2. Na zahradě vadne růže,

2.
Na zahradě vadne růže, Na zahradě vadne růže,
nejkrásnější růžička, hořce pro ni matka pláče, sladká matka miličká. Na svém lůžku jinoch vadne jako krásná růžička, hořce pro něj matka pláče, vlasť, ta matka miličká. Kolem lůžka smutní stojí jeho máje druhové, jako kolem zvadlé růže zdraví ještě kvítkové. 69 Jun své oči zhůru nese, milé druhy uvidí, z náručí se mdloby dere, tichým šeptem takto dí: „Smutek napsal v tváře vaše, že mně kyne loučení, dříve nežli přáno bylo dluhu lásky splacení.“splacení. „DenDen můj zhasl, neuprosné smrti spiato ramenem, za rána co bralo zniku čestné touhy plamenem.“plamenem. „MladýchMladých písní jaré květy povadly hned v poupěti, máje jejich mezi vámi nezůstalo paměti.“paměti. 70 „SkvělýchSkvělých prací, blahých skutků, synovského snažení nenajdete po tu dobu ani stínu znamení.“znamení. „DříveDříve ovšem jarý život mladou duší mocně chvěl, dokud sliby platných činů na budoucí léta měl.“měl. „ZaZa rod Slávy, jeho rozkvět, blaho milé otčiny slibovaly velikány mladé duše hlubiny;“hlubiny; „titi pak lásku muže, bratra po vší Slávě hlásali, až i všecky žírné vlasti jedním plesem jásaly.“jásaly. 71 „AA má vlasť – ó máti milá, ty jsi věnce uvila, abys jimi slavné skráně rozmiláčka zdobila.“zdobila. „KdyžKdyž mně přišla v slavném stáří bledé smrti hodina, zaplakali bratři moji, zaplakala máti má.“má. „NaNa hrobě rod Slávy hlásal nad pomníky z mramoru:“mramoru: „Kdož jste matky věrné dítky, plačte vlastí podporu.“ „KrásníKrásní, milí obrazové, jak jste vy mne blažili, nadějí svou v mladé duši mužnou sílu budili!“budili! 72 „TeďTeď – ó žel! když v slibném máji mladé poupě rozkvétá, slabý duch nabývá síly a má jíti se světa!“světa! „TeďTeď, když pilná ruka muže chloubou vlasti chtěla býť, ve své nejkrásnější době matku musiť opustiť!“opustiť! „AleAle tys dal, Bože, všecko, staň se, Pane, vůle tvá!“ Na to zemdlen dlouhou řečí bledý jinoch umlká. Kolem ticho, na stěně jen někdy harfa zavzdychne, jak když v lese listí stoná, nežli spánkem utichne. 73 Zatím smutek s žalozpěvy druhů srdcem putuje, až se jinoch mocně vzchopí, tuto prosbu zvěstuje: „Panickou mi harfu dejte, ať mé city v jevo dá, ať své vlasti jednu píseň – první píseň odchová.“odchová. „PrvníPrvní píseň, a přec zvuky nade hrobem poslední; dejte, dejte harfu, píseň ať si pějí pohřební.“pohřební. „TamTam již kráčí, již se blíží anděl smrti s pochodní; dejte, dejte harfu, píseň pěti budu poslední.“poslední. 74 „AťAť má harfa zpěvem zazní, než uhasne pochodeň, ať má první píseň hlásá života poslední den!“ Již svou harfu k srdci vine, ta však zpěvem nezazní, nepěl v smrti jinoch pěvec života den poslední. – Zvadla růže v slibném máji, nežli mohla vůni dáť, na jejím přec hrobě pláče smutku žalmy drahá máť. Zemřel jinoch v růžném máji, nežli mohl tobě pěť, panickou tu harfu jeho přijmi, vlasti, za oběť. 75