2.
Na zahradě vadne růže,
Na zahradě vadne růže,
nejkrásnější růžička,
hořce pro ni matka pláče,
sladká matka miličká.
Na svém lůžku jinoch vadne
jako krásná růžička,
hořce pro něj matka pláče,
vlasť, ta matka miličká.
Kolem lůžka smutní stojí
jeho máje druhové,
jako kolem zvadlé růže
zdraví ještě kvítkové.
69
Jun své oči zhůru nese,
milé druhy uvidí,
z náručí se mdloby dere,
tichým šeptem takto dí:
„Smutek napsal v tváře vaše,
že mně kyne loučení,
dříve nežli přáno bylo
dluhu lásky splacení.“splacení.
„DenDen můj zhasl, neuprosné
smrti spiato ramenem,
za rána co bralo zniku
čestné touhy plamenem.“plamenem.
„MladýchMladých písní jaré květy
povadly hned v poupěti,
máje jejich mezi vámi
nezůstalo paměti.“paměti.
70
„SkvělýchSkvělých prací, blahých skutků,
synovského snažení
nenajdete po tu dobu
ani stínu znamení.“znamení.
„DříveDříve ovšem jarý život
mladou duší mocně chvěl,
dokud sliby platných činů
na budoucí léta měl.“měl.
„ZaZa rod Slávy, jeho rozkvět,
blaho milé otčiny
slibovaly velikány
mladé duše hlubiny;“hlubiny;
„titi pak lásku muže, bratra
po vší Slávě hlásali,
až i všecky žírné vlasti
jedním plesem jásaly.“jásaly.
71
„AA má vlasť – ó máti milá,
ty jsi věnce uvila,
abys jimi slavné skráně
rozmiláčka zdobila.“zdobila.
„KdyžKdyž mně přišla v slavném stáří
bledé smrti hodina,
zaplakali bratři moji,
zaplakala máti má.“má.
„NaNa hrobě rod Slávy hlásal
nad pomníky z mramoru:“mramoru:
„Kdož jste matky věrné dítky,
plačte vlastí podporu.“
„KrásníKrásní, milí obrazové,
jak jste vy mne blažili,
nadějí svou v mladé duši
mužnou sílu budili!“budili!
72
„TeďTeď – ó žel! když v slibném máji
mladé poupě rozkvétá,
slabý duch nabývá síly
a má jíti se světa!“světa!
„TeďTeď, když pilná ruka muže
chloubou vlasti chtěla býť,
ve své nejkrásnější době
matku musiť opustiť!“opustiť!
„AleAle tys dal, Bože, všecko,
staň se, Pane, vůle tvá!“
Na to zemdlen dlouhou řečí
bledý jinoch umlká.
Kolem ticho, na stěně jen
někdy harfa zavzdychne,
jak když v lese listí stoná,
nežli spánkem utichne.
73
Zatím smutek s žalozpěvy
druhů srdcem putuje,
až se jinoch mocně vzchopí,
tuto prosbu zvěstuje:
„Panickou mi harfu dejte,
ať mé city v jevo dá,
ať své vlasti jednu píseň –
první píseň odchová.“odchová.
„PrvníPrvní píseň, a přec zvuky
nade hrobem poslední;
dejte, dejte harfu, píseň
ať si pějí pohřební.“pohřební.
„TamTam již kráčí, již se blíží
anděl smrti s pochodní;
dejte, dejte harfu, píseň
pěti budu poslední.“poslední.
74
„AťAť má harfa zpěvem zazní,
než uhasne pochodeň,
ať má první píseň hlásá
života poslední den!“
Již svou harfu k srdci vine,
ta však zpěvem nezazní,
nepěl v smrti jinoch pěvec
života den poslední. –
Zvadla růže v slibném máji,
nežli mohla vůni dáť,
na jejím přec hrobě pláče
smutku žalmy drahá máť.
Zemřel jinoch v růžném máji,
nežli mohl tobě pěť,
panickou tu harfu jeho
přijmi, vlasti, za oběť.
75