V údolíčku malém malá víska leží
a kdo o ní neví, nalezne ji stěží.
Zakryta je zcela ovocnými stromy,
kostelík jen bílý vížku nad ně zvedá. –
Sem se utec každý, poklidu kdo hledá!
Sem nevnikne bouře, snítky nepřelomí,
v korunách jen šeptne tiše na přeletu, –
z jara shodí dolů trochu bílých květů,
a je-li to v podzim, jako deštík zlatý
příval rudých listí na dědinu sletí
a zasype zpola malé, bílé chaty.
Po kolena skoro baculaté děti
v lupení se brodí. – Slunéčko-li svitne,
na každou se větev babí léto chytne –
vše je zapředeno jemnou pavučinou –
celá víska v poutech ocítí se maně –
od chaty se k chatě zlaté nitky vinou,
od srdéčka k srdci – od Jeníka k Haně. –
Ó, v takové chvíli, nechť je zima blíže,
srdci veseleji – v dálce jaro tuší! – – –
A ten zákmit slunka na práh jedné chýže
vyvábí dvé dobrých, bohumilých duší. –
Na lávku si sednou, staré údy hřejou –
jim to věru dobře pohromadě sluší!
Za ruce se drží, hlavy se jim chvějou
a k sobě se kloní. – Šedivé dvě hlavy,
jak by pavučiny kolem opředly je. –
Pohled však je posud stále usměvavý
a pod vetchou hrudí mladé srdce bije. –
Manželé dva staří! – Na tom světě božím
pospolu šli dlouho, trním, též i hložím
razili si cestu zkrvácenou dlaní. –
Čas teď odpočinout po tak dlouhé pouti,
na útrapy prošlé sladko vzpomenouti. –
Sami jsou, ba, sami! Přece chvilku ani
se jim nezasteskne! Minutou se zdají
měsíce jim celé. – V zimě malé děti
k nim se na jesličky dívat chodívají –
(nejpěknější stavět starý Matouš umí) –
a hned časně z jara nad chatou se sletí
hejna vlaštoviček, křídélkoma šumí,
prohání se čile, štěbetá a hvízdá,
a pod střechou lepí útulná si hnízda.
Po hřebenu pyšně holubi se honí –
hejno krotkých sykor zpívá na jabloni,
která v okna tluče květnou ratolestí.
Smaragdová réva kolem nich se vine
a jdete-li kolem, mile vám z nich kyne
nerušený poklid, opravdové štěstí. – –
Jednou v podjeseni – v tichou chatu maně
k hospodářům dobrým ptáče přiletělo.
Snad se bálo zimy, ukrýti se chtělo? – –
Podivné to ptáče! Sotva hlédlo na ně
tmavomodrým okem a již rukou vlastní
útulné a teplé hnízdečko mu staví
starouškové oba, neskonale šťastní,
že se mu zde líbí. – Snáší bez únavy,
čím by koutek pro ně mohli ozdobiti.
A to divné ptáče hledí na ně zticha,
mladou hlavu kloní, zádumčivě vzdychá –
stařenku pak milou do náruče chytí,
líbá ji a pláče. – Hostitelé šedí
uleknuti práci odhodili všecku.
Co se stalo jenom ubohému děcku?
Hosta svého těší jak umí a vědí –
ale host jich milý, bledé děvče, mladé,
mlčí a jen čelo v bílé dlaně klade –
slzet neustává. – Co si počít mají?
Starouškové oba do pláče se dají. –
Komůrku jí malou upravili čistě,
však se u nich hostu bude líbit jistě!
Upravili všechno čistě tak a ladně –
ještě okénečko vystlali jí mechem,
se zpěvákem klícku pověsili nad ně
a čekali potom s utajeným dechem,
jak se bude děcku hnízdečko to líbit?
Zasmála se dívka, zasmáli se staří:
„Ať se vám tu, slečno,“ děli, „dobře dáří!“ –
Hněvala se dívka – musili ji slíbit,
že ji budou svojí Anežkou jen zváti,
ona je pak vždycky otcem jen a mátí. –
Po komůrce malé ohlíží se kolem,
kývne mladou hlavou, k okénečku skočí –
starouškové vidí, že jí vlhnou oči –
ale proč to zase? Jakým trpí bolem?
Ve kleci v tom ptáče zahvízdalo zticha.
Dívka hlédla k němu: „Ubožátko!“ vzdychá.
„Hle, do mřížek marně křídélkoma buší,
pokukuje smutně k nebi blankytnému,
a zpěv jeho našel ozvěnu v mé duši.
Starouškové hodní, přejte vězni svému,
nechať volně letí za cílem své touhy,
čistým volným vzduchem, zelenavou nivou!“ –
Sepjala své ručky s prosbou lichotivou,
ale dávno stačil její pohled pouhý!
Kmet nejistou rukou klícku otevírá
a stařenka ptáka z okénečka pouští,
za miláčkem prchlým lítostivě zírá. –
A pták nedaleko usedl si v houští,
zatřepetal křídly – jako v polosnění
zaštěbetal cosi, a hle, zpátky letí,
letí ve svou klícku, zpátky do vězení. –
Zasmáli se staří jako malé děti –
ale bledé děvče znova skoro pláče:
„Ty jsi zvyklo poutu – závidím ti, ptáče!“ –
Staří lidé večer, ve své jizbě chudé,
sedli vedle krbu. – Kolem šero vládne,
v krbu jenom svítí ještě jiskry rudé! –
Do práce dnes věru nechce se jim žádné. –
Matoušova dýmka nějak špatně hoří,
nit a jehla padá z rukou jeho ženě. –
V doutnající popel hledí zamyšleně –
někdy povzdechnou si, chvilku zahovoří.
„Divné je to dítě!“ Matouš v dumách praví. –
„Nešťastná to dívka!“ žena odpovídá,
„poznala už dobře, co je strasť i bída,
neštěstí se dotklo její mladé hlavy.
Bez otce i matky sama kráčí světem,
jaro její řídkým ozdobeno květem.
Život je tak těžký – slabé její síly!
Ach, mne bolí srdce, hlavičku-li chýlí,
jako poupě vonné, které zvolna vadne!“ –
Matouš kývá hlavou: „Jaké hezké poupě!
Z modravých-li oček pohled na tě padne,
staré srdce mládne! – A ten osud hloupě
s lidmi zahrává si! – Má být učitelkou!
Ona – sama dítě! – Sám náš kantor šedý
s drobnou chasou mívá zlosť a práci velkou,
než do lebky vpraví všeliké jim vědy! –
Ó, ten svět je nyní věru přeučený!
Nač že mají v knihách slídit také ženy?
a mladý svůj život v dusné ničit škole?
Pro takové děcko věru lépe sluší
vesele a bujně točiti se v kole. –
Sám bych provedl ji – třeba starou duši
unavením pustil! Dobře bych si věru
ještě uměl dupnout!“ – Při tom v pološeru
stranou pozoruje, jak se žena mračí.
Vyklepává dýmku a smích tajně dusí.
– „A jestliže přece ženy učit musí –
zkušenější lépe také práci stačí –
a já říci mohu, drahá moje ženo,
ty bys byla věru ještě nad kantory!“ –
Hněvala se trochu – ale krátké vzdory,
ve chvíli zas bylo všechno zkonejšeno.
Svorně zavzdychali oba v zadumání:
„Ubohé to děcko! – kéž je Pán Bůh chrání!“ –
Měsíc venku svítí. – V okénečku malém
spanilá se hlava roztomile kloní. –
Ubohé to děvče! Rozpoutány valem
pod hebounkým čelem myšlénky se honí.
„Sama jsem, ba, sama na tom světě širém
a kolem mne život děsným hučí vírem.
Nemám pranikoho. A kdybych i měla,
co že bych mu řekla? Plakati bych chtěla –
ale mému pláči kdo by porozuměl?
Druhdy mojí hlavou ohlas touhy šuměl:
,Směle jenom k cíli, neunavně k předu –
bolí cizí milosť, váže dobrodiní –
vybojuj si volnosť!‘ – U cíle jsem nyní
a mé srdce plno bolesti a jedu. –
Vidím, byl to přelud – pouta vleku s sebou.
Jakés touhy temné krev mi z ňader střebou.
U cíle jsem přece – po čem mohu toužit?
Ó, je krásný osud vlasti, lidu sloužit,
símě lásky k dobru klásti v srdce mladá. –
Z těchto srdcí jednou velký národ vzroste – –
Proč na moje ňadra teskno divné padá?
K mládeži chci mluvit: ,Pod svou hrudí noste
pravdu jen a právo! Znáte předky svoje?
táhli pro svit pravdy v nekonečné boje, –
nestlí jejich paměť pod mohylou věků!‘ –
Ó, jaký to osud hodný závidění
vychovávat vnuky nesmrtelných reků. – –
Ne, teď není času k neplodnému snění, –
starý zápas počli vrazi v novém vzteku,
třeba aby každý dnes byl bojovníkem
a ta naše mládež aby plným šikem
vstoupila, kde řídne sporá naše řada.
Nemluvte, že slabé dívčí rámě k boji, –
nadšení své duše, sny a touhu svoji
pomalu chci, věrně vdechnout v srdce mladá. –
Sama pak? – Ať pouto na mých rukou chřestí, –
snad si najdu přece někde kvítek štěstí.
S osudem ať rvu se i o kousek chleba,
předtuchou ať divnou krev mi časem stydne, –
zdá se mi, že málo k mému blahu třeba:
jenom koutek klidný a pak – srdce klidné!“ – –
Svítí plná luna s tmavomodré výše. –
Celá víska dřímá klidně tak a tiše.
Kolem kostelíka malý hřbitov zříti,
sem tam na pomníku zlaté písmo svítí,
černé kříže stojí klidně tak a tiše. – –
Stařenka když dobrá druhého dne z rána
do komůrky vešla, celá ulekána
zbožné pozdravení ani nedořekla,
chvěla se a bledla, vytřeštila oči,
žehnala se křížem proti moci pekla –
div že nepoklesla. – Vše se kol ní točí. –
Vidí, nade knihou dumá děvče mladé,
do hebounkých dlaní bílé čelo klade –
ale před ním lebka, lidská lebka leží –
ano, holá lebka! – Zvolna jen a stěží
nabyla zas vlády hospodyně šedá.
Zavolala muže – za dívčinou stáli,
spínali jen ruce, promluvit se báli,
jeden u druhého marně rady hledá.
V tom se obrátilo podivné to dítě,
pozvedlo k nim zraky, usmálo se na ně –
a ti dobří lidé stáli rozpačitě,
na rtu však jim úsměv objevil se maně,
na rtu, který chvěl se strachem pověrčivým.
Stařenka pak děla: „Zlaté děcko moje,
co ta lebka značí? Nehodí se k živým!
proč má ještě bloudit světem bez pokoje?
Přej jí, prosím, klidu v posvěcené zemi,
tam je místo její, pokud neprobudí
Bůh ji k soudu svému!“ Starý Matouš němý
jenom hlavou kýval. – Bílé dlaně k hrudi
přitiskla si dívka. – „Ach, ta lebka,“ děla,
„dlouho jedinou mi byla přítelkyní –
a mou družkou věrnou zůstane i nyní.
Hle, z těch bílých kostí, v kterých kdysi vřela
myšlének snad bouře, mrtvý poklid hledí –
na otázku mnohou je mi odpovědí.
A na svou tu družku pohlédnu-li z rána:
,Pracuj!‘ volá ke mně ,na sny času dosti
za hřbitovním prahem!‘“ – Dívka zadumána
sklonila se k lebce. – Novému však hosti,
pozvanému z hrobu, starouškové zlatí
nepřivykli nijak. Tajnou hrůzou jatí
pohlíželi k lebce jaksi podezřivě,
a stařenka choti zašeptala snivě:
„Jak jsem nyní ráda, že jsem si tě vzala,
věru, že bych sama se teď bála tady.
Ach, kamkoli hlednu, vidím jenom všady
strašlivou tu lebku! Kde ji vypátrala?
A když jednou k soudu mrtvý z hrobu vstane,
kde svou hlavu najde? Smiluj se, Ó, Pane!“ –
Mlčí Matouš, jenom šedou hlavou kývá. –
Stařenka se často klíční dirkou dívá: –
nehne se ta lebka? Častokráte zřela
dívku nad ní dumat, hlavu na ni klásti –
Ó, kterak se hrůzou při tom nezatřásti! – –
Prchly dny a týdny – zima přeletěla. –
Jednou Matouš z rána – dívka vyšla z domu –
rozhodl se pracně, pomodlil se k Bohu,
křižoval se stále, pot mu proudil s čela,
lebku vzal a pohřbil v posvěcené zemi. –
Hrdě se pak vrátil spokojen a němý –
A ubohá dívka nepoznala zcela
ztrátu družky svojí. – Aj, což zapomněla
každodenně zírat na vybledlé kosti,
slyšet od nich: „Pracuj, na sny času dosti
za hřbitovním prahem!“ – Vzejdou v krušném žití
krásnější sny mnohdy, nežli možno sníti,
pod zelenou travou, pod vysokým rovem. –
Starý Matouš bál se vyrušit ji slovem.
Pěšinou vždy stejnou učitelka mladá
vycházela z vísky každodenně z rána,
a nechť vítr řádí, mlha nechať padá,
ať je celá cesta sněhem zasypána,
nechať mráz je krutý – cos ji v dálku pudí –
v prostřed zimy jaro nosí ve své hrudi. –
Za dědinou blízko stejně potkávala
mladého vždy muže. – Dobře již ho znala,
třeba ani slova nemluvili spolu. –
Pozdravil ji mlčky, pohledl jí v oči,
ale ňadra její div se nerozskočí
něhou prvé lásky, která nezná bolu. –
Vracela se zpátky – potkala jej znova –
prošli vedle sebe, nemluvili slova,
oba dva se jenom lehce uzarděli,
pohledem si pouhým všechno pověděli. –
A ten pohled krátký, snů však dlouhá řada,
vystačila zcela pro dvě srdce mladá.
Zřela mnohdy smutek v bledé jeho líci,
neměla však síly: „Co tě rmoutí?“ říci. –
Divno, proč se bálo nevinné to dítě
chvíle, ve které jí řekne: „Miluji tě.“ –
A ta chvíle přišla. – Jednou bez pozdravu
za ruku ji pojal. Naklonila hlavu,
viděla však přece, jak mu oko září.
Ptal se: „Chceš jít, drahá, se mnou ku oltáři?
Hle, já vybojoval pro tu naši lásku
útulný si koutek, klidné hnízdo malé. –
Mám po čem jsem dlouho toužil neskonale.
Jenom pro tě, drahá, pro svou zlatovlásku,
pracoval jsem v potu. Dosáhl jsem cíle. –
Smím snad věřit, milá, že jsem dobře četl
ve tvém oku snivém a že pro mne zkvetl
kvítek tvojí lásky? Proč tvé ručky bílé
chvějí se a chladnou? Čekám odpovědi:
Miluješ mne vskutku, chceš mou ženou býti
a v mou rodnou zemi chceš-li se mnou jíti?“ –
A dívčina snivě v jedno místo hledí,
sličná tvář jí zvolna bledla, sinavěla,
aby rudou září zaplanula zase.
Ret její byl němý, hruď se bolem chvěla. –
Ó, ta slova lásky, na něž těšila se, –
třeba se jich bála – kterak divně zněla
v jazyku jí cizím, v řeči nepřítele,
jejímu jenž lidu vrahem po staletí. –
Zaťala v ret zoubky, by se přestal chvěti,
mladou hlavu znova pozvedla pak směle.
Zval ji v cizí kraje, v rodné kraje svoje.
„Půjdeš se mnou?“ ptal se plný nepokoje.
Před jejím však okem dlouhé táhly šiky, –
zástup malých dětí. – Rostly v bojovníky,
oči jejich plály, pozvedaly hlavy,
ku předu se braly směle, bez únavy. –
Znala jejich cíle, vždyť je sama vedla,
nepřátelské řady jako zhoubné mraky
čekaly je blízko. Rděla se i bledla, –
mezi nepřátely uviděla taky
líce svého druha. – Ze svého snad šiku
měla odejíti? uprchnouti z boje?
Ó vždyť zasvětila celé žití svoje
vychování nových statných zápasníků. –
A muž mladý lapil její ručku znova.
„Půjdeš se mnou?“ šeptal plný nepokoje.
Upřela naň ještě jeden pohled krátký.
„Nikdy!“ řekla tiše. Více ani slova
a prchala v dálku – nepohledla zpátky. –
Starouškové dobří jak se polekali,
když se navrátila k smrti unavena. –
Vidí, cos ji bolí – ale nezastená –
jenom tvář jí bledne, jenom zrak se kalí.
Potichu jim praví – že ji sotva slyší:
„Musím odtud brzo – přišel rozkaz vyšší!“ –
Brzo, příliš brzo též je opustila!
Na rtíku se jejím úsměv neukázal,
uhas' oheň v oku, ústa něma byla. –
Staroušek se stokrát každodenně tázal:
„Co ti schází, děcko?“ – Nepohlédla k němu.
Ale ponenáhlu porozuměl všemu. –
Obecní kdys posel dones' lístek bílý
z města mladé slečně. Nechtěla ho vzíti,
v třesoucích se rukou držela jej chvíli –
pak jej upustila. – Slzu chtěla skrýti –
prchla do komůrky, na klíč zavřela se. –
Nad lístečkem bílým vespolek se ptají
starouškové oba, co s ním počít mají?
Prohlédli jej stokrát – odložili zase,
na dlani jej váží a jich ňadra svírá
jakás divná bázeň. – Dlouho stařík šedý
rozmýšlel se – váhal – přece naposledy
pomalu a vážně lístek otevírá –
přes rameno jemu hospodyně zírá. –
Cizí řečí psán je! Ale Matouš jednou
na vojně byl dlouho! Sebral paměť svoji,
čte a vysvětluje co v tom psaní stojí. –
Zapotil se chudák! – Na sebe pak hlednou
oba staří lidé. – Toto asi stálo
v kratinkém tom listě: „Dlouho se mi zdálo
cos o ráji nebes – byl to přelud pouhý!
v dým se rozplynuly všechny moje touhy. –
Tys mne nepoznala – snad se ve mně mýlíš –
odpověď však tvoje byla krutou příliš.
My se nesejdeme! Sny a touhy klamné
daleko mne svedly – nemožno se vrátit
na dráhu zas pustou. Pomodli se za mne!
Bez tebe co život? – Třeba cestu skrátit.“ – –
Tomu všemu sice málo rozuměli,
na podpis však dlouho udiveně zřeli. –
„Hle – z továrny, z města úředník jí píše –
takový pán velký!“ šeptali si tiše.
„Proč ho jenom nechce? To by bylo štěstí!“
Ale učitelka jenom hlavu kloní. –
Zapomněli brzo na vše strachem o ni. –
A když jarním květem vzplály ratolesti
na jabloni, která chránila jim chatu,
ulehlo to bledé roztomilé děcko. –
Snášeli mu léky v neunavném chvatu –
zaříkávat dali – ale což to všecko!
Vadne jejich růže – žal jí oko kalí,
ale zastenat ji nikdo neuslyší. –
Odešla jim na vždy – přišel rozkaz vyšší. –
A když starouškové mrtvou pochovali,
objali se pevně, děli se slzami:
„Jak nám bude smutno! Jsme tak sami, sami!“