Boží bojovníci (in Macharovy spisy, svazek 9) (1931)

Groteska, 1895, Vlastenecké epos z 15. století, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / IX
[3] Copyright by Aventinum, Praha, Czechoslovakia
1931
J. S. Machara Boží bojovníci vyšly v pátém vydání v únoru 1931 v Aventinu, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova 6, jako 288. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v průmyslové tiskárně v Praze. Padesát číslovaných výtisků na ručním papíře autor podepsal. 1–2000.
[4] J. S. MACHAR
BOŽÍ BOJOVNÍCI
Groteska
1895
PRAHA „AVENTINUM“ MCMXXXI
[5] PŘEDMLUVA K II. VYDÁNÍ
Na sklonku roku 1896 vyšlo první vydání této grotesky. Několik fixních literárních kritiků usoudilo, že to politická satira není, politikové pak prohlásili, že knížka nemá básnické ceny, několik zelených mládenců odbylo ji povzneseným kavárenským pošklebkem, Váceslav Vlček odkryl v ní – captatio benevolentiae pro domo sua – „špinění zasloužilých mužů vlasteneckých“ – a všelijací opatrní známí moji, kteří si troufali dříve stavěti ji vedle „Křtu sv. Vladimíra“, začali i knihu i své horkokrevné úsudky přikrývati šetrným mlčením. A tak jsme si zas rozuměli jen se svými čtenáři. Ty úsudky a to mlčení nebolelo, kniha bolela sama jinak a hlouběji. Myslil jsem, že podržuji našemu českému životu vypouklé zrcadlo, jež ukazuje hlavy a postavy groteskně roztažené – zatím během několika roků jsem se přesvědčil, že zrcadlo moje je rovné, normální, a groteskou že je celý ten život, jenž se v ní obrazí. A ten chudák český život patrně čekal špásy, vtipy – a dostal svou dení pravdu, svůj obraz, který ho nepřekvapil, který mu nebyl nikterak nový a nikterak ho už nezajímal. Dnes vydávám knihu tu po druhé. Už ne groteska, ale groteskní pravda, už ne satira, parodie, úsměšky – ale dějiny posledních let, diagnosa nešťastné, zmrzačené duše české... Proděláváme krisi. Do stadia krise dostal se náš horečný život. Vyrostli jsme z kořenů, které necítíme, neboť tak, jak jsme dnes, jsme národ bez tradice minulosti, bez dějiné páteře. Ale ani přítomnosti si neujasňujeme. Ženeme se někam, ale 7 nevíme kam – přání a cíle naší budoucnosti jsou nám nejasny, jak jsou nám nejasny a temny potřeby naší přítomnosti. Instinktem žijeme ji a jenom tam si pomáháme, kde se ozve okamžitá bolest. Londýnská mlha leží na našem životě. Mezi lidem a národem leží propast, jeden se o druhého nestará, jeden druhému nerozumí. Máme literaturu, na kterou jsme tuze pyšni, ale nevíme, co v ní vlastně je. Mluvíme o boji až do těch hrdel a statků – ale, kyne-li kde groš výdělku, prodáme nejen zájem národní, ale i vlastní přesvědčení. Groš je naší dení modlitbou, groš je snem budoucnosti – jediným snem – groš je cílem života. Zanecháme-li ten svým dětem, míníme, že je o ně postaráno. Ostatní všecko je deklamací, samolibým krasořečněním, sportem. I zájem o umění, kulturu a národní existenci. Pojem národní cti se stal prázdným slovem, pojem osobní cti zahrádkou, ohraženou paragrafy a hlídanou policajty, aby tam nikdo nevkročil, pojem lidské důstojnosti totožný s představou dobře situovaného člověka, ozdobeného tituly, šperky a řády. – – Při tom otročíme Římu, otročíme Vídni a jsme uraženi, kdykoli cítíme, že se s námi jedná jako s otroky. Do té mlhy a konfuse padlo všeobecné hlasovací právo – a ejhle: lid a národ přijímá T. G. Masaryka a dra Hrubana, přijímá prof. Drtinu a hraběte Šternberka, Ant. Hajna a Staročecha Srba – – chaos, chaos, mlha! A nesmí se namítat, že u jiných národů je tomu na vlas tak. Ne, tisíckrát ne. Byla by to zbabělá vytáčka, ničemné utišování vlastního svědomí. Ah, svědomí! Kdyby v nás byl hlas svědomí vůbec! Mít všecky chyby velkých národů, není omluvou národa malého, a docela 8 ne národa, který musí tolik dohánět, kolik musíme dohánět my. Kdo vinen? Naši otcové. Ti, kdož byli před námi. Kdož stáli na zodpovědných místech. Staročeši, Mladočeši, jedním slovem: naši staří. Ano, až tam, kam dovlekla Mladočeská strana Staročechy za vlasy, tam vlečeme my je. Jenže jim se jednalo o teplá místa po nich, my voláme jen o soud dějin. Za ztracené iluse naší mladosti, za zoufalost dnů přítomných, za ubité naděje v budoucnosti, za marně žitá a bez výsledku ztracená leta našich sil, které jsme nemohli věnovati positivní práci, protože jsme byli odsouzeni k negaci, kritice a hořkým úsměškům. Proto že jsme je musili vyplýtvati na kácení model, které nám naši otcové chtěli vnutiti jako bohy. A taková byla posice naše, že jsme už volali – ne po lepším, ale po novém, ať už je jakékoli, neboť vše, co by přijíti mohlo, nezdálo se nám být tak schátralé a podlé, jako to, co bylo v přítomnosti. Byla to revoluce literární, politická, národní, společenská... Ale groteska zdá se být vůbec naším Osudem. Řada revolucionářů na začátku cesty objevila náhle v sobě krev otců, obrátila, padla jim k nohám a zhofrátila. – – – Ale já chtěl vlastně napsat jen malou retrospektivu k novému vydání této knihy. Nechtěl jsem vyvolávat duchy minulosti, kteří ostatně chodí u nás stále ještě za bílého dne... Groteska moje byla psána, když vedoucí strana mladočeská vyloučila dělnictvo z národa, právě to uvědomělé dělnictvo, jehož si měla vážiti jako 9 mostu mezi lidem a národem, a když unavená krátkým oposičním postavením – to je symptom: v oposici je každá strana poctivá, nezištná, ideální – prodala svou českou poctivost hr. Badenimu za čočovici jazykových nařízení. Faktorem a sprostředkovatelem obchodu byl nebožtík Eim – vídeňský redaktor Národních Listů. Ten moment zachytila báseň moje. V těchže Nár. Listech vyslepičil p. dr. Pacák (s nebožtíkem Sehnalem, zakladatelem „Českého Listu“, orgánu, jenž jenom v pověstném „Brousku“ a Tůmových „Šípech“ měl důstojné bratry) celé jednání s hr. Badenim, jež mělo zůstati pro Němce tajemstvím. Nyní vyburcoval se německý Michl k odporu, zahrál v parlamentě bandurskou, a Čech to byl, dr. Kramář, jenž chtěl zlomit odpor obstrukce – pomocí policajtů. Přepočítal se ovšem tento státník – Badeni byl propuštěn jako nepotřebná děvečka, a po krátkém intermezu ministerstva Thun-Kaizlova (tento velmi populární předák mladočeské partaje zavedl daň z cukru a udělal redaktora Národních Listů, Penížka, císařským radou – jiné památky po něm nezůstalo) byla čočovice jazykových nařízení českému národu vzata. Stalo se 17. října 1899. Přišel dr. Körber. Byl benevolentní. Chtěl nám dát druhou universitu, a to a ono – ale naši bojovníci udělali hrozný slib: dokud nebude křivda ze dne 17. října 1899 odčiněna, dotud – – dali si však říci, když jim Körber slíbil regulaci vod, návštěvu císařovu a milion na zemskou galerii. Jednání to vedl nebožtík Kaizl, který zkušeností a poznáním poměrů vídeňských i vlastního tábora věděl, jak daleko se smí napnouti luk... Kaizl zemřel. Vody se neregulovaly, milion byl 10 dán, ale Němci se přihlásili o svůj díl – v mladočeské straně vypukla nespokojenost. Něco musíme chtít – ale co? Advokáti mínili: vnitřní úřadní českou řeč – nebo budeme dělat obstrukci. Dr. Engel, čestný člověk každým coulem, odešel z jeviště, a na kapitánský můstek české lodičky postaven byl dr. Pacák, neblahý diplomat z dob hr. Badeniho, ke kormidlu pak zasedl dr. Kramář, ještě nešťastnější figura politická. A lodička plula. Plula ve vodách konopišťské politiky ve Vídni, co zatím doma se uspořádalo křížové tažení proti evangelíkům a uspořádalo se s vědomím zodpovědných lidí v partaji mladočeské. – A dr. Körber prohledl kymácející se lodičku a poznal lidi, kteří ji řídili, i ty, kteří na ní byli. Hrál si s nimi, frocloval je a pohlavkoval je, jak se mu líbilo. Konečně je – státníka Pacáka i sentimentálního Kramáře – pojal vztek. A není bědnějšího divadla, než jako když se hrstka lidí zbabělých a zdemoralisovaných vzchopí k rozhodnému činu. Vypověděli Körbrovi boj na život a na smrt. Přinutili dra Rezka k demisi, dr. Rezek šel, a nevěděl proč – zbylo po něm kus české techniky v Brně, několik hofrátů na pražské universitě, Vrchlický v panské sněmovně a několik řádů na kabátech mladočeských předáků. – Körber na posměch vzal za to do kabinetu dobráckého a v politice jako děcko naivního dra Randu. A hra šla dál. Mladočeská státnická Salome už nechtěla nic jiného, než hlavu dra Körbra, a když mimoparlamentní vlivy zlomily Körbrovi vaz, jásala nad tím partaj jako nad vítězstvím svým a svým úspěchem. Přišel Gautsch, byrokratická figura a nejodanější nástroj vídeňského hradu, a nadšeným hymnem ze stísněných 11 prsou pozdravil jej dr. Kramář. Dal mu projev plné důvěry dřív, než dr. Gautsch vůbec ústa otevřel. Nastala éra volební reformy. Pan Gautsch řekl sice zprvu rozhodné ne – ale když se nahoře poznalo, že všeobecné hlasovací právo v Cis mohlo by býti politickým tahem proti Trans, obrátil pan Gautsch též. A jako věrný služebník svého pána byl by provedl ještě jiné věci, ale znelíbil se Polákům a byl odstraněn. Následoval baron Beck, nejmazanější ze všech dosavadních rakouských byrokratů. Sentimentální dr. Kramář byl ovšem zas nadšen, nedočkaví dři. Pacák a Fořt posadili se ihned beze všeho rozmýšlení na nabídnutá ministerská křesla, a první čin nové vlády bylo uzákonění volební reformy. Oba čeští ministři a nový náčelník partaje, jímž byl dr. Kramář nyní již i nominelně, uznali, že 140 Čechů platí tolik, jako 100 Němců, vzali nadšeně vtisknutou jim pečeť inferiority, uzákonili ji, po kteréžto tragické grotesce následovala v Čechách groteska komická: všelijací ti sloupové a sloupečkové české kultury, která byla právě takovým způsobem v nové volební reformě oceněna, přešli s pyšným titulem „česká inteligence“ – do tábora mladočeské strany. A partaj šla do voleb s předtuchou vítězství, navlas tak, jak Rakušané v r. 1866, dr. Kramář, Benedek této armády, po mnohých úvahách, v kolikaže a v kterých okresech má vlastně kandidovati, rozhodl se pro dva – ale z voleb se vrátila partaj právě zas tak, jak Rakušané od Králové Hradce... Dr. Kramář prošel jen v jednom okrese, v užší volbě a ještě jen paktem s jinými stranami – čemuž se as ten velmi sebevědomý státník podivil sám předem nejvíce.
12 Poslední naděje partaje upjaly se na „Ausgleich“ s Uhry. Dávno hlásal „neochvějný“ Pacák, „prozíravý“ Kramář, všichni lvi a kde jaký list strany, že „Ausgleich“ bude „Filippi“, „kde se sejdeme“, tam že se „svede rozhodná bitva“, a při účtech s Uherskem že předložíme i svůj účet atd. Nu a bar. Beck sformuloval vyrovnání, dva mladočeští ministři, důvěrníci strany v kabinetu, se na ně podepsali, a když bylo vše hotovo, šel státník Kramář k Beckovi, zda prý hodlá vyplnit šestadvacet požadavků partaje... A baron Beck prohlásil, že nedá nic, buď že je vyrovnání dobré, pak že je poviností mladočeské jako stát udržující strany pro ně hlasovat, nebo že je špatné, pak ať hlasují proti němu... Dr. Kramář se rozčilil, mladočeští ministři musili dát demisi – a baron Beck si mne ruce. Dorazil partaj, která svou nevypočítavostí, neupřímností, donquijotstvím a věčným hladem, nevědoucím nikdy po čem, ohrožovala stále chod cislajtánské mašiny – ale ne že by mohla být nebezpečna z úmyslu, nýbrž právě tak asi, jako všetečný pasažér, jenž z nevědomosti zatrhne za šňůru výstražného signálu... Vzal jim morální basis politické existence. Postavil je na stanovisko, kde každý výstřel, každé bodnutí jejich půjde do vlastního těla. Ani proti vládě nebudou moci mluvit, proto že v ní měli účast, ne proti vyrovnání, proto že důvěrníci jejich, dva ministři je potvrdili svými podpisy, nemohou žádat o poctivé zastoupení národa v parlamentu, proto že si vlastní jeho inferioritu pomáhali uzákoniti – a ani by toho všeho už nedovedli: opotřebovali se, aniž by byli sloužili svému národu. Nebylo v nich kardinální vlastnosti zástupců lidu – pocitu zodpovědnosti.
13 Komedie je skončena. Po obou posledních ministrech nezbylo nic, než rozčarování doma a podpisy jejich na smlouvě uherského vyrovnání... A baron Beck šel dále. Dal ministerstvo krajanské vůdci strany agrární, která mu, početně nejsilnější, mohla být z českých stran nejvíc nebezpečna, Mladočeši sestoupili se s agrárníky a klerikály v Národní klub, a baron Beck hodil jim novou kost, z které nic nebude, ale na které se dá hlodat: vyrovnání Čechů s Němci. Neboť „Ausgleich“ s Uhry je hotov, a dr. Kramář, který tak obětavě při něm spolupracoval, bude prý co nejdřív odměněn hodností tajného rady a titulován „Excellencí“... Což by byl jediný výtěžek, jejž si český národ odnese od „Filippi“. Chtěl jsem říci, že kniha moje tohle všechno ukazovala již tenkrát s věrností zrcadla. Vypouklého zrcadla, kde tváře a postavy jsou zkarikovány – ale jak doba dokazuje, jedině správný obraz. Groteska je skutečností. Řada lidí, o nichž se na listech následujících jedná, je mrtva. Diplomatické stanovisko pohodlného svědomí, jež o mrtvých mluví jen dobře – chtíc patrně, aby i o něm bylo jednou dobře mluveno, pro mě ovšem platit nemůže. Básník musí být zastancem oné vyší spravedlnosti, která jest a vládne, tím více vládne, že upadlo náboženství, které jí advokátem býti chtělo. Co dobrého v nich bylo a po nich zbylo, uznala jejich strana a jejich přítomnost, čím byli přítomnosti a co značili pro budoucnost, patří soudu výší spravedlnosti. Ostatně tohle „jen dobré o mrtvých“, je naší českou kletbou, jsme blaho- 14 volni k mrtvým, blahovolní k živým a hlavně ovšem k sobě – pak arci se jaktěživi nedopatřeme původu svých chyb a příčin svých nemocí. A proto neulamuji hroty, neseslabuji invektivy. Ostatně nebylo nikomu ublíženo. Nedávno zemřelý dr. Engel se srdečně smál, když knihu četl, dr. Stránský mi vypravoval, že bylo v rodině haló, když mu děti citovaly verše o něm při obědě, nebožtík Eim mínil, že bych si to měl rozmyslit a místo, které mi v Národních Listech opatří, vzít, s drem Vašatým stýkával jsem se v jedné trafice, chodívali jsme procházkou a dobrý muž ten mínil, že bych si měl „zasednouti na oportunisty, kteří jsou vládou přímo koupeni“ atd. atd. I groteskní momenty měla tato groteska: nebožtík Kaizl četl ji v „Rozhledech“ velmi pilně a po každém čísle přišel zřejmě rozčilen – ten studený Kaizl! – ke mně a ptával se vyčítavě: „Proč tam není Kramář? Rád bych věděl, proč tam není Kramář?! Nu, už ho tam také má. A škoda, že se toho nedožil – snad by měl nyní radost nejen z Kramáře, že tam už je, ale i z toho, „jak to dopracoval“... Jednou zase přišel mladočeský poslanec se svou chotí, která mi chtěla mermomocí děkovat, že jsem jejího muže přece tak „nezostudil“ (ipsissimum verbum) jako ty druhé. A Albert prohlásil knihu za urážlivou blasfemii – proto urážlivou, že „taková čeládka, jako jsou Mladočeši, je přirovnávána k Husitům“. A zase atd. atd. Dosti. Když začala representativní strana české buržoasie hnít, vyšla tato kniha po prvé a prorokovala jí doslova to, co se dostavilo: tradice hu- 15 sitské, oživlé v dělnictvu, rolnictvu (ne ovšem v sedlácích-kavalírech, kteří zastupují rolnictvo na venek a jsou už i ministry) a pokrokových lidech, ji zabily. Co proniklo vedle těchto na povrch, klerikálové a Sternberg, rozháranost národa, netečnost, omrzelost, skepticismus – jsou dílem jejím, které nějaký čas přetrvá svého původce. Dnes vychází groteska tato po druhé – ne groteska, ale dějiny posledních let našeho politického živoření... A padne-li po letech zrak šťastnějšího syna šťastnější doby v stránky této knížky – pak snad uzná, že v takových časech žít bylo jistě věcí tak málo závidění hodnou, jako o takových poměrech psát...
1908.
[16] BOŽÍ BOJOVNÍCI
Vlastenecké epos z XV. století
Z RUKOPISU VINOHRADSKÉHO VYDAL
PROF. DR. Č. FOLKOR, člen Akademie, majitel řádu sv. Anny atd. atd.
PRAHA, ROKU 2215
[17] ÚVOD VYDAVATELŮV
Ruka se třese, krev buší v žilách a oko vlhne pohnutím... Odevzdávám drahému národu českému poklad ceny nehynoucí, odkaz slavných časů, památku heroických předků, dědictví velikého XV. století – Rukopis Vinohradský – báseň „Boží bojovníci“. „Slavme slavně slávu Slávů slavných“,slavných,“ pěl na začátku XIX. století básník Kollár. O velicí předkové naši! Jak neoslavit Vás i dnes, ve století XXIII., jak nepohlížet okem zaroseným na svědky Vašeho nadšeného života! A básní přítomnou, Rukopisem Vinohradským, hovoří k nám Vaše ústa, Vaše srdce, krev i duše hlaholy nad jiné výmluvnými! – – Než povinost volá. Jest mi potlačiti přenesmírný hymnus nadšení v rozvlněné hrudi a nutkán časem, místem a nakladatelem, chápu se skladby přísné vědecké prosy, abych označil a) historii nálezu Rukopisu Vinohradského; b) estetickou, dějepisnou a kulturní jeho cenu; c) poměr, v němž stojí Rukopis Vinohradský k Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému; d) pronesl některé poznámky, kterých společným titulem tuto označiti nelze z mnoha a mnoha důvodův. Historie nálezu Rukopisu Vinohradského. Přistupuje ke spisování VII. dílu (jejž bohdá na podzim odevzdá naše staroslavná Česká Akademie v ruce čtenářstva) svého díla „O prevétech starých Čechů“,* jal jsem se putovati po knihovnách a archi- ––– * Odkazuji tuto na hluboký a věcný posudek této své práce od slovutného německého učence ve Vídni p. F. Schmarna (Mittheilungen LV. p. 19 vech, jichž jsem dosud neprohlédl a nebyl opsal. V museu Vinohradském padl mi do ruky balíček starých žlutých lístků, popsaných po prastarém způsobu tužkou, málo čitelných, místy seškrtaných – na pohled jakoby rukopis některého z těch četných neznámých básníků z XIX. a XX. století, které leží v Českém Museu. Ale nadpis mě zarazil: „Boží bojovníci, Vlastenecká historie.“historie“. Jakže? „Božími bojovníky“ byli zváni Husité. „Vlastenecká historie“? V století XIX. psal jediný člověk básně vlastenecké, žena-lev, Eliška Krásnohorská. Ostatní byli všichni nevlastenci, nihilisti, cynikové – – – a co můj mozek horečně takřka kombinoval, jal jsem se čísti... Jak tě vítat slzou čili zpěvem?! zplesal jsem slovy Kollárovými... Nebylo na dále pochyby: v mých rukou se chvěla památka ceny nehynoucí, odkaz dávné doby, důstojný bratr a soupeř Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského – přítomný poklad, jejž tuto vydávám na světlo – Rukopis Vinohradský! Zahloubal jsem se ihned v tuto památku celou duší: odnesl jsem tajně Rukopis domů, seděl nad ním dnem i nocí, a výsledky poněkud obšírnější podám, popřeje-li bůh zdraví, drahému národu v celé řadě mohutných svazků nákladem naší České Akademie. Tuto omezuji se jen na nejstručnější fakta, na nejnutnější poznámky: Lístky jsou stejnoměrné, velikost 24–16 cm, žlutý papír s jemnými modrými žilkami, tuha, jíž bylo psáno, prastará. Místy je písmo nečitelné, místy ––– 468–766.), jenž vrcholí ve slovech: „Jest to jediné dílo, jež folkloristické literatuře české dosud scházelo.“ 20 mezery. Těchto je zvláště mnoho v zpěvu V. Ptal jsem se musejního sluhy, neví-li o ostatních částech tohoto Rukopisu, odpověděl mi, že bral sám časem tyto lístky a dával je svému chlapci, který prý si po zadní prázdné straně kreslil vojáčky! Ó barbarství! Ó nešťastný český národe! Královédvorským Rukopisem zapaloval sakristián kostelní svíce, na Vinohradský Rukopis čmáral kluk své klikyháky! Plakal jsem bolestí a vztekem. Poslal jsem sluhu ihned pátrat po drahocených lístcích – přišel, že prý „to“ žena hodila do plotny! Od dob Koňasových nemohla stihnouti českou literaturu pohroma děsivější! Máme nyní (díky usilovnému boji Mladočeské delegace před 300 lety ve Vídni) českou vládu, české ministerstvo – což se nemohl ministr kultu postarati již, aby se podobnému vandalismu předešlo? Nemohl se již dávno na postavení sluhy musejního klásti ten nejmírnější požadavek: vykázati se studiemi gymnasialními, maturitou, kvadrieniem filosofickým a aspoň dvouletou návštěvou Institutu pro vědy archivální? Pak by snad naše drahé památky byly jisty před nerozumem a hlupstvím! Estetická, dějepisná a kulturní cena Rukopisu Vinohradského. I zde odkazuji čtenáře na řadu knih svých, v nichž bohdá objasním a vymezím tyto body. Zde podávám jen hotové resultáty: „Boží bojovníky“ mohl napsati jen současník válek husitských v XV. století. Básní touto pošinula se naše literatura hned po bok italské, která tehdy byla prvou v Evropě. V dějepisu pak nejen českém, nýbrž i rakouském značí Rukopis náš hotovou revoluci, převrácení hodnot, zničení všech dosavadních autorit. Palacký, Tomek byli nedbalí 21 skribenti. Vše, co psáno od nich o Husitech – je brakem bezceným. Rovněž tak v ohledu dějin kulturních a z části i literárních. Každá řádka této básně svědčí o hlubokém vzdělání našich předků, otevírá filosofické perspektivy na záhady života, celou řadu osobností, které by jinak byly klesly v propast nepaměti – zkrátka, báseň tato by se měla tisknouti ne na papír, ale v srdce i duše všech věrných Čechů. A to se, dá bůh, stane. Poměr Rukopisu Vinohradského k Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému. Známo, jaké nezřízené útoky byly podnikány v století XIX. na drahocené naše paladium RKZ. Známo též, jak skvěle byly odraženy. Geniální estetik, kritik a dramatik Zákrejs přečetl dvě slova – a již dokázal pravost RKZ; ale pádnější důkaz ještě podal Hattala. Učenec tento celý život snášel úštipky, kdy prý vydá svou dávno čekanou obranu, byl podezříván, že prý ani o žádné knize nepracuje – a hle, po jeho smrti čtverospřeží koní formanských musilo být zapřaženo k odvežení rukopisu „Obrany“. Akademie ji vydala tehdy v 60 svazcích, každý po 4000 stranách! Tímto nejobsáhlejším dílem nejen české ale i světové literatury, v němž quantitu předčí jen qualita, dokázána nad slunce jasněji pravost Rukopisů. Zalezli pochybovači a nebudou míti následovníků. Náš Rukopis Vinohradský podobnými boji jistě neprojde, ale proto přece nebude nám méně drahým. Vždyť vyniká v každém ohledu nad své předchůdce. Tam řada básniček, někdy ceny dosti pochybné, zde hotové a cené umělecké epos, jež hrdě se hlásí k zpěvům Homerovým a Nibelungům. Tam podivná archaistická řeč, zde vše 22 jasno, jak studánka; tam nepatrné doby z české historie a opěvání titěrností (jako skřivánka, jelena, Tatarů), zde nejslavnější doba našich předků: války husitské. A jaké skvostné detaily! Jaká zvukomalba, jaká epitheta! Jak by as zaplesal dobrý Voborník (vlastenecký kritik na sklonku XIX. století) nad těmi epithety! Muž jenž v RK ve rčení „silný Záboj“ viděl tolik krásy a síly, jako nikdo jiný z jeho současníků! Co by on řekl dnes čta v rukopisu našem: Krvavý Tůma! Malý Adam! Frivolní čert! Liška podšitá! Atd. atd. Šířeji ostatně rozvedu i tyto výklady v řadě knih většího díla a proto spěchám dále. Poznámky. O osobě autorově nelze říci ničeho. Neznáme ho. Nevíme, kdo byl. Nelze ani určitě říci, kdy žil. Jenom tolik: nehleděl asi ke všem Husitům okem laskavým, jak vysvitne z celé řady poznámek pod čarou a z knih, které chystám. Byl současníkem válek husitských, líčí vše z autopsie. Zvolil pro své epos rámec snu a uvedl v ně čerta – jenž je příznačným momentem středověkého básnictví. Tolik o autorovi. Báseň sama nebyla dřívějšímu věku neznáma. Ale trudno připomínati, co se s ní dělo. Na sklonku XIX. století, v roce 1895–6 žil jakýs člověk, jmenem Machar, lotr nějaký, jenž (jak dosvědčují vědci, jako Vrchlický, E. ryt. z Čenkova, O. Seykora-Kostelecký a jiní lidé řádní a zachovalí) potupoval mrtvé, ničil a mazal náhrobky a p., a tento zloduch patrně měl ještě celý rukopis této básně a vydal ji v „Rozhledech“ (nějaký obskurní časopis) – ale vydal ji tuze ledabyle, nepodotknuv ani – – že je to báseň ze století XV.! A prošlo mu to. Aspoň se nedočítáme, že by byl někdo protesto- 23 val. A přece byly tu žurnály vlastenecké. Akademie, český sněm, přece tehdy žili učenci a znalci rukopisů, jako Zákrejs, Dolejška, Stěhule – – nikde ani slova. Takové poměry ovšem ilustrují podivně netečnost doby, kdy opovážlivci vystupovali proti RKZ, proti Jungmannovi, Nár. Listům atd. Vydávám vzácný skvost náš (jehož nám, bohdá, nejen Evropa, ale i celý svět záviděti bude!) s obrázky. Nalezl jsem je vzácnou náhodou (o níž se šířeji v zmíněných již spisech svých rozhovořím) založené v albu náčrtků a kreseb zachovaných z XIX. století. Jak se tam dostaly, ví bůh. Za to mohu dosti přesné zprávy podati o malíři, což mi – žel – o spisovateli možné nebylo. Malíř, jak několikrát z podpisu vidno, zval se Panuška. Kvetl v století XV., což je velmi důležito akcentovati, neboť byl současníkem událostí, které kreslí. Mládí své ztrávil při dvoře královny Žofie, jak kořen jmena jeho již ukazuje (panoš). Při vypuknutí válek husitských dal asi vale pohodlnému životu dvorskému a šel kreslit výjevy válečné – zvyk to některých malířů, který se zachoval až do dneška. V husitském táboře mu pak přezděno: panošek, později: Panuška, pod kterýmžto jménem jej známe. Zdá se ostatně, že Husité měli pro koncovky „ška“, „čka“ a „žka“ zvláštní oblibu (viz: Panuška, Kašička, Žižka). Odkazuji dále na poznámky pod čarou a řadu poznámek a dokumentů vzadu. A nyní, kniho velebná, jdi jako světlonoš, jako fenix povstalý z popela minulosti po vlastech českých a hlásej slávu Slávů slavných!
24
I.
Promlouvání o snech. Cizí výroky. Autor odmítá zodpovědnost za vše, co následuje. Husitské vozy. Apostrofa. Zjevení se čerta. Popis čerta. Pohled na „boží bojovníky“: Rokycana-Herold. Komentář čertův. Panna Eim-Sybilla. Slova čertova o ní. Mluví autor a na to čert ad bratří Adámek, Špindler. Čert má slovo o bratru Grégrovi. Bratr Engel. Bratr Dyk. Schismatik Kaizl. Sirotci: Šamánek, Šíl, Krumbholz, Purghart. Bratr Vašatý-roháč. Bratr Pacák. Vozy jedou. Filemon Baucis, Poděbrad ze Semil, budoucí chlouba kališnická; místo bratra Sehnala. Autor apostrofuje houfnici mariánskou. Čertův starý vtip o ní. Kus historie o podvázání křídla. Bratří kolem houfnice: Tůma, zvaný Krvavý, bratr Schulz, bratr Holeček, stipendista Černé Hory. Episoda o práčeti Hořicovi. Pěvec „Písní otroka“. Čert sentimentálním. Bratr Kalaš. Vozy mizí. „Šípy“, Tůmy Krvavého arsenál. „Český List“, mládě „Šípů“. Mystika mythologická. Apostrofa humanisty Klofácia. Vozy zmizely. Autor sentimentálním. Čert plaguje pannu Krásnohorskou. Čertův frivolní vtip o téže panně. Autorovo rozhořčení, procitnutí a opětné usnutí.*
––– * Takovéto krátké udání obsahu bývalo vůbec zvykem středověkých básníků. (Čti Ariosta, Tassa atd.)
25 To ďas ví, jakou divnou logikou se naši snové za chvil nočních řídí! Co všechno spletou, jakou oklikou útočí na ty nejslušnější lidi, jak žerty, šaškovinou všelikou vše strhnou v bláto – člověk, když tak vidí jak čeládka ta vede hříšno si, poslal by na ni Thuna s „výnosy“. Jsem slušný muž: jak nebýt v rozhorlení, když taškář sen tak v zbůjném násilí docela ministry mi kreslí v snění s oslími sluchy? Nebo za chvíli před zrak mé duše, ve zlém vytržení Zákrejse* kouzlí v krátké košili, jenž strašnou rukou, v níž se chvěje metla, rozhání revoluční „Nová světla“? „Snem prý je život,“ řekl někdo kdysi, „Sen životem,“ to kdos zas obrátil. Jak takový chlap něco vymyslí sisi, aniž kdy vlastně v tom kus smyslu byl! Já s jedním mužem – byl to páter kýsi – souhlasím v tom, že sen je ďábla díl, vzduchový zmetek, zhouba duše jistá, metafysický lotr, anarchista. Mně zdálo se – což ovšem měl jsem říci hned na samotném básně začátku, než zodpovědnost vinu vrhající já vlastenec a člověk v pořádku ––– * Patrně nějaký strašný Husita, snad předek Zákrejse, pověstného ze století XIX. (Viz úvod.) 26 chtěl odmítnout a s rozhorlenou lící odmítám pro vždy; ani za řádku zde nestojím já se svým přesvědčením – a proto řek jsem, jak snů málo cením. Já ve snu viděl u velikém šiku na zaprášené rovné silnici mohutné vozy Božích bojovníků v rozlehlou dálku hromně dunící, a svatá hrůza v tomto okamžiku mou duši jala silou drtící, jak před zjevením na zem jsem kles v ráz a jako lístek osyky se třás. Sudlice, meče, cepy, palcáty, šišáky, štíty – požehnané zbraně, ó líbal by vás ret můj dojatý, jak na monstranc kdys,kdys já se díval na ně; z musea znám je, visí rezaty, zamčeny dobře v zaprášené schráně, ach, vyšly z mody – zde však v slunci plají a místo své a dobu svoji mají. A kde jste vy, vy otci sršatí, obhájci pravdy, přísní horlitelé? (tak tážu se a cítím v závrati, jak krev mi buší, každý nerv hrá v těle, a již se chystám hymnus zpívati v bezvadných slokách, rýmy přeumělé, as „perly písní vrtat ducha šídlem“* a Husiti mi měli býti zřídlem). ––– * Zajímavý tento obraz vypůjčil si v XIX. století velmi obratný profesor Jar. Vrchlický jako skvost
27 V tom čert, čert živý, jak jím s kazatelny strašívá páter zbožné věřící: na hlavě párek růžků viditelný, jak op chlupatý, zlobu na líci, pak známý ocas, jímž čert prozřetelný opírá o zem suchou zadnici, a rudý jako flanel jazyk z huby se vymršťuje přes špičaté zuby – tak vedle stojí: „nuže dívejme se!“ a dupne o zem známým kopytem. A zrak můj k zřetelným se tvářím nese na těžkých vozích, úcty pocitem se hruď má plní, v čele kalich pne se, jímž kněz, oděný černým hábitem, těm vozům žehná v svaté chvíli této, ó znám jej, znám jej – Rokycana je to.* „Hm, Rokycana – inu, duška zlatá,“ povídá čertík, „liška podšitá! Má sice v srdci stále kompaktata, než jazykem je stále zamítá; chce u císaře persona být grata a vůči lidu zase Husita, tu a tam rád se miliskuje s pány, chce slovem: býti hezek na vše strany. ––– pro nějaké pojednání. Nový doklad, že ta „původnost“ jeho učených zkoumání divně vypadala – což ostatně bylo i jeho současníky akcentováno. * Zajímavo, že se Rokycana (viz obsah I. zpěvu) přízviskem nazýval „Herold“, jako dále Adámek = Malý Adam, Kasička = Engel atd. Ušlo Palackému i Tomkovi.
28 A je. Jak jednou Napoleon Goetha* si pochválí, tak o něm výtečně řek císař Sigmund před očima světa: „Nu vida, tedy člověk konečně!“ (Ó kdyby mohla kletá česká četa atomy prachu jeho společně pozřít a zažít – pak je v lásce mám – děl císař, či jen myslil, nevím sám.) Dar jazyka má; otce Žižku kdys** pořádně spletl (doufám, žes to čet, však o tom mluví dodnes dějepis) a sám bys mohl tady uslyšet: on řekne: „ano“ – a když výtka čís jej stihne, dí: „ne, povídal můj ret –“ a proto bratří milují jej z duše: On pavéza je, kopí jejich, kuše.“ „Proč bratr vedle je tak ustrojený,“ dím k čertu, pojav k němu důvěru, „na těle nese župan staré ženy, neskrývá v šišák rusou kučeru, proč zrak má prorocky tak vytržený jak hašiše by pozřel nádheru, co šeptá asi blouznivými slovy práčeti svému, mládci Penížkovi?“ ––– * Zvláštní divinací uvádí náš básník to, co se skutečně po několika stech letech stalo. Věštebný dar básníků! ** Naráží na známý úmysl Žižkův rozbořiti Prahu. Rokycana Žižku přemluvil, aby to nedělal.
29 „To Sybilla je božích bojovníků,“* mi praví čert, „ó žena obrovská, ten zrak, ty uši, ten nos a dar jazyku (dotace mohla být to čertovská) žádnému nedán více smrtelníku a nebude dán, taká královská schopnost se lidem nesmí uděliti, má-li bůh bohem a čert čertem býti. Ta Sybilla vše vidí, všecko slyší, vše cítí, chutná, čichá z daleka, let ptáka vyloží i lejno muší, že trne všední rozum člověka, a Husiti v ní mají trefu vyší a císař Sigmund toho nečeká: Když sto mil odtud jenom trochu škytne, ta Sybilla to bdělým uchem chytne. Za doby války pěje ona žalmy prorockým stylem, mrštným jazykem rozdává při tom bratřím pochval palmy a premie gest velkých, s povykem když v bláto padne kdos, tu vzdychá: „Žal mi je tebe, bratře,“ barví pemzlíkem ––– * „Sybilla“, tedy žena hádavá. Sybillou skutečnou však nemohla být prorokyně Husitů. Do té míry nejsou prokázány styky našich „Božích bojovníků“ se starými pohanskými Římany. Husitská prorokyně byla asi kartářkou obyčejnou, jakých bylo v Čechách dosti. – Zase důkaz o středověkém původu básně. Středověk si liboval ve věštbách, proroctvích, černokněžnictví. 30 mu jazyk, údy, štít i šaty z koží, až je zas bojec bezhaný a boží. Zná prorokovat: ona řekne zpříma: „my vyhrajem!“ (a ježto vše tu má vždy stránky dvě), hned za chvílinku hřímá: „neb prohrajem!“ – a lid se zadumá a čeká, čeká – pak jej podiv jímá, že Sybilla ta vždycky pravdu má a trne, vznáší oči zbožně k nebi a tuze diví se té bystré lebi. Krev neprolévá, nepatří to ženě; a když přec někdy v bitvy rachotu vypálí dělo – ihned neprodleně i běsným vrahům v mírném šepotu vykládá to a ono rozčileně, že nerada tak, že má tu a tu zásadu nebít, že ta rána milá z papíru byla, a že netrefila. A navzájem když někdy bludný šíp ji škrábne trochu, mrazí jí to kosti, tu skryje líc svou v sukně řásné cíp a spustí kázáníčko o svornosti, v níž prý by bylo všechněm lidem líp, nač prý ty mordy, nač ty činy zlosti, to její zvyk. Ten onen cynik z davu dí, že má patu vždy, když ztratí hlavu.“ „Můj čerte, dosti,“ znepokojen pravím, „dej mi už pokoj s touto Sybillou, propasem snadno povídáním žvavým ty druhé reky; vozy v tahu jsou; 31 viz, rázné hlavy s vousem poletavým, ó pohleď na zjevy těch kmetů dvou, ty krásné brady! Zde bych chtěl se příti, že tito dva jsou řádní Táboriti?“ „Eh, eh,“ čert kašle, „toho s bradou bílou za koho máš?“ „Nu Prokop Velký, rek.“ „Cha, cha, cha,“ čert se řehtal mi vší silou, „a zatím je to malý Adam,“ řek, než dobrý bijce, duši má vždy čilou a proudem času důsledně se vlek, zdvih prapor, složil a zas zdvihl jiný, jak čas to nes a gusto domoviny. Byl papežencem, s pány jedl z mísy, čas kázal – honem vale papeži, a již se mezi pražské čety mísí a bojuje, jak reku náleží, a zas čas kázal, rek se znovu křísí a s kališnickou táhne mládeží, a čas-li přijde: rudý prapor zvedne – je v povaze tak jeho předůsledné – Být Prokopem? Ach, co by z toho bylo pro toho reka? Trudný žití lán! Jej vlastní vojsko u Plzně by zbilo, pak padnouti by musil u Lipan, pak víckrát z cifer neskládal by dílo a parátním by bijcem nebyl zván a nejhorší: za půlpáta sta let by Vlček o něm trudnou drámu splet!“* ––– * Zase proroctví. Stalo se skutečně. Váceslav
32 „A druhý?“ „Hleď na slova zářivá na jeho štítě, přemysli jen toto: „My máme pěstě a vy kladiva, osvětou k svobodě se bijme proto.“ Oh, humanista! Pěkně drtívá rýpavou mládež, serve se s ní o to, co svatého mu – svatým v každé době jest podřipský ten heros jen sám sobě.“* „Tys jízliv, čerte!“ „Jízliv! Ha, ha, ha, dívej se, duško, dívej se jen hezky! Zde Táborita, jemuž nesáhá ni po kotníky žádný bijec český! Mazán je bohem, jak to přísahá Sybilla vždy, když meče jeho blesky sypou se vrahům na ztrnulé šíje – a jednou za rok rek ten vždy se bije! A byť měl v štítu fajfku – znak to míru – on rve se rád, a hrůzu kalicha ––– Vlček (kvetl v druhé polovici XIX. století) napsal tragedii „Lipany“, kde zabil Prokopa Velkého podruhé. – O Husitovi, zde zmíněném, nelze říci skutečně ničeho více, než povídá básník. ** „Podřipský ten heros“ – bratr Špindler. Historie o něm neví. V haldě prastarých listin, spisů, dopisů a novin, které se chovají v Č. Museu, našel jsem, že on to byl, jenž chtěl reformovat český pravopis. Patrně mu gramatické vavříny kostnického mučeníka nedaly spáti. 33 do dálných končin zanes v krve víru, i v polské zemi dítě nedýchá, když máť se zmíní o tom bohatýru, to od těch dob, když polská pleticha zaskočit chtěla reka toho lestně – meč vyzubil – však zbil je všechny čestně! Je hrozným v poli v radě hejtmanů je moudrým, vážným. On řek krátce jednou: „Nesolme!“* Roty našich katanů sůl snědí sami, útroby jich zvednou se strašnou žízní. Budou ve stanu pít a pít, zpilí lehnou si neb sednou, pak naše meče...“ z těch dob boží reci co požívají, neslané jsou věci – ** „A vedle onen, který k praporu se tiskne plecí?“ „Kašička ten, muž, ––– * Podobné pasivní způsoby boje za nezadatelná práva národa byly patrně velmi dlouho oblíbenou taktikou vojů českých. Ještě v XIX. století čteme, že bylo vydáno heslo: Nekuřme! – dodělalo-li se jakých výsledků, nevíme ovšem při stručnosti dějepisných zpráv ani o tomto, ani o onom. ** Tuto zase ukazuje se, že přeceněným dílem jsou Palackého Dějiny. O bratru Grégrovi, vynikajícímu hejtmanu táborských – Palacký neví, Item o bratru Kašičkovi. Rodné jméno, jak již vzpomenuto, bylo Engel = Anděl (viz zálibu Husitů v jménech biblických); v jediné zprávě však, chované v museu, našel jsem, že od jiných byl nazýván i sám se s oblibou zval „Kašičkou“. 34 feldvébl-manipulant Táborů, jenž pohromadě drží tuto druž: když zle je, otevře úst závoru a olejovou na ně pustí tuš, bouř sváru tiší, kompanie strojí, obstará kuchyň, když jsou bratří v boji.“ Zjev podivný mou pozornost teď chyt: ohromný vůz, v něm vidím rytíře, na jehož plecech vidím těžce tkvít cos jako dva hrozné rybí měchýře nadmuté bílé – začnu zrak svůj třít, vždyť podobného cos je k nevíře: jsou balony to, jimiž snad se lítá, a kde to vzal ten čacký Táborita? „O homo stulte, kříž to s lidma těma!“ sprásk pracky čert, „rci, neznáš lidské plíce? Když v hrudním koši chudák místa nemá, tož na kšandy je dá a na petlice a tak je vleče bojů peřejema, v žár slunce, v déšť a v divé metelice, jak jeden svatý, který klidně kdes svou usečenou hlavu v ruce nes.* Než bratr Dyk i jinak vzorem jest, jak člověk totiž; všecka úcta před ním, kat karbanu a milec jara, hvězd, hajitel vdov i panen; dechem sledním ––– * Narážka na sv. Diviše a doklad, že byl neznámý básník velmi zběhlý v legendách a životech svatých a světic božích. 35 ti bude hájit potlačenou čest – nu, bych to zkrátka řekl slovem jedním: muž mého srdce. Bojců ensis, murus, integer vitae, darebáctví purus.“* „Kdo onen zamračený Husita, jenž jaksi zdrcen na voze tu stojí?“ Schismatik, bludař. Vztáhl, necita, k Sybille ondy drzou ruku svoji a nařk ji z soulože. Však omyta nevinost její byla na souboji, jejž reci svedli: Rokycana, jiní div nezbili ho. Bude hodným nyní.“** „Ký divný vůz to? Muži divocí zatrpklí, tiší – co jim schází tady?“ ––– * Upozorňuji co nejdůtklivěji lékařskou fakultu na tuto přírodopisnou záhadu. Pokud mi známo, člověk nosící své plíce mimo svou hruď nikdy více se již neopakoval. V existenci bratra Dyka ovšem pevně věřím, ač jsem v historii jinak o něm pranic neslyšel. Dle zprávy básníkovy nevadily mu podivné plíce nikterak, aby nebyl hodným člověkem. Upozorňuji však, že se tento husitský hrdina Dyk nesmí zaměňovati s jiným Dykem, jenž se zval Viktor, žil v XX. století a vynikl jako neobyčejný praktik a diplomat. ** Mezi husity bylo mnoho rozkolníků. Zde uveden zejména bratr Kaizl. A zdá se, že „hodným“ potom skutečně byl, jak vysvitne z jednoho ze zpěvů následujících, a protože se také neví, že by byl utvořil nějakou svou sektu. 36 „Nic víc než otec. Jsou to Sirotci, již k hejtmanům se nezvou do porady, teď užírá je touha po otci, ač neměl nikdy jej ten hlouček mladý, a pak jej tráví bázeň vrchovatá, že hejtmani přec přijmou kompaktata.“ Dívám se na ně: bratr Šamánek, Šíl, Krumbholz, Purghart, čert však už mne dlube: „Hleď, na voze zde samotinký rek, statečný roháč, pan Jan roháč z Dubé!“* „S tou frisurou?“ já nesměle jsem řek, a čert se na to jenom zlostně škube: „Pan roháč,“ dí, „jenž jak lev na svém tróně na voze sedí nebo na Sioně. Z ruk mozolných si Sion vystavil, ten bojec boží, jako Rokycana a v dálné kraje Tábor proslavil jak bratr Grégr: Sigmundova pána v urputném boji lítě zkrvavil, ta čest mu budiž po vše věky dána. Kam po světě jen jméno Hompesch** vniká, jde hrůza sionského protivníka.“ ––– * Byli patrně mezi Husity Roháčové dva a oba měli patrně svůj „Sion“. Jeden svůj Sion ztratil a byl pověšen, druhý ne – bohužel, pravím, bohužel proto, že bych nebyl nyní v rozpacích, kdo to byl tento roháč, o němž pěje básník. Aby jakýsi rozdíl byl činěn a čtenářové si oba Roháče nespletli, dovoluji si malou opravu: píšu totiž jmeno tohoto Roháče jenom s malým „r“. ** Hompesch byl buď Maďar nebo Polák nebo
37 „Viz dál! Toť Pacák! Vyšel z Kutné Hory, kde bylo stříbro, Němci horníci, šosatý kabát zavřel do komory, vzal přilbu, oruží, meč v pravici i vypaluje Sigmundovy dvory a kostnickou mstí strašně hranici – postava malá, ale duše smělá, že špýchar příbytkem by míti měla!“* A vozy jedou, jedou, jedou. Muži posupně z nich se na svět dívají. Ten navleká své tělo do oruží, ten palcát čistí, ten tam potají tře vonou mastí drsnou svoji kůži, ti dva zas bratrsky se vískají – v bitevním šiku, za vlast ve zápasu, nebylo ovšem na ty věci času. Zjev lahodný! Do divé melodie zapadá jemný selankový tón: Tam Husitka se k Husitovi vije, a jako mocný javor stojí on – ––– Němec a protivník bratra roháče (s malým „r“). Více jsem nevypátral. * Rod Pacáků kvetl ještě v století XX. Našel jsem docela, že jistý Friedrich Pacák byl cislajtánským ministrem ve Vídni, nad čímž se jeho slavný, zde opěvaný předek jistě v hrobě obrátil... Ano, běh časů! Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, vnuk bělohorského mučeníka – obráncem Vídně, potomek Pacákův, muže Husity – obráncem centralistické ústavy! Smutné doby prožíval náš národ kdysi a smutných překvapení se dožil! 38 oh, obraz plný luzné harmonie ti táboritští Baucis, Filemon!... Čert jaksi kosmo k vozu tomu zřel a tiše skoro opatrně děl: „To bratr Schwarz a sestra Schwarzová. On jesti právem jedním z podobojích a ona právem žena rekova* provází muže v štrapácích a bojích. Kde nedostačí ruka mužova, tam ona tne – a kát se z hříchů svojich ten může, koho stihne třeba maní, špičatou hroznou vládne ona zbraní. Viz na voze tam reka mladistvého, v šišáku lesklém, v čisté košili! Do zadu otočena hlava jeho a proto státník ten se nemýlí, je vidný na zad, dohádá se všeho, co právě bylo – chladné Semily jsou Betlémem, kde uzřel světlo světa, a Poděbrada má v něm tato četa.** ––– * Víme o ženách husitských, že válečnicemi byly. Zde poprvé se vyskytuje jedna plným jménem. ** Vidno, že potomní slavný král český Jiří Poděbrad („Kramář“ bylo asi přízvisko jeho) pocházel ze Semil – zase jeden z ohromných převratů, jež báseň naše způsobí v českém dějepisu. Zajímavo je, že „viděl do zadu“ a jistě ne bez příčiny a důvodu vykládá básník okolnost tuto tím, že měl otočenu hlavu na zad. A poněvadž se o Poděbradovi ví, že státníkem byl, musilo zajisté býti to, co v básni označeno je, úslovím „vidný na zad“, kar-
39 Zde prázdný vůz! Hleď! Bratra Sehnala* prý místo. Jeho nezná nikdo z bratří. Jen v žoldu den kás ruka nekalá se v řadě druhých nastavených spatří a o té ruce pověst povstala, že jistě bratru Sehnalovi patří – – nepatří, patří – je to záhada, kde není bratra, tam čert nehádá!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – –** „Buď pozdravena hromným mojím řevem, houfnice těžká, spáso národa, tys tlama lví, jež bouří svatým hněvem, ty rodíš mládě, jež je svoboda, kdo slyší tě, kdo kojen tvojím zpěvem, ten vrahu duši nikdy neprodá – ó lide český, duch slovanský žije, jen pokud toto dělo vrahy bije!“ ––– dinálním požadavkem těch dob na každého vynikajícího státníka. Leda že by řečený mladík nebyl ani státníkem, ani Poděbradem, a toto místo bylo by pouhým výsměškem básníkovým, jenž, jak jsem už několikrát podotkl a ještě častěji podotknu, nehleděl na reky své okem zrovna nejblahosklonějším. * O tomto bratru v historii vůbec černé mlčení. Není divu, když dle zprávy básníkovy byl již svým současníkům jakýmsi mythem. ** Označuji tuto samovolně mezeru. Zde neznámý básník pochybil. „Božích bojovníků“ bylo ještě více, než zde dosud vytčeno. Podle stavby celého I. zpěvu jest označené místo jediným, kde by se vynechaní bojovníci mohli vtěsnat.
40 Tak zdravil jsem – dle dobrých básníků houfnici marianskou; lotr ďas dle pekelného svého návyku, jenž vznešené hned zvrátí v drzý špás, smál se mi tuze, špičkou jazyku sem a tam šlehal – zatím kolem nás ohromný vůz, na kterém ona byla, se těžce bral, až kola rachotila. „Víš-li pak, jak se houfnice ta dělá?“ „Nu, čerte, řekni.“ „Díra vezme se, skutečná díra, prázdná, prázdná zcela a kolem ní se dužin nanese, jež broncují se, až ta masa skvělá jak ryzoryzí zlato leskne se –“ „Fuj, čerte, třikrát za tak starý vtip.“ „I čertu o ní těžko dít cos líp.“* A čert se směje: „Nuže, nelením ti říci více. Hleď na její tělo.“ Jak ten, kdo trápen zubů bolením obváže šátkem hlavu, líc i čelo, ––– * K těmto velice důležitým a zajímavým slokám mohl bych podati řadu ohromných historických a statistických komentářů, což nečiním jednak, proto, že vydám již často zmíněné knihy, jednak, že by se kazil čistý požitek naší drahé památky. Poznamenávám jen proto, aby mi nebyla vyčtena ledabylost a ignorance. Poznámku tuto právě uvedenou račiž si připamatovati čtenář při každé sloce, kde jiné poznámky není. 41 tak vidím podvázané s uměním ohromné křídlo, jež má ono dělo a udiven se nachyluji k čertu: „Jak rozumět mám takovému žertu?“ „Tak,“ řekl. „Přišla jednou doba krutá na boží bojce. Tlupa křižáků je měla v pasti. Kopí dobře kutá mířila na ně. Rovna přízraku smrt stála podálpodál, lebka její dutá se kývala – až hrůzno diváku – však bojovníci boží vzpjali síly a jako vždycky čestně zvítězili. Pomněli Žižky, jak na hoře jisté* rozprostřít kázal ženské zástěry – – však znáš to as – i vzali prádlo čisté, kapesní šátek, tábor veškerý se skupil kolem – nyní, vrazi, vizte tu sílu pevné v sebe důvěry – svázali křídlo! Vrahy úžas chyt, a strnulými protáh boží lid. Tak šátek zůstal. Jest jim svatým znakem, praporem, heslem, mocnou záštitou, ––– * Svědčí o veliké kombinační fantasii těchto Husitů: Poněvadž Žižka dal rozestřít na svahu hory ženské zástěry – podvážou oni kapesním šátkem křídlo svého kanonu. O předkové naši důmyslní! Jinak tato historie o podvázání jest dosti známa. Poněkud pozměněna zachovala se až do XIX. století ve vtipné frási „podvázané křídlo“. 42 od těch dob dělo už jen prachu mrakem střílívá. Koule nebezpečny jsou a zbytečny, jak dobrým bystrozrakem Sybilla míní. Černí pokrytou zříš četu kol? Toť bratři kanonýři, jenž dělo čistí, naplňují, míří. Zde bratr Tůma, nazván Krvavý. Muž všestraný je bojcem, kazatelem, zná lebky bít, že víc je nespraví ni anděl s nebe, mistr v slově vřelém, lid roznítit zná proti bezpráví, je každým dechem víry hajitelem: ó lide českýčeský, hrr jen na ně, na ně, bij, tepej, neživ, k předu, jmenem páně! Zde bratr Schulz, je postrach rozkolníků,* domácích škůdců; nezmar zázračný, stokrát mu vetkli mezi žebra dýku, stokrát už ráj ho jímal oblačný, on stokrát vstal na úžas protivníků a krve zrádné vždycky přelačný, vrh stokrát v boj se – řídké jubileum, on zkrášlil vlast – patria, orna eum! Tu bratr Holeček.** Jsem čert, však milo je mně vše vznešené. Hleď toho Husitu ––– * Jistě zajímavá figura dějepisná. Jenže nevíme o ní ničeho, než co v básni stojí. Snad nyní mladí čeští historikové obrátí zřetel svůj k této době a objeví prameny, z nichž by se nádherná studnice našich zasutých reků a dějin naplnila. ** Též neznámý bratr. Snad příbuzný Pro- 43 jak myš chudičká dálná slávská země už dobrých třicet roků živí tu – oh, Černá Hora rodí statné plémě, jsou chudáci, však v hrdém pocitu, pro statnost všechny síly nasazují a stipendiem jej zde vydržují! On jest jí vděčen, pravda; viz teď, viz: troufalé práče (po otci je zván Hořica,* tuším), na potulkách kdys zabloudil v onen chudý země lán, teď v kruhu práčat celý cestopis povídá o tom – a ví sám bůh pán, ušklíb se nějak – černohorský rek mu ihned vlepil rázný pohlavek.“ „Zda zrak mě šálí,“ vzkřiknu vzrušen teď, „hleď, čerte, muž ten, známá mi ta hlava, po stranách klapku má, ó čerte, hleď, jež plachým ořům na oči se dává, ó rychle, rychle, dej mi odpověď, toť on, toť on, hle, jak ta ruka pravá strunami velké těžké lýry bloudí a melodie jakési z ní loudí!“ ––– kopa Holého (Holý – Holeček). Jinak podává jeho případ, tuto uvedený, dojemný doklad o účiné vzájemnosti slovanské rodiny již v patnáctém století. * Upozorňujeme na Homerovskou přímo důkladnost našeho básníka. I tuto nepatrnou komickou figuru episodní poznamenal jmenem!
44 „Toť on,“ děl čert, „jenž Písně otroka* těm bojcům pěje. Tyrtaj jejich boje. Klapky mu dala chasa divoká, by nezřel bandu, která okolo je. Tak pěje, pěje slepě, z hluboka, prý působí to dobře v širší roje – však kdyby prozřel – on je poet pravý, on bil by lýrou o ty pusté hlavy! Ó žel, proč zbloudil?! Proč že zlaté struny neladil k poctě děv a rytířů, vesnických zvonů, tiché v borech luny neb milujících v nivě pastýřů? Mně milejší je taký poet juný než Homer táboritských krunýřů, jenž hluché duše plní zpěvem svým –“ „Jsi ale, čerte, sentimentálním!“ „Tu bratr Kalaš, přísný bohoslova** liturgik znatel“ – „Čerte, teď už však ––– * „Nic pod sluncem nového.“ V XIX. století jásali naši předkové nad „Písněmi otroka“ básníka Čecha – a hle, podle této zprávy existoval rhapsod, Čech, jenž též „Písně otroka“ zpíval. Patrně se podobné zpěvy líbily nejen Čechům starým, ale i prastarým. ** Bratr Kalas se jen jaksi kmitl tuto. Škoda. Mám jakési důminky, že byl totožný s bratrem Kabátníkem, který putoval na východ hledat církev sv. Cyrilla a Methoda. Smrt jeho, o které básník později pěje, by ho byla zastihla, když se vrátil z cest a chtěl znovu vstoupnouti na vůz... 45 chci míti pokoj. Výklad tvůj se snová hlemýždně trochu. A já ubožák propás řad vozů. Soukáš hloupá slova a poslední mi mizí v prachu mrak, než tu se ještě něco cestou šťárá, patří k nim také tato bídná kára?“ „Mám mlčet a už zas se v novo ptáš? Ach, tato kára, tajný arsenál Krvava Tůmy. Dobrý bojec náš má druhů svých a má tu vlastní kal, v němž v sobotu (den čištění to váš) vypírá zrady, mdloby, hnisu pal – a bojci boží, ač jsou na ni hrdí, říkají tajně, že přec tuze smrdí. Viz za ní druhá! Jako malé tele, jež neodběhne v dálku od krávy, ta menší zde se drží obezřele té, jíž caruje Tůma Krvavý, ač malá je, té velké stačí skvěle a bojcům zápach její voňavý je na zemi i vodě stejně drahý: on kanál připomíná matky Prahy!* Je legitimním děckem káry oné a latrinou hlav čackých Husitů. Ji splodili kdys v jedné chvíli vonné Pacák a Sehnal v temném úkrytu,** ––– * Dojemná analogie s Homerovým „mráčkem kouře z Ithaky“ z Odysseje. ** Že by dva rekové a obyčejná smrdutá kára jakýmsi mystickým souložením zplodili káru dru- 46 však otcovství své, hlavy bezúhoné, přísežně zapřou vždycky v chvíli tutu, když zlobí se i bratři v okolí, že páchne to víc než dřív kdykoli. Též práče oba reci najali, jež jí část lepší sama sebe dává: Klofácius,* to mládec troufalý, ji mozkem, slinou svojí nepřestává krmit a krmit** – vrahů v přívaly pak plnou rukou hází to a mává – ––– hou – k také fantasii se nepovznesl ani Homer, ani Ariosto! Ovšem, nenaráží-li tu básník na nějaké duševní perverse bratří Pacáka a tajemného Sehnala, jež byly současníkům asi velmi známy! * Vysoce zajímavé místo, na něž zvlášť upozorňuji: Ukazuje, že humanisté byli v Čechách již v století XV., ba v samém ryku husitských válek. Jméno tohoto hrdiny krásně ukazuje jednak doklad na nomen-omen, jednak rozmnožuje řadu zlatinisovaných jmen našich humanistů (Špalek = Spalécius, Klofáč = Klofácius). ** Metafora na pohled dosti záhadná – ale okamžitě jasná, vzpomeneme-li na pelikána, krmícího mláďata svou krví. Zplozená kára (básník pokračuje v obrazu z předešlé sloky) má animální život, tedy také hlad; bratr Klofácius pak ji krmí tím, co má nejdražšího, mozkem – jenže s tím rozdílem od pelikána, že jí to v následujícím řádku zase vezme a hází po lidech – – básník tím patrně chtěl naznačit humání stránku božího bojovníka a humanistickou mladého vzdělance. 47 buď sláva tobě, mládce čilý, jarý a práci tvojí nejkrásnější zdary! Tys dobře pochopil svůj úkol čistý hned v jaře žití! Tam, kde Tůma sám svou dráhu končí, vstavils krok svůj jistý a pyšně čelo vznášíš ke hvězdám! Vlast znamená tvé jméno v dějin listy, tys pomáhal jí stavět slávy chrám – jen dále pracuj, čacký bojovníku, jenž nemá rovna v řadě vrstevníků! Ostatně je v tom luzná symetrie: Napřed je palcát, jímž se jménem páně do lebek vrahů za hranicí bije – vzadu dvě káry, odkud zase bráně jednotu vlasti, husitský voj lije na čela, oči, temena a skráně domácích škůdců mok ten smrdící – toť vidno: každým coulem chlapíci!“* – – – – – – – – – – – – – – – – – Dohřměly vozy... Arsenál se ztratil v šedivém prachu. Dálné hučení ––– * Přítomná sloka je nesmírné důležitosti: dává nám nahlédnout v organisaci a způsob husitského válčení tak praegnantně, jak úsečně a krátce: palcát proti vrahům, nevoné věci proti rozbojníkům domácím. Při bližším pozorování a důkladnější úvaze nelze odepříti Husitům jistou stupnici v způsobu boje a řekněme hned: proti vrahům bezohlednost, doma jakýsi zostřený humanismus. 48 mi znělo v sluch. A teskný cit mne schvátil, to z toho čertovského mluvení, já Husity si maloval vždy, zlatil a on s nich takto strhá třepení, i ptám se ještě rety třesavými: „Což bratr Žižka není mezi nimi?“ „Slep každý je, však Žižkou nikdo z nich,“ se zubí čert, „než, prosím, tuto větu, nečítej v účet vtipů ďábelských, ta není moje, ač mi sjela s retu, já vzal ji z panny Krásnohorské knih a jak jsem vzal ji, tak teď, prosím, je tu, ač autorka by také zde být měla, vždyť Husitka to čistokrevná celá.* Při panně té mi jedno divno jen: své celé žití ona bojovala, tož v ležení vždy byla noc i den, a manévry tak mnohé prodělala, a známe přec, jak křehká ctnost je žen – než ona přec jen pannou zůstávala a zůstala – to, prosím, ctnost je tuhá, dnes nedokáže to už po ní druhá!“** ––– * Rod panen Krásnohorských zachoval se až do XIX. století. (Viz úvod.) Pramáti rodu toho byla tedy již čilou Husitkou. ** Tentýž vtip, svědčící jinak o tom, že husitská doba nebyla dobou asketů, udělal Voltaire o panně Orleanské. Bylo by zajímavo vědět, znal-li Voltaire náš Rukopis Vinohradský, a jistě že znal, neboť tak markantní náhoda shody jest vyloučena. Existuje snad nějaký opis ve Francii?...
49 „Frivolní čerte,“ bouřím v rozhořčení a ženu se po špatné potvoře – on vybuch v smích: „Můj vtip to, prosím, není!“ a jedním skokem byl kdes nahoře – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – a tak jsem vytrh z hloupého se snění, otevru oči, měsíc v prostoře mé jizby tančí... tedy ještě čas... i leh jsem na bok a spal dále zas... 50 II.
Exordium vlasteneckého autora v novém snu. Kapitola I.: Hejtman Grégr jede. Uvítání lidem božím. Kázání slova božího. Boží bojci nezmoženi. Alliance s Ruskem a Francií. Pohled do budoucího ráje. Státní právo Husitů. Samostatný český stát. Bratří polem pracující jako hodnostáři: Herold, Vašatý, Eim-Sybilla, Špindler, Adámek, Engel. Perfidní poznámka hejtmanova o jednom letitém vtipu bratra Engla. Pokračování o hodnostářích: i bratr Grégr podvolí se suverenitě národa. Rozřešení otázky sociální v českém státě dle bratra Grégra. Resoluce a přísaha. Intermezo v závorkách: nadšené pohnutí autorovo ve výšce. Intermezo dole: skok ze stol. XV. do XIX. Načež zase závorky znovu pohnutého autora. Co se stalo, když hejtman odejel. Kapitola 2.: Bratr Herold jede. Uvítání lidem božím. Líný autor odkazuje náhle čtenáře na kapitolu 1. Podává dále jen několik suchých poznámek. Obšírněji vypisuje, jak nutno sociální otázku rozřešiti dle bratra Herolda. A zase odkaz na dějství kapitoly 1. Kapitola 3., 4., 5., 6., 7. až 40. Přiznávaje se k lenosti, odkazuje autor k předcházejícím kapitolám. Třicet osm božích bojců odbyto několika řádky. Kapitola 41.: Referát z vídeňské opery. (Patrně zase skok v čase. Tentokrát z doby heroické do dekadence. Pustý plagiát autorův z „Národních Listů“ ze dne 22. října 1895. Poznamenává vydavatel.)*
––– * Poznamenali jsme (viz Úvod), že Rukopis náš byl z části vydán v „Rozhledech“ (r. 1895), kde vy-
51 A jak jsem zas usnul, už tu byl sen živý: matičku vlast vidím s ptačí perspektivy. Na skalinách bory, na lučinách voda –* s tím co v bdění pěju, úplná to shoda. Bylo mi tak volno, bylo mi tak blaze, procházkou šlo ptactvo kol mne po své dráze. Chvilkami jen kolem vrh jsem pohled plachý, upřímně se přiznám: měl jsem tajné strachy, že tu není jisto, že se zrak můj setká s kočičími hledy pekelného zmetka; ––– davatel zamlčel, že vydává Rukopis prastarý; zde vidno, že se snažil docela i zakrýti stáří Rukopisu odkazováním k stol. XIX. a „Nár. Listům“. Ošklivé hospodářství s drahoceným odkazem národním!
* „Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách.“
Narážka neklamná, která dokazuje, že píseň „Kde domov můj“ nutno klásti do století XV.
52 zkazila sen prvý chlupatá mi mrcha, a já bál se právem, že i druhý zdrchá. Však jsem nespatřil ho, (povím to hned předem) vlastenecký cit můj nebyl střísněn jedem. Ba, bůh musil nějak kochat mě v tu chvíli: všechny moje touhy se mi vyplnily. A já toužil patřit v tomto okamžiku do zvětralých tváří božích bojovníků, slyšet jejich slova, vidět jejich činy, vlasteneckou duší bez skel čertoviny. A co zřel jsem, slyšel, povím v řeči prosté, ať ta sláva našich božích bojců roste! 53 KAPITOLA 1.
Nechodí to luňák po zoraném poli, bratr Grégr jede kázat po okolí. Jak pracují polem bratří vítězící, tak pracují v pausách Páně na vinici. Na hlavě má helmu, věhlas pod helmicí, palcát a štít s fajfkou třímá ve pravici. Hrůza zhouby dýše z hejtmanových zorů, křižáků všech zbitých, vypálených dvorů, usmažených mnichů ve oleji vroucím, trosek zpupných hradů, zteklých v boji žhoucím. Jede na komoni, bodá jej vší silou, kůň má na ocase pentli rudobílou. Jede, jede, jede, zlobí se na cestu, 54 konečně se blíží k hrazenému městu. Velkolepý pohled. Chválím za něj bohy! Před bránu ven vyšlo vše, co má jen nohy. Muži, ženy, děti, statní veteráni, Sokol, hasičové, stojí k přivítání. Banderium s hudbou a družičky v davu, za humny pak hmoždíř duní v tuto slávu. Starešina šedý vítá reka vřele, hudba hrá, sbor dívek kvítí v cestu stele. Ženy, veteráni, Sokol v divém jeku, plným hrdlem „Sláva!“ sypou v uši reku. S vyzdobené brány hrdý nápis kývá: „Vítej, hejtmane, nám, vítej, spáso živá!“ 55 Pohnut starý hejtman s komoně se kloní, do mohutných knírů těžkou slzu roní – „Já jsem Táborita – – Vy jste Táboriti – –“ pohnutí ho zmohlo, nemoh dokončiti. A lid táboritský opojen tou řečí, „Sláva hejtmanovi!“ volá, piští, ječí! Ještě více pohnut hejtman, jak se shýbal družičky i staré Táboritky líbal. A tím lid zas pohnut zařval ze hluboka – sám jsem ve své výši stíral slzy s oka. Ve triumfu jede průvod ulicemi, s vikýřů se plouží prapory až k zemi. Nemocní se s loží k oknům doplazili: „Viděli jsme spásu, díky, bože milý!“ 56 Na širokém rynku řady stolů stály, pod tíží se jídel k zemi prohýbaly. Husy, chmelovina, zlatá tílka selat – v chvíli té jsem počal výše svojí želat! Jedli, pilipili, všichni dobrou vůli měli, muzika jim hrála, hmoždíře v to hřměly. A když najedli se a když dosti pili, hejtman vstal a řekl: „Slyšte, bratří milí!“ A řeč spustil dlouhou, plnou ohně, síry, nadšení i žluče, naděje i víry. Časem bil se v prsa, časem pěstě svíral, ve významných pausách bratřím v oči zíral. Letmo jenom dotk se Markomanů, Kvádů, za to šířej probral Přemyslovců vádu. 57 Sigmunda dál tepal, líčil jeho raby, bídné papežence, mrzký rod a chabý. Mluvil o těch vojích, které potřel vždycky božích bojců houfec mužný, energický. Boží bojci jako hradba statná stojí, odolají vždycky křižáckému voji. Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Tachov kníže i Klimáska vojsko země prach už líže.* Nové čety strojí Kazimír teď v pole, zkrvaví i jemu témě jeho holé. Ten lid táboritský bude válčit věky, na pomoc si pozval rovněž statné reky. ––– * Jmena hejtmanů vojska Sigmundova nevyskytují se nikde jinde. Vidno z každé řádky, jakým vzácným pramenem dějepisným je náš Rukopis.
58 Bratr roháč slib má od ruského cara, molodců že četa na pomoc jde jará. Bratři Jan a Ignác ve Francii byli, Jeane d’Arc vytrhnouti do Čech povzbudili. Bratr Ignác zvláště horlivě věc snoval, na mapách Johaně cestu ukazoval. Vydobudem stát si našich otců záhy, pak se rozlije zde,zde mír a pokoj blahý. Nebude víc trudů, nebude víc daní, budem žít jak v ráji v samém radování. Bohatá zem naše bude dávat všecko, sama bude živit každé svoje děcko. Rolník vstrčí ruce v kapsy u kabátu, vytáhne, by bral jen, co zem podává tu. 59 Měšťan, řemeslník, bez práce žít budou, Příbram, Kutné Hory zahrnou nás rudou, která zůstane nám, kterou vše lze koupit, jen když cizí ruka nebude ji loupit. Nad to bankocetle budem tisknout moci u Šimáčků, Otty ve dne jako v noci. Budeme se sami spravovat a řídit, cizí ruka nesmí, nebude nás šidit. Máme dosti mužů, vhodných k službám vlasti, teď pracují polem, v míru budou vlásti. Rokycana, ač už úřadů má dosti, arcibiskup bude se svou výmluvností. Neboť prebenda ta nese valné groše, které Rokycana zvláštní láskou koše. 60 Hejtman věří v něho, třebas podle zvyku stihala jej zlá řeč nízkých protivníků. Koupí se, by zmlkli jazykové špatní, česká mluvnice mu na útraty státní. Roháč bude správcem železničních sítí, (novější však mapy musí ovšem míti). Vedle toho s carem bude živit styky, doma bude soudit lotry, rozkolníky. Sybilla – hm! těžko všestraná to žena – nesmí však už býti prací přetížena. Ať má kordon řádu „zachráněné křídlo“, titul „Excellence“, světlo, teplo, bydlo. Špindler nechať řídě kultu těžkou správu, dá své pravopisy do škol, do ústavů. 61 Ať ostříhá bděle četbu mladých lidí – hanba věru, jak se dnes ta mládež řídí! Malý Adam, který každý odpor zněmí, jako maršál bude řídit české sněmy. Tůmy Krvavého naplní se přání: kacířům sdřít řemen se zad na potkání. Bratr Anděl skromným je a bude dále; bude vrchní kuchař u českého krále. Jen tak zahladí se jeden vtip v tom světě: že stát léčí v zimě a nemocné v letě. Všichni podělí se, úřadů je dosti, dost ochotných reků k těžké povinosti. Sám on – hejtman – lid-li bude tak si přáti – 62 finance chce země moudře spravovati. Oh, to budou časy, oh, to bude krásy, všem nám dostane se, co čí srdce ždá si. Veteránům šavle, rohům města Prahy rudobílých tabul dlouhých na dva sáhy. Pro klid vlastenců všech zavřem sociály, aby dobří lidé v domech klidně spali. Však i sociálům dáme v díře jísti, dovolíme jim i Národní tam čísti. A cizáckou šlechtu pošlem z vlasti šupem, z naší české krve novou si vydupem. Jen ty, lide český, stůj vždy pevně s námi – vše to bude jednou, kdy – nevíme sami. 63 „Vytrváš, můj lide?“ hejtman chvějně ptá se. „Se ví! Se ví! Se ví!“* hromem rozlehá se. „Děkuji, můj lide,“ hejtman pohnut praví, těžkou lesklou helmu smeká dojat s hlavy. „Vydržíme s tebou každé dlouhé hoře, nezleká nás nikdy křižácké to moře. Do posledních dechů, do posledních statků, do každého hrdla všecko za vlast matku!“ (Já v té svojí výši tisk jsem dojat čelo, „nezahynem nikdy!“ duší mi to hřmělo.) Zatím život dole trochu rozvlnil se, k hejtmanovi jakýs občan připlížil se: ––– * Toto ryze staročeské potakání zachovalo se až do XIX. století. Kvetlo dle současných zprav tehda zvlášť v Podskalí a na Žižkově.
64 „Pane doktor, vědí, já jsem člověk jistý, já jsem jejich volič, čtu Národní Listy – –* – Trafikant„Trafikant tu stůně, zítra snad ho není, vědí, trafika ta není k zahození. Já hned o ni zadám, právo mám snad k tomu; vědí, vždyť jsem z Bosny nes si metál domů. Ale pro jistotu ráčej vzpomenouti, a vídeňské pány trochu oběhnouti. Jméno mé je Liska, Liska Anton z Knína, byl jsem fírou u Kuhn, čtrnáctá setnina. Agituji vždycky, vědí –“ hejtman tiše pokyvuje hlavou, jmeno v notes píše. ––– * „Národní Listy“, zde i jinde velmi často naskytující se jmeno, zdají se být jakousi sbírkou modliteb či nějakým kancionálem našich čackých předků.
65 A již je tu druhý: má se stavět dráha, do pozemků jeho projekt nezasáhá. Ve Vídni má hejtman pomoci svým vtipem, by šel nový projekt aspoň pole cípem. Třetí pouští bolest, kterou v hrudi vězní, chce mít záslužný kříž s korunou neb bez ní. Čtvrtý že má syna, mladík dokonalý, aby v ministerstvu místečko mu dali. Pátý má zas švakra a ten švakr strýce, strýc by rád měl místo u té železnice. Na to šestý s něčím, sedmý, osmý – klidně zapisuje hejtman, co kdo ždá si z Vídně. (Plesal jsem v té výši nad výchovou lidu: jako k otci nese, k němu tužby bídu, 66 znovu tisk jsem v dlaně rozpálené čelo, „nezahynem takhle“ zas mi duší hřmělo.)* * Hejtman odjel z města. Bylo to už k ránu: muži jacís lezli na slavnostní bránu. Na nápisu cosi kutili tam čile, pak zas dolů slezli po hotovém díle. A když slunce vyšlo na nebeskou báni, před bránu jde město k slávě přivítání. Muži, ženy, děti i družičky s květy, Sokol s velkou fánglí, veteránské čety. ––– * V této historii je taková snůška filosofických, náboženských a lidových detailů, že nemožno nyní všechny vysvětlovati. Odkazuji tudíž předem na své spisy, které o tom vydám. Kniha naše by vzrostla do obrovských rozměrů. Já se obmezuji prozatím na vysvětlivky historické.
67 Totéž banderium, i táž hudba zněla, z hmoždířů včerejších zase palba hřměla. Již se k městu blíží v fialové pýše na mohutném šimlu biskup římské říše. Přijel, aby mocným slovem potřel zjista táboritskou hydru, děti Antikrista. Přijel, aby zahnal bludná světla v dáli, jimiž šarlatáni křesťanský lid šálí. Vítali ho hlučně, fanfáry v to hřměly, zástup padl na zem, až bil o ni čely. Zvony zní, a biskup v město vjíždí nyní, baldachýn tu nesou nad ním starešini. Z ozdobené brány velký nápis kývá: „Vítej, pastýři náš, vítej, spáso živá!“ 68 Duše moje byla v libosť zkolebána: teď vím, co ti lidé kutili tam z rána! Líbil se mi průvod, šlo to všecko hezky, ale nade všecko mám rád ten lid český! Tábor chce jej spasit, Řím mu spásu věstí, moudrý lid však vstoupil v zlaté středocestí. S Táborem je v shodě, s Římem ne na štíru – buď zdráv, opatrný rode bohatýrů! Ďas by v tom byl, byť se to tak, onak spředlo! – by se tobě, lide, dobře nepovedlo!* ––– * Vidno z celé kapitoly, že lid husitský byl dosti nepevný a rozháraný. Potvrzují též Palacký a Tomek.
69 KAPITOLA 2.
Letí jarý sokol, křídloma třepoce, plaší labutěnky jasném na potoce. Neletí to sokol, Rokycana jest to, bratry sílit v bohu jede v dálné město. Na hlavě má biret, pod biretem hlavu, tělo zhaleno je do kněžského hávu. V ruce jeden svazek „Demokrita“ třímá,* ostatní pak čtyři v kutně schovány má. Čte a jede, jede, libuje si cestu, konečně se blíží k hrazenému městu. ––– * „Demokritos von C. J. Weber“ byl, zdá se zamilovanou knihou našich předků. Zde v XV. století Rokycana, v XIX. století ji čítal poslanec dr. Herold – odkazuji ostatně na svůj spis: „Co čítávali staří Čechové“.
70 Velkolepý pohled! Chválím za něj bohy! Před bránu ven vyšlo vše, co má jen nohy. Muži, ženy, dětiděti, statní veteráni, Sokol, hasičové stojí k přivítání. Banderium s hudbou a družičky v davu, za humny pak hmoždíř duní v tuto slávu. Starešina šedý – – – – – – – – – – – – Ty však výše vzhledna, čtenáři, si přečti, co jsem řek sub 1. S malou variací: „Rokycana“ čti tam, kde rek, hejtman, bratr, jako podmět zní tam. Ovšem odpadnou zde opulentní hody, páter Rokycana požívá jen vody. Potom bylo méně žáru v řeči jeho, za to hlazenosti slohu klasického. 71 Ale v jádru mluvil o vojích, jež vždycky potřel božích bojců houfec energický. Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Tachov kníže i Klimáska vojsko země prach už líže. S novou četou strojí Kazimír se v pýše – ale to už dále viz, čtenáři, výše. Všecko si tam přečti, jak jsem shora podal – Rokycana též tak vrahy slovem zbodal. Lid mu také jásal, přisáh bojovati a s božími bojci věrně vytrvati. K sociálům byl však trochu humánější: Když je hlasovací právo ukonejší, ať se staví k urnám, ať své lístky dají – ty však neváží se ani nečítají. 72 („Chlapík Rokycana! Je to světlo světa! Však on studuje to hezky dlouhá leta!“) Tak jsem zahulákal kolem na vše strany nad Kolumbským vajčkem popa Rokycany! Než dál všecičko už – jak to stojí výše, i jak přijel biskup svaté římské říše. A já též už potom podle šimla plesal, když lid táboritský na kolena klesal: Ďas by v tom byl, byť se to tak, onak spředlo – by se tobě, lide, dobře nepovedlo! 73 KAPITOLA 3., 4., 5., 6., 7.
až 40.*
Kde je kniha, jež by mohla obsáhnouti, co ti bojci boží řekli na své pouti? Já jsem špatný Homer velkých bojovníků, leniv, povím všecko v jednom okamžiku. Jako bratr Grégr, jako Rokycana přijeli a stejná pocta jest jim vzdána. Kázali: ten s ohněm, ten zas v slohu velkém – jako Rokycana, jako Grégr celkem. ––– * Co by toto hromadění cifer mělo znamenat, dopátrati se nebylo mi možná. A tak nezbývá, než přičísti tuto a podobné záhady k oněm místům slavných literárních děl, jichž smysl zůstane na věky temný. Není to ostatně jediné místo beze smyslu v české literatuře: Spisy a badání Jaroslava Vrchlického, proslulá ornithologie Adolfa Heyduka (oba kvetli v století XIX.) mají takých míst spousty nekonečné.
74 V jádru to však bylo o vojích, jež vždycky potřel božích bojců houfec energický. Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Talchov kníže, i Klimáska vojsko země prach už líže. S novou četou strojí Kazimír se v pýše – vše to každý řekl, jak ti dva tam výše. Lid jim také jásal, přisáh bojovati a s božími bojci věrně vytrvati. Ovšem že to bylo jako život v normě: v jádru jeden tentýž, pestrý jenom v formě. Na příklad když přišli potom prosebníci, každý jinou bolest nesl v duši chvící. Dobří veteráni, ohněplné dušky, chtějí povolení, že smí nosit pušky. 75 Čacký místní Sokol chová přání sladké, by směl nosit šavle, třeba jenom krátké. Přišli jednotlivci, úpěnlivě ždali, by jim to a ono bratří vymáhali. Ten měl syna v Bosně, chtěl jej míti v Praze, ten chtěl dostat poštu, ti snili o dráze, ti zas žadonili pro ves garnisonu – už si na ta všeckna přání nevzpomenu. Ostatně, co na tom, bojci boží dbalí pozorně si všechno do notesů psali. 76 KAPITOLA 41.*
E. Z Vídně, dne 22. října.
Dům byl nabit. V plném lesku divadlo se zastkvívalo. Z venku hučel řev a lání kolem uzavřených kas. V moři hlav jsme letem shlídli Dumbu, Šroma, radu Hlávku, kníže Sanguzsko dlel v loži a s ním maršál Haliče. Parter naplnil se záhy; amici et inimici vítali se stiskem ruky, roztomilým úsměvem. Kuenburg a Wodzicki se objali a políbili, – v tom už znělo ticho, ticho! premiera začala. ––– * Kapitola tato zdá se býti na prvý pohled konfusní, s celkem nesouvisící. Není tomu tak. Neznámý starý pěvec získal tím účinného kontrastu. Mezitím, co se v Čechách zápasilo za nejdražší statky národa a lidstva, bavila se Vídeň operou a divadlem. Že naše umělkyně tam spolupůsobily, že nebyly tam, kde vlast velela státi, je ovšem nanejvýš žalostno. Ale nebuďme soudci přísnými nad popelem svých předků!
77 Nový tenorista vystoup malou černou tašku nesa, a sbor jeho následoval ve slavnostním úboru. Statný, silný, s velkou pleší, na ní zbytek hnědých vlasů, silné kníry dávají mu energické vzezření. Disponován byl dost dobře: řeč má trochu polský akcent, hlas je vytrvalý, slušný, jenže trochu nezvučný. Těžkou partii svou zpíval, jak by byl tu dávno doma, hromný potlesk odměňoval zvláště pěkné pasáže. Než tu nutno zmíniti se o tom celém zpěvném díle, o úlohách, o rodačkách našich, jež tam působí. A tu s bolem konstatujem, že, ač autorem je Slovan, v celém kuse nenašli jsme ani noty slovanské. Vídeňákům líbiti se bude asi tato hudba, autor rozhodným je žákem Taaffa, mistra valčíků. 78 Obsah libreta již ondy sdělili jsme – stará látka, jak don Juan svádí ženské, staré, mladé – kde kdo je. Mistr Taaffe látku tuto sbásnil v různých melodiích, vederemo, jak s ní dlouho jeho žák teď vystačí. Toto opus je dost slušné: Prvý akt je přímo vzorný, výtečně tu v hudbě podán prvý odpor žen a chlad. Slečna z Kuenburgu pěla part svůj studeně a tiše, sotva že jí rozuměno bylo v předu v parteru. Za to slečna Heroldova, bohem pomazaná diva, zpívala, že mrazné chvění přebíhalo po zádech. Integra jsouc scelerisque pura luzně odmítala s pravou ženskou důstojností lákání a nástrahy. Ministři tři, hofrátů pět až do konce vyslechli ji, některý i místy tleskal, jeden hodil kytici. 79 Taktéž slečny Adámková, Stránská pěly velkolepě, slečně Stránské zvlášť se daří ironické pošklebky. Za to kloudného cos těžko dít o interpretkách druhých: Hohenwartce, Pattaiové, Steinwendrové, Zaleské. V umění to misera plebs bez hry, hlasu, bez přednesu, palma hry jen právem patří našim slavným rodačkám. Slečna Kaizlová též pěla; necessitate coacti chcem se dotknout tuto hádek, jež se vedly nedávno. Kritikové, slečně blízcí, ba, jak zdá se, slečna sama, nesli v forum veřejnosti dávný zákulisní spor. Slečně Heroldové láno bylo inter extra muros, že prý pěje příliš měkce, fistulkami, falešně. Ona aura popularis, jež prý se kol slečny nese, 80 svádí prý ji s vážné cesty uměleckých studií. Nuže, dnes tu vyznat chceme, že je slečna Heroldová umělkyně každým coulem jako slečna Kaizlová. Ba že, meritorně vzato, kovovým svým plným hlasem, uměleckým provedením zcela jistě předčí ji. Staré slovo Horacovo: Carthaginem esse autem – v plné míře právem platí o té božské pěvkyni. Toto suum cuique jsme z referentské povinosti na národní naší roli konstatovat musili. Celý kus se hrál pět hodin za trvalé pozornosti na všech stranách, na všech místech v naplněném divadle. Podle všechněch předpříznaků udrží se na jevišti tuze dlouhý čas – však možná, že se neudrží též. 81 Český lid však může čekat, jeho politický rozum, jeho vzácný zdravý instinkt, jeho velká kultura, – – – – – – – – – – a tak dále a tak dále, šest je toho ještě sloupců, v nichž svůj vlastenecký zápal pan E. nechá plápolat.* ––– * Můj vzácný přítel, slovutný učenec Yzop Pero, jenž s neobyčejnou ochotou rukopis pročetl, míní, že by tato kapitola a některé z narážek v kapitolách příštích – mohly býti padělkem ze století XIX.! Analogický případ s ubohým neviným Hankou – ptám se zde p. Yzopa Pera veřejně: Který z básníků století XIXtého byl vůbec s to, aby něco podobného dovedl? Který? Který? Jsem přesvědčen, že odpověď mi bude vždy dluhována. A tak nutno vzíti kapitolu tuto jako odkaz nám daný dobami dávnými a klásti ji časům budoucím jako tvrdý oříšek k rozlousknutí.
82 III.
Předmluva a obrana autorova. Rána z houfnice. Rokycana káže „Českérnu národu“. Čert se znova zjeví. Rozhořčení autorovo a apologie čertova. Punktace mezi autorem a čertem. Čert interpretuje způsob duševní tvorby Rokycanovy. Bojci boží se hrnou na vozy. Čert elegickým. Bratr Pippich. Stránský. Nejmenovaní bratři. Radost roháčova nad bratrem Pinkasem. Bratr Černohorský: Čert plaguje „Slávy Dceru“ ad Jaromír Čelakovský (Slávy Dcera, IV. 28.). Autor resignuje. Neštěstí: Sirotek Purghart, bratr Lang. Čertovy pohřební řeči. Loučení. Hymna božích bojovníků. Historie hymny. Porovnání vítězné této hymny s jinými. Vozy vyjely.
Fuj„Fuj, zoufat možno nad takovým snem nemoudrým, zvrhlým, divně popleteným! A kříž udělat nad tím autorem, jenž povídá jej veršem rozvlečeným! A jak jen, prosím, pan E. přišel sem s tím referátem, náhle přetrženým?“ – Takové repty autor neviný teď slyší ze všech koutů otčiny. Nemohu za sen. A za verš svůj item. Citovat moh bych jenom Pilata: „Co psal jsem, psal jsem“ (je to dobrým štítem), a umýt ruce. (Měl jsem slova ta v řečtině říci, avšak s chvějným citem se přiznávám, že řeč ta proklatá 83 je temnou mi vzdor dlouhých roků trudu.)* A ruce umyju, až hotov budu. Pan E.?** Toť jiná. Výtka na místě je. Já vypad z role. Jeho referát se nehodí sem. Pěju bouřné děje a bojce boží – on však ráčí psát o opeře a mimech – zle je, zle je, zle zdařil se mi z něho plagiát – však dobře mi, mně tvrdil člověk jistý, že nebývá to zrovna pramen čistý. – – – Ohromná rána vzduchem zaduněla a druhá hned – já úžasem se třás: – houfnice mariánská v poplach hřměla v hraženém táboře; ze stanů v ráz lid boží pádí, staví se kol děla, dech tají, tlumí otázek všech hlas, co bratří kol houfnice sborem ječí: „Národe český, vlast je v nebezpečí!“ Na dělo obkročmo sed Rokycana a vytáh z kutny velký pergamen; drobounce hustě popsána je blána, sta a sta liter chová koncept ten, z nichž slova závažná jsou upletána a ze slov věty. Nejdivnější jen, že bez chyb pravopisných – věru milo, jak kázání se popu vydařilo! ––– * Skromnost jistě nemístná. Autor ukázal jinde, že se v řečtině a antice vůbec vyznal. ** Pan E., rozumí se referent z vídeňské opery. (Viz předcházející kapitolu.)
84 Čte Rokycana. Po každičké větě houfnice zahřmí. Dojem báječný! Ó není takého otrlce v světě, jenž zůstat by moh při tom netečný, když příští vlast, v budoucno kamsi letě muž s přesvědčením líčí výtečný, a není krve, jež by nevřela tu, když muž ten v boj zve proti rotě katů! „Vlast v nebezpečí! Zdvojnásobme stráže! Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy! Je čas, kdy svatá povinost nám káže uchopit palcát, zdvihnout pavezy! Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže! Jsme bojovníky, budem vítězi! Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje! Dobudem vlasti palmy pokoje!“* „Jsi nadšen, brachu?“ šeptá vedle hlas. Já ohlídnu se – bozi, už je zas tu proklatý černý mikulášský ďas s přívalem jistým nadržených žvastů, čert mizerný, jenž frivolní svůj špás mincoval na básnickou naši Vlastu, kterýžto vtip pak lidé zachovalí jen na můj účet ve zlé počítali! ––– * Nadšené toto kázání husitské zachovalo se v Čechách dlouho a netratilo na síle: jest dokázáno, že v těžkých dobách (před volbami a p.) ještě v XIX. století otiskovaly je „Národní Listy“ palcovými literami na prvé straně.
85 „Mizero, lotře,“ jmu se láti zmetku, jenž při tom hloupě zírá v oči mi, „ty taktu, studu nemáš ani špetku, jak moh ses dotknout slovy špatnými slovutné panny? A pak ku posledku jsi pryč, když mezi lidmi cudnými se vytýká to, když jak pomsty výr zle tepe nás i Räuber Jaromír?“* „Zle v Čechách teď i tvorům naší rasy,“ vzdych smutně čert, „a pak se řekne: žít, lid svádět, rumle tropit – v tyhle časy, kdy čert se musí na pozoru mít před hlupci, svatoušky i břichopasy; jak antouškové na nás je ten lid, nás pere, volá na nás nebesa – ba, řemeslo mé trudně poklesá... Strýc Mefisto – ach není dávno tomu! – byl vážený a milý všudy host, excellenc Goethe v síních svého domu rád viděl jej, a velká společnost se kořila mu – a přec sotva komu své kopýtko skryl, nestajil svůj chvost. Když se mi on tak ve vzpomínky šine – ptám maně se: cur tu non, Augustine? Jsem sprostý čert, to pravda, v prosinci v kramářské budce stávám v čertů šiku, ––– * Jako Dante ve své komedii, tak i náš básník polemisuje ve svém eposu se svými současníky. Zde: Jaromír = bratr Čelakovský, k němuž patrně básník neměl valné sympathie. 86 za šesták, za dva jsou tam našinci na prodej ke hře drobných uličníků; mě však ot Satan vyslal k blázinci těch vašich dobrých božích bojovníků, jsem dobrý pro ně, mínil, hladě bradu, když nechtěl nikdo z vyšího jít řádu! To považ, prosím, a suď potom sám, má někdo horší živobytí tady, než vedu já?“ A k duše hlubinám mnou prochvěl soucit. V chlupech jeho brady se skvěla slza jako drahokam, jež spadla s víček. Plakal ten čert mladý. Tu smířen dím mu: „Brachu, odpuštění, jsi chuďas, u mne zlosti více není.“ Tiskne mi ruku: „Díky, steré díky, to povznáší mě. Teď však dolů patři! Viz, Rokycana sytí bojovníky dál slovem božím. Nadšeni jsou bratří a rozpáleni zle na protivníky; kdo muž, ten odvahy má nyní za tři, však nežel, žes půl přeslech řeči pěkné – to hlavní řek a ještě jednou řekne. A Rokycana věru práci dal si s konceptem; dnem nocí seděl on nad pergamenem, psal a psal a psal, pak v kancelář křik jeho baryton i vstoupil písař: čárek nadělal na místa patřičná, dal ypsilon, kde bylo iota, v opak zas tak dál – 87 a proto kázání to bezpochyby dopadlo slušně a se všude líbí. Slyš, teď je konec.“ „Zdvojnásobte stráže! Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy! Je čas, kdy svatá povinost nám káže uchopit palcát, zdvihnout pavezy! Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže! Jsme bojovníky, budem vítězi! Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje! Dobudem vlasti palmu pokoje!“ „Teď dívej se!“ Jak kdyby granát pad v ten boží tábor, chumelí se divě: řev hlučí, výkřiky zní z hustých řad, prosby i lání; hrozbou tu, tam tklivě se mísí hlasy, nad to dosavad houfnice mariánská duní hřmivě v tu vřavu lidských hrdel, noh i ruk – pekelně hrozný, šumný, strašný hluk! Vše pádí k vozům: rolník nechá pluh ve brázdě trčet v nezoraném poli, s katedry prchá přeučený druh a za vlast mužně bojovati volí, advokát zavrh skřípavých per ruch, vzal krunýř, palcát, křičí po okolí: „Do boje běžím! LidéLidé, pomozte mi vylézti na vůz! Hájit chci svou zemi!“ U vozů vřava, tíseň k umačkání. Sta a sta ruk vynáší nahoru 88 k fasuňkům vozů v hlučném hulákání vybrané reky z bratří Táborů; ti stále řeční, v svatém odhodlání o vrazích mluví v ostrém hovoru, jsou plni zápalu ti morituri – a hlasem vážným síleni jsou shůry. Na vozích sedí šedí hejtmani. Sybilla, Grégr, roháč, Rokycana; schismatik, bludař čině pokání Sybillu objal, chvála jest mu vzdána i místo v radě; vlídné usmání má Kašička teď pro kajícího pána,* i Tůma Krvavý mu pravicí od houfnice své kývá dunící. Ti tedy sedí, mustrují ten dav znaleckým okem, bystrým pozorem, silnějším pouze kývnou na pozdrav, však slabším pomáhají vážným rtem: „Tu chyť se, bratře! tam svou nohu vstav!“ a dále tak, ba mnohý tam a sem se natáhne a mládci bojovníku pomůže přes fasuňky v okamžiku. Můj čert byl nějak zvláště dojatý, nic nepromlouval, ztrnule jen zřel na ruce dole, hlavy, palcáty, na pohyby těch odhodlaných těl, obličej časem utřel chlupatý, jak sám by potem z vřavy oné vřel, ––– * Rozumí se hejtman Kaizl. Viz zpěv I., str. 36. 89 pak spatřiv, že se jeho citem bavím, stal sdílným honem se a povídavým: „Ubozí bojci! Zápal žene je v děs boje, v trudy, v krve tratoliště! A smrt snad shasí jejich naděje, jež rostly s nimi doma u ohniště, a zlý čas stopy jejich zavěje, ni jméno pouhé nezbude z nich příště, a kostmi jich – té drzé neplechy! – kdes mládež bude rážet ořechy! Hleď toho tam, jenž nervosně se třese a umdlen sípá svoje kázání: Sotva ten těžký palcát v ruce nese, sotva že trochu jím se ohání, však leze přec. Už jednou prchl v děse z krvavých scen v své tiché ústraní, teď vrátil se štván faty temnými, Perikles Athen, Pippich z Chrudimi! Viz onoho, jenž jako orel letí až z dálné, žírné sestry Moravy! Ó bratře Stránský, pozdrav můj tě světí a žehná meč tvůj pro boj krvavý! Vlastenců vzore! Ženu, dům i děti v domově bez ochrany zůstaví a bojovat jde v světa cizí lány za velkým vzorem popa Rokycany! I kazatel i bojec – hodens mistra; ba, Rokycanou pestré orlice ty, bratře, budeš! Hlava tvoje bystrá neměla zhloupnout v lůně vesnice, 90 osud tě nepasoval na filistra, jenž k soudu chodí, střílí zajíce, jí, spí a večer tlachá, pivo pije – tys určen pro kolečko historie!* Zde jiní zase... Dráha života s tou kříží se, jíž talent káže jíti: hle, touha boje v těchto klokotáklokotá, a přec se zdá, že jinak měli žíti! Snad sbírat marky, ptát se, hodnota jaká je chilských, ostrova Tahiti, holandských starých, kdysi po dvou zlatých a rakouských z let padesátých pátých!** Však suae quisque faber... Nyní adé! Hleď tam, tam znovu zrak se potěší! ––– * Bratr Stránský, vynikající Husita z Moravy. Předek slovutného mladočeského poslance z XIX. století, dra Ad. Stránského, jenž byl na tento svůj původ neobyčejně hrd. Tak jednou vyznal v plenu vídeňského parlamentu: „Die Hussiten, unsere Vorfahren...“ – čímž patrně mínil svého předka, zde opěvovaného Rokycanu „pestré orlice“. (Pestrá orlice = znak moravský.) ** Upozorňuji zde zvláště na krásný obraz, jímž náš neznámý pěvec označuje prostotu a nevzdělanost většího dílu božích bojovníků: Snad prý je osud určil kdys ke sbírání poštovních známek – ale oni místo toho vyhledávají vřavu válečnou! Zajímavé místo zároveň pro filatelisty. Zřejmo, že činost jejich datuje se již od století XV. a ne, jak se dosud tvrdilo – XIX.! 91 Vidíš, jak roháč ruku v ruku klade a mne je: „Hola, počkej, Hompeschi!“ má radost z jednoho z té čety mladé, jenž kordem odpovědít pospěší, když třeba bude... Bratře Pinkasi, nad tebou hejtman roháč výská si!* Tam jeden rozeběh se notným honem, a již je nahoře. Mou zdravici! Ty s Mayerovým v ruce lexikonem a s okovaným cepem v pravici! Je z těch, jimž skladby kulhavým jdou tonem, a jenom na plíce jsou chlapíci – nu, to se spraví: najde bojec boží vždy někoho, jenž kázání mu složí.“ –** V tom umklumlk čert. A pozorně se dívá cloně si oči kamsi do dáli, tam cosi rychle semo tam se kývá jak povypjaté tílko žížaly, a blíží se to už jak zmije živá, už jako člověk velký, troufalý, ––– * Hompesch – viz zpěv I. Bratr Pinkas byl as znám jako dobrý zápasník, proto si mne hejtman roháč ruce, že mu ubude nyní práce. ** Bratr Černohorský – trochu temná osoba historická. Neprávem však mu zajisté náš básník vytýká, že neskládal kázání svá sám. Vždyť i katoličtí kněží i ve stoletích XIX. a XX. nesepisovali svých kázání, ba vycházely celé sbírky kázání tištěných, kterých katoličtí knězíkněží prostě užívali, a nikdo jim toho zvláště nevytýkal. 92 zrudlý jak Herodes, když pobil děti – tu začal čert můj v nové formě pěti: „Dlouho muž ten klidnou drahou cestil po života chlumci tam a sem, teď však zlákán svatým zápasem palcát chyt, když strašný boj se věstil. Lokty, pěstmi, jazykem si klestil cestu k vozům: mnohým mamlasem, aby ukázal svou sílu lidem všem, praštil o zem; palcát při tom chřestil. Ochlácholení a mile jati bratří od děla jdou v oustřety, pak s ním spolu tam se zase vrátí. Sotva že pak přišli před mistrovský hejtmanů sbor, sláno pro květy a hned všichni řvali: „Čelakovský“!* „Můj milý čerte, to je plagiát ze „Slávy dcery“,** namítám tu směle, co bratr Čelakovský used v řad a pot si stíral na učeném čele. Čert utrh se: „A to bych věděl rád, mám vymýšlet snad rýmy přeumělé, a hvězdné pláště, třpytné azury na vaše lidské karikatury? ––– * Čelakovský – viz jednu z předešlých poznámek. ** „Slávy dcera“, neznámá dnes sbírka hymnů a meditací husitských – docela rozdílná od knihy básní J. Kollára († 1852), též „Slávy Dcera“ nazvané.
93 Sta a sta lidí u vás nese čelo pod čistou modrou oblohou, sta a sta čertů u nás by už mřelo, že se už stydět nemohou!“ Já mlčel už. A spolk jsem v sobě tiše onoho reka další obranu, ať boží bojec sstoupí se své výše a sám se hájí. Nesnes pohanu, jíž čert můj zhyzdil v pekelné své pýše kdys Krásnohorskou; vůči pohanu a zmetku pekla ať teď hájí sebe – já nemohl víc, ví to dobré nebe! Již vozy plny. V tom se rozleh řev a nářek srdcervoucí, litování: pár bratří dole leží, samá krev, v návalu, shonu byli pošlapáni, bolestí sledních v lících vidět jev a zmožení a stesku uondání – na vozy lezli, spadli při tom na zem, a boží lid je rozešlapal rázem. „Sirotek Purghart!“* čert si žalně vzdych, „jsi tedy mrtev, boží bojovníku, již vrahy nezděsí ton skřeků tvých, ni přátely ve hrozném okamžiku, ––– * O Sirotku Purghartovi pojednám na základě této básně ve Zprávách Akademie. Zde ukazuji na zajímavou analogii s ruským báječným loupežníkem Slavíkem, který hvizdem svým zabíjel lidi (Sirotek Purghart děsil „skřekem“), až sám byl přemožen bohatýrem Iljou Muromcem. 94 tvůj palcát domluvil, tvůj žár je tich, a v museum snad dají tvoji píku – buď zem ti lehká, kterou jsi měl rád, za niž jsi bojoval a na nižs pad! Kalaši bratře, muži bohulibý, též došels cíle. Fáma vypráví, žes od děla prch, zhnusen bezpochyby (a slepě hledat boj chtěl krvavý) zápachem penetrantním bratra Ryby, jenž mravem ryb všech hnije od hlavy, pak ošklivostí že tě naplnila Krvava Tůmy bohopustá díla.* Nuž klidně spi zde, duše ušlechtilá. Ač sám jsi ztrhat niť chtěl života – příčina k tomu tak závažná byla, že odpustí ti boží dobrota. A vzhůru ať se nesou křídla bílá, kde svatí bratří Crha, Strachota tě uvítají slovy bratrskými, a kde ty budeš třetím mezi nimi. Ty též? Eheu! Ó Ignaz, mir graust vor dir! Tak nacházím tě? Reku hrdiný! Ó role těžká, jíti v boje vír a chtíti spolu dělat dějiny! Však kdo svých larů a penátů mír opouští pro blaho své otčiny, ––– * O bratru Kalasovi – viz zpěv I., str. 45. O bratru Rybovi, jemuž dle básně páchlo z hlavy, nedopátral jsem se ničeho. 95 vždy věnce hoden, jejž dá ruka něčí, a padlý Titan nad Zeva je větší. I ty spi klidně. Nejen Čechie cítit se bude osiřelou vdovou, šlechetná, velká, dálná Francie též truchlit bude. Sukni svoji novou Jeanne d’Arc roztrhne, slza polije líc Sansboeufovu, zdobou cypříšovou zhalí se Paříž zdrcena tvou smrtí a upláče se pan maire páté čtvrti.* Nuž pokoj vám! Smrt, jež vám nedopřála padnouti za vlast, přála mnoho vám, v otecké hlíně místečko vám dala, kde konec trudům, strastem, trampotám, a nade vše: že moje přímá chvála nad vámi zněla – ani pánbu sám, až umře, toho přec se nedožije, by čert mu zapěl také elegie!“ Ďas umlkl. Já dost se podivil. Já znal jej dosud s stránky satirické (ač neříkám, že byl mi tam vždy mil), však obsah této řeči elegické ––– * Jako bratr Kabátník (Kalaš ?) na východ, tak putoval bratr Ignaz do Francie hledat allianci s vítěznou tehdy Jeanne d’Arc. Drzí němečtí historikové bájili cos o listu, jímž prý panna Orleánská Husitům vyhrožovala svým příchodem, podle této zprávy pravý opak je pravdou. Čechové měli v Panně Orleánské odanou přítelkyni. 96 si uznání kus mého vynutil, já produkce jsem vzpomněl poetické, jež u nás rozbujela v tomto směru, a čertovský cit ten bych přál jí věru! A bylo ticho. Větru lehký van šel po táboře. Nebe plno mraků, jich kraj byl jako zlatem krumplován. Prostorem táhla četa černých ptáků, z nichž Sybilly zor vážně zadumán čet, co je dosud skryto lidstva zraku, co čeká nás, co nemine nás zjista,* pak řekla, že je nutno hnout se z místa. Zapřáhli koně. Vozy vyjely. Loučení bylo mužné, krátké, vřelé. Husitské ženy mužům křičely: „Přines mi jenom hlavu nepřítele!“ Přikývli hlavou bojci veselí a v pochodu již stojí vojsko celé, praskají kola, hřmotí sudlice a drnčí mariánská houfnice. Tu jako když se bouřný orkán zvedne, hlas vydal bratr Grégr. Vůdcové a celé vojsko bratří nepřehledné tuřími hlasy vpadli. Hromové ––– * Z těchto slov vysvítá pravdivost našeho tvrzení, že Sybilla byla jakýsi druh povídavé věštkyně. Bylo zvykem žen těch při prorokování odpovídati na tyto otázky: co je nám skryto, co nás čeká, co nás nemine. 97 ton písně duní, klesá, zas se zvedne a naráží na vlny vzduchové: ta „Já mám trakař novej“ hromná, milá Husitů píseň v dálku hlaholila. Úchvatný pohled! Rokycana pěje i Sybilla i Špindler, Adam malý (těm dvěma při tom vítr bradou věje), Krvavý Tůma řve jak neurvalý, a Čelakovský překřičet vše chtěje, jak měch se nadmul, Holeček se halí v sny černohorské, hledě v neznámo, a místo „trakař“ zpívá „Onamo“. Z plic plných roháč píseň vítěznou pln danteovských rozhořčení duje, Stránského orgán s výškou líbeznou při silných akcentech se přelamuje, a Černohorský notou železnou jak starý bojec pilně přizvukuje – a čert se ke mně sklonil za šepotu (to proto, aby nerušil snad notu): „Na reskriptovém sjezdu žofínském* v tu hymnu vylil obrovský se vztek.vztek, ––– * V zachovalém spisu učence Yzopa Pero „Jak sněmovali staří Čechové“ líčí se několika slovy tento sjezd. Konal prý se za přítomnosti bratra Grégra a jiných hejtmanů. Náhle však se zjevily bodáky křižáků a bratr Grégr vydal heslo: „Rozejděme se, my hejtmani jsme chráněni immunitou krunýřů, ale jsou zde mládci bez brnění.“ 98 jímž uchvácen byl božích bojců sněm nad spoustou han a zlob a urážek, nad brutálností, jež se dere sem a českého lva kope do lýtek – tou hymnou, již sněm zapěl s nadšením, víc řek než nejstrašnějším vražděním. Což „Marsellaise“ a což je „Bože cara“, což „Jeszcze Polska“, „Wacht am Rhein“ a jiné – tohle je hymna, v které oheň hárá, tohle je vzdor, jenž nikdy nepomine, tak síla národa, ta svěží, jará vzdor okovům až k nebi tryská, plyne jak mohutný proud, jenž se spoutat nedá – při písni této vrazi vzdychnou: běda!“ Čert umlk. Hymna Táboritů zněla po uprášené bílé silnici, kde řada vozů rychlým tempem spěla. Blesk slunce zahrál chvilkou v sudlici, v šišáku, meči, na brnění těla, na mariánské žluté houfnici; šik vzdaloval se, už jen znělo „novej“ a za chvilinku na to hlučné „volej“. ––– A zanotoval silným hlasem do té doby nepovšimnutou pouliční píseň: „Já mám trakař novej!“ Celý sjezd vpadl ihned tuřími hlasy a jako kdysi u Domažlic před písní tak i na Žofíně ustoupily voje křižácké před pouhým zpěvem Božích bojovníků. (Viz podobnou historii v září 1893.)
99 IV.
Dialog mezi autorem a čertem. Trochu bezobsažné věci, které nestojí ani za jmenovité uvedení.
Cit tesknoty mě rozvlnil: tak sám jsem s čertem tady zbyl v prostoru pustém bez mezí; i za pracku jsem zmetka jal a maně se jej vyptával: „Co dobudou ti vítězi?“ „Co dobudou?“ jak opice se ušklíb po mně, „velice se divím, brachu rozmilý, proč v líc chceš zírat příštím dnům, proč neřekneš mi perfectum a neptáš se: co dobyli? Vždyť tady dá se povídat, je toho dnes už slušný řad, co přivezli vám kořistí, Krvavý Tůma zápisy už dávno o tom robí si, z nichž můžeš vše si vyčísti. Ta první a ta největší: lid český má dnes v bezpečí svou mariánskou houfnici: dva muži s velkým zapřením ji zachránili s uměním ze tlamy zhouby zející. 100 Krvavý Tůma šátek vzal a opatrně podvázal jí křídlo v pravý okamžik,* a prozřetelná Sybilla v daleké Vídni čistila několik všemohoucích klik. Toť první věc a největší. Však minulost jak dosvědčí, že zůstala též jediná. A chceš-li tedy pozor dát, já dále mohu odkrývat, co budoucnost jim ještě dá. Ve Vídni bojce pozvou si a dají jim tam pod vousy plničké voné talíře, kde ryby budou, ptáčata, zvěř lesní, drůbež pernatá – i najedí se k nevíře. Pak nadělaj z nich hofráty a ozdobí jim kabáty a poví jim pár vlídných vět – – A boží boj či z vděčnosti odloží svoje tvrdosti a sloužit začnou o sto pět. A sloužit budou v službách všech, dokud jim bude sloužit dech a konečně i bez dechu ––– Viz zpěv I. 101 a byť i šle jim praskaly a ať se oči zakalí – v té službě najdou útěchu. Pak skane večer veliký. Už plazit budou jazyky, už jako mouchy na podzim polezou mdle. A chabým rtem se budou ptáti kolkolem, zda ještě co se káže jim...* Však než to přijde, vykonat se musí, co chce dějin řád: Nalézt se musí Lipany, kde z bojců ti, kdož moudří jsou, těm druhým lebky rozbijou a nastane mír vítaný. Pak dávno slibovaný ráj se snese na ten český kraj a zlatý věk vám nastane: Thun, Brynych, Švarcenberk bez not pět budou s vámi o závod: „Kde domov můj“, „Hej Slované“. Váš sedlák, kořen národa, když zrovna z nouze neprodá ––– * Zase poněkud temné místo. Nenaráží snad básník svými pochmurnými obrazy na následky bitev lipanské (o níž se doleji docela výslovně zmiňuje!) a bělohorské? Nebylo by divu: z rozháraných poměrů daly se docela dobře tušit následky a věci příští. A dále: básníci jsou věštci. 102 zděděný otecký svůj lán, nalezne tolik ohledů, že bude vždycky k posledu jen českou řečí fendován.* Na sociály dá se šroub a do zlovolné huby roub – je čeládka ta mizerná, jež bez rozvahy bez řádu do státních pevných základů jen dynamit svůj klásti zná.“ – Čert dál chtěl mluvit, já v tom chyt jsem monologu jeho nit a myslil: „Zvíře pitomé, teď prolet nápad mozkem mým a jím hned ztuha přiškrtím pekelné tvoje renomé.“ A nahlas pravím: „Zdá se mi, že ztemnělými brejlemi se díváš jejich na práci, však zapomněl jsi vítězství, o němž svět celý dnes už ví: co říkáš zmaru punktací?“ „Tys přec jen snílek veliký a z vlastenecké kroniky“,kroniky,“ čert jaksi vážně propoví, ––– * Stalo se. Ovšem, až v roce 1897. Ale zařízení to – totiž fendování sedláků po česku – se neosvědčilo, pročež bylo 17. října 1899 zrušeno. 103 „jsi málo lap. A celá věc jak prosta jako příběh přec o Honzovi a Vaškovi. Váš Honza: ,Já chci!‘,chci!,‘ tiše děl tu Vašek: ,Já ne!‘,ne!,‘ zaječel a pak byl Honza bit; kdyby byl Honza vzdoroval, Vašek by býval horoval a moh též pravdu mít.* Však že dnes Honza ubohý nemůže více na nohy, je Vašek prozřetelný rek – a zatím je to pralidský jen malý lapsus logický, abych to věcnou formou řek“.řek.“ Čert umlk. Já jsem schlazen byl, však ne dost jist. I umínil, ––– * Koho vlastně Honzou a Vaškem tuto básník míní, je zase neznámo. Dokladů z těch časů není. Teprve v XIX. století lze nalézt jakousi nit k porozumění: Slovo „Honza“ zdá se být zvlastenečtělou formou křestního jména zbankrotělého českého „Staročecha“, „Vašek“ pak je obdobnou formou křestního jména syna tohoto obchodníka, ale syna nezdárného: vlastního otce zabil a patrně aby trestnímu stíhání za ten čin ušel, překřtil se na „Mladočecha“. Nemesis však jej nespustila se zřetele: V obchodě po zavražděném otci vede si rovněž ledabyle, byl nucen prohlásit bankrot a zhynul kdesi bídně a neznám. Jenže zprávy tyto 104 že časem půjdu k Táborům, ke Krvavému Tůmovi, on jistě čertu odpoví, jak, co a proč. On pln je dum a pravd a gnom. Je ozdoba. Sám, historická osoba, zná historii nejlépe. Snad vtipnější je než můj ďas. V svůj arsenál jej stopí as a řádně čertu vyklepe. Už obzor byl kol ztemnělý, my náhle s mračny letěli, jak ďas už vůbec cestuje: bez zavazadel, bez peněz atd., jak to svižně kdes Vrchlický barvou maluje.* ––– nemohou se nijak vztahovati na století XV., v němž báseň naše vznikla – za kteroužto okolnost obojího způsobu arci nemohu a prosím, aby kritikové se spokojili tím, co bylo v mých silách, a uznali, že jsem aspoň něco našel, co se přesně vzato, k věci docela nehodí. Ut desint vires, tamen laudanda est voluntas. * Vrchlický – viz několik poznámek na stránkách předcházejících. Že by byl maloval „obrazy“, a docela „svižně“, jak básník náš tvrdí, není odnikud jinud dokladů a také se nic podobného nezachovalo.
105 V.
Přicházíme, bohužel, k odílu, který je v Rukopise troskou. Třikrát pravíme: bohužel! Neboť ze zachovalých jednotlivých veršů a slok vidno, že zde leželo centrum, těžiště celého eposu. Zde byly líčeny boje našich slavných předků, zde byly dojista úžasné popisy strategie a taktiky, vlasteneckého zápalu, msty za kostnickou hranici – a to vše je pryč... Pryč, – jakoby toho nikdy nebylo... všecko potopeno, jako zvon báje v moři věčnosti... Zde byli bychom viděli, jak naše poesie vynikala nad slavenou tehdy poesii italskou i nad německé Nibelungy. Stokrát trestuhodná je opovážlivost člověka, jenž před třemi sty a několika roky vydal báseň naši v Rozhledech (1895–1896): v předmluvě, kterou tam předeslal (a kterou též v našem vydání otiskneme) cynicky praví, že musil škrtnouti 60 zpěvů velebné naší památky – měl tedy Rukopis celý, zachovalý... Škrtl 60 zpěvů barbarskou, koňaskou svojí rukou a prokletou náhodou ze zachovaného rukopisu právě těchto 60 zpěvů padlo za oběť hloupému klukovi sluhy-ignoranta z vinohradského musea.* Habent sua fata libelli! jak , bolestné je to slovo starého římského klasika! Kde jsme mohli býti!? Jak báječný, velkolepý pohled by byla otevřela tato část do života našich předků! Jaké postavy, jaké gigantické karaktery by bylo líčilo pero básníkovo! Národe ubohý, zaplač nad ruinami jako Jeremiáš nad Jerusalemem, jako Marius nad Karthagem!
––– * Viz můj úvod na začátku knihy.
106 Než poděkujme Pánu Bohu i za to, co zůstalo, i tak máme svou Illiadu, své Nibelungy, své Slovo o pluku Igorově v jedné ohromné básni – a děkujeme nebi za ty „Boží bojovníky“ tak, jak jsou; snad časem šťastnější ruka objeví třeba opis – já zavru klidně své oči k poslednímu spánku s díkem za to, co bylo popřáno nebem objeviti mně. Zachovalé verše, jež tuto podávám, jsou: 1. Exordium starého básníka k Musám. 2. Trosky z líčení boje „Božích bojovníků“. V knihách, které vydám, pojednám zvlášť o této části naší památky. Genius velikého Zákrejse nechť mě osvítí, abych podal komentář důstojný velikého díla z dávných dob.
1.
Kam letli jsme – už nevím sám, jak dlouho – marně vzpomínám, však náhle zřím – ó bohové! za inkoust krev bych chtěl teď mít a verš můj právem by měl hřmít v nadzemské řeči hromové – Ó Musy, (jedna – málo zde, všech devět prosím!) pomozte, ó pomozte mi, děvčata.* – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – ––– * Zde končí troska prvá, jak pomlčky ukazují.
107 2.*
hnedky jasnozvučným trubačům jesti přikázal v boj zuřivý Husity svolávati sličnokadeřné. Ti přivolávali jsou, oni pak se sbírali nakvap. Ihned jim se tu boj stal sladším nežli se vrátit opevněných na vozích milené do vlasti rodické. Jak zhoubný když oheň rozsáhlé hvozdy požírá horských na hřebenech, a ze dálky se bleskoce záře – tak vojsk táhnoucích třpytivý z kovu zázračného blyskot podnebesím jasným do nebeska dorážel. Teď vypravte mi Musy, Olympská sídla držící – vyť jste rozenky boží, jsteť i při všem, všechnoť i víte, my však zvěsty jenom, sami nic nevědouce, slyšíme – tam kterací Husitův byli vůdci a vládci slovutní. Jáť bych zástupy vojsk nevypočetl, nevyjmenoval bych ni kdy deset jazykův bych měl, ni deset kdybych úst měl a hlas nezlomný, a kdybych měl ze mědi hrudník.** – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – ––– * Tímto označuji trosku druhou. ** Jaká báječná forma! Hexametry, skutečné hexametry. 108 Pop Rokycana tu nebyl, odjechalť k Chrudimi dálné,* kde lidmi nevlídnými byl tištěn Komers, bratr militký, i psalť jest bratr Komers list bílý Rokycanovi: „Přijď, bratře Rokycano, vyrvi mě z nástrahy vrahů, jichž pěsti nebratrsky tiští mi duši i hrdlo, pohostím já tebe královsky, bratře můj drahý, beránka předložím tobě rudého jak pánev ze mědi, dám k tomu purée z hrachovin a kompot, i grošů bělounkých tobě dám kop na tré tisíc, bělounkých grošů dobrých, že srdce zpleše ti v hrudi. Mé dobré srdce půjčovalo peníze lidem a věře na oplátku v jejich dobrotu srdcí já čtyřicet žádal procent – ejhle, tu povyk a lermo, rámus, s paragrafy tu žandarm šatlavou hrozí, Rokycano, kněže, ó pomoz!“ Však nevyrval Rokycana Komerse z nástrahy vrahů, ale beránka sněd i purée z hrachovin i kompot i bělounkých grošů vzal kop na tré tisíc, bělounkých grošů dobrých, že srdce zplesalo v hrudi –** – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – ––– * Vidno jakou prací namáhán byl v čas bojů bratr Rokycana! Upozorňuji však, že bratr Komers buďto znal náklonost Rokycanovu k bílým grošům a dal mu jich tři tisíce, anebo to bylo vůbec mezi božími bojovníky zvykem, že si nepomáhali zadarmo – a pak i v tomto případě dal mu tři tisíce grošů. **Zde opět hexametry! A jaké dvanácti, čtrnácti, patnáctistopé! V celé světové literatuře nenajdeme podobných. 109 – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – „Jak když pták mláďatům nedoperným sousto přináší, jak je byl uchvátil, jemu pak samu smutně daří se, tak též já jsem drahně nocí bez snů prolíhala, dní mnoho pak krvavých jsem trávila vždy na bitkách, co z toho prospěchu mám, že měla jsem strasti na srdci každou chvíli život v šanc dávajíc svůj na bojišti“,bojišti,“ tak zalkala Sybilla na výčitky kolkolem přátel –* – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – divoce vřískl tu kdos i chvěli se militcí bratří, neb skřeky ty, ach, tuze známy jim byly... však Morana nevrací, co byl pozřel její jícen, a jen duch Sirotka Purgharta to vřeštěl bludný. Jak vraha svědomí zlé na místo zločinu honí, tak ubohý Purgharta duch odvyknouti nemoha výkřikům v bratří boji – zjevil se na bojišti a polekal vrahy i bratry krásnokadeřné – –** – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –*** ––– * Jak dojemný obraz! Sybilla naříkající, že z těch patálií pranic nemá! ** Duch mrtvého Sirotka Purgharta děsí zápasící bratry. Viz poznámku ve zpěvu III. *** Toť tedy drahocené zbytky, jež se uchovaly ze 60 zpěvů naší Illiady!
110 VI.
PŘEDMLUVA VYDAVATELOVA*
Kapitola tato označena jest v manuskriptě p. autorově vlastně jako šedesátá pátá. (LXV.) Laskavý čtenář vida ji však označenu číslicí VI., zeptá se snad, kde že je oněch šedesát kapitol, znamenaných čísly VI. až LXIV.? Nejsou tady, odpovídáme. Jsou pryč. Škrtli jsme je. Ano, škrtli. Ale ohražujeme se slavně předem, že se tak nestalo z nevážnosti, z nepiety, ba docela snad z bagatelního pozírání k rekům, které autor opěvá. Akcentujeme výslovně toto ohrazení dnes, kdy i z přátelské nám strany hází se slovy o „starých modlách“, „fetiších“ a p. Nepatříme k táboru „filosofií nasáklých“ modernistů, o nichž se patřičně a s porozuměním proslovili slovutní pp. dři Herold, Čelakovský a j. Naše důvody jsou jiné. a) Ekonomické. Šedesát vynechaných zpěvů značí šedesát sešitů „Rozhledů“, čili: „Boží bojovníci“ by vycházeli plných pět roků. Jsou sice mnohé objekty na světě, které přežily a přežijí verše, je opěvající: jmenujeme jen Bosňáky, Hercegovce, Bulhary – a sbírku básní „K slovanskému jihu“; český národ – a legiony knih vlasteneckých poe- ––– * Rozumí se, ne moje, prof. dra C. Folklora, ale onoho národního škůdce z devatenáctého století, jenž vydal památku naši – ovšem tuze libovolně a zkomoleně a nedokonale v „Rozhledech“ (1895 až 1896).** ** K této poznámce viz moji „Předmluvu“ na začátku knihy! 111 sií atd. atd.; než při „Božích bojovnících“ se může tuze lehce státi opak: mohou zajíti během pěti let šlechetní reci této básně bez památky – a vlastenecké epos vlálo by ve vzduchu bez postamentu, hřmělo by, nevědouc proč, letělo by jako větrem s hlavy urvaný klobouk na posměch mládeže i dorostlých. b) Ohledy k slávě autorově. Žádný spisovatel v Čechách není jist, že se nestane „nesmrtelným“. Totiž členem Akademie. Stali se jimi již autoři, jichž činost a jména byly mythem. Stane-li se však básník takovým „nesmrtelným“, stanou se „nesmrtelnými“ i jeho díla, resp. reci jím stvoření, jím opěvovaní. Vzhledem k nejistotě těchto speciálně českých poměrů není vyloučeno, že aféra „nesmrtelnosti“ potká i našeho poetu. A nehledě k tomu, že počet a váha jeho reků byly by samy o sobě snad nepohodlnou přítěží v balonu slávy, vrhala by i duchovní jejich podstata nepěkný stín na nesmrtelnost autorovu. Neboť spisovatel je zodpověděn za hrdiny své. Don Quijote, Faust, Ahasver, don Juan, Latinská babička, Zuřivý Roland, Odysseus, Motýlek z norské pohádky, Achilles jsou jistě k chloubě a ozdobě každému akademikovi u nás i v cizině. Náš autor však neměl šťastnou ruku. Jeho „Boží bojci“ jsou reci malí, nepatrní, liliputánští. O některých, jak historie učí, je dokázáno, že mimo stereotypní podpis svůj neznali kabalistiky psaných liter. O jiných se praví, že neviděli vůbec v životě tištěné české knihy. (Ovšem tisk byl vynalezen hezkou řadu let po válkách husitských!) Byli to prostí palcátníci, cepaři, mužové nevtipní, a jen stranický pošklebek mohl žádati od nich, aby byli kulturními vůdci v životě 112 národa.* A byla to veliká zásluha apologety tohoto hnutí, hejtmana karlínských, že vyznal otevřeně nemožnost, aby ruka vládnoucí cepem psala traktáty, a oči, zvyklé na kouř a krev, stopovaly tajemnou hru písmen, spřáhajících se ve slova a věty s jakýmsi smyslem. My tedy, škrtnuvše oněch šedesát kapitol v zájmu autorově s ohledem na Akademii (v případě, že by se stalo něco lidského pro „nesmrtelnost“ našeho přítele), doufáme, že jsme konali jen svou povinost. Vždyť „více, bylo by méně“. A báseň byla by dvanáctkrát delší nežli je nyní. Ostatně upozorňujeme, že tento důvod náš byl zbytečným. Autor se na své dílo nepodepsal, patrně se styděl za své hrdiny hned na začátku. c) Máme však i důvod usuální, praecendenční. Ten však nutno vysvětliti historickým faktem. „Národní Listy“ jsou orgánem, to uzná každý, jakého lze našemu lidu jen přáti. „Lidová universita“ řekněme. Bylo to – rok určitě nevíme – ale brzy potom, kdy kompetentní pero umělecké dokázalo v nich jakémusi Alešovi, že to, co on vydává za ilustrace k Rukopisu Královédvorskému, je pouhá, trestuhodná mazanice, tedy brzy potom objevila se v literárním světě neuvěřitelná zpráva, že v románové příloze řečené „lidové university“ bude vycházeti původní český román. A román vycházel. Nadepsán byl: „Anděl míru“. Ano, vůči všem skeptikům a nepamětlivcům tvrdíme apo- ––– * Očividné znehodnocování a snižování vlasteneckých bojovníků národních! A neslušné a nemístné žertování o lidech velmi zasloužilých! Poznámka moje, totiž vydavatelova, rozumí se prof. dra Č. Folklora. 113 dikticky: Původní český román v příloze „Nár. Listů“! Snad chtěly do řady líbezných idylických prací francouzských, jako: „Hledá se vrah“, „Na krvavé stopě“, „Princezna a kardinál čili prostopášnosti kláštera sv. Mauricia“ pustiti drsný český ton a ukázati českému lidu přirovnáním práce původní k cizím nevyspělost románu českého. Na „lidové universitě“ musí se ovšem demonstrovati i literární pojmy dle zásad Komenského: příklady, důkazy ad oculos. Roman „Anděl míru“ líčí život asi 50 šumavských vesničanů, kteří se složí na nějaký velký státní los. A na jedné stránce skutečně vyhrávají. Než zatím s tímto životem v románu střetla se jistá událost kdesi na severu Čech ve voličské schůzi, která – incredibile dictu – měla neblahý vliv na osudy lidí v příloze „Národních Listů“. Jistý volič interpeloval totiž svého poslance, je-li pravdou, že on, svobodomyslník a oposičník, objevil se při té a té příležitosti – ve fraku a cylindru a když milý poslanec odpřisáhl, že jaktěživ fraku a cylindru neměl, že by jich také ani za poklady světa neoblékl, šel volič domů rozjařen, nadšen a spokojen sám sebou, prvým svým rázným oposičním a svobodomyslným výstupem. A v této rozvířené náladě padla mu „lidová universita“ s „Andělem míru“ do ruky. Odporem naplnil jej zdlouhavý život vesnických patronů... Chtěl mít ruch, vření, kolotání, pohyb. I napsal korespondenční lístek slavné redakci do Prahy, že chce, aby se v „Anděli míru“ něco dělo. A hlas prostého muže z lidu byl respektován. Svolána celá redakce, každý podělen několika vesničany a dán rozkaz, aby se s nimi něco dělo. Tu najdeme scény, jimž rovné nenajdeme jen ve dnech dítko- 114 bijce Herodesa, v Noci bartolomějské, Nešporech sicilských a řádění Turků mezi ubohými Bulhary. Krvavý Tůma, koule zle očima a ceně v příšerném chechtotu zuby, cpal hlavy ubohých vesničanů do oprátek, házel je se skal, tisk jim do rukou nabité revolvery a spouštěl kohoutky. A když byl ohavným způsobem povraždil svoje, rozpálen krví bral bezohledně i ty, kteří připadli pp. Anýžovi a Kuffnerovi. Když pak se ho útlocitný bratr Kalaš dumavě ptal, neměl-li by své oběti aspoň před smrtí převést na víru svatých bratří Cyrilla a Methoděje, zachechtal se divoce a pobral je i jemu. Bratr Schulz pitval za živa nitra sobě přisouzených kritickými nožíky z Německa (před tím byly se mu výtečně osvědčily na Zolovi), při tom však spletl několika osobám žaludky a plíce, načež ubohé skonaly v strašných mukách a ostatní pak mřely zase hrůzou nad nimi. Bratr Holeček mínil nejdříve, že by je převlekl za Černohorce, že se mu těch pravých sokolíků beztoho už nedostává a že by tak naplnil nějakých nových 15–25 svazků „Černohorských povídek“, „Černé Hory v míru“, „Za svobodu“ atd. – (a podotkl kousavě, že p. E. Jelínek měl šťastnější ruku, sáhnuv po Polácích a Polkách, že z těch ještě 50 roků může býti živ a ještě je všechny nevyčerpá!) – ale Krvavý Tůma vrhl v tom lakotivý pohled po jeho svěřencích, a bratr Holeček s resignací začal je bodat smrtelně handžárem, který prý mu dal vojvoda Mašo Vrbica, než se vzájemně nad sebou pohoršili. Bratr Ryba odnesl své oběti na osamělý stůl v redakci a provedl na nich svůj zamilovaný experiment: vybil na nich všechny vtipy, nápady a sentence, které by jinak byly přišly do nedělního 115 feuilletonu „Národních Listů“. A hle, to byla pak jediná neděle, kdy si český národ z hloubi duše odychl – ale byla vykoupena draze; ubozí přidělenci bratra Ryby, neostřílení, nerafinovaní, klesli po několika prvých prskavkách vtipů jako pod výdechem pohádkové saně. Bratr Heller byl jediný, jenž nechtěl poskvrnit rukou svých touto krví – ale ne z nějakých důvodů humaních, vyších, nýbrž jedině proto, že prý má v práci doma roman, kde nutno povraždit 70–80 lidí všech věků a obojího pohlaví, že tedy má dost na svých a nebude ještě cizím dělat kata – a tehdy po prvé jako zástupce jeho vystoupilo na jeviště práče Hořica, které doposud v řečené redakci jen jaksi posluhovalo. Vzalo vesničany bratra Hellera a působilo na nich pojmy společenské, morální, vlastenecké, literární atd. Nemusíme snad podotýkati, že ubozí při páté větě již mřeli deliriem. Tleskali práčeti všickni, zvláště bratr Schulz. – Mrtvých by byl nepohřbil nikdo, kdyby nebylo zbožného bratra Kalaše. Redakce byla plna krve, kterou Tůma prstem setřel do svého kalamáře. (Zde nemůžeme potlačiti jednu poznámku: když byl vyhlášen výjimečný stav, a „Národní Listy“ křičely do světa, že je to vlastně jen a jen proti nim, domnívalo se několik zasvěcenců, že snad na vyších místech tento pustý masacre lidí neviných byl pohnutkou a důvodem výjimečného stavu – než my víme určitě, že na vyších místech o tomto masacre nebylo a není ničeho známo, že tedy odpadá i ten důvod poslední, z něhož by bylo možno soudit na nějakou tehdejší animositu míst vyších proti „Národním Listům“.) A závěrek této historie? Redakce „Národních Listů“ skládá se z mužů, z nichž 116 každý by (jak z uvedeného patrno) mohl starému Dumasovi-otci říci bratře – než do toho nám nic není, my chceme říci, že stalo-li se toto na „universitě lidové“, můžeme i my škrtnouti šedesát kapitol p. autorových; tím spíše, že žádnému z jeho reků se tím neublíží ani na těle, ani na duchu, ba, pokud jsme do rukopisu nahlédli, spíše prospěje. A to je tedy náš důvod usuální, praecedenční.* KAPITOLA 1.**
– – – – – – – – – – – – – – – – – a těžké vozy dunivě se vlekou po prachovité šedé smutné cestě, jež míří k Táboru. Je časně ráno. Do krajiny jen zarudlý svit padá, jejž vydechuje purpurový východ. Nad rybníky se mráčky bílé mlhy v kotoučích rozvalují; tráva lučin polehá tíhou rosy; listoví lip, jež alejemi stojí podle cesty, je svěšeno a vlhko; blízké chlumy své černé hlavy zahalují parou; je nebe světle šedé; skřivanů pár trylkuje hlasně v chladném svěžím vzduchu. ––– * Podotýkám ještě jednou, že, co jsem tuto otiskl, je předmluva z „Rozhledů“ r. 1896. Psal-li ji onen zlopověstný Machar či jiná ruka zločiná, aby zakryta byla starobylost básně, nechávám nerozhodnuto. Prof. dr. Č. Folklór. ** Rozumí se odílu VI.
117 Na vozech ticho. Boží bojci spějí snem spravedlivých. Vozkové též dřímou. A moudří koně bez pobídek klušou jak za formanských starodávných časů tou známou cestou k Vídni. Bratří stráž konající do plášťů se choulí a dívají se ospalými zraky k hasnoucím bílým chvějícím se hvězdám. Na východě nad hlavou holé skály se vyhoup sytě rudý proužek slunce a sedí na balvanu jednom tmavém jak kardinalská čepička. A stoupá a roste, žloutne zářnou barvou zlata a miliony jeho světlých šípů probíjí mlhy, hoří v kapkách rosy, luk květy otvírají, na vodách se slnivě lámou. Krajina teď leží v svých sytých barvách. Dvojnásobnou silou skřivani pějí, koně božích bojců řehtají radostně, a spící bratří se probouzejí. Sybilla též vstala a roztáhnuvši široko své ruce, leb zahalenou točí k tváři slunce, že zdála se být Hebrejem kýms starým, jenž do pramene zářivého světla svůj vrhá zdrav. Též Turkem mohla zdát se. Však pozdrav ne, ne modlitby či prosbyprosby, než velké věštby hřímajícím hlasem Sybilla pěla, bratří poslouchali: „Rodáci, bratří, Češi, slyšte mně! 118 Svou duši vydech už pán z Nalžova,* a my, jež ceníme i nepřítele, chcem věnovat mu posmrtných pár slov. Chcem pohřbíti jej a ne velebit. Co lidé zlého činí, žije po nich, čin dobrý bývá s kostmi pochován, tak budiž s Nalžovským. A requiescat! Snad jednou příště šířeji zmíníme se o tom a onom, dnes však s Gladstonem na nebožtíka zvolat musíme: Ruce pryč! Neboť zářné komety a rudé hvězdy zhoubu věštily, a k ránu noci jsou vždy nejtmavší. Jak nezalkat tu veršem Vergila: fuimus Troës, fuit Illion!... Než vůči klepům, bídným pomluvám jdem cestou svojí klidně, pevně dál. Kdo štěká, pes je, musí do boudy! A svatý hlahol velkonočních zvonů nám Allelujah v srdce nasype, a buďme svorní, neboť kapka malá svým častým pádem kámen proráží, a tré to prutů podal Svatopluk svým synům ničemným. Též dějepis o recích mluví, kteří na počet ne četní byli; také diamant má nejvyší vždy stupeň tvrdosti. ––– * Domnívám se, že pán z Nalžova, hejtman nepřátelských vojsk, umřel na rány v boji s našimi předky utržené. A Sybillina řečnická tryzna za něj svědčí nejen o humanitě, ale i rytířském duchu našich bojovníků.
119 My slibme si, že svatý zápal ten chcem ochraňovat v srdcích horlivých, než zavřem k poslednímu spánku zrak, buď heslem naším: Excelsior! vždy. Nox erat, Horác pěl, však autor týž též spasné napsal: Nonum prematur, a proto živlům a zlým mocím vzdor na hlavu šlápnem svého osudu, v prach zdeptavše noc černou srdcí svých. Nám věru trudný los pad za podíl, my neuzřeli ohnivý ten vůz, jenž Eliáše odvez k nebesům, nám egyptských těch sedm tučných let je pohádkou. Však pyšní andělé pod mečem zhynou Gabrielovým, a pokolení toto rouhavé již nezná Josefa. Jak velký náš a bohem pomazaný poet pěl: Kde že mám prvně pluh svůj zasadit? tak vzdycháme dnes. Ale naději přec máme tu, že mrak se rozdělí a modrým nebem svitne jitřenka!“ Pohnutí bratří potakali hlavou. Jen hejtman roháč jaksi zamrače se (on nebyl přítelem žen, věřit nechtěl ve proroctví a čáry, kouzla skrytá), svůj historický vytáh kolovrátek a zkoumal válce. Dobrý hejtman roháč jak jiný kdos psa, papouška neb ženu, po leženích a bitvách vlekl s sebou svůj ruční flašinet (jej odebral kdys padlému druhu) věčně, vytrvale a v krutých bitvách na podiv všem vrahům 120 a svojim k hrůze hrával chladnokrevně vše, co jen mohl. A moh to, co měl jen. Dva válce: jeden o sbratření s Rusy (to fantastická byla melodie) a druhý: jazyková nařízení hromová(hromová hudba plna přesvědčení). Ach, hejtman roháč míval kdysi kdysi též třetí válec... „Pražákem“* jej zvali... však v jedné bitvě zlostný jeden shrapnel pad vypočteně, „Pražáka“ mu rozbil. A tehdy hejtman rval si vztekem s hlavy kučery bujné, truchlil pro „Pražáka“, nejedl, nepil, třetí den by býval už pošel jak lev Heřmana kdys z Bubna v baladě Macháčkově, než hlas povinosti jej volal k žití. Časem uklidnil se a spokojil se těmi, jež mu zbyly.) Trnuli bratří, že snad přehraje jim prvý či druhý (z paměti vše znali), než hejtman prohlíd, vyfoukal je trochu a zavřel v kufřík. Za to Sybilla se rozpřáhla k novým průpovědím věšteb: „Je nového cos... Bratří, slyšte mě! Vstoup nový hejtman v čelo cizích vojsk, Kazimír Neplaval! On z dálné země ––– * „Pražák“ – co tím básník míní – nevíme. Snad jest to metafora, jež chce naznačiti, že hejtman měl na nějakého Pražáka svrchu. Ve „Slovníku naučném“ našel jsem sice: Dr. Alois Pražák – ale ten byl rakouským ministrem v XIX. století, a je vyloučeno, že by byl totožným s Pražákem ze století XV. 121 sem přišel, srdce jeho bílý list, kde není záští k vojům Tábora – než lid náš boj chce, neústupný boj a proto bojem odpovíme jen! Nám svatá práva uznal Neplaval, ne proti nám, on s námi chtěl by jít, má za první nás bojce v Evropě, a s nimi styk byl by mu jen ctí – než boj, boj! volá dobrý český lid, a my musíme boj ten bojovat! Na minulost, kdy přezírali nás a zvali bandou žhářů, lupičů, kdy urážka a hanba, ústrky všem božím bojcům dány za úděl – na minulost tu pevně Neplaval chce hodit závoj zapomenutí, tabula rasa má teď ona být, – než český lid chce boj až do krvekrve, a proto veďme boj ten krvavý! I podhejtmana Albu* Neplaval chce v usmířenou dáti nyní nám – a víte, bratří, čímže ten nám jest, a čím byl všemu lidu českému! On ani dítek školních nešetřil, on mládež naši věznil v okovech vlast naši jako Vandal spustošil a marianskou svatou houfnici byl by nám málem býval vzal už v plen! Než Neplaval cit maje pro právo ––– * „Alba“, oblíbené historické přízvisko nepřátelských hejtmanů. V Nizozemsku zvali tak Nizozemčané španělského vévodu, u nás ještě v XIX. století předci naši místodržitele, hraběte Thuna. 122 chce v dobré vůli vydati ho nám – však lid náš bojem odpovídat chce a bojem Neplaval zví odpověď“... Jak hrách veliké slzy řinuly se Sybille z očí... Rokycana houk však: „Pak ale sláva Neplavalovi!“ a bratří všichni řvali: „Sláva, Sláva!“ A hejtman Pacák tiše zabručel si: „Tak vida tuhle mršku sybillinskou!“* A bratr Schulz zře tajně do Brandesa zamumlal zlostně: „Vždyť jsem tušil hnedle, že proroctví to zas je plagiátem a docela pak anachronismem. Tu je pramen: Caesar, třetí akt a druhá scéna, řeč Antonia; to však napíše přec až za dvě stě let asi básník Shakespeare. Sybilla hloupě kompromituje nás – bůh naprav to i ji – –“ V tom temný dusot sem zaleh z dáli. V konci horizontu se skryla cesta v ohromný sloup prachu, jenž rost a rostl do šířky i hloubky a blížil se. A z mraku toho duní krok statisíců, hromná jakás píseň, jež odrážena skalami i zemí až k nebes klenbě doletati zdá se. ––– * Svědčí o neoblomnosti a věhlasu hejtmana Pacáka, že poznává diplomatickou léčku Syblllinu... Nebyla Sybilla ostatně jedním z původců kompaktat basilejských? Místo toto by něco podobného nechávalo aspoň hádat.
123 Strach před neznámem pad na boží bojce. To jistě není vojsko Sigmundovo! Však za to koně hlučně řehtajíce své svaly vzpjaly, pádily,pádily teď s vozy radostně vstříc do sloupového mraku. Zem duní. Kraj je naplněn též prachem. I slunce září už jen jak kus plechu. „Kdož jste boží bojovníci a zákona jeho, prostež od boha pomoci a doufejte v něho – že konečně s ním vždycky zvítězíte.“ A hrozné neznámé se blíží. Z mračna už vystupuje statisíce postav. „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte; pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutíkejte.“ A v čele jich kdos jede na bělouši v kyrysu lesklém, v pravé ruce palcát, helm s hřebenem mu kryje velkou hlavu. Praporce rudé nad zástupem vlají – ach, otče Žižko! Úzkostí řev z hrdel vzlet božích bojců... Jak blesk hejtman roháč mladistvým skokem shoup se na zem s vozu, 124 odvrhl helm i palcát, pravou rukou si přidržoval havraní svou kštici a pádil jako rychlonohý zajíc zpět prašnou branou ku matičce Praze. A zástup stanul. Moře hlav se vlní širokým prostorem. To muži, ženy, děti zažloutlých lící, vpadlé zraky plají hrozivým ohněm, hrubé silné pěsti se pozdvihují, červenými cáry na holích nesenými vlaje vítr. Povyjel Žižka. Sivým jedním okem na vozy pozřel: „Kdo se odvážil z vás,“ hněvivým hlasem ptá se božích bojců, „mé vozy vzíti?“ Ticho, hrozné ticho. Štouch Rokycana drkotaje zuby do bratra Grégra, bratr Grégr leže přitisknut tváří k tuhé fošně vozu ukázal ani nehýbaje sebou na bratra Adama, jenž tiše skrčen oběma rukama si drže ústa úzkostným okem hledl po Sybille. Obrovská panna schoulena však v klubko měřila zrakem vytrženým výšku, již skokem před tím prolet bratr roháč a šeptla s děsem: „Krvavý ať Tůma!“ Tu křikem, kterým ten řve, jenž se bojí, řve Tůma Krvavý své tělo týče: „Hrdino boží, bratře, Gambetta jen a Boulanger se smějí rovnat trochu tvé slavné výši. Vozy tvé jsme vzali 125 co dědictví, jež zanechals svým dětem. Jsme krev z tvé krve. Bojujeme za vlast a rozbíjet chcem, jak ty lebky vrahům. Je národ s námi. Svobodu mu chceme a dobré časy nazpět vydobýti jak Unie má nebo Uhři –“ „Dosti pustého žvastu!“ zahřměl Žižka znovu. „Ne, otče, dosti,“ Tůma Krvavý dál jal mluviti se, „nutno říci tobě, že v nepravém ses táboře teď ocit; kdož s tebou jdou, to ničemná je chasa, to Milotové z Dědic, CatiliniCatilini“ („a filosofi samovraždy,“ Schulz šept) „a filosofi samovraždy, lotři, to proletariát, jenž hlučně hlásá, že vlasti nezná; sedláci pak hloupí, již nerozumem o své statky přišli; a rýpalové nedoučení, již dokázati chtějí, že víc platí chleba než ideální národnostní statky – ničemná to rota, čeládka to pustá, jež probít, zničit hodlá velký odkaz, národní statek, otci zanechaný, a zbabělost svou ověšuje cárem, pláštíkem hloupé ovčí humanity – jsi zklamán, otče, vstup do naší řady!“ Modravá žíla vystoupila v čele Žižkovi. Zástup hněvně hlučel za ním. „Jak, papeženci, vy že moje děti? Vy tyranové desetkrát horší 126 než nepřítel náš, vy že moje děti? Vy krev má? Kdy já lísal jsem se k Římu? K jednotě panské? Kdy já kompaktata jsem nosil v kapse? Kdy já odháněl jsem hladové, bídné od svých čestných vojů? Šosáci břichopasní, cože vlast vám? Vy, moje děti! Hromy boží do vás!“ V návalu dopálení Tůma kývl na svoji káru. „Tož věz, starý slepče, i bez tebe že dovedeme býti!“ A pravicí hráb do plného kalu a zdvih ji – – Palcát Žižkův švihl vzduchem a děsný křik se rozhlaholil krajem, sta a sta postav vydralo se vzhůru na vozy, a teď zaduněly rány, praštění kostíkostí, srdce lomné řevy – pak bylo ticho. „Mrtvé shoďte dolů!“ Bezduší bojci prolétali vzduchem s rozraženými klátivými údy a dopadali na zem jako žáby. Tak leželi tu. Špikovaní šípy v mohutných břichách, s všemi nadějemi, vší slávou, velebou a důstojností – a velké mouchy sedaly si na ně, a to byl konec... Ó ty princi dánský, ó Hamlete, jen ty bys moh tu řečnit, nad těmi Polonii historie – já nemám slov, ni nadšení, ni chuti... 127 – – – – – – – – – – – – – – – – – „A jmenem páně ku předu teď, děti!“ Řad vozů dal se v pochod. Prach se zved. Z hluboka píseň rozhlaholila se a rozlévala v šíři se i dáli po chlumech, lukách, nivách, po vesnicích a městech, lesích – hlučné echo všude ji vracelo a chytalo zas znovu až celá zem jí dýchala a pěla...* KAPITOLA 2.
Stál jsem mezi mrtvolami, svěží byl kol vzduch – najednou se, dobří bozi, – zjeví zas můj druh. Chlupatý čert vedle stane, ruce sobě mne: „Děkuji ti, bože milý, za spasení své! Vykoupen jsem, klidně vrátím zas se k bratřím svým, ––– * Netroufali jsme si a netroufáme dosud poznamenati k této katastrofální kapitole ničeho. Jsme totiž na rozpacích. Každou poznámkou zničili bychom architekturu, kterou jsme vystavěli pro zpěvy předešlé. Ani jediné domněnky netroufáme si pronésti – prozatím. Neboť teprve později – až naši dějepisci a odbornící pronesou své posudky, řekneme i my svůj definitivní soud. A doufáme tak učinit v díle, které vydáme nákladem naší slavné Akademie. Jen malou, neakcentova- 128 kéž jen, bože, bude možno, rád se odvděčím. Rád teď budu v zimě, mrazu na trhu zas stát, rád se nechám uličníky zase kupovat. Za těch pár let zblb jsem skorem z těch všech hloupostí – však je konec, sláva tobě, bože s výsostí!“ Poskočil a vytáh šátek odkuds od pasu, na zem pěkně rozestřel jej k mému úžasu. „Co to bude, brachu milý?“ já se čerta ptám. „Ptej se: co je – a to vidíš, šátek rozkládám“.rozkládám.“ Rozložil a začal snášet bojce do něho: nový zázrak! Každý byl tak tvaru malého, jako hračky, jimiž děcko vesele si hrá – ––– nou otázku: nepřihodil se dávnému básníkovi našemu veliký historický omyl? Nevzal snad zúmyslně pobití Adamitů Žižkou (u Tábora!) za dramatické a ovšem trochu násilné ukončení své básně? Či naráží na katastrofu lipanskou? Či je podkladem nějaká jiná událost historická, která zůstala historii neznáma? Či mluví tu jen pouhá animosita básníkova a připravuje – unuděná dlouhým veršováním, rekům svým mohutný skon? 129 každý bojec scvrklý, drobný, loutka bezduchá! „Tvoji reci! Teď je vidíš v pravé podobě! Tak jen ležte, pimprlata, hezky na sobě!“ „Co s tím počneš?“ ptám se dále. „Odnesu to k nám, otec Satan přehlídne to, pak to v plamen dám. Vždyť to lepší je než dřevo, a v nynějších dnech víš, co peněz promrhá se jenom v polenech! A už na šátku mu leží těla veškerá, má tam Tůmu Krvavého, Grégra, Špindlera, Sybillu i Rokycanu – všecky už tam dal – najednou však – zase zázrak! – bratr Tůma vstal! Protáh se a vesele plác ruku o ruku: „Palcát mi nic neudělal, já jsem z kaučuku!* S bohem, bratří! Čerte, pusť mě, neztratíš snad nic, však já bojem zabývat se nebudu už víc. Půjdu nyní k Národnímu, ––– * Kaučuk jest velmi pružná a trvanlivá materie více jsem o tomto záhadném místě nevypátral. 130 s Mošnou promluvím, snad přepustí něco úloh schopným rukám mým. Snad že on se ubohému tvrdým nestane: snad mi dá hned principála z naší „Prodané“. Už jej třímá třicet roků, mám též třicítku,* pro mou činost nemůže mít Mošna výčitku. Budu řvát a poskakovat takhle, čerte, tak“ (a Krvavý Tůma skákal poule směšně zrak). „Pensijní fond též snad bude vzhled k mé práci brát, třicet let mých mezi bojci bude počítatpočítat, jako bych byl u divadla býval jaktěživ a hrál toho principála lidem na podiv!“ „Pašol!“ čert řek, „jdi si, bratře, kam tvá duše ždá – jeden víc či jeden méně – to nic nedělá!“ Poskočil si dvakrát, třikrát starý Husita – kéž jej jenom dobrý Mošna vlídně uvítá! Tu však Sybilla – též zázrak, ––– * Vidno, že Krvavý Tůma 30 roků husitoval. 131 vlastně zázrak ne! – už jak matematik znal jsem, že to nastane! pozorně se vyvinula z nitra uzlíčku: „Mně nic také vlastně není, pusť mě, čertíčku! Jako bratr Tůma chci též v ústraní kdes žít a minulé svoje žití hledět napravit. Poctivě se budu živit na vesnici kdes, za tebe prosby vysílat k bohu do nebes. Hleď, vždyť já jsem v jádru vlastně tvor tak neviný, budu jím i nyní zvenčí na své staré dny. Principiis obsta! řekl Horác, plný dum, překládával jsem to vždycky: Vzdoruj principům! Ba, jen hloupostí byl hloupou ten náš boj a vztek – v traktátech já rozhlásím to světa v okrslek. Nechci více slyšet o tom; ty však pravdu máš, že si čeládku tu trhlou moudře sesbíráš. Půjdu někam do zátiší v dálnou vesnici, dám se najmout na funusy, 132 žena plačící. Karty budu vykládati, kravám čarovat, porodnický kurs bych mohla také studovat. Víš, že latinu znám trochu, mluvit také znám – –“ „Těžko, holka,“ čert ji přetrh, „tebe nenechám!“ „Ale pusť ji,“ pravím čertu, „prosím o to též!“ „Pak ale jen na tvou prosbu! Pašol, holka, běž!“ Jen se v cestě zaprášilo. Panna Sybilla z místa neštěstí a hrůzy v dálku pelila... „Dosti,“ čert řek. Svázal ranec pevně uzlíky, přehodil jej přes rameno, nebyl veliký. „Adé, brachu,“ dal mi pracku. Už jsem nezřel jej – po tom všem se rozloučit moh věru dojemněj! – – – – – – – – – – – – Byl jsem sám. Čert bojce odnes. O čem psáti dál? Vždyť ten taškář s mými reky též mi látku vzal. Ale jak on, tak i já jsem v duši vesel byl – zív jsem pouze a tím ze sna jsem se probudil. 133 NA ROZLOUČENOU
Já dokončil. Ó bojci boží, jak trudné s Vámi loučení, tak šli jsme spolu drahnou dobu přátelským svazkem spojeni. Vy reci moji – já Váš Homer, Vy válčili – já rýmoval, Vy dělali jste historii a já Vás za to opěval. Že dopadlo to trochu smutně, mě, věřte, žalně dojímá – však moji drazí boží bojci, vždyť není to jen vina má. Měl Homer reka Odyssea, a Hektora a Achilla – ký div, že celá jeho báseň pak zrovna tančit musila! Však já – nu, rcete, reci moji, (a přitlumte si trochu hlas a řekněm si to hezky v ouško): je Illiada možna z Vás?... Tak vidíte. Já proved všecko, co moh jsem z Vás jen udělat – a teď Vám lehkou budiž země a pánbů rač Vám pokoj dát! 134 MALÝ DOSLOV BÁSNÍKŮV
Všem pánům anonymům a pseudonymům ve všech koutech naší vlasti, kteří se obětavě po čtvrt roku snažili zásobovati autora věcmi, vztahujícími se prý k jeho básni jako jsou: sdělování privátních historek ze života popisovaných tu reků, citování „opravdových“ výroků, líčení schůzí, kritika osob, šatů, chůze, názory na různé akce a hlavně vtipy – kvituji tuto příspěvky a podporu jejich. Neužil jsem sice ani jediné věty z bohatého materiálu toho, ale plní mě nadšením ta šlechetná ochota, vřelé účastenství, nezištná pomoc, s jakou dobří lidé hledí usnadniti spisovateli práci tak nevděčnou, jako je dnes historické epos... Či je to snad mnohoslibné svítání zlatého dne naší poesie vůbec?...*
––– * Zvláště důležitá poznámka: Zde vidno, jak povstala na př. Illiada, Nibelungy. Takový básník začal psát, rozhlásilo se to mezi lidmi, ti psali básníkovi vše, co o jeho recích věděli, a on jen potom vymyslil k tomu rýmy. Tak jsou staré historické básně skutečnými dokumenty historickými. Náš básník poslaných mu příspěvků, jak vidno, neužil, patrně toho věděl o svých recích dosti sám.
135 DOSLOV VYDAVATELŮV*
Veliké dílo jest dokonáno! V životě mém není chvíle vznešenější, než přítomná, v níž píšu tyto řádky!
„Já proved všecko, co moh jsem z Vás jen udělat,“
praví neznámý, veliký básník na konci svého eposu, apostrofuje neobyčejně jímavými a láskyplnými verši těmi své reky. A tolikéž já mohu nyní zvolati nad prací svou – komentovaným vydáním velikého odkazu minulosti – anebo říci s Ovidiem, výborným to básnířem latinským:
Jamque opus exegi, quod nec Jovis ira, nec ignes, nec poterit tempus, nec edax abolere vetustas!
Blahořečím z plna srdce oné chvíli, kdy mi napadlo na mysl,mysl prozkoumati museum vinohradské: neboť našel jsem tam nejen přítomnou tuto vzácnou památku, ale i nový směr svého života. Pevněť zajisté rozhodnuto ve mně, že od nynějška každou myšlenku, každý čin až k chvíli své poslední věnovati chci bohoslužbě této vzácné veliké básně; chci pátrati a zkoumati po každé podrobnosti a předem, rozumí se, po recích, které, třeba jen několika rysy, přece tak markantně a živě nám básník před oči postavil; slovem, chci býti služebníkem velké minulosti. Že jsem se i za tisku knihy co nejhorlivěji již ––– * Rozumí se, že zase můj, prof. dra. Č. Folklora. 136 snažil, abych se dopátral i nejmenšího paprsku, jenž by, byť i slabým světlem, osvěcoval dobu a hrdiny naší vzácné památky, – nemůže být, troufám, žádnému milovníku řeči, literatury a dějin českých nepochopitelno. A že snaha má byla korunována několika zdárnými výsledky, potěší zajisté srdce všech lidí vlastimilovných. Tak v archivu brněnském dostala se mi do ruky jakási sbírka písní, tištěných švabachem a prodávaných kdysi v ceně (na čtvrté, poslední to stránce každé písničky výslovně označené) „2 kr.“. Jako znamení, kde dávný některý čtenář či zpěvák rád se asi zastavoval, byla malá čtvrtka papíru, složená několikrát tak, že z ní byl úzký proužek. Jistě ušel tisíci a tisíci očím – mým nikoli. Rozbalil jsem a hle! Kus „Božích bojovníků“, v Rukopise Vinohradském neobsažený: místo o „Rokycanovi pestré orlice“, kteroužto krásnou metaforou označuje básník bratra Stránského. A nejen forma fragmentu, rukopis, stavba verše ukazují na příslušenství k naší památce: i místo, kde jsem jej nalezl. Tato čtvrtka papíru sloužila čtenáři nebo zpěváku za znamení pro označení písně: „Já mám trakař novej...!" A to byla, jak z básně vidno, hymna opěvovaných reků naší památky... Zařadil jsem tedy bratra Stránského tam, kam podle všeho náležel: k bratru Černohorskému. Ale pravým triumfem byl pro mě nález jiný: Tůma Krvavý. Přiznám se, že hrdina ten poutal ze všech bojců božích mou pozornost nejvíce. Neboť tušil jsem, že to byla figura v táboře husitském mnohostraná, rázovitá, nad mnohé v mnohém ohledu vynikající a mnohými obávaná. Marat božích bojovníků – ovšem si licet magna com- 137 ponere parvis. Pátral jsem, hledal – dlouho nic, pranic, žádná stopa. Mlčely letopisy, němy byly prameny. Slabounké světélko kmitlo mi jednou, – ale zaniklo ihned, jakmile jsem posvítil na ně lampou analysy a reflexe. V historii Českých Bratří vede se totiž řeč o nějakém Tůmovi. Ale hned se praví, že to byl muž mírný, vzdělaný, snášelivý, soucitný – rozhodně tedy pravý opak Tůmy Krvavého, o němž básník docela pěje, že nejvřelejším přáním jeho bylo, aby směl na potkání sedříti kacířům řemen ze zad! Ale nezlekán neúspěchem a neodstrašen zarputilým mlčením památek dávné doby, hledal jsem dále. A hle! V našem Českém Museu, na půdě, obrácený malbou ke zdi, našel jsem obraz! Pokrytá prachem, potažená pavučinami, jakoby se hroužila v doby dávné, nepovšimnuta přítomností, stála tmavá ikona přede mnou. Široký, staročeský rám z dubového dřeva lemoval malbu, a na dolejší části jeho bylo vyryto následující čtyřverší švabachem a starou češtinou:
138 Krvavý Tuma strašlivě dumá strašlivé vtipy v krvavé šípy zpodobnil K. Krejčík, poctivý Čech.

139 Oprášil jsem obraz, malovaný rukou jistě znamenitého českého umělce, po němž, žel bohu, jiné památky už nezůstalo, a byl jsem věru jat úžasem nad dílem tak mistrovským. Neboť tu podal starý umělec něco, co jest i malířům naší doby úkolem nejvyšším: podati tvář a zobraziti v ní zároveň duši a ducha svého předmětu. Ano: zde díval se na mne dávný rek husitský, jak žil, dýchal, myslil a bojoval, Obnažil jsem hlavu. Podávám tuto nalezený obraz Tůmy Krvavého v reprodukci co nejvěrnější – a čilí nakladatelé naši nechť povšimnou si mé důtklivé rady: ať rozmnoží památku tuto ve velkém formáte a barevným tiskem, a jsem jist, že vlastenecká tvář dávného Husity nebude scházeti v žádném paláci a žádné chýžce, kde vůbec jen vřelé srdce bije... Řadu jiných výzkumů, studií, monografií, porovnání, dokladů, pramenův atd. atd. vydám, jak již několikrát oznámeno, ve zvláštních knihách, dopřeje-li bůh zdraví. Jdi tedy, kniho veliká, staň se biblí potomkům Husitů, hlásej slávu Slávů slavných, ty pomníku minulosti, světlo přítomnosti a vzore dob budoucích!
V Zlaté Slovanské Praze, na den Všech Svatých, L. P. 2215.
Prof. dr. Č. Folklor.
E: až; 2004 140
Bibliografické údaje

Nakladatel: Aventinum; Štorch-Marien, Otakar; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Boží bojovníci vyšly v pátém vydání v únoru 1931 v Aventinu, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova 6, jako 288. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v průmyslové tiskárně v Praze. Padesát číslovaných výtisků na ručním papíře autor podepsal. 1–2000.)

Místo: Praha

Vydání: [5.]

Počet stran: 140