Chudobky.
Podává
Jaromír Březanovský.
V Praze 1861.
Sklad Adolfa Kurandy.
[1]
Tisk Rohlíčka a Sieverse.
[2]
Ach! tu mojí lásku
neuhasí ve mně
ani ten deštíček,
co se přes les žene.
Nár. píseň.
Nel mezzo del mio cor Madonna siede;
E qual è la mia vita, ella sel vede.
Petrarca.
[3]
Chudobkám.
Chudobinky, písně skromné,
jara mého první květ,
stíny touhy nevýslovné,
v český vás posílám svět.
Jděte k bratřím, k sestrám jděte,
vítají-li s radostí,
jara sluncem zavzdychněte,
láskou první mladosti.
Kde však hrdý kritik mete
útlý pylek vašich cen,
spěchajíce dále rcete:
„My jsme jara chudý sen.“sen.
[5]
„ChudýChudý sen, v němž oněmělo
ptactvo plesu bohyně,
když své vlasti pěti chtělo,
hnáno byvši k cizině.“
Jdižiž tedy listí suché
stromu zvadlé naděje,
snad obživnou písně hluché,
až se vlasť jim zasměje.
[6]
1.
Milosti, tys nejvonnější
Milosti, tys nejvonnější
ráje všeho květina,
když tě svatou v lůně chová
čistá duše dívčina.
Milosti, tys nejskvělejší
perla v moře hlubině,
když tě mužné srdce dává
v oběť dívce jediné.
MilotiMilosti, tys nejsvětější
světa toho bohyně,
když se v bludných jeho cestách
perla snoubí květině.
[7]
2.
Či zvonku hlas
Či zvonku hlas
večerní čas
nám z vísky oznamuje?
Či písní svou
přemilostnou
své touhy slavík jeví?
Nevítá nás
dnes zvonku hlas,
ni slavík touhou nyje;
to v hájinách
nám v hodinách
rozkošných ona pěje.
8
3.
Odkud zápal ten horoucí,
Odkud zápal ten horoucí,
na rtech mých se zachytil,
když ponejprv tvá květoucí
ústa jsem byl políbil?
Snad ty jiskry, jenž milostí
tvou se v srdce vloudily,
hubinky tvé horoucností
v plápoly se vzchytily?
Či snad dechem lásky tvojí
sopka znikla v duši mojí,
aneb tvůj, mé slunce, pal
v utrobu mou žehy slal?....slal?...
9
4.
V dáli, slyš tam nad Otavou
V dáli, slyš tam nad Otavou
pěvec růži opěvá,
v harfu svojí rukou hravou
city něžné vylévá.
Nad Vltavou jiný stojí,
lilí pěje bělostné,
zpěvem žalným ňader kojí
vroucích city žalostné.
Jaké jméno tobě dáti,
jakým tebe opěvati,
bělordělá Marie,
růže má i lilie?...
10
5.
Klamem dvojím: slovem lichým
Klamem dvojím: slovem lichým
a hubinkou mámivou
vzala klid jsi prsoum tichým;
za to bouři vášnivou
rukou zrádnou, nelítostnou
v srdci mém jsi vzbudila,
mysl lehkou, nestarostnou
na věky jsi zničila.
Aspoň teď, an v trudném snění
radosť v žalosť se mi mění,
ustaň, slitování měj,
Milino, teď klidu přej! –
11
6.
Na jezeru člunek pluje,
Na jezeru člunek pluje,
v člunku dívka, Mína má.
„Přistaň! Přistaň! Vítr duje,
pohleď sem, kde spása tvá.“
Ona však se pousmívá,
kývá na mne zdaleka,
nic se dívka plavby chtivá
příští bouře neleká.
Či ji Vlasta vychovala,
či Rusalka pěstovala?
O toť jinák docela:
anděl chrání anděla.
12
7.
Jak jen růži včelka zhledne,
Jak jen růži včelka zhledne,
hned ji vroucně celuje,
aniž růže rdělá bledne,
aniž včelce zbraňuje.
Proč jsi tedy v zardívánízardívání,
moje růže zpanilá,
medných ústek celování
v marném boji bránila?
Teď v milostném zardívání
již nebráníš celování;
neb, cos dříve naznala,
slasť hubinky’s poznala.
13
8.
V tajemném když světle noci
V tajemném když světle noci
k hvězdné nebes pláni zřím,
mním že andělíčků hlasy
s každé hvězdy uslyším.
Však ty hlasy – větrů vání,
žádostivé duše klam,
a já přec, ač nerozumím,
rád těm hlasům naslouchám. –
V oko tvoje, drahá, patře
skvělé nebe blaha zřím,
i těm němým čarozvukům,
hudbě očí rozumím.
14
9.
Na nebi jsem hvězdy viděl,
Na nebi jsem hvězdy viděl,
jich se divil plynutí;
otec řekl: „Tam co zříš, jest
světů plné klenutí.“klenutí.
„HvězdyHvězdy ty jsou jasným leskem
světa lásky poslové,
počtem svým jsou nevýzpytní
nebes blaha svědkové.“...
Nediv se, že k hvězdám hledím,
k nim obracím duše květ;
hledám v nich, co zem nedává:
nebe své i lásky svět.
15
10.
Matka v hrobě... o dědictví
Matka v hrobě... o dědictví
sbor se dělí věrných dítek,
zbylo tu však pro každé jen
vetchých šatů málo nitek.
Přec i nitky šatu matky
věrné dítě uschovává
a je někdy v tmavém hrobě
na srdci svém pochovává. –
Mně dědictví z ráje lásky
jenom touha pozůstala,
proto ji má duše vroucí
v hrobě srdce pochovala.
16
11.
Nemni, v mé když líci svaté
Nemni, v mé když líci svaté
míru nebe zářilo,
že i bouře v srdci spiaté
vonným dechem zničilo.
Sopka srdce jest tlukoucí,
větřík kol ní polétá,
pohleď v nístěj, tam horoucí
zápal vře a klokotá.
Běda, buď se v pobouření
oheň smrtný vyvine,
nebo v hrůzném zanícení
sama sebou zahyne.
17
12.
Paste jen sese, moji koněkoně,
Paste jen sese, moji koněkoně,
po hedvábném po luze,
až se dobře napasete,
ihned se mnou pojedete
tam, kde sladké blaho mé.
A vyvy, žalyžaly, na pokrmy
mějte mou si utrobu,
až ji celou rozervete,
i vy se mnou poklušete
k blahu mému – do hrobu.
18
13.
Ach, má růže, krásná růže,
Ach, má růže, krásná růže,
k pěvci skloň se svému,
by tvou vůní spasnou
bolu ušel zlému.
„Napni, pěvče, rychlá křídla,
zaleť v cizé sady,
jiřiny kde hrdé
tobě kynou vnady.“
V cizém kraji oko moje
marně spásu hledá,
jiřina tam hrdá
vůně pěvci nedá.
19
Proto, růže, krásná růže,
k pěvci skloň se svému,
jen tvou vůní spasnou
bolu ujde zlému.
20
14.
Na tom našem dvoře
Na tom našem dvoře
vítr s krutou zlostí
lípou sem tam klátí
co hřích nevinností.
Ubožátko lípa
k vzdoru nemá síly,
bez ustání slyšeť
smutné její kvíly.
Úpěnlivě volá:
„Běda! běda! běda!
Vítr krutokrutý
pokoje mi nedá.“ –
21
Tak i zápasící
srdce volá: „Běda,
mně, ach, lásky hoře
nikdy klidu nedá!“
22
15.
Na jabloni vaší
Na jabloni vaší
vidět zdaleka
krásná červená,
žlutá jablka.
Jablka jsou sladká,
sladší hubička,
kdyby ji dala
vaše Ančička.
Ale slasť se slastí –
toby byla slasť,
jako celinká
nemá naše vlasť.
23
Od tebe hubička,
potom jablíčko,
což-by chutnalo,
milá Ančičko.
„Jeníčku můj milý,
u večer přijď k nám,
já ti jablíčko
i hubičku dám.“
24
16.
Otavo, Otavo,
Otavo, Otavo,
Otavinko milá,
proč se k břehům staví
voda tvoje čilá?
„Jak-by nestavila,
na břehu když zříti
děvu čarokrásnou
jako rajské kvítí.“
Otavo, Otavo,
Otavinko čilá,
proč se zlatá voda
v lůně zakalila?
25
„Jak-by nekalila,
když divenka v pláči
duchormutnou vodou
vlny moje máčí.“
Otavo, Otavo,
Otavinko kalná,
co tak smutně šepce
voda tvoje valná?
„Nese smutnou zprávu,
divenka že stůně;
proto smutně vzdychá
voda v zlatém lůně.“
Otavo, Otavo,
Otavinko valná,
proč se rozléhají
v tobě slova žalná?
26
„Ach, o plačiž se mnou,
divenky již není,
zemřelo mých břehů
i mé potěšení.“
Otavo, Otavo,
Otavinko věrná,
jaká usmrtila
děvu zrada černá?
„Naděje jí svadla,
proto zaplakala,
proto zastonala,
proto dokonala.“dokonala.
„SypteSypte, moje břehy,
nové růže v máji,
za bolestnou ztrátu
náhradu ať dají.“ –
27
17.
Hoří srdce, hoří,
Hoří srdce, hoří,
k Otavince letí,
ach, dřív nežli shoří,
cíle nedoletí.
Doletí-li ale,
vodičku zasáhne,
a ta do slzinky
poslední vysmáhne.
Vysmáhne a vroucí
mé srdénko zajde;
nechť, pak aspoň v smrti,
čeho žádá, najde.
28
Najde, najde klidu,
prosto lásky žehu,
ustele si v svatém
nevinnosti sněhu.
29
18.
Byly doby, v nichž mé srdce
Byly doby, v nichž mé srdce
ve dne v noci vzdychalo,
stále kvílíc přebolestné
krve slzy plakalo.
Každé slze ohlas srdce
jediný tón v prsa vlil,
aby ze všech harmonii
k pohřbu duše utvořil.
Když pak živou duši moji
v těsné hroby pohřbili,
jednu slzu, nejvřelejší,
do hrobu k ní složili.
30
Zemřela však slza věrná
duši ohněm touhy muk,
proto v srdci duše prázdném
zaznívá jen – lichý zvuk.
31
19.
Umřel den... a já živ hledím
Umřel den... a já živ hledím
Jindřichovo ve město:
Žehnám ti, ač slzy cedím,
budoucích dnů nevěsto!
Žal to mluví či radosti,
pověz, drahá mohylo,
v které zbytky z pokojnosti
přísné nebe pohřbilo.
S žalem, s žalem vítám tebe,
hrobe slzou skropený,
kýž jsem brzy, prosím nebe,
poutník v tobě pohřbený.
32
S radostí zas k tobě chodí
musa má a gracie,
ze žalosti ráj se rodí
pohledem Emilie.
Proto žaly i radosti
rád si vezmu z ruky tvé...
srdci mému nech žalosti,
eden poroď dívce mé.
Pak ti ještě žehnat bude
pěvce píseň labutí,
až té kruté tísně zbude
u posledním vzdychnutí.
33
20.
Stojí lípa v plném květu,
Stojí lípa v plném květu,
pod ní bledý jinoch kles’,
slabým okem všemu světu
naposledy „s Bohem“ nes.
Smutně hledí v pláč měsíce,
v růžový červánků sen,
jenž mu k smrti barví líce,
aby umřel jako den.
„Pověz, pověz, srdce vřelé,
cos tak dlouho tajilo,
vyjeviž tajemství celé,
jenž tvůj život zničilo.“zničilo.
34
„UkažUkaž ohně, jenž ti květy
bujna žití spálily,
touhou oplakané světy,
jenž se v popel sbořily.“
K tomu slovu noří ruku
v srdce svého hlubinu,
odhaluje krutou muku
v smrti mladé hodinu.
Smutně hledí pláč měsíce,
růžový červánků sen
jinochovi v bledé líce,
jenž tu umřel jako den.
Lípa třese svou květoucí
hlavou slzy do hrobu,
an tu hlasem smutek mroucí
tak rozráží utrobu:
35
„Za pokrmy časy dlouhé
byly mi tvé bolesti,
bez lásky však žití pouhé
světem nelze unesti.“...
36
21.
Z okenečka mřežového
Z okenečka mřežového
smutný vězeň ven se dívá,
na pestré jak Vesny dítky
rozkoš máje s nebe splývá.
Milé dítky jemným okem
na vězně se usmívají,
zdali-by k nim přijíť nechtěl,
tajnou řečí se ho ptají,
zlato květu, myrrhu vůně,
medy písní slibujíce,
až to nebe sladkých slibů
květem zbarví jeho líce,
37
až své ruce rozprostírá,
aby objal drahé kvítí,
a svou nohu popošine,
aby mohl ven vyjíti.
Ale smutná cela chladná
brzy kroky jeho staví,
že-by nikdy vyjít nesměl,
smutku hlasem jemu praví.
S nebe svržen, anděl bez vin,
k oknu vězeň nazpět kročí,
kvítkům za vše sliby dává
hořkou rosu bolných očí. –
Já jsem vězeň; z cely chladné
vidím jara usmívání,
zírám v sličné jeho nebe,
slyším kvítků slibování:
38
Zlato lásky, myrrhu blaha,
medných ústek celování....celování...
ach, ta smutná, chladná cela
vyjíti mně povždy brání.
Ani rosou bolných očí
nemám svlažiť kvítky ladné,
ale dlouho, dlouho čekat,
poslední až list opadne.
39
22.
Bez vláhy a zalévání,
Bez vláhy a zalévání,
nemůže prý kvítko býti,
musilo-by záhy vadnouť,
musilo-by časně mříti. –
Lásku svoji zaléval jsem,
hojně vlažil zraky svými;
a přec ji juž dlouho vidím
za dveřmi tam hrobovými.
40
23.
Přišla Vesna, jasnou tváří
Přišla Vesna, jasnou tváří
kolem sebe se usmívá
a v tom blahém usmívání
zvonky po lukách rozsívá,
aby kvítkům známosť daly
o příchodu mocné paní,
aby kvítkům sezváněly
k radostnému z mrtvých vstání.
Ai, již zvonky z plna srdce
zvuky jemné k zemi třesou,
které větru rychlá křídla
po všem dálném kraji nesou.
41
Kam se hnou větérků skoky,
vstanou kvítky hned té doby,
oznamují svoji radosť,
opouštějí staré hroby. –
Jen mé srdce marně čeká,
že-by se mu známosť dala,
zhynulá by radosť jeho
ještě jednou z mrtvých vstala.
42
24.
Jako hrob má láska byla,
Jako hrob má láska byla,
tužby, smutky, žaly, boje,
vzdechy, pláče, radování,
všecko kladla v nitro svoje.
Tam to všecko tiše sedí,
nehýbá se, nehovoří,
v lepší časy jenom doufá,
až se staré světy sboří.
Jako hrob vždy tobě němáněmá,
nebo to jí známo bylo,
od porodu že je děckem,
jež se mrtvé narodilo.
43
5225.
Poutník chodě po utrobě pekla,
Poutník chodě po utrobě pekla,
Kocyta kde vlna bublavá,
s Phlegetonem žalně stonavá,
přijdu, kde se Lethe trudně vlekla.
Zpomena, že, jež-by před mnou tekla,
voda srdci léků podává,
jakých jinde nikde nestává,
píti chci, by bolesť tvrdá změkla.
Než co voda dříve spěchať lení,
s myšlénkou teď běží o závod,
píti chci, tu vody žádné není.
44
Místo vody řeka posměch rodí:
„Léčných jinde hledej Lethe vod,
těchto vlny smutku tvému škodí.“
45
26.
Což tu slzí na poupěti,
Což tu slzí na poupěti,
sotva tíži snese,
nežli mu ji čilý větřík
s malé hlávky střese. –
Smuten ptám se, zdali tíži,
již mé srdce nese,
také jednou čilý větřík
milostivě střese.
46
27.
Viz ten sad, jak krásný jesti:
Viz ten sad, jak krásný jesti:
mnoho růží na něm květe,
mnoho stromů v něm se živí,
mnoho červů krásu hněte.
Tehdáž jenom plnou krásou
srdce naše oblažuje,
když v něm nebe červy zničí,
růže, stromy zavlažuje.
Tak i láska plným květem
srdce tvoje ráda zblaží,
znič jen červa nedůvěry;
nebe ji pak slzou svlaží.
47
28.
Lítá větřík po zahradě,
Lítá větřík po zahradě,
dívka se ho ptá,
pestrému co kvítí
sladce povídá.
„Dočkej času, porozumíš
tajné řeči mé,
přilítne-li Vesna
v srdce toužebné.“toužebné.
„VV kyprém, slibném jeho sadě
květy vypučí,
tebe sladké mluvě
brzo vyučí.“
48
Dlouho, dlouho dívka stála,
toužně čekala,
až se v mladém srdci
Vesny dočkala....dočkala...
Lítá větřík po zahradě,
neptá se ho víc,
sama kvítkům šeptá
slov již na tisíc.
49
29.
Já byl mořem a ty perlou,
Já byl mořem a ty perlou,
v hlubinách jsi dřímala,
čarokrásným půvabem jsi
vonné dechy sypala.
Tvoje dechy – tisíc sluncí
po hlubinách svítilo,
až se celé velké moře
v jeden plamen znítilo.
Vlna za vlnou se hnala,
aby paní uctila,
aby tobě, královně své,
s pokorou se kořila.
50
V tom tvé na rty s ráje slétlo
usmívání andělů,
jímž se moře rozhoupalo
do nejzazších oudělů.
V tyto divé moře plesy
jedno slovo zaznělo,
sladké slovo vroucí lásky
na rtech tvých se zachvělo.
Vlna vzala, vlně dala,
moře hlasy složilo,
a tak na tisíce písní
po hlubinách ožilo.
Minul sen, však divé plesy
ještě slyším po vlnách,
i těch písní na tisíce
v svého srdce hlubinách.
51
30.
SlunceSlunce, svítíš v dáli,
SlunceSlunce, svítíš v dáli,
já jsem kapka malá,
přec jsi ku mně zlatou
záři vysílala.
Vysílala stále,
mne jsi v sebe vpila,
abys touhu moji
láskou naplnila.
Plesal jsem a v tebe
celý život složil,
abych láskou tvojí
v nový život ožil.
52
Proto jsi ty celé
moje živobytí,
já jen v tobě mohu
ještě déle žíti.
53
31.
Pták jsem lítal pod blankytem,
Pták jsem lítal pod blankytem,
k hvězdám jsem se díval,
potom o jich záři zlaté
blahé sny jsem sníval.
Při dívání, při zasnění
zalily se oči,
cítil jsem, že hladké perly
v oku mém se točí.
Lidé mne se ptali, čím se
oko zakalilo,
co to divné za znamení,
odkud prý by bylo.
54
„Perly jsou to, po hvězdičkách
tmavá noc se sbírá,
ale s oka unylého
slunce zas je stírá.“
Oko mé se vyjasnilo,
jasně zírám v nebe,
ptám se, kde-by perly byly...
v tom tu vidím tebe.
55
32.
Letí holubinka
Letí holubinka
v sladkém radování,
divence mé nese
vroucí děkování.
Nese jí dvě růže
ze srdečka mého,
aby milovala
také vzdáleného.
Není holubinka,
jest to duše moje,
divence mé nese
všecky květy svoje.
56
S nimi květy její
chce zas s sebou vzíti,
aby spolu mohly
po vše časy býti.
57
33.
Zarděly se moje líce
Zarděly se moje líce
rychlým během,
zarděly se ještě více
slunce žehem.
To když k tobě srdce moje
pospíšilo,
když se v snivé oko tvoje
potopilo.
58
34.
Temnou nocí pěvec
Temnou nocí pěvec
s harfou zlatou spěje,
k sladkým tónům jejím
zvučnou píseň pěje.
Pod okénkem stane,
sladčej harfa mluví,
nejjemnější píseň
větrem čilým šumí.
Heslo jeho „Mína“
větérkem zašustí,
sněžná ruka jemu
drahé kvítko spustí.
59
Hoi, tu pěvec jásá,
líbá kvítko milé,
jak-by ústa líbál
děvy ušlechtilé.
Zvučněj harfa mluví,
sladším steskem zpívá,
jak kdy z jara v sadě
vůni máj rozsívá.
„Prchnou sladké máje,
zbledne drahé kvítí,
Ty však na paměti
pěvce budeš míti.“
U okénka v luně
postava se chvěje,
jemu dolů kyne,
pěvec dále spěje.
60
35.
CasněČasně z rána žebrák vstává,
CasněČasně z rána žebrák vstává,
ku hřbitovu celám jde,
a tam s pláčem pochovává,
zbytky štěstí, dítě své.
Pomodlí se za miláčka
nevinného spasení,
na hrobečku jedináčka
kříže stavě znamení. –
Já ten žebrák, duši vřelou
pohřbiv úzkou lístku celou,
místo kříže v malý rov
stavím prosby těchto slov:
61
36.
Zvadnou jara, pomrou léta,
Zvadnou jara, pomrou léta,
zhynou zimy dechem svým,
ty však jdoucí rájem světa
ke dnům hledni minulým.
Po hrobech tam vítr třese
prach a času plynutí,
upomínky křídlem nese
smutné písně vzdychnutí,
tvoje oko slzou zrosí....zrosí...
duch to, drahá, duch to můj,
duch to Jaromírův prosí:
„Drahá, sladká, pamatuj!“
62
37.
Pamatuj a zříš-li místa,
Pamatuj a zříš-li místa,
kde se svatoklidně spí,
tam popojdi, duše čistá,
přítel tvůj kde práchniví.
Nakloň ucha k hrobu jeho,
uslyševši jméno své,
zasvěť popel nešťastného
perlou touhy milostné.
Na pahrbek nízký klekni,
pološeptem lásky řekni:
„Zde dokonal úkol svůj
nejvěrnější přítel můj.“
63
38.
Miluj jen a miluj,
Miluj jen a miluj,
dokud mladosť kyne,
však ona ti mladosť
se svou láskou zhyne.
Proto dbej, by obě
ovoce též nesly,
než-by na vše časy
v náruč smrti klesly.
Z ovoce se rodí
látka povždy nová,
v ovoci též dřímá
mladosť aeonová.
64
II.
Jak jsi krásná, líbezná –
drahá, sladká Vlasti má!
Jablonský.
Ah! voilà mon envie,
Voilà mon seul désir:
Rendez-moi ma patrie
Ou laissez-moi mourir.
Emile de Planard.
[65]
1.
Drahá ty vlasti má,
Drahá ty vlasti má,
sladká a zpanilá,
jak slunce na nebi
ty jsi mně svítila.
Svítila, vodila
mým rájem blaženým,
ty také povedeš
ku hvězdám ztraceným.
Vodila, zpívala
celým živobytím,
ty v smrti zapěješ
slaďounkým hlasem svým.
[67]
Zapěješ, zazpíváš,
bych v tónu písně tvé
vzal s sebou na cestu
hlas matky upřímné.
Hlas matky upřímné,
zpomínky edenu
i slzu poslední
před hrobem cezenu.
68
2.
Na zahradě vadne růže,
Na zahradě vadne růže,
nejkrásnější růžička,
hořce pro ni matka pláče,
sladká matka miličká.
Na svém lůžku jinoch vadne
jako krásná růžička,
hořce pro něj matka pláče,
vlasť, ta matka miličká.
Kolem lůžka smutní stojí
jeho máje druhové,
jako kolem zvadlé růže
zdraví ještě kvítkové.
69
Jun své oči zhůru nese,
milé druhy uvidí,
z náručí se mdloby dere,
tichým šeptem takto dí:
„Smutek napsal v tváře vaše,
že mně kyne loučení,
dříve nežli přáno bylo
dluhu lásky splacení.“splacení.
„DenDen můj zhasl, neuprosné
smrti spiato ramenem,
za rána co bralo zniku
čestné touhy plamenem.“plamenem.
„MladýchMladých písní jaré květy
povadly hned v poupěti,
máje jejich mezi vámi
nezůstalo paměti.“paměti.
70
„SkvělýchSkvělých prací, blahých skutků,
synovského snažení
nenajdete po tu dobu
ani stínu znamení.“znamení.
„DříveDříve ovšem jarý život
mladou duší mocně chvěl,
dokud sliby platných činů
na budoucí léta měl.“měl.
„ZaZa rod Slávy, jeho rozkvět,
blaho milé otčiny
slibovaly velikány
mladé duše hlubiny;“hlubiny;
„titi pak lásku muže, bratra
po vší Slávě hlásali,
až i všecky žírné vlasti
jedním plesem jásaly.“jásaly.
71
„AA má vlasť – ó máti milá,
ty jsi věnce uvila,
abys jimi slavné skráně
rozmiláčka zdobila.“zdobila.
„KdyžKdyž mně přišla v slavném stáří
bledé smrti hodina,
zaplakali bratři moji,
zaplakala máti má.“má.
„NaNa hrobě rod Slávy hlásal
nad pomníky z mramoru:“mramoru:
„Kdož jste matky věrné dítky,
plačte vlastí podporu.“
„KrásníKrásní, milí obrazové,
jak jste vy mne blažili,
nadějí svou v mladé duši
mužnou sílu budili!“budili!
72
„TeďTeď – ó žel! když v slibném máji
mladé poupě rozkvétá,
slabý duch nabývá síly
a má jíti se světa!“světa!
„TeďTeď, když pilná ruka muže
chloubou vlasti chtěla býť,
ve své nejkrásnější době
matku musiť opustiť!“opustiť!
„AleAle tys dal, Bože, všecko,
staň se, Pane, vůle tvá!“
Na to zemdlen dlouhou řečí
bledý jinoch umlká.
Kolem ticho, na stěně jen
někdy harfa zavzdychne,
jak když v lese listí stoná,
nežli spánkem utichne.
73
Zatím smutek s žalozpěvy
druhů srdcem putuje,
až se jinoch mocně vzchopí,
tuto prosbu zvěstuje:
„Panickou mi harfu dejte,
ať mé city v jevo dá,
ať své vlasti jednu píseň –
první píseň odchová.“odchová.
„PrvníPrvní píseň, a přec zvuky
nade hrobem poslední;
dejte, dejte harfu, píseň
ať si pějí pohřební.“pohřební.
„TamTam již kráčí, již se blíží
anděl smrti s pochodní;
dejte, dejte harfu, píseň
pěti budu poslední.“poslední.
74
„AťAť má harfa zpěvem zazní,
než uhasne pochodeň,
ať má první píseň hlásá
života poslední den!“
Již svou harfu k srdci vine,
ta však zpěvem nezazní,
nepěl v smrti jinoch pěvec
života den poslední. –
Zvadla růže v slibném máji,
nežli mohla vůni dáť,
na jejím přec hrobě pláče
smutku žalmy drahá máť.
Zemřel jinoch v růžném máji,
nežli mohl tobě pěť,
panickou tu harfu jeho
přijmi, vlasti, za oběť.
75
3.
Vítej, vítej, vítej,
Vítej, vítej, vítej,
věterečku milý,
jenž jsi ještě vůní
z drahé vlasti zpilý.
Zpomíná-liž na mne
matička má drahá,
že zde vyhnán meškám
u jejího vraha.
Smutný syn však věrný
v noci o ní snívám,
ve dne na ni myslím,
k horám zrak vodívám.
76
V slzách zpět se vrací,
nesmí dále jíti,
v cizím světě musím
touhou lásky mříti.
Pověz jí, ach pověz,
že mi růží byla,
dokud moje duše
z úst jí medy pila,
že se ale nyní
duší mojí stala,
co mne černá zrada
do ciziny hnala.
Proto ji mé srdce
věrně bude ctíti,
dokud pro ni v hrobě
nepřestane bíti.
77
4.
„Meč, jen meč!“ to z dálky hlasy,
„Meč, jen meč!“ to z dálky hlasy,
lidu smělé mluvení;
v meči hledá nové spásy,
staré bídy skončení.
Nevěř, vlasti, nevěř meči,
jsouť to trámy zpuchřelé,
kdo v ně doufá, v kruté seči
snadno v prach si ustele.
Slyš, co Slávy staré hroby,
dávné její úkoří,
slyš, co duch tvé slavné doby
věrným synům hovoří:
78
„Duchem, duchem dále měřte
k Slávy drahé svatyni,
v duchu práce, boje svěřte
rodu svého bohyni.“bohyni.
„Byť-byByť-by těla krvácely,
duch je vám zas uléčí,
vrazi zevšad na vás spěli,
duch vám podá bezpečí.“bezpečí.
„HradyHrady pevné pobořilo
jedno jeho kynutí,
v rumech nové postavilo
oka jeho mžiknutí.“mžiknutí.
„RádRád on štěstí chrámy staví,
kde mu kyne důvěra,
naděje však smělce zbaví,
jichž ho znectí nevěra.“
79
Proto směle, vlasti moje,
drž se Slávy naděje,
duch ukončí práva boje,
nepřátely rozvěje.
80
5.
Viz to dítě; tu se točí
Viz to dítě; tu se točí
kolem matky milené,
tu zas vroucně přitulí se
ku babičce shrbené.
Nezvídej ty, které z obou
větší lásku podalo,
známo tobě, oběma že
celé srdce zadalo.
Celé srdce, celou duši,
vlasti, Slávo, vám jsem dal,
abych obě plnou láskou
stejně vroucně miloval.
81
6.
Vesele si zpívá
Vesele si zpívá
vlašťovička v letu,
když se opět vrací
ku známému světu.
Ku známému světu
v staré hnízdo milé,
uvidí svou matku,
svoje družky čilé.
Kýž jsem vlašťovičkou,
ku vlasti bych spěšil,
s rodnými se bratry
v rodném kraji těšil.
82
Vesele bych lítal,
sladké písně zpíval,
hdyž-bychkdyž-bych v lásky loktech
věrné matky dlíval.
Ale v cizém kraji
těžko pozapěti,
když se má mdlé srdce
v smutku utápěti.
83
7.
„Nedívej se v jasno slunce,
„Nedívej se v jasno slunce,
popálí ti oči,
aneb tobě s jeho žáru
smutek v srdce skočí.“
Ach, jak možno nezírati,
když tak krásně plane,
když to srdce po něm toužiť
nikdy nepřestane.
Vy jste jasné slunce moje,
Slávy svaté ráje,
proto po vás stále toužím
nezhroziv se báje.
84
Orlem letě slunce dojdu,
nežli touhou svadnu,
aneb v žáru křídla spáliv
v moře smrti padnu.
85
8.
Rci, slavíku srdce mého,
Rci, slavíku srdce mého,
jaká píseň zpěvem znívá,
zář-li oka mileného
v svaté říše tě vodívá?
„Zlatou rosou nebes výše
mnohé slovo napisuje,
různým citem jaro dýše,
různou mluvou větřík duje,“duje,
„různýrůzný hlas má vlnek rov;
zpěv slavíka věčně svou,
ač má mnoho sladkých slov,
píseň lásky jedinou.“
86
9.
A tu píseň nejsladšími,
A tu píseň nejsladšími,
když tvé lásky mladé hlasy
slýchávaly jara časy,
komu pěl jsi tóny svými?
„Sladkých zpěvů nepozbudu,
až v posledním srdce tluku
vyzpívám tu sladkou muku,
ano v hrobě pěti budu.“budu.
„ZvlažímZvlažím žaly, zlíbám slasti,
jež mé žití kojívaly,
by co kvítka zazpívaly
milé, drahé, sladké vlasti.“
87
10.
O matko, slyš, tvé dítě jde,
O matko, slyš, tvé dítě jde,
a touhou po tvé lásce schne.
Chce slyšet lásky sladký hlas,
by stará radosť vnikla zas
v to srdce dlouho zkoušené,
z tvých loktů k vrahu vržené.
Tvůj hledá dech, tvých očí zář,
tu něžnou láskyplnou tvář,
tvých nohou stopy zrychlené,
když starosť tebe volala,
pocelky ruky milené,
když’s hlavě jeho žehnala.
Hle, zvadly věnce radosti,
a květe trní žalosti,
však slova tvého ozvěnou
a stínem péče zhojenou
88
mou duší kvítí pokvete
radostí chudo naseté
v tom světě němé ciziny.
Až slunkem svaté otčiny
zlé trní zhyne, v zápětí
v mé přijde radosť objetí.
O matko, slyš, tvé dítě jde
a touhou po tvé lásce schne;
o vezmi duši raněnou
v tu svatou náruč zavřenou.
89
11.
Proč mně milé písně moje,
Proč mně milé písně moje,
slabé, chudé, bez vnady?
Ach, vždyť jsou to drahé květy
z vlasti svaté zahrady.
Z její půdy vypučily,
její dech je oživil,
její láska pěstovala,
její déšť jim sílu lil.
Proto též jak zdárné děti
matku vřele milují,
nemajíce žádných darů
aspoň vroucně celují.
90
III.
Je vais où le vent me mène.
Arnault.
[91]
1. Poupě.
Poupě tu, to poupě malé,
přec v něm plná růže spí,
než se ze sna tajemného
ke dni žití probudí.
Leckde ovšem červ se vine,
smrtí hroze poupěti,
klesne poupě – běda růži! –
již je prachu obětí.
Tím však krásněj družka vstává
z malinkého kalicha
a sny svoje nejvonnější
k jasnu nebe vydýchá.
93
Samo nebe rdí se plesem
nade krásou královny
a svým pěvcem stříbrozvukým
k hvězdám nese její sny. –
Probuďte se z tvrda sněnísnění,
písní malých poupata,
ať se zastkví růže tam, kde
sláva věků rozžata.
94
2. Potůček.
Potůček to život náš,
lučinou se vine,
kolem kvítí vykvétá,
kolem kvítí hyne.
Vlnka běží dál a dál,
ku břehům se kloní,
hned zas v ostrém kamení
žalostivě zvoní.
Někdy vodu rozpění,
mladou hlavu ježí,
potom opět dlouhý čas
klidně cestou běží.
95
Přichází-li běhu cíl,
bujně zvedne hlavu,
ale hlava umdlévá,
zdlouha klesne v navu.
96
3. Do Francie.*
„Zákonem jen řád se drží,
zkvétá blaho v dědině,
bez zákona hrozí zkáza
jednotlivci, otčině.“
K tomu slovu na kolébku
zákony jsou skládali,
pod nimi až sirotkové
sotva ještě dýchali.
Brávo, páni zákoníci,
zvoňte rychle na zvony,
ať ty děti také pěkně
pohrobíte – zákony.
* Zpomeň na zákony po attentátu Orsini-ho.
97
4. Život.
Spěje vlnka břehu rovem
ku velmoři šírému
a sny svoje lehkým slovem
břehu šepce květnému.
Čerstva spěje, stání nemá,
řeči hledá odměnu,
ale břehu ústa němá
nedají slov záměnu.
Sype v cely chladna hrobu
mocné rány vlnky spěch,
němý břeh hned v noční dobu
ze sna budí kvítků dech.
98
Toho dechu hlasy věrné
provázejí vlnky spěch
a jen u propasti černé
s vlnkou krotí rychlý běh. –
Buď jak vlnka spěchající
žití tvého každý den,
lučinou vždy zkvétající
vůkol pevně ohražen.
Když však život štěstí schrany
žádostem vzdor uzavřel,
syp v něj činu mocné rány,
aby je zas otevřel;
jistá bude v šedém stáří
šlechetenství odměna
na hrobě stáť s jemnou tváří:
vděčných hlasů ozvěna.
99
5. Útěcha.
„Uzounký jest zákrov,
bohatá však růže,
kterak v takém těsnu
ještě žíti může.“
Vesna poupě těší:
‚Budiž setrváno,
vždyť tvou plnou krásu
uzří nové ráno.‘ –
Doufej, srdce, doufej,
pukneť tvoje tíseň,
z rána na úsvitě
tvá se vznese píseň.
100
6. Přání.
(A. L.)
Já jsem děva kněhkupecká,
jmenuji se Lojzinka,
proto také kněhkupecká
přání nesu skrovninká.
Přeji vám, by u velikou
knihu ctného života
kladla listy blahostkvoucí
věčná Páně dobrota,
a v ty listy písmem novým
štěstí věty napsala,
v jichž-to čtení duše vaše
radostí by jásala.
101
Bylo-li kde pochybeno
slov a věty ve zdraví,
věčného ať korrektora
lásky péro opraví.
Knihu ale opravenou,
dotištěnou, svázanou,
staviž na trh, kde se platí
věčných slastí oslavou.
102
7. Otci.
Otec seje na svém poli,
seje zlaté semeno,
vroucím slovem nebe prosí,
aby bylo zmnoženo.
Ale zem to símě vzala
povinnou jak sobě daň,
nikde známky o množení,
pustá dlouho stála pláň.
Otec žasne, již se hrozí,
tu že práce zmařena,
tu že símě bez ovoce,
naděje že zkažena.
103
Brzy ale zem se šatí
krásným rouchem naděje,
símě roste, sliby dává,
k ovoci že vyspěje. –
Zelená se duše moje
mnohém, mnohém po roce,
nuže plesej, otče milý,
jistě vydá ovoce.
Zlaté símě slova tvého
v zlatý klas se promění,
slzy, péče, mozoly tvé
ourodou svou odmění.
104
8. Do památníku.
(J. P.)
Jedno kvítko rád-bych vložil
ve tvou knihu k paměti,
v kalich jeho čisté složil
srdce svého oběti,
aby, až tu orla letem
chvíle tato pomine,
lásky ráj i s pestrým květem
burným časem pohyne,
jistou tobě známkou bylo,
že mé srdce nelhalo,
řkouc, že tobětobě, co mu zbylo,
přátelství ctné zavdalo.
105
Proto zpomínka až čilá
k těmto listům zaletí,
rci: „Co ústa vyslovila,
věrná duše pečetí.“
106
9. Do památníku.
(V. K.K.)
Marně těkám lučinou kvítečků významy něžné
lásky okem zpytujíc, ach, jediného nevím,
jenž-by, bratře, jevil, jak něžně milosti horoucí
v utrobě mé se koří obrazu tvému plamen.
Zvím-li, uvaď kvítek, kudy neštěstí syna nesla
smutná zem. Jediný růže drahé, zbořenin
ráje zbytky milé, lístek chráním pouvadlý;
naň srdcem vyroním jednu slzinku krve,
107
ať, cokoliv spojilo v šťastné době vlasti milence,
tobě vždycky milou teď na památku poví:
Bůh, ctnosť a vlasť!
108
10. Nový život.
V hrobě byl jsem zakopaný,
a mé srdce ještě bilo,
ale ticho, tichounynko,
aby mrtvých nezbudilo.
Vedle smutek žalostivý
u mé hlavy pláče sedl,
se srdcem mým utrápeným
polohlasný hovor vedl.
Vůkol zřel jsem úzké stěny,
neuprosné červy živé,
v sobě touhu po životě
a to srdce věčně snivé.
109
„Můj jest život, světa pánem
milostivě darovaný,
za živa již v tmavém hrobě
nezůstanu zakopaný.“
Vzchopím se a smělou rukou
sypu rány v úzké stěny,
neumdlévám, nepřestanu –
hoj, již dveře otevřeny.....otevřeny...
Kde můj soudruh? Zasypaný,
mezi červy mrtev hnije;
na zemi já v pestrém máji,
srdce snivé směle bije.
110
11. O.O dvou velkých pánech.
Na kopečku zámeček stál,
pod kopečkem domeček,
v zámečku dva velcí páni,
u domečku kvíteček.
Měli páni laskominy
na med kvítku krásného,
ale kvítek jim se smával,
a to z hrdla plného.
„Milost-pane, u večer dnes,“
správci praví Anninka,
„v lásce na vás čekat budu
u svého tam okýnka.“
111
„Jemnost-pane kancelářský,“
druhého zve dívčina,
„za stodůlkou, než nám mine
desátá dnes hodina.“
Běží správec hopky, hopky,
až se viklá slavný cop,
kancelářský dolem skáče,
jak-by chytal hvězdný strop.
Pana správce do komůrky
chytrá Anna vsadila,
potom rychle za stodůlku
pro písáka spěšila.
„Honem, honem, čepec mějte,
živůtek a sukni mou,
po tichounku kolem oken
proklouzneme zahradou.“
112
Sladký písák jako máslo,
ku všemu rád svoluje,
nepomyslí, že mu Anna
sazemi tvář maluje.
Když byl takto Jemnost-Francek
v černou Annu proměněn,
hned byl do komůrky malé
na hubinky uveden.
Ve dveřích mu ovšem děva
vyklouzla jak hladký mník,
ve tmě, jako myška v pasti,
zůstal sladký písařík.
„Hm, hm,“ sladký Jemnost-Francek
otázku svou cukruje,
„hm, hm,“ o pět kroků dále
Milost-Francek svoluje.
113
Pochodem již tedy hnou se
k sobě oba v zápětí,
již se blíží, jižjiž padnou
v lásky vroucí objetí.
Hoj, tu bylo milování,
ach, tu bylo hubinek,
jako sazí po komíně,
na bezu jak bezinek.
S pány svými myš i kočka
sladkou dobu slavily,
chmel i píci, ječmen, žito,
v tolary jsou změnily.
Zchudla kassa, do váčků jen
pánům Francům nosily,
v tom, nu, v tom se ovšem notně
chytré myši zmýlily.
114
Zatím páni hubičkami
tolary si sázeli,
černidlem a sazičkami
lásku v tvář si spláceli.
V tom se dvéře otevřely,
otec, matka, družina
se světlem tu přicházejí,
v koutě stojí dívčina.
Vše se diví vroucí lásce
těchto velkých pánů dvou,
již je mocí k smíchu nutí
hojnou lásky odplatou. –
Když se potom velcí páni
k domovu zas vraceli,
hubičky i vroucí lásku
žlučí prý si spláceli.
115
12. S Bohem.
S Bohem! bratří srdce mého,
s Bohem! bratří duše mé,
již mne času spěchavého
vlna mocná v dálku zve.
Odcházím, však lásky mojí
blahoskvělé edeny
na věčné nás časy pojí,
u vás jsouce pohřbeny.
Proto slovy posledními
mluví duše upřímná:
„Zůstaň zde a spoj se s nimi,
srdce moje, lásko má.“
116
IV.
Nápisy.
Včelka jsem a vraha bodám,
příteli však medu podám.
[117]
1. Věrná Anna.
Michalovic Anninka
věrností se chlubila;
právem to, neb již sto mužům
věčnou věrnosť slíbila.
2. Paula.
Krásná Paula vodou, kudy kráčí, páchne Kolínskou,
zdá se, celé že nosí město na hlavě Kolín.
Přec, kdož blíže voněl k lícím, hned rychle utíkal;
tak nebudeť, položí v ústa-li své kadeře.
3. Lída.
Vždycky v největší byl krejčí v lásce u Lídy;
neb jeho jest polovic krásy její i těla.
119
4. Slovanský jazyk.
Bratře, proč se divíš, tak sladká řeč že slovanská,
vždyť v medu již dědové koupali rádi jazyk.
5. Nesprávný dlužník.
„Můj věřitel“ Balbous nás, zdá se mi, často nazývá,
by znal, jak věčitá víra u nás do něho.
Nuž, Balbouse, povím, naše jak vece víra o tobě:
jenž kdy se tobě dadí, nikdy peníze nedáš.
6. Co vychoval.
Dosaváds mně na rozumy dával,
otec tvůj že ovce vychovával;
nyní tebe poznav myslím zase,
vychovalť on také řádné prase.
120
7. Zdenka.
Zlí tě lidé husou nazvali,
ovšem lživě, Zdenko drahá;
husa ráda peří nosí, ty
chodila-bys nejradš nahá.
8. Host.
Z černých, díš, že očí krásné plane Mírce nevinnosť –
let tovaryška mladých k ní tu zavítala dnes.
9. N. N.
Bůh až někdy otce tvého
k soudu pozve zemřelého,
aby z toho oučty vzdal,
jak své dítě vychoval,
vyzná jistě pravdu tu:
„Pane, tele svěřil jsi mně v čas,
vola tobě vracím zas.“
121
10. O jistých soudech.
O vlnu se z ovce prali,
až jim také ovci vzali;
pak se zase znovu prali,
by jim aspoň vlnu dali.
11. Řezník soudcem.
Řezníkem včera byl, dnes soudcem stal se Matoušek.
Jak maso dobře sekal, stínati právo bude.
12. Janovi.
Ňádra chval sněžná u Liběnky, tvář z alabastru;
toť ratolesti, kořen má v srdci led, kamení.
122
13. Záclona.
V obraze choť ti visí na prsou, však příčinu známe:
chceš, v srdci žeť-by cizí zůstal obraz nevidín.
14. Závaží.
Proč se Lenka zdobí tím
těžkým drahým kamením?
To jen
těžké závaží
lehké na zboží.
15. Kdo haní, rád kupuje.
Víš, kdo-by rád koupil, bez důvodu často hanívá;
víš tedy, proč tu haní vlasť naši chytře Němci.
123
16. Jindy a nyní.
Ku blahu lidstva, množíc svou slávu, podávala dříve
v smrť syny vlasť milená; včil zase žíti velí.
17. Změna.
Tajtrle se jmenoval, však mužně si vezdy počínal;
Tajtrle nezve se víc, tajtrle však-tě celý.
18. Nápis spisovateli.
V tomto hrobě dobrák leží,
lepšího bys našel s těží;
denně sobě spaní bral,
aby je zas jiným dal.
124
19. Někomu.
Kdybychom my tací byli,
jak jste vy nás zašpinili,
vám bychom pak ruce dali
a se k vám co k bratřím znali.
20. Bělince.
Zázračnou Lipských vod mocnosť chval si a hojně
příklady dokládej – všeckovšecko, BělinkoBělinko, věřím;
divno mi jen, hlavní důkaz mlčením že mineš ten;
matka do lázně jelas, zpátky se panna vracíš.
21. Monopol.
„K celku se vezdy připoj,“ tak moudře Němec napomíná;
k celku Slovan-li čelí, hanbu a meč mu podá.
125
22. Nic nebolí.
Na hlavu si stěžuješ, bolením že stále tě trápí;
možno-li víru podať? Víme, že nic nebolí.
23. Svůj k svému.
Vybral sobě chytrý Vít
Liběnu
za ženu,
ač je silně hrbatá,
přitom ovšem bohatá,
nejspíš as, že rohatá;
vždyť se to tak krásně hodí,
ďábel nyní s čertem chodí.
126
2524. Bündigovi.
Na bubny-li troubili,
na trouby-li bubnili,
otázka ta velmi učená.
Přijdiž k námnám, ty hlavo mučená,
my se na tě podíváme
a pak věrnou zprávu dáme,
jsi-li kůže k bubnu stažená
aneb trouba hliněná.
25. Témuž.
Buben troubí, trouba bubnuje,
kdykoliv tvá moudrá hlava
o Slovanstvě mudruje.
26. Ali Fejf.
Ali Fejf ho zovete?
Alifer ho pokřtěte,
vždyť on jiné karty dá,
když to hloupě dopadá.
127
27. Bündig & Co.
Rachot bubnů, trouby vřesk!
vrchy již se zachmuřily,
aby myšku porodily.
Když se myška narodila,
ubožátko, mrtvá byla,
a ty vaše vrchy nové
byly jenom bublinové.
28. Moje útěcha.
V malé písně, velké žaly,
u mne jste se poschovaly;
až se v malé rozdrobíte,
velké písně porodíte.
E: lk + red. + lp; 2002
128