Učitelka.

Učitelka.
V údolíčku malém malá víska leží a kdo o ní neví, nalezne ji stěží. Zakryta je zcela ovocnými stromy, kostelík jen bílý vížku nad ně zvedá. ( Sem se utec každý, poklidu kdo hledá! Sem nevnikne bouře, snítky nepřelomí, v korunách jen šeptne tiše na přeletu, ( z jara shodí dolů trochu bílých květů, a je-li to v podzim, jako deštík zlatý příval rudých listí na dědinu sletí a zasype zpola malé, bílé chaty. Po kolena skoro baculaté děti v lupení se brodí. ( Slunéčko-li svitne, na každou se větev babí léto chytne ( vše je zapředeno jemnou pavučinou ( celá víska v poutech ocítí se maně ( od chaty se k chatě zlaté nitky vinou, [79] od srdéčka k srdci ( od Jeníka k Haně. ( Ó, v takové chvíli, nechť je zima blíže, srdci veseleji ( v dálce jaro tuší! ( ( ( A ten zákmit slunka na práh jedné chýže vyvábí dvé dobrých, bohumilých duší. ( Na lávku si sednou, staré údy hřejou ( jim to věru dobře pohromadě sluší! Za ruce se drží, hlavy se jim chvějou a k sobě se kloní. ( Šedivé dvě hlavy, jak by pavučiny kolem opředly je. ( Pohled však je posud stále usměvavý a pod vetchou hrudí mladé srdce bije. ( Manželé dva staří! ( Na tom světě božím pospolu šli dlouho, trním, též i hložím razili si cestu zkrvácenou dlaní. ( Čas teď dpočinoutodpočinout po tak dlouhé pouti, na útrapy prošlé sladko vzpomenouti. ( Sami jsou, ba, sami! Přece chvilku ani se jim nezasteskne! Minutou se zdají měsíce jim celé. ( V zimě malé děti k nim se na jesličky dívat chodívají ( (nejpěknější stavět starý Matouš umí) ( a hned časně z jara nad chatou se sletí hejna vlaštoviček, křídélkoma šumí, prohání se čile, štěbetá a hvízdá, a pod střechou lepí útulná si hnízda. 80 Po hřebenu pyšně holubi se honí ( hejno krotkých sykor zpívá na jabloni, která v okna tluče květnou ratolestí. Smaragdová réva kolem nich se vine a jdete-li kolem, mile vám z nich kyne nerušený poklid, opravdové štěstí. ( ( *** Jednou v podjeseni ( v tichou chatu maně k hospodářům dobrým ptáče přiletělo. Snad se bálo zimy, ukrýti se chtělo? ( ( Podivné to ptáče! Sotva hlédlo na ně tmavomodrým okem a již rukou vlastní útulné a teplé hnízdečko mu staví starouškové oba, neskonale šťastní, že se mu zde líbí. ( Snáší bez únavy, čím by koutek pro ně mohli ozdobiti. A to divné ptáče hledí na ně zticha, mladou hlavu kloní, zádumčivě vzdychá ( stařenku pak milou do náruče chytí, líbá ji a pláče. ( Hostitelé šedí uleknuti práci odhodili všecku. Co se stalo jenom ubohému děcku? Hosta svého těší jak umí a vědí ( ale host jich milý, bledé děvče, mladé, mlčí a jen čelo v bílé dlaně klade ( 81 slzet neustává. ( Co si počít mají? Starouškové oba do pláče se dají. ( *** Komůrku jí malou upravili čistě, však se u nich hostu bude líbit jistě! Upravili všechno čistě tak a ladně ( ještě okénečko vystlali jí mechem, se zpěvákem klícku pověsili nad ně a čekali potom s utajeným dechem, jak se bude děcku hnízdečko to líbit? Zasmála se dívka, zasmáli se staří: „Ať se vám tu, slečno,“ děli, „dobře dáří!“ ( Hněvala se dívka ( musili ji slíbit, že ji budou svojí Anežkou jen zváti, ona je pak vždycky otcem jen a mátí. ( Po komůrce malé ohlíží se kolem, kývne mladou hlavou, k okénečku skočí ( starouškové vidí, že jí vlhnou oči ( ale proč to zase? Jakým trpí bolem? Ve kleci v tom ptáče zahvízdalo zticha. Dívka hlédla k němu: „Ubožátko!“ vzdychá. „Hle, do mřížek marně křídélkoma buší, pokukuje smutně k nebi blankytnému, a zpěv jeho našel ozvěnu v mé duši. 82 Starouškové hodní, přejte vězni svému, nechať volně letí za cílem své touhy, čistým volným vzduchem, zelenavou nivou!“ ( Sepjala své ručky s prosbou lichotivou, ale dávno stačil její pohled pouhý! Kmet nejistou rukou klícku otevírá a stařenka ptáka z okénečka pouští, za miláčkem prchlým lítostivě zírá. ( A pták nedaleko usedl si v houští, zatřepetal křídly ( jako v polosnění zaštěbetal cosi, a hle, zpátky letí, letí ve svou klícku, zpátky do vězení. ( Zasmáli se staří jako malé děti ( ale bledé děvče znova skoro pláče: „Ty jsi zvyklo poutu ( závidím ti, ptáče!“ ( *** Staří lidé večer, ve své jizbě chudé, sedli vedle krbu. ( Kolem šero vládne, v krbu jenom svítí ještě jiskry rudé! ( Do práce dnes věru nechce se jim žádné. ( Matoušova dýmka nějak špatně hoří, nit a jehla padá z rukou jeho ženě. ( V doutnající popel hledí zamyšleně ( někdy povzdechnou si, chvilku zahovoří. „Divné je to dítě!“ Matouš v dumách praví. ( 83 Nešťastná„Nešťastná to dívka!“ žena odpovídá, „poznala už dobře, co je strasť i bída, neštěstí se dotklo její mladé hlavy. Bez otce i matky sama kráčí světem, jaro její řídkým ozdobeno květem. Život je tak těžký ( slabé její síly! Ach, mne bolí srdce, hlavičku-li chýlí, jako poupě vonné, které zvolna vadne!“ ( Matouš kývá hlavou: „Jaké hezké poupě! Z modravých-li oček pohled na tě padne, staré srdce mládne! ( A ten osud hloupě s lidmi zahrává si! ( Má být učitelkou! Ona ( sama dítě! ( Sám náš kantor šedý s drobnou chasou mívá zlosť a práci velkou, než do lebky vpraví všeliké jim vědy! ( Ó, ten svět je nyní věru přeučený! Nač že mají v knihách slídit také ženy? a mladý svůj život v dusné ničit škole? Pro takové děcko věru lépe sluší vesele a bujně točiti se v kole. ( Sám bych provedl ji ( třeba starou duši unavením pustil! Dobře bych si věru ještě uměl dupnout!“ ( Při tom v pološeru stranou pozoruje, jak se žena mračí. Vyklepává dýmku a smích tajně dusí. ( „A jestliže přece ženy učit musí ( zkušenější lépe také práci stačí ( 84 a já říci mohu, drahá moje ženo, ty bys byla věru ještě nad kantory!“ ( Hněvala se trochu ( ale krátké vzdory, ve chvíli zas bylo všechno zkonejšeno. Svorně zavzdychali oba v zadumání: „Ubohé to děcko! ( kéž je Pán Bůh chrání!“ ( *** Měsíc venku svítí. ( V okénečku malém spanilá se hlava roztomile kloní. ( Ubohé to děvče! Rozpoutány valem pod hebounkým čelem myšlénky se honí. „Sama jsem, ba, sama na tom světě širém a kolem mne život děsným hučí vírem. Nemám pranikoho. A kdybych i měla, co že bych mu řekla? Plakati bych chtěla ( ale mému pláči kdo by porozuměl? Druhdy mojí hlavou ohlas touhy šnmělšuměl: ,Směle jenom k cíli, neunavně k předu ( bolí cizí milosť, váže dobrodiní ( vybojuj si volnosť!‘ ( U cíle jsem nyní a mé srdce plno bolesti a jedu. ( Vidím, byl to přelud ( pouta vleku s sebou. Jakés touhy temné krev mi z ňader střebou,střebou. 85 U cíle jsem přece ( po čem mohu toužit? Ó, je krásný osud vlasti, lidu sloužit, símě lásky k dobru klásti v srdce mladá. ( Z těchto srdcí jednou velký národ vzroste ( ( Proč na moje ňadra teskno divné padá? K mládeži chci mluvit: ,Pod svou hrudí noste pravdu jen a právo! Zná eZnáte předky svoje? táhli pro svit pravdy v nekonečné boje, ( nestlí jejich paměť pod mohylou věků!‘ ( Ó, jaký to osud hodný závidění vychovávat vnuky nesmrtelných reků. ( ( Ne, teď není času k neplodnému snění, ( starý zápas počli vrazi v novém vzteku, třeba aby každý dnes byl bojovníkem a ta naše mládež aby plným šikem vstoupila, kde řídne sporá naše řada. Nemluvte, že slabé dívčí rámě k boji, ( nadšení své duše, sny a touhu svoji pomalu chci, věrně vdechnout v srdce mladá. ( Sama pak? ( Ať pouto na mých rukou chřestí, ( snad si najdu přece někde kvítek štěstí. S osudem ať rvu se i o kousek chleba, předtuchou ať divnou krev mi časem stydne, ( zdá se mi, že málo k mému blahu třeba: jenom koutek klidný a pak ( srdce klidné!“ ( ( Svítí plná luna s tmavomodré výše. ( Celá víska dřímá klidně tak a tiše. 86 Kolem kostelíka malý hřbitov zříti, sem tam na pomníku zlaté písmo svítí, černé kříže stojí klidně tak a tiše. ( ( *** Stařenka když dobrá druhého dne z rána do komůrky vešla, celá ulekána zbožné pozdravení ani nedořekla, chvěla se a bledla, vytřeštila oči, žehnala se křížem proti moci pekla ( div že nepoklesla. ( Vše se kol ní točí. ( Vidí, nade knihou dumá děvče mladé, do hebounkých dlaní bílé čelo klade ( ale před ním lebka, lidská lebka leží ( ano, holá lebka! ( Zvolna jen a stěží nabyla zas vlády hospodyně šedá. Zavolala muže ( za dívčinou stáli, spínali jen ruce, promluvit se báli, jeden u druhého marně rady hledá. V tom se obrátilo podivné to dítě, pozvedlo k nim zraky, usmálo se na ně ( a ti dobří lidé stáli rozpačitě, na rtu však jim úsměv objevil se maně, na rtu, který chvěl se strachem pověrčivým. Stařenka pak děla: „Zlaté děcko moje, co ta lebka značí? Nehodí se k živým! 87 proč má ještě bloudit světem bez pokoje? Přej jí, prosím, klidu v posvěcené zemi, tam je místo její, pokud neprobudí Bůh ji k soudu svému!“ Starý Matouš němý jenom hlavou kýval. ( Bílé dlaně k hrudi přitiskla si dívka. ( „Ach, ta lebka,“ děla, „dlouho jedinou mi byla přítelkyní ( a mou družkou věrnou zůstane i nyní. Hle, z těch bílých kostí, v kterých kdysi vřela myšlének snad bouře, mrtvý poklid hledí ( na otázku mnohou je mi odpovědí. A na svou ťutu družku pohlédnu-li z rána: ,Pracuj!‘ volá ke mně ,na sny času dosti za hřbitovním prahem!‘“ ( Dívka zadumána sklonila se k lebce. ( Novému však hosti, pozvanému z hrobu, starouškové zlatí nepřivykli nijak. Tajnou hrůzou jatí pohlíželi k lebce jaksi podezřivě, a stařenka choti zašeptala snivě: „Jak jsem nyní ráda, že jsem si tě vzala, věru, že bych sama se teď bála tady. Ach, kamkoli hlednu, vidím jenom všady strašlivou tu lebku! Kde ji vypátrala? A když jednou k soudu mrtvý z hrobu vstane, kde svou hlavu najde? Smiluj se, ó, Pane!“ ( 88 Mlčí Matouš, jenom šedou hlavou kývá. ( Stařenka se často klíční dirkou dívá: ( nehne se ta lebka? Častokráte zřela dívku nad ní dumat, hlavu na ni klásti ( ó, kterak se hrůzou při tom nezatřásti! ( ( Prchly dny a týdny ( zima přeletěla. ( Jednou Matouš z rána ( dívka vyšla z domu ( rozhodl se pracně, pomodlil se k Bohu, křižoval se stále, pot mu proudil s čela, lebku vzal a pohřbil v posvěcené zemi. ( Hrdě se pak vrátil spokojen a němý ( A ubohá dívka nepoznala zcela ztrátu družky svojí. ( Aj, což zapomněla každodenně zírat na vybledlé kosti, slyšet od nich: „Pracuj, na sny času dosti za hřbitovním prahem!“ ( Vzejdou v krušném žití krásnější sny mnohdy, nežli možno sníti, pod zelenou travou, pod vysokým rovem. ( Starý Matouš bál se vyrušit ji slovem. *** Pěšinou vždy stejnou učitelka mladá vycházela z vísky každodenně z rána, a nechť vítr řádí, mlha nechať padá, 89 ať je celá cesta sněhem zasypána, nechať mráz je krutý ( cos ji v dálku pudí ( v prostřed zimy jaro nosí ve své hrudi. ( Za dědinou blízko stejně potkávala mladého vždy muže. ( Dobře již ho znala, třeba ani slova nemluvili spolu. ( Pozdravil ji mlčky, pohledl jí v oči, ale ňadra její div se nerozskočí něhou prvé lásky, která nezná bolu. ( Vracela se zpátky ( potkala jej znova ( prošli vedle sebe, nemluvili slova, oba dva se jenom lehce uzarděli, pohledem si pouhým všechno pověděli. ( A ten pohled krátký, snů však dlouhá řada, vystačila zcela pro dvě srdce mladá. Zřela mnohdy smutek v bledé jeho líci, neměla však síly: „Co tě rmoutí?“ říci. ( Divno, proč se bálo nevinné to dítě chvíle, ve které jí řekne: „Miluji tě.“ ( A ta chvíle přišla. ( Jednou bez pozdravu za ruku ji pojal. Naklonila hlavu, viděla však přece, jak mu oko září. Ptal se: „Chceš jít, drahá, se mnou ku oltáři? Hle, já vybojoval pro tu naši lásku útulný si koutek, klidné hnízdo malé. ( Mám po čem jsem dlouho toužil neskonale. Jenom pro tě, drahá, pro svou zlatovlásku, 90 pracoval jsem v potu. Dosáhl jsem cíle. ( Smím snad věřit, milá, že jsem dobře četl ve tvém oku snivém a že pro mne zkvetl kvítek tvojí lásky? Proč tvé ručky bílé chvějí se a chladnou? Čekám odpovědi: Miluješ mne vskutku, chceš mou ženou býti a v mou rodnou zemi chceš-li se mnou jíti?“ ( A dívčina snivě v jedno místo hledí, sličná tvář jí zvolna bledla, sinavěla, aby rudou září zaplanula zase. Ret její byl němý, hruď se bolem chvěla. ( Ó, ta slova lásky, na něž těšila se, ( třeba se jich bála ( kterak divně zněla v jazyku jí cizím, v řeči nepřítele, jejímu jenž lidu vrahem po staletí. ( Zaťala v ret zoubky, by se přestal chvěti, mladou hlavu znova pozvedla pak směle. Zval ji v cizí kraje, v rodné kraje svoje. „Půjdeš se mnou?“ ptal se plný nepokoje. Před jejím však okem dlouhé táhly šiky, ( zástup malých dětí. ( Rostly v bojovníky, oči jejich plály, pozvedaly hlavy, ku předu se braly směle, bez únavy. ( Znala jejich cíle, vždyť je sama vedla, nepřátelské řady jako zhoubné mraky čekaly je blízko. Rděla se i bledla, ( mezi nepřátely uviděla taky 91 líce svého druha. ( Ze svého snad šiku měla odejíti? uprchnouti z boje? Ó vždyť zasvětila celé žití svoje vychování nových statných zápasníků. ( A muž mladý lapil její ručku znova. „Půjdeš se mnou?“ šeptal plný nepokoje. Upřela naň ještě jeden pohled krátký. „Nikdy!“ řekla tiše. Více ani slova a prchala v dálku ( nepohledla zpátky. ( Starouškové dobří jak se polekali, když se navrátila k smrti unavena. ( Vidí, cos ji bolí ( ale nezastená ( jenom tvář jí bledne, jenom zrak se kalí. Potichu jim praví ( že ji sotva slyší: „Musím odtud brzo ( přišel rozkaz vyšší!“ ( *** Brzo, příliš brzo též je opustila! Na rtíku se jejím úsměv neukázal, uhas’ oheň v oku, ústa něma byla. ( Staroušek se stokrát každodenně tázal: „Co ti schází, děcko?“ ( Nepohlédla k němu. Ale ponenáhlu porozuměl všemu. ( Obecní kdys posel dones’ lístek bílý z města mladé slečně. Nechtěla ho vzíti, 92 v třesoucích se rukou držela jej chvíli ( pak jej upustila. ( Slzu chtěla skrýti ( prchla do komůrky, na klíč zavřela se. ( Nad lístečkem bílým vespolek se ptají starouškové oba, co s ním počít mají? Prohlédli jej stokrát ( odložili zase, na dlani jej váží a jich ňadra svírá jakás divná bázeň. ( Dlouho stařík šedý rozmýšlel se ( váhal ( přece naposledy pomalu a vážně lístek otevírá ( přes rameno jemu hospodyně zírá. ( Cizí řečí psán je! Ale Matouš jednou na vojně byl dlouho! Sebral paměť svoji, čte a vysvětluje co v tom psaní stojí. ( Zapotil se chudák! ( Na sebe pak hlednou oba staří lidé. ( Toto asi stálo v kratinkém tom listě: „Dlouho se mi zdálo cos o ráji nebes ( byl to přelud pouhý! v dým se rozplynuly všechny moje touhy. ( Tys mne nepoznala ( snad se ve mně mýlíš ( odpověď však tvoje byla krutou příliš. My se nesejdeme! Sny a touhy klamné 93 daleko mne svedly ( nemožno se vrátit na dráhu zas pustou. Pomodli se za mne! Bez tebe co život? ( Třeba cestu skrátit.“ ( ( Tomu všemu sice málo rozuměli, na podpis však dlouho udiveně zřeli. ( „Hle ( z továrny, z města úředník jí píše ( takový pán velký!“ šeptali si tiše. Proč„Proč ho jenom nechce? To by bylo štěstí!“ Ale učitelka jenom hlavu kloní. ( Zapomněli brzo na vše strachem o ni. ( A když jarním květem vzplály ratolesti na jabloni, která chránila jim chatu, ulehlo to bledé roztomilé děcko. ( Snášeli mu léky v neunavném chvatu ( zaříkávat dali ( ale což to všecko! Vadne jejich růže ( žal jí oko kalí, ale zastenat ji nikdo neuslyší. ( Odešla jim na vždy ( přišel rozkaz vyšší. ( A když starouškové mrtvou pochovali, objali se pevně, děli se slzami: „Jak nám bude smutno! Jsme tak sami, sami!“ 94 OBSAH:
Strana Pan doktor7 Na čekání25 Z denníku pana Adama67 Učitelka79
E: mk; 2004 [95]