesmířených bludů, šťastna, že jen tobě zpívat budu čistou radosť z jasné duše hloubi...“ Umlkla, neb zavřel její ústa polibkem. Teď vjeli v háje loubí, které větvičkami v hůře srůstá, jako když se mladé ruce snoubí; v modru nad tou útlou, hnědou sítí, s ostychem jež v prvou zeleň pučí, něco letí, v třepotu se svítí a jak smích, jak živá radost zvučí. Jitka vztáhla ruku letcům vstříc, s rozjařenou tváří volajíc: „Pozdrav Pán Bůh, vlašťovičky zlaté! Však již po vás pilně vyhlédám, nedočkavě slouchám; pátrám, kde jste! Leťte, ptáčkové, ó leťte k nám, požehnání pod střechu nám neste!“ Roznícené zraky za ptáčky dlouho upírala v obláčky, až i milé jejich šveholy znikly za hájem a za poli. „Ženuško,“ jí šťastný Bohdan šepce, „zpívej tedy, jak ta ptáčátka 28 zprvu mně i sobě; ona ale zpívajíce letí vystlat hebce nejen sobě hnízdečko své malé, však i pro drobounká mlaďátka; dejž nám Bůh, bys také uspávala písní svojí drahá očka malá.“ Žínka růžověji zardělá ještě za ptačátky hleděla, pak mu řekla: „Není na světě ani v písních, ani v báchorkách věci dražší, světější a krasší, Bohdane můj, nad domácí práh, nad štěstí a lásku beze hříchu, která při tvém krbu v milém tichu v pokojnou svou náruč pojme tě. Věz, že od těch krutých, zpěvných bájí spěji pod ochrannou střechu naši jako z bouře k poklidnému ráji. Nechci tam, kde hříšno, děsno všecko, otec opouští – máť vraždí děcko, ale toužím tam, kde láska čistá, jak ta vlašťovička, s péčí svatou blaho sobě i těm příštím chystá... Nevím, možno-li v tom světě tam míti duši takou jedovatou, za lásku dát odměnou jen klam; 29 mně jen blažená ta pravda známa, na prostém že prahu domoviny zbožnější je láska, a že s náma, Bohdane můj, nejdou stíny viny.“ Vyjeli teď z háje. Kolkolem kraj se usmál jasnou, vlídnou tváří v poledního slunce širé záři. „Hle, náš domov! Již tě zdáli vítá!“ zvolal Bohdan, kyna převesele rukou v před, kde jarní osení jako moře vlní se a svítá lichotivou, skvostnou zelení; až kde v dáli pole za polem v jemnou dolinku se hebko stele, tam až za potůčku vrbovím, za plotem a houštím skrytá v zadu, kolem zobjímána větvovím starých štěpů pučícího sadu, blýská v slunci jako zrcadlo, jak by stříbra na ni napadlo, šedá, hladká, v lesku ztopená starobylá střecha dřevěná; bílý komín bez obláčku dýmu čeká jen, by ruka hospodyně sama oživila zchladlý krb. 30 Jeli za spletitou stěnou vrb, jež svou klenbu, svižně vypjatou, přehýbaly důvěrně a stinně nad širokou mezí travnatou, po boku kde proudu šumícímu bujněji než jinde zeleň smělá v útlé chomáčky se rozvíjela. Posety jsou jimi štíhlé pruty, tak že, každým dechem vánku hnuty, zdají se, že sypou ladným ruchem pršku smaragdů i zlata vzduchem, kladouce je dvěma šťastným v cestu. Všady z travin, z poupat směsice, z líbezného křů a stromů těsna usmívavě kynula tu vesna svátečněji, v hotovější slávě, krásnější čím dál, jak družice, vystrojená k veselí, by právě čekala tu již jen na nevěstu. Pentle rudé z bílé hřívy vlají, v trávu měkce dupe podkova, bujným klusem koně ubíhají, cítíce již blízkost domova, Hle, kol vozu letmo plot se kmitá z bělokorých dřev, jež slunce zlatí; 31 koně stanou, – cesta se tu tratí v lučinu, a lípa rozložitá hradí ji, však za kmen její skrytá kynou vrátka z malovaných latí. Ó v jak slastném snesl Bohdan hnutí Jitku v loktech jako na peruti! Jak ji ukazoval v zahrádce štěpné růže, které k památce dne byl vsadil, kdy se vrátil od ní, nesa sobě její lásky slib! Tu zas lavičku, již v stínu lip zrobil pro ni nad hladinou vodní; ukazoval, kterak pučí hlohy, kterak šeřík plný květů bude, i jak tulipánů záhonek špičky lupenů již povyhání, a jak z černé půdy krvorudé již se derou puky pivoněk; těšit se, jak vzejde z nenadání květin druh a barev odstín mnohý v zahrádce té tiché, mile stinné, jež se k zadní straně domu vine. Když se obehlédli pospolu v malém tom svém ráji, vedl Jitku Bohdan s okem zářným ku příbytku. 32 oknaOkna tmavá blýskla z bílých stěn, jak by černé oči laškujíce mrkly z vlídně čtveračivé líce; korouhvička v štěpu vrcholu zlatě kmitla, tiše zabzučela, jak by ráda více pověděla zvědavě své paní, kdyby směla s domu tajemstvím a s pravdou ven. „Za mnoho bych nedal, za poklady ten náš tajeplný, tichý vstup! Jdeme jako v okouzlený hrad, jenž je stoletému spánku v lup; příchody a brány, veškery hradí uvnitř zámky, závory; jenom jedna stezka osamělá vede k brance v nejtajnějším koutku, aby skryté ráje otevřela naší lásce, čarovnému proutku.“ A již stoupil k zadním vrátkům domku pod klenutím střemchového stromku; na stěnách se zelenají latě, po nichž réva šplhá k oknům výš, slídíc ve zatmělou nitra skrýš, co as neznámého tam se tají; v dolních oknech pak, jež réva vroubí, 33 hustou mříží zarůstá jich mříže; vedle vrátek splétá malé loubí, pod nímž, domácího prahu blíže, nejútulnější je sedátko; kozí list jak lem se vine drobně, poupaty se zardí za krátko, květným rámcem obklopí je zdobně. Nemůže mít palác nádherný brány, jež by lépe v nitro zvala, než ta ověnčená vrátka malá a ten práh tak skromný, důvěrný. Již naň stoupil Bohdan a již zručně jal se odmykati. Smavě, zvučně ohlas klíče uvnitř zahlaholil. V tom hlas jiný, jasný, lehkým hvizdem někde blízko s výše zašveholil; Jitka vzhlédla, vzkřikla. Zardělá Bohdanovu ruku zdržela. „Neodmykej!“ děla rozechvěna, chvatně prosíc; podivil se tomu, ale zvedla prst svůj míříc jím tam, kde klenba vrátek zavěšena maličkým a šedým ptačím hnízdem, svěžím, ještě nedostaveným; 34 ptáčků dvé tam pípá při práci na svém novém, skromném paláci. „Vlašťovičky!“ Jitka zaplesala. „Ó však jsem vás cestou k nám již zvala! Neste štěstí do našeho domu! Neodmykej vrátek, muži milý, bychom hnízdečka jim nezbořili.“ Bohdan vzhlédl; rád by ptáčkům přál tuliti se pode střechou chrannou; kradmo ale obrátil se stranou, aby zakryl, že se pousmál. „Věřím, že ti ve tvé dobré duši líto jest, když úkryt ptačátek lehkovážná ruka marně ruší; my však musíme předc do vrátek! Lépe shodit hnízdo nehotové, než v ně uloží svá vajíčka a než sedne na ně samička; snadno jinde vystaví si nové.“ Zas chtěl otočiti klíč, a znova Jitka ruku jeho zachytla. „Nedejž, Bože, aby odlítla ptačátka ta pryč nám od domova! 35 Vlašťoviček nikdo neodhání, komu milo Boží požehnání.“ K žínce mladé, jež tak prosí živě, obrátil se Bohdan konejšivě. „Neboj se, ty dítě pověrečné! Nechce-li tvé měkké srdečko, bych teď ptáčkům zbořil hnízdečko, rci jen, kdy se domů dostaneme! Myslíš na odklady nekonečné, na podzim, až ptačí rodiny odtáhnou pryč z naší krajiny?“ Jitka chvíti stála v tísni němé, potom dí: „To není pověrou, co mě drží mocí veškerou. Ač to praví ctné a staré zvěsti, vlaštovky že nesou domu štěstí, tobě k vůli více neuvěřím, čemu jakživa jsem věřívala. Ale ukrutností se mi zdá zaplašiti zvířátka ta malá, jichžto dvé tak věrnou péčí dbá o hnízdečko svoje, o budoucnosť, o bezpečný domov mlaďátek, jimž jej stelou měkce vlastním peřím. Či tě nedojímá taká vroucnosť 36 něžné lásky v srdéčku tom ptačím? Prosím – kéž tě uprositi stačím! Vztáhni ruku svoji nazpátek! Nevkročujme v domov milý vlastní přes těch ptáčků domov zkácený. Myslím, Bohdane můj milený, že bychom pak nemohli být šťastni. Jest mi jako při těch truchlých hrách, ježto zpívat byla muka hrozná... ó kdo vkročí na posvátný práh tiché lásky, zdaž tam blaho pozná, před tím prahem svým-li zašlapal cizí blaho v zoufání a žal?“ Bohdan hlédl bystře v divném hnutí v žínky tvář – a k úsměvu se nutí. „Jakýms předc jen děckem roztomilým se svým srdcem něžným, pošetilým! Soucit s děckem, ve hře zavrženým lidem pro zábavnou podívanou, s bolem zpívaným a strastí hranou vstoupit bránil ti v ten velký svět, k tichému jsi krbu tíhla zpět; hle, a soucit s hnízdem pobořeným, s trochou hlíny to a slámy, znova teď ti brání vkročit do domova? 37 Kam se, holubičko, obrátíš v tom svém rozmýšlení příliš plachém? Věsíc křídélka svá, chvělá strachem, mezi nebesy a zemí trneš¡trneš! Dítě, jinak zřízen jest ten svět! Nedbej, co ti v cestě; pusť se v let, vezmi štěstí, kde je uchvátíš; tvé to jest, co rukou v klín si shrneš, sic by hříchem bylo vkročit v sad, že bys broučka zašlápla tam snad, hříchem slasť by byla, láska vinou, že snad jiná srdce v smutku hynou... Ne, tak nelze žít, mé zlaté dítě! Pojď jen chutě, ve mne důvěřuj, v hnízdečko své vlastní, ptáčku můj, neboj se!“ – I vztáhl ruku hbitě po klíči, však Jitka k ní se shýbá a ji drží, tiskne a ji líbá a ji kropí vřelou rosou pláče. „Nemohu, ó nechci!" volá zas tísně pln ten sladký její hlas, třepotaje se tím taktem strachu, jakým poplašené srdce skáče; tvář, ač plane v zahanbení nachu, s výmluvnou přec prosbou v jeho zrak tklivě vzhlíží „Nechtěj nikterak, Bohdane, by tížil moji duši 38 byť jen jeden šťastný okamžik, jímž cos milého se komu ruší a v nějž vniká cizích stesků vzlyk. Nemohu! Ó pomysli si, pomni, že teď my, jak ptáčkové dva skromní před sebou tu máme domov milý, na nějž jsme se tolik natěšili, stojíme tu na svém vlastním prahu srdcem pohrouženi v příštím blahu, plni doufání tu pod svou střechou zříme v celý život s lásky těchou; pomni, že by náhle ruka cizí zničila nám drahý domov ten, več jsme doufali, že jako sen jednou ranou rozdrceno mizí! Pomni jen, jak ukrutný to žal, kdyby osud zlý nás odehnal, nechtě s námi slitování míti! Přej, můj drahý, přej i ptáčkům těm, co tak sladko nám, co sladko všem! Nesmíš, nemůžeš tak tvrdým býti!“ Stála na prahu tak dojímava něhou mládí, duše dobrotou, že se hrdá Bohdanova hlava bezděky jak v smutku nachýlila, 39 divnou zasmušena tesknotou. Ale rychle zaplašil ty chmury. „Nechci tedy sehnati zde s hůry ptáčat těch, že tobě jsou tak milá. Dětinské, však první jest to přání, v manželství jež vyslovil tvůj ret; nuže, drahá, činím jemu zadost, obětuji vlastní svoji radost též snad dětinskou. Nuž, musím zpět shánět někoho již bez meškání, kdo by otevřel nám o překot do našeho domu jiný vchod. Počkáš sama? Nebudeš se báti, než se poslušný tvůj muž ti vrátí?“ „Nuž“, dí Jitka, „ráda tě tu vyčkám, jenom neubližme vlašťovičkám.“ Složil malovanou truhlu s bryčky, vsedl, do rukou vzal oprátky, obrátil a zmizel mžikem, tiše. Jitka v samotě své zahrádky stojí usmívava u lavičky pod révovím, hledíc za manželem s ulehčeným srdcem, jasným čelem. 40 Usedla i zírá kolkolem. Jak tu ticho! Klid jak balzám dýše svěžím vzduchem, sladce prohřátým, v malém světě tom, jejž jako lem obepíná potok, blýskající stříbrem vlnek, drobně rozvátým Jitka zkoumá s vděčným, slunným citem vše, co před ní rozvíjí se, pučí, každé stéblo, každou ratolest, v zlatém paprsku se houpající, každý stín, jenž kmitá nad pažitem; žlutý písek steziček a cest, – vše, ó vše, co ji tak mile učí, pečlivá že ruka, láskou čilá, v odpočinku od rýče a rádla, vše to pro ni vlídně upravila, by tu šťastně velela i vládla Bylo jí tak nebesky, tak blaze! Oko její přitmělo se vlaze, ruce spjaly se a duši zvlnil sladký ruch jak hudba, modlitba, jako nejvroucnější v chrámě zpěv, jímž by němý vzduch se kolem plnil. Nevědouc, jak dlouho as tak snivě již tu dlela, procitla teď živě 41 zaslechnuvši hlas – teď hlasy dva, dětský, tichý sten a konejšení jistě mateřské. I zvedši oči zřela cizí, nenadálý zjev. Před ní, v prostřed otevřených vrátek stojí žena – zvadlá dívčí krása, zraky zvědavě a v podivení upírajíc přímo k Jitce tam pod révové, snivě stinné loubí. Zraky ty jak sluje zejí z hloubi, mezi nimi vráska temná hlásá, že to bledé čelo, pod vrkoči černými co noc, as žití mam omráčil svou těžkou ranou již. S ramenou jí splývá vetchý šátek, pod nímž něco tiskne k sobě blíž, – jaké břímě, zradil dětský kvil. Jitka hledí na ni drahně chvil, divně jata dlouhým jejím zřením, v němžto víc a více kameněl úžas, úzkost, beznadějný žel. Mráček slunce skryl a s chladným chvěním obešel stín jeho náhle Jitku. Vstala, soucitně v před pokročila. „Neznám vás; jste z domácích, má milá? 42 Jsem tu prvně dnes, a všecky tváře našich lidí jsou mi neznámy. Hledáte-li zde snad hospodáře, přijde asi brzo za námi. Neb jste cizí? Žádáte si čeho? Schází něco vám anebo dítku?“ Pohlédla teď ve tvářinku jeho, jež se na ni jasně usmála; zdála se jí divně povědomá. Ale bledá jako mrtvola žena rozhlédla se dokola, na Jitku pak zrakem zaplála, váhavýma tázajíc se rtoma: „Povězte – jsem cizinkou zde zcela, – povězte mi, jak se jmenuje toho dvorce hospodář? Zda jsem dobře na statku zde Bohdanově?“ Při každém tom polohlasném slově kanuly jí potu krůpěje v ruměn studu s uvadlého čela. Jitka kývla s vlídným souhlasem. „Jste tu v jeho dvorci. Muž můj milý nazývá se Bohdan.“ 43 Nedořekla. Cizí žena jak strom podťatý bezduchá se na kolena smekla, čelem padla na kmen břízy bílý, tak že, když ji zvedla starostlivě Jitka chvělá, skvrna krvavá na úbělu kůry plála živě. Pohled ženy, v prázdno upjatý, zvolna teprv opět rozeznával svět ten skutečný, tu pravdu v něm... těžký bol dřív udušen a něm, nyní slovy žalnými a vzdechy hledal sobě úlevy a těchy. „Bůh mu odpusť!“ děla tichým hlasem, „Bůh vás nechtěj trestat za hřích jeho! Ó,vám z duše přeji blaha všeho, toho blaha, které ztratila jsem! Vždyť jsme ženy, slabé ženy obě, celé srdce obě jsme mu daly! Mne již čeká svatý pokoj v hrobě, ale zbyde červíček ten malý...“ Zaštkala a nad útlounkým spáčem schoulila se s polibky a pláčem. Jitka naslouchala, děsně zbledlá, jako ve snách, jako v omamu slovům závratného významu, 44 nepochopeným a tajemným; cizinka ta hloub a hloub ji vedla k zřídlu jich svým nářkem dojemným. „Nechtěla bych vkročit jak zlý duch v cestu jeho, kde mu štěstí kvete, nemám v srdci výčitky ni hrozby, – budiž pokoj mezi náma dvěma! A co platny nejsvětější prosby, když již pro mne Bohdan lásky nemá, a když povinnosť mu není sladkou, míti soucit s děcka svého matkou! Však mě osvobodí dobrý Bůh milosrdně z hoře, jež mě hněte... Mám však děcko! Než mě stihne skon, s děckem jeho k srdci se mu loudím, děcka neopustím, neodsoudím, jak je opustil a zapřel on...“ Z prsou Jitčiných se výkřik dral, ale hrdlo svíral hrozný žal; slabě jako mroucí ptáče hlesla na lavičku klesajíc. A žena plný soucitu k ní pohled vznesla. „Cítíc v prsou svých již smrti mráz, hledala jsem jeho, ne však vás; 45 nevěděla jsem, že zasnoubena jest mu jiná nejvyšším tím blahem, o němž přísahal mi tisíckrát, že ho mně chce za mou lásku přát při svém krbu za svým čestným prahem; doufala jsem veň, že domov týž bude mým, jenž vaším stal se již. Neznám vás, jak vy mne neznáte; jedno, kdo jsem, jaký osud můj, – starý příběh! Padla jsem v tu sluj, o níž slyšela jste stokráte... Však snad Bůh, můj slitovník, mně sám místo k Bohdanu teď vedl k vám! Srdce vaše nebude tak tvrdé jako čelo jeho, štěstím hrdé, nezardělé hříšnou pamětí! Odejdu jak stín, smrť již mě čeká, – a to dítko, které světem nosím v hanbě, v bolu svém a snížení, ten můj skvost, – ó na kolenou prosím, pláču zaň, – jest nade vše mi dražší, a nechť přetěžké to loučení, – slitujte se! Duše vaše měkká kéž mu otevře tu náruč vaši! Přijměte je z mého objetí ve svou milost, ve svou lásku svatou, za tu míru štěstí vrchovatou... 46 přijměte je v dům svůj, pod svou střechu, na kolébku, v nížto doufáte že též někdy sobě pro útěchu vlastní dítko zakolébáte...“ Zakvílela hlasně, srdcelomně, nemluvila již, jen tichý vzlyk tlumila co chvíli hloub a hloub. Jitka ohromena, oči v sloup, zřela před sebe jak nevidomě, ztrnuleji v každý okamžik, jak by zelo strašné temno před ní, ve kterém se nikdy nerozední, v něžto hvězda více nazasvítínezasvítí, ale svět se beze spásy zřítí. A jak prvé do snů šťastné lásky zazvučel jí v mrtvo těžkých dum křidélek zas dvojích lehký šum a dva jasné švitořivé hlásky. Rozhlédla se jako v probuzení: již tu ženy žalobnice není; byla vidinou snad ve snu vratkém? Hle, tu něco Jitce po boku leží pozakryto vetchým šátkem. 47 Z duše raněné jí tryskl hněv, zoufalosť jí v divém útoku udeřila v rozžárlenou krev – potom ztichlo všecko v hluboku. Sklonila se vážně nad robátkem, naslouchajíc hlasům vlašťovek, jež se šťastně její ochranou v hnízdečko své jisté dostanou budoucí své drobné mládi vděk; truchle chýlila svou bledou líc k tomu děcku, na němž otec hřeší, opuštěnému a bez přístřeší, zrazenému s matkou neblahou lživé lásky křivou přísahou. Před duší jí planul víc a víc obraz oné oklamané děvy, jejíž pád a vražda šílená, spanilými přioděná zpěvy, zdála se jí hrou tak bezbožnou, na niž patřit, jížto slouchat chtivě zdálo se jí mukou nemožnou. Ó již věřila, jak náruživě, ssál by lačný, roztoužený sluch slova taká; hořce plamenná, zvuky, jimiž vane takých žalů, takých žalob smělý, mstící duch! Cítila, jak soudu hlas z nich vážný 48 volá v duše jako anděl strážný a jak vzývá, pozvedá je výš z hříchů srázných propastí a kalu smírným ladem v lepší, blažší říšříš. Cítila, jak v hrůzné oné kráse, které nechápala dříve slepá, lži a šalbě v postrach odkrývá se pravda živá, hlasná, velkolepá, a jak šlehá žhavá její zář bleskem světla v nikdy nezardělou, ale před zrcadlem takým chvělou hříšných lhářů pokryteckou tvář. Cítila, co výstrah a co smíru kane v duše bludné z toho pění, ježto v nejdivějším vášně víru splývá, mírní se v kras takých zdroj, jak by neslo věštbu odpuštění, milosrdnou spásou končíc boj. Zdálo se jí, že by nelze bylo, aby štěstí kdy se uhostilo v srdcích lidských v prostřed toho žití, kde se každá víra náhle řítí, každé naděj, která svedla, klame, náruč, která objímá, hned rdousí, ruka přátelství, dlaň lásky samé stisknuta – již smrtnou dýku brousí – že by nelze bylo vkročit v chatku 49 pohostinnou, mile domácnou, hlavu položiti bojácnou na hruď milovanou, něhy plnou: kdyby něco v hrozivém tom zmatku, jak by olej nad zbouřenou vlnou, nerozlévalo se čaromocí nevýzpytně slibnou, hojivou; kdyby z našich nejtemnějších nocí cosi tajně dráhou zářivou nevzlétalo v toužném pohnutí jako modlitby smír nevýslovný, jak by čistou nesen perutí duší teskných anděl orodovný... Cítila, že jest tu velké moře útěchy a štědré, sladké spásy, v něž, kdy pohrouží se lidské hoře, perly za své slzy vykoupí si; moře, v němž se záře nebes mísí v zemskou rmuť, kde hřích se zmývá podlý z ran i skvrn svých, kde se soucit modlí hudbou k nebesům: toť moře krásy. Zdálo se jí zas tak sladko býti těšit, blažit po celé své žití, potopit v to zpěvné moře zvuků svou i cizí, všeho světa muku; po své krátké, klamné k štěstí pouti s ubohým svým srdcem na věky 50 prchnout odtud na břeh daleký a ve vlnách zpěvných zaniknouti... Nad děťátkem nachýlena stála, pohroužena v bolný polosen; v slzách, jimiž pohled zarosen, celá zúzkostněná duše tála. Ale teprvé když koní ržání, podkov přitlumeně dupotání hebkou cestou, v drobném poskoku ozvalo se z vrbin potoku, a když s bujným Bohdanovým smíchem cizí hlas se blížil snivým tichem, až se mihl s lehkým rachotem bělokorou mříží za plotem s červenými koly modrý vůz: padlo celé skutečnosti děsno v duši její; tíha neštěstí, zrazeného srdce hněv a hnus uchvátily dravou bolestí ji, tak šťastnou ještě před chvílí. Bylo jí tak strašlivo, tak těsno, jak by volný vzduch byl žhavou stěnou v pekelný kol žalář uzavřenou; nevěděla již, zda nešílí. Bohdan v smíchu skočil s povozu, s ním pln veselého lomozu 51 vešel cizí, svalovitý muž v hrubém šatě, v ruce s kladivem. S žertem na rtech Bohdan zvolal: „Nuž, hledíš asi na mne s podivem, ba mně zdá se, jako by ti z tváře, milá žínko, planul malý hněv? Nuže, drahoušku, již něco slev! Hleď, já jsem si zajel pro kováře, ač ten bezbožník se směje tomu, že pro vlašťovčího hnízda osud váháš vejít do vlastního domu. Nuže, trváš na své vůli dosud? Aby vlašťovičky pokoj měly, mám se vloupat dlátem, kleštěmi násilně, jak lupič podezřelý?“ Jitka klopí pohled ku zemi, aby zakryla, jak pln je pláče; s ohněm sníh se v líci její střídá, ana chvěle, tiše odpovídá: „Ještě vážněji než dřív si žádám, aby pro to štěstí, v něž se vkrádám tajně po tvé vůli, netrpěl tvor ni nejmenší, ni pouhé ptáče! Nechci, aby kdys mi zaúpěl ve svědomí za nejkrasších chvil 52 cizí stesk a vyčítavý hlas, sebe ubožšího broučka kvil, ba čím ubožšího, tím by as víc mě v srdce bodal v snu i bdění. Nelze, nelze mi, bych založila na zloupených zavrženců dvou křivdě, sklesnutí a utrpení byť i v samo nebe cestu svou. Vejdi, kudy tobě cesta milá, já však –“ „Ty však?“ v smíchu Bohdan vece, „nechať tedy oknem, vejdeš předce! Zhurta, mistře! Prolomte tu mříž, abych do domu tím vchodem novým uvedl si hospodyňku již! Hleď, má zlatá: choutce tvojí hovím, ale abych neshýbl své plece pode jho tvé, k svojí pohaně, musíš ty též za mnou oddaně, kudy já chci, ptáčku, do mé klece!“ Skočil k oknu, samý žert a šprým, úsměch jiskrami mu v zraku hrál; s kovářem se lopotil a smál, rozjařen svým vzdorem rozmarným, 53 ženušce své odplatou to směšnou. Odvazoval révu rukou spěšnou, aby kovář mohl bez obtíží vchod mu propilovat okna mříží. Při práci a hlasném hovoru zapomínal škádlivě zřít stranou jako v úsměšku a ve vzdoru na truhlici pestře malovanou, u níž Jitka stojí všecka bledá; odmyká ji a v ní chvatně hledá, – našla, v rukou sepjatých to zdvihá, jest to v bílém šátku stará kniha, v níž prý svatý lék jest každé ráně, jak by ji byl psal sám anděl Páně. Přitiskla ji k srdci a zas ke rtu. Marně volá Bohdan slovem žertu, že již bude dokořán ten vstup stokrát tajemnější zadních vrátek; stojí hlucha, myšlének svých lup, vytřeštěně hledíc v otvor vrátek, jak když utrýzněný vězeň čeká na chvíli, kdy prchne do daleka. Kovář dostál svému úkolu a již odchází. Ni jeho nechce 54 Bohdan míti svědkem slastné chvíle, kdy se s žínkou octne v domě svém. Volným oknem vskočil bujně, lehce s hlasným zasmáním, až stěny bílé zaduněly v živém hlaholu, jak by vítajíce pána v dům ozvaly se v plesu radostném. Oknem vanul svěží vánku šum, kroky zněly domem vzhůru, dolů, dveře cvakaly, a po schodech slyšet hospodářův hlučný spěch, slovo zase maně pověděné a pak beztarostné popěvání, poskok veselosti neztajené a zas šukot – on tam cosi rovná, šoupá, staví – péče úsilovná, by ji překvapil, až vejdou spolu, ještě nyní nedá jemu stání. Teď ji volá: „Jitko!“ z nitra domu nezřetelně, potom blíž a blíž. Zachytla se střemchového stromu, aby neklesla, neb všecku tíž svojí ztráty náhle zplna cítí: veškerý ten vábný šum a ruch, který z útulného úkrytu teď jí zvučí v opojený sluch, 55 praví jí, jak šťastnou mohla býti, věříc v jeho lásky záštitu, a jak čisté, krásné, sladké žití přívětivý krov ten mohl krýti. Bohdan volá... Ona přes svou vůli cítí srdce své, jím otrávené jako ranou meče pukat v půli bolem, že ji vina jeho žene z jeho loktů, jež ji hříchem žhou a předc nevýslovnou rozkoší nyní, právě nyní luzně zvou ve své objetí! Ó, každou chvílí Jitka ubohá jest ubožší, ana poznává, jak zrádce ten nešťastných dvou, milujících žen, jímžto pohrdá a před nímž pílí s hrůzou prchnout ve svět daleký, jest jí drahým, jak jej na věky miluje a milovati bude, a to žití bez něho – jak chudé! A již rozhlédnuv se po příbytku Bohdan vrací se zas k oknu dole zve i volá laškovně svou Jitku, jížto rozkazuje ze svévole, 56 by šla blíže, že ji naučí oknem vletět v jeho náručí. Mluvil, vábil s horlivostí hravou, ven se k Jitce nahýbaje hlavou, až i náruč svou jí vypjal vstříc. Dlouho stála tichá, mramorová, jak by nechápala jeho slova, z tváře bledé jako socha zříc okem velkým, ale nepohnutým, slepým, mrtvým. Potom hlasem dutým vece k němu: „Dík měj za tu jízdu, kterou zjednals nebohému hnízdu ochranu, ač bylo dosavád jenom prázdné; dík měj nastokrát! Ó, tím upřímněji zachráníš hnízdečko, kde vyplašená máť zanechala ubohou svou mláď; viď, že návratu jí nezabráníš? Odletěla, kdesi umřít spěchá... jakž by mohla bez mlaďátka žíti? Viď, můj drahý, že tvá vlídná střecha ji i mládě bude věrně krýti? 57 Mně to hnízdo, jemuž náležel dávněji než mně tvůj milý krov, brání vstoupit, ač mi stokrát žel, že se bludná zloupím o domov... Jdu, ať láska má ti v slzách svých na tvém prahu setřít nezabrání spravedlivým skutkem těžký hřích, by tě našlo Boží požehnání.“ Bledá jako duch se jemu blíží, v lokty vypjaté mu klade tíži vetchým šátkem skrytou; k ní se kloní, slavný šepce nad ní slib a roní nejtrpčí své slzy na tu tíhu; pak se zvedši líbá starou knihu... Tiše vyšla z otevřených vrátek. Bohdan, bez vlády a vědomí ztrnulými zraky hledí za ní, drže ve svých rukou ohromených, které ztuhly bleskem svědomí, děcko, které kryje vetchý šátek; hledí, nemyslí, ba neví ani, že to není smyslů omámených pouhý přelud, jehož tíže hrozná uleví, až vzbuzen pravdu pozná. 58 Zírá v prázdno; bezvědomě čeká, že se vrátí, že se vrátit musí ona duše milostná a měkká, v nížto krutosti ni pomsty není! Či by na tom světě plném hříchu,hříchu neměla jen pro něj odpuštění? Slouchá napjatě v tom prázdném tichu, jež mu hruď i srdce tíhou dusí, hltá každý šelest, vítr loká, – kolem němota jen přehluboká, a tam polozavřenými vrátky nikdo nejde, nepřijde již zpátky? Slyš, tu něco šumí houští stromů: vlašťovičky přilétají domů s převeselým, jasným štěbetáním – zdá se mu, že s jejím s Bohem dáním Ztuhlosť ledu pukla v okamžiku, muž se zachvěl, v bezobranném vzlyku rozplýval se, schýlen lítostně k ubohému dítku, svému dítku, tiskl je a líbal. Náhle ven skočil oknem, touhou svoji hnán, běžel do luk – vrátka dokořán – 59 kvapil, těkal, zíral úzkostně, pátral v dálku, v širý, jasný den, hledal, volal, vzýval jen svou Jitku... Nikde odpovědi, nikde stopy. V lesku šírá krajina se topí – i ta střecha, pod niž nevkročila, pod níž ani spatřit netoužila, čím ji překvapit chtěl k uvítání; zahrádečka, jejíž rozkvétání ji jen bavit, ji jen blažit mělo: vše se dosud zlatou vesnou skvělo, bytosti jen její pablesk libýlibý, ba i pouhý její stín tu chybí... Bohdan šílen touhou, láskou, bolem, letěl nivou, úhorem i polem, a kde lidský jenom zjev se mihl, pátral, nevěřil, že možno jest, by jí předce opět nedostihl... Pozdě v noci, při kmitání hvězd vrátil se, však sám a sám jen – bez ní. Žhavá výčitka mu duši tíží, neboť na dítko byl zapomněl! Co se stalo s opuštěným tvorem? Bohdan s úzkostí se domu blíží; 60 slyš! co zvučí jemu v mozku chorém? co to straší v skrání roznětí? Jest mu, jak by tichý nápěv zněl z nitra domu, ale jako sladký, zbožňovaný Jitčin hlas to nezní. V okno zří, kde pěje mdlý ten hlas – zří, jak ruka bílá odestírá černý vrkoč z bílé skráně – zírá na své dítko, spící v objetí dětským pláčem přivábené matky. 61 Eliška Krásnohorská rodinným jménem Pechova, naroz. 18. listop. 1847 v Praze. Otec byl průmyslníkem, ale velikým přítelem malířství, matka venkovankou ryzího jazyka českého a mysli poetické! Otec zemřel r. 1850. Eliška vyrostla uprostřed četného kruhu, rodinného i přátelského, v němž vládl směr ideální vlastenecký a snahy umělecké. Měla i to štěstí, za oné doby nevšední, že prvního vzdělání školského nabyla českým jazykem v soukromém ústavě pana Antonína Svobody a choti jeho; teprv ve vyšších třídách vyučováno tam německy. První básnické pokusy vznikly vlivem mladých hudebníků, s rodinou spřátelených; byly to písně a libreto Bendlovy opery „Lejla“. Na dráhu literární uvedena teprv šlechetnou svou přítelkyní Karolinou Světlou. Odebravši se r. 1867 s matkou svou do Plzně, vrátila s r. 1874 do Prahy, aby po vybídnutí Světlé redigovala „Ženské Listy.“Listy“.
[62] Eliška Krásnohorská napsala výtečné básnické sbírky „Z máje žití“, „Ze Šumavy“ a „K slovanskému jihu“, dramatickou báseň „Pěvec volnosti“, dramata „Harantova žena“ (pomocí Fr. Dvorského) a „Dědic ducha“, libreta „Lejla“ (dle Bulvera), „Hubička“ (dle K. Světlé), „Tajemství“, „Blaník“, „Čertova stěna“ i jiná dosud neuveřejněná. V časopisech a bibliotékách uveřejnila řadu různých básní, novel a dětských povídek. Zpracovala také překlad Mickiewiczovy básně „Pan Tadeusz“ krom menších překladů účelu literárního aneb hudebního. Dále sepsala řadu článků o literatuře, hudbě a umění vůbec, čásť „Šumavy“ v Ottových „Čechách“ a četné články didaktické, zvláště otázky ženské se týkající.
E: až; 2002 [63]
Básně v knize Vlaštovičky:
  1. báseň bez názvu