Básně
Josefa Kuchaře.
Čistý výnos věnován opravě chrámu sv. Ducha.
V Hradci Králové.
Tiskem L. Pospíšila. Nákladem vlastním.
1869.
[1]
Mé písně.
Mé písně milostná jsou kvítka,
Jež pučela ve srdci mém,
Jsou upomínky dávných bájí
Ve zadumání bolestném.
Jsou něžný věnec bolů, slastí,
Jejž času doba uvila,
Jsou ostré trny, sladké růže,
Na něž, jak s oka nebes rosa,
Má slza často perlila.
Jsou sny to lehké, sladkobolné
Ve dobách rajské mladosti,
Jsou zahaslé již perly hvězdné
Mých ve hrob kleslých radostí.
Jsou ozvěnou šumící, na niž
Si srdce s láskou vzpomene,
Jsou pohřební to dumy duše,
Ve víru světa zlomené.
[3]
Vlasti.
Rukou slabou obět lásky
Kladu vlasti na oltář,
A můj duch mi věští kleslé
Slávy jednou novou zář.
Přijmi, drahá, přijmi v oběť
Kvítka v srdci zrozená,
Přijmi sny mé a mé touhy,
Slova v bolu zplozená!
VšeVše, co mám, a co mne blaží,
Co mně sladí strastí jed,
Všecko – všecko dávám Tobě –
Jara svého první květ.
Srdce své já dávám Tobě,
Srdce žalem krvavé,
Moje blaho, moje rány,
Upomínky mlhavé.
Drahá vlasti! neodmítni,
Jenž Ti dává život svůj,
Ale s láskou – láskou vroucí
Syna svého pamatuj.
4
Až Ti jednou doba květů
Slávy bude věnce vít,
Ó pak hrob můj opuštěný
Kvítkem chtěj též ozdobit.
Lilie.
Proč se rdíš, o kněžno květů,
Když tě Jasoň celuje,
K čemu klopíš smutně očka,
Slunce-li se vzdaluje.
Růžná slunka záře líbá
V tobě rajský země skvost,
Černá noc ta zahaluje
Tvojích lící nevinnost.
Na procházce.
Purpurovým slunce leskem plaje,
V růžovém krajina zardívání,
V milostnějším ale usmívání
Vábná dívka s květy sobě hraje.
5
Jako bytost s nadhvězdného kraje
V nevinném anděla milování
Rajský tvor ten k lilii se sklání,
A ten obraz v čistou duši ssaje.
Slavík v svatém lásku slaví plese,
Zefyr líbající dívky tvář,
Ambrový jí lučin pozdrav nese.
Phoebus, k západu jenž bráně stoupá,
Paprysků svých zlatoskvoucích zář
Ve zrcadle modrých očí koupá.
Večerní klekání.
Růžné slunka zhasly lesky,
A již svaté šero
Perutě své tajné
Po krajině rozestřelo.
Z tajemného háje,háje
Z luzného jak ráje
Ptactva chorál zaznívá,
Kraje v tichu dřímající
Anděl míru ovívá.
6
Aj! tu linou krajem klidu
Tiché zvonku zvuky,
A v mém srdci rmutném
Trpké jenom budí muky.
Hlahol šuměj tiše!
Stříbrný hlas dýše
V srdce moje žalosť jen;
Brzo, ach, zkolébáš sladce
Ztrápeného v sladký sen.
Pomněnky.
1.
Ach, kde jsou ty krásné doby
Ach, kde jsou ty krásné doby
Rajské mojí mladosti,
Kde jsou ony okamžiky
Plny sladkých radostí?
Kam uprchli oni dnové,
Kde mi ráj jen vykvétal,
Kde oblažen lásky mukou
V Eden duch můj zalétal?
Uplynuly již ty chvíle,
V nichž tak sladký je ten svět,
Svadly již ty krásné doby,
Spanilý jak jara květ.
7
Jenom milá upomínka
Na časy ty blažené
Na chvíli mi poukojí
Srdce bolem stísněné.
2.
Často v tichých šera dobách
Často v tichých šera dobách
Měřím bystrý času let,
A má duše trudně myslí
Na mladosti ráje zpět.
A tu vidím klidný domek,
Tiché ono místečko,
Kde jsem v svatém lůně matky
Zlaté spatřil slunéčko.
Stříbrný tu zřím potůček
S onou pestrou lučinou,
Růžemi a pomněnkami
Kde jsem věnčil lásku svou.
Vidím tamto stíny háje,
Jímž jsem často bloudíval,
Při svitu kde hvězd a luny
O svém nebi blouzníval.
8
A má duše tam zalétá,
A mé srdce tamo dlí,
V chladném kde spí otec hrobě,
Ve hlíně kde matka tlí.
3.
Voda hučí, voda šumí,
Voda hučí, voda šumí,
Listí šepce žalné dumy,
Krokem lehkým v přítomnosť
Prchlá kráčí minulosť.
Upomínka sladká jesti
Na bývalé jara štěstí,
Na tak mnohý krásný den,
Na mladosti luzný sen.
Často v květů kolébání
Teskné přijde zadumání,
Neb v slzavý světa dol
Nasil Tvůrce slasť i bol.
4.
Vůni věje vánek tichý
Vůni věje vánek tichý
Z lučin drahé vlasti mé,
Nesa tiché pozdravení,
Z rumu doby blažené.
9
Od těch kvítků krásné Vesny
Zvěsť mi nese milenou,
Jimž jsem v dobách slastiplných
Sdílel radosť – bolesť svou.
On mi nese tichý šepot,
Stromů bolné šumění,
V mutnotichém jichžto stínu
Sladce otec – matka sní.
5.
S bohem buďte drahé luhy,
S bohem buďte drahé luhy,
Kde jsem prožil mladosť svou,
Kde jsem trávil doby slastné,
Mnohou chvíli blaženou.
S láskou na časy vždy myslím,
Když dech jara květy sil,
A já tobě, Anjelíno!
Z viol, z růží věnce vil.
O noci jen stále myslím,
O té noci májové,
Kdy jsi, drahá, věnovala
Na vždy milci srdce své.
10
S bohem buďte drahé luhy,
Kde jsem prožil mladosť svou,
Kde jsem trávil doby slastné,
Mnohou chvíli blaženou.
6.
Netruchlete, soudruhové!
Netruchlete, soudruhové!
Že nás osud odloučil,
Že snad mnohý na věky se
S vámi drazí rozloučil!
Nechť se klene nade námi
Moře strastí nejasné,
Ať nás souží kalné vlny –
Láska předce nehasne.
Jednou v blahém okamžení
Trudné doby pominou,
Náš pak bol a naše stesky
V samou slasť se rozplynou.
A když více nepopřeje
Objetí nám osud slasť,
O ani tu nezoufejtež –
Za hrobem tamť nová vlast.
Bývalým svým Rychnovským spolužákům.
11
Marii.
1.
Od té doby, co jsem TebeTebe,
Od té doby, co jsem TebeTebe,
Čarokrásná dívko, zřel,
Všechen poklid duše mojí
Pojednou mi vymizel.
Netěší mne docela již,
Co mne před tím vábilo,
Žádných půvab nemá více,
Co mne jindy blažilo.
Darmo usmívá se na mne
Záře slunce růžená,
Nadarmo, ach, ku radostem
Zve mne Vesna milená.
Všecka kouzla, všecky vnady
Milokrásné přírody
Nemohou víc sevřenému
Srdci dáti svobody.
Jediné mé potěšení,
Jediná má ještě slasť,
Která jaro žití blaží,
Jesti lásky sladká strasť.
12
Proto také jenom tenkrát
Srdce mé se raduje,
Pod večer když v tichém háji
Filoméla žaluje.
Krásný věnec blaženosti
Mně všakvšak, dívko, uviješ,
Zašepnou-li ústa Tvoje,
Že mne vroucně miluješ.
2.
Ve Tvojím kdy živobytí
Ve Tvojím kdy živobytí
Krásné doby kynou Tobě,
Ó tenkráte také na mne,
Drahá dívko! vzpomeň sobě.
Vzpomeň na mne, rajský tvore!
Když se v kruhu přátel Svých
Nelíčenou srdce slastí
Těšíš z časů blažených.
Vzpomeň na mne, když Tvá ruka
Zvučné struny probírá,
Když unášen harmonií
Čistý duch Tvůj k nebi hrá.
Vzpomeň na mne, dcero krásy!
V dobách plných lahody,
13
Když Tvá lepá nožka kráčí
Chrámem svaté přírody.
Vzpomeň na mne, potůček kde
Lučinami klokotá,
Když Ti tiché pozdravení
Od milence šepotá.
Vzpomeň na mne, když Aurora
Chladnou tiše líbá zem,
Slavíček když bol svůj pláče
Snivé růži nad trnem.
A když osud nelítostný
Studený mi ustlal hrob,
Věnuj tichou slzu bolu
Památce minulých dob.
3.
Děvo drahá, moje žití,
Děvo drahá, moje žití,
Jak jsou krásné oči Tvé!
Nejspanilejší ni kvítí
Nemůž’ být tak vábivé.
Všecko se Ti jenom koří
Jak bohyni spanilé;
Neboť divy věru tvoří
Oči Tvoje rozmilé.
14
Co jest blahodárné světlo
Proserpíně vznešené,
Aby žití její kvetlo
V záři Iris růžené:
To jsi Ty teď žití mému
Na mé pouti pozemské,
Ku blankytu nadhvězdnému
Růžné světlo nebeské.
4.
Kdyby před andělskou tváří Tvojí
Kdyby před andělskou tváří Tvojí
Zlatá slunka zhasla záře,
Kdyby luna spatříc Tebe,
V mlhu skryla bledé tváře,
Kdyby černé temno noci
V růžný den se vyjasnilo,
Kdyby za dne zlaté hvězdy
S modra nebes zřely milo,
Kdyby zefyr láskou dýchal,
Uzřev pomněnky Tvých očí,
Kdybych viděl očka růže
Tvé že lásky slza rosí:
Pranic bych se nedivil;
Neboť postava Tvá něžná
Stíní krásu tiché luny,
Očka Tvá jsou slunka záře,
15
Hlásek Tvůj šumící struny,
Šeptající lásky žal.
Ach, ta očka – očka krásná!
Za ta bych své nebe dal.
5.
Modré oči.
O těch oček, oček krásných,
V nichžto v božské kráse své
S perlami těch zlatých hvězdic
Plane nebe modravé!
V očka ta když v usmívání
S anděly bůh nazíral,
I sám cherub ve svém ráji
Něhou lásky umíral.
O vy očka, očka krásná!
S čím vás porovnat ach, mám,
Když mé oko dál nesáhá,
Jenom vzhůru ku hvězdám?
Kdybych ve zrcadlo vaše
Zkalených svých zraků vznes,
Stvoření bych uzřel tajnost,
Viděl bych až do nebes.
16
O vy očka, očka krásná!
Pro vás rád bych umřít chtěl,
Kdybych viděl, na mém hrobě
Že vás zrosí lásky žel.
6.
Anděli! Ty jsi mi světlem,
Anděli! Ty jsi mi světlem,
Hvězdou mého života;
Bez Tě jest mi nebe – peklem,
Světlo – hrozná temnota.
Tebou jsem a Tebou žiji –
Bez Tě ani nechci být’
Tebou jsem a Tebou žiji,
Bez Tě ráděj’ v hrobě hnít.
Bez Tě smrtí jest mi spánek,
Hříchem – vroucí modlení,
Dechem hrobu – lásky vánek,
Stínem klamu – stvoření.
Bez Tě máj mi jesti pouští,
Záře luny – světlo umrlčí,
Vonný háj – děsivou houští,
Ptactva zpěvy – zpěvy umrlčí.
A to srdce, srdce moje
Pro Tě láskou, hořem mře,
17
Dnem i nocí nepokoje
Šílenství v něm plamen vře.
Ano, dívko! jedno srdce
V světě pro Tě láskou plá,
A to věrné – věrné srdce
Pro Tě touhou umírá.
7.
Drahás mi jak perla
Drahás mi jak perla
Hlubokému moři,
Drahá jako slunce,
Kteréž nebi hoří.
Drahás mi jak měsíc
Plujícím tam mrakům,
Severní jak hvězda
Smutným plavců zrakům.
Drahás mi jak rosa
Vypráhlému kvítí,
Jako spásy světlo,
Kteréž lidstvu svítí.
18
8.
S bohem buď, o drahá děvo!
S bohem buď, o drahá děvo!
Dál mne volá osud můj,
Avšak věz, že v světa víru
Budu věčně, věčně Tvůj.
O – že osud nelítostný
Víc mi nechce blaha přát’,
Že mne nutí s těžkým srdcem
Nebi svému výhost dát!
Sotva jsem, ach, ponahlédl
V oček čarokrásný ráj,
Již – již severu dech vane,
A mně kalí lásky máj.
Nuže tedy budiž s bohem!
Bolesť nesu v duši své;
Ach, Ty nevíš, že mé srdce
Otrávilo očko Tvé.
Slzy mně, ach, slzy hořké,
Z očí nutí obraz Tvůj;
Kéž i Tobě srdce šepce:
„Dívko drahá, pamatuj!“
19
9.
Nikdy více.
O lásko, lásko – kletbo sladká!
Ty sžíráš mého jara květ,
Ty bolnou hříčkou trháš věnec,
V nějž osud blaha růže vplet’.
Ach, nikdy více nemám vidět’
Tu dívku, již jsem miloval,
Jíž v sladkobolném roztoužení
Jsem lásku, věrnosť sliboval!
Ach, nikdy více nemám patřit’
V to nebe oček modravých,
Jimž k vůli s láskou bych se odřek’
I zlatých dobdob, i rájů svých!
Ach, nikdy více nemám slyšet’
Ta slova slastné milosti,
Jichž, pomním-li ve dobách trudu,
Mi srdce puká lítostí.
O osude, ty krutý, lítý,
Ty vrahu krásných mojích něh,
Ach, v náruči mé drahé děvy
Mne aspoň sladce umřít nech!
20
Noc.
Ticho vůkol.
Leskem červánků se září
Slzy Flory přeskvostné.
Svaté šero háje líbá,
Na něž s nebes moře zírá
Líčko luny milostné.
Tichý vánek v kraj zanáší
Pění ptactva loučící;
Tichý nářek v to se loudí,
Jak když duch tu nocí bloudí
Filomély truchlící.
Šedá mlha dřimající
V plášť svůj halí krajinu,
V jižto chladném celování
Jak Aurory v objímání
Morfeus jímá dědinu.
Vše již dřímá.
Z tajemného jenom lesa
Sýčků line smutný hlas.
Na hřbitově záře bledá
Bludiček na hroby sedá –
Již se blíží duchů čas.
21
Zvuky zvonu.
Posvátné jsou zvuky zvonu,
Svatý kovu vážný hlas,
Jenžto věští osud lidský,
Budí k spáse, měří čas.
Zvuky zvonu slabé dítko
Volaj’ v světa bol a slasť,
Jinocha, by znát’ se učil
Nad hvězdami novou vlasť.
S večerem když den se snoubí,
V sen se kloní sad i stráně,
Tu zvon v svatém šeru pějě
Zbožně tiché: „andělAnděl páně.“
Po nebi když zář se leje,
Bitvy zařve divý hluk,
Za zdar vlasti, spásu země
Prosí zvonu smutný zvuk.
A když svadly tváří růže,
Člověk v úzké rakvi sní,
Tu mu tiché „s bohem“ k hrobu
Smutné hrany zvonu zní.
22
Útěcha.
Kolébkou je rakev,
Hrob je novým světem,
Hrobu tmou se zdobí
Život novým květem.
Byť i tělo z prachu
Ve prach zase stlelo,
Z paměti byť lidské
Jméno vymizelo:
Nad blankytem hvězdným
Svatě psáno stojí,
Na světě co hnije,
To že tam se zhojí.
Poutník.
Prošel poutník kraje širé,
V domov svůj se vrátil zas;
Ach, co srdci nebem bylo,
Sklátil v hrob mu krutý čas.
Prázdná jesti ona chýže,
Mladosti kde ráj mu kvet,
23
Vůkol samé cizí tváře,
Stopy známé nevidět’.
Bože! Kde je moje štěstí,
Kde je ráj mých mladých dob?
Opuštěný v světě šírém
Nemám nic než blaha hrob.
Poslední, co v dálné kraje
Na cestu jsem s sebou vzal,
Jesti tiché požehnání,
Jež mi drahý otec dal.
Jesti křížek matky milé,
A jejího srdce půl,
Kterouž synu dala svému,
Poutnickou když zvolil hůl.
Takto kvíle v slzách poutník,
Otcovský opouští sad,
K hřbitovu jde osamělý
Na hrobě se vyplakat.
Vínek z rozmariny.
1.
Svítil měsíc, svítil smutně,
Svítil měsíc, svítil smutně,
Vánek tichou hranu vál,
Na hřbitově nade hrobem
Slavík touhou umíral.
24
Zaplakala bledá růže,
Pláč se tichem hrobu nes’;
Slavík mrtvý s okem zhaslým
Mezi trny k růži kles’.
Stál jsem němý blízko hrobu,
Slza bolu padla v zem:
V srdce, kteréž puknout chtělo –
A pomněnky kvetou v něm.
2.
Dechl mráz, a růže svadla,
Dechl mráz, a růže svadla,
Dramo rosy slza padla
Na hrob mezi trnovím.
Darmo v bolu tiché ptáče
Nad hrobem své dumy pláče,
Darmo leví steskům svým.
Marně, marně hořem hynu,
Ve chladném že vrby stínu
Srdce v prach se rozpadá,
Že tam oček spějí hvězdy,
Jenž mi v světě byly vezdy
Požehnání, kletba má.
25
3.
Kolem svatá noc a klid –
Kolem svatá noc a klid –
Jen měsíce mrtvý třpyt
Bloudí teskně smutnou plání,
A mým srdcem chvěje vání:
„Umřel lásky první svit!“
Vánek lesem hrany hrá,
Vody vlna houpavá
Šumí květům sladké muky,
A mým srdcem táhnou zvuky:
„Hrobu tma mé blaho má!“
Žalem puká ptačí hruď –
V zlatě němý hvězdic rmut
Ve zrcadle vody plane,
A mým srdcem bolesť vane:
„Ty má růže s bohem buď!“
4.
Kde asi jednou schrána moje
Kde asi jednou schrána moje
Bude v tichém hrobě snít,
Které srdce milující
Přijde naň se pomodlit?
26
Hvězdy tiché, hvězdy zlaté!
V cizině bych umřít měl,
Neste v domov vřelý pozdrav,
Moji radosť, můj i žel.
A ty vánku, tichý vánku
K růži mojí svůj řiď let,
Šeptni jí, že s upomínkou
Na ni pěvec v dáli zbled’.
A ty stříbrný potůčku
V údolí tam tiché spěj,
Ztrápeného srdce zpěvy
Bledé dívce klokotej.
Na hřbitově v drahé vlasti
Bych, ach, předce rád jen spal;
Tam jsem živ byl v bolu, slasti,
Tam jsem touhou umíral.
Fialky.
1.
Na keříčku viděl jsem
Na keříčku viděl jsem
Sněžnou růži s poupětem.
Již jsem poupě trhat’ chtěl,
An tu keř mi takto děl:
27
„Však nesázels, nechej být,
Bol-li nechceš pocítit’;
Každá radosť žal svůj zná,
Každá růže trny má!“
Co jsem utrh’ růžičku,
Cítím bolesť v srdíčku.
2.
Já mám sličnou děvinku,
Já mám sličnou děvinku,
Jako cudnou hvězdinku.
Vlásky má vám jako len,
Líčka jasná jako den.
Růžový ten její ret,
Ach, ten sladký jako med.
A co mám říct’ hlásku,
Když vám šeptá lásku?
Nejlíp arci očka znám;
Vždyť se v nich teď shlížím sám.
28
3.
Selma jako děvče,
Selma jako děvče,
Když si se mnou hrála,
Líbala mne žertem,
A pak se mi smála.
Teď když já ji líbám,
Mně srdéčko skáče,
Selmě ale něhou
Modré oko pláče.
4.
Ba je ta láska mrakem
Ba je ta láska mrakem
Plujícím pod oblakem.
Z neznámých končin pluje,
Se v cizé navracuje.
Přináší bouř, až žasno,
A zas slunečné jasno,jasno.
29
5.
Něco medu,
Něco medu,
Trochu jedu
Je lásky sen.
Jarní dech,
Zimní vzdechvzdech,
Ten lásky sen.
Ranní zoře,
Noční hoře,
Jasná noc,
A tmavý denden,
Ten lásky sen.
6.
Srdéčko svým ladem
Srdéčko svým ladem
Jmíno můž být’ sadem.
Dokuď srdce prosté,
Fial květ v něm roste.
Vzpomínky-li rodí,
Pomněnečky plodí,
30
Láska-li jej hněte,
S růží trn v něm kvete.
Květ-li tento spadne,
Pak srdéčko svadne.
7.
Zda růže
Zda růže
Kvést může,
Kdy sníh a led
Umoří květ?
Zda zlato hvězd
Viděti jest,
Kdy v mraky sebe
Zahalí nebe?
Zdažpak vzíti
Lásky kvítí
Můžem k sobě
Také v hrobě?
8.
Ach, jedenkrát jsem šťastný byl,
Ach, jedenkrát jsem šťastný byl,
Když s dívkou svou jsem věnce vil,
31
V ně růže klad’ a lásky květ,
A naděj’ sladko do vnitř plet’.
Ten čas šel do hrobu již spat,
V mém srdci ale neuvad’.
U vínek sám teď kvítky vinu,
Však místo růží – rozmarinu.
9.
Když mně dívku moji
Když mně dívku moji
V růvek zakopali,
Na zelený trávník
Pomněnky jí dali.
Pomněnky jí dali,
Do nich bílé růže,
Rozmarinou chladné
Vystlali jí lůže.
Pomněnky v mém srdci
Od té doby kvetou,
Růže svojím trnem
V krev to srdce hnětou.
32
Až k mé dívce mrtvé
Mně též budou stláti,
Na srdce mi musí
Rozmarinu dáti.
Opuštěná.
U besídky jasmínové
S dívkou šťastnou jinoch stál,
Bledá luna byla svědkem,
Jak jí lásku přísahal:
„Viz ty hvězdy, viz ten měsíc!
Dříve zhasnou v běhu svém,
Než-li, drahá moje Selmo!
Věrná láska v srdci mém.“
Děvinka tu modrá očka
Uzarděná klopí v zem:
„Vnitřní hlas mimi, drahý! šepce,
My že svoji nebudem.“
„Nevěř hlasu! vždyť tě klame,“
Šepce jinoch dívce své,
„Láska má ta trvá věčně,
Očka tvá jsou štěstí mé.“
33
Tlukot srdce pravdu mluvil;
Mládec nevěrným se stal,
Měsíc zřel, jak bledé dívce
Život hořem ubíhal.
Pod lískami.
1.
Lučinou se šumotem
Lučinou se šumotem
V stříbře potok houpe,
Bledý měsíc s hvězdami
V noci v něm se koupe
Pod lískami.
A tu vlnky rychleji
Tančíce si skočí,
Ve mlýně tam vesele
Kolo v nich se točí
Pod lískami.
U okénka dívčinka
Jak květ jarní sedí,
Modrých oček hvězdinky
V noční mír ven hledí
Pod lískami.
34
Zašumí tu větérek
V tichém, sladkém plese,
Na sta květů drobňounkých
K oknu dívce nese
Pod lískami.
2.
Na planině větrové
Na planině větrové
Píseň mrazu zpívaj’,
V tichou vody hladinu
Tajně vrby kývaj’
Pod lískami.
Bolně vzdychá potůček,
I to kolo vázne,
A ten večer smuten je,
Okénko že prázdné
Pod lískami.
Všecko vůkol tesklivo,
Bolestně les šumí,
Listí svadlé upadá,
Kdo mu porozumí
Pod lískami?
Na nebi z hvězd měsíček
Zlatý věnec plate,
35
Na hrobečku nizounkém
Zimní kvítí kvete
Pod lískami.
Na lesích.
1.
Purpurem
Purpurem
Vrchů lem
Večer zlatí,
Stín se tratí
Na lesích.
Mlha spí
V údolí,
Noční dumy
Vítr šumí
Na lesích.
Touhu, bol
Šeptem kol,
Bájky tiše
Loubí dýše
Na lesích.
Jeleni
V zeleni
36
Temnem skáčí,
Sovy pláčí
Na lesích.
Z dutých skal
Nad úval
Sen se vine,
Luna plyne
Na lesích.
Nocí – dnem,
V bdění, snem
Slastí zdroje,
Srdce moje
Na lesích.
2.
Znám dvě hvězdy
Znám dvě hvězdy
V modrém poli,
Koho srdce
Nezabolí
Na lesích?
Když se světlo
Halí šerem,
37
Zřím jich plápol
Nad večerem
Na lesích.
Dokuď očka
Dívky bdějí,
Ve soumraku
Hvězdy spějí
Na lesích.
Když však víčka
Spánek tíží,
Se stíny pak
Noc se blíží
Na lesích.
A tu hvězdy
Modrem plynou,
Jak modlitby
Nad nevinou
Na lesích.
3.
Nad lesy když usne večer,
Nad lesy když usne večer,
Ku klekání zvon když volá,
Sladkým šeptem tmavé loubí
Zachvěje se kol a v kola:
„Viola!“
38
A když mroucí zvonu zvuky
Šeptá již jen ohlas z dola,
Jak sny sladkých upomínek
Ave lesních zvuků volá:
Viola!
Na lesním když na jezeru
V tmě se houpe voda v kola,
Sny se na ni kolébají;
Z noci křovin slavín volá:
„Viola!“
Vzešly hvězdy; v nebes safír
Stoupá mlhy závoj z dola,
nad lesy v snech obraz plyne,
A šept časem ze sna zvolá:
„Viola!“
4.
V rychlém letu
V rychlém letu
Prchly leta,
Jako sladká
Rozkoš světa.
Zavál vítr,
Odvál květy,
Odnes’ obraz
V dálné světy.
39
S nimi ušlo
Štěstí moje,
Ne však bolesť
Nepokoje.
Jako stín, když
Noc se kloní,
Duše má se
Světem honí.
Bloudí světem
Bez pokoje,
V dáli hledá
Štěstí svoje!
Úkoly.
Neunavně minulosti
Kvapí časy k hlubinám,
K rozkoším neb ku zármutku
Vábí nás, neb k uměnám.
Ale blaze, blaze tobě,
Kdo jsi poznal, co je žít,
Pro blaho kdos vlasti svojí
Uměl světa odumřít.
40
Blaze tobě, kdo jsi seznal
Pravý účel života,
Tebou-li se proměnila
V světlo duše temnota.
Neb kdo splnil povinnosti,
Svou kdo hájil vlasť a čest,
Ten ve hrobě libě dřímá,
Tomu příkrov lehkým jest.
Na plese.
Co tu krásy,
Co tu lesku!
Na sta světel
Plane bleskem,
Jako leskem
Tisíce hvězd
Na nebesku.
Sladce sálem
Hudba vane,
Věnce dívek
Šperkované,
Mládců sličných
Jako květů,
Růže tváří
Hlásí světu:
41
Věčně září
Očí světlo,
Jaro naše
Neodkvetlo!
***
Z moře času
V rychlém kroku
Třikrát třicet
Prchlo roků.
Na sta světel
Bleskem plane,
Sladce sálem
Hudba vane,
Dívek, mládců
Jako květů.
Kde jsou ale
Známé tváře,
Kde je milá
Oček záře?
Ach, ten mladý,
Slíčný svět,
Života jen
Jarý květ,
Jenž lahodil tobě,
Práchniví již v hrobě.
42
Víra – láska – naděje.
Tři hvězdy zlatou planou září
Ve živobytí snivý let,
Tři hvězdy křehkou loďku žití
Sprovází libě v bouřný svět.
Již dítko v době lilijové
Konejší víra v klamný sen;
Vždyť nezná hada jedu střely –
Jej těší pestrosť barev jen.
A mládci v zlaté květů době
Milostně láska srdcem zní,
Když víra sladce uspala jej,
Že kvetou růže bez trní.
A čas a strasť když čelo vráskou
A bledostí pokrývá tvář,
Tu v bouřném světa vlnobití
Člověku nová svitne zář.
Jeť naděje to, mocný ohlas,
Jenž jemnou srdce strunou zní,
A svatý tento hlas co praví,
To není tiché blouznění.
43
A naděje ta neumírá,
Byť pohnula každá ctnosť;
Ta neděsí se temna hrobu,
Ta provází nás na věčnosť.
Mateřská mluva.
Mluvo sladká, mluvo krásná,
Harmonie zvuků jasná,
První slovo retů mých!
Tě mi vdechla ústa matky,
Když jí zářil úsměv sladký
Z očí slzou zrosených.
Tebou – žel té slastné doby,
Že ji věků halí hroby –
Drahý otec žehnal mně;
Tebou vložil v srdce moje
Lásku k vlasti, snahy svoje
V trapné smrti hodině.
Tebou mrzké světa klamy
Duchu tamo nad hvězdami
V bolestech jsem žaloval,
Tebou poznal blaho vlasti,
Její rány, její strasti,
Tebou snil jsem, miloval.
44
Mluvo sladká, mluvo krásná,
Harmonie zvuků jasná,
První úst mých vydechnutí!
Ty mi budeš v smrtném boji,
Kterýž času rány hojí,
Poslední mé vzdechnutí.
Miraculum.
Divná věc; jak malý chlapec
Vlnami vždy rád se brodil,
A kdy šero po dolinách,
Lesů tmou a stínem chodil.
Jako mladík mezi květy
Nejraději u vln seděl,
A když ve tmě usnul blankyt,
Na zlaté tam hvězdy hleděl.
Jako muž když hřbitov uzřel,
Ve slzách vždy hlavu sklonil,
A kdy tance duchů v lůně –
Po skalinách stíny honil.
Divná věc; muž ten již mrtev,
Na hrobě již růže plané;
45
Když se jitro houpe v zlatě:
Lístky kvítkův uplakané.
K novému roku.
Sbor:
Nuž vzhůru, bratří, ať pění se ohnivý mok,
Vždyť svatbu slaví čas starý a nový ten rok!
Kdo z středu našeho nám poví,
Co nese s sebou rok ten nový,
Zda blaha květ on nese nám,
Či žalosť – símě k trampotám?
A byťsme byli k bratřím svým,svým
V hrob skláni dechem mrazivým,
To v radosť nemísiž svůj kvil;
Neb věčně živ, kdo zdárně žil.
Sbor:
To v radosť nemísiž svůj kvil;
Neb věčně živ, kdo zdárně žil.
A proto každý s vřelou pílí
Vždy k svatému si pospěš cíli,
A s co jen stačí síly tvé,
Na půdě pracuj dědičné.
46
Nechť národy si v světě hasnou,
Vždy jména slavná září jasnou,
Nechť umírá si s časem čas,
Ze hrobů volá slávy hlas.
Sbor:
Vždyť slavná jména v každý čas
Ven z hrobu volá slávy hlas.
Je čas ten ve svém kolotání
Jen věčný život, věčné umírání:
Tu rodí se a zmírá lidské žití,
Jak dechem mrazu jara kvítí.
Rok starý zas rok nový vodí,
S ním víra lásky símě rodí,
A čas ten s sebou nese zjev,
Že naděje se pěstí na rakev.
Sbor:
A čas ten s sebou nese zjev,
Že naděje se pěstí na rakev.
A proto zdráv buď! nový roku,
Ty do života temný kroku.
Buď zdráv nám s svojí slastí,
S svým štěstím i s svou strastí,
Nechť v smrtném boji zrak se trhá,
Nechť osud černé kostky vrhá,
A z žalu si nám věnce plete:
Vždyť v hrobě nový život kvete.
47
Sbor:
A proto vzhůru, ať pění se ohnivý mok,
Vždyť svatbu slaví čas starý a nový ten rok!
Sirotek.
„Pojď dítě sem, pojď ke mně blíž,
Ať udělám ti svatý kříž;
Již hasne zraku růžný den,
A oči jímá smrti sen.“
„O matko, matko, bůh buď s námi!
Jen přelud duši tvojí mámí;
Vždyť vůkol nebes modrý jas,
A po noci den zlatý zas.“
„Ne přelud, drahé moje dítě!
Rozpíná klamné svoje sítě;
Jeť věčnosti to chladný van,
Jenž volá v nadzemský mne stan.“
„O matko, matko! dceři svou
Vem s sebou odtuď ubohou,
O nechtěj, máti! po sobě
Zanechať dítě sirobě.“
48
„Jen nežel, dcerodcero, dítě mé!
Však na tebe bůh vzpomene,
A věrná v smrti máti tvá
Své dceři s nebe požehná.“
„O matko, matko, vem jen, vem
Své dítě s sebou v hrobu zem:
Když nemám tebe – neznám svět,
A kletbou mi ten žití květ.“
A dci se oužej’ k matce kloní,
Teď právě klekání se zvoní –
Nemocná k nebi vzpíná hled,
Teď dozněl zvon – a matka – led.
***
Noc tichá jako hrob a stín
Zem halí v tajemný svůj klín,
Měsíce perlonosný třpit
Zří ve komůrce lampy svit.
A teskné světlo kahance
Zář leje na tvář umrlce,
A dívka klečíc, pláče, lká,
Své matky tělo objímá:
„O matko má, o vem jen, vem
Své dítě v tichou hrobu zem,
O bez tě, bez tě nechci žít,
O nech mne sladce s tebou snít.
O Maria! ty bol můj znáš,
Ty bídným v nouzi pomáháš,
Ach, k tobě volá nářek můj,
Ty, svatá, za mne oroduj!“
49
A slyš, dvanáctá – duchů moc!
Uhasl měsíc, vůkol noc,
A kolem ticho – stíny jen –
V čas tento jímá oči sen.
Když vzbudilo se jitro zas,
A v růžích smál se zlatý jas,
Nezřela dívka slunce víc;
Jeť oko zhaslé – ztuhlá líc.
Otcova kletba.
Kde Ebru bystrý šumně dále
Se Katalonem vine had,
Pnul na strmé se k hvězdám skále
Tam bohatýra pevný hrad.
Však lesť a klam a vražed viny
Zde hrůzy pevný měly stan,
Tu hrabě v lotrech ctil své syny,
Jich otcem – vůdcem jmenován.
A hrabě posuď otce měl,
Jenž často v slzách přával sobě,
By neřesť vidět nemusel,
A dřímal raděj’ v tichém hrobě;
Neb kam jen oken kalným točil,
Kde složil choré údy své,
Jen nevlídnosť a hanu zočil,
A jiskry zlosti plamenné.
Však vlastní syn když kalu slovy
Vyzýval luzu na potlesk,
Tu nedbal starec na okovy,
50
A z očí jeho vyšleh’ blesk.
„Však žije Smírce nad hvězdami,
Jenž šedin mojich hanu zná,
On neřesť vaši zří i klamy,
I pro vás šípy zlosti má!“
Tu luza trne nad smělostí,
A hrabě sám tu bledý stál;
Ze očí jeho plamen plál,
A divý vztek mu mrazí kosti.
„To, lotře starý, pykat’ máš,
Že syna svého proklínáš!
Zdaž trpět’ bude šíje tvá,
Co vezmu já na bedra svá?
Zde, chaso, hnátům rubáš dejte,
Je v hrobce otcův pochovejte;
Neb dlouho dost ten lotr žil,
Dost úkorů nám natropil!
A tvrdý příkrov mramoru
Ať na hrob jemu dán,
A starec v smrti komoru
Za živa budiž pochován!“
Tu luza starce ubohého
Se chápe v smíchu divém,
A plamen vzteku tajeného
Se leskne v oku mstivém.
Pryč vlekou tajemného chrámu
Ti lotři starce ve soumrak,
Kde za oltářem smrti jámu
Uděšen spatří jeho zrak.
„O slitování, drahý synu!
Přec s šedinami otce měj,
51
Zde na kolenou hořem hynu,
Tak strašně otce netrestej.
Pro rány toho na oltáři,
Jenž pro nás s láskou v kříži pněl,
A smrť již maje v ztuhlé tváři,
Vinníkům vraždy odpouštěl,
Zde kleče, synu, prosím tebe,
O milosť starci otci dej;
Vždyť v krvi mé hanobíš sebe,
O – vraždy otce nežádej!“
„Pryč s lotrem!“ hrůzně divoch káže,
„Tu krev já více nechci znát.
Mne pomsty přísaha již váže;
Pryč – červům dejte starý hnát!“
Tu zoufalosť a plamen šílenosti
Vežene starci rudosť v tvář,
Ku kletbě v spravedlivé zlosti
Se vzpínaj’ prsty na oltář.
„Nuž tedy, štíre jedovatý!
Buď na vše časy otcem klatý.
Buď život tobě hrůzou noci,
Jíž klnou v zlosti pekla moci,
Buď hříchem tobě modlení;
Ty zapři v sobě stvoření,
A poslední tvůj smrti dech
Buď hrůzou těchto vrahů všech,
A věčně věkův proklet ať
I tento vrchvrch, i lotra hrad!“
Divoký chechtot pusté luzy
Sprovázel klením slova hrůzy.
52
„„Jen dolů s ním!““ hlas divý zněl,
A příkrov hrobu zaduněl. –
***
Třikráte hor zelený věnec svad’,
Šlo třikrát tiché jaro spat,
Co kletba otce ztýraného
Proklela syna nezdárného,
A letem orlím kvapil den,
Jenž krví otce zasvěcen.
O třikrát běda! žití setbu,setbu
Kdo nebi dal v krvavou kletbu;
Jeť nebes pomsta strašná pak:
Červ svědomí a hrůza její znak.
Třikráte hor zelený věnec svad’,
Šlo třikrát tiché jaro spat,
A neklidu červ dnem i nocí
Mu na duši žral krutou mocí,
A kdy se v hrůze modlit’ chtěl,
Šept „otčenáš,“otčenáš“, pak hrozně klel.
Tak divý vztek mu srdce v popel žral,
Až šílen v skalinách se pochoval.
Jak plachá zvěř lid z hradu prch’,
A hrůzou zůstal hříchů vrch,
Kde lotra krev prokletá pila zem,
Kde Ebró divý pěl mu requiem.
Lidské žití.
Jak stříbrný se pramen vine
Tam hravě pestrou lučinou,
Když ve zrcadle jeho plyne
53
Se svojí luna družinou,
Jak tichý zefyr krystallové
Tam libě vlnky kolébá,
Aurora lesky purpurové
Když po hladině rozlévá:
Tak sladce chlapci dnové míjí
Ve minulosti šírý svět,
Tak blaha jemu věnce víjí
Všech okamžiků bystrý let.
On nezná světa klamy černé,
Z nichž škůdce jen se raduje,
Proň otce bije srdce věrné,
Oň láska matky pečuje.
Mu jesti světem klidný domek,
Ta malinká tam zahrádka,
Mu rájem jesti onen stromek,
Kde libě pějí ptáčátka.
A v klamu sladkém, ve milostném
Vždy hledí v růžnou budoucnosť,
A na čele mu bezstarostném
Andělská trůní nevinnosť.
Leta plynou, krásná růže
Vyvíjí se z poupěte;
Všecko hyne, vše se mění
Šírošírem na světe.
Tak i dřív než jaro usne
Několikrát s květem svým,
Na světa zří ráje vábné
Mládec okem radostným.
54
O krásné časy, blahé doby,
Kdy žití zlatý kvete květ,
Kdy život prost vší trpké zloby
Jen v růžích vidí sladký svět!
O krásný čas, kdy v svatém vzletu
Duch roznícen jsa, spěje v dál,
A v světlých síních nových světů
Svůj čistý hledá ideál!
O blažen, komu v svatém míru
Dvojhvězdí spasný září svit,
Ve zhoubném koho vede víru
I bystrý um, i lásky cit.
A jak se myrta v rajském snění
Kol šumícího vine loubí,
Když o slastech a bolů máji
Tam ptačí dumy naříkají,
A stříbro luny háje vroubí:
Ten blaha cit, to blaha snění
Kolébá mládce,
Strastně i sladce
Ve snivém lásky liboznění.
Tu vešken kraj mu nebem jesti,
Jen růže vidí všudy kvést’;
Mu lásky strasť jest celé štěstí,
Mu blahem z bolu sladké věnce plést’.
Láska jest, jenž v ledná srdce
Ušlechtilý vlila cit,
Otroctví jenž láme pouta,
Zoufalci zpět vrací klid;
55
Láska jest, jenž sváry boří,
Bludů noc jenž mění v den,
Svatý oheň, kterýž hoří
Citům čistým posvěcen.
O mladistvý věk, o nebem ten jest,
A lásky v něm citcit, ten andělem jest,
A milenců srdcesrdce, toť Čistěny stan,
Té světici posvátný oheň kamž dán.
Ten mladistvý věk předc krásný je sen;
Vždyť sladký tak, sladký lásky je sten,
Ten mladistvý věk předc luzná je báj,
O škoda že času dech kalí ten máj!
Komu láska v srdci plá,
Oko něžným ohněm hrá:
Mu lásku violový večer dýchá,
Lásku šumí struny přírody,
Láskou „Ave Maria“ vzdýchá,
Ve tajemném noci šeru
Tam hvězdnému ku jezeru
Slajíc svaté modlení.
Však jaro prchá – čas se mění,
A růžové snění jest
Jen upomínek blahé znění.
Ejhle! všecko světlem slunce
V nové kráse skvěje se;
Strom, jenž květů dýchal vůní,
56
Zlaté nese ovoce.
Mládci, jemuž v době věnců
Lásky růžný svítil den,
Jako muži svět daleký
K činnosti jest otevřen.
Blaze, svatý zákon pravdy
V srdce jest-li jemu psán,
Pochopil-li času nával,
Úkol, jenž mu lidstvem dán.
Pevná vůle, bystrý rozum
První muže krásná ctnosť,
Hájit’ právo, umřít’ pro vlasť,
Svatá jeho povinnosť.
Kdo chce vlasti, lidstvu prospět’,
Budit’ kdo chce uměn rozkvět,
Sílou pevnou
Vůlí věrnou,
S namaháním všech svých sil
Pilně pracovati musí,
Aby, co se blahu hnusí,
Ve kořenu udusil.
Kde se k vůli
Činy pojí,
Rozumem kde
Cit se zbrojí,
Ohnivý kde snahy pal,
Tam duch bystrý v krátkém čase
Díla věčná vykonal.
Ale běda! beze vesel
Plavec-li se pouští v moře,
57
Jest-li vzteklé živlu vlny,
Černé zrády, klamu plny,
Nutiti chce ku pokoře.
Běda muži bez rozvahy!
Má-li liché, klamné snahy,
Jako děcko v opojení
Chce-li v světa ve proudění
Životem se odvážít’.
Rajské jest, když večer šumí
Filomély sladké dumy,
Přírody když svatý souhlas
Vše kolébá v sladký sen.
Ale strašno, děsno, hrozno,
Na nebi když místo luny
Blesku plane pochodeň,
Jemnocitné světa struny
Zařvou mrazem hrůzy jen.
Tak i zdárné, blahé jest,
Pokoje když ratolesť
V srdci muže květem pučí,
Jest-li ducha síla jará
Světlu pravdy vlasť svou učí.
Ale běda! jest-li vášeň
Rozum vrhá v okovy,
Svědomí a cit-li hasne,
Místo oka záře jasné
Sílou divou, sílou tuří
Člověk proti sobě zuří.
Lidskosti a člověčenství
Tu se drze šlape páska,
58
Šílenstvím se zove láska
K bohu, k vlasti, k osvětě.
Jest-li národ věnčí reka,
Žehná spásy geniu;
Klne zhoubci v každé době,
Zlořečí mu v temném hrobě.
Prchlo léto, svadla jeseň,
Mlhy závoj kryje zem;
Místo vánku vůně mrazy
S bílým hrobu pokrovem.
Prchlo žití s ranní hvězdou,
Prchl ducha smělý let;
Darmo starec stříbrovlasý
Volá blahé doby zpět.
Blaze mu, když zašlé časy
V srdce kouzlí svatý mír,
V nitru-li se ozvou hlasy,
Že co hltí světa vír,
On co jinoch a muž pevný
V srdci, v duši zachoval,
Pro ctnosť, pravdy zákon zjevný
Vždy že šťastně bojoval!
Jako poutník světem dálným
Řídě choré kroky své,
Zírá s touhou okem kalným
K cíli cesty mlhavé,
Jako žehná krokům, k cíli
Kteréž s vřelou konal pílí:
Tak vážný starec zmdlelé oko
59
Upírá v blankyt převysoko,
A duše, kteráž v smělém letu
Stíhala hvězdy, dráhy světů,
Ač mocnou tíží let se sklání,
Teď činům dává požehnání:
A z mlhy času jako snové
Se žití vinou zašlí dnové,
A květem zlatým v usmívání,usmívání
Ubledlou věnčí starce skráni.
Aj! králem on tu slavných činů,
Jimž z trůnu pevné vůle vlád’;
On za podnož vzal času vinu,
Ne hanby mrzké za podklad.
A radosti tu sladká zář
Růměncem krášlí starce tvář,
Jen na to vlhkým zírá zrakem,
Co skryto posud’ pode mrakem;
Než pravdu svatou, pravdu věčnou,
Jenž u vesmíru světy klene,
Je věčným slovem v dráhách žene,
Tu pravdu svatou – nekonečnou
Nestíhly smysly nesvěcené.
Však nadějí tušení máme,
Že hrobem pravdu uhlídáme;
Neb krví mír se vydobývá,
Bolestmi vzejde blaho nám,
Tělesnou schránu hnilosť láme –
Duch ten se vznáší ku hvězdám.
E: js; 2002
60