Krajinou mladosti
[9]
Můj rod
Za zmatků války třicetileté
můj rod se přestěhoval ze vsi Lešetic,
z oblasti hornického koutu příbramského,
do jižních Čech, kde pak se usadil.
Tam věnoval se rolnickému stavu,
se sžíval s luhy, s lesy, s rybníky
i s drsnou pošumavskou končinou,
jež stala se mu štědrým domovem.
Tak zakořenil můj rod v Netolicích
a jedno pokolení za druhým
zde na jevišti polí robotilo,
by sklízelo s nich žně své námahy
a množilo se, kvetlo, prospívalo
ve volné přírodě a v styku se zemí,
s níž trpělo a s níž se radovalo.
Z tohoto kmene vyrostl můj otec.
I když se musil přizpůsobit městu,
v něm skrytě vřela volnost venkova
a svéráz kraje, v němž se narodil;
11
byl odvážný jak horská bystřina,
však srdce vroucného a citlivého
pro český lid a jeho budoucnost.
Já po otci jsem zdědil onen kraj,
mne přivolává mocí nábožnou,
neb v jeho polích, lesích, rybnících
se zrcadlí jak v říční hladině
má jará léta, moje rané sny,
a z cizích tváří, jež tam potkávám,
snad na mne hledí moji příbuzní,
ba zdá se, že i v chleba krajíci,
jenž uhněten byl z žita jižních Čech,
je posvátný vzkaz dávných předků mých.
12
Pozdrav
Jak chrpy modrá nebesa
a chlumy zádumčivé.
Je svátek jahod. Od lesa
vstříc tančí vůně snivé.
Kraj půvaby dní blahých má
ve vlavých vlasech polí,
se vsí, jež na svah vyběhla
a shlíží do údolí.
V tom starosvětském zátiší
se velebný mír tají,
jak čistá, svěží studánka,
již ptáci opěvají.
13
Horký polibek
Hvozd, paseka, stráň, trochu níž
se chalupy v lip hloučku tají.
Mez jiskří. V dumách uslyšíš,
jak cvrčci sborem cvrkotají.
Vzduch nassál vůně. Na nivě
je seno. V ovsu máky plají.
Ret slunce líbá vášnivě,
že srdce láskou rozkvítají.
Je září ověnčený den.
Žhou oči kvítím okouzlenyokouzleny.
Krev zpívá v žilách, omámen
sníš v trávě jako v loktech ženy.
14
Svědku mého mládí
Mne kraj ten jako matka vychoval
a naučil mne mužné písně pět,
mně krásu české země poznat dal,
bych dovedl jí správně rozumět.
Já rád mám jeho zdravý, čacký lid,
jenž po vše časy věrně zůstal svůj,
jenž uměl v strastech srdce potěšit
a jehož částí jest i život můj.
Tam na nivách mi orsej lásky kvet
a v svůdných plodech zahrad úsměv zrál;
buď požehnaný, druhu mladých let,
jenž jsi mi křídla k vzletu rozpínal.
15
Důvěrník
Podivná touha mne vede
do stínu vonného smrčí,
kde rostou pomněnky bledé
a mechy zeleně šedé
a se skalky pramének crčícrčí.
Ten háj hrst vzpomínek skrývá
a milenci zajdou sem rádi...
Je večer, nálada nyvá,
že člověk zatouží kradí
a píseň o lásce zpívá.
16
Setba
Jak selskou silou dýší naše role,
jež zorával pluh víry staleté.
Toť úrodná prsť poctivá a žírná,
z níž jistě dobrá setba vykvete.
Ta setba, která smíří křivdy, viny,
jež musí všechny rány vyhojit
svou drahou vůní, kouzlem domoviny,
jež poutem srdcí pojí český lid.
Až na lánech, jež předci vzdělávali,
se moře klasů k žatvě rozvlní,
den přijde světlé, požehnané sklizně,
jež srdce mírem, láskou naplní.
17
Když se stmívá
Tiš smírná nad nivami vládne,
sní alej v hebkých mrákotách,
jen slunce chvílí zableskne se
svým pozdním svitem v siných mhách.
Nic neporuší klid ten vážný,
v němž bezpečně kraj ulehne,
vždyť ví, že z temna vzlétne jitro,
jež slunce znova rozžehne.
18
S rukou na srdci
[19]
Svatý Václav
Je půlnoc. V dómě hradčanském
klid sídlí hřbitovní.
V svých hrobkách čeští králové
o mrtvé slávě sní.
Však v kapli svatováclavské
mží tajuplná zář’.
To kníže Václav ve zbroji
si kleká před oltář
a za svůj národ modlí se,
až jeho jasný duch
se v jitřním světle rozplývá.
Kéž vyslyší ho Bůh!
21
Česká píseň
Jak plna víry kvete naše zem’,
jež od věků je Čechů domovem,
když nadějemi zahlaholí v ní
jak skřivánčí zpěv píseň národní.
A v radosti i bolu ozývá
se česká píseň vzletná, touživá:
Kde domov můj, kde vlast je má.
Ta věrná sloka srdce dojímá.
22
My
My byli jsme a budeme.
Toť zděděná je víra
všech nás, jež v tísni utěší
vlast, která neumírá.
Jsme vroucím srdcem Evropy,
jež touží v míru žíti,
však svoji českou národnost
si chceme uchrániti.
Je vláhou našich nadějí,
je přímých očí jasem,
je naším družným domovem
a rodných polí hlasem.
23
České ženě
Okolo tvé hrdé šíje
jako kapky krve plane
granátový náhrdelník,
dar tvé země opěvané,
která naději svou vkládá
do poslání české ženy,
vroucně věříc, že v tvých dětech
vzroste národ obrozený.
24
Ozvěna bez hor
[25]
Protějšek
Proti mému oknu
stráň je, na ní ovocný sad zbujel.
Nahlíží v taj pracovny, v níž tvořím,
bývá svědkem mého života i snění,
baví mne svou zelení a šumotem a vůní,
je mou roztomilou přítelkyní.
Mám k ní pouze bujarý skok s okna,
chodím tam, když modrásky chci plašit,
hrát si s divokými králíky, jež hostí,
naslouchat, co sdělují si vrabci v koších hrušní.
Je to úsek ztraceného ráje,
jenž je vzdálen bláznivého shonu města
i všech událostí, které proudí ulicemi,
nestará se o lidi a raší vlastním žitím,
i když mapa staré Evropy se mění,
i když o osudech národů se jedná,
vždycky z jara zmládle rozkvetává,
v láskyplné lázni sluneční se koupá,
zasnívá se v záři čarodějné luny,
27
recituje pravěkou báj o nádheře Země,
která s mnohotvárným vřením lidstva,
s jeho sváry, přerody a radostmi i žaly
netečně se valí v hvězdném věnci
nekonečnou hloubkou věčnosti.
28
Zastřený obraz
Mám rád svou rodnou zemi,
z níž jako strom jsem vyrost
a jíž jsem vděčen za milost ducha
i za svůj plodný život,
jenž chce být sdílnou písní
a květem v sluneční záři.
Proč jako stesk šplounají tvé vlny, přátelská řeko,
kdo zarmoutil tě, háji na svahu k cestě,
kam ulétl tvůj rozmar, malebná vísko?
Má mysl slyší,
jak volají pole a lesiny, hory
po milovaných svých dětech,
jak povídají o tom, co je domov,
kde každé místo vzkvétá vzpomínkami
a známé písně podřimují v skalách.
29
Vím, že se jaře zas vzchopíš, můj kraji,
že budeš bodrým junákem s perem za hor čapkou,
že opět budeme spolu hovořit spokojeně
o žírných lánech, které kypřili naši předci,
o dávných hradech, jež jsou opředeny bájí,
o širém rozhledu s vrcholu Řipu,
s nějž zrak se hrouzí do minulosti,
z níž tryskala naše síla, leč i výstraha před nesvorností.
Jsem věrným tvým synem, má vlasti,
byť léta jsem prodléval v dáli,
to proto, bych získal zkušenost v světě
a lépe ti mohl sloužit a prospět.
30
Renesanční prsten
Ó prstene, kterýs mne navštívil
a jenž jsi pamětníkem oněch let,
kdy Rudolf Druhý v naší Praze žil,
jež tehdy byla sídlem Múz a věd
a vzdělanosti celé Evropy,
svým hyacinthem, jejž věk nezhasil,
se díváš v dnešní dobu nestálou:
zda uzříš rozkvět obrozených sil,
jež národ k nové slávě povedou?
31
Jan Neruda
Z dob dětství jasně pamatuji se,
jak jednou s matkou šli jsme na Hradčany,
a jak mne šeptem upozornila,
že naproti nám Neruda jde právě.
Šel malostranskou šerou ulicí
a vážně hleděl někam do daleka,
a mně v té vzácné chvíli zdálo se,
že prorocký zjev vidím kol nás míjet.
Po mnoha letech školy života
na Hrubou Skálu osud zavedl mnemne,
tam upoutal mě jedné skály tvar,
jenž podobu má Nerudovy hlavy.
A v mysli se mi tvrdě ozvala
jak ozvěna skal básníkova věštba:
jen bude-li z nás každý z křemene,
pak bude celý český národ z kvádru.
32
Hrdinové
Jdou na pozadí dějepravy věků
jak velkorysé zjevy za svým cílem
a jejich stopy časem vyzařují,
by budoucnost v nich čtla jak v staré bibli,
kde písmem nezničitelným je vryta
zvěst o vítězství, utrpení lidském.
Zřím vnitřním zrakem bájeslovné reky,
již z boží vůle divy vykonali,
zřím reky ducha, kteří z lásky k pravdě
dovedli zhasnout v ohni na hranici,
zřím zasvěcence vědy, kteří rádi
pro blaho lidstva životy své dali,
zřím umělce, v nichž božská jiskra vzplála,
již v tvůrčích mukách dali světu krásu,
zřím prosté muže práce, kteří čestně
vždy stáli na svých místech, splňujíce
svůj úkol v dolech, na povrchu země
a sloužili tak věrně spolubližním,
zřím nesobecké reky-průkopníky,
již pro myšlenku spásnou časně klesli,
dřív nežli směli uskutečniti ji,
33
však zřím též hrdiny, již obětavě
pro strádající vlast svou pracovali,
byť v potomcích až došli pochopení,
zřím všechny ty, kdož v nesnázích a nouzi
se sílí vírou v boží spravedlnost,
jež veškerému tvorstvu světa vládne
a moře v souš a souše v moře mění.
34
Důvěra
Po každé bouři obzor zjasní se,
po každém boji duha míru vzplá,
strast mnohou radosti lék vyhojí
i každá nepohoda pomine.
Je lidský život stálá proměna,
z nich každá lodí, která nese nás
po moři klidném nebo bouřlivém
v klín pestrý hostiného přístavu
či ke skalisku, na němž ztroskotá.
Leč nejen v chvílích slunné pohody
i v pohromě, jež stihne člověka,
je vždycky boží moudrost ztajena,
jak v balvanu, jenž s hory řítí se,
skryt může býti třpytný drahokam.
Ó, záhadné jsou ruce osudu,
jež vedou lidskou bytost zmatkem dní,
jež zasahují v jsoucno národů
a rodí jitra nebo setmění.
35
Však i když rozběsní se potopa
neb jícen sopky chrlí plameny,
z vod vynoří se posléz pevnina
a z trosek život nově vybují.
Má každý národ kotvu naděje
a silou ducha pluje v budoucnost,
bdí v každém tvoru skrytý stavitel,
jenž neúnavně dům si buduje,
je život boj, v němž výhra náleží
jen těm, kdo vytrvají v odvaze
a neztrácejí sebedůvěru,
jež jako krunýř chrání před ranou,
již z luku času Osud vystřelí.
36
Náš svět
Náš svět je krůpěj v moři všehomíra,
jak zářná tanečnice krouží v něm.
Vše, co se děje, řídí vyšší vůle,
jsme podvědomým jejím nástrojem.
K nám země mluví tajnou řečí proměn,
kdo pochopil ji, vírou ozdraví.
Jdou lidská pokolení cestou věky,
co jedno zboří, druhé vystaví.
37
Obsah:
Krajinou mladosti
Můj rod11
Pozdrav13
Horký polibek14
Svědku mého mládí15
Důvěrník16
Setba17
Když se stmívá18
S rukou na srdci
Svatý Václav21
Česká píseň22
My23
České ženě24
Ozvěna bez hor
Protějšek27
Zastřený obraz29
Renesanční prsten31
Jan Neruda32
Hrdinové33
Důvěra35
Náš svět37
[39]
Emanuel z Lešehradu:
SYMFONIE DOMOVA
Jen víra
Nová lyrická poesie klasického českého básníka.
Vydal Vladislav E. COUFAL, nákladem EMNA,
edice národních autorů, jako třetí svazek v Zlaté serii
českých básnických klasiků, v Praze II., Jindřišská 7.
v březnu roku 1940.
Vysázeno písmem Didot a vytištěno
na dřevoprostém dílovém papíru
v Grafických závodech V. & A. Janata v Novém BydžověBydžově.
Sto v hedvábí vázaných výtisků podepsáno autorem
a luxusně vypraveno na japonském dřevoprostém papíře.
E: jf; 2004
[41]