Mor v Kolíně l. P. 1680*)

Mor v Kolíně l. P. 1680*)
Na rynku oheň hořel celé dni, hranice velká v šedém dýmu plála. A z pustých ulic města hrůza vála. V srpnovém parnu, v záři polední, v rozlitém žáru, který všude vnikal nemaje stínů, hrozný jakýs dech chvílemi zavál, jedovatý dech. ——— *) Onoho ruku vymřela polovice obyvatelstva kolínského, konvent kapucínský celý. Na starém hřbitově u kostela sv. Bartoloměje nalézá se náhrobní deska s tímto nápisem: Victimae charitatis in contagione pestifera sublatae, hic in pace requiescunt: A. R. D. Laurenti Marc. Guigni Decanus. A. V. P. Jacobonus Visco Capuc. con. Guard. P. Jeremias Budvicen. Capuc. con. Vicari. ./. 79 Přeletěl krátce, zadul v plamenech, dým srazil k zemi a jiskrami stříkal, rozdmýchal popel a vysoko zdvih’ troud lidských šatů v noci spálených. Kolkolem smutno. Pusty domy jsou a okennice všechny zatlučeny, i vrata pevně spjata závorou. Života není. Sotva podél stěny, kol domů těsně, plaše přikrčený, jak by se děsil vlastních kroků svých, stín přeběh’ lidský, zmizel v podloubích. Daleko kdes, snad na předměstí v opuštěném dvoře, v přestávkách dlouhých temně vyje pes. ——— P. Rogatus Pragen. Con. in Decana obiit P. Raymundus Palatin. in Decanatu obiit
P. Hieronym. Nicol. con. F. Marquard Bavar. Laic.
Consepultus: D. Tobias Kinczl Senat.
Eadem lue hic mortui per 4 menses 826. Perpende viator, dic requiem et abi. 80 Jakási úzkost, neproniklé hoře v zákoutích ulic pomalu se plíží, spočívá na všem, dusí vše a tíží. Teď na zvonici zvon se rozkýval. Poledne zvoní. Žal a žal a žal v úsečných ranách jen se ozýval. V tom jak by ruka neviděná sáhla po srdci zvonu – a zvon utich’ znáhla. Zvoníku z rukou provaz přetržen se vysmek’ zvolna, – zvoník hlavu sklonil, vytřeštil oči, na rtu tichý sten, pad’ mrtev, nedozvonil... Stín Smrti hrozný nehnutě a tiše o římsu okna opřen, křídla svá široko rozpjav černá, strašlivá, krvavým okem tupě hledí s výše. Morovým dechem dýše. Smrt čenichaje dole zavyl pes – zvuk strašlivý v tom ulekaném tichu. Však strašlivější teď se zdola nes’, a byl to výbuch smíchu, lidského smíchu, šíleného smíchu. 81 Z Kouřimské brány právě pod věží, (teď fortny městské nikdo nestřeží, Smrt vešla již, nač tedy hlídat brány?) beránčím oděn starým kožichem opilý sedlák vyšel se smíchem. „Hle, Pánbůh –“ křičel, – „Pánbůh tresce pány! měšťáky zpupné tlusté lenivé, co živi jsou jen z krušné práce naší, hlídají v žokách stříbro plesnivé, – ha! tresce je a plaší! ha! kupčíci! ha, bídní lichváři, Smrt se vám dívá oknem do tváří, krk zakroutí a satanu vás hodí, ten do pekla vás rovně doprovodí! Však dávno už vás všechny měl vzít do pekel!“ Ulice pustá jeho láním zněla. A s věže nad ním ještě nehnutě o římsu oprouc dračí perutě Smrt tupě dolů zřela. Jen naklonila trošku hlavu svou, plesnivou lebku dutou děravou, – snad lépe vidět chtěla. A sedlák Hurt šel dále klopýtaje, 82 všem měšťákům a magistrátu laje, do ruda spražen ve svém kožichu. Kdos jemu v cestě ležel roztažený; kop do boku jej, volal ve smíchu: „He, vstávej, žide!“ Ale beze změny žid tiše leží v prachu, hrbatý. Pod modrým rtem se žluté zuby šklebí, vyběhlé oči hledí vzhůru k nebi, v rozbitý plášť jsou prsty zaťaty. „He, vstávej, žide! krevní pijavice!“ opilý sedlák sehnut křičel naň. Vzal penízky dva bílé v drsnou dlaň, zacinkal jimi. „Pravím tobě: vstaň!“ Žid ani muk. – „Ten neprocitne více! Ne!“ řekl sedlák, „neprocitne více!“ Až v týl mu padla čapka chlupatá, jak nad ním hlavou kroutil povážlivě. Pak dále bral se. – Tloukl na vrata, otvíral síně, zahoukal tam divě: „Hle, Smrt je tady! – pojďte, už je čas!“ A v pustých domech v chodbách zasmušilých až do podkroví, do komůrek bílých příšerně duněl hrubý jeho hlas. 83 Tam děti, ženy hrůzou klekaly, v zoufalství tichém ruce spínaly. Z ulice na rynk posléz doklopýtal. Hranice plála, čpavý dým ho vítal. Zakašlal, v těžkém kouři tom se duse. „He, dobrá!“ řekl, „tady ohřeju se, bez toho jakýs jedovatý dech i v parnu tom mne mrazí po zádech!“ A oklepal se zimou pod kožichem. Však chvilku jenom. S nevázaným smíchem už dovrávoral k ohni vesele a do horkého sed’ si popele. „Ach, jak to hřeje!“ řekl spokojeně a po rynku se díval – vzácný host. Vše pusto, prázdno. Dlouhé zuby ceně pes černý jenom v prachu hryzl kost. Hurt hleděl na psa, kterak lačně hryže. „Tak jedenkráte bude pekel kníže hrýzt černé duše bídných hříšníků, těch lichvářů a kupčíků a potom přijde plamen, věčný plamen! Ó, běda vám, vy farizejci! amen!“ Obklopen dýmem skoro v plamenech 84 tak uvažoval dlouho zadumaný, zved’ oči k nebi a hluboko vzdech’, a hrozil pěstí kolem na vše strany. Polední úpal na všem leží stálý a dusí všechno, vyschlá půda pálí. Na římsách domů, kolem bílých stěn zřít, kterak vzduch se vlní rozžhaven. Dva podruhové, oba otrhaní a zamračení spurně kolem jdou, nosítka vlekou těžce s únavou. Plášť přehozený nepřikrývá ani zelené, vpadlé tváře nebožtíka a po zemi se ruka prachem smýká. A za mrtvolou nikdo nekráčí, ni jedny oči pro něj nepláčí... Lenivě přešli, míří ke kostelu. tam odestláno vychladlému tělu. Hrob velký čeká stále otevřen, tam kladou novou sklizeň každý den... Hurt hleděl dlouho v ulici jak mizí. „Žeň Páně jest, a anděl smrti sklízí!“ zahučel jenom, hlavou zakýval. I pod kožichem mráz mu projel tělem, ač nad popelem 85 si drsné ruce pilně ohříval. Krev stydla v žilách. Však ji rozehřeje! Vstal, zavrávoral, kolem ohně pak skákati počal, těžce, všelijak, a upřímně se při tom sobě směje. „Hej, drábi městští, pacholci a kati, sem pospěšte se na mne podívati, hle, v prostřed rynku skákat, zpívat smím! Kde že jste, páni, s pyšným právem svým? Kde vaše rada? primátor kde vězí? Hle, slyšíte? já vína dost a dost dnes od rána už vypil na radost, – hej, biřicové, běžte pro řetězy! Což tady všechno stuhlá mrtvola? hop! páni! se mnou pojďte do kola!“ Zadupal, výskl, ztěžka povyskočilpovyskočil. Však sotva dopad’dopad’, zůstal přimražen, vytřeštil oči do široka jen. Zjev celý bílý vedle sebe zočil. Panenka drobná v bílém oděvu průhledné pleti, jako loutka jemná tu stojí, mlčí, – v očích noc je temná a sladký smutek v plachém úsměvu. Do tváří kmotru odevzdaně vzhlíží maličko kloníc krásnou hlavu zpět, 86 (to černé vlasy hlavičku jí tíží), jak kdyby větřík ohnul lilje květ. „Chval každý duch – ! to morová je panna!“ si v duchu řekl kmotr opilec. Zvědavě hledí. Ale žádná hana! Děvčátko divné hezounké je přec! „Ty tedy,“ pravil, „smrt roznášíš kolem? svět naplňuješ zoufalstvím a bolem? tvým dechem všechno otráveno padá? a když jsi ještě maličká a mladá!?“ „Ne!“ řeklo tiše podivné to dítě a usmálo se vzhůru rozpačitě. „Ne, nejsem Smrt, ne, nejsem, věř mi, starý! Jsem Baruchova vnučka – znáš-li mě?“ a do očí mu hledí upřímně. On odpliv’. „Vida! židovka jsi! vari! Pro vaše hříchy tuto nemoc zlou Bůh seslal na zem českou ubohou, pro vaše hříchy lid křesťanský padá! – Židovka! vida! a ještě tak mladá!“ Potřásl hlavou, trochu v rozpacích: Tak mladá, hezká a takový hřích! – Sklopila oči, tvář jí zčervenala. Hle, zastyděla židovka se malá 87 a řekla tiše s hořkou výčitkou: „Což mohu za to? vina má to není! to Osud, jehož stopou světy jdou, tak rozhod’ při mém narození. Ne, starče, neklň, má vina to není!“ Lichotně prsty svými měkkými, průsvitnými se dotkla jeho ruky okoralé. „O Smrti mluvil’s, hledám právě ji, a cestu k ní mně ukaž raději!“ O čem to mluví stvořeníčko malé? Hurt celý trnul. „Nerouhej se, dítě! Smrt jde tu kolem, možná uslyší tě a podetne tě jako luční květ. – A jak jsi stará? patnáct, šestnáct let?!“ (V tom s věže znělo soví zahouknutí. Smrt zaměstnána ještě siestou to rozšklebila prázdnou dáseň svou a zasmála se dolů s celou chutí.) Povzdechla dívka: „Což to mládí moje v samotě teskné hořem stráveno je! Neznajíc matky ani otce svého já žila v domě děda mrzutého. V pokojích chmurných – mříže na oknech – dni jednotvárně tam se vlekly líně, 88 v klenutích temných přes ty dlouhé síně svadlého mládí bloudí trpký vzdech. Děd zamračený slova nepromluvě svým pohledem mne děsí z daleka. Já přilnula jen ke své staré chůvě neznajíc více ani člověka. Jen z podstřeší jsem někdy hledívala přes parkán městský volných do polí, kde tisíc ptáčků jásá, šveholí, kde rolník sel a děvčata kde žala. I přála jsem si křídla míti jen a rozletět se v jarní slunný den. A že jsem křídel neměla já dítě, jsem vzlykávala dlouho křečovitě, až chůva moje novou pohádkou přiběhla stišit dětskou bolest mou. Tak dětství přešlo. Potom jednou z rána děd chůvu vyhnal a já ulekána úzkostí divnou a studem se rdíc musela slyšet, že už dospěla jsem, že nejsem (pravil) malým děckem víc. To děd mi slavným oznamoval hlasem. Pak svoje skříně pevné zotevíral, tam bylo zlata, stříbra, bohatství. A děl mi hrdě: „Pro tebe jsem sbíral, na zlatu tom můj pot a krev má lpí. 89 To vše je tvoje. Perly, drahokamy, co mocná ruka boží poskytla mi, vše tobě dám. Hle, vidíš tento skvost? Do vlasů vem ho, drahých šperků dost vybírej, stroj se. Vše ti k nohám skládám. Jen jedno za to žádám: chci poslušnost jen! slyšíš? poslušnost! Ve staré lebce zlatý sen si spřádám: ty rodu mého kvítku posledníposlední, uvadlou slávu opět pozvedni. Nechť haluz květná, dcero, vzroste v tobě, – dřív zemru-li, tož aspoň na mém hrobě!“ – Což věděla jsem, co se dělo se mnou! před něčím hrozným předtuchu jen temnou mi vnukal jeho tvrdý, nezlomený hlas a pohled zlý, v němž oheň nevyhas’... Vše změnilo se. Hosté přicházeli, a někdy hlučno bylo po den celý. Bych příčiny snad nezavdala k hněvu, jsem musela se nutit do úsměvu a strojiti se v neobvyklý šat a drahé šperky na se navlékat. Já cítila, jak pronikavé zraky mě prohlížejí skorem do duše. Co chtějí? Posléz uhodla jsem taky a zachvěla se ve zlé předtuše. 90 Mě prodat chtěli, z domu potichu kams do ciziny vydat ženichu. A opuštěná, sama, bez pomoci já proplakala celé dni a noci. Vše smluveno již, uchystáno skorem, po vůli mé se nikdo netázal. I přemohla jsem bolest svou i žal, a srdce moje zkamenělo vzdorem. Cos volalo mě neustále jen pryč z toho domu, z oněch smutných stěn. Kam? věděla jsem: půjdu smrt si najít. (Smrt, před kterou děd úzkostí se chvěl, před kterou dvéře, okna uzavřel.) Smrt šla jsem hledat – nač si pravdu tajit? Smrt! slyšela jsem o ní vyprávět, že duše vodí v jiný lepší svět. (Ah, v paměti jsem vždycky dobře měla, co o ráji mi chůva vyprávěla.) Já chystala se dlouho k cestě té, k útěku z domu, z toho doupěte. Dnes konečně před prvním úsvitem po proplakané noci vstala jsem, po špičkách vyjdu z těsné komory, jdu síní, zticha zvedám závory, své srdce slyším strachem bijící. Teď musela jsem projít ložnicí, 91 kde starý děd na prostém loži spával. Proklouznu dveřmi, tiše, tajíc dech – svit červánků už zaplál na oknech. Mně nohy podťal náhlé hrůzy nával. Cos nutilo mne hlednout na postel, – tam ležel děd můj – oči vytřeštěné, na čele siném kapky potu měl – hubené nahé ruce napřažené z pokryvek čněly, ztuhlé docela... Byl mrtev. Slzy proň jsem neměla, jen hrůza vála z mrtvoly té chladné. Ó, škoda! škoda! Smrt, hle, byla tu, před chvílí kol snad prošla ve chvatu, tak blízko, blízko! Ó, jak bylo snadné, když zabloudila v dům náš zakletý, kdes na chodbě jí vejít v ústrety. Ó, škoda, škoda, že jsem nevěděla! Však dohonit ji po stopách jsem chtěla! Mně zdálo se, že vidím šlépěje (krvavé šlépěje!), ven přes práh vedly. Stihnu rychle je! Z ložnice běžím, – dvéře otevírámotevírám, až o zeď třeskly obě veřeje, ven z domu, ze vrat, – po stopách jen zírám. Jdu po nich stále od samého rána. Jsem unavena během, udýchána. 92 Ty hrozné stopy! – O zeď opřený hoch mladý stojí, mrtvý, studený, u jeho nohou děvče důvěřivé schouleno leží, dřímá věčný sen. Tam žena, matka – šat je rozhalenrozhalen, na mrtvém prsu visí děcko živé. Strašlivé stopy! Všady zřejmy jsou. Vím, vteřinu snad krátkou přede mnou Smrt kolem se tu brala – však nikdy nikde na mne nepočkala. Jsem unavena. – Starý, posloucháš? rci, na svědomí – jestli radu znáš, – kde Smrt mám hledat? Kde teď odpočívá? – snad vidí mě, snad s úsměvem se dívá – a na mne nikde přeci nepočkala!“ Tak židovka mu posteskla si malá. „Staroušku, poraď – zdarma nechci to, v dům Baruchův jdi. V nekonečných síních v kovaných truhlách a v dubových skříních tam zboží, zlata hojnost ukryto. Já nechala jsem vrata dokořán, na lůžku mrtev leží domu pán. – Jdi, z pokladů tam vezmi, co jen chceš, vše dávám tobě, co jen uneseš!“ 93 Založiv ruce sedlák mračně hledí, ret vyhrnul – toť jeho odpovědí. Děvčátko hladí prsty měkkými tvář jeho drsnou. „Starče, řekni mi, kde Smrt mám hledat? chci ji poprositi, by ráčila mě dnes už v nebe vzíti, mně na zemi je smutno, teskno tak! Šedivá chůva vždy mně vyprávěla, že duše lidská, prosta tíhy těla, motýlím křídlem vzletne do oblak. Tam ráj je věčný, blaho, štěstí, ples – chci rajskou branou projít ještě dnes!“ „Ne, nedojdeš tam!“ starý řek’ jí suše, „tou rajskou branou neprojde tvá duše. Tys židovka, a pro vás nebe není, vy nikým nebyli jste vykoupeni. Pod tíhou hříchů svých musíte zhynout v mukách pekelných!“ Hlas jeho duněl dutě jako z hrobu. Však důvěrně naň dívka hleděla. „U brány budu prosit anděla, umírním jeho spravedlivou zlobu –“ „Ne!“ řekl opět, pravím: „nevejdeš! pros – nepros, čiň, co chceš!“ Nachmuřiv hrozně šedé obočí pohance mladé hledí do očí. 94 Však maně se mu v duši soucit loudí. „Ne, neměla bys přijít do ráje, však milost boží velká je, Bůh milostivě soudí. Snad pro tvé mládí – vždyť jsi ještě dítě! – zamhouří oči a v ráj propustí tě. Snad! – Ale skloň se, na kolena klekni a všech se bludů sřekni!“ – Sepjala ručky, řekla: „Bůh můj pán!“ Klid nebeský byl v dětské její tváři. Zavrtěl hlavou sedlák zadumán. Tak andělíčky viděl na oltáři. Hlavinka její v jasné byla záři. Pohlédl k nebi: „Pane Bože náš, viď, pohance té hezké milost dáš?“ A stalo se, že právě kolem nich šel mladý mnich. (Od rána chodil, chorým pomoc nosil, podával Boha jim, pak zatlačoval oči zemřelým a za spasení jejich duší prosil.) Krok jeho těžký byl a plíživý, ni kapky krve v líci, v obličeji, sehnutá páteř, pohled neživý 95 a koutky úst se křečovitě chvějí. Bez vlády k bokům visí ruce obě a sotva brání smrtelné se mdlobě. Chtěl projít – němý. Hurt však shlédl jej. „Sem, páteříku!“ vykřik’, „hola, hej! zde kousek práce máme pro tebe! Z pekelných drápů vyrvat hříšnou duši, satana křížem zahnat, jak se sluší, a židovku tu uvést do nebe. Zásluhu velkou u Boha si zjednej!“ V před zavrávoral, postavil se před něj. Vyrušen hlavu vztýčil kapucín, v zapadlých očích kmit’ se temný stín. „Co žádáš?“ ptal se. Sedlák ruku zvedl, ukázal prstem: „Židovka je, věz, za nástroj svůj Bůh vyvolil tě dnes a sám tvé kroky vedl. Jdi, jak ti káže Hospodinův hlas, jdi, a pohanku tu spas!“ Mnich zahléd’ dívku u hranice státi. S obdivem tichým, s děckou pokorou pohlíží k němu, očí neodvrátí. Ó, jak ty oči dívčí temné jsou! Jej pomátl jich pohled upřený. Naklonil hlavu mdlý a znavený, 96 kapuci stáhl hlouběj do čela a ticho ptal se: „Čeho žádáš, dítě? Mluv upřímně jen, Pánbůh vyslyší tě.“ A židovka se zlehka zachvěla. „Smrt hledám, otče!“ pravila mu zticha. Smích trpký přelét’ bledou tváří mnicha. „Oh, já jí hleděl často v obličej a vím, že mnohý zoufale ji volá, by z bolestí a žalů zvedla jej. Však proč ty? proč ty? ještě dítě zpola! Pojď, upřímně mi žal svůj vyprávěj!“ – Únavou těžkou klesati se zdál. Veliký kámen ležel opodál, naň usedl si a cíp šatu svého (ten hábit mnišský) na zem rozestřel. „Pojď, sedni ke mně,“ přátelsky jí děl, „pojď, důvěřuj mi a neboj se zlého!“ Šla poslušně a po boku mu sedla na roucha cíp, své oči k němu zvedla a vyprávěla bolest svou i žal. Mnich mlčel, naslouchal. Cos milého a nezvyklého znělo v tom tichém šeptu, duši opíjelo. Už domluvila, mlčky k němu hledí, – on nemá odpovědi. 97 Dál naslouchá, snad slyší srdce bíti. Zří do neznáma, v dálku zamyšlen. V té chvíli jemu snil se blahý sen a v prsou mdlobu, sladkou mdlobu cítí. „Rci –“ tázala se, „otče, kde je ráj? či je to všechno jenom dětská báj, sen, který se nám ztratí – ten Bůh, to nebe, andělé a svatí?“ On usmál se, – byl smutný jeho smích, – a do svých prstů žlutých, studených vzal její ručky, hebké jako peří. Děl potichu: „Ráj nalezne, kdo věří!“ V těch černých očích oheň zasvítil, stisk drobných ruček mladík ucítil, – ten oheň věru do hrudi až vniká! „Tvá víra, otče, svatá, převeliká na cestu k ráji hvězdou tobě svítí, – smím s tebou jíti?“ Naň usmála se s plnou důvěrou a jako děcko sličnou hlavu svou k rameni jeho měkce přitulila. Jakási vůně opojná a milá se z vlasů jejích lila. 98 Do černých očí, které blízko měl, mnich hluboko se zahleděl. „Ráj! nebe!“ – šeptal, – „taky hledal jsem, však byla všude jenom tvrdá zem. Snad ti, kdo v rukou mojich umírali, tajemství ono znali. Však jestliže jsem zkoumavě se ptal, rty jejich němy byly, jaký žal! na vždycky němy! z kalných očí zří to věčné tajemství. I mně jak tobě nebe neznámo je, na zemi není ráje, dítě moje! Já dlouho hledal, bloudil pouští temnou, jen víra moje putovala se mnou. Ó, cítím už, jak padám únavou a nohy jak se chvějí pode mnou. A mdloba jakás sladká, mámivá mne přemáhá, mně oči zakrývá. Snad dnes, či zítra do hrobu se sřítím – na konec čekám a mír v duši cítím. Vím, za hrobem že najdu ráj i nebe, jež na zemi jsem marně hledat chtěl!“ Zas ptala se ho: „Smím následovat tebe?“ a její hlas se nejistotou chvěl. 99 „Pojď!“ řekl klidně. Tiché čisté blaho je opojilo. Zlehka objala ho kol hrdla svými lokty útlými. Hruď jeho chvěla se mu pod nimi. Rukávy volné sklouzly maně s nich, a byly hladké bílé jako sníh. – – Stín něčeho, co létlo pod nebem, v tom padl sem. Ve žhavém vzduchu cosi zasvištělo jak kosa v poli, tak to asi znělo. Smrt letem sovy s věže snášela se, po krvi lidské zatoužila zase. V širokém kruhu kolem přeletí, zamávla kosou. V těsném objetí mnich padl mrtev, a pohanka malá odešla v nebe s ním. Na jeho prsou v šatě klášterním s důvěrou dětskou hlavu uschovala. – – V čas poodskočiv o krok jen Hurt sedlák zůstal Smrtí ušetřen a kosa se mu po kožichu smekla. Stál nad mrtvými, srdce stuhlo v něm. 100 A viděl Smrt, jak létla nad městem, po střechách domů dračí křídla vlekla, a kosa, která dutě řinčela, jí přes rameno líně visela: „Smrt!“ křičel hrůzou, „hle, Smrt! letí! letí! sem! lidé, za ní! šelmu zadržeti!“ Však v tichu mrtvém zanik’ jeho hlas. Smrt zvolna v kruhu snášela se k zemi. Hurt viděl ji se plížit ulicemi, až za rohem se ztratila mu zas. – – Stál nad mrtvými, sepjal drsné dlaně, jak uměl, z duše pomodlil se za ně. Dva podruhové spurní, unavení nucenou prací svojí každodenní, šli, vraceli se, nosítka svá vlekli. „Hle, práce nová!“ omrzele řekli. Ty mrtvoly dvě na nosítka zvedli, pospolu obě v těsném objetí, jich odděliti nijak nedovedli. Kráčeli těžce – a jim v zápětí šel starý sedlák, usedavě vzlykal a polohlasem modlitbičky říkal. A chvílemi se nahnul k nosítkám a kostnatými prsty svými sám 101 tu rovná šat, tam cosi poopraví a jako chůva spěchá na pomoc, když vrkoč vlasů tmavých jako noc židovce mladé rozpoutal se s hlavy, či sukénky cíp jestli se jí smek’ s těch kolísavých tvrdých nosítek. 102