Fantastické povídky (1900)

Karel Leger

Diplomatická verze Ediční verze
Fantastické povídky
VERŠEM NAPSAL KAREL LEGER
V PRAZE NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA 1900
[3]
Tiskem F. Šimáčka v Praze. [4] FANTASTICKÉ POVÍDKY
[5]
Cigánka
Lom skalní za branou. Divizna kvete a blín a bodláčí bouřemi seté, psí víno, hadí mlíčí na shnilé skále tu klíčí. Podzimní chmurný je den. Pod nohou chřestí mi kaménky jen, práce dnes zahálí, ticho tu teskné. Na plochách hladkých skal slída se leskne – Smutný je mlčící lom. Kus břehu sypkého s keříkem blínu s rachotem sřítil se v tom. Kostí pár smísených v šedivou hlínu k nohám mi padlo až, a lebka bílá se vyvalila. Nevzácný nález tu. Ten lom je prokletý, [7] zde místo popravní bývalo před lety, strašlivý čekan se vysoko zvedal, na smolném trámoví havran tam sedal. – – A když trup zčernalý s provazu sňat, do země prokleté hodil ho kat. – Mráz mne v tom ovanul – a mně se zdálo, že cosi strašného na blízku stálo, – snad šibenice či její stín. Dětinství! Sehnu se lhostejně k zemi, odhodím do lebky zarostlý blín. Zvedni se, soudruhu němý! Hle, jak se na dlani lebka mi bělá! Slabounkých kostí a nízkého čela dětské se podobá zcela. Plný řad zubů se perletí třpytí, – mlád musel býti nešťastný, který tu shnil! Můj Bože, kdo to as byl? Proč bílou a mladou hlavičku kat v zem stokrát prokletou musel tu zakopat? Do očních důlků zřím, do prázdných jam, vydutých, strašlivých, – najednou tam jako když jiskerka skočí, – – 8 (ó, já vím, dobře vím, že je to klam!) dvé černých ohnivých očí ze stínu dlouhých a hedbávných řas zasvitne, zahoří a slyším hlas – ! Kdo se mnou hovoří? Osmahlá cigánka přede mnou stojí, pružná jak vrbový prut, živůtek na ňadrech sotva je spnut, a hlavou pohne-li svojí, ve vlasech penízky zlaté jí zvoní. Upřela do očí žhavý mi zrak úlisně, důvěrně, šelmovsky tak! Zlehounka hlavičku do zadu skloní, smích její jako ty penízky zvoní. Plný řad zoubků se perletí kmit, – slyším hlas dětský a lichotný znít: „Ty se mne tážeš, čím že jsem byla? Jsem Orlíkova sestra a milá! Tady už dřímám sto asi let, – druhdy mne zvali Šípkový květ. Volní jak ptáci táhli jsme světem, mateří douška opojným květem 9 lože nám vystlala u polních cest, za humny vesnic, před branou měst. Já žila láskou, sladkostí její, ať bouře hučí, ať vichry vějí, kypěla v žilách horoucí krev a jásal cymbál, husle i zpěv! Kol ohňů já jsem tančila ráda. Když noc už temné závoje spřádá, když jiskry vzhůru tryskají tmou, ó, jak se tančí! – ňadra se dmou! A tančím, tančím mladá a hbitá, až tancem divým a touhou spita padla jsem k ohni na tvrdou zem. Orlíku v rukou usnula jsem. A ráno tlupa s řehotem koní dále zas bloudí, – u cesty po ní vyhaslá zbyla ohniště jen a šťastné noci zaniklý sen. Pán Bůh nás živí, jak ptáky živí, naše jsou lesy, pole a nivy, nezvaní vpadnem’ jak hejno vran v úrodu polní, do městských bran. 10 A podkasaná na rynku třeba já tančím chudým za skývu chleba, boháčům tančím za drahý kov, milému snáším denní svůj lov. A přijdou staří, – šedivé hlavy, – primátor přijde, Šalamoun pravý, hledí, jak lítá sukénka má, černý vlas kterak po hrdle vlá. A přišli mladí, – maminek štěstí, – chtěli mi hvězdy s oblohy snésti, a já se smála do očí všem, – Orlík mne čekal v úkrytu svém. – Pak jeden přišel něžný a bílý, já s ním si krátkou pohrála chvíli, vzdychal a klekal k nohám si mým, měla jsem vskutku útrpnost s ním. A slepý láskou s nadějí klamnou v cigánský tábor vplížil se za mnou, šel za mou stopou nocí a tmou, oddal mi život i duši svou. Bez bázně mezi cigány vcházel, plnou jim hrstí peníze házel, 11 štědrý byl ke všem, koupit chtěl snad i lásku moji, sladkost mých vnad. Orlík se mračil. „Pohněván jsi-li?“ já se mu smála, „žárlíš, můj milý? Loutka je pouhá mazlíček ten!“ – Očima Orlík zasvítil jen. A hošík bílý stále se vtíral, plazil se za mnou a touhou zmíral, po lásce lačnil, líbat by chtěl, však bázliv couval, studem se rděl. V rozmaru bujném večer jsem jednou tančila před ním. Tváře mu blednou, oči se kalí, – přede mnou kles’, – bídnější, než kdy, zdál se mi dnes. Nemohla zřít jsem na jeho muku, se smíchem jsem mu podala ruku, malíček tehdy zlíbat mi směl, – ó, jak se blahou rozkoší chvěl! Odcházel šťastný do noci tmavé. Náhle se kmitly oči tu žhavé. Srdce mi stydlo, Orlík to byl, ohled’ se jenom a stín ho skryl. 12 Já hrůzou němá do tmy jsem zřela, myšlénka děsná v lebce mi tkvěla: teď výkřik smrti ozve se v pláň! Šílená stisknu do dlaní skráň. A přec ten výkřik slyšet jsem měla, široká pole křikem tím zněla (ve hrobě tichém sto dlouhých let hrozný ten kvil já slyšela znět). A ještě v noci na útěk náhlý tlupa se dala, – do tmy jsme táhli. Zamračen Orlík, – s hrůzou naň zřím, strnulá šla jsem bez vůle s ním. Chytli nás drábi, zpátky nás hnali, mladé mé tělo na skřipec dali. „Primasův synek u tebe byl, – rci, kdo ho zabil? Kde vrah se skryl?“ Zatla jsem zuby, nevzdychla ani. Nad knihou písař hotový k psaní kousal své péro. Mistr kat již s hořící loučí přistoupil blíž. Oheň mi šlehl po těle nahém. „Zadrž!“ dím katu, „povím, kdo vrahem. 13 Dříve však splňte podmínku mou: Orlík a druzí volni ať jsou! – A nyní slyšte: já jsem to byla, zakousla jsem se v hruď mu a vpila, kolčava jak se zakousnout zná, hochovu krev jsem vypila já!“ A to jsem řekla s veselým smíchem. Strnuli hrůzou nad takým hříchem, v žalář mne vrhli, dali mne skout k hroznému špalku do těžkých pout. A tam jsem měla dočekat rána, kdy budu katu k popravě dána. Hrob to byl temný, já živa v něm cigánskou píseň zpívala jsem. Náhle se dvéře rozlétly s třeskem, zaplála ve tmách žlutavým leskem hromničná svíce, a suchý mnich vešel a ruku k žehnání zdvih’. „Hříšnice, kaj se!“ – A já se smála. Tvář jeho svatým horlením vzplála. „Hříšnice, kaj se! Za chvilku již zdrtí tě hněvu božího tíž! 14 Satan už čeká, duši tvou chopí, ve smolný žár ji na věky stopí! Hříšnice bídná, v prsa se bij, vinu svou těžkým pokáním smyj!“ Hlas jeho duněl v hrobovém tichu. Kapucín suchý tolik byl k smíchu! Drobné své ruce vyvleknu z pout, řetězy s nohou odkopnu v kout. Zadupám nožkou, zatleskám v dlaně, v divoký rej se dám nevázaně a tančit musel hubený mnich, – hromničku z rukou nepustil svých. Sandály klapou, cingulum lítá, růženec se mi do vlasů splítá, – špinavý habit široko vlá, mnich zvedá ztěžka kolena svá! Příšernou září hromnička svítí, po stěnách naše stíny se řítí jak duchů černých divoký rej, mnich sténá, úpí, – unáším jej. V tom světlo shaslo, v noc hroznou temnou kapucín suchý dál letí se mnou. 15 Šílený strachem z rukou mi kles’, – růženec chřestí rozdupán kdes. Pochodně v rukou sběhly se stráže. Mnich sotva vzkřísen křičí a káže: „Prokletá! Vezmi strašlivý plat! Hlavu ať pyšnou srazí jí kat!“ S křikem a láním uprostřed davu za město vedli mne na popravu. A já šla ráda. Jasný byl svět, za branou jaro, vůně a květ. Smích bab a dětí málo mne bolí. Po nivách květných, po širém poli svoboden Orlík toulá se kdes, – větřík mi pozdrav od něho nes’. Vzpomínka ona v srdci mi hřála a já se katu do očí smála. Když pozved’ meč, by dokončil soud, počal se chvěti, šedivý bloud! Páž se mu třásla, – čtyřikrát sekl, bílou šíj rozťal, meč se mu smekl. Nejistou rukou ran zadal pět, než odťal s keře Šípkový květ. 16 A když pak chytil uťatou hlavu, za vlasy zved’ a ukázal davu, ó, já se smála! – vítězný smích byl v oku stydlém i na rtech mých. Smích ten mi zůstal i v temném hrobě. Snila jsem o té ulétlé době, zdálo se mi, že blažena spím v mateří doušce s Orlíkem svým. Ve shnilém štěrku, pod keřem blínu já spala dlouho v hrobovém stínu, světlý den vidím teprve dnes, cítím duch svěží, jaký to ples! Chce se mi tančit v širokém kruhu, v mateří doušce, v zeleném luhu, ztrnulé údy roztočit zas – – já spala mrtvá takový čas! – –“ Bosýma nožkama v divokém letu uprostřed bodláčí, jedových květů cigánka přede mnou vírem se točí, jiskry jí sálají z očí, penízky zvoní jí v záplavě vlasů, vysoko k pasu zvířená v divokém závratném reji 17 vylétá lehounká sukénka její. Kolem mne točí se blíže a blíž, chytá mne drobnýma rukama již – V ty lokty osmahlé hladké a třpytné jistě mne chytne, – v ramenou pevných mne zdusí – – A jak jsem poplašen odskočil maně, bílá mi lebka v tom vyklouzla s dlaně, o skálu v drobné se rozbila kusy. 18
Vesnický hřbitov
Hřbitov na návrší v polích za dědinou chudičký a malý. Nad ním drobné mráčky lehkým letem plynou, dlouhou světlou řadou za obzor až plynou, jak by duše bílé odlétaly. Nad obzorem hory kruhem vystupují, za ně drobné mráčky, bílé duše plují. Nerušeně dřímá hřbitov osamělý. – Od širých jej polí spuchřelý plot dělí, žitné klasy přes plot zrajíce se kloní až k zapadlým rovům. Venku ocel zvoní, ve stéblech tam modře kosa prokmitá. Tady klid a ticho. Žeň už odbyta. Černá vrátka vítr zpola zvrátil kdysi, vráteň nachýlena bez petlice visí. 19 Cesta k nim už dávno, dávno zarůstává, sotva poznáš stopu staré pěšiny, na zápraží bují bodláčí a tráva. Zřídka kdo sem zajde z dědiny. Dost má každý doma svého lopocení, pro ty mrtvé ani času není. Jenom někdy za několik let odnesou sem někoho a složí do studené země pod ochranu boží. A ten nechodí už nikdy cestou zpět. Sobě zanecháni v prostřed širých polí mrtví podřimují, nad nimi jen tiše bílé mráčky plují, chudé žitné klasy se až k rovům sklání. Drobné sedmikrásy bílým květem zdobí zapadlé ty hroby. Klidně, nerušeně dni a noci plynou těm, kdo ulehli si pod tou hnědou hlinou. Tiše spí tu unavené tělo, to, co bolívalo, dávno přebolelo, srdce dobušilo, už se neprobudí. Na vychladlé hrudi netlačí jim pomník ani jiná tíž. Sotva tu i onde vztyčen kříž. 20 Klidně spí tu mrtvi, kouzla není, které vzbudilo by z věčného je snění. Po životě trpkém, po úsilné práci tvrdý sen je jímá. Když se člověk žitím k smrti utrmácí, rád si odpočine a rád klidně dřímá. Ani o půlnoci, kdy tma stíny rodí a zlé vládnou moci, kdy přes rovy nízké roj bludiček běží a kdy zdá se, jak by ze tmy zněl nářek bludných duchů a kvil strašidel, bez hnutí a hlasu tady mrtví leží. Těžký je sen bídou unavených těl! Tak, jak dříve byli, nevšímaví, samotě své teskné zvyklí z domova, nepozvednou hlavy, nepohlednou ani přes plot hřbitova. Ať bludičky letí! Jim se nechce vstávat, údy trmáceti. Jenom když po dlouhém, dlouhém čase někdo ze vsi přibyl v jejich kroužek zase a když čerstvou hlinou mezi rovy nasypán hrob nový, probudí se mrtví. O půlnoci zvednou 21 spuchřelá svá víka, vstanou z hrobů svých, z prsou tihou hlíny dávno propadlých ze hluboka zase oddechnou si jednou. Přes plot pobořený v širá pole hlednou, až tam ke skupině otrhaných střech. Tichou nocí ozve hluboký se vzdech. Sestoupí se mrtví, vzdušné jejich stíny kol nového hrobu. Z kypré ještě hlíny hosta vyvolají. Mnoho vědět chtějí, na mnoho se ptají. Jsou-li zdrávy sestry? bratři? přátelé? Kterak roste asi její dcerka malá, kterou na kolébce doma zanechala? mladá matka ptá se plaše, nesměle. Na úrodu polní otážou se staří, jak se doma daří? Je-li píce hojně? je-li chleba dost? nepřijde-li bída, hořký host? Kroužkem mrtví sedí k rovům přikrčeni a ten, který přišel od živých, odpovídá vlídně na otázky jich, až se v dálných vískách ozve kuropění, první pozdrav denní. Rázem pohřbí mrtvé těžká hrobů zem, tichý vzdech jen letí pustým hřbitovem. 22 A zas klidným spánkem spí tu ve hluboku dlouho, dlouho, – možná celou řadu roků, nežli soudruh nový přijde mezi ně. Smrt je řídkým hostem v malé dědině. Vzduch tu vane zdravý, plný vůně lesní, o lékaři tady nikomu se nesní. (Stará Paroubková všechny léky zná, i Smrt, potřeba-li, jistě zažehná.) Ani kněze není, ani fary. Ze sousední obce nerad páter starý dochází sem někdy. Málo je tu duší, pro sebe i pro ráj malý zisk tu tuší. – Pět let je už tomu, co byl naposled pochován tu mrtvý, starý Hájek hluchý. A když tehdy v noci s rakve víko zved’, z kypré hlíny volán mezi duchy, nic jim na otázky říci nedoved’. Stářím byl už sešlý, tupý, bez paměti. – A před ním? – můj bože, jak ty časy letí! – před ním nemluvňátko jednou pochovali. Ale, bůh ví, kterak dávno už je tomu, co ti, kteří tady pod trávníkem spali, neslyšeli žádné zprávy o domovu. Nepřibyl už kolik dlouhých let, kdo by o světě jim mohl vyprávět. – 23 Dnes teprve z rána kdosi přišel s rýčem, u vrat vykopána jamka nehluboká. Chlapec nebožáček, jakýs malý žáček, drobounký a suchý, stráven nemocemi složen v rakvi lehké v posvěcené zemi. Chudobný byl pohřeb, hrstka lidí jen. Otec potácel se, v tupém bolu sotva hrudku hodil za rakvičkou dolů a již oči otřel, němý, zamračen ze hřbitova vyšel, spěchal ku své práci kamsi do továrny, – půldne ztrácí. (Matka? – nebyla tu. Nemoc zlá na lůžko ji poutá. Jen vzpomínky její nad hrobem se chvějí. – – Prsty vryty v ňadra, leží, – vzpomíná – –) Podzim byl. A pod oblohou sinou v brázdách pustých polí mlhy běží, kolem stromů holých po lukách se vinou, na zkalených vodách mrtvě leží. V dálku v nekonečno táhly dlouhé stíny. – Noc se tměla. Na hřbitově pustém z nasypané hlíny nový rov se bělá. 24 O půlnoci mrtví s námahou se zvedli, (slyš, pod zemí praská příkrov rakve shnilý!) setřásli zem stuchlou, z hrobů vystoupili, kol nového rovu v kroužku sedli. Byli tady všichni, jak je za století smrt požala kosou. Muži, ženy, děti. Starý konšel Horák dlouhých šedých vlasů z dávných časů, kdy lid robotoval ještě ujařmený, nežli s novou dobou nové přišly změny, svoboda a pokrok, jak to lidé zvali. – (On to byl, jenž v polích tento hřbitov malý vysvětit dal druhdy a sám prvý v něm klidně lehl pod tu posvěcenou zem.) Sedí ve svátečním bílém kožichu, o hůl okovanou bradu podepírá, po těch, kteří vstali, přátelsky se dívá, jména starých známých šeptá potichu. Přišla jeho žena, syn i vnuk tu již, sestoupli se k němu, k jeho rovu blíž. Všichni z hrobů vyšli, jak jsou ve hrob dáni: ženy starodávným přioděny šatem, v sukni vyšívané a v čepečku zlatém, mladá, štíhlá dívka v pěkném šněrování, s pentlí za ní vlají dva vrkoče vlasů. 25 A tmou svítí hochů bílé košile, na kloboučku kývá kytka od milé. Tak si chodívali za těch dávných časů, kdy alespoň chvilka i při trudné práci pro radost jim zbyla, myslit na okrasu. Teď už vše se ztrácí. Není více času s vyšíváním hrát, člověk musí jenom o život se rvát. Chvilka odpočinku trpká je a smutná. Zmizely ty pestré barvy veselé, na všem jedna šedá barva popele, barva lidské bídy, střízlivá a rmutná. Roj těch postav, který z nových rovů vstává, šerý v šeru nočním mizí, zapadává. Jenom drobné děti v rubášcích svých bílých ve tmách prosvitají. Vichr, který přes plot s černých polí letí, rubášky ty zdouvá, s drobných tílek vlají. Práchnivící dřevo zlomeného kříže chladným siným ohněm ze tmy světélkuje. Jak vichřice duje, kol nového rovu blíž a blíže v těsnější se kroužek choulí mrtvých stíny. Dlouho čekají tu. – Proč z té chladné hlíny nevyjde host nový? Tvrdě spí! 26 Kterak volají ho, ještě neslyší? A vstal konšel Horák, hůl svou okovanou zabod’ v růvek čerstvý mocnou ranou. Bylo slyšet, kterak zaduněla temně rakev zakopaná. – „Vstaniž!“ řekl děd. Čekali. A náhle nakypřená země s rovu sypala se. Mrtvý hoch se zved’, shodil víko s rakve. Vidět bylo, kterak slabé tělo s hlinou zápasilo, kterak s namáháním z hluboka se zdvihá – – Oh, ta tíha! – Konečně se probral. Stojí tady, hošík umořený a dosud tak mladý! Hlína lpí mu ještě ve vlasech a v propadlých prsou hvízdá tichý vzdech. Až je srdci žalno. Bledomodré oči ulekaně kolem sebe točí a ten pohled plachý prosí o milost. Šepot tlumený se po hřbitově nese: „Kdo ten hošík drobný? Kterak jmenuje se? Kdo jsi, ubožáčku?“ – Mlčí malý host. Babička v tom sivá sem se protlačila, shrbená, však přece veselá a čilá. Růženec má v rukou, modlitbičku říká, s útrpností tichou hledí na hošíka, 27 div že slzička jí na tvář nevyskočí. Z nenadání řekla: „Poznávám ho již! Srdce poznalo jej, ne mé staré oči!“ Palcem udělala na čele mu kříž. „Syn mé dcery je to, vnouček můj! Poj(, mé dítě, pán bůh tebe opatruj!“ – Pootevřev ústa chlapec hledí na ni. „Vnoučku,“ mluví bába, „ty mne neznáš, vím! Vždyť já bych tě sama nepoznala ani, jenom srdcem svým. – Chaloupku jsem naši opustila dřív, než ty’s přes práh její vešel živ. Proč se chvěješ celý? Neboj se, můj drahý. Zde jsi mezi svými, – mír tu vládne blahý, ticho tichounko tu budeš s námi spát, o mamince bude se ti zdát. Ale teď nám pověz, – všichni se tě ptají, – co nového doma? co je slyšet v kraji? K nám sem nedolétne žádná zpráva, jen co sedmikrásám vichr našeptává. Jak je u nás doma? jak je u sousedů? Už si představiti sama nedovedu ves a naši chatu. – Všechno změněno je, viď, holátko moje?“ 28 Hoch se chvěje, vzlykot s namáháním tlumí. Řekl slůvko, dvě, tři, – nikdo nerozumí. Zděšen ohlédl se kolem sebe, plaché oči zvedl, zahleděl se v nebe, v černé zamračené, do tmy skryté nebe. Sepjal ručky drobné žluté uvadlé na své hrudi úzké propadlé. Pod víčkama očí slza prokmitá, se rtů modlitba se dere hlasitá: „Fátr unzr!“ volá. Sepjaté zved’ ruce, „Fátr unzr!“ volá. Zoufale ten výkřik noční tmou se chvěl, do mračen a mlhy zapad’, v pole holá. Kvil podzimních větrů v odpověď mu zněl. Kolem stáli mrtví nehnutě a němi, jak by kořeny je pevné spjaly k zemi. Hledí všichni k němu, úžas na tvářích, nikdo nechápe a nerozumí z nich. Divno! z jejich vísky přece přišel, z jejich krve byl. – Takhle však se u nich nikdo nemodlil! „Vnoučku, vnoučku zlatý! kde’s ta slova slyšel?“ babička se ptala. Za ty suché ručky ubožáčka vzala. 29 V odpověď k ní pozved’ ulekané zraky. Slzel, – zaplakala nad ním sama taky. Zase dvě tři slova divná promluvil, – zněly ostatním jen jako vichru kvil. Řekl konšel Horák: „Tam za horou v dáli takhle za mých časů Němci mluvívali. Ale u nás doma, jak nás matka milá chovajíc nás v klíně mluvit naučila, tak jsme hovořili až k samému hrobu v každou dobu.“ – Mrtví křikli sborem a horlivě svědčí: „Naší řečí! ano, naší řečí!“ A v protějším koutě ostře někdo řek’: „Bůh ví, kde se u nás vzal ten Němeček! A co, – opravdu mu nikdo nerozuměl? Havránků Jan přece drobet bude znát, s pašery byl v Němcích častokrát, na vojně byl, jistě něco uměl –“ Jan Havránků vystoup’ trochu rozpačit, stydlavý se úsměv na tváři mu kmit’, po vojensku zdravil, nežli odpověděl. „Pravda, já jsem druhdy mnoho znal a věděl, vždyť jsem prošel křížem skoro celý svět, všudy jsem se doved’ srozumět. 30 Ale pod tou hlinou, v téhle chladné zemi zapomněl jsem na vše, odpusťte mi. Pod tou hlinou, věřte, všechno cizí z lebky zmizí!“ Stydlavě se usmál, dlaní přetřel čelo, pod kterým tak mnoho učeností stlelo. A hoch plakal ještě. Mrtví stáli kol, hořkost byla v prsou, – bezejmený bol. Všem se zdálo, jak by cosi cizího tu válo, jakoby stín tmavší, než ta zimní noc, z daleka se valil, černým kalným proudem širá pole zalil. – Zdálo se jim, jak by o pomoc křičet, volat měli, než ty proudy hrozné stopí obzor celý, nežli v proudech černých bezedných sami utonou a s nimi hroby jich. Vše jak padalo by v dálku cizí, i ta půda pod nohama mizí. Chtěli vzkřiknout hrůzou: „Moře! moře! moře!“ ale hlas jim v prsou dusí němé hoře. A tu starý Hájek, věkem sešlý děd (který mezi mrtvé přibyl naposled), 31 jakoby se ztěžka rozpomínal nyní, zamračil se v dumách a chtěl promluvit. Bylo zřít, nezvyklému myslit kterak bolest činí myšlénka, jež chtěla slovem být. A s napjetím slední síly své a vůle vylovil, co hledal ve své paměti. Přikýv’ si a řekl: „To ta šúle!“ Spokojen sám sebou roveň dítěti stařeček se vetchý náhle rozhovořil, do svých upomínek hluboko se vnořil. Chtěl by rázem jedním říci vše, co ví, ale vzdoruje mu jazyk nehybný. „To už dávno, – víte, – kolik dlouhých let už se počal u nás měnit svět. Tam za horou Němci vystavili továrnu si velkou, takový dům bílý. A tam všichni lidé táhli za výdělkem. Muži, ženy, děti. Tam v tom domě velkém všichni od nás byli. Celý kraj tam byl. Pro všechny to bylo velké dobrodiní. Co ta pole naše? Nic nerodí nyní, v továrně se člověk aspoň obživil. A páni jsou hodní, třeba Němci pouzí, mnohým ulehčili v nejkrajnější nouzi. Jenže Němci byli! Když jsi prosit šel 32 a tam na kolenou žebronil jsi třeba o mzdu zadrženou, nebo o kus chleba, pán nic z toho nebo málo rozuměl. Ale k těm, kdo smluvit dovedli se s nimi, vždycky po přátelsku byli laskavými. I školu nám tady po nějakém čase vystavěli páni, chtěli, aby mládež učila se. A my v obci měli školu bez vydání. Jenže místo „škola“ říkali jí „šúle“, podle panské vůle. Knížky, učebnice zdarma dětem dány, tam se mladá chasa učí mluvit s pány. A bylo vám radost, jak ty naše děti cizí slůvka statně lámou po paměti. Sám pán někdy přijel, míval radost z toho, odměňoval pilné, chválil mnoho – –“ Starý zamlčel se. Dech a paměť sbírá. Oči zamžikaly. K zemi zírá nejistě a plaše. – „Ale mám-li pravdu čistou pověděti, zdálo se mi vždycky, jakoby ty děti nebyly už naše – – No, nám starým těžko novotám se učit, paměť slabou mučit. Těžko s mladým světem stačit v kroku, 33 pro nás nejlíp stranou ležet ve hluboku!“ – Dětinský kmet hotov se svou zprávou, usmíval se trpce, kýval holou hlavou a zmatený trochu se soustrastí pohled’ k ubohému hochu. „To ta šúle!“ šeptal. – Mrtví kolem stáli, jeden na druhého pohlíželi. Otázka je mnohá ještě v prsou pálí, ptáti by se chtěli, o svých drahých doma zvěděti by chtěli. – Ten hoch ubožáček stojí mezi nimi, žluté ručky spíná a rty zmodralými šeptá slova cizí drsná podivná, – modlitba to boží býti má. Mrtví hlednou naň a povzdech tlumí. Konšel Horák s hořkým úsměvem divně rozechvěný hůl svou zabod’ v zem: „Nu, což tedy?“ pravil, „mluvte, nerozumí! Není náš, slůvkem neodpoví, nač se ptáš. A tam u nás? Je mi, jak by víska malá někam za hory se od nás vzdalovala. Mezi ní a námi leží svět už cizí, to, co bylo naše, ve tmách mizí. A my sami zbyli opuštěni, 34 kde jen hroby jsou a ničeho víc není. Hroby zůstaly nám. Vraťme se v tu hlínu, tam je vše, co máme, – věčný sen – –“ Vítr v polích úpí. Těsnou řadou stínů přelét’ vzlykot temný, tichý sten. S rozechvěním bolným ohlédli se všichni hnutím mimovolným stranou tam, kde tuší rodnou vísku svoji. Jenom tma tam leží. – Dlouho, dlouho stojí a s otázkou v očích v bezednou tmu hledí. Jak by na věky už rodná víska jich zapadla v těch stínech strašlivých – – A noc nemá pro ně odpovědi. – Naklonili hlavy, rozešli se němi, pod zem vraceli se, ve své rakve těsné. Oči zavřely se, hlava zpátky klesne, hroby zapadaly nade všemi. Němeček sám plachý, zubožený stojí, ruce spíná. Ve tmách beze změny modlitbu svou hlasem dětským odříkává. „Fátr unzr!“ volá. – Výkřik úpěnlivý do tmy zapadává, rve a odnáší jej v dálku vichr divý. – 35 Babička jen sivá zůstala tu s ním, s malým opuštěným vnoučkem ubohým. Hladí ručky jeho, slzami je rosí: „Neplač, budu s tebou! Nenaříkej!“ prosí. „Vždyť já sama za tě pomodlím se již, když ty neumíš, aby Pánbůh zvěděl, že jsi tady, uvadlý ty kvítečku můj mladý!“ – 36
Leknín
Zelený soumrak byl v zelených lukách. Přírodě matičce v rukách usíná dceruška zem. Pěšinou, která se klikatí travou, nedávno sečenou travou znatelnou do dálky úzkou a tmavou v tišině zamlklí jdem’. Za námi noc už své závoje spouští na černé olšiny, vrbové houští, kde Labe zároveň s písčitým břehem krade se plíživým lasičím během. Tmavé a nehybné hlubiny leží. Jenom kde mělčinou siný proud běží, drobounké třaslavé vlnky se řítí, zeleným odleskem západu svítí. 37 Před námi černá se skřivený strom. Močály zadechly nahořklou vůní. V ostřici zapadla pěšina v tom, – jdeme kol zamlklých tůní. Viděl jsem leknínů mlékový květ na černé vodě se chvět. Bublina vyplula nad hloubku temnou. V tom tichu rodil se jakýsi žal, tesknotou srdce mé jal. – Šel hlídač Doubrava se mnou, osmahlý, scvrklý a sivý. Holí svou – (z dubu kmen ulomil křivý) – v ostřici uhodil, odplivl v dál, jakýmsi příšerným smíchem se smál. „Teskno tu na lukách, pravda-li, pane? Z těch mokřin hnijících smrti dech vane, a když jdu okolo z večera sám, úzkost i drobátko (ne mnoho!) mám. Proč? Nu, rád povím to. – Dávno je tomu, pomalu sám bych snad nevěřil už (bylo to u toho černého stromu). Tehdy jsem mladý byl, veselý muž, za ženou chodil jsem. Kol toho stromu z Týnice vracím se jedenkrát domů. 38 Od milé vracím se, půlnoc už byla, jak mléko po lukách vzduchem se lila měsíční zář. Od sladkých hubiček plála mi tvář, v srdci mi líbezná muzika hrála, to se tam má milá smála, a já byl v myšlénkách u ní. Tu náhle vidím vám: nad černou tůní cosi se bílého zvedlo, pod černým dubiskem sedlo. Ve mně se najednou zatajil dech. A já přec silák byl, neznal jsem bázně, na vsi se nelekal chasníků všech. Tož rovně ke stromu vykročím rázně. Myslím si: šálí mne sen, nebo kus mlhy se utrhlo jen, pěna se na břehu bělá? Tak jdu a oči mnu. Nebyl to klam. Dívčinka mladičká seděla tam, nahá a běloučká celá, na místě šatečků vlasy jen měla. „Co tady děláš?“ já tážu se znáhla. Tu vlásky stydlivě přes ňadra stáhla a hledí na mne vám, – zabij mne hrom, co všechno zářilo v pohledu tom! 39 „Na tebe čekám tu!“ zašeptla tiše. Smrti bych nadál se spíše! A nějak zas už mi docházel dech. Ďábelskou nástrahu ve vzduchu cítě s nuceným smíchem dím: „Nech toho, nech! Nedám se, prokletá, polapit v sítě!“ Tu ono něžné a bělounké dítě vstalo a zlehounka přichází blíž, hledí mně do očí a já v té chvíli, – jak se tak člověk hned zmýlí, – nedoved’ udělat kříž. Pěstě jen pozvednu výš: „Zpátky!“ jen zakřiknu vztekle, „zůstaň si, prokletá, v pekle, křesťanskou dušičku svádět se chraň!“ Celá se zachvěla, zavzdychá temně, přitiskne na srdce dlaň, smutně a s výčitkou pohlédne ke mně, pohlédne ke mně s takovým žalem a touhou! A náhle rozplyne v páru se pouhou, nad tůní, po černé hladině splývá. Mně se však zdálo, že z mlhy se dívá za mnou pár zavlhlých očí – Strach divný náhle mi do týla skočí a já vám úprkem v útěk se dal, – 40 tehdy jsem v životě prvně se bál. Však když jsem propocen doběhl domů, sám jsem už nevěřil tomu. Nu, dobře. Podruhé za noci zas vracím se od milé kolem. Tu slyším u tůně lahodný hlas, jak by se zachvíval bolem. Prokletá! Zase tam na břehu sedí a tak vám upřeně hledí, velkýma očima na mě vám hledí. „Pojď ke mně!“ sladce mne zvala. Stanu a zvědavost divná mne jala. Taková něžná je, slabounká, malá a já bych měl se snad dítěte bát? Počal jsem zlehka se smát. A tu vám radost jí vytryskla z očí, jako ta laňka vám skočí. Na moje ramena ručkama svýma celá se pověsí, – lehounká tak! V náruč mne jímá, její dech lehtá mne, pálí mne zrak – – Tehdy jsem odolal však, Ačkoliv, – opravdu už se mi chtělo chytit to hebounké, lehounké tělo, 41 uchvátit, rozdrtit silou hračku tu dětskou a milou. A jak se tak přitulí ke mně, hladím ji po bílém rameně jemně, prsty se probírám hedbávím vlasů – Náhle ji okolo pasu, – jak se to stalo, nevím už sám, – upřímně objatou mám. Cítil jsem, kterak se úzkostí chvěje, – přece se blaženě směje! „Čeho chceš ode mne?“ tážu se zpříma. Lichotí, hladí mne ručkama svýma. „Ničeho nežádám, šťastná jsem teď –“ šeptá mi tiše, – „jenom mi do očí upřímně hleď!“ – A při tom ve tvář mi dýše. A ten dech omamný skoro mě opil, už jsem ji vášnivě chopil, už jsem se shýbal, abych ji po čele, po vlasech zlíbal. Náhle však jako blesk kmitlo mi lebkou: Chceš se dát omámit ďáblicí hebkou? A už ji odstrčím vší silou zpět, surově odstrčím pěstí. 42 Jakoby podseknut luční byl květ, v kolena poklesla, počne se chvět, já nemoh’ jejího pohledu snésti. A pryč se odvrátím, v útěk se dám, tichý pláč slyšel jsem za sebou znítizníti. V té chvíli div že jsem neplakal sámsám, bylo mi odporno na světě žíti. Byla to muka, bolesnoubolestnou žádostí srdce mi puká. A jak tak pospíchám přes širá luka, na svoji Barušku myslet se nutím. Nadarmo! v duchu zřím stále jen bílý a lehounký tak jako sen s každičkým pohledem, s každičkým hnutím proklatý čarovný zjev! A přec má Baruška mléko a krev, švarná a statečná byla, dobrá i milámilá. Mládí jí kypělo v těle, bez bázně moh’ jsem ji obejmout směle. Ale ta prokletá? pára a dým! sotva že vlasy jí pohladit smím, dýchnu a ztratí se hned! – To však mi v srdci už potají hlodal jakýsi ďábelský jed, – a já se skoro už podal. 43 Nazítří po práci k milé jdu zas, v duši mé ozval se varovný hlas: zajdi si lukami od tůně stranou! Jdu, noc je a z temna oblohy kanou třpytivé jiskry a svítí a planou, jak by mi pěšinu zlatily v před. – Co se to mihlo tu? – Hlavu jsem zved’, pohlédnu: nad samou tůní vám stojím, jak jsem tam došel až, hádat se bojím, – ďábel sám jistě mne ved’! A ona prokletá na břehu sedí a hledí, velkýma očima hledí, na dno až do duše hledí. Prchnout-li mám? Dodám si kuráže, ve smích se dám: „Hahaha! hohoho! čekáš-li na mne, zjevení klamné? Tady mne máš! Ale to řeknu ti předem: jestli jen falešně se mnou si hráš, jestli tím úsměvem, falešným hledem mámit jen, klamat a šálit mne chceš, – nu, pak se těš! Běda ti, povídám, třikráte běda!“ a pěstí zahrozím, – tak! Lehce se zachvěla bledá 44 a ke mně pokorně zvedá zlekaný, zavlhlý zrak. Hluboko sklopila hlavinku svoji, na ňadrech skřížila ruce a stojí. Opravdu, – myslím si, – rány se bojí! Bylo mi líto jí hned, lehko jsem hlavu jí sklopenou zved’ a prvně políbil v ústa. Ach, byl to polibek sladší než med, ale což jediný? žádost má vzrůstávzrůstá, a kam jen mohl jsem přitisknout ústa, ruce i nohy, hrdlo i vlas já líbal a líbal zas! Sotva jsem chápal, co se mnou se děje, a jen jsem cítil, jak hrůzou se chvěje, vzpírá a zmítá se tělo to bílé, že jsem se podivil vzdoru a síle, s jakou se brániti znala! „Ó, pusť mne!“ prosila, „strach z tebe mám!“ zalitá slzami lkala, soustrast jsem pocítil k ubohé sám. Sotva však povolím, – skočí a radost svitla jí z očí. Pohrozí prstíkem bílým a já se zastyděl, hlavu vám schýlím, – až se mi zatajil dech! 45 Jak dravec skrocený s mručením temným k drobným jsem nožkám jí leh’. Sedla mi po boku, pohybem jemným kol hrdla bílá mi ramena sepla, tak bílá, tak chladná, jako led sám, bez krve tepla. Z očí však, z očí jí hlubokých vám zelené jiskerky plály, – v srdce až pálí. A já se ptal, zamračen, popuzen já se jí ptal: „Co hodláš učinit se mnou?“ Se svého hrdla jsem ručky jí sňal. Oči jí zakalil na chvilku žal, tváře mi hladila dlaní svou jemnou. „Nemrač se!“ šeptala, „děsíš mne jen! Já snila o tobě stříbrný sen, na černé tůni v poupěti leknínu opita vůní já snila o tobě stříbrný sen. Za jasných nocí já tebe volala, vábila sem lásky své čarovnou mocí, jméno tvé volala žíznivým rtem. 46 Přišel jsi, spočinul v objetí mém, – tak jak jsem v poupěti snila, přemohla pýchu tvou lásky mé síla! Skrocen a tich lehl jsi pokorně u nohou mých!“ – A její dětinský bláhový smích bouřil vztek divoký ve mně, prsty jsem zarýval do černé země, do rtů jsem zatínal zuby. A myslím: „Což jsem tak hluboko pad’, že mne má na věky v moci své snad? Hle, jak se prokletá chlubí!“ – A ona laská mne a hladí jen, šeptá mi nějaký bláznivý sen: „Pojď, drahý, na ňadra moje skloň hlavu svou. Z močálů bludiček třpytivé roje ve dlouhých řadách a zamlkly jdou, od řeky zpěvy zní vil, pod břehem vymletým vodníka kvil, s oblohy zlato hvězd kane! Ze stínů večera pohádka vane, tiše a lehce nám do srdcí vane. – Tak! hlavu svoji mi na prsou nech, 47 ať v líce hřeje mne sladký tvůj dech, štěstí se nad námi sklání, – cítíš ten polibek na svojí skráni? S hvězdami níží se nebe – Proč jsi tak zachmuřen? O čem to sníš? Pozemských trudů tě přemáhá tíž? Skonejším v náručí tebe! Na všechno zapomeň již!“ – Kol hrdla otáčí bílé mi páže, zlatými vlasy mne váže. Zuby jsem zaskřípal: „Mazlení nech, dětinských pohádek všech! Pojď se mnou! Do vsi pojď! Buď jako jiná, ne jako ranní mha mrazná a siná, bez duše krve a tepla!“ Vykřikla zděšeně, ručky své sepla. Ale já do proudu hedbávných vlasů zabořil pěstě své hned, chytil jsem prokletou okolo pasu a jako pírko ji zved’. Odnáším s chechtotem svou kořisť bílou. Náhle se vzepjala strašlivou silou, z rukou se vyrvala mých. 48 Zalomí rukama a hlavu skloní, oči má zkalené a slzy v nich. Zaúpí, zasténá. – Vrhnu se po ní, než jsem však prokletou stih’, přede mnou stín se jen mih’. Mlha se lehounká na tůni bělá, obrys má ženského těla. A vidím leknínu květ na černé tůni se chvět, z poupěte zpola jen rozpuklý květ. – Průzračná bílá mha po vodě splývá, lehounký tajemný stín, – tichounko ticho se skrývá ve vonný poupěte klín. Poupě se zavřelo. – Znáhla jak by je dolů moc příšerná táhlatáhla, do černé hloubky se topí. Já skočím a vztekle ruka má chopí a přerve zelený stvol. Teď držím poupě to na vlhké dlani. Plaše se ohlédnu. – Ni hnutí kol, lístek se nepohnul ani. – Hodím ten klatý květ na černou zem 49 a vztekem zaslepen pozvednu nohu, – poupě to čarovné, – dík Pánu Bohu! – takhle tak zašláp’ a rozdupal jsem!“ – A starý hlídač se pitvorně šklebí a botou kovanou lesklými hřeby udeřil v černou a zavlhlou zem. 50
Před smrtí
Slyšel, kterak matka venku pravila: „Ach, kmotřičko, dušičko má rozmilá, zle je s ním, ach, Panno svatá, zle je s ním, nevydrží do jara už, – nemyslím! Ztrácí paměť den ode dne, ztrácí dech. Hle, čeho se člověk dočká na dětech! Dokud je to drobné, malé, krm to jen, napájej to vlastní krví každý den. A když měl by za to všechno spláceti, počne stonat, polehávat, umře ti! A ta nemoc jen se táhne, nemění, – kéž by Pán Bůh skrátil už to trápení!“ – – Slyšel, kmotra lítostivě přisvědčí: „To ta zima sychravá mu nesvědčí! 51 Dlouhá nemoc! – z jara bude snadněji. A což doktor? Nedal žádnou naději? Kéž by Pán Bůh ukončil to raději!“ – Usmál se a smích mu ustyd’ na líci, žhavé oči zatěkaly světnicí. Prázdná jizba. Venku tichnou hlasy žen, byl tu sám s tou nemocí svou hroznou jen. Leží, – hlavu z podušek jen pozvedá, usmívá se smíchem strašným nevěda, k vyschlé hrudi těžkým dechem vypjaté křečovitě tiskne pěstě zaťaté. Jeho tváře plny vrásek hlubokých, rty se chvějí a dech smrti vane z nich. Vyzáblý a žlutý leží, – mrtvola, v zapadlých jen očích oheň plápolá, jak se dívá vyděšeně do kola. Nad ním strop je těžký, zčernalý, slyšel, jak tam červotoči vrtali. Jak by padal na prsa mu níž a níž, – mimovolně rukou shodit chtěl tu tíž. Dusná jizba. Málo světla vniklo sem úzkým, mechem obloženým okénkem. – 52 Ach, ten mech! Sám nasbíral ho na podzim, přines’ trochu letní vůně domů s ním. Dávno vůně vyvanula a svad’ mech, umrlčina jenom páchne v těchto zdech těsných jako ve vězení, studených. Dusily ho, – věděl dobře: umře v nich! Kdo to klepe na sklo puklé zas a zas? Cítil, jak mu k srdci zavál z venčí mráz. Suché černé prsty klepou, – ne, to klam! Větrem jen se holá větev kývá tam. Rukou chladnou na spocené čelo sáh’, – – vytřeštěné oči letí po stěnách. V černých koutech zahnízdil se prach a stín, přetrhaná dlouhá vlákna pavučin. Nad ložem kříž velký visí. Spasitel jak by k sobě nemocného zvednout chtěl. („Ach, ty Bože, spasiteli, zdali spíš? Černý prach ti oči zaleh’ dávno již, bolest moji u svých nohou nevidíš!“) A z obrázků začernalých hledí sem svatí zrakem, který vlhne soucitem, 53 ve tvářích jim zachmuřených hořkne žal. – Úzkostně se pohledům těm vyhýbal. Jeho oči zatěkaly šíleně – – Proti lůžku visí obraz na stěně. Jiný obraz, plný barev plamenných, jakýs divný bujný život sálá z nich. Obraz kdesi na jarmarce zakoupen laciný a spoustou barev svítě jen, jak tu cize vystupuje! Se stěny červené jak šlehaly by plameny. Mýlkou v tuto chmurnou jizbu asi vnik’, v nestřežený zavěšen byl okamžik. Rozpustilý, vyzývavý, křiklavý drze pohled nemocného zastaví. A ty oči vytřeštěné vryty v němněm, jak by chtěly shltit jedním pohledem barev směs a rudé skvrny plamenné, ženské tělo, hladkou bělost ramene. – Svůdně k bokům štíhlým padá těsný šat, živůtek se dechem zdvihá rozepjat, v krajkách bílých bujná ňadra dmou se, dmou, – poslední už sponka puká najednou. 54 Po šíji se černé vlasy rozvály, jako krev z nich vytryskují korály. Hlava zpět je nakloněna, – drze tak pod brvami usmívá se žhavý zrak! A ty ruce, nahé ruce kulaté s koketností nad čelo až vypjaté, z tmavorudých poupat svitou okrasu průsvitnými prsty vinou do vlasů. Rtíky sytě nabarvené, – či to snad z oněch svěžích rudých poupat lístek spad’? – musí, musí sladkým vínem opiti, koho ruce celé nahé zachytí, na koho se drzé oči zatřpytí! Nemocný zved’ výše hlavu, zraky žhou, žluté tváře zarděly se horečkou, výkřik temný na zmodralých zmírá rtech, v prsou dutých urychlený hvízdá dech. Vidí: z rámu vystupuje svůdný zjev, pod tou pletí sněhobílou proudí krev, v očích vášeň jiskrami se mihotá, z bujných údů sálá teplo života. Hedbávný šat na ňadrech jí šelestí, úsměv na rtu svěžím mluví o štěstí. 55 Kloníc tělo rozmazleně zlehka zpět vznáší se a z kadeří jí padá květ, – – tak ji vídal každé noci přicházet! Vedle lože nemocného snesla se a on s mdlobou smrtonosnou zápase zvedl po ní dlouhé ruce hubené, schvátit chtěl ji v bouřné touze šílené. Suché prsty po tom hladkém těle vztáh’, – marně! slabé ruce klesly, nedosáh’, padl nazpět do podušek, na kterých odlesk šatů purpurových jen se mih’. Dýchá ztěžka, vzbouřená se ňadra dmou, jakás vůně proniká mu do prsou, jakás vůně ostrá divná mámivá, – žádný květ tak divnou vůni neskrývá! Zavřel oči. Marně! I tak vidí ji, – očima mu duši z těla vypíjí. Hle, usedla u nohou mu na loži, na podušku hlavu tváří položí. Hledí na něj, hledí na něj. – Cosi v něm pálilo se vášnivým tím pohledem. 56 Jak jí tváří přelét’ úsměv kmitavý, zaleskly se zoubky, zoubky kolčavy. Bílé ruce po lokty až kulaté ponořila v kadeře své bohaté. „Jak se máš?“ tak lichotivě ptala se, soucitu kus zvonilo jí ve hlase – – Vytřeštil své oči na ni v úžase. Pohled’ na své ruce suché, – lek’ se sám, cosi vzdech’, co znamenalo: „Umírám!“ Kývla hlavou, usmála se: „Všechno vím, ve dne v noci z rámu svého na tě zřím, jak se biješ s nadějí a zoufalstvím. Ach, ty pláčeš pro své zdraví? Bláhový! To tě dusí strop ten těžký dubový, jen ty trámy začernalé padají, na prsa ti celou tíhou lehají. Proč jsi ruce rozpjal prudce ulekán? To zdi těsné svírají tě se všech stran. Z vlhkých koutů příšerný se vleče stín, duší táhnou šedé nitě pavučin. Dusno tady! Vzduch je stuchlý, vázne dech, (vidíš, jak ti brzo uvad’ v okně mech!). 57 Jak nad hrobem připraveným vztýčen již nad tvým ložem rozpíná se černý kříž. A tam z venčí suchá větev za oknem jako prsty kostlivcovy kývá sem, a vichřice na sklo vráží mrazivá, sem se vtírá a mým rámem zachvívá. Jak je mi tě z duše líto, ubohý! nezahlédneš kouska jasné oblohy. – slunko pro tě nezaplane, – den co den bolest svoji, černou bolest vidíš jen. Líto je mi tvého mládí! Ztracené odkvétá v té dusné jizbě studené, v jeho dráhu štěstí, láska nesvítí, – smutná poušť – a bez vláhy a bez kvítí. Nevíš, co je pravá rozkoš života, – kolem tebe leží stuchlá temnota, mladé srdce už ti život vyhlodal, dříve než ti blaho lásky znáti dal. – Viď, tys lásky ještě nikdy nepoznal?“ Utichla. On na odpověď zaúpěl, – ruku zved’, jak strhnout by ji k sobě chtěl. – 58 „Jdi! jak divně krvelačně pohlížíš!“ se smíchem mu pohrozila, „ztiš se, ztiš! Hodný buď! pak za odměnu sednu blíž!“ Šeptala mu rozmazleně. Nízko tak nad svou tváří viděl blýskat její zrak – (divné oči! jaké peklo plálo v nich?) horký dech jej hravě lehtal na skráních. Páž mu klesla, jako když ji přelomí, sladká mdloba zastínila vědomí. Cítil jen, jak ručky mládím prohřáté hladily mu zlehka prsty kostnaté. „Hodný buď jen! Chceš? já budu vyprávět, jak je jinde v dálce velký krásný svět!“ A jak hlasem lichotivým rozpráví, na živůtku šelestí jí hedbáví. Ve mdlobách on naslouchal jí. Před zraky vystupují jiných světů zázraky. Ve svůdných mu barvách líčí divů říš, – ale vše to, vše to tušil dávno již! Velké město, – jeho život bouřlivý, jak oblaky větrem hnané měnivý, 59 rozkoše vír, který šumí vesele, zlata cinkot, tváře štěstím zardělé, bílé pyšné krásné ženy, bujný smích, šumot šatů ostrou vůní prosáklých, – – ach, tou vůní ve mdlobách se opíjel! dávno už se marnou touhou ubíjel, v ten vír šumný jedenkrát by skočit chtěl. Náhle chorý opět oči vytřeštil. – Ach, ne! vždyť to všechno pravda, o čem snil! nebyl to jen přelud pouhý, nezmizel, plný pohár sám se mu zde nabízel. Svůdná žena nakloněna k němu až jak by děla: „Proč se moříš? zde mne máš, jen mi směle s tváří slíbej drzý smích, chyť mne, chyť mne do svých rukou kostnatých! Stiskni mne v nich svojí silou poslední, na dno až mých tmavých očí dohlédni, ssaj tu rozkoš, až mi na rtech usneš spit, mrtev až mi z rukou padneš lásky syt!“ – – S lačnou chutí vlka chtěl ji uchvátit. Z podušek se jako přízrak těžce zdvih’, úsměv jakýs hrozný se mu na rtech mih’. 60 Sahá po ní. – Vzbouřila se, vyskočí, a stín temný napadal jí do očí. Hledí na něj, hledí na něj – – – Cosi v něm stydlo, mřelo pod tím divným pohledem. Jako ve snu rozvázala pomalu na bílém si hrdle šňůrku korálů. A ty rudé drobty zvolna s hrdla jí do podušek jako slzy stékají. A teď jak by rozhodla se najednou, rozevřela hladké páže, náruč svou, – sponka puká, bílá ňadra dmou se, dmou – – Kloní se, – až s retem skoro splyne ret. Počala ho divá rozkoš opíjet, cítil, srdce v prsou bít mu přestává, – – ach, to ona život jemu vyssává! Zasténal, – v tom klika třeskla na síni. – Jako když ji šeré mračno zastíní, sesmutněla krásná žena, pobledla, s výstrahou prst bílý ke rtu pozvedla, po dveřích se poplašeně ohlédla. Chorému se z rukou prudce vyvine, usměje se, „s Bohem!“ ještě pokyne, 61 polibky mu posílajíc kývá mu, ve svůj obraz navrací se do rámu. Sáhl po ní – Jako mha se rozplývá, přes rameno ještě naň se podívá. – – A už na zdi obraz visí. – Bezcenné vrstvy barev, rudé skvrny plamenné, purpur šatů, hladká bělost ramene. Chorý klesl těžce zpátky umučen, v koutkách úst se objevilo trochu pěn. – Slyšel, kdosi otevírá, vchází sem, – ohlédl se po vetřelci se vztekem. Vešlo mladé vyschlé děvče. V jaru let vadnoucí už jakýs prostý všední květ. Do čela jí tvrdé vlasy padají, z tváří líná resignace zírá jí, jenom oči, vpadlé oči píchají. Zamodralé kruhy zejí pod nimi, pleť skvrnami postříkána žlutými, mladá ňadra pod kabátem vpadlá jsou, vyhlodaná skrytou hroznou chorobou. Hodil hlavou, pohrdavě pohnul rtem. Přišla k němu se lhostejným úsměvem, 62 u nohou se posadila na loži a na jeho ruku svoji položí. Obě ruce byly stejně suché tak! „Jak je ti?“ se ptala. Dříve však nežli chorý odpověděl, skočila, – něčeho se strašlivého zděsila. „Krev!“ vykřikla, na peřinách! Vidíš? hleď!“ – Trpkým smíchem zachechtal se v odpověď: „Ne, to nic! to jenom rudé korály na mou postel jako rosa padaly.“ – Setřel klidně ony stopy krvavé. „Korály! což? Nu, snad byly nepravé! – Nelekej se, u nohou mi sedni jen, rád jsem, – je mi o samotě dlouhý den. Vypravuj! Slyš: o Vídni mi povídej! Jak jsi byla v bále jednou, – a ten rej! – V sále plném kolébavé valčíky, do bílého rána třeskot muziky. Vypravuj, jak bloudila jsi k večeru s veselými pány kdesi v Práteru, jak nějaký starý baron bláhový kupoval ti rosolky a cukroví. 63 Vypravuj! Dnes hůře je mi nežli dřív! Povídej mi, – a lži třeba cokoliv, vymysli cos, Pepčo, slyšíš! povídej! Křič anebo zpívej třeba! Směj se, směj! Mně je strašno, – bojím se tu, – nevím proč. Slyšíš? v tichu ozývá se červotoč. Mluv, pro Boha! Zpívej, ať ho přehlušíš! Strašno je zde, v tomto tichu! Netušíš? Černý strop se propadává níž a níž!“ – – Ale Pepča tupě hledí do dáli, jenom tváře jakoby se rozhřály. „Krásně je tam!“ zašeptala ve snění, „veselý rej, šum a lidu proudění, až se ve všech žilách krev ti zapění! A pak slepě letíš, letíš v kole už, všechno v jednom divém víru, žena, muž, vše se točí, unáší tě, – dále spěš! Marně aspoň oddechnouti chvilku chceš, – ne! v tom víru zastavit se nemůžeš. Vír tě strhne, jako pěna toneš v něm, kolem všechno bouří, proudí s chechtotem, nevíš ani, šumí-li to bujný smích, nebo vzlykot utopenců nějakých. 64 Neunikneš tomu víru! Z daleka do svého té jícnu znova přivléká. Ó, já cítím, jakým kouzlem tajemně hrozná Vídeň do svých vírů táhne mě!“ A rty úzké vybledlé se zachvěly, pichlavé jí oči náhle ztemněly. Do daleka němá hledí strnule, snad své mladé dni tam vidí minulé. Nemocný chyt’ její ruku. Tiskne ji, usmívá se, zrak mu plane jasněji. „Viď,“ zašeptal, „tam jsou ženy spanilé, hrdé a přec úlisné tak rozmile. Pyšné dámy, samý hedbáv šaty jen, (viď, že bývá hluboko až vykrojen?). Jakés divné sladké teplo sálá z nich, jako zvonky v sakristii zvoní smích. Viď, že mají sladké oči přivřené, černé vlasy jako proudy zvlněné, zvykla líbat jejich ústa nachová, ramena vždy k objetí jsou hotová. Ó, já viděl! ó, já viděl! –“ náhle ztich’, ohlédl se na zad plaše v rozpacích. 65 Za chvíli se teprv tázal tlumeně: „Pepo, viď, že aspoň trochu, – vzdáleně, – podobny jsou obrázku tam na stěně?“ – Neslyšela, – hledí v dálku ve snění. jenom tvář se do temna jí rumění. „Krásně je tam! Krásně je tam!“ šeptá si, „zde? jen pole, holá pole bez krásy. Jen ty skály na obzoru, černý les, po roklinách rozházená chudá ves. Místo hudby Meluzina hvízdá jen, Bída hledí zrakem vlčím do oken. Co zde? lidé chudí jsou a sedraní, v černých houfech sletují se havrani. Vyjdeš-li, už letí s křikem za tebou, jak by blízko čenichali kořist svou. Smutno je v tom pustém kraji! Kam tu jdešjdeš, kletby jen a naříkání zaslechneš. Jenom práce, věčné dření, strádání, – – z domova mne, věř mi, všechno vyhání. Co zde? Otec doma jenom proklíná, duši svírá němá bolest matčina, 66 do světnice vejdu, hněv mne uvítá, zahálku mi doma každý vyčítá. Ne, ty nevíš! – U vás – přec tu lépe je, ale u nás! až se člověk zachvěje. U nás! VidímVidím, jak se kolem plíží hlad, prohlodá se do světnice brzo snad. A já této bídě, smutku nezvyklá, hledím jenom, jak bych zase unikla. Celým srdcem, celou duší toužím zpět znova letět v daleký a krásný svět, vírným šumem života se opíjet. Nelze ještě! Pěšiny jsou zaváty, závěje se vrcholí hned za vraty. Ale až se opět jaro objeví, ach, kterak se mému srdci uleví! Nesvědčil mi trochu podzim mlhavý, slunéčko mne jarní jistě uzdraví. Oh, já budu jistě zdráva, vím to, vím, do světa se širokého rozletím. Tebe vezmu s sebou!“ řekla vážně pak, upírajíc v obličej mu přímo zrak. 67 Pichlavé se oči náhle zkalily, stajené je slzy rosou zalily. „Dojista tě vezmu sebou, spolehej, do těch sálů dovedu tě a v ten rej, do rána nám bude třeskná hudba hrát, spolu budem tančit v kole, smát se, smát!“ Neodvětil, ležel, oči zavřené, chladným potem vlhne čelo svraštěné. A ona se tiše, smutně usmála. „Musím domů!“ řekla, „večer bezmála!“ – Vstala, – ještě vedle lůžka postála. Odcházela zvolna, jako bez vůle. Probudil se. Oči jeho strnulé ke dveřím ji provodily. Zmizela. – Ještě vrátka na dvorečku skřípěla. – – On se zachvěl. Byl tu tedy opět sám vydán v oběť nemoci a myšlénkám. Teskno bylo. Cítil v prsou fičet mráz. – Oči jeho zaletěly na obraz. Už se tmělo. Stín se táhl světnicí. Šerem plály jeho zraky hořící. 68 Viděl: z rámu – ve své kráse strašlivá, – růžová ta žena naň se usmívá. Úsměv mdlý se na tváři jí rozplývá. Čekal: teď, teď z rámu svého vyjde zas, přes ramena rozproudil se vonný vlas, kolem hrdla hladkou páž mu otočí – – teď, ó, teď už pružným skokem vyskočí – ! – Jakoby stín černý pad’ mu do očí. Zvedl hlavu. Hledí. Zraky vytřeštil. – – Jak by obraz víc a více mhou se kryl, jak by v dálku zapadával ve stínech. – – Křiknout chtěl, však v dutých prsou váz’ mu dech. Stíny houstnou a ta žena plná vnad jak by odtud odcházela na vždy snad. Ještě z dálky hlavou kývá: „s Bohem buď!“ ještě v krajkách probělává páž i hruď. Stále menší rozplývá se ve mdlobách – – „Stůj!“ vykřikl chorý náhle, ruku vztáh’. „Stůj! prokletá! slyšíš? zde buď! neprchej! pojď, zde sedni u postele, srdce měj! stůj!“ – a chrapot křečovitý dusí jej. 69 „Kam jdeš, hříšná?“ upí, sténá, „ó, já vím! myslíš, že tam do těch sálů nevidím? jak tam vábí v divé kolo hudby hlas, jak tam lítá horkým vzduchem černý vlas, jak se dává bílé tělo na pospas? Půjdu s tebou, chceš-li, – půjdu! vrať se jen –! vrať se! půjdu ihned, jsem už připraven!“ Na svém loži vstává, – suchá ramena třesoucí se trčí do tmy vztažena. Chladný pot se sráží v kapkách na čele, svraštila se tvář s tou barvou popele, ale oči v černých důlkách ještě žhou, posledním se dechem vpadlá prsa dmou: „Sečkej! – chvilku – jdu již, jdu již za tebou!“ 70
Opilý*)
Hahaha! svět se do kolečka točí i každý kámenkámen, jak naň noha vkročí! A oživeny mocí tajemnou se domy, stromy klaní přede mnou, – kdo nezvyk’, haha! vyvaluje oči! A zem se chvěje. Ale jaké divy, toť byla noc, můj Bože spravedlivý! Stesk po něčem, co dávno uletělo, mne vyhnal z domu. Pálilo mne čelo a chtěl jsem prchnout vlastním myšlénkám. A kolem mne se víc a více tmělo. – Bez cíle bloudím ve tmě sám a sám a z daleka se lidem vyhýbám. – – ––––––– *) Z druhého dílu veršovaného románu „V zátiší“.
71 Pohlédnu, kde jsem? V koutě zastrčeném prabídná krčma stojí s divným jménem a okénka se ve tmě blýskají. Za nimi plno života a ruchu, zní špatný zpěv a housle skřípají. Co tady chceš? já pravil k sobě v duchu. Do krčmy zval mne jakýs divný hlas, jak odvrátím se, nazpět volá zas, nu, přiznám se, že zavedl mne ďas! – I vejdu, v koutě sám usednu stranou. Přiběhlo děvče, hezké, veselé, smích na rtu má a tváře jen mu planou. Přineslo láhev, – piju nesměle a těžké dumy pod čelem mi tanou. Hahaha! zdaž tu vážně myslit smím? Jak mha se valí, dusí čpavý dým, jak bludičky v něm světla plápolají. Se slepou slepý starou píseň hrají a ona zpívá hlasem třesavým. U stolů hosté smějí se a lají, – ti hrají v karty, – v ryku, hlaholu se každé slovo bez rozumu ztrácí a sklenky zvoní, tam se láhev kácí a kalné pivo stéká se stolu. 72 Ten dusný vzduch div světla nezhasíná a na všem jenom špína, – hřích a špína. Nu, čeho hledám? Prchnu raději. – Čas ubíhá však, člověk zapomíná a u srdce je jaksi lehčeji. Lahodná mdloba po těle se šíří a myšlénky se rodí, letí, víří a člověk hledí, hledí v kouř a dým – – Na tváři úsměv, nevím, bdím či sním? Kol všechno mi je milé tak a známé, – ti lidé, kteří křičí, rvou se tam, – – eh, jářku, jářku, milovat se máme! Jsme všichni bratři, – inu, vždyť to znám! Jste nešťastní tak, jako já jsem sám. Toť lidský osud, jdeme, kam nás žene, přes hory, doly, jak jde cesta již a na konec je smrt a hrob a kříž. Tož nejlépe, když člověk zapomene, však se oň stará Pánbůh nebo ďas a z bláta povstal, blátem bude zas, až padne někde jako zralý klas. Nu, děvče, přines ještě sklenku piva! – Proč usmíváš se na mne, bláhová? ej, sluší ti ta pentle růžová, však co mi šeptáš? nech ta slova lživá! 73 Co je mi láska, co mi jara květ? já odřekl se všeho, všeho, všeho, vždyť znám ten život, znám ten bídný svět, tu zkaženost a všechnu bídu jeho! – – Hahaha! nač to? nač to přemýšlení? eh, bude ze mne, děvče, filosof. Je mnoho bídy, ale kdo to změní? a na konec – nu, v pravdě škoda slov! Dnes chci být vesel! – Jak se pivo pění! a třeba ďáblu dnes bych připít chtěl! – Ty, slepče, tam! tvé písničky jsou nudné, rychlejším tempem! ať tvář blahem zrudne, – rád bych dnes na vše, na vše zapomněl! Tam v koutě rvou se, – sklenice se tříští, hahaha! jak je veselo mi dnes! „Krev!“ volá někdo, někdo vzlykne kdes. Krev! hahaha! to pivo jen se prýští! Kouř a dým dusí, světlo uhasíná, po zemi karty, sklenky rozbité, skácené židle, pivo rozlité – a kam jen sáhnu, všude kal a špína. – Čert vezmi všechno! Mám se kalu bát? Hej, slepče, hraj! hraj! housle rozbiju ti! 74 Chci veselým být zase jedenkrát, vždy nemusí se člověk moudrým zdát – – A, bratři, pijme! s chutí pijme, s chutí! však nevíme, kde jaké procitnutí – Nuž, zazpíváme! – Hola, jak to hřmí! dnes propiju zde rozum poslední! – – – – – – – – – – – – – Co? dozpíváno? – Kolem ticho již a hlava k hlavě klesá níž a níž. Co? že se venku do opravdy šeří? host za hostem se odtud vytrácí. Hahaha! k smíchu! z otevřených dveří jak pitvorně se každý potácí! – Děvčátko! s Bohem! půjdu taky, taky, ač bolestné a těžké loučení, – jsou nohy těžky a zkalené zraky a v lebce šum a divné víření. Klopýtám přes práh, – venku skoro svítá a chladný vzduch mi zavál v obličej – Na nebi smíchem měsíček mne vítá a dokola je shon a šum a rej. Hahaha, svět se do kolečka točí, kdo nezvyk’, haha, vyvaluje oči! Příšery divné kolem mne se rojí, – tam, vidíte? tam v mlze jedna stojí! – – 75 Mráz náhle přejel celým tělem mým. Jsem opilý, nu, ano, vím to, vím, je těžká chůze světem pro člověka – Kam nyní? domů? Co mne doma čeká? Jen všední život, nuda, strasti jen, vzpomínky smutné, bída tisícerá, to všechno zas, co vyštvalo mne včera. – Ne, nechci zpátky! Raděj z města ven, do širých polí, kde se budí den. Snad vítr, který mhy po brázdách žene, ochladí trochu čelo rozpálené – – – – – – – – – – – – – – Přede mnou tmí se alej daleká. – Ten stín, to šero nic mne neleká, však hůře je, kde mezi větvemi prokmitá světlo. – Hledím, zdá se mi: tam stojí někdo, – něco, – Bůh to suď! Proč příšera ta sleduje mne všude? pryč! neznám tě! pryč, pravím, buď, kdo buď! Pohlédnu jinam, vím, – že zas tam bude! ta příšera je všude, všude, všude! Eh, já se bát mám? Strachy zpozdilé! vstříc vykročím i ďáblu zmužile, strašidlu tomu podívám se v oči – – – 76 Hahaha! zlobit nebo smát se mám? vždyť jsem to já, – nu, ano, já, já sám! – Ah, ťoť je žert, až hlava se mi točí – – Jsem přece tady – a tam – je to sen? ten chlapík je mi tuze podoben! Teď kráčí blíže. Do očí mu zírám. „Nu, co chceš? co chceš?“ dím a paměť sbírám. On ani slova, – kráčí blíž a blíž. „Stůj, ďáble, stůj! a nestraš marně již!“ On blíž a blíž. – A když tak hledím v jeho obličej, sto upomínek pod lebkou mi buší a mnohý starý zapomněný děj najednou divem ožil v mojí duši. Své dětství vidím, domov, otce zas a slyším zníti drahý matčin hlas, – tak z daleka, tak z daleka a bolně! Má mladá léta plynou přede mnou, kolejí všední tiše jdou a jdou tak omrzele lhostejně a volně. Jdou, odcházejí na vždy, bez paměti, do vody černé jak by kámen pad’. Šediví hlava, hrob je blízko snad a náhle zdá se, že ta léta letí. – – 77 V měsíčním světle příšera tu stojí. Já chvěl se hrůzou, vztáhl ruku svoji. „Pryč!“ volal jsem, „pryč! znám tě, znám tě, znám! tys život můj! mé mládí utracené!“ – Strach zatřásl mnou, na útěk mne žene, zpět po silnici běžím, klopýtám, – rozpjaté ruce, oči vytřeštěné, – a padám, křičím, hlas mi selhává a zase běžím, do úpadu běžím, že na čele až pot mi vyvstává. Na tváři pálí rána krvavá, šat roztrhán – a běžím, běžím, běžím – Ne, nemožno již, nemám dechu dál, – poklesla noha, padám, bezduch ležím – – – 78
Mor v Kolíně l. P. 1680*)
Na rynku oheň hořel celé dni, hranice velká v šedém dýmu plála. A z pustých ulic města hrůza vála. V srpnovém parnu, v záři polední, v rozlitém žáru, který všude vnikal nemaje stínů, hrozný jakýs dech chvílemi zavál, jedovatý dech. ——— *) Onoho ruku vymřela polovice obyvatelstva kolínského, konvent kapucínský celý. Na starém hřbitově u kostela sv. Bartoloměje nalézá se náhrobní deska s tímto nápisem: Victimae charitatis in contagione pestifera sublatae, hic in pace requiescunt: A. R. D. Laurenti Marc. Guigni Decanus. A. V. P. Jacobonus Visco Capuc. con. Guard. P. Jeremias Budvicen. Capuc. con. Vicari. ./. 79 Přeletěl krátce, zadul v plamenech, dým srazil k zemi a jiskrami stříkal, rozdmýchal popel a vysoko zdvih’ troud lidských šatů v noci spálených. Kolkolem smutno. Pusty domy jsou a okennice všechny zatlučeny, i vrata pevně spjata závorou. Života není. Sotva podél stěny, kol domů těsně, plaše přikrčený, jak by se děsil vlastních kroků svých, stín přeběh’ lidský, zmizel v podloubích. Daleko kdes, snad na předměstí v opuštěném dvoře, v přestávkách dlouhých temně vyje pes. ——— P. Rogatus Pragen. Con. in Decana obiit P. Raymundus Palatin. in Decanatu obiit
P. Hieronym. Nicol. con. F. Marquard Bavar. Laic.
Consepultus: D. Tobias Kinczl Senat.
Eadem lue hic mortui per 4 menses 826. Perpende viator, dic requiem et abi. 80 Jakási úzkost, neproniklé hoře v zákoutích ulic pomalu se plíží, spočívá na všem, dusí vše a tíží. Teď na zvonici zvon se rozkýval. Poledne zvoní. Žal a žal a žal v úsečných ranách jen se ozýval. V tom jak by ruka neviděná sáhla po srdci zvonu – a zvon utich’ znáhla. Zvoníku z rukou provaz přetržen se vysmek’ zvolna, – zvoník hlavu sklonil, vytřeštil oči, na rtu tichý sten, pad’ mrtev, nedozvonil... Stín Smrti hrozný nehnutě a tiše o římsu okna opřen, křídla svá široko rozpjav černá, strašlivá, krvavým okem tupě hledí s výše. Morovým dechem dýše. Smrt čenichaje dole zavyl pes – zvuk strašlivý v tom ulekaném tichu. Však strašlivější teď se zdola nes’, a byl to výbuch smíchu, lidského smíchu, šíleného smíchu. 81 Z Kouřimské brány právě pod věží, (teď fortny městské nikdo nestřeží, Smrt vešla již, nač tedy hlídat brány?) beránčím oděn starým kožichem opilý sedlák vyšel se smíchem. „Hle, Pánbůh –“ křičel, – „Pánbůh tresce pány! měšťáky zpupné tlusté lenivé, co živi jsou jen z krušné práce naší, hlídají v žokách stříbro plesnivé, – ha! tresce je a plaší! ha! kupčíci! ha, bídní lichváři, Smrt se vám dívá oknem do tváří, krk zakroutí a satanu vás hodí, ten do pekla vás rovně doprovodí! Však dávno už vás všechny měl vzít do pekel!“ Ulice pustá jeho láním zněla. A s věže nad ním ještě nehnutě o římsu oprouc dračí perutě Smrt tupě dolů zřela. Jen naklonila trošku hlavu svou, plesnivou lebku dutou děravou, – snad lépe vidět chtěla. A sedlák Hurt šel dále klopýtaje, 82 všem měšťákům a magistrátu laje, do ruda spražen ve svém kožichu. Kdos jemu v cestě ležel roztažený; kop do boku jej, volal ve smíchu: „He, vstávej, žide!“ Ale beze změny žid tiše leží v prachu, hrbatý. Pod modrým rtem se žluté zuby šklebí, vyběhlé oči hledí vzhůru k nebi, v rozbitý plášť jsou prsty zaťaty. „He, vstávej, žide! krevní pijavice!“ opilý sedlák sehnut křičel naň. Vzal penízky dva bílé v drsnou dlaň, zacinkal jimi. „Pravím tobě: vstaň!“ Žid ani muk. – „Ten neprocitne více! Ne!“ řekl sedlák, „neprocitne více!“ Až v týl mu padla čapka chlupatá, jak nad ním hlavou kroutil povážlivě. Pak dále bral se. – Tloukl na vrata, otvíral síně, zahoukal tam divě: „Hle, Smrt je tady! – pojďte, už je čas!“ A v pustých domech v chodbách zasmušilých až do podkroví, do komůrek bílých příšerně duněl hrubý jeho hlas. 83 Tam děti, ženy hrůzou klekaly, v zoufalství tichém ruce spínaly. Z ulice na rynk posléz doklopýtal. Hranice plála, čpavý dým ho vítal. Zakašlal, v těžkém kouři tom se duse. „He, dobrá!“ řekl, „tady ohřeju se, bez toho jakýs jedovatý dech i v parnu tom mne mrazí po zádech!“ A oklepal se zimou pod kožichem. Však chvilku jenom. S nevázaným smíchem už dovrávoral k ohni vesele a do horkého sed’ si popele. „Ach, jak to hřeje!“ řekl spokojeně a po rynku se díval – vzácný host. Vše pusto, prázdno. Dlouhé zuby ceně pes černý jenom v prachu hryzl kost. Hurt hleděl na psa, kterak lačně hryže. „Tak jedenkráte bude pekel kníže hrýzt černé duše bídných hříšníků, těch lichvářů a kupčíků a potom přijde plamen, věčný plamen! Ó, běda vám, vy farizejci! amen!“ Obklopen dýmem skoro v plamenech 84 tak uvažoval dlouho zadumaný, zved’ oči k nebi a hluboko vzdech’, a hrozil pěstí kolem na vše strany. Polední úpal na všem leží stálý a dusí všechno, vyschlá půda pálí. Na římsách domů, kolem bílých stěn zřít, kterak vzduch se vlní rozžhaven. Dva podruhové, oba otrhaní a zamračení spurně kolem jdou, nosítka vlekou těžce s únavou. Plášť přehozený nepřikrývá ani zelené, vpadlé tváře nebožtíka a po zemi se ruka prachem smýká. A za mrtvolou nikdo nekráčí, ni jedny oči pro něj nepláčí... Lenivě přešli, míří ke kostelu. tam odestláno vychladlému tělu. Hrob velký čeká stále otevřen, tam kladou novou sklizeň každý den... Hurt hleděl dlouho v ulici jak mizí. „Žeň Páně jest, a anděl smrti sklízí!“ zahučel jenom, hlavou zakýval. I pod kožichem mráz mu projel tělem, ač nad popelem 85 si drsné ruce pilně ohříval. Krev stydla v žilách. Však ji rozehřeje! Vstal, zavrávoral, kolem ohně pak skákati počal, těžce, všelijak, a upřímně se při tom sobě směje. „Hej, drábi městští, pacholci a kati, sem pospěšte se na mne podívati, hle, v prostřed rynku skákat, zpívat smím! Kde že jste, páni, s pyšným právem svým? Kde vaše rada? primátor kde vězí? Hle, slyšíte? já vína dost a dost dnes od rána už vypil na radost, – hej, biřicové, běžte pro řetězy! Což tady všechno stuhlá mrtvola? hop! páni! se mnou pojďte do kola!“ Zadupal, výskl, ztěžka povyskočilpovyskočil. Však sotva dopad’dopad’, zůstal přimražen, vytřeštil oči do široka jen. Zjev celý bílý vedle sebe zočil. Panenka drobná v bílém oděvu průhledné pleti, jako loutka jemná tu stojí, mlčí, – v očích noc je temná a sladký smutek v plachém úsměvu. Do tváří kmotru odevzdaně vzhlíží maličko kloníc krásnou hlavu zpět, 86 (to černé vlasy hlavičku jí tíží), jak kdyby větřík ohnul lilje květ. „Chval každý duch – ! to morová je panna!“ si v duchu řekl kmotr opilec. Zvědavě hledí. Ale žádná hana! Děvčátko divné hezounké je přec! „Ty tedy,“ pravil, „smrt roznášíš kolem? svět naplňuješ zoufalstvím a bolem? tvým dechem všechno otráveno padá? a když jsi ještě maličká a mladá!?“ „Ne!“ řeklo tiše podivné to dítě a usmálo se vzhůru rozpačitě. „Ne, nejsem Smrt, ne, nejsem, věř mi, starý! Jsem Baruchova vnučka – znáš-li mě?“ a do očí mu hledí upřímně. On odpliv’. „Vida! židovka jsi! vari! Pro vaše hříchy tuto nemoc zlou Bůh seslal na zem českou ubohou, pro vaše hříchy lid křesťanský padá! – Židovka! vida! a ještě tak mladá!“ Potřásl hlavou, trochu v rozpacích: Tak mladá, hezká a takový hřích! – Sklopila oči, tvář jí zčervenala. Hle, zastyděla židovka se malá 87 a řekla tiše s hořkou výčitkou: „Což mohu za to? vina má to není! to Osud, jehož stopou světy jdou, tak rozhod’ při mém narození. Ne, starče, neklň, má vina to není!“ Lichotně prsty svými měkkými, průsvitnými se dotkla jeho ruky okoralé. „O Smrti mluvil’s, hledám právě ji, a cestu k ní mně ukaž raději!“ O čem to mluví stvořeníčko malé? Hurt celý trnul. „Nerouhej se, dítě! Smrt jde tu kolem, možná uslyší tě a podetne tě jako luční květ. – A jak jsi stará? patnáct, šestnáct let?!“ (V tom s věže znělo soví zahouknutí. Smrt zaměstnána ještě siestou to rozšklebila prázdnou dáseň svou a zasmála se dolů s celou chutí.) Povzdechla dívka: „Což to mládí moje v samotě teskné hořem stráveno je! Neznajíc matky ani otce svého já žila v domě děda mrzutého. V pokojích chmurných – mříže na oknech – dni jednotvárně tam se vlekly líně, 88 v klenutích temných přes ty dlouhé síně svadlého mládí bloudí trpký vzdech. Děd zamračený slova nepromluvě svým pohledem mne děsí z daleka. Já přilnula jen ke své staré chůvě neznajíc více ani člověka. Jen z podstřeší jsem někdy hledívala přes parkán městský volných do polí, kde tisíc ptáčků jásá, šveholí, kde rolník sel a děvčata kde žala. I přála jsem si křídla míti jen a rozletět se v jarní slunný den. A že jsem křídel neměla já dítě, jsem vzlykávala dlouho křečovitě, až chůva moje novou pohádkou přiběhla stišit dětskou bolest mou. Tak dětství přešlo. Potom jednou z rána děd chůvu vyhnal a já ulekána úzkostí divnou a studem se rdíc musela slyšet, že už dospěla jsem, že nejsem (pravil) malým děckem víc. To děd mi slavným oznamoval hlasem. Pak svoje skříně pevné zotevíral, tam bylo zlata, stříbra, bohatství. A děl mi hrdě: „Pro tebe jsem sbíral, na zlatu tom můj pot a krev má lpí. 89 To vše je tvoje. Perly, drahokamy, co mocná ruka boží poskytla mi, vše tobě dám. Hle, vidíš tento skvost? Do vlasů vem ho, drahých šperků dost vybírej, stroj se. Vše ti k nohám skládám. Jen jedno za to žádám: chci poslušnost jen! slyšíš? poslušnost! Ve staré lebce zlatý sen si spřádám: ty rodu mého kvítku posledníposlední, uvadlou slávu opět pozvedni. Nechť haluz květná, dcero, vzroste v tobě, – dřív zemru-li, tož aspoň na mém hrobě!“ – Což věděla jsem, co se dělo se mnou! před něčím hrozným předtuchu jen temnou mi vnukal jeho tvrdý, nezlomený hlas a pohled zlý, v němž oheň nevyhas’... Vše změnilo se. Hosté přicházeli, a někdy hlučno bylo po den celý. Bych příčiny snad nezavdala k hněvu, jsem musela se nutit do úsměvu a strojiti se v neobvyklý šat a drahé šperky na se navlékat. Já cítila, jak pronikavé zraky mě prohlížejí skorem do duše. Co chtějí? Posléz uhodla jsem taky a zachvěla se ve zlé předtuše. 90 Mě prodat chtěli, z domu potichu kams do ciziny vydat ženichu. A opuštěná, sama, bez pomoci já proplakala celé dni a noci. Vše smluveno již, uchystáno skorem, po vůli mé se nikdo netázal. I přemohla jsem bolest svou i žal, a srdce moje zkamenělo vzdorem. Cos volalo mě neustále jen pryč z toho domu, z oněch smutných stěn. Kam? věděla jsem: půjdu smrt si najít. (Smrt, před kterou děd úzkostí se chvěl, před kterou dvéře, okna uzavřel.) Smrt šla jsem hledat – nač si pravdu tajit? Smrt! slyšela jsem o ní vyprávět, že duše vodí v jiný lepší svět. (Ah, v paměti jsem vždycky dobře měla, co o ráji mi chůva vyprávěla.) Já chystala se dlouho k cestě té, k útěku z domu, z toho doupěte. Dnes konečně před prvním úsvitem po proplakané noci vstala jsem, po špičkách vyjdu z těsné komory, jdu síní, zticha zvedám závory, své srdce slyším strachem bijící. Teď musela jsem projít ložnicí, 91 kde starý děd na prostém loži spával. Proklouznu dveřmi, tiše, tajíc dech – svit červánků už zaplál na oknech. Mně nohy podťal náhlé hrůzy nával. Cos nutilo mne hlednout na postel, – tam ležel děd můj – oči vytřeštěné, na čele siném kapky potu měl – hubené nahé ruce napřažené z pokryvek čněly, ztuhlé docela... Byl mrtev. Slzy proň jsem neměla, jen hrůza vála z mrtvoly té chladné. Ó, škoda! škoda! Smrt, hle, byla tu, před chvílí kol snad prošla ve chvatu, tak blízko, blízko! Ó, jak bylo snadné, když zabloudila v dům náš zakletý, kdes na chodbě jí vejít v ústrety. Ó, škoda, škoda, že jsem nevěděla! Však dohonit ji po stopách jsem chtěla! Mně zdálo se, že vidím šlépěje (krvavé šlépěje!), ven přes práh vedly. Stihnu rychle je! Z ložnice běžím, – dvéře otevírámotevírám, až o zeď třeskly obě veřeje, ven z domu, ze vrat, – po stopách jen zírám. Jdu po nich stále od samého rána. Jsem unavena během, udýchána. 92 Ty hrozné stopy! – O zeď opřený hoch mladý stojí, mrtvý, studený, u jeho nohou děvče důvěřivé schouleno leží, dřímá věčný sen. Tam žena, matka – šat je rozhalenrozhalen, na mrtvém prsu visí děcko živé. Strašlivé stopy! Všady zřejmy jsou. Vím, vteřinu snad krátkou přede mnou Smrt kolem se tu brala – však nikdy nikde na mne nepočkala. Jsem unavena. – Starý, posloucháš? rci, na svědomí – jestli radu znáš, – kde Smrt mám hledat? Kde teď odpočívá? – snad vidí mě, snad s úsměvem se dívá – a na mne nikde přeci nepočkala!“ Tak židovka mu posteskla si malá. „Staroušku, poraď – zdarma nechci to, v dům Baruchův jdi. V nekonečných síních v kovaných truhlách a v dubových skříních tam zboží, zlata hojnost ukryto. Já nechala jsem vrata dokořán, na lůžku mrtev leží domu pán. – Jdi, z pokladů tam vezmi, co jen chceš, vše dávám tobě, co jen uneseš!“ 93 Založiv ruce sedlák mračně hledí, ret vyhrnul – toť jeho odpovědí. Děvčátko hladí prsty měkkými tvář jeho drsnou. „Starče, řekni mi, kde Smrt mám hledat? chci ji poprositi, by ráčila mě dnes už v nebe vzíti, mně na zemi je smutno, teskno tak! Šedivá chůva vždy mně vyprávěla, že duše lidská, prosta tíhy těla, motýlím křídlem vzletne do oblak. Tam ráj je věčný, blaho, štěstí, ples – chci rajskou branou projít ještě dnes!“ „Ne, nedojdeš tam!“ starý řek’ jí suše, „tou rajskou branou neprojde tvá duše. Tys židovka, a pro vás nebe není, vy nikým nebyli jste vykoupeni. Pod tíhou hříchů svých musíte zhynout v mukách pekelných!“ Hlas jeho duněl dutě jako z hrobu. Však důvěrně naň dívka hleděla. „U brány budu prosit anděla, umírním jeho spravedlivou zlobu –“ „Ne!“ řekl opět, pravím: „nevejdeš! pros – nepros, čiň, co chceš!“ Nachmuřiv hrozně šedé obočí pohance mladé hledí do očí. 94 Však maně se mu v duši soucit loudí. „Ne, neměla bys přijít do ráje, však milost boží velká je, Bůh milostivě soudí. Snad pro tvé mládí – vždyť jsi ještě dítě! – zamhouří oči a v ráj propustí tě. Snad! – Ale skloň se, na kolena klekni a všech se bludů sřekni!“ – Sepjala ručky, řekla: „Bůh můj pán!“ Klid nebeský byl v dětské její tváři. Zavrtěl hlavou sedlák zadumán. Tak andělíčky viděl na oltáři. Hlavinka její v jasné byla záři. Pohlédl k nebi: „Pane Bože náš, viď, pohance té hezké milost dáš?“ A stalo se, že právě kolem nich šel mladý mnich. (Od rána chodil, chorým pomoc nosil, podával Boha jim, pak zatlačoval oči zemřelým a za spasení jejich duší prosil.) Krok jeho těžký byl a plíživý, ni kapky krve v líci, v obličeji, sehnutá páteř, pohled neživý 95 a koutky úst se křečovitě chvějí. Bez vlády k bokům visí ruce obě a sotva brání smrtelné se mdlobě. Chtěl projít – němý. Hurt však shlédl jej. „Sem, páteříku!“ vykřik’, „hola, hej! zde kousek práce máme pro tebe! Z pekelných drápů vyrvat hříšnou duši, satana křížem zahnat, jak se sluší, a židovku tu uvést do nebe. Zásluhu velkou u Boha si zjednej!“ V před zavrávoral, postavil se před něj. Vyrušen hlavu vztýčil kapucín, v zapadlých očích kmit’ se temný stín. „Co žádáš?“ ptal se. Sedlák ruku zvedl, ukázal prstem: „Židovka je, věz, za nástroj svůj Bůh vyvolil tě dnes a sám tvé kroky vedl. Jdi, jak ti káže Hospodinův hlas, jdi, a pohanku tu spas!“ Mnich zahléd’ dívku u hranice státi. S obdivem tichým, s děckou pokorou pohlíží k němu, očí neodvrátí. Ó, jak ty oči dívčí temné jsou! Jej pomátl jich pohled upřený. Naklonil hlavu mdlý a znavený, 96 kapuci stáhl hlouběj do čela a ticho ptal se: „Čeho žádáš, dítě? Mluv upřímně jen, Pánbůh vyslyší tě.“ A židovka se zlehka zachvěla. „Smrt hledám, otče!“ pravila mu zticha. Smích trpký přelét’ bledou tváří mnicha. „Oh, já jí hleděl často v obličej a vím, že mnohý zoufale ji volá, by z bolestí a žalů zvedla jej. Však proč ty? proč ty? ještě dítě zpola! Pojď, upřímně mi žal svůj vyprávěj!“ – Únavou těžkou klesati se zdál. Veliký kámen ležel opodál, naň usedl si a cíp šatu svého (ten hábit mnišský) na zem rozestřel. „Pojď, sedni ke mně,“ přátelsky jí děl, „pojď, důvěřuj mi a neboj se zlého!“ Šla poslušně a po boku mu sedla na roucha cíp, své oči k němu zvedla a vyprávěla bolest svou i žal. Mnich mlčel, naslouchal. Cos milého a nezvyklého znělo v tom tichém šeptu, duši opíjelo. Už domluvila, mlčky k němu hledí, – on nemá odpovědi. 97 Dál naslouchá, snad slyší srdce bíti. Zří do neznáma, v dálku zamyšlen. V té chvíli jemu snil se blahý sen a v prsou mdlobu, sladkou mdlobu cítí. „Rci –“ tázala se, „otče, kde je ráj? či je to všechno jenom dětská báj, sen, který se nám ztratí – ten Bůh, to nebe, andělé a svatí?“ On usmál se, – byl smutný jeho smích, – a do svých prstů žlutých, studených vzal její ručky, hebké jako peří. Děl potichu: „Ráj nalezne, kdo věří!“ V těch černých očích oheň zasvítil, stisk drobných ruček mladík ucítil, – ten oheň věru do hrudi až vniká! „Tvá víra, otče, svatá, převeliká na cestu k ráji hvězdou tobě svítí, – smím s tebou jíti?“ Naň usmála se s plnou důvěrou a jako děcko sličnou hlavu svou k rameni jeho měkce přitulila. Jakási vůně opojná a milá se z vlasů jejích lila. 98 Do černých očí, které blízko měl, mnich hluboko se zahleděl. „Ráj! nebe!“ – šeptal, – „taky hledal jsem, však byla všude jenom tvrdá zem. Snad ti, kdo v rukou mojich umírali, tajemství ono znali. Však jestliže jsem zkoumavě se ptal, rty jejich němy byly, jaký žal! na vždycky němy! z kalných očí zří to věčné tajemství. I mně jak tobě nebe neznámo je, na zemi není ráje, dítě moje! Já dlouho hledal, bloudil pouští temnou, jen víra moje putovala se mnou. Ó, cítím už, jak padám únavou a nohy jak se chvějí pode mnou. A mdloba jakás sladká, mámivá mne přemáhá, mně oči zakrývá. Snad dnes, či zítra do hrobu se sřítím – na konec čekám a mír v duši cítím. Vím, za hrobem že najdu ráj i nebe, jež na zemi jsem marně hledat chtěl!“ Zas ptala se ho: „Smím následovat tebe?“ a její hlas se nejistotou chvěl. 99 „Pojď!“ řekl klidně. Tiché čisté blaho je opojilo. Zlehka objala ho kol hrdla svými lokty útlými. Hruď jeho chvěla se mu pod nimi. Rukávy volné sklouzly maně s nich, a byly hladké bílé jako sníh. – – Stín něčeho, co létlo pod nebem, v tom padl sem. Ve žhavém vzduchu cosi zasvištělo jak kosa v poli, tak to asi znělo. Smrt letem sovy s věže snášela se, po krvi lidské zatoužila zase. V širokém kruhu kolem přeletí, zamávla kosou. V těsném objetí mnich padl mrtev, a pohanka malá odešla v nebe s ním. Na jeho prsou v šatě klášterním s důvěrou dětskou hlavu uschovala. – – V čas poodskočiv o krok jen Hurt sedlák zůstal Smrtí ušetřen a kosa se mu po kožichu smekla. Stál nad mrtvými, srdce stuhlo v něm. 100 A viděl Smrt, jak létla nad městem, po střechách domů dračí křídla vlekla, a kosa, která dutě řinčela, jí přes rameno líně visela: „Smrt!“ křičel hrůzou, „hle, Smrt! letí! letí! sem! lidé, za ní! šelmu zadržeti!“ Však v tichu mrtvém zanik’ jeho hlas. Smrt zvolna v kruhu snášela se k zemi. Hurt viděl ji se plížit ulicemi, až za rohem se ztratila mu zas. – – Stál nad mrtvými, sepjal drsné dlaně, jak uměl, z duše pomodlil se za ně. Dva podruhové spurní, unavení nucenou prací svojí každodenní, šli, vraceli se, nosítka svá vlekli. „Hle, práce nová!“ omrzele řekli. Ty mrtvoly dvě na nosítka zvedli, pospolu obě v těsném objetí, jich odděliti nijak nedovedli. Kráčeli těžce – a jim v zápětí šel starý sedlák, usedavě vzlykal a polohlasem modlitbičky říkal. A chvílemi se nahnul k nosítkám a kostnatými prsty svými sám 101 tu rovná šat, tam cosi poopraví a jako chůva spěchá na pomoc, když vrkoč vlasů tmavých jako noc židovce mladé rozpoutal se s hlavy, či sukénky cíp jestli se jí smek’ s těch kolísavých tvrdých nosítek. 102
Návštěva
Akordy sladké hlavou mu letěly, zmatených tónů šum a vír veselý, piana znění, tlumený smích, žvatlání rtíků růžových. Na pravé ruce ještě jej hřálo drobounkých prstů stisknutí, dvé očí ve tmách čarovně plálo v nezvyklém vášnivém vzplanutí. A Vláďa šel tak vesele naladěn, vracel se domů z přátelské zábavy – – ten chaos v duši šumný a jásavý, – jaký to sen! Noc byla pozdní a v ulicích mrou plameny svítilen duseny tmou, 103 krok duní v pochmurném tichu. On přivřel oči a blaženě sní – – – Před sebou rozkošnou hlavinku zří. – Jak byla rozmilá v laškovném smíchu! Kterak se durdila pro žertík nevinný s pohledem bázlivým naivní dívčiny, a kterak bála se hříchu! Mnoho-li práce s ní Vláďa si dal, aby ji plachosti odvykal! Vše marno, marno! Teprve dnes – (sám neví opravdu, věřiti má-li, – dosud však polibky na rtech ho pálí), poprvé plachou políbil dnes. V salonku růžovém v úkrytu kdes, za stinným vějířem palem, kam nemoh’ dohlédnout slídivý zrak – – Můj Bože, jak byla vzrušena tak! a když se vyrvala, s jakým to žalem, s jakou to výčitkou pohlédla naň k obraně zvedajíc průhlednou dlaň. Ale on věděl, co ztajiti chtěla, že její duše patří mu zcela. A Vláďa v duchu se vítězně smál. Jásavé akordy hlavou mu letěly laškovných tónů vír a chaos veselý! – – 104 Nevěděl ani, jak najednou stál na chodbě klenuté, u vlastních dveří. Za ním se dlouhá síň pochmurně šeří. Na druhém konci bludička hoří u kříže na zdi. V černé tmě tvoří z paprsků chvějný krvavý kruh. Kolkolem pusto. V uspaném domě utichl všední život a ruch. – Vláďa se vytrhl z blahého snění. Pohodil hlavou: „Ne, nic to není! U ďábla! Kterak se pokouší o mne citlivost dětská v tom opojení! Ne, nic to není. Je to tak prosté: pro radost naši růžička roste.“ – Pohodil hlavou, zasmát se chtěl – a v duši zřel, jak opadává růžový květ za lístkem lístek do temna zpět. Ve stuchlém vzduchu té dlouhé síně, kde čpí to bídou, v prachu a špíně všedního žití smutkem to válo. – Tak se mu zdálo, jakoby někým o blahý sen byl okraden. – 105 S nechutí vstoupil v pokojík tmavý. Uprostřed těsných nevlídných stěn starý dým cigar těžký a čpavý vítal ho jen. V nečistých koutech schoulena tma je, na okně odraz světelný hraje, odněkud z dálky, ze dvora vniká. – U dveří postál. Pomalu zvyká zrak jeho šeru. Rozeznal již nábytek skrovný, vytušil spíš na stole knihy, ozdobné hříčky, rozbitou dýmku, oharek svíčky. V etui černém modravou ocelí pincetty, jehly, nože se blýštěly. Na skříni lidská lebka se bělá, jak by se vysmát živému chtěla. Ze tmy se dlouhé šklebily zuby. – Svůj klobouk hodil na lebku tam: „Proklatá!“ šeptal: „Není to klam! Směje se, vím to. Zhubí mě, zhubí ten její smích, ty těsné dýmem zčernalé stěny, stuchlý vzduch, vanoucí v nich sen mládí zbledlý a promarněný, 106 skepse a zuřivý vztek a tiché hlodání výčitek – –!“ Usmál se trpce a ke stolu pokročil. – Najednou zachvěl se úžasem. K oknu se otočil: jakoby odtud se ozvalo tmou tichounké vzdychnutí, kvil struny prasklé: A viděl na skle obrysy průsvitné postavy. „Kdo je tu?“ vykřikl a dech svůj zastaví. Naslouchá, naslouchá – Nic nikde, srdce jen, své srdce slyšel bít. Postál tak rozrušen. Ve vzduchu těžkém a zkaženém vlá lahodná vůně opojná. – Zachvěl se. Vůně ta – – Dobře ji znal! „Jsi tady?“ zašeptal. Ticho. On chvěje se rozsvítil ve chvatu, posvítil k oknu si tam. Viděl ji opřenou o stěnu. Byla tu, nebyl to klam. A: „Frýdo!“ vykřikl ve zmatku hlasitě, blíž o krok proti ní kročí. „Kterak jsi přišla sem? Nešťastná! mohly tě zahlédnout slídivé oči!“ Smutně se usmála a ručky její 107 na ňadrech skříženy lehce se chvějí, hlas milý tichounce, zvonivě zněl: „Buď klidný, nikdo mne neviděl!“ A přišla ke světlu, před Vláďou stála, opojná vůně z ní vála. Trochu se uklidnil, oddechl volněji do očí pátravě hledě jí. Žlutavou záři a stíny zas vrhal jí v líce čadivý plamének svíce. Záře a stíny a rozkoš a žal přes bílé čelo jí letěly, – ty oči tak smutně hleděly. A: „Proč jsi přišla sem?“ Vláďa se ptal. Mlčela. Usmál se drobátko mrzutě. „Chudě jen, má drahá, pohostit mohu tě. Chtěla jsi vidět mou jezevčí skrýš? Tady ji zříš! Špínou a prachem jsou pokryty stěny i zem: nemělas přicházet sem!“ – Mlčela. Blíže k ní pohovku staví, sám padl na divan. S úsměškem praví: „Frýdo! – však odpusťte, neptám se ani, – mám říci milostpaní?“ 108 Mlčela. Oči jen pálí a žhou. A něma hledí naň s bolestnou výčitkou. On sklopil před ní svůj zmatený hled, chtěl klidným býti, však nedoved’. Na stůl se zahleděl. Hle, ruka její lehounko spočívá na stole prostém. Na prstech průhledných, které se chvějí, kroužek je svatební jediným skvostem. (Vláďa ví, jak tenhle prsten mu vadil, když ještě před chvílí ručku jí hladil!) Tvář o dlaň pohybem lhostejným podepřel, hlas jeho ledově zněl: „Řekněte –“ tázal se, „nechápu ani, – kterak jste vešla sem, milostpaní?“ „Zároveň s tebou vstoupila jsem!“ – Řekla tak. A srdce zatlouklo v něm, – v tom hlase kouzlo se chvělo! Doposud nikdy mu neřekla: Ty! Vláďovi zajásat z duše se chtělo, ale jen úsměšek jedovatý po rtech mu přeletěl – – – „Vůně vás zradila, ta vůně, která mě opila ve vašem salonku za listím palmy – – –! Ó, sladký okamžik, který vše dal mi, 109 po čem já toužíval nocí i dnem, slast vašich polibků pocítil jsem! Vy, anděl bílý, v náručí mém jste prosnila chvíli. Cítil jsem, jak ret váš na rtu mém lpí, a ssál jsem s ďábelskou rozkoší tu vůni, polibky a duši celou – Já duši ukrad’ vám rozechvělou. – – – Oh, já byl štěstím a vítězstvím spit! Však pil jsem nadarmo. Žár ve mně vzrůstal – jak chlapec, který si motýla chyt’, já chtěl vás celičkou mít. – Pel vaší duše mi na rukou zůstal... Odpusťte, vinen jsem, ale snad mělo tak být – Však čeho litovat? Blažená byla to chvíle, my oba podlehli čarovné síle. Ať to byl okamžik, vteřina jen, bláhový sen – v prsou přec vzpomínka zbude nám drahá na úsvit blaha! Mlčíte? Bože, snad hněvat se chcete? Ne, nemůžete! Vždyť přece byli jsme šťastni tak spolu! – – Mlčíte? Ovšem ten okamžik loučení, ta krůpěj hořkého bolu slast každou otráví a v kletbu promění – – 110 I bolest učme se s poklidem nésti! Proč bychom měli snad sami se trýznit výčitkami? Na světě i tak je nemnoho štěstí!“ – V náladu unylou rád by se velhal, ale hlas náhle mu selhal. Podrážděn, rozmrzen, pohněván vším myslil si: „Hle, jak jsem bláhovým! Proč ve mně neklid se vzmáhá? Do mého svědomí jestli kdo sahá, za všechno dobře si odpovím. Proč přišla za mnou? Ona též dítětem nebyla, já jsem ji nepodved’ přísahou klamnou, svou krásou sama mě opila!“ – – A v jeho hlavě to víří a hučí, palčivá bolest jej ve skráni mučí, – – to její oči jsou! Ten pohled žhavý vyssaje myšlénky z hlavy. Usmál se nuceně. Ticha se boje frivolně vykřikl: „Lásku mou znáte! Jestliže přišla jste pro srdce moje, – tady je máte!“ A drze pozvedl svůj pohled zoufalý. Bleskem se oči jich setkaly. 111 Zachvěl se do duše, a cosi hrozného v nejasné předtuše hlavou se mihlo mu. – Ale jen prohodil s cynickým smíchem: „Věříte, drahá, že láska je hříchem? Oh, buďte klidna jen, nesvěřím nikomu růžové tajemství naše – !“ – (Kterak naň upřeně zří! Děsí jej ten pohled němý a strnulý, – zatěkal očima plaše.) „Jen klid a rozvahu. Nelze už zpět! Co jsou nám lidé a co je nám svět? Náš je ten květ! Jenom ne smutně tak! Přímo a směle lidem se postavte, do tváře jich pohleďte bez bázně, – na bílém čele nemáte napsaný ten sladký hřích! Tak hřeší na sta a na tisíc nevinných duší, a kdo jich poklesek tuší? Jdou s klidem Vestalky s ledovou tváří, jen v srdci láska jim v úkrytu září. Potají až na dně duše své tajemství hlídají. –“ („Bídný jsem, zbabělý!“ v duchu si děl a hryzl do rtů se, až krvácel. 112 Jak jinak, z duše, by promluvit chtěl! Ale jen úsměšek jízlivý tváře mu ošklivě nakřiví.) „Dobře vím, že na mne hledíte s výčitkou, – má slova drsná tak jsou! – Šťastné je dětinné snění, život však, má drahá, život snem není! Co platno? Pravdě už musíme přivyknout, nelze-li přetrhat železných pout, aspoň je lehčími učiňme sobě. Jen klid a rozum a rozvahu! proč ranám nadbíhat a lidské zlobě? – – Když jste sem zašla v tak divné době, nikdo vás neviděl na prahu?“ A opět řekla mu: „Nikdo mne neviděl!“ Hlas její jakoby z daleka zněl. Vláďovi chtělo se mučit ji, ztýrat, slovy ji do srdce ranit a urážet, chtěl by ji viděti bolestí zmírat, žalem se chvět, tak jako chvěje se na větru zlomený květ! – „Věřte mi, býval jsem také sám dětinským jako vy, přiznávám. Věřil jsem v ideál, v dobro a ctnost, věřil jsem v lásku i nevinnost. 113 A snů těch bláhových líto mi posud. Spršely, uvadly. Ubil je osud. S rozumem chladným já osaměl, – bůhví, že raději srdce bych poslouchat chtěl! Ale to mlčí, to němé je docela, v něm láska i víra vymřela. A já jsem slaboch jen, choutkami zmítaný, skeptik, jenž bez citu lásce se rouhá, sobec a labužník zmlsaný, mně láska i srdce – jen hračka je pouhá! vítanou sázkou mi střežená ctnost, – taký jsem, – suďte mě, neprosím o milost!“ – A hadím sykotem slova ta vyzněla. V té chvíli pochopil, kterak je bídný! A slyšel její hlas sladký a tichý a klidný: „Já jsem to věděla!“ – Ó„Ó, věřte, věřte mi: upřímně pohrdám sebou sám! Jed je v mých tepnách a hruď moji sžírá, v záchvatech vášní jen srdce mi buší. Ve tmách mi dětinská vyhasla víra, skepse mi ukradla duši. Mládí mé ztraceno, za sebe s odporem zřím, v budoucnost nevěřím. Hleďte, tam na skříni ta lebka plesnivá 114 vždy se mi vysmívá: Nač práce? učení? Konec je vždycky jen hrobový sen! – Chtěl jsem být lékařem, – jaký to křivý je cíl, se smrtí marně se o kořist rváti! Smrt volám! a mě ať prvého schvátí, já nemám, proč bych žil! Taký jsem, paní má, snad věřit budete, květ čisté lásky že pro mne už nekvete, že co zvu láskou já, pouhým je hříchem?!“ – A řekl slova ta s rouhavým smíchem. To byla rána přec! Dojista srdce jí puká. Viděl jen, kterak se zachvěla opřená o stolek průhledná ruka. „Já jsem to věděla!“ ta slova odněkud s vysoka zazněla. Vyskočil, do očí pohled’ jí zpříma. Proklatě! cítil, že závrať ho jímá, krev se mu do skrání hnala. „A proč jsi přišla sem, když jsi mě znala?“ vykřikl zoufale. – Řekla jen: „Přišla jsem rozloučit s tebou se, milý! – Ó, já vím, jako ty, že to byl sen, my jed jsme opojný pili. – – A když jsi odešel, úzkost mě pojala hrozná, 115 běda, kdo takovou pozná v životě svém! Já probuzení a rána se bála, snít a snít na věky jsem sobě přála. – Víš, drahý: na stole v salonku mém, v salonku těsném a útulném zůstala sklenka, z které jsi pil. Zlatého vína zbytek tam zbyl – – Odešel’s ode mne a nedopil – – – Já prášek bílý do sklenky hodila, do dna jsem dopila, na zdraví tvoje do dna jsem dopila! Ten prášek bílý má čarovnou moc, uzavře oči, prodlouží noc, na věky věků prodlouží člověku noc!“ Vytřeštil oči a divoko vzkřik’. Úsměv jí lehounký přeletěl po bledé líci: „Vím, co chceš říci! Neboj se, byl to jen kratičký okamžik, a navždy konec je sžíravé bolesti, budu snít o lásce, o štěstí. S Bohem buď; mrtva jsem! Proč hledíš na mne tak strnulým pohledem? Buď klidný! všechno jsem v srdci svém skryla, všechno jsem odpustila!“ – 116 Hledí a hledí zmaten a šílený v ubledlou tvář jí, do zraků hlubokých. Jaké to těkavé plameny sálají z nich! Na stole svíčky světélko čadivé slabě se kmitá, chvílemi vzplane, stíny se táhnou černé a plazivé po stěně rozpukané. A Vláďa hledí. – Klame ho zrak? svůdné to tělo mladičké ženy spanilé tak přelud je pouhý? – Snad předrážděný a chorý mozek v horečném snění podlehl klamu? Viděl, co není? Nejistě, pátravě pohlédne – – Ty hebké líce vskutku jsou průhledné, čajové růže k rameni připjaté, ten atlas třpytný a krajky bohaté, které jí ňadra halí, jak by se ve mhu rozplývaly. – – „Nevěřím!“ zasyčel Vláďa a podrážděn zajiskřil očima. „Se mnou si hráš dětinskou skrývačku jen. Klam jest a pohádka, co povídáš! 117 Myslíš, že mohu uvěřit snad, že tvoje bílé a spanilé tělo rozkoší žhoucí a plné vnad vychladlo, odumřelo? Že bludná duše tvá, stín šerý nějaký, přišla mě v půlnoci navštívit? Nevěřím v duše a v tajemné zázraky, pohádek dětských jsem syt! Nehleď tak na mne: Slyš, znova ti dím: Nevěřím! Nevěřím!“ A jeho nejistý pohled a těkavý dolů se najednou smek’, – na stole u bílé ručky se zastaví. A v divém rozruchu myšlének Vláďa jen ruku tu před sebou zřel, – studeně bílou jak napadlý sníh. Žilky se v úběli modrají. – Vědět by chtěl, krev je-li v nich, vřelá a proudící červená krev? – Nemohl, nemohl odvrátit očí, – jest to jen vysněný zjev? – Hlava se v závrati točí. – A náhlým pohybem jakoby v snách po černém etui sáh’, – 118 vzal nožík do ruky ostrý a tenký, na něj se zahleděl – snad bez myšlénky, – kterak se na dlani nožík mu tetelí! Však náhle v jeden ráz strašlivou silou tu ruku malou a bílou přibodl ke stolu modravou ocelí – – – Jen prsty drobné se lehounce zachvěly. A Vláďa vykřikl a šílen zakryl si oči. – V tom zvonek u dveří divě se rozječel, kdos tloukl na dvéře a pokřik venku zněl. – Zachvěl se, zasténal – ke dveřím skočí. Kdos volá na prahu: „Otevřte, pro Boha! Má Frýda! Má Frýda ubohá mrtva je! Vypila smrtící jed! Pomoci víte-li, pro Boha! pospěšte, pomozte, příteli!“ – Do dveří vstupuje zdrcen a bled muž její šedivý. Cos Vláďa říci chtěl, ale v ten okamžik jak by nůž ostrý mu do prsou vnik’, jen výkřik vyrazil strašlivý, jako strom, který bouř návalem zlomí.zlomí, pad’ těžce bez vědomí – – – – 119 A když se probudil na loži svém, (to světlo sluneční dávno už vnikalo sem) sotva se zved’, plaše a s obavou ke stolu hled’. Ten nůž tam byl, jak zabodl jej prve, ten nůž tam byl a na něm kapka krve. 120 Obsah Cigánka7 Vesnický hřbitov19 Leknín37 Před smrtí51 Opilý71 Mor v Kolíně l. P. 168079 Návštěva103
E: lk +lp; 2002 [121]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Nákladem F. Šimáčka. Tiskem F. Šimáčka v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 121