Dvacet pohlednic z Kysiblu
PSANÝCH V ZAPRÁŠENÉM SRPNU 1931
[5]
Našim
Přesně dojel rychlík do stanice.
Vystoupil jsem – ano, Vojkovice –
hodinu jsem čekal – pozoroval,
jak se život idylou tam snoval –
babka s nůší – dítě – chvilkou řvalo
zřízenců pár cos si vykládalo –
s datlí čepičkou pán důležitě
chodil, jak se sluší autoritě –
přijel vláček – stroj jak mlýnek zcela,
v němž má bába kdysi kávu mlela –
s jedním vagonkem jen – a my jeli –
řeka dole – vpravo skály čněly –
rozšafně jsme jeli – snad nám přáli,
bychom důkladně se podívali
na ty krásy. – Dojeli jsme sem.
První dojem dobrý. Pozdrav všem.
7
Jar. Kvapilovi
Kraj by nebyl špatný, hochu,
jen kdyby měl slunce trochu.
Ale po nebi jde valem
velký chuchval za chuchvalem
bavlněných rmutných vln,
k zemi visí provázky z nich. –
Už je po těch velkých žízních,
po těch horkách. Nudy pln
člověk nehty kouše, zívá,
– nehledej v tom nadsázku –
rád by tak z těch provázků
dva, tři, čtyři chyt a splet –
buď zdráv! Ať tě těší svět!
8
MUDr. R. Weissbergrovi
Na obrázku vidíš vzadu
zalesněných kopců řadu,
vpravo, vlevo – mezi nimi
dole plyne Oharka.
Nemysli, že na tě stoupám,
zrakem v krajině se koupám,
pánbů proto kopce stvořil
ne, by člověk lez mu na ně,
ale by se na ně zdola
hezky s úctou zadíval,
chválil je i moudrost páně –
tak ty podívej se na ně,
rozšafnost chval pána boha,
jakož já ji chválím dál.
9
Gen. Jos. Bílému
Kysibelka – dobrá voda,
jenže čistou pít ji škoda,
tož já míchám víno do ní,
pak je příjemna, pak voní –
řekneš: blázne, tos moh v Praze
dělat též a ne tak draze – –
pravda, najdeš všeho špičku,
trefíš hřeb vždy na hlavičku:
blázen – skoro. Vždy tak bylo,
člověk los svůj nemine
a věř, bylo by mně milo,
také zdrávo, kdyby v žití
tohle bláznovství mé bylo
bláznovství jen jediné!
10
Spisovatelce paní X.
Chtěla jste, bych, vzácná paní,
psal vám něco o tom kraji:
zvyky lidí, život jejich,
ráz dam, jejich toalety,
literární dokument –
už jej píši. Pohlednice
stačí na to. Toalety
jako u nás. Zcela nahé
nechodí tu – neviděl jsem
aspoň dosud. Život také
jako u nás. Totiž jedí,
spí a pijou. Děti jsou tu –
zdá se též, že obvyklými
praktikami na svět přišly.
Někdy svítí slunce tady,
častěj prší. Jako u vás.
Peníze, jak my je máme
a jsou stejně milovány
jako u nás. To je všecko.
Více dosud nevypátral
poslušný váš
J. S. M.
11
Gen. Al. Podhajskému
Už je na to vlastně klišé,
jak se pohlednice píše:
Nádherný kraj – pěkný počas –
pozdravy všem. Nevím, oč as
rozšířit to, tedy píši:
Nádherný kraj, pěkný počas –
pozdravy všem. Bůh však slyší
prokletí má: že psí to čas –
z mračen leje – zima zde je –
vděčnýma jen chvalte rtoma
ten svůj osud, že jste doma.
12
Fr. S. Procházkovi
Dnes mi jeden Čechoslovák pravil:
Jste tak sám zde – snad byste se bavil
trochu ve veselém kruhu našem
dardičkou či raděj mariášem?
Nebo večer k řece, rybaření
zábava je, nad níž v světě není –
úhoři tu – pět už jsem jich chytil! –
Dobrý člověk samotu mou cítil
a chtěl zbavit mě jí. Jediného
co mám tady ze života svého.
Děkoval jsem mu vší něhou svojí.
Vidíš, kterak šelma Osud strojí
léč na štěstí moje: sotva chvíli
cítím je, On v masce ke mně pílí,
láká na karty a na úhoře –
a já toho štěstí mám už spoře...
13
Ant. Klášterskému
Je les tu, ptáci v něm, leč nezpívají.
Než léto přijde, už si pokoj dají.
My poeti dva – člověk vždy se učí –
jsme v podzimku, nás verše dosud mučí –-
a hleď, ti ptáci! Neměli jsme, drahý,
tak přestat vlastně v začátcích své dráhy,
snad v dvaceti, snad ve dvacetipěti –
ba, měli jsme dřív ptákům rozuměti!
14
Paní V. V.
Smutno je. Dešť padá tiše.
Člověk pohlednice píše.
Zde ta pro Vás. V žití toku
nevím o Vás řadu roků.
Mladost naše... leta dávná!
Nevím, adresa-li správná,
pranic o Vás vůbec nevím.
Prošla jste svým zjevem děvím
pamětí mou – pranic více.
Proto tahle pohlednice.
15
Paní Z.
Noviny? Ne, díky, díky.
Vždycky v životě jsem žehnal
týdnům těm, jež žil jsem v dálce,
že mám čisto, klidno v duši.
Z novinek teď zajímá mě,
když se zjeví v restauraci
noví hosté: zprvu plaší –
pak se zvolna osmělují –
pak se zdravit kolem začnou –
co zas jiní odcházejí:
sžili se tu,– loučí se tu
jako přátelé už dávní –
s čepicí on – ona s kytkou –
sklepníci se uklánějí
zeza zpropitné – výsek žití –
obraz jeho – mněmě to baví
víc,víc než celá politika,
špína domácí i cizí.
Noviny sem? Díky! Nechci.
16
Prof. K. Francovi
Den pěkný dnes. Dva tuzemci jdou cestou,
v prostředku kráva. Oba pískají si
o smutném Gigolovi známou píseň
a takty značí řadu ran, jež lepí
v bok flegmatické strace. Jinak ticho.
Jdu k restauraci. Čaj pít. Čilý sklepník
v kuchyni – vidím oknem – štípe holku.
Pes leží na výsluní. Cizí hosté
zde sedí pod kaštany. Hledí zřejmě
působit známým dojmem globetrotrů:
čepicí, svetry, kamašemi, botma,
a dámy jejich kapucemi, plášti.
A všichni pouští povznešeně nosem
svou němčinu. Já vedle nich si piji
svůj čaj. A co jsem právě zažil, viděl,
ti vypisuji věrně do puntíku
na této pohlednici – nepřidávám
ničeho – jenom upřímný svůj pozdrav.
17
Paní F.
A prší, prší... Jak by byla milá
na modrém nebi oblaka ta bílá –
ne k vůli mně. Zřím v zamračenou pláni
a vzpomínám na drobnou, slabou paní:
po šesti letech vyjela si zase
do rodné vsi: jak dítě těšila se,
že uhlídá pláň nebes modrou, svěží
a bílá oblaka jak po ní běží –
vždyť do domu jí slunce nezapadne,
má jenom práci, oddechnutí žádné –
jak těšila se... Zatím šeré nebe
a žádné slunce. Zima v duši zebe –
už podzim táhne... ona se zas vrátí,
po modrém nebi bude tesknívati,
po bílých mráčcích
aspoň čtyři, tři dny
nechť skanou ještě v tento počas bídný!
18
Přítelovi-státníkovi
Ta Oharka by chtěla být snad dravá,
leč přes kameny jen si poskákává
a běží rozpustile, hlučné šumí,
zas najednou pak bujnost svoji ztlumí
a rozšafně a zvolna k Labi plyne.
A Němci nejsou povahy tu jiné,
jak našinci mi tady rádi jistí:
když vybuchnou – pak bez vší nenávisti
Wacht am Rhein zapějí si, při tom neví,
kde teče Rýn a kam ty svoje hněvy
poslat chtějí – každý pak ti řekne,
že v republice je to přec jen pěkné
a jestli jen ta dnešní bída zmizí,
že nebudou s Čechy nijak cizí –
což honem píši ti: jsi optimista
a potěším tvé ledví dozajista.
19
Prof. J. Levitovi
V boku vrchu na obrázku
vidíš altán – to je správné.
„Heinrichsitz“ – též shoduje se.
Jenže nyní statisíce
kapek bije v olše, lípy,
v trávu kolem, až to šumí.
Po údolí podél říčky
lezou mlhy. Jen tam v dálce,
daleko až na obzoru
vidět chlumy Rudohoří
a tam – bůhví, jak a kudy
prodralo se zlaté světlo
z proklaté té pytloviny:
leží osluněné stráně
s bělavými čtverci města
s kusy lesů, pastvin, polí,
jako sen to, jako přelud –
vidíš, takto mám zde slunce.
20
Paní M. L.
Oharka mi hučí pod okny,
proto také mám as živé sny.
Na dnešek jste Vy tu byla v něm:
vešla jste s tím drahým úsměvem
(jenž mne chytil před dvaceti lety)
v sál, kde hráli. V pasu Vašem květy,
v očích vítězící síla mládí.
Cítil jsem, že budem se mít rádi...
jako tenkrát... Zde mi zmizel sen.
Řeka šumí. Smutek sžírající
otravuje mi teď celý den –
roztrhejte tuhle pohlednici!
21
O. Fischerovi
Co dělám, ptáš se, za tohoto deště?
Čtu. Eckermannův Goethe, jednou ještě.
Kdys chyt mě. Teď je pouze povídavý.
Leč místy obrázek je, jenž mě baví.
Tak včera: Představ sobě Eckermanna
jak poučuje Excelenci-pána
o ptácích, kterak hnízdí, pelichají,
prý jim i brka z křídel vypadají –
zvlášť v tomhle Eckermann tak výtečný je,
že starý pán se stále podivuje
a zas se k tomu fenomenu vrací:
jak, proč a kdy že pelichají ptáci –
a Eckermann tu může do sytosti
vykládat klukovské své zkušenosti –
což Goethe chválí, potom na něm zpytá,
zda kukačka se mezi datly čítá –
a Wagner-Eckermann tu velmi zbystra
dál poučuje o tom Fausta-mistra – –
a to je to, co mě k té knize pudí.pudí,
jinak mě dnes ten celý krám jen nudí.
22
J. Herbenovi
A toť se ví, že prší. A mračna nízko jdou,
o špičky kopců chytí se šmouhou šedivou
a ta se po nich válí, babího léta kus.
Den nechce rozkoukat se. A číst je přímo hnus.
A práce by tu byla – hle, lístky z redakce –
pro prvé číslo verše – a prosu ten zas chce –
a člověk nesvede zde nic, páni drazí, nic,
než animální žití a pár těch pohlednic.
A vidí spolubližní a pozoruje je,
jak barometr dává jim jakés naděje,
jak tuzemci, co věští.
Nu, pozdrav tedy všem.
Spím s otevřeným zrakem den celý
J. S. M.
23
Paní H. Macharové
Hle, vlaštovky se nyní v dálku daly.
Dní několik se stále sletovaly
a v letu cvičily. A to prý značí,
že tuhá zima na nás střemhlav kvačí,
že bude zle. Tož v sklep se podívejte,
koks, uhlí, dříví ihned objednejte,
a Jiřinka ať kožich spravit dá si
a Sylva ať Vám také zavčas hlásí,
co potřebuje. Sama nemusíte
na ničem šetřit – čekám, jak snad víte
honorář jakýs – tedy rukavice,
přezůvky, svetry a co dál je více.
Pak zavolejte také zahradníka
a objednejte všecko, co on říká.
I pokryvače, aby prohlíd střechu,
i klempíře, kde potřebí co z plechu.
Ať dům je opatřen. Čas přijde dravý.
Být připraven – toť vše, jak Hamlet praví.
Nuž, zde Vám pro vše zavčas pokyn dán.
A všem Vám pozdrav
Táta-pelikán.
24
Dr. E. Zítkovi
Je to jako s lidmi:
zprvu je kraj cizí,
seznáte se blíže,
cizota ta mizí;
denně pak se vítáš
se strání i lesem,
s pěšinami, řekou,
travami i vřesem –
do duše je vtiskneš,
odneseš si v dáli
jak zjev lidí, kteří
drahými se stali.
Takto člověk v posled
mít rád naučí se...
A pak je to dobrá
lekce v zeměpise.
25
Paní M. Germářové
Zítra rozloučím se s tebou,
zapršená idylo!
Břízy, duby, smrky, lípy,
jež zde svorně stojíte
po údolí, po těch kopcích,
říčko, kalné vody plná,
všecky se tu mějte dobře!
Restaurace pod kaštany,
pokojíku, kde jsem trávil
tolik hodin v resignaci –
také vy se uzavřete
k podzimnímu spánku asi.
Rozjedem se, smutný kraji,
co jste všichni mohli dát mi,
dali jste mi. – Na mě čeká
zas můj domov, kam mi vplývat
bude zase bída časů,
hořkost z všeho, kalné dnešky,
smutné perspektivy zítřků –
Měj se dobře, cizí kraji,
zapršená idylo!
26
J. S. Machar: Dvacet pohlednic z Kysiblu, psaných v zapršeném srpnu 1931. Vydáno se svolením nakladatele Macharových spisů Dra. Ot. Štorcha-Mariena. Frontispice a grafickou úpravu provedl ak. malíř František Michl. Vydal V. J. Krýsa, redaktor edice „Páteční sloupky“ v Plzni, Korandova 17, jako 2. svazek. Vytiskl Jan Kobes v Plzni z cicera Walbaum-antikvy na bezdřevém offsetovém papíru. Kromě nákladu, podepsaného autorem i grafikem vyšlo 30 číslovaných a kolorovaných výtisků.
Tento má číslo II.
E: tb, 2004
[29]