Pan doktor.
I.
Pan rada má dvě hezké dcerušky
a domy dva. ( Co krásnějšího asi?
Zda modré oko mladší Lidušky,
zda Markétiny dlouhé, zlaté vlasy,
či věno jejich?
Rozhodněte sami!
Dotěrné slunko hledí záslonami
v komnatu dívčí. Vábný koutek ten
je plný vůně, ( jakýs divný sen
tu jímá duši, kouzlo tady vládne.
Však, smrtelníče, prchni, prchni jen,
než srdce tvé se lapí v síti zrádné.
Své ucho zakryj, zachraň duši svoji!
Hle, divný nástroj u stěny tam stojí,
to mučidel je zbytek středověkých,
[7]
klavírem sluje. ( Proudem tónů měkkých
tě omámí, že zkalí se ti zrak,
a dívčina-li hezká právě hraje,
jí k nohám padneš lásku vyznávaje (
a co pan rada na to řek’ by pak!
Liduška bledá sedí u klavíru,
však bohu díky! klesla ručka jí,
a hlavinkou se v divém honí víru
myšlénky divné. ( Vzdychá potaji ( (
Hezounké dítě! Sama jistě tuší,
že tajená jí bolesť dobře sluší,
ač zvonivý jí stejně sluší smích!
Na mladých ňadrech poupátko jí vadne,
v kalíšek jeho někdy krůpěj padne
ze tmavých zraků, smutně skloněných.
Ó, chřadne stejně, jak ten kvítek malý!
A co ji bolí? Lidé nepoznali,
že v srdéčku se jeho nemoc tají.
A útrpně-li děvčátka se ptají,
na zoubek svůj, tak bílý, nevinný, (
vše rychle svádí trochu uzarděna:
„Vším vinen věru zoubek jediný!“
A žalostivě běduje a stená. ( (
Zavolán doktor, ( přišel v okamžiku.
Hlavičku hezkou do svých rukou jal,
8
zub chorý hledal pod růžema rtíků
a ( potichounku doktor zavzdychal.
Hlavička hezká půvabně se kloní
na jeho rámě, zlatá kadeř voní,
dvé oček svůdně k němu pohlíží.
On, chudák, paměť sbírá s obtíží.
Zub vytažen ( a její pohled žhavý
se na lékaře upřel potaji
a čtveračivé rtíky šeptají:
„Ach, doktore, vždyť není to ten pravý!“
II.
Pan rada chřadne, svěží barvu ztrácí,
kdo navštíví ho, nalezne jej v práci.
Přemýšlí mnoho, že až v potu plove.
On purkmistrovou pravou paží slove,
o město péče, o blahobyt lidu
jen na něj padá. ( U nás bývalo
kdys jako v ráji. V nerušeném klidu
vše mohlo dřímat, ( také dřímalo, (
za všechny bděla jenom slavná rada.
Teď peklo v ráj ten nasadilo hada.
Ó, jaký čas to přisel neblahý!
Teď mladík má už tolik odvahy,
9
že moudré činy otců posuzuje
a rozvaha mu ospalostí sluje.
Proč tací lidé na světě se rodí?
Jen pokroku a dobrým mravům škodí!
K nám nedávno se vedral jeden z nich.
Je doktorem a slušné má též jmění,
však hlavu plnou neplodného snění
a myšlének až běda podivných.
On moh být přijat mezi honoraci
a za nedlouho, nevelikou prací,
se váženým a moudrým mužem stát.
Proč výhody ty nijak nechce znát?
A bůh ví jenom, jaké plány kuje,
že s demokraty stále koketuje!
Ve spolku každém nadšenými slovy
chce z nenadání budit život nový.
Přednáší lidu, ( smutná sice sláva,
však výmluvnosť, to nebezpečná zbraň.
Lid jeho slovem voditi se dává,
je třeba věru pozor míti naň. ( (
„Ó, bůh jej naprav!“ pan rada si vzdychá,
„pod námi půdu podrývá on zticha.
Na lepší cestu přivésti ho musím,
prostředek jistý bez váhání zkusím.
Je ctižádostiv! dobře už ho známe,
nuž městským radou hned jej uděláme,
10
tak jeho vzdor se dozajista zláme!“
Z podivných dum se náhle probírá.
Je večer již a před ním lampa hoří.
On na hodiny oko upírá
a do snů lepších pomalu se noří.
Uviděl přátel milý, těsný kruh
u plné sklenky, karty v jejich rukou,
a srdce jeho zachvělo se mukou.
Zda upřímný tam popřeje mu druh
vzpomínku krátkou? Hle, on večer celý
věnovat musí práci národní!
Ó, svatý úkol, veliký a skvělý,
národu svému svítit pochodní
a prací ducha svoje jméno zvěčnit!
Chtít umírati pro svou rodnou zem,
být v každém spolku nejmíň výborem
a jednou aspoň v roce taky řečnit!
Co pro vlasť drahou je mu těžkého?
Vše opustil dnes, druha milého,
taroky, dýmku. ( ( ( Povinnosť tak velí!
Byl za předsedu zvolen v „Besedě!“
a na velikou práci nehledě
ten úřad přijal.
A dnes výbor celý
má u předsedy schůzi důležitou.
Však už jsou tady, páni výboři!
11
Pan rada s každým chvilku hovoří,
pak s mrzutostí pramalinko skrytou
se do fotelu volně zaboří.
Jak na trní už slavný výbor sedí,
s pobožnou úctou na předsedu hledí.
Na tváři suché svatou pokoru
ze staré školy dvé to kantorů
a úředníček vymořený hlady. ( (
V tom vešel pátý: náš pan doktor mladý.
Pak rokování počla důležitá.
Pan rada mluví, druzí poslouchají,
jen doktor vzadu trpký úsměv tají
a v oku se mu pohrdání kmitá.
A najednou tu panu předsedovi
vyklouzl z ruky šátek battistový,
a k němu hned se vrhlo v jeden mžik
dvé kantorův a suchý úředník.
Šáteček vonný s uctivostí zvedli,
a úsměvem je rada odměnil.
Ach, přeškoda, že při tom nezahledli,
jak doktor náš se za ně ruměnil.
Pan rada spěchá, ulétají chvíle
a k večeři hned věru bude čas.
A z jeho ruky buclaté a bílé
šáteček vonný na zem padl zas.
Dvé kantorův a úředníček s nimi
jej zvedli rychle prsty hubenými.
12
Jen doktor vzadu jako socha stojí,
myšlénky divné hlavou se mu rojí,
rty zatíná a zvedá pohled smělý,
chce promluviti.
V tom se otevřely
zlehounka dvéře. V šatech bělavých
Liduška hezká zjevila se v nich,
a doktor nemoh’ naleznouti slova.
Pan rada maně pustil šátek znova.
A rek náš milý bleskem vrh’ se k němu
a s podlahy jej zvedl vítězně.
Pan předseda se usmál líbezně (
a doktor ihned porozuměl všemu.
V té chvíli jedné poznal orel mladý,
jak blaží srdce úsměv pana rady.
Po schůzi bylo. Otec Liduščin
na dcerku pohled’, v oku lehký stín.
„Aj, doktor zmoudřel!“ potichounku řek’,
„myšlénky spurné ztrácí z bujné hlavy.
Liduščin pohled, výborný to lék!
a neomylný! ale ( ne ten pravý!“
13
III.
Je letní noc a paprsk luny vnik’
v útulný, malý dívčí pokojík.
V něm vůní květů a kolínské vody
vše dýchá kol. Jen nejnovější plody
básníků českých divně páchnou tady
tiskařskou černí. Zápach nezvyklý
v komnatě dívčí u nás myslím všady,
a bůh ví jenom, jak sem pronikly.
V pokoji šero. V šeru nejraději
šeptají spolu mladá děvčata.
Tu není vidět, že se rtíky chvějí
a na tváři že kouzlem rozňata
červánků záře najednou se zjeví,
tajeným blahem že se ňádra dmou,
a že se klopí žhavé oko děvy,
když miláčkovo jméno náhodou
zašeptá družka.
Ve fotelu měkkém
dvě sestry sedí podobny si vděkem,
však různy obě povahou i věkem.
Skráň na skráni a ruku tiskne ruka.
Liduška mladá, poupě, které puká
14
a oslněno prvně září denní,
se chvěje bázní, při tom tajně však
již koketovat učí ret i zrak,
v jakémsi blahém utonula snění:
K ní starší sestra pomalu se chýlí,
ji polehounku tiskne na svou hruď
a mlčky vlas jí drahnou hladí chvíli.
Pak zlíbá ji a šeptá: „Již se vzbuď
z těch blahých snů! Však odpusť, že tě ruším,
tajemství tvoje, holubičko, tuším!“
A její ruku do svých dlaní vzala
a v růžové jí ouško zašeptala:
„Ty miluješ?“ ( Nu, sotva viděla,
jak sestřička se rychle zarděla.
„Ach, Markétko má!“ s lehkým děla smíchem,
„já přiznávám se! což je láska hříchem?
Mé tajemství ty jenom znáti smíš,
však tatínkovi o tom nepovíš?
Sním o ráji! mé srdce plno blaha,
já miluju, ( však ty se chvěješ, drahá?“
A starší sestra praví potichu:
„Však kdo tvým bohem?“
„Hádej!“
„Doktor mladý?“
„Ach, doktor, doktor!“ volá ve smíchu
hezounké poupě. „Provází mne všady
15
toužebným hledem, kytice mi nosí,
o pouhý pohled, o stisk ruky prosí,
jen se mnou tančí láskou roznícen.
Oh, miluje mne z celé, z celé duše!
Však tatínek náš děl mi ondy suše:
,Nech doktora, je blouznílek to jen,
vyhlídka žádná! Na srdce ti kladu:
Pan baron Hrubý po tobě se ptal,
nu, ( měj se k němu, snad by si tě vzal!
Tys hodné dítě, přijmeš moji radu,
otcova vůle budiž tobě svatou‘!“
„Však, sestřičko, co tvoje srdce dí?“
Markéta ptá se.
„ObadvaOba dva se matou!
co v srdci mém se děje, nevědí!“
Ludmila šeptá s rozpustilým smíchem.
„Pan doktor marně za mnou pohlíží,
znak baronský mně srdce netíží,
má duše celá tone v blahu tichém.
Víš, mladý student, který chodí kolem,
ach, chudáček je celý seschlý bolem,
a já ho mám přec tolik, tolik ráda!
Hezoučké verše pilně na mne skládá
a v každém verši lásky žal i ston,
kam vyjdu jen, tam též se mihne on
a šátek zvedne, pustím-li jej k zemi,
16
a políbí a podá mi ho němý.
Víc nepovím ti, ty bys nám se smála.“
Však Markétka se příliš vážnou zdála.
A Liduška jí chladnou hladí líc:
„Nu, nemám věru, co bych řekla víc!
Je chudičkou ta moje láska mladá,
víc nadějí má nežli vzpomínek.
Květ jarní to a skrovný jeho vděk,
a bůh ví, jestli za den neopadá.
To zpověď moje, končím román svůj,
teď, sestřičko, ty opět vypravuj!
Vím, mnohý květ se tají ve tvé hrudi,
tam mnohdy sladká vzpomínka se vzbudí,
nejspíše večer, kdy se domníváš,
že spánek už se na mé oko loudí,
tu s povzdechem se k nebi zadíváš.
Na koho myslíš? Kde tvá mysl bloudí?
Nu nezapírej! hodnou sestru máš,
ta nezradí tě. ( Napověz mi pouze!“
Markétka řekla: „Vyhovím tvé touze!
Je život lidský setkán z upomínek
a z nadějí ( a blah, kdo těchto víc
než oněch má. Jak na jabloni kmínek,
jenž nese bílých poupat na tisíc
a nepřemýšlí, neví, nechce znáti,
17
že krutá bouře mnohý květ mu zchvátí
a z druhých možná trpký bude plod,
tak duše tvoje nadějí se chvěje
a tužeb roj, jak příval jarních vod,
se rodí v srdci, mladou hlavou spěje.
Ten příval jarní dávno v mojí duši
až na dno vyschl, květy opadly,
vždyť, moje drahá, tobě lépe sluší.
Z nich nemnohý jen lístek uvadlý
pro paměť nosím v modlitební knize.
I mně kdys bylo také šestnáct let
a srdce moje nevinné a ryzé
skrývalo tajně prvé lásky květ.
A mladý student byl mým ideálem.
Byl hodný hoch to, chudý, sám a sám
životem kráčel s bídou v boji stálém,
jen knih si hleděl, neuvykl hrám.
Zrak jeho pevný, hrdé jeho čelo.čelo,
jež před nikým se klonit neumělo,
duch jeho byl jak orel poutem spjatý
a v srdci plál mu nadšení žár svatý.
My o lásce si málo vyprávěli,
mně učitelem věru spíše byl.
Vlasť milovati on mne naučil
a znáti zápas veliký a smělý,
jejž národ náš ved’ s celým šírým světem
po celý věk, jenž dosud neskončen
18
a v nové síle zuří den co den.
A vyprávěl mi chvějícím se retem
o heslech řad a cíli dalekém,
o vůdcích, kteří prvé šiky vedou,
o hrobech padlých v boji odvěkém,
a nadšení žár barvil tvář mu bledou.
A přísahal, že v prvním šiku bude,
že v oběť rád dá svoje srdce chudé,
že neleká se temna mohyly. ( (
Ó, v také chvíli jak byl spanilý!
Pak ode mne ho v dálku zaved’ osud,
však jako poklad uschovávám posud
list jeho každý. Jevilo se v nich
to srdce plné citů vznešených.
Šel za svým cílem. ( Jméno jeho časem
zavznělo ke mně z víru života,
a o samotě šťastna tichým hlasem
já šeptala je. ( ( To můj román celý.
Což, nezmohla tě posud dřímota?“
„A nikdy jste se více neviděli?“
Liduška ptá se trochu čtveračivě.
„On přišel zpět!“
„A potom?“
„Pozdě již!“
„Ne, neusnu ti, až mi dopovíš!“
Však Markétka ji prosí úpěnlivě:
19
„Ach, odpusť, drahá! Cítím zemdlení
a v prsou bolesť, kruté pálení. ( (“
A Liduška se chechtá jako děcko:
„Nu nenutím tě! Vím už všecko, všecko!
Jsem starostliva o tvé drahé zdraví,
však mladý doktor lék má pro tě pravý!“
IV.
Liduška jednou šeptla v pospěchu:
„Ach, sestro, kvapím k tobě bez dechu,
bych přišla první k tobě s blahopřáním.
Již tatínek náš pevně rukou dáním
tě doktorovi na vždy zaslíbil.
On mne chtěl dříve - ale slyšela jsem,
jak děkoval pak za tě vroucím hlasem
a snad i ruku jemu políbil.
Ó, jak jsi šťastnou! Závidím ti, drahá!
Mít,doktora, toť celé nebe blaha!
Ó, kéž můj milý - víš, ten student bledý, (
se aspoň v týdnu stane doktorem,
sic ze zoufalství vezmu naposledy
barona přece, třeba s odporemodporem.
Poslechnout musím, jak mi otec velí,
vím, smutný bude už můj osud celý!
Však, milená, ty aspoň šťastnou buď!“
20
Markétka mlčí, jen se dme jí hruď,
snad rozpučel v ní blaha kvítek skrytý.
Pak přišel doktor ( trochu rozpačitý.
Za ruku vzal ji, dlouho rozmlouvali,
na přešlé doby spolu vzpomínali.
V líc vanul mu dech její sladkovonný,
když zašeptala: „Z vaší paměti
snad vymizely na vždy chvíle ony,
kdy poprvé mně, zpola dítěti,
jste vypravoval o zoufalém boji,
jejž vede lid náš. V divý zápas ten
jste nesl nadšen, touhou roznícen
své mladé srdce, celou duši svoji!“
V tom doktor pravil uzarděný studem
„Ó, mládí, mládí! letí za přeludem,
jen ve snu žije, věří bludičkám!“
Markétka bledla: „Vím, že mnohým trudem
nevlídný osud trpčil život vám,
že mnohou jizvu vyryl v pyšné čelo,
však ve hruď vaši nepronikl jed
a srdce mladé, které ohněm vřelo,
dech skutečnosti zmrazit nedoved’.
Hle, vaše listy jako poklad skrývám,
to velké srdce vaše září z nich!“
A doktor dí: „Vám nijak nezazlívám,
že tropíte si ze mne krutě smích.
21
Nu, byl jsem mlád ( již odpusťte mi, drahá,
muž rozumný se dávno ze mne stal ( (“
a po svých listech rychle rukou sahá
a na tisíc je kousků roztrhal.
„Již mládí přešlo, nejsme více děti,
pel citů z duše dávno život splách,’
čas o životě vážně přemýšleti ( (
Proč chvějete se? ( Bože!“
Ve mdlobách
Markéta bledá v jeho náruč padá (
( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( (
Když procitla a zvedla kalný zrak,
na lůžku byla. ( V tichém bolu pak
stál otec u ní, lkala sestra mladá.
A její ruku doktor zlehka vzal
a tlukot tepny mlčky počítal,
potichu pravil: „Srdeční to vada!“
Markéta v tom se truchle usmála:
„Snad máte pravdu. Stůně srdce moje,
v něm plno bouří, plno nepokoje
a temno teď. Však jednou zaplála
i pod mou hrudí zlatá jiskra blaha.
Vy probudil jste mladou duši mou.
Mně svatou byla každá vaše snaha,
myšlénky vaše jako ozvěnou
se ozývaly také v duši mojí.
22
Váš obraz vždycky před mým okem stál,
já viděla vás v divém, svatém boji,
žár nadšení vám z oka hvězdou plál,
odleskem jeho hrdé, přímé čelo
všednosti kalem netknuto se skvělo.
Před okem vaším moje srdce buší,
vždyť srdce mé se probudilo s duší.
Ten obraz váš já tajně milovala.
Mé srdce stůně ( (!“ chorá temně lkala,
„a z něho mizí vábný obraz ten!
Snad byl to přelud krásný, krátký sen?
Či navrátí se? V srdci naděj žije:
snad navrátí se opět zákmit blaha!“
A doktor praví: „Utište se, drahá!“
a naslouchá, jak mladé srdce bije.
Pak otci k uchu naklonil se stranou
a řekl tiše: „Není naděje!“
Odešel z domu a slzy mu kanou
po tváři maně. Což to prospěje!
Usušil zraky truchle hlavu kloně.
„Ubohá dívka! jak jí lituji!
Však choré srdce! Jaká pomoc pro ně?
A rada ( otec dal by věru jí
překrásné věno. Šťastně mohla žíti
a po mém boku hodnou ženou býti,
23
já zajistil bych sobě kariéru.
(Liduška sic je stokrát hezčí věru,
však člověk také skromným býti má.)
Mne milovala! Byl jsem mladým jednou,
sny mládí růžné ale brzy blednou,
teď skutečnosť mne jenom zajímá.
Sny podobné jen baví hlavu mladou,
však s nimi kterak býti městským radouradou.
Pro blaho města třeba moudré hlavy,
již neopřádá žádný dětský sen. ( (
A městským radou já již přes týden
a při tom věru vlastenec jsem pravý!“
24
Na čekání.
Z podšumavských lesů vyběh’ srnec mladý,
k naší vísce chudák maně zabloudil.
Muži, hrdinové, postavte se v řady,
snad ( by tady padl, Bůh mu usoudil.
Našli pak se u nás čtyři statní muži
Nejprv chmelovinou ještě síly tuží,
na ramena potom děsnou hodí zbraň.
„Na mýtině,“ ( praví, ( „v nevysokém mlází
srnec přebíhává, ( počkáme si naň!“ (
Celá obec reky k lesu doprovází.
Ještě jednou „Sláva!“ smutné „s Bohem!“ pak,
obavou se při tom mnohý kalil zrak (
a ti čtyři lovci, hrdinové boží,
ku předu se derou, ani husté hloží,
ani skála ostrá nezdrží je v kroku. (
[25]
Sedý mlynář Stoupa první v čele jich
odhodlaně kráčí, blesky v černém oku,
a po ústí plnou velikánských broků
těžkou, starou pušku nese na plecích. (
Na klobouk si připjal celou peruť ptačí.
On je prvým vůdcem malé čety té,
zná prý tajné stezky, jiným ukryté, (
fáma dí, že někdy rád si zapytlačí, (
pak byl dělostřelcem, ( tedy střílet umí.
Pan účetní za ním, velevážný pán,
oddychuje z těžka, celý utýrán,
při každičkém kroku sotva povzdech tlumí,
ale hlavou jeho vážné áhnoutáhnou dumy.
Uhlídá-li někde v háji pahorek,
obchází ho kolem, holí provrtává,
prst na čelo klade, potom řekne: „Sláva!
mohyla to stará, ( keltický tu věk
pro museum nechal památku, hle, drahou!“ (
Do balvanů vráží s nadějí tou blahou
„viklany“ že najde, ( pokoje si nedá,
v troskách staré boudy „vitrifajdy“ hledá. (
S důchodním pan správec za nima se vlekou
celé proudy potu po čele jim tekou,
o pušky se drahé v chůzi podpírají
a lovecké brašny nesou po boku.
Svůdné láhve vína v hloubi jich se tají
26
a že tato tíže vadí ve kroku,
odlehčují lahvím, ulehčují sobě,
žárem plá jim oko, červánkem plá líc.
K večeru se chýlí. Ticho jako v hrobě
v tajuplném šeru starých borovic.
Svatý je klid lesa, ničím nerušený,
chvilkou jen se ozve z dálky temný vzdech, (
snad to bolem úpí práchnivící kmeny.
Kroky lovců tlumí bujný, kyprý mech. (
Oněměla četa, beze slova kráčí,
jenom když pan správec vínem rety smáčí,
ozve kol se cosi jako polibek.
Před nimi se náhle balvanů řad kupí
jako padlých obrů roztříštěné trupy. (
Pan účetní stanul, rozechvěný řek’:
„Staré pohřebiště! Mohyly tu všady
a obětní kámen snad byl uprostřed!“ (
Leč v tom zarazil jej Stoupův přísný hled. (
„U cíle jsme, páni! Musí přijít tady,
do rukou nám padne!“ ( praví, hlavou kývá. (
Pan důchodní dopil, smutně vzdychl pak,
na čele mu vyvstal zlověstící mrak, (
smutno je tu v lese, ale což mu zbývá?
Nabil pušku svoji, v šero upřel zrak, (
jen ať srnec přijde! ( (
27
Ticho v lese celém.
Usnul bor a ve snu těžké dumy snuje.
Se stromu jen na strom v jednom skoku smělém
plachá veveřice skáče, přeletuje,
a jen noční motýl chvilkou krouží v šeru
lovcům nad hlavami. ( Smutno je tu věru. (
Bůh ví, každému by samotnému jistě
tady stýskalo se! ( Tož na jednom místě
zůstali tu spolu všichni pohromadě.
Však on srnec přijde, tudy musí jít!
Mlynář těší všechny, každému z nich radě,
kterak mířit mají a kdy vystřelit. (
„A teď ticho, prosím, více ani slova, (
ať ho nesplašíme!“ (
Ticho. ( Dřímá les.
Kdesi v dálce, v temnu zahoukala sova,
noční motýl zapad’ ve kvetoucí vřes,
svatojanská muška kolem svitla v letu. (
,,Srnec dlouho nejde, ( kde pak vězí as?“ (
pan důchodní vzdychl, vyňal cigaretu,
a pan správec dopil slední doušek vína.
Dlouhá chvíle všechny trápit započíná, (
čím si jenom mají zkrátit dlouhý čas?
Škoda, aspoň karty měli s sebou vzíti! ( (
Průlinami stromů bledá luna svítí.
Kouzelná ta záře čarodějnou mocí
všechno mění kolem. ( Probudil se bor
28
pod polibkem jejím. Za měsíčné noci
ve stínu prý lesním víl se jeví sbor. ( (
Ale srnec nejde! Kde se jenom skrývá?
Kloně těžkou hlavu pan účetní zívá,
po něm soudruhové. ( Stoupa mrzut praví:
„Na čekání nejlíp vyprávění baví, (
vypravujme každý ze života cosi.
Začněte vy, pane!“ ( důchodního prosí, (
„v Uhrách byl jste dlouho, kousek světa znáte,
zkušenosti, víme, rozmanité máte!“ (
„Staň se!“ na to pravil pan duchodní pouze,
„pro obecné blaho vyhovím té touze.
Ve východních Uhrách, kde hranici tvoří
pod Biharem vrchem drsné Rudohoří,
byl jsem dlouho správcem statku nevelkého.
Starožitný zámek, panstva sídlo letní,
stál tam v prostřed lesů. ( Z roklin dravci četní
vybíhali na lov; až do dvorce mého
v zimě často vnikli hladem puzeni. (
Každoročně skorem hrabě Silaj mladý
na počátku zimy objevil se tady
a s ním jeho druzi, páni vznešení.
Celé dny a noci po pustinách lovil,
koni ani sobě chvilku nepohovil,
v lesích mnohdy spával sám jen se svou zbraní. (
29
Na svůj statek okem nepohledl ani,
a do zámku vkročil sotva na chvíli.
Jen když jeho švarná, černooká paní,
od hlavy až k patě diblík spanilý,
přijela k nám někdy v nehostinné hory,
jako kouzlem ožil starý zámek ten.
Cikánská tu hudba hrála den co den, (
z daleka i z blízka hostů celé sbory
sousedce se vábné spěly poklonit.
Jedny černých oček milý vábil svit,
druhé dobrá kuchyň a tokajské k tomu. (
V takové dny hrabě nevycházel z domu,
stále u své ženy, stále usměvavý,
na lov zapomíná, s ní se jenom baví
od bílého rána až do noci temné. (
Večer zlíbal stokrát její ručky jemné,
k ložnici až na práh samoten ji ved’,
pak se vrátil k hostům, plný pohár zved,
kázal dvéře zavřít a v hodovním sále
do bílého rána divý bouřil kvas,
stále zněly zpěvy, pohár kypěl stále, (
teprv poslední když kahánec tu zhas’
a jitřenka dávno bleskla šerem noci,
z hostů pak už každý podleh’ vína moci,
sám otevřel dvéře, hostům volnosť vrátil. (
Hoj, byl vám to pohled, když kročili ven
a v ubledlé tváře zasvitl jim den,
30
když je větřík ovál, ( jak by mor je schvátil
po chodbách a schodech upadali k zemi
sebe neznajíce! ( Sám jen mezi všemi
hrabě Silaj zdráv byl, stále usměvavý. (
Jednou v zimní večer, bouřlivý a tmavý,
také počínaly hody šílené.
Hraběnka už zašla do ložnice svojí. (
Po hodovní síni hostů dav se rojí,
plným proudem teče víno zpěněné,
v neladu zní zpěvy a zvonění číší. (
Pojednou se zvolna divá vřava tiší.
Noční hlídač dvoru mezi hosty vnik’,
zděšení mu hrozné z tváře hledí bledé,
slova vypraviti ze rtů nedovede,
očima jen koulí, pot se z něho leje,
jako třtina větrem ubožák se chvěje. (
Posledním snad dechem z nenadání vzkřik:
,Medvěd! medvěd! medvěd! blízko zámku číhá!‘
Nastal šumot kolem, společnosť se zdvihá. (
Mladý Vešelény, který právě dnes
nejvíc byl spit vínem a čarovným okem
milostivé paní, ( hrdě hlavu vznes’,
na dubovém stole ocítil se skokem.
,Sázka‘! prudce volá. ,Samoten chci, páni,
ubit dravce toho dýkou jedinou!
Taký zápas vždycky byl mi milou hrou!
31
Medvědí sem koži ještě do svítání
přinesu sám jako trofej krvavou!‘ (
Nastala tu vřava, sklenky zazvonily,
na zdraví a slávu všichni jemu pili (
a pan Vešelény dýku připjal k boku
a s podivným ohněm ve hlubokém oku
se všemi se loučil, objímal je vřele,
nejvřeleji ale ze všech hostitele. (
A ze sálu vyšel zcela samoten. (
Vrátí se, ( či padne? (
Nežli svitl den
vstoupil Vešelény mezi hosty znova. (
Jásotem ho divým všichni vítali,
s pobožnou jej úctou tiskli, líbali. (
Ale Vešelény nepromluvil slova,
medvědí jen koži, kterou v ruce nesl
(čerstvá krev z ní ještě všude chlípěla),
hodil pyšně stranou, klidný docela. (
Jako unavením na pohovku klesl,
celý korbel vína vypil douškem jedním.
Šeptali si hosté: ,Není rekem všedním,
kdo tak klidně pije po takovém boji!‘ (
Všichni kolem něho nadšeni se rojí,
na medvědí koži nevzpomněl si žádný. ( (
Jenom hrabě Silaj po straně ji zved’,
zachvěl se a děsně z nenadání zbled’.
Ale než tu změnu spatřil pohled zrádný,
32
klid se mu zas vrátil v jednom okamžiku.
Zašeptal jen cosi svému komorníku,
s úsměvem pak spěchal blahopřáti reku. ( (
Znova počly hody, znova pitka zas. (
Co tu vína teklo! Bože, duši spas!
dohromady celou tvořilo by řeku
velkou jako Labe! ( Do bílého rána
bylo hodováno. (
Počal svítat den, (
komorník v tom hlásí: ,Po rozkazu pána
velký medvěd chycen, na dvůr přiveden, (
řetězem teď chrastí a zuřivě vyje!‘ (
Hrabě svému hosti v pohár víno lije.
,Pane Vešelény,’ praví usměvavě,
,velká tvoje síla, větší odvaha, (
divokého dravce přemohl jsi hravě!
Ale říci může závisť neblahá:
Kdož ví, odkud kůže? Kdo ho viděl v boji?
Utrhačné řeči chtěje utlumiti,
medvěda jsem na kvap kázal polapiti.
Nuže, prosím, nyní dokaž sílu svou,
zuřivého dravce znič útokem jedním!‘ (
A na svoji šavli podepřel se před ním.
Zbledl Vešelény. ( Kolem jako v hrobě.
Dlouho okem v oko pohlíželi sobě.
Co ten pohled značil? Kdož to pochopil!
Náhle Vešelény pohár překlopil:
33
,Staň se!‘ pravil temně, chopil svoji dýku,
na dvůr širý spěchal a dav hodovníků
provázel ho mlčky. Na dvoře už čekal
velký silný medvěd vazby pozbaven.
Zdálo se, že trochu mladý rek se lekal,
zoufalství že svitlo v černém jeho oku.
Ale rozmýšlel se krátkou chvilku jen,
pevnou nohou přistoup ke hroznému soku.
Ztěžka zved’ se medvěd připravený k boji,
zařval ze hluboka, pozved tlapu svoji
a jedinou ranou rozdrtil mu čelo. (
Nikdo nepochopil, jak se vše to dělo.
Proč se Vešelény ani nechránil? (
V neladu vše bylo, každý odtud spěchal, (
dnes jim při odchodu nikdo nebránil,
hrabě všechny dvéře otevřeny nechal,
na hostinu novou nepozval je ani. (
Ten den ještě odjel se svou mladou paní. (
Opuštěn byl zámek, prázdné byly síně,
všude mrtvé ticho. ( V sále náhodou
nalezl jsem koži, kterou při hostině
přines’ Vešelény jako kořisť svou. (
Poznal jsem ji ihned ( mohu přísahati!
ještě podnes na vše dobře vzpomínám. (
Nedlouhý čas před tím hrabě Silaj sám
zabil medvědici, kůži kázal dáti
do ložnice paní, před lůžko jí bílé.
34
Tam ležela stále do oné až chvíle,
kdy ji Vešelény v hodovníků kruh
přines’ z nenadání, smočiv dřív ji v krvi.
Ale jak ji dostal? To ví jenom Bůh!
Byl to slední hřích, či poklesek snad prvý?
Kdož ví? Vešelény v černé zemi leží
a hraběnka sličná poví nám to stěží!“ (
Pan důchodní skončil, ohlédl se kolem. (
Na pochvalu čekal, ale viděl s bolem
lhostejnosť jen chladnou v líci pánů všech.
Uvrh’ na ně pohled plný pohrdání,
z hlubokosti prsou vydral se mu vzdech.
zaťal do rtů zuby, mlčky hlavu sklání. ( (
Smutné ticho kolem. Jenom v dáli kdesi
ozývá se chvilkou krátký, temný šum, ( (
z hlubokého spánku oddychují lesy.
Správec zvedá láhev ku vypráhlým rtům. (
Marně! ( prázdná do dna! ( Svit měsíce chvějný
na skle jejím hrá si. Paprsk čarodějný
odrazil se na něm, z nenadání šleh’
důchodnímu v oči, až se zachvěl touhou.
Takovému kouzlu kdo by nepodleh’?
Jako věčnosť zde mu každá chvilka dlouhou!
Nikde krůpěj vláhy pro vypráhlou hruď!
Sklopil oči k zemi, zádumčivě praví:
„Kde pak srnec mešká? Nejde! Bůh to suď!
35
snad se svojí srnkou na táčkách se baví,
strojí hody v klidu u doupěte svého,
pije víno rosy, sladší šampaňského,
velké listy jsou mu smaragdovou číší,
temné lesy k němu vonnou mlhou dýší. ( (
Bože, spaste duši! nával poesie
pokouší se o mne, srdce mocně bije, (
cítím oheň v prsou, v hrdle sucho děsné,
bojím se, že moje vytrvalosť klesne, (
třeba chabé síly trochu osvěžit. (
Ha, teď, díky Bohu, v temno beznaděje
paprsek mi spásný nenadále svit’,
srdce mé se mocně blahou touhou chvěje. (
Odtud nedaleko známá krčma stojí, (
tam nám kyne spása! Slyšte radu moji:
Sám chci tam se vydat po daleké cestě,
temnem, mhou a křovím průchod sobě klestě,
jako holub dávný v archu Noemovu
se znamením spásy navrátím se zpět, ( (
vínem občerstvíte vypráhlý svůj ret!
Nuže, já jdu, bratři! Věřte mému slovu!
Půjdu, třeba někde do propasti kles’,
třeba na mne padla dravá havěť vlčí ( (“
Pohled’ na soudruhy. „Nuže?“ ( Druzi mlčí.
S povzdechem se pozved’, ubírá se v les,
suché, křehké větve pod nohou mu chřestí,
rozhrnuje křoví ( květné ratolesti
36
se šumotem zrádným hned se za ním sráží
v neprůhlednou clonu ( za ní zmizel již.
Dobrá lesní víla ve tmách buď mu stráží! (
Soudruhům pak v srdce divná padla tíž,
se rtů maně prchá žaluplný vzdech
a bez cíle oko bloudí ve stínech.
Smutné ticho, zdá se, i myšlénky dusí.
Stoupa marně vtipem blesknout někdy zkusí, (
nikdo nesměje se, nikdo neodpoví. (
V tom se tichý sykot ozval z temna křoví
a jakýsi černý, mihotavý stín
vyplazil se na mech z hustých kapradin.
Pan účetní skočil, zvolal: „Bože, had!“
a zděšeně ptal se: „Jedovatý snad?“ ( (
Hádě mezi mechem sem i tam se vije. (
Správec pohled’ na ně, vážně řekl: „Zmije.“
V tom ji jednou ranou Stoupa zahubil.
„Zmije je to, zmije,“ správec opakuje,
aby učeností svou se pochlubil,
„též ,vipera berus‘ po latinsku sluje.
Poznávám ji snadno po hlavičce pěkné“ (
Z nenadání vzdychl a hlas jeho měkne:
„Ó, hlavinku hezkou všechny zmije mají,
ale v jejich hrudi jenom jed se tají.
Před lety jsem poznal také svůdnou zmiji, (
měla roztomilou, pyšnou hlavičku,
pružné, kypré boky, úbělovou šíji,
37
tmavé oko plné čarovného světla,
drobnou, hravou nožku v pěkném střevíčku.
Ach, ta nožka malá myšlénky mi spletla! (
Poprvé jsem tehdy jako student mladý
na vysoké školy přišel do Prahy. (
Třeba k tomu věru trochu odvahy
chtíť pro záblesk vědy umírati hlady.
Z domova jsem neměl ani kousek chleba ( (
Čeho mladé hlavě k živobytí třeba?
Čarovných snů plna byla duše moje,
těšil jsem se věru na vítězně boje,
jež povedu s bídou, s krušným osudem. (
Sny mé brzo svadly, naděj prchla s nimi,
ve hruď moji zavál nevlídný dech zimy.
Šířiti se o tom raděj nebudem’. (
Chtěl jsem kondicemi protloukať se žitím,
marně však jsem prosil, marně hledal zas,
věděl jsem, že zvolna v záhubu se řítím.
Tu a tam mi někdy kůrku na pospas
dobrodinec jakýs hodil pohrdavě,
bych u jeho dveří neupadl hladem. (
Bůh ví, co se dělo tehdy v mojí hlavě,
ale ještě naděj žila v srdci mladém. (
Zasvitla mi hvězdou z temné hlubiny
čarovného oka mladé, sličné vdovy.
Jak mně blaze bylo, nelze vypsať slovy.
Její dítě denně po dvě hodiny
38
latinskou jsem gramatikou mořil, (
při tom víc a více mamince se kořil.
Ó, já zdravý rozum ztrácel znenáhla! (
Kterak bylo hezky v teplém pokojíku,
záslony když v oknech paní zatáhla
a při svitu lampy u malého stolu
mladý Bedřich nahlas louskal gramatiku.
Matka sedla k němu. Ani slova spolu
my jsme nemluvili mimo pozdrav zvyklý,
pohledy však její častokráte vnikly
do srdce až mého, jež se chvělo před ní,
a já klopil oči blahem zcela spit.
Chtěl-li jsem cos někdy k paní promluvit,
zdálo se mi věru, že je pro ni všední
nejkrásnější slovo i v německé řeči.
Ret můj se mi křivil jako hroznou křečí, (
Bůh ví, co jsem mluvil! ( Vdova hezounká
usmála se při tom na mne z lehounka,
a já byl jsem šťasten, blažen neskonale!
Jak jí roztomile tichý slušel smích! (
Přes knihu jsem stíhal její ručky malé. (
Byly velmi pilné, drát či jehla v nich
kmitaly se stále. Prsty hebké, bílé
byly popíchány. Neunavná píle
slušela jí věru, a jak uhod jsem,
nebyly ty práce hračkou pro zábavu.
Častěji, když níže naklonila hlavu,
39
zachvěly se rtíky její povzdechem,
častěji též v dumách očka zakryla si,
jak je těžký život, vzpomínala asi,
pro tak mladou žínku v samotě a nouzi.
V okamžiku opět usmála se však,
opět jako dříve hvězdou plá jí zrak,
hrdé její srdce přiznati se vzpouzí
ke hříchu, jenž vůbec slove: chudobou.
Dokud žil jí manžel, zámožni prý byli,
příbuzní však po něm vše si rozdělili.
Jedinou jen pouze byl jí ozdobou
malý snubní kroužek, k tomu černé šaty. (
V duši mojimojí vzrůstal pro ni obdiv svatý.
Její mysl byla jako nebe čista
a ve hrudi její nebylo snad místa
pro cit jiný nežli věrnosť zemřelému.
Proto se mne často tichý zmocnil žal!
Však jsem utáh pevně uzdu srdci svému.
Zastihla-li někdy smělé moje oči
jak při každém kroku za ní už se točí,
jako malé děcko jsem se červenal.
Usmála se vždycky ( ó, jak hodná byla!
Jedinkrát jen ke mně přísně promluvila. (
Hoch ze školy přines’ bídné vysvědčení. (
Těžko vědomosti vtloukať do hlavy.hlavy,
kde snad kouska mozku, kouska ducha není,
protekce to jenom někdy napraví).
40
Jak mi bylo líto jeho máti mladé!
Viděl jsem, jak z oka slza se jí krade,
bílé, drobné zoubky tiskne v kyprý rtík.
Tajila žal dlouho a tlumila vzlyk,
na konec však očka bílou skryla dlaní.
Udiven a nadšen mlčky hledím na ni ( (
kterak byla sličnou ve svém bolu tichém!
Promluviti na ni zdálo se mi hříchem.
Stál jsem mlčky před ní, jak bych bál se trestu. (
V tom už její slzy klestily si cestu
a růžové rtíky slova našly zas.
Nebyl to však její milý, jemný hlas!
Sípěla jak hádě a bělavé zoubky
snad při každém slově hněvem skřípěly,
zrak její mne stíhal, z jeho temné hloubky
blesky nenávisti po mně letěly.
,Pane!‘ zasípěla, ,vaše je to vina,
že taková hanba stihla mého syna, (
nadaný je, pilný, stále jen se učí,
a taková hanba! kterak jej to mučí!
Nezasloužil toho! Mlčte, dobře vím,
že jste málo práce dával sobě s ním!‘
A já mlčel zcela, jako ryba němý,
jako žáček chvěl se, oči klopil k zemi. (
Odprosil jsem matku, odprosil jsem syna,
přiznal jsem, že všechno moje byla vina,
všechno jsem jim slíbil, co vzpomněli jen,
41
a Pánbůh dal, že jsem nebyl propuštěn.
Což mi byla škola, co mi byly vědy!
Zarmoucen jsem chodil, unaven a bledý,
stále přemítaje, kterak tomu hochu
moh’ bych v lebku vlíti vědění jen trochu,
a tu se mi zdálo, že by ještě snad
rákoska mu byla dobrou učitelkou.
Kterak však to říci? Raděj trpěť hlad!
Co by odvětila hezká jeho máti? ( ( (
S hochem měl jsem práci nesnadnou a velkou.
Tehdy štěstí na mne počalo se smáti. (
V panském domě jednom státi jsem se měl
učitelem dětí ( a já odřek’ zcela.
V chudé jizbě svojí zimou jsem se chvěl,
čím živ budu zítra, nikdy nevěděl, (
ale v žilách krev mi, v prsou láska vřela,
mladé vdově chtěl jsem zavděčiť se jen,
s hochem jsem se mořil pilně den co den.
Oh, byla to věru práce Sisyfova!
Každý den jsem musil vždycky začíť znova!
Pomalu mi v lebce mozek vysychal,
churavěl jsem věru, divné verše psal,
ano, verše, páni! ( Padniž tato vina
na hezounkou matku nezdárného syna!
Z večera jsem verše koval v potu tváře,
ba, že bral jsem za ně také honoráře
a jimi se živil. ( Věřte, život bídný!
42
mne však sytil vždycky její pohled vlídný,
za který jsem bohům veršem vzdával dík. ( (
Jedenkráte vejdu v její pokojík. (
Nečekajíc asi žádnou návštěvu,
v lehounkém a bílém sedí oděvu
na pohovce měkké, v poloze tak pěkné. ( (
Nevidí mne. ( Stojím, oddechnouť se boje.
odvrátiť mi nelze od ní zraky svoje,
cítím, kterak v prsou už mi srdce měkne. ( (
Nešetrnosť věru! někdo snad mi řekne?
Byl jsem očarován! Bože, jaký div,
tak svůdnou jsem nikdy neviděl ji dřív.
Úbělovou dlaní zakrývá si oči,
ale slzy plynou mezi prstíky,
ňadra dmou se bolem, div se nerozskočí,
perlové se zoubky tisknou ve rtíky,
marně vzdechy tlumí, marně se jim brání. (
Slyším neviděn jsa přitlumené lkání:
,Běda! s krutou nouzí válčím den co den,
v jícen její děsný klesám stále jen!
Bože, kéž bych měla náramek jen malý
s diamantkem nebo s perlou jedinou ( (!‘(
A zas nový nářek - slzí proud se valí
a ta svůdná ňadra bouřlivě se dmou. (
Byl bych z nenadání spolu počal vzlykat, (
raději jsem uprch. ( Hrůza! jaký žal!
bohyně ta musí odříkání zvykat?
43
Celý den jsem bloudil, dumal, přemítal, (
jak je osud krutým! Nevzpomněl jsem ani,
proč jsem vlastně přišel ke své vábné paní, (
za učení synka plat jsem vzíti chtěl!
Kterak prosaickým člověk býti může!
po užitku bažiť z mladé sličné růže!
nám jen pro potěchu dal ji stvořitel. (
Nejed’ jsem a nepil ( jak as dlouho, nevím.
,Nikdy!‘ řek’ jsem, ,nikdy chvilku neulevím,
poslední kus chleba vlastním vezmu rtům,
stále chci se starať, aby sličná vdova
štěstí svoje našla i s náramkem znova,
synek její musí dostať prémium!
Plat by urazil mne, stačí pohled vlídný ( (‘
Psal jsem psaní domů. ( Život trudný, bídný
matka moje vedla, věděl jsem to též
a přec láska vnukla ohyzdnou mi lež
Matička mi psala: ,Odpusť, milý synu,
posýlám tak málo, sama bídou hynu,
ale nechať strádám, jen když jednou z tebe
velký pán se stane ( Sílu dej ti nebe. (
Židu prodala jsem kravku poslední, (
posýlám ti všechno, Bůh mi zemříť nedá!‘
Kdyby věděla jen matička má šedá,
jak jsem peníz lapil nevzpomena na ni.
Šperk jsem ihned koupil ceny nevšední
a jej anonymně poslal mladé paní.
44
Ó, jak divným blahem srdce mé se chvělo,
když se šperkem drahým přišla pochlubit.
S netajenou pýchou jako děcko děla;
,Hleďte, jaká krása! jaký lesk a třpyt!‘
zatleskala v ručky. ,Věříte-li?‘ ( volá, (
,neznám, kdo mi dal to, ( ale tuším zpola.‘
Usmála se zlehka, zarděla se temně
a čarovné oči obrátila ke mně. (
A já řekl k sobě: Tuší tedy již?
ku svému jsem ráji opět o krok blíž!
Snad se budu moci odvážiti jednou,
až se opět zjasní oko zkalené,
vzpomínky až smutné seslábnou a zblednou
a ten černý šat jí spadne s ramene.
Pak ji všechno řeknu ( pak se všechno změní ( (
A k té době zbýval jenom malý krok. (
Ale běda, právě končil školní rok
a hoch dostal opět špatné vysvědčení.
Jak mi srdce bilo, když jsem před ni kročil,
chaos myšlének se v mojí lebce točil,
Sotva oko zvednu ( ( Bože.Bože, jaká změna!
moje paní svrhla černý vdovský šat,
v úbělové roucho dnes je oblečena
a jak přelíbezně zná se usmívat
,Děkuji vám, pane!‘ libým hlasem děla, (
,ač ta vaše práce mnoho neprospěla. (
45
Jiného dnes synu beru učitele,
který při tom bude též mým manželem!‘ (
Ve mně mrazem tuhlo i to srdce vřelé
a pod nohou se mi propadala zem, (
Ženicha mi svého představila taky,
ale mně se mlhou zakalily zraky.
Jen jsem zahled’, kterak její něžná ruka
stihla poprvé dnes nezdárného kluka. (
Plakal pronikavě ( matka však se smála. ( (
Z ráje mého hnal mne hrdličí ten smích. ( (
Snad příhoda moje žertem by se zdála,
stín však černý, děsný zůstal v prsou mých.
V kalu jsem se brodil, neznal ani sebe,
ubíjel jsem tělo, hubil duši svou
chtěje utlumiti bolesť divokou. (
Vše mne opustilo, přátelé i nebe, (
matička jen dobrá mne se neodřekla.
K ní jsem navrátil se. - Ó, kterak se lekla!
Čekala, že ze mne velký pán se stal,
a já hladem zmořen sotva klopýtal.
Hýření a bída zničily mé tělo,
otrávily srdce, rozoraly čelo,
neodbytná mdloba z oka kmitala.
Ó, jak bídným jsem se matce musil zdáti.
,Tak jsi tedy přišel!“přišel!‘ zašeptala máti,
když mne na svém prahu s touhou vítala,
46
a veliká slza plížila se zvolna
po vrásčité tváři stále níž a níž,
až mi padla v srdce, kde až podnes pálí, (
podnes až mne tíží ta vzpomínka bolná ( (!“
Však důchodní dávno moh’ se vrátit již!
nenalezl cesty? nebo bloudí v dáli?
či nás bídně zradil? v teplé krčmě lesní
u sklenice sedí, nám se posmívá?
V duchu již ho vidím! Bídný zrádče, klesni!
bleskem zastihne tě pomsta strašlivá!
Krev se mi už v prsou hněvem rozhřívá, (
vyhledat ho musím, pomstiti vás, bratři!“ (
Účetní i mlynář na soudruha patří.
Jak mu oko plane! hruď se vypíná!
nohou ničí kapraď, pěstě zatíná. (
A již krokem těžkým temným borem spěchal,
láhve s sebou nesl, pušku ležet nechal.
Bez obavy, směle, rychle dral se tmou ( (
Ó, jak duněla mu půda pod nohou,
lámalo se křoví a praskaly kmeny, (
všechno drtil rázem jak jen vykročil.
Zmizel ve tmách ( zněl však dálkou utlumený
ohlas jeho krokův a supění jeho. ( (
V tom se k účetnímu Stoupa otočil:
„Věříte-li, pane, slůvka z toho všeho,
47
co nám o svém mládí správec vyprávěl?
Já už asi pětkrát potěšení měl
naslouchať té bájce ( končil jinak vždycky.
Ale já znám, pane, příběh romantický!
Poslouchať-li chcete (“ dýmku zapaluje
a již oblak dýmu nad hlavou mu pluje.
„Kopa veselá byl Pavel krajánek.
Zdlouhavým byl sice ( sotva že se vlek’
ode mlýna k mlýnu, ( práce, ( té se štítil,
ale čtveračinou zrak mu jenom svítil. ( (
Panímámě nosí nejnovější klepy,
s panem otcem umí dělať politiku
a dcerušky mladé jen se na něj lepí, (
přináší jim z dálky pozdrav milovníků.
A což mlýnské chase povídává divy!
takých neviděli věru jaktěživi! (
Mně vyprávěl toto, vylhané snad zpola:
,Do ,Pekla‘ jsem jednou maně zabloudil.
Výstavný a pěkný dříve mlýn to byl (
ale tehdy málem trouchnivěla kola
a ke mlýnu cesty zarůstaly blínem.
Na kameni puklém v dumách přede mlýnem
sám pan otec seděl s hlavou sklopenou.
Sotva jsem ho poznal, když jsem přišel blíže.
Podepíral čelo dlaní hubenou; (
jaká as mu na skráň uléhala tíže?
Loni mladíkem byl veselým a švarným
48
a dnes? ( ( Pozdravil jsem. Probudil se z dum
a žalostný povzdech unik’ jeho rtům.
,Jdi jen dále, hochu! Každý krok tu marným,
není korce mletí, stále stojí mlýn ( (‘
V tom mne poznal ( řekl: ,Tys to, Pavle, hochu?‘
a v zapadlém oku kmitl se mu stín.
Prosím, abych směl tu odpočinouť trochu.
Zavrtěl jen hlavou: „Nedovolí,Nedovolí žena!‘ (
Zachvěl se a k zemi plachý sklopil hled.
Pravím k sobě: ,Bože! jaká tady změna!‘
a na kámen jsem si unavený sed’.
,Co se tady stalo?‘ ( zaslechl mne asi,
dlaní pohladil si prořidlé už vlasy.
,Ach, doufal jsem,‘ pravil, ,že si ženu beru,
zatím mne však jenom divý vzal si čert!
Pravdivě mlýn tento ,Peklem‘ zovou věru,
ale žíť v tom pekle není žádný žert.
Žena dračice je ( rozehnala mleče,
kola zahálejí, hnije podlaha.
Běda krajánkovi, který neuteče
dřív než vejde v tato místa neblahá!
Ani kousku chleba u nás nedostane,
žena sama odtud fenou vyštve ho.‘
Útrpně jsem pohled’ stranou na něho:
,Rád byste as utek’ sám, ubohý pane!‘ (
v líci jeho zračí tajený se žal.
Chtěl mi cosi říci, hlavou zakýval, (
49
v tom co se to děje? Poděšený vstane,
zuby jektají mu, kolena se chvějí. (
Žínka jeho právě vyšla ze dveří ( (
Kdo jen jednou hlédne v sivé oko její,
že v ní skryt je ďábel, jistě uvěří.
Peklo hořelo v něm a tím vnitřním žárem
její žluté tváře vyschly dávno již. (
Strach mne jal, když skokem ocitla se blíž,
kus kamene zvedla křivým, suchým spárem.
,Muži!‘ zasípěla. On se plazil k ženě. (
,A ty!‘ ( vzkřikla na mne, ,kliď se odtud hned!‘
,Chci jen odpočinouť!‘ prosím poníženě. (
,Kliď se!‘ ( ,Jenom chvilku! Vždyť jsem sotva sed.‘
,Povaleči bídný!‘ rozzlobená vyla,
kamenem mne posléz v prsa uhodila.
Ne tak ani ranou jako hrůzou spíše
na dlouho mne přešel sluch i zrak i cit.
Na zemi jsem ležel jako mrtvý tiše
a v tom dobrý nápad hlavou se mi kmit!
Žena na mne hlédla, plaše trochu sice,
ale potom muže vlekla do mlýnice.
Hučela jen k sobě: ,Však on vstane zas!‘ ( (
Nehnul jsem se ani. Prošel krátký čas, (
hle, mlynářka vyšla. ( Jako zkamenělá
stanula však, hrůzou jako list se chvěla,
když mne shlédla ležeť stále bez hnutí.
Zamhouřil jsem oči, nedýchal jsem ani. (
50
Mlynář zesinalý křižoval se za ní.
,Zabilas ho!‘ jektal. ( Chtěla se mu smáti.
,Lenoch je to jenom! Nechce ani vstáti (
nechme ho, snad přece hlad ho donutí!‘ (
Smála se, však divně zazníval smích její.
Mlynář plakal: ,Bože! jak se všecek chvěji!
do smrti je zabit! Co si počnem’ nyní?
Přijde-li sem někdo, spatří mrtvolu (
celý svět pak řekne, že jsme oba vinni!‘ (
,Budem tedy viseť aspoň pospolu!‘ (
Žena bledá opět nutila se k žertu.
A muž šeptal: ,Viseť? Staň se, jak chce Pán (
jen ne podle tebe!‘ ( Žena praví: ,K čertu!
Mrtev-li, nuž bude dobře uschován
pod mlýnskými koly ve hlubině šumné!‘ (
V tom pan otec zalkal: ,Někdo kráčí sem!‘ (
A mlynářka skokem stála ihned u mne,
vší silou mne zvedla a přes dvůr mne vlekla,
pak mne v temnou síňku skryla s pospěchem,
přikryla mne slamou. ( ,Lež tu tedy!‘ řekla;
,do noci linoci-li ještě se mi nevzbudíš,
potok zapěněný odtud odnese tě!‘(
Díky Pánu Bohu, že to bylo v létě! ( (
Sotva hvězdy svitly u mně byla již,
tázala se temně: ,Líný, ještě spíš?‘ (
Třesoucí se mlynář v obličej mi svítil,
šeptal: ,To již věru není přetvářka!‘ (
51
Já se ani nehnul. Pak ale jsem cítil,
jak mne s namáháním zvedla mlynářka.
Chudáček muž bál se na mne sáhnouť jen.
Po mlýnici vlekla s velikým mne spěchem,
namáháním vzdychá, šlyšímslyším každý sten,
jak jí srdce buší! ( S utajeným dechem
v tom se zastavila. Proud pod námi šuměl.
,Dolů musíš, hochu! Dolů!‘ řekla mi.
V potok hodila mne. Však jsem plavať uměl,
zápasil jsem pilně ve tmách s vlnami
dosáhl jsem břehu, oběh kolem mlýn,
kolem zdí se rychle plížil jako stín.
V tom se měsíc právě z mraků vynořil. (
Na kameni puklém, kde jsem hovořil
s panem otcem dříve, u mlýnice v tichu
ulehl jsem opět, sotva bráně smíchu.
Voda srčela mi proudem z oděvu.
Mlynářka v tom maně vyšla ze mlýnice,
zahlédla mne, vzkřikla, zakryla si líce,
o zem potom nohou dupla ve hněvu.
,Čert si tropí šašky! ( Muži!‘ zavolala.
Mlynář vyšel, div že do mdlob neupad’, (
z třesoucích se rukou světlo jemu vzala,
přistoupila ke mně. Muž se za ní krad’.
,Vidíš, ženo?‘ šeptal, ,to se mstí tak nebe!
Prchlá jsi a zlostná (‘ ( Neposlouchám,Neposlouchám tebe!
zasípěla žena ( hrozný byl ten hlas
52
a jak zasvítilo v černém jejím oku!
,Jdi, tys bídná baba ( pomohu si zas!‘ (
A opět mne vlekla, vrhla do potoku (
ze mlýna však sotva vyšla za chvíli,
na kameně puklém po druhé mne zřela.
Klesla její síla, osykou se chvěla,
do oka jí maně slzy vstoupily.
Na rameno muži opříť musila se.
,Běda, běda!‘ řekla, ,navrátil se zase!‘
A muž zděšen volá: ,To za tvoje hříchy!
Lidmi pohrdáš ty, plná divné pýchy,
žebrák ani nesmí vstoupiť do mlýna.
Odehnalas mleče, obilí’s jim kradla!‘ (
Žena jenom do rtů zuby zatíná. ( (
Na prsa v tom muži přemožena padla,
pláče, přísahá mu: ,Polepším se věru,
jen mi pomoz toho odstraniti v šeru!‘ (
A muž opět kárá: ,Tvá to vina jen!
Tys mne, muže svého, krutě den co den
trápila svým hněvem, svárem, vádou, pěstí,
hle, teď vše to tebe vedlo do neštěstí.‘
Ona zašeptala: ,Jen mi pomoz teď!‘
Chudák mlynář byl sic bledý jako zeď,
srdce však si dodal, pravil: ,Pomohu ti!
Jen mi přislib, ženo, že se změníš zcela
a že budeš žínkou podle mojí chuti,
věrnou, hodnou, pilnou, zbožnou, poslušnou!‘ (
53
Vyskočila náhle a hněvem se chvěla:
,Haha! tam ty míříš? Nech si pomoc svou,
nikdy nechci stáť se tvojí otrokyní.
Vždy jsem pomohla si ( pomohu i nyní (!‘
Pozvedla mne pracně s děsným ohněm v oku,
odvlekla mne spěšně opět ku potoku.
Když jsem ponořil se, řekla spokojeně:
,Teď se nenavrátíš věru nazpátek!‘ (
Sotva ale na dvůr hlédla ze vrátek,
vykřikla. ( A mlynář rychle skočil k ženě.
Na kameni puklém po třetí mne shlédla,
nemluvila více, jenom ruce zvedla.
Ale muž jí pravil: ,To je za tvé viny,
že mne mučíš stále, nechceš poslouchat.
Dobrákem jsem příliš ( kdyby to byl jiný ( (!
Ale přece (‘ dodal útrpností jat,
,odpustím ti všechno, pomohu ti taky.taky,
slib mi jenom, že chceš hodnou býti ženou,
poslouchať že budeš!‘ ( ( Rychle zvedla zraky.
,Přísahám ti!‘ volá s tváří uslzenou,
,poslušnou chci ženou býti v každou dobu,
v neštěstí i štěstí věrnou ti až k hrobu. (
Jen mi nyní pomoz, nemám více síly!‘
Zas na ňadra muži zničena se chýlí.
A muž praví vážně: ,Mrtvý svědkem jest
přísahy tvé slavné!` ( ,Však to není lesť!‘
dodala zas ona. ,Neporuším slova!‘ (
54
A nade mnou oba v tom se objali,
lásku si a věrnosť přísahali znova,
horké jejich slzy na mne kapaly.
Pak mne svorně zvedli, vrhli do potoku,
mlynář nad hlubinou vážně dělal kříž. ( (
Já jsem odplul dále, nevrátil se již,
až teprve asi za několik roků.
A hle! ,Peklo‘ zatím v ráj se proměnilo,
všude plno mlečů, plno chasy bylo,
statný mlynář dávno pozbyl tesknoty
a mlynářka byla vzorem dobroty. (
Sotva že mne shlédli, jak se hrozně lekli!
Ale když jsem všechno správně pověděl,
mlynář radostí mne umačkati chtěl,
smíchem jeho ženě slzy z oka tekly.
Pak mne zobjímali tisíckráte oba,
hostili mne slavně po celičký den,
víno teklo proudem jako voda jen ( (
Oh, to byly časy!‘ ( ( Ale je to doba!
Důchodní i správec už tu mohli být!
Zradili nás jistě! V krčmě bezpochyby
zapomněli na nás i na svoje sliby (
nechají nás tady o samotě mřít!
V duchu oba vidím: ( Správec svítí blahem,
usmívá se tiše, na doutníku drahém
pochutnává sobě, celý tone v kouři,
nepromluví slova, jenom oči mhouří. (
55
Pan důchodní za to ani chvilku tich,
špatné vtipy dělá a před každým z nich
sousedu dá ránu, aby nepřeslech’.
Žertům svým se také sám a sám jen směje.
Hrozný je smích jeho! Všecek vždy se chvěje,
vyvaluje oči, zatajuje dech.
Slyším jeho chechtot ( nám to platí, pane!
Ha ( zda necítíte! sladká vůně vane ( .
havanský jen doutník takou vydechuje. (
Hle, obláček bílý přes měsíček pluje (
to kolečko dýmu odfouk’ správec snad (
otevřeným oknem z krčmy vyletělo.
V obláčku se míhá andělíčků řad,
vdechují tu vůni ( ( “ Stoupa mračí čelo,
ku obloze hvězdné obě ruce spíná!
„A mně došel tabák, dýmka uhasíná!“ (
Na okamžik umlk’, vážně potom praví:
„Půjdu, vyhledám je v krčmě, kde se baví,
do duše jim zahřmím, přivedu je zpět.
Vy však, milý pane,“ ( trochu zkřivil ret. (
„na můj návrat, prosím, posečkejte tady. (
Ó, já vím, že půjde kolem srnec mladý,
jemu nenapadne, že je ukryt v šeru
převýborný lovec první na zemi.
Sám ho položíte ( závidím vám věru!
Ó, jak smutno, teskno potom bude mi,
až vás ve triumfu povedeme domů!
56
Pán Bůh dej vám štěstí!“ ( Další slova však
z dálky zaznívají, z temna starých stromů (
zní a umírají. ( Mrtvé ticho pak (
Vánek nezašumí, lístek nepohne se,
a pakli se přece v boru něco třese,
pan účetní je to ( chlad ho proniká.
Ze svého však místa nezvedne se ani,
sedí na balvanu s připravenou zbraní.
Snad ho víže tady touha veliká
po nevinné krvi? Chce se proslaviti,
ubohému srnci bídně zkrátiť žití? ( (
Ach, po krvi nikdy, nikdy netoužil,
vždy jen chmelovinu, nebo víno pil. ( (
Houštím křivých snětí luny svit se krade
a bělavé pruhy na mech kyprý klade (
stín a zář se kmitá, dohromady splývá
ve stříbrnou mlhu, v lehký, bílý dým.
Pan účetní dlouho v mlhu tu se dívá
s uzarděnou tváří, okem planoucím.
Nečeká však srnce, ten moh’ projíť směle! ( (
Přejel chladnou dlaní po horoucím čele,
„Hle, mohyly!“ řekl, „omyly je deště,
sotva v kapradinách rozeznám je ještě (
na nich vyrůstají staleté již kmeny (
v nich snad leží zbytky neskonalé ceny ( (
toť se zaraduje české museum!“ (
Rozlehl se lesem přepodivný šum.
57
Ve stříbrné mlze, ve průhledném dýmu
všechno kolem mizí panu účetnímu,
však v té mlze vidí mohyl dlouhý řad,
v prostřed černý kámen ( obětní to snad ( (
Mohyly se chvějí, v dol se propadají,
stíny přepodivné vystupují z nich ( (
mrtví zvedají se z lůžek studených
a tlumené hlasy táhlým zpěvem lkají. (
„Ó, bohyně noci! bledé tvoje světlo
kyprou černou prstí vniklo ve stín hrobů, (
kapradí už bujné na nich zlatem zkvetlo (
hoj, národe mrtvých, nepromeškej dobu!
Po věky jsme spali, hlav jsme nepozvedli,
nepohnuli rukou, nezašvihli mlatem
a kořeny křivé borovic a jedlí
v naše tiché hroby vplížily se chvatem,
v popelu se našem živí mech a plíseň.“ (
Pan účetní slyšel podivnou tu píseň,
v práchnivicích ňadrech vybásněnou bolem.
Roje bledých stínů míhaly se kolem,
jak by nes’ je vánek, beze zvuku plují,
zdá se, že jich pln je široširý bor.
Černý, velký kámen kruhem obstupují. ( (
Náhle z jejich středu vyšel kmetů sbor,
sněhobílý vous jim přes prsa až vlaje
a na holých lebkách luny záře hraje. (
Pan účetní sotva rozechvěním dýše.
58
„To jsou druidové!“ praví k sobě tiše. ( (
A sbor kmetů k nebi suché dlaně zvedá,
třikrát provolává: „Běda! běda! běda!
Ó, bohyně noci, proč nás voláš z hrobů ?
my už před sty lety prožili svou dobu!
Mrtvi jsme, ba mrtvi, chceme klidně spáti,
co nám ještě nyní život může dáti?
Přišla jiná doba, přišel jiný lid,
my jsme mrtvi dávno, chceme jenom klid!
Spustošeny lesy, kde jsme bohy ctili,
kámen, skála, kam jsme jejich znaky ryly,
roztříštěny leží mezi mohylami (
bozi naši velcí zahynuli s námi;
chvalozpěvem jejich nezní háj ni bor,
cizí bůh je srazil s temen skal i hor.
Bývali jsme kdysi! Stály hrady naše
na vrcholích kolem a vrah prchal plaše
před oblakem šípů, před pádnými mlaty.
na oltářích čerstvá kouřila se krev,
kol blýskaly číše a zazníval zpěv.
Teď, bohyně mocná, co ti v oběť dáme?
Zrezavělá zbroj se v rukou už nám láme,
kde krev teplou najdem’? popelem je tělo,
i to naše srdce dávno zpráchnivělo.
Mohyla nám světem, jsme tvůj mrtvý lid,
proč nám spánek rušíš? ( Chceme mír a klid!“ (
Divný šum se náhle ozval řadou stínů. (
59
Pan účetní vykřik’. ( Na sta žhavých očí
s výrazem se divým zvolna po něm točí,
na sta suchých rukou ukazuje naň (
viděl na nich ještě lpěti černou hlínu.
Krev mu stydla hrůzou, z ruky padla zbraň.
Slyšel temný výkřik: „Hle, tu oběť naše!
Cítíme krev teplou!“ ( Ohlédl se plaše (
nikde smilování! Všechno kolem víří,
po tichém se boru divý jásot šíří. (
„Bozi nám ho dali!“ pravil sivý kmet.
„Nepřítel to krutý našeho je lidu,
loupí naše hroby, nepopřeje klidu
popelu, jenž blaze tisíc dřímal let.
Sbírá naše kosti drzou, hříšnou dlaní,
mrtvým mužům krade zbytky pádných zbraní
a bronzové šperky našim dívčinám
Svatou půdu směle depce jeho noha. ( (
Ne, ten neunikne, probodnu ho sám
na oltáři starém velikého boha!“ (
Jásot divý zavzněl, vše se mihá kolem,
pan účetní bledý přiznává se s bolem:
„Mnoho jsem, ba mnoho poslal do Prahy!“ (
A kmet opět mluví: „Marné průtahy!
Obětujme slavně jako před sty lety,
teplou krev dá bohům tento jatec kletý (
ale zachovejme starý, zbožný zvyk:
modleme se k bohům! Zatím ať se baví
60
vrah náš podle vůle!“ ( zavířily davy,
ozýval se temný a divoký křik:
„Ó, bohyně mocná, popřej svému lidu
tichý odpočinek v dávné, milé vlasti!
Toho, kdo náš popel vyruší kdy z klidu,
září svojí oslep, vrhni do propasti! (
V mohylách tak ticho, kolem skrání jen
jako motýl létá milý, sladký sen.“ (
Zdálo se, že mizí bledých stínů davy,
jako mlha lehká tratí v bor se tmavý.
Temně jen zní písně jako zpod mohyl,
někdy v ně se mísí třesk a rachot zbraní.
Pan účetní hrůzou sotva ještě žil,
z hloubi duše vzdychal, oči zakryl dlaní.
Po chvíli když pozved plaše hlavu svou,
štíhlou, mladou dívku viděl před sebou.
To jej rozechvělo. Opět kouzla nová!
Však ten zjev, ach Bože! jak je spanilý!
Pan účetní náhle zrak má jenom pro ni!
Na drobném jí rtíku šumí sladká slova
a jak nad něho se roztomile kloní
vlasy, které svých se vazeb sprostily,
jako deštík zlatý na něj až se lejí,
kolem tváří se mu lichotivě chvějí.
A ten pohled její sladké něhy plný!
Rámě obnaženo a dvě lehké vlny
tají napolo jen volný, bílý šat.
61
Lovec hledí na ni mocí kouzla jat,
těká plachým okem od paty až k hlavě (
najednou se tvář mu počla červenat,
úsměv zahrál na ní. ( Dýše namáhavě,
bleskem oko hoří, jeho dlaň se chvěje.
Kam se jeho vážnosť, jeho rozum děje?
Vašeň lomcuje jím, k děvě paže zvedá,
její něžné ručky rozechvěný hledá.
Hle, bronzové kruhy ramena jí zdobí. (
Pan účetní šeptá: „Z které asi doby
jsou ty hezké šperky?“ ( Půvabný ten zjev
na ramena jeho opřel měkké paže.
On prohlíží její zlatotkaný šat,
nadšen volá: „Krása!“ Udiven se táže:
„Ach, Keltové znali zlatem vyšívat?
Kdo jsi, milé dítě?“ ( Odvětila: „Nyní?
Jenom tvojí služkou, tvojí otrokyní!“ (
Ó, jak sladce zvučel jasný její hlas!
On s planoucím okem hledí zas a zas
na náramky těžké, na to roucho zdobné,
na kostěnou jehlu, která spíná vlas
a kol pěkné šíje hledá tretky drobné.
Pohladil pak také malou, bosou nožku (
myslím, že se při tom začervenal trošku (
bronzové však kruhy spatřil nad kolníky. ( (
Jak se k němu svůdně chýlí kypré rtíky,
a ta náruč teplá kterak vábně kyne!
62
Lovec náš se chvěje, nedbá dívky však (
co zas, Bože, našel jeho žhavý zrak?
Kol pěkných se bokův ozdobný pas vine,
penízky se drobné na něm kmitají. ( (
„Ejhle, Římské mince!“ potichu si praví,
z drahého je pasu trhá potají,
při tom jako rytíř svoji družku baví:
„Ó, zjevení sličné, plné vnad a vděků,
pověz ty mi jenom, z kterého jsi věku?
Před Kristem, či po něm? Kterak mince tyto
z Italie přišly v zimný sever náš?
Odkud tyto šperky a ty kruhy máš?
Ó, kterak jsi svůdná! V pravdě je mi líto,
že nemohu tebe lapiť v náruč svou,
sám do Prahy donésť pro museum darem (
byla bys mu věru první ozdobou!“ (
A zas očarován přepodivným tvarem
bronzových těch šperků s nimi sobě hraje,
z vlasu je i šatu tajně vyplétaje.
Čarovný zjev dívčin zatím odpovídá:
„Ptáš se, kdo jsem, muži? Co ti říci mám?
Život ( změna věčná, vše se tady střídá.
Co spanilým květem včera bylo nám,
to dnes uvadlo již, spadlo, zpráchnivělo.
Ptej se, čím jsem byla, když se v prsou chvělo
srdce plné lásky, plné plamene!
Ty, kdož odsouzeni měli život dáti
63
v oběť věčným bohům ( smutné, zděšené
nežli obětného tkli se kamene,
uměla jsem těšiť, ve svých loktech hřáti,
líbať je a úsměv čarovať jim v líc.
Okřáli tu všichni, nechvěli se víc
jako děti strachem, nelkali jak ženy,
nezbylo jim ani vrásky na čele (
z loktů mých šli přímo k smrti ( vesele
a když jejich krev se lila přes kameny
a bůh na svou oběť hleděl s oblohy,
větší měl z ní radosť! Ne tvor ubohý,
který hyne dříve, nežli v jeho těle
potopí se ostrý, blýskající nůž,
ale statný, hrdý, nezlomený muž,
beze stopy bázně na chladnoucím čele,
v oběť jemu dává zpěněnou krev svoji ( ( (
Není-liž to krásné, chvilku poslední
oslazovať tomu, kdo nad hrobem stojí?
Zjasni, milý, čelo, na mne pohlédni. (
Ah, tak mám tě ráda, tak s planoucím okem
půjdeš ku oltáři pevným, rovným krokem.“ (
Pan účetní blahem září víc a víc,
prohlíží vše znova, zkoumá rub i líc. (
Dívka usmívá se. ( „Za odměnu beru
pohár čerstvé krve, která tryskne z hrudi ( (“
Z opojení v tom se pan účetní budí. (
Řady stínů kolem stojí v pološeru,
64
vše je bez pohnutí, slavnostně vše mlčí.
Kolem skrání věnce stojí ženy bílé,
statní bojovníci, hrozní ve své síle,
oblečeni v kože medvědí a vlčí, (
v prostřed černý, velký kámen obětní.
Nadějí se blahou chvěl pan účetní. (
Co as tady uzří, jaké vzácné divy?
Ke kameni přistoup’ pomalu kmet sivý,
zvedl ruce k nebi. Stínů valné sbory
pohnuly se náhle. Tiché temné bory
zní tajemným zpěvem. Stařec vážně kynul:
„Luna v prostřed dráhy! Čas je, aby zhynul!“
Pan účetní cítil, kterak ruce chladné
chopily se pevně jeho ramene,
a již u tmavého stojí kamene,
k boku se mu ještě chýlí děvče vnadné. (
Bez pohnutí zase kolem stojí davy. (
Levou rukou kmet se dotknul její hlavy
a pravici zvedl ( v ní se třpytil nůž. (
Děvče milé šeptá: „Drahý, teď se vzmuž!
Nechvěj se, to chvilka ( okamžik to jen (
přičaruji tobě hezký, milý sen (
spolu budem’ sníti sen tak dlouhý ( dlouhý ( (“
On však udivením z nenadání vzkřik’:
„Železný nůž! věru! Železo už znali!
Bože, kdyby o tom věděl ,Musejník‘!“
***
65
Všechno mizí náhle, luna mhou se halí,
kouzlo přemoženo mocí jména toho ( (
( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( (
Do svítání asi nescházelo mnoho (
na vrcholky stromů už se mlha věsí (
pan ůčetníúčetní ale nehýbá se z místa,
usmívá se blahem, při tom dlaně mne si.
„Ať si kdo chce mluví, je to pravda jistá,
staří Kelti dávno železo už měli!“ (
Nadšením a zimou až se chvěje celý (
v mysli skládá ihned velké pojednání. ( (
V krčmě velmi dobře tři se měli páni,
účetní však v lese probděl noc tu zlou
a pak celý týden trpěl podagrou.
66
Z denníku pana Adama.
Již uplynulo roků třicet pět,
co spatřil jsem ten divný boží svět.
Můj otec slušné zanechal mi jmění,
výstavný dvůr a polí mnohý lán (
(vše na sto tisíc pevně znalci cení).
A Štěstěnou jsem věru milován.
Vše se mi daří. ( Hle, obilní stohy
jak vrchy v řadě rostou do oblohy,
je plná sýpka, stodola i sklepy
a na mých polích na sta centů řepy.
A brav můj hojný, Bože, jaká krása!
i na výstavách jméno mé se hlásá.
Mám celé stádo jalovic a býčků
a v radě městské mnoho milých strýčků.
Je purkmistrem můj vlastní bratranec (
rychtářské právo věru pěkná věc,
mám naději, že po něm hned je zdědím
[67]
Kam obrátím se, kamkolivěk hledím,
jen usmívá se všude na mne svět (
však přece mi už pětatřicet let!
Už čas mám věru vzít si švarnou žínku
a u ní nalézt trochu odpočinku.
***
Ba stárnu, stárnu! (
Za městem už skorem
můj statek leží s velkým, širým dvorem.
Hlednu-li z okna, co jen okem zřím,
vše mohu ihned směle nazvat svým.
Mou je ta řepka, která kvete zlatem,
z mých úlů včely po ní bzučí chvatem.
Mou pšenka bujná, která k zemi lehá,
vše, co jen roste, žije po poli,
řad pěkných štěpů, staré topoly,
houf koroptví, jenž podle meze běhá.
Mým všechno tady, co jen shlédnu okem. (
Tam luka má se šíří nad potokem.
Sekáči na nich ( ženy pracující . . .
Obrázek pěkný! ( Mohu směle říci:
lid ten je mým! Já šatím ho a sytím!
Hle, vidím dívku ve středu těch žen,
dnes u mne v práci teprv první den,
vím, trpí mnoho těžkým živobytím,
68
přec hezká je ( a sladce smát se umí
jak hrdlička ( však žertům nerozumí. (
Hm, stárnu, stárnu! ( Po druhé už zas
jsem na své hlavě našel bílý vlas.
***
Dnes u doktorů byla svačína. (
Mne sama zvala paní doktorová,
unesen byl jsem v pravém smyslu slova
a přinucen jak oběť nevinná
pít kávu sladkou, cukrovinky bráti
a starým vtipům srdečně se smáti.
Dnes hostina tam věru skvělá byla!
Co lahůdek nám paní předložila (
(nejlepší vždycky vybírala pro mě)
a při tom přec se omlouvala skromně,
že není všechno podle její chuti (
a znova k jídlu rozmile nás nutí.
Společnosť malá. ( Mimo mne tu jen
dvě přítelkyně vzácné hostitelky,
z nich každá aspoň jednou za týden
svačinu strojí nebo oběd velký
pro svoje družky. ( Ó, ty svačiny!
kdo významu jich zcela porozumí?
To nekonečný zápas jediný,
69
jejž vedou o to, která lépe umí
svým přepychem se hrdě blýštěti. (
Tři družky věrné. ( Však mám v paměti,
bývaly čtyři. Ale čtvrtá klesla.
Sic manželova kasa mnoho snesla,
však na konec ( nu, teď je na mizině (
tak zbyly nám už tři jen přítelkyně.
My kávu, čaj a sladké víno pili.
Tu vrcholku však hody dostoupilydostoupily.
Dort přinesli nám krásný, velkolepý,
hrdličky bílé řadou naň se lepí
a v prostřed Amor stojí se svým lukem.
„Ach!“ dlouhé bylo jediným jen zvukem,
jejž hodné družky vypravily se rtů.
Já hostitelce pravil nadšeně:
„Toť umělecká práce beze žertu!“ (
Tu přiznala se teprv skroušeně:
„Ne moje práce! Roztomilý šotek
dnes vládu moji přejal v kuchyni
a proměnil ji ve svou svatyni.
Vše dařilo se, čeho jen se dotek’ (
jak rychle, krásně těsto kynulo!
Ba, věřte mi, že půldne minulo
a já jsem stále hleděla jen na ni.
ach, ano, na ni!“ ( usmála se paní (
„neb je tím šotkem dívka jako květ,
mé sestry dcera ( je jí šestnáct let.
70
Smím představit ji?“ ( Dvéře otevřela
a děvče vešlo. ( Vesničanka zcela. (
Jak ostychavě hluboko se kloní
a nepozvedne ani očí svých,
jak usmívá se stále v rozpacích
a červená se! ( Ohlédly se po ní
vznešené dámy ( sotva tají smích. (
Když k domovu jsem doprovázel dámy,
tu paní Krátká cestou šeptala:
„To děvče věru pivoňkou se zdá mi!“ (
A paní Dlouhá k tomu dodala:
„A dort byl tvrdý skoro jako kámen!“
Já k vůli rýmu řekl k tomu: „Amen! (
***
Mou nevěstou prý má se tedy stát
ta vesničanka? ( Ejhle, hračka nová,
již vymyslila paní doktorová! (
Chci raději se dobrovolně vzdát,
sic počnou ihned stíhat mne a honit
a v sítě vábit, na obědy zvát
a jednu notu stále v ucho zvonit.
Já bez mučení pravím: Chci se ženit!
Jídelní lístek třeba také změnit.
Pikantní mlsky, drahé báječně,
jež koření nám léta mládenecká,
71
se znechutí přec jednou konečně.
A svobodu i kouzla její všecka
chci za manželské změnit okovy.
Rád spokojím se s domácí jen stravou,
míň pikantní, však za to více zdravou.
Ať druzi moji, hoši bláhoví,
ve smíchu nad tím třeba kroutí hlavou,
chci ctihodným se státi manželem.
Sic ( loučiti se budu se želem
s tím nepořádným, bujným živobytím (
však nepodlehnu, projdu vítězně.
Nadějí novou svoji duši sytím:
jak na mém statku bude líbezně! (
Hm, srdce prý se nikdy mnoho neptá,
nadějí spito sní jen o nebi (
však chladný rozum po straně mi šeptá,
že hospodyňky je tu potřebí,
by dohlížela k nedbanlivé chase,
krmila drůbež, mléko měřila
a slušné věno muži splatila:
Ta dívka vhod mi. - Ihned přiznala se,
že na piano hráti neumí
a německy jen trochu rozumí,
však chce se učit ( ráda prý mně slíbí,
že bude brzo velmi učená ( ( (
„Ne! Muži (“ děl jsem ( „vždy se lépe líbí,
když méně umí žínka zvolená.
72
Sám vychová ji podle chuti svojí
a stejná vůle pak je lépe spojí.“ (
***
Mám novou služku. ( Hezké děvčátko!
Hned na lukách když prvně pracovala,
já říkal jí, že její ručka malá
by těžkou prací zhrubla za krátko.
Však, přisámbůh! se nehodila ani
do řady druhých drsných dělníků,
jich žerty hrubé častokrát ji raní,
hned zašelestí vzdech jí na rtíku
a hezká tvář se studem barví temně. (
Nuž, z kalu toho jsem ji pozvedl.
Důvěru velkou neměla as ke mně (
a kdykoliv jsem na ni pohledl,
tu jako ptáče vždy se plaše chvěla
a kam má hledět, nikdy nevěděla.
Mně vyhnula se, kdekoliv jen mohla.
Však jednou jsem ji přepad samotnou,
ztrnule stála, sotva že se pohla.
Tvář bledne jí a ňadra výš se dmou
Já do ucha jí šeptám lichocení. (
Tu bledosť její v růměnec se mění
a z očí modrých velká slza kane,
ret šeptá temně: „Mýlíte se, pane!“ (
Jak pěkně hněv té holubičce sluší!
Je půvabnější, nežli sama tuší.
73
A unesený děl jsem: „Přísahám!
věř, moje dítě, z duše rád tě mám!“ (
Víc neměla už pro mne ani slova.
Odešla rychle ( ale ve dveřích
pozvedla přece víčka zraků svých,
já zachyt’ pohled oček modravých
a do krve se uzarděla znova.
Hm, výčitku jsem čet’ v tom pohledu. (
Ať jenom prchá, však mně neunikne,
ji ochočiti brzo dovedu
a lichocení, doufám, brzo zvykne! (
Dnes, když jsem její malé ručky chopil,
tak divně na mne oči upřela,
že byl bych málem svoje před ní sklopil,
však vyrvat se mně síly neměla (
ba neprchala v prvém okamžiku,
až med jsem krásti počal s jejích rtíků.
***
(O rok později.)
Už po svatbě je, budiž chvála Bohu!
Dnes spokojeně oddechnout si mohu.
Mám hospodyňku švarnou, čipernou (
hned nastoupila v domě vládu svou
a její ruku už je všude viděťvidět.
74
Ne, za svou volbu nemusím se stydět.
Je Vilma moje roztomilý tvor
a v píli, v práci věru pravý vzor.
Noblesou ( myslím ( mnoho nevyniká,
však přirozeným skví se půvabem,
že vyrovná se družkám věru všem.
A vzdělání? ( ( Nu škoda neveliká,
že neumí se blýskat němčinou
(dál vzdělání dam našich nedosahá) (
však za to je jak děcko nevinnou.
Ó, trávím u ní chvíle plné blaha.
Jak naivní je někdy roztomile,
na všechno ptá se a naslouchá čile
a každé slovo se rtů hned mi chytí (
jak byla by jen pravda skryta v nich,
když za dobré ji uznám poučiti,
a obdiv zírá z očí velikých.
O světě neví pranic, zlaté dítě!
Však já znám svět, znám jeho rub i líc,
znám jeho spády, úklady a sítě,
krás jeho mnoho, hříchů ještě víc ( (
Když vědomosti svoje vykládám,
jak velikým se asi ženě zdám!
A ona děckem ( loutkou mojí pouhou,
svou vůli celou s mladým srdcem svým,
vše dala mi a já jsem pro ni vším.
V mé oko hledí s důvěrou a touhou,
75
kam pokynu, tam za mnou půjde všude.
Už v bibli psáno: „On tvým pánem bude!“ (
***
Proč nemluví a proč hněv spravedlivý
ukrývá v ňadrech? ( Výčitek proud divý
proč nesesype na mou hlavu již?
Proč tak mne mučí? Její pohled snivý
je stejně jasný, klidně zní hlas její ( (
Ach, pociťuju krutě hříchu tíž,
před ženou svou, tím dítětem, se chvěji.
Když hledne na mne s pousmáním vlídným,
sám sobě pravím, že jsem tvorem bídným.
Ba, pomalu bych před ní snad se rděl! (
Ó, kdybych jenom sám vše neviděl,
řek’ věru bych, že pranic netuší. (
Nejmenší křivda hned ji vyruší
a teď je klidnou! - Podivné jsou ženy!
To bylo z rána. ( Ze sna vyrušený
jsem zaslech’ hovor v jejím pokoji.
Náhodou dveře byly nepřivřeny,
já přikradl se a dech tajil v sobě.
Toť Marie! ( Mně líto bylo jí (
jak chudinka tak sešla v krátké době!
zapadlé oči a ty rety spráhlé! (
76
Však proč sem přišla? ( Já se zachvěl náhle.
Hle, tiše lká. Ó, běda! žalobnice
jsou krůpěje ty, jež jí vlaží líce.
„On, tedy on!“ ( má Vilma zašeptala,
sklonila hlavu, její ruka malá
na vzdmutých ňadrech jemné krajky rvala
a beze slova stála dlouhou chvíli,
já viděl, kterak pracně sbírá síly.
Pak promluvila ( chvěl se její hlas:
„Snad na věky mé blaho zničilas!
on srdci mému vládl i mé duši,
tvá slova sny mé, naděje mé ruší
a srdce moje náhle v led se mění.
Ó, řekni, probůh, že to pravda není
co’s děla tu! ( Však ne, já věřit musím!
Viz, milé děvče, marně nářek dusím,
ó, zdá se mi, že ve propasť se řítím ( (
jej milovala’s ( já jej miluji!
Tvůj žal, tvou bolesť stejně s tebou cítím
a dovolíš-li, obejmouti chci tě
a za své příjmout tvé a jeho dítě!“ (
Tu do svých dlaní vzala ruku jí
a její hlas se více nezachvíval,
jen slzí proud jí z modrých očí splýval.
„Ó, jestli jsi ho někdy milovala,
pro lásku tu teď odpusť vinníku!
77
Chceš, abych klekla? abych v prachu lkala,
bych vyprosila jemu odpuštění?“ (
A na kolena klesla ve mžiku.
„Ó, neříkej, že lásky hoden není!
Což srdce ptá se! ( Vidím úžas tvůj,
že pro něj ve prach klekám k nohám tvým?
Na svoji lásku jenom pamatuj!
Já miluju jej!“ ( „A já odpouštím!“
Marie šeptla. ( Objaly se spolu
a dlouho, dlouho stály v němém bolu. (
Já odplížil se se sklopenou hlavou.
Nu, žínka má je kouzelnicí pravou!
Já velikán! Jak padám se své výše!
víc pánem nejsem ( loutkou její spíše!
Pryč moje sláva! ( čím se chlubit mám?
Mé zkušenosti? ( pozbyly už ceny!
víc ví a umí srdce mladé ženy,
vždy může říci: ó, já více znám!
já trpět znám a při tom nevzdechnouti! (
Pryč velikosť má, lesk můj! ( To mne rmoutí.
Jak maličkým se asi ženě zdám!
78
Učitelka.
V údolíčku malém malá víska leží
a kdo o ní neví, nalezne ji stěží.
Zakryta je zcela ovocnými stromy,
kostelík jen bílý vížku nad ně zvedá. (
Sem se utec každý, poklidu kdo hledá!
Sem nevnikne bouře, snítky nepřelomí,
v korunách jen šeptne tiše na přeletu, (
z jara shodí dolů trochu bílých květů,
a je-li to v podzim, jako deštík zlatý
příval rudých listí na dědinu sletí
a zasype zpola malé, bílé chaty.
Po kolena skoro baculaté děti
v lupení se brodí. ( Slunéčko-li svitne,
na každou se větev babí léto chytne (
vše je zapředeno jemnou pavučinou (
celá víska v poutech ocítí se maně (
od chaty se k chatě zlaté nitky vinou,
[79]
od srdéčka k srdci ( od Jeníka k Haně. (
Ó, v takové chvíli, nechť je zima blíže,
srdci veseleji ( v dálce jaro tuší! ( ( (
A ten zákmit slunka na práh jedné chýže
vyvábí dvé dobrých, bohumilých duší. (
Na lávku si sednou, staré údy hřejou (
jim to věru dobře pohromadě sluší!
Za ruce se drží, hlavy se jim chvějou
a k sobě se kloní. ( Šedivé dvě hlavy,
jak by pavučiny kolem opředly je. (
Pohled však je posud stále usměvavý
a pod vetchou hrudí mladé srdce bije. (
Manželé dva staří! ( Na tom světě božím
pospolu šli dlouho, trním, též i hložím
razili si cestu zkrvácenou dlaní. (
Čas teď dpočinoutodpočinout po tak dlouhé pouti,
na útrapy prošlé sladko vzpomenouti. (
Sami jsou, ba, sami! Přece chvilku ani
se jim nezasteskne! Minutou se zdají
měsíce jim celé. ( V zimě malé děti
k nim se na jesličky dívat chodívají (
(nejpěknější stavět starý Matouš umí) (
a hned časně z jara nad chatou se sletí
hejna vlaštoviček, křídélkoma šumí,
prohání se čile, štěbetá a hvízdá,
a pod střechou lepí útulná si hnízda.
80
Po hřebenu pyšně holubi se honí (
hejno krotkých sykor zpívá na jabloni,
která v okna tluče květnou ratolestí.
Smaragdová réva kolem nich se vine
a jdete-li kolem, mile vám z nich kyne
nerušený poklid, opravdové štěstí. ( (
***
Jednou v podjeseni ( v tichou chatu maně
k hospodářům dobrým ptáče přiletělo.
Snad se bálo zimy, ukrýti se chtělo? ( (
Podivné to ptáče! Sotva hlédlo na ně
tmavomodrým okem a již rukou vlastní
útulné a teplé hnízdečko mu staví
starouškové oba, neskonale šťastní,
že se mu zde líbí. ( Snáší bez únavy,
čím by koutek pro ně mohli ozdobiti.
A to divné ptáče hledí na ně zticha,
mladou hlavu kloní, zádumčivě vzdychá (
stařenku pak milou do náruče chytí,
líbá ji a pláče. ( Hostitelé šedí
uleknuti práci odhodili všecku.
Co se stalo jenom ubohému děcku?
Hosta svého těší jak umí a vědí (
ale host jich milý, bledé děvče, mladé,
mlčí a jen čelo v bílé dlaně klade (
81
slzet neustává. ( Co si počít mají?
Starouškové oba do pláče se dají. (
***
Komůrku jí malou upravili čistě,
však se u nich hostu bude líbit jistě!
Upravili všechno čistě tak a ladně (
ještě okénečko vystlali jí mechem,
se zpěvákem klícku pověsili nad ně
a čekali potom s utajeným dechem,
jak se bude děcku hnízdečko to líbit?
Zasmála se dívka, zasmáli se staří:
„Ať se vám tu, slečno,“ děli, „dobře dáří!“ (
Hněvala se dívka ( musili ji slíbit,
že ji budou svojí Anežkou jen zváti,
ona je pak vždycky otcem jen a mátí. (
Po komůrce malé ohlíží se kolem,
kývne mladou hlavou, k okénečku skočí (
starouškové vidí, že jí vlhnou oči (
ale proč to zase? Jakým trpí bolem?
Ve kleci v tom ptáče zahvízdalo zticha.
Dívka hlédla k němu: „Ubožátko!“ vzdychá.
„Hle, do mřížek marně křídélkoma buší,
pokukuje smutně k nebi blankytnému,
a zpěv jeho našel ozvěnu v mé duši.
82
Starouškové hodní, přejte vězni svému,
nechať volně letí za cílem své touhy,
čistým volným vzduchem, zelenavou nivou!“ (
Sepjala své ručky s prosbou lichotivou,
ale dávno stačil její pohled pouhý!
Kmet nejistou rukou klícku otevírá
a stařenka ptáka z okénečka pouští,
za miláčkem prchlým lítostivě zírá. (
A pták nedaleko usedl si v houští,
zatřepetal křídly ( jako v polosnění
zaštěbetal cosi, a hle, zpátky letí,
letí ve svou klícku, zpátky do vězení. (
Zasmáli se staří jako malé děti (
ale bledé děvče znova skoro pláče:
„Ty jsi zvyklo poutu ( závidím ti, ptáče!“ (
***
Staří lidé večer, ve své jizbě chudé,
sedli vedle krbu. ( Kolem šero vládne,
v krbu jenom svítí ještě jiskry rudé! (
Do práce dnes věru nechce se jim žádné. (
Matoušova dýmka nějak špatně hoří,
nit a jehla padá z rukou jeho ženě. (
V doutnající popel hledí zamyšleně (
někdy povzdechnou si, chvilku zahovoří.
„Divné je to dítě!“ Matouš v dumách praví. (
83
Nešťastná„Nešťastná to dívka!“ žena odpovídá,
„poznala už dobře, co je strasť i bída,
neštěstí se dotklo její mladé hlavy.
Bez otce i matky sama kráčí světem,
jaro její řídkým ozdobeno květem.
Život je tak těžký ( slabé její síly!
Ach, mne bolí srdce, hlavičku-li chýlí,
jako poupě vonné, které zvolna vadne!“ (
Matouš kývá hlavou: „Jaké hezké poupě!
Z modravých-li oček pohled na tě padne,
staré srdce mládne! ( A ten osud hloupě
s lidmi zahrává si! ( Má být učitelkou!
Ona ( sama dítě! ( Sám náš kantor šedý
s drobnou chasou mívá zlosť a práci velkou,
než do lebky vpraví všeliké jim vědy! (
Ó, ten svět je nyní věru přeučený!
Nač že mají v knihách slídit také ženy?
a mladý svůj život v dusné ničit škole?
Pro takové děcko věru lépe sluší
vesele a bujně točiti se v kole. (
Sám bych provedl ji ( třeba starou duši
unavením pustil! Dobře bych si věru
ještě uměl dupnout!“ ( Při tom v pološeru
stranou pozoruje, jak se žena mračí.
Vyklepává dýmku a smích tajně dusí.
( „A jestliže přece ženy učit musí (
zkušenější lépe také práci stačí (
84
a já říci mohu, drahá moje ženo,
ty bys byla věru ještě nad kantory!“ (
Hněvala se trochu ( ale krátké vzdory,
ve chvíli zas bylo všechno zkonejšeno.
Svorně zavzdychali oba v zadumání:
„Ubohé to děcko! ( kéž je Pán Bůh chrání!“ (
***
Měsíc venku svítí. ( V okénečku malém
spanilá se hlava roztomile kloní. (
Ubohé to děvče! Rozpoutány valem
pod hebounkým čelem myšlénky se honí.
„Sama jsem, ba, sama na tom světě širém
a kolem mne život děsným hučí vírem.
Nemám pranikoho. A kdybych i měla,
co že bych mu řekla? Plakati bych chtěla (
ale mému pláči kdo by porozuměl?
Druhdy mojí hlavou ohlas touhy šnmělšuměl:
,Směle jenom k cíli, neunavně k předu (
bolí cizí milosť, váže dobrodiní (
vybojuj si volnosť!‘ ( U cíle jsem nyní
a mé srdce plno bolesti a jedu. (
Vidím, byl to přelud ( pouta vleku s sebou.
Jakés touhy temné krev mi z ňader střebou,střebou.
85
U cíle jsem přece ( po čem mohu toužit?
Ó, je krásný osud vlasti, lidu sloužit,
símě lásky k dobru klásti v srdce mladá. (
Z těchto srdcí jednou velký národ vzroste ( (
Proč na moje ňadra teskno divné padá?
K mládeži chci mluvit: ,Pod svou hrudí noste
pravdu jen a právo! Zná eZnáte předky svoje?
táhli pro svit pravdy v nekonečné boje, (
nestlí jejich paměť pod mohylou věků!‘ (
Ó, jaký to osud hodný závidění
vychovávat vnuky nesmrtelných reků. ( (
Ne, teď není času k neplodnému snění, (
starý zápas počli vrazi v novém vzteku,
třeba aby každý dnes byl bojovníkem
a ta naše mládež aby plným šikem
vstoupila, kde řídne sporá naše řada.
Nemluvte, že slabé dívčí rámě k boji, (
nadšení své duše, sny a touhu svoji
pomalu chci, věrně vdechnout v srdce mladá. (
Sama pak? ( Ať pouto na mých rukou chřestí, (
snad si najdu přece někde kvítek štěstí.
S osudem ať rvu se i o kousek chleba,
předtuchou ať divnou krev mi časem stydne, (
zdá se mi, že málo k mému blahu třeba:
jenom koutek klidný a pak ( srdce klidné!“ ( (
Svítí plná luna s tmavomodré výše. (
Celá víska dřímá klidně tak a tiše.
86
Kolem kostelíka malý hřbitov zříti,
sem tam na pomníku zlaté písmo svítí,
černé kříže stojí klidně tak a tiše. ( (
***
Stařenka když dobrá druhého dne z rána
do komůrky vešla, celá ulekána
zbožné pozdravení ani nedořekla,
chvěla se a bledla, vytřeštila oči,
žehnala se křížem proti moci pekla (
div že nepoklesla. ( Vše se kol ní točí. (
Vidí, nade knihou dumá děvče mladé,
do hebounkých dlaní bílé čelo klade (
ale před ním lebka, lidská lebka leží (
ano, holá lebka! ( Zvolna jen a stěží
nabyla zas vlády hospodyně šedá.
Zavolala muže ( za dívčinou stáli,
spínali jen ruce, promluvit se báli,
jeden u druhého marně rady hledá.
V tom se obrátilo podivné to dítě,
pozvedlo k nim zraky, usmálo se na ně (
a ti dobří lidé stáli rozpačitě,
na rtu však jim úsměv objevil se maně,
na rtu, který chvěl se strachem pověrčivým.
Stařenka pak děla: „Zlaté děcko moje,
co ta lebka značí? Nehodí se k živým!
87
proč má ještě bloudit světem bez pokoje?
Přej jí, prosím, klidu v posvěcené zemi,
tam je místo její, pokud neprobudí
Bůh ji k soudu svému!“
Starý Matouš němý
jenom hlavou kýval. ( Bílé dlaně k hrudi
přitiskla si dívka. ( „Ach, ta lebka,“ děla,
„dlouho jedinou mi byla přítelkyní (
a mou družkou věrnou zůstane i nyní.
Hle, z těch bílých kostí, v kterých kdysi vřela
myšlének snad bouře, mrtvý poklid hledí (
na otázku mnohou je mi odpovědí.
A na svou ťutu družku pohlédnu-li z rána:
,Pracuj!‘ volá ke mně ,na sny času dosti
za hřbitovním prahem!‘“ ( Dívka zadumána
sklonila se k lebce. ( Novému však hosti,
pozvanému z hrobu, starouškové zlatí
nepřivykli nijak. Tajnou hrůzou jatí
pohlíželi k lebce jaksi podezřivě,
a stařenka choti zašeptala snivě:
„Jak jsem nyní ráda, že jsem si tě vzala,
věru, že bych sama se teď bála tady.
Ach, kamkoli hlednu, vidím jenom všady
strašlivou tu lebku! Kde ji vypátrala?
A když jednou k soudu mrtvý z hrobu vstane,
kde svou hlavu najde? Smiluj se, ó, Pane!“ (
88
Mlčí Matouš, jenom šedou hlavou kývá. (
Stařenka se často klíční dirkou dívá: (
nehne se ta lebka? Častokráte zřela
dívku nad ní dumat, hlavu na ni klásti (
ó, kterak se hrůzou při tom nezatřásti! ( (
Prchly dny a týdny ( zima přeletěla. (
Jednou Matouš z rána ( dívka vyšla z domu (
rozhodl se pracně, pomodlil se k Bohu,
křižoval se stále, pot mu proudil s čela,
lebku vzal a pohřbil v posvěcené zemi. (
Hrdě se pak vrátil spokojen a němý (
A ubohá dívka nepoznala zcela
ztrátu družky svojí. ( Aj, což zapomněla
každodenně zírat na vybledlé kosti,
slyšet od nich: „Pracuj, na sny času dosti
za hřbitovním prahem!“ (
Vzejdou v krušném žití
krásnější sny mnohdy, nežli možno sníti,
pod zelenou travou, pod vysokým rovem. (
Starý Matouš bál se vyrušit ji slovem.
***
Pěšinou vždy stejnou učitelka mladá
vycházela z vísky každodenně z rána,
a nechť vítr řádí, mlha nechať padá,
89
ať je celá cesta sněhem zasypána,
nechať mráz je krutý ( cos ji v dálku pudí (
v prostřed zimy jaro nosí ve své hrudi. (
Za dědinou blízko stejně potkávala
mladého vždy muže. ( Dobře již ho znala,
třeba ani slova nemluvili spolu. (
Pozdravil ji mlčky, pohledl jí v oči,
ale ňadra její div se nerozskočí
něhou prvé lásky, která nezná bolu. (
Vracela se zpátky ( potkala jej znova (
prošli vedle sebe, nemluvili slova,
oba dva se jenom lehce uzarděli,
pohledem si pouhým všechno pověděli. (
A ten pohled krátký, snů však dlouhá řada,
vystačila zcela pro dvě srdce mladá.
Zřela mnohdy smutek v bledé jeho líci,
neměla však síly: „Co tě rmoutí?“ říci. (
Divno, proč se bálo nevinné to dítě
chvíle, ve které jí řekne: „Miluji tě.“ (
A ta chvíle přišla. ( Jednou bez pozdravu
za ruku ji pojal. Naklonila hlavu,
viděla však přece, jak mu oko září.
Ptal se: „Chceš jít, drahá, se mnou ku oltáři?
Hle, já vybojoval pro tu naši lásku
útulný si koutek, klidné hnízdo malé. (
Mám po čem jsem dlouho toužil neskonale.
Jenom pro tě, drahá, pro svou zlatovlásku,
90
pracoval jsem v potu. Dosáhl jsem cíle. (
Smím snad věřit, milá, že jsem dobře četl
ve tvém oku snivém a že pro mne zkvetl
kvítek tvojí lásky? Proč tvé ručky bílé
chvějí se a chladnou? Čekám odpovědi:
Miluješ mne vskutku, chceš mou ženou býti
a v mou rodnou zemi chceš-li se mnou jíti?“ (
A dívčina snivě v jedno místo hledí,
sličná tvář jí zvolna bledla, sinavěla,
aby rudou září zaplanula zase.
Ret její byl němý, hruď se bolem chvěla. (
Ó, ta slova lásky, na něž těšila se, (
třeba se jich bála ( kterak divně zněla
v jazyku jí cizím, v řeči nepřítele,
jejímu jenž lidu vrahem po staletí. (
Zaťala v ret zoubky, by se přestal chvěti,
mladou hlavu znova pozvedla pak směle.
Zval ji v cizí kraje, v rodné kraje svoje.
„Půjdeš se mnou?“ ptal se plný nepokoje.
Před jejím však okem dlouhé táhly šiky, (
zástup malých dětí. ( Rostly v bojovníky,
oči jejich plály, pozvedaly hlavy,
ku předu se braly směle, bez únavy. (
Znala jejich cíle, vždyť je sama vedla,
nepřátelské řady jako zhoubné mraky
čekaly je blízko. Rděla se i bledla, (
mezi nepřátely uviděla taky
91
líce svého druha. ( Ze svého snad šiku
měla odejíti? uprchnouti z boje?
Ó vždyť zasvětila celé žití svoje
vychování nových statných zápasníků. (
A muž mladý lapil její ručku znova.
„Půjdeš se mnou?“ šeptal plný nepokoje.
Upřela naň ještě jeden pohled krátký.
„Nikdy!“ řekla tiše. Více ani slova
a prchala v dálku ( nepohledla zpátky. (
Starouškové dobří jak se polekali,
když se navrátila k smrti unavena. (
Vidí, cos ji bolí ( ale nezastená (
jenom tvář jí bledne, jenom zrak se kalí.
Potichu jim praví ( že ji sotva slyší:
„Musím odtud brzo ( přišel rozkaz vyšší!“ (
***
Brzo, příliš brzo též je opustila!
Na rtíku se jejím úsměv neukázal,
uhas’ oheň v oku, ústa něma byla. (
Staroušek se stokrát každodenně tázal:
„Co ti schází, děcko?“ ( Nepohlédla k němu.
Ale ponenáhlu porozuměl všemu. (
Obecní kdys posel dones’ lístek bílý
z města mladé slečně. Nechtěla ho vzíti,
92
v třesoucích se rukou držela jej chvíli (
pak jej upustila. ( Slzu chtěla skrýti (
prchla do komůrky, na klíč zavřela se. (
Nad lístečkem bílým vespolek se ptají
starouškové oba, co s ním počít mají?
Prohlédli jej stokrát ( odložili zase,
na dlani jej váží a jich ňadra svírá
jakás divná bázeň. ( Dlouho stařík šedý
rozmýšlel se ( váhal ( přece naposledy
pomalu a vážně lístek otevírá (
přes rameno jemu hospodyně zírá. (
Cizí řečí psán je! Ale Matouš jednou
na vojně byl dlouho! Sebral paměť svoji,
čte a vysvětluje co v tom psaní stojí. (
Zapotil se chudák! ( Na sebe pak hlednou
oba staří lidé. (
Toto asi stálo
v kratinkém tom listě:
„Dlouho se mi zdálo
cos o ráji nebes ( byl to přelud pouhý!
v dým se rozplynuly všechny moje touhy. (
Tys mne nepoznala ( snad se ve mně mýlíš (
odpověď však tvoje byla krutou příliš.
My se nesejdeme! Sny a touhy klamné
93
daleko mne svedly ( nemožno se vrátit
na dráhu zas pustou. Pomodli se za mne!
Bez tebe co život? ( Třeba cestu skrátit.“ ( (
Tomu všemu sice málo rozuměli,
na podpis však dlouho udiveně zřeli. (
„Hle ( z továrny, z města úředník jí píše (
takový pán velký!“ šeptali si tiše.
Proč„Proč ho jenom nechce? To by bylo štěstí!“
Ale učitelka jenom hlavu kloní. (
Zapomněli brzo na vše strachem o ni. (
A když jarním květem vzplály ratolesti
na jabloni, která chránila jim chatu,
ulehlo to bledé roztomilé děcko. (
Snášeli mu léky v neunavném chvatu (
zaříkávat dali ( ale což to všecko!
Vadne jejich růže ( žal jí oko kalí,
ale zastenat ji nikdo neuslyší. (
Odešla jim na vždy ( přišel rozkaz vyšší. (
A když starouškové mrtvou pochovali,
objali se pevně, děli se slzami:
„Jak nám bude smutno! Jsme tak sami, sami!“
94
OBSAH:
Strana
Pan doktor7
Na čekání25
Z denníku pana Adama67
Učitelka79
E: mk; 2004
[95]