BÁSNICKÉ SPISY
II
(1901–1906)
JOSEF PORTMAN
V LITOMYŠLI
1926
[3]
ČIŽBA
V plamenech keřů kvetoucích a v hudbě míz, jež jarem vrou,
z extasí básníků hlas tajuplný slyšíte:
Rty slunce mého dýchají blízkostí opojnou
a slunečnice zahrad mých jsou světy v záři rozvité.
Ve zmatku touhy zrychluji všech srdcí zdvih a pád
a v kráse věcí zrcadlím žár vyšší nádhery;
však vy se vkročit bojíte mých tajných do zahrad
a v pohledů svých sílu královskou nemáte důvěry.
Dech silný z břehů mých, jenž vane nad věčností žní,
vás oslabuje v dřímotu, jak vězně vítr májový,
a marně hodiny, jak převozníci odvážní,
na zavolání vaše čekají, ku plavbě hotoví.
Hvězd jádra sladká, uzrálá, pro rozlet vašich snů
jak zrní ptákům sypal jsem na svého domu práh,
však vaši ptáci, uleklí mé ruky hnutím v tajemnu,
se zdvihli v úzkosti a odlétají v temnotách.
Tu, ptáčník, skrytý v květu symbolů, v svá tenata
bych vaše duše přilákal, ve sladké závrati
milenců svojích srdce bolem zkrocená a zajatá
uprostřed hvězd a květů svých jsem učil zpívati.
5
VŠE ZACHVÁTIT...
V třesení hořkém hvězd, jak v rozdrážděném roji ohnivém,
včelaři bezmocní, jste stanuli s bázlivým obdivem?
Či v prostřed nejjemnějších polibků snad vašich sester sen
k vám šlehl výčitkou, jak žal zajatých královen?
A let myšlenek nejvyšších ve světlech nádherných
vám slunce zastínil, jak oblak labutí z ostrovů severních?
Chlad lásky vznešený jste cítili? Oddaní, jako ptáci jsou,
když prachem, vytrhaným na prsou, svých dětí lože vystelou?
O jak byste se, slabí, zachvěli a tváře zastřeli,
kdybyste v bílém oslnění chvíle té svou duši uzřeli,
jak šílí v marném zápase po rozlomení pout,
tisíci zraků touží vyžehnout, tisíci prsou vydechnout,
tíž věků střást a polibků jak extatický sad
až k nebes jasu vyrůstat, jar šveholením zajásat!
A v nekonečno radosti rozvlnit blankyt dechem svým,
stan vydutý a praskající vichřicí, rozpjatý nade vším!
A srdce dychtivé jak vír na moři světla rozkroužit,
všech srdcí tepot, stržený, v hloub jeho rythmu pohroužit,
a jako síla hřmít, jež světy vzdálené z os vyvrací,
a v jedno slunce plamenné je znova navrací!
Vše zachvátit a v krásy vyhnat květ, jak míza prostoupit,
v plod nechat usládnout a zduchovět, smířit a vykoupit,
6
vše nezrozené z noci vyvolat, obejmout v jásotu,
a všechno mrtvé v nový žár navrátit k životu!
A jako vítr nezranitelná, jak léto horoucná,
uprostřed blesků tančiti nad horizonty budoucna;
tisíci rukou bořiti, tisíci rukou stavěti,
zahrady nadějí tisíci obraznostiobrazností rozežhavěti!
A veškeré rty země mateřské, rty větrův, ohně, vod,
rty hořké vegetací zamlklých i zvířat tajuplný rod
a kamenné rty skal, zaťaté tíží v lethargický klid
i tragické rty osudu, své triumfální písni naučit!
A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět,
luh tropický kde světů nejvyšších se jiskří rozeset,
a nejsladším, co hvězdy střeží v zlatém květu svém,
jak úl svůj včela loupežná svou obohatit zem.
7
PÍSEŇ O VĚČNÉM MLÁDÍ
Slyšeli jsme píseň o věčném mládí, nejsladší píseň svou,
v hloubce všech duší utajenou, lidskými slovy nedopěnou.
Rythmus její jest červánků jitřních vanutí nepřetržité
nad věčným pohybem moří, nad nepohnutostí hor;
v sršícím kataraktu světů, jenž grandiosním klamem se valí
před zraky zakletými, hřímá ji nesčetných staletí sbor,
a zahrady vždy znova rozkvétající, jež každým jarem se halí
v purpurné ohně, dýchají vůně jejichjejích metafor.
V krajinách našich, do kterých zvoní, vždy jenom ranní hodiny jsou,
obzory do výše zdvižené zlatými parami hrají a vrou,
a jako bratří tam pozdravujeme rozsévače zrní a světů,
vinaře na vinicích srdcí, stavitele duchových měst,
pramen, jenž po věky ukrytý v květech, jak hnízdo slavičí šumí,
slunce, jež královskou stráží bezpečnou činí samotu cest,
i moc, která vládne ohněm, smrtí a hrůzou a rozmetá v rumy,
co znamením zahynutí poznamenáno jest.
Co přízraky noční? A stíny, které plíží se tmou?
Zem jak velehory pod námi kypí, větrem výší prsa se dmou..dmou...
Jak hřmění blesků a zemětřesení na vzdálené hvězdě
v hloubce našeho ticha každý sen bolesti dávné se odmlčel,
a jako sesutí vonného sněhu s jabloňových ratolestí
růžové světlo padá na bělost našich bratrských těl;
pod každým pohledem našimnaším rozkvétá zardění štěstí
a naše myšlenky jsou jako hudba modrem letících včel.
8
Z domu svých mrtvých jsme vyšli (víme, jak bratří ho zvou),
lehcí a radostní jdeme jak děti symbolickou zahradou tvou.
Není už minulosti – přítomností jsou všechny nekonečnosti
a svět kolem nás jako při stvoření je mlád;
vlní se řeky, moře, obilná pole, ňadra, písně, světelné vlny,
jsme vládci všech pozemských dálek, úrod a stád;
v kráse bratrských tváří skví se tvé naděje milosti plny
a v plamenech bratrských zraků jak novou zemi je cítíme plát.
9
ZPÍVALA
Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad,
je večer, bratr večera, jenž do tváří nám tehdy zavíval.
V té chvíli nejmilejší můj vycházel do zahrad
a sladká slova nezapomenutelná mi mluvíval.
Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest,
neznámým pro nás jménem zavolán,
a dvéře domu našeho do noci mlčenlivých hvězd
jsou od té doby otevřeny dokořán.
Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých,
ze hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění;
let nočních motýlů do oken bije zářících
a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění.
Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery,
v horečném spěchu nárazy dřevorubcovy sekery
a mezi ptáky zněmlými, v křídel úzkostném ševelu,
dohřmění dálných výstřelů nad nehybnými jezery.
Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou,
na cestě, černou travou zarostlé, se střásá rosy pád.
Uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou,
smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát.
Sním o setkáních záhadných, až nové jitro zasvitne,
v jar vyšších květu magickém, pod nových sluncí pocely...
U nohou mistrů žáci seděli; jich odpovědi soucitné
pro bolest moji ani slova neměly.
10
ŽALM ODCHÁZEJÍCÍCH POKOLENÍ
I
Jara, jež otcové naši slýchali v dálce u vod času jak pěla,
v jásotu smíchu, jenž probouzel květy, nám naproti spěla;
noc přinášela žehnání hvězdná našemu dílu,
slunce svou nejčistší záři, bratrské klasy sladkou svou sílu.
Každé slovo mateřské řeči pozdravem duchů k nám znělo,
vůní všech královských zahrad, nad nimiž letělo věky, nás opíjelo,
a celá věčnost ležela před námi, tisíci slunci ozářená,
jak pole k osetí připravená a jako zářící dlaň otevřená.
Tak vešli jsme v města svých otců. Co skryto bylo po celá pokolení
před úžasem jejich mistrů, uviděli jsme oslněni.
Pohledy naše šly hloubkami světla, jak potápěči podmořskou nivou,
neviditelných životů vichřicí krutou a mlčenlivou.
Vzdálená slunce jak v ekstasi před námi rostla a v tanci
zdála se kroužiti k zemi v ohnivých vírech svých protuberancí;
jeskyně hmoty vyšlehly září příchodem naším a vření ukrytých zdrojů
zaplesalo v nich nedočkavostí. Kovové klouby gigantských strojů
praštěly tíží našeho díla. A nad zeměmi
myšlenka naše, uchvácená blesky, letěla dálkami všemi,
dny moří i zářením výší všudypřítomnými vlnami plula,
k milionům se nesla, jak žhavý vítr naši hvězdu ovanula,
všechny ruce rozchvěla k dílu v jediné výhně horečnou trýzeň,
v tušení nového světa, ve všemohoucnosti démonickou žízeň.
Však zraky, jež patřily v neviditelné a v mlhovin plamenná moře
11
jako do pánví slévače mistra, neviděly stigmat skrytého hoře
na tvářích milionů. V života porod, ve věků vlnobití
bez bázně zřely: v tajemství bratrských zraků bály se pohroužiti.
Smích vítězů jásal nad královstvími od západu do východu,
proti bratrstvům velmožů země stála bratrstva prokletých rodů,
poznávala se jazyky všemi, a jejich pohled těžký a němý
jak tragický svědek všudypřítomný následoval nás zemí.
Hlas náš, jak zachlazen jiskřivou nocí živlů, zdrsněl a hluchá
bloudila naše píseň v harmonických zahradách ducha.
A nejsilnější myšlenky naše byly jak žháři:
šly městy, jichž nemilovaly, ve zracích dalekých plamenů záři,
a k obzoru, jenž dýmem staveb tisíciletých se potáh’,
pohlížely, němé hrůzou z odvahy svojí, v nejistotách.
Tak, rozsévači bolesti, zavržené zrní svých otců jsme seli,
větry věků nám z dlaní je rvaly, do dálek zanášely
k milionům z pokolení budoucích. Jaká léta a parna
vysuší hltavost kořenů jeho? Jaká vichřice životodárná?
Je útěchou naší, že i my slepí jak bouře jsme táhli,
čeho jsme nechtěli, stane se, čeho jsme chtěli, nedosáhli?
Hle, jdete ve stopách našich, zástupy zadní, ve zvířeném prachu,
jenž usedá na vegetace a slunce věků v horečném nachu
nad vámi jitří jak ránu! Oceán vašeho času
nassát je slzami mrtvých jak solí! A úpění našich hlasů
hřmí z jeho bouří! Nesli jsme vinu dávného kosmu? A v osudu desky
psány snad byly dějiny naše dříve, než prvními blesky
vyšlehlo slunce a v těhotenství tajuplném zem’ celá
v pralesích uhelných horečkou prvního porodu vřela?
12
A přece, tragičtí ženci na nivách smrti, vás, nezrození,
dědice bolesti své, jsme milovali! Ruce rozpiaté v roztoužení,
ve vašem životě jsme očekávali vykoupení!
Útoku mužů jste vládli, bouřím krve, vítězů smíchu,
neviditelní! Žena zapřela pro vás krásy své mystickou pýchu,
písně, když poznaly sílu svých křídel, k vám, nevěrné, letěly v dáli!
Knížata našeho rodu u vašich ohňů se hřáli;hřáli:
Pro vás jen sladká byla nám země, když slavíci v mystických sadech
utichli našimi kroky a předčasný říjen když zadech’
do našich vinic; když v propastech kosmu, jež se nad námi stměly,
se zemí jako s bolestnou matkou po slavnosti jsme osaměli
a zhrouženi v myšlenek zářící vlny, jež po její tváři se chvějí,
pochopiti jsme toužili pod úsměvem jejím tajemný smutek její.
II
Ale ona je záhadná, němá, žárlivá k duchu a krutá.
V pouta jímá své děti a sama v mystické řetězy kosmu je vkutá.
Pro žízeň dětí svých prýštiti dává pramenům, zvonícím v mechu,
i krvi, jež z otevřených tepen se kouří. A v jejím omamném dechu
víří oblaky smrti. Žár slunce myšlence její je bližší
nežli var naší touhy a souhvězdí neviditelných výší
nežli žal našeho rodu. A přece jak krásná! V nádheře denní,
v apotheose blesků, v paprsků měsíčních kouzelném chvění,
v užaslém šepotu hodin, když za jiter zdvihá se v milostném žehu,
zalitá slzami naděje tajné, a prozradí zapřenou něhu
a rychle suší své slzy do zlatých vlasů milence svého,
zardělá slabostí svojí pod utkvělým pohledem tajuplného...
13
III
Čí ruka strašná nás trhá jak plevel ze záhonů
jediným stisknutím po všech pevninách země ze středu milionů?
Z hlubin, kde skály jsme prorostli tisíci kořeny svými
a vnitřního ohně dotýkáme se cévami bolestnými,
i s výší, kde myšlenka naše jak réva po klenbách noci, v podnebesí,
obtížená snů hrozny neuzralými, na hřeby hvězdné se věsí?
V závisti hledíme v údolí květů, kudy jsme bloudili v bolu,
na černé mučírny dílen, gehenny výhní, pohřebiště svých dolů,
na svá města nedostavěná, popluží opuštěná,
pole, z pralesů od otců vymýtěná, západu krví potopená...
Ach, neodejít, vy třikráte šťastní! Vichřicí vašeho žití
hřmít letem srdcí jak křídly! Slavnostem země přítomni býti!
Miliony pohledů vašich ji objat! Miliony rtů jako číši
až k poslední krůpěji žhoucího vína vypiti slunce! A k výši,
pro nížniž jsme zrozeni byli, v bolestech těla nového zráti!
Tisíckrát letěti naproti jaru, když v oblacích ptáků se vrátí!
Naproti létu, jež vítáno pozdravem bouří v královském jasu,
k národům ženců se blíží jiskřením na cestu metaných klasů!
V myšlenku zářící proměnit všechno, co tajemným životem žije,
kořeny práhne, mízami zpívá, v zavřených květech se kryje,
v krystalů druzách jak plameny zakleté láme se v praskotu vnitřním,
plnost hvězd, hroznů a prsuprsů, oblaků zmatek v příchodu jitřním,
čarozpěv vyššího světa, jejž vykouzenývykoupený sen člověka vyslech’,
úžasný den, jenž se všech stran obzoru zapaluje se v smyslech!
14
Ach, neodejít, vy třikráte šťastní! Polibků sladkost vřelou a vonnou
vlíbati na oči, zavřené v úpalu lásky, v jásotu duší, jež tonou
ve vlnobití vyššího světla! Jako stůl, prostřený pro miliony,
pevniny země pokrýti květy! Bratrské písně své tony
rozehřmít vesmír při hostině duchů! A v hodinu vinobraní
ze sousedních polí všech světů uslyšet odpověď jitřního uvítání!
Ach, neodejít, vy třikráte šťastní...
15
OBSAH
Čižba5
Vše zachvátitzachvátit...6
Píseň o věčném mládí8
Zpívala10
Žalm odcházejících pokolení11
[16]
Otokar Březina
BÁSNICKÉ SPISY
II
Svazek první
Vyzdobil
Jan Konůpek
Vytiskl na ručním lisu
a vydal svým nákladem
Josef Portman
v Litomyšli
1925
Bylo vytisknuto
24 výtisků na ručním papíře
Tento výtisk má
číslo
17
E: jf; 2004
[17]