DO PAMÁTNÍKU
I.
PANU JINDŘICHU BAAROVI,
kaplanu ve Spál. Poříčí u Plzně v Čechách.
Chodská Tvá písnička
kouzlí mi na líčka
mladistvý ruměnec,
jasní mi hled;
nejenom u Chodu,
v národa obvodu
panna i mládenec
bude ji pět.
Churavce pozdraví,
rodinu pobaví,
mnohého poučí
národní zpěv;
ze sváru vyhojí,
budou žít v pokoji,
z útroby vyzvučí
zloba a hněv.
Vítej nám, Zpěváku,
umělý Dudáku,
na dudy laděné
často nám huď,
10
o naší radosti,
upřímné vděčnosti
ve hrudi blažené
přesvědčen buď!
II.
PANU VILÉMU BITNAROVI,
žáku vyšší průmyslové školy v Praze.
Má krásná lípo, lípo košatá,
ó jak jsi bujná, jak jsi bohatá!
Máš na větvičkách hezký, žlutý květ
a v každém kvítku sladký vonný med.
Když ranní vánek lipou zahýbá
a teplé slunko rosu vylíbá,
včel zástup mnohý k tobě letí hned
a z květů ssaje pravý český med.
„Jak náhle se tu udál velký div!“
strom celičký je z nenadání živ!– –
I maličko jen napni sluch a zor,
zde Tvůrci světa pěje včelek sbor.
To není lípa, to je poeta,
roj pilných včelek k němu přilétá;
to nejsou včelky, to jsou čtenáři,
jimž odlesk slunka skví se ve tváři.
Ti z knihy pěvce sbírají si med,
ty krásné verše říká jejich ret;
jim všem těch básní jemný libozvuk
jde v blahou duši, v žíly, v kosti, v tuk.
11
Ty’s, mladý Bratře, mladým pěvcem tím,
Ty k Sobě vábíš zpěvem výborným,
jen takých pěvců žádá sobě mít
náš nesvedený katolický lid.
Jak s lípy med, zní nadšený Tvůj ret :
„Jen Bohu patří všechen duše vzlet!“
Svých básní medem četbu lidu slaď,
všem postrádaný pokoj hojně vrať.
Dej často takou Svého medu plást,
tak oslav národ, zdob tu milou vlast;
vždy výš a výše vzlétati se snaž,
vždy víc a více čtenáře Své blaž!
III.
PANU ZIKMUNDU BOUŠKOVI,
knězi Benediktinu, kooperátoru v Machově v Čechách.
Ty Bratře, stoje, ruce spínáš v sebe,
a roztoužený zrak Tvůj zírá v nebe;
rci, kteraký to váže Tebe zjev,
že stavila svůj běh v Tvých žilách krev?
Ty stojíš – – živá mramorová socha,
v čem zbožný duch Tvůj líbezně se kochá?
Co poutá těla Tvého hled i ret?
Snad duch Tvůj vzlétnul v jiný lepší svět?
Což nezní Tobě slovo moje v uchu,
mluv, co se děje v tom Tvém jatém duchu?
Proč v rajské výšiny Tvůj vniká zor?
Snad zaznívá Ti ve sluch pěvců sbor? – –
12
Až vložil jsem mu ruku na rameno
a zvučně vyslovil jsem Jeho jméno,
pak teprv zachvěl se a Sebou hnul,
a z hluboké si hrudi oddechnul.
Ty příteli můj dobrý po mém boku?
Čtu otázku v Tvém udiveném oku:
„Kde mimo tělo prodléval Tvůj duch?
Proč službu Tobě vypověděl sluch?“
„Tam nad oblohou modrou převysoko
zřel duch můj věčně, vševidoucí oko,
mou duší rozechvíval mocný žas,
já zázračný jsem s nebe slyšel hlas:“
„Tvá dobrá duše neplniž se bázní,
když pomluva z úst soku Tvému zazní;
já smutné jeho poblouzení znám
a časem světlo v temný zrak mu dám.
Pak změkne srdce jeho zatvrzelé
a zmizí vrásky na trudném mu čele;
z úst zpupných ztratí nelásky se jed
a slovem lásky znít mu bude ret.
On v pšenici své pozná jílku símě,
on s beder shodí zlého ducha břímě;
svou vinu počne bolnou slzou mýt
a dobra bratra v Tobě bude ctít.
Zví, že jen z lásky díla zdar se rodí,
že sobstvím sobě, svému dílu škodí;
Ty v záslužné Své práci neklesej
a v klidné duši navždy zaplesej.
Ty miluj bratra ve Svém nepříteli,
jak svatosvatý zákon Tobě velí;
by žaly Tvé i jeho utichly,
ten obrat modlitbou Svou urychli.
13
Jen svorní bratří množí slávu Boží
a na vinici Jeho mýtí hloží! – –
Jen láska prospět může národu
a zjednati mu pravou svobodu.
Patř na přátely kolem Sebe vůkol
a snášej křivdy tiše, plň Svůj úkol.
Kdo pokoj svatý bratru poruší,
ten Kainovu má známku na duši.“
„Ty’s trval v tvrdých bročků dešti hrubém
a na skále Jsi nepodvratným dubem;
však nejsi „Sám, – – viz kolem věnec lip,
jež chytí, vrátí soku každý šíp.“
IV.
PANU XAVERU DVOŘÁKOVI,
professoru vyšší dívčí školy v Praze.
Ó bratře, vděčně zdraven buď,
Ty básní Svou mi blažíš hruď!
Já dávno už Tě v úctě mám,
vždyť nadšení Tvé dobře znám;
znám nadšení Tvé pro víru
a vřelou touhu po míru;
chceš cestou svaté pravdy jít
a s každým v lásce svaté žít,
Ty od mladosti dobře víš,
že lidstva spásou jest jen kříž,
jej hlásá, slaví vždy Tvůj ret,
a k němu lne Tvůj zbožný hled.
Ztad orlem vzhůru k nebesům
se vznáší Tvého zpěvu šum;
14
tam vzhůru dobré srdce Tvé
nás i Tvé „Sursum Corda“ zve.
Ó, voďte, Boží andělé,
jen v růžích mého Přítele;
ať daří se mu úloha,
již zvolil Sobě pro Boha.
Buď dlouho živ, buď zdráv a blah
nám ctitelům Tvých vzorných snah!
Kéž v slzavém tom údolí
Tě žádná křivda nebolí;
dá za každou Ti křivdu Pán,
tím radostnější v nebi stán!
Stač Tobě zatím vřelý dík,
jímž věrný ctí Tě katolík.
V.
PANU JOSEFU FLORIANOVI,
posluchači filosofie v Praze, rodáku Staro-Říšskému na Moravě.
Povděčně Tebe v kruhu pěvců vítám,
blaženě Tvoje mladé jméno čítám;
vítám Tvé něžné zpěvy, plné síly,
krajane milý!
Znaví-li Tebe vzácná, vážná věda,
v umění duch Tvůj zotavení hledá;
na chvíli nechav skumu obor širý
chápeš se lyry.
Od hmoty vzhůru k nebi duch Tvůj vzlétá,
ve vědě všech věd mladá tužíš léta;
ku Zdroji všech věd duše Tvoje spěchá,
tam je Tvá těcha.
[15]
Bystrý Tvůj um nám dobře za to ručí,
že se Tvá lyra slavně rozezvučí:
oslaviž národ písní velkou měrou,
všespasnou věrou.
Opěvuj zvučně každou roli Boží,
pšenici pěstuj, myť však špatné hloží;
odstraňuj básně, v národě-li matou
osvětu svatou,
Ó jak mně milo zříti Tebe v šiku
nadšených pěvců, věrných katolíků;
písně Tvé budou drahé vlasti k zdobě,
nejvíc však Tobě.
VI.
PANU FRANTIŠKOVI HOLEČKOVI,
kaplanu Blovickému v Čechách.
„Ve zbořené kapli“ vážné dumy – –
ve čtenáři rázem dechy tlumí;
slyší, co Tvůj něžný mluví ret,
vábný jest mu s Tebou v azur let.
Minulost mu jevíš lepší, vážnou,
přítomnost mu kreslíš zhusta vlažnou;
Tobě lidská dcera, lidský syn
vřelé díky vzdává za pokyn.
Obraznost dal duchu Tvému živou
věčný Pán Bůh rukou dobrotivou;
ó kéž nikde neupadne v zmar
ten Tvůj vzácný, drahocenný dar!
16
Tu Svou hřivnu pěstuj neustále
trojjednomu Bohu ke cti, chvále;
záslužná Tě práce neunav,
Církev Páně a Svůj národ slav!
Pěvců kruh Tě po bratrsku vítá,
moudrý čtenář rád Tvé básně čítá;
Ty mu dlouho, obětavě služ,
v pravdě svaté, ve ctnostech jej tuž!
VII.
PANA VLADIMÍRU HORNOVU,
kaplanu v Golčově Jeníkově v Čechách.
Pozdrav Tvůj, náš Vladimíre,
dneska hlásím vlasti širé;
smír Ty věstíš národu
po veškerém obvodu!
Ti, jenž Tvoje básně znají,
ve vážnosti Tebe mají;
každý nový ducha plod
čtenářům Tvým vždy je vhod.
Vážíš Sobě školy naší,
jež nám nad skvosty je dražší;
každý zbožný učitel
Tvoji úctu má a měl.
Učitelstvo starší doby
národ český v pravdě zdobí;
div-li, že Ti milo jest,
že mu vzdáváš slušnou čest?
17
Hotové už Tvoje básně
činnost jeho kreslí krásně;
ozvěnou dí má též hruď:
„Učitelstvu chvála buď!“
Právem ctíš ty jeho snahy,
aby národ náš byl blahý;
pokud na něm záleží,
věrou slouží mládeži.
Veršem sličným od počátku
pěstuješ tu vzácnou látku;
učitelův ctnostný vzor
zažehnává hříchů mor.
Nebeského užij daru,
nadšeného pro ctnost žáru;
opěvuj nám váhu škol,
heslo: „S Církví škola“ vol.
Nastane-li boj kdy tuhý,
pravdu haj vždy s pěvci druhy;
svatý záměr Váš Bůh zná,
On Vám hojně požehná.
18
VIII.
PANU JANU EV. HULAKOVSKÉMU,
kn. arc. notáři, druhdy professoru frančiny v Třeboni, nyní
c. k. professoru náboženství na českém realném gymnasiu na
Smíchově u Prahy.
Věku Svého každou chvíli
věnoval jsi vzornou píli
milenému národu
k radostnému obrodu.
Znamenitá řada spisů
z tiskárenských vyšla lisů
mládeži i dospělým
vytříbeným pérem Tvým.
Započal jsi velmi záhy
psáti knihy velké váhy,
jest jich za čtyřicet let
velké množství na počet.
Avšak také ve Francii
spisy Tvoje v úctě žijí;
slavným pérem Didona
vzdána Tobě poklona.
Věkem kmet, však duchem mladý,
pilně dáváš dobré rady
vážným slovem, pérem Svým
milým žákům mladistvým.
Že jsi také pěvcem statným,
strážcem víry nepodvratným,
každý čtenář bedlivý
po vší vlasti dobře ví.
19
Vděčně vítám Tebe v kruhu
katolických pěvců druhů,
o kterých Sám dobře víš,
praporem že jest jim kříž.
Dobrých pěvců jest nám třeba
jako vezdejšího chleba;
v řadách pěvců našich stůj,
slav Svou Církev, národ Svůj!
IX.
PANU ADAMU CHLUMECKÉMU,
Františku Kuželovi,
faráři v Dlouhomilově u Zábřeha na Moravě.
Tvůj neúmorný pegas denně mládne,
Tvá zásluha i vážnost neuvadne;
Ty v každém blahém kruhu rodinném
jsi víckrát za rok věnčen vavřínem.
Vždyť z plodů ducha Tvého chaty, hrady,
tak vděčně berou útěchy a rady,
jichž hojnou měrou upravuješ jim
tím rychlým, vzácným, zlatým pérem Svým.
Jich prahnoucímu skýtáš sluchu, hledu!
Všem hlásáš ráznou moudrost dávných dědů;
Ty sbíráš v lidu perly z ochoty
a zpět mu vracíš lesklé klenoty.
Já znám Tvé salaše a hory, doly,
já zřím Tvé luzné hvozdy, divné zmoly:
ta hluboká Tvá plesa, jezera,
tak vábná z jitra, za dne, z večera.
V Tvém péru skvosty hromadí se samy,
Ty brousiti je umíš v drahokamy.
20
Žij dlouho, blaze, Svému národu,
Svým duchem pomáhej mu k obrodu.
Chraň Bůh Tě strasti, nemoci a muky,
by šťastné péro nevzaly Ti z ruky;
dnes všeho lidu blahopřání slyš:
„Nám neúnavně pěj a mnoho piš!“
Ač pro zrak zhaslý stále v temnu sedím,
Tvým novým dílům v ústrety rád hledím;
zas brzy vděčný zor můj ocení
Tvou velevzácnou „Knihu Zjevení“.
X.
PANU FRANTIŠKU CHRAMOSTOVI,
katechetu v Boskovicích na Moravě.
Výborně se ku mládeži
hodí mladý duch Tvůj svěží;
Tyť jí nejen slovem sloužíš,
pérem též ji povznést toužíš;
poesie vzácný dar
nikdy nemá přijít v zmar.
Katolíkům moudrost velí:
básni zlé ať dobrá čelí;
duši, již zlá četba kazí,
báseň ctnostem cestu razí;
arciť báseň spanilá,
jež by bludně nesnila.
Nalaď harfu stříbrozvukou,
umělou jí vládni rukou;
čtenářům Svým velkým, malým
sličně psávej pérem kalým
důležité dějiny
Boskovické krajiny.
21
Opěvuj tu krásnou zemi
strunami ji oslav všemi;
ztad se vznášej k nebes vlasti,
kde už není žádných strastí,
k věčným rajským vyšinám,
Bůh kde chystá blaho nám.
Roň se Tobě milost s nebe,
ohlédni se kolem sebe;
kráčej mnohou řadu roků
s druhy Svými bokem k boku:
bratrsky se s nimi sluč,
píseň Tvá se rozezvuč!
XI.
PANU MARTINU CHUDOBOVI,
bohoslovci v Olomouci na Moravě.
Rozkvétá už roztomilý sad,
stromů má již víc než padesát;
statečně strom vedle stromu stojí
jako vojsko připravené k boji,
třpytící se sečnou střelnou zbroj
v zásobě jen mají pro pokoj.
Z nich ni jeden na boj nečekánečeká,
bouře však se nikdo neleká;
bouřný vítr stromem jenom klátí,
často jemu kořen nevyvrátí;
po vichřici strom svým kořenem
hlouběji se vrývá v kyprou zem.
Dostavil se teplý jarní čas,
ozývá se sadem pěvců hlas;
22
každý strom je květem pokryt celý,
divný chorál bzučí pilné včely;
příští sladké, zdravé ovoce
dnes už pestře stkví se na oce.
Vítám, Bratře, Tvého stromu květ,
barevný a krásný na pohled;
v řadě spolupěvců chrabře stojíš,
touhu po básních nám zvučně kojíš;
se soudruhy bohatýrsky stůj,
národ Svůj a Církev opěvuj!
Nemať Tebe závistivý křik,
v úctě má Tě věrný katolík;
příznivců k Vám na sta toužně hledí,
úkol Váš, že svatý, dobře vědí;
strom-li každý v půdě upne se,
ovoce jen živné ponese.
XII.
PANU JOSEFU JASANOVIČI-VÉVODOVI,
redaktoru „Našeho Domova“v Olomouci na Moravě.
„Jen to srdce v lidském ňadru
nikde klidu najít neví – –
ach tak mnohé v chladném hrobě
sobě teprv pouleví.“
Zhusta člověk zasmušile
trudí se a žalně kvílí,
znaven-li je péčí mnohou,
chábnou-li mu svěží síly.
Bůh-li věčný v srdci sídlí,
národ-li v něm drahý žije,
srdce stíny rychle pudí,
tlukotem zas jarým bije.
23
Mnohá starost, stálá práce
trápívá i Tvoji duši;
láska k bohu, k Církvi, k vlasti
nepokoj Tvůj rychle ruší.
Chvilkové ty šedé stíny
světlem slunka rychle hynou,
ze šlechtené hrudi Tvojí
radostné se písně vinou.
Slavíš Tvůrce všehomíra,
koříš se Mu zvučnou chválou;
sláva Církve, blaho vlasti
radostí Tě blaží stálou.
O Své slasti v dobrém srdci
nadšené nám písně zpívej;
na Svůj odpočinek v hrobě,
jenom z daleka se dívej.
Uč nás sličným pérem dlouho
důvěrně se dívat k nebi;
obětavých, zbožných pěvců
národ náš má zapotřebí.
Nadšeným Svým pérem vzletným
podporuj Svých bratří kruhy;
dožiješ se bohdá brzy
utěšené míru duhy.
24
XIII.
PANU JANU JEŽKOVI,
professoru na c. k. vyšším real. gymn. na Vinohradech u Prahy.
Ty zříš, co v národě se děje,
a smutně hledíš na ty reje,
jež mnohý talent provádí
a výsledek mu nevadí.
Oh básně mohou býti vlasti
zlou radou, nebezpečnou pastí;
však to mu nejde do hlavy,
on hledá jen své oslavy.
Jak směle dobrý národ bouří.
když voňavkou mu z pekla kouří;
z té nelítostné zloby své
i bratra proti bratru štve.
Kdo autoritu Božskou boří,
chce národ ztopit v bědném moři;
on sám se zavčas ustraní
a živůtek svůj zachrání.
Jak hlučně jeho buben víří,
jím poštvaný lid řve a hýří,
on nadělá z nich otroků,
sám při hojném je obroku.
Ty, Bratře, vše to jasně vidíš,
a za také se pěvce stydíš!
Hle, katolických pěvců sbor
chce omezit ten hrozný mor.
O libuj sobě v zbožném kruhu
svých věrných bratří, statných druhů;
Ty mnohovážnou hřivnou Svou
jim podej ruku pomocnou.
25
Haj odhodlaně svatou víru,
by národ zase živ byl v míru,
by nastal opět spasný ruch,
Svou milost dá Vám věčný Bůh.
Tvá bohorodá krásná píseň
ať stírá hnusnou bludu plíseň,
Ty na Petrově skále stůj,
Svůj národ stále oblažuj.
XIV.
PANU JOSEFU KALUSOVI,
správci školy v Čeladné u Frýdlantu na Moravě.
„Mysl Tvou cos táhne vzhůru
v nebes jas a do azuru;“
co Tě táhne, dobře víš,
je to svatý Páně kříž!
Kdo má v duši živou víru,
vezdy žije v blahém míru;
kdo ho v pravdě zakusí,
nikdy bát se nemusí.
Zahradníku, pěstuj kvítky.
„vzhůru“ voď Své školní dítky,
dospělým též mužně všem
sviť Svým krásným příkladem.
V ctnostech tuž i Svými zpěvy
ženy, muže, hochy, děvy;
zpěv Tvůj oblaž každý dům,
bližního veď k nebesům.
Ó, jak Ti to krásně sluší!
Vděčně plesám ve své duši,
že Tě v řadách pěvců zřím.
jichž si vážím, které ctím.
26
Ruměncem mi živnou líce,
jest jich ještě mnohém více;
každý ve svém obvodu
Bohu služ a národu.
Často laď tu lyru Svoji,
s nevěrou buď stále v boji;
Tyť tak jemně pěti znáš,
jak nám svědčí „Domov Náš!“
XV.
PANU ANTONÍNU KNOTKOVI,
katechetu dívčích škol v Šumberku na Moravě.
Jak rád Vás, drahé hlavy, čítám,
a k výbornému dílu vítám!
Mně v ústech hořkost valem sládne
a mezi Vámi duch můj mládne.
Buď vítán mi, buď dlouho zdráv,
i ty se mužně v řadu stav.
Ty bedlivě Svou harfu ladíš
a verše Svoje jemně hladíš;
náš národ Tebe ctíti bude
jak v městě, tak i v chatě chudé;
Tvá píseň plna zrna jest,
já milerád jí vzdávám čest.
Tož ber se, Bratře, v jménu Páně,
již uprav Svoje moudré skráně;
jsouť básně Tvoje dobrou mastí
a zhojí mnoho trapných strastí;
věz, pocta Tebe nemine,
Tvé skráně vavřín ovine.
27
XVI.
PANU FRANTIŠKU KOHOUTOVI,
kaplanu v Slatiňanech v Čechách.
Jak volno jest nám v stinném chladu,
v tom jarých stromů zdravém sadu,
když opeřenců zvučné zpěvy
nám dobrotivost boží jeví!
Jak milo jest nám na zahradě,
v níž květiny jsou v plné vnadě!
Tu roznícená duše žasne
a Bohu vzdává díky hlasné.
Dnes v zahradě jsou utěšené,
zřím kvítí pestré, drahocenné;
vždyť vdýchám vánky libovonné,
ty sličné básně bezúhonné.
Aj, slyším zpěvy roztomilé,
jež psalo Tvoje péro čilé;
Tvá píseň letí k nebi výše
a láskou k Bohu, k vlasti dýše.
Tvé libozvučné kuropění
můj vděčný soud si draze cení;
ó, zpívej dále, pěj nám stále,
chval nadšeně vždy nebes Krále.
Slav zpěvy Svými národ drahý,
Své šlechetné mu věnuj snahy;
nic nedbej nevěrecké chátry,
máš věrné druhy, pěvce bratry.
Pěj po milé nám vlasti všude,
pěj městu, vsi i chatě chudé;
vlast dobrá jistě v blízké době
dá zasloužený vavřín Tobě.
28
XVII.
PANU JULIU AL. KORÁBOVI,
posluchači práv v Praze.
Na korábě, jak nám písmo hlásá,
byla lidem s Noemem jen spása:
Hospodin mu vzácnou milost dal,
že se lidstvu druhým otcem stal.
Jenom na Petrově pevné lodi
z bouře zhoubné lid se vysvobodí;
mimo Krista, věda chytrých hlav
neoblaží v pravdě žádný stav.
Věda věd, ta pravá Božská věda,
beztrestně se ignorovat nedá;
zákon snadno bráván bývá v plen,
pokud není v Bohu zakotven.
Národů všech dějepravné proudy
svorné o tom vydávají soudy,
svědčí tomu i náš nový věk,
nevěrecká vřava, děsný jek.
Slaven budiž zbožný přítel právapráva,
on se lidem dobrodincem stává;
čím je Bohu věrný soudce nám,
toho skvěle zakusil jsem sám.
Katolickým pěvcům dáváš ruku
za běsného doby naší hluku;
před Bohem i lidmi Tobě čest
zasloužená pojištěna jest.
Nadšeně pěj národu a Bohu,
nedbej na křik planý, na mátohu;
chrabře v řadách katolíků stůj,
Církvi, vlasti, zpěv Svůj zasvěcuj.
29
XVIII.
PANU KARLU KOTROUŠOVI,
kaplanu v Merlíně v Čechách.
Spanilá skromnost z Tvých dopisů září,
obava sličná Ti jeví se v tváři,
básně Tvé vítané jádro i tvar
hlásá však patrný nadšení dar.
Pěkně jsi rozmnožil básníků řadu,
vezmi mé díky a bratrskou radu:
hřivnu Svou bedlivě na oku měj,
Církvi a národu oslavu pěj.
Málo Vás v nuceném pro víru bojiboji,
soudruhům podávej pravici Svoji;
nikým a ničím se nedávej mást,
statně jdi za heslem: „Církev a vlast.“
Aby náš národ žil ve blahém míru,
musíme zachovat spasnou mu víru;
bez ní by nejenom v záhubu těl,
ale i ve ztrátu duší svých spěl.
Mnoho je odpůrců smělých a slepých,
na odiv stavěných básniček lepých;
nátěrem mělkým však jejich je třpyt,
jimi se svádí jen nesoudný lid.
Bohu my zpívejme píseň svých díků,
statečných obhájců bude víc šiků;
kde který katolík vřadí se k Vám,
s Vámi by bojoval za trůn a chrám.
Spojuj Vás péro a slovo i skutek,
pomine brzo zas v národě smutek;
s Vámi je Pán Bůh a laik i kněz,
národ nám nezkazí nevěry běs.
30
XIX.
PANU KARLU KRAUSOVI,
Cisterciáku a administrátoru fary v Boršově v Čechách.
Slavná brať je Bernardova,
Církev, vlast ji v úctě chová,
žijeť u nás v plné kráse
svatou vědou zastkvívá se;
Cisterciák v Jihlavě
školám býval k oslavě.
Posud zřím tu bílou hlavu
v bílém rouše, v černém hávu;
hlavou, vzorem býval sboru
gymnasijních professorů;
zašlo celých půl sta let,
co nám velel jeho ret.
I ty, Bratře, v pěvců středu
pěstuješ nám pérem vědu!
Katolických pěvců řada
v kruhu Svém Tě vítá ráda;
vlídně přijmi i dík můj,
vlast a Církev opěvuj!
„Modli se a pracuj“ stále
ke cti Matce Boha, Krále;
ladiž dlouho zvučnou lyru,
upevňuj lid v blahém míru;
šlechetnou a statnou hruď
žádný bol Ti nezarmuť!
31
XX.
PANU BRUNONU KYSELÉMU-SAUEROVI,
kapituláru Strahovskému, kaplanu v Jihlavě na Moravě.
Vlast vděčně zdávna na čety Tvých bratří,
těch svatých, slavných Norbertinů patří;
náš lid vždy o nich čte a mluví rád,
a chválí sobě „andělský“ ten řád.
I za dnů našich po veškerém světě
on zaskvívá se v libovonném květě;
on oblažuje i tu naši vlast
a mírní bludem působenou strast.
V tom valném počtu slavných Premonstrátů,
sbor pěvců cítil jména Tvého ztrátu – –
vždyť po několik pominulých let,
chtěl oněměti ten Tvůj zvučný ret.
Však díky Bohu, všem nám ku radosti
a jenom vášni k nechápané zlosti
již ozývá se novou silou zas
Tvůj bolně postrádaný, zpěvný hlas.
Hlas umělých, hlas bohorodých písní,
zas jme se hojit, co náš národ tísní;
Svým vzácným pérem slavíš Páně kříž,
a nejen chrámem lid zveš k němu blíž.
Tys prospěšně a moudře času užil
v Svém zátiší jsi Svoje síly tužil;
a nyní Církvi, lidu na radost
se objeví nám často drahý skvost.
Tě ocenit jen závistníci nechtí,
však Tebe spásný úmysl Tvůj šlechtí:
„Chci v práci klid mít, avšak brousím zbroj,
by kdo snad chtěl nám vnucovati boj!“
32
Viz odhodlané kolem sebe řady,
jak také znají váhu té Tvé rady!
Bůh dobrým pěvcům vždy je dobrotiv,
On s nimi Tebe milostivě živ!
XXI.
PANU FRANTIŠKU LEUBNEROVI,
duchovnímu správci ve Schwaderbachu v Čechách.
Ó, Ty znáš na nebi hezoučké hvězdy,
mají tam za noci úžasné sjezdy,
družka se ke družce laskavě tulí,
každá zná Tvůrcovu přesvatou vůli;
vzorně si všímají vytknutých cest,
Vševládci vzdávají chválu a čest.
Neznají závisti, nemají sporů,
žijí jak světice v nebeském sboru,
velká si maličké sestřičky všímá,
dává jí světlo své, je-li jí zima;
buď že se žlutě neb červeně skví,
všechny se vespolek laskavě ctí.
Vášnivý člověk jen bližního dusí,
pokorný pérem svým hájit se musí;
závistník za vzor má zbloudilou chátru,
světla a vzduchu on nepřeje bratru;
nežeň Ti, bratře můj, takový zjev
do hlavy nadšené vzbouřenou krev.
Důvěrně přidej se k nábožným druhům,
rozhodně přitul se k bratrským kruhům;
s nimi se ubírej statečným krokem,
k nebesům pozírej jiskrným okem;
33
polituj bláhových odpůrců los,
za ně se modli a Marii pros!
Pilně se vyhýbej strojené pasti,
nikdy se nelekej chystané strasti;
Pán Bůh sám ochrání věrné Své sluhy,
i když se vnucuje zápas jim tuhý;
rekovnou prací vždy v dobru se tuž,
písní Svou Církvi a národu služ!
Hřivna Tvá bohatá po vlasti všude,
Bůh to dá, zářiti, blažiti bude;
přinese každému věrnému Čechu
prospěšnou četbu a potřebnou těchu.
Svedeným blaživou víru zas vrať,
k tomu jen stříbrnou lyru Svou laď!
XXII.
PANU KARLU LUTINOVU-DOSTÁLOVI,
kaplanu ve Wiesenbergu na Moravě.
Tobě dáno zříti svaté zvůry,
obcovati duchem s nebes kůry;
Tobě přáno píti nektar svatých
z pohárů a číší ryze zlatých;
Ty pak v lidu koukol hříchu mýtíš
a tak národ ambrosií sytíš.
Zalétej, ó zalétej tam zhusta,
básníkům kde v zoru světlo vzrůstá;
kde se množí spasitelná víra,
jejíž vlivem záhubný blud zmírá,
kde se tuží k Bohu, k lidem láska,
nepřemožná, nerozborná páska.
34
Naděje, kde šlechetníky blaží,
jenž se pro ráj sebe zdobit snaží.
Tyto ctnosti vštěpuj do všech duší,
nedbej, sok-li dílo Tvoje ruší.
Bohatýrsky počínej si vždycky,
převzácný náš pěvče katolický!
XXIII.
PANU MIKULÁŠI MARŠÁLKOVI,
kaplanu ve Fulneku na Moravě.
Tvé sličné péro nejen mudrosloví,
než také poesii libě hoví;
Tvá pravá katolická aesthetika
se ovšem také dobrých pěvců týká.
V tom umíš nejen poučovat, radit,
znáš též Svou píseň aestheticky hladit;
to umění Tvé očividně jeví
ty spanilé a něžné Tvoje zpěvy.
Ty znáš ten duše k tělu poměr pravý,
vždyť čistou duši jeví krásné mravy;
a u každého zevnější mrav hrubý
i nevinnost a sličnost duše hubí.
Či nevidět to jasně u básníků,
jenž v básních znetvořují aesthetiku?
Jich básně zhusta trestuhodně ruší
všem nedospělým žákům zbožnost duší.
Buď katolicky zdraven na Parnasu
a u čtenářů zpěvem pěstuj krásu,
jež pobloudilý pérem ostrým kazí
a ke všem nepravostem cestu razí.
35
Tak pěj a jednej s druhy Svými vezdy,
Vám vzorem buďte čisté, jasné hvězdy;
ta Vaše jemná, nekalená záře,
se Vaším zpěvem vyroň na čtenáře.
XXIV.
PANU MARTINU MEDŇANSKÉMU,
faráři na odpočinku v Trenčanském Istebníku na Slovensku
v Uhrách.
Hoj, Ty jsi přijel v jednom rázu
až na Vyšehrad, na Pegazu,
Tys přiletěl mi ku blahu
tam od Trenčína, od Vahu.
Již tomu plných třicet roků
co’s, jiskru třpytnou v mladém oku,
Svým pérem vládnout započal
a příznivcem se mojím stal.
Jak rád jsem to Tvé péro vítal
a přátelské Tvé listy čítal.
Má „Kazatelna“o tom ví,
a práce Tvoje vděčně ctí.
Dnes opětně se shledáváme;
a jak se nyní poznáváme?
Já slep jsem, a Ty, Bratře, hluch,
však zdráv je, Bohu dík, náš duch.
Bůh zachovej Tě dlouho činným,
buď zbožným duchem za vzor jiným;
já zdravím Tebe i Tvůj Vah,
buď na Slovensku našem blah.
I budoucně se rádi mějme,
vždy za sebe se modlívejme,
náš národ v Církvi spásu měj,
Bůh milosti mu k tomu dej!
36
XXV.
PANU FERDINANDU MÍSTECKÉMU-PĚČKOVI,
kaplanu ve Vídni v Rakousích.
Buď vítán mi, můj Bratře drahý!
Tvé tváře posud neznám tahy,
však dávno cením hřivnu Tvou,
vímť, jak si ladíš lyru Svou.
Tvá poesie utěšená
jest v pravdě mila, drahocenna;
Ty pérem sličným zdobit znáš
ten roztomilý „Domov Náš“.
Jak jasně zlatí Tvoji lyru
Tvůj zápal pro přesvatou víru!
Jak mužně každý hlahol Tvůj
zná ctíti národ Tvůj i můj.
Měj bratrské, měj vřelé díky!
Dnes viz Své věrné společníky;
už nenaříkej: „Málo nás!“
Vždyť brzy bude více Vás!
Pěj za dne, i svit bledé luny
slyš ten Tvůj nástroj zlatostrunný;
vždy zaznívej Tvůj zvučný hlas,
vždy příhodný je na to čas.
Tvá něžná píseň sličně množí
jen chvála, čest a slávu Boží;
žij pro Církev a pro národ,
jim zpěv Tvůj vezdy bude vhod.
Jak rád Tě v kruhu pěvců vidím,
jak vděčně Tvoji přízeň klidím!
Ó, s nimi jdi a s nimi pěj,
již předem díky vlasti měj!
37
XXVI.
PANU JOSEFU MOTTLOVI,
faráři ve Vrcholtovicích v Čechách.
Jak spanile barevný motýl se nese,
svým křidélkem ve vzduchu málo jen třese;
on s kvítečku na kvítek lehounce lítá,
je den co den vícekrát bedlivě čítá,
cos v kalíšek šeptá jim, s nimi si hraje,
med sladký z nich na rychlo sbírá a ssaje.
Tak motýl se arciť nám výborně líbí,
však brzo se zjevují záhubné chyby.
On vhodného místa si na stromě hledá,
tam vajíčka klade, oh běda a běda!
By nebylo sýkor a příbuzných ptáků.
pak veta je po stromu, po nebožáku;
pak housenky, jakož nám zkušenost jistí,
strom hubí, že jaré mu sžírají listí.
Vy básníci, bez víry, schopnosti máte
a po kvítí malebně lítati znáte;
však čtenářům nedáte zdravého medu,
v nich jeví se znenáhla následky jedu.
Vy bludy své vkládáte v rozumy lidu,
z nich líhnou se housenky kazičky klidu.
Vy od Boha máte své výtečné dary,
už velte, ať klidí se satan lhář starý,
už nemařte déle své výborné vlohy,
už neslavte neživé pohanské bohy!
Ty nadšený Pěvče, můj Příteli drahý,
Ty věnuješ Církvi a vlasti Své snahy,
máš pro národ neklamné nebeské símě,
jež lehčím mu učiní vezdejší břímě.
Ty učíš ho slučovat modlitbu s pílí,
Bůh dává mu ku ctnostem potřebné síly.
Buď sýkorkou ve sboru bratří a druhů,
všech rozhodných Církve a národa sluhů.
38
XXVII.
PANU FRANTIŠKU NOVÁKOVI,
odbornému učiteli v Morkůvkách u Klobouk na Moravě.
Spasitel náš pravil jemně:
„Maličké jít nechte ke mně!"
Čím je ten, kdo dětem brání
vzíti Boží požehnání?
Přede všemi o tom věz
otec, matka, pěstoun, kněz.
Slyšte, umělcové naši,
vy-li znáte obraz krasší?
Učitel a učitelka
jako dobrá, pilná včelka,
práci svou a vzor i ret
dítkám dává za obět!
Příteli můj, zrakem vyšším
Tebe vidím, Tebe slyším,
jak Svým žákům kolem Sebe
v pravdě líčíš věčné nebe
a je učíš Boha, vlast,
nad vše statky zemské klást.
Ty je pravým zpěvem českým
ku mravům je vedeš hezkým,
aby krásnou, zbožnou ctností
vlasti byli ku radosti;
jeví jádro všech Tvých snah,
že jen : „Církví národ blah!"
Viz ty jiskry Tebou vzňaté,
v očku dítek perly svaté,
jsou to skvosty v pravdě skvělé
katolíka učitele;
skvosty ty dá u trůnu
Soudce Tobě v korunu.
39
XXVIII.
PANU JANU NEČASOVI,
c. k. okresnímu soudci ve Vyškově na Moravě.
Zvláštní radost probudil mi v hrudi
mezi pěvci katolíky – – sudí.
Úkazem to mimořádným jest,
mimořádnou čerpám z něho čest.
Našim soudcům, hajitelům práva,
národem se mnohá chvála vzdává;
soudíť, v tom je nikdo nezlomí,
jak chce zákon, Bůh a svědomí.
Soudci Boha na zřeteli mají,
pravdu kdo má, tomu palmu dají;
pravda nesmí přijít k úrazu,
o tom já mám hojných důkazů.
Ale Tobě velkým darem Páně
nad to ještě vavřín zdobí skráně;
vavřín pravý, ne snad umělý,
v němž se škůdní pěvci zastkvěli.
Co Ti v hlavě osvícené žije,
šlechetné čím srdce srdce bije,
jeví také nadšený Tvůj zpěv,
odsuzuje bezbožecký řev.
Vděčně zřím Tě ve spanilém šiku
českých pěvců, věrných katolíků,
z nich si každý v duši heslo psal:
„Církev Páně, národ, Bůh a král.“
Nezapadne žádná Tvoje píseň,
léčit bude Tvou i bližních tíseň;
nezanikne svatý ideál,
jejž Ti věčný Bůh náš v duši dal.
40
XXIX.
PANU JANU NEČASOVI-ZÁHORSKÉMU,
kaplanu v Brankách na Moravě.
U nás všem se nejvíc líbí,
bez všeliké je-li chyby
krásná růže stolistá;
nad ni jenom Růže nová,
plná „Růže Sušilova,"
sličnější je do jista.
Ač je mladá, mnoho květu
našemu již dala světu,
ba i zralé ovoce;
a ta četa pěvců jarých,
následníků bratří starých,
množí se rok po roce.
„Sušilova vzácná Růže"
Církvi, vlasti dává muže,
kněze zbožné, statečné;
ti se k mistru svému vinou,
ze rtů zvučných jim se řinou
písně něžné, výtečné.
I Ty, mistru tomu k chvále
oslavuješ Boha, krále,
pěješ Svému národu;
oblažuj ho v Církvi Páně,
přispívej mu v každé ráně,
chraň ho všeho podvodu.
Dobrým pěvcům přeje nebe,
v kruhu jich rád vidím Tebe,
s nimi bratrsky se sluč,
s nimi kráčej, mužně zpívej,
Soluňany bratry vzývej,
slovem, zpěvem lid náš uč!
41
XXX.
PANU JAKOBU PAVELKOVI,
kaplanu v Rudikově na Moravě.
Ta Rudikovská škola milá
se na Moravě proslavila;
tam Šťastného se učitele
i péro osvědčilo stkvěle.
On dal nám syna Vladimíra,
všem známa jeho šťastná lyra.
Též Rudikovská klidná fara
se o čest osady své stará;
v ní harfu ladí pěvec mladý
a pěje písně plné vnady.
Sbor dobrých pěvců, vlasti sluhů,
rád vítá jej v svém jarém kruhu.
Já zdravím Tebe, Bratře milý,
mne těší zpěv Tvůj ušlechtilý;
měj se ctěnými společníky
mé upřímné a vřelé díky!
Jak mistra Tvého Vladimíra,
měj v lásce Tebe vlast Tvá širá.
Bůh žehnej Tobě v dobré snaze,
buď dlouho zdráv a žij tam blaze;
Svým pérem Boha, vlast a krále
slav neúmorně, neustále.
Ten list a málo skromných řádků,
měj od krajana na památku.
42
XXXI.
PANU JAROLÍMU St. PAVLÍKOVI,
faráři v Reihwiesenu ve Slezsku.
„Přijdu! Přijdu!“ Volá pěvec drozd,
v létě v zahradách náš milý host.
„Přijdu! Přijdu!“ Žalostně se loučí,
pro rok příští nám se doporoučí.
Nastalo nám jaro, zrak i sluch
pilně pátrá, je-li teplý vzduch;
zaznívá-li už hlas drozdův hlučný,
hmyz-li se kde množí pro něj tučný.
Aj, tu hoch i děva, žena, kmet a muž
za ohradou krok svůj staví už;
naslouchají, bystře na strom hledí,
na vrcholku stromu pěvec sedí.
Černá očka točí kolkolem,
pozdravení dává chodcům všem;
z cizího nám kraje, lesa, háje
přepodivné vypravuje báje.
Aj, Ty domorodý Pěvče náš,
slavnější nám písně zpívat znáš;
v létě, v zimě žiješ mezi námi,
zvuk Tvých písní nám je dobře známý.
Jazyk náš zná všeslovanský svět,
pěl a mluvil jím náš dávný děd, – –
řeč ta ze rtů starce, dítka, děvy
národními ozývá se zpěvy.
Řečí tou i Tvůj zpěv hlaholí,
Bohem dané konáš úkoly;
básní zvučnou, písní jemně hlasnou,
mužně hlásáš víru samospasnou.
43
Ó jak povděčen jsem a jak blah
slyše chrabrý směr Tvých vážných snah:
„Pod praporem posvátného kříže
bratrská nás láska k sobě víže!“
Blaze žij a nadšeně nám pěj,
vřelé naše díky za to měj,
pro zásluhy Boha, Jezu Krista
na nebi se odměna Ti chystá.
Závistivé zloby hybná rtuť
šlechetnou Tvou duši nezarmuť;
nižádné se nezalekni hrozby,
za zbloudilce k Marji zpívej prosby.
XXXII.
PANU ALOISIU POTĚHNÍKOVI,
faráři Častolovickému v Čechách.
Již dávno, Bratře, vzájemně se známe,
mám důkazy, že rádi sebe máme.
A kolik nám tak uplynulo let?
Máš kněžských roku dva a čtyřicet!
A za té dlouhé, velmi vážné doby
Tvá snaha stále vlast a Církev zdobí;
jim’s péro, slovo, skutek věnoval,
jen pro Boha a pro ně’s pracoval.
Že milý národ v zálibě má básně,
tož jemu píšeš plynným veršem krásně,
zač Tobě každý čtenář katolík
rád z celé duše vzdává vřelý dík.
44
Dnes opět vděčně šťastným zovu sebe,
zřímť vedle padesáti pěvců Tebe!
Tys nejstarší z nich věkem, však Tvůj duch
jest mlád, zná cenit katolický ruch.
Bůh žehnati rač nadšené Tvé snaze,
žij národu a Církvi dlouho blaze,
k Svým mladším druhům statečně se řaď,
jim rázně pomáhej a moudře raď!
Tvá milá báseň jest mi drahocenna,
jí vidím sebe nad zásluhu ctěna;
Své velevzácné přízně dál mi přej,
jak Tebe já, tak Ty mne v lásce měj!
XXXIII.
PANU FRANTIŠKU RICHTROVI,
posluchači lékařství na českém vysokém učení v Praze,
rodem z Třeště na Moravě.
Dobrý soprán, alt a tenor, bas,
v duších našich budí milý žas;
čtverhlasů jich všech je zapotřebí,
sic, zpěv znatel nikdy nevelebí.
Každý hlasem, jaký dal mu Bůh,
oživuje srdce, vábí sluch;
ano, každého z nich znatel chválí,
lichý soud jej nikdy neošálí.
Osvoj Sobě kterýkoli hlas,
úsudek svůj vydá blízký čas;
mistra pěvce, Bratře, v Tobě tuším,
radost zjednáš spravedlivým duším.
45
Vděčně uzná katolický Čech,
národu že pěješ ve prospěch;
slyšíť Tvoji zlatostrunnou lyru,
jížto slavíš samospasnou víru.
Nevěrec a hrdopyška jen
za den noc má, za noc jasný den;
i z nich Tebou probudí se mnohý,
opustí své modly, mrtvé bohy.
Umlkne zas nelaskavý vzdor,
v libost vejde svorných pěvců sbor;
zbožných písní přítažlivé vnady,
rozmnoží ty Vaše jaré řady.
Sličnou písní buď a uč a bav,
všímej Sobě pobloudilých hlav,
básní něžnou, vážným slovem, vzorem
získáš duše zachvácené morem.
Nejen tělo hubí děsný mor,
také duši škodí hříšný vzdor;
moudrý lékař koná úřad stkvělý,
má-li s tělem duši na zřeteli.
Sřadí všude za šikem se šik,
aby vzdal Ti zasloužený dík.
Odplata Ti věčná bude dána
z milostivých rukou Soudce Pána.
46
XXXIV.
PANU JAROSLAVU ROUČKOVI,
bohoslovci v Praze.
„Ex intimo corde“ nám nadšeně zpívej,
tím duchem Svým na svět a na ráj se dívej,
rád zpytuj ten vezdejší života běh,
všem kajícím poskytuj potřebných těch.
Dnes za doby bouřné, kdy nábožnost klesla,
kdy záhubná nevěra hlavu svou vznesla;
je vítán a prospěšen národu zpěv,
jenž v útrobách svedených krotí zlou krev.
Víš dobře, že v Církvi jen národ je blahý,
že bídník jen krade mu víry skvost drahý;
Ty klenot ten národu statečně haj,
všem nevěrcům poraď: „Ó kaj se, ó kaj!“
Svým pérem nám nakresli: „Hřbitovní Stíny“,
by čtenář v čas poznával spáchané viny.
Včil něžnými písněmi vypravuj nám,
co ze rtů Tvých po roce uslyší chrám.
Již rozhodně přidej se ku pěvcům druhům,
v jich sboru pěj zvědavým čtenářů kruhům,
jim vítězným heslem jest: „Církev a vlast,“
i pýchou, ni závistí nedej se mást.
47
XXXV.
PANU FRANTIŠKU SKALÍKOVI,
kaplanu v Dobromělicích na Hané, na Moravě.
Aj, koho mocně neláká
zjev bratra, Čecha-Slováka?
Ten pružný chod a jarý duch,
ten jeho pro zpěv jemný sluch!
Ten v měkké písni divný bol,
jenž jímá každé srdce kol;
zpěv bolný jeví trud a žal,
v němž Slovan stojí a vždy stál!
Ten bleskorychlý řízný vtip
se dotýká nás jako šíp!
Ta mužná, pevná statečnost,
jíž nepodvrátí žádná zlost!
Ta pro vlast, Církev odvaha,
ji nižádný sok nezmahá!
Čech-Slovák věru krásný zjev,
on pro Boha dá i svou krev!
Co Pán Bůh kmenu Tvému dal,
Tys hojnou měrou z něho vzal!
Jak sladce plyne přes Tvůj ret
Tvé měkké mluvy pravý med;
a Tvá-li píseň zajásá,
hned každým nitrem otřásá.
To roztomilé péro Tvé
nás k sobě volá, vlídně zve.
Kde jazyk český slavně zní,
tam chválené Tvé jméno ční!
Ó, Bratře, dlouho šťastně žij,
Své jméno v duše přátel ryj!
48
XXXVI.
PANU KARLU ST. SMUTNÉMU,
mladšímu učiteli ve Zběři v Čechách.
Smutně zní jen jméno Tvoje,
lyra Tvá zní vesele;
píseň plaší smutku roje,
pějí s Tebou andělé;
zbožně pěješ s mládeží,
pěstounu jak náleží.
Povděčně já k Tobě zírám
v řadách pěvců nadšených;
v přátelskou Tě náruč svírám,
raduji se z písní Tvých;
přemáhaje únavu
zpíváš Boží oslavu.
Vážnou hřivnu Tobě dává
dobrotivý Pán a Bůh;
šťasten komu zpěv Tvůj vkládá
v duši dobrou pilný sluch.
Ó, pěj zvučně mládeži,
ať se národ osvěží.
Piš nám moudře, piš nám krásně,
„Bůh a vlast“ Ti heslem buď;
katolické něžné básně
radostně jdou lidu v hruď;
písně Tvoje umělé
blaží také dospělé.
Čemu vážné slovo učí
žáky, žačky mladistvé,
tím ať i Tvá píseň zvučí
z hlubin celé duše Tvé;
za to vzdá Ti vřelý dík
věrný křesťan katolík.
49
XXXVII.
PANU JANU SPÁČILOVI,
redaktoru „Hlasu“ v Brně na Moravě.
„Radujme se, veselme se,“
ale vždy jen v Pánu;
radost svatá nepřinese
v duši bolnou ránu.
Skřivan často k nebi letí,
vesele si zpívá,
proč by člověk neměl pěti,
k nebi-li se dívá?
I když závist zlého soka
do hrudi nám bodá,
hořkou slzu setře s oka
píseň bohorodá.
V dobrotivé Boží ruce
pomoc rozmanitá;
veselou i vážnou v muce
písní těchu skýtá.
Tebe, Bratře, Pán Bůh dařil
šťastnou hřivnou zpěvu;
proč bys volné chvíle mařil?
Vesele pěj – – hněvu!
Vesela-li ctnostná píseň,
prospívá též lidem;
hojná jejich strast a tíseň
nahradí se klidem.
Vítáno buď v pěvců kruhu
zkušené Tvé péro;
opovídej míru duhu,
jasni sporů šero!
Obratnou, všem známou rukou
tužíš katolíky;
slavíkem Tvé písně tlukou,
vzdávám za ně díky!
50
XXXVIII.
PANU JOSEFU STUPAVSKÉMU- NAVRÁTILOVI,
kooperátoru ve Vranové Lhotě u Mohelnice na Moravě.
Tesknota Ti časem duší svírá,
v hrudi jaré důvěra Ti zmírá,
nevíš, máš-li působit i pérem,
v jakém oboru a jakým směrem.
Častý pohled vzhůru nade hvězdy
světla zjedná každému a vezdy;
tuším, vím, že štědrotou Ti Pána
bohatá a vzácná hřivna dána.
Osamocen nejsi, stojíš v kruhu
katolických pěvců, věrných druhů;
družina ta nadějná a svěží
ochranu má Boží, přízeň kněží.
Podnik vážný je a mnohoslibný,
rychlý rozkvět jeho nepochybný;
pracovníků prvou četu čítej,
příznivců vzrůst v blízké době vítej!
Nabuď síly v okamžité mdloběmdlobě,
věz, v Tvých písních libujeme sobě!
Netřeba Ti nepřízně se báti,
v záměru Svém pevně můžeš státi.
Zapuď každou bezdůvodnou muku,
odhodlanou bratřím podej ruku:
„Vlast a Církev“ je Ti spasným heslem.
v bouři mořské kříž Ti silným veslem.
51
XXXIX.
PANU JANU SVÁROVSÉMU,
kaplanu v Jiřetíně v Čechách.
Ve zdraví mnoho let blažených měj,
Bohu a národu oslavu pěj;
dělníků statečných potřebí jest,
rodinám chatek a hradů i měst;
krajané rodáci upřímní, tiší
zpěvy Tvé jadrné povděčně slyší.
Odkud jsi veliký ducha dar vzal?
Hospodin věčný tu hřivnu Ti dal,
abys Jej oslavil v národě Svém
a lid Svůj vystříhal v odboji zlém;
v odboji odporném zraku i sluchu,
v záhubném odboji zmatených duchů.
Slavným Ti heslem je posvátný kříž,
s lyrou Svou důvěrně k němu se bliž,
s něho jen spása jde národům všem,
co jich kdy živí a živila zem;
také náš národ Bůh na zemi živí,
u nás vždy činil kříž veliké divy.
Solunští bratří kříž hlásali nám,
v práci jim pomáhal Spasitel sám;
v národě vymíral pohanský blud,
zbohatnul křestem, kdo dosud byl chud;
nyní již národ náš přes tisíc roků
osvětu přijímá z Kristova boku.
A hle tu osvětu zas nám chtí vzít,
jako rak nazpátek máme prý jít!
Nazpátek máme jít do širé tmy,
pohany máme být, křesťané my!
Odejdi zpátečník s příšerou bledou,
odstup s tou nebohou, zmámenou vědou!
52
Chvála Ti, Bratře, že Svatý kříž znáš,
že Mu i písní Svou oslavu dáš!
Zvítězí Kristova síla a moc,
zapudí nevěry, šerednou noc.
„Církev a národ“ vždy naším buď heslem,
světlo ať zavládne v táboře kleslém.
Vážený Příteli, doufej a věz,
s Vámi že souhlasí kdekterý kněz;
každičký katolík uvítá Vás,
povděčně uslyší mužný Váš hlas;
naplňte horoucí sváděných tužbu,
statečně prokažte spasnou jim službu.
XL.
PANU ANTONÍNU SYCHROVSKÉMU-NOVOTNÉMU,
absolv. bohoslovci v Dolanech u Olomouce na Moravě.
Stojíš Herkul na rozcestí,
kde bys množil blaho, štěstí
milenému národu – –
k jihu nebo k východu?
Země Páně v celé vlasti
všude možno pérem vlásti;
každý úřad, každý stav
potřebuje moudrých hlav.
Tam, kde svatá vůle Boží
na bedra Ti úkol složí;
vzorný dělník Páně stůj,
národu se obětuj.
53
Požehnaně všude pracuj,
za pluhem se neobracuj;
k bratřím věrně vždy se druž,
lid a Sebe zpěvem tuž.
Jako skřivan do azuru
vesele se vznášej vzhůru,
pěj a blaž Své okolí
v slzavém tom údolí.
Nepřítel co zlostně třísní,
čisť a zdob Svou něžnou písní;
díky Tobě národ vzdá,
co již dnes rád činím já.
XLI.
PANU JOSEFU ŠIMONOVI,
knězi řádu křižovnického s červenou hvězdou v Praze.
Já bystrému se divím Tvému zoru
a obrněné mužné Tvojí hrudi;
Ty vidíš kořen neblahého sporu,
jímž bolestně se Tvoje srdce trudí.
Jak rád bys utišil ten zhoubný vír.
Jak toužíš zjednat užitečný mír!
Dejž Bůh, by dařilo se Tvoje dílo,
bys viděl shodu rozvaděných bratří!
Pak společný sad kvetl by až milo.
Zda smíření to oko Moje spatří?
Dík Bohu, že Ti začernalý mrak
v tom sporu nezatemnil jasný zrak.
54
Tys žalostivou vášeň, chytrost mělkou,
tak nepředpojatě a moudře změřil;
ret Tvůj to vyřknul s udatností velkou,
ač potok msty se kostrbatě čeřil.
Ten jasný zrak i v temném ovzduší
Ti, poetovi, sličně přísluší.
Ó zírej, Bratře, bez únavy zírej,
rád od země se vznášej k nebes výši;
Svou zvučnou harfu rukou pevně svírej,
ať Církev Tě a drahý národ slyší.
Tvá vážná píseň, dojemný Tvůj zpěv,
tiš vášeň škodnou, zapuď každý hněv.
Sbor pěvců Tebe za živého ruchu
tak radostně a přeupřímně vítá;
rád poctu vzdává nadšenému duchu,
rád za věrného druha Tebe čítá.
Bůh dej Ti požehnanou úrodu,
pěj na oslavu Církvi, národu!
XLII.
PANU JOSEFU ŠORMOVI,
bohoslovci v Hradci Králové v Čechách.
Světci králi mučeníku,
panickému Václavu,
lidu svého milovníku,
pěješ zvučnou oslavu.
Tu Svou vážnou píseň sličnou
čerpal’s z duše národa;
hlásej s pílí ustavičnou,
kde je pravá svoboda.
55
Ano, jenom v Bohu Pánu
pravá rovnost, volnost jest;
Spasitel jen k nebes stánu
z blahé vlasti může vést.
Vítán buď nám, Pěvče mladý,
svorně v kruhů bratří Svých,
s nimi mužně vždy a všady
věsti zjev dnů blažených.
Slovem rázným, písní svěží
na vinici Páně vstup;
za příkladem starších kněží,
nedej národ vlkům v lup.
Horoucně kříž Páně třímej,
on Ti silným heslem buď;
mládeže si pilně všímej,
otcovskou k ní nakloň hruď.
Věrný přítel Tobě věstí
nerušený mír a klid;
nemine Tě pravé štěstí,
dobrý lid Tě bude ctít.
Druhům pěvcům podej rukuruku,
s nimi poj Svůj zvučný zpěv;
statně kráčej beze hluku,
nemať Tebe soků řev!
56
XLIII.
PANU OTAKARU TAUBEROVI,
bohoslovci v Olomouci na Moravě.
„Ty krásné doby nevrátí se víc – –
dnes vlny cizoty vždy blíž k nám bijí – –
tož aspoň sobě spějme v náruč vstříc,
ó, bratří rodní, zničme záští zmiji...!“
Už čtvrtý rok je, co jsi smutně pěl
tak něžně, mužně, celou mladou duší;
jak dojemně mi zpěv Tvůj ve sluch zněl.
V těch verších můj duch „dobra pěvce“ tuší.
Když spolupěvců sbor Tě v náruč zve,
snad hlasu tomu hruď Tvá neodolá;
Ty součinnosti neodepřeš Své,
Kde vlast a Církev k dílu Tebe volá!
Bůh vážnou hřivnu Tobě, Bratře, dal,
jí musíš pilně, požehnaně těžit,
bys úlohu Svou věrně vykonal,
Svůj národ musíš i Svým zpěvem svěžit.
Vždy písní sličnou ducha Svého vzpruž,
když duch Tvůj prací znaven chce být chabým,
tak den co den se mužně cvič a tuž
a síly dodáš svěřencům Svým slabým.
Pak nedotkne se lidu cizota,
ba slovem, zpěvem, výmluvným Tvým vzorem
se zardí odrodilců nicota
a nenakazí národ zhoubným morem.
57
Aj, po boku Svým druhům kráčej v před,
a k nebi pošli hlahol zpěvných zvuků,
tam světla hledej ducha Tvého hled,
a zapuď Svou i čtenářů Svých muku.
„Vlast drahá, spasná Církev Páně“ buď
Tvým jediným a milovaným heslem;
ni v strasti zlé se nikdy nezarmuť,
vždyť v bouři kříž jest silným Tobě veslem.
XLIV.
PANU ANTONÍNU TRAVĚNCI,
rolníku v Lulči na Moravě.
Vítej mi, vážený krajane, vítej,
hojně Svých stoupenců v národě čítej!
Jemný a tříbený rozum a cit,
v sobě má drahý a milý náš lid.
Bědují přátelé národa přísní,
lid prý už netvoří národních písní;
uzří-li tento Tvůj básnický plod,
budou jim jistotně verše Tvé vhod.
S Bartošem slovutným čtenářů mnoho
bude se radovat ze zjevu toho;
za Tvůj dar básníků nadšený šik
radostně projeví upřímný dík.
Milovník národa každého stavu
uctí Tvé srdce a jasnou Tvou hlavu;
nejvíc Tě pochválí, z úst mých to věz,
každý náš důstojný, horlivý kněz.
Hezoučké, jadrné, milé Tvé zpěvy
poučí, potěší muže i děvy;
vnuků i pravnuků povděčný ret
bude rád básně Tvé říkat a pět.
58
XLV.
PANU ZIKMUNDU BARONU UTTENRODTOVI,
bohoslovci v Olomouci na Moravě.
Líbí se Ti vážné hlasy:
„Mimo Církev není spásy;
vším, co konám, ať se množí
jenom čest a sláva Boží.
Odhodlaně výš a výš
tam, kde kyne spasný kříž!“
Pravá tato moudrost s nebe
osvítila, Bratře, Tebe;
potřebné Bůh dá Ti síly,
bys ji hlásal každou chvíli;
blahou chystáš výhodu
milenému národu.
Kteraké to vzácné dary
jeví už ten duch Tvůj jarý!
Ó jak sklíčená vlast ráda
důvěru svou v Tebe skládá!
Přeje Tobě od Boha
šťastná léta přemnohá.
Chrabře stojíš v pěvců kruhu,
odhodlaných Božích sluhů;
udatnou hruď stavíš k hrudi,
statečnost Tvá bratry budí;
posvátný vzlet písně Tvé
k součinnosti blahé zve.
Rázným slovem, dobrým pérem
pravdu obhaj každým směrem;
59
požehnaná Tvoje rada
ať vždy padá v srdce mladá.
Muž i žena, vetchý kmet
pochválí Tvůj zpěvný ret.
Pod praporem kříže Páně
vavřín věnčiž Tobě skráně;
po vítězném perném boji
odplatí Bůh práci Tvoji.
V nebi dá Ti u trůnu
zaslouženou korunu.
Právem k pěvcům dobrým čítán
národem buď vděčně vítán;
v míru svatém v tuhém boji,
osvěžuj Bůh sílu Tvoji;
Tebe i Tvých přátel kruh
podporuj vždy věčný Bůh!
XLVI.
PANU FRANTIŠKU VAŇKOVI,
bohoslovci v Českých Budějovicích.
My divíme se harfě zlaté,
k níž David pěl své žalmy svaté,
jak mocně tkvěly v lidu všem,
jak hýbávaly národem.
Ty žalmy posud rádi pějem,
my při nich často slzy lejem;
v nás rozmáhá se blahý ruch,
vždyť vnuknul mu je svatý Duch.
60
I národ náš má víru pevnou
a povahu má věru zpěvnou;
zda mu ten vzácný nebes dar
snad klesnul ve zkázu a zmar?
Už pěvci novou cestu razí,
svou básní lidu víru kazí;
zlou nevěrou už tu a tam,
se hubí ten i onen nám.
Zlých básní zažehnejme kletbu,
my zbožnou dejme lidu četbu;
jej znemravňovat nedejme,
co ztraceno, zas hledejme.
Kdo z vůle Boží básnit umí,
dar ten ať v sobě neutlumí,
a komu láskou hárá hruď,
ten podporou Vám, pěvcům, buď.
Tak za pomoci Boha Pána
se zahojí zas mnohá rána;
tak odstraní se špatný hnus,
a vytříbí se lidu vkus.
Náš Bratře, laď Svou mladou lyru,
pěj lidu blízkou dobu míru;
ať po Bohu se roztouží
a zlému duchu neslouží.
XLVII.
PANU JOSEFU VEJCHODSKÉMU,
administrátoru fary Dambořické na Moravě.
Tu a tam už trochu pouvadlo
v plném květu staré pořekadlo:
„Prodli tam, kde lidé zpívají,
zlí jen lidé písní nemají.“
61
Pěvci v lesklém, luzném šatě
k hradům tlačí se i k nízké chatě;
chtí tam méně soudné čtenáře
obrátiti za dne ve tmáře.
Odvěkou jim moudrost v duších boříboří,
v pochybnosti prohlubeň je noří;
ztemňují jim jasný ducha vid,
olupují o ctnost je a klid.
Takých pěvců bídná činnost zraje!
Kam až vtírají se jejich báje;
Vv krčmách slyš jich písní ozvěnu;
viz tu smutnou lidí proměnu.
Z doupat hříchů do rodin jde bída,
v nich se kletba s písní hnusnou střídá;
tam se těší liší proroci
šerednému per svých ovoci.
Utěšené našich dědů zpěvy
nemnohou již přítažlivost jeví;
nelíbí se národní jim zpěv,
z opilých se retů proudí řev.
Bratře, smutná věc a známa Tobě,
Ty se divíš bludných zpěvů zlobě,
jí se chlubí talent zbloudilý,
hyzdí-li náš národ rozmilý.
Bolná slza oko Tobě kalí,
zříš-li, jaká strast se na lid valí;
otvíráš Svůj zvučně zpěvný ret,
pérem vážným chystáš protijed.
Ó pěj šťastně, vyhoj četné rány,
jež jsou lidu špatným pérem dány,
pracuj pilně, pomůže Ti Bůh,
otevř svůj Ti kde kdo vděčný sluch.
62
XLVIII.
PANU JANU VONDRÁŠKOVI,
bohoslovci, jáhnu v Praze.
Buď nám vítán, pěvče mladý,
chválíme Tvých básní vnady;
horníka nám kreslíš jemně
ve hlubokém dolu temně;
horník zbožným byl a jest,
zasloužená buď mu čest!
Nežli sjede v nebezpečí,
na kolenou vroucně klečí,
s rodinou se vřele loučí,
ji i sebe doporoučí
Bohu, Boží Mateři,
a jde klidně ze dveří.
Mnohý sbírá drahé kovy,
podobá se horníkovi,
hlodá jich a snažně sbírá,
ale duše jeho zmírá;
výhradně své tělo jen
na oku má den co den.
Nedbá na svou drahou duši,
směle bližním pokoj ruší;
nedá žít mu v blahém míru,
rve mu z hrudi blahou víru;
nalézá svou útěchu
v zisku, v časném prospěchu.
Tobě, Bratře, Bůh dal záhy
hřivnu zlatou, kov to drahý;
dána Tobě jasná víra,
která duchem v nebe zírá;
dán Ti bystrý ducha hled,
nepoutaných křídel vzlet.
63
Harfa zlatá Tobě dána
na oslavu nebes Pána,
dána Tobě zvučná píseň,
abys pudil bližních tíseň;
naladěnou harfu měj,
Bohu ke cti slavně pěj!
Značná řada pěvců bratří
blahým okem na Tě patří,
bratrskou jim podej ruku,
kráčej s nimi za souzvuku;
měj vždy vedle hrudi hruď,
pěvcem Církvi, vlasti buď!
XLIX.
PANU FRANTIŠKU WALZELOVI,
rodem z Hranic na Moravě, bohoslovci.
Již nastávají lepší časy,
chce národ slyšet pěvců hlasy;
zas má se jimi oživit.
tou lichou básní stuchlý cit.
Již nepěj pohan mezi námi
a neklam národ smyšlenkami;
již neruš bohorodou ctnost
jen nepříteli na radost.
Lež s nevěrou a zhoubné bludy
chtí zničit v lidu blaho všudy;
Bůh stvořil lidi pro Sebe
a pro blahobyt, pro nebe.
64
Kdo svatou víru lidem ruší,
ten kazí zdraví těl i duší;
oh, rychle zavzní hodina,
kdy zhyne celá rodina.
Kdo hřivnu ďasu v obět dává,
svůj národ v robství zaprodává:
buď, Bratře, lidu obranou,
ať blahé časy nastanou!
Bůh na vinici Svou Tě volá,
duch Tvůj mu jistě neodolá;
Slyš , ozývá se zdol a s hor,
náš katolický svěží sbor.
By kdo Tě mínil vtipem klamať
a pevnou vůli Tvoji lámať,
Ty nedávej se nikým mást,
Tvým heslem zůstaň: „Církev,vlast!“
65
L.
PANU PROKOPU ZALETĚLOVI-FABIÁNOVI,
knězi na dočasném odpočinku ve Křtěnově v Čechách.
Co Ti anděl strážce vnuká,
píše Tvoje levá ruka;
pravice Své těžkou ránu
obět dáváš Bohu Pánu;
On Ti bolnou ránu zhoj
pro vnucený Církvi boj.
Protiví se Hospodinu
četa zpupných vlasti synů;
aby národ nežil v míru,
ruší jeho spasnou víru;
rouhavý jich slyše ret,
zaplakal by zbožný děd.
Proč se ruší bratru shoda?
Škoda cenných hřiven, škoda!
Nepojí nás národ jeden?
Proč má býti různě veden?
Zdrojem sporu pýcha jest,
vlastní prospěch, vlastní čest.
Jednotlivce v času proudu
povolá Bůh k Svému soudu;
národ po Vás zbude celý –
Nezkazí ho odboj smělý?
Velký Bože, Ty ho chraň,
anděl Tvůj ho v bouři braň!
66
Bratře, měj i Ty ho v oku,
modlitbou se stav mu k boku;
v nebezpečí tisícerém
uhlazeným haj ho pérem;
strážně vedle něho stůj,
nepřátely odpuzuj.
V jakémkoli s nimi sporu
oporu máš v pěvců sboru;
v každé obnovené půtce
kráčej s nimi ruku v ruce,
Bůh Ti k tomu síly dej,
Jemu ke cti vroucně pěj.
67
LI.
PANU FRANTIŠKU ŽÁROVSKÉMU-SEKANINOVI,
posluchači chemie na vysokém učení technickém v Praze,
ze Žárova na Moravě.
Aj, vítej, Bratře, pěvče vzácný,
náš bojovníku nebojácný!
Duch Tvůj nám sličné plody rob,
Svou Církev a Svůj národ zdob!
Ty pamětliv jsa Svého cíle
vždy dobře plníš prázdné chvíle;
Ty pravou cestou s námi jdeš,
Ty v pravdě vlast svou miluješ.
Jak šlechetná je Tvoje tužba,
by platna byla v lidu služba;
zří jasně ten Tvůj bystrý duch,
že vědu s věrou sloučil Bůh.
Jeť lučba Tobě čistou vědou,
Ty nekalíš jí barvou šedou,
zlou barvou noční příšery
té bohopusté nevěry.
Kdo nemá víry, nemá lásky;
on bližním vrývá trudů vrásky,
on národ zradit hotov jest,
když prospívá mu klam a lest.
Ty moudře ceníš lidu písně,
znáš z bludů jdoucí jeho tísně;
znáš častý světa bídný běh,
jsi věrný křesťan Hanák-Čech.
68
Ty v světle pravdy chrabře chodíš,
Ty dědům Svým se neodrodíš;
Ty pro víru a krásnou řeč
rád bohatýrsky půjdeš v seč.
Tvé zlaté péro mi to jeví,
že od zrna znáš loučit plevy;
ó luč tak vezdy, šťastně luč,
a slovem, písní věrně uč!
Kde životní se dá Ti úkol,
tam slučuj kolem Sebe vůkol
vždy pravdy, ctnosti přátely,
jenž proti Bohu nečelí.
Bůh Tebe daří velkým darem,
tím pravým pro vlast lásky žárem.
Buď dlouho v samém blahu živ
a přítele mne pamětliv.
69
PANU JANU HALOUZKOVI,
kn. arc. konsistornímu auditoru v Olomouci, vyznamenanému
válečnou medalií, faráři v Rešově na Moravě.
Ty akademik vážný, právník mladý,
jsi ve válečné povolán byl řady
Svým svrchovaným vojevůdcem králem,
by bratr křesťan, bratr Slovan trudný,
byl sproštěn jarma, v němžto tyran škůdný
jej udržoval v nebezpečí stálém.
Všem brancům dán byl průvod smutně pestrý
šli s nimi otcové a matky, sestry.
Už na vojíny čeká povoz hbitý,
už zapřažen kůň silný, parou sytý,
by větrem letěl s nimi z rodné Hané.
Oh, kde kdo kvílí naříká a pláče,
druh za druhem už do vagonu skáče
a vlak se pohnul na znamení dané;
jen z dálky ještě bílé šátky vlají
a příbuzní se rozcházejí v kraji.
Všem junům v tvářích rudé růže kvetou,
Jan vlídný mluví s podřízenou četou,
všem po bratrsku naučení dává;
všem slzy schnou a klidnost se jim vrací,
všem aspoň s tváří zármutek se ztrácí,
a zpěvem každý veselým se stává.
Vlak stanul. Všichni za hřmotného hluku
se octli v řadách válečného pluku.
Aj, „Stupaj! Stupaj!“ náčelník hned velí
a v pochod dal se udatný pluk stkvělý,
vždyť chůzi usnadňuje buben zvučný.
70
Svou zbraň a vak svůj každý vojín nese,
zpěv mnohohlasný ze rtů jde jim v lese,
a po něm ozývá se hovor hlučný.
Jdou junáckým a bohatýrským krokem,
zem neznámou si každý měří okem.
Jim chůzi náhle zastavuje řeka;
tam mostu není – to je málo leká;
šat s vakem a zbraň lesklou v jedné ruce
se přeplavili k protějšímu břehu
jak velociped v urychleném běhu,
a na sucho zas vyskákali prudce.
Tam zprávu dali chytří vyzvědači,
že ozbrojený Moslem k nim se vláčí.
Hned do pušek svých ostrý náboj dali
a po bobečku ku předu se hnali,
z nich každý Turkům ostré kulky hází.
Kdo živ z nich statně útěkem se bránil,
tak rekovně svůj vlastní život chránil,
však nejeden jim mrtvý soudruh schází.
Pak za potomních zarputilích bojů
se zmenšil počet také našich vojů.
Ty, Bratře Jene, po skončené válce
se’s shledal v milé domorodé dálce
zas s milenými Svými příbuzenci.
Jak rychle jsi se doma zotavoval,
jak často o válce jsi vypravoval
v tom toužném denních posluchačů věnci!
Však smutná válka nový směr Ti dala,
Tě na vinici Páně Církev zvala.
Již po jedenáct roků místo meče
Ty slovem Božím, pérem vcházíš v seče
s tím duchem zlým a od počátku lhářem;
71
Ty v národě Svém hubíš lež a bludy,
Ty pravdu hlásáš lidu Svému všudy,
a za vlast prosíš Boha před oltářem.
Jak krásně kvete ta Tvá svatá setba,
jak mila všem je z Tvého péra četba!
Sám Kníže-Arcipastýř Tobě svědčí,
že dílo Tvé je nad obyčej větší,
že výtečně Své konáš povinnosti;
Tvé péro obratné a stále čilé
nám ročně skýtá práce roztomilé
i dospělým i malým ku radosti.
Měj chválu v drahé vlasti celé
a přijmi spolu moje díky vřelé.
Koj Tebe s drahým otcem, s milou matkou
Bůh nerušeným klidem, těchou sladkou;
Tvá zásluha vždy vzrůstej vonným květem.
Kdys blažen vejdi v nebes věčnou bránu
mil lidem všem a všehomíra Pánu,
v ráj vůdcem zůstaň mužům, ženám, dětem.
Buď vítáno a čtenářům Tvým milo
a vlasti užitečno každé dílo.
72
Příznivcům katolického písemnictví českéhoIII
Katolickým básníkům českým1
Kříž Páně3
Pěvcům českým8
Panu Baarovi Jindřichu10
“ Bitnarovi Vilému11
“ Bouškovi Zikmundu12
“ Dvořákovi Xaveru14
“ Florianovi Josefu15
“ Holečkovi Františku16
“ Hornovu Vladimíru17
“ Hulakovskému Janu19
“ Chlumeckému-Kuželovi20
“ Chramostovi Františku21
“ Chudobovi Martinu22
“ Jasanoviči-Vévodovi23
“ Ježkovi Janu25
“ Kalusovi Josefu26
“ Knotkovi Antonínu27
“ Kohoutovi Františku28
“ Korábovi Juliu Al.29
“ Kotroušovi Karlu30
“ Krausovi Karlu31
“ Kyselému-Saucrovi32
“ Leubnerovi Františku33
“ Lutinovu-Dostálovi34
[73]
Strana
Panu Maršálkovi Mikuláši35
“ Medňanskému Martinu36
“ Místeckemu-Pěčkovi37
“ Mottlovi Josefu38
“ Novákovi Františku39
“ Nečasovi Janu40
“ Pavelčíkovi Antonínu41
“ Pavelkovi Jakobu42
“ Pavlíkovi Jarolímu43
“ Potěhníkovi Aloisiu44
“ Richtrovi Františku45
“ Roučkovi Jaroslavu47
“ Skalíkovi Františku48
“ Smutnému Karlu49
“ Spáčilovi Janu50
“ Stupavskému-Navrátilovi51
“ Svárovskému Janu52
“ Sychrovskému-Novotnému53
“ Šimonovi Josefu54
“ Šormovi Josefu55
“ Tauberovi Otakaru57
“ Travěnci Antonínu58
“ Uttenrodtovi Zikmundu59
“ Vaňkovi Františku60
“ Vějchodskému Josefu61
“ Vondráškovi Janu63
“ Walzelovi Františku64
“ Zaletělovi Fabiánovi66
“ Zárovskému-Sekaninovi68
“ Halouzkovi Janu70
E: lk; 2002
[74]