JUBILEUM REPUBLIKY
K 28. X. 1928.
Let deset – líp by arci bylo sto, sto let je jaksi základ solidnější – leč – těší je to, milý statisto, mlč, přej jim to, ať jsou jen veselejší.

LITERÁTI
Z papíru duše, papírem jsou živi, a inkoust místo krve v žilách mají, o papír, inkoust jsou jen starostlivi a pak, zda z papíru jim pomník dají.

RADA
Jen odvahu! Co kaz má, zdrávo není, jen nešetř, vypal z duše, znič a zhub: vždyť máš, můj milý, blahé odlehčení, když vytrhnout dáš i jen špatný zub.

VÝTEČNÍK
Postavou i vousem podoben jsa muži zdobou vlasti jesti. Přesvědčení mění častěj než had kůži, jenže bez bolesti. 9

„PĚT ROKŮ V KASÁRNÁCH“ A KRITIKA
Mlčeli esteti, mlčeli vědci a mohli říci snad: dělals–li dějiny, neměls pak přeci je chtíti ještě psát!

DIALOG MEZI ČLOVĚKEM SE SVĚŠENOU HLAVOU A MNOU
„Svou duši celou zájmům lidu, přátel, lepšímu příští, já jsem cele dával a –„ Blázne z bláznů, jsi přec světa znatel – co jiného jsi vlastně očekával?

DEMOKRACIE
Tři sta lidí, řeknem, o všem rozhoduje, co prý zdrávo státu, jaké platit daně – sotva třicet z nich ví, co se vlastně snuje, a z těch pětadvacet hledí prospět straně, něco pro přátele, pro sebe pak více – občane, plať a řvi: sláva republice!

U NÁS
Napsal kritik článek o Martinu Koze: zasypal jej jmeny Forta, Duhamela, Rilkeho a Georga, Claudela, Pirandella, 10 apoštola Jana, Lenina a Nietzsche – každým jmenem tím jej půle, čtvrtě, niče s hůry na něj patří: Viz, toť moji bratří! – Dopad milý Koza arci přeuboze!

PŘEDMLUVA, PO PŘÍPADĚ DOSLOV A VYSVĚTLENÍ KU KNIZE „ONI A JÁ“
Had – slušný tvor. On svleká kůži svou, že těsná mu, že vetchá, že mu vadí – nu, převlekání je mu potřebou a po otcích zvyk v rodině to hadí. A člověk, páni, ten zná umění desetkrát vyší než had prostodušný: on šikovně svou duši promění, když vhodný čas a život radí rušný. – Nad kumšty nejdřív trneš divnými, pak máš jen úsměv pro ty kouzelníky – leč necháš být ty živé živými a zabýváš se raděj nebožtíky.

GUMA
Na sever, na východ, na západ, v jih – agrárník – klerikál – pokrokář v mih – duch je guma, páteř guma, guma přesvědčení, guma prospěch republiky, nad gumu dnes není! 11

PES
Rád nemám psy: pro otročení, pro hulvátství jich ve štěku, pro vše, co v nich je člověčího, pro vše, co psího v člověku.

SLASTI A STRASTI NÁRODA
Je to historie, národe můj milý, do houpačky zlé tě nyní posadili! Básník největší zhas – slzy ronit máš, ač po čertech málo z veršů jeho znáš – hned zas volají ti z žurnálových mečet: Národe, teď nutno hlučně zaplesat: básník největší let dožil šedesát! (tys jej, jak tam toho, ovšem taky nečet). Hned zas dům se zřítí – nakáží ti smutek – pohřeb zasypaných – musíš rozčílit se z komunistů drzých pro nepěkný skutek – sotva odychnou si znavené tvé plíce, je tu jubileum drahé republiky: nakážou ti radost, osvětlení, vzkřiky, s houpačkou svou letět máš už zase výš – národe můj milý, máš to pěkný kříž!

KDYŽ JSEM BYL HODNOSTÁŘEM...
Toť zvykem u nás: Kdo je při ohníčku především sobě vaří polívčičku, a dobrý národ je tak citlivý, že praxi té se pranic nediví. 12 Ba, je-li člověk čist, jak byl jsem já tu – nezištně slouže národu a státu, tu otázkou se stane lidem všem: Co má ten šelma asi za lubem?

„NAŠE DOBA“, DUBEN 1928
Lecčehos tak se dočkáš v časů změně, to proto, že jsme lidé dlouhověcí – a že jsi neodešel neprodleně už tam, kde tlí tví otcové a předci. Ba, ba: teď přijde literární štěně a zdvihne nožku... Minulé ty věci jsou cizí mu... A co mu po tvém jmeně... A co mu po všem... Štěnata jsou reci... Tam, kde jsi stával s pavezou a mečem... tam právě ono... Omluvou snad je tu, že zdá se mu, že je teď modní v něčem... Co člověk s despektem jen hází světu i dny své, o vše obrané, dny plané, i verše všemu k provokaci psané.

KDO JE TO?
Hádanky jsou v modě, dává se též cena – dám ji, přihlašte se, kdo to rozluštíte: Je to politik a cítí jako žena, myslí jako muž a jedná jako dítě. 13

ŘÍM A HUSITSKÝ ŽALUDEK
Pozor! Opatrně! V rukavičku ruku! Ať se nepoplaší banda svéhlavá: Vyvrhla nám hrubě Jana z Nepomuku – ztráví vlastence a světce Václava! –

„LIDÉ POKROKOVÍ“ A SV. VÁCLAV
Římu vítr z plachet vzít – toť moudro jesti, Václava si začnem slavit hlučně zvlášť – Řím si zamnul ruce: K nám jdou všechny cesty. Ovoce my sčešem. Uhoď jako prašť!

PODLE GOETHA
V mladosti člověk s plány šel, že bude lidstvu paláce stavět a v stáří zří, že odvážel hnůj, jež ta nadělala havět.

ŽIVOT
Tak často člověk je přesvědčen, že život o nic už ho neobere, protože nemá už co vzíti – A, kamaráde, přijde den, kdy člověk bolestně cítí, že život může ještě brát. A bere. 14

VOLNÉ MYŠLENCE
A kdyby Vás zbylo sto a kdyby jen dvacet – ne ustoupit, ne odvahu ztrácet – i v tom je něco, když na sklonku žití nemusí člověk za život se rdíti. 26. října 1928. 15

SHOVÍVAVÝ MINISTR
Pro věci tři já nemám paměti, no, v něčem můžem člověkem být levým: pro jmena... čísla... a pak za třetí... za třetí... vidíte, no... nevím, nevím...

O TOM ODRAKOUŠTĚNÍ Všichni shromáždění s podivem sledují, jak je při svém věku skvělý jezdec. Z referátu o vojenské parádě.
Franz Joseph? Ba ne. Sotva ten co tuší a dávno přestal být už „jezdcem skvělým“ – to hradní šmok si odrakouštil duši, leč perem píše neodrakouštělým.

CO BY BYLO DŮSLEDNÉ
Římská církev slavně dekretuje: Onen Ježíš, jenž též Kristus sluje svými rouhavými zásadami mnoho zla už tropil mezi námi o žebráků v nebi prioritě, o pompě a o modlení v skrytě, o tom nepřátelům odpouštění, o soudech a shrabování jmění – škůdcem církve byl teď pojmenován a z ní slavně exkomunikován. 16

POVZDECH FILOLOGA, JENŽ PŘEČET PŘEDCHÁZEJÍCÍ EPIGRAM
Nejen svatou církev, moji drazí, docela i pravopis nám kazí: hleďte po „r“ má se psát vždy „y“ – on však „Kristus“, s „i“ nám na vzdory!

STARÁ BAJKA
Šnek se vsadil ondy v Brně u dráhy, že doleze dřív než rychlík do Prahy. Čekáte teď lidé zlatí, vtip a div? Ne. Vlak dojel o pět minut k cíli dřív.

CO MI NAPADLO PŘI JUBILEU REPUBLIKY
No, chvála bohu! Množí se vesele ti, kteří bourali Rakousko spukřelé, jen houšť! Už z děcek v kolíbkách dnes – hele – nám vzrostou ještě vesměs bouratelé. 17

UPOZORNĚNÍ
Kýchneš-li si: Pozdrav Pánbů! řekne někdo na to: Kruť to, jak chceš, podar dostals. A tak přesně vzato, berní správa správně jedná, že, když uslyší toto, arch ti pošle do stavení, v němž hned zdaní ti to.

ŠŤASTNÝ NÁROD
Ať je, jak chce – v dějinách svých chová pokladů houf vzácný velice: týdně teď se vytáhne z nich nová historická živná tradice.

SLOUP SPOLEČNOSTI
Lže, podvede, kde možno jest, je hadr větrem obracený – svou mužskou přísně střeží čest, tu v mezinoží svojí ženy.

CHAMFORT ŘÍKÁVAL
S tou láskou k lidem, povězme to krátce, potvrdil tohle zkušeností řad: kdo misantropem není v padesátce, ten neměl vlastně nikdy lidí rád. 18

NÁPIS NA KREMATORIU
Tělo, smrtelné to lidské věno po skonaném zemském putování oheň, živel nejčistší, zde spálí. Co se nezžehne – je čisté jmeno, úcta vážná, dobrých vzpomínání, čestná paměť u všech, kdož tě znali. Toť je moudrost života, vy milí, těch, kdož o životě víc už neví. Čím jsme nyní – oni kdysi byli, čím jsou oni – jednou budete vy.

VDĚK NÁRODA
Zrušili jsme tituly. Jen z části. Vděčnost rys je kulturního tvora. Nežli nazvem Šrámka Otcem Vlasti, necháme mu titul monsignora.

KDYŽ ČLOVĚK UMÍRÁ
Nálevníček mizí světu – jakés nic – kdes v daleku, a svět ohromný tu v letu zapadá v nic člověku. 19

V OPEŘE
Otec pátrá z lože, kolik známých tu je, máti zajímají svaly tenorovy, synáček jen balet pilně pozoruje, dceruška zas kolem mikád účes nový.

PRO ŽIVOT
Poraní-li tě kdo na citlivém místě do sebe jdi, sebe propátrati hleď: uražen být můžeš, neodpustit jistě, když sám urazit bys jej tak nedoved.

O NAVIS... (Ach, lodičko naše...)
– Pan kapitán je, prosím, na svém místě? – Jak můžete se ptát tak, občane! – A podle kompasu loď pluje jistě? – Však uvidíte, kam se dostane! – A kabiny jsou vymeteny čistě? – Což nevěříte, jeden pohane? – A kormidelník – není pijaniště? – Kdy rýpání to, pane, přestane! Loď pluje – časem podivně se točí – stroj vrže – inu, snad jej namažou – břeh známý zmizel zatím dávno s očí – 20 Je tma. A na palubě světla, hudba a vírný tanec. Zpívají i řvou – A loď jde do tmy černé jako sudba.

VĚCI NEJBLÍŽE PŘÍŠTÍ
Zevnějších je také třeba známek o duchu té republiky naší – nechť navrhne tedy páter Šrámek, že se na tom ministerstvo snáší: že svůj prapor nyní doplníme, žlutobílým pruhem vatikánským, lva pak v znaku našem zaměníme, pěkným černým rakem velikánským. Učenci pak podpoří ty věci – vzbudí kritiku-li změna taká – že už Žižka, český člověk přeci, nosil také ve svém znaku raka. A ten prapor – k němu nestáli-li Václav, Vojtěch, čelní naši svatí? Tradice to jistě plná síly – tož mu dejme radostně jen vláti! 21

K PROTESTU PROTI KONFISKACÍM A ZASTAVENÍ KOMUNISTICKÝCH NOVIN „Spokojujeme se jen otázkou, proč pan J. S. Machar, jehož účast na tomto projevu by byl případ pro sebe, nepouštěl ,Rudé Právo‘ do kasáren, když byl generálním inspektorem čs. armády. Také on tenkrát zastavoval komunistický tisk. Hle, co je všechno možno vysvleknouti s uniformou!“ K. Z. Klíma, „Lidové Noviny“ 12. XI. 1928.
Viděl-li pan Klíma na oči obě, Slyší-li ještě dnes na uši obě – pak nechť si vzpomene, koukne a srovná: tenkrát tak nebylo, jako dnes zrovna, tenkrát šlo o vojsko a s vojskem o stát, tenkrát se nemohlo přihlížet, postát – byly to obzory hrozivé rudé (kdo moh jen tušit, čím stát ten dnes bude!) já tedy, jak tenkrát mou věcí bylo, konal jsem poctivě to svoje dílo, neškrtil, netrestal – jen přístup nedal, co zatím v „Lidovkách“ vtip se jen zvedal, pan Klíma a páni podobní jemu robili žerty. No, zvyk jsem tak všemu, že už jsem nesmál se, když je tak sili. Pak jiné mocnosti mě vyléčili z pojmů o čestnosti, pravdě a práci, (těžce se nabydou, lehce se ztrácí), já šel a díval se na frašku naši, jak se vším hraje se, jak se lid plaší. Pan Klíma tvrdí dnes s rozšafným gestem, že komunismus je zkaženým těstem, 22 žvanění, bezzubých prý maškaráda – proč tedy kousá v něj reakční vláda, proč kousá do všeho? – řekněm to přímo – však máte dokladů dost, pane Klímo, jenom být upřímný, jak muži sluší a slyšet poctivě na obě uši – leč jedním jazykem mluvit. A zase jsou jisté rozdíly ve věcech, v čase: zavírat okna, či skla v nich drtit? Blázna dát v kazajku anebo škrtit? 16. listopadu 1928. 23

ANGLICKÝ MINISTERSKÝ PŘEDSEDA CHVÁLÍ ČESKOSLOVENSKO
Mr. Baldwin pochválil Čechii a jeho hlas rozleh se v nás sebevědomým echem – přál bych nám být raděj Anglií a Baldwin aby byl Čechem!

TAJNÍ MONARCHISTÉ
Republikáni... Málo asi vhod jim tyhle střízlivé časy! Hleďte – král lupičů, král anekdot a ovšem: královna krásy!

MONSIGNORE ŠRÁMEK K MONSIG. TISOVI
Tak ty metálky vám Sokol vrátí, v novinách to vzbudí rozruch jistý – nemohli bychom po jedné dáti Klímovi a Sychravovi nyní – vidíte, jak ti se pro nás činí – a pět druhých pro Lidové Listy? 24

TEORIE A PRAXE
Hlava státu řekla po právu: v demokracii jen diskuse měj místa – v praxi však, když je to komunista, nejlíp dát mu jednu přes hlavu.

TOTÉŽ, ČILI: ZA PĚT SET ROKŮ
Přesvědčte mě! volal Hus a dostal hranici. Přesvědčte je! rozum chce. A naši kubíci samozřejmosti té takto rozumněli: vyřízli jim jazyk. Aby pokoj měli.

GLOSA K APOŠTOLU PETROVI
Třikrát zapřel Pána – načež z něho vzali základní si kámen ku Kristově skále – dodnes pak i příklad berou jakož brali: třikrát on – a oni zapírají stále.

DRUHÁ GLOSA: K JIDÁŠOVI
Jidáš zradil Pána – visel na osyce. – Církev namluvit chce lidem, Hospodinu, že to lump byl velký. A on – zradil sice – životem však splatil prozřev z toho činu. 25

PÍSEŇ HRADNÍCH A PODHRADNÍCH ZBROJNOŠŮ
Sešli jsme se, otče náš! Ne Hus, ale Koniáš, Šrámek drží pochodeň, bude brzy jasný den, vždyť už svítá, vždyť už svítá, diskutujem, otče náš – vivat tvoje humanita – a náš galimatiáš!

V REPUBLICE
Chlap, který vytáhne ti hodinky, vrah, který zabije a oloupí, je v porovnání lotr malinký s tím, který od chuďasa odkoupí čest, jazyk, duši, pero, přesvědčení, a tak jej nechá jít na světlo dení.

A TEN, JENŽ SE KOUPIT DAL?
Ten klne, hnusen sobě, zhnusen vším, jen ruce, jež mu dala oprátku. A ne-li? Pak bůh budiž s ním, i pak je ovšem všecko v pořádku. 26

ROZMARY MODY
Pánbů je zas v modě v básních, článcích, řeči, bez něho je každé vzdělání zas kuso – točí se to s každým, buď pán sebe větší: včera trochu Voltaire, dnes zas trochu Rousseau.

RAKOUSKÉ ŠKOLSTVÍ
Vida, jak ta Vídeň vysmívaná vede si v tom školství solidně: ministra škol našich – Krista pána! – pošlete vždy napřed do Vídně!

VLÁDA
Ministrpresident v posteli, ministr financí utek, ministr jeden se veselí, obé že libý je skutek.

NOVÉ ROZVRSTVENÍ NÁRODA
Počátek je tady. Sdružili v mocnou jednotu se Novákové – teď ať Dvořáci si popílí, Králi, Císaři a Procházkové. 27

NOVÉ DESATERO
Deset asi stran tu kandiduje, kdo je volí, poctivý Čech sluje, a tak máme – těš se, dobrá věro – poctivého češství desatero.

TOUJOURS (Při listování nakladatelských oznámení novinek původních i přeložených, vyšlých roku tohoto, jakož i let minulých.)
Let padesát už zachycujem široký evropejský dech – let padesát se spokojujem být hlasem evropejských ech. Kde jaký vítr – k nám se stáčí a v hlučných vírech harašíharaší, cár, smetí, papír, listí vláčí a kout náš jimi zanáší.

ŽVASTAVÝ NÁROD
Jazyka dar svěřil nám bůh – pročpak, příteli? Byste všecko chutnali jím, však jím nemleli. 28

OŠEMETNÉ MUŽSKÉ POKOLENÍ
Ondy soubor žen svých přines žurnál známý obrazem i slovem – pro volby to bič. Kde kdo vydych tiše: Šmarjá! Pánbů s námi, snad to Češky dobré – však zlé od nás pryč! 30. listopadu 28. 29

PANU K. Z. KLÍMOVI ZA LIDOVÉ NOVINY 26. XI.
Chci darovat vám, pane Klímo, zde prospěšných pár pravidel – je na vás, aby nešla mimo a abyste z nich něco měl. Tož: ten svůj plurál majestátní dál podržte – tím pyšným „my“ Franz Joseph mluvil v pose státní a šmok vždy v sebevědomí. Dál: Týdení své boty šijte dle hradní míry – čas je zlý, jsou konkurenti – však to víte – a snadno by vás předběhli. Dál: o mně mlčet z úcty chcete prý k bývalému básnění – nemlčte, jen si odlehčete, to podporuje trávení. A pak prý: z útrpnosti (vida!) mlčíte o mém vojáctví – zas mluvte! Lump jen napovídá, muž čestný řekne, když co ví. A ještě: odložte tu praksi, jíž zdáte se mít v nátuře – až příliš suvereně jaksi řádíte v literatuře. 30 Tož: s Nerudou a Havlíčkem i jak, na příklad, to myslíte? že šli by cestami jen těmi, po kterých vy dnes chodíte? Že dle časových vašich kopyt by šili boty nadšeně, v nichž národ, moudrostí jsa opit, by vyšlapoval blaženě? Kdo zná je, ví, co psáno jimi, a pokud bude státi světsvět, se nesmí prsty břidilskými nic na tom kroutit, vytáčet! Tož konec: Nechte mrtvých pěvců, tak renomé své uchraňte – a když jste v cechu hradních ševců, pak u svých kopyt zůstaňte!

V REPUBLICE SE POKRAČUJE UTĚŠENĚ
„Úplatek“ – toť hrozné slovo bylo, arestem v něm páchly peníze – sláva bohu! už se zaměnilo saloním a mírným: „provise“. 31

MEZI ABSTRAKTY
Cnost, hlavu silně zahalenu, utíká Hříchu. Ten však už ji stih, strh rázem s hlavy její plenu – a hle: Je též to zahalený Hřích!

VYSVĚTLENÍ
Je smířlivý dnes, mírný, harmonický, má duši jako harfu zvučící – své mužství vybil a, jak bývá vždycky, je třtinou dnes větrem se klátící.

BÁSNÍKU
Zda budeš něčím, lecčím, ničím as? Nech dobu svou tě chválit či se vztekat, soud její plyne – máš-li v nitru hlas, že jmeno tvoje stále může čekat.

POLITIKA
Poslanci a žurnalisti – jedna kuchyň jsou: ti tam mají knedlík hnísti, ti zde přinesou k tomu mouku, vejce, vodu, a než předloží to k hodu, aby to moh národ snísti, polejí to omáčkou. 32

PÍSEŇ MEFISTOVA
Taškářů, zlodějů netřeba bát se – buďto že nacpou se anebo v krátce masku si sundají, poznat se dají. – Budou buď chyceni – nebo se nají – a pokoj dají. Bojte se poctivců, kteřížto věří taškářům, zlodějům i každé sběři – A chtějí dobro-li, bojte se dvakrát, pod svícnem zloděj jdejde, aby si nakrad. Moudrosti základ. Jde-li pak poctivec ve velkém sboru – bojte se všechněch jich víc nežli moru, poctivec chrání je jak zřítelnici, proto s tím slepýšem na šibenici, na šibenici! 33

ÚSUDEK ROZŠAFNÉHO OBČANA
Kolik že bylo dobrých lidí v Sodomě? Ani deset ne. A kolik spokojených máme v republice? Sotva více – jenže máme paragrafy, censory, trochu studu před cizími pozory a tak říkáme si, když kdo hlavu věsí: Bylo nějak, bude nějak, život jest jen mžik – a ta naše republika, ať si kdo co o ní říká, je přec nejrepublikovatější ze všech republik.

K AUTOBIOGRAFII
Šat můžeš svlekat ženám – to je blaží. Než nic je nepohněvá více, než svlect jim duši. Řek jsem kdysi v ráži z dam psavých jedné, že má duši domovnice snad s náhodnými blesky genia – a od té chvíle zobracen byl já (na doklad správnosti své diagnosy, jak v naší domovině lidé mnozí, v závětří ovšem vždycky) na jazyce té domovnice – leč bez náhodných blesků genia. 14. prosince 28. 34

VŠEOBECNÁ POKROKOVOST
Všecko je dnes jaksi pokrokové: vláda, svatý Václav, žurnalisti, všecky žurnály, což není nové, všecky strany, jak si každá zjistí, celá republika též tak slove – všecko je dnes jaksi pokrokové.

TVŮRCE VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ
Slouží. Komu? Kdo ho platí – (Nesmíš se však po tom ptáti, „čest“ mu chrání paragraf), „prapor třímá“, „mečem mává“, odvtipkuje, odnadává – tělem, duchem tlust a zdráv.

VÁNOČNÍ POZDRAV DO HOSTIVAŘE
Vstaňte, přijďte, pane Švehlo, chopte se hned lískovice! Na prevíty v republice, ve „Večeru“ na nemeh „l“ o. 35

DIALOGY, KTERÝCH NIKDO NESLYŠEL
– V kulturním ohledě nám ňáké koncese. – To strana naše lehce unese. – Pak slevíte nám něco všenárodně, – Nu, dá se mluvit. Povolíme hodně. – A potom do škol zavedeme kříž. – I naše přání. Svolujeme již – – A učitele trochu ukázníme – Úplně s Vámi, páni, souhlasíme. – A sv. Václav? – Slavíme jej s vámi. – A Hus a Žižka? – Mlčte o nich s námi. – Dvě ministerstva? – Požadavek slušný. Mít máte je – už pro rýpalů kušny. – A ovšem subvence na Orly, spolky, na terciářky, Vincentinum, školky, na cesty padesáti žurnalistů a na sanaci záložen a listů – 36 To všecko platí. Zas si řekneme: My dohodli se, že se shodneme. – Pak žádá se, by provedli jsme páni, restrikci ve svém budžetýrování, prý máme účty vésti zkoumané, toť požadavky jistě přehnané! – Ty nestydy! Set sakra! Nikdy ne!

KARDINÁL DUBOIS POZVÁN DO PRAHY Z Paříže, 31. prosince. Kardinál Dubois sdělil předsedovi zahraničního výboru svatováclavského, který pozvání ústně tlumočil, že je zásadně přijímá a přislíbil svou osobní účast při svatováclavských slavnostech v Praze. Kromě pařížského arcibiskupa zúčastní se pražských slavností též řada dalších hodnostářů církevních, jakož i vynikajících literátů a žurnalistů francouzských. Nár. Listy, 1. I. 29.
Nesmrtelná mazanost těchle římských popů! Pozvali si na slavnost výtečníků kopu, především a hlavně však, – (bohu dík a chvála, husitům se vytře zrak) – z francouz kardinala! Žehnání on bude sít na lid na lidový, 37 Francouze v něm budou ctít lidé pokrokoví – tak zas jednou přes Paříž, národe můj drahý, budeš míti k Římu blíž nežli přímo z Prahy. V Římě rybář praktický radost bude míti, že ten kapr husitský je zas jednou v síti.

IDEOVÝ ŽIVOT
Je ticho, kde dřív bylo bojováno – neb bojovníky to as omrzelo. A vše se zdá být skonsolidováno – neb zmizel zájem. Unavené čelo opřeno dlaní. Zrak je mdlý a sklený, od stěny leze k ploše druhé stěny a v duši marnost, pocit přesycení. Vše přejedlo se. Po ničem nic není.

S KNIHOU „ZDE BY MĚLY KVÉST RŮŽE...“
Snad jednou, řekněm za pět, za šest let budete stránky ty zde obracet – Za třicet roků snad pak v knize té si to neb ono letmo přečtete – (tak jenom, jak než na ulici jdetejdete, v zrcadlo ještě maně pohlednete). 38 Zde ženských osudů jsou dramata... A já Vám přeji, aby kniha ta zrcadlem slepým duši Vaší byla, v němž obraz svůj by nikdy nespatřila.

KARIERISTA
Je moudrý, ne však neomylný. Ne ve všem, ale v lečems silný. Je bezzubý, leč kousat umí. Jen sobě – jiným nerozumí.

OPATRNÍK (Podle Nestroye.)
Člověk neví, co hned z toho povstane – já neřeknu „ano“, já neřeknu „ne“, aby lidé neřekli pak, milý občane, že jsem řekl „ano“, či že jsem řek „ne“.

ŽIVOT
Zprvu jede zvolna – k nepřečkání cesta – jara – zimy – leta – všecko dlouhé tak – lesy – řeky – pole – bílé vsi a města – všecko obdivoval tenkrát dětský zrak. Pak jel vozík rychlej – začal jsi se práti s poměry a lidmi – Bída přisedla – co tak všecko člověk cestou maně ztratí, co tak strhá s duše tahle Bída zlá! 39 Nyní vozík letí – zimy – jara – leta sunou se ti na zad kvapem příšerným – sám a sám tak jedeš – havran z brázdy vzletá – mračna těžká plují nebem večerním.

PRAŽAN
Je rozšafný, svůj rozum má, jak mu jej deně žurnál dá, jde na kopanou, v bio pílí a zmírá pod automobily.

DO NOVÉHO ROKU
Republiko co ti přát? Co bys sama chtěla? Duši rač ti Osud dát do chorého těla – potom cestu upravit s milníky a směrem abys znala, kam dojít vždycky před večerem – po pravé i levé straně stromů řad, kam na větve věšela bys odhodlaně žravé výtečníky své. 11. ledna 29. 40

HISTORICKÉ DOKLADY, „že jsme už před tisíci lety měli spořádaný stát po západoevropském vzoru“.
Měli. Hana všem těm, kdož to popřít chtějí, jsou to slepí krtci, čerta rozumějí – čest a sláva tobě, svatý Václave! Zaškrtit sic dala máť tvá svoji tchyni („svatou“ Ludmilou tu oběť zovem nyní), a že jednání to bylo nepravé, snažila se máť tvá odklidit ty vrahy. A ty, slibný jinoch, světče nám všem drahý, často při víně jsi ztrávil večery; ráno pak, když hlava bolela i duše, zřeli lidé, kterak kníže jejich kluše k páterům a mnichům, nesa ofěry. – Za takého rána jednou v Boleslavi u kostela napad tě tvůj bratřík dravý, seprali jste se tam – že jich bylo moc, kteří bratříkovi spěli na pomoc, vypustil jsi duši pod jich ranami. Aby klidno bylo mezi stranami, zbili ještě k tomu tobě věrný lid – inu, pořádek tu v státě musí být. Načež bratřík na tvůj trůn hned usedne, nikde ani ruka už se nezvedne – zase doklad, k němuž nutno přitakat, že jsme měli tuze spořádaný stát. A tak šlo to dále stále spořádaně, radost má dnes člověk, dívá-li se na ně: 41 v Přemyslovském rodě bylo v obyčeji vražditi se čile, zbavovati očí, někdy mužství, trůnu ovšem nejčastěji, běhat k Němcům, kde brat na bratra vždy sočí. A když tak rod knížat, za berany ovce, Vršovci si vyvraždili Slavníkovce, na Vršovce padli Přemyslovci zase, křesťanský stát takto krví zalévá se – a my stát ten měli – ne jak Asiati, kde prim hrají vrazi, traviči a kati, ale spořádaný, jak se tvrdí v sboru zcela po západoevropejském vzoru. 5. července 29.

PAN MINISTR NO MLUVIL V TÁBOŘE
Pan ministr mluvil – oheň v bledých lících – jak byl malý Žižka v škole v Prachaticích; kde kdo byl hned dojat, novinu tu slyše, nejen dojat, řeknu, vděčností hnut spíše. Kde kdo myslil dosud, že náš vůdce slepý školu života měl: palcáty a cepy; dějiny že tvořil, sotva však že věděl, kdy byl zabit Caesar, pak že kolik neděl vlád Bořivoj II.; jako stratég proved znalost českých krajin, ač by sotva doved vyčíst přítoky po pravém břehu Labe; a že psát neuměl a že v čtení slabé vědomosti měl prý – jak se člověk mýlí! Pan ministr řek to v osvícené chvíli, tož to pravda bude. Zříme jasně nyní, jak ten malý Žižka pílí k školní síni 42 v městě prachatickém. Pečlivá ta máti vypravila jej tam z Trocnova a platí patnáct zlatých na něj, byt má, stravu k tomu, přilepšení časem posílá se z domu, dostavník když jede, pecen chleba, buchty, koláč, kuře někdy – dobré srdce kuchty na Jeníčka myslí. A ten hošík čilý s kabelkou knih plnou a s tabulkou pílí k škole prachatické. Pan učitel arci věděl, koho má tu. Žák byl uctiv k starci, v naukách všech kvetl, chodil do kostela, zpíval pěkně v sboru, těšila jej škola a tak rost a rostl, připravil se skvěle k roli ve husitském vojště velitele. – Jedno opomenul však ten Osud přeci, (místo jednoho pak dva by byli reci): pět set roků pozděj měl se Žižka zrodit, pak měl do Pardubic do reálky chodit, pana ministra kde byl by spolužákem – jaký prospekt stojí před naším tu zrakem! Pan ministr chyt by poučení hojná: co to vojáci jsou, co je služba, vojna, jaký v armádě duch najisto být musí, nemá-li to tělo rozpadnout se v kusy, a dál jiné věci. Žižka, toť zas jasné, odkouk jemu by cos z vědy cizopasné, totiž z dějepisu – my pak bychom vzdali chválu bohu, že teď, třebas národ malý, velkým národům se slavně vyrovnáme, když dva také muže ve svém středu máme. 43

ČASOVÁ RADA
Kde kdo u nás – každý radí, lidé staří, lidé mladí, programů, rad, máme teď, že bys moh je vyvážet – ale kam? To nejde lehce, ani zdarma svět jich nechce, nezbývá, než sebrat um: stavět pro ně museum. Aby zbylo po nás cosi, aby syni myslící, doklad měli, jací kosi byli jejich tatíci.

PLODY SAMOSTATNOSTI
Rakousko nás šněrovalo – my se stáhnem ještě víc, ruce, nohy studeny jsou dech nám nevyrazí z plic, Havlíček, Hus, Comenius – dost jich! Jiné proroky nyní čtem a vyznáváme, jiné máme nároky, paragrafy máme, braši, tisíc jich jde na fůru, nové modly, nové fráze, potom naši censuru. 44

POKROČILÁ PRAHA
V kultury mohutném vývinu došla teď k zářnému vršku: ústy už vyzná i Březinu – leč srdcem Hadimršku. 12. července 29.

JEHO VELIČENSTVO KRÁL FUAD O ČESKOSLOVENSKU
Zem zajímavá: Praha – pěkné město. A dojem z lidí: žádná Asie. Ženské se volně pohybují – přes to muž nekáře jich, ani nebije. Co jedí – nevím, já měl pro jistotu svou kuchyň sebou; žízeň ukájí svým Nilem, v němž se zbaví špíny, potu, a jemuž Vltava tam říkají. A také pijí jiné tekutiny, jak všude jinde. Mnoho vidět kříž. A prapodivné mají muezziny, leč mešitu nám chtějí stavět již. Nadšení bylo – jejich dení listy jak přijaly nás, těžko vyprávět, říct možno, že už mají žurnalisty, jak my v Egyptě. Inu, milý svět. Lid jako kobylky lít ulicemi, kudy jsem já se s průvodem svým bral – rád vzpomenu vždy na tu pěknou zemi, nic opravdu jí nechybí, než král. 45

PRVNÍ KVĚTEN
Stroje mlčí. Ruce pokoj mají. Svátek práce. Úsměv na líci. Za to dření svoje proklínají muzikanti, sklepníci.

JINDY A NYNÍ
Staří novelisté v potu tváři dali milencům pít z hořké číše, konečně je vedli ku oltáři, skončili – a čtenář vydech tiše. Mladí jinak líknou na čtenáře: první stránkou zvábí oči lačné, kde už ti dva klečí u oltáře a ta hořkost teprv potom začne.

POPLETENÝ EPIGRAM
Byl-li by býval, nebyl by býval; nebyl-li by býval, byl by býval – jak to pěkně zní! Sved jsem těžce tuhle vazbu a nevím, co s ní. 19. července 29. 46

CO JEŠTĚ CHYBÍ
Povybledlý rudý fábor černou fángli namlouvá si – program náš měl být kdys Tábor teď to Řím zas má být asi, oheň blikavý a voda vyvětralá v putynce – Už jen tahle episoda do našeho blázince.

POSLEDNÍ MOUDROST
Poslední moudrost, již zde člověk sklidí, je kratičká. Jen akord jediný: že poznal, vychutnal a zvážil lidi, má rád teď stromy, trávy, květiny.

ŽENA
Poznáš jednu – a myslíš, že znáš všecky; pak jich poznáš tisíc – a víš, že neznáš ani jednu. 47

ČLOVĚK SE LECČEHOS DOŽIJE „Kdybychom měli český stát – černoši z Afriky by se na něj chodili dívat.“ Řečeno roku 1903. „Dne 29. července přijede do Prahy část velké černošské výpravy, čítající přes 150 osob.“ Polední list, 15. července 1929.
Tož přijdou černoši z Afriky dívat se na ten náš stát – bude to údiv as veliký, nad lecčíms zůstanou stát. Černoši – no, už to tady je, stává se takový div – člověk se lecčehos dožije, jen když je dost dlouho živ.

1848–1929
Byl monarcha absolutní – čeští lidé byli smutní; když pak přišla konstituce – mnuli sobě chvíli ruce; v revoluci zajásali vzkřiky slávy, blaha, chvály – teď jsou kyselí a plaší z demokracie té naší, že prý nyní, že prý cosi, inu, věší hlavy, nosy. Osude, ať co chceš snováš – těm lidem se nezachováš. 48

„JE ANGLIČAN – TEN NELŽE“
Čet namátkou jsem ondy tuto větu a bylo mi, že nůž mi duší jede: jsem v Čechách, zvyk jsem jakž takž jejich světu, a někde národ jest, jenž lháti nedovede. 9. srpna 29. 49

NEJČASOVĚJŠÍ
Politici, státníci a básníci, muzikanti, vědátoři, kritici – zapřáhla se k tomu vozu celá zem, kde teď svatý Václav jede s Kordačem z Bílé Hory přes Kostnici k Římu – ale zdá se, tohle všecko nestačí mu: Znamenitý páter Šrámek na puse má nyní zámek v dálu hledí, slova nedí, hlavou pouze kroutí: ne. Co pak asi nastane? Budou volby. Snad už vidí, jak ty statisíce lidí, politici, státníci a básníci, muzikanti, vědátoři, kritici, stádo divným dějepisem zmámené s vozem tím se přímo k urně požene a že logika teď přijde taková: Václav – Kordač – Šrámek – strana lidová!

„PSINA“
Po ideích obrozenských, po obzorech náboženských, heslech vážných, perutných, po všech vzletech mohutných – 50 žije v době poslední tohle krásné nové slovo jako program, jako smysl našich slavných českých dní: „psina“.

DOBRÝ NÁROD
Když mu kázali, že má být Husitou, kýval hlavou, neříkaje nic – na Římana přešít chtěj ho chvílí tou – zas on kývá hlavou, zas neříká nic.

ODRAKOUŠTĚNÍ
To se to zvedlo! Jako opilí jsme vrtácky se odrakouštili: na světlé stránky jeho zapomněli a všecku špínu z něho podrželi.

VLASTI Jak tě vítat, slzou čili zpěvem? Kollár: Slávy dcera.
Máš všecko, Vlasti. Volnost ukázněnou, dost zákonů a mnoho zákoníků, všech barev kněží, spoustu politiků, i žurnalistiku máš vycvičenou. Máš hesla věčnosti i okamžiků, máš svaté v nebi, svaté na té zemi, 51 oplýváš slovem, tady dary všemi, zem výtečnosti, vlasti výtečníků. Leč partají pár přec ti ještě chybí, s programy, hesly, horoskopy, sliby – dost není dosti – množstvím vzrůstá cena. A má-li výčet stesků plný býtibýti, statisíc vemen máš tu ještě mítimíti, pak nic už, země drahá zaslíbená! 4. října 29.

OZDRAVENÍ NAŠEHO VEŘEJNÉHO ŽIVOTA (Ohlas řečí v předvolebním čase.)
Zkušenost tu voleb čas nám dává: zváženi jsou bojovníci přední za národ a jeho svatá práva – národe, ty k resultátům vzhledni: člověka tu nemáš rukou čistých, člověka, jenž není blbec sešlý, člověka, jenž v okamžicích jistých, nezradí tě za jidášskou grešli – strany, jež o tebe nehrá lestně, nepošpiní program svůj a prapor – žurnálu, jenž odolal by čestně, když jej lapit korupce chce nápor – vlasti drahá, kéž se volby tyto konají teď aspoň každý měsíc – bylo by ti ilusí snad líto, šla bys k urnám, možná, hlavu věsíc, 52 ale konečně přec, slepče slepá, prohledla bys na pravo i v levo, poznala bys, jak je málo lepá posice, v níž trčíš jako dřevo – že pak takých rozpoznání síla žene k rozhodnému polepšení: snad bys také něco učinila, snad bys rozpřáhla se v rozhorlení – – Možná také naopak, že pranic, že bys lovila dál vášní lovce všecky oběti těch čistých pranic, a šla k urně jako vždy: jak ovce...

PÁMBŮ V DISPONIBILITĚ
Bůh odstrčený dopálen se halí před nevděčným tím světem v oblaku: mechanik, chemik, chirurg mu zde vzali na dobro provádění zázraků.

POZNEJ SEBE SAMA
Chceš-li svoji cenu jak se patří znát, při volbách jen vystup jako kandidát: vlastní strana poví, svět že sotva zřel takou českou perlu, že jsi z českých čel, čelo nejvážnější, vlasti spasitel – 53 strany druhé řeknou, pitom žes jak dub, lotr pro kriminál – tak máš líc i rub.

EN GROS
Tucet slavných model deně robí tahle generace – až je budou bořit, kácet, pane, to zas bude práce!

NOVÁ POESIE
Celá kniha – deset veršů, čtenářstvo – stůl v kavárně, mandel přepofundních kritik – takto žije rozmarně. 25. října 29.

„SVATOVÁCLAVSKÉ VOLBY“ I. POTREFENÍ
Co jsme se ti nazpívali, jaké pocty tobě vzdali, svatý Václave! 54 Eminence přišli z dáli, vojáčků pluk jsme ti dali, celý národ sbubnovali, svatý Václave! Lebku tvou jsme z hrobu vzali Prahou vezli, ukázali – co jsme mohli, provedli jsme: a jak ty ses odvděčil nám, svatý Václave? Byly volby. Byly v spěchu, abys v nebeském svém cechu, svatý Václave, nezapomněl našich vzdechů, pomohl nám ku úspěchu v zemi husitských kdys Čechů, svatý Václave! Svatý Ot sám pro potěchu z milostí svých svatých měchů posvěcený van dul z Říma do daleka, na zem naši, svatý Václave! Ach ty volby! Teď už víme, že se za tě zastydíme, svatý Václave! Odpusť nám, ó svatý Říme, my ten přehmat napravíme: Vojtěcha si vyvolíme, svatý Václave! V talonu on tiše dříme blízko tebe. Oprášíme jeho kosti, jeho slávu – my své hlavy nesvěsíme, 55 nechtěls, nemoh, nedoved jsi, přičti sám si, co teď přijde, svatý Václave! II. NÁR. DEM.
Jsme spokojeni – ač se upřít nedá, že poškodila nás ta závist bledá stran druhých. Ale marny všechny křiky, my v rukou máme osud republiky. III. V MINISTERSTVECH
Tak se to všecko točí na zemi: lidovcem člověk byl pod církevníky, teď neví: budem nyní soc. demy? Nár. soci? Nár. demy? Či agrárníky? IV. V REPUBLICE
Co bylo řevu v celém národě! Co špíny, nadávek a boulí – A teď je rázem klid. Tak poperou se strejci v hospodě, rozbijí kde co, očima zle koulí – – no pračka, jak má být – 56 pak otřou líc a shrnou rukávy, bratrsky usednou si ku stolustolu, je zapomenut zápas krvavý a starým zvykem začnou pospolu – na účet obce ovšem – pít.

NEJNOVĚJŠÍ MODA
Jsem velký ctitel české poesie a prosím – víte, čas že tuze zlý je – tož darujte mi soubor svojich spisůspisů, pak portret váš a trochu rukopisů.

F. X. ŠALDA – PŘI SKLENCE VÍNA
Experientia docet – taškář něco nepochopil: předem rozhod, že to ocet a přec pil a pil, až dopil.

„ŠÍLENSTVÍ PADLO UŽ NA MNE“ Šaldův zápisník II. 62.
„Šílenství padlo už na mne.“ I zatra, zatra! Leč co s tím v poesii? Nic, pane, zhola nic – Teď honem rozumného psychiatra a zčerstva autem do Bohnic. 8. listop. 29. 57

PAN MINISTR N. O., SV. VÁCLAV A REMARQUE
Nota bene: 1. „Vojáčkové-nováčci, kteří nejsou dosti zralí...“ 2. „Zda mladí vojáci malého státu, jako jest naše republika, jsou s to chápat autorovu tendenci, zůstává otázkou, která se dá lehce zodpovědět záporem.“ Pan ministr N. O. o Remarquově knize: „Na západní frontě klid“ u našich vojáků. 3. Svatý Václav při své smrti byl 22 roků stár. Dějepis. 4. Tedy jako naši vojáci-nováčci. Já. 5. Glosa k tomu všemu:
Pluk jízdy na věky k uctění pan ministr dal světci k jmenujmenu, leč roman Remarquův ku čtení nedal by mu za žádnou cenu.

LEGENDA SVATOVÁCLAVSKÁ A LEGENDY VŮBEC
I legenda prý se už uplatní v životě národa jaksi – vynechám vývody ostatní, vždyť vidíme to v praxi. 58 Leč Grégře, Píči a Prusíku, Zákrejsi, vlastenci všici, jásejte v spodu svých pomníků, jste v posled vítězící. Dnes totiž nevíme z legend těch jedno „proč“ z bojů zlých kdysi – proč že jsme zabili v dávných dnech ty naše Rukopisy... A proč jsme také strojili pobožným dušičkám muku, když jsme tak důkladně rdousili krk Janu z Nepomuku.

DNY
„Ještě ne“ zove se každý den, jejž pohřbívám věčnosti v hluš. Vím, přijde jeden, ten pohřbí zas mě a bude se jmenovat „už“.

CAPUT REPUBLICAE „K vydání spisů svých velkých rodáků J. V. Friče a J. Arbesa Praha přispět nemůže.“ Zpráva v novinách.
Městem osvěty je naše Praha. Proto úctyhodná její snaha dává často pro populaci osvítit se drahou iluminací. 59

KATOLICISMUS
Voláš pánaboha – pošetilí lidé! jakživ nepřijde ti, zdá se hluch a němý, za to farář, děkan, ba i biskup přijde, prokuristé jeho na té naší zemi.

CHVÁLA OPTIMISTŮ
Optimist je rozšafníkem, plným jadrného zdraví, s mírou vždycky jí a pije, moudře spí a dobře tráví. Shovívavě pozoruje světa běh a jeho řády, kývá hlavou, usmívá se: k lepšímu jde všecko tady. Nemate ho, že se věci domoviny daří bídně: – mračna přejdou, slunce vyjde – patrioty těší vlídně. Žije rád, žít nechá druhé, do sporů se nerad mísí, se sousedy vyrovná se rozumnými kompromisy. Jak má pro vše jasný systém, tak jej do dějin též vloží: jde to výš – neb ředitelem je v nich Prozřetelnost boží. 60 Všecko je mu harmonií, nade vším se duha klene, a on, vykladač těch divů, má vždy oči rozzářené. Oltář kněze – jej ta víra totiž velmi dobře živí, potřebni jsou vždycky státu tací muži účinliví. V bouřek čas jdou zavřít okna, na vod příval olej lijí, všechny disonance z dola hymnickými tony bijí. Skřeky, bídy, strastí, hladu potřou silou argumentu: nejen chlebem živ jest člověk, jakož psáno v testamentu. Zachovej nám, Hospodine, stát náš nadějný a čistý, především však zachovej mu jeho zdárné optimisty!

2400 MILIONŮ
Osvoboditelů našich, vlastenci, zdá se, že je jaksi k nespočtení: už jsou tu i vděční kdysi spojenci, s tučným účtem za osvobození. 22. listop. 29. 61

NERUDŮV POMNÍK
Sta jmen teď řádí v naší papírové kultuře, sta praporečníků je nosí v závodu – je čas, vzít Nerudu té literatuře a navrátit, kam patří: národu.

HLAD PO ROMANTICE –
je v duši lidu. Z Republiky však dýše na něj nuda šedá. Chuť žroutů, špína politiky, a hesla, jimž se víry nedá; tenoři, herci – sevšedněli i s koryfeji gymnastiky; i mezi osvoboditeli už není reků – na vše sedá prach všednosti. A ustavičný hlad romantiky v duši zívá – co chcete – kde vzít nasycení? Když bochník ne – pak aspoň skýva, jak dává tisk ji pouliční ve vraždách, lupech, znásilnění.

POKROK V DĚJINÁCH LIDSTVA
Ano, jde to k výši, tvrdí mudrc mnohý – Dřív bolela záda, potom zase nohy. – 62 Ano, jde to k výši, pokroku buď sláva – záda, nohy zdrávy, teď zas bolí hlava.

KONJUNKTURÁLNÍ KRITIK
Mladé zahlíd náš stařeček fangličkami mávající – vyběh, chyt též praporeček, hopsá s nimi: My mladíci...

„MASARYKŮV“
„MASARYKOVA“
„MASARYKOVO“
čili
PRŮVODCE PO PRAZE
Sešlá babička se ptala, Masarykův dům kde je, člověk ochotný ji poslal do studentské koleje. Student venkovánek hledá Masarykův pro ně dům – do Krče jej odkázali k Masaryka–domovům. 63

TĚŽKOPÁDNÝ PAN MINIST. PŘEDSEDA
Šest neděl měnil sem tam ministerstva. Stát čekal, až se dočkal k posledu. Nebylo líp snad, aby to šlo zčerstva vyměnit předem pana předsedu?

PRAVIDLA ČESKÉHO PRAVOPISU
Mistr české prosy Jirásek pomoh dcerce český úkol jednou – po týdnu se mistr přímo lek: spoustu rudých křížků nepřehlednou vidí v úloze (což chyby značí) a na konci známku: Nedostačí.

PAN KARDINÁL GASPARRI
Srovná-li pan Gasparri s Římem ještě Tatary, dostane – proč pak ne? – co vděčnosti náznaky řád tatarské sobaky.

ÚTĚCHA
Vojáci, vojáci hoši malovaný, strach máte, chudáci, že vám zvoní hrany? 64 Všechny prý velmoci přitakují k tomu, že není pomoci, že vás pošlou domů – vojáci, vojáci, bázní netřeste se: papír se obrací, všecko jinak čte se, vojáci, kdo pak by zdvihal ráz dva nohu manevry dělal by, střílel v okna bohu? Vojáci, kdo by pak sedal na koníčky? Nám už je nahradil pohon elektrický. Žádný strach: hlavní věc, malované děti, bez vás jen bláhovec může neviděti bezradnost, zoufalost celé republiky: jít někam na slavnost, nezřít vaše šiky! Vojáci, bez parád nic se nedá slavitslavit, musíte vždy tam stát, kde lid chce se bavit. 65 Jedna dvě, ráz a ráz hezky vždycky v řadě, nekažte, prosím vás, nic jen při parádě. V parádách, když to jde, jedině tam, braši, pořádku trochu je v republice naší.

OPATRNÝ KRITIK
Asekurovat se – to je umění. Ať budoucnost zkoumá! Jistě sotva cekne. Řekne-li náš kritik ňáké mínění – někde opak řek už nebo jistě řekne.

OSUDY INTERESANTNÍCH HESEL
„Myslit bolí“ – pověděl kdys kdosi. Že to hluboce zní a že zajímavězajímavě, tož to říká kde kdo. Dumu v očích nosí a tmu černočírou v domýšlivé hlavě.

VLASTENCI STAŘÍ A NOVÍ
Vlastenci staří na slovo „vlast“ znali rým jediný, dnes vysmívaný: „slast“ – vlastenci noví, kdyby rýmovali – tu rým by moderní byl a vždy: „pást“. 13. prosince 29. 66

NETŘEBA ZOUFAT
Netřeba zoufat. Vždyť se vidí místy dost věcí potěšných v té republice. Ručičky na všech hodinách jsou čisty a nekradou. Ba, najde se i více. Co věcí na příklad je nezdaněno! Vzduch, i ten horský. Slunce s teplem, světlem. Do dálky dívat se je dovoleno i do blízka po luhu právě zkvetlém. Chceš na duchu-li okřát, není vstupné do stránek dějin; chceš-li míti frašku, nechť zrak tvůj k dějům přítomným se upne, vše zadarmo je, dobrý český Vašku! A každý den si můžeš něco slavit, máš v kalendáři půl čtvrta sta svatých, i stát sám chce tě jubileí bavit, kde ohřeješ se na pocitech vzňatých. Vše zadarmo. I smát se můžeš, plakat, jak libo ti. To svobodou se zove. I co chceš, myslit. Jen se nedej zlákat, bys řek to také, jsouť tu dozorcové, tož censorové. Jsi-li zmrzen jaksi – na onen svět se můžeš odebrati. Zadarmo cesta. Nějaké ty taxy zde rodina tvá církvi ovšem platí. 67

LITERATURA
Přijde k tobě do stavení takovéhle oznámení: Nová revue umělecká chce být živým hlasatelem vysokého umění. Vystopovat hnutí všecka, jak se mihnou v světě celém, v nejjemnějším zachvění. Obrací se v pevné tuše jen na exquisitní duše, odhazuje stará hesla o tak zvané účelnosti v službě vlasti, národa, ponořit chce svoje vesla do čistých vod budoucnosti, slibuje, že nepodá ruku přežilým těm copům, nechce podobat se opům, kteří žvýkají v své pýše jenom otřepané kliše, chce být pevným sběratelem nových visí, nových tvarů, uměleckých zázraků, do světa jde s jasným čelem, s pyšným smíchem pro tu káru břídilů a hlupáků – a tak dále a tak dále, čtyři strany samochvále věnovány. Na konec doufají ta slavná jmena, 68 že jich snaha pochopena bude kde kým. Vážná věc najde jistě účinlivé podpory i v slední vísce: čas je, aby u nás kříslo a nebude duše živé, jež by ihned nenáročně nešla s nimi, zvlášť když nízce předplatné je vypočteno: dvacet korun jedno číslo, dvě stě korun pouze ročně bude skrovné předplatné. Měsíčník ten žhavý, vroucí, plný síly vydatné, bude učitel i přítel, ve zlých dobách utěšitel, a zůstane pro budoucí co dědictví vydatné.

HOMO HOMINI LUPUS
Člověku člověk vlkem. Důvod? Že Němec odvěkým je vrahem, že Kohn má nekřesťanský původ, že ten chce mést před cizím prahem, že ten tam stloust, že ten zde tyčkou, že ten zas v očích hrozí smyčkou, ten že se k Římu nechce hlásit, a ten že je as komunistou, ten že chce žízeň vodou hasit, ten košili že má as čistou, 69 ten ničeho že nevšímá si, že chce mít čisté ruce asi – lze lidskou sběř tu míti rád?! tak každý vlk se ráčí ptát.

TAK TO CHODÍ
Achilles zhynul v květu svém a Odysseus dobyl Troje – hrdina skončí před časem, chytrákem dílo skončeno je.

MUDRCI
Kolik hlav – tolik smyslů, kolik děr – tolik syslů, pravdu dí ten starý žert – jen v těch děrách našich syslů a v tom smyslu jejich smyslů nevyzná se ani čert.

VÝTEČNÍK
On hovoří. A pravdy, soudy plynou mu vážně z úst. Jak by se zjevilo ovoce dum a duše přemítání – nic zatím neznal z toho před hodinou, nic potom nezná za hodinu ani – on mluvil jen, aby se mluvilo. 70

BÁSNĚ O ZBOROWU
Řeč básníků vždy pregnantnější je, a zjeví často utajené zlo: přeložte Zborow do poesie – je z něho hrůzyplné Waterloo.

ČEHO POTŘEBÍ
Ve škole už pedagogický ten um rákosku vzal navždy kantorům, teď jen přijít někdo, lidé zlatí, hůl tu sebrat, jíž nás Život mlátí!

OSUD
Rozumný muž a poeta i obezřetný kdysi – už zacpal si okno do světa vlastními cestopisy. 21. února 30. 71

JSOU HERKULOVÉ...
Jsou Herkulové postati smělé se zbabělou duší v sportovním těle, životní frašku svou tragicky lhou a hrají ji vážnou a vznešenou hrou. Nikdo by nepřiznal za živý svět, že nerozumí básni, kterou čet, že uslyšel hudbu, jež uši mu rve, že viděl malbu, jež k smíchu mu je. Že jeho den, měsíc, rok vyplněn je řadou nicotných bublin a pěn, že není, zač by zde chtěl život dát, že neumí v zášti mít ni milovat.

OBRAT VE SVATÉ CÍRKVI
Inkvisiční soudy, špalky, hranice pěstovala svatá církev velice – dnes se bouří, že je v Rusku trápen kněz – lieber Bauer, das ist doch was anderes.

SUPLIKA PANU MINISTROVI FINANCÍ
Jedno prosíme jen, Engliši náš zlatý, víme, že ti dáme boty, klobouk, šaty košili i gatě – všecko to se staniž, pak i fíkový list dojista nám zdaníš, 72 zdaníš výbuch smíchu, zdaníš světlo dení, zdaníš pohled v dálku, dětí vyrábění, jenom epidermis, nedej stáhnout nám, tu jsme nekoupili, tu dal pámbů sám.

ANKETY
Hle žurnál – nikdy nikde nezavadí o jmeno tvé – teď náhle – náhoda k anketě jakés uctivě tě svádí, k dostihům ducha – kdo se nepodá? Tož jdou tam houfně, kdož se blýsknou rádi a vytištěni zří se. Rádo dá se apartního něco. Stáří, mládí tu zápolí před zraky národa. Já nemísím se do té tlačenice – leč na dostihy podívám se rád, – ty duše lidské, jsou to ješitnice! Ta salta jakby byla dením cvikem zde provádějí – a je přec jen znát že zrobily je tímto okamžikem!

VÁNOČNÍ SVÁTKY
A venku leží čistý hebký sníh tak by se chtělo vyjít, podívat se – ne, tyran – papír nedovolí ti: hleď zodpovídat všechny gratulace. 73 Za frási frási – jak to vždycky je s obrázkem často naivního žertu – tož kroutíš fráse dutě líbezné a adresáty odkazuješ k čertu.

LIDÉ OPATRNÉHO POKROKU
Jsou pro pokrok. Jen nechtějí bít do uznaných autorit, a starých pravd. Prý raději a líp je v národě mít klid, mít naději, do klína dát ruce – prý provede vše evoluce.

GRAMATICKÝ
Slůvka dvě – kdys bylo psáno, platí do dnešního dne: vaše řeč buď: ano, ano, nebo určité zas: ne – prvé kývá, druhé žene, prvé stáří, druhé mláď – tvoje řeč buď raděj: ne ne – neklaň se a spíše mlať!

OSUDY BÁSNÍKŮ
Sto, dvě sta velikých zázraků marně dal před oči hlupáků – jiný pak napsal knížek pět, hlupci hřmí slávu jeho v svět. 74

JINDY A NYNÍ
V Rakousku starém národ na těle byl spjat a zotročen, jak víte, chikanami – dnes volni tělem jsme, leč vesele si duše svoje zotročujem sami.

NACIONÁL
Bije se v prsa, že je Čech – při tom je výkvětem cností všech – lhář, podvodník a necita, tu Říman, tam zas Husita.

CHYTRISTIKA
Soused Klíma věru neznabožsky žije: jen co hrdlo ráčí, nacpe mu a pije, okrádá kde koho, lže jak noviny, postrachem je vsi a hrůzou rodiny – sousede ty Klímo, nebudeš se báti, až před pánembohem budeš jednou státi na posledním soudě – nebudeš mít strach, až tam budeš státi vysvlečen a nah? Klíma se jen směje: Však mi stačí kasa najdu já tam jistě Boučka nebo Bassa holečkové moji, já ty soudy znám: bylo nějak tady, bude nějak tam. 75

PŘÍMÉ SLOVO
Jsou frásí hesla o rovnosti, že není pánů, otroků – lží žijete v své společnosti a lžete o svém pokroku. Co s vámi? Nechat mlýn vás točit, vy slepci, němí ke všemu. A vlastní duši neotročit zde nikomu a ničemu.

DOBRODINEC
Dal chuďasovi kalhoty pan Jíra, o dobrém srdci ved pak sermon veliký: kalhoty plny skvrn a samá díra a ještě uřezal jim knoflíky.

SHAKESPEARE: KOMEDIE OMYLŮ
Naivní k smíchu! Napsat někdo dnes to, kritika naše zrobí z něho těsto – jenže – tak paradoxní je náš svět: dnes by to napsat nikdo nedoved! 76

MONOLOG BLÁZNA
Je zlé a třikrát je to zlé, že velká industrie zabíjí řemesla, ač často nahradit jich nedovede. Jsouť řemesla, že nejsou k nahrazení: hrobníky míním. Vy cítíte ten věčný zápach v Praze? To není tím, že není provětrána a její vnitřnosti že tuze páchnou – ne, pánové, toť prostě proto, že není hrobařů, že řemeslo jich dáno bylo ve psí, že nechali je ubít industrií, jež nepostarala se o náhradu. Tož potácí se po ulicích Prahy, po náměstích a parcích a trčí v sálech, divadlech i kostelích – v kostelích páchnou mrtvé shnilé mozky a marně kadidlem je vyhánějí – i v síních sborů zákonodárných, ty časy mrtvé, zbytky minulosti, přežitky z Rakouska i to, co bylo ubito před očima našima tož děje pošlé, akce scíplé, pomysly, tvorby pošetilých věků, i plány nečasové i díla tak zvaného umění, jež padla jako vykotlané stromy a lidé, hlavně lidé, ti mrtví, zabití, ti nebožtíci – leč oni nechtějí znát, že jsou mrtví 77 a mezi lidmi pohybují se, a ti jsou také mrtví, či ještě hůře, jsou živí, ale desetkrát by bylo líp, už kdyby také mrtví byli. A tito ovšem oněm nechtějí dát svědectví, že mrtví jsou, že páchnou, že pod zem patří, jakož patří zemi vše, co je mrtvo. A proto otravný ten puch v ulicích Prahy. Je třeba zřídit školství odborné tož pro hrobaře. Neb těch, kdož zabíjejí, máme dost: Smrt, Čas, i vlastní Nerozum – leč především je třeba hrobařů. Ať učí se, do jaké hloubky kopat a jaký hlíny druh je nejvhodnější, by zápach do vzduchu zas nepronikal. A potom jaký kámen na hrob vložit, by nebožtík nám z hrobu nevylezl – jsouť naši nebožtíci tuze tuzí a víra jejich takřka skálopevná: jim nenamluvíš a je nepřesvědčíš, bys mluvil andělskými jazyky, že mrtví jsou. Uvažte prosím. a jednejte a rychle, bez komisí, neb v komisích tam zasedají vždycky jen pseudohrobaři, ti pohřbívají, co hrobům nepatří. A hrobům nepatří můj návrh tenhle. 78 Je k zalknutí v té naší Praze, puch mrtvol otravuje život náš, puch živých mrtvol. Já udělal svou povinost, povinost vlasteneckou, já na zvon uhodil – vy slyšte jeho hlas: Je čas, nejvyší čas! 4. dubna 30. 79

VELKONOCE
V kostelích boží hroby. Černé barvy. A zvony mlčí. Pašije se pějí, a tuční kněží rudnou namáháním. Hle, paměť velikého vykoupení. Ach, jak se tenkrát asi všechno sběhlo? Po vískách, městech, člověk bez domova prostičké duše burcoval a sváděl k protestům proti mocným toho světa. A ti ho lapili a na kříž vbili. A kolo dějin jen se otočilo – duch lidský, fantast, sbásnil spoustu legend kol zjevu jeho, mystikou je opřed, a mocní toho světa vše to dali co kámen základní pro budovu svou, zavedli řády, zákony a tresty, neb na lid vezdy musí býti přísnost. Tož trestalo se. Kolik bratrů tvojich, ty neznámý Člověče galilejský, vydechlo duši na hranicích, skřipcích, v žalářích, bitvách, blázincích a jatkách! Pro jméno tvé a ve tvém jmeně. Nikdy nad zjev tvůj lidstvo sobě nevysnilo ničeho vábnějšího, světlejšího. V svých dějích nemá nad tě básně větší – 80 a nikdy ničeho tak neplatilo svou krví, vzdechy, strázní, zotročením, tmy bědami a zešílením mozků – jak tuto nejskvělejší báseň svoji!

JISTÝ POKROK
Že nejdem k předu? Pán se mýlí. Tma kolem nás, tma před námi, však v něčem přec jsme pokročili, jen vizte rozkvět reklamy. Reklamy všeho: osobnosti, věd, uměn, kšeftů, praktik všech, pa-cností našich, velikostí a reklamy pak reklam těch.

BOŽÍ POŽEHNÁNÍ
Dal nám pánbů věštce vidné do minula, politiky, šmoky, bystré básníky; vůdce, kteří, když se bitva rozvinula s praporem se staví moudře za šiky; dal nám fifikusy, jejichž důvtip spíná mostem vodu s ohněm, kteří svojím „snad“ vyšpekulují, že z Hradčan do Karlína nejrychlej se jde přes starý Vyšehrad; dal nám katolíky, kteří věří Římu, s ním však, pánem bohem, jsou už hotovi; poctivce, již berou, co se nahodí mu, jen když plot tu není paragrafový – 81 inu, tuze se ten pánbů přioslavil, tolik požehnání na zem naši lil – čert teď aby přišel, všeho ji zas zbavil, ponapravil, čím ji pánbů pokazil.

PŘÍHODA Z ČASU TOHOTO
Hle, mistře (ovšem: „mistře!“) za posledních dnů nic nezachvělo mnou jak verše vaše, jež napsal jste o návštěvě té slavné, vy víte, pana presidenta. Slzy vstouply mi do očí! Jak tklivě pověděno! A slzy radosti to byly, že svaz dávný těch Vašich duší nerušeně trvá! Vždyť kde kdo těžce nesl ochlazení těch Vašich vztahů, v paměti přec máme společné boje, jež jste kdysi vedli za ozdravení naší české duše! Oh, slavné boje! Inu, jsme dnes rádi, že verše Vaše přinesly nám důkaz o obnovené harmonii styků – a, mistře drahý, když teď budete zas častějším hostem pana presidenta – – hle, nemoh byste vložit vlídné slůvko přímluvy za mě – – jste teď mistře zase persona grata – hlava republiky už tolik dala národu a světu, oceán věru dobroty té velké, a já bych šťasten byl pro život celý, jen jedna kapka kdyby ovlažila mou bolest palčivou – hle, mistře drahý, přímluva Vaše nyní mnoho zmůže, 82 pan president Vám jistě neodepře: já potřebuji nutně dvacet tisíc – tož přimluvte se – ať to třebas půjčka –

ČAS
Čas je zloděj, jenž tak rád se obrat dá, obere-li tebe – žádná náhradanáhrada, nenasyta, cynik, požírá ti dál ode dne tak ke dni žití kapitál.

ČESKÝ ČLOVĚK
Má zas jasné čelo, na rtech smích a vtip: nic mu nescházelo, teď už je mu líp.

SATIRIK A NÁROD
Celý problem epigramatisty je jak v rodině ten poměr jistý: táta má rád kluka, kluk je dareba čím ho táta chce mít, líčit netřeba. Kluk je podlec, sketa, lže a divočí a tož jak tátovi přijde na oči, tak ho táta řeže – koho litovat? Kluka nebo tátu? Táta má ho rád. 25. dubna 1930. 83

MISTR JAN HUS FILMU „HUS“
Pro Ježíše Krista, není na tom dosti, že jsem ohněm musil vejít do věčnosti, že to nemocné a vetché moje tělo pro oslavu vaši tolik vytrpělo – teď na podívanou za pár grošů s klidem ukázat to chcete všelijakým lidem? Lid ten je mi cizí a já cizí jemu, vyzná-li mě ústy, tož že jmenu mému pocta vzdávává se leckde za hranicí. Cizí jsme si, cizí, vlastenci vy všici, vašimi jsem kdysi kráčel dějinami, dnes už nejste moji, a já nejsem s vámi! K čemu tedy očím vašim pastva tato? Já jsem trpěl za vše, co mi bylo svato, svědomí hlas, vírá má a přesvědčení, pravda, přímost – za vše, co už v Čechách není – nemučte mě znova, nechte moje jmenojmeno, ať je jak to všecko, mrtvo, zapomněno!

REK
Jde po Národní třídě. Je si jist svou výtečností. Pýchou plá mu zrak. Čelnému muži poslal anonymní list, kde vynadal mu jako Podskalák. 84

„NÁS VYDRŽÍ TO“
Jdem po ledě, jenž tíhou naší se může na ráz prolomit. – Nás z dějin našich stíny straší, leč nám se vesele chce žít. Náš domek není pojištěný, na střeše není hromosvod. Jen když jsou sklepy opatřeny a hrdlo má, co jemu vhod. Náš obzor zatažen je mračny, nám lhostejno, co vyjde z nich. Náš každý den je všeho lačný, nám jedno, kolik bude jich. Když jedem, šofér balancuje po úzké cestě nad strží – bůh s námi – „štěstí“ los náš sluje a všecko to nás vydrží. Nás vydrží to! tak se smával Louis Patnáctý zvedaje číš a s Pompadourkou dodávával to Après nous le déluge!

SVÁTEK MATEK
„Ti kluci naši! Řekni, napadá ti, že jsou vlastně každý záhada?“ – Ba. Každý sije pusy hořlavé a každý má tak ruce zvědavé. – 85 „A po tom? Po tom je jak zmrzlina. Div nezbije tě. Kde je příčina?“ – Ba, po tom, každý má tak skelný zrak. Když oběsil se táta zrovna tak se díval. – „Věru, je to ku vzteku, že některému je i do breku –“ – Co našinec se jako harfa chví – „A za ,ještě‘ by dal i království –“ – My chcem se vyžít. Jinak život ten je otrava. A žít jej – nehoden. – „Jen kdyby tihle chlapci pitomí mu rozuměli aspoň jako my –“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Já maně zaslechl jsem pár těch vět – dvě žabky, každé sotva patnáct let, Moralist nejsem. Ale byla mi ta chvilka hrozná. Také matkami ty děti stanou se jednoho dne... A jejich děti bědné, náhodné co zdědí po nich? Co jim žití dá? Jak jednou v teskné chvíli probodá ty dětské duše jedno slovíčko, slyšené kdesi... „Mámo, mamičko“... 86

IDYLA
Rychlík hřmí zelení roviny. Je květen. Kraj světlem kypí. Tři statné prorostlé dívčiny pracují v záhonech řípy. Ustaly. K vlaku se dívají. Smějí se. Jsou šťastně mlády. Osmahlou rukou nám kývají – náhle se obrátí zády – ohnou se, vyhrnou suknice – vlak prolít kolem té řípy – za ním zří ty tři se smějíce nad vydařenými vtipy. Vlastencům, jimž snad tím obrazem zjitří se poctivé hněvy, dodávám: německá je ta zem, německé byly to děvy.

ZA ČASU TOHOTO...
Čas nížinou jde. Bahno, mloci, žáby. Buď mrou, či stárnou, kdož jsou velicí. Rod lidský je v té generaci slabý, ne lvi, ne orli. Jenom králíci. A ti jsou mrštní, hebkou kůži mají, ten onen zdědil oči červené a na těchto si velmi zakládají, prý znak to zvláštního je plemene. 87 A sílu, osobitý výraz lidí, vztek, vášně, kletby, které hřímají – to všecko oni – ne snad nenávidí – jen, jak říkají, v lásce nemají. Neb schopni nejsou velké nenávisti a velké lásky. Duše bezkřídlé po zemi hopkují si v spadlém listí vždy náročné a stále vystydlé. A při tom mní, že hledí s pyramidy na časy všecky, lidstvo v nížině, že problem umění a žití bídy teď uhod rozum jejich jedině. 30. května 30.

ČESKÉ MORESY (Panu poslanci Dr. K. Moudrému.)
Zval jste mě k vám do hospody. Já řku: Musím předem vědět, kdo tam platí vám ty hody, potom vedle koho sedět budu asi. Řekl jste nám. No, jsem člověk vybíravý, děl jsem: Jak já J. S. M. znám, ten se vám tam nedostaví. K „Atakům“ pak šel jsem rád; neznám, jací jsou to braši, stačí: znám společnost vaši. U „Ataků“ ten svůj řád 88 každý osobně si platí, není též se obávati maršrut, skoků, lidé zlatí, jak je chlebodárce ráčí v rozmaru svém diktovat. A teď český konec, pane: tam z té vaší putyky pikolík mrsk po mně slinou; to jsou tedy slibované pokrokové praktiky.

TEORIE A PRAXE
Ty naše teorie – jako skřivani nad zemí letí k nebi s písničkami, my ctíme je, neb duše s nimi zní a povzneseni cítíme se sami. Leč praxe žití – husa s housaty se batolí tak mile v silnic špíně, ty milujeme; ony, dojaty, se odvděčí nám mile o Martině. A – národ moudrou mastí mazaný – jsme našli soulad žití v zemském luhu: před světem pyšníme se skřivany, co doma jdou nám naše husy k duhu. 89

ZNÁMKA DOBY
„Ottův Slovník Naučný zde vyměním si za kolo –“ tak jsem našel v jedné skříni, když jsem kráčel okolo. Jen jej vyměň, dobrý muži, patrně chceš dojet dál, proč bys také řadou svazků skříň svou doma obtěžkal? Docela pak hlavu svoji nacpal z knih těch přítěží? Heslo doby: lebkám prázdným primát v světě náleží! Slovník? K smíchu! Najdi blázna, jenž by kolo za něj dal – švižně si pak vyskoč na ně, leť k svým cílům lehce dál! 30. června 30.

SLEPICE
Slepice vyletla na kurník a honosivě kdáká: Já vidím daleko! Jenom chtít a vzletím nad oblaka! Nebe je ohromné! I ta zem je vám tak velikánská! Domů je vám na ní celý houf a všecky sídla panská! 90 Po cestách zvířata běží vám, místo noh mají jen kola, ve vzduchu kohouti lítají a supí, slyšíte z dola? Na pole vidím vám – tam je as zrn dobrých několik džberů, za poli v dálku jsou pole zas – svět nemá konce věru! – Dívá se ještě tak chvilinku, sletne a rozvážně stojí, pak svorně hrabe se s družkami v domácím živném hnoji. A při tom stále kdáká jim o krajích širých, dálných, poznatky vzrůstají v řeči jí v rozměrech opravdu valných. Slípky pak o ní dí, řeč-li je o koryfejích dvoru: Jo, tahle slepice viděla kus světa a divných tvorů!

ZAIMPROVISOVÁNO
Zhnusen moderní tou četbou, – dámy, páni, rance spisů číst jsem musil jako soudce pro výroční tučné ceny – rád odbíhám do zahrádky. 91 Jak je život jednoduchý, jak je samozřejmě prostý! Rostlina tu žije, vzrůstá – lásky čas má s květem, vůní, potom plody... Dámy, páni, vy v těch knihách líčíte nám jen a jenom dobrodružství genitalií svých, cizích – k čemu tahle králičina? Člověk silný tyto chvíle žije lidsky, samozřejmě, ale mlčí o nich... K čemu však já káži? Proč Vám právě, čekajícím konkurentům? Povím dojem svůj co soudce v čase určeném i místě, zde pak, v zahrádce té pestré, budu klidně pozorovat rozmar věčných životů těch v štěstí barev, tvarů, vůní, ve všech formách jejich lásky – ano, milují i ony, jenže milují a mlčí, docela už nevytroubí lásku svou a způsob její do širého světa tiskem za hamižný bakšiš – ano, příroda má mnoho stránek, s nimiž člověk – pesimista smířen musí souhlasiti. 92

DR. K. KRAMÁŘOVI
Čas svedl nás – čas rozved zas – čas leccos časem napraví, dnes jako kdysi zvedám číš Vám, příteli můj, na zdraví! Proč nevyznat – a vyznám rád: kdys byla k zlostem příčina, však člověk časem vychladne a krásných dob jen vzpomíná. A doufám tak, že nejinak i v duši Vaší nyní je – my mínili, že „bojujem“ ve službách „vyšší ideje“! A zatím čas žert tropil z nás oh, čas je šejdíř prohnaný – ty všecky „vyšší ideje“ dnes vidíme jím spráskány! Což ostatně on parátně už provádí věk od věku. Tož štíty, zbraně vezmi čert! – zde připíjím Vám, člověku: Na krásu dní, jež podzimní Vám doba ještě připraví, na rovnováhu duše a na zdraví, hlavně na zdraví! O Vánocích 1930. 93

NÁŠ IDOL
To v Neapoli bylo: v uličce, jež páchne padesáti zápachy, kde nad hlavou ve čtvrtých poschodích od domu k domu na příč třepe se všech barev prádlo – sešlá stařenka se při zdi sluní. Tělo staré vrby, jíž pruty větví s listy zelenými už dávno Čas byl tvrdě osekal. Jen pahýl života. Dvé černých čar na místě očí napadlo mi hned, dvé čar, v nichž místy zlatozeleně se droboulinké body zaleskly, dvé čar jsou živé barvy v obličeji, kde smyty jsou ty barvy ostatní až na nečistou pergamenu žluť. – Leč přijdu blíž – ne, nejsou barvy to, to sta a sta je klidných tmavých much, i zelených i temně modravých, jež sletly se k těm očím přivřeným. Jak ovce mačkají se u koryta kde proudí voda k pití, jako drůbež se natlačí, když sype hospodyně zrn žlutých příval ze své zástěry – než ovce hýbají se, drůbež křičí a zmítá se – ty mouchy tichy jsou jak zrnka růžence, jak stařenka ta, jež živí as je vláhou očí svých – a rukou nehne, nezažene jich, máť živitelka. Obraz příšerný, jenž člověku tak dlouho nejde s očí, dokud je člověk navždy nezavře. 94 Tak na ty oči republiky naší sed zástup klidně žravých much. Jsou svorny spolu, nic je nezaplaší a nemilují pohyb, ruch; Jsou namačkány vedle sebe, sají, chuť důkladnou se zdají mít, z profese savci žízeň pouště mají a umí pouze pít a pít. Ty, republiko, jak ta bába sedíš tam v neapolské ulici, svá vlastní socha, ani slova nedíš a nezamávneš pravicí; tvé masařky, tvé mouchy zelenavé, tvé černé mouchy v hojnosti tvou součástí se staly v tužbě žravé, z tvé živy pohodlnosti – a my, kdož kdysi tělo tvoje bílé jsme chránili až v zuření kol tebe jdeme všedně ledabyle už fatalismem zkrušeni; s dvojhlavým orlem zápasit lze, s býkem, bít kolčavy a vrány prát, před černožlutým stříct tě zákeřníkem a bdít, by neuštkl tě had – leč much těch, víme, nelze odehnati, byť na chvilku se vznesly jen hned s chutí novou se zas k tobě vrátí a vezmou oči tvoje v plen – 95 A konečně, ty republiko, kdo zná tvé ledví dnes, tvé dohady? – Ty vzkřiknout mohla bys, že ruka hrozná tvým očím strojí úklady!

PŘI PÁDU ALFONSE XIII.
Králové padají jak hrušky shnilé, – Hle, pokračujem – tak se lidstvo chválí a pozorujte monarchy ty zbylé, kdy se zas který se svým trůnem svalí. Ba, pokračujem. Demokracie ta je kredem vzdělanců a výtečníků. Jak Evropa teď utěšeně zkvetázkvetá, když zbavuje se korun, zpátečníků! Jen jedno – ať se věci k předu sunou, noli me tangere zde trvá arci to římský pop se starou trojkorunou, leč nutno obdiv vzdáti tomu starci: je ohebný a vždy se přizpůsobí ideím času – jak? toť jeho věcí, my synové té pokrokové doby římského umu jsme zde živí svědci. My obdivujem, lid pak v ruce maje svých věcí vládu, praktiky ty Říma si platí těžce mlčky oddychaje a duše jeho v černých stínech dřímá. 96 Nás, demokraty, ovšem též lid platí, neb staráme se mu o pokrok zdejší, je pokrok nad vše, třeba, lidé zlatí, ti králi tenkrát byli lacinější, přede vším pokrok, pokrok nad vše, všude a proto demokracie ať žije – kdo rozumíš jí, vždy ti možno bude přisednout k stolům, kde se jí a pije.

MEA CULPA
Snad rozšafní ti lidé pravdu mají, že nespokojenost je vrozena mi, že škarohlíd jsem ze zásady známý. K mým diagnosám právem namítají: Já, kdybych prý byl živ i třeba v ráji, že vše bych zkřesal zlými epigramy, jas, teplo, vůni, stromy s květinami, světice, světce, cherubíny, ba i především Pána, jenž tam na svém trůně se holedbá a blaženě si hoví nad ladem, kterým žijí jeho tvoři, – prý našel bych, že jenom pýchou stůně, že ješitně ten andělský zpěv loví a dokonalosti své sám se koří. 97

VYPLNĚNÍ
Svoboda!... Volnost!... Skoro tři sta let my vzdychali jsme po nich... Teď je máme. Leč trochu kyselo je z těch dvou tet, jichž přísný pohled v brejlí sklu se láme. Punčochy pletou, mrštných drátů zvuk se mísí v mrštná slova rozhovoru, že v domě nesmí trpěn býti hluk, že dětí nelze nechat bez dozoru, že nutno psát či telegrafovat tam k svátkům strýci, ku jmeninám tetě, že nutno přece representovat dát v zimě čaj a garden party v letě. Ach, tetky naše! Máme zahradu,zahradu („park“ ony dí, prý v Evropě tak zvykem)zvykem), tam všecko je v tak pěkném souladu a pěstěno je přísným zahradníkem. Cestičky v trávě – ovšem běda ti, zlovolně kdybys chtěl z nich vyskočitivyskočiti, jít travou, nebo kvítka trhati či šplhat na strom... Hubování, bití a tetek nemilost – však to se ví a proto nutno cestiček jít pískempískem, jen obdivovat kvítí, stromoví a nadšen být jich vzrůstem, plody, ziskem. 98 Ký potom div, že mládež nezkrotná ubíhá z domu, venku skotačí si, že park ten starých tetek sotva zná a v cizích rozpustilců hry se mísí? Že daleky jí rodu tradice, že nudna přítomnost jí toho domu, že ze všech zel jí děsí nejvíce dlít doma pod větvemi dávných stromů? Žert žokrisní a efemerní vtip, kozelce ducha, nad vším ústa křivit, v ars amadi se vzdělat dřív a líp – a může se těm hochům člověk divit?

JINDY A NYNÍ
Verš jedovatý, ostrý epigram a hořký výsměch – kde jsou dávné časy, kdy tyto biče byly vhodny nám na podlost doma, zlobu cizí chasy! Teď probírej se listy deními, zas nacházíš je, ale rozdíl je tu: my byli bojovníky přísnými, hlas svědomí nám ukazoval metu, teď vidíš: strany, když se o moc rvou, či rozmar mocných zálibu když změní, a již se veršem, karikaturou do osob vzdorných bije v okamžení. 99 Šli roky spolu, veskrz znali se, mlčení pláštěm vzájemně se kryli, teď trhají plášť, z vředů valí se hnis odporný a zápach pánu milý! Oh, morálka ta akordovaná, justice odkladová, jež zná čekat, satira, která na kyn od pána se dovede tak účinlivě vztekat! O urbem venalem... tak kdysi děl král numidský, když z Říma ubíral se, kde zkorumpoval, koho uviděl, a v černý vous svůj tiše usmíval se. O urbem venalem... já dneska dím, jenž za ním se dva tisíce let zpozdil. A vlastně jen chtěl říci veršem svým, že mezi „dnes“ a „kdys“ je sotva rozdíl.

TRISTIUM PRAGA I–C
Má kniho bolesti, má kniho krve, hněvu, zklamaných ilusí, hořkého probuzení, dnes čtu tě rozechvěn a klnu těm tvým veršůmveršům, jak lékař proklíná svou prozíravou vědu, když našel v bytosti, jež nad vše je mu drahá, příznaky nemoci zlé, možná smrtonosné, a se vším uměním a s radami je v koncích. Já viděl tenkráte, kde druzi byli slepci, řek diagnosu svou, jim bylo to jen k smíchu – a ramen krčením a povzneseným gestem 100 má slova odmítli. Teď vidí oni také a rozbírají stav a léky předpisují, ba, k babským rozumům si chodí pro koření. Má kniho bolesti, má kniho krve, hněvu, já klnu tobě dnes. Já zřel víc, než je možno snést očím smrtelným. Chtěl blesky bych mít, sílu, chtěl šibeničky své, sen dávný svého žití, dnes v pravdě postavit. A sami, totě hořkost všech trýzní nejhořčí, my sami přivodili svých věcí tento stav. Ty iluse mé plané, to probuzení mé – kéž byly sebeklamem a verše zbyly tu co odkaz černovidce, fantasty, člověka, jenž vyšinut byl z dráhy, kde lidé rozvážní jdou obyčejným krokem, na deních věcí běh zří mírně, shovívavě a zmýlit nedají se přeháňkami mraků, jichž stíny padají na cestu, zkalí obzor, leč blesk z nich nevzlítne a průtrž zlostné vody na kraj a obydlí se přec jen nevylije.

KAM?
Kam řítíme se? Věční bozi, kam? Lže, zklamání a všude nejistota, co velké bylo, je dnes holý klam, a cynismus nám čiší ze života. A nedovedem, nedovedem žít: od kořenů svých dějin oderváni jsme efemerky, kterým slunce svit jen k mátožnému stačí kolotání. 101 Vše zrazeno, čím duše žila kdys, ze všeho zbyly už jen fráze plané, tu opakují – v lících vážný rys – ty duše podlé, nízké, zaprodané. Mdlo, úzko z všeho. Nemůžem se vzpnout, ne hlavu vztyčit. Tušíme jen temně, že přijít musí velký dějin soud, buď napraví, neb shladí nás s té země.

MÉ ČECHY
Země obšťastněná theoriemi, země přebohatá žití praxemi! Demokracie zní heslo její – kdož víc o groš mají, pohlížejí s despektem a hnusem na ty dole; šlechta odstraněna – ruce holé rozebraly její zámky, statky, baroní si, což je pocit sladký; mudrcové, kteří hledávali smysl žití – jako velkokráli ve změněných poměrech teď žijí; vědci noví nové pravdy sijí v národ, který neslyší jich nyní, jak neslyšel dřív, co děli jiní, zato vědci vzájemně se čtou, tříbíce si duchy, tak se rvou s hlučným křikem jak o zrna vrabci. Otce svoje soudí všady chlapci s humorem a často satiricky, což už bývá průběh věcí vždycky; 102 pánbů upoután je po kostelích, sluzi jeho v tricích přeumělých čiperně si vedou v politice, národ Husův, Žižkův zjasniv líce na minulost plivá, kráčí s nima, provádí tak odsouzení Říma; stali jsme se světoobčany: váček dobře napěchovaný provází ty jednotlivce tiše, když si vyjíždějí z naší říše; váček vyprázdnili po světě, doma jsou a v pestré anketě rozumy své na kolbiště svádí: „proč že nemají nás nikde rádi?“ Národ přece kulturní jsme my, škrtíme hlas svého svědomí; jděme dále: strana sejde se, unisono chválu vynese vzletných idejí a čistých ruk, a hle, hned se zdvihne strašný hluk: ruce vlastní napřed umýt, páni! – a ti mlčí jako zařezáni; v politice doma, lidé zlatí, přijímání osob předně platí, čemuž říká se, že „národ vládne“; v zahraničí je to ovšem snadné: pneme se, jak zvykem všech je lian kolem třtiny, jež se zove Briand, třtina ta se klátíc podle větru chce se líbit Pavlu, líbit Petru, zaimprovisovat vždy cos umí, což my máme za hluboké dumy! V písemnictví krásném o překot romanů se robí jako bot, 103 v nichž je těžko chodit, veršů knížky cílí témž kams do závratné výšky jako moli k světlu – padnou na zem a jich život ukončen je rázem; vědci – linguisti bdí s vzornou péčí nad čistotou naší rodné řeči, mládež pak, jež pro dny žití svého za reka ctí Frantu Nekolného, methodou řeč praktikuje jinou: pepictvím a hulvátstvím a špínou. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Což vše připomíná frašku onu při stavění věže v BabylonuBabylonu, velikášstvím opilí a v pýše chtěli vylézt do závratné výše, jenže jazyk spletli si a nyní otcům nerozumí vlastní syni, bratří bratrům, krajan krajanovi – malér z toho byl, jenž ani slovy nedá vyjádřit se; jako plevy rozletěl se lid – kam, dnes se neví, jen ty zbytky věže trčí nyní v písku pouště – – – 13. září 1931.

POLITICKÉ MUDROSLOVÍ
Je moudré, když se jaksi mostem spojí ty dnešky s duchem časů minulosti. Toť tradice. Toť věc, jež uspokojí, i obavy i stesk i pochybnosti. 104 Vše zvážit tak, by ve všem byla shoda. Jen vůli mít – a všecko, všecičko jde. Vlá někam vítr, někam teče voda, leč rozšafník ví, kterak k cíli dojde. Nic příliš. Nelámat. Jen nalomovat. A stále kázat, neboť verba docent. Při očistách vždy s ohledy se chovat, tož provádět je na padesát procent. A vůbec všecko takhle na polovic. I cestou prostřední jít, cestou zlatou. A licitovat, pozor dát vždy: Kdo víc? Leč ty bít, kdož nám prosté mozky matou. Bít pokrokově – já to říci mohu – podkopem, plynem, zakoupeným perem. Též se zdarem se střílí kolem rohu i objednaným cizím revolverem. Je ovčinec. Jsou z proroků dnes kněží. Slov jejich olej jeden buď a silný. A papež nálady má, jak dny běží, leč on buď jeden, jenž jest neomylný. A všichni umyjem si svorně ruce, když odsouzen byl vyzývavý smělec. – Ne, bratři, nebyla to revoluce, to národ proved pouze kotrmelec. A hned pak zhynul. Umřel. Už ho není. Buď pokoj práchnivícím jeho kostem. Měl děti. Strany. Čacké pokolení. A ony právě spojují tím mostem,mostem 105 (jak poznamenal jsem to v prvé řádce)řádce), dny dnešní s minulem. A věc se daří. Zní aspoň jejich prvý příkaz v krátce, že u nás jde to. Zveselenou tváří pak dívají se na všelikou bídu, na hlad, jenž kolem jde a klne zuře a vykládají bláhovému lidu: Jo, holečkové, jinde je snad hůře – 21. února 1932.

METAFORA Z DĚLOSTŘELBY
Takový šrapnel zákony má přesnépřesné, by vybuch včas a na určitém místě: zřídí se, pustí – a své dílo děsné, jak nařízeno, vykoná on jistě. Hm, šrapnel možno tedy „temperovat“, jak věc tu nazývají odborníci. A lze tím taky pěkně ilustrovat i pokrok lidstva stále vítězící. Ostatně u nás, v státě Platonově, jdem ještě dále: pokroku my plnost jsme ukázali světu právě nově, my „temperujem“ také spravedlnost. Pět, deset roků chodí lidé tady a zasvěcenci o nich mnoho vědí, že brali, kradli, že jsou dohromady pro žalář zralí – ale slova nedí. 106 Až když se vzepřou, když se nedohodnou, když hlavu rovnat nechtějí si dáti, když mluvit chtějí v dobu málo vhodnou – lze spravedlnost „vytemperovati“. A ona vzletí určitě a jistě a vykoná své dílo, zbije, zničí, lotříka svleče na určitém místě a rozhořčením přísně při tom syčí. Bůh zachovej nám pokroků těch plnost, jdem vlastně cestou ethiky jen jeho: On „temperoval“ též svou spravedlnost do pokolení třeba do čtvrtého.

SPI, HAVLÍČKU...
Spi, Havlíčku, lež jen tiše, vylézt nechtěj z té své tmavé říše, malou měl bys radost z nás! Svobodu a volnost máme, my to aspoň takto nazýváme – ale pozor – paragraf! Poplatníci, žijem bídně, vzpomínáme masných hrnců Vídně, jde to stále hůř a hůř! Podívej na věci svoje, všechno, co máš, pěkně zdaněno je, moc už toho nezbývá! 107 Řekněm: ještě světlo dení, hubičky a dětí vyrábění, však to také zdaní nám! Kolčavka a chudák zajíc, ona na něm, krev mu vyssávajíc, pámbů s tebou, ušáku! Když tak o tělo je dbáno, o ducha je taky postaráno, máme svoji censuru! Spi, Havlíčku, dnes bys viděl, jaký je to pro svobodu příděl, tahle ostrá státní stráž! Dnes bys, drahý, za svou práci, na Borech byl, nebo na Pankráci, jistě nepodmínečně! Za verš, prosu, výtky, rady, za žluč, za posměšky dohromady, bručel bys jak Babinský! Nad to sterá pera hbitě ohavně by ještě sepsuly tětě, jak slovem tak obrázkem! Proto taky na tvém hrobě divné věci myslíváme sobě, jak už vůbec myslí se. 108 Ty jsi začal, my šli dále, bili pěkně do císaře, krále, bože, kde ty časy jsou! Rozbili jsme silou krutou vídeňskou tu hradbu černožlutou, za to máme nyní klec! Do klece nám zrní sijí, pěkné fráze o demokracii, o pokroku na světě! Tak ať si kdo, co chce, řekne, je to v našem státě velepěkné, zemský ráj to na pohled! Spi, Havlíčku, konec zpěvu, to já jen tak trochu pro úlevu, v bídě člověk zpívá si! V červnu 1932.

ROMANCE Z ČERVNA 1932
Jde člověk, hvízdá si písničku, večer už na zemi padá; po boku chlumu jde pastýř tam, dohlídá na ovčí stáda. Ovce jsou vychrtlé, rouno jim střiženo až k holé kůži. Na zemi není už travičky. Pastýř se zadívá k muži. 109 Pastýř je prorostlý, berani tlusti jsou, psi též ne chudí. Člověk si hvízdá, že na světě ovce jen v bídě se trudí. Pastýř že pastýř, pes že pes, berani že též jsou pány – pastýř to poslouchá, sakruje: tohleto, Kristovy rány! On našim ovcím se posmívá, urážkou hvízdání toto! Berani, ohaři na něho! Dejte mu hezky co proto! Psi zařvou, několik beranů, jak by jej na roh brát chtělo, i pastýř si po něm něčím prásk (leč aby se to nevidělo). – Tak vida pastýře! Vida psy! – člověk si vzpomíná letem, kolik let tomu je, co jsme šli on a já společně světem! Zle tenkrát na nás se sápali, leč tenkrát vlci to byli – a já jsem chtě chránit pastýře pral do nich ze vší své síly! Kterak se zvěř ta dnes změnila! Štěkají – tenkrát vyli – Hodně se propestřil ten náš svět, nejsme též, jimiž jsme byli! – 110 A že je pastýř tak ochočil, toť řídké moudrosti náznak, toť vlastně čin jeho největší, hotový tvůrčí to zázrak! – – Psi tedy štěkli a berani napřáhli rohaté hlavy, tu a tam ovce si zamekla – a konec bojovné slávy! A co dál? Nic. Pranic. Spokojen pastýř, psi, berani taky – ovcím je zima zas, mají hlad, k půdě zří matnými zraky. Člověk si hvízdá dál písničku, zří na ta vychrtlá stáda. A večer smutný a nevlídný na holou pastvinu padá... Člověk si hvízdá dál písničku, jak to má ten pastýř pěkné: berani, ohaři hrnou se, jak on jen slovíčko řekne! Pastýř si zažehá ohníček, říká si stařičkou větu: Ovečky, usněte, ten náš svět je nejlepší z všech lepších světů... 111 JUBILEA (Určeno pro jubilejní číslo „N. P.“, která rukopis vrátila.)
Ano, jubilea. Množné číslo, neboť jsou dvě. „Národní politiky“ a moje. Svoje jsem slavil tiše o několik měsíců dříve: v únoru před padesáti lety byly vytištěny moje první verše. A v tomto jubilejním roce dostalo se mé životní činnosti velmi strohého odsouzení. Z valné části – pro „Národní politiku“. Přišlo to takto: Čtenáři nedělní přílohy pamatují se, že několik roků glosuji svými verši naše poměry. Jak? Jak já to vidím, a mé české svědomí je čisto. V červnu vyšla tedy básnička „Spi, Havlíčku“. Postátněná žurnalistika zazuřila – denunciace, perfidie, vtipkaření – znám ty zbraně už dobrých padesát roků a nevšímám si jich. „Básník proti daním“, reagoval F. Peroutka článkem v „L. N.“ na tyto verše – a ejhle: pan ministr financí jim dal za pravdu skutkem, ba, ještě je přetrumfl. Vymyslil daň zpětnou několik dní nato a za několik měsíců řadu daní jiných a ještě jiných. Moje slovo bylo učiněno tělem, jak mají čtenáři v bolestné paměti. A nyní k tomu odsouzení mému a tak trochu i „Národní politiky“. V „Přítomnosti“ 15. června vyřkl je pan „V. S.“ takto: J. S. Machar napsal do „Národní politiky“ básničku, kterou s chutí přetiskl orgán posl. Stříbrného; nebylo by nic divného, kdyby si tu básničku přetiskly Gajdovy „Fašistické listy“; tyto listy jsou velmi vhodným rámcem této Macharovy bá– 112 sničky, která do veršů dala bručení na pokrok, demokracii a humanitu. – Bude nářek nad tím, kam se to Machar dostal; kdo sledoval jeho literární vývoj v posledních letech, ten pozná, že do „Národní politiky“ a „Poledního listu“ nedostal se skokem, ale delší cestou; po převratovém nadšení, kdy hlásal národní amnestii, dostal se přes pět let v kasárnách do „Národní politiky“. Leccos z předválečné tvorby jeho je klíčem k dnešnímu Macharovi. Jeho vojácké já (obdivující Benedeka a ctící Napoleona) dovedlo rozdávat rány; později je nedovedl přijímat. Pět let v kasárnách schovával si všechno, co bylo proti němu napsáno. Dnešní Machar zklamal ty, kteří ho měli rádi před válkou, i když znali jeho slabiny, jsou dnes zklamáni. Ale zklamalo se více lidí. Jsou spisovatelé více než lidmi, aby vzdorovali tomuto zákonu, že se můžeme v lidech zklamat? Vidíme universitní profesory, jichž vztah k veřejnému životu je naivnější než vztah malého člověka. Proč by J. S. Machar měl vyběhnout z těchto kolejí? Bylo by lépe, kdyby zůstal věren své předválečné minulosti. Ale není potřebí býti sentimentální, když jím nezůstal. – Tolik pan „V. S.“. „Demokracie je diskuse“ – podiskutujme. Lidé se mění, to je pravda. Aeneas Silvius Piccolomini, když se stal papežem, vhodil své necudné knížky s Andělského mostu do Tibery se slovy: Aeneas Silvius je mrtev, žije papež Pius II. – Jiní lidé po všelijakých jiných převratech a obratech utekli od své minulosti tiše, obrátili svůj vývoj o 180 stupňů a chtějí, aby to bylo v pořádku. A ti, kterým tohle nejde na rozum, 113 jsou dáni do vysoké klatby. „Národní politika“ nepatří do postátněné žurnalistiky, proto postátnění strkají na ni psí hlavu. Jiří Stříbrný, několikrát ministr, před několika lety „vedle Švehly jediná politická hlava našeho parlamentu“, je nyní vlečen po soudech, což dělá v cizině našemu státu velmi dobrou pověst. Item Gajda, bývalý náčelník hlavního štábu naší armády – jsou–li ti lidé skutečně takovými lotry, jak jsou nám a cizině nyní představováni, kdo je vinen? Čí bystrozrak je postavil na tak zodpovědná místa? Ale vrátím se k své věci. Jsem tichým pozorovatelem věcí těch a jiných a verše své píši jako glosy. A píši je do „Národní politiky“, a jinam, kde vím, že jsem v slušném sousedství. Ten „obdiv pro Benedeka“ – bozi, je ta lidská pamět opravdu tak ubohá? Ne „obdiv“, ale kus čistě lidské spravedlnosti to byl, jenž mě přinutil psát o něm. A vyrovnání našeho českého dluhu jemu jako člověku. Habsburská bestie nakomandovala mu, ač se vzpouzel, vrchní velení r. 1866. Po válce, jejíž výsledek předem znal, dali mu pocítit vděk domu habsburského způsobem nejstrašnějším. Arcivévoda Albrecht, přítel z minulých dob, dostavil se k němu, žádal jej, aby zničil veškeré dokumenty, k jeho vrchnímu velení se vztahující, aby dal čestné slovo, že bude o všem tom mlčet, Benedek spálil listy, čestné slovo dal – a za několik neděl vyšel ve „Wiener Zeitung“ článek, jehož autorem byl arcivévoda Albrecht, označující Benedeka za jediného vinníka rakouské porážky a vyslovující ortel nad ním jako vojákem a člověkem. Tím byl Benedek hozen na pospas moralistní bestii 114 ulice a veřejnosti. Vrhl se na něj tisk, vrhla se na něj satira a humor Vídně a také – Prahy a veřejnosti české. Benedek mlčel, několik pokusů o postranní smíření, jež dům habsburský podnikl, hrdě odmítl. A zemřel nesmířen. Po letech a letech vyšly všechny ty perfidie najevo – promluvila jeho žena ústy historika Friedjunga. A já, jako člověk a Čech, napsal své články o něm. Myslím, že tenkrát to byl čin spravedlnosti, článek mého boje proti habsburské familii, a řekněme, můj Hilsner. Z takových důvodů jsem se podobně zastal arcibiskupa dra Kohna, ba, i starořímského císaře Tiberia a jiných – i to jsou moji Hilsnerové. – A Napoleon? Ve své knize „On“, článku mého cyklu „Svědomím věků“, zabývám se jím: velký člověk, ano, stojí jako obr mezi pidimuži svého věku, ale kdo mou knihu čte, najde, že vidím i jeho chyby. Ostatně pod zorným úhlem Věčnosti uzná i nejpřísnější historie jeho význam v dějinách Evropy a Francie – musil přijít, musil pokrýt Francii krvavou slávou, musil zavést svůj pořádek a musil být pak jako již nepotřebný nástroj odhozen rukou Prozřetelnosti či Osudu – Což ostatně nevykládám panu „V. S.“, ale čtenářům, kteří jeho říkání vzali snad vážně. Že jsem si schovával a vytiskl vše, co bylo proti mně psáno za doby pět roků v kasárnách, je, myslím, samozřejmo. Přišel jsem, viděl jsem a poznal, že je nutno připravit dokumenty pro historii o pohnuté době a všelijakých lidech. V novém vydání knihy „Pět roků v kasárnách“ povím o tom všem víc. 115 Co ještě? O universitních profesorech se rozepisovat nebudu. Jsou dojista tací a jsou dojista i onací. Jsou-li zklamáni moji čtenáři, je mi lhostejno. Jdu cestou svou jako vždy, čtenáře i přátele a známé držím si pavučinkovou nitkou – kdo ji přetrhne a odeběhne – bůh s ním, já nevztáhnu ruku za nikým.
„Nedělní list“ 8. I. 1933.

VZKAZ I. V „Pondělníku A-Zetu“ napadli básníka Machara za jeho nedělní zde otištěný článek „Jubilea“.
Prosím Tě, pomni minulosti a vzkaž tam dolů v nádvoří: ať neštěkají vrtichvosti, když s Tebou člověk hovoří. 10. I. 33. J. S. M.

VZKAZ II. VZKAZ II.
KZK. v raním „Českém Slově“ a ve „V. Č. S.“ na komando útočí na básníka J. S. Machara pro jeho článek „Jubilea", v neděli zde otištěný. Jak včera: vzpomeň minulosti a křikni dolů v nádvoří, ať kušují Tví vrtichvosti, když člověk s Tebou hovoří. 11. I. 33. J. S. M.
116

VZKAZ III. Tentokrát mistru J. KODÍČKOVI za „Přítomnost“ z 25. I. 33.
Mistře Kodíčku, tak vlez jste do stojatých našich vod... Pámbů s vámi, veďte si tam s amfibiy o závod. Dva jsou soudy: dnešek – taškář huláká svá mínění, přísná Budoucnost je zváží prozkoumá a promění – neslyšíte její kroky? Ohlušit snad chcete ji? Marno. Tisíců je vírou. A mou velkou nadějí. 27. I. 33. 117 NEBOŽTÍK HABRMAN SVĚDČÍ... I.
„Náchodské listy“ 3. února: PRO „VRTICHVOSTY“
Básník Machar zakřikl „vrtichvosty“ z hradního nádvoří – a proto se do něho pálí se všech stran. Nejprudčeji vystřelil proti němu soudr. Jos. Stivín – ten, co za světové války básnicky „hnal Rusy“ – a řím.-kat. páter Chýlek. Rudý a černý! A div: oba se pěkně doplňují! Soudr. Stivín žaluje: „J. S. Machar se rozešel s nejvyššími kruhy naší armády. Republika mu vyměřila za několik let činnosti pensi 60.000 Kč. Zemřelý soudr. Habrman nám rok před svou smrtí s rozhořčením vypravoval, jak se J. S. Machar vyjádřil, že ho touto pensí republika „psovsky odkopla“. – To nebylo už velké dítě, to byl zlobný stařec!“ – Atd. Mrtvý Habrman nemůže už mluvit. – A páter Chýlek v přerovském „Právu“: „Machar jako básník a pokrokář končí na hnoji stříbrných listů. Skoro jako Job, ale s tím rozdílem, že psi nelízají jeho rány, ale tahají jej za nohavice. Machar je vyřízen. Slunce zašlo. Syn Heliův si zahalil tvář, neboť jeho slova nebudou už přijímána ani od věrných než jako štěkot psíka, který nekouše. Vybili mu zuby.“ Atd. – Pochválen Pán Ježíš Kristus. Jak ubohé – a žalostné! – J. S. Machar je velikým básníkem – a kdyby býval nic nenapsal, 118 než „Tristium Vindobonu“, zůstal by nesmrtelným – jako Bezruč za své „Slezské písně“, nebo O. Březina. Jako velký básník je i velkým člověkem – a proto ani soudr. Stivín, ani páter Chýlek nemohou mu ublížiti – nanejvýše mohou jen jeho oblek potřísniti slinou. Machar je Machar! – Není z naší farnosti – ale smekáme před ním klobouk! –
„Náchodské listy“ 10. února: (Pro „Nedělní list“ doplněno.)
Básník J. S. Machar proti křivým pomlouvačům! PO VRTICHVOSTECH – ŘITĚLEZEC! Vážený pane redaktore, nečtu ani „Právo lidu“, nemám ani tušení, že v Přerově vychází také nějaké „Právo“ a že existuje v něm docela nějaký páter Chýlek. Z „Náchodských listů“ z 3. února dovídám se však něčeho, co je potřebí trochu o- a po-pravit. 1. Soudruh Stivín. Znám jej už z Vídně. Vrtichvostil okolo mně, nu, to dělali také jiní, kteří dnes také štěkají. Nato válčil za černožlutou vlast. Potom jsem jej pozoroval v Praze: zuřivý šmeralovec, hrozil nahoru dolů, najednou našel svůj Damašek a stal se „státotvorníkem“, čili: uslyšel hlas s nebe a Šavel se proměnil v Pavla. „Neodvislý politik.“ Což konečně by mi bylo také lhostejno, neboť 119 takové obraty nejsou v našem státě nijak věcmi řídkými. Ale toho Habrmana mu nemohu nechat projít bez protestu. 2. Habrman byl mým přítelem. Už v těch dobách, kdy soudr. Stivín válčil svým způsobem za širší černožlutou vlast a kdy Habrman doma stál proti Šmeralovi a Němcovi. Moje apostrofa v „Národních listech“: „G. Habrmanovi“ svědčí, jak jsem podporoval jeho posici v soc. dem. straně. Po převratu, kdy se stal ministrem školství, pomáhal jsem jemu a Drtinovi při tvoření tohoto ministerstva. Po letech, kdy jsme oba poznali, jak v republice chodí krásné theorie čehý a praxe hót, stýkávali jsme se dále, ale nikdy jsem nemluvil o svém „já“, nikdy o pensi (kterou jsem po své demisi nechtěl vzít, ale která mi byla nakomandována), nikdy jsem si nestěžoval – ale jedenkrát se stalo toto: setkal jsem se s Habrmanem jednoho večera na peronu Wilsonova nádraží – Habrman odjížděl s dcerou do Francie, aby se vzpamatoval po velmi divné hře, ve které byl hlavní, ale tuze pasivní osobou. Měl jít totiž za vyslance do Vídně, těšil se na to, věc byla již hotova – najednou z toho nic nebylo, do Vídně šel někdo jiný. Habrman mě žádal, abych s ním šel pár kroků dál, od skupiny našich lidí. A tu mi povídá: „Víš, co se mně stalo, dalo se konečně čekat, ale že u tebe mohlo být zapomenuto té společné minulosti, toho všeho, co ty jsi udělal... vždyť tys byl vlastně tvůrcem významu celé řady lidí – – –“ atd. atd. To řekl Habrman doslovně mně, tak se na mě díval. Měl pravdu, neměl pravdu – tak to 120 řekl. Soudruh Stivín tvrdí něco jiného, opačného. Prý to Habrman vypravoval „nám“, což je patrně šmokovský plural majestatis. A „rok před svou smrtí“, kdy ubohý nemocný Habrman byl člověkem s nespolehlivou pamětí... A jmenem čí, čeho a koho tenhle soudruh Stivín se dělá soudcem? Jmenem strany soc. dem.? Té strany, za kterou jsem se bil proti polovině českého světa, když soudruh Stivín nosil ještě vzadu zapínací kalhotky? Té strany, která je dnes stoprocentně nasycená a v níž soudruh Stivín je hodnostářem daleko přes sto procent přesyceným? Či mluví jmenem státu? Stál proti nám, když jsme o něj bojovali s Rakouskem, toužil mu vskočit na hrdlo se Šmeralem, když jsme jej začali budovat doma. Zbývá jediný výklad a ten platí nejen pro soudruha Stivína, ale i pro celý ten sbor jemu podobných individuí a individualit: jsou vrtichvosti, povýší-li, jsou z nich řitělezci. Soudr. Stivín se vypracoval: bývalý rakouský feldvebl vrtichvostem není. 3. A ten pop Chýlek v přerovském „Právu“? Posvětili ho, ale sklouzlo to posvěcení jaksi mimo. Na důkaz všeho toho můj vlastnoruční podpis.
V Praze 4. února 1933. J. S. Machar.
121 NEBOŽTÍK HABRMAN SVĚDČÍ... II.
A já tedy pravím:
PŘEDMLUVA
Aby bylo jasno, oč nyní běží, cituji z „Poledního listu“ 14. II. 1933 následující lokálku. Vidno, že mrtvý Habrman má zase být koruním svědkem něčeho, co se nestalo. Tedy:
SOC. DEM. LIST DENUNCUJE BÁSNÍKA J. S. MACHARA Sociální demokraté pustili se zle do básníka J. S. Machara a vyčítají mu jeho důstojnickou pensi. Je v tom hodně troufalosti, když se toho odváží právě sociální demokracie, které není jistě neznámo, kterak její příslušník, poslanec a bývalý ministr zásobování, posl. Srba, sloužil několik let po převratu jako sekční šéf v ministerstvu zásobování. Neměl pro to předepsané vzdělání, nebyl ani vysokoškolákem, ani neabsolvoval střední školu. Snad jen 5 tříd školy obecné, býval štukatérským dělníkem. Po leta není už v úřadě – vykonává poslanecký mandát – ale béře plný plat jako sekční šéf i jako poslanec. A to je přece jen trochu rozdíl, Machar a Srba. A tito lidé odvažují se mluviti o nepragmatikální smlouvě – s definitivou a pensí. Stydíme se za tyto manýry sociálně demokratické. Vždyť je to hanba, píše-li se o největším našem básníku takovýmto způsobem. Zdá se 122 však, že soudruzi jdou ještě dále. Co říci tomu, čteme-li v téže zprávě následující sdělení: „Máme-li J. S. Macharovi osvěžiti paměť, řekneme mu ještě, že podle téhož vyprávění (mrtvého Habrmana), J. S. Machar tehdy v theatrálním rozhořčení nad „psovskou pensí“ roztrhal před Habrmanem presidentovu fotografii s vlastnoručním věnováním.“ – Nic už by nescházelo, nežli vystřihnouti ten článeček a poslati státnímu zastupitelství s poukazem na zákon o ochraně republiky... Netřeba poznamenávati, že události se jistě tak nesběhly, jak je líčí „Právo lidu“ – které se dovolává dnes jediného svědka Habrmana a ten už je dva roky mrtev. To je ale jejich specialita – čekati, až jim ti svědkové umřou. Pak se dá vložiti do úst dnes už mrtvých všecko. – – – Tak „Právo lidu“ pokračuje, a mrtvý Habrman musí vypovídat, jak toho potřebuje živý soudruh Stivín. A soudruh Stivín dále vybásňuje jakousi zlou činohru, kde já mám hrát zuřivce, běsnícího nad „psovskou pensí“ a „trhajícího presidentovu fotografii s vlastnoručním věnováním...“. Chudáku Habrmane, líto mně je Tebe, že dvě leta po smrti musíš takto sloužit – Stivínovi! Nic nebudu uvádět „na pravou míru“, neodpovídám ani soudruhu Stivínovi ani „Právu lidu“ (ostatně nečtu je a nevím, čím vším své čtenáře bavilo), povím něco, co se bude zdát rozběsněným vrtichvostům nepochopitelnou idylkou a rozumnému pozorovateli nerozumů našich dnů vysvětlením celého toho tažení proti mně. S úřadem generálního inspektora rozloučil jsem se bez osobní hořkosti, pense mi byla, opakuji, 123 nakomandována tak, že jsem ji přijmout musil. Co jsem za ty roky pozoroval a co mě bolelo jako člověka a literáta, jemuž samostatnost naše byla třicetiletým snem a konečným vyplněním toho snu, pověděl jsem ve dvou knihách: „Tristium Praga I–c“ a „Pět roků v kasárnách“. Ale přátelský poměr s panem presidentem trval dál. Přicházel k nám tu na čaj, tu k večeři, zval nás na Hrad, do Lán, byl přede dvěma roky svědkem na svatbě mé dcery, 7. března 1930, o osmdesátých narozeninách, pozval nás na Hrad, dívali jsme se na slavnostní průvod a potom večeřeli s ním, všecko, jako kdysi. Před rokem mi gratuloval k 29. únoru a vytkl mi to a ono. Já mu odpověděl blahopřáním k 7. březnu a potom mu vysvětlil také to a ono, načež mi psal znovu delší list, já zase odpověděl. Jako Čech a literát – vyjdou-li jednou listy ty na veřejnost, uvidí se, že tak jsem stál a nemohl jinak. A tím, myslil jsem, bylo vše skončeno. Ale nebylo. V červnu 1932 napsal jsem báseň „Spi, Havlíčku“ – a tu jako na povel vyřítili se všichni hradní vrtichvosti a dali se do mne.
Tak jako vždycky: strašné rozhořčení, morální despekt, každé slovo dýka, soud pro věčnost, a odvolání není – tak šmok se u nás vrhá na básníka. Pro efekt pochválí tvou velkost dávnou – let čtyřicet už v dobách pustých štvanic se dovídám, že minulost mám slavnou, leč v této chvíli nestojím už za nic. 124 A jako vždycky přišli zase všici. Jen tváře jiné – ve vojsku tak bývá: zbraň stará, jenom noví bojovníci, leč taktika jak byla od jakživa. A šlo to dál. Redakcí tohoto listu byl jsem požádán o příspěvek do vánočního čísla. A já, jenž kdysi odmít psát do „Českého slova“ a jiných postátněných listů, poslal jsem verše. Potom otiskl jsem zde článek „Jubilea“ – nová bouře – ale to už mají čtenáři v živé paměti.
Chlap, jenž se prodal dvakrát či už třikrát, ti vytkne, že se názor tvůj teď zvrací, tramp na chvíli se od koryta přikrad, řve, že stát pensi dal ti za tvou práci. I poet přiběh – ovšem, že ne gratis – jak čilé hádě svlík už duše kůži – rozsudek dá ti – plural majestatis: „my“ zmýlili se v básníku i muži. Ah, služba, služba! Kreatury bědné, jež ohýbáte páteř svojich nátur a dřete se tak za noci i ve dne, ut aliquid fecisse videatur. Ano, přece jen pravím: ubozí vrtichvosti... Ne na ně padá zodpovědnost za tohle všecko. Ti, kdož je štvou, ti bezohlední chlebodárci jejich, by měli číst ty spousty listů, jež dostávám: díky, souhlas, vydechnutí, že jsem dal výraz všemu, co bolí a otravuje duše jejich. V neděli jsem ukázal, jak si vystřelil soudruh 125 Stivín mrtvým Habrmanem proti mně, dnes povím, jak si mrtvý Habrman dělá dobrý den ze ctihodného soudruha Stivína. Napřed citát: – 10. dubna 1929. J. S. Macharovi. Drahému a vzácnému příteli, rozsvěcovači světla, neohroženému bojovníku za pravdu a právo, poražeči model, mistru a učiteli, velikému synu svého lidu, vojáku za svobodu a samostatnost svého národa, na památku a na důkaz své oddanosti a své lásky věnuje tyto „Mé vzpomínky z války...“ G. Habrman. – Takto mi připsal svou knihu, připomínám: v dubnu 1929. A Rud. Bechyně praví v úvodní stati k této knize: „Je známo, že uvnitř sociální demokracie vedl Habrman národně revoluční směr, což znamenalo: boj s válečným oportunismem B. Šmerala.“ Zuřivým práčetem tohoto B. Šmerala byl tehdy soudruh Stivín. A nyní k té „podobizně s vlastnoručním věnováním“. Jaktěživ jsem takovou podobiznu neměl. Asi před pětatřiceti roky poslal mi řečený přítel svou fotografii z mladších let, z doby, kdy přišel z Vídně do Prahy. Bez věnování, bez podpisu. Ostatně i knihy, které jsme si posílali, byly bez obvyklých věnování a podpisů. V roce 1910, kdy jsme chtěli vydat k šedesátinám prof. Masaryka „Památník“, zapůjčil jsem fotografii prof. Fr. Krejčímu k reprodukci. Vidí se tam včele knihy. Ale vrácena mi nebyla, prý se ztratila. Žádné jiné podobizny jsem nedostal, docela už ne s věnováním a podpisem, přirozeně jsem ji nemohl „roztrhat“. – Habrman je sice mrtev, nevím, co po tomhle mém prohlášení bude ještě 126 povídat soudruh Stivín a „Právo lidu“ – ale tohle může soudruh Stivín přezkoumat a to velmi důrazně: někdo by mi tu podobiznu byl musil dát –
tož nyní do Lán bez řečí, ať Stivín tam se přesvědčí! A až mu bude má výpověď autoritativně potvrzena, nemusí odvolávat, nemusí žádat odpuštění, nic, pranic – ať odloží tuhle injurii na hromadu jiných, kterých proti mně již napáchal a napáchati nechal a ať chodí na světle denním jako šéfredaktor práv lidu, člověk slušný, politik příkladný, význačný funkcionář sněmovny atd. atd. Já odkládám pero, podobizna soudruha Stivína je dokreslena, strana soc. dem. ať si ji zavěsí v pantheonu svých nynějších výtečníků... 14. února 1933.
NEBOŽTÍK HABRMAN SVĚDČÍ... III.
„Právo lidu“ dne 16. II. 1933:
„Pan J. S. Machar píše ve svém tělesném orgánu – samozřejmě ve Stříbrného „Poledním listě“ – že prý odmítl psát do koaličních listů. Pan J. S. Machar zřejmě trpí poruchami paměti. Můžeme mu před jakýmkoliv forem dosvědčit (sekretář strany soudruh Rundr, tajemník Jednotného svazu soudr. Horský, šéfredaktor „Práva lidu“ soudr. Stivín a j.), že se velmi úsilovně ucházel po svém pensionování o spolupráci u „Práva lidu“, ale byl odmítnut. K jeho výkladům ještě připomínáme: 127 President Masaryk vozil s sebou v době revoluční akce malou vlajku s nápisem: „Pravda vítězí!“ Byl to snad jeho talisman, stále připomínající cíl naší revoluce. Měl tuto vlajku na svém stolku v Paříži, v Londýně, v Rusku, ve Švýcařích, v Americe, ve vlacích a na lodích při práci. Vlajka tato byla jednou ze vzácných intimních památek na boj za naši samostatnost. Pan president ji daroval J. S. Macharovi. Co s touto vlajkou J. S. Machar učinil? Hodil ji před Habrmanem na zem, pošpinil a pošlapal ji, protože se domníval, že president Masaryk je vinen tím, byl-li J. S. Machar republikou „psovsky odkopnut“, t. j. dostal-li za pět let státní služby pensi pouze 60.000 Kč ročně. Jak také může někdo hlásat, že pravda vítězí, když J. S. Machar nedostal pensi alespoň dvojnásobnou?“
* Polední list: Bývalý předseda Volné Myšlenky a redaktor R. Kopecký poslal nám k tomuto tvrzení Práva lidu své prohlášení: Vážená redakce, „Právo lidu“ oznamuje, že spisovatel J. S. Machar ucházel se po svém pensionování o spolupráci v tomto listě a byl odmítnut. Svědky jsou pp. Stivín, Dundr a Horský. Jméno p. Ant. Horského, tajemníka Jednotného svazu soukromých zaměstnanců, prozrazuje, že jde o historii trochu mladší, na níž mohu vrhnouti světlo, jsa na ní účasten. Vypadá ovšem jinak, než jak ji líčí „Právo lidu“. Stalo se asi před třemi lety, když k Macharovi, 128 jejž jsem krátce před tím získal za přispěvatele „Volné myšlenky“, dostavil se zástupce jednoho listu, básníku dnes pustě spílajícího, a žádal jej o spolupráci. (Nebyl ostatně sám, v té době byla u Macharových dveří slušná tlačenice podobných petentů.) Nepovažoval jsem onen list za dost vhodný pro Machara a prosil jej proto, aby nabídku odmítl. Současně jsem však prostřednictvím p. Ant. Horského, tehdy spolupracovníka „Práva lidu“ a zaměstnance „Volné myšlenky“ vzkázal do „Práva lidu“ p. dru Charvátovi, že by bylo účelno, kdyby „Právo lidu“ požádalo Machara o příspěvky, aby předešlo onen list, který tak naléhal. Nabídl jsem ochotně své zprostředkování. „Právo lidu“ mlčelo. Ani já jsem se věcí dále nezabýval. Poněvadž se však Machar nenabízel, nemohl býti odmítnut. Jednal jsem v té věci v dobrém úmyslu, namáhal jsem se však zbytečně již proto, že dr. Machar ani do onoho druhého listu nepsal. Tak se má celá historie. Moji bývalí spolupracovníci z „Volné myšlenky“, před nimiž jsem celou záležitost projednával, mohou dosvědčit pravdivost mých slov. Nemaje jiné možnosti vyvrátiti klamná tvrzení „Práva lidu“, prosím Vás byste otiskli těchto několik řádek. V dokonalé úctě R. Kopecký.
129 Z KNIHY: PĚT ROKŮ V KASÁRNÁCH str. 84–85
Zvláštní dar přivezl president z ciziny členům vlády a svým přátelům; koule voného mýdla, vzácnost tehdy v naší zemi. Vykládali jsme my vtipkaři, členům vlády ovšem, že dar ten má symbolický význam, že president chce, aby byl čist nejen obličej, ale i ruce – nu, po převratě byl to arci jen vtip, neboť třebas bylo mýdla málo, byly ruce dosti čisty a obličeje také. Mně dala dr. Alice Masaryková ještě zvlášť čtverhraný černý praporeček s rudým husitským kalichem, potom klínový černý s rudým heslem: Pravda vítězí. Připevnil jsem oba na stěnu svého pokoje, později v těžkých chvílích jsem se na ně díval, až konečně jsem jeden sundal, sbalil a schoval. Ten klínový s nápisem: Pravda vítězí proč, povím na svém místě.
Z KNIHY: PĚT ROKŮ V KASÁRNÁCH str. 315–316
Exponenti politické strany, zřízenci ministerstva, bijí do presidenta, do svého ministra, záložní důstojník trhá náčelníka hlavního štábu a generálního inspektora – a ministerstvo a tiskový referát ministerstva mlčí tady, jako mlčel tam, člen vojenského presidia se docela chlubí, že při tom pomáhá a ministr beseduje s autorem – a všecko je v nejlepším pořádku! A nejvyšší velitel armády? Bylo to ve dnech, kdy oni dva odborníci, Skorkovský a dr. Kautský, 130 útočili v „Českém slově“ na ministra Husáka a generálního inspektora. Moje dcera měla míti na radnici odavky, president byl nemocen, proto se svatba její odkládala až k jeho uzdravění. Neboť jí slíbil, že jí půjde za svědka. Uzdravil se a první jeho vycházka vůbec byla na Staroměstskou radnici, aby dostál svému slibu. A „České slovo“ přineslo o tom lokálku, vyznívající ve výtku, adresovanou sice mně, ale cílenou jinam: jak prý se může opovážit generální inspektor, jenž se nachází in statu demissionis, pozvati hlavu státu k své rodiné záležitosti! Ano, takhle daleko šla česká divočina, ale i k tomuhle se mlčelo! Když jsem po třech letech odešel z vojenské služby, ptal jsem se při jedné návštěvě presidentově u nás, měl-li po celý čas jako nejvyší velitel armády nějakou výtku a vůbec něco proti mně. „Ani tohle!“ a přiložil palec ruky k malíčku tak, až se nehty dotýkaly. Sám, jak jsem již na svém místě řekl, nikdy jsem si mu nestýskal, nikdy nežaloval, nikdy v nepřítomnosti kompetentních činitelů (totiž ministra, šéfa hlavního štábu a přednosty vojenské kanceláře jeho) s ním o služebních věcech nemluvil. Byla otázka: Znal původ a příčiny těchhle útoků na Husáka, na mne, na generála Mittelhausera? Referoval mu přednosta jeho kanceláře a později ministr Udržal o nich? I ten i onen byli zasvěceni... Armáda je nejcitlivějším článkem v organismu státním, každá chyba shora, každá nespravedlnost pronikne jí až do posledního nervu dolů a způsobí nedozírných škod... Vědělo se tohle nahoře? Ach, takových otázek bylo mnoho, mnoho.
131 A jednoho dne jsem sundal a svinul onen černý husitský praporeček s nápisem: „Pravda vítězí!“ se stěny svého pokoje a začal jsem číhat na příležitost, kdy bych mohl odejít z toho všeho. Vůle byla stále, sil bylo také, ale počalo se nedostávati chuti k dalšímu zápasu s touhle českou náturou. Dodatek: Praporeček jsem sundal se stěny v roce 1921, tři roky před svou demisí. Historii o tom napsal jsem a vytiskl 1925 v časopisu „Národní práce“. Kniha „Pět roků v kasárnách“ vyšla 1927.
* A na dnešek jsem měl tenhle sen. Nebožtík Habrman přišel ke mně. Bledý, zmučený, se sepjatýma rukama. Abych prý zakročil, že chce mít už jednou pokoj od Stivína. U ministerského předsedy, u státního zástupce, u ministra soudruha Meisnera, v parlamentě, v senátě, třeba prý i u arcibiskupa, jen aby měl klid. Zasloužil prý si ho, těšil by se z něho – ale ten Stivín!... A opravdu: ubohý Habrman vyhlížel příšerně: v nejhorších dobách své nemoci takhle nevypadal. Je mi ho líto, strašně líto. Volám tedy jeho jménem k celé soc. dem. straně, a sám, jím splnomocněn, vyklopuji, co by ještě dosvědčit mohl. Ale nic víc.
Soudruzi, jaký to váš vývin?! Což ve vás špetka citu není?! Smí mě rvát deně z hrobu Stivín za svědka těch svých blabolení?! 132 O čem bych moh teď svědčit ještě?! Že tenkráte jsem při tom stál, když zuře, za prudkého deště, M. přítelovu kštici rval, že po ni nezbylo ni vlásku?! Či že jsem na Hradě kdys shled, jak M. se pustil do klobásků a že je s rozhořčením sněd?! Či že jsem – byl tam lidstva nával a mnozí též se divili – zřel, jak M. s klením poklepával krk bílé páně kobyly?! To tedy ještě dosvědčuje. A víc a dál ať není štván tím fantastou, jenž Stivín sluje, nebožtík Gusta Habrman. 17. února 33. 133

KRISE
Ta Doba naše stená, řve a vzdychá a zmítá se a sem tam sebou hází. Dav odborníků po špičkách jde zticha a zkoumá, hádá: co jí asi schází? Kněz praví: Návrat k církvi! Víra, víra! Kříž bohem daný nésti odevzdaně! K těm bědným právě Pán zde s láskou zírá a jednou dá jim místa v nebes staně. Dí statistik: Věc tuze jednoduchá, to kapitál se přelil jedním směrem, střed ožebračen, propast je tu hluchá a Bída sedí v zákoutí tom šerém. A mudrc tvrdí: Člověk stvořil stroje, a stroj se vrhá na člověka nyní, jej vytlačuje bez námahy, boje a zbytečným jej na tom světě činí. Muž spořivý mní: Kde kdo si teď zvykl žít nad poměry na vysoké noze, jen bio, pečeně a pumpernikl – tož zle je, když čas zakročuje stroze. Dí historik: Ne, to jsou války plody, jež miliardy národního jmění probila vztekle, to jsou hrůzné škody, jež nesem my i příští pokolení. 134 Spektator časů takto rozsuzuje: Vše splošilo se: Umění i věda, morálka, sporty. – Spása naše sluje: prohloubit všecko. Jinak běda, běda! Politik povážlivě hlavou kývá: Ty spodní proudy jsou tu otráveny buňkami z Moskvy. Jedna spása zbývá: náš prapor třímat čistý, nestřísněný! A komunist se šklebí: Ano, ano, pluh velký musí projít touto půdou, co nahoře – být musí zaoráno a spodní vrstvy v slunci hřát se budou. A strážce mravů přesvědčeně jistí: Je cynismus to, nihilismus čírý, jež otravují život nenávistí, je potřebí nám v dobro, pokrok víry. Pár žurnalistů ochotně hned hlásí, že víru v autority u nás škůdci podryli zlobně – přijdou lepší časy jen půjdeme-li za svými zas vůdci. Hrst nadšenců se hrne s úvahami: Což zřídit spolek na zlepšení věcí? S předsedou, jednatelem, stanovami? Je zle – leč tohle pomůže nám přeci. – – – Dav lazebníků dál, dál uvažuje, jak pomoci a co jí asi schází – A Doba stená, řve, se převaluje, jak svázaná zvěř sebou sem tam hází – 135 A chvilkou vzkřikne: Slepí jste! A hluší! – Jsem těhotna! – A hrůza hrůzu plodí! – Vy zabili jste rozum mi i duši – a běda vám, až dítě se mi zrodí! –

EPISODA
Muž přísné vědy s pronikavým zorem – však je též vysokých škol profesorem – vstoup do tramvaje, ruku tiše podal a cestující rychle zrakem zbodal. A zrak ten potom do mých očí vnořil a stroze takřka s výtkou zahovořil: Nu, kolem vás teď nastavili vily a vyhlídku vám všecku zahradili. Já omlouvám se, to že lhostejno mi, že takto vůbec staví se teď domydomy, že není ani kdy u oken státi a do krajiny volně vyhledati. – On na novo zrak do mých očí vnořil a s novou výtkou stroze zahovořil: Vy čet jste, co psal – kdo už nyní nevím – že kverulant jste, že jste tuze levým. Já vysvětluji, že jsem tu věc nečet, že do domu mi nesmí hlas z těch mečet, muž, jenž to psal, se zdá být bystrý věru a může u nás dělat kariéru. – 136 On na novo zrak do mých očí vnořil a s novou výtkou stroze zahovořil: A v Akademii prý potíž máte, ty volby, ceny – všecko se vám mate. Já vysvětluji: mnoho hlav i smyslů a v republice mnoho děr i syslů, té Akademie jste také členem a ovšem krášlíte ji svojím jmenem. Leč – co to všecko. Vše je plané, němé proti té strašné ráně v rodině mé – Zrak rozjiskřený do mých očí vnoří a skoro radostně tak zahovoří: A co vás stihlo? Jakou mníte ránu? Můj dědeček je, profesore, v pánu. Kdy zemřel? Před osmdesáti lety a v mladém věku. Stáh jen vážně rety, jak by se kyselého vína napil. A já už bystře z tramvaje té kvapil, by nerušen on s pílí náležitou moh luštit hádanku mou zapletitou. 137

„NEBÁT SE A NEKRÁST“
Ta naše bědná generace jak ve všem i zde provádí jen část – buď tedy: nebát se a krást – anebo: nekrást, ale bát se.

SVOBODA TISKU
Husa, Žižku, Komenského špiň si dnes dle gusta svého, budeš při tom živ a zdráv – jen těch nových svatých jmeno, jež je ctíti nařízeno – tady pozor! Paragraf!

DEN CO DEN
Prázdný žaludek a oči mdlé, dluhy v ulici a v kapse smutno – dobrý strýc mu káže: Zle je, zle, uskrovnit se, hochu, šetřit nutno!

POLITICKÁ JUSTICE
Deset let ticho. Náhle prudké hlasy: Očista státu! Lidé, chyťte ho! – Pět zlodějů chce věšet šestého, leč ten s tím, zdá se, nějak nesouhlasí. 138

ÚSPORNÁ KOMISE
Snížit platy vysokým a vyším? – Ani nápad! Prosím, hlasem tiším. Zrušit senát? – Víte páni jistě, že nám jednou není útočiště? – Tož poslanců počet restringovat? – Ták! Snad sami sebe popravovat? – Pět, šest ministerstev vyškrtněme! – Snad ta, kde my třeba usedneme? – Jejich auta tedy! – Jakže mají mezi luzou jezdit po tramvaji? – Přemýšlejme tedy! Přemýšleli plné tři dny, dumali i v noci, až to našli. Vzácné poznatky: diurnistům škrtli paušál celý na tužky a pera, násadky.

ULEHČENÍ
Loupežná vražda, krádež, zpronevěra, úplatky, podvod, koupě mínění – to, drahý národe, dnes jako včera dostáváš v listech svojich ku čtení. 139 A výtečníci s dvojím, trojím platem, úřadů spousta, stavby paláců, nabité sály, kde se platí zlatem produkce světoběžných paňáců – V barech se tančí, sportům též se daří, co po ulicích s prosbou potácí se muži, ženy, děti siných tváří – oh, rozmnožili se nám žebráci! A exekutoři. Jsou strozí, přísní, vnikají do chalup i do domů, jde četník s nimi, pomáhá jim v tísni a nepovolí nikde nikomu. To vše prý „poválečnou krisí“ zve se. Dík nebi, diagnosa že tu je. Ta bída se nám vždycky lehčej nese, když člověk zví jen, jak se jmenuje.

OPTIMISTA
Než všude jinde, líp je u nás přec, pro vydání svá máme úhradu – prohlásil onde předák přebystr. Stotisíc pense bere z úřadu, stodvacet k tomu jako ministr. Šedesát nadto jako poslanecposlanec, stát dává auto, šoféra a byt, diety, benzin – u nás možno žít. Než všude jinde, líp je u nás přec. 140

JE ŽALUDKŮ I DUCHŮ KRISE
Je žaludků i duchů krise. O holý život lze jen dbát. Už s bohem dali lidé knize, duch národa teď začal spát. Jak bude dále – těžko říci, prý svět cos někde projedná. A jinak kanou v národ spící jen slova nezodpovědná. Pastýři ovcím vyčítají, že takhle těžko je jim vlást, že omrzelost sedí v kraji a že se neumějí pást. A každé hladové to zvíře naslouchá slovům těchto dum a z hloubi duše za pastýře dík vzdává štědrým nebesům.

KDYŽ ŠMOK SE STÁVÁ „VLASTENCEM...“
Proč Johann Wolfgang? Krajani, proč, rcete? Proč nepsat vždycky Jan Vlčíchod Goethe? Což není zas to onen zrádný proud, jenž k Němcům tíhna, chce v nich zahynout?! 141

JEN JEDNO SLOVO
Jen jedno slovo učiníte tělem a nastane nám zlatý věk, jen jedno slovo v rozsahu tom celém, vždy, všude, ve všem: pořádek. 24. XI. 32.

TRAKTÁT O PROSTITUCI
Řvou, křičí, pláčou jisté skutky. Ne tyhle bědné prostitutky, motýli nocí těkající, jež ke koupi jsou na ulici – kdo může zdvihnout kámen na ně? Zda muži jdoucí ve chrám páně, by v manželský stav čestně vešli, když sčetli na poslední grešli, čím je ta ručka zatíženázatížená, již podat má jim mladá žena? A čistý dům, protekční styky a respekt mezi současníky si vyžení tu jistojistě? Zda dámy, jež na předním místě se stkví v té lepší společnosti a dávají se s ochotností za šperk, za auto, za lichotu, či z nudy, z touhy po životu, a v lázních tanečníka koupí si na noc, jenž jak snop je hloupý? 142 Zda obou vážní otci, matky, již hledíce v svůj život zpátky, si myslí: ať se ten svět mění, jen tohle trvá – snad to není tak na vlas – no, bůh s nimi, s námi – my šli též často pěšinkami! Ne, tohle neřve. Toť věc těla a morálky jich. Ta je celá též ostatně jen prostitutkou. Jde o tu, která silou prudkou do těla národa nám vnikla, do všech žil jeho jed svůj vstřikla, v něm zdomácněla, dál se šíří, na světle slunce bujně hýří, řve neslyšena, sama hluchá, a zve se? Prostituce ducha. Zásady, pravdy, přesvědčení, prapory, hesla – vše se změní než řekneš: jedna, dvě, tři, čtyři. Propastě s horami se smíří, s prava se rázem skáče vlevo, ocel se mění v měké dřevo, co včera jedem, dnes je lékem, pes sedne k soudu nad člověkem a Petr zapře, Jidáš zradí, a oba se hned skamarádí, a ovšem neplatí už více pláč hořký, smyčka na osyce – zde jedna zásada je chytrá: ten dnes mě koupil – kdo pak zítra? Tak strany, vrstvy, politici, tak žurnalisti, tak zde všici 143 na trhu stojí, zírajíce, co nabíd ten a kdo dá více. A prsní tony připraveny hřmít z přesvědčení, podle ceny víc nebo míň, že je teď bílébílé, co černo bylo do té chvíle. A nejbědnější, že to zdá se být v pořádku a přiznává se, že běžná věc to. Sociolog i filosof i básník – prorok zří na ten mumraj bez účasti. A veřejnost, ty děti vlasti, jak tupé ovce za berany, jdou od této v směr oné strany – s tím jasným přesvědčením žití že takhle to as musí býti. Do našich očí, našich duší řve tohle – slepci jsme a hluší; před dějin tváří žaluje to – my nehnuti jsme v chvíli této; soud budoucna se na nás valí – ta – sláva! – nemá kriminály; cti zbaveni i smyslu pro ni, my zříme, jak se za dnem honí den nový – nemá nám co zloupit, zvědavi, kdo se v něm dá koupit a zač – a zda v něm kupce není i na to naše přesvědčení. 144

ZOUFALÁ PROSA (Ženám, jež jsou členy zákonodárných sborů.)
Kdybyste věděl něco pro ni, pane, je třicetosm roků stará, pravda, leč přičiní se – znám ji ode dávna – je svědomitá, chtěla přijít sama – leč jízdy nesnáší – ať železnice, ať tramvaj – chudák, pápěra je pouhá, že vítr srazil by ji – ale dobrák tak velká, jako chudák, pane. Ba, chudák... žena, která nese tresty, jen že je žena... Víte, ten muž její, můj bratranec, je takto člověk pijan a jako muž je surovec a tyran – ten – jak to říci? Víte, že ta bědná už dvakrát byla letos u lékaře, by proved na ní zákrok... a ten lékař zná její rodinu, zná od malička ji samu, místo osmi set jen tři sta za jednotlivý zákrok žádá od ní – ten zavolal si tedy muže k sobě a řek mu, jak ji vraždí tím svým mužstvím. On vyslech, cynicky se smál a řekl, že vystavit se nechce nakažení, však způsob najde, aby pomoženo jim bylo oběma – a myslete si: ten chudák žena obdržela včera od soudu zprávu, že muž její zadal o rozvod právě... Víte, má dva hochy, ten starší, víte, k myšlení je líný, po otci pijanovi dědictví to. 145 A druhý podědil tu slabost její, jak věchýtek je, bez krve a tepla – a lump ten prohlásil, že ty dvě děti jí ponechat chce, soud že jistě uznáuzná, že matčin život přec je morálnější, než život jeho... O své újmě šla jsem k našemu advokátu, co tu dělat, jak chránit ji. Řek, není možnosti tu, jak pomoci jí. Alimenta jistě soud přiřkne jí – leč žádná síla světa jich nevymůže, když on platit nechce. A doktor myslí, sotva že chtít bude. Což vím už. Bratranec mi řek to přímo. Prý ožení se znovu, co je s ženou, když ženou nemůže být – je to sobec a ničema – leč, co tu dělat? Zákon je pro něj. – Pane, kdybyste ji viděl, vy užas byste. Je to kost a kůže, ta žlutá kůže napnutá jak bývá na ploše bubnu – však to bylo krve, co ubožák ten ztratil v řadě roků – vždyť jako letos, tak to chodí stále, jak ondy povídala, když mi přišla o místo prosit. Styděla se dříve, teď pověděla. Pomozte jí, pane, jak otřískaný strom tu nyní stojí bez květu, ovoce, bez mízy, síly. A to je člověk-žena... Žena... Žena... 146

ODSTRAŇME VÁLKY!
Odstraňme války! Ano, odstraňme je, barbarský přežitek to dřevních časů – ať slunce na bratrství lidstva leje své zlaté světlo, ať si v jeho jasu Jih se Severem, Východ se Západem podají ruce; u zelených stolů ať spory řeší se teď míru řádem, ať národy jdou k velkým cílům spolu! Leč střílet pušky přece nepřestanou, jsouť příhody tu, jež se nevyřeší, než důrazných salv dobrou správnou ranou – je lidstvo dobré, ale člověk hřeší. Chce překazit se správná exekuce, když stát chce poslední brát z chléva krávu, jsou hrozící tu hnusné holé ruce, když hladový dav mní, že řvát je v právu. Je srocení, jsou hrozby urážlivé, je kámen, jenž do oken třebas lítá, a v případech těch, jež jsou pohoršlivé, se musí chránit státní autorita. Tož demokracie jest na postupu a válka válce hřmí teď heslo její, hromadné vraždy, triumf smělých lupů, teď, zdá se, z dějin navždy odcházejí. 147 Leč odzbrojení? Který blázen je tu, jenž tohle chtěl by? Nutno přec, by časem stát zahovořil řečí kulometů a přesvědčoval řízně pušek hlasem.

REPUBLIKÁNKA
– odšoupla koflík s nedopitou kávou, a proto jen, by příliš křepká gesta jej nesrazila při líčení živém, jakési něze dala vstoupit v oči a nakřapnutým zvonkem smíchu v hrdle doprovázejíc povídání svoje tak vyprávěla: Co sen všecko splete! Mně na dnešek se, podívejte, zdálo, že Štěpánkou jsem, ano, kronpriceznou a to vám bylo: Ve vídeňském hradě já chodím po pokojích, samé zlato, zrcadla po všech stěnách, po všech stropech a najednou, že mám jít k císařovi, k Franc-Josefovi! Říkám dvorním dámám, že nemohu, že neumím se klanět a ty se smály, rozstouply se v kolo, pozdvihly sukně, nakláněly hlavy a ohnuly se velmi pěkně v kříži – já po nich – no v tom probudím se ze sna a věřte, líto bylo mi, že všechno snem bylo a že nemělo to konce – 148

O WALLENRODISMUS
„Tys otrok – zbraní otroka je zrada“ – teď mezi učenými vznikla váda, kde věc má vznik, jak Slovan přišel k ní a hlavně, zda ten fakt je morální. Ač proti mluví vážné autority, můj souhlas s ní je v srdce, duši vbitý, a naše účast za let válečných jsou velkým podtržením pravdy v nich. To lidské já nesnáší přišlápnutí a nikdo nikdy v světě nepřinutí se vzdáti ho. A proto zradou, lstí, i jedinec i národ vždy se mstí. A morálka a ethika – co chcete? Tak hřmících výstrah nikde nenajdetenenajdete, jak leží v toho faktu hluboku: Nerobte, lidé, z lidí otroků! 149

POLITICKÉ ZBRANĚ
Nejpitomější zbraní v politice je vždy a všudy osobní ta msta. Quem deus perdere... on ví to sice, leč svou provádí přes důkazů sta.

DEVATENÁCTÝ LEDEN 1933
V Jihlavě to rozdělili podle příčin, účinků: J. S. z Prahy dostal koláč, J. S. z Brna hrozinku. Vrtichvosti J. S. v Brně těší pána zlehynka: Copak takový je koláč, všecko je ta hrozinka!

STEJNÉ PŘÍČINY – RŮZNÉ NÁSLEDKY
A Němci tedy slavně zvítězili, tož pokutován Němec nebude. My vyhráli, leč že jsme při tom byli, musíme platit. Servus, Osude! 29. I. 33. 150

RADY ZKUŠENÉHO ČLOVĚKA
Oh, básníci, jak bývalo už není, už není volno o všem možném psáti, je censura, je mocných pohoršení a dvorní pera možno na vás štváti. Tož podřídit se. Máš tu jaro, deště, hvězd miliony, západ, slunovraty, ves rodnou, taky trochu lásky ještě, moderní ovšem, potom, hochu zlatý, mrou denně takřka lidé zasloužilí, tož elegií oslavit je spěchej, a jiní k metě roků pokročili, té příležitosti též nevynechej a napiš pozdrav, hymnus, jak se žádá. Tu svobodu máš. Vol bez nebezpečí. Redakce každá otiskne to ráda. A nezchmuří se nad tím brvy něčí. Leda že přec máš satirika tužbu a musíš na kořist se přímo vrhat – pak u těch mocných nastup dobrou službu a koho ukáží ti, můžeš trhat.

NÁŠ NÁROD
Je možno svést jej, klamat, znavit, pobláznit, zhlupit, přiotrávit – leč promne oči zmámené a zdráv zas křikne: Ne a ne! 151

JINDY A NYNÍ
V monarchii takový byl zvyk: koupila se strana, vůdce přidali; v demokracii se koupí náčelník, strana jako přívažek se přibalí.

SPÁSA
Domek zamčen, skla jsou zamžená, v jizbě atmosféra zkažená, v bačkorách tu úzkostlivý lid – nezbývá, než okno vyrazit!

AD. HITLER – ŘÍŠSKÝM KANCLÉŘEM
Oh, Hindenburg! A to je demokracie: ne svoje „já“ co tabu nad vše klásti, buď Hitler sám se nyní ubije či osvědčí se – vždy to prospěch vlasti.

ZJEDNODUŠENÍ KARAKTERŮ
Vous nebo holen, vlasy nebo pleš, má „pravdu“ v hubě, v duši sedí lež, nad poplužní dvůr čelo, života jeho skvost, buď tajný řitělezec či zjevný vrtichvost. 152

EPIGRAM
Špička jako jehla – lehce šíp se nese – není k vytrhnutí, ať jen zabodne se – s úsměvem jej vystřel – úsměv stále měj, ať trefený klne sebe zuřivěj.

NADĚJEPLNÉ PŘÍŠTÍ
Až bude operace vykonána, bude ta krise překonána: bez krve, dechu, tup a nah pacient stená v mrákotách.

NÁROD NA ROZCESTÍ
Čehý! – tak radí temné theorie. Hót – volá zištná praxe – sem! Na uši pozor! Zacpi si je a dál jdi moudře prostředkem!

VŠEM, KTEŘÍ MI PROJEVUJÍ SOUHLAS
Já věřím – vy jste svědky mi – že za obzory tmavými Čas jiný čeká – „jiný“, dím, zda „lepší“, dnes vám nepovím, neb na vás bude záležet, 153 by lepší byl. Svých dějin chrám si vždycky staví národ sám, my tvůrci jsme svých šťastných let i ponížení i svých běd. A souhlas váš mi důkazem, jak pociťuje naše zem, že nutno zdvihnout se a jít pro nový čas se připravit. Náš národ zdravou duši má a je v ní touha upřímná po čisté vyšší linii, po prosté pravdě; cení ji i jazyk nerozčísnutý a chce, by každé minuty šlo slovo s činem ve shodě; nic nepřenechat náhodě ni hazardérům, Tartuffům. Čist duší, mít i čistý dům. A souhlas váš mi proto mil, že z něho jako z číše pil jsem posilu a naději a jistotu, že nejsem sám, že k hluchým uším nevolám a rychlými že kročeji jde Budoucnost. – Tož díky vám! 23. II. 33. 154

RUB A LÍC
Figle, lži a nástrahy a triky, sobectví, ješitnost bláznivá – tak. A v štítu téhle politiky čte se: „Rozumná a poctivá“.

EUFEMISMUS
Popatřte na praxi onu: chlapík dostal – to je trik – s hůry na půl milionu, by byl z něho asi pro vše příští časy „neodvislý“ politik.

NA SPRÁVNÉ CESTĚ
Proti živlům neklidným se zákon chystá, cesta osvědčená, cesta vždycky jistá: v Kocourkově, aby mohli klidně spáti, zakázali věžným k ohňům šturmovati.

ZMĚTENÍ POJMŮ
V těch našich financích – čert je v tom – pletem to, až pánbů brání: má tam být národní ekonom a je tam výběrčí daní. 155

ROSTEME...
Vše u nás roste: kuráž censury, plot zákonů, čel drzost zoufalých, nezaměstnanost, karikatury, lži, daně, dražby, zoufalosti smích.

V LABYRINTĚ
Věc hrozná! Miliardy probity! Pátrá se, prohlíží dům spletitý, už do všech koutů světlo proniká, a nelze, nelze nalézt vinníka!

OSUDY PROROKŮ
čili
KDYBY SE BYL HUS VRÁTIL Z KOSTNICE
Byl by, čím nebyl nikdy dřív: břich tučný, prelát veselý, půl Macchiavell, půl Tartuffe a zemřel pěkně v posteli. Pak nebylo by válek všech, jež proslavily zemi tu, a svár by nebyl v našich dnech o význam oněch Husitů. 156 A nám by zmizel jeden hnus, vždyť naši taškářové zlí to drahé svaté jmeno „Hus“ by nadarmo brát nemohli.

ŠMOK
Má bláto v hlavě, bláto na botách a řve ti v brance plotu stoje – a myslí si, že já snad na potlach jej vpustím k sobě do pokoje!

ČTĚN MUSÍM BÝT
A chci být čtěn – ať spíláno mi, ať slaboch nad mnou ruce lomí, ať proklínán jsem, zneuctěn, ať nenáviděn – chci být čtěn! 12. III. 33.

ELEGIE
Čtenáři můj, najdeš jistě ve spisech mých na svém místě, jak mne stíhal za Rakouska censor Durak pitomý, jak se prostředky tam všemi, řečmi, interpelacemi přátelé mne zastávali, dbalí hlasů svědomí, 157 jak silami spojenými nad prosou i verši mými v každém čase v každé chvíli bděla péče účinná – bozi moji, kde ta leta, kde je nyní dvojice ta, kde jsou ti dva drazí lidé T G M a Drtina! Doma jsme – leč doba zlá tu. Našemu já sloužil státu, kdy ta Vídeň měla zuby a on nebyl na světě; český lev byl kotě milémilé, skákával tak roztomileroztomile, jak mu Vídeň pískávala přes provázek v přemetě; vlastenci pak a kdož nyní stát náš péčí svojí stínístíní, zachovej nám Hospodine pěli hlasem dojatým – vzpomínám na časy ony, já bil tenkrát na své zvony, tenkrát oni hrozili mi prstem přísně napjatým. Svět se změnil – je teď lépe? Na ty české lebky klepe tuze mnoho překrásných slov – kdyby jen v nich obsah byl! Skutečnost je hodně jinájiná, voda do našeho vína, voda špatná, voda shnilá nalevá se ze všech sil. 158 Já prý škodím – oni chrání republiku svojí zbraní – svatý Jene z Nepomuku, přijď k nám tedy na víno! Jazyk tvůj se má stát valem republice ideálem – kde jste, kde jste, přátelé mí, T G M a Drtino! 159 Z NAŠÍ PATHOLOGIE
Je tomu čtvrt století a jeden rok, kdy jsem psal zuřivé útoky proti České akademii, vlastně proti literárnímu odboru čtvrté třídy její. Důvod? Dali výroční cenu sbírce mých veršů, ač jsem o ni nežádal. Dobrák Arbes slyšel, že se mi vede ve Vídni všelijak a zadal mou knížku ke konkursu. Cenu jsem okamžitě vrátil a do Akademie bil hlava nehlava. A s presidentem Hlávkou vedl jsem privátní korespondenci: navrhoval jsem mu změnu stanov, přísný výběr členů, jiný postup při rozdílení cen atd., atd. Odpovídal mi, že je to nemožno, stanovy že jsou stanovy, že máme přiložit všichni ruku k dílu a pracovat o zlepšení..zlepšení... Své útoky – bylo to v „Čase“ – jsem podepsal plným jmenem. Jako vždy a všude. Všechno se opakuje, ovšem s variacemi. Letos se vyřítila řada útočníků zase proti čtvrté třídě České akademie. Kdo to je – nevím. Písmenka. A ne, že by dostala cenu a vrátila ji – naopak: asi že ji nedostává. A letos jsem já v Akademii a jsem docela předsedou té čtvrté třídy. Znáte Chamissův „Kanon“?
To je ta bída doby zlé, to je té bídy doba zlá, to je té doby bída zlá, to je ta doba bídy zlé –
čili: točte a kruťte to, jak chcete, jeden výsledek, jedna píseň. Je zle. Všude zle. A literátům i „literátům“ snad nejhůře. Nakladatelově nechtějí nakládat, inteligence nemůže kupovat, vlastním ná– 160 kladem něco chtít vydat, bylo by hotovým šílenstvím, a genius sebe větší chce také jíst, bydlit a odívat se. K čemu však je Akademie? Ale ta nedá a nedá, má své oblíbence, „nebere nutný zřetel k sociální potřebnosti, a naopak podporují se jednotlivci blahobytní“, horlí SK. v „Českém slově“. A uvádí, kdo dostal ceny, stipendia a podpory za posledních pět let. „Mezi nimi je řada jmen, jež v české literatuře pramálo znamenají“, povídá SK. „Ovšem i ti, pokud jsou mladí, dostávají jen ceny a podpory menší,“ dodává přísně. Potom sestavuje ty starší a staré a povídá: „rok co rok dostává ceny a odměny Karel Sezima, dále jsou tu G. Preissová, Jar. Kvapil, J. Borecký, J. S. Machar, z mladších autorů dostalo se výroční ceny jedině Jindřichu Hořejšímu – a to nešlo bez obtíží.“ Poněkud poťouchle to stilisovala ta dvě písmenka SK, proto ne jemu, ale naší veřejnosti vysvětlím, jak a co skutečně je. Česká akademie, jako snad všecky akademie na světě, nebere opravdu zřetel k sociální potřebnosti spisovatelstva, nesnaží se svými cenami, podporami a čestnými uznáními odstraňovati hmotný nedostatek žadatelů. O ceny a podpory se musí – podle stanov – literát ucházet žádostí a přiložit knihu, pro kterou o hmotné vyznamenání žádá, a vždy jenom prostřednictvím člena Akademie. Platí to pro nejstarší a staré stejně, jako pro mladé moderní literáty. Tříčlená komise přečte všecko, co takto došlo, konferuje a udělá návrh, který plenem je přijat. Čtyřicet, padesát autorů se hlásívá rok co rok. Byl jsem dvakrát v té komisi a mohl bych vypravovat, kdo všecko a čím si troufal ucházet se, a jaká je to trýzeň ty věci pročítat. 161 To je soutěž o ceny. Pro soutěž o podpory z různých fondů, jež Akademie spravuje, jsou voleny zase jiné komise. Konečně ve schůzi literárního odboru jsou navrhována čestná uznání za životní literární dílo. Takto se i mně dostalo čestného uznání v roce 1929 ve výši 5000 Kč, nikdy před tím, nikdy víc potom. Takto se dostalo tohoto uznání v roce 1931 i Jindř. Hořejšímu a vysvětlím hned, co znamená to poťouchlé „a to nešlo bez obtíží“. Předsedal jsem v té schůzi, a navrhovatel začal líčit „sociální potřebnost“ navrhovaného – přetrhl jsem jeho řeč a navrhl sám čestné uznání za životní dílo Jindř. Hořejšímu, a bylo to jednomyslně přijato, a bylo by to bývalo stejným souhlasem přijato, kdyby Jindř. Hořejšímu náležel i největší činžák na Národní třídě. Neboť Česká akademie není institucí pro podporu „chromých kachen“. Nobelových cen neudílí se podle potřebnosti, nebožtík Galsworthy ji dostal loňského roku – milionář. G. Hauptmann, také milionář, shrábl též hezkou řadu cen, a pochybuji, že by se byl v Německu někdo nad tím pozastavil. Město Praha udílí ročně pětitisícové ceny, pochybuji, že by se zkoumalo, je-li uchazeč potřeben – pro chudáky má Praha domovy v Krči. Doufám, že je to jasné. Česká akademie cenami a podporami řídí a odměňuje vědeckou, uměleckou a literární činost – nic víc. Tedy, pánové a dámy: zažádat, jak stanovami předepsáno, o cenu, o podporu prostřednictvím některého člena, potom, když je výsledek vyhlášen a míníte-li, že vám bylo ukřivděno, jděte na soud veřejnosti. Plným jmenem svým a s titulem své práce. 162 Z „Českého slova“ napil se F. X. Šalda a vychrstl to na čtvrtou třídu. I s těmi náhodnými omyly oněch písmenek SK. z řečeného listu. Staří páni berou prý velké ceny a pokud jde o ceny a stipendia menší, jsou prý to „většinou jména jejich chráněnců a satelitů“. Kok co rok prý dostává odměny Karel Sezima, po něm G. Preissová, Jan (!) Kvapil, J. Borecký, J. S. Machar, z mladších autorů dostalo se výroční ceny pouze Jindř. Hořejšímu, „a ani to nešlo bez obtíží“. A dále: „mladá, jen poněkud průbojná literatura pro IV. třídu Akademie neexistuje. Mezi mladými literáty Akademií odměňovanými je možno snad jen asi u 10% mluvit o talentu a umění, všecko ostatní jsou příživníci, chamradina, kýčaři.“ Je pravda, že v naší literatuře rozmohl se systém „chráněnců a satelitů“, ale sám jich nemám, v Akademii ho nepozoruji; jak jsem řekl, byl jsem dvakrát v porotě pro výroční ceny, a porota ta neudělila jí členům Akademie, ač tu žádosti byly. Jak se udělují výroční ceny, vysvětlil jsem, že jsem dostal sám jednu čestnou odměnu za životní dílo, pověděl jsem, jak to bylo s Jindř. Hořejším, je také dnes jasno. Šalda by neměl přebírat bez kontroly takové obžaloby, třebas to bylo příjemno jeho chráněncům a satelitům a třebas to bylo vytištěno v „Českém slově“ – písmenka SK. střelí, přikrčí se a zmizí, on však tu stojí celou váhou svého významu. Ostatně: nedávno byla udělena opravdu veliká cena (20.000 Kč), cena, o níž se v Akademii nikomu ani nesní, za nejlepší románovou skladbu: cenu vypsalo nakladatelství „Melantrich“ a v tříčlené porotě zasedal F. X. Šalda. Sešla prý se 163 spousta prací, jistě tam konkurovala i „mladá jen poněkud průbojná literatura“, ale cenu dostala přece zase starší literátka a k tomu člen Akademie – B. Benešová. Autorka se potom v interviewu přiznala k Šaldovi jako svému duchovnímu vůdci – ale nikomu ani nenapadlo vyvozovat z toho doklad pro poměr „chráněnce“ a „satelita“ k svému, řekněme, slunci. Tím se může praštit jen po stařečcích v Akademii.
*
„Elán“, měsíčník pro slovenskou literaturu a umění přinesl v březnovém čísle českou lokálku „Je něco shnilého – v České akademii“. Autor – zase písmenko M. Prý český spisovatel. „Veřejnost si v poslední době nelibě všimla, jak že se soustavně ve IV. třídě Akademie hospodaří se státními penězi“, „veřejnosti“ míní písmenko M. patrně písmenka SK. a všechny špačky a papoušky, jež mají zase jiná písmenka a horlí, že se „podpory na literární práce rozdělují blahobytným sekčním šéfům, ministerským a jiným radům a dokonce i jejich literárně diletujícím manželkám“ atd., atd., tedy variant skuhrání, jež jsem již vysvětlil a odbyl. Ale písmenka M. ve slovenském listě musila posvítit svíčičkou také na bolesti slovenské. Povídá: „vytýkali jsme sami Akademii, že neuznala za potřebné přizpůsobit svůj název změněným poměrům popřevratovým, aby respektovala Slováky. Akademie nereagovala. Vytýkali jsme, že nevolí členy Slováky a že se nebere patřičný zřetel na Slováky při rozdělování každoročních cen a stipendií. Olympané 164 zůstávají klidni. Je třeba škandálu, aby se pohnuli.“ Tak tento M. v plurale majestatis. Četl-li následující lokálku téhož listu, chytil se asi za nos. Zní: „Urbanov „Živý bič“ dostal konečnekonečně cenu. Z fondu Václava Pabláska pri Českej akademii.“ (3000 Kč.) – Disput s M. je tím ukončen. Ale ne s redaktorem „Elánu“ Jánem Smrekem, jehož si cením jako básníka i člověka. O tu M-ovu svíčičku se jako redaktor tuze a bolestně popálil – až je mi ho líto. Nedal pozor, zanedbal povinou redaktorkou péči. V literárním odboru Akademie jsou již dva Slováci řádnými členy: Ivan Krasko a Ján Jesenský. Kdo jich nepoznal v privátním životě, v zasedání Akademie jich nikdy neuviděl. Nedostavují se. Přes to chce literární odbor, jedno uprázdněné místo (jest jediné, jež je volno) dáti Slovákovi. Usneseno tak v listopadu minulého roku, volba má být letos v květnu. A právě s redaktorem Jánem Smrekem jednal jsem sám o způsobu kandidatury a označení vhodné osobnosti, on věděl nejen ode mne, ale četl tak i v českých listech, že chceme Slováky do Akademie, že musíme nalézt kulturní soužití – – a on, ten milý Smrek, propustí šeredné pluraly majestatis takového M. bez poznámky! A Smrek, Slovák sám, mne žádal potom, abychom neměnili název „Česká“ Akademie! (Když jsem mu postavil eventualitu „Československá“.) Co víc? Nic, pranic. Člověk nechápe a když začne chápat, nerozumí... 23. IV. 33.
165

F. X. ŠALDA A JEHO „CHRÁNĚNCI“
Že prý nemá peněz na rozdanou, proto že prý nemá satelitů, co má, to prý jsou jen přátelé. – Lhostejno je, jak se dítě pokřtí, dítě je tu a po pražském světě pobíhá si pěkně vesele. Stačí, když se přátelíčkům čile dává punc na kavárenskou slávu, etiketu pro ně vyhledá. Oni cení ovšem jeho „práci“, „tvorbu“, „boj“ a bůh ví co pak ještě – Akademie ať groše dá.

RADA F. PEROUTKOVI, JENŽ JEST JAKSI V TÍSNÍCH PŘÍLIŠNÝCH
Nač ten tanec mezi vejci? Možno přímo dít: koňak pili, klábosili já a Maďar žid. Já se dělal trochu wichtig – nač to zděšení? Seděli jsme při koňaku do kuropění. 166

„–UŽ–„ UŽ SE ZAS OZÝVÁ V PEROUTKOVĚ „PŘÍTOMNOSTI“ I.
Ode dávna u pat šibenice navleká kat bílé rukavice, delikvent pak pokládá ten děj za svůj starodávný privilej; proto každý lotr v chvíli exekuce protestuje s čírým rozhorlením prudce, brání hrdlo svoje, nechce vzíti kličku, náhodou-li nevzals bílou rukavičku. II.
Podroušen byl ondy, do oken mi řval, křik jsem na něj krátce, aby táhl dál – už je zas tu, huláká mi da capo, tedy opět krátce: pašol, otrapo!

V „PRÁVU LIDU“ MI PŘIPSAL JEDEN PĚVEC VERŠE – ODPOVÍDÁM:
Ten konvertita vykrad mě, lze doznat, přeobratně a zpěv mi připsal s kuráží, leč slavík zpívá špatně. 167 Což hlavu věšet nemusí pro ty své divné zpěvy, možno, že jiný talent má, sám třeba o něm neví. Což – kdyby tak se překotil zas nyní od soc. demů a šel, kam srdce táhne jej, ku proudu lidovému? Pan Kašpar půjde s procesím a slávou lidu všeho – což – kdyby hoch ten s křížkem šel v čele co vůdce jeho? 24. V. 33.

ČSL. ARMÁDA
Žebráček bědný, přezíraný včera, dnes národa je spasný meč – vojáci, ať se kroutí jak chce řeč, vy vzpomínejte vděčně na Hitlera.

A CO DÁLE?
Přetopen kotel – páry syčí, řvou, až uši rve to. Pokoj musí být! Tož ventily se ucpou, uzavrou – a mudrcové budou míti klid. 168

14. XII. 1933
Dobrý Švehlo, tohle šlehlo! Žádné ceremonie – prostý rolník pohřben bude v hostivařské líše chudéchudé, to je demokracie. 169

PŘÍKLAD PŘÍKLAD
Ten starý Fric, ten „Jediný a Velký“,Velký“ (jak devotně jej Němci nazývali)nazývali), šel jednou špacírem si po Berlíně. Shluk lidí vidí, natahují krky, cedule jakás je tam přišpendlená, je popsaná, leč příliš vysoko je pro lidské zraky. „Šel on podívat se, co to tam mají,“ král kýv adjutantu. Adjutant, voják sáhový, se nesl čapími kroky, přečet, přišel zrudlý: „Toť pamflet!“ „Proti komu?“ „Těžko mluvit.“ – „Jen pověděl!“ „V něm Veličenstvo Vaše je potupeno – hrozné injurie –“ „Šel, sundal to a pověsil to nížej, ať číst to mohou“ – – Tak se také stalo. A z hloubi dobrých půldruha sta roků ten pruský despot dává takto lekci všem dnešním pokrokovým demokratům. 170

ČETBA
Když už člověk přešel zenit roků svých, ekonomem začne být i v čtení: než se za blázna dát vodit od mladých, k starým jde pro moudré pobavení.

DEMOKRACIE
Kde kdo o ní mluví, lidé zlí i hodní, ona je jak pánbů – nikde k nevidění, jen se spása čeká od něho i od ní, huba vyznává je – v praxi stopy není.

F. PEROUTKA: BUDOVÁNÍ STÁTU
Soud břitký v pravo – v levo pokora, jak ovšem správno v prorostlé té knize, leč jedna výtka stihne autora: jednoho vynechal zde faktora, ach zapomněl jak na smrt – na peníze.

EMIGRANTI
Dobře, že se u nás statečně fedrují ti literáti z Říše – odkouknou snad naši konečně, jak se slušný román staví, píše. 171

SMYSL ŽIVOTA
Krok praská, v suterenu nářek, dům otřásá se, puká zem – sem šampus, ženské, jazz! A žijme! A tančme! A čert všecko vem!

ŠŤASTNÝ POPLETA
Mají-li peníze pracovat, nesmějí lidé zahálet – takhle to splet jeden a byl rád a dal se k nár. socům hned.

J. VRCHLICKÉMU
Zbit Osudem i lidmi, žils v truchlé pohádce a dovlek své „já“ k poslednímu cíli – ať brzy splatí Čas té Tvojí památcepamátce, čím jsme se na Tobě my všichni provinili.

VE VÝSTAVĚ OBRAZŮ
Kus houslí... kobylka, jež má pět strun... klíč violinový... snět šeříku, zle zírá jedno oko z křivých run, prs ženský vedle z trojúhelníku... Tu šarádu stát koupil tento rok. Co je to?... Inu, hádej, čtenáři! Leč – k čemu máte, pane, katalog?... Ah, číslo dvacet: „Svátek v podjaří.“ 172

STRATEGIE A TAKTIKA
Jak to starý Moltke radí: (budete vy, kamarádi, chtíti tak a moci?) Mašírovat v bystrém chodu od západu, od východuvýchodu, od jihu a od půlnoci k jedinému cíli? Snad vás maličkostí dvojí, ale velký cíl ten pojí – nuž pak svorně bíti do ohav a ohavnostíohavností, do té strašné společnosti za poctivé živobytí národa a lidu!

VELIKÝ SOUMRAK NASTÁVÁ...
Velký soumrak nastává, mlha se rozlízá všude, na půlnoc chví se záplava, topí se slunce tam rudé. Děs nejistoty po domech, hovor se tlumeně třese, sevřena prsa, těžký dech – co asi tahle noc nese!? Robí se báje, legendy, hlasy jsou tišší a tišší, ty nicky pnou se jako vždy k nějaké jedničce vyšší. 173 Jedničky bědné hledí v tmu, všechny sní o věčném míru: nevěřte, lidé, ničemu, jenom v nás mějte tu víru! Pár desperádů začlo hřmít, jak jim to hlavami letlo: chalupy, domy zapálit a bude dojista světlo! Obrodit jiní chtějí světsvět, jak se vždy obrodil prve: letadla, lodě, kulomet, bodáky a proudy krve. Jakou to najde slunce zem, až zítra – přijde to zítra? – vyjde? A bude kolkolem lít zlaté světlo zas jitra?

AŽ – – –
Můj národe, až bude líp ti zas, (ach kdy? ach kdy? Hle, skeptik ozývá se), zda vzpomeneš, zda rozvážíš si as, co trpěli my v dnešním hrozném čase? My, kteří jsme tvou bídu cítili a podlost, která drze tebou vládnevládne, trik histrionský, pusté násilí a dobré vůle neviděli žádné – 174 My, kteří měli za to odsudky frázistů plochých, žvavých zaprodanců, psů hlídaných, již bouří od budky za pohlazení, za mističku žvanců – My, kteří měli zákmit naděje vzdor všemu, neb jsme věřili v tvé bytíbytí. Snad vzpomeneš... a pak se zachvěje náš popel v urně: Sladko je dnes žíti... 175

DEN ZA DNEM
Chtěl jsem mít dneska chvíli odpočinku. Zřít v zahradu, jak leto pomíjí... Vyvolat z hrobu tesknou upomínku... Pak listovat cos o Italii... Najednou zvenčí ryčná hudba, křiky... to zpívá zvenčí jakýs vyšeptalý hlas k selhávajícím tónům harmoniky a žebrá – teď to žebroty je ráz... A pošta tady... Výzvy plné vzletu, složenky při tom... Už té rozkoše si nedopřávám... Dále prosba je tu o čestné členství... všecko do koše...! A dlouhé psaní... „Znám vás, ctěný pane, co humánního vždycky člověka... nežebrám... věru, nevím, co se stane... jen půjčku... věřitel můj nečeká...“ List druhý... „Vaše slovo mnoho platí... Styk váš je mocný... Člověk neznámý o místo prosí... račte sluch mu dáti... a vše ruka spásu podá mi...“ Zde zase výzva... Mladá generace... na slunci chce se místa domoci... Týdeník její... Nový směr... a práce... „vy předplacením račte pomoci...“ A zas list... Slohem obšírným, leč klidným, o jakéms taškaření píše mi: „– – vy pomůžete chudákům těm bídným, byl jste vždy lidem jako svědomí...“ 176 Noviny... číst se musí mezi řádky... Psí náhubky... I bída morální sžíravě vetřela se do pohádky, jež byla chloubou našich zašlých dní... A dál tak ještě... Odpočinku chvíle!... Hnus, odpor, bídu už zas v krvi mám... Tak půl sta hromů!... Znal bych pro ně cíle... Leč nelze, než psát zlostný epigram...

PRAŽSKÝ ROMAN
Tak prosím: otec patriot těžce se o chléb rve dení, čte Jiráska a Národní v poctivém zanícení. Života pýchou krom vlasti je jeho syn: v něj skládá naději svojí staroby, až krev se vybouří mladá. Syn studoval – tak všelijak – teď posluchačům živě vynáší Marxe, Lenina při cigaretě, pivě. Nečet jich, nezná jich, zdá se mu, že je to hrdině modní, je cynik, dluží se peníze a žije tak den po dni. Je dívka, chtivá novot všech, sní o vášnivé lásce při dením světle v obchodě, pak v biu, na procházce. Chce žít – ne dřít se pitomě, jak vidí matku svoji, 177 tak, jak to v známých romanech pro „paní a dívky“ stojí. Teď popsat ještě přátele, případně přítelkyně, pak život otce vlastence a matky podruhyně, ovzduší v drobných hospodách, v konfekci, biu, ruch v městě, západy, noci, chůze dvou po osamělé cestě – to však už není mou úlohou, romanopisec ať ráčí – dávám zde látku tu nezištně, na tlustou knihu mu stačí.

ZVĚDAVÝ
To jedno jen mi pověditi račte: Ten věčný život není pohádkou? – Nekraďte, nelžete a nelumpačte a budete žít čestnou památkou!

LOTRU, JENŽ „VĚŘÍ V BOHA“
Cítí prý jej všady, je prý soudce živý všechněch, našich chvil – Strpěl by tě tady, kdyby vůbec žil, a byl spravedlivý?! 178

NOVÉ MINISTERSKÉ PALÁCE
Jak velmoc jsme se zařídili, v palácích mramor, vodotrysky, teď bychom tuze rádi žili při nádheře té trochu lidsky.

JEN TRPĚLIVOST
Občane, nebuď jiných časů chtiv, máš jinak tolik dobrých vlastností, buď jenom ještě tich a trpělivtrpěliv, střez rebelanství se a špatností, buď trpěliv jak papír novinový, kde deně tisknou, jak jsi přeblažen, jak v pořádku vše, že ti ve všem hoví jak dítěti, jež leží v teplu plen.

V POVÁŽLIVÝCH ČASECH
Člověk je dobrý. Poradí, když vidí tu tíseň vlády v službách národa: hospody zavřít, kde víc je než pět lidí, občana zavřít když zve se Svoboda.

DESPERÁDOVÉ V HOSPODĚ
Den co den něco slavíme a stále hůř je den co den – snad se tak přiopíjímepřiopíjíme, že den co den je hůře jen. 179

MOUDRÝ FILOSOF
V teorii hlásá věčné ideály, cenu nadpozemských ctností nad vše chválíchválí, v praxi požívá však blaha vezdejšího, ono je to přec jen něco jistějšího.

PROF. K. DOMINOVI
Nechrání-li tě zrovna paragraf, pak ve psí můžeš dán být každou chvíli, ať jmeno máš, ať čestný je tvůj stav, nic nezastaví, nic je neomýlí. tyTy vrtichvosty, feny hlídací, když pokyn dal jim šafář, zlostí zuře, hned zepsují tě v pusté legraci, a ty pak, chceš-li, sni zas o kultuře.

DEKRET KUTNOHORSKÝ A zase to byl vyzývavý a zpupný postup cizích národů, který rozhodnutí musil přivésti, učiniv ze sporné otázky spor národní. Prof. Dr. V. Novotný: Universita Karlova v minulosti.
Vrátit se rok ten tisíc čtyři sta a devět – dobrý Magister náš Hus by označen byl jako fašista a Čechy zřezán pro ten fašismus. 180

DNE 27. 10. 34
Bílý papír na stole mi ležíleží, tužka přiříznuta vedle též: chtějí znát, co dnes jim přináleží, ptají se mne: co dnes napíšeš? Chtěl bych psát, jak radostno je žíti, včerejšek byl plně spokojen, zítřek zlatým světlem v duše svítí, chválou placen plyne dnešní den. Chtěl bych psát, jak vyrostli jsme sami, jak se národ mocnou silou zdvih, stojí čist před svými dějinami, před památkou předků zemřelých. Chtěl bych psát, jak hledíme zpět s žalem, kdy jsme se jak mloci brodili všedních ničemností plným kalem, každý egoist byl zavilý. Chtěl bych psát, že zmizely ty doby, proroci kdy naši mazaní sytili lid řečí plnou zdoby, pak šli k tučným hodům v ústraní. Chtěl bych psát – leč zatím křídla dračí k dalšímu Čas letu rozepjal, a ten papír dí: vždyť tohle stačí, nač bys tyhle „chtělbychžalmy“ psal? 181 Pravda. Čas odnese zítřejší den, jak jich přes pět tisíc odnes již, národ stáhne fángle, bude kliden a ty něco jiného zas piš!

KRITIK
Vždycky byl pro hesla pokrokupokroku, hlásat je nebyl pak líný.líný, s mládeží hnal se k nim v poskoku, pokrok byl každý rok jiný, Teď váží tělíčka maličká na lékárnické unceunce, pěstuje drobounká sluníčka, prý vzrostou na velká slunce. 182

BŘICHA V PRAXI A THEORII
Nahoře žije se. Bříška jsou plná, v očích je sluníčko, v duších zní hudba. Inu, tak stává se: teplá je vlna, do níž ty životy zhalila sudba. Dole je zoufalo. Mezery v břiše. Dnešky jsou šedivé a zítřky černé. Žebrá se, krade se a jde se tiše na lup a na vraždy – kus práce perné. Při tom je úvaha: buď to půjde, pak přijde pro břicho nálada slavná – anebo chytí nás a potom bude živit nás kriminál. – Úvaha správná! Nahoře diví se těm desperádům, útěchu vznešenou sypou jim vřele: Lidičky, klaňte se těm našim řádům, jsmeť blaha ostrovem v Evropě celé! Slyší to ti dole? Proč nejsou zticha? Kulturní národ má zdravý mít kořen, člověk zde nemá být otrokem břicha, člověk je k něčemu vyššímu stvořen. 183

MOJE LIDSKÁ A LITERÁRNÍ KARIÉRA
Na začátku vlastencové do mne prali, že jsem vlastizrádce pro šatlavu zralý, teď jsem terčem ran a hloupých vtipů poslu- šných všech vrtichvostů a kritických oslů.

Z BRNA DO PRAHY
Za tebou já nelezu, za tebou se neženu, pochval mi však Terezu, pochválím ti Růženu.

JAK TO CHODÍ
Jen z horoucí touhy po slávě chodí mnohý básník po hlavě, kritik chce s ním krok mít, dává lekce: Lidi, originál! Ano! Ecce!

PŘEDNOST ALTERNATIVY
Za sto procent pravdy chtít se u nás bít – stloukli by tě řádně, pak si dumej, běž; a zas chceš-li jenom půlku pravdy mít – pak už věru, brachu, lepší celá lež. 184

POKROK
Generace jedna legendy si tvoří, generace příští přijde a je zboří, aby své legendy znovu tvořila a ta přespříští je zase bořila.

JAKO VŽDYCKY
Hm, pesimista, škarohlíd, nad vším se pošklebuje! Otravu sije v dobrý lid a víru podlamuje! Oh, hlemýždi! On chtěl by vlást zázrakem, hromem, bleskem – jakým by rájem pak byla Vlast a pořádek v národě českém!

ŠIBOLETY
Tak vidíme už hezkou řadu let, jak utváří se ten řád světa nový: hňup zachyt někde temný šibolet a myslí, že je člověk pokrokový. 185

CO SE MI PŘIHODILO LONI A LETOS V ŽURNÁLE STRANY, ZA NÍŽ JSEM SE KDYSI CELÉ ROKY BIL
Dvakrát už sedli tam za soudní stůlstůl, divadlo opravdu skvělé: loni co občana soudil mě vůl, letos co básníka tele.

1918–
Jen jsme té habsburské nestvůře rozbili tyranské čelo – hned jsme té vlastní své kultuře ubili duši i tělo.

DNES
Dnes kritikem neb básníkem je člověk mladý, mní, že je centrem světa českého – leč národ míní: Čert vás dohromady – a nečte ničeho. 186

KONEČNĚ I P. M. RUTTE KRITISOVAL MÉ „FILMY“ Motto: On mi nesměl chybět v obvyklé té řadě, bych svých osm švábů zas měl pohromadě.
I.
Číst, rozumět, pak o tom psát – toť samozřejmost, jež se necení: číst, nerozumět a přec psát, toť vrchol kritického umění. II.
Et tu, Brute?! Tyhle kruté soudy duté Vás jen soudí, pane Rutte!

1934
Rok tento neměl svědomí ni kouska, tak strašná sucha – možno pak se divit, že musíme své zemědělce živit? – Ne, to nebylo ani za Rakouska! 187

DIALOG
Prý se octnete na nové dráze, budete prý – Pane drahý, tiše, všemu věřte v naší zlaté Praze, jen ne tomu, co se mluví, tiskne, píše. 188

PROTI HLOUPOSTI I BOZI...
a přec bojuj! Odsoudíš ji snadsnad, načež Budoucnost ji odpraví. Budoucnost, jež, jak jde dějin řád, za ni svoji hloupost postaví.

V „PŘÍTOMNOSTI“ Č. 52
list psal mi jakýsi pan Matula. Nu, ujela mu trochu papula a hodně soudnost. Jinak závad nenínení, bych nevzal list ten s vděkem na vědomí. Za vůdce – an teď ztratil navždy mne – mu odporoučím v péči upřímné Peroutku ovšem. Pro mozku pak zmatky pět – deset světel z šestašedesátky.

NAŠE ŽURNALISTIKA ZA RAKOUSKA A DNES
Co bych vám říkal o novinách? Denně se na ně zlobím – – T. G. M. (Cituje „Nový Lid“ 1. ledna 1935.)
Já už se na ně nezlobím... J. S. M. neboť:
Když se člověk do minula zadívá, když se na ni pozorně dnes dívá: často hloupá byla, ale poctivá, mazaná je dnes a zhusta nepoctivá. 189

TUZE ČASOVÉ
Blázni, nebezpeční méně více řádí u nás volně bez kontroly, ať v novinách, ať to v politice, všude řádí, pohleď kam jen koli. Básníci svou zbrklost příslovečnou potvrzují znovu; kritiků pak um se snaží stvořit slávu věčnou z šarád jejich. Kritik – taky vrták. Vrtačí se vůbec. Loď nám tone, zatím zřejmě. Lid nám hladem hyne. Toť prý plody jsou jen války oné, z mudrckých úst rozšafně soud plyne. Osude, už nic nás nezachrání, nesmiluješ-li ty nad námi se: vytluč blázny z našich českých plání, český rozum ať zas navrátí se!

JOSEF ČAPEK v „Přítomnosti“ 1935, číslo 3.
Pustil se tam do mně – proč? to vědí bozi; snad, že to teď modou, prý jak činí mnozí. Jinak leccos kreslí, prosy píše – nevím, dojem můj byl, že je vskutku jaksi levým. 190 Teď, jak chrlí na mě názor svůj a vzteky, vidím, že je vlastně „člověk nedaleký“. –––––––––– „Člověk nedaleký“ – říkají Rusové, nechtějí-li říci přímo: člověk prostředím, časem a vůbec obmezený.

ZASE PŘÍTOMNOST 1935 – Č. 5 (Tentokrát F. Peroutka.)
Floskule známé, tanec sofistiky a zkroutí, co se nedá, co se dá – ne, nepustím se s ním do polemiky, vždyť je to dobře známý Peroutka. Jen radím mu, ať nechá na pokoji, mé verše – mnohý básník uznaný dojista blíže umu jeho stojí, má Hory, Seiferty a Neumanny. A potom: nevím, co je větší skvrna, já aspoň za nic nechtěl bych dnes být žoldákem v dílnách pana J. S. z BrnaBrna. A rozhod jsem se s pražským J. S. jít, co volný člověk. Nález Budoucnosti – dodávám v posled – musí rozhodnout, zda práv by Pán a jeho vrtichvosti či básník samotář a jeho soud. 191

ZNÁMÁ FIRMA
Štve, soudí, bouří – kdyby cti měl trošíčku, co by jen za nehet se vešlo malíčku, měl jeden cíl by pro svůj život celý: by na něj lidé navždy zapomněli. –––––––––– Poznámka. Viz dál také epigram: Tak to je.

JAK TO CHODÍ
S Lavalem si Mussolini stiskli ruce. – Zajisté po sovětských přijdou nyní u nás ke cti fašisté.

V INTENCÍCH NAŠICH NEJVĚTŠÍCH MUŽŮ
Tiskni dnes sloku, ba písmenopísmeno, zítra už spatříš je znovaznova, leč pošpiněno, skrouceno v plivátku „Českého Slova“ – toť kultuře je asi dlaň, prostředek výchovný, jistý a v boji státotvorná zbraň pro národní socialisty. 192

PŘÍKLAD „České Slovo“ cituje:
Za nic nechtěl bych dnes býti žoldákem v díl- nách pana J. S. z Brna. A rozhod jsem se s pražským J. S. jít. Čtenáři tohoto listu se snad pamatují, že nepošpiněná a neskroucená slova ta zněla:
„A potom: nevím, co je větší skvrna, já aspoň za nic nechtěl bych dnes být žoldákem v dílnách pana J. S. z Brna. A rozhod jsem se s pražským J. S. jít, co volný člověk.“ Dodávám: „co volný člověk“ tam řečeno. Proti „žoldákovi“.

VÝKLAD
Chytrému napověz – a tedy dokládám: co vlastně do toho je, vrtichvosti, vám, že každou chvíli některý se vmísí, že nechtějí kdes dva jíst z jedné mísy?! Opravdu pro bohy je tohle divadlo: pro vše, proč stádo to mě dosud napadlo, dám-li pak veršem já někomu přes pusu, je strašně uražen a řve jak od kusu. A člověk vzpomíná těch uplynulých let, kdy mému příteli klnul ten český svět, při každém útoku kdy já v tom boji lítém stál s kopím u něho a chránil jej svým štítem. 193 Kde byli patroni té zvěře tenkráte? Sem obrazy těch let, však je tam poznáte! Hle, mají stopy ran, ty, směj se český světe, kolik jich vyryl já na tom a onom hřbetě! Dnes vrtichvosty jsou – však proč jen štěkají do věcí, o nichžto ni tuchy nemají – pán jejich měl by dít: kde sloužit nutno, služte, věc tahle je však má, a o ní, prosím, kušte! 194

ŘEČ SE MLUVÍ
Vážíce vše v spustě svojich „ismů“ my se nezmýlíme ani o gram – tak jsme všudy proti fanatismu, neb, jak známo, Tábor je náš program.

MÍCHANICE
Má-li pršet, ber si deštníkdeštník, přesnou pravdu dí jen Věstník, demokracie je diskusí, ale pozor u nás na pusy!

TAK TO JE*)
Tu přednost kůň má před lidským tvorem, je koněm vždy; leč v povolání svém se člověk plete: hle, je profesorem a měl být detektivem, lokajem. ___ *) Na str.192 této knihy čte se epigram „Známá firma“. Byl věnován p. J. S. z Hybernské ulice, ale chytili se ho v „Lidových Novinách“ brněnského J. S. Aby bylo jasno, podotýkáme, že tento epigram se na J. S. z Hybernské nevztahuje. 195

U CESTY
U cesty stojíme, kde pílí kams v dálku zběsile ten svět, tak jsme se ovšem opozdili o deset – patnáct – dvacet let.

NENASYTNÍ
Sem ranní žurnál! Palcovými tisky hle, státní vraždy! Co to asi bude? Což značí to, že zase čas je blízký psát děje lidstva proudy krve rudé? Den druhý ještě různé podrobnosti... cos z zákulisí... náznak různých šmoků... Den třetí paběrky... A už je dosti... Čas zdá se plynout fádně ve svém toku... Tu sensace zas... Ubit řídič státu sousední země... Zase palce liter... Kdejaký žurnál volně oddychá tu, neb má zas stravu pro několik jiter. A druhým sousedům pak zemře hlava. Úvahy o ní... roste polemika, zda zasloužena byla jeho sláva... či lidstvu jedna legenda zas vzniká... A opět ticho... Dobrý čtenář sycen je vraždami a přepady a lupy... ach, jak to všední... on chtěl býti vznícen, a zde se dá mu prostředek už tupý. 196 Bdí censor nad domácí politikou, a hospodářskou tíseň ostře hlídá... nad či před každou vládní klikou paragraf stojí – bozi, je to bída! A skandál nějaký? Ten dvanáct hodin vydrží, je-li dobré konstituce. Čas všecko rázem stopí do svých spodin a žene se dál divoce a prudce. Ty zlaté doby! Jedním faktem kdysi čtenáře živil žurnál půli roku, dnes na tři dny s tím sotva vystačí si, den čtvrtý čtenář má už nudu v oku! Čas, starý Chromos, nenasycen zžírá své všechny děti, všechno je mu málo, a sotva jedno pozře, kolem zírá, co by se nyní rychle pozřít dalo. I člověka i věc, i lidskou slávu – vše mizí v něm, tak kvapem, bez paměti – A my se potatili a jsme v právu neb pozře jednou nás i, svoje děti.

CO DĚLAT?
Den co den partyka, sprostota a hloupost bují všude – toť už běh českého života, bylo, jest a dál bude. 197 Nadarmo člověk se osamní a marně poustevničí – do oken vletí ti plody dní, ulice řve a křičí! Příteli, jenž tím vším trpíš též, poslyš můj recept jistý: den co den s duše si odpíšeš a vhodíš v bíle listy pár veršů, nějaký epigram a máš hned prospěch dvojí: Dějiny dnů svojich složíš tam a klid máš v duši svojí. 198

KONFESE
Ne pro roztrpčenost ani únavu opustil jsem kdysi službu státní chvatně – zřel jsem tkalce našich dějin u stavů: z toho se mi jaksi udělalo špatně.

VŠECKO SE OPAKUJE...
V dnech mladosti z nás mnohý zaujatý byl celou duší pro soc. demokraty, bezprávní byli, dále viděli jsme živel pokroku v nich, příteli. No, přišel čas a přines vyplnění jich snů a tužeb, stesků více není, po apoštolech přišli církevníci, těm byli k smíchu všichni mučeníci – moc mají, vládnou a ty hlavy jich si blahobytní v formách buržoustských. A člověk vida tento proces lidský řek sobě: Ano, tak to chodí vždycky – dějiny, národ, složky mění sese, jak v polích vrstvy přeorají se. Dnes je to úsměv shovívavý jistý, s nímž na mláď planoucí pro komunisty se člověk, stoje stranou všeho, sám, se dívá jako k směšným dětským hrám. 199 Čte výlevy jich nebojácné vzdorné, čte verše jejich zlé a světoborné, čte věšteb jejich slova zuřivá – a při všem se jen tiše usmívá! Vždyť přijde čas, jenž zraky jejich promne, sny rozfouká jim hrozné, přeohromné a z dnešních apoštolů-mučeníků vyrostou řady tlustých církevníků, zmoudřelí diváci pak budou zřít své hrdiny, jak my kdys, buržoustit.

POVZDECH NEMOCNÉHO
Pilulky, letkvary brát zas a zas zdá se už dnů mých být losem – a nevezme-li si mě pánbů včas, doktoři jistě mě dostanou pod zem.

NAŠI MEDIČEOVÉ
Takové jsou zkušenosti naše – mluvím o spisovatelském stavu –: autor mní, že našel mecenáše, ten však chce mu – napravovat hlavu.

LITERÁRNÍ PŘÁTELSTVÍ
Vždy pozor! Jak bys šel lesní tmou, ať chce se přidružiti kdokoli: na klíč si zavři duši svou a připraven buď s pistolí! 200

NAŠE PRAHA
Ať se svět jak chce obrací, a bída shání chléb – jen když má ona sensaci, den co den nový klep!

Z REFERÁTU Č. S.
Porodních bab nár. soc. spolek známý čelný konal slavnou schůzi právě v těchto dnechdnech, skvěle řečnil tam náš Nepostradatelný: „O úspěších vnějších, vnitřních těžkostech.“

SLAVNÁ STOLETÁ PAMÁTKA V. BELLINIHO U NÁS
Jmenuje se to „Norma“ Belliniho a zatím – inu státník saprment – vždyť je to uctivý jen kompliment od pana E. B. pro Mussoliniho.

SKORO DEN CO DEN
Jdeš mimo. Náhle kalné pomeje,pomeje vyletí z jedné z novinářských žumpžump, nikoho nezříš – teď to v modě je – tož označíš jej: Zase jeden lump. 201

PŘI LISTOVÁNÍ V DĚJINÁCH SVĚTOVÉ LITERATURY
Co jmen... co tváří... dívají se ti v oči... nebo v prázdnou dál... co v takovémto dějepise chceš hledat?... Co bys sobě přál?... Čteš názvy prací slavných kdysi... čteš o jich velkém významu... vzpomínka se ti v duši křísí a prázdně mizí v neznámu... Hle nesmrtelnost... Jaká bída!... Jak hluše ti ty soudy zní!... Víc nezbouzí, víc nepovídá než suchý příklad početní... Oh, sláva!... Čím je zaplacena?!... Je v světě ještě nějaká slz, krve, běd a strastí cena, než fantom ten ji vyláká?!... Teď... duše z toho vyvanula... vzpomínáš matně: jaká šeď!... Kostnice bláznů... Každý nula... Proč žili?... Žádná odpověď... Je zlepšen člověk tím co psali?... Je lidstvo lepší?... Ha, ha, ha!... Jak soudci se as potívali to najít... Marná námaha!... 202 Ty veršů, prosy oceány!... Ty dějin doby obrazy!... Ortely... Satirické rány!... A citů, nálad odrazy!... V herbáři květy přilepené... Bez vůně... Tvary bez barev... A plíseň na nich... Připomene ti co, že byl v nich život, krev?!... Snad byly čteny z dlouhé chvíle... Snad byly něčím dobou svou... Druh i sok sáhal po nich čile, jak dnes se práce dnešní čtou... Jen kritici a nadkritici z těch jmen si robí dení chleb, jak důmyslní vinárníci si opatrují vinný sklep, na láhve lepí etikety a slovem, písmem chválí je – leč tuhle zašlost slavnou lety už nikdo nikde nepije...

JEDEN ASI Z 830.000 NEZAMĚSTNANÝCH
Silnicí jde chuďas, slunce mile plá, švestky bíle kvetou, vánek žitem vlá, 203 svět je krásný kolem, bílých oblak sbor do dálky se nese k hlavám modrých hor, chuďas vidí všecko, ale nevnímá, jednu myšlenku jen v bědné hlavě má: pokoj má teď máma, hlava tátova u nás na vesnici v hlíně krchova, a mí kluci, žáby jak jsou blaženi, že jsou a že budou nenarozeni.

RAK A RAČATA
Teď ukážu vám cestu k demokracii – umínil ondy starý rak si. Ach, táto, co je do theorií, ukaž nám tuto cestu raděj v praxi.

K 19. KVĚTNU 1935
Řadu let tě houpali, milý národe, nyní na to zapomeň, neb se k volbám jde. Zapomeň té nouze, bídy, zapomeň těch roků zlých, 204 žebráků a smrtí z hladu v spoustě nezaměstnaných. Zapomeň, že statků došli, taky zámků v poklusu; se zámky je nesrovnávej, jež ti dali na pusu. Zapomeň i berních šroubů a všech ostrých náporů, uznej usilovnou práci všech svých exekutorů – zapomeň a nevzpomínej, hleď, už jaro jásá kol, těš se z něho, zadarmo je, jdi, své drahé vůdce vol! 205

UTĚŠENÉ POPATŘENÍ
A žijem. Jak? Nu, dobře jednotlivě, ba, blahobyt je na té naší nivě a tak jsme syny přítomné jen doby, jak včerejšků a zítřků nebylo by. Jsou mračna na obzoru – obav není, jsme důvěřivě na vše připraveni – což, nějak bude; kdo je demokratem, o svoje já se stará moudrým chvatem. Čas tloušťky přišel na národ a na lid. Tak jednotlivě. – Nač si prsty pálit pro prapory a jakás kolektiva? Je dobře, když tvá osoba je živa. Tož tedy slavným rekům od Zborova narostla břicha. Též ta živnost nová, jež z rakouských nám zkvetla kriminálů, je rovna výhodnému kapitálu. A obchod v perech – nad ten věru není, leč nutno k peru přidat přesvědčení, jež ostatně se přidá velmi lehce, neb přesvědčení samo nikdo nechce. Zvyk nádavků pak u nás vůbec kvete: Když koupen vůdce, stranu dostanete nádavkem k němu. Tak se přišlo na to, že máme stát, jak snil kdys o něm Plato. 206 A jestli něco smutek jakýs budí a pošetilce ještě nějak trudí, toť pohled na prapory z anno kdysi, jež odhozeny v blátě smutně tlí si. Ztratily barvu, svěžest veselosti – což – sloužily kdys, pašol! – na tom dosti – dnes neví se už, co by s nimi bylo a žerděmi se pěkně zatopilo. Těch bojů, v kterých vlály, nyní není, a dobře tak. Nač marná zápolení. Řím soudili jsme v dobách revoluce – dnes líbáme zas uctivě mu ruce. I vlastní dějiny jsme zrychtovali: Hus? Do musea. Jiní reci vstali: ten svatý Václav. Možno pro útěchu, že vrátíme se taky ku Vojtěchu. A Jana z Lucemburku odkuds kosti si převezeme s hlučnou nadšeností. Přemysl Oráč také přišel k právu – tak slavme dále slávu slavných Slávů. Snad takto duše zakrňuje řádně – i to se spraví. Též prý nenápadně zeslábla páteř, změkly kosti jaksi, a svědomí se scvrklo při té praxi – Nic nevadí nám, neboť žijem, žijem, vše zaháníme optimismu kyjem, ty dnešky vyleštěné se nám blýští a salutujem pyšně dobu příští. 207 T. G. jak vždycky: presidentsky stroze, a E. B. ve své svatojanské pose jsou ovšem optimisty beze hranic – (ač z dnešků je jim velmi často nanic). A vůbec máme spousty optimistů – dík práci obezřelých žurnalistů. Ó velkolepí naši žurnalisti! Ti často 2 x 2 = 4 zjistí – a také 5, jak potřeba to káže. Jsou tribunálem velmi tuhé ráže v umění, vědě – není odvolání a nikdo se už nepokouší ani. Básníci četní proměnili lýry na jazz-band. Právem. Byl to přepych čirý. Teď možno tolerovat šprýmy tyto, když nerýpají a nic nestojí to. I humor máme! „Psiny“! Jak z nich živo! Už ve velkém se robí jako pivo, padesát listů už se o ně stará a především ta naše mládež jará. Je tedy celkem o vše postaráno a klid by byl. Jen strany, strany, ano, jen tam to stále vře – toť závist litá, jež zrabiátní vepře u koryta. Nu, utěšme se... nic netrvá věčně. Stát u těch koryt nelze nekonečně. Až budou syti... všichni beze křiku... mír trávení pak skane v republiku. 208 Co víc chtít? Vidno, vše že v pořádku je a to, co není, dál se napravuje – svých věcí správu dobře v ruce máme a tak ji dětem našim odevzdáme.